Vesnice plná motýlů

Michaela Wiebuschová

Vesnice plná motýlů

Vezměte život do vlastních rukou

Povídka

Předmluva

OBSAH

Začátek mého nejlepšího života

PŘEDMLUVA

Vživotě nastanou chvíle, kdy máte pocit, že nevíte,  jak dál. Někdy se  ve vašem nitru zničehonic pootevřou dveře. Pokud se do nich odvážíte nakouknout  a sejdete ze známé cesty, naleznete nejen východisko  z neutěšené situace, ale i zcela nový nádherný život.

Takovýto svět se ukrývá v každém z nás a já jsem došla k přesvědčení, že je tím pravým dobrodružstvím  našeho života.

Jedné noci jsem se vydala na cestu do nového světa,  kam jsem vstoupila zcela nečekaně, v životní fázi, kdy jsem nedokázala najít klid a nemohla jsem spát. Byla jsem nesmírně přecitlivělá a trpěla jsem takovými úzkostmi, jaké jsem nikdy předtím nezažila a které mi  braly veškerou sílu a energii.

Stav, v němž jsem se tehdy nacházela, mi téměř  znemožňoval zvládat každodenní situace tak, jak  jsem  byla zvyklá, natož abych vedla takový život, po  jakém jsem kdysi toužila.

Když jsem oné noci po mnoha hodinách bdění  konečně celá vyčerpaná usnula, zdál se mi sen, který  všechno změnil. Zavedl mě do tajemné vesnice,  kde jsem se setkala sama se sebou. Ukázal mi směr, kudy

jít, a spatřila jsem sebe, svůj život a celý svět ve zcela  novém světle. Uvědomila jsem si totiž, že vše je pouze  otázkou perspektivy.

Pochopila jsem, že vždy existuje správný čas ‒ buď  nyní nebo v jiném okamžiku, do kterého se mohu vrátit a přetvořit v něm  svou budoucnost. Mám  vše ve svých rukou.

Díky tomuto uvědomění už jsem nebyla vydána na  milost a nemilost svým pocitům  a své minulosti, ale  naučila jsem se je rozpoznávat a rozumět jim.

Svou bezmoc jsem vyměnila za pochopení, které  mi dalo možnost a sílu rozhodovat o sobě a svých činech. Najednou jsem věděla, co mám dělat ‒ jak z těžkého období vytěžit  to nejlepší a proměnit jej v příležitost.

Stala jsem se tvůrcem svého života.

Před časem  bych nikomu nedokázala zodpovědět  otázku, co  pro mě znamená štěstí a zda v ně vůbec  věřím. Zřejmě jsem tehdy téměř ztratila víru ve štěstí  nebo lásku.

Té noci se mi však podařilo záhadu rozluštit. Našla  jsem odpověď na své otázky, a tím i cestu k tomu nejlepšímu životu.

Probudila jsem se a v první chvíli jsem nevěděla,  jestli jsem vůbec spala. Naprosté ticho a tma mě  zcela pohltily. Tělem mi projela vlna horka a na čele  mi vyrazil pot. Odhodila jsem peřinu a doufala, že  mě vlahý letní vítr, který proudil otevřeným oknem,  trochu osvěží. Vzápětí jsem se ale roztřásla zimou.  Rychle jsem si peřinu zase přitáhla až ke špičce nosu.  Takhle  to probíhalo už několik týdnů. Téměř vždy  jsem se budila  ve stejnou dobu a nemohla jsem usnout až do časných ranních hodin.

Někdy jsem zůstala vzhůru, dokud nezazvonil budík, a celé hodiny jsem zírala do stropu, zatímco se mi  hlavou honily stále stejné myšlenky: „Co přinese budoucnost?  Co bude se Stefanem a se mnou?  Co bude  s Tildou? Snad se naší dceři v Kanadě nic nestane. Co bude s lidstvem,  když stále dochází k nějakým  katastrofám? Co moje práce? Jak dlouho mě ještě budou potřebovat? Nebudu už v dohledné době nadbytečná?“ Cítila jsem se bezmocně, bezbranně a křehce  a stejně takový mi v těchto chvílích připadal můj život a někdy i celý svět. V co vlastně věřím? Kdo jsem?  Uvědomila jsem si, že jsem se sama sobě odcizila, po­

kud jsem se vůbec kdy znala. Čeho jsem v životě ještě  chtěla dosáhnout?

Když jsem té vlahé letní noci nemohla spát, myslela jsem na předchozí večer, jak jsme se pohádali se Stefanem. Za posledních několik měsíců to nebyla jediná hádka, ale asi ta nejhorší. Už toho na mě bylo moc.

„Tobě je všechno jedno,“ obvinila jsem Stefana  po delší slovní přestřelce. „Vůbec nevnímáš, co dělám, protože  tě to nezajímá. Nehledě na  to, že mi nikdy za nic nepoděkuješ.“ Jeho reakce  byla ublížená  a stručná: „A co já? Mně taky nikdo nepoděkuje.“ Pak vztekle skočil na své závodní kolo a prostě odjel. Cyklistice propadl krátce po svých padesátinách a v průběhu času se jeho vášeň proměnila téměř v posedlost. V sedle trávil skoro každou volnou chvíli. Zatím  však kolo nikdy nepoužil k tomu, aby ode mě utekl.

Zůstala jsem sama, nešťastná a celý večer jsem probrečela. V takovýchto situacích obvykle odcházel do  svého pokoje.  Ten večer se musel vrátit pozdě,  protože když jsem si šla lehnout, ještě doma nebyl.

Uprostřed noci jsem se znepokojeně posadila, šátrala kolem sebe a s úlevou zjistila, že tam je. Někteří  muži, kteří po hádce odešli z domu, se prý už nikdy  nevrátili. Opravdu jsem si myslela, že  by Stefan  byl něčeho takového schopen? Znala  jsem ho tak dobře,  abych  to mohla posoudit? Znal vůbec někdy někdo  nějakého člověka dost dobře?

Moje šátrající ruka ho probudila.

„Co se děje? Nemůžeš spát?“ zamumlal a otočil se  na druhou stranu, aniž by čekal na mou odpověď.

Hned poté jsem slyšela jeho pravidelné oddechování. Usnul. Ale byl tady. Aspoň že tak.

Cítila jsem úlevu, ale také trochu zlost, že už zřejmě  zapomněl na naši hádku, jinak  by se prostě jen tak  nepřevalil a blaženě se neoddával spánku, zatímco já  nemohla zamhouřit oka. Typické, zase jsem to byla já,  kdo se vším užíral, a jemu prostě stačilo projet se na  kole, aby se odreagoval.

Kladla jsem si otázku, kam asi v takové tmě jel, a hlavou mi bleskla myšlenka, že by Stefan mohl mít poměr. „Absurdní,“ pomyslela jsem si. Nebo ta myšlenka přece jen nebyla tak absurdní? Bylo snad něco, o čem jsem nevěděla? Jiná, mladší žena? Představovala jeho vášeň pro cyklistiku jen záminku, která měla zamaskovat úplně jinou, skrytou vášeň?

Cítila jsem, jak ve mně narůstá panika, srdce se mi silně rozbušilo a ještě více podnítilo můj strach, že naše manželství brzy skončí. Šla jsem do koupelny a opláchla si obličej studenou vodou, abych se uklidnila. Voda mi udělala dobře, ale pohled do zrcadla moc ne. Můj obličej nesl stopy probdělých nocí, vypadal unaveně a povadle. Pleť byla bledá a bez lesku. Pod těžkými očními víčky jsem měla tmavé kruhy.

Svěsila jsem hlavu. Blížil se konec mého manželství? Měl už Stefan mé neustálé podrážděnosti plné

zuby? Byla jsem pro něj jen přítěží? Vynervovaná, nepřitažlivá, a možná i nesnesitelná?

Na druhou stranu jsem za to, že jsme se v poslední  době častěji hádali, nemohla jen já. Stefan už o mě nejevil takový zájem jako dřív. Neustále se mi vyhýbal.  O mých starostech a myšlenkách nechtěl vůbec  slyšet. A když přišla  řeč na něj, mlčel. Už mě do svého  života téměř nepouštěl.  To, co nás  kdysi spojovalo,  upřímný zájem o druhého, ale i tiché porozumění,  pohltil každodenní život. Jako bychom se už nedívali  stejným směrem.

Když jsem měla špatný den, dokonce jsem si  myslela, že už mě nemiluje. A když jsem měla ještě horší  den, tak jsem  to i chápala. Při pohledu do zrcadla  jsem se taky neměla moc ráda. Hleděla na mě unavená, ztrhaná tvář. Připadala jsem si stará, vyčerpaná  a tak nějak těžkopádná.

Podvědomě jsem sáhla do zrcadlové skříňky pro krabičku tablet z kozlíku lékařského, mírného přírodního sedativa, které jsem už dva měsíce brala, kdykoli jsem nemohla usnout ‒ vlastně každou noc. Postupně však přestávaly účinkovat. Už jsem si musela vzít několik tablet najednou, abych se vnitřně zklidnila.

Zarazila jsem se. Opravdu jsem  to tak chtěla? Brát  jich víc a víc, až bych se nakonec musela uchýlit k silnějším práškům na spaní? Bylo to řešení? Existovalo  vůbec nějaké řešení?

Připadalo mi, že mě Stefan nemiluje a nechápe.

Byla jsem proti tomu bezmocná, neměli jsme si co  říct a já ani nevěděla, proč nebo  kdy to začalo.  Prostě jsme žili vedle sebe, každý svým vlastním životem,  jako dva osamělé ostrovy. A nedokázali jsme se vrátit  do našeho šťastného období. Takhle jsem si svůj život  nepředstavovala.

Posadila jsem se na zavřené víko od záchodu,  opřela si čelo o chladné umyvadlo a zhluboka se nadechla a vydechla, jako bych tak mohla poslat své myšlenky pryč. Až dosud jsem měla za to, že manželská  krize se týká ostatních, ale ne mě samotné. Znovu mi  vyhrkly slzy.  Ve zpocené ruce jsem stále svírala tablety.

Když se Tilda odstěhovala, mezi mnou a Stefanem se to zhoršilo. Naše dcera odjela studovat do Kanady před více než dvěma lety. Zrovna do Kanady. Bylo jasné, že ji budeme vídat jen jednou za rok, pokud vůbec. Vrhla jsem se do práce, abych zaplnila prázdnotu, která se v mém životě objevila. Zdálo se mi, jako by to bylo teprve včera, kdy jsem si s ní hrála na pískovišti. Téměř dvacet let byla Tilda středobodem našeho života. Smáli jsme se, když byla šťastná, trpěli jsme, když se jí nedařilo. S ní a skrze ni jsme viděli svět jinýma očima. Cítili jsme se stejně mladí a živí jako naše dítě. Tvořili jsme šťastný trojlístek.

Pak najednou  vše skončilo.  Byli jsme z toho úplně  vykolejení. Hlavně já.  Když Tilda nastoupila do leta­

dla, zmocnil se mě pocit samoty a prázdnoty. Ale nechtěla jsem si jej připustit, nechtěla jsem se zaobírat tím, co se se mnou děje. A tak jsem si brala práci  domů, byla jsem k dispozici i o víkendech a stále se  vzdělávala. Hlavně abych se nějak rozptýlila. Dařilo  se mi to překvapivě dlouhou dobu. Až do chvíle, než  jsem začala mít potíže se spánkem.

Když jsem tak seděla v koupelně a o všem přemýšlela, učinila jsem spontánní rozhodnutí. Hodila  jsem tablety do umyvadla a spláchla je. Pryč s nimi!  Takhle už to dál nejde. Ale co budu tedy dělat? Zůstanu vzhůru?

Vzpomněla jsem si na radu mé kamarádky Sonji.  Přísahala na sklenici vlažného mléka, která člověku pomůže, když nemůže spát. Děti po něm přece  vždycky blaženě usínají, tvrdila.

Připravila jsem si vlažné mléko, posadila se ke kuchyňskému stolu a s obavami myslela na nadcházející  den. Pracovala jsem v tiskovém oddělení velké mediální agentury a můj šéf zastával názor, že veřejný  obraz celého oddělení závisí na vystupování každého  zaměstnance. S opuchlýma očima a uslzeným obličejem bych nebyla moc dobrou vizitkou. V takovéto dny  jsem se snažila vzbuzovat co nejmenší pozornost.

Přesto jsem si nebyla jistá, jestli si můj šéf už  dávno nevšiml, že jsem již několik měsíců  vystresovaná a duchem nepřítomná.

Předstírala jsem, že jsem kompetentní,

o vše se zajímám a pracuji s velkým nasazením. Ve  skutečnosti jsem však byla tak přecitlivělá, že jsem  měla co dělat, abych se nerozplakala při každé maličkosti. A bez ohledu na to, jak moc jsem s tím uvnitř  bojovala, kousala se do rtů a zatínala pěsti, nedokázala jsem se těch pocitů zbavit.

Pak přišla do týmu mladá kolegyně, aby mě podpořila ‒ a tehdy jsem to pochopila. Nejenže byl se  mnou můj šéf nespokojený, ale dokonce si myslel,  že jsem postradatelná. Na rozdíl ode mne byla nová  kolegyně mladá, kreativní, psychicky odolná, atraktivní a rychlá. Byla také neuvěřitelně milá a velmi  sympatická. Stručně řečeno noční můra ‒ moje  noční můra.

Obzvlášť ke mně byla vstřícná a chápavá. Pobízela mě, abych zůstala doma nebo odešla z kanceláře  dříve, zatímco ona dokončí všechnu práci. Můj šéf s ní  byl velmi spokojený, přímo ji miloval. Já si naopak vyčítala, že jsem své psychické rozpoložení zřejmě nedokázala dobře skrýt.

Málem jsem se udusila teplým mlékem, když mi  hlavou prolétla další šílená myšlenka. Co když spolu  mají poměr a snaží se mě zbavit?

Byla její starostlivost jen předstíraná? Měla jsem se  stát obětí předem domluveného komplotu? Jak jsem  mohla být tak naivní?

„Skvělé,“ pomyslela jsem si, „nejdřív mě podvede  manžel, pak šéf.“

Celý svět se proti mně očividně spikl.  Co si počnu  jako rozvedená a nezaměstnaná? Jak si vůbec najdu  novou práci, když jsem tak stará, labilní a naivní?

Cítila jsem, jak mi hrdlo svírá strach. Moje manželství, moje práce, starosti o dceru ‒ a bylo tu tolik dalších věcí, kterých jsem se bála. Digitalizace, pandemie, klimatické změny vedoucí k přílivu uprchlíků…

Potřebovala jsem nějaké rozptýlení, abych přerušila spirálu svých myšlenek. Rozhlížela jsem se po své kuchyni a hledala něco, co by mě přivedlo na jiné myšlenky. Můj pohled se zastavil na fotografiích na  komodě. Přešla jsem k nim a začala si je prohlížet. Na  jedné jsem byla v pokročilém stádiu těhotenství s Tildou, na jiné s mámou Gertrudou a na další s babičkou. Babička Pepe, jak jsem jí vždycky říkala, mi byla velmi blízká. Velkou část dětství jsem strávila u ní na  venkově. Moji rodiče  byli v té době pracovně velmi  vytížení a často cestovali. Ale babička Pepe tu pro mě  byla vždycky. Poskytovala mi útočiště, které jsem potřebovala. K mámě jsem měla spíše odtažitý vztah.

Nebyla srdečná ani starostlivá manželka a matka,  což možná  bylo dáno jejím vlastním dětstvím. Díky  babičce Pepe jsem pochopila, že si máma prostě nedokázala pomoci. Odmalička hodně pracovala a také  ode mě vyžadovala  ve škole maximální výkon.  Později jsem se snažila být pro Tildu tím, čím pro mě byla babička ‒ přístav v bouři.

Tilda. Kolik  bylo v Kanadě hodin? Šestihodinový

časový rozdíl, takže podvečer. Sáhla jsem po mobilu.  „Třeba  to zvedne,“ pomyslela jsem si a vytočila její  číslo. Za chvilku jsem slyšela její ustaraný hlas.

„Mami!“ vykřikla. „Co se stalo?“

„Nic, jen jsem chtěla slyšet tvůj hlas a zeptat se, jak  se ti daří,“ uklidnila jsem ji. Neuvědomila jsem si, že  by ji můj noční telefonát mohl rozrušit.

„Ale proč nespíš, vždyť je u vás noc?“

Neodpověděla jsem. Místo toho jsem se jí zeptala:  „Jsi v pořádku? Jak ti jde studium? Baví tě to?“

„Ano, všechno je skvělé!“ odpověděla rychle.  „Mami, můžeme si zavolat jindy? Mám schůzku a už  musím jít.“

„Ano, samozřejmě. Dávej na sebe pozor, miláčku.“

„Ano, budu. Mám  tě ráda. Pozdravuj ode mě tátu.“

Dala mi přes telefon pusu a zavěsila.

„To byl krátký telefonát,“ pomyslela jsem si. A co  jsem čekala? Vždyť jsem jen chtěla slyšet její hlas.

Alespoň jsem věděla, že je v pořádku.

Sesunula jsem se na pohovku a pohlédla z okna, už  svítalo. Nad naším domem pluly mraky v nekonečných variacích. Byl to uklidňující pohled.

Jako dítě jsem si občas představovala, že se uvelebím na měkkém obláčku a odletím pryč, něžně laskána větrem. Při té představě jsem se tehdy cítila nekonečně svobodná ‒ a nyní jsem se tak cítila zase.

Zvláštní, jak dlouho jsem na tuto představu ani  nepomyslela? Zmocnila se mě bytostná touha. Ráda  bych si  ten pocit z dětství uchovala, ale  byl pomíjivý  a rozplynul se stejně rychle jako mraky na obloze.

Letní vzduch mě lákal do ranní zahrady. Unaveně  jsem se dovlekla po trávníku k malé skupince stromů  na konci pozemku. Visela tam barevná houpací síť,  pozůstatek z dob dávno minulých. Dříve jsem v ní  často lehávala a s Tildou na břiše si občas odpoledne i zdřímla. Úplně jsem na ni zapomněla. Venkovní  vlivy se na látce příliš nepodepsaly.  Byla sice trochu  vybledlá, ale stále v dobrém stavu. Připadala jsem si  příliš slabá na to, abych se vrátila do domu, tak jsem si  do sítě lehla a dívala se do korun stromů. Na okamžik  jsem se cítila v bezpečí jako dítě v kolébce. S touto  myšlenkou a velmi příjemným pocitem, jemně kolébána větrem sem a tam, jsem se ponořila do hlubokého spánku.

Noc, která všechno změní

Téměř padesátiletá Jula se potýká s pochybnostmi o sobě samé, každodenními starostmi a obavami. Jedné noci se ocitne ve vesnici plné nečekaných příležitostí, kde se potká sama se sebou. Čelí zde mnoha výzvám, odhalí různá tajemství a objeví zahradu lásky. Díky této cestě se jí konečně podaří spatřit své já novýma očima a pochopí, že vše je jen otázkou perspektivy.

Okouzlující příběh pro každého, kdo se zrovna nachází na životní křižovatce.

www.knihykazda.cz

ISBN 978-80-7670-163-2