Sy Montgomeryová: Mají chobotnice duši?

Page 1


Obsah k apitola prv ní • athéna

První setkání s myslí měkkýše  1 k apitola druhá • octavia

To by se nemělo dít: Jak chutná bolest, jak vypadají sny  31 k apitola třetí • k álí

Společenstvo ryb  62 k apitola čtvrtá • va jíčk a

Začátek, konec a metamorfóza  93 k apitola pátá • proměna

Umění dýchat v oceánu  125 k apitola šestá • odchod

Svoboda, touha a únik  154 k apitola sedm á • k arm a

Volba, osud a láska  180 k apitola osm á • vědomí

Myslet, cítit, vědět  210 Poděkování 243 Vybraná bibliografie  247 Rejstřík 253 O autorce 261


k apitola prv ní

Athéna První setkání s myslí měkkýše

J

ednoho mimořádně teplého dne uprostřed března, kdy v New Hampshire sníh pod náporem slunce roztával v blátivou břečku, jsem se vydala do Bostonu. Všichni se tam procházeli po přístavišti nebo posedávali na lavičkách a lízali zmrzlinu, já ovšem požehnané sluneční paprsky vyměnila za vlhké a poklidné přítmí Akvária New England. Měla jsem dostaveníčko s jednou chobotnicí velkou. O chobotnicích jsem tehdy nevěděla prakticky nic — dokonce jsem ani netušila, že množné číslo od vědeckého názvu Octopus není Octopi, jak jsem si vždycky myslela (latinskou plurálovou koncovku -i totiž není možné připojit ke slovům pocházejícím z řečtiny, jako je třeba právě octopus). Nicméně to málo, co jsem věděla, podnítilo mou zvědavost: Jedná se o živočicha, který je vybaven jedem jako had, zobákem jako papoušek a inkoustem jako plnicí pero. Vahou může předčit člověka, může dosáhnout délky auta, a přitom dokáže své měchýřovité tělo bez kostí protáhnout dírou o velikosti pomeranče. Umí měnit barvu i tvar. Vnímá chuť pokožkou. Nejvíc mě ale fascinovalo, když jsem se dočetla, že chobotnice jsou neuvěřitelně chytré. To se shodovalo s těmi nemnoha zkušenostmi, které jsem do té doby s chobotnicemi měla: Jako spousta ostatních návštěvníků veřejných akvárií jsem mívala pocit, že chobotnice, na niž se dívám, mi pohled oplácí a zračí se v něm stejně živý zájem, jaký jsem pociťovala já sama.


2

Mají chobotnice duši?

Jak je to možné? Jen stěží byste našli živého tvora, který by se od člověka lišil více než chobotnice. Tělo chobotnic má jinou stavbu než to naše. U nás je to: hlava, tělo, končetiny. U nich by to bylo spíš: tělo, hlava, končetiny. Ústní otvor mají v podpaží — nebo pokud byste jejich ramena raději připodobnili k našim dolním, nikoli horním, končetinám: mezi nohama. Dýchají vodu. Chapadla mají poseta obratnými chápavými přísavkami, které u savců nemají obdoby. A nejenže se chobotnice v základní klasifikaci podle přítomnosti páteře — která odlišuje obratlovce, tj. savce, ptáky, plazy, obojživelníky a ryby, od všech ostatních živočichů — nacházejí v té druhé větvi; jsou navíc v rámci bezobratlých zařazeny mezi měkkýše, po boku slimáků, hlemýžďů a mlžů, tedy živočichů, kteří inteligencí zrovna neoplývají. Mlži dokonce ani nemají mozek. Rodová linie, která dala vzniknout chobotnicím, a ta, z níž vzešel člověk, se od sebe odloučily před více než pěti sty miliony lety. Vrtalo mi hlavou, jestli je možné mysli z té druhé strany barikády nějak porozumět. Chobotnice pro nás představují velikou záhadu. Působí cize, takřka z jiného světa, přestože ten jejich svět — oceán — pokrývá mnohem větší část zeměkoule než pevnina (70 % celkového povrchu, více než 90 % obyvatelného prostoru). Většina živočichů na naší planetě žije v oceánu. A většina z nich se řadí k bezobratlým. Chtěla jsem se s chobotnicí setkat. Chtěla jsem se dotknout alternativní reality. Chtěla jsem prozkoumat odlišný druh vědomí, pokud něco takového existuje. Jaké to je být chobotnicí? Podobá se to nějak tomu, co prožíváme jako lidé? Můžeme to vůbec zjistit? Když mi tedy v hale akvária vedoucí oddělení pro styk s veřejností podal ruku a nabídl mi, že mě seznámí s chobotnicí Athénou, cítila jsem se jako vzácný host uváděný do jakéhosi cizího světa. Ve skutečnosti jsem se však ten den pustila do dalšího objevování naší společné nádherné modré planety — světa tak neznámého, zázračného a ohromujícího, až se z něj tají dech; světa, v němž se až po půl století života


