OBSAH Poděkování. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 1. kapitola: Mé začátky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 2. kapitola: Přípravy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 3. kapitola: Afrika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 4. kapitola: Gombe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 5. kapitola: Osamění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 6. kapitola: Desetiletí změn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 7. kapitola: Ráj je ztracen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 8. kapitola: Kořeny zla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 9. kapitola: Předzvěst války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 10. kapitola: Soucit a láska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 11. kapitola: Smrt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159 12. kapitola: Uzdravování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177 13. kapitola: Vývoj morálky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189 14. kapitola: Na cestě do Damašku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211 15. kapitola: Naděje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233 16. kapitola: Po holokaustu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255 17. kapitola: Začátek na konci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 265 Epilog: Naděje po 11. září . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 281 Poznámka autorky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 295 Institut Jane Goodallové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 297 O autorce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 299
© Steve Bloom
ÚVOd Uběhlo už mnoho let od chvíle, kdy jsem v roce 1974 navštívila katedrálu Notre Dame v Paříži. Uvnitř nebylo moc lidí a panovalo tam ticho a mír. V němém úžasu jsem zírala na Růžové okno, které nádherně zářilo v ranním slunci. Zničehonic vyplnil celou katedrálu zvuk varhan. V jednom ze vzdálených koutů chrámu právě začínal svatební obřad. Prostorem zněla Bachova tokáta a fuga v D moll. Odjakživa jsem milovala její první tóny, ale v tom ohromném prostoru katedrály se mě ta skladba úplně zmocnila a celou mě prostoupila. V tu chvíli se mi zdálo, že ta hudba ztělesňuje živou bytost. Vzpomínám si, že tehdy, v tom okamžiku, v jakémsi záblesku vnímání věčnosti, jsem se přiblížila mystickému vytržení jako nikdy předtím ani potom. Jak jsem jen do té doby mohla věřit, že na začátku všeho bylo jen víření kosmického prachu – na počátku katedrály vzpínající se k nebesům, na začátku společného vnuknutí a víry těch, kteří katedrálu postavili, před narozením Johanna Sebastiana Bacha samotného, jeho mozku, který dal zaznít pravdě prostřednictvím hudby, před vznikem mysli, která – stejně jako ta moje v tom okamžiku v Notre Dame – obsáhla celý nezvratitelný proces evoluce? Protože nevěřím, že šlo o výsledek náhody, musím připustit opak – existenci záměru. A na základě toho musím přiznat vesmíru řídící sílu, jinými slovy věřit v Boha. 11
DŮVOD K NADĚJI
