Page 1

Prolog Londýn Květen 1822

Drahá Šarloto, doneslo se mi, že lady Venécie, Tvá bývalá žačka, opět odmítla dokonale vhodného nápadníka. Jakožto nezávislý pozorovatel soudím, že si lady zřejmě bere Tvé rady pro dědičky příliš k srdci. Jestli nebude opatrnější, dosáhne jen toho, že z ní bude osamělá stará panna. Tvůj bratranec Michael

Dcery jsou pro muže pohromou. Tak uvažoval Quentin Campbell, hrabě z Duncannonu, jemuž jeho čtyřiadvacetiletá dcera hýbala žlučí. Doufal, že ve škole pro mladé dámy, kterou provozovala paní Šarlota Harrisová, se naučí poddajnosti, ale Venécie tam pochytila ještě větší drzost. Po své matce zjevně zdědila nejen půvab, ale i vzpurnou povahu. A on už toho začíná mít právě dost! Našel ji v kuchyni jejich londýnského domu, připravovala ten odporný léčivý odvar, kterým mu pak prolévala hrdlo. „Jak se opovažuješ odmítnout vikomtovu nabídku k sňatku, když jsem mu dal svolení, aby se o tebe ucházel?“ spustil zhurta. Venécie, chladná jako horské jezero, dál drtila jakýsi nachový květ na prášek. „Papá, kdyby ses mě zeptal, než mu dáš svo­ lení…“ — 9 —


„Ptát se tě! A dát ti tak možnost zkritizovat dalšího skvělé­ ho muže?“ Spolkl kletbu. „Čím tě urazil tentokrát? Okouzlujícím chováním? Příliš širokým úsměvem? Upraveným vzhledem?“ „Nemám ho ráda,“ prohodila s  obvyklým úsměškem, který ho popuzoval. „Nemá ho ráda! Je elegantní a hezký, penězi oplývá víc než dost…“ „Jako moje kabelka.“ Nasypala fialový prášek do sklenice a zamíchala. „Ta má bohužel také víc osobitosti a téměř tolik in­ teligence.“ Tohle je ta potíž – jeho dcera odhání muže svou chytrostí. „Pane?“ ozvalo se ode dveří. Pohlédl na sluhu. „Co je?“ „Je tu jakýsi pan Sikeston s několika dalšími muži a shání se po vás.“ Zpozorněl. Sikeston a jeho muži jsou tady, v Londýně? Muse­ lo se stát cosi velmi nepříjemného. „Sejdu se s nimi ve své pra­ covně.“ Sluha odběhl a  Quentin vrhl po dceři podrážděný pohled. „Získala jsi odklad, děvenko. O vikomtovi si promluvíme u ve­ čeře.“ Ve tváři se jí objevil starostlivý výraz. „Ti muži jsou tu kvů­ li Padouchovi, papá? Víš, co ti řekl lékař – nesmíš se nechat vy­ provokovat.“ „Doktoři, ha! Jsou to samí hlupáci! Co ti mohou vědět?“ „Vědí dost.“ Zvedla sklenici. „Než se s kýmkoli sejdeš, měl by sis vypít posilující lék.“ „Žádný nechci, k čertu!“ Pořád se snaží ho rozmazlovat. Měl by na ni být přísnější, což na její zesnulou matku nikdy nebyl, jenomže za dnů, jako je ten dnešní, kdy mu dcera manželku tak silně připomínala, to bylo zatraceně těžké. „Nech tu věc s  těmi muži na mně, ano? Nedělej si starosti.“ Dál se tvářila neústupně. „Tak mi aspoň dovol, abych ti po­ mohla do schodů.“ Pokusila se ho uchopit za paži, ale vyvlékl se jí, vystrašený pouhým pomyšlením, že by se jeho půvabná dcera ocitla v blíz­ — 10 —


kosti těch lotrů, kteří ho očekávají. „Tebe se to netýká, tak se do toho nepleť.“ Otcův důrazný protest ji zarazil. „No dobře, jak myslíš!“ Začal se omlouvat, ale pak se vzpamatoval. Tohle je důležité. Tentokrát jí nemůže dovolit, aby strkala nos do jeho záležitostí. Pomalu stoupal po schodech a každou chvíli se zastavil, aby nabral dech. Zatracený sir Lachlan Ross a jeho vylomeniny – proč ho ten otrava nenechá na pokoji? Mohlo ho napadnout, že jakmile se Ross objeví v  Londýně, nastanou potíže. Mladý baronet žádal zpět, co podle něj patří jeho rodině a rodu Rossových, ale Quentin jeho požadavky odmítal, rozhodnutý nikdy Rossovi ani nikomu jinému neodhalit ošklivá tajemství minulosti. Od té doby však za svou mlčenlivost draze platil. Mladý vůd­ce klanu začal brázdit cesty coby Padouch. Vyvolával potíže a snažil se Quentina vystavit nátlaku. Okrádal jeho přátele, když zabloudili do Skotska, a říkal jim, ať se o náhradu škody obrátí na lorda Duncannona. Ten jim sice ztráty uhradil, ale připadal si trapně, když jim nemohl vysvětlit, proč vůbec byli okradeni. Do­ cházelo totiž na otázky, které odmítal zodpovědět. Quentin to snášel pět let a doufal, že hra nakonec Rosse unaví. Pak Ross drze oloupil Quentinova osobního správce, když jel ulo­ žit pachtovné. Částky za pronájem tvoří polovinu Quentinových příjmů, proboha! Kdyby to tak šlo dál, ten člověk by ho zruinoval! Proto najal Sikestona, čehož však už dávno lituje. Vstoupil do pracovny a přelétl pohledem zachmuřené obličeje shromážděných mužů. „Řekl jsem, že vás tu nechci vidět!“ „Neměli jsme jinou možnost,“prohlásil Sikeston. „Jsme na útě­ ku, abychom si zachránili život!“ Quentin se zarazil. „Před kým?“ „Před Lachlanovými lidmi. Pronásledují nás od okamžiku, kdy jsme opustili Rosscraig!“ Rossovo sídlo. K sakru! Neměl jim říkat, kdo je podle něj ve skutečnosti Padouch. „Měli jste ho chytit při činu a vtlouci mu do hlavy trochu rozumu, aby přestal s těmi nesmysly. Ne si na něj počkat mezi jeho vlastními lidmi!“ — 11 —


„Pokoušeli jsme se o to, zatraceně!“ vykřikl Sikeston. „Jenom­ že on nám nesedl na lep, bez ohledu na to, kolik vašeho zlata jsme utratili, kolik hostinců jsme navštívíli a  vychloubali se, že jsme vaši přátelé na cestách!“ „Myslíme si, že má společníka,“ vložil se do hovoru další muž. „Někoho v Londýně, kdo zná vaše přátele a napovídá mu, koho a kdy přepadnout.“ „Nebo je dost chytrý, aby nenaletěl hlupákům, kteří předstíra­ jí, že jsou gentlemani!“ vybafl Quentin. Měl si najmout zkušenější muže, ale kde je najít? I tyto hledal dost těžko. „U něj jsme také moc nepochodili. Jak se zdá, příslušníci jeho klanu nevědí, že jejich vůdce je Padouch!“ řekl Sikeston. „Uctívají ho a půjdou kvůli němu na smrt! Nepodařilo se nám zjistit ani to, kde tráví noci, ale na Rosscraigu to není! Je jako přízrak, vkra­ de se do sídla a zase vyklouzne ven, neustále obklopený svými muži…“ „Proto jsem nešel na úřady. Jeho klan by mu poskytl bezvý­ hradnou podporu a ochranu.“ Kromě toho by Quentin jen velmi složitě dokazoval, že Ross je skutečně Padouch, i když o tom ne­ pochyboval. Ross býval Quentinovým sousedem, a  úředníci by došli k závěru, že jejich spor je vyústěním majetkových nesrovna­ lostí. A kdyby někdo začal pátrat a objevil pravdu… Otřásl se hrůzou. „Takže jste ho nedokázali nalákat.“ „Cožpak o to,“ ohradil se Sikeston. „Ale jedině tím, že jsme vy­ díráním přiměli jednoho z příslušníků jeho klanu, aby zjistil, kde je. A pak, když jsme ho konečně dopadli, šlo všechno do háje!“ Quentin se zlostně zachmuřil. „Protože na vás poštval své lidi?“ „Ne! Dali jsme mu na pamětnou, přesně podle vašich instruk­ cí.“ Sikeston si vyměnil pohled se svými muži. „Jenže… ehm… Totiž…“ „Tak se vymáčkněte, proboha!“ „Zabili jsme ho, pane. Sir Lachlan Ross je mrtev.“ Quentinovi význam právě vyřčených slov došel teprve po chvíli. Pokoj se s ním rozhoupal. Určitě jenom špatně slyšel. „Vy jste ho zabili?“ — 12 —


„Není to naše vina,“ prohlásil další z mužů. „Když jsme ho na mostě přepadli, měl u sebe nůž. Nebýt toho, že ho tady Johnny přetáhl klackem přes hlavu…“ „Klackem!“ Quentin se prudce obrátil k  Sikestonovi. „Říkal jsem vám, že chci jen to, abyste ho trochu sejmuli!“ „Jistě, to jste říkal, pane, ale vy jste u toho nebyl! Ross je statný jako býk a rve se také tak! Navíc býval vojákem, o čemž jste se zapomněl zmínit, když jste nás najímal.“ Quentin se bál, že když jim to poví, odmítnou. Spolkl kletbu a upřeně pohlédl na Sikestona. „Takže ho zabila ta rána, je to tak?“ „A jestli ne ta, tak určitě voda. Poté, co dostal klackem, pře­ padl přes zábradlí rovnou do jezera.“ Sikestonovi zbledly rty. „Ani jednou se nevynořil.“ Quentinovi přeběhl mráz po zádech. „A co se stalo s tělem?“ „Jeho druhové nám byli v  patách, takže jsme neměli odva­ hu dál se zdržovat na místě, ale přežít nemohl. Když dopadl do vody, nevěděl o sobě.“ Quentin se svezl do křesla, zkroušený pomyšlením, co svým jednáním způsobil. Ti ničemové spáchali vraždu. Jeho jménem. Proboha, vždyť Ross měl matku, která na něm byla závislá, a jeho rod ho potřeboval… „Jestli tomu dobře rozumím, jeho druhové zjistili, že jste jim zabili vůdce,“ řekl chraplavě. „A vy jste je teď přivedli přímo ke mně.“ „Ne, pane. Byli jsme opatrní, aby nás nikdo nepronásledoval, ale musíme odjet z Londýna dřív, než nás najdou. Proto potřebu­ jeme zbývající peníze, které nám dlužíte.“ Quentin se zamračil. Platit lotrům poté, co spáchali vraždu, mu bylo proti srsti, ale neměl na vybranou. Stačilo utrousit před Rossovými lidmi jediné slovo o tom, kdo stojí za smrtí jejich vůd­ ce, a může si být jistý svým koncem. Na druhou stranu svár skončil. Quentinovi se podařilo zacho­ vat nepříjemná rodinná tajemství a Ross si všechno, co věděl, vzal s sebou do hrobu. Padouch už ho dál nebude mučit.

— 13 —

Skotova zajatkyně  

Historická romance

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you