Athéna

3

na zemi, přestože jsem ho většinu strávila jako přírodovědkyně, snad konečně budu cítit opravdu doma.  Athénin hlavní ošetřovatel žel zrovna není v práci. To mě zamrzí: Otevřít nádrž, ve které chobotnice přebývá, nemůže jen tak někdo, a to z dobrého důvodu. Chobotnice velká — největší ze všech asi 250 druhů chobotnic na světě — by člověka snadno přemohla. Jediná z přísavek velkého samce, které mohou dosahovat až osmi centimetrů v průměru, uzvedne zhruba čtrnáct kilogramů, a chobotnice velká jich má okolo šestnácti set. Kousnutím může chobotnice vpravit své oběti do těla nervový jed nebo sliny, které leptají tkáně. Největší riziko ovšem spočívá v tom, že se chobotnice může chopit příležitosti a z otevřené nádrže utéct. Chobotnice na útěku by znamenala velký problém jak pro akvárium, tak i pro samotného měkkýše. Naštěstí se mě ujme jiný akvarista, Scott Dowd. Rozložitý chlapík ve středních letech s prošedivělými vousy a jiskřivýma modrýma očima se coby vedoucí akvarista stará o Freshwater Gallery (Sladkovodní scénu), která se nachází jen kousek za expozicí Cold Marine (Studené moře), kde žije Athéna. Scott akvárium poprvé navštívil jako miminko v plenkách hned první den zahájení provozu, 20. června 1969, a v zásadě z něj už nikdy neodešel. Skoro každé zvíře tu zná osobně. Athéna je přibližně dva a půl roku stará a váží zhruba osmnáct kilogramů, vysvětluje Scott, když nadzvedává těžké víko na její nádrži. Vystoupám po třech stupíncích na nízkých pojízdných schůdcích a nakloním se nad vodu. Na délku má Athéna asi metr a půl. Její hlava — „hlavou“ myslím samotnou hlavovou část i plášť, nebo chceteli tělo, protože tak máme my savci sklony si hlavu představovat — je velká jako menší vodní meloun. „Nebo přinejmenším jako cukrový meloun,“ dodává Scott. „Když sem přišla, měla hlavu velkou jako grep.“ Chobotnice velká patří k nejrychleji rostoucím živočichům na


4

Mají chobotnice duši?

