Obsah Úvod..............................................................................................................................................7 Kapitola 1. Historie evropských objevů ...........................................................9 Předvědecké období (do roku 1824) 9 Pionýrská doba dinosauřích objevů (1824–1900) 18 Ústup ze slávy (1900–1965) 32 Dinosauří renesance a moderní výzkum (1965–2020) 40 Kapitola 2. Evropští dinosauři podle systematického zařazení .....46 Teropodi – huňatí dráčci i vraždící bestie 46 Sauropodomorfové – giganti i trpaslíci 59 Ornitopodi – ovce (nejen) doby křídové 72 Tyreofoři – obrněnci světa dinosaurů 85 Marginocefalové a ti druzí – přehlížení krasavci 98 Kapitola 3. Nejzajímavější evropské objevy .............................................111 Velká Británie – souvrství Wessex (Isle of Wight) 111 Španělsko – souvrství Tremp (provincie Lleida) 114 Francie – souvrství Argiles et Grès à Reptiles (departement Var) 116 Portugalsko – souvrství Lourinhã (distrikt Lisabon) 119 Německo – souvrství Solnhofen Plattenkalk (Bavorsko) 121 Rumunsko – souvrství Sânpetru (Transylvánie) 124 Maďarsko – souvrství Csehbánya (župa Veszprém) 126 Další významná evropská souvrství 128 Kapitola 4. Dinosauři z České republiky ...................................................133 Dinosauři Antonína Friče 134 Dinosauří stopy z kraje Boženy Němcové 138 Další dinosaurus od Devíti křížů 141 Burianosaurus augustai 143 Moravská tetanura od Brna 148
Dinosauři ze Slovenska Ptakoještěři českého nebe Nestvůry českých moří
152 154 160
Kapitola 5. Rekordy a statistika evropských dinosaurů ...............166 Víte, že…? ............................................................................................................................174 Kam v Evropě za dinosaury .................................................................................183 A kam se za dinosaury vypravit v České republice? 187 Slovníček pojmů .......................................................................................................... 189 Doporučená literatura ..............................................................................................197 Výběr doporučených internetových odkazů 197 Internetové stránky v anglickém jazyce 198 O autorovi ...........................................................................................................................199 O ilustrátorovi .................................................................................................................199
Jedním z „nejevropštějších“ dinosaurů byl nejspíš trpasličí sauropod Europasaurus holgeri, žijící v období pozdní jury (asi před 150 miliony let) na severu dnešního Německa.
Kapitola 2
Evropští dinosauři podle systematického zařazení Teropodi – huňatí dráčci i vraždící bestie První zastávka u evropských dinosaurů nás zavede mezi teropodní dinosaury, tedy zástupce skupiny Theropoda. Tito většinou draví a po dvou nohách se pohybující plazopánví dinosauři vznikli v období začínajícího svrchního triasu (před více než 233 miliony let) a dodnes vlastně nevyhynuli – patří mezi ně totiž také všichni žijící ptáci! Skupina Neornithes, kam naše opeřené současníky řadíme, má svůj původ mezi tzv. maniraptoriformy – malými, opeřenými a teplokrevnými teropodními dinosaury, od nichž se vývojově odštěpili někdy v průběhu jury. Abychom je mezi sebou nezaměňovali, pro druhohorní „klasické“ dinosaury se vžil název „neptačí“ (z anglického výrazu non-avian). Mezi teropody tak patří jak gigantičtí zástupci, jako jsou rody Spinosaurus nebo Tyrannosaurus, tak i malincí opeření diblíci, jako byl Anchiornis nebo Microraptor. To jsou ale zástupci dinosauří fauny ze severní Afriky, Severní Ameriky a východní Asie. Kteří neptačí teropodi však žili na území současné Evropy? Ty nejzajímavější z nich si právě teď představíme. V tomto případě už budeme postupovat chronologicky, tedy podle doby, ve které tito dinosauři žili. Řazení tedy nebude zohledňovat ani jejich systematické zařazení, ani místo nebo dobu nálezu, ani kupříkladu velikost těchto dinosaurů. Řazení odpovídá pouze geologickému věku, v němž se poprvé vyskytli, a takto budou řazeni i dinosauři z následujících skupin. 46
Teropodi – huňatí dráčci i vraždící bestie
Jurský lovec ze severní Itálie
Saltriovenator zanellai Vědecky popsán: V roce 2018, paleontologové Cristiano Dal Sasso, Simone Maganuco a Andrea Cau. Žil: V období spodní jury (geologický věk sinemur), asi před 199 až 197 miliony let na území současné severní Itálie (oblast Lombardie). Rozměry: Délka asi 7 až 8 metrů, hmotnost kolem 1500 kg. Zajímavost: Od roku 2000 byl tento dinosaurus celých 18 let známý jako „Saltriosauro“ nebo prostě „dinosaurus ze Saltria“. Jméno „Saltriosaurus“ se v průběhu této doby několikrát objevilo v literatuře, není ale oficiálním rodovým jménem.
