Stopy evropských zvířat

STOPY EVROPSKÝCH

ZVÍŘAT

Určujeme a interpretujeme stopy a pobytové znaky

Stopy a pobytové znaky savců, ptáků, plazů, obojživelníků, hmyzu a dalších bezobratlých

OBSAH

Úvodní slovo » 14 | Předmluva » 16 | Poděkování » 18

ÚVOD » 22

Vznik knihy » 26

JAK KNIHU POUŽÍVAT » 28

Struktura popisu jednotlivých druhů –savci » 29

Vzorec stopy savců » 30

Použité zkratky a symboly » 30

JAK ČÍST STOPY ZVÍŘAT » 31

Tradiční stopování » 34

Pět doporučení pro stopaře » 37

Vliv půdy na stopy, stopní dráhy a chování zvířat » 40

Určení stáří stopy » 42

Stopařská etiketa » 44

Aplikované stopování » 46

SAVCI » 50

VÝSKYT, BIOLOGIE

A EKOLOGIE » 54

Rozšíření a stanoviště » 55

Rozmnožování a pohlavní

dimorfismus » 56

Potrava » 58

Smysly » 59

MORFOLOGIE KONČETIN

A POBYTOVÉ ZNAKY » 61

Jak vypadá chodidlo » 61

Struktura a vlastnosti stop » 69

Měření stop » 73

ZPŮSOB POHYBU

A STOPNÍ DRÁHY » 76

Chůze a běh » 77

Měření stopních drah » 92

PRŮVODCE URČOVÁNÍM

STOP SAVCŮ » 96

IDENTIFIKACE A V ÝKLAD

POBYTOVÝCH ZNAKŮ » 134

Přehled výkalů, moči a jiných exkrementů » 136

Přehled potravních stop na bylinách, keřích a houbách » 147

Přehled potravních stop a dalších znaků na stromech » 151

Přehled potravních stop po krmení plody a ořechy » 162

Přehled potravních stop na mrtvých tělech zvířat » 170

Přehled pobytových znaků na zemi: lůžka a místa odpočinku, prachové a bahenní koupele, stopy po škrábání, hrabání a hromadění půdy, doupata a skrýše » 174

HMYZOŽRAVCI » 186

Ježkovití » 187

Ježek západní

Erinaceus europaeus » 188

Rejskovití

Soricidae » 192

Krtkovití

Talpidae » 20 0

LETOUNI » 206

ZAJÍCOVCI » 210

Zajíc polní

Lepus europaeus » 214

Zajíc bělák

Lepus timidus » 220

Králík divoký

Oryctolagus cuniculus » 226

HLODAVCI » 234

Veverkovití » 236

Veverky

Sciurus » 237

Svišť horský

Marmota marmota » 246

Sysli

Spermophilus » 251

Plchovití

Gliridae » 256

Bobr evropský

Castor fiber » 262

Nutrie říční

Myocastor coypus » 270

Hrabošovití » 278

Ondatra pižmová

Ondatra cibethicus » 280

Hryzci Arvicola » 286

Lumíci

Lemmus, Myopus » 293

Hraboši Microtus » 297

Norníci Clethrionomys » 30 4

Křeček polní

Cricetus cricetus » 312

Pravé myši » 318

Myšice Apodemus » 320

Myška drobná

Micromys minutus » 33 4

Myši Mus » 338

Potkani a krysy Rattus » 34 4

Slepcovití Spalacidae » 35 4

Dikobraz obecný

Hystrix cristata » 356

ŠELMY » 360

Kočkovití » 361

Rysi

Lynx » 36 4

Kočka divoká

Felis silvestris » 371

Ženetka tečkovaná

Genetta genetta » 376

Promyka ichneumon

Herpestes ichneumon » 380

Psovití » 384

Šakal obecný

Canis aureus » 386

Vlk obecný

Canis lupus » 390

Psík mývalovitý

Nyctereutes procyonoides » 402

Liška polární

Vulpes lagopus » 406

Liška obecná

Vulpes vulpes » 411

Medvědovití » 420

Medvěd hnědý

Ursus arctos » 422

Lasicovití » 428

Vydra říční

Lutra lutra » 430

Rosomák sibiřský

Gulo gulo » 438

Jezevec lesní

Meles meles » 444

Kuna lesní

Martes martes » 452

Kuna skalní

Martes foina » 457

Tchoř tmavý

Mustela putorius » 46 4

Lasice kolčava, lasice hranostaj

Mustela nivalis, Mustela erminea » 469

Norek americký

Neovison vison » 476

Mýval severní

Procyon lotor » 48 4

Mrožovití, tuleňovití

Odobenidae, Phocidae » 490

SUDOKOPYTNÍCI » 492

Prase divoké

Sus scrofa » 498

Jelenovití » 508

Los evropský

Alces alces » 510

Srnec obecný

Capreolus capreolus » 518

Sob polární

Rangifer tarandus » 526

Daněk evropský

Dama dama » 532

Jelen evropský

Cervus elaphus » 5 42

Jelen sika

Cervus nippon » 552

Muntžak malý

Muntiacus reevesi » 558

Srnčík čínský

Hydropotes inermis » 56 4

Turovití » 568

Zubr evropský

Bison bonasus » 570

Pižmoň severní

Ovibos moschatus » 576

Kozorožec horský, kozorožec iberský

Capra ibex, Capra pyrenaica » 581

Kamzík horský, kamzík středozemní

Rupicapra rupicapra, Rupicapra pyrenaica » 586

Muflon evropský

Ovis orientalis musimon » 592

Ovce domácí, koza domácí

Ovis orientalis aries, Capra aegagrus hircus » 596

PTÁCI » 602

MORFOLOGIE

KONČETINY PTÁKŮ » 605

Struktura a vlastnosti

ptačích končetin » 60 6

ZPŮSOB POHYBU

A STOPNÍ DRÁHY » 611

Způsob pohybu » 611

Stopní dráha » 613

Měření stop a stopní dráhy » 613

PRŮVODCE URČOVÁNÍM

PTAČÍCH STOP » 614

ANIZODAKTYLNÍ KONČETINA

Klasický otisk ptačí končetiny » 632

Volavkovití » 632

Volavka popelavá

Ardea cinerea » 633

Čápovití » 634

Čáp bílý

Ciconia ciconia » 63 4

Ibisovití » 635

Kolpík bílý

Platalea leucorodia » 635

Jestřábovití » 636

Káně lesní

Buteo buteo » 637

Orel mořský

Haliaeetus albicilla » 638

Holubovití » 639

Holub hřivnáč

Columba palumbus » 639

Krkavcovití » 642

Straka obecná

Pica pica » 6 43

Sojka obecná

Garrulus glandarius » 64 4

Kavka obecná, vrána černá, vrána šedá, havran polní

Coloeus monedula, Corvus corone, Corvus frugilegus » 6 45

Krkavec velký

Corvus corax » 646

Malí ptáci z řádu pěvců » 647

Střízlík obecný

Troglodytes troglodytes » 6 47

Kos černý

Turdus merula » 64 8

Špaček obecný

Sturnus vulgaris » 6 49

Vrabec domácí

Passer domesticus » 6 49

Pěnkava obecná

Fringilla coelebs » 650

TRIDAKTYLNÍ KONČETINA

Klasický otisk ptačí končetiny s redukovaným nebo chybějícím zadním prstem » 652

Bažantovití » 652

Křepelka polní

Coturnix coturnix » 653

Koroptev polní, orebice rudá

Perdix perdix, Alectoris rufa » 653

Bažant obecný

Phasianus colchicus » 65 4

Tetřevovití » 655

Tetřev hlušec

Tetrao urogallus » 656

Jeřábovití » 658

Jeřáb popelavý

Grus grus » 658

Chřástalovití » 659

Slípka zelenonohá

Gallinula chloropus » 659

Lyska černá

Fulica atra » 660

Dropovití » 662

Drop velký

Otis tarda » 662

Drop malý

Tetrax tetrax » 663

Dlouhokřídlí » 664

Ústřičník velký

Haematopus ostralegus » 66 4

Tenkozobec opačný

Recurvirostra avosetta » 665

Kulíkovití » 666

Slukovití » 667

Pisík obecný

Actitis hypoleucos » 668

Sluka lesní

Scolopax rusticola » 668

Bekasina otavní

Gallinago gallinago » 669

Vodouši

Tringa » 670

Koliha velká

Numenius arquata » 671

ANIZODAKTYLNÍ PLOVACÍ KONČETINA

Plovací blány mezi prsty II–IV » 672

Plameňák růžový

Phoenicopterus roseus » 672

Kachnovití » 673

Kachna divoká

Anas platyrhynchos » 674

Čírka obecná

Anas crecca » 675

Husa velká

Anser anser » 676

Labuť velká

Cygnus olor » 677

Poláci, kajky, hoholi, turpani, morčáci

Aythyini, Mergini » 679

Rackovití

Larinae » 680

Rybáci

Sternidae » 682

ANIZODAKTYLNÍ VESLOVACÍ KONČETINA

Plovací blány mezi prsty I–IV » 683

Pelikánovití, kormoránovití

Pelicanidae, Phalacrocoracidae » 683

Z YGODAKTYLNÍ KONČETINA

Otisky zygodaktylních

končetin ptáků » 68 5

Sovovití a puštíkovití

Tytonidae a Strigidae » 685

Datlovití

Picidae » 687

POBYTOVÉ ZNAKY PTÁKŮ

Hnízda » 688

Výměšky » 694

Trus » 702

Potravní stopy » 708

Další pobytové znaky » 719

OBOJŽIVELNÍCI

A PL AZI » 722

STOPY Mlokovití

Salamandridae » 725

Žáby

Anura » 726

Ještěrkovití

Lacertidae » 729

Gekonovití

Gekkonidae » 731

Hadi

Serpentes » 732

Želvy

Testudines » 735

POBYTOVÉ ZNAKY

Vajíčka » 737

Trus » 74 0

Nory » 741

HMYZ A DALŠÍ BEZOBRATLÍ » 742

STOPY

Brouci

Coleoptera » 745

Housenky motýlů a další larvy hmyzu

Lepidoptera a další řády hmyzu » 746

Rovnokřídlí

Orthoptera » 747

Pošvatky

Plecoptera » 749

Mnohonožky

Diplopoda » 749

Stonožky

Chilopoda » 750

Štíři

Scorpiones » 751

Pavouci

Araneae » 752

Raci

Astacoidea » 753

Krab pobřežní

Carcinus maenas » 75 4

Plzákovití, hlemýžďovití

Arionidae, Helicidae a další » 755

Žížalovití

Lumbricidae » 756

POBYTOVÉ ZNAKY

Na stromech a kůře stromů » 757

Potravní stopy na listech » 76 8

Další znaky na listech » 772

Ostatní pobytové znaky » 774

Vajíčka » 774

Pavučiny a kokony » 774

Hnízda » 776

Vrty a otvory » 777

Stezky a tunely » 779

Hromádky zeminy » 78 0

Potravní stopy » 782

Trus a zbytky » 78 3

PŘÍLOHY » 78 4

Literatura (výběr) » 786

Slovníček pojmů » 79 4

Dokumentace stop » 80 0

Rejstřík » 80 4

Jak rozlišit podobné druhy » 811

O autorovi » 813

Fotografie a ilustrace » 814

Vzorec stopy savců » 816

Použité zkratky a s ymboly » 816

ÚVODNÍ SLOVO

Stopovat volně žijící zvířata je přirozené. Rozeznávat stopy a rozmanité pobytové znaky se může naučit každý, kdo projeví dostatek trpělivosti a vytrvalosti – a na začátku mu s tím může pomoci dobře zpracovaná příručka. Stopování zvířat zahrnuje dovednosti spočívající v identifikování a interpretaci různorodých stop, které po sobě zvířata zanechávají. Naučíte-li se interpretovat otisky končetin a další pobytové znaky, uvědomíte si nejen přítomnost zvířat v přírodě kolem sebe, ale budete je také schopni najít. Díky stopování se zapojíte do skutečných vztahů se skutečnými zvířaty ve skutečném světě. Znalost stop a pobytových znaků vám umožní proniknout do vztahů mezi různými druhy volně žijících živočichů, mezi flórou a faunou i živou a neživou přírodou a lépe je pochopit. Stopování nám ukáže historii daného místa a zároveň budeme schopni odhalit individuální povahu a zvyklosti různých zvířat. Stopování by mělo mít nějaký účel, který vždy posune naše dovednosti na vyšší úroveň. Možnosti jsou různé: lov, fotografování, ochrana, vzdělávání, monitorování volně žijících živočichů, výzkum a ochrana přírody. Výpravná encyklopedie, kterou držíte v ruce, pro vás bude velkým přínosem – probudí ve vás lásku k divočině, k místům, kde budete zvířata stopovat. Uvědomíte si, v jakém stavu se dnes příroda nachází. Knihy, které vám otevřou nové světy, mohou také přispět k ochraně přírody, pokud se dostanou do správných rukou. Sám vlastním 123 stopovacích příruček z celého světa. Z každé z nich se dozvím něco nového, ale nejvíce mě oslovují ty, v nichž najdu opravdu vyčerpávající informace o rozmanitosti znaků, jež po sobě volně žijící zvířata zanechávají, a které zacházejí do takových podrobností, jež by běžného čtenáře a amatérského přírodovědce mohly dokonce odradit. Inspirovala mě především příručka Prebena Banga a Prebena Dalhstroma Collins Guide to Animal Tracks and Signs (Collinsův průvodce po zvířecích stopách), která byla poprvé přeložena do angličtiny v roce 1974. Ve své době se jednalo o nejobsáhlejší publikaci na toto téma. Řada autorů se pak snažila přispět svojí troškou do mlýna a posunout dál to, co Bang a Dahlstrom začali. Trvalo však desítky let, než se nějaká kniha jejich komplexnímu dílu dostatečně přiblížila. Přesněji řečeno to trvalo padesát let, až do současnosti, kdy se objevil nový průvodce po stopách a pobytových znacích volně žijící evropské fauny v Evropě, který práci Banga a Dahlstroma dokonce překonal.

Nejdůležitější vlastností stopaře a vlastně každého terénního vědce je pokora. Musíte znát své limity. Vždy se najde znak, který nebudete schopni interpretovat a vždy se budete dopouštět chyb, bez ohledu na úroveň vašich znalostí. Útěchou vám však může být, že často chybují i ti nejlepší stopaři na světě. Stopování vyžaduje, abyste se soustředili a všímali si detailů. Napsat příručku, která pomůže ostatním spolehlivě rozlišovat podobné stopy a další znaky, vyžaduje ještě větší soustředění, úsilí a vytrvalost než samotné stopování. A nemůže škodit ani trocha tvrdohlavosti. Jen málokdo v sobě najde dostatek vůle, aby vytvořil něco skutečně komplexního. Dovolte mi, abych vám jako jeden z prvních představil Joschu Grolmse, člověka, který všemi těmito vlastnostmi oplývá. Je soustředěný, zapálený, trpělivý a pokorný a dokáže usilovně pracovat. Jeho encyklopedie stop volně žijících živočichů v Evropě představuje nový standard, s nímž se budou srovnávat všechny následující práce. Obsahuje krásné a přesné ilustrace. Díky pečlivému pozorování dokázal Joscha odhalit detaily, které vám pomohou rozlišit znaky i velmi podobných živočišných druhů. Při práci s touto knihou si tak ještě více uvědomíte rozmanitost stop a pobytových znaků. Joscha Grolms shromáždil údaje potřebné k popisu a znázornění rozmanitých způsobů pohybu zvířat ve volné přírodě. Vytvořil i promyšlené klíče, které čtenáře dovedou k příslušným oddílům – jeho obsáhlé dílo je tím ještě přístupnější a užitečnější. Do knihy zařadil přibližně tisíc snímků stop volně žijících živočichů a dalších znaků, které čtenářům velmi usnadní jejich rozpoznávání. Grolmsova kniha svědčí o jeho posedlosti stopováním a lásce k přírodě. Vytvořil dílo, které je užitečné pro všechny milovníky a ochránce přírody, volně žijících zvířat a stopování nejen v Evropě, ale na celém světě. Držíte v rukou nejobsáhlejšího průvodce po stopách a pobytových znacích volně žijící evropské fauny – ještě nikdy tu nebylo dílo, jež by se této knize vyrovnalo. Oceňte práci, která se nachází za jeho vznikem. Oceňte jejího autora. Děkuji ti, Joscho, za tvůj přínos v této oblasti.

Mark Elbroch, americký stopař autor knihy Mammal Tracks and Sign: A Guide to North American Species (Stopy a pobytové znaky savců: průvodce druhy Severní Ameriky) Další informace o Marku Elbrochovi: https://markelbroch.com

PŘEDMLUVA

Edmond Locard, kriminolog a průkopník kriminalistiky

Volně žijící zvířata bývají plachá, a dají se proto jen obtížně pozorovat, takže často zůstávají naším očím skrytá. Přestože se s nimi setkáváme jen zřídka, neustále po sobě zanechávají stopy. My ale můžeme v těchto stopách číst a nahlédnout tak do jejich tajného života.

Zvířata a příběhy mě fascinují od útlého dětství. Když jsem se asi ve dvaceti letech začal věnovat stopování, uhranula mě možnost prožít příběhy zvířat na vlastní kůži. Naprosto mě ohromilo množství informací, které lze vyčíst z jediné stopy, a skutečnost, že i podle těch nejdrobnějších stop lze určit, jaký druh tudy prošel. Proto jsem se naučil stopám zvířat rozumět. Na každém kroku mě zas a znovu udivovalo, jak lze i tímto

„Každý dotek zanechá stopu.“

způsobem poznávat zvířata a jejich způsob života. I po letech si vybavím mnoho zásadních okamžiků, zejména těch, které se týkají setkání s volně žijícími zvířaty.

Pro mnoho přírodních národů bylo (a někde stále je) stopařské umění nutností pro zajištění potravy, oděvů a nástrojů. Stopy zvířat označovaly cestu k vodě, bezpečné stezky nebo možné nebezpečí a pomáhaly při orientaci v krajině. Dnes se o stopy zvířat a všestranné možnosti stopování zajímají nejen lovci, ale i vědci, biologové a jiní milovníci přírody. Stopy slouží k vědeckému monitorování velkých šelem, jako jsou medvědi hnědí, rysi a vlci, stopování je stále populárnější i jako způsob trávení volného času. Každoročně se lidé různého věku a vzdělání účastní kurzů stopování, aby se společně naučili číst stopy zvířat. Většinu z nich překvapí a nadchne, o kolik více toho lze objevit při běžné procházce lesem (pokud víme, na co dávat pozor), a o stopování se zajímají i po kurzu. Odkud se však bere tato fascinace? Možná nás při stopování uchvacuje radost z luštění záhad nebo příjemná možnost zpomalit. Možná nás baví, že pomocí čtení stop a znaků v krajině zblízka poznáváme prostředí, v němž žijeme. Pro mě jde hlavně o konkrétní vztah ke krajině a zvířatům a z něj pramenící intimní pocit sounáležitosti. Při své práci jsem stále znovu svědkem toho, jak se z dospělých zase stávají zvídavé děti, které s nadšením objevitelů zkoumají svět kolem sebe a touží se učit něčemu novému.

Podstatou stopování je spojení s přírodou a koncentrovaná pozornost – přírodu totiž musíme vnímat všemi smysly. Tento dotek v nás zanechává stopy, které ovlivní naše chování. Stopování je tedy způsob, jak vědomě prožívat svět a cítit se s ním spojený.

Tato kniha je výsledkem mého neutuchajícího nadšení pro evropskou faunu. Doufám, že pro vás bude přínosem, ať už se stopování věnujete profesionálně, nebo je vaším koníčkem. Doufám také, že vás inspiruje k tomu, abyste trávili v přírodě více času a stali se z vás fanoušci a znalci stop a pobytových znaků zvířat.

ÚVOD

Od roku 2005 se téměř každý rok vydávám na cestu do Bieszczadského národního parku v jihovýchodním Polsku. Trojúhelník na hranicích mezi Polskem, Slovenskem a Ukrajinou je považován za jednu z nejčistších krajin v Evropě a v ždy se vyplatí tam strávit nějaký čas. Z velké části nedotčené smíšené bukové lesy karpatského podhůří jsou domovem zvířat, jako jsou vlci, rysi, medvědi hnědí a zubři. Tentokrát jsem se do parku vydal na jaře, kdy sotva roztál sníh a na bucích začaly rašit listy. Bylo svěží dubnové ráno, když se Matthias vrátil z honitby a nadšeně vyprávěl, jak u řeky viděl zubří samici se dvěma mláďaty – pozoroval je tam před necelými dvaceti minutami. Rychle jsem si sbalil do batohu to nejnutnější a v yrazil. Matthias je viděl na mělkém břehu řeky, která do údolí přitéká z hor ležících jižním směrem. Díky silné vrstvě vlhkého listí jsem snadno našel stopy a z ačal v nich číst. Jakmile zubří matka ucítila člověka, varovala dvě mláďata, která prudce změnila směr a r ychlými skoky odběhla nahoru do kopce. Samice byla na druhém břehu řeky a o dklusala za

svými mláďaty na nejbližší kopec. Šel jsem po stopách a brzy jsem našel místo, kde mláďata překročila řeku. Poté pokračovala se svou matkou do kopce už pomalejším tempem. Ulevilo se mi, že se zvířata tak rychle uklidnila, a rozhodl jsem se pokračovat po stopách s dostatečným odstupem. Zubři nyní změnili způsob pohybu. Jejich cesta se stále křížila se staršími zubřími stopami, což mi znesnadňovalo rozpoznat ty čerstvé. Dvakrát jsem dokonce správnou cestu ztratil a chvíli mi tr valo, než jsem mezi spoustou starších stop znovu našel čerstvé. Čím dál jsem je stopoval, tím víc jsem si všímal dalších nápadných pobytových znaků. Široce vyšlapané stezky s malými stromky, je ž byly ve větší výšce jasně poškozené okusem, i s taré hromádky trusu připomínající kravince vypovídaly o tom, že sem zubři chodí opakovaně. Najednou jsem stál před vyvráceným pařezem o velikosti člověka, který zubři používali jako pískové koupaliště. Na zemi se válela charakteristická podsada a ve vzduchu se vznášel typický zubří pach.

„Přečti si všechna znamení, která ti vypráví, co se stalo. Nedívej se jen na jednotlivé stopy, ale i na vesmír, který je obklopuje.“

Tony Kemnitz, specialista na vyšetřování, Wisconsin

Zubři v Bieszczadech

Krátce nato jsem objevil čerstvý trus, na kterém seděly mouchy. Na menší louce v dalším údolí se vyšlapaná stezka větvila jako řeka. Tušil jsem, že to musí být známka pastevního chování, a měl jsem pravdu: na pastvině jsem objevil čerstvé stopy. Zubři museli být blízko! Rozhlédl jsem se kolem a opodál zahlédl hustý mladý bukový háj, jehož jemně zelený porost mi nabídl úkryt. Vítr byl příznivý a já se pomalu přibližoval k houští. Znovu jsem ucítil pach a najednou jsem koutkem oka zaznamenal pohyb. Nejdříve js em si všiml nápadně se vrtícího zubřího ocasu. Pak jsem v křoví rozpoznal rohy a p ohyb hlavy a srdce mi najednou začalo bušit mnohem rychleji. Napadlo mě: co vlastně vím o zubrech? A jsou tyto informace správné? Kdyby něco, zaútočili by na mě, nebo se spokojí jen s faleš ­

ným útokem? Okamžitě jsem se rozhlédl p o vhodném stromu, na který jsem nervózně a skoro bez dechu tiše vylezl. Teď už jsem je spatřil: dvacet metrů přede mnou bylo celé stádo zubrů! Starší zvířata se pásla, zatímco mláďata skotačila kolem nich – některá z nich se dokonce pohybovala pod břichy dospělých. Z velkých, silných zvířat vyzařoval klid a spokojenost a zároveň zůstávala ostražitá. Mláďata byla mrštnější, vypadala hravě a plná života. Na krátký okamžik jsem zapomněl, že jsem několik metrů nad zemí na s tromě, dokud mi to nepřipomněly mé ztuhlé ruce.

Pozorovat nerušeně velké savce v přirozeném prostředí je něco výjimečného, co ve v ás zanechá stopu. Právě na takové chvíle budeme vzpomínat celý život.

Stopy zvířat se nacházejí všude, kde se zvířata vyskytují. Téměř každý turista pozná otisky kopyt koní na pěšině. Každý, kdo venčí svého psa, už pravděpodobně viděl jeho stopy na okraji nějaké louže. Mnoho lidí má představu o tom, jak vypadají stopy jelena nebo zajíce, ale málokdo ví, co dalšího lze ještě objevit! Jak například vypadá typická stopa mývala?

Jaké stopy za sebou zanechává bobr? Jak je rozlišíme od stop nutrie? A jak se do písku podepíše prchající ještěrka? Manipuloval s mrtvým stromem jezevec nebo datel?

Bezpochyby je každému na první pohled jasné, zda v nějakém domě bydlí lidé, nebo ne. Ale jak zjistíme, zda v lese na našem prahu žije hlavně srnčí, jelení nebo daňčí zvěř? Většina lidí si stopování

savců spojuje hlavně s otisky jejich končetin, i když jeho součástí a důležitými dílky celkového obrazu jsou i pobytové znaky jako exkrementy, potravní stopy, značky a nory. Když si vzpomeneme na tisíce stop hmyzu, bude nám jasné, jak je seznam stop a pobytových znaků naší fauny rozsáhlý.

Jim Corbett, slavný britský lovec, ochránce přírody a spisovatel

„Kniha přírody nemá začátek ani konec.“

Tato kniha nabízí přehled stop a pobytových znaků savců, ptáků, obojživelníků, plazů, hmyzu a dalších bezobratlých živočichů Evropy. Pojednání o savcích je obsáhlé a podrobné, proto tvoří hlavní část knihy. Části věnované ptákům, obojživelníkům a plazům, hmyzu a ostatním obratlovcům jsou orientační a mají za cíl poskytnout základní znalosti o stopách a znacích dalších volně žijících živočichů, které můžeme využít při interpretaci stop savců. Například stopy hmyzu nám pomáhají určit čas událostí, některé ptačí stopy můžeme dokonce zaměnit za stopy savců. Popsané stopy a znaky jiných druhů poskytují základní znalosti,

pomáhají vyhnout se chybným výkladům a správně interpretovat stav věcí. Umění stopovat zvířata nás krok za krokem vede hluboko do tajemství přírody a i zkušení stopaři vždy najdou nové, fascinující stopy, kterých si dříve nevšimli. Byl ten jelen sám, nebo jich bylo více?

Jak se pohybovali? Kam se vydali a z jakého důvodu? Ze zvířecích stop lze vyčíst zdánlivě nevyčerpatelné množství informací, přesto většina z nás kolem těchto příběhů pravidelně jen projde, aniž by je zaznamenala. Čtení stop znamená soustředit se, pozorovat a klást otázky. A ta zásadní otázka zní: Jakých stop si dokážete všimnout?

VZNIK KNIHY

První e-mail v mém archivu, který zmiňuje tento projekt, nese datum 13. února

2012. Následující čtyři roky jsem věnoval fotografování stop zvířat a shromažďování dat. Za tímto účelem jsem procestoval různé evropské země, přičemž většina fotografií pochází z Německa, Anglie, Nizozemska, Španělska, Polska a Švédska.

Celkem jsem pořídil více než 25 000 fotogr afií, asi 950 z nich se dostalo do této

knihy. Data jsem získával i ve Švýcarsku, Dánsku, Skotsku, Norsku, Rakousku, Česku, Slovinsku, Slovensku, Bělorusku, Itálii a Francii. Uvedené rozměry se obecně týkají dospělých zvířat. Velký důraz jsme kladli na měření otisků chodidel, tedy stop. Minimální a maximální hodnoty velikosti otisků byly stanoveny na základě nejméně 120 jednotlivých měření různých otisků (náhodných vzorků). Aby

„Pátrání po stopách mi pomáhá vytvořit obraz vesmíru, v němž má nejen každá bytost, ale i každá událost jedinečný význam a smysl.“

Martin Derrez, z kurzu čtení stop, 2017

se údaje dostaly do sběru dat, byly očištěny o extrémy – vyřadili jsme deset nejnižších a deset nejvyšších hodnot. Vzorky našly a zpracovaly různé osoby v nejméně třech různých oblastech v Evropě. Pokud je popis druhu založen na menším množství údajů, uvádíme to na příslušném místě v textu. U běžných druhů nebo zvířat zvláštního výzkumného zájmu jsme shromáždili podstatně více údajů. Například informace o délce kroku a šířce stopy srnců, jelenů a prasat divokých vycházejí z více než tisíce očištěných individuálních měření různých stop a způsobů pohybu v krajině.

Jádrem této knihy jsou kresby stop. Všechny jsou nakreslené ručně a jsou výsledkem dlouholetého pozorování a výzkumu. Trvalo přibližně 200 dní, než vznikly všechny ilustrace. Stejně jako Mark Elbroch jsem se rozhodl pro propracovanou techniku tečkované kresby tuší. Stopy mrtvých zvířat v modelovací hlíně postrádají zachycení dynamiky pohybu. Často jsou takové otisky sice celé, ale v této podobě se v terénu vyskytují jen zřídka, někdy je tvar stopy dokonce zcela zkreslený. Dobrá kresba stopy by měla zobrazovat dokonale otisknutou končetinu se všemi morfologickými znaky a zároveň naznačovat, které části stopy jsou obvykle méně zřetelné – tedy zachycovat i dynamiku pohybu. Z velké škály možných podob by měla být zobrazena ta nejpravděpodobnější. Každý nákres stopy v této knize zobrazuje kombinaci významných znaků, typické přenesení hmotnosti a z toho vyplývající zvýraznění stopy, jakož i její nejpravděpodobnější vzhled. Kresby vytvořené pro tuto knihu budou jen zřídkakdy přesně odpovídat nálezům v terénu, ale zároveň

by mělo být možné většinu otisků nalezených na kresbách rozpoznat. Po náhodném rozhovoru s Markem Elbrochem, který mi v září 2013 jen tak poklepal na rameno a oznámil, že se někdo musí zabývat stopami evropských myší a hrabošů, začaly být přípravné práce na knize konkrétnější. Dvě zimy jsem strávil porovnáváním inkoustových otisků zástupců evropských hlodavců, abych zjistil, jaké jsou mezi nimi rozdíly. Dospěl jsem k závěru, že za dokonalých podmínek sledování lze rozlišit všechny rody a někdy i druhy. Jednalo se o dosud nepublikovaný poznatek, ke kterému nebylo nikde možné najít žádné informace.

V roce 2016 jsem podepsal smlouvu s nakladatelstvím Eugen Ulmer a začal knihu dávat dohromady. Vyškolili jsme absolventy jednoletého kurzu Wildniswissen Fährtenkurs, aby uměli zaznamenávat stopy zvířat v terénu a odborně je dokumentovat. Wildniswissen spustila v roce 2012 webové stránky spurenjagd.de , které se staly platformou pro shromažďování stop a jejich zpřístupňování. V roce 2013 se sešel čtyřčlenný tým odborníků, aby předtím, než budou získané údaje zahrnuty do adekvátního sběru dat, zveřejněnou dokumentaci o stopách zkontroloval. Od roku 2012 se na webu spurenjagd.de podařilo zdokumentovat více než 1200 tratí s více než 10 000 ověřenými soubory dat, které doplnily moji vlastní, patnáct let vznikající sbírku.

Na shromažďování dat pro knihu se podílelo více než 2000 absolventů našich kurzů, kteří se od roku 1995 věnují dokumentování stop zvířat a kteří při tom formulovali nespočet bystrých otázek. Byly to právě tyto otázky, jež mě podnítily k dalšímu výzkumu a podrobnějšímu

pozorování, jež nakonec vedly k tomu, abych poznatky, které se mi do dnešního

dne podařilo nashromáždit, sestavil do podoby této knihy.

JAK KNIHU POUŽÍVAT

Kniha se skládá ze čtyř částí, které obsahují základní informace o biologii evropské fauny a podrobné poznatky o jejích stopách a znacích.

V kapitole „Jak číst stopy zvířat“ vám nejpr ve přiblížím umění stopování a posk ytnu několik rad, jak zvládnout první kroky při objevování rozmanitého a vzrušujícího světa zvířecích stop.

První část „Savci“ se skládá především z druhových portrétů dospělých zvířat. Na úvod se dozvíte důležité základní informace o morfologii chodidel savců, o struktuře stop a jejich nejdůležitějších charakteristikách. Vysvětlíme si princip jejich pohybu a stopních drah, dočtete se o tom, jak stopy a stopní dráhy měřit.

Pokračovat budeme podrobným průvodcem po určování stop a pobytových znaků savců. Kresby otisků předních a zadních končetin jednotlivých druhů v životní velikosti nebo v přesném měřítku umožňují rychlou identifikaci konkrétního druhu nebo zúžení výběru jen na několik druhů. Podkapitola „Identifikace a výklad pobytových znaků“ uvádí čtenáře do rozsáhlého a rozmanitého světa stop a znaků. Uvedené identifikační pomůcky pomohou rychle přiřadit nalezené stopy určitému živočišnému druhu nebo skupině živočichů.

Hlavní část oddílu o savcích tvoří portréty jednotlivých druhů a skupin druhů,

v nichž jsou popsány jejich tělesné rozměry a charakteristiky, rozšíření a stanoviště, jejich potrava a rozmnožování. Na barevných stránkách najdete informace o stopách s popisem předních a zadních stop a preferovaných typů chůze i přehled nejběžnějších stop a důležitých rozměrů. Kromě toho se seznámíte s typickými znaky druhu.

Obecný stav znalostí o evropské fauně je značně proměnlivý. Informace o biologii a stopách některých druhů tak budou někdy nevyhnutelně útržkovité Například současné znalosti stop zástupců rejskovitých (Soricidae) neumožňují přesnou druhovou identifikaci těchto drobných hmyzožravců.

Další druhy, jako je medvěd lední (Ursus maritimus) nebo axis indický (Axis axis), které se na území Evropy vyskytují velmi sporadicky nebo jen v malých, izolovaných populacích, jsou zmíněny jen okrajově.

V dalších částech shrneme základní informace o stopách a znacích ptáků (část 2), obojživelníků a plazů (část 3) a hmyzu a dalších bezobratlých (část 4). Vzhledem k velkému počtu zařazených druhů a přirozeně omezené znalosti jejich stop bylo nutné zvolit poněkud odlišnou prezentaci. Stopy jsou sice nadále zpracovávány formou druhových portrétů (i když nyní

mnohem kratších), ale znaky jsou řazeny podle jednotlivých kategorií, tedy v případě ptáků například podle hnízd, potravních stop nebo exkrementů, ke kterým jsou pak přiřazeny charakteristické znaky určitých druhů nebo skupin druhů. Podrobnější informace naleznete v odborné literatuře. Siluety zvířat na přední předsádce a číslo stránky vedle nich

odkazují na popis příslušné skupiny zvířat v textu. Přehled měření stop a pomocné měřítko naleznete na zadní předsádce. Orientaci v knize usnadňuje systém barevného značení. V části věnované savcům označuje každá barva jednu z pojednávaných čeledí, v ostatních částech pak příslušnou třídu, tedy ptáky, obojživelníky a plazy, hmyz a jiné bezobratlé.

Struktura popisu jednotlivých druhů – savci:

Český a vě decký název druhu nebo skupiny druhů.

Délka hlavy a trupu, délka ocasu a hmotnost » Tělesné rozměry uvedené na okraji stránky pokrývají celé variační rozpětí ve sledované oblasti. Většina těchto měření pochází od dr. Eckharda Grimmbergera (2009), u některých druhů jsou uvedeny doplňující zdroje. Pokud se u z vířat vyskytují rozdíly ve velikosti mezi pohlavími (pohlavní dimorfismus), jsou tyto rozdíly uvedeny.

Charakteristika » Typické tělesné rozměry a charakteristické identifikační znaky.

Rozšíření a v ýskyt » Druhy, jejichž stopy a znaky je obtížné rozlišit, lze příležitostně určit na základě jejich odlišného rozšíření nebo pomocí různých preferovaných stanovišť. Tyto údaje je třeba chápat jako doplňkovou pomůcku pro určování druhů a jako vodítko. Stejný

druh může v různých zeměpisných oblastech obývat různá stanoviště.

Potrava » Základní znalosti o potravních zvyklostech druhů pomáhají stopařům rozpoznat ekologické vztahy. Výskyt určitého druhu umožňuje charakterizovat daný biotop a přítomnost dalších živočišných druhů. Důraz je tak často kladen na interpretaci stop krmení.

Rozmnožování » Pro interpretaci stop nalezených v terénu jsou někdy důležité i informace o rozmnožování, například jde ­ li o s topy matky s mláďaty nebo stopy samčí skupiny.

Poz námky » Na okraji stránky najdete různé doplňující informace.

Stopy » Podrobné popisy otisků předních a zadních končetin spolu s nákresy, příslušnými fotografiemi a mírami.

Podobné stopy » Stopy jiných druhů, za něž lze stopy popisovaného druhu zaměnit, a charakteristiky pro rozlišení.

Struktura popisu jednotlivých

druhů – savci (pokračování):

Způsob pohybu » Popisy preferovaných způsobů pohybu, stopních drah a měření.

Pobytové znaky a p otravní stopy »

Typické a charakteristické znaky popisovaného druhu, například trus, značkování a p otravní stopy.

Vzorec stopy savců

Vzorec poskytuje stopařům důležité informace. Na první pohled z něj lze určit taxonomické pořadí a č asto i příslušnost k čeledi.

XP × Yz + D r

XP Počet prstů přední končetiny, které jsou zpravidla otisknuty (stopa přední končetiny).

Yz Po čet prstů zadní končetiny, které jsou zpravidla otisknuty (stopa zadní končetiny).

Dr Dr ápy (pokud je lze na stopách rozlišit).

Velká nebo malá písmena P (resp. Z ) a z (resp. p) naznačují relativní velikost přední a z adní stopy.

Příklad: 4P × 4z + Dr

Tento vzorec stopy popisuje přední končetinu se čtyřmi otisky prstů a relativně malou zadní končetinu rovněž se čtyřmi otisky prstů. Na obou stopách jsou patrné drápy. V příkladu uvedený počet otisků prstů na končetinách a jejich relativní

velikost jsou typické jak pro kočky, tak pro psy. Protože otisky kočičích drápů jsou viditelné jen zřídka, jedná se o stopu psa.

Použité zkratky a symboly

Obecné

Pr průměr

Hm hmotnost

Dt délka těla (hlava a t rup, bez o casu)

max. max imum

min. minimum

Do délka ocasu

sp. dr uh

spp. více druhů; například Tringa

spp. znamená „několik druhů

rodu Tringa“

♂ s amec

♀ s amice

Stopy a p obytové znaky

Š šířka

Dsk délka skupiny (délka mezi zadním okrajem přední stopy a předním okrajem zadní stopy)

Zk zadní končetina

D délka

Lz le vá zadní

Lp le vá přední

Pz pr avá zadní

Pp pr avá přední

Šr ší řka rozkroku

Dk délka kroku

Pk přední končetina

Dmsk délka meziskupiny (délka mezi zadním okrajem přední stopy druhého kroku a předním okrajem zadní stopy prvního kroku)

VÝSKYT, BIOLOGIE A EKOLOGIE

V současné době známe více než 6500 druhů s avců (Mammalia). V porovnání s celým živočišným světem tvoří méně než půl procenta všech druhů. Přesto jsou to právě savci, s nimiž my lidé často navazujeme nejužší vztahy. Je to možná proto, že my sami patříme k savcům a jsou nám tedy v mnoha ohledech podobní.

Savci (Mammalia) jsou jednou z tříd obratlovců (Vertebrata), která se vyvinula

z plazů před více než 200 miliony let.

První savci byli malí a vzhledem i chováním se podobali našim rejskům. Tehdejší

fauně dominovali především dinosauři, a teprve když vyhynuli, začal asi před 65 miliony let rychlý rozvoj savců.

Velikost a vzhled evropských savců se velmi liší. S tělesnou hmotností pouhé 2 gramy jsou bělozubka nejmenší

(Suncus etruscus) a netopýrek thajský (Craseonycteris thonglongyai) považováni za nejmenší savce na světě. Nejtěžším a největším suchozemským savcem v Evropě je zubr, jehož volně žijící býci mohou dosáhnout hmotnosti přes 800 kg.

Latinský termín Mammalia pochází z latinského mamma. Znamená to prs, vemeno nebo struk a popisuje tak základní vlastnost savců: mají mléčné žlázy, jejichž výměškem kojí svá mláďata. Další charakteristickou vlastností savců je živorodost (viviparie) mláďat. Jedinou známou výjimkou jsou ptakořitní savci (například ptakopysk podivný), vyskytující se v Austrálii a na Nové Guineji a mající kloaku. Mnoho savců má poměrně velký mozek. Mezi další znaky patří tři sluchové kůstky ve středním uchu (kladívko, kovadlinka

a třmínek) a spodní čelist tvořená jediným kostěným prvkem a souborem zubů specializovaných na potravu specifickou pro daný druh. Charakteristickým znakem je i tepelně izolující srst zajišťující

ROZŠÍŘENÍ A STANOVIŠTĚ

Adaptivní mozek savců a jejich schopnost udržovat stálou tělesnou teplotu přispěly k tomu, že dnes obývají všechna klimatická pásma Země. Dokázali se přizpůsobit téměř jakémukoliv prostředí. Liška obecná je příkladem generalisty, který může žít v takřka libovolné části naší planety. Žije jak na jihu Španělska, kde najdeme podobné klima jako na pouštích, tak i na sever od polárního kruhu, a dokonce ve velkých městech obydlených lidmi. Generalisté jsou schopni přizpůsobit své chování a sociální strukturu

rovnoměrnou tělesnou teplotu (homoiotermie), která jim umožňuje větší nezávislost na klimatických podmínkách prostředí a zároveň vyžaduje stálý přísun energie v podobě potravy.

svému prostředí. Naproti tomu existují savci, kteří se specializovali na určité ekologické niky. Jako příklad bychom mohli jmenovat krtky, kteří žijí téměř výhradně pod zemí, a jejichž fyziologie i chování se tomu odpovídajícím způsobem přizpůsobily. Mezi savci najdeme i specialisty, kteří tráví většinu života ve vodě (vydry, tuleni, velryby), na stromech (veverky) nebo ve vzduchu (netopýři).

Oblast, v níž jedinec žije, se nazývá jeho domovský okrsek . Domovský okrsek zahrnuje všechna místa, která zvíře během

PRŮVODCE URČOVÁNÍM STOP SAVCŮ

Lp Lp

Rejskovití (Soricidae), s. 192

Bělozubky (Crocidura spp.), s. 192

Lp Lp

Myši (Mus spp.), s. 338

Norníci (Clethrionomys spp.), s. 304

Lp Pp

Hraboši (Microtus spp.), s. 297

Myšice křovinná (Apodemus sylvaticus), s. 320

V následujícím průvodci pro určování stop savců jsou stopy seřazeny od malých po velké. Téměř všechny kresby stop jsou v životní velikosti, pokud jsou zmenšené, je to u příslušného vyobrazení uvedeno. Pp Lp

Myšice lesní (Apodemus flavicollis), s. 320

Kolčava (Mustela nivalis), s. 469

Plch velký (Glis glis), s. 256

Ježek západní (Erinaceus europaeus), s. 188

Ženetka tečkovaná (Genetta genetta), s. 376

JEŽEK ZÁPADNÍ

Erinaceus europaeus

Dt 18–28 cm

Do 1–4 cm Hm 450–1200 g Hmotnost se výrazně liší v závislosti na ročním období a dostupnosti potravy, výjimečně i o více než 2 kg. Průměrná letní hmotnost:

800–1000 g.

Ježci patří mezi nejoblíbenější volně žijící zvířata v Evropě. Jejich dominantním smyslem je čich. Velmi dobře také slyší a umí překvapivě dobře šplhat a plavat. Jsou to poměrně rychlí běžci. Jejich zrak je relativně slabý, většinou mají noční aktivitu. Přes den se ježci obvykle stahují a spí ve svém denním úkrytu. Využívají k tomu hromady listí a dřeva, křoviny, duté stromy a dutiny ve stájích a stodolách. Předtím, než v říjnu a listopadu začne zimní spánek, který trvá 5 až 6 měsíců, si ježci staví zimní hnízdo z listí a chrastí. Během hibernace klesá jejich tělesná teplota z 35 °C na teplotu okolí. Srdeční tep se sníží z průměrných 147 na 2–12 tepů za minutu. Před zimním spánkem si ježci vytvářejí tukové zásoby, které během zimy spotřebují. Ztratí přitom asi 25 % své tělesné hmotnosti. Přirozenými nepřáteli ježků jsou jezevci, lišky, výři, norci a tchoři.

CHARAKTERISTIKA Ostnaté chlupy tvoří charakteristické bodliny, jimiž je pokrytá celá horní strana těla. Zaoblené, zavalité tělo se špičatým čenichem. Ačkoliv jsou končetiny poměrně dlouhé, mohou nám připadat jako zkrácené, protože jsou zakryty boční srstí. Krátký ocas, silné drápy.

ROZŠÍŘENÍ A STANOVIŠTĚ Ježci dávají přednost listnatým a smíšeným lesům s bohatým podrostem. Často se vyskytují na okrajích lesů s přilehlými travnatými plochami, v hájích, křovinách, zahradách a parcích. Ježci se vyskytují až do nadmořských výšek nad 2000 m. Vyhýbají se mokřadům a jehličnatým lesům.

POTRAVA Téměř výhradně se živí na zemi žijícími bezobratlými. Velkou část potravy tvoří brouci, housenky a žížaly. V jídelníčku ježků najdeme i další bezobratlé, plže, mnohonožky, stonožky a pavouky. Méně často se živí mladými myšmi, mršinami, žábami a ptačími vejci. Konzumují také houby, žaludy a spadané ovoce. Často se uvádí, že ježci žerou hady, ale zatím o tom nemáme důkazy. Víme jen, že mají jistou imunitu proti hadímu jedu.

ROZMNOŽOVÁNÍ Po probuzení ze zimního spánku začíná období páření, obvykle na přelomu března a dubna. Zpravidla se jedná pouze o jeden vrh. Po březosti trvající 31–36 dní se většinou v červnu rodí 2–7 (v průměru 4–5) mláďat. Mláďata se rodí jako nidikolní, po 4–6 týdnech se osamostatňují a začínají svůj život jako samotáři. Po jednom roce jsou mláďata pohlavně dospělá.

POBYTOVÉ ZNAKY

HNÍZDA Ježci si staví denní a pak zimní hnízda. Denní hnízda jsou obvykle jednoduché dutiny ve vegetaci, zatímco zimní hnízda tvoří velké hromady listí a dřeva.

STOPY PO HRABÁNÍ Stopy po hrabání lze nalézt na loukách jako pozůstatky po vyhrabávání larev hmyzu.

Dříve se ježci pekli a podávali jako „ježek v županu“. V lidové mluvě v Německu se tlustým ježkům před zimním spánkem říká „prasečí ježci“, po zimním spánku se jim říká „psí ježci“.

Denní hnízdo ježka je často jen dutina ve vegetaci, která byla vytvarována vlastním tělem (Vledder, Nizozemsko, foto René Nauta)

TRUS Válcovité výkaly jsou obvykle silně stlačené, mají spíše tupé konce a rovný tvar. Trus se jeví jako leskle černý díky chitinovým zbytkům snědeného hmyzu. Ty také způsobují rozpadání vysušeného trusu. Pokud ježek sežere srst nebo peří, může dojít ke zkroucení typickému pro kuny a k matně šedému zbarvení. V tomto případě lze ježčí trus zaměnit s trusem hrabošů a tchořů, je však proporčně širší.

D 1,5–5 cm Š 0,8–1,2 cm

Ježčí trus obvykle obsahuje množství zbytků hmyzu (Biebergemünd, Německo)

Zimní hnízda ježků obvykle tvoří velké hromady listí a dřeva (Vledder, Nizozemsko, foto René Nauta)

STOPY

Přední končetina

D 1,6–4 cm Š 2,1–3,2 cm Malá. Mírně asymetrická. Pět

prstů: otisk prstu I nepravidelný. Často je vidět pouze příslušný dráp. Prsty II–V jsou krátké, silné, žebrované, kratší než u z adní končetiny. Obvykle vystupují radiálně a jsou spojeny s metatarzálním polštářkem.

Přední středové polštářky jsou částečně srostlé, polštářky II–IV jsou nápadně velké.

V z adní části stopy může být zřídkakdy vidět i zadní středový polštářek. Silné, tupé drápy slouží k hr abání a jsou o něco kratší než u z adní končetiny. Stopa se zdá být kompaktní, s malým meziprostorem.

Přední končetina je o něco menší než zadní, v otisku je obvykle o něco širší.

Levá přední. Všimněte si otisku drápku prstu I u levé strany dvoucentové mince (Märkische Schweiz, Německo)

Levá přední (Märkische Schweiz, Německo)

Pravá zadní (Märkische Schweiz, Německo)

Pravá zadní (Märkische Schweiz, Německo)

Levá přední Pravá zadní

Zadní končetina

D 2,5–4,5 cm Š 2,1–4,5 cm Malá. Asymetrická. Pět prstů: prsty I a V směrují do stran, prsty II, III a I V mají podobnou velikost a směřují dopředu.

Prst I je položený zřetelně více vzadu než na přední končetině. Prsty jsou krátké, silné a žebrované, ale delší než na přední noze, většinou otisknuté ve spojení s metatarzálním polštářkem. Přední středové p olštářky jsou částečně srostlé, polštářky II–IV jsou nápadně velké. Dlouhé, silné

ZPŮSOB POHYBU

dr ápy se často dají poznat velmi zřetelně. Charakteristickým poznávacím znakem je délka drápu II. Je nejdelší a o něco delší než dráp III. Dráp IV je o něco kratší než dráp III a v ytváří směrem ven skloněný, často nápadný úhel (a). V z adní části stopy je zřídkakdy otisknutý zadní středový p olštářek. Stopa se zdá být kompaktní, s malým meziprostorem. Zadní končetina je o něco větší než přední, jeví se protáhlejší.

Ježci se pohybují převážně krokem. Přední končetiny jsou často otočené dovnitř, zadní většinou ven, což vede k charakteristickému vzoru stop.

Krok

Délka kroku: 7–21 cm

Šířka rozkroku: 5,1–10 cm

Klus

Délka kroku: 18,5–30 cm

Šířka rozkroku: 5–7,5 cm

Podobné stopy

Krysa obecná a potkan domácí, veverka obecná, veverka popelavá, plch velký.

Typickým způsobem pohybu ježků je předbíhající krok s otisky předních končetin obrácenými dovnitř (Vledder, Nizozemsko)

Dvojotisk

BOBR EVROPSKÝ

Castor fiber

Dt 80–105 cm

Do 29–38 cm

Hm 15–30 (až 38) kg Velikost a hmotnost se v jednotlivých regionech značně liší.

Rod bobr (Castor) je v Evropě zastoupený dvěma druhy, původním bobrem evropským (Castor fiber) a zavlečeným bobrem kanadským (Castor canadensi). Jedná se o největší hlodavce našeho kontinentu. Bobři jsou známí především tím, že přizpůsobují krajinu vlastním potřebám. Stavební činností regulují hladinu vody, aby udrželi vchody do svých obydlí pod vodou (a chránili se tak před vetřelci), aby se dostali k dalším zdrojům potravy nebo aby zvýšili výskyt preferovaných rostlin. Bobři tím vytvářejí nové mokřady (nebo zvětšují ty stávající) a biotopy pro mnoho různých druhů rostlin a volně žijících živočichů. Tím, že bobři významně přetvářejí krajinu, plní mimořádnou ekologickou funkci a přispívají k biologické rozmanitosti. Na souši se pohybují poměrně neohrabaně, jsou však výtečnými plavci. Jejich dominantním smyslem je hmat. Jsou-li břehy řeky vhodné k hloubení, staví si zemní noru. Pokud to není možné (což se často stává ve stojatých vodách), staví si bobři hrady z větví, které jsou utěsněny bahnem a hlínou. Nepřáteli bobrů jsou vlk, rys, rosomák a liška. Mláďata mohou být kořistí psíka mývalovitého, norků, velkých dravých ptáků a dravých ryb.

CHARAKTERISTIKA Kulatá, malá hlava, jež téměř bez krku splývá se silným trupem. Charakteristický je široký, vodorovně zploštělý ocas bez chlupů, pokrytý kožovitými šupinami. Velké oranžové řezáky.

ROZŠÍŘENÍ A VÝSKYT Bobři jsou vázáni na tekoucí vody s malým počtem záplav nebo na vody stojaté. Je důležité, aby tyto toky v zimě zcela nezamrzly a v létě zcela nevyschly. Bobři jsou velmi přizpůsobiví a mohou osídlit i břehy s malým počtem větších stromů, pokud se na nich vyskytují například vrbové keře, rákosí a orobince.

POTRAVA Výhradní býložravci, živí se především kambiem, větvemi a pupeny. Preferují měkké dřeviny, jako jsou vrba, líska a topol. Důležitou roli hrají také byliny a vodní rostliny, například bršlice, kopřiva, orobinec, rákos a další. Pokud rostou poblíž plodiny jako tuřín, kukuřice nebo obiloviny, budou je bobři rovněž konzumovat.

ROZMNOŽOVÁNÍ Bobři evropští žijí v monogamních trvalých párech, bobři kanadští monogamii striktně nedodržují. Období páření trvá od konce prosince do dubna. Po březosti v délce 103–108 dní se obvykle v květnu/červnu rodí 2–4 mláďata. Jsou nidifugní, rodí se osrstění a vidí.

POBYTOVÉ ZNAKY

Přestože bobři tráví většinu času ve vodě, můžete po nich objevit mnoho stop. Málokteré další zvíře ovlivňuje krajinu tak viditelně jako bobr. Hledejte hráze a bobří hrady, změny vodních toků, potravní stopy podél břehů a značkovací kopečky uvnitř teritoria.

Bobři jsou přísně chráněni a jsou zapsáni na Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN. V minulosti je lidé lovili pro maso, kožešinu a bobrovinu (tzv. kastoreum, výměšek análních pachových žláz).

Klasická bobří přehrada (Spessart, Německo, foto Udo Klein)

STOPY

Přední končetina

D 5,4–8 cm Š 4,5–7,5 cm Středně velká. Ploskochodec.

Asymetrická. Pět prstů: prst I mírně rudimentární a nepravidelně otisknutý. Prsty II a V do st ran, prsty III a I V směřují dopředu a jsou silně prohnuté směrem k v nitřní straně kroku. Všechny prsty vedou samostatně k metatarzálnímu polštářku. Metatarzální polštářek s e skládá z několika předních středových polštářků srostlých dohromady. Občas jsou ve stopě viditelné další dva zadní polštářky (a). Dlouhé, silné, tupé drápy slouží k hrabání, jejich otisky jsou obvykle jasně rozpoznatelné. Stopy předních končetin jsou často poničeny stopami zadních nebo stopami ocasu.

Zadní končetina

D 12–18 cm Š 7,5–11,5 cm Velká až velmi velká. Ploskochodec. Asymetrická.

Pět dlouhých prstů: prst I leží mnohem více vzadu než

ostatní prsty, otisknutý je jen vzácně. Prst II je opatřen

zdvojeným drápem, který se využívá k čištění srsti, ale ve stopě je sotva viditelný. Prsty

III–V jsou obvykle zřetelnější

a hlouběji otisknuté než prsty

I a II. Často jsou viditelné pouze

prsty III–V. Prsty III a I V jsou

často stejně dlouhé. U v šech

Levá přední, středové polštářky a ustoupený prst I jsou slabě viditelné (Biosférická rezervace Elbtalaue, Německo)

Levá zadní, prsty III–V jsou jasně viditelné (Biosférická rezervace Elbtalaue, Německo)

Levá přední

Levá zadní

a

Levá přední (Märkische Schweiz, Německo)

Levá zadní (Märkische Schweiz, Německo)

prstů jsou často patrné distální články. Důležitým identifikačním znakem je zaoblená zadní část stopy. Obvykle jsou viditelné silné, krátké a tupé otisky drápů. V p oměru k velikosti zvířete jsou zadní nohy velmi velké, více než dvakrát větší než přední.

ZPŮSOB POHYBU

Preferovaným způsobem pohybu je krok. Stopy zadních chodidel jsou obvykle umístěny krátce za otisky předních, před nimi nebo na nich. Zadní končetiny jsou často otočené dovnitř. Velmi běžné jsou i dráhy se stopami po tažení větví. V případě nebezpečí bobři skáčou nebo cválají do bezpečí. Kvalita bobřích stop silně závisí na tom, jak moc jsou stopy poničeny tažením ocasu. Otisky nohou jsou někdy zcela překryty stopou ocasu.

Krok

Délka kroku: 24–55 cm

Šířka rozkroku: 16–26 cm

Paralelní skok

Délka skupiny: 15–35 cm

Délka meziskupiny: 22–78 cm

Délka kroku: 37–102 cm

Šířka rozkroku: 16–31,5 cm

Dvojotisk

Otisky předních chodidel vidíme před otisky zadních (Biosférická rezervace Elbtalaue, Německo)

Podobné stopy

Ondatra, nutrie.

Kompletní paralelní skok

Dvojotisk bobra: velká zadní chodidla kompletně překrývají přední (Biosférická rezervace Elbtalaue, Německo)

Bobr za sebou táhl malý strom: bobří stopa vlevo, stopa po tažení stromu vpravo (Biosférická rezervace Elbtalaue, Německo)

Oblíbeným biotopem jsou břehy řek, zde u Odry (Frankfurt nad Odrou, Německo)

PŘEHRADY A HRÁZE Bobři staví hráze a hrady z klád, větví, kamenů a bláta. Průměr bobřích hrází se pohybuje mezi 2–12 m a jejich výška dosahuje až 2 m. Může je využívat několik generací, bývají i vícepodlažní. Bobří nory si většinou nikdo nevšimne, protože vchod se obvykle nachází pod vodou. Při nízkém stavu vody však mohou být viditelné vstupní otvory, které jsou velké 30–60 cm. Největší známou bobří hrází v Evropě je 180 m dlouhá hráz v Belgii. Největší bobří hráze na světě jsou dlouhé asi 850 m.

ZNAČKOVACÍ KOPEČKY Bobři je vytvářejí na svém území jako teritoriální značení. K tomuto účelu navrší kopeček z bahna, na kterém následně zanechají látku podobnou loji (kastoreum), silně aromatický sekret análních žláz.

… a přehradit celé řeky (Offenbach, Německo, foto Simone Rotersová)

Bobří hráze mohou dosahovat značných rozměrů…

Značkovací kopeček na břehu Labe (Biosférická rezervace Elbtalaue, Německo)

STOPY PO HRABÁNÍ Bobři zanechávají stopy po hrabání, když hledají kořeny orobince a jiných vodních rostlin. Bez dalších stop nebo znaků je ale obtížné je odlišit od stop po hrabání ondatry.

Velký dub byl ohlodán bobrem a téměř stržen (Přírodní park Märkische Schweiz, Německo)

Zřetelně je vidět pro hlodavce typický úhel řezu 45° a zuby vytvořené „schodiště“, charakteristické pro bobry (Märkische Schweiz, Německo)

Charakteristickým znakem okusování jsou široké stopy řezáků (Frankfurt nad Odrou, Německo)

Na březích řek a jezer, kde jsou bobři aktivní, se často hromadí větve bez kůry (Märkische Schweiz, Německo)

POTRAVNÍ STOPY Jedním z nejnápadnějších pobytových znaků bobra jsou potravní stopy. Zvířata svými řezáky okusují mladé větve, aby se dostala ke kambiu. Typický je při tom úhel řezu 45°. Bobří okusování vytvoří ve dřevě jakési „schody“. U vody a v okolí, kde jsou bobři aktivní, se často vyskytuje nahromaděný odpad.

Bobři mají ze všech hlodavců v Evropě největší řezáky. Zubní rýhy, které po nich zůstanou, jsou tedy poměrně velké, celkem 6–12 mm široké. Nápadné jsou také velké dřevěné štěpky, které se nacházejí poblíž místa bobřího krmení. Velké stromy, na nichž bobři zanechávají stopy po zubech, obvykle neslouží jako potrava, ale jako zdroj materiálu na stavbu hrází a hradů.

Bobří trus je vzácný nález: charakterizuje ho vejcovitý tvar a hrubý obsah (Vledder, Nizozemsko, foto René Nauta)

TRUS Světle až tmavě hnědý, oválný, s drsným zrnitým povrchem. Skládá se především z malých kousků dřeva připomínajících piliny. Bobři obvykle vyměšují ve vodě, a proto trus najdeme jen zřídka.

D 2–4 cm Pr 1,5–2 cm

LIŠKA OBECNÁ

Vulpes vulpes

Liška obecná je jednou z nejznámějších volně žijících šelem v Evropě. Její vynalézavost je tématem mnoha příběhů. Rčení „chytrý jako liška“ je opodstatněné, protože lišky se chovají velmi opatrně, rychle se učí a vyvíjejí pozoruhodné strategie řešení problémů. Příkladem je chytrá strategie lovu, kdy liška odnese stočeného ježka do vody, kde se musí rozvinout. Stejně působivá je i strategie, při níž předstírají vlastní smrt, aby přilákaly vrány, které pak překvapí a usmrtí. Lišky obecné jsou převážně krepuskulární a noční, ale lze je pozorovat i ve dne. Mají vynikající čich, sluch a hmat. Lišky obecné jsou samotářské, nebo se během sezóny pohybují v párech. Mohou si vybudovat vlastní noru, nebo obsadit opuštěné části jezevčí nory. Mezi nepřátele lišek patří vlk a pes, ale také rys, rosomák, orel skalní a orel bělohlavý. Většina úhynů je však způsobena dopravními nehodami, nemocemi a parazity.

Dt 50–90 cm

Do 30–50 cm

Hm 4–10 (až 14,5) kg

Tělesné rozměry se značně liší v závislosti na ročním období a zeměpisné poloze.

STOPY

Někdy výrazné odchylky od typické struktury stop psovitých. V poměru k velikosti těla jsou stopy velké, velmi chlupatá chodidla. Kvůli silnému ochlupení otisky prstových polštářků a metatarzálního polštářku často vypadají smyté, meziprostor mezi polštářky se jeví jako velmi velký. Pomyslná vodorovná čára vede mezi vnitřními a vnějšími prsty. Na rozdíl od většiny ostatních psovitých tato

pomyslná čára, která spojuje přední okraje vnějších prstů, vede zřetelně za vnitřními prsty (a).

Přední končetina

D 4,8–7,3 cm Š 3,5–5,7 cm

Malá až střední. Prstochodec. Symetrická. Pět prstů: prst I je výrazně redukovaný, je na vnitřní straně chodidla. Přední středové polštářky jsou srostlé a t voří trojúhelníkový metatarzální polštářek. Metatarzální polštářek se často jeví jako hranatý nebo jako úzká vodorovná čára (b). Jedná se o jasný identifikační znak liščí stopy. Meziprostor mezi metatarzálními a prstovými polštářky t voří písmeno X. Vzácně může dojít k otisknutí jediného zadního polštářku v zadní části stopy. Ostré, špičaté otisky drápů mohou, ale nemusí být vidět. Otisky přední končetiny jsou větší a obvykle kulatější než u zadní.

Pravá přední: perfektní otisk zobrazující i zřídka rozpoznatelný prst I (Märkische Schweiz, Německo)

Pravá zadní: metatarzální polštářek může vypadat jako další prstový polštářek (Märkische Schweiz, Německo)

Pravá přední

Pravá zadní

Pravá přední (Großglockner, Rakousko) Pravá zadní (Großglockner, Rakousko)

Zadní končetina

D 4–6,3 cm Š 3–4,7 cm Malá až střední. Prstochodec. Symetrická. Čtyři prsty, které se spolehlivě otisknou. Přední středové polštářky js ou srostlé a t voří trojúhelníkový metatarzální polštářek, který je často

ZPŮSOB POHYBU

neúplně otisknutý a v ypadá jako další, chybně umístěný prstový polštářek (c). Ostré, špičaté drápy mohou, ale nemusí být otisknuté. Otisky zadních končetin jsou protáhlejší a menší než otisky předních končetin.

Lišky obecné jsou známé svým „čárováním“, tedy klusem s dvojotiskem. Čárování znamená, že dvojité otisky leží kvůli malé šířce rozkroku v téměř dokonalé řadě a vypadají „jako navlečené na provázku“. Nejčastěji používají čárování, ale na delší vzdálenosti se často objeví i pro psovité šelmy typický diagonální klus. Na krátké vzdálenosti a zejména při změně způsobu pohybu lišky často používají i rozkročený klus (s. 82). K dosažení vy soké rychlosti používá liška skoky a c val. Chce ­ li něco blíže prozkoumat nebo se k tomu připlížit, přejde do kroku. V hlubokém sněhu dává přednost kroku s d vojotiskem. Lišky obecné snadno balancují na padlých kmenech stromů i na stěnách a jiných vy výšených, úzkých plochách. Jejich pružnost může připomínat pohyblivost koček.

Krok

S dvojotiskem: Dk 42–61 cm, Šr 7–15 cm

Předbíhající: Dk 45–66,5 cm, Šr 8,3–12,9 cm

Klus

S dvojotiskem: Dk 58–99 cm, Šr 5–11,5 cm

Diagonální klus: Dk 70–124 cm, Šr 6,5–16 cm

Rozkročený klus: Dk 92–100 cm, Šr 10–16 cm

Trojskok a čtyřskok

Délka skupiny: 46–65 cm

Délka meziskupiny: 23–46 cm

Délka kroku: 74–111 cm

Šířka rozkroku: 8–19 cm

Cval

Délka skupiny: 61,5–188 cm

Délka meziskupiny: 25–117 cm

Délka kroku: 74,5–295 cm

Šířka rozkroku: 8,5–26 cm

V hlubokém sněhu přechází liška obecná z klusu s dvojotiskem na krok s dvojotiskem: zde „čáruje“ na kmenu stromu (Märkische Schweiz, Německo)

Liška přechází z rozkročeného klusu do diagonálního klusu (Národní park Coto de Doñana, Španělsko)

Charakteristický je diagonální klus, při kterém jsou obě zadní končetiny umístěny vedle předních končetin (Märkische Schweiz, Německo)

Podobné stopy Jezevec lesní, liška polární, šakal obecný.

Klus s dvojotiskem Diagonální klus Klus

Liška obecná ve čtyřskoku, pořadí končetin zdola nahoru: Lp, Pp, Lz, Pz (Märkische Schweiz, Německo)

JAK ROZLIŠIT LIŠKU OBECNOU OD LIŠKY POLÁRNÍ

LIŠKA OBECNÁ LIŠKA POLÁRNÍ

a) Zřetelné otisky chodidel s chlupy na chodidlech.

a) Kvůli silnému ochlupení chodidel mají stopy častěji smytý vzhled.

b) Obrys stopy je spíše mírně protáhlejší.b) Obrys stopy je spíše mírně zaoblený.

c) Spíše hranatý metatarzální polštářek.c) Metatarzální polštářek není hranatý, ale otisk jeho zadního okraje se může jevit jako krátká vodorovná čára.

d) Velký meziprostor, v poměru k němu se mohou prstové polštářky jevit jako malé.

d) Velký meziprostor, v poměru k němu se mohou prstové polštářky kvůli silnému ochlupení zdát velmi malé nebo ve stopě dokonce úplně chybět.

Liška obecná, pravá přední

Liška polární, pravá přední

Liška obecná, pravá zadní

Liška polární, pravá zadní

CHARAKTERISTIKA Dlouhý, huňatý ocas. Špičaté, výrazné uši s tmavým zbarvením na zadní straně.

ROZŠÍŘENÍ A VÝSKYT Liška obecná je ze všech šelem geograficky nejrozšířenější a s výjimkou Islandu se vyskytuje v celé Evropě. Je to mimořádně přizpůsobivé zvíře, které obývá lesy, louky, tundru, vřesoviště, kulturní krajinu i města. Ve městech preferuje zahrady, parky, hřbitovy a železniční náspy.

POTRAVA Liška obecná je oportunistický všežravec se zaměřením na živočišnou potravu. V mnoha oblastech se specializuje na lov hrabošů. Myši často tvoří více než 50 % její potravy. Dále podle ročního období a nabídky sežere i hmyz, žížaly, brouky, plže, ptáky hnízdící na zemi, mláďata ptáků, vejce, bobule, plody, houby, trávu a brambory. Lišky loví také srnčata a domácí drůbež, prchající dospělé zajíce ulovit většinou nedokážou. Při nadbytku potravy si vytvářejí zásoby.

ROZMNOŽOVÁNÍ V období páření v lednu až únoru se ozývá chraplavé a hlasité štěkání samce. Mláďata (4–5, až 13) se rodí po 51–54denní březosti, obvykle v dubnu až květnu, v komoře pod zemí, jsou vychovávána oběma rodiči. Zhruba po deseti měsících jsou jedinci pohlavně dospělí.

POBYTOVÉ ZNAKY

NORY Liščí nora se obvykle nachází na okraji lesa, na jižních svazích nebo na jiných osluněných místech. Obvykle má několik vchodů a východů a měkkými travinami vystlanou obytnou komoru, poznáte ji podle mnoha zbytků kostí, které se nahromadily mimo noru. Na rozdíl od jezevce lišky nemohou při hrabání otáčet tlapami do stran, což znamená, že při hrabání vchodu nevznikají vodorovné stopy po drápech. Dále se liščí nora liší od nory jezevce 18–28 cm velkým, zcela oválným vstupním otvorem, který má u jezevců spíše příčně oválný tvar. Chybí také „žlábek“ ve vstupní části, který je pro jezevce typický.

Na rozdíl od lišky dokáže jezevec otočit tlapy směrem ven a hrabat do stran: zde je přímá stopa po hrabání lišky obecné (Lužice, Německo)

Pro noru lišky obecné jsou charakteristické mírný sklon a silně oválný tvar vstupní části (Offenbach, Německo, foto Simone Rotersová)

Vstupní otvor do nory lišky obecné na poli (Maintal, Německo, foto Simone Rotersová)

STOPY PO HRABÁNÍ Aby se lišky dostaly k potravě (například k hnízdům drobných hlodavců), hrabou způsobem typickým pro psovité šelmy, a to tak, že rychle střídají škrábání předními končeti nami. Vzhledem k rovnoběžnému postavení předních končetin se odhrabaná hlína nachází převážně uprostřed pod tělem zvířete. Stopa, kterou po sobě zanechávají, ukazuje nahromaděný substrát poblíž nory hluboké asi 10–15 cm. V porovnání s jezevčím hrabáním je nora i odhrabaný pás hlíny poměrně dlouhý a úzký. Precizní přístup, s nímž liška obecná vyhrabává kořist, se odráží v celkovém dojmu ze stopy po hrabání, která se zdá být malá a úhledně uspořádaná.

Zvláštní formou stop po hrabání jsou vejce zahrabaná jako zásoba potravy (Západní Sussex, Anglie)

Klasický pobytový znak: značkování lišky obecné. Krátké „vybočení“ na jinak rovné cestě je často známkou značkování (Märkische Schweiz, Německo)

ZNAČKOVÁNÍ Liška označuje hranice teritoria především trusem a močí. Dává přednost nápadným stromům, plotovým sloupkům, vyvýšeninám a podobně, které pravidelně navštěvuje, aby značkování obnovila. Zanechaná nepravidelná a zakřivená stopa je výrazná a často už z dálky napovídá, že se jedná o místo značkování. Pozor: samci nemusí vždy zvedat končetinu a samice se nemusí nutně krčit, aby močily. Výzkumník lišek J. David Henry (1993) popisuje, že lišky mohou při močení zaujmout až dvanáct různých poloh podle toho, kde mají zanechat pachovou stopu. Samci zpravidla močí daleko před zadní končetiny směrem ke středu těla. Samice naopak zanechávají moč téměř přesně mezi otisky zadních končetin.

CHARAKTERISTIKA LOVU Lišky se ke své kořisti připlíží a usmrtí ji po několika až 5 m dlouhých skocích. Honička se nekoná. Aby liška srazila na zem větší zvířata, opakovaně se zakousne do místa, které je pro ni snadno přístupné. Obvykle jsou zasaženy končetiny, boky a břicho. Na zemi liška zabíjí četnými kousanci do oblasti krku. V kůži zůstává mnoho malých vpichů tvořících síť, které připomínají zásah z brokovnice.

Lišky obvykle otevírají ulovenou kořist v oblasti břicha, trávicí trakt a vnitřnosti sežerou jako první. To je důležitý rozlišovací znak od kočkovitých šelem, které vnitřnostmi obvykle opovrhují. Dalším typickým znakem lišky je, že odděluje části těla, jako je hlava a končetiny, odnáší je a schovává v úkrytech. Potravní sklady jsou díry vyhloubené v zemi, kam lišky ukrývají zbytky kořisti, které pečlivě zakryjí okolním materiálem.

Vzdálenost mezi špičáky 1,9–2,2 cm (1,6–2,7 cm)

TRUS Liščí trus má buď tvar klobásy se zaobleným koncem a vřetenovitým koncem prodlouženým do špičky, nebo je rozpadlý na jednotlivé kusy. Tvar a barva se značně liší podle obsahu. Typické barvy jsou bílá (kost), načervenalá až hnědá a černá. Černá barva naznačuje potravu bohatou na živiny, jako je maso nebo vnitřnosti. Pokud sežere liška vnitřnosti, výkaly připomínají tmavou amorfní hromádku. V létě a na podzim mohou liščí výkaly obsahovat zbytky ovoce a četné ovocné pecky. Neobvyklé nejsou ani zbytky hmyzu, krovek brouků a další nestravitelné části živočichů. Čerstvý liščí trus je velmi silně cítit a pro člověka je nepříjemně pronikavý (viz „skatol“ na s. 137). Liščí trus se vždy může vyskytovat v atypických tvarech a velikostech. V případě nejednoznačného zařazení je třeba pro spolehlivou identifikaci zvážit okolní indicie, například typické rozmístění trusu nebo stopy. Liška často ukládá své výkaly jako pachové značení na exponovaná místa. Mohou to být pařezy stromů a jiné vyvýšeniny, kálí ale i uprostřed cesty nebo stezky.

D 3–12 cm (až 20 cm) Pr 1–2 cm (až 3 cm)

Pozor!

Výkaly lišek mohou obsahovat tasemnici liščí (Echinococcus), která je nebezpečná i pro člověka, Riziko přenosu je však nízké. V Evropě ji najdeme především v jižním Německu, severním Švýcarsku, západním Rakousku a v ýchodní Francii.

Liščí trus je oblíbenou potravou chrobákovitých: charakteristické je výrazné umístění vedle trsu trávy (Märkische Schweiz, Německo)

Výkaly lišek obecných se liší obsahem různých složek. Jsou zde k vidění kosti, chlupy, zbytky hmyzu a semena (Spessart, Německo)

KÁNĚ LESNÍ

Buteo buteo

STOPY

D 7,5–9,2 cm Š 4,8–7 cm Mírně asymetrické. Silné prstové polštářky. Prst I je obvykle zřetelně otisknutý. Prsty II a I V jsou stejně dlouhé, ale prst II je širší než prst IV. Úhly vnějších prstů jsou obvykle menší než u luňáků (Milvus) nebo motáků (Circus), ale mohou být silně roztažitelné. Pak je lze zaměnit se stopami krkavcovitých. Silné drápy jsou často různě dlouhé, obvykle výrazné a mohou se otiskovat jak odděleně od prstů, tak souvisle s nimi. Metatarzální oblast je většinou slabě otisknutá nebo není vidět vůbec.

ZPŮSOB POHYBU

Chůze

Délka kroku: 23–29 cm

Pravá končetina (Vledder, Nizozemsko, foto René Nauta)

Pravá končetina Pravá končetina (Welzow, Německo, foto Markus von Hacht)

OREL MOŘSKÝ

Haliaeetus albicilla

STOPY

D 15–18,5 cm Š 9–13 cm

ZPŮSOB POHYBU

Chůze

Délka kroku: 35–50 cm

Otisk pravé končetiny orla mořského představuje působivý a vzácný nález (okolí rybníku Drehna, Německo)

Pravá končetina