světě. Líhne se z vajíček o velikosti zrnka rýže, ale do tří let dokáže v hmotnosti i rozměrech předehnat člověka. Než Scott víko nádrže zajistí ve vzpřímené poloze, Athéna už se ze vzdáleného rohu své nádrže o objemu více než dva tisíce litrů klouzavě přesune blíž, aby si nás prohlédla. Dvěma chapadly se stále drží v rohu, ale ostatní natahuje k nám, zvedá se k hladině a celé tělo jí rudne vzrušením. Bílé přísavky vytáčí vzhůru, jako když člověk nabízí dlaň při podání ruky. „Můžu se jí dotknout?“ zeptám se Scotta. „Jasně,“ odpoví. Odepnu si hodinky, odložím šátek, vyhrnu si rukávy a zanořím obě paže až po lokty do ledové vody o teplotě 8,3 °C. Její kroutivá, rosolovitá ramena vyvřou z vody ven a omotají se mi kolem rukou. Najednou mi obě dlaně i předloktí ohmatávají tucty měkkých přísavek. Ne každému by to bylo příjemné. Přírodovědci a badateli Williamu Beebeovi například dotyk chobotnice připadal odpudivý: „Vždycky musím svádět vnitřní boj, než přinutím ruce, aby se daly do práce a chopily se chapadla,“ přiznává. Victor Hugo něco takového považoval za absolutně hrůznou představu vedoucí k neodvratné záhubě: „Ztrácíte se v tom přízraku. Tygr vás může jen pohltit, chobotnice — strašná představa! — vás vstřebává,“ napsal Hugo v Dělnících moře. „Zduří vám svaly, všechna vlákénka vašeho těla se zkroutí, kůže puká pod nesnesitelným tlakem, krev prýští a hnusně se mísí s lymfou měkkýše. Zvíře na vás spočívá tisícerými ohavnými ústy […]“ (přeložil Bohuslav Rovenský, pozn. překl.) Strach z chobotnic je v lidské duši pevně zakořeněn. „Žádný tvor není tak lítý v usmrcení člověka ve vodě jako tento,“ uvedl Plinius Starší ve své encyklopedii Naturalis historia kolem roku 79 n. l., „jenž se kolem něj ovine ve smrtícím zápasu, pozře jej svými přísavnými ústy a roztrhá na kusy […]“ Athéna se mi ovšem na kůži přisává jemně, třebaže neodbytně. Vnímám její nezvyklé polibky. Na hladinu vyplave její hlava velká jako meloun, levé oko — chobotnice mají dominantní oko, podobně


Athéna

5

jako lidé mají dominantní ruku — se jí protočí v důlku a zaměří se na mě. Její černá zornička na pozadí perleťového bělma se podobá pomlčce. Ve tváři má výraz, který mi připomíná pohled v očích hinduistických bohů a bohyň ze starých obrazů: poklidný, vševědoucí a obtěžkaný moudrostí sahající za samotný počátek věků. „Dívá se přímo na tebe,“ podotkne Scott. Oplácím jí třpytivý pohled a instinktivně natáhnu ruku, abych se jí dotkla na hlavě. „Pružné jako kůže, pevné jako ocel, chladné jako noc,“ napsal Hugo o těle chobotnice; k mému překvapení je ovšem její hlava na omak hedvábná a poddajnější než puding. Kůži má posetou rubínovými a stříbrnými skvrnami, jako když se na vínovém moři odráží noční obloha. Jak ji hladím konečky prstů, pokožka jí pod mým dotykem bělá. Bílá je barva uvolněné chobotnice: U sépie, její blízké příbuzné, samice zbělají, když se střetnou s jinou samicí svého druhu, tedy s někým, s kým nemusejí bojovat ani před ním utíkat. Možná Athéna poznala, že i já jsem ženského pohlaví. Samice chobotnic, stejně jako lidské ženy, produkují estrogen — je možné, že u mě rozpoznala jeho chuť. Chobotnice cítí chuť celým tělem, ale nejdokonaleji ji vnímají přísavkami. Athénino objetí je tudíž mimořádně intimní. Dotýká se mě a zároveň ochutnává mou pokožku, a snad i mé svaly, kosti a krev pod jejím povrchem. Ačkoli jsme se sotva setkaly, Athéna už mě zná tak, jak mě ještě nikdo nepoznal. A vypadá to, že v ní vzbuzuji stejnou zvědavost jako ona ve mně. Pomalu své sevření přesouvá od menších, vnějších přísavek na konečcích chapadel k těm větším a silnějším blíže její hlavy. Teď už jsem ohnutá v pravém úhlu, zlomená v pase jako napůl otevřená kniha. Pořád ještě stojím na nízkých schůdcích, ale už mi dochází, co se děje: Athéna mě nekompromisně stahuje k sobě do nádrže. Velice ráda bych tam šla za ní, ale žel to není místo pro mě. Doupě má pod malým skalním převisem, kam se dokáže vlít jako voda, v mých schopnostech to ovšem není, protože podléhám omezením svých kostí a kloubů. Kdybych se v nádrži postavila, voda by mi


6

Mají chobotnice duši?