Jedním z nejznámějších severoamerických dravých dinosaurů z období jury je proslulý teropod rodu Ceratosaurus. Svoji nápadnou anatomickou vlastnost má zapsanou i ve svém rodovém jméně, které doslova znamená „rohatý ještěr“. Hlavu až sedm metrů dlouhého ceratosaura totiž zdobil výrazný trojúhelníkovitý růžek nad čenichem, který propůjčoval jeho lebce charakteristický tvar. Paleontologové dlouho předpokládali, že velcí teropodi podobní ceratosaurovi se objevili až v období střední nebo svrchní jury, zhruba před 170 až 160 miliony let. Právě italský teropod Saltriovenator je ale usvědčil z omylu – byl totiž zhruba o čtvrtinu větší než jeho severoamerický bratránek, a navíc žil téměř o 50 milionů let dříve! Nikdo neočekával, že fosilie tak velkého dinosauřího dravce mohou být objeveny ve vrstvách nejstarší jury, kdy dinosauři teprve přebírali pomyslnou celosvětovou nadvládu nad soušemi naší planety. Právě evropský objev tak opět posunul hranice našich znalostí o vývoji dravých dinosaurů. První zkameněliny saltriovenatora byly objeveny 4. srpna roku 1996 amatérským paleontologem Angelem Zanellou, který tehdy pracoval pro milánské přírodovědné muzeum (Museo Civico di Storia Naturale di Milano) a sbíral fosilní schránky amonitů (druhohorních hlavonožců) v lomu Salnova nedaleko Saltria. Přivolaní paleontologové ze zmíněné instituce – Cristiano Dal Sasso, Alberto Lualdi a Giorgio Teruzzi – potom zajistili několik velkých křídových bloků obsahujících fosilní kosti. Bloky byly naneštěstí uvolňovány pomocí
47
Evropští dinosauři podle systematického zařazení
48
Italský ceratosaur druhu Saltriovenator zanellai patřil k vůbec prvním obřím dravým dinosaurům, jejichž hmotnost zřejmě přesáhla jednu tunu. Podobně velcí teropodi se většinou začali objevovat až o desítky milionů let později.
Teropodi – huňatí dráčci i vraždící bestie
výbušnin a ty původně kompletnější kostru nepochybně poškodily. Přesto se podařilo získat dostatečně velký vzorek, který, jak se později ukázalo, čítal celkem asi 132 fragmentů zkamenělých kostí. Bohužel mnoho z nich se nepodařilo s jistotou identifikovat, takže identita dinosaura zůstávala po delší dobu nejistá. Aby kosti vyprostili z jejich kamenného lůžka, museli vědci namočit horninu na dobu 1800 hodin (75 dní) do roztoku kyseliny mravenčí. V roce 2000 byla v muzeu otevřena výstava věnovaná právě tomuto objevu. Dinosaurovi se začalo přezdívat „Saltriosaurus“ (či italsky „Saltriosauro“) a Dal Sasso se pokoušel o jeho přesnější zařazení i interpretaci. Předpokládal, že se jedná o středně velkého teropoda, pravděpodobně z vývojově pokročilého kladu Tetanurae. Později upřesnil svůj odhad zařazení na čeleď Allosauridae, což by znamenalo, že italský druh je o 20 až 30 milionů let starší než kterýkoliv jiný zástupce této skupiny! Britský paleontolog Roger Benson zase roku 2010 přišel s domněnkou, že by se mohlo jednat o neobvykle velkého zástupce vývojově primitivních dravých dinosaurů z nadčeledi Coelophysoidea. Až koncem roku 2018 byl nicméně italský teropod formálně popsán a jeho zařazení se opět změnilo. Podle autorů popisu byl druh Saltriovenator zanellai (jak zní jeho oficiální vědecké jméno) zástupcem skupiny Ceratosauria. Byl tedy vzdáleným a geologicky mnohem starším příbuzným již zmíněného severoamerického (ale možná také evropského) rodu Ceratosaurus. Holotyp saltriovenatora s katalogovým označením MSNV M3664 byl objeven v horninách souvrství Saltrio o geologickém stáří 199 až 197 milionů