Podivuhodné chvíle se Sluneční písní

ÚVODEM

První podoba tohoto textu o Sluneční písni svatého Františka z Assisi vznikla v roce 2006. Tehdy jsem přijal náhodnou nabídku jednoho z bratří františkánů z farnosti v Liberci – Ruprechticích, abych pro měsíčník Obrázek libereckých farností psal do rubriky, věnované libereckému oddílu katolických skautů, články, které by se pokusily mladým lidem ukázat i duchovní rozměr toho, co je na jejich výpravách obklopuje a co nazývají „přírodou“. Zvolil jsem k tomu báseň, která již osm století ovlivňuje životy a duchovní směřování milionů lidí.

Jedinečný chvalozpěv stvoření nazvaný Píseň bratra slunce. Napsal ho italský mnich Giovanni Bernardone, který je známější pod jménem sv. František z Assisi. Lidstvo pravděpodobně nezná nikoho, kdo by žil skromnějším a obětavějším a zároveň radostnějším a duchovnějším životem než on.

Dílo a život tohoto světce jsem zvolil i proto, že sv. František je s ruprechtickou římsko-katolickou farností spojen několika pouty.

Tuto farnost spravují a duchovní službu v ní vykonávají již od roku

1989 bratři františkáni, tedy členové řádu, který založil sv. František. Farní kostel v Ruprechticích je zasvěcen sv. Antonínu Paduánskému, jednomu z nejvýznačnějších členů tohoto řádu. Od roku 1221 spolupracoval se sv. Františkem a byl již necelý rok po své smrti – za nejkratší dobu ze všech světců! – svatořečen a později prohlášen i za jednoho z učitelů církve. Na ruprechtické faře mají skauti i svoji klubovnu. Texty oSluneční písni vyšly v deseti číslech 5. ročníku Obrázku libereckých farností v roce 2006/2007.

O dva roky později byl na farním pozemku, přiléhajícím ke kostelu, zbudován dům služeb seniorům nazvaný „U Antonína“. Na stavbu tohoto prvního libereckého stacionáře přispěla sponzorskými dary i řada lidí a provozovatelé domu služeb se rozhodli věnovat jim za to knižní dar. Je pro mne poctou, že tímto darem se mělo stát knižní vydání oněch deseti volných vyprávění, kterými jsem se neuměle pokoušel přiblížit mladým lidem krásu a mohutnost přírody i prostotu a hloubku slov, kterými vzdává díky Stvořiteli světa svatý František z Assisi. Doplnil a přepracoval jsem proto tyto texty a sličná sedmdesátistránková knížka s fotoilustracemi vyšla v roce 2008 pod názvem Podivuhodné chvíle se Sluneční písní.

Desetileté výročí stacionáře „U Antonína“ se jeho provozovatelé rozhodli připomenout veřejnosti znovuvydáním Podivuhodných chvil se Sluneční písní. První knižní vydání jsem proto přepracoval a doplnil. Jen nepatrně je pozměněno nynější třetí vydání, kterého se ujalo nakladatelství Kazda. Cítím, že nejsem hoden ani povolán k tomu, abych ke světcovým slovům, která kdysi spoluvytvářela můj vztah ke světu a jeho Tvůrci, k majestátu přírody a jejím tvorům, přidával další slova. Proto se jen se studem pokorně řadím až na konec dlouhé, mnohatisícihlavé řady lidí, které za staletí okouzlovala Františkova Píseň bratra slunce a kteří o ní psali a rozebírali ji až do posledních slov nebo se pokoušeli převést

její slova do obrazů či hudby. Před těmito znalejšími předchůdci si připadám jako onen dávný neučený mnich, který – podle staré legendy – neuměl jinak a lépe vyjádřit svojí chválu a vděčnost Bohu než metáním kozelců před oltářem liduprázdného kostela. Já bych asi již nesvedl ani kotrmelce, a tak budu jen vzpomínat na dávné chvíle, které mi bylo v mládí – již velice vzdáleném! – dáno prožít s Chvalozpěvem stvoření svatého Františka uprostřed přírody. Většinou o samotě, jen s horami a s bratry zvířaty a sestrami květinami.

Miloslav Nevrlý Liberec, 2024

PODIVUHODNÉ CHVÍLE SE SLUNEČNÍ PÍSNÍ

Již nevím, kdo mně Sluneční píseň dal. Necelých čtyřicet ručně opsaných řádek na tuhém papíře. Když jsem se před více než sedmi desetiletími vydával na svoje první osamělé toulky po slovenských Karpatech, nosil jsem ty řádky v ruksaku, byly úplně lehoučké. Nevím, co mě tehdy přivedlo k tomu, abych si je vzal s sebou, míval jsem tehdy v hlavě úplně jiné, divočejší myšlenky. Poprvé jsem si Františkova slova přečetl za horké hvězdnaté noci na Plešivecké planině v Jihoslovenském krasu. Na oheň jsem přiložil poslední dřevo a plameny začaly vonět něžnou vůní dřínu. Pod hlavu jsem si dal ruksak a pomalu usínal. Pak jsem si ale vzpomněl na darovaný papír se Sluneční písní. Z obavy, abych jej nepomačkal, jsem jej vyndal z ruksaku a mimovolně začal číst. Slova stará tři čtvrtiny tisíciletí mě začala pohlcovat. Dřín dohoříval, oheň ztrácel svůj jas a písmena Františkovy Písně pomalu tmavla. Zbývalo několik posledních veršů. Vedle spacího pytle ležela zapomenutá jalovcová větev. Položil jsem ji na skomírající oheň a suché jehličí prudce vzplanulo. A v jeho jasu a vyletujících jiskrách jsem ta nádherná

slova dočetl. Zdálo se mi, že svět se náhle změnil. Od východu stoupal na nočním nebi k zenitu úplněk, nedaleko se ozývaly neznámé noční hlasy zvířat, velkých i těch úplně nepatrných. Ležel jsem na dně vesmírného oceánu, v nedohledných černých výšinách kroužila nade mnou nesmírně pomalu, ale nezadržitelně daleká hvězdná slunce, zdánlivě malá, ale ve skutečnosti obrovská a rozumem nepochopitelná. Přestože jsem se na rozlehlé krasové planině, kde na míle daleko nežili lidé, mohl cítit osamělý a bát se o život, tonul jsem po přečtení Sluneční písně v blaženém bezpečí. Ze slov Františka z Assisi, nejchudšího z chudých, vanula jistota, že se mně ve světě nemůže ani za noční tmy nic zlého přihodit, nic, co by nebylo v řádu věcí. Nedokážu samozřejmě vysvětlit, proč tomu tak bylo. Je téměř jisté, že kdybych byl té noci obklopen lidmi, nic podobného bych nezažil. Možná proto trávil František své noci o samotě.

Podruhé jsem si Františkova slova nahlas četl, když jsem za poledního slunce ležel sám v nízkých travách na skalnatém vrcholu Velkého

Choče na severním Slovensku. Letní vítr chladil zpocené tělo; pode mnou se tiše rozkládal nádherný hornatý a lesnatý svět pokrývající matku zemi a přede mnou byl ještě celý život. Nevím vlastně, co bylo na Františkových slovech tak ohromujícího, ale vstoupily mi slzy do očí. Jako bych opět, stejně jako u ohně na Plešivecké planině, prošel během okamžiku na vrcholu té majestátní hory celým životem. S jeho sluncem i hvězdami, vichry a bouřemi, řekami a lesy a nakonec skončil s díkůvzdáním v náruči sestry smrti.

Zvláštní je i to, že ty podivuhodné Františkovy chvály jsem si čítal v dobách, kdy jsem o jejich autorovi ani o tom, koho tak vroucně chválily, nevěděl vlastně ještě vůbec nic. Přesto na mě uprostřed horské samoty působily podivuhodně magicky. A myslím, že to bylo právě těch několik řádek, které mě později spolupřivedly k tomu, abych se nechal pokřtít.

Od té doby jsem shromáždil mnoho různých českých překladů tohoto díla, přečetl o jeho autorovi krásnou Jörgensenovu knihu a nořil se i do legend tisícistránkových Františkánských pramenů s úctyhodnými životopisy tohoto básníka od Tomáše z Celana i od sv. Bonaventury, ale přesto: nejhlouběji jsou ve mně uloženy ony první a dávné osamělé večerní i sluneční chvíle s onou výsostnou básní, která je nazývána Chvalozpěvem stvoření, Sluneční písní, Slunečním zpěvem či Písní bratra slunce. Bylo by škoda, kdyby se tato báseň nedostala k dnešním lidem, ať mladým nebo starým. A pak už záleží pouze na nich.

*

Giovanni Bernardone – na kterého jeho italský otec volával Francesco čili Francouzíčku, protože chlapec se od své provensálské matky naučil francouzsky – stvořil tu obdivuhodnou báseň – nemocný a poloslepý – již téměř před osmi sty lety, v roce 1225. Rok poté, co byl jako první z lidí obdařen stigmaty, znamením Kristových ran, a rok předtím, než v pouhých čtyřiačtyřiceti letech ve svém rodném umbrijském kraji zemřel. Jméno Francesco, František, mu ale již, rovněž jako prvnímu z lidí, zůstalo a s ním byl také již pouhé dva roky po své smrti svatořečen. Jeho jméno přijal – jako první a dosud jediný z papežů – i současný Svatý otec a Františkovou chválou matky země ze Sluneční písně uvádí tento papež i svoji encykliku Laudato si´z roku 2015.

Za dlouhá staletí od svého vzniku rozjasnil Chvalozpěv stvoření sv. Františka z Assisi tvář i duši tisícům, možná milionům lidí na celém světě a naučil je radovat se z úplně prostých věcí, které Stvořitel již od věků dává všem lidem bez ohledu na to, kolik peněz mají v peněžence nebo do jakých šatů jsou oblečeni. Františkova Sluneční píseň je modlitbou, vznášející se nade všemi vírami a konfesemi světa.

Přišel čas, aby si čtenář konečně mohl přečíst prostou Sluneční píseň. Její originál se nedochoval, ostatně František z Assisi ji stěží zanechal v písemné podobě. V té se objevila až roku 1250, tedy čtvrtstoletí po světcově smrti, a je uchovávána v jedné z assiských knihoven. Kdo slova té písně zapsal, není známo. Františkánští mniši ji opravdu zpívali, ale ani její nápěv se nedochoval. Od Františkových dob se proměnil i jeho rodný italský jazyk, kterým kdysi, a navíc patrně v umbrijském nářečí, svou píseň zpíval. Různé jsou proto italské přepisy, které byly do dnešních dob uveřejněny. Z několika českých překladů, které se mi časem dostaly do ruky, uvedu v původní grafické podobě jen ten, který mě jako první provázel na mých dávných karpatských cestách. Je to překlad spisovatele O. F. Bablera, který vyšel poprvé časopisecky v Olomouci v roce 1923 a samostatně knižně v Praze roku 1936. Známý je i překlad bratra Radima Jáchyma OFM, zesnulého nestora libereckých františkánů. Vytvořil jej ještě dlouho předtím, než ho životní cesta zavedla do Liberce. Jeho překlad pod názvem Chvalozpěv stvoření byl uveřejněn v knize nazvané Františkánské prameny vydané v Římě roku 1982.

PRVNÍ CHVÁLA

Buď chválen, Hospodine, vším tvorstvem svým, zejména panem bratrem sluncem, které nám ve dne rozsvěcuješ, a které jest krásné a zářící, velikým leskem, Tvé vznešenosti nesouc podobu.

Tak to je ona Píseň bratra slunce čili Chvalozpěv stvoření Františka z Assisi, ona slavná Cantico del Sole, latinsky Laudes creaturarum. Její první slova věnoval svatý František, chudáček Boží, nebeskému ohni a nazval jej bratrem sluncem. Ve své Sluneční písni jej povýšil na první místo mezi všemi tvorstvy, která vyzývá, aby chválila svého Tvůrce. Právem jej povýšil, dodnes není pro živé tvory ani pro neživou přírodu na Zemi nic důležitějšího a výsostnějšího než Slunce. František nevěděl před osmi sty roky, že sluneční paprsky k němu musejí přilétnout každý den mrazivým vesmírem do jeho rákosové poustevny v San Damiano ze vzdálenosti sto padesáti milionů kilometrů. Neměl tušení, že pro to, aby vznikl onen božský sluneční jas, který zahřívá vše živé, musí nitro bratra slunce, horké čtrnáct milionů stupňů,

přeměnit každou vteřinu sedm set milionů tun vodíku na helium. Ale kdyby tohle všechno podivuhodné, co víme o slunci dnes my, věděl tehdy i František, asi by zvolal úvodní slova své Písně s ještě větší pokorou, vroucností a obdivem:

Buď chválen, Hospodine, vším tvorstvem svým, zejména panem bratrem sluncem, které nám ve dne rozsvěcuješ, a které jest krásné a zářící, velikým leskem, Tvé vznešenosti nesouc podobu.

Italsky zněl Františkův dík lahodnými slovy:

Laudato sie, Misignore, cum tucte le tue creature spetialmente messer lo frate sole, lo quale iorne et allumini noi per loi

Et ellu et bellu e radiante cum grande splendore de te, Altissimo, porta significatione.

Asi jen málo co povznáší duši osamělého poutníka víc než pohled na vycházející slunce. Poutníka, který se po chladné noci probudil na horském hřebeni. Kolem jen vlhké trávy a kameny; osamělé stromy se jen zvolna a tiše vynořují z mlžného úsvitu. Dychtivě čeká na okamžik, kdy se na severovýchodním obzoru objeví bratr slunce. Předchází ho oranžový jas, poutník počítá vteřiny a – náhle je tu. Skvělé a zářící, dosud mladé, ještě lze bez obav hledět do jeho planoucího kotouče. Ptáci se naráz ohlušivě rozezpívají a tehdy i poutník – překonaný krásou okamžiku –s nimi může zazpívat Františkovu osm století starou, stále pravdivou píseň. Hlasitě, aby se jeho hlas nesl nad údolími!

Většina přírodních národů si slunce zbožštila, každé jitro k jeho záři lidé vztahovali děkovně i prosebně ruce. Pro Františka ale slunce nebylo Bohem, ale jenom nejskvělejším vyzářením, emanací Božího stvoření, a tak ho vyzývá, aby i ono za svůj božský jas chválilo svého tvůrce.

Za Františkových časů to bylo slunce, které určovalo konec jednoho dne a začátek dne příštího. Jeho západem den končil a s první hvězdou vzešel den další. Dnem smrti assiského světce, který se nechal bratřími položit před smrtí nahý na holou zem, aby na konci života nevlastnil vůbec nic, ani svůj bědný hábit, byl 4. říjen roku 1226. Byl sice pozdní večer, ale v Umbrii byl již tehdy nový den, raná noc. Podle dnešního dělení dne by tedy František zemřel večer 3. října. Čtvrtý říjen by se dnes zrodil až o půlnoci.

Nejstarší františkánská legenda, zvaná také někdy Paměti bratra Lva a později Zrcadlo dokonalosti, sice vznikla až několik desetiletí po světcově smrti, ale dochovala ve 119. kapitole autentická slova, že: „ze všech neživých tvorů miloval František nejvíce slunce a oheň. Říkal: ´Když ráno vyjde slunce, každý by měl za to chválit Boha, protože je stvořil k našemu užitku a ve dne osvěcuje naše oči. Večer pak, když se setmí, měl by každý děkovat za bratra oheň, protože on zase v noci osvěcuje naše oči. My všichni jsme jako slepí a Pán těmito dvěma bratry osvěcuje náš zrak. Proto jsme povinni denně chválit Stvořitele zvláště za ně, ale i za jiné tvory, které denně potřebujeme’. O slunci říkal, že je čistší nad ostatní tvory, a že se nejvíc podobá Hospodinu a že sám

Pán (Kristus) se nazývá Sluncem spravedlnosti.“

Takže až se někdy probudíte za bledého úsvitu v kamenitých travách, zpívejte s ptáky! Na celé hory hlasitě volejte při východu slunce

Františkova slova: „Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil, zvláště pak bratr slunce, neboť on je den a dává nám světlo“.

Známý autor Miloslav Nevrlý (nar. 1933), povoláním přírodovědec, se vyznává ze své celoživotní inspirace modlitbou sv. Františka. Text, psaný původně pro mladé lidi, oslovuje a zasahuje všechny, kteří jsou – bez ohledu na věk – mladí díky své vnímavosti vůči tomu, co je nám Stvořitelem svěřeno.