Ralf Kiefner: Na svou první velrybu - nikdy nezapomeneš

OBSAH

006 Kouzlo cestování po moři

016

kapi tol a 1

030

kapi tol a 2

098 120 134 144

DELFÍNI KAPVERDŠTÍ A P L E J T VÁC I M A L Í — K E P O R K AC I — kapi tol a 3

V E L RY B OV I T Í — kapi tol a 4

V O R VA N I —

kapi tol a 5

BĚLUHY —

kapi tol a 6

SURFUJÍCÍ DELFÍNI

158 Ralf Kiefner a velryby 160 Impresum

26

— DELFÍNI K APVERDŠTÍ A PLEJT VÁCI MALÍ

vlevo: Rychlost 20 až 30 km/h nepředstavuje pro rychlé plejtváky malé žádný problém. protější strana: Plejtváci malí se dovedou potopit až na 20 minut. Dokáží se potopit do hloubky až 200 metrů.

PŮVAB TRPASLÍKŮ —

27

32

— KEPORK ACI

giganti hlubin

—

Při natáčení našeho filmu Giganti hlubin jsme se během vícero let vždy v příslušné sezóně plavili ve vodách souostroví Tonga a poblíž Aljašky. Poštěstilo se nám tehdy zažít velice blízká setkání s těmito ne vždy zrovna vlídnými obry.

Naším cílem bylo zdokumentovat celý životní cyklus keporkaků – jejich putování napříč oceány, jídelníček i rozmnožování, a rovněž i nejrůznější způsoby chování. Jak se již záhy ukázalo, nebyl to vůbec snadný počin.

Chování keporkaků v oblastech, kam připlouvají za potravou – například u Aljašky –, a v místech, kde se rozmnožují – například v souostroví Tonga –, bylo naprosto rozdílné. Na Aljašce je hlavní náplní jejich činnosti shánění potravy a s tím spojená spolupráce, která keporkakům umožňuje efektivní hon za kořistí. V moři okolo souostroví Tonga je pro samce naopak typické agresivní konkurenční chování a snaha získat pozornost samic, pro něž je zase příznačná starostlivost a péče o potomstvo. Trvalé sociální vazby existují pouze mezi matkami a jejich mláďaty, a to po celou dobu kojení až do odstavení.

Keporkačí prsní ploutve o délce až 5 metrů jsou nejdelší mezi velrybami.

GIGANTI HLUBIN —

33

60

— KEPORK ACI

l é ta j í c í v e l r y b y

—

Už spoustu hodin jsme se s Andreou na člunu plavili vodami souostroví Tonga a marně jsme vyhlíželi keporkaky. Ač jsem byl ponořen v myšlenkách, můj zrak neustále přejížděl po vodní hladině. Najednou se zdálo, jako by se v jednom místě začala pomaličku vzdouvat, jako ve zpomaleném záběru.

A než jsem stačil něco říct, prorazila hladinu mohutná hlava keporkaka posetá typickými výrůstky. S doširoka roztaženými prsními ploutvemi stoupalo jeho obrovské tělo v piruetě stále výš, jako by se chtěl odlepit od hladiny a vzlétnout. Po těle mu stékaly proudy vody. Za stálého otáčení sebou pak s obdivuhodným rachotem zase plácl do vody, čímž směrem k nebi vymrštil monumentální gejzír.

tato strana: Náraz o vodní hladinu je pod vodou slyšet na kilometry daleko a funguje jako „dálková komunikace“ svého druhu. vpravo: Z kosticových velryb jsou keporkaci u vodní hladiny nejaktivnější. Často vyskakují, plácají do vody prsními či ocasními ploutvemi a někdy i hlavou.

LÉTA JÍCÍ VELRYBY —

—› Ve l ikost a la d n ost těchto t vo rů m n e nikdy nepřestane ohromovat. A ten neskutečný v ýkon!

Musíme si uvědomit, že váží okolo čt yřiceti tun, což odpovídá hmotnosti p ř i b l i ž n ě č t y ř s e t l i d í ! ‹ —

61

110

— VELRYBOVITÍ

ZÁZRAČNÝ OK AMŽIK —

Mířilo na mě přibližně šedesát tun živé masy. Snažit se uhnout se zdálo být zbytečné. Nakonec se ke mně velrybí hlava přiblížila až na vzdálenost natažené paže, takže jsem zblízka viděl strniště na špičce její tlamy. Dospělí jedinci z čeledi velrybovitých mají na spodní i dolní čelisti asi sto až tři sta štětin, které nejspíš plní funkci hmatu.