let, tedy z období nejranější spodní jury. Ačkoliv byl teropod nalezen v sedimentech někdejšího mořského pobřeží, nepochybně šlo o plně suchozemského predátora. Pravděpodobně zahynul v blízkosti břehu a jeho tělo bylo později splaveno do moře, kde nějakou dobu putovalo spolu s vodními proudy, než bylo „usazeno“ na dně a překryto horninovým materiálem. Podle histologického výzkumu kostí se jednalo o téměř dospělého jedince, který zahynul ve věku 24 let. Jeho celková délka mohla na základě porovnání s fosiliemi ceratosaura dosahovat asi 7,3 metru a jeho „živá“ hmotnost se pohybovala mezi 1,2 a 1,6 tuny. To odpovídá délce menšího autobusu a hmotnosti standardního osobního automobilu. Tak velkého teropoda přitom neznáme z žádné paleontologické lokality na celém světě po dobu dalších 25 milionů let! Saltriovenator zkrátka „předběhl“ svoji dobu a stal se znepokojivou ukázkou toho, do jakých forem a velikostí budou jednou dorůstat jeho vzdálení masožraví potomci a příbuzní z mladších geologických období. 49
Evropští dinosauři podle systematického zařazení
Gigant mezi evropskými dravci
Torvosaurus gurneyi Vědecky popsán: V roce 2014, paleontologové Christophe Hendrickx a Octávio Mateus. Žil: V období svrchní jury (kimmeridž až tithon), asi před 155 až 145 miliony let na území současného Portugalska (oblast Leiria). Rozměry: Délka zhruba 10 metrů, hmotnost až kolem 4000 kg. Zajímavost: Zřejmě největší zatím známý dravý dinosaurus z Evropy, a to z kteréhokoliv období. Původně vědci předpokládali, že mohl dosahovat délky přes 12 metrů, přesnější odhady ji však snížily asi na rovných 10 metrů. I tak šlo ale o robustně stavěného obra, který mohl dorůstat do hmotnosti dospělého slona.
50
Torvosaurus patří mezi vůbec největší známé dravé dinosaury z období jury. Severoamerický druh Torvosaurus tanneri byl formálně popsán roku 1979 ze sedimentů souvrství Morrison. Již o osm let dříve objevila amatérská sběratelka fosilií Vivian Jonesová z městečka Delta v Coloradu obří dráp z přední končetiny neznámého velkého teropoda. K objevu došlo v lomu Calico Gulch na území kraje Moffat na severozápadě Colorada. Dráp si prohlédl i badatel James Alvin Jensen, který tehdy pátral po dinosauřích fosiliích pro Univerzitu Brighama Younga ve městě Provo (Utah). Manžel objevitelky, Daniel Eddie Jones, poradil Jensenovi, aby hledal v místě lomu Dry Mesa, odkud byly již dříve hlášeny nálezy velkých fosilních kostí. Kromě obřích sauropodů, jako byl Supersaurus vivianae nebo Brachiosaurus altithorax (nemluvě o ve skutečnosti neexistujícím gigantickém druhu „Ultrasauros macintoshi“), zde Jensen objevil další materiál záhadného teropoda. V již zmíněném roce jej spolu s paleontologem Peterem Malcolmem Galtonem pojmenoval Torvosaurus tanneri. Rodové jméno znamená v doslovném překladu „divoký ještěr“. Torvosaurus byl střídavě řazen do kladů Carnosauria, Spinosauroidea, Tetanurae, Megalosauridae, nebo dokonce do vlastní čeledi Torvosauridae, postupně však zavládla obecná shoda, že se jednalo o zástupce čeledi Megalosauridae. Megalosauridi byli středně velcí až obří zástupci vývojově primitivní linie teropodních dinosaurů žijících v období střední až svrchní jury (asi před
Teropodi – huňatí dráčci i vraždící bestie
Torvosaurus gurneyi byl evropským druhem rodu Torvosaurus, dříve známého jen z objevů v Severní Americe. Stejně jako jeho americký protějšek byl i portugalský torvosaurus obřím predátorem, dosahujícím délky přes 10 metrů a hmotnosti několika tun.
51
Kapitola 4
Dinosauři z České republiky Jak jsme již uvedli dříve, i Česká republika dnes patří k evropským státům, z jejichž území byly popsány a světu představeny nezpochybnitelné zkameněliny druhohorních dinosaurů. První z nich byly dokonce objeveny již v poslední čtvrtině 19. století, o těch ale mnoho podrobných a kvalitních informací nemáme. Jedná se pouze o fragmenty, které jsou velmi obtížně zařaditelné a identifikovatelné. Ačkoliv v současnosti můžeme všechny podobné objevy snadno spočítat na prstech jedné ruky (pokud bereme v úvahu i pochybné objevy, pak obou rukou), potenciální dinosauří fosilie z našeho území známe pro všechny tři periody druhohorní éry – tedy trias, juru i křídu. Běžnému čtenáři knihy může stručný výčet dochovaných fosilií připadat krátký a nepříliš významný, je však dobré mít na paměti, že skutečnou výstavní skříní české paleontologie nejsou druhohorní plazi, ale úplně jiné skupiny pravěkých organismů – zejména z období starších prvohor, dále permokarbonu (mladší prvohory) a například i z některých období kenozoika (včetně pleistocénní fauny dob ledových). Až do relativně nedávné doby proto nebylo o dinosaurech z našeho území známo téměř nic. Náš stát se ani v současnosti nemůže chlubit rozsáhlou sbírkou fosilií obratlovců z nadřádu Dinosauria, přesto již známe zhruba šest nálezů, které potenciálně můžeme do této skupiny zařadit. Česká republika neoplývá větším rozsahem vhodných druhohorních sedimentů „suchozemského“ původu (což platí zejména pro období triasu a jury), a fosilie dinosaurů byly na území naší vlasti objeveny snad jen díky velkému geografickému rozšíření a výraznému časovému rozpětí existence této skupiny. Nepřítomnost většího množství dinosauřích fosilií na našem území lze vysvětlit jednak tím, že povrchová eroze (rozrušování a zahlazování vystupujících hornin) postupně zničila většinu druhohorních terestrických sedimentů, a dále pak skutečností, že převážnou část našeho dnešního geografického území v období křídy pokrývalo moře, v němž
133
Dinosauři z České republiky
se až na vzácné výjimky mohla dochovat pouze mořská fauna. Je tedy spíše dílem šťastné náhody, že některé vzácné fosilie druhohorních suchozemských plazů přece jen máme k dispozici. Co tedy o „českých“ dinosaurech, ptakoještěrech nebo velkých mořských plazech víme?
Dinosauři Antonína Friče První zkameněliny potenciálních dinosaurů byly na našem území objeveny již koncem 19. století a v obou případech je vědecky zpracoval přírodovědec Antonín Frič (1832–1913). Frič byl profesorem Univerzity Karlovy a stal se načas také ředitelem Národního muzea, ve své době byl nezpochybnitelnou paleontologickou kapacitou. Prvním z těchto taxonů, které Frič popsal, je Procerosaurus Profesor Antonín Frič byl prvním vědcem, který z území současné České republiky popsal fosilie, jež mohly patřit druhohorním dinosaurů a ptakoještěrům. S trochou nadsázky ho tak můžeme označit za „otce české dinosauří paleontologie“. Věnoval se však i mnoha jiným oborům, včetně ichtyologie nebo ornitologie.
134
Dinosauři Antonína Friče
exogyrarum, představený vědecké veřejnosti roku 1878 od Holubic u Kralup nad Vltavou ve středních Čechách. Druhým popsaným taxonem pak byl Albisaurus scutifer, jehož fosilní materiál popsal Frič roku 1905 od Srnojed u Pardubic. První zmíněný exemplář, popsaný původně Fričem jako Iguanodon? Exogirarum (nejprve chybně s měkkým „i“), byl objeven amatérským sběratelem ze Slaného. Nález představuje část kosti končetiny, kterou Frič určil jako možný výlitek holenní kosti ornitopodního dinosaura iguanodona. V té době byli právě iguanodoni jedni z mála lépe prozkoumaných evropských dinosaurů (známí zejména z Anglie, v belgickém Bernissartu byli objeveni až roku 1878), nejspíš proto se Frič, korespondující si s britským paleontologem Harrym G. Seeleym, uchýlil k tomuto zařazení. Dnes tento nález datujeme do doby pozdního cenomanu (jedná se o korycanské vrstvy perucko-korycanského souvrství), jeho stáří tedy činí asi 95 až 94 milionů let. K druhu Iguanodon bernissartensis se tento exemplář samozřejmě neřadí, o čemž svědčí jak rozdíl v geologickém stáří (iguanodoni žili v období geologického stupně barrem až apt, asi před 126 až 122 miliony let), tak i ve velikosti – vždyť dospělý iguanodon mohl dosahovat hmotnosti přes 8 tun! Na omyl