Issuu

OBČASNÍK KNIHOVEN

OKRESU OPAVA

Srpen/2016

OKOO

Elektronické zpracování: Marek Ulička

2 43-

Obsah :  Úvodník (3)  Aktuálně    

Vesnice roku rozhovor (4-14) Nakladatelství Žár doporučuje (15-21 ) Novinky z Hlučína (22-23) Obec spisovatelů (24-26)

 Recenze     

Básně (27-33) Hrubá zeď (34-38) Oddělení pro dospělé doporučuje (39-42) Knižní tipy z Kateřinek (43-50) Novinky na DVD (51-53)

 Závěrem    

Letní čtení (54-56) Román neromán (57-63) Skřítek (64-67) Pyreneje(68-86)

Pro zvětšení na celou obrazovku klikněte na tento symbol, umístěný v pravém dolním rohu obrazovky

Vážené, vážení, letošní rozmarné léto pomalu končí. Kromě slunečných dní nás překvapily i prudké lijáky. Jeden z nich pronikl i do našich suterénních prostor. Naštěstí se tak stalo za provozu, takže škody mohly být rychle zlikvidovány. Také vichřice vyvrátila starou lípu u knihovny, což mělo za následek prohlídku stavu dalších stromů a navazující kácení. Prázdniny byly u nás v knihovně hodně pracovní. Kromě dílčích revizí proběhla velká akce na pobočce v Kylešovicích a samozřejmě generální úklid knihovny. Naše srpnové vydání však bude ještě hodně prázdninové. O akcích pro své čtenáře se rozepsala Lucka Kostková z Městské knihovny v Hlučíně. Darinka Šelderová se ve svém příspěvku zamýšlí nad dovolenkovým cestováním pouze s jednou knihou. Božena Klímová nás informuje o literárních počinech v širším regionu. O historii rožnovského pivovaru, kterou sepsal Richard Sobotka, se dozvíte v článku Dušana Žárského. A pokud jste zvědaví, jak probíhá soutěž Vesnice roku, tak si přečtěte rozhovor s komisařkou této soutěže Marií Šedou. Nechybí ani tradiční recenze a doporučení knihovnic. Věříme, že Vám srpnové vydání Oka vyvolá vzpomínky na pomalu končící prázdniny a pozitivně Vás naladí na úrodný knihovnický podzim. Přeji hezké počtení a krásné indiánské léto.

Zuzana Bornová

Rozhovor „Pět dní na cestách“ s lady Grey, komisařkou soutěže Vesnice roku. I letos se konala soutěž Vesnice roku, kterou za náš kraj v hodnotící komisi zastupuje komisařka, jinak metodička Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě, PhDr. Marie Šedá. Jak vypadají návštěvy komise, i zákulisí celé soutěže, se dozvíte z následujícího rozhovoru s Marií Šedou. Marie, jak hodnocení probíhá, musí to být zejména velmi náročné na organizaci? Každoroční soutěž Vesnice roku je velmi příjemným, i když náročným vybočením z pracovní rutiny. Letošní soutěže se zúčastnilo 11 obcí Moravskoslezského kraje. Byli jsme první komisí, která začala obce navštěvovat (a mnohé z nich zaskočila brzkým termínem). Díky tomu se komisaři Vesnice roku v MSK letos asi zapíšou jako „ranní ptáčata.“ Kdy soutěž probíhala? V termínu od 17. do 20. května 2016 jsme za podpory Moravskoslezského kraje (auta s řidiči) začali navštěvovat jednotlivé přihlášené obce. Jen tak mezi námi - není zrovna jednoduché, aby si 10 komisařů našlo týden, ve kterém nikdo nemá žádné jiné pracovní úkoly, jednání, schůzky. A to je v komisi, kde se setkává nejen zástupce SKIP, ale hlavně dva starostové obcí, které zvítězily v předchozích dvou letech, zástupce Ministerstva kultury a Národního památkového ústavu (v jedné osobě), představitelé Spolku pro obnovu venkova a Svazu měst a obcí, zástupci Ministerstva zemědělství, Společnosti pro zahradní a krajinářskou tvorbu, Ministerstva pro místní rozvoj a hlavně zástupce Moravskoslezského kraje, velmi obtížné.

Hm, co se zpočátku zdá jako dobrý výlet v pracovní době, je ve skutečnosti docela slušný zápřah? Jak vlastně soutěž vznikla? Pokud nevíte nebo jste nezažili na vlastní kůži soutěž Vesnice roku, tak jen připomenu, že jde o každoročně vyhlašovanou soutěž (od roku 1995). Jak říká web, „Cílem této soutěže je snaha povzbudit obyvatele venkova k aktivní účasti na rozvoji svého domova, zveřejnit rozmanitost a pestrost uskutečňovaní programů obnovy vesnic a upozornit širokou veřejnost na význam venkova, ale také snaha vyzdvihnout aktivity obcí, jejich představitelů a občanů, kteří se snaží nejen zvelebovat svůj domov, ale rozvíjejí i místní tradice a zapojují se do společenského života v obci.“ Obce mají různé důvody, proč se do soutěže hlásí (či nehlásí); někteří se chtějí svou obcí pochlubit, jiní chtějí soutěž podpořit, nováčci si dělají test o tom, jak je na tom jejich vesnice. Do krajského kola soutěže se může přihlásit každá obec, která má koncepční dokumenty, zajímavý společenský život, stará se o svůj stavební fond, přírodní prvky a zeleň, má aktivní občany a dobrou občanskou vybavenost. A hlavně chuť porovnat se s ostatními obcemi v kraji. No a ty obce, které se nehlásí, jsou možná jen zbytečně skromné nebo jejich představitelé mají pocit, že ještě nemají vše hotovo. Ale vše hotové nebude nikdy a je dobré ukázat, co se v obci mění. Letos jste hodnotili 11 obcí, sledovala jsem tvé články na facebooku, ale zajímalo by mě, jak obstály naše přihlášené obce a jak návštěva probíhala? V okrese Opava jsme začali na zámku ve Velkých Hošticích. Přivítal nás nejen starosta obce, ale také hrabě Chorynský s manželkou (v závěru akce jsem si neodpustila tanec s hrabětem – kdy mě to také podruhé potká)? Jednotlivé spolky působící v obci se představily v rychlém sledu, ať už to byli Furtisami, hasiči, aktivní ženy a další. Také jsme navštívili knihovnu a paní knihovnice se nám pochlubila nejen 5

se starými poklady, ale také chválila své spoluobčany, že jí nosí své staré a nepotřebné knihy do knihovny.

Knihovnu znám velmi dobře a z toho přání věru nemám radost (smích), ale jak to probíhalo dál? Následovala vycházka po obci a návštěva kostela, která byla opravdovým zážitkem – byli jsme účastníky svatebního pochodu malých nevěst a ženichů za doprovodu písní v podání skupiny Devatero. Cestou k hasičárně jsme narazili na babku recyklářku a prohlédli si dílny Charity. Se starostou a místostarostou jsme se přesunuli za zahrádkáři, ale cestou nás zastavili na celnici. Za doprovodu motorek (ze kterých nás lehce zamrazilo) jsme poznali i zbytek obce a shlédli i program na hřišti. Chcete vidět výstavu hroznů Slezska? Určitě se v září jeďte podívat právě do této obce!