Jako vědkyně jsem byla vedena k logickému a empirickému uvažování, nikoli k naslouchání intuici a k duchovnosti. Když jsem na začátku šedesátých let pracovala na Univerzitě v Cambridge, byli studenti i vědci na katedře zoologie, pokud mě paměť neklame, z velké části agnostici, nebo dokonce ateisté. Ti, kteří věřili v Boha, to před svými kolegy tajili. Než jsem přišla na univerzitu – což bylo naštěstí pro mě až v sedmadvaceti letech –, měla jsem svoje názory již zformované a nenechala jsem se nikým ovlivnit. Věřila jsem v duchovní sílu, která pro mě, jako pro všechny křesťany, představovala Boha. Jak jsem rostla a vyvíjela se, poznávala jsem i jiná náboženství, ale postupně jsem dospěla k přesvědčení, že existuje jen jediný Bůh, kterému lidé dali různá jména: Alláh, tao, Stvořitel, a podobně. Bůh pro mě představoval Velkého ducha, „skrze kterého my všichni žijeme, hýbeme se a který je podstatou všeho živého“. Během života přišla období váhání, kdy jsem se hodně ptala, a dokonce jsem Boha zpochybňovala. Zažívala jsem období, kdy jsem ztrácela naději, že se my lidé můžeme vůbec někdy vymanit z chaosu, do kterého jsme uvedli společnost, ale i svět zvířat na této planetě. Proč je lidský druh tak destruktivní? Proč jsme tak sobečtí, nenasytní a občas opravdu zlomyslní? Kdykoli mě něco takového napadá, říkám si, že za vznikem života na Zemi nemůže být nějaký hlubší smysl. A jestliže za tím žádný smysl není, neskrývá náhodou pravdu tvrzení jakéhosi zhrzeného skinheada z New Yorku, že lidský druh je jednoduše „evoluční pitomost“? Přesto byla v mém životě tato období pochybností relativně vzácná. Objevovala se v důsledku různých okolností – jako když můj druhý manžel zemřel na rakovinu nebo když v malinké zemi Burundi vypuklo nepochopitelné etnické násilí a já se doslechla o hrůzách mučení a o masovém vraždění, které mi připomnělo 12
ÚVOD
nevýslovné hrůzy holokaustu. Nebo když povstalci unesli čtyři z mých studentů, kteří v té době pracovali v národním parku v Gombe v Tanzanii, a chtěli za ně výkupné. V těch chvílích mě napadalo, jak ode mě může někdo očekávat, že budu věřit v nějaký Boží plán, když vidím utrpení, nenávist a zánik v takovém měřítku. Přesto jsem dokázala podobná období pochybností překonat a mohu říct, že u mě po většinu života, uvažuji-li o budoucnosti, převládá optimismus. Pravdou však je, že mezi námi žije spousta lidí, kteří ztratili jakoukoli víru a naději, ať se jednalo o víru v Boha, nebo alespoň v lidský osud. Od roku 1986 jsem téměř neustále na cestách. Činím tak, abych zajistila finanční prostředky pro různé vzdělávací projekty a projekty na ochranu přírody v rámci Institutu Jane Goodallové a abych se podělila s co největším množstvím lidí o poselství, které je podle mého názoru nesmírně důležité. O poselství, které se týká lidské podstaty a vztahu lidí ke zvířatům, s nimiž sdílíme tuto planetu. A také abych se podělila o svoji víru – o víru v budoucnost života na Zemi. Je to vyčerpávající cestování. Během jedné – a svým způsobem typické – sedmitýdenní cesty po Severní Americe jsem navštívila sedmadvacet měst, nastoupila do dvaatřiceti letadel a zase z nich vystoupila (během letů jsem se snažila zvládat stále rostoucí horu papírování) a pronesla jsem jednasedmdesát přednášek. Mluvila jsem dohromady ke 32 500 lidí. Poskytla jsem navíc 170 rozhovorů do médií a absolvovala jsem mnoho obchodních jednání, obědů, večeří i snídaní. Podobně šílené jsou i všechny další cesty. Jedna věc mi potěšení ze setkávání s lidmi kazí. Zažívám trapné situace, ve kterých se projevuje velmi ponižující neurologický problém odborně označovaný jako prosopagnosie (tzv. obličejová slepota). Laicky řečeno, při opětovném setkání s lidmi se ukazuje, že si nepamatuji jejich tváře. Dříve jsem si myslela, že je to způsobeno 13
