Takovi normalni pratele

Page 1

Sa ra h Ald e r so n ová

Takoví normální #přátelé

3


Postavy v tomto příběhu si autor vymyslel. Jakákoli podobnost se skutečnými událostmi nebo osobami, živými či mrtvými, je čistě náhodná.

Copyright © Sarah Alderson 2018 Translation © Jana Matějková, 2019 Original English title: Friends Like These Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s. r. o., 2019 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7593-057-6 4


Vฤ novรกno Rachel

5


Přepis hovoru tísňové linky

Neděle 10. prosince, 23.23 hod. Ženský hlas: Má nůž. Prosím, pospěšte si. Operátor: Policie už je na cestě. Můžete opustit dům? Ženský hlas: Ne. Operátor: Máte možnost se někam schovat, někde se zamknout? Ženský hlas: Jsem na toaletě… V přízemí. Prosím, rychle. Slyším ji přicházet. Operátor: Nezavěšujte, prosím. [0:31:44 – nezřetelné – nezřetelný pláč] Ženský hlas: [šeptem] Myslím, že je za dveřmi… Slyším ji. Proboha, prosím, pospěšte si. Operátor: Policie k vám musí každou chvíli dorazit. Nezavěšujte. Můžete mi říct, co se děje? Kdo je ta osoba s nožem? [0:44:16 – nezřetelné – série úderů následovaná pádem] 7


Ženský hlas: Ne! Operátor: Haló? Jste tam? [0:53:33 – výkřiky] Ženský hlas: Ne! Nech mě být! Ona mě zabije! [1:05:33 – nezřetelné – zvuky zápasu] Operátor: Haló? Jste tam? Haló? Ženský hlas: Haló? Operátor: Jste v pořádku? Co se stalo? Policie už je u vás. Ženský hlas: Je mrtvá. Musí být mrtvá. Proboha. Proboha… Prosím… Panebože. Nehýbe se. Je tu krev. Spousta krve. Operátor: Dýchá? Ženský hlas: Já… já nevím. [2:04:16 – sténání – supění] Operátor: Můžete nahmatat pulz? Ženský hlas: Já… Panebože, já nevím. Můžete poslat sanitku? Operátor: Už je na cestě. Musíte zůstat klidná. Můžete mi to slíbit? Ženský hlas: Ano. Ano, myslím, že ano. Proboha… Operátor: Jak se jmenujete? Můžete mi říct, jak se jmenujete? 8


Ženský hlas: Přišla ke mně… S nožem. Zničehonic se tu prostě objevila. Myslím, že je mrtvá. Že jsem ji zabila…

9


Část první

11


Částečný přepis policejního výslechu slečny Elizabeth Crowleyové po vyplnění hlášení o pohřešování osoby

Po ru č í k K a n d i a h ová –

neděle

10 .

prosince

Měla jste taky někdy takové ty facebookové přátele – ve skutečnosti spíš známé jako kolegy nebo spolužáky ještě ze školy –, kterým jste schválila žádost o přátelství, a okamžitě jste toho začala litovat? Všichni takové máme, ne? Nechcete si je odebrat, jen aby na to nepřišli, ačkoli mají třeba sedm set přátel, takže je velká šance, že si toho ani nevšimnou. Ale upřímně, taky vás trochu zajímají a někdy, třeba po pár skleničkách vína, nebo když vás unaví přepínat dokola programy na Netflixu, se přistihnete, že mimoděk stalkujete jejich facebookový profil. Přiznejte, někdy se vám to taky stalo. A pak se ocitnete v rauši a začnete se cítit trochu jako voyeur. Je to zábava, ne? Pečlivě je sledujete a celou tu dobu čekáte, že vám někdo poklepe na rameno a zařve: „Ha! Mám tě!“, ačkoli jste nic špatného neprovedla. Prostě proč by to tam všechno dávali, kdyby nechtěli, abyste to četla? 13