upozornil Friče francouzský paleontolog belgického původu Louis Antoine Marie Joséph Dollo, proslavený již zmíněným výzkumem bernissartských iguanodonů. Na základě jeho informací Frič v roce 1905 změnil rodové jméno dinosaura na Procerosaurus, druhové pak na exogyrarum. Důvodem je, že dané slovo označuje genitiv množného čísla fosilního mlže rodu Exogyra, proto Frič správně opravil původně chybné druhové jméno „exogirarum“. Ukázalo se však, že rodové jméno Procerosaurus již bylo použito o tři roky dříve německým paleontologem Friedrichem von Huenem, který jím označil fosilie triasového plaza tanystrofea. Dnes je tedy Procerosaurus mladším synonymem rodu Tanystropheus. Také rodové jméno možná prvního v Čechách objeveného dinosaura je tedy podle zákonitostí zoologické nomenklatury neplatné. V průběhu dalších desetiletí byl tento taxon poněkud pozapomenut. Vzhledem k absenci znaků, které by jej bezpečně odlišovaly od jiných křídových plazů, je dnes považován za pochybné vědecké jméno (nomen dubium). V roce 2000 stanovil nové rodové jméno Ponerosteus americký nezávislý badatel George Olshevsky (nar. 1946). Název pochází z řečtiny a znamená doslova „špatná/bezcenná kost“ (poneros – „špatný“, „bezcenný“ a osteon – „kost“). Olshevsky tak chtěl vystihnout podstatu fosilie, která patří dle jeho názoru k vůbec nejhůře zachovaným typovým exemplářům mezi dinosauřími taxony. I proto se o tomto možném českém dinosaurovi o mnoho víc nejspíš nikdy nedozvíme.
135
Kapitola 5
Rekordy a statistika evropských dinosaurů
166
Na úvod začněme trochou statistiky. Ke květnu roku 2020 bylo známo celkem 206 vědecky platných (nebo pravděpodobně platných) druhů evropských dinosaurů. Evropa se tak v pomyslném pořadí kontinentů nachází s 14,99 % z celkového počtu na třetím místě, a to za dominantní Asií (499 druhů) a Severní Amerikou (360 druhů). S mírným odstupem čtvrtá je pak Jižní Amerika (184 druhů), s podstatně větším odstupem pak již pátá Afrika (96 druhů), následuje Austrálie (23 druhů) a poslední je Antarktida se šesticí druhů. Tyto počty samozřejmě neodrážejí skutečnou bohatost na dinosauří fosilie v rámci jednotlivých kontinentů, spíše jsou dány mírou prozkoumanosti daných území. Pokud bychom brali v úvahu Eurasii jako jeden pevninský celek, pak by s celkovým počtem 705 druhů drtivě překonávala všechny ostatní kontinenty a zahrnovala více než polovinu všech známých druhů (přesně 51,31 %). Například i spojenou Severní a Jižní Ameriku (s celkovým počtem 544 druhů) by přitom výrazně překonávala. Ačkoliv je tedy Evropa poměrně malou částí světové pevniny s rozlohou „pouhých“ 10 180 000 km2 , v pomyslném soupeření s obřími pevninami typu Asie a Severní Ameriky stále dobře obstojí. Ostatně Evropa má jasný primát také v počtu objevených dinosauřích druhů na jednotku plochy. Zatímco u Asie je to jeden druh na 89 337 km2 a u Severní Ameriky na 68 636 km2, u Evropy je v průměru objeven jeden dinosauří druh na každých 49 417 km2 plochy. Pro zajímavost ještě doplňme, že například u Antarktidy je to jeden druh na celých 2 366 667 km2. V rámci jednotlivých evropských států má samotná Velká Británie téměř 41 % ze všech evropských druhů (84 z 206), spolu s druhým Španělskem pak dokonce již více než polovinu (téměř 54 %; 111 z 206). Velká Británie ostatním státům vévodí i z hlediska početnosti dinosaurů na jednotku plochy dané země – jeden dinosauří druh je zde v průměru objeven na každých 2887 km2 plochy. Na druhém místě následuje Portugalsko (4391 km2), na třetím první
Rekordy a statistika evropských dinosaurů
mimoevropský stát Lesotho (6071 km2) a na čtvrtém Belgie (10 176 km2). Ruská federace s ohromnou rozlohou přes 17 milionů kilometrů čtverečních je s jedním druhem na 1 424 854 km2 celkově předposlední a z (částečně) evropských zemí s odstupem poslední. Celkem byly platné druhy dinosaurů popsány zatím z 18 evropských států, a to včetně Ruské federace. Celosvětově je to přitom 52 států, mezi nimiž jasně vede Čína, která s 307 druhy překonává k datu
Celkem 52 zemí světa má již na svém území formálně popsané druhy dinosaurů s oficiálním vědeckým jménem. Jednou z nich je i Polsko, z jehož území je znám pozdně triasový teropod druhu Velocipes guerichi. Fosilie představuje pouze fragment lýtkové kosti, popsané již roku 1932 německým paleontologem Friedrichem von Huenem.
