Jana Steingässer: Velká cesta aneb Jak se z nás díky slepici stali ochránci klimatu

Page 1



Obsah

7

JAK TO VŠECHNO ZAČALO – Následky vajíčka naměkko

12

GRÓNSKO – Když Mikuláš potká velikonočního zajíce

42

PĚŠKY PŘES ALPY – Jak se z nás stali oslíci

68

JIŽNÍ AFRIKA – Chytré stromy a drzí zloději

100

ALBÁNIE – Dopisy v lahvi a šplhající koně

130

ZPÁTKY DOMA – Teď je můj život vzhůru nohama

153

ROZHOVOR s Josteinem Gaarderem


A tohle jsme my

Můj táta Jens je fotograf s plovacími blánami mezi prsty. V každém případě si to myslí. To je tím, že nejraději objevuje svět z vody. Ale dělá taky všechny možné jiné věci, třeba jezdí celé týdny po Albánii na koni, i když ještě nikdy na koni neseděl.

lí Ema a její kamarádky slepice byd na společně se čtyřmi želvami u nás y tak ří pat zahradě. K naší malé zoo ng ještě tři islandští koně Fjala, Spö . Mo our koc a a Ós, psi Rula a Oskar

Můj bratr Mio je sice o sedm let mladší než já, ale vždycky ví všechno nejlíp. Musím bohužel přiznat, že má většinou pravdu. Nikdo v naší rodině se tak dobře nevyzná ve zvířatech a rostlinách jako on. Svým orlím zrakem vždycky jako první odhalí zvířata, která se v naší blízkosti ukrývají.


Já jsem Paula a v době, kdy Ema snese svoje první vejce, je mi už 12. Od chvíle, kdy jsem se narodila, mě rodiče berou na reportážní cesty s sebou. Proto už jsem žila s pastevci sobů ve švédských horách, chodila do školy v Austrálii, učila se plavat s delfíny a jezdila na velbloudech. Nejraději ale chodím se svými islandskými koňmi do lesa, kde klušeme tak rychle, že nám vlasy a hřívy vlají kolem uší.

Frida je moje nejmladší sestra a je to opravdová divoženka. Nemá před nikým a před ničím strach a myslí si, že je třikrát větší a silnější než ve skutečnosti. Musíme vždycky dávat pozor, kde zrovna vězí, protože si bez nás třeba ráda vyrazí Grónskem nebo si tajně vezme koně a jde s ním cvičit skákání. I když je o deset let mladší, nejradši by dělala všechno jako já.

Moje máma se jmenuje Jana. Píše knížky a reportáže a vždycky hodně cestovala. Často nám vypráví, co všechno se jí a tátovi na cestách stalo, než jsme s nimi mohli vyrazit my čtyři. Je úplně posedlá zvířaty, a proto máme doma malou zoo.

Hana se narodila o osm let později než já a je to velký smíšek. Pořád se usmívá a ráda navazuje nová přátelství, ať už v Grónsku, nebo v Jižní Africe. Kdo při tom nikdy nesmí chybět, je její lední medvěd Ledňáček. Když je Haně nebo Ledňáčkovi smutno, zachumlají se prostě do postele nebo do stanu a spí. To vedle nich můžou dokonce vybuchovat silvestrovské rachejtle, přesto se ani jeden neprobudí.


PĚŠKY PŘES ALPY – Jak se z nás stali oslíci

Zvládla jsem to! Opravdu jsme s rodinou přešli Alpy. Přece jen je to nejvyšší pohoří ve střední Evropě. V Alpách si všímám, že hodně lidí má klimatické změny přímo před nosem, ale nepozná je. Potkám vymírajícího alpského „bílého obra“, vidím, k čemu slouží řeky mnoho kilometrů od svého pramene, a skončím ve vesnici, kde v budoucnu jablka porostou už jenom bez chemikálií.



„Můžeme si přece půjčit krávu. Ta nás potáhne.“ Miův nápad mi přijde geniální. Do chvíle, než nám zkříží cestu další kráva a pronásleduje nás! Třeba ji vyděsily ty kočárky? Nebo naše barevné bundy? Nebo má prostě špatnou náladu. „A co nějaké jiné zvíře?“ navrhuje Hana, když se krávy zbavíme. „Jo, jednorožec!“ odpoví Frida. „Jsou tady v Alpách nějací?“ ptá se Hana. „Né, tady zrovna ne. Ale mohli byste se dívat po Oslík a kravička kozorožcích, svištích a orlech skalních. Ti totiž v Alpách opravdu žijí,“ říká táta. Super nápad! Já chci rozhodně vidět kozorožce. Moje znamení je totiž Kozoroh!