DŮVOD K NADĚJI
jakousi mentální leností, a tak jsem se zoufale snažila tuto domnělou vlastnost překonávat a vždy si obličeje lidí zapamatovat, abych je druhý den, až se s nimi zase setkám, poznala. U lidí, které mají nějaké výrazné rysy, například neobvyklý tvar lebky, orlí nos, jsou nevšedně hezcí nebo naopak oškliví, potíže nemám. V případě obličejů, které nejsou ničím nápadné, naprosto selhávám. Občas mi bylo jasné, že moje neschopnost vyvádí ostatní z míry, ale i mě to vždycky velmi trápilo. Styděla jsem se za to a nikomu jsem se s tím nesvěřovala. Když jsem nedávno mluvila s jedním z přátel, dozvěděla jsem se, že trpí tím samým. Nemohla jsem tomu uvěřit. A pak mi moje sestra Judy prozradila, že i ona zažívá něco podobného. Možná to znají i další lidé. Napsala jsem známému neurologovi doktoru Oliveru Sacksovi a zeptala jsem se ho, jestli o tak neobvyklém problému někdy slyšel. Odpověděl mi, že nejenže o něm slyšel, ale sám tím trpí, a navíc že jeho samotného to trápí daleko víc! Poslal mi odbornou práci s názvem Porucha ve vývoji paměti při rozeznávání tváří a vzorů od Christine Templeové. Ačkoli už nemusím dávat vinu za tento hendikep sama sobě, je těžké se s ním vyrovnat – nemohu přece všem pořád dokola vysvětlovat, že až je příště potkám, možná nebudu mít ani potuchy o tom, kdo jsou. Nebo bych snad měla? Je to ponižující, neboť většina lidí si myslí, že se šibalsky vymlouvám na svůj problém a zakrývám tak skutečnost, že mi na nich pramálo záleží, a to je zraňuje. Vyrovnávám se s tím, jak nejlépe dokážu – obvykle u všech předstírám, že si na ně vzpomínám. Je to asi ten nejlepší způsob, přestože občas zažívám horké chvilky. Lidé se mě často ptají (a nezáleží na tom, jestli si jejich tváře při dalším setkání pamatuji), odkud beru všechnu tu energii. Také se zmiňují o tom, jak jsem mírumilovná, a ptají se mě, kde se ta 14
ÚVOD
mírumilovnost vzala. A také jestli medituji a jestli věřím v Boha. Jestli se modlím. Většinu lidí zajímá to, kde beru svůj optimismus, když na každém kroku vidíme následky ničení životního prostředí a jsme svědky nezměrného lidského utrpení ve světě, který je stále více zatěžován přelidněním, nadměrnou spotřebou, znečištěním, odlesňováním, rozšiřováním pouští, bídou a hladomory, krutostí, nenávistí, nenasytností, násilím a válkami. Zdá se mi, že o mně pochybují: věří ta ženská opravdu tomu, co říká? Co si opravdu v hloubi duše myslí? Jaká je její životní filozofie? Co je tajným elixírem jejího optimismu a víry? Tuto knihu jsem napsala jako odpověď na tyto otázky, neboť se domnívám, že by moje odpovědi mohly leckomu pomoci. Stálo mě hodně energie pátrat ve vlastní duši, především když jsem se musela znovu vracet do životních období, jež bych znovu prožívat nechtěla, neboť jsem znovu cítila starou bolest. Snažila jsem se ale napsat svůj příběh s upřímností – jaký by jinak mělo smysl ho psát? Budu ráda, když kterákoli část mé filozofie a víry pomůže čtenářům na jejich vlastní cestě – moje práce pak nebyla zbytečná.
15
Tuto fotografii pořídil Mičio Hošino, který navštívil Gombe, aby si tam naplánoval větší fotografickou studii. Dříve než mohl svůj sen uskutečnit, zahynul v Rusku – zabil ho medvěd.
