Frauke Baguscheová: Modrý zázrak

Page 1



Obsah Předmluva

11

Skrytá světovláda planktonu

15

Zelené plíce

19

Vůně moře

23

Malé sousto pro velké žaludky

26

Na velikosti opravdu nezáleží

28

Slizcí obři

31

Světélkující moře

38

Korálové útesy – kolébky života

43

Hromadná svatební noc korálů

52

Rybí zpěv

57

Nemovi bratři

65

Podmořská nemocnice

69

Podmořská lékárna

76

Symbióza, parazitismus a další vzájemné vztahy

81

Korálový útes jako bojiště

86

Světélkování korálů

99

Dokonalé maskování

103


(Ne)konečná modř

110

Voda – látka se zcela ojedinělými vlastnostmi

111

Proč Balt nechutná tak slaně jako Středozemní moře

114

Klimatická kuchyně oceánu a oceánský dopravníkový pás

117

Cesta mořských želv

121

Inteligentní pěvci

127

Lovení lovci

141

Překvapivé výrůstky: plachty, oštěpy a křídla

152

Tajuplné mořské hlubiny

157

Život v extrémech

158

Zlatá horečka v hlubokém moři

168

Mořská strašidla, hlubokomořská monstra a námořnické zkazky

173

Záblesky v temnotách

180

Křehcí masožravci a útesy ze skla

187

Sex and the Sea

193

Černá duše vydry mořské

193

Sodoma a Gomora na jižním pólu

196

Když na velikosti přece jen záleží!

199

O šermování penisy a samostatně plovoucích chapadlech

205

Obětaví tatínkové

208

Neúnavní plavci

214


Modrý zázrak v ohrožení

217

Prokletí černého zlata

218

Doba plastová

221

Jsou bioplasty řešením?

227

Ráj plný odpadků

229

Odpadkové skvrny a plastové ostrovy

234

Mikroplasty – (téměř) neviditelná hrozba

235

Klimatická změna a moře

241

Umírání korálových útesů

248

Chuť na moře

256

Více kultury pro akvakultury

263

Budoucnost moří = naše budoucnost

267

Poděkování

275

Prameny a další informace

279

Použité fotografie

287


Předmluva Kdybych měla samu sebe popsat jedním slovem, slovem, kterým bych skutečně uhodila hřebíček na hlavičku, to slovo by bylo „thalasofilka“. Thalasofilové jsou ti, kteří dávají přednost, i když ne bezvýhradně, životu na pobřeží nebo v moři a moře milují. Vzduch naplněný vůní soli a mořských řas, šumění vln a rozlehlost na mě působí takovou mocí, že jim nemohu odolat. Když hledím na moře a naslouchám vlnám, neuvěřitelně se přitom uvolním. Svůj modrý zázrak však prožívám teprve tehdy, když se vydám pod vodu. Neboť teprve tam to opravdu kypí životem. Podmořský svět má svůj vlastní rytmus a drží se striktně vlastních pravidel. Je plný pestrých barev a neustávajícího pohybu, a byť někdy může být trochu jednotvárný, pokaždé vás nakonec vezme za srdce. Mořské záhady a vše, co s mořem souvisí, ve mně již od útlého věku vzbuzovaly nadšení, a proto sotva překvapí, že jsem si ze své vášně udělala povolání. Srdcem i duší jsem mořská bioložka a v hlavě nemám (téměř) nic jiného než slanou vodu. Mé pole působnosti je velmi mnohostranné a jako mořská bioložka se samozřejmě nezdržuji jen pod vodou a na vodní hladině – snažím se to však dělat co nejčastěji. V závislosti na tom, čím se zrovna zabývám, někdy moře nevidím celé měsíce, třeba když v laboratoři analyzuji vzorky, na počítači vyhodnocuji data, přednáším nebo píšu knihu o moři. Když se však konečně mohu znovu potopit pod mořskou hladinu 11


nebo šnorchlovat, zalije mě pocit, jako bych se zase vrátila domů. Jeden ze svých nejkrásnějších podvodních zážitků jsem si odnesla z Malediv, kde jsem vedla jedno šnorchlovací safari a chtěla jsem skupině turistů ukázat jeden zachovalý vrak. Právě jsme se vraceli zpátky na loď, když mi náš kapitán nadšeně dával znamení, abych se otočila. Na hladině jsem jen pár metrů za sebou zahlédla hřbetní ploutev. Protože jsem nemohla přesně rozpoznat, jestli majitelem ploutve je žralok, nebo delfín, připlavala jsem blíž – a kde nic tu nic. Krátce nato na mě kapitán znovu divoce gestikuloval a hleďme, těsně za mnou se vynořila skupinka delfínů. Tím to však nekončilo. Najednou to okolo nás začalo klokotat, všude kolem z hlubin na povrch vystupovaly bubliny a my se najednou začali cítit jako ve vířivce. Zvuky vycházející z vody se začínaly měnit až v jakési divoké cvrlikání, připomínající ptačí zpěv na souši. Znenadání nás delfíni obklopili, kroužili okolo nás a navzájem se dorozumívali pomocí cvrlikání a hvízdání, vyskakovali z vody a předváděli úchvatné piruety ve vzduchu (anglicky se tomu říká „spinning“). Kolem nás a pod námi táhla jedna skupinka delfínů za druhou. Zvědavě si nás prohlíželi a pořádali plavecké závody. Odhadovali jsme, že v celém hejnu delfínů, které se kolem nás vracelo z lovu na otevřeném moři domů do atolu, mohlo být nějakých tři sta jedinců. Po zážitcích, jakým byl tento, mi zpravidla dojdou slova – a to se mi nestává moc často – a cítím nesmírný vděk, že jsem dostala tu možnost všechny tyto přenádherné okamžiky zažít. Je však bohužel také dost momentů, z nichž jsem smutná a které mě dokáží naštvat. Smutná jsem byla, když mi v rukou zemřela ohrožená mořská želva, 12


protože se zachytila do staré rybářské sítě a mně se ji nepodařilo včas vyprostit. Naštve mě, když se procházím po pláži a záda mě až bolí od sbírání všech těch plastových odpadků, jež na břeh vyvrhlo moře, nebo když pod vodou vidím umírající či mrtvé korály, neboť za jejich smrtí až příliš často stojí člověk. Na druhou stranu mě právě tyto okamžiky pohánějí k tomu, abych se v lidech snažila probouzet vnímavost vůči moři. Třebaže dvě třetiny naší planety zabírají moře a oceány a vytvářejí největší ekosystém na Zemi, známe zatím jen pouhý zlomek toho, co se v mořích a oceánech děje. Dokonce i povrch Měsíce máme lépe prozkoumaný než oceánské hlubiny. Jednu věc mají přitom Měsíc a moře společnou: mají na nás větší vliv, než si myslíme. Mořím nejsme dlužni za nic menšího než za samotnou existenci, protože kyslík pro každý náš druhý nádech pochází právě z mořských mikrořas – a přitom nesejde na tom, kde dýcháme vzduch. Moře, jeho teplé a studené proudy, mořské řasy podílející se na formování oblaků a neustálý cyklus odpařování, to vše rovněž utváří naše klima. A v neposlední řadě moře po celá tisíciletí dává lidstvu stravu a poskytuje mu ochranu, stejně jako důležité léky, pracovní místa a prostor pro odpočinek. Šumění vln, nezaměnitelný mořský vánek a širost moře na nás působí svou nesmírnou přitažlivostí, uklidňují nás a jsou pro nás trvalou inspirací. V této knize bych se s vámi chtěla podělit o svou fascinaci mořem a vzít vás na cestu pozoruhodným světem, o němž toho víme tak málo, ale jemuž svým každodenním konáním bez ustání škodíme. Senegalský environmentální aktivista Baba Dioum to shrnul ve svém projevu na valném shromáždění Mezinárodního svazu ochrany přírody (International Union for Conservation 13


of Nature, IUCN) již v roce 1968: „My lidé chráníme jen to, co máme rádi. Milujeme jen to, čemu rozumíme, a chápeme pouze to, co se naučíme.“ Prostřednictvím své publikace bych ve vás chtěla probudit lásku k moři, kterou já sama cítím – a s ní i touhu toto jedinečné životní prostředí ochraňovat. Společnými silami můžeme mořím a oceánům pomoci, aby se zregenerovaly, a budoucím generacím tak po sobě zanecháme svět, ve kterém stojí za to žít. Ponořte se tedy spolu se mnou do fascinujícího světa moří a oceánů!

14


(Ne)konečná modř Otevřené moře, jež se odborně nazývá pelagiál, na první pohled působí jako poušť – akorát plná vody. Jednotvárná, zdánlivě nekonečná plocha a téměř žádné možnosti úkrytu ztěžují mořským tvorům, aby v tomto prostředí mohli přežít. Tolik rozšířený názor. Ale nic nemůže být dále od pravdy! Otevřené moře, jež se rozprostírá od vodní hladiny až po nejhlubší hlubiny a v němž jsou neustále v pohybu masy vody, se naopak vyznačuje nesmírnou rozmanitostí života, který se dokonale přizpůsobil tamním životním podmínkám. Rychlí lovci, experti na komunikaci či vytrvalostní plavci na dlouhé tratě – ti všichni se nechávají unášet mořskými proudy a plavou napříč různými zónami vodního sloupce. Mnoho organismů otevřeného moře prožívá svůj život, aniž by kdy přišlo do kontaktu s břehem, mořským dnem nebo vodní hladinou. Celý život zkrátka tráví obklopeni vodou. Pro nás lidi žijící na souši, kteří dýchají vzduch, užívají si na sluníčku a tak rádi cítí trávu pod nohama, je nejspíš těžké si to jen představit. Pelagiál je zdaleka nejrozsáhlejším životním prostorem naší planety. Abychom tomuto obrovskému ekosystému lépe porozuměli, specializovaná věda jej rozdělila do jednotlivých pásem, z nichž každé skýtá jedinečnou rozmanitost organismů. Plankton, jak jsme již viděli, se vyskytuje v prosvětlené svrchní vrstvě pelagiálu. Toto pásmo se nazývá epipelagiál a sahá od vodní hladiny do hloubky asi 200 metrů. Zde je biologická rozmanitost 110


také největší a kromě planktonu se v této oblasti vyskytuje velké množství ryb a paryb, včetně žraloků, mořských savců, jako jsou velryby a delfíni, želv, krabů a hlavonožců. Vše, co leží pod 200 metry, je již součástí hlubokého moře. Od 200 metrů níže až do hloubky 1000 metrů začíná panovat pološero. Tato zóna přítmí se označuje jako mezopelagiál. Kvůli nedostatku světla zde nenajdeme už žádný fytoplankton, zato však narazíme na bizarně vyhlížející obyvatele, jako jsou třeba ryby z čeledi štětinozubkovitých (Gonostomatidae), z nichž mnohé mají světelné orgány zářící zeleně nebo červeně. V této zóně si živočichové svítí na cestu dost často, neboť právě zde se vyskytuje většina bioluminiscenčních živočišných druhů. V hloubce od 1000 metrů nastává černočerná tma, ale také zde rozlišujeme mezi různými pásmy. Do hloubky 4000 metrů mluvíme o batypelagiálu, po něm následuje abysopelagiál, který se rozprostírá do hloubky 6000 metrů pod hladinou, a nakonec přichází nejhlubší pásmo, hadál, jenž sahá až do nejhlubších míst oceánů, tedy do hloubky kolem 11 000 metrů. Mnoho živočišných druhů žije primárně v jednom nebo druhém pásmu, ale existují rovněž tací, kteří hranice běžně překračují, jako je například vorvaň obrovský (Physeter macrocephalus) nebo želva nazývaná kožatka velká (Dermochelys coriacea), která se při honbě za kořistí dokáže potápět až do hloubky více než 1000 metrů.

Voda – látka se zcela ojedinělými vlastnostmi Voda neboli H 2O je skutečně výjimečná sloučenina, neboť je to jediná látka, která se v naší zemské atmosféře může vyskytovat ve třech chemických skupenstvích – kapalném, 111


pevném i plynném. Dva atomy vodíku (H) jsou přitom asymetricky vázány na atom kyslíku (O) a vytvářejí molekulu vody. Zatímco atom kyslíku je nabitý záporně, oba atomy vodíku jsou nabité kladně, čímž se celá molekula vody začíná chovat jako takzvaný dipól. Podobně jako magnetky se kladně nebo záporně nabité konce každé molekuly vody přivracejí směrem k opačně nabitým koncům sousedních molekul a vytvářejí volnou vazbu. Když se ochladí, molekuly, ne tak docela nepodobny lidem, se tlačí blíže k sobě: hustota molekul se zvyšuje, jejich objem se snižuje. Když se oteplí, udržují si od sebe vzájemný odstup, hustota klesá, soudržnost se čím dál více uvolňuje, dokud voda nakonec nepřejde v plynné skupenství, ve kterém se molekuly jednotlivě vznášejí všemi směry. Nejtěsněji nakupené jsou molekuly vody při 4 °C. To znamená, že při této teplotě má voda největší hustotu a nejmenší objem. Pokud se ještě více ochladí a voda se začne měnit v led, hustota se však místo toho, aby se zvýšila, naopak ještě sníží – tomuto jevu říkáme „hustotní anomálie vody“. Důsledkem dané anomálie je, že led na vodní hladině vždy plave, a to stejně tak v kaluži se sladkou vodou, jakož i v Atlantském oceánu – mimo jiné je to praktické jak pro ryby, které díky tomu nejsou rozdrceny potápějícími ledovými krami, tak pro nás, protože kdyby tuny arktického ledu ležely potopené na mořském dně, hladina moří by pravděpodobně byla znatelně vyšší… Když se však skupenství hmoty mění, molekuly reagují poměrně lenivě a je potřeba dosáhnout 0 °C, aby se sladká voda přeměnila v led, a 100 °C, aby se dostala do varu a začala se odpařovat. Mořská voda se v důsledku vyššího obsahu soli chová trochu odlišně. Například Středozemní moře s průměrným obsahem soli 3,74 % zamrzá teprve při –1,91 °C. 112


Vliv na hustotu a bod tuhnutí vody má nejenom teplota, ale také salinita, tj. obsah soli. Stručně řečeno, čím více soli ve vodě, tím nižší bod tuhnutí a větší hustota. Moře jako celek má průměrnou slanost 3,47 %, což ho činí o tři procenta hustší oproti sladké vodě při téže teplotě. Větší hustota je také důvodem, proč se do mořské vody méně ponoříme a na mořské hladině se nám plave snadněji než ve vodě sladké. V různých oceánech a mořích však panují zřetelné rozdíly: na hladině Mrtvého moře můžete doslova ležet a za nic na světě se neponoříte, zatímco v Baltském moři musíte máchat rukama a nohama, abyste se udrželi na hladině. Ale nejenom lidé mají ve slané vodě vyšší vztlak – dokonce i lodě se ponoří méně hluboko, a mohou tak unést více nákladu než na sladkovodních tocích či jezerech. V pelagickém prostředí hustotu vody zásadním způsobem ovlivňuje teplota a obsah soli. Protože studená voda je těžší než teplá a slanější voda je těžší než voda s nižší salinitou, klesá chladná slaná voda ke dnu. Vodní masy v důsledku toho cirkulují. Odborně se tomuto procesu říká konvekční proudění. Jen tak mimochodem, snadno si jej můžete ověřit doma v kuchyni pomocí špetky soli, teplé a studené vody a sklenice. Pokud chcete, můžete přidat nějaké potravinářské barvivo, díky čemuž lépe uvidíte koloběh vody. Už ani nemluvě o tom, že to vypadá fantasticky! Toto konvekční promíchávání vodních mas je nejdůležitějším faktorem při vzniku oceánských proudů. Ale ještě předtím se krátce zdržme u soli.

113