Chcete příklad toho, čím Becca svoje sociální sítě krmila? Dobře. Byla jedním z těch lidí, co k žádnému postu nezapomenou připojit hashtag jako #Vděčnost nebo #Požehnaná nebo #UžijDne. Jo, a taky #NejlepšíPřítelNaSvětě. Ten byl její vůbec nejoblíbenější. Tušíte, jaké lidi mám asi na mysli. Usmíváte se. Někoho přesně takového znáte. Pořád zveřejňovala svoje selfíčka z tělocvičny, víte, taková ta, kde si stěžuje, že snědla moc koláčků a potřebuje shodit pár kil, a přitom ukazuje břišní svaly. Nebo spousty fotek z dovolené na Ibize, všechny pořízené z lehátka a zabírající západ slunce mezerou mezi jejími stehny. Nebo záběry své tváře, dokonale nalíčené, s perfektním účesem a s hashtagem #PrávěVstala, protože takhle po probuzení vypadáme zřejmě všechny. Až na mě teda. Poslyšte, přísahám, a každý vám to potvrdí, že skoro každý druhý post byl o jejím příteli Jamesovi. Jak je úžasný, jak pro ni připravil další romantický výlet do New Yorku, Cotswolds nebo do Paříže, jak je #NejlepšíKlukNaSvětě. Nebo ho vyfotila, jak spí s hlavou pod polštářem, a opatřila to černobílým filtrem a hashtagy #SexyPřítel a #NejšťastnějšíHolkaNaSvětě. Myslím, že v tom byla – nemůžu pro to najít vhodnější slovo – až jistá samolibost. Vidím, že se smějete. Je vám naprosto jasné, co myslím. A – upřímně – na počínání lidí, kteří nepřestávají chrlit posty o svých drahých polovičkách, je něco podezřelého. Jen si vzpomeňte na všechny ty celebrity dávající okatě najevo svou zamilovanost, aby byl za chvíli rozvod na spadnutí. 14


Několik holek z práce si ji vyhodilo z přátel, nebo ji aspoň přestaly sledovat, protože jim přišla otravná. Ale mně ne. Žárlily jsme na ni? Ne. Upřímně. Nemusíte mi věřit, ale je to tak. Jako ano, byla hezká, ale my nežárlily. Myslím, že pár holek pobouřilo, že se stala asistentkou generálního ředitele. Některé, co tam byly déle, myslely, že si to místo proto zaslouží víc, ale tak to prostě v téhle branži chodí. A kromě toho, já dělám na finančním oddělení, takže mě to netrápilo tolik jako jiné, co se plánovaly z asistentských pozic vyhoupnout na místa agentek. Když jste ji potkala u automatu na vodu a zkusila s ní ze slušnosti prohodit pár slov, sjela vás pohledem, jako byste byla někdo méněcenný, a pak se otočila na podpatku, jako byste nebyla hodna toho, abys s vámi vůbec ztrácela čas, nebo tak něco. Skutečně přátelsky se chovala jen k lidem, o nichž si myslela, že jí pomůžou dostat se tam, kam chtěla. Kam to bylo? Až na vrchol samozřejmě. Byla… ctižádostivá. A nechápejte mě špatně, na tom není nic zlého. Já podporuju ambiciózní ženy. To už je za námi, ne? Jak byl ten citát? V pekle je zvláštní místo pro ženy, které nepomáhají ostatním ženám? Nebo tak nějak. No, souhlasím. A zbytek nás děvčat v kanceláři držel spolu, navzájem jsme si kryly záda, to je v téhle branži nutnost, ani nevíte jak moc. Ale Becca, ta o tom neměla ani páru. Panebože, mluvím jako mrcha. Což nejsem. Fakt ne. Nesnáším pomluvy. Zvláště pomlouvání těch, co jsou… Podívejte, nechci, aby to vyznělo tak, že jsem ji nenáviděla. Tak to nebylo. Neznala jsem ji. Neznám ji. To je můj názor. 15