3. kAPITOlA Afrika Moje matka Vanne a strýček Eric se mnou jeli do londýnského přístavu, aby mě na cestě do Afriky vyprovodili. Byli zvědaví na kajutu, kterou budu obývat společně s pěti dalšími dívkami, a na výhled malým kajutním okénkem. Seznámili jsme se se stevardem, který na nás bude dohlížet. Prošli jsme se po lodi, která se měla stát následující tři týdny mým domovem. Bylo mi třiadvacet let a opouštěla jsem vše, co mi bylo doposud tak blízké – domov, rodinu, svou zemi. Určitě jsem z toho byla trochu nesvá. Jistě jsem pociťovala smutek z toho, že nějakou dobu neuvidím Vanne a strýčka Erika, babičku Danny a tetu Olly a také sestru Judy. Vlastně si skutečné pocity už nevybavuji – kromě úžasu, jenž mě neopouštěl. Můj sen se v tu chvíli již odehrával. Popluji do Afriky, do neznáma, kde nebudu znát nikoho jiného než spolužačku, již jsem pět let neviděla. Pronikavé zaječení lodní sirény upozornilo hosty na lodi, že je třeba se urychleně vrátit na molo. Poslední rady a přání hodně štěstí ‒ určitě se to neobešlo bez slz. Stála jsem u zábradlí a dívala se na postavy, které se vzdalovaly. Byly menší a menší. Nakonec jsem viděla jen bílé doverské útesy, ale i ty nakonec zmizely. Začalo dobrodružství a plavba do Tarzanovy Afriky – do země 53
DŮVOD K NADĚJI
lvů, levhartů, slonů, žiraf a opic. Nevím, co bych dala za možnost vzpomenout si po čtyřiceti letech na to, co se mi honilo hlavou ve chvíli, kdy jsem se po první večeři na lodi nasoukala na těsnou palandu a usínala za uklidňujícího vrčení motoru. Je to tak dávno a ty myšlenky se mezitím vytratily, stejně jako mládí dívky, kterou zaměstnávaly. Plavili jsme se na palubě velkého parníku, jenž patřil do slavné flotily Castle Line. Náš se jmenoval Kenya Castle, a pokud vím, patřil mezi nejlepší svého druhu. Jako jediný nebyl rozdělen na mezipalubí a první třídu. Původně jsem si koupila jízdenku na tu nejkratší a nejlevnější trasu: přes Rudé moře na jih do Afrického zálivu a do Mombasy v Keni. Kvůli egyptské válce však týden před vyplutím uzavřeli Suezský průplav. Vyděsila jsem se, že cestu bude nutné odložit, ale společnost se rozhodla vypravit parník tak jako tak s tím, že se vyhneme Suezskému průplavu a poplujeme dolů podél západního pobřeží Afriky, kolem mysu Dobré naděje, nahoru do Mombasy – a prodloužíme si tak cestu o týden. Musela jsem ještě přidat něco ze svých úspor, ale stálo to za to. Studené anglické jaro vystřídaly dny prozářené tropickým sluncem a mě se zmocnilo nadšení. Největší radost jsem zažívala ve chvílích, kdy jsem mohla stát na přídi lodi a dívat se na moře široké, kam až oko dohlédlo. Na palubě jsem trávila dlouhé hodiny, schovaná za jedním ze záchranných člunů v místě, kde jsem mohla být sama. Míjeli jsme hejna létajících ryb a skákající delfíny. Občas jsem zahlédla žraločí ploutev zlověstně vyčnívající nad hladinu. Užívala jsem si to, i když se krásné počasí zvrtlo, přišel vítr a moře se rozbouřilo. Na palubu neustále dopadaly spršky vody, většina pasažérů utekla do podpalubí a já si připadala osamělá uprostřed živlů řádících kolem mě. V jednu chvíli naše loď stoupala po vlnách, aby vzápětí padla do prázdnoty pod nimi. Když se moře opravdu rozběsnilo, musela 54
Jane s Louisem Leakeym v roce 1957
DŮVOD K NADĚJI