167
Rekordy a statistika evropských dinosaurů
dokončení této knihy Evropu o víc než stovku a zabírá přes 22 % celosvětového počtu popsaných dinosauřích druhů. A nyní již konkrétnější zajímavosti týkající se evropských dinosaurů. Člověk samozřejmě miluje rekordy a kuriozity všeho druhu. Proto tak rádi sledujeme pokusy o světová prvenství v atletice, plavání nebo dráhové cyklistice, stejně jako v různých prapodivných „disciplínách“ známých z Guinnessovy knihy rekordů. Zajímají nás i rekordy a zvláštnosti přírodního světa, ten pravěký nevyjímaje. Právě dinosauři přitom mají v tomto ohledu rozhodně co nabídnout, a zdaleka se nejedná jen o kategorii zvanou velikost. Podívejme se tedy na ty nejzajímavější rekordy a kuriozity „našich“, tedy evropských dinosaurů. První vědecky popsaný dinosaurus – teropod Megalosaurus, představený vědeckému světu 20. února 1824 v Londýně (první formálně popsaný dinosaurus vůbec). Popisná studie pak byla publikována později ve stejném roce. Zkamenělá kost megalosaura byla pravděpodobně objevena již v 17. století a zakreslena anglickým přírodovědcem Robertem Plotem v roce 1677 (jako domnělá kost slona, přivedeného do Anglie Římany). Další zkameněliny, které mohly patřit megalosaurovi, byly náhodně objevovány i v průběhu 18. století. Nejpopulárnější dinosaurus – v průběhu 19. a velké části 20. století patřil k nejpopulárnějším evropským dinosaurům ornitopod rodu Iguanodon. Tento velký býložravý dinosaurus byl vědecky popsán již v roce 1825 (jako historicky druhý v pořadí) a hromadný objev tří desítek koster v belgickém uhelném dole u Bernissartu z roku 1878 učinil tohoto raně křídového dinosaura nadlouho jedním z nejlépe prozkoumaných a u veřejnosti nejznámějších. Podle některých webových vyhledávačů bylo jméno Iguanodon nejčastěji se objevujícím dinosauřím jménem v nově vycházející literatuře až do začátku 20. století.
168
Nejstarší dinosaurus – nejstarší prokazatelné fosilie dinosaurů na světě jsou patrně zkameněliny z brazilského souvrství Santa Maria o stáří až 233,2 milionu let. Jen o trochu mladší jsou dinosauří fosilie z argentinského souvrství Ischigualasto o stáří až 231,4 milionu let. V Evropě takto staré dinosauří pozůstatky zatím neznáme, nicméně fosilie z období svrchního triasu byly nalezeny i zde. V této souvislosti je zajímavý objev fosilních otisků stop dinosauromorfů z území Francie a Polska. Stopy označené jako Sphingopus a Prorotodactylus jsou totiž staré asi 246 až 250 milionů let, a pocházejí tedy z nejstaršího triasu.
Rekordy a statistika evropských dinosaurů
Mezi nejznámější druhy dinosaurů patří nepochybně Iguanodon bernissartensis, velký ornitopod obývající západní části Evropy v období rané křídy. Průměrně velcí jedinci tohoto druhu dosahovali délky asi 10 metrů a hmotnosti kolem 3 tun, největší ale mohli být dlouzí až 13 metrů a vážit přes 8 tun.
Nejmladší dinosaurus – nejmladší zkameněliny dinosaurů pocházejí z vrstev pozdního geologického věku maastricht (doby před asi 68 až 66 miliony let). Z tohoto období se nám dinosauří zkameněliny zachovaly hned na několika místech Evropy, přičemž asi nejlepší lokality tohoto stáří jsou součástí španělského souvrství Tremp, které dokonce protíná hranici křídy a paleogénu.
169