Co sova ví

Page 1

kapitola

čtvrtá kapitola

7 OBSAH Předmluva: Kdo by to byl řekl ................................................. 9 První kapitola P OROZUMĚT SOVÁM : Odhalování záhad ................................................................... 19 Druhá kapitola J AKÉ TO JE BÝT SOVOU : Důmyslné adaptace ................................................................. 29 třetí
S OVAŘENÍ : Výzkum nejzáhadnějších ptáků světa ................................... 59
K DO TO TU HOUKÁ : Soví řeč ..................................................................................... 87 Pátá kapitola J AK SE DĚLÁ SOVA ? Námluvy a hnízdění............................................................... 117
8 Šestá kapitola Z ŮSTAT , NEBO JÍT ? Stálé a tažné .......................................................................... 161 Sedmá kapitola S OVA V RUCE : Co jsme se naučili od sov v zajetí ......................................... 197 Osmá kapitola N APŮL PTÁK , NAPŮL DUCH : Sovy a lidská představivost .................................................. 225 Devátá kapitola C O SOVA VÍ : Jsou sovy moudré? .................................................................. 245 Doslov Z ACHRAŇME SOVY : Chráníme, co milujeme ......................................................... 261 Poděkování ............................................................................. 281 K dalšímu čtení ...................................................................... 287 PRÁVA K ILUSTRACÍM ................................................................. 299 Rejstřík ................................................................................... 303

KDO BY TO BYL ŘEKL

CKalous ušatý

o nás na sovách tak fascinuje? Objevují se na 30 000 let starých malbách v Chauvetově jeskyni ve Francii, na hieroglyfech starých Egypťanů, v řecké mytologii i mezi božstvy japonských Ainuů, na Picassových gra kách či leptech i v příbězích o Harrym Potterovi, kde jako poslové pendlují mezi říší mudlů a kouzel. Zabydlely se v naší mluvě a jsou zakotveny v našich rčeních. Když na něco upřeně zíráme, „vejráme“, a tváříme-li se u toho nešťastně, koukáme jako „sůva z nudlí“. Když jsme dlouho vzhůru nebo jsme aktivní v noci, jsme „noční sovy“. Když strašíme a předpovídáme neúspěch, „sýčkujeme“, a když někdo postraší nás, ulevíme si: „Kýho výra!“

Někde sovy soupeří o popularitu s tučňáky. Jinde je hanobí jako démonické duchy. Sovy v sobě spojují protiklady. Jsou něžné

9
Předmluva

i smrtící, roztomilé i surové, divoké i legrační, někdy si dokonce hrají na zlomyslné klauny, kradou fotogra cké vybavení nebo chňapají po čepicích. Díky jejich kulaté hlavě a velkým očím v nich vidíme něco důvěrně známého, ale zároveň i náznak zcela jiného druhu bytí, temné stránky naší přirozenosti. Většina sov jsou noční tvorové, kteří se pohybují nepozorovaně a prozrazují se jen podivným nočním houkáním a křikem. Jejich let je sametově tichý a lovecké schopnosti, které často prokazují v černočerné tmě, vzbuzují úctu.

V mnoha kulturách se má za to, že sovy jsou napůl ptáci, napůl duchové, kříženci mezi skutečným a nadpozemským, kteří jsou na jedné straně považováni za symboly vědění a moudrosti a na druhé za nositele smůly a nemocí, dokonce i smrti. Jsou považovány za proroky nebo posly. Řekové věřili, že sova letící nad bojištěm předpovídá vítězství. V rané indické lidové tradici se sovy objevují jako symboly moudrosti a proroctví. Stejně tak u Navahů. Navažský mýtus o hrdinovi jménem Naayéé’ Neizghání připomíná lidem, že pokud chtějí znát svou budoucnost, musejí naslouchat hlasu sovího proroka. Aztékové považovali sovy za symbol podsvětí a Mayové za posly Xibalby, „místa hrůzy“. V  Juliu Caesarovi se Casca vyděsí, když se ve dne objeví sova jako předzvěst blížící se smrti: „V pravé poledne / přilétla včera na tržiště sova / a houkala tam jako pominutá.“