jsem samozřejmě utéct i já. Námořníci nemohli dovolit, aby někdo z cestujících spadl přes palubu, a nechtěli, abychom se jim tam při práci pletli pod nohy. Ta dlouhá a úžasná plavba s sebou nesla směsici pocitů, čistou extázi z dříve nepoznaného mořského světa a nadšení z námořnického života na palubě oceánského parníku. Došlo během ní na několik romantických nevinných flirtů a popíjení džinu s tonikem pod tropickým nočním nebem. Užili jsme legraci spojenou s rituálem proplutí přes rovník, kdy báječný Neptun polévá nováčky vodou – vlastně nás tehdy možná shodil do lodního bazénu. Po tolika letech jsou mé vzpomínky zahaleny mlhou. Už se mi ani nevybavují jména dívek, s nimiž jsem sdílela kajutu, ačkoli se z nás během plavby staly opravdové kamarádky. Živě si ale vzpomínám na hodiny, jež jsem trávila ve společnosti oceánu – všechny ty nálady a dojmy, pocity jednoty s nedozírnými masami vod a vzduchem nad nimi, se sluncem a hvězdami a také s větrem. Bylo to právě tohle, co vyživovalo mou duši, dovolilo růst mému vnitřnímu já a rozšiřovalo mé chápání. Posílilo to mou víru ve velkou moc – moc vně mého já, která ale zároveň prostupuje každého z nás a všechny krásy světa. Myslím, že právě tehdy, když jsme se plavili po širém oceánu, bez pevniny na dohled, se zrodilo mé podvědomé pouto s Afrikou. Mé dětství skončilo, moje nedospělá posedlost filozofováním o smyslu života, o plynutí času a věčnosti byla tatam. Ohlédnu-li se zpět, vidím jasně, že moji osobní filozofii během prvních dvaceti let postupně formovaly rodina, škola, prožitky z války, velmi působivá kázání v kostele, ale také knihy, jež jsem četla, a čas, který jsem strávila venku v přírodě. V neposlední řadě i zvířata, která s námi bydlela v domě. Teď mě ovšem Kenya Castle unášel do nového světa, kde mě bude učit skutečný život, projevující 56
AFRIK A
se svou úžasnou a občas tragickou a překvapivou vrtkavostí. Mohla jsem se do tohoto světa vrhnout beze strachu, neboť jsem byla díky své rodině a škole vybavena pevnými morálními hodnotami a nezávislou, svobodně uvažující myslí. Za celou plavbu jsme kotvili jen ve čtyřech přístavech: na Kanárských ostrovech, v Kapském Městě, Durbanu a Beiře. Vystoupit na pevnou zem v těchto přístavech mělo nádech romantiky. Do té doby jsem se nedostala dál než do ponurého, válkou rozervaného Německa. Vzpomínám na teplý vzduch tropických nocí, mnohobarevná tržiště, tmavé tváře lidí a jejich oblečení v zářivých barvách. A ty vůně! Směsice voňavých exotických květů, ovoce, kousky masa grilované na dřevěném uhlí. Prach a zápach zvířecího trusu, moči a potu. Dobře si vzpomínám i na to, jak jsme obeplouvali mys Dobré naděje a vplouvali do přístavu v Kapském Městě. Je to jedno z nejkrásnějších měst na světě. Nebyla to ale jeho krása, co mi utkvělo v paměti. Byl to šok, který jsem zažila při prvním setkání s apartheidem. Na každém kroku se člověk setkával se záměrným pokořováním jedné skupiny lidí skupinou druhou. SLEGS BLANCS, což v překladu znamená JEN PRO BÍLÉ, stálo velkými písmeny na tabulích na vstupech do obchodů, na lavičkách, v autobusech, na veřejných záchodcích, v parcích, na plážích a v hotelech. Tyto nápisy byly úplně všude. Když jsme o pár dní později zastavili v Durbanu, bylo to ještě horší. Tehdy tam žil můj přítel Peter Gordon, který před lety působil u pastora Trevora v Richmond Hillu jako vikář. Strávila jsem s Peterem jeden den. Když mi vyprávěl, jak vypadá apartheid v praxi, jako bych se vrátila do nacistického Německa. Jedna rasa se jinou rasu snažila zbavit lidství. Jeden z jeho příběhů si budu pamatovat navždy. Kráčel po silnici a nějaká Jihoafričanka ho předběhla, 57