Počkejte, vzpomínám si ještě na něco. Před pár lety, když měla Claire narozeniny, upekla jí Flora čokoládový dort. V práci ho dala do lednice. Když se měl servírovat, ukázalo se, že si z něj někdo už pořádný kus odebral. Tyhle věci se v práci stávají běžně. Někdo vám ují pečivo nebo si vezme trochu sýra, zvláště pokud si je označíte. Znám lidi, co si plivnou do jídla a řeknou to ostatním, jen aby je odradili. Jako by to byla svěcená voda na upíry. Ale tohle vypadalo jako schválnost. Kdokoli to byl, při porcování dortu zřejmě nepoužil nůž. Vypadalo to, jako by si porci nabíral přímo rukama. Pořádnou porci. Úplně ten dort zničil. Kdo to udělal? Neměly jsme ponětí. Ale když jsem Floru v kuchyňce uklidňovala, vešla Becca s talířem plným čokoládových drobečků. Uviděla nás, ztuhla, a pak se jen usmála a odložila talíř do dřezu. Pochopily jsme. Ona pochopila, že víme. Ale co v takové chvíli můžete dělat? Samozřejmě jsme ji nekonfrontovaly. Jen by to popřela. Takové věci se stávaly. Taky dost lhala. Je mi hrozně a ani nevím, jestli to může nějak pomoct. Může? Neměla byste být venku, hledat ji, nebo tak něco? K čemu vám tohle je? Chcete si o ní udělat obrázek, rozumím, ale k tomu nejsem nejpovolanější osoba. V posledních letech jsem ji nevídala. A nikdy jsem ji vlastně neznala. Podle mě. Já vím, pořád se opakuju. Nikdo ji neznal. Takovou, jaká skutečně byla. Jak lhala? No… Tady máte příklad: Pořád trousila jména slavných lidí, které poznala. Nebo o nich prohlašovala, 16


že je zná. Tvrdila, že kdysi randila s princem Harrym, měla se s ním seznámit v Boujis, tom nočním klubu v Kensingtonu. Jo, a její otec prý vynalezl LED žárovky. Směšné. Neuvěřitelné. Prostě když už musíte lhát, dělejte to aspoň věrohodně. Skoro to vypadalo, jako by si s námi pohrávala, jako by si přála, aby byla chycená při činu. Ale k tomu nikdy nedošlo. Dokonce i pro některé chlápky byla příliš… Příliš sebestředná, dalo by se myslím říct. Vždycky se velmi dobře oblékala, to je další věc. Měla skvělý vkus, ale do kanceláře chodila v kouscích, co by se hodily spíš na večer. A vždycky nosila vysoké podpatky. Manolo Blahnik a Louboutin. Zajímalo nás, kde na to bere, protože nevydělávala o moc víc než my a my byly pořád švorc. Nakupovaly jsme v ASOS a ona střídala modely Stelly McCartney a Chloé. Ostatním říkala, že nikdo z její rodiny už nežije – její rodiče i sourozenci prý uhořeli, ale bůhví, jestli to byla pravda – a že zdědila spoustu peněz. Holt to bohatství z LED žárovek. Ale teď známe pravdu. Všechno, co nám o sobě řekla, byla lež. Takže pokud se ptáte, proč si myslím, že se pohřešuje, musím říct, že netuším. Jen jsem trochu nastínila, jaká byla. Jaká je.

17


Úterý 5. Ve č e r

prosince

„Dobrou, Lizzie,“ křičí Flora. Mávnu na ni jen konečky prstů. V náruči bundu, šálu, kabelku, mobil a pět hrnků od kávy se sedlinou, jíž si nechci potřísnit stehna. Vyrovnám hrnky do myčky, jako obvykle jsem jediná osoba v kanceláři, která tuší, k čemu se používá, a jen zběžně přehlédnu obsah lednice pro případ, že by docházelo mandlové mléko. Sakra! Někdo mi na něm byl! Ráno jsem si přinesla úplně nové, neotevřené, ale někdo přišel a přilepšil si. Taková nehoráznost. Tim z IT napsal své jméno černou fixou přes celou láhev vitaminové vody. Možná bych měla udělat to samé. Ne že by to k něčemu bylo. Zloději v téhle budově jsou mimo veškerou kontrolu. Možná bychom měli do lednice umístit chůvičku, schovat ji do té sklenice okurek, co tam je nastražená od roku 2016. Projdu odpočinkovou zónou, dvakrát zkontroluju, jestli někdo nenechal na konferenčním stolku povalovat nějaké důvěrné materiály. Nechtěli bychom, aby se uklízečkám 18