Sovy se vyskytují na každém kontinentě kromě Antarktidy, ve všech podobách, které si člověk dokáže představit. Přes veškerou všudypřítomnost a zájem o ně začali vědci tyto ptáky podrobně zkoumat teprve nedávno. Sovy se hledají a studují mnohem obtížněji než jiní ptáci. Jsou nenápadné a maskované, žijí skrytě a jsou aktivní v době, kdy je přístup na lokality jejich výskytu ztížený. Vědci však v poslední době vynalezli řadu účinných strategií a nástrojů, aby je mohli studovat a rozluštit záhady, které je obklopují.

Tato kniha se zabývá novými vědeckými poznatky o těchto tajemných ptácích – jejich pozoruhodnou anatomií, biologií a chováním,

10 předmluva

loveckými schopnostmi, nenápadností a smyslovými dovednostmi, které je odlišují od téměř všech ostatních ptáků. Prozrazuje, jak vědci poodhrnuli roušku tajemství obestírající soví komunikaci, námluvy a páření či výchovu mláďat, zda sovy jednají spíše instinktivně, nebo naučeně, proč se stěhují z místa na místo nebo zůstávají stále na jednom, aby zde přečkaly všechna roční období, a co nám mohou říci o své – ale i naší – přirozenosti. Zkoumá nové znalosti získané studiem sov ve volné přírodě i těch v zajetí, které byly ručně odchovány nejčastěji kvůli zranění. Odborníci, kteří žijí a pracují se sovami v důvěrném vztahu, se dozvídají věci, které se lze dozvědět, jen je-li si člověk se sovou takto blízký. Rozvíjejí poznatky o tom, jak o tyto ptáky pečovat, a sovy, které léčí, na oplátku pomáhají vzdělávat veřejnost a odhalují i ta nejhlubší tajemství své komunikace, individuality a osobnosti, emocí a inteligence.

Při analýze zdánlivě jednoduchého sovího houkání a volání vědci například zjistili, že hlasové projevy sov se řídí složitými pravidly, která ptákům umožňují vyjadřovat nejen své potřeby a přání, ale také velmi speci cké informace o individuální identitě, pohlaví, velikosti, hmotnosti a duševním rozpoložení. Některé sovy předvádějí duety. Jiné svými hlasy svádějí duely. Dokážou se navzájem rozeznat pouze podle hlasu, ale výmluvné jsou i jejich obličeje. Může se zdát, že mají stále stejný mdlý hloubavý výraz, chladný jako světlo měsíce, ale jejich vzhled se mění spolu s jejich pocity a je fascinujícím oknem do jejich mysli, pokud víte, jak v něm číst.

Některé sovy migrují, dělají to však nepředvídatelně, jinak než ostatní ptáci. Některé sovy si kořist schovávají nebo hromadí ve zvláštních skrýších. Jiné si krášlí hnízda. Sýčci králičí žijí v podzemních norách, někdy vedle psounů prériových, a v případě ohrožení syčí jako chřestýš zahnaný do kouta. Hnízda si zdobí kukuřičnými klasy, bizoním trusem, cáry látek, dokonce i kousky brambor. Kalousi ušatí odpočívají v obrovských koloniích, které mohou podobně jako kolonie vlaštovek pestrých sloužit jako informační střediska. Vědci zkoumající sovy pálené zjistili, že mláďata sov spí podobně jako děti a tráví více času v REM fázi spánku (kdy se zdají sny) než dospělé sovy.

11
KDO BY TO BYL ŘEKL

Proč? Mohou nám sovy pomoci určit roli REM fáze ve vývoji mozku ptáků i lidí? Mluví sovy ze spaní?