—› Samozřejmě že vím, že se na velr yby nemá sahat, jenže má ruka jako by byla na dálkové ovládání. Automatick y se n atá hla sm ě re m k hla vě ve l r y by, aby zabránila srážce a držela nás v určitém odstupu. ‹—

Dotkl jsem se její spodní čelisti. Dlaní jsem nahmatal hladkou, pevnou kůži na její hlavě. Působila, jako by byla z tvrdé gumy. Srdce mi tlouklo až v krku!

Velryba jednoduše plavala dál a tlačila mě skrz vodu před sebou. Nedávala najevo žádné známky plachosti ani strachu. Zato pro mě bylo dost zneklidňující už jen to, že se nacházím v bezprostřední blízkosti tak obrovského tvora, natožpak vědomí, že mě v pozici přímo před sebou nevidí. Oči má totiž umístěné po stranách!

Velryby jižní (stejně jako na severu žijící velryby černé a japonské) se od ostatních druhů velryb odlišují především nápadnými nádorovitými výrůstky na hlavě. Krátce po narození se na nich velrybě zabydlí přisedlí šedobílí korýši – svijonožci (Cirripedia) – a „velrybí vši“ (Cyamidae).

111

112

— VELRYBOVITÍ

I přes velké rozměry ocasní ploutve jsou velryby jižní obzvláště pomalými plavci. Běžně se pohybují rychlostí dva až pět kilometrů za hodinu, krátce dovedou dosáhnout rychlosti deset až patnáct kilometrů v hodině.

Klidné a pravidelné pohyby mého obřího společníka však ve mně brzy navodily neuvěřitelný pocit. Můj počáteční strach z ohrožení zcela ustoupil hluboké důvěře k velrybě a její dobromyslnosti.

Vypadalo to, že si velryba mou přítomnost užívá stejně jako já tu její. Když byla zase vedle mě, obrátila se na záda a na krátko zavřela oko. Mrkla na mě?

Její hlava ode mě byla stále na vzdálenost natažené paže. Zřetelně jsem viděl, jak si mě její relativně malé, hnědé a hluboké oko prohlíží od hlavy k patě.

Z jejího laskavého pohledu vyzařovala neskutečná vřelost a moudrost. „Co mi chce říct? Co si myslí?“ projelo mi hlavou.

Její pohled jsem opětoval s nesmírnou úctou a obdivem. Pozorně teď sledovala svůj odraz ve skle objektivu mé kamery. Zda se v tom odrazu poznala, to nedovedu posoudit. Delfíni v Národním akváriu v Baltimoru každopádně celkem jasně dávali najevo, že se v zrcadle poznávají.

—› Naše pohledy se setkaly a na okamžik jsem ztratil pojem o čase a prostoru.

Na světě jsme v tu chvíli existovali jen my dva. Všechno ostatní zmizelo a čas jako by se úplně zastavil. ‹—

ZÁZRAČNÝ OK AMŽIK —

113

14 0

— BĚLUHY

tato strana: V letních měsících se běluhy po stovkách i tisících shromažďují v teplejších ústích řek, aby si zde mohly o mělké štěrkovité dno odrhnout starou, svraštělou vrstvu kůže. vpravo: U starších běluh mohou být zuby opotřebované skoro až na dásně.

Tuková vrstva běluhy jednak chrání před chladem arktického podnebí, kde pobývají, a zároveň slouží jako zásobárna energie na dlouhé cesty, které podnikají v jiných ročních obdobích.

Původním domovem běluh jsou mělké pobřežní vody, ústí a řeky v arktickém regionu, ale místy se tito kytovci jednotlivě nebo v menších skupinkách, často i celoročně, vyskytují v zálivu Svatého Vavřince a v severním Pacifiku až po Cookův záliv a Yakutatskou zátoku na Aljašce.

Kdo si dovede trpělivě a potichu počkat na břehu, až běluhy připlavou blíž, může zaslechnout jejich hlasy nesoucí se nad vodou. Díky neuvěřitelné škále hvizdů, trylků, pískání, skřípání, vrzání, mlaskání a cvakání, které se pohybují v rozmezí od 100 Hz až po 12 kHz, těmto kytovcům námořníci dříve přezdívali „mořští kanárci“. Tóny, které vydávají, slouží jak pro echolokaci, tak v rámci komunikace k vyjádření strachu, výhrůžek, vábení a jiných nálad.

NOVÉ ŠAT Y —

141