sahala zhruba po ramena; jenže tak, jak mě teď tahá k sobě, bych do vody vklouzla hlavou napřed, byla bych obráceně, a brzy bych čelila limitům svých plic lačnících po kyslíku. Zeptám se Scotta, jestli se mám zkusit z jejího sevření vymanit, a on nás rovnou jemně oddělí. Athéniny přísavky při odlepování z mé kůže tiše mlaskají jako malé zvony na čištění odpadu.  „Chobotnice?! Vždyť je to mořská příšera!“ zhrozila se má kamarádka Jody Simpsonová, když jsme si následující den vyšly na výlet s našimi psy. „Nebála ses?“ Ta otázka ani tolik neodrážela neznalost přírodního světa jako spíš hluboké povědomí o západní kultuře. Úděs z chobotnic velkých a jejich soukmenovců, krakatic, se v západním umění hojně objevuje od islandských legend z třináctého století až po současné americké filmy. Obrovská „hafgufa“, která „požírá muže a lodě a velryby a vše v dosahu“, ze staroislandské ságy Orvar-Odds má zcela jistě předobraz v nějakém chapadlovitém měkkýši a dala svým příkladem vzniknout mýtu o krakenovi. Zkazky francouzských mořeplavců o gigantických chobotnicích, které zaútočily na jejich loď u pobřeží Angoly, se staly inspirací pro jedno z nejznámějších vyobrazení chobotnice v moderní historii, které si námořníci nechávají tetovat na rameno i dnes: Jedná se o ikonickou rozmývanou perokresbu z roku 1801 odborníka na měkkýše Pierra Denyse de Montforta, na níž se z oceánu zvedá obří chobotnice a její chapadla se v ohromných smyčkách ovíjejí okolo tří stěžňů nebohého škuneru. Denys tvrdil, že existují přinejmenším dva druhy obřích chobotnic, z nichž jeden měl prý na svědomí zmizení hned deseti britských válečných lodí, které se záhadně ztratily jisté noci v roce 1782. (K Denysově veřejné ostudě však jeden z přeživších později vypověděl, že je ve skutečnosti smetl hurikán.) V roce 1830 zveřejnil Alfred Tennyson sonet o monstrózní chobotnici, jejíž „Nespočet polypů své paže k světlu vine / V zelené hloubi


Athéna

7

stínu zas a zase.“ (překlad z časopisu Interkom, rok 2008, pozn. překl.) A samozřejmě chobotnice sehrála ústřední roli strašlivé Nemesis ve francouzském vědeckofantastickém románu Julese Vernea z roku 1870, Dvacet tisíc mil pod mořem. Přestože se daná chobotnice ve stejnojmenném filmu z roku 1954 stala krakaticí obrovskou, kameraman podvodních scén z prvního snímku z roku 1916, John Williamson, o původním netvorovi řekl toto: „Lidožravý žralok, vražedná barakuda i obludná muréna s jedovými zuby se ve srovnání s chobotnicí náhle jeví jako neškodní, nevinní, přátelští, ba dokonce roztomilí tvorové. Není slov, která by dostatečně výstižně popsala ohavnou hrůzu, již člověk cítí, když na něj z jakéhosi temného tajného úkrytu upírá pohled nemrkající oko chobotnice. […] Sama duše se pod tím pohledem smrskává a čelo orosí studený pot.“ S úmyslem napravit chobotnicím po stoletích očerňování pověst jsem své kamarádce odpověděla: „Příšera? Ale vůbec ne!“ Slovníkové definice „příšery“ shodně uvádějí přívlastky jako velká, ohyzdná nebo budící děs. Mně ale Athéna připadala krásná a mírná jako anděl. Dokonce i to „velká“ není v případě chobotnic jednoznačné. Ani největší druh chobotnice — s příznačným jménem chobotnice velká — už není tak velký, jak býval. Kdysi možná existovaly chobotnice s rozpětím chapadel 50 metrů. Nicméně nejrozložitější chobotnice zaznamenaná v Guinessově knize rekordů vážila přibližně 136 kilogramů a pyšnila se rozpětím ramen 10 metrů. Ještě těžší chobotnice chycená v roce 1945 u pobřeží kalifornské Santa Barbary prý vážila skoro 183 kilogramů; naneštěstí fotografie daného tvora, vedle něhož pro srovnání stojí člověk, naznačuje, že na délku měřila pouhých 6 až 7 metrů. Ani tihle současní kolosové se ovšem nevyrovnají svým blízkým příbuzným z kmene měkkýšů, kalmarům. Nedávno chycený exemplář kalmara Hamiltonova, který vylovila novozélandská rybářská loď poblíž Antarktidy, vážil skoro půl tuny a měřil více než 10 metrů. Dnešní monstrofilové si nicméně stýskají, že ty největší chobotnice byly odchyceny už před více než půl stoletím.