Většina sov je sociálně monogamní a tvoří páry za účelem rozmnožování, ale výzkumy naznačují, že jsou monogamní i geneticky – tedy že u nich pravděpodobně nedochází k mimopárovým kopulacím –, což je v ptačím světě velmi neobvyklé. Možná tomu tak je, ale jsou sovy svým partnerům věrné tak, jak si to představujeme my?

Sovy jsou vesměs draví ptáci. Jsou to nelítostní lovci, kteří chytají nejrůznější druhy kořisti, od myší a ptáků až po vačice a malé kopytníky, a dokonce i jiné sovy. Příležitostně se však živí také mršinami, od dikobrazů přes krokodýly až po velryby grónské. Kulíšci trpasličí si pochutnávají na štírech – ovšem až po odstranění jedovatých žihadel –a stejně jako ostatní sovy získávají většinu tekutin, které potřebují, ze své kořisti. Kalousi američtí, kteří loví především ptáky, přišli na to, jak hodovat po celou noc. Podle brazilského ornitologa Josého Carlose Motty mladšího využívají tyto sovy hlasy společně nocujících ptáků, jako je třeba jakarini modročerný, k tomu, aby je lokalizovaly. Pak si berou jednoho po druhém, až vyplení celé hejno: „Našel jsem vývržky se zbytky pěti i více jakariniů, přičemž v tom rekordním jich bylo dokonce jedenáct!“

Průlomová práce o sovích smyslech osvětlila superschopnosti, které těmto ptákům umožňují najít kořist v noci – podivuhodné detaily jejich vynikajícího nočního vidění a sluchu, jejich mimořádnou schopnost lokalizovat zvuky, jejich téměř bezhlučný let. Tyto adaptace posouvají sovy nejen na vrchol potravního řetězce, ale i samotné evoluce. Sovy sice v průběhu evolučního vývoje ztratily schopnost rozlišovat barvy, ale jsou mimořádně citlivé na světlo a pohyb. Vidí i ultra alové světlo, a to díky ústrojí, jímž se výrazně liší od většiny ostatních ptáků. Lepší poznání sovích uší, označovaných za „formuli 1 sluchové citlivosti“, posunulo náš pohled na jejich nadlidský sluch, a dokonce ovlivnilo i vyšetřování sluchu novorozenců. Vědci také podrobně prozkoumali, jak puštík vousatý dokáže dosahovat svého ohromujícího výkonu – chytat v zimě hraboše ukryté hluboko pod sněhem pouze pomocí sluchu. A nový pohled na způsob, jakým

12 předmluva

sovy zpracovávají zvuk, přinesl překvapivé zjištění: některé zvuky, jež sovy vnímají, zpracovávají ve zrakovém centru svého mozku, takže si vlastně mohou vytvořit obrázek zvuku – šustění myši se jim tak jeví jako záblesky světla v lesní tmě. A teď přijde objev, který vám vyrazí dech: mozek sovy používá k přesné lokalizaci své kořisti matematiku. Kdo by to byl řekl.

Tyto poznatky podle mě podivuhodnost sov nesnižují, ale naopak umocňují.

Sovy jsou jedna jako druhá: prostě sovy. Ne tak docela. Sovy se významně liší druh od druhu, a dokonce i jedinec od jedince v rámci druhu. To je jeden z důvodů, proč jsem chtěla napsat právě o tomto řádu ptáků – prozkoumat zvláštnosti různých druhů sov a zjistit, co víme o jejich evoluci, druhových adaptacích a individuální povaze.

Mnohá zobecnění, která jsme se o sovách naučili, neplatí pro všechny druhy. Ne všechny sovy jsou aktivní v noci. Ne všechny létají tiše. Ne všechny mají asymetricky uložené ušní otvory. Ne všechny vytvářejí celoživotní svazky. Ne všechny hřadují na stromech v lesích. Některé odpočívají v jeskyních, jako sova australská z pouštní oblasti Nullarbor, jiné na zemi nebo pod ní jako sýčci králičí. Svou první sovku statnou – nenasytného lovce a jediného australského ptáka, který unese kořist těžší, než je sám – jsem uviděla sedět na stromě uprostřed Sydney. Některé sovy, jako například puštík brýlatý, vyvolávají představu hlubokých deštných lesů. Jiné, jako sovice sněžní nebo sýc rousný, vyčarují obraz ledové severské krajiny. Proč je vlastně sovice sněžní bílá? Není to tak jednoduché, jak se zdá.

Sovy jsou nejen skrytě žijící, ostražité a tajnůstkářské, jsou také nekonformní, boří mýty a porušují pravidla. Sovy považujeme za samotářské, ale některé druhy se sdružují – jako ti kalousi ušatí, kteří odpočívají ve velkých koloniích. V tropických oblastech mohou sovy vytvářet společenstva, v nichž spolu žije až sedm různých druhů. O puštíkovi proměnlivém ze Střední a Jižní Ameriky je známo, že

13
KDO BY TO BYL ŘEKL

se během noci slétá několik jedinců – skutečný soví parlament1 – za dosud záhadným účelem.

Sovy jsou sice známé svým nočním způsobem života, ale jen asi třetina druhů sov loví výhradně v noci. Ostatní loví za soumraku. Puštíci vousatí jsou převážně noční, ale v hnízdním období, kdy musejí krmit mláďata, loví i ve dne. Jiné druhy, jako například sovice krahujová a kulíšek západní, loví ve dne celoročně. Budete-li mít štěstí, můžete na mýtinách boreálních lesů na dalekém severu spatřit lovící sovici krahujovou, která zahlédne kořist až na vzdálenost půl kilometru a pak se na ni snese ze stromu, nebo se dokonce vznáší jako poštolka, než se vrhne na nějakého ptáčka nebo rejska.

Kulíšci západní jsou odpadlíci i v jiném ohledu. Většina sov snáší vejce v průběhu několika dní a mláďata se líhnou v různou dobu. Zdá se však, že kulíšci západní tyto konvence porušují a jejich mláďata se líhnou najednou.

Hlavou mi vrtá spousta otázek o sovách. Proč tak silně podněcují lidskou představivost? Mají pověst mudrců, ale jsou chytré? Řídí se pouze instinktem, nebo jsou zvědavé a vynalézavé? Mají city a emoce? Proč soví oči jako jediné v ptačím světě míří stejným směrem jako ty naše? Co přimělo dávné předky sov překročit hranici noci? A proč některé sovy loví i ve dne? Sovy sice žijí po celém světě, ale existují i ohniska soví rozmanitosti – v jihovýchodní Arizoně a západním Mexiku, jižní Asii, jihovýchodní Brazílii. Co tolik druhů přitahuje právě do těchto míst? Jak se sovy přizpůsobují změnám svého prostředí a globálního klimatu?

Na stránkách této knihy najdete zjištění, která na tyto otázky odpovídají, a přitom kladou další. Naleznete zde postřehy

1 Parliament of owls (soví parlament) je v angličtině označení pro skupinu sov. Pro hejna různých druhů ptáků se v tomto jazyce vžily speciální výrazy. – pozn. překl.

14 předmluva

a pozorování veterinářů a pedagogů, kteří znají intimní život a zvyky sov, etnoekologů, kteří zkoumají, jak hluboce tito ptáci ovlivňují naši psychiku, a biologů a ekologů, kteří zkoumají jejich význam v přírodě i způsoby, jak je můžeme nejlépe chránit. Seznámíte se také s portréty lidí, kteří jsou sovami posedlí. Někteří z nich jsou slavní – například Florence Nightingaleová, Teddy Roosevelt, Pablo Picasso –, a jiní ne, jako třeba knihovnice Metropolitního muzea umění, která sbírá obrazy sov ze všech období a jeden obzvlášť krásný nosí na svém těle. Setkáte se s občanskými vědci, kteří podporují výzkum sov – s „obyčejnými“ lidmi, kteří nemají vědecké vzdělání, ale významně přispívají k našim znalostem o sovách. Jedna holandská hudebnice používá svůj vytříbený hudební sluch k tomu, aby u výrů velkých dokázala rozlišit osobnosti, ale i zjistit nevěru či rozvod. Kardiochirurg intenzivně studuje důvěrnou konverzaci mezi páry kulíšků západních, kterou nazývá „tichým hovorem“, aby porozuměl jejich námluvám a páření. Zdravotní sestra z pohotovosti v noci zaznamenává migrující sýce americké, což jí přináší úlevu od traumatizující práce a zároveň tak získává přesné údaje o pohybu těchto nepolapitelných soviček, které byly kdysi považovány za vzácné, ale dnes o nich víme, že jsou překvapivě běžné, a to z velké části právě díky takovýmto dobrovolníkům. Samozřejmě se seznámíte i s vědci a výzkumníky, kteří poznávání těchto ptáků zasvětili svůj život. Když jsem se zeptala Davida Johnsona, který studuje sovy už více než čtyřicet let a vede Global Owl Project (Celosvětový soví projekt), proč má sovy rád, řekl mi: „Já jsem si je nevybral. Ony si vybraly mě.“ A udělaly dobře. Johnson a jeho tým více než 450 výzkumníků z celého světa se už dvě desetiletí společně snaží chránit všechny druhy sov na naší planetě.

Skutečnými hrdinkami této knihy jsou ale sovy samotné. Po tisíciletí jsme tyto ptáky považovali za posly a znamení. Co nám říkají dnes?

Už v  Medvídkovi Pú se přece píše: „A jestli vůbec někdo něčemu rozumí,“ řekl si Medvěd, „tak je to Sova.“ Sovy nám mají co říct, a to jak z dálky – ze svých posedů a hnízdišť hluboko ve starých lesích, pouštích či v Arktidě –, tak zblízka, v rukou veterinářů, rehabilitačních pracovníků, výzkumníků a pedagogů. Bylo by moudré jim naslouchat.

15
KDO BY TO BYL ŘEKL

Druhá kapitola

JA

Důmyslné adaptace

NEBESKÉ ŠELMY

V křovinaté australské krajině jižně od Sydney přechází hebký soumrak do tmy. Na tiché noční obloze se usidluje jaro. Po větvi fíkovníku se přišourá kusu liščí, zastaví se a začne se věnovat zralému fíku, který pevně svírá ve svých malých tlapkách, připomínajících lidské ruce. Kusu je zavalitý vačnatec velikosti kočky, se špičatým čumákem s růžovou špičkou, velkýma ušima a huňatým černým ocasem. Plody jsou zralé a chutné, a tak mu stojí za to se opodál zastavit a fík dojíst. Najednou, zdánlivě odnikud, třepot křídel, pak pronikavé drápy, ocelový stisk. Hlasitý skřek, mávání křídly v souboji, smrtelné kousnutí do krku. Z pohledu vačnatce je to konec. Je na místě pozřen, hlavou napřed.

Jde o čistou práci sovky statné, největší australské sovy a mistrného predátora. Slovo predátor „je velmi často užíváno špatně“, jak píše J. A. Baker. „Všichni ptáci se někdy v životě živí masem. Vezměme si třeba drozda, toho hbitého masožravce z trávníků, napichovače červů, rozbíječe hlemýžďů.“ Baker má samozřejmě pravdu. Ale sovy jsou něco jiného, ryzí lovci, nemilosrdní, s často až hrůzostrašnými stravovacími

29
KÉ T O J E B ÝT SO VOU

Sovka statná s kusu liščím

návyky. Sovku statnou jsem viděla sedět na vrcholku eukalyptu v botanické zahradě v centru Sydney. Pod stromem ležely bělavé stříkance a velký šedý vývržek napěchovaný srstí a kostmi, pravděpodobně vše, co zbylo z vačice nebo kaloně. Takováto sova sežere ročně neuvěřitelných 250 až 350 vačnatců, téměř jednoho denně.

Způsob, jakým nakládá s kořistí, je sám o sobě zázrakem. Vačice často rychle vykuchá během méně než dvaceti sekund a zbytek pak spořádá po velkých kusech. Vačnatci jsou býložravci; pro sovu však nemá všechno to rostlinstvo žádný užitek a není ho schopna strávit. Menší kořist spolkne celou. Nestravitelné části – srst, kosti, peří, drápy – jsou stejně jako u ostatních sov uloženy v žaludku a slisovány do vývržků. Ty tam zůstávají několik hodin, dokud je sova nevytlačí zpět do jícnu a do úst, odkud je nakonec vyvrhne.

Tato pozoruhodná schopnost přesouvat nestravitelnou potravu vzhůru a ven proti obvyklému směru se nazývá antiperistaltika. Pterosauři, létající dravci z éry dinosaurů, to uměli také. Tato námaha může být docela vysilující, proto sovy někdy vypadají, jako by se při dávení vývržků svíjely. Pro sovy je to však nezbytná součást trávicího

30 co sova ví

Sýček králičí vylučuje vývržek

procesu – protože vývržek blokuje trávicí trakt, sova obvykle nemůže znovu přijímat potravu, dokud jej nevyloučí.

Sovy loví a jedí všelijaké druhy zvířat. Některé druhy jsou specialisté, jako například ketupy, jež jsou téměř výhradně rybožravé, nebo výrečci plaménkoví, kteří se živí hlavně hmyzem. Jiné, třeba kalousi pustovky a sovy pálené, dávají přednost hrabošům a jiným drobným hlodavcům. Mnohé sovy jsou však generalisty a loví vše od pavouků přes žáby a mloky až po myši, ptáky a příležitostně i netopýry. Některé druhy, jako například kulíšek brazilský, jsou bleskurychlí predátoři, tak pohotoví a mrštní, že dokážou chytit vznášejícího se kolibříka, když saje nektar z květu. Sovice krahujová číhá a pak loví výpadem. Kalousi pustovky létají nízko nad otevřeným polem nebo pastvinou, systematicky pročesávají půdu a hledají hraboše, myši a další drobné savce. Výr virginský se nezalekne ani velké kořisti a je známý tím, že loví sviště, králíky, dokonce i domácí kočky, a neohrne nos ani nad skunkem. Pokud jde o ptáky, dokáže v noci vytáhnout z vody kachny a ani žádná husa pro něj není příliš velká. Ostatní sovy jako kalousi ušatí, puštíci proužkovaní i všechny malé lesní sovy jsou pro něj také

31
Jaké to je být sovou

co sova ví

lovnou zvěří, což z výra virginského dělá superpredátora, dravého ptáka, který požírá jiné dravé ptáky.

Dokonce i takové sovice sněžní, proslulé svou specializací na malé arktické hlodavce lumíky, mají ve skutečnosti velmi rozmanité chutě. O tom, čím se predátor živí, se dá hodně vyčíst z jeho nohou. „Když se podíváte na běháky opravdového specialisty na drobné savce, jako je káně rousná, uvidíte drobné, jemné nožky,“ říká ornitolog Scott Weidensaul. „A pak se podívejte na sovici sněžní, která má mohutné, silné běháky. To není specialista na lumíky. To je specialista na ‚cokoli, co mi proleze krkem‘.“ Včetně poměrně velké kajky mořské nebo delfína skákavého v rozkladu.

Vědci si dlouho mysleli, že sovy se mršinami neživí – a pokud ano, pak jen čirou náhodou. V poslední době ale fotopasti zachytily sovy, jak si po vzoru supů dopřávají mršiny všeho druhu – výra velkého požírajícího jeleny a ovce, puštíka vousatého hodujícího na kopytníku zabitém vlky, kalouse ušatého v Itálii pochutnávajícího si na čtyřech mrtvých dikobrazech obecných, sovici sněžní hltající mršinu velryby grónské v Arktidě a ketupu rybí večeřící tělesné ostatky krokodýla.