Program byl tedy pestrý, stačíte stihnout vše, co si naplánujete, nebo se to občas zvrhne? Čas samozřejmě na prohlídce aktivit obce uteče jako voda a musíme pokračovat dále. Organizátoři nám mezi propagační materiály o obci (možná omylem) přibalili i podrobný minutový itinerář, ve kterém mě zaujala poznámka – v případně nepříznivého počasí se program nemění, pouze zajistit deštníky pro komisi! Jediné, s čím obce obvykle nepočítají, je zvídavost komise, hygienické přestávky a také ne vždy svižný přesun na další místo. Tím občas bouráme skvěle sestavené minutovníky návštěvy!!! O Velkých Hošticích bychom jistě mohli mluvit velmi dlouho, další navštívenou obcí byl Slavkov, který je těsně za Opavou? Slavkov není v soutěži žádným nováčkem. Letos soutěžil už potřetí. Se zvědavostí komisi vlastní jsme se přijeli podívat, co je nového. Přivítal nás pan starosta se svým týmem a vzal nás do hasičské zbrojnice (za tu získala obec Zlatou cihlu). Základní škola v obci se může pochlubit velkou úspěšností svých žáků při přijímání na střední školy. Ředitel školy František Hodný (nomen omen ) nám za krátkou dobu ani nestačil všechno sdělit – ale to nejdůležitější – že se ve škole řídí heslem: nejdříve výchova, potom vzdělání – to jsme si zapamatovali snad všichni. Přes Slavkov často jezdím a vidím, že v pátky, zejména v létě, to tam žije čilým spolkovým životem? Žít ve Slavkově také znamená to, že obec si svých lidí váží a všemožně je podporuje; ať už při narození, vstupu do školy, mimoškolním vzdělávání a také v běžném životě. Jak řekl pan starosta – je to péče o občana od narození až do posledních dnů.

A teď si musím přihřát svou knihovnickou polívčičku, knihovnu jste stihli? Neboj se, i do knihovny jsme se zašli podívat – není sice bezbariérová, ale je nově a vkusně vybavena a nabízí celou řadu aktivit pro dětské čtenáře. A nedávno dostala navíc jednu místnost! Nenavštívit knihovnu by byla velká chyba . Co bylo ještě zajímavého, čím se obec pochlubila? V okolí Slavkova je krásná příroda a rybníky a naučná stezka Hvozdnice. Pokud milujete pohádkové bytosti, zajeďte se podívat k rybníku – najdete tam skutečného vodníka a ani vám nebude říkat Fando. Spíše se dozvíte, jaké druhy ryb žijí v rybníku a co na ně platí… Brekekeke!

Zaujalo mě, jak jsi vyprávěla o životním osudu malíře Bohumíra Bociana, slavkovského rodáka. Musíme se s kolegyněmi vypravit do jeho expozice. Bohumír Bocian vyrůstal v početné rodině ve velké bídě. Jeho otec byl velký surovec. Po velkém výprasku teprve 12 letý Bohumír utekl a došel až do Francie, kde se stal uznávaným malířem. Vystavoval po celé Evropě a v 90. letech se stal čestným občanem Slavkova. Vzal si oceňovanou francouzskou sochařku Yvonne Tinayre. Oba jsou pochováni na slavkovském hřbitově, tam jsme také zašli. Jeho životní osudy a zejména návštěva jeho galerie byla pro mě neskutečným zážitkem, a všem návštěvu expozice malíře Bociana vřele doporučuji. Kdo ví, jaký by měl osud, kdyby ho těžké podmínky nevyhnaly z domova…

Další navštívenou obcí byly Větřkovice, ani tam se lidé nenudí, často o jejich aktivitách čtu v tisku nebo jsou Větřkovice vidět v regionálním vysílání. Přivítání v obci Větřkovice se ujal bývalý starosta, „hlavolamolog“ Dušan Lederer. Byl oblečen stejně jako ženy úřadu v bílé košili a modré sukni, a jeho veršované vítání komise a představení obce vyvolávalo salvy smíchu. Takže to vypadalo, že se nováček soutěže pustil do prezentace své obce s plnou vervou (na Dušana můžu prozradit, že některé ročníky jezdil s komisí jako zástupce SPOV ). Jak se ti líbilo v této obci? Díky obchvatu na Vítkov, už přes tuto obec tak často nejezdím, takže by se mohlo zdát, že naši vlastenci trochu zapadli. Zdání klame. Přesvědčili jsme se, že spolková činnost této obce je důkazem stálého a systematického rozvoje. V obci se realizují projekty „Kořeny“, „Čtenářství a angličtina“, „Dotkni se budoucnosti“ či „Večerní čtení se starostou“, tedy spousta aktivit, které by mohly inspirovat mnohé další obce nebo knihovny. A zajímavost? Obec Větřkovice je místem, kde se pravidelně koná mezinárodní výstava kuriozit a hlavolamů a má svůj oficiálně certifikovaný hlavolam s názvem Větřkovice. Zajeďte se do Větřkovic podívat 2. října. Hlavolamy vám zaručeně zamotají hlavu! Nebo požádejte Dušana Lederera, aby vám do knihovny půjčil hlavolamy. A pokud chcete zažít adrenalinovou zábavu, můžete se zúčastnit Traktoriády.

Další obcí byly Stěbořice, jak to probíhalo tam, také tato obec je hodně aktivní? Návštěva Stěbořic byla poměrně náročná, vždyť tato obec sdružuje další místní části, Nový Dvůr, Jamnici a osadu Březová. Není jednoduché ve dvou hodinách představit ne jednu, ale čtyři obce najednou. Přesto to starosta a jeho tým zvládli! Stěbořice také patří mezi nejstarší obce na Opavsku – dokonce se tam nachází i pohřebiště z velkomoravské doby. My v Opavě známe dobře pana Karla Kosteru, sbormistra a neúnavného organizátora koncertů vážné hudby a sborového zpěvu. Také stěbořické plesy jsou pověstné. Pan Kostera je úžasný člověk, otevřený, pohodový, který hudbou žije a umí rozezpívat i nezpěváky, kromě toho jeho sbírka religiózních předmětů je jedinečná. Setkání s ním bylo úžasné a zasloužilo by si mnohem více času! Stěbořice jsou velmi soudružná obec, pilně pečující o obnovení zapomenutých tradic, v obci pracují spolky Orel a Sokol (a jestlipak víš, čím se liší?), dále je tu Matice Slezská a činnost mnoha dalších sdružení a spolků je velmi bohatá. Mile nás překvapil mladý a veselý farář. A vůbec, když chceš vědět o obci i farnosti více, podívej se na jejich profil na FB!

Nakonec mi prosím prozraď, kdo byl nejlepší? Ale to už přece víš… Já ano, ale ať to máme hezky černé na monitoru… Zlatou stuhu získala obec Velké Hoštice a Místní knihovna ve Slavkově obdržela obec Diplom za moderní knihovnické a informační služby. Vyhlášení proběhne v srpnu ve Velkých Hošticích, už se těšíme, jak to obec pojme. Jen prozradím – my komisaři se ve Velkých Hošticích sejdeme den předem, abychom se spolu v klidu (bez časového itineráře) sešli, popovídali si a poznali obec i z jiného úhlu pohledu. Vůbec ale není důležité, kdo vyhrál a jakou stuhu si odnesl. Podstatné je něco úplně jiného – pospolitost lidí, snaha měnit život v obci k lepšímu, chuť ukázat, čím je jejich obec jedinečná. A to se obcím daří.

Marie, to jsou krásná slova, a už jsou v digi prostoru navždy  Komisař Grey - pod čarou k Vesnici roku:

Marie v sobě nezapře metodika, proto pro nás, kterým se to stále plete, připravila malé metodické pojednání o problematice soutěže Vesnice roku a Knihovna roku. Co vlastně získávají oceněné knihovny? Nejlepší obce v soutěži získávají stuhy – od Zlaté (za vítězství v krajském kole), přes Modrou (za společenský život), Bílou (za činnost mládeže), Zelenou (za péči o zeleň a životní prostředí) až po Oranžovou stuhu (za spolupráci obce a zemědělského subjektu). Nejlepší knihovna soutěžících obcí získává Diplom za moderní knihovnické a informační služby. Tyto ceny jsou různě finančně dotovány, důležitější je ale prestiž, kterou obce mohou získat. Vesnice roku a Knihovna roku – jak spolu souvisí? Možná to nevíte, ale vysvětlím. Do soutěže Knihovna roku, kterou každoročně vyhlašuje Ministerstvo kultury, jsou v kategorii a) „základní knihovna“ knihovny zpravidla nominovány v návaznosti na soutěž Vesnice roku, vyhlašovanou Ministerstvem pro místní rozvoj jako součást Programu obnovy venkova, a hodnoceny porotou Ministerstva kultury. Která knihovna bude letos TOP, se rozhodne až začátkem září, kdy začnou návštěvy nejlepších knihoven v jednotlivých krajích. A když prozradím, že v komisi máme zástupce i našeho kraje… ale ne, komisaři nerozhodují podle sympatií, ale podle činnosti. Necháme se překvapit. Od „nás“ samozřejmě postupuje do celostátního kola knihovna ze Slavkova. A k Vesnici roku ještě dodám:

• Skvělou pomůckou pro sladění termínu je program doodle, pomocí kterého nejen najdeme vhodný termín, ale i zadáváme velikost triček, které už druhým rokem komise hrdě obléká. • Už dávno neplatí, že obec je kostel, fara, knihovna. Dnes je to kostel, škola, hasiči! • Na návštěvu každé obce jsme si letos stanovili 120 minut. A i to bylo někdy málo. • Komisaři jsou také lidé a občas potřebují hygienickou pauzu. Někdy je to velmi těžké… čas na prezentaci je neúprosný a každá minuta dobrá! • V obcích nás vítají úžasní lidé, mají v sobě hrdost na svou obec. Já se někdy na obec dívám a přemýšlím – chtěla bych tady žít? • Krásná příroda, památky, stavby… někdy kolem chodíme a ani si neuvědomujeme, že se máme zastavit a rozhlédnout. Při soutěži máme příležitost! • Obce nás mnohdy potěší – divadlem, golfem, tancem, jízdou na netradičních dopravních prostředcích, soutěžemi a jinými zážitky. A my se nikdy nedáme zaskočit a zapojujeme se. • Obce, které se hlásí už opakovaně, nás umí vždy překvapit tím, co nového se vybudovalo a změnilo k lepšímu. • To nejtěžší je v závěru soutěže – rozhodnutí… • A na závěr, před slavnostním vyhodnocením soutěže, se my, komisaři, sejdeme a konečně máme čas na sebe… jsme prostě dobrá parta.

Marie Šedá, jako krajský komisař Vesnice roku v MSK, alias Komisař Grey Zuzko, moc děkuji! A tvým metodikům za přípravu „svých“ knihoven. 14

Nakladatelství Žár doporučuje JANA HOCHMANNOVÁ MÁ VKLADNÍ KNÍŽKU Jak známo, vkladní knížky dnes již neexistují, nicméně ostravská spisovatelka JANA HOCHMANNOVÁ si název VKLADNÍ KNÍŽKA vybrala pro svou novou povídkovou knihu, a podobu někdejší vkladní knížky imituje i její obálka. V knize je 14 povídek ze současnosti a velmi dobře ji charakterizuje úvodní motto: Peníze nejsou vše, za vším hledej lásku. Klíčovým motivem jednotlivých prozaických textů je totiž právě láska, a to v nejrůznějších podobách: láska mezi ženou a mužem – nebo dvěma muži, milenecká, mateřská, otcovská, manželská či první láska. Ukázka z knihy: Vypili jsme každý dvě skleničky slivovice, kterou David vytáhl z kredence, a já se zeptala, jestli nebude lepší, kdybychom teď šli ven, někam se projet tím hezkým autem. Ale on na to, že když už pil, tak že mě dneska tím autem svézt nemůže, ale že má chuť se opít. I já jsem v tu chvíli měla chuť se opít, protože jsem pocítila, jak je svět strašlivě nespravedlivý a smutný a jak se může lidský život najednou useknout a zkrátit. Připadalo mi hrozné, že ten krásný Alain Delon nechal Milana úplně samotného s jeho dluhy, které za něj bude muset zaplatit. Najednou mi ho zabylo strašně líto a věděla jsem, že jej musím nějak potěšit. Dala jsem mu pusu, objala ho a pohladila po vlasech. Přitiskl se ke mně a vzal mě kolem ramen. Tělem se dotýkal mých prsních bradavek a mi se z 15

toho začínala točit hlava. Cítila jsem, jak mi Milan zajíždí svýma zvědavýma rukama do výstřihu, jak mi postupně rozepíná košili, jak se mi přisává na krk a vdechovala jsem zvláštní vůni jeho parfému. V tu chvíli jsem zapomněla na Alaina Delona, na Davida, na kluky ve třídě i na svůj filmový idol Arnieho Schwarzeneggera. Teď existoval jen Milan, který mě dokázal vzrušit natolik, že jsem od něj ten den odešla jako žena.

Pro všechny povídkové texty je charakteristická logická stavba děje, zvláštní napětí, imaginace a autorčin humor. Její tvorbu můžeme také přirovnat k povídkám známého anglického autora Roalda Dahla, který své čtenáře (tak jako ona v této knize) překvapí vždy skvěle vystavěnou zápletkou a nečekanou pointou. Nakladatelství ŽÁR vydává především elektronické knihy. Nejinak je tomu u této publikace, e-kniha je k dispozici u všech známých prodejců elektronických knih, vyšla však také v omezeném nákladu v tištěné verzi a zvláště pro potřeby knihoven ji lze stále objednat na info@zar.cz. ISBN 978-8086725-83-3, brož., 120 stran, 180 Kč. 16

POHÁDKY JINDŘICHA MALŠÍNSKÉHO Pan Jindřich Malšínský není severomoravský, ba ani moravský autor, pochází z Horní Plané na Šumavě, ale našel si cestu do ostravského elektronického nakladatelství ŽÁR a jeho tvorba již byla v tomto časopise představena spisovatelkou Boženou Klímovou. Autor až do svých téměř 80 let (je ročník 1932) vydával své knihy vlastním nákladem, a teprve před 3 lety byl přijat do Obce spisovatelů. Napsal celkem 17 knih, z toho 6 pohádkových. Věnuje se mnoha žánrům, jmenujme např. aforismy (A-FÓR-ISMY, CITÁTY A CINTÁTY), povídky (KOHO V NOCI NEPOTKÁTE), romány (JULIE, KDE MÁŠ ROMEA) či biografie (PRINCIPÁL). Velmi zajímavá je také jeho tvorba pro děti. V nakl. ŽÁR vydal v minulosti tři pohádkové knihy a e-knihy: Princezny to mají těžké, O víle Kristýnce a její volné pokračování O víle Kristýnce a Duhovém princi. Pohádky jsou určeny nejmenším dětem a jsou velmi milé, čtivé, přitažlivé a plné lásky a porozumění. Vyšly vždy v elektronické podobě a k tomu také tiskem, ale ty již jsou vzhledem k nízkému nákladu rozebrány. V první části O víle Kristýnce se čtenáři mohli seznámit nejen s touto pohádkovou vílou, ale i s jejími přáteli v lese: žabkou Boženkou, ježkem Vojtou, zajíčkem, beruškou Janinkou, žížalou Žanetkou a dalšími. V závěru knihy Kristýnka potkala velkou lásku – Duhového prince – a v druhé části nazvané O víle Kristýnce a Duhovém princi spolu prožijí spoustu nových dobrodružství. Letos v červnu vydal p. Malšínský v ŽÁRu třetí pokračování, nazvané Maruška a motýl Tymiján. O čem pojednává? Na louce, v malované chaloupce pod modřínem, se víle Kristýnce a Duhovému princi narodila holčička Maruška. Seznámíte se s jejími 17

kamarády, ježkem Vojtou, načančanou žížalou Žanetkou, beruškou Janinkou a dalšími přáteli. Janinka po očku pomrkává po motýlu Tymijánovi, Maruščinu ochránci, který holčičku doprovází od narození, přes první krůčky a zlobivý zoubek až mezi prvňáčky. Ukázka z knihy: Konečně se otevřely dveře a paní Kovaříková držela v náručí plačící uzlíček. „Tak vám gratuluju, princi. Je to panenka jak z růže květ. Hezká po Kristýnce a nebojácná po vás. Jakpak se bude jmenovat?“ Než se stačil Duhový princ nadechnout, z vedlejší místnosti se ozvalo: „No přece Maruška.“ Od té doby na louce spolu hospodařili Duhový princ s Kristýnkou a holčičkou Maruškou. Maruška měla baculaté červené tvářičky, roztomilé růžové prstíčky, na každého se usmívala, sem tam si zaplakala, prostě holčička jak má být. Než usnula, Kristýnka ji nakojila a uložila do postýlky na polštářek s vyšitým motýlkem a barevnými kytičkami. Motýlek se jmenoval Tymiján. Nebyl to obyčejný motýlek, jak byste si mysleli! Byl to motýl z pohádky. Na hlavě měl zelenou čepičku s bambulkou, červeně olemovanou, tmavohnědý kabátek a na křídlech barevná paví očka. Na nožičkách teplé žluté bačkůrky a na tváři úsměv od ucha k uchu. Holčička spokojeně oddychovala a naslouchala tichému vyprávění maminky. Jednou jí povídala o mravenečkovi, jindy o žábě Božence, žížale Žanetce, berušce Janince a ježkovi Vojtovi. Po pohádce jí Kristýnka 18