dostala do ruky smlouva některého známého herce a unikla do Daily Mail, i když někdy, když vidím, o kolik víc vydělávají oproti svým ženským protějškům, jsem v pokušení sama je napráskat. Jednou uvolnil někdo z personálního interní hlášení o tom, že jeden z členů správní rady byl obviněn některou z mladších agentek ze sexuálního obtěžování. Pro personalistu ani agentku to nedopadlo nejlíp. Člen správní rady je stále ve funkci. Nic překvapivého. Shánět se po citlivých materiálech nemám v náplni práce ani mýt nádobí po celém finančním oddělení, ale jak mě učila máti, můžete plýtvat energií a vytočit se, nebo ji napřít do života. A na kopírce leží rukopis. Někdo ho tu musel zapomenout. Mrknu na titulku, poznávám jméno nové autorky, s níž právě šéf agentury podepsal smlouvu. Prolistuju ho, zajímá mě, co je to za zázrak, po tom všem humbuku kolem podpisu smlouvy. Je jí jen dvaadvacet. Jak dobrá asi může být? Podle všeho se očekává, že prodej vydavatelských a filmových práv za knihu vynese sedmimístnou částku. Umíte si vůbec představit, co byste s tolika penězi dělali? Já bych si koupila dům na Hampstead Heat, jedno z těch klasických georgiánských panských sídel s vlastní příjezdovou cestou – přesně takový, jaké můžete vidět ve filmech podle románů Jane Austenové. Měla bych pracovnu s výhledem na vřesoviště, v suterénu saunu a tělocvičnu, v kuchyni mramorovou pracovní desku a jídelnu s francouzským oknem, vedoucím rovnou na trávník, do19


statečně plochý pro kriket a popíjení koktejlů v létě. To je můj sen. Jo, a šatnu a jednu z těch v prostoru umístěných van. A osobního trenéra a kuchaře. Jen to pomyšlení, že podobný pár centimetrů tlustý stoh papíru, jaký teď držím v ruce, může být klíčem k tomu všemu. Je to omračující. Magické. Jako výhra v loterii. Potěžkám rukopis v ruce, potom, když se rozhlédnu, jestli mě nikdo nevidí, ho nechám sklouznout do bezpečí své tašky. Zítra ho vrátím. „Chystáš se někam ven?“ Málem vyskočím z kůže. Flora. Vynořila se za mými zády jako nindža, celkem překvapivě, protože Flora je pravým opakem nindži. Má velikost 18 a ploché nohy, takže je nucena nosit bílé zdravotní boty Scholl, díky čemuž – jak ráda vtipkuje – vypadá jako zdravotní sestra z psychiatrie. V práci je to moje nejlepší kamarádka, i když mám pocit, že se mi v poslední době začala vyhýbat. Zřejmě ji otrávilo, že s ní už nechodím na obědy. Zavrtím hlavou a zachumlám se do kabátu. „Ne, jdu rovnou domů. Proč?“ Flora pokrčí rameny. „Sluší ti to, to je celý. Jako bys měla rande, nebo tak něco.“ „Ne, dneska ne,“ odpovím, potěšená komplimentem. „A co ty? Jsi tu dnes dlouho.“ Flora kývne. „Jo, dokončujeme úpravy toho nového rukopisu. Zítra ho odesíláme.“ Mluví o tomtéž rukopisu, který jsem před chvílí schovala do kabelky. „Slyšela jsem,“ řeknu. „Sedm nul, co?“ 20