k apitola druhá

Octavia To by se nemělo dít: Jak chutná bolest, jak vypadají sny

„A

hoj, krasavice!“ pozdravila jsem novou chobotnici, když jsem vylezla za Wilsonem na schůdky a naklonila se nad její nádrž. I když jsem ji zrovna neviděla, věděla jsem, že je krásná, protože před chviličkou jsem ji obdivovala z prostoru pro veřejnost. Nemohla jsem se dočkat, až se setkáme. Byla mnohem menší a křehčí než Athéna, hlavu měla velkou asi jako mandarinka. Kůži měla po celém povrchu tmavě hnědou a hrbolatou a bílými přísavkami byla přilepená k přední straně skla. Její největší přísavky nedosahovaly ani dvou a půl centimetru v průměru; nejmenší byly drobnější než špička tužky. Zpoza klubka chapadel vykouklo její stříbřité oko. „Jak se jmenuje?“ zavolala jsem na Billa, který kus za námi seřizoval filtr v nádrži dočasně hostící vrankovce Richardsonova, rybu s hmyzíma očima a tlamou bostonského teriéra. „Octavia,“ křikl nazpátek přes hučení čerpadel a čističů. S tím jménem přišla jedna holčička, která byla v akváriu na návštěvě, a Billovi se zalíbilo. Octavia pochází z Britské Kolumbie, kde ji odchytili z oceánu a odeslali do akvária, přičemž přeprava FedExem stála více než samotná chobotnice. Netrpělivě jsem čekala několik týdnů, abych jí před svým příjezdem dala příležitost se zabydlet. Když konečně nastal den D, dorazila se mnou i má přítelkyně Liz Thomasová, spisovatelka a antropoložka, kterou tvorové, jež kanadský autor Farley


32

Mají chobotnice duši?

Mowat nazývá „ti druzí“, přitahují stejně jako mě. Jako náctiletá žila v padesátých letech se svými rodiči mezi Křováky v Namibii, o čemž se rozepsala ve svém prvním bestselleru The Harmless People (Lidé bez hříchu, v češtině dosud nevydáno — pozn. překl.). Následujících šedesát let strávila bádáním a psaním naučných knih o lvech, slonech, tygrech, jelenech, vlcích a psech, přičemž ještě stihla vydat dva romány odehrávající se ve starší době kamenné. A teď se chtěla dotknout chobotnice. Wilson se k nám snažil Octavii přilákat pomocí jídla. Na konci dlouhých kleští jí nabídl oliheň, příbuznou chobotnic. Nehnula ani chapadlem. „Pojď se sem na nás podívat, fešando!“ Prosit bezobratlovce (který navíc ani nemá uši) se může jevit jako hloupost, ale já si nemohla pomoct a musela jsem na ni mluvit, stejně jako bych mluvila na psa nebo na člověka. Wilson olihní potřásal, aby se jí osm ramen a dvě lovící chapadla rozvlnila jako živá a vodou se roznesla její chuť. Octavia ji určitě musela kůží a přísavkami vnímat. Bezpochyby ji musela i vidět. Ale nechtěla s ní nic mít — ani s námi. „Zkusíme to později,“ prohlásil Wilson. „Třeba změní názor.“ Wilson se vzdálil pomoct Billovi s údržbou a Liz a já jsme se vydaly na spirálovitou plošinu, která obtáčí Velkou oceánskou nádrž. U dna se mezi sklolaminátovými korály proháněli sapíni černomodří a pestrobarevní sapínci zlatoocasí, kolem v hejnech proplouvali chňapalové žlutoocasí, jako když skupinky teenagerů brouzdají po obchodním domě. Výše na chrupavčitých křídlech plachtili rejnoci, zatímco jejich příbuzní žraloci si po klikaté trajektorii cílevědomě razili cestu vpřed, jako by pospíchali na nějakou důležitou schůzku. Obrovské želvy ve vodě veslovaly svými šupinatými ploutvemi. Nejoblíbenější z nich, Myrtle, kareta obrovská vážící dvě stě padesát kilogramů, se honosí titulem Královna Velké oceánské nádrže. Myrtle tu byla od chvíle, kdy akvárium slavilo první narozeniny, a má dominantní postavení dokonce i mezi žraloky, takže jim klidně může ukrást oliheň


