Skotova zajatkyně

„Ptát se tě! A dát ti tak možnost zkritizovat dalšího skvělé­ ho muže?“ Spolkl kletbu. „Čím tě urazil tentokrát? Okouzlujícím chováním? Příliš širokým úsměvem? Upraveným vzhledem?“ „Nemám ho ráda,“ prohodila s obvyklým úsměškem, který ho popuzoval. „Nemá ho ráda! Je elegantní a hezký, penězi oplývá víc než dost…“ „Jako moje kabelka.“ Nasypala fialový prášek do sklenice a zamíchala. „Ta má bohužel také víc osobitosti a téměř tolik in­ teligence.“ Tohle je ta potíž – jeho dcera odhání muže svou chytrostí. „Pane?“ ozvalo se ode dveří.

Pohlédl na sluhu. „Co je?“ „Je tu jakýsi pan Sikeston s několika dalšími muži a shání se po vás.“ Zpozorněl. Sikeston a jeho muži jsou tady, v Londýně? Muse­ lo se stát cosi velmi nepříjemného. „Sejdu se s nimi ve své pra­ covně.“ Sluha odběhl a Quentin vrhl po dceři podrážděný pohled. „Získala jsi odklad, děvenko. O vikomtovi si promluvíme u ve­ čeře.“ Ve tváři se jí objevil starostlivý výraz. „Ti muži jsou tu kvů­ li Padouchovi, papá? Víš, co ti řekl lékař – nesmíš se nechat vy­ provokovat.“ „Doktoři, ha! Jsou to samí hlupáci! Co ti mohou vědět?“ „Vědí dost.“ Zvedla sklenici. „Než se s kýmkoli sejdeš, měl by sis vypít posilující lék.“ „Žádný nechci, k čertu!“ Pořád se snaží ho rozmazlovat. Měl by na ni být přísnější, což na její zesnulou matku nikdy nebyl, jenomže za dnů, jako je ten dnešní, kdy mu dcera manželku tak silně připomínala, to bylo zatraceně těžké. „Nech tu věc s těmi muži na mně, ano? Nedělej si starosti.“ Dál se tvářila neústupně. „Tak mi aspoň dovol, abych ti po­ mohla do schodů.“ Pokusila se ho uchopit za paži, ale vyvlékl se jí, vystrašený pouhým pomyšlením, že by se jeho půvabná dcera ocitla v blíz­ — 10 —