Flora se rozzáří. „Ano, není to skvělé? Všechna hlavní studia už projevila zájem. Může to být největší obchod, co jsme kdy uzavřeli. A je jí teprve dvaadvacet!“ Přinutím se k úsměvu. Flora mi nahlédne přes rameno a zachmuří se. „Hmm,“ vzdychne. „Nevidělas něco ležet na kopírce?“ Zavrtím hlavou. Projde kolem mě a zmateně se zastaví před kopírkou. „Možná došel papír,“ naznačuju, rukopis mě v tašce tíží jako olovo. Ale vyndat ho nesmím. Co bych řekla? Jé, podívej, to je záhada, zřejmě mi nějakým nedopatřením spadnul do tašky. Ne, musím se tvářit, že o ničem nevím. „Zrovna jsem ho doplnila,“ říká Flora a vytahuje téměř prázdný zásobník. „Zvláštní,“ mumlá si. „Radši půjdu,“ řeknu. „Chris bude čekat.“ „Dobře,“ bručí Flora, stále zaujatá zmizelým rukopisem. „Obejmi ho a dej mu za mě pusu.“ „Dám.“ Spěchám k výtahu, ale pak se rozhodnu jít po schodech. Vždycky tak chodím, když už je kancelář poloprázdná. Snad kvůli klapání podpatků po mramoru a točitém schodišti si pak připadám jako hollywoodská naivka právě dorazivší na oscarovou afterparty. „Dobrej, slečno Crowleyová,“ zdraví mě Frank, sekuriťák s vizáží Santa Clause, když scházím po schodech. „Dobrej, Franku,“ odpovídám. Obvykle se zastavím na kus řeči, ale dnes ne. Jdu pozdě na metro. 21


Procházím kolem obrovské sochy připomínající odlitek gigantické olihně z bronzu (nebo obří spermii, jak Flora s oblibou žertuje) a kolem stříbrného nápisu PKW, troufale vyraženého do zdi, který nám, jak mě občas napadne, dodává image konzultantské firmy. Ve skutečnosti to znamená Pryor Kinnison Weng – tedy název nyní oficiálně největší talentové agentury na světě. Jsme jen londýnská kancelář – pobočka –, ale rádi si myslíme, že tady se odehrává všechna podstatná práce, zatímco v naší hollywoodské kanceláři jen tak bezduše plácají. Po fúzi se odpovědné osoby rozhodly uzavřít londýnskou kancelář na Euston Road, s její strohou poválečnou atmosférou (kterou jsem měla vždy ráda navzdory ovzduší komunistické rozvědky), a přesunout se do budovy více odpovídající jejich ambicím. Vytkly si za cíl přilákat a zastupovat jen ty nejlepší z nejlepších: áčkové autory, držitele Oscarů, Pulitzerů a cen Bafta, jména vyskytující se na seznamech těch „nejslibnějších pod třicet“. A upřímně řečeno toho dosáhly. Cestou k otočným dveřím si přidržuju čepici i šálu a jako vždy myslím na to, jak tu tehdy zasahovali záchranáři. Měli přespříliš vybavení a něco se zaseklo. Všechny ty vteřiny navíc. Ovlivnily něco? Kdoví? Závan studeného vzduchu mě štípe do tváří, když vyjdu na ulici, a těsněji si přitáhnu kabát a ovinu šálu kolem krku podle toho šik francouzského způsobu, který jsem odkoukala na YouTube. Podívám se na mobil. Vlak mi jede za osmnáct minut. Na těchhle podpatcích to bude 22


skoro nemožné stihnout. Uvažuju, zda si nezavolat Uber, ale fakt si to nemůžu dovolit, zvlášť s Vánoci za dveřmi a ještě nezkompletovanými dárky, takže místo toho spěchám, proplétám se mezi turisty a opozdilými nakupujícími na Carnaby Street. Dav kolem vrcholu schodiště na Oxford Street připomíná proud lávy snažící se probít si cestu zpět do nitra sopky a teplo všech těch těl navzdory osvěžujícímu nočnímu vzduchu způsobí, že mě okamžitě zalije štiplavý pot. Miluju Londýn – ten jeho nepolevující, úchvatný cvrkot, zvláště v zimě, kdy se chodníky zatřpytí a každý obchod nebo bar, který míjíte, jako by vás lákal dovnitř mučivou září –, ale dojíždění nesnáším tím znepokojivým pocitem, že jsem součástí stáda tupě cválajícího k okraji útesu. Metro naštěstí čeká na nástupišti, dveře výstražně pípají. Vrhám se dovnitř a zjišťuju, že jsem se zaklínila v něčím podpaží, zatímco kdosi jiný mi zabodává svůj příruční kufřík do boku. Dvě stanice. Čtyři minuty. Budu muset ostře vyrazit z metra a vyběhnout eskalátor, abych vůbec měla nějakou šanci stihnout svůj spoj. Ne poprvé lituju, že do práce chodím v botách na vysokých podpatcích, ale kdyby rozdávali zlaté medaile za zdolávání davů během dopravní špičky, byla bych jednou z adeptek. Ještě před rokem bych to nedokázala – a ani by mě to netrápilo. Ráda bych se nechala loudavě vyvézt eskalátorem, sledovala jeden plakát na Lvího krále za druhým a pak se během čekání na další spoj zastavila v McDonaldu pro Big Mac a hranolky. 23


Místo toho jsem jako olympionička. Stihnu to o pár vteřin a jako na potvoru jsou všechna sedadla obsazená. Zůstanu stát, nohy mě po běhu na podpatcích k smrti bolí, a aby toho nebylo málo, jsem obklíčena několika kravaťáky, co se zvládnou rozkročit, jako by tu byli sami. Jedenáctiminutovou jízdu metrem věnuju přehlédnutí, co je nového na Facebooku a na Twitteru a Instagramu, a pak, když se ujistím, že všichni kolem mě jsou pohrouženi do svých sociálních sítí, a i kdyby přistoupil někdo úplně nahý, ani by si toho nevšimli, si nemůžu pomoct a otevřu Tinder. Osmkrát shoda! Věci se rozhodně daly do pohybu, poté co jsem si změnila úvodní fotku a upravila profil. Několika z nich napíšu –, těm, co vypadají, že by vážně mohli mít zájem o rande, a ne jen o náhodný úlet nebo trojku – a pak začnu rychle projíždět jejich profilovky, protože randění je hra, a abyste ji vyhráli, musíte být aktivní, alespoň podle článku v posledním čísle magazínu Grazia. Atraktivní mi nepřijde „milovník slaniny a fanoušek heavy metalu“ ani chlápek uvádějící, že „má šest stop a pět palců a myslí tím dva rozměry“, a vyhodím i pár naolejovaných torz, s povzdechnutím nad chabou nabídkou. Cítím, jak dopaminová euforie začíná mizet spolu s poznáním, že najít partnera na Tinderu je asi tolik pravděpodobné jako objevit život na Měsíci. Pak ale narazím na někoho, kdo mě donutí se okamžitě zastavit, s prstem namířeným proti jeho obličeji. James. Vážně to je on. James Wickenden. #NejlepšíKlukNaSvětě. 24


Proboha. Srdce se mi rozbuší strašně rychle a nahlas, jako bych byla na speedu, a musím si povolit šálu, abych se neudusila. Proč je na Tinderu? Je singl? Nevím proč, ale celou dobu jsem si představovala, že je pořád s Beccou, že se možná už dokonce vzali. Je docela šok zjistit, že je všechno úplně jinak. Je taky možné, říkám si, že s ní pořád je. Že je jako pár podobných chlápků, co jsem už na Tinderu potkala, ženatý, a přesto pokukuje po nějaké bokovce. Zoufale doufám, že ne. Má tu víc fotek – všechny propojené s facebookovým účtem. Na jedné je v plavkách na pláži kdesi v tropech, rozhodně ne v Bournemouthu, to je jisté. Je opálený a nádherný, s pekáčem buchet na břiše, péči o něj musí věnovat spoustu času. Na jiné pózuje v žaketu s květinou v klopě před vstupem do kostela. Paží objímá někoho, kdo však byl ze záběru vystřižen. Zajímalo by mě, jestli je to nějaká bývalka, nebo dokonce Becca. Na žádné fotce nemá na prstu snubní prsten. Dumám, proč se s Beccou rozešli. Došlo k té nehodě, samozřejmě. Ale to bylo už před třemi lety. Vyrojila se spousta dohadů, ale nikdy se k nám pořádně nedoneslo, co se s Beccou stalo po jejím návratu z nemocnice. Vybrala si odstupné a zmizela. Všechny její účty na sociálních sítích zůstaly neaktivní. Vím to, protože příležitostně nahlédnu na její Facebook, ale není tam nic než pár narozeninových přání od přátel, které nikdy nelajkovala ani nekomentovala. 25


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.