Octavia

33

přímo ze zubaté tlamy. Mezitím vyrostly celé generace dětí, které tuto sympatickou a neohroženou želvu znají: Myrtle běžně připlave až ke sklu, aby se vám podívala do tváře, zbožňuje, když ji potápěči drbají na zádech (želvy mají v krunýři nervová zakončení), a traduje se o ní, že usnula na klíně jedné ze svých oblíbených akvaristek, Sherrie Floydové Cutterové, zatímco ji Sherrie hladila po hlavě. Myrtle má dokonce vlastní profil na Facebooku, který do dnešního dne nasbíral více než pět tisíc „lajků“. Usuzuje se, že Myrtle je asi osmdesát let (a pokud je to pravda, může žít ještě dostatečně dlouho, aby se v akváriu potkala s dětmi nynějších kojenců). Navzdory svému pokročilému věku se Myrtle zúčastnila přelomového výzkumu, který dokázal, že se plazi — a to dokonce i ti staří — dokážou učit novým věcem. Výzkumníci Myrtle postavili před tři malé plošinky: Na bočních byly umístěné reproduktory a na prostřední ležel světelný box. Když se světlo v boxu rozsvítilo, želva se schránky měla dotknout ploutví. Když se ovšem kromě rozsvícení ještě ozval tón, měla se rozhodnout, z jakého vyšel reproduktoru, a dotknout se místo toho příslušné plošinky na kraji. Šlo o více než pouhý naučený trik. Jednalo se o komplexní úkol, protože nevyžadoval jen reakci na jediný požadavek či povel. Vyžadoval po Myrtle rozhodnutí. „Jen si představ, co všechno ta želva za osmdesát let viděla a co se naučila,“ řekla uznale Liz, když se Myrtle prohnala kolem nás. Většina lidí si myslí, že želvy jsou pomalé, ale když karety obrovské někam spěchají, ve skutečnosti dokážou plavat rychlostí až třicet kilometrů za hodinu, a Myrtle právě mířila k vršku nádrže, protože se tam objevil potápěč se žrádlem. „Myrtle má nejradši růžičkovou kapustu,“ poučil potápěč houf návštěvníků. („Fuj! Růžičková kapusta!“ sdělila nějaká holčička svému staršímu bráškovi.) Jídlo ovšem není zdaleka to jediné, na co tato želva myslí. „Vypadá to, že i když zrovna žádné jídlo nemáme,“ říká Sherrie, „upřímně se zajímá o to, co děláme. Někdy mi přijde skoro až všetečná, protože chce vědět o všem, co se v nádrži děje. Kdykoli se ocitneme nahoře na plošině, plave kolem nás,


34

Mají chobotnice duši?

snaží se zjistit, co na plošině i kolem ní je, a já ji musím pořád odstrkovat.“ Když se v noci ve VON natáčejí propagační materiály a filmové scény, akvárium musí jednoho potápěče pověřit speciálním úkolem Myrtle rozptylovat, aby nevplavala do záběru. I tak tato taktika funguje zhruba jen devadesát vteřin: Potom si želva nezadržitelně pospíší do středu dění. Když jsme se po schodech zase vrátily do expozice Studené moře na druhý pokus s Octavií, stále o nás neměla zájem. Snažila jsem se její ostýchavosti porozumět. Proč se za námi nechce připlavat podívat? „Každý je jiný,“ připomněl nám Wilson. „Každá chobotnice má svou osobnost. Dokonce i humři mají různé osobnosti. Jakmile je tu člověk nějaký čas, nemůže to nevidět.“ Už teď bylo zřejmé, že od Athény se Octavia výrazně liší. Wilson to vysvětlil tím, že se u Octavie jednalo o nestandardní situaci. Athéna zemřela náhle a nečekaně. Obvykle chobotnice vykazují znaky stárnutí — objeví se jim bílé skvrny, přestanou jíst, ztrácejí na váze —, a akvárium má tudíž čas objednat nový exemplář. Mládě vyrůstá v zákulisí, díky čemuž je v okamžiku, kdy stará chobotnice zahyne a uvolní výstavní nádrž, zvyklé na lidskou přítomnost. „Ty, které vyrostou v akváriu, bývají přátelské,“ prohlásil Wilson. „Ty si chtějí nejvíc hrát. Jsou jako štěňata nebo koťata.“ Jenže v tomto případě akvárium nemělo příležitost nejprve vychovat mladou chobotničku — neprodleně potřebovalo zaplnit prázdné místo v expozici. „Akvárium bez chobotnice,“ napsal v roce 1875 přírodovědec Henry Lee z Brightonského akvária ve Spojeném království, „je jako švestkový puding bez švestek.“ Bill si tedy od svého dodavatele objednal novou chobotnici, která už bude dostatečně velká, aby na veřejnost učinila dojem. Octavii už je přibližně dva a půl roku. Jelikož vyrostla v divoké přírodě (chobotnice velké se nechovají v zajetí, vysvětlil Bill, protože jejich populace v oceánu se považuje za stabilní), ještě ve vztahu k lidem nepookřála.