upravila polštář, aby se jí hezky spalo, popřála dobrou noc a krásné sny. Když začala v noci poplakávat, motýl ji něžně pohladil, políbil na čelo a oba pokračovali v blaženém spánku. Tu noc se Marušce zdálo o motýlkovi, který jí v černém fráčku, bílé košili a kloboučku přinesl kytici rudých, růžových a žlutých růží s poupátky. Hluboce se uklonil a řekl: „Jmenuji se Tymiján a budu tvým kamarádem, ochráncem a pomocníkem. Aby nám nebylo smutno, když se spánek někde zapovídal, budeme si spolu vyprávět a hned nám bude veselo. A protože miminka ještě neumí mluvit, povím ti jedno velké, převeliké tajemství. Je tomu dávno, hodně dávno, když se mi moje prababička z Údolí motýlů svěřila, že když řekneme: ocásek myší, můžeme si spolu povídat a nikdo nás neuslyší. A hned to vyzkoušeli. „Tak dobrou noc, Maruško,“ řekl tiše motýlek. Maruška mu odpověděla: „Dobou noc, motýlku, mám tě moc ráda.“

Knihu ilustrovala mladá talentovaná výtvarnice Lenka Lisovik a několik výtisků je stále k dispozici, objednat lze na info@zar.cz. ISBN: 978-8086725-84-0, brož., 100 stran, 180 Kč. Na září 2016 připravuje nakl. ŽÁR další knihu Jindřicha Malšínského, nazvanou Na křídlech andělů. Dušan Žárský Richard Sobotka – Rožnovský pivovar O rožnovském spisovateli Richardu Sobotkovi je známo, že ať zpracovává jakékoliv téma, je konečná podoba díla, zvlášť z oblasti literatury faktu, vždy zárukou toho, že se čtenář setká s precizně odvedenou prací, a informace, jež jsou mu předloženy, jsou výsledkem mnoha hodin autorem strávených při studiu všech možných pramenů či rozhovory se zasvěcenými lidmi, kteří rádi podlehnou Sobotkovu kouzlu a do detailu mu vylíčí odpovědi na někdy ani nevyřčené autorovy otázky. Nejinak je tomu u publikace, která se věnuje velmi zajímavé historii pivovaru v Rožnově pod Radhoštěm, jež autor vydal v malém nákladu tiskem a následně ji prostřednictvím nakl. ŽÁR (www.zar.cz) poskytl zdarma k dispozici čtenářům v elektronické podobě. Pivovar v Rožnově vystavěl roku 1712 majitel rožnovského panství Karel Jindřich z Žerotína. Žerotínové vařili v Rožnově pivo až do roku 1815, pak Kinští až do roku 1899, kdy celé panství i s pivovarem prodal Rudolf hrabě 20

Kinský baronu Arminu Popprovi. Ten nevýnosné panství prodal roku 1912 i s pivovarem Vídeňskému spolku pro výrobu celulózy ve Vratimově a 1. února téhož roku je odkoupilo Vítkovické horní a hutní těžířstvo, které bylo majetkem barona Rothschilda a rytíře Gutmanna. To je jen začátek velmi zajímavé a dlouholeté historie jedné firmy, o které kniha pojednává. Krásnou grafickou podobu ji dal – jak už to u Sobotků bývá zvykem – jeho syn-grafik Jakub Sobotka a publikace je doplněna dobovými i současnými fotografiemi a nákresy.

Kniha má 96 stran, a jak již bylo uvedeno, její elektronická verze je zdarma k dispozici ve formátu PDF na největších prodejních serverech knih a e-knih, např. www.kosmas.cz. Dušan Žárský 21

Novinky z Hlučína Pořád se děje něco nového, doba je rychlá, technika jde kupředu, lidé jsou náročnější a od nás se očekává, že neustrneme na jednom bodě . A my rádi vyjdeme čtenářům vstříc. V poslední době jsme na základě přání našich návštěvníků i z vlastní iniciativy zavedli několik novinek. Služba zasílání e-mailových předupomínek a oznámení o rezervaci u nás není ničím novým a funguje ke spokojenosti čtenářů již několik let. Letos jsme však nově přidali navíc zasílání nejen předupomínek, ale také upomínek a oznámení o vyřízené rezervaci prostřednictvím SMS zpráv. Služba se setkala s nadšením především u čtenářů, kteří nenavštěvují email příliš často, mobil však mají u sebe prakticky neustále. Dříve se tak dozví o tom, že už pro ně máme připravenou očekávanou knihu nebo že je nejvyšší čas vrátit zapůjčené knihy, případně že termín vrácení zkrátka nestihli. Tolik k technickým novinkám, máme ale něco nového i pro požitkáře . Čtenářům, kteří tráví v knihovně více času, jsme se rozhodli zpříjemnit posezení možností dát si něco dobrého k pití. V nabídce máme pět druhů teplých a šest druhů chlazených nealko nápojů. Horké nápoje vyrábíme z kapslí v kávovaru Dolce gusto. Je velmi příjemné, když se knihovnou začne linout vůně právě uvařeného espressa nebo horké čokolády a je ještě příjemnější přečíst si nad šálkem něčeho dobrého čerstvé noviny nebo časopis přímo „u zdroje“. Chlazené nápoje zase přijdou vhod v horkých letních měsících. Prázdniny-neprázdniny, děti chodí do knihovny i v létě a my jsme za to rádi. Pro naše nejmladší čtenáře připravujeme celoročně nejrůznější soutěže a hry. O prázdninách jsme pro ně přichystali navíc dvě dopolední akce – oblíbený pexesový turnaj o ceny a také herní den v knihovně. Na herním dnu bude pro děti připraveno několik společenských her, které si mohou spolu vyzkoušet. Děti si také mohou přinést z domu své vlastní hry a naučit je své kamarády. 22

Po několik let jsme v knihovně pořádali každoroční bezplatnou burzu knih. Ta spočívala v tom, že lidé mohli do knihovny přinést knihy, pro které už doma nemají místo a myslí si, že by knihy mohly udělat radost ještě někomu dalšímu. Stejně tak si mohli z burzy cokoli odnést, a to i když sami žádnými knihami nepřispěli. Letos jsme se s ředitelem Kulturního centra Hlučín rozhodli nainstalovat v Hlučíně celkem pět knihobudek, které budou sloužit lidem jako jakási „stanoviště“ pro bezplatnou výměnu knih. O jejich umístění ještě přemýšlíme, jedna však bude určitě před knihovnou a jedna bude zpříjemňovat lidem odpočinek v areálu Hlučínského jezera. Tyto knihobudky budou vlastně celoroční otevřenou burzou knih mimo prostor knihovny. Tyto prázdniny u nás probíhá i nepříjemná a špinavá, ale bohužel už akutní a nevyhnutelná práce, a to oprava praskajících stropů v prostorách oddělení pro dospělé čtenáře a chodby. Současně dojde také k výmalbě některých místností. Snažíme se tedy ochránit knihy a techniku před všudypřítomným prachem, což je i přes důkladné zakrytí zřejmě nadlidský úkon. Tyto opravy si vyžádaly uzavření knihovny po dobu dvou týdnů. Mezitím bylo nutné opravit, obměnit a obnovit knihovní fond na pobočkách v Bobrovníkách a Darkovičkách. Jak je zřejmé, v knihovně prázdniny neslouží k odpočinku, ale jako záminka k pracím, na které není během roku prostor a čas . I přesto věřím, že si každý z nás najde během léta čas na relaxaci a stráví dovolenou přesně podle svého gusta.

Mgr. Lucie Kostková vedoucí knihovny

Co možná ještě netušíte… (Upoutávka)

Obec spisovatelů se rozhodla dát svým členům možnost prezentovat tvorbu v almanachu, který bude už brzy vznikat a vyjít by měl v prvním půlroce 2017, či již na konci tohoto roku…

Čtenářsky předpokládám, že půjde o pochutinu, o přehled básní, povídek, aforismů, esejů, atd.

Autoři musí jen dodržet předepsaný počet stran nabídnutých materiálů.

Citace ze stran: www.obecspisovatelu.cz

„Obec spisovatelů ČR se rozhodla vydat publikaci nazvanou Almanach Obce spisovatelů ČR, která bude složená z autorských příspěvků svých členů. Náklady na vydání publikace uhradí Nadační fond Obce spisovatelů, každý člen OS má k dispozici 6 stran wordovského dokumentu (u souvislého textu jde přibližně o 22.000 znaků, včetně mezer). Literární žánr i tématické zaměření příspěvku je libovolné, může 24

tedy jít o poezii i prózu, popř. o ukázku delšího textu, a to i textu již publikovaného. Příspěvky budou v publikaci řazeny za sebou podle abecedního pořadí autorů, kniha bude také obsahovat kompletní seznam členů OS. Jako autorský honorář obdrží každý autor publikovaného příspěvku jeden výtisk Almanachu, další výtisky bude možné si objednat nebo zakoupit v běžné distribuční síti. S ohledem na předpokládaný počet autorů přijímáme příspěvky zaslané pouze elektronicky. Uzávěrka příspěvků: 1. září 2016 Předpokládaný termín vydání publikace: závěr roku 2016 nebo první pololetí roku 2017. Příspěvky s uvedením jména a příjmení autora určené pro Almanach OS přijímá tisková mluvčí OS Daniela Kovářová na e-mailové adrese (daniela.kovarova@gmail.com). Těšíme se na vaši reakci. Věříme, že většina členů Obce spisovatelů ČR projeví zájem o představení své tvorby a že tak založíme tradici vydávání Almanachů Obce spisovatelů ČR. Tomáš Magnusek, předseda Obce spisovatelů ČR˝

*** Doufám, že titul zprostředkuje dostatečný přehled českých, moravských a slezských psavců. Literatura totiž nezná hranice, ani regionální, ani státní. Což je vlastně velké štěstí! Nemyslíte? Těším se na knihu už teď, a dopředu ji doporučuji. Almanachy, antologie a jiné větší prezentace jsou užitečné, v jedné knize nabízejí široký výběr, a to je to, oč tu běží. Seznámit se dostatečně s Obcí spisovatelů ČR! Držme se tedy naděje, že se vše podaří uskutečnit! 25

E-mail z Prahy od paní Kovářové mne informoval, že dosud přispělo kolem 40 členů, převážně povídkami, mezi nimi např. básník a spisovatel Ondřej Hník, básnířka, spisovatelka, autorka učebnic a překladatelka Milena Fucimanová nebo prozaička, publicistka a překladatelka Iva Pekárková, která dlouho žila v USA. Krátce pobyla V ČR a od roku 2005 údajně žije v Londýně. Autorská minima se nebudou uvádět, ale zato dobře poslouží kompletní seznam členů celé Obce spisovatelů v ČR.

Božena Klímová

Básně, poezie, verše… Račte si z názvu vybrat! K létu totiž patří nejen pohoda, radost, hezké počasí, dovolená, ale také dobrá kniha. Nikoliv pouze žánrem krimi a krásnou literaturou je živ čtenář. Labužník potřebuje k životu poezii. A já vám teď nabídnu hned dva tituly. Almanach Řezbáři stínů, editorem je už zkušený autor Vladimír Stibor (Sedlčany u Prahy). Znovu se pustil do nerovného zápasu příznivců a odpůrců almanachů jako takových. Směle tvrdím, že on ale vítězí. Titul je velmi obsáhlý. Rozsah 204 stran! Rozměry: 14,5 cm x 21 cm. Výška hřbetu (s názvem) 1,6 cm. Ilustrace: Luciána Křížová – Stiborová. Její kresba zdobí také obálku. Lepeno, barva stránek – smetanová. Najdeme tu známá i neznámá jména, nikoliv nekvalitnější tvorbu. Jmenuji: Milan Balabán, David Bátor, Věra Bartošková, Vladimír Stibor, Ladislav Muška (aforismy) a třeba ještě Bronislava Volková, Olga Nytrová, Ivo Odehnal, Radana Šatánková, či Bohumil Ždichynec. Zúčastnila jsem se, ke své radosti, také a to 4 básněmi z nového rukopisu a jsem za to povděčná. Ovšem editor V. S. si k prezentaci dopřál jen jednu ze svých básní… Ačkoliv nám ostatním dal dost prostoru. Na snímku Vladimír Stibor 27

Název titulu byl do poslední chvíle utajen. Troufnu si tvrdit, že se povedl! Co k němu uvádí V. S.?

Jsem v pokušení říci: Řezbáři stínů jsou jako básníci. Pachtí se za básní, která kdykoliv může zmizet, někdy ale smí za sebou nechat hlubokou stopu. (Z Editorialu V. S.) Nahlédnutí do knihy.

Ukázky z některých textů: Kolik je hodin, ptám se a náhle se mi zdá že jsi na mé chundelaté hlavě 28

bílá zářivá věrná dívčí ruko (Milan Balabán, str. 10)

Slunce je nejznámější exhibicionista Jen se podívejte Ani zbla se nestydí: Své ántré rozbalí ve velkém Pokaždé k ránu… Tak sebejistě Že ani městský strážník přitom

Nepomyslí na přestupek (Radana Šatánková, báseň Ranní parukářka, str. 152)

Nejsem ani zrnko písku u tvých nohou; nejsem ani z obelisku, z něhož vítr odsekává tu rty, 29

tu sázku na bolístku. (Vladimír Stibor, str. 151)

Milenka, s kterou nám to nevyšlo: Mýlenka. Každý je starý tak, jak to cítí jeho protějšek. Úmrtní lože lásky nemusíte hledat v cizím bytě. Podklady pro milostné vzpomínky si obstarejte včas. Později nemusí být k dostání. (Ladislav Muška: z aforismů, str. 115)

Nepotkáš v životě úplného člověka kterému by život nezkarikoval podobu veškeré završení je nad naše představy neumíme ani vykoktat slovo spása (Olga Nytrová, báseň Koktání o spáse, str. 117)

Jelikož almanach (s kterým bylo bezpochyby práce až nad hlavu) nese podtitul Almanach české poezie 2016, Vladimír Stibor & kolektiv, získáte 30

jeho zakoupením přehled kdo, jak, co tvoří a najdete si třeba nového oblíbeného básníka. Doporučují hlavně knihovnám. Dobrá příležitost pro studenty! Prodejní cena: zhruba 200,- Kč.

Pozvánka na autogramiádu vypadala takto:

A kdyby snad někdo chtěl mocí mermo najít závady, ať vezme v úvahu jedno letité moudro: Ten, kdo nic nedělá, nic nepokazí! 

*** A teď už k další poezii! Tou je sbírka již zmiňovaného Vladimíra Stibora. Jeho poetika je poznatelná, miluje jeřabiny, moře, člověčenství… Knihu vydal pan Hodek, Paperjam. Rozsah 72 stran. Lepeno, se hřbetem a názvem. Na obálce kresba. Tisk na silnějším papíru, s odstínem příjemné smetanové. Ilustroval: Roman Szpuk. Sazba: Andrea Machová. Vydáno v dubnu letošního roku. Cena přibližně: 120,- Kč. Rozměry: 13 cm x 19 cm. Síla hřbetu: 0,6 cm. ISBN: 978-80-87688-45-8. Níže nahlédnutí do otevřené publikace:

Jako doporučení ráda využiji části doslovu Vladimíra Podroužka. Co říká?

Krajina dětství není jistě jedinou podmínkou vzniku básnického cítění, ale pro vnímavého Vladimíra se stala silným poutem, které se objevuje zjevně, či skrytě v celé jeho tvorbě. … Pak se zvrtne čas rozválí listové těsto na nejjemnější pláty; do nich zabalí granátová jablka, dužinu z ananasů jako sedm gramů duše, posléze přidá hrst perel, aby ty drobné, palčivé hvězdné oblázky zůstaly ležet u tvých nohou

(V. S., z básně Sargasové moře, str. 68)

*** Jistě by vás zajímalo, stejně jako mne, kde se u Vladimíra Stibora vzala ta tužba po moři, po bílých stavbách, lasturách, písku… to vše promítnuto na pozadí historie. Tak snad to vyzvím do příště. Božena Klímová 33

Hrubá zeď slova – David Bátor (Recenze)

Motto: Vlezl do mne Boudník/ a tak jsem dělal grafiky/ přímo ve fabrice/po šichtě, / na stolech našich svářečů. A byl tam tehdy celý vesmír – / před ním jen tak neutečeš, / utíkal jsem jen před skutečností, / která byla totálně na… však víš. (DB, str. 32)

David Bátor nedávno představil svou novou básnickou sbírku a obohatil tak již pěknou řádku svých knih.

Připomeňme, že autor je rodák z Opavska a žije trvale v Brance u Opavy. Jeho pole působnosti je různorodé. Od básnictví, po spisovatelství, po pořádání literárních setkání, atd.

Již sám titul přiznává, že půjde o verše drsnější, jako hrubá stavba, avšak najdou se tam i měkčí tóny. 34

Básník se vyznává, že tato kniha je vypořádáním se s minulostí, hravou, nemilosrdně drsnou, dravou, která poznamenala jeho vnímání světa a lidí, a on se touto cestu pokouší uzavřít minulost a jít dále.

Svědčí o tom i poslední báseň, se sugestivním názvem Já: tu si oblíbili zpěvák Pepa Nos a básník Petr Hruška.

K vydání se přihlásil pan Hodek, a jeho vydavatelství a tiskařství Paper Jam z Hradce Králové, v květnu 2016, v této produkci jde o 47. publikaci. Vydání první. ISBN 978-80-87688-46-5; prodejní cena 120 Kč. Odkaz na web, kde zjistíte více: www.paperjam.cz.

Korektury Hrubé zdi slova: Andrea Machová. Sazba: Milan Hodek. A u ilustrací na chvíli zpomalme.

Původcem kreseb je Michael Foltýn. Knihovník, grafik, malíř a kreslíř. Žije v Hradci nad Moravicí. Oba pány váže rodinné spojenectví – jsou totiž bratranci, a není tedy s podivem, že si tak „padli do noty”. Jeho stylem je realismus. Na jeho kresbách, Na snímku je David Bátor, s jinou svou grafikách, malbách a obrazech jsou sbírkou. zachycováni lidé v různých životních situacích, také rád ztvárňuje krajiny, zátiší, náboženská a historická témata.

Titul obsahuje 40 básní, rozsah je 62 stran. Autorská minima Bátora a Foltýna tuto pěknost uzavírají. Nechybí ani nutný obsah. Rozměry: 11,5 cm x 16,5 cm. Kniha je lepena, se hřbetem a názvem. Uvádí ji údaj: Básně z fabričních let (2006 – 2013).

Dedikace: Věnováno kolegům z bývalé Klassy a dělníkům ve Slezsku.

Vřele sbírku doporučuji – jak knihovnám, tak čtenářům samým. Investujte do poezie. Ta s věkem nezevšední a neztratí nic ze svých hodnot.  Navíc D. Bátor je znám nevšedním výběrem slov, metafor, přirovnání. Zdá se, že své básně vlastně kreslí… jen místo pastelů užívá verše!

Ukázky:

V panoptiku jsem žil. Nakonec sedm let je Vlastně jenom pár chvil. (D. B., str. 21)

Nefrajeřím. Nemám proč. Raději u dna ležím. A naslouchám Styxu. Jako víře v budoucnost. (D. B., báseň U dna, str. 17) 37

Aha – Bůh se asi nasral! Ale od kdy Bůh a strop jednou jsou? Hovadina. (D. B., str. 14)

Hrubý steh kůže a duše věčná mše – klenba světla i slova. Skřek fabriky, ten prales divoké minulosti zarostl navěky světlem. (D. B., báseň Hrubý steh kůže, str. 54)

Božena Klímová

Oddělení pro dospělé doporučuje Nina Georgie je německá spisovatelka a novinářka, narozena 30. 8. 1973 v Bielefeldu. Neabsolvovala ani střední školu, od svých 14 let pracovala v různých restauračních zařízeních, a to byla její univerzita. Novinařině se zase vyučila v Penthouse. O tom, že to bylo jako průprava pro psaní dostačující, svědčí skutečnost, že se jako novinářka a spisovatelka na volné noze uživila od r. 1993. Stačila napsat pod svým jménem sedm románů, pod pseudonymem Anne West publikovala populárně naučné knihy v oblasti lásky, sexuality a erotiky a pod jménem Nina Kamer (po svatbě) byl vydán v roce 2008 dokonce i její thriller.

Zdroj: Databáze knih Nina Georgie: Levandulový pokoj Je to román o jedinečné síle knih, o lásce a magii francouzského jihu. Pařížský knihkupec Jean Perdu ví naprosto přesně, jaká kniha dokáže zmírnit určitou bolest duše. Na své lodi plné knih, kterou nazval Literární lékárna, prodává romány jako medicínu pro život. Jen sám sebe vyléčit nedokáže. Už jednadvacet let se trápí odchodem krásné provensálské dívky Manon, která ho opustila, když v noci spal. Nezůstalo po ní nic, jen dopis, který se nikdy neodvážil otevřít a přečíst. Až do 39

letošního léta. Na naléhání dívky ze sousedství dopis otevře a dozvídá se, proč mu jeho Manon odešla a také to, že na něj čeká… Ale on za ní nejel…. A tak se vydává na pouť přes francouzské řeky a kanály se svojí lodí, aby znovu začal žít. A právě tento přerod je motorem tohoto románu. Nina George nám krásnými slovy a filozofickými prozřeními naservírovala příběh člověka, kterým se může stát každý z nás. A nemusíme zrovna ztratit lásku svého života. Levandulový pokoj je o ztrátě a nalezení. Je zde spousta dojemných momentů, ale taky velká hromada groteskních zážitků, které Perdua na cestě potkají. Jeho společník Max Jordan, spisovatel umučený slávou, je pořádně výstřední a dohromady s Perduem tvoří opravdu netradiční dvojku. A pro milovníky koček, tady máme dva čtyřnohé obyvatele pojmenované po slavných spisovatelích (Kafka a Lindgrenová). A ta krásná Francie. Její atmosféra na nás dýchá ze všech stran a nejen z architektury a okolní přírody, ale také ze samotných lidí, které na své cestě ti dva poznávají. Každý má svůj příběh, svůj názor na život, svoje zkušenosti, vlastní ztráty a nálezy. A to vše dává zase dohromady Perduovu roztříštěnou duši. Vše, na co po cestě naráží, co objevuje, ať už v okolním světě nebo ve vlastní duši. A pár úryvků z knihy: …Když míjel stůl, u něhož seděly dámy, lákal je: „Čtení dělá lidi krásnějšími, bohatšími, štíhlejšími!“ Občas se zastavil před restaurací Le Petit St Trop a odříkával: „ Trápíte se nešťastnou láskou? Máme proti tomu knihu. Začal jste mít problémy s kapitánem lodi? I na to máme knihu. Chytil jste rybu a nevíte jak ji vykuchat? V našich knihách najdete všechno.“…. Našlo se dost těch, kteří se dostavili na poradu do Literární lékárny…

… k tomu, aby byl člověk opravdu šťastný, jsou zapotřebí tři věci. Zaprvé dobré jídlo. Nic podřadného, po čem má člověk nepříjemný pocit, je líný a tloustne. Zadruhé vydatný spánek (díky pěstování sportu, menší konzumaci alkoholu a hezkým myšlenkám). Zatřetí trávení času s laskavými lidmi, kteří se mu snaží rozumět.

Nina George píše krásným, romantickým stylem. Pro humor taky nejde daleko. A aniž by trávila moc času rozsáhlými popisy, výtečně popsala okolní Francii, kterou Perdu míjel na své lodi. Na konci knihy dokonce najdete i pár receptů z literární lékárny a dokonce i nějaké ty kulinářské recepty na pokrmy, které se v knize objevily.

Perduova Literární lékárna pro případ nouze: Rychle působící léky na duši a srdce při lehkých až středně těžkých citových katastrofách. Pokud není naordinováno jinak, používat po lehce stravitelných dávkách (cca 5-50 stran), pokud možno s nohama v teple (nebo s kočkou na klíně).

de Cervantes, Miguel: Důmyslný rytíř …při konfliktech mezi realitou a ideálem Melville, Herman: Bílá velryba … pro vegetariány – vedlejší účinek: strach z vody. Lindgrenová, Astrid: Pipi Dlouhá punčocha … působí proti naučenému pesimismu a strachu ze zázraků… 41

Saramango, José: Město slepých …při přepracování a ke zjištění, co je opravdu důležité…

Doporučuji všem, kteří milují Francii a knihy.

Jindřiška Fussová – oddělení pro dospělé

Knižní tipy z Kateřinek Naši milí malí čtenáři, nastalo nejhezčí období roku-léto a s ním prázdniny. To je nejlepší čas pro čtení knih a zažívání dobrodružství. Při svých prázdninových toulkách se pozorně dívejte kolem sebe, možná, že objevíte nějaká tajemná místa a kouzelné bytosti. Nevěříte, že by to bylo možné? Přesvědčit vás o tom mohou knihy, které vám na léto doporučujeme. Hned v těch prvních se to kouzelnými skřítky jen hemží. Jak je důležité vnímat svět kolem sebe všemi smysly vás přesvědčí hrdinka knihy: Jak voní týden. Do světa fantazie a nádherných obrázků vás vezme Pepík Střecha a nezapomeneme ani na významné výročí našeho velkého panovníka Karla IV. Přejeme vám všem příjemné chvíle prožité s našimi knihami.

Bolliger, Max: Šťastný skřítek Překlad: Hennerová, Magdalena Praha: Paseka s.r.o. 2012

Německý spisovatel Max Bolliger napsal pro nejmenší čtenáře krásný poetický příběh plný moudra a citů.

Vypráví o skřítkovi Toníkovi, který má od přírody vzácný dar. Umí překrásně zpívat a svým zpěvem rozdává radost celému okolí. Zpívá skřítkům starodávné písně jejich předků a oni mu za to nosí dárky. Všichni jsou šťastní a spokojení. Až do chvíle, kdy přiletí havran, kterého Toníkův zpěv přilákal z velké dálky. Havran má na noze zlatý prsten. Toníkovi se velice líbí a zatouží po něm. Vymění ho s havranem za písničku. Za nedlouho se připlazí had se zlatou korunkou a žabák se zlatým kočárem. To vše Toník vymění za písničky. Od této chvíle již nemá na zpívání čas, všechny od sebe odhání a projíždí se ve zlatém kočáře. Myslí si, že je šťastný. Ale brzy přijde na to, že je sám a opravdové štěstí není v bohatství. Ztratil i své písničky a kouzelný hlas. Je smutný a rozhodne se všechno zlato vrátit, aby získal zpět své písničky a hlavně přátele. Projde velký kus světa, než se mu to podaří, ale nakonec své přátele i písničky znovu najde a konečně je zase šťastný. Knihu doprovázejí ilustrace známého českého umělce Petra Síse.

Primusová, Hana: Skřítek Rozekvítek. Rok v přírodě Praha: Fortuna Libri 2015

Kniha české autorky Hany Primusové je pro všechny zvídavé děti, které zajímá, jak to chodí v přírodě od jara do zimy. Průvodce proměnami přírody jim dělá skřítek jménem Rezekvítek, který je vezme mezi kytičky, zvířátka, do lesa, na zahradu, na statek i k rybníčku nebo potůčku, aby poznali, kdo v zimě spí, kdo se o co stará. Na koho si dát pozor a komu pomáhat. A vůbec je naučí pěknému chování k přírodě a naučí je vážit si jejích pokladů. Ve svých pohádkách je 44

učí i známé české písničky a říkadla, která už znali jejich rodiče a prarodiče. Ilustracemi knihu doprovodila Dagmar Košková.

Ciprová, Oldřiška: Copak snídá Ponožkovník? Pohádky pod polštářek Brno: CPress 2015

Tato zábavná kniha pro začínající čtenáře známé české autorky přichází na pomoc všem dětem, které se potýkají s každodenními starostmi, mezi které patří ranní vstávání, mytí, česání, učení, spaní… Nevědí však, že každou tuto činnost mají na starosti kouzelné víly a skřítkové a ti se něco naběhají a nastarají, aby jim ukázali, jak tyto věci dělat správně. Každý z těchto pomocníčků má své neobvyklé jméno a tak se v knize seznámíme s vílou Vstávalkou, Česalkou, Zouvalkou, se skřítky Ponožkovníkem, Zhasínálkem, Pyžamkem, Učílkem i Mýválkem. Při plnění svých povinností se s dětmi velice nasmějí, neboť žádný učený z nebe nespadl a někomu to dá sakra práce, než se všechny tyto důležité věci naučí. Knihu svými ilustracemi vtipně doplnila Lenka Němcová.

Rožnovská, Lenka: Kubík Šikulík Praha: GRADA Publishing, a.s. 2016

V knize Lenky Rožnovské se setkáváme s postavičkou Kubíka Šikulíka, kterého známe z časopisu Sluníčko. Nyní máme všechny jeho příběhy pohromadě a můžeme se bavit nad jeho bláznivými vynálezy. Co byste například řekli tomu, kdybyste vlastnili školní tašku samochodku, která by odmítla jít do školy, dokud by všechny pastelky v penále nebyly řádně ořezány a nebyly každá ve svém držátku? Na druhou stranu mít robopsa, který nekňučí, netrhá bačkory a vůbec nedělá psí vylomeniny, by zase tak špatné nebylo. Kubík Šikulík má opravdu za ušima a nápady se jenom hrnou. Proto není divu, že si dokáže vyrobit například ochlazovací talíř, samopsací pero, klíč s křidélky, boty superboty, koloběžku umělkyni, autíčko, které má raději limonádu než benzín, bázlivý mobilní telefon, automat na jídlo a další podobné užitečné věci. Že vám jde z toho hlava kolem? A nevíte, co to všechno znamená? A hlavně, jak to vypadá? Není nic jednoduššího než otevřít tuto veselou knihu, nalistovat první stránku a začít se bavit. Veselými obrázky knihu doprovodila Zdeňka Študlarová.

Masiuková, Olga: Jak voní týden Praha: Albatros 2014

V knize polské autorky se dovídáme, že každý den má jinou vůni. Že jste na to nikdy ani nepomysleli? Proč taky, když můžete věci kolem sebe vidět a naplno je prožívat. Hrdinka naší knihy, Konstantina, ale takové štěstí nemá. Je od narození nevidomá a nemůže se na svět dívat jako zdraví lidé. Ona jej vnímá jinak a přeci bere život s nadhledem a nechce, aby ji někdo litoval. Má svého báječného strýčka Ríšu, který je filozof a rozmlouvá s Konstantinou o zajímavých věcech, na které my, zdraví lidé, nemáme čas a jsme rušeni tím, co kolem sebe vidíme. Konstantina pozná jednotlivé dny podle vůní. Tak například pondělí jí voní brzkým ranním vstáváním. Úterý rybou. Ve středu cítí radost z blížícího se víkendu. Čtvrtek voní rozvařenou rýží, kterou mívá Konstantina ve škole na oběd a vůbec ji nemá ráda. Pátek je provoněný zimou a vlakem, kterým jezdí za tatínkem. To sobota, ta voní koláčem a babičkou. Nejlépe ze všech dnů však voní neděle. To Konstantina cítí kávu, kterou si maminka vaří doma a ne v práci. Tak vida, jak asi voní vaše dny? Popřemýšlejte nad tím se zavřenýma očima, třeba si uvědomíte věci, které by vás dříve ani nenapadly a začnete vnímat svět kolem sebe všemi smysly.

Ukázka.: Moc ráda chodím k moři. Tatínek mi ho ukázal už hodně dávno, když jsem za ním přijela poprvé. Nebo teda ukázal mi ho tak, že jsem pochopila, co znamená moře. Dal mi ruku do vody. A pak mi dal k uchu velkou mušli a řekl, že v ní šumí moře. A že „ moře všechno může“. Že je velké, a když se na něj díváte, tak je vidět jenom moře a moře, jako by celý svět byl moře, a že je to moc uklidňující. Takže když jsem na pláži, pokaždé mě trochu mrzí, že to nevidím. Kdysi dávno jsem kvůli svým očím bývala často smutná, ale pak mi strejda Ríša řekl, že na světě je hodně ošklivých věcí, které je lepší nevidět.

Čech, Pavel: Velké dobrodružství Pepíka Střechy Praha: Nakladatelství Petrov 2016

Jako ideální čtení na prázdniny pro malé čtenáře doporučujeme komiksovou knihu známého českého výtvarníka a spisovatele Pavla Čecha, kterého naši malí čtenáři znají například z knih: Dobrodružství pavouka Čendy, O klíči, O zahradě, O čertovi, Dobrodružství Rychlé Veverky… Tentokrát je hlavním hrdinou 13-ti letý chlapec Pepík Střecha, který je vášnivým čtenářem dobrodružných románů. Jedno velké dobrodružství prožije i na vlastní kůži. A to když k nim do třídy přijde nová spolužačka se záhadným jménem Elzevíra. Stanou se z nich dobří přátelé. Jednoho dne však Elzevíra zmizí a Pepík vyloví v řece u starého mlýna vzkaz v láhvi s prosbou, aby ji zachránil. Pepík neváhá a vydá se vstříc neznámému nebezpečí do země fantazie, aby svou nejlepší 48

kamarádku vysvobodil. Sám je překvapen, co všechno dokáže a jak je svět fantazie okouzlující, ale i nebezpečný. Krásný poetický příběh dospívajícího chlapce, který prožívá svou první lásku, setkává se s osudem starého člověka, se smrtí a s touhou najít své místo v nepřehledném světě. Kouzlo knize dodávají autorovy nádherné ilustrace. Nutno připomenout, že právě tato kniha získala v roce 2013 Cenu Magnesia Litera za knihu pro děti a mládež a cenu Muriel za nejlepší původní český komiks.

Schwabiková, Kateřina: Karel IV. v kouzelném kukátku. Pohledy do života římského císaře a českého krále Praha: Slovart 2016

Autorka Kateřina Schwabiková a ilustrátorka Barbora Botková, které známé z oblíbených knih: Cesty dětí do staletí, vytvořily pro děti hezkou knihu k 700. výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. Průvodcem je tentokrát šašek Vašek s kouzelným kukátkem, díky kterému se děti podívají do daleké historie. Vašek je provede dobou, kdy se Karel IV. narodil, vyrůstal a vládnul. Díky zvědavému kukátku odhalíme na našem králi snad úplně všechno. Jeho zvídavému pohledu neunikne vůbec nic. Nahlédneme do Karlova dětského pokojíčku, do kuchyně, do šatny… Dovíme se, jak a 49

čemu se učil, jak trávil všední den, kdo byli jeho přátelé a kdo nepřátelé, jaké měl rád knihy, jak se v jeho době cestovalo, co všechno nechal založit a postavit, zúčastníme se i jeho slavného pohřbu. Kniha je rozdělena do přehledných kapitol a doplněna o otázky pro malé čtenáře. Obsahuje také mnoho ilustrací, které názorně vysvětlují historické pojmy. Přináší zábavu i poučení pro celou rodinu.

Romana Martiníková – pobočka Kateřinky

Novinky na DVD, které si zaslouží vaši pozornost

RODINNÝ FILM – herci Daniel Kadlec, Jenovéfa Boková, Vanda Hybnerová, Karel Roden, Eliška Křenková a Martin Pechlát ve filmovém dramatu slovinského režiséra Olmo Omerzu. Manželé se vydávají na vysněnou plavbu oceánem a doma zanechají dvě nedospělé děti, jimž nepřítomnost rodičů otevírá nové světy. Idyla a euforie ze získané svobody bez rodičovského dohledu zmizí ve chvíli, když se rodiče delší dobu neozývají. Protože se jejich loď v bouři převrátila, veškeré spojení je přerušeno. V nastalém zmatku se taky ztratil pes Oto, otcův miláček. A od tohoto okamžiku jsou doposud bezstarostní teenageři nemilosrdně vtahováni do světa dospělých.

DÁNSKÁ DÍVKA - držitelé Ceny Akademie® Eddie Redmayne a Alicia Vikander září v hlavních rolích pozoruhodného milostného příběhu, který vznikl v režii držitele Oscara® Toma Hoopera na motivy skutečných událostí. Když portrétistka Gerda (Vikander) požádá svého manžela Einara Wegenera (Redmayne), aby jí postál modelem místo dívky, která nepřišla, v Einarovi se probouzí dlouho potlačované pocity a začíná žít jako žena. Vydává se na strhující cestu, kterou může podstoupit jen s bezmeznou podporou a láskou své manželky, na jejím konci se z Einara stane osoba, kterou si vždycky přál být: Lili Elbe, průkopnice transsexuality.

SUBURRA - italský film Suburra je příběhem o velkých penězích roztočených kolem plánované výstavby, která má pobřeží v Ostii proměnit v italské Las Vegas. Tento projekt mají pomoci prosadit zkorumpovaný politik Filippo Malgradi, zapletený až po krk s podsvětím; mafián známý jako Číslo 8, který je hlavou mocné rodiny ovládající území Ostie, a především Samuraj, nejobávanější představitel římského podsvětí a zástupce mafie z jihu. Mechanismus dokonalého plánu se ale začíná rozpadat kvůli lidem, kteří žijí na okraji těchto mocenských her. Příběh o zločinu se odehrává ve velmi krátkém časovém úseku sedmi dní, během nichž se rozpoutá brutální válka, která nakonec do svého mlýnku na maso vtáhne vinné i nevinné, zločince, obyčejné lidi, zaprodané politiky i chamtivé kardinály. Poslední den pak nastává Apokalypsa. Režisér Stefano Sollima se proslavil seriálem Gomora. SAULŮV SYN - opustil živé kvůli mrtvým. Snímek se odehrává ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. Pojednává o Saulu Ausländerovi, maďarském Židovi a příslušníkovi tzv. Sonderkommanda, jehož členové byli od ostatních osvětimských vězňů zpravidla izolováni a měli na starosti ty nejstrašnější práce. Saul chce uprostřed mašinérie průmyslového vyvražďování důstojně pohřbít svého nevlastního syna. Film přitom připomíná až „umělecký horor“ a poprvé v dějinách kinematografie ukazuje Osvětim jako chaotickou a přitom promyšlenou továrnu na smrt, jejíž chod musí udržovat sami vězni. Inovativní a v mnohém přelomový pohled na odlidštěnost holokaustu vynesl tvůrcům Velkou cenu poroty z festivalu v Cannes, Zlatý glób a Oscara pro nejlepší cizojazyčný film. 52

REVENANT - ZMRTVÝCHVSTÁNÍ - Leonardo DiCaprio předvádí Oscarový® herecký výkon ve filmu REVENANT Zmrtvýchvstání, mistrovském díle držitele Oscara®, režiséra Alejandra G. Inárritua. Snímek, který získal tři Oscary®, vznikl na motivy skutečných událostí a vypráví příběh legendárního dobrodruha Hugha Glasse (DiCaprio), jenž svádí sám uprