Cesta k poslední řece

Každé dobrodružství má svůj počátek

Tento deník je mým osobním záznamem o cestě hluboko do nitra Amazonie.

Pokud čtete tyto řádky, měli byste něco vědět.

Každé dobrodružství má svůj počátek. Tohle začalo v archivech Královské zeměpisné společnosti, když jsem narazil na vzácnou a věkem poznamenanou

knihu. Foukl jsem na její zaprášené desky a odhalil její název: Cesty po severní Amazonii – 1835–1844, R. Schomburgk, objevitel a botanik.

Když jsem knihu otevřel, vyklouzl z ní starý kus papíru. Šlo o ručně

kreslenou mapu hornaté oblasti v deštném pralese, jíž se klikatě vinula

řeka. Jenomže většinu detailů někdo odstranil a velkou část mapy úplně

vymazal. Když jsem mapu zvedl ke světlu, stěží se mi podařilo rozpoznat

tenkou modrou linku a slova „Poslední řeka“. Co je tahle Poslední

řeka zač? A proč ji někdo vymazal? Jako by se tvůrce mapy snažil něco utajit. Knihu jsem přečetl, ale objevitel se ve svém vyprávění nezmiňoval ani o mapě, ani o žádné expedici do hor. V tu chvíli jsem pocítil neodolatelné nutkání zjistit pravdu. Mapu i knihu jsem si strčil do batohu a odešel.

Týdny jsem se snažil přijít záhadě na kloub, ale bez úspěchu. Tady by celý příběh mohl také skončit, kdyby mě nenapadlo poslat fotografii mapy své kamarádce Bibi, která pracuje jako vědkyně v Brazílii. Úplnou náhodou v mapě rozpoznala kus prastarého pohoří rozpínajícího se v severní části Amazonie – divoké a nezkrocené území.

Zmínil bych název oblasti, ale nemohu. Vyzradit mohu jen tolik, že nás tato mapa zavedla na expedici do neznáma, kam jsme se vypravili s nadějí, že tu objevíme Poslední řeku. Co jsme tam nalezli, však stačilo k tomu, abych místopisná pojmenování v tomto deníku odstranil nebo

pozměnil – stejně jako kdysi tvůrce mapy. Brzy pochopíte proč.

Pokud čtete tyto řádky, slibte, prosím, že i vy toto tajemství uchováte.

I vy budete od teď strážci Poslední řeky.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že první slova v tomto deníku by mohla zároveň být i poslední. Stmívá se a my stále ještě nevidíme savanu ani přistávací dráhu. Pokaždé, když naše cessna vlétne do turbulencí, mám pocit, že musíme z oblohy každou chvíli spadnout. Psaní je to jediné, co mě teď dokáže přivést na jiné myšlenky.

Od chvíle, kdy jsme před čtyřmi hodinami vyrazili z Manausu, míříme na sever.

Kvůli potížím s palivem jsme odstartovali později, než jsme původně plánovali.

Slunce klesá k obzoru – musíme se dostat do vesnice, než úplně zapadne, jinak náš pilot poletí poslepu. Bibi sedí naproti mně, vmáčknutá vedle hromady našeho vybavení.

Opírá se čelem o okénko a její oči těkají po stále temnější džungli pod námi. Pravděpodobnost,

že se zřítíme a umřeme, není až tak nízká, ale Bibi vypadá klidně. Až moc klidně.

Pod námi se deštným pralesem vine řeka, stříbrná jako pramínek rtuti. V dálce se rýsuje křivolaký obrys modrých hor jako vlny na rozbouřeném oceánu. Zdají se prastaré.

Tiché. Nepoznatelné. Vídal jsem je ve snech celé měsíce. Co asi schováváte ve svých tmavých

údolích? Ukrýváte Poslední řeku? Skoro jako bych je slyšel šeptat v jakési pradávné

řeči planety Země – jako by si tiše přály, aby naše letadlo zmizelo a jejich tajemství

zůstala nevyzrazena. Bibi se zlehka dotkla mojí paže. Bledý třpyt v dálce znamená okraj savany. Díky bohu.

13. bře zna

Píšu z pohodlí své hamaky a sleduju malinké ptáčky, jak na stole vyzobávají drobky od snídaně. Kromě jejich švitoření se savanou rozléhá cvrčení cikád. Mezerami mezi prkny terasy zahlédnu pár prašivých psů pode mnou, jak očichávají naše vybavení. Jeden z nich si vytřese z kožichu oblak červeného prachu a pak mi počůrá batoh. Dupnu vší silou o podlahu, ale ani se po mně neohlédne. Typické.

Právě jsme ve vesnici Katu’wao *, 4 km chůze od travnaté přistávací dráhy, kde jsme včera nakonec přistáli.

Jeden z vesničanů – Atorai – a jeho rodina nám nabídli ubytování ve svém přístřešku. Je to vyvýšená dřevěná

stavba s tradiční doškovou střechou z navrstvených palmových listů. Nemůžeme se dočkat, až vyrazíme, ale

šestitýdenní dobrodružství na kánoi vyžaduje řádnou přípravu. Potřebujeme zásoby jídla. A rád bych si taky

promluvil o té mapě s místními, abych zjistil, jestli náhodou něco nevědí. Doufáme, že vyrazíme pozítří.

Z hamaky vidím, jak se savana potkává s okrajem džungle. Hradba stromů se v horkém vzduchu vábivě vlní.

Bibi se vydala najít mangovník. Je fajn zase trávit čas spolu. Potkali jsme se před

třemi lety v São Paulu, když jsem cestoval po Jižní Americe. Vůbec se nezměnila, pořád ta stejná znepokojivá kombinace zvědavosti, kanadských žertíků a abnormální

záliby v obojživelnících a plazech, obzvlášť těch nebezpečných. Teď už na ně má i vysokoškolský diplom.

Jakmile Bibi viděla mapu, hned pochopila její potenciál. Pokud chcete putovat opravdovou džunglí po souši, sto metrů znamená celé dopoledne sekání mačetou, zatímco se snažíte vyhnout hadům, ovšem řeky jsou v těchto končinách cestami do neznáma a doslova rájem pro všechno živé a divoké. Šance objevit něco nového je ohromná a oba to dobře víme. Když uvážím její posedlost hady a obojživelníky, je mi jasné, že doufá v objevení

nějakého nového druhu – zcela jistě mě využije k nalákání nějakého obzvlášť strašlivého exempláře.

Jsem ale rád, že je tady. Velmi brzy jsme pochopili, že malá dvoučlenná expedice je naší jedinou možností.

Původně jsme měli v plánu najmout si místní průvodce, ovšem naše skromné úspory už by na takový luxus nevystačily. Jen doufám, že toho nebudeme litovat. Tohle je moje první opravdová výprava do džungle

Bibi upírá pohled do savany

a lhal bych, kdybych tvrdil, že nejsem nervózní. Pokud se cokoli vyvrbí, jsme v tom sami.

Bibi naštěstí vyrůstala v Araçá* a pro přežití v džungli má potřebné dovednosti – a ty s největší

pravděpodobností budeme potřebovat. Možná na ni spoléhám až příliš. Jenže ona představuje moji

nejlepší jedinou šanci na nalezení téhle záhadné Poslední řeky. A jejích tajemství.

Mám za to, že mapa skrývá mnohem více než jen nějaké nové druhy.

okraj pralesa

V rozpáleném vzduchu se odrážívzdálený okrajpralesa

v severozápadní Brazílii. Bibi podle všeho strávila notnou část svých mladých let právě v této oblasti.

Načrtnul

jsem naše vybavení. Alespoň máme užitečný inventář. Bibi organizuje naše vybavení, pes ji celou dobu

neúnavně otravuje.

3 balení náhradní c h

baterií

brusný pilník

loveckýnůž

mačeta 2× buzola

klobouk proti slunci

čelovka

kapesní nůž

mast na štípance repelent

malý ruksak do d ž u ng le

deník

n aše skládací ká

duše z   kola –

ZAPOMENOUT

v ýk onná svítilna

l é k á rnička p ila pádla z apalovač

Už zase tu máme toho psa . Jsem si celkem jistý, že je to ten, co mi počůral batoh .

skládací kánoe + pádla

hamaky

lehká přikrývka/ručník

celta × 3 2

potřeby na vaření a stolování

telefonní čísla pro případ nouze knihy

Schomburgkovy záznamy

příručky (fauna/flóra)

voděodolný obal/ruksak

voděodolné vaky/bedny

pončo / nepromok. oblečení a klobouk boty – sandály/tenisky/holiny

mapa a kompas

duše z kola – koupit!

láhev na vodu a purifikační tablety nůž/mačeta/pila

baterky + náhradní baterie

táborová svítilna

lékárnička

antibiotika + antimalarika

hygiena: kartáček/pasta/mýdlo

sluneční brýle + opalovací krém

dalekohled

padáková šňůra

bílé plátno

lupa

na sběr vzorků: knížka/lahvičky/ plechovka + alkohol/konzervant

rybářské náčiní

rýžovací pánev

pastelky, ořezávátko + srolova­

telné pouzdro

deník/skicák

menší skicák

ochranná brašna/obal

Táboření

Zdá se, že z nejhoršího jsem se vyspal. Svědění ustoupilo, i když vzpomínky pořád bolí. Putujeme po řece už pár dní a pomalu se nám začíná rýsovat nějaký pravidelný

denní režim: vstát z hamaky kolem

7 ráno – vyčistit zuby – spolknout antimalarika – převařit vodu –

připravit kafe – nachystat snídani –

umýt nádobí v řece – sbalit tábor –

toaleta – naložit kánoi – naložit

kánoi trochu lépe – nahlédnout do mapy – zkontrolovat, že po nás

nezůstalo nic než stopy – kolem

9 vyrazit na vodu. Stavění

tábora zvládáme také čím dál

rychleji. Obvykle to zabere hodinu a půl. V šest večer se setmí.

mojebrazilská mačeta –bez níbyse tu vůbec nedalo přežít

Tuhlehousenku martináče roduLonomiajsem načapal,jak mi leze po   batohu.Je prudcejedovatá, ráda se schovává v   botách.

boty a   holínky n a v lečené obráceně na   klacc í c h , aby se   v   nich nezabydle l i pavouci, štíři ani jiné p o t vory

k z a v ě š e n í h a m a k y

list vykousaný mravenci

tábořiště vysekané m ače t a m i –

musíme dávat pozor n a h a d y , nory sklípkanů , vosí hní z d a at d .

diagonální poloha při spánku moskytiéra se vstupem

provizorní stůl

sud

skládací stolička

Mravenci střihači .

Nechal jsem deník b e z dozoru 10 minut – c opak tady není nic v bez pečí?

m oje hamaka (b ez moskytiéry)

kuchyň / přípravna jídla

hrnec s kulatým dn e m – OHNIŠTĚ

položený n a k amenech

tři většíkameny

dřevo se přikládá m e zerami mezi kameny

podpalovač – k o u s e k gumové d uš e z k o l a

Obrovité stromy rodu Mora se vypínají k nebesům. Vedle jejich kořenových náběhů bledneme do bezvýznamnosti

jako mravenci mezi listy. Všechny zvuky jsou tiché, jakoby tlumené, až na podivné žuchnutí, když ohromné semeno dopadne na zem.