Lví podíl své potravy ale sovy získávají jako živou kořist a to není snadné. Většina dravců při svých loveckých pokusech častěji uspěje než neuspěje. Vačice, lumíci a hraboši totiž nevisí jen tak na větvi a nečekají, až je někdo sežere. Schovají se nebo se snaží utéct, případně se brání. Kusu liščí se postaví na zadní, přední tlapky přitisknuté na hrudi, vrčí a potom zaútočí. Ptáci se někdy brání hromadně takzvaným mobbingem, při němž sovu obtěžují tak dlouho, dokud ji nevyženou.

Loveckou zdatnost sov dokládá i jejich zvyk schraňovat přebytečnou kořist. Sovy běžně ukládají nadbytečnou potravu do hnízda, stromové dutiny nebo vidlice větví pro pozdější spotřebu. K vytváření zásob nejčastěji dochází, když se samice nebo mláďata nasytí a samec pak zbytky schová. Někdy také sovy zabijí více kořisti, než dokážou sníst, narazí-li na snadný úlovek, jako například na spící hejno tangarovitých pěvců jakariniů modročerných. Sýčci obecní se opakovaně vracejí do ptačího hnízda, dokud nevyberou všechna mláďata. Sýci američtí svou kořist, většinou myši a malé ptáky, někdy dekapitují

32

a tělo si schovají na horší časy. Je známo, že norští kulíšci nejmenší v jedné spižírně skladují až stovku úlovků (většinou drobných savců), aby přečkali kruté zimy.

V některých ohledech loví sovy podobně jako ostatní dravci a svou kořist pronásledují silnými drápy a ostrým zobákem. Mají silné svaly na nohou a pařátech a velké drápy, které jim umožňují kořist uchopit a zabít. Sovy považujeme za krátkonohé, protože vsedě i za letu mají nohy zatažené. Většina z nich má však dlouhé, dobře osvalené nohy, dosahující až poloviny délky těla, se silnými kostmi, zejména v pařátech. Těsně před kontaktem s kořistí silné nohy vymrští dopředu a udeří, čímž kořist usmrtí silou nárazu a drtivými drápy. Jedna z nedávných studií ukázala, že sova vážící necelý kilogram dokáže při útoku na myš vyvinout sílu odpovídající stopadesátinásobku hmotnosti kořisti. U větší kořisti se někdy stává, že ji sova zabije tak, že jí ostrým zobákem prokousne krk, nebo že ji dlouho dusivě svírá nohama. Sovy na svůj cíl útočí maximální silou díky dvěma důmyslným adaptacím nohou. Mají na nich čtyři prsty, z nichž tři směřují během letu a někdy i vsedě dopředu. Když ale sovy potřebují uchopit kořist, vytočí díky speciálnímu ohebnému kloubu jeden přední prst dozadu, čímž svůj úchop výrazně zpevní a posílí. Tento úchop mohou bez námahy udržet díky šlachám v nohou, které svírají prsty kolem kořisti bez zapojení svalů, takže k tomu nemusejí vynakládat energii. To je výhodné i pro sovy, které chytají kořist „naslepo“, pod sněhem, listím nebo v úplné tmě, protože jim to umožňuje pevně sevřít úlovek, i když jej nevidí a nemohou odhadnout jeho přesnou velikost nebo tvar.

Lov je pro každého dravce náročný. A co teprve lov v noci? Právě svou schopností najít a ulovit kořist za tmy jsou sovy tak jedinečné.

NASTRAŽENÉ UŠI

Kdysi jsem dostala příležitost setkat se zblízka s puštíkem vousatým. Percy byl samec z páru puštíků obývajícího Skansen, muzeum pod širým nebem ve švédském Stockholmu. Ošetřovatel mě pustil do prostorné voliéry osázené stromy a balvany a řekl mi, ať klidně stojím

33
Jaké to je být sovou
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.