Octavia

35

Wilson tomu dal poslední šanci. Podržel oliheň v kleštích před Octavií a jedno chapadlo se konečně zdráhavě natáhlo k nám. „Liz! Dotkni se jí!“ zvolala jsem, protože jsem cítila, že se naskytla prchavá příležitost k interakci. Má přítelkyně si po třech nízkých schůdcích pospíšila k nádrži a ukazováčkem se přibližovala k úponkovitému konečku Octaviina chapadla. Ten výjev mi připomněl malbu na stropě Sixtinské kaple, na níž Adam napřahuje ruku k Bohu na nebesích. Kontakt trval jenom chvilku. Liz se dotkla hřbetu útlého kluzkého konečku Octaviina ramena, Octavia ho otočila a na oplátku Liz opatrně ochutnala droboučkými přísavkami. Obě okamžitě ucukly zpět. Liz se zvířat nebojí, vlastně se nebojí ničeho. Když jsme se před téměř třiceti lety poprvé setkaly, představila jsem ji jedné z našich fretek, která se jí bez rozmýšlení zakousla do ruky tak silně, až tekla krev. „Promiň,“ pospíšila jsem si tehdy s omluvou. „Vůbec nic se neděje,“ ujistila mě Liz a myslela to vážně. V Arktidě trávila celé dny sama s vlky a v Ugandě ji stopoval divoký levhart. Když jí kdysi v Namibii do stanu strčila hlavu hyena, což je šelma, která lidem ve spánku klidně uhryzne nos, náctiletá Liz nehnula ani brvou a stroze se toho krvelačného masožravce zeptala: „Co je?“, asi jako kdyby jí na dveře zaklepala matka. O dotyku s Octavií ovšem Liz řekla, že byl „niterně překvapivý“. Její reakci vyvolal atavistický instinkt. Nemohla si pomoct, ruka jí odskočila sama od sebe. A co na Liz znepokojilo Octavii? Samozřejmě si nemohu být jistá, ale napadá mě, že Liz je náruživá kuřačka. Octaviiny vytříbené smysly, jejích deset tisíc chemoreceptorů v každé přísavce, možná na Lizině pokožce nebo snad i v krvi ucítily nikotin. Nikotin je známý odpuzovač hmyzu a prudký jed pro mnoho dalších bezobratlých. Možná tedy Octavii Lizin prst chutnal jednoduše odporně. Doufala jsem, že kvůli tomu neusoudí, že tak chutnáme všichni. 


Karma se ve své nádrži rozprostírá jako hedvábný šátek ve vodě. Červenou barvou dává najevo vzrušení. (© tianne strombecková)

Ačkoli na nás byla Karma vždy něžná, jejích šestnáct set přísavek mělo obrovskou sílu. Jeden vědec spočítal, že přísavky mnohem menší chobotnice pobřežní dokážou vyvinout sílu až čtvrt tuny. (© tianne strombecková)


Chobotnice mají ústa v podpaží. Obvykle svou kořist chytí do přísavek a pak si ji podávají z jedné do druhé jako na běžícím pásu, dokud jim neskončí ve chřtánu. Zde si Karma pochutnává na rybě. (© tianne strombecková)