Zatím nás to na vandru baví


Stěhování do podkroví Jestli chce Paula vidět kozorožce, musí ještě chvíli šplhat do kopce. Protože v Alpách jsou klimatické změny obzvlášť znatelné. Tady se už oteplilo v průměru o dva stupně. Kvůli tomu je rostlinám a zvířatům – včetně kozorožců – v jejich přirozeném prostředí příliš teplo. Putují do vyšších poloh, protože tam je chladněji. V průměru dva stupně, to přece není tak divoké, ne? Ale ano, je! Velké alpské ledovce už

se důsledkem vyšších průměrných teplot a úbytku sněhu hodně scvrkly. Od roku 1850 se o tolik zmenšily, že v průměru zbyla už jenom třetina plochy a hmoty původních ledových obrů.

A je to tady „H laaad!“ Frida si sedne na zem a vzpírá se jít

dál. „Já mám taky,“ souhlasím s ní. Jdeme už od snídaně. A od té doby uplynulo příliš mnoho času. „My máme hlad! My máme hlad!“ Mio s Hanou si sedají na zem k Fridě. „Dobře, vzdáváme se.“ Máma s tátou vybalí Ticho před bouří vařič. Já se uvelebím na dece a sourozenci hrají Ententýky dva špalíky. „Dnes servírujeme tortellini po-mo-do-ro!“ volá táta a dělá, jako by byl číšník v nějaké vybrané italské restauraci. Dokonce si kvůli tomu dá ručník přes ruku a rozdává talíře.

Jak se z nás stali oslíci 49


JIŽNÍ AFRIKA – Chytré stromy a drzí zloději

Jako první se mi u Jižní Afriky samozřejmě vybaví africká divoká zvířata. Lvi, sloni, hyeny, žirafy, zebry, nosorožci. Vážně je potkám. Opravdové, skutečné, v celé jejich velikosti. A někdy jsou blíž, než je mi milé. V cípu afrického kontinentu poznám triky, které používají v horku a suchu stromovité aloe, přemýšlím o hroznovém vínu a pomerančích v našich supermarketech, zjistím, proč nelze zdravou přírodu zaplatit penězi, a pátrám po zloději drzém jako opice.



Záchrana v poslední vteřině „Teď už je to jenom z kopce dolů.“ Mio skáče ze skály na skálu a zpívá si vánoční koledu. Myslím, že nedostal sněžnou slepotu, ale sněžné blouznění! Opravdu se to teď svažuje. Tak prudce, že se mi kolena po hodině třesou jako sulc. „Pauza!“ volá táta. Všichni máme žízeň jako velbloudi a vyprázdníme lahve do poslední kapičky. Táta je v potůčku naplní. „Jé, jsou tam rybičky,“ volá Frida nadšeně. Právě včas, než začnu pít. „Nesmysl, Fridolínku.“ Máma vezme Fridinu lahev a nakukuje dovnitř. Pak ji otevře. „Tady taky,“ konstatuje. Uvnitř se to opravdu hemží malými zvířátky. „Fůj, to je hnus!“ Mio vodu vyplivne a ta velkým obloukem přelétne piknikovou deku. „Vždyť máš rybí polívku rád,“ dobírám si ho. „I když tohle nejsou rybičky, ale komáří larvy. To taky pít nebudu.“ Máma protáhne obličej a vypadá, jako by vypila skleničku neředěné citrónové šťávy. „Mně to nejde na rozum. Jsme uprostřed vodárenské věže Evropy a trpíme žízní!“ „Jaké věže?“ chci vědět. „Já vidím jen hory.“

56  pěšky přes alpy


Řeka Rhona naplněná vodou z ledovců

Vodárenská věž Evropy Mnoho řek na naší planetě pramení v horských oblastech. Polovina lidí, kteří na Zemi žijí, jsou zásobováni vodou jejich prostřednictvím. Také v Alpách pramení několik řek, které zásobují vodou miliony lidí. Proto se Alpám také říká „vodárenská věž Evropy“. Horský sníh a led přitom fungují jako velká přírodní zásobárna. Celý rok, obzvlášť na jaře a v létě, stále plní řeky novou roztátou vodou. Právě tehdy je taky potřeba hodně vody v údolích, protože

Frida chce vědět, jak chutná prastarý led z ledovce zemědělci zalévají svá pole. Když ale z vodního zásobníku vyteče víc, než se doplní, tak už zásobník není plný. Řeky rozvádějí méně vody a lidé, zvířata a rostliny v údolí jí tak mají k dispozici menší množství.

Jak se z nás stali oslíci 57


Protože je pořád víc horko a méně prší, stromovité aloe vymírají

Tuhle stromovitou aloi už asi nic nezachrání

Člověk, člověče ! Stále víc proměňujeme zemský povrch. Přitom rozmanitosti života na naší planetě ubývá. Lidé v současnosti dokonce platí za druh, který nejsilněji ovlivňuje stav Země. Nic moc chvályhodného, protože náš způsob života – co kupujeme, jak a v jakém množství produkujeme věci – zanechává dnes stopy a spoušť dokonce i v těch nejodlehlejších koutech. Jeden tým vědců proto dokonce navrhuje vyhlásit nové geologické období – antropocén, věk člověka. Kdo je takto pomazaný, nemá ovšem jen práva, ale především taky povinnosti. Mnoho dalších generací a druhů chce mít možnost žít na Zemi s námi a po nás.

90  jižní afrika


Kdo mě vezme ssebou? Stromovité aloe (aloe rozsochaté) a další pouštní rostliny se skvěle přizpůsobily horku a suchu. Od té doby, co se i v Jižní Africe oteplilo, přichází víc extrémně horkých dnů a méně prší, mají některé druhy jako aloe problém přežít. Prostě je horko a sucho trochu moc. Aloe rozsochatá má v zásobě jeden trik, kterým se snaží tohle nezvyklé počasí přestát – postupně odhazuje svoje větve. Protože každá jednotlivá větev chce přece být zásobovaná živinami a tekutinami. Zbaví-li se rostlina žíznivých větví, zůstane kmeni více vody. A ten je pro aloi rozsochatou nejdůležitější. Naneštěstí je na severu Jižní Afriky čím dál tím

méně stromovitých aloí a mladé stromy už skoro nedorůstají. Z těch pár semínek, která opravdu vyklíčí, už se vzrostlé stromy nevyvinou. Kdyby měly aloe nohy, šly by směrem na jih. Protože na jih se následkem klimatických změn posunul vegetační a klimatický pás, ve kterém je jim dobře. Takže aloím nezbývá nic moc jiného než doufat, že pilní živočichové, kteří daleko doletí, na správném místě vyprázdní obsah svých střev – spolu se semeny aloe, která se tak rozšíří.

Na cestě ke „slonímu hřbitovu“ stromovitých aloí


Vytrvalec na postupu „Tomi,

Džengo, Zenit, Kaon, Ajer,“ čte Hana na cedulích nad stájemi. „To jsou teda divná jména pro koně. Jak si to mám zapamatovat?“ „Stačí přece, když budeš vědět, jak se jmenuje tvůj kůň. Alespoň pro začátek,“ uklidňuje ji táta. „A když ho poznáš,“ doplním. „A který je teda můj kůň?“ Hana proběhne uličkou ve stáji. Zastaví se před jedním vraníkem s dlouhatánskou hřívou. „Toho chci,“ rozhodne se. Aurel se směje a hladí ji po hlavě. Náš albánský „táta“ je na nás děti strašně hodný. Nemluví sice německy, ale přesto pochopil, že chce Hana jezdit na Ajerovi. Anglicky Haně vysvětlí svůj plán, táta překládá: „Ten je moc divoký. Dostaneš jiného koně. Pravého závodního. Ale snadněji ovladatelného.“


Když se Aurel zastaví zrovna před tím nejmenším koněm, je Hana zklamaná. „Proč mám jezdit na tom nejmenším koni? Ať si ho vezme Frida!“ stěžuje si. Ale Aurel ji chlácholí. „Kaon je bojovník. Opravdový hrdina. Když byl ještě tažným koněm, musel vláčet dvě stě kilo. I když je takový maličký. Navíc je to nejlepší přítel Profesora. A to je můj kůň. Takže my dva jezdíme vždycky spolu.“ Teď je Hana spokojená. Být pořád s Aurelem, to zní jako dobrý plán na příští dva týdny. Zrovna Frida dostane toho největšího koně ze všech – Tomiho. „Jsou mu tři roky a ještě nikdy nebyl tak dlouho v horách, ale miluje děti. Bude tě opatrovat jako oko v hlavě,“ slibuje Kristina, Aurelova žena. Já dostanu divokého Ajera, který je od početných bojůvek samá jizva. Koně Aurelovy rodiny žijí polodivoce v horách. Úplně na jihu Albánie, na hranici s Řeckem. Pobíhají volně kolem a do stáje jdou, jenom když mají chuť. Někdy ale taky dochází k potyčkám, především mezi hřebci. Všichni koně mají jizvy od kousanců a kopanců. Aurel, Kristina a jejich dcera Sofia nám pomáhají s osedláním. Tašky máme nadité lahvemi s vodou. Je tak příšerné horko, že bych nejradši zůstala ve stáji. „To nejdůležitější na začátek – udržujte pořadí. Máme tu koně, kteří se nemůžou vystát. Ti se k sobě nesmějí přiblížit,“ varuje Aurel. Já jedu před Fridou, abych v případě nutnosti mohla zabrzdit jejího koně. Za ní je máma, pak táta a Mio. Hana jede úplně vepředu s Aurelem a Sofií. „A já posbírám všechno a všechny, co se ztratí,“ kření se Kristina, která uzavírá karavanu.

ODSHORA DOLŮ: Před odjezdem se všichni koně musejí okovat – Frida zkouší sedět na Tomim – Hned to stoupá strmě vzhůru

DOPISY V LAHVI A ŠPLHAJÍCÍ KONĚ 103


Koně, nebo opice? „Tam přece nemůže žádný kůň vylézt,“ řeknu ne-

věřícně. Aurel ukazuje na horský průsmyk před námi. Na skále jsou pěkně vysoké schody, sahají mi po kolena. A všude plno trnitého křoví. „Oblečte si košile s dlouhými rukávy. A prostě důvěřujte koním,“ mrkne na mě Aurel. „Jsou to horští koně. Vědí, co a jak.“ Než si můžu dál lámat hlavu tím, jestli je to opravdu dobrý plán, Aurel už vyrazí a všichni koně za ním. Teď už taky vím, proč se koním kopyta pobíjejí kovem a hřeby. Jinak by jim to podkluzovalo. Ajer si dá na skalní výstupek nejdřív jednu přední nohu, pak druhou. Pak vytáhne zadní nohy. Šplhá! Jako opice. No jo, trochu neohrabaná a velká opice, ale stejně. Kousek po kousku se propracovává nahoru, až staneme na otevřené ploše. „Přestávka,“ ohlašuje Aurel. Všichni jsme úplně hotoví a máme hlad jako vlk. Koně se pasou a já, Mio, Hana, Frida a Sofia si leháme oblečení a obutí rovnou do potoka. Je tak horko, že nám oblečení stejně zase hned uschne. „Myslím, že táta dostane úžeh, jestli ho trochu nezchladíme.“ Ostatním se můj nápad zamlouvá. „A Aurel taky!“ řekne Hana. Naplníme klobouky vodou a vylijeme ji na dospěláky. Nikdo nereptá – naopak! Aurel s mámou a tátou nám udělají to samé. Ale my už jsme stejně durch.

Nám je horko! Už ani koupání v písku nás nebaví. Můžou slepice na koupaliště?

108  Albánie


Kristina připravila piknik: pitu se špenátem, rajčata, okurky, ovčí sýr, olivy. A jako zákusek si natrháme fíky a moruše. Ty jsou tak šťavnaté, že potom Hana vypadá, jako by se vrátila z lítého boje. Všude po ní stéká temně rudá šťáva z moruší. „Ve zprávách varují před požáry. Vlna horka bude dál pokračovat. Takové horko bývá v Albánii zřídka. Za tři dny budeme mít 44 stupňů ve stínu.“ Aurel vypadá trochu ustaraně. „Nejsem si jistý, jestli to vydržíme.“ „No to je typické. Přijedeme jednou do Albánie a hned jsou tu teplotní rekordy.“ Máma nemůže horko vystát. Já jenom, když je v blízkosti voda. „V každém případě musíme hodně pít.“ Dobře, že mi to táta připomněl. Jdu si k Ajerovi vzít vodu z brašen. Ale všechny lahve jsou prázdné. „Musíme je u dalšího pramene bezpodmínečně naplnit,“ řekne Aurel a dává mi svoji poslední lahev s vodou. „Přinejhorším,“ uvažuju, „se příště prostě napiju z řeky. Jako Ajer.“ U dalšího říčního koryta, které přecházíme, už ale žádná voda není. Ani loužička. „Do háje!“ kleje Kristina. „Tak to vidíte. Na jaře a v zimě opravdu málo pršelo. A pak to takhle vypadá – na začátku léta jsou vyschlá říční koryta.“

ODSHORA DOLŮ: Když narazíme na vodu, skáčeme do ní a pořádáme vodní bitvy – Táta skočí kufr sedmadvacetkrát za sebou – Dokonce i koně jdou plavat DOPISY V LAHVI A ŠPLHAJÍCÍ KONĚ 109