DŮVOD K NADĚJI
aby stihla autobus. Ve spěchu se jí utrhlo ucho plné nákupní tašky a její obsah se rozsypal na ulici. Když se Peter sehnul, aby jí nákup pomohl sesbírat, zbledla hrůzou a úpěnlivě ho prosila, aby toho okamžitě nechal. Vysvětlila mu, že by měla hrozné potíže, kdyby přijala pomoc od bělocha. Peter se mi také svěřil, že něco takového asi nebude schopen snášet dlouho. Od té doby už jsme spolu nikdy nemluvili, takže nevím, jak to s ním dopadlo. Když parník Kenya Castle konečně dosupěl do Mombasy, byla už jsem natolik přivyklá životu na lodi, že jsem si přála, aby plavba nikdy neskončila. Většina přátel na lodi to cítila stejně, neboť oceán lidi propojuje zdánlivě blízkým přátelstvím, které ale nevydrží dlouho. Při loučení jsem měla pocit, že se od kamarádů z plavby nedokážu odloučit, že nemohu přijít o všechnu tu legraci, uvolněnou atmosféru, ve které nikdo nemusí dělat žádná důležitá rozhodnutí. Motory naposledy zavrčely, loď se neúprosně přiblížila po mělkých vodách k přístavu – a zakotvila. Následující dva dny ve vlaku na cestě do Nairobi nám poskytly dostatek času na to, abychom zase přivykli životu na souši. Strávila jsem tu cestu v kupé se třemi kamarádkami z kajuty a plovoucí svět, který jsme nechaly za zády, se najednou zdál být daleko. Pokojné vrčení motorů, které mě po tři týdny ukolébávalo k spánku, vystřídalo drncání vlaku. Z oken jsme místo nekonečné vodní hladiny pozorovaly krajinu východní Afriky. Byla jsem na místě. Vlak zastavil v Nairobi a Clo s rodiči už tam na mě čekali. Cesta autem na jejich farmu v Kinangop v oblasti, které se tehdy říkalo Bílá vysočina, byla magická. Rychle se setmělo, jak je to v tropech obvyklé, a náhle jsme napravo od silnice spatřili žirafího samce. Zastavili jsme a já jsem pohlédla do úžasné tváře se zdánlivě povzneseným výrazem a s nádhernými dlouhými řasami. Zvíře se otočilo a se zvednutým ocasem nenuceně odklusalo pryč. Jeho držení těla 58
AFRIK A
vzbudilo můj obdiv. Žirafy mě okouzlují dodnes, ale na to první setkání nikdy nezapomenu. Zanedlouho nato byla už úplná tma a Cloin otec znovu prudce zabrzdil, aby se vyhnul srážce s dalším zvířetem z mých dětských knih. Mravenečník přeběhl silnici a zmizel ve tmě. Kdybych tehdy tušila, jak vzácné je ho spatřit, byla bych daleko nadšenější. Následujících několik týdnů jsem strávila na farmě u Mangesových, nadšená pobytem na horském vzduchu, ledovými potoky, rozjařená dříve nepoznanými druhy ptáků a jejich neznámými hlasy. Ukázali mi stopy ohromného levharta. Všechno to bylo tak vzrušující a krásné, a přece tam ve vzduchu zase viselo vědomí lidské nenávisti a krutosti, neboť většina lidí, které jsem tam potkala, byla zapojena do krvavého povstání Mau Mau na začátku padesátých let, ve kterém bylo bezohledně zmasakrováno mnoho bílých osadníků a umírněných příslušníků kmene Kikujů – mužů, žen i dětí. Téměř kdokoli měl svou historku svědčící o lidské brutalitě: například o doktorovi z Evropy, kterého povstalci zajali a odsoudili k pomalému umírání v bolestech. Zahrabali ho po krk do země a vystavili útoku mravenců. Kousnutí jednoho jediného mravence rodu Dorylus způsobuje mučivou bolest. Požehnáním pro tohoto lékaře bylo, že trpěl cukrovkou a rychle upadl do kómatu. Jiné příběhy ale vyprávěly o statečnosti místních sluhů z kmene Kikujů, kteří riskovali životy a postavili se za rodiny bělochů, u nichž sloužili. Právě v té době jsem se ke své hanbě znovu zúčastnila lovu – podruhé a naposledy ve svém životě. Jak jsem jen mohla udělat tak opovrženíhodnou věc? Dnes je pro mě těžké se vcítit do uvažování svéhlavé pošetilé dívky, která se bezmyšlenkovitě vrhla do takové bláznivé akce. Začalo to tím, že jsem se seznámila s Bobem, přitažlivým mladíkem, který měl mohutného koně, prý velmi 59
DŮVOD K NADĚJI
nebezpečného. Shodil ze hřbetu mnoho jezdců a nikomu se na něm nechtělo jezdit. Když mi Bob nabídl vyjížďku do divoké džungle, samozřejmě jsem ho uprosila, abych mohla jet na jeho obrovitém koni. Nejprve kategoricky odmítl, ale já jsem se nedala odradit a loudila jsem tak dlouho, až jsem (jako vždy) dosáhla svého. Z vyjížďky se vyklubal lov a účelem bylo, pokud si dobře vzpomínám, chytit šakala. Jela jsem na tom koni, přestože se poté, co jsem na něj poprvé nasedla, vzepjal do takové výšky, že přepadl nazad. Byl to největší kůň, jakého jsem kdy viděla – v kohoutku měřil skoro metr osmdesát. K mému licoměrnému odsuzování lovu na lišku už není co dodat. Naštěstí jsme nic nechytili. Tak skončil můj poslední lov v životě. Po dnech volna jsem odjela do Nairobi, abych tam začala pracovat jako sekretářka ředitele keňské pobočky jedné britské firmy. Tuto práci mi domluvil strýček Eric dlouho před mým odjezdem z Anglie přes nějakého člověka, navzdory tomu, že nám neustále vtloukali do hlavy, jak nehezké je „vysávat“ své přátele. Po pár týdnech s Clo jsem se musela postavit na vlastní nohy. Práce sama o sobě byla nudná, ale vydělávala jsem si, abych přečkala dobu, dokud nenajdu práci, která by mě přivedla ke zvířatům. Nemusela jsem čekat dlouho. Jednou mě kdosi odvážel domů z večírku a cestou poznamenal: „Když vás tak zajímají zvířata, měla byste se seznámit s Louisem Leakeym.“ Louis Leakey, věhlasný paleontolog a antropolog, tehdy pracoval v Coryndonově muzeu přírodní historie, které dnes nese název Keňské národní muzeum. Domluvila jsem si s ním schůzku a zanedlouho nato jsme se sešli v jeho velké neuklizené pracovně, zavalené horami papíru, fosilií a zubů, kamenných nástrojů a všech možných dalších předmětů. Louis mi pak ukázal muzeum a ptal se mě na vystavené exponáty. Naštěstí jsem nepřestávala číst o Africe a zvířatech, takže jsem byla 60
Jane ve svitu petrolejky při přepisování terénních poznámek během prvních dnů v Gombe
O autorce Britská antropoložka, bioložka a ekoložka Jane Goodallová (1934) se o zvířata zajímala už v dětství. Proslula tím, že v africkém pralese v Gombe studovala život a chování šimpanzů ve volné přírodě. Jejich výzkumu a ochraně přírody se věnuje celý život a patří mezi největší odborníky na chování primátů. V roce 1977 vznikl Institut Jane Goodallové (The Jane Goodall Institute), jehož cílem je výzkum, vzdělávání a ochrana divoké přírody. V roce 2021 obdržela Templetonovu cenu, která se uděluje žijícímu člověku, jenž se zasloužil o přínos na poli „pokroku ve výzkumu a objevech týkajících se duchovních skutečností“.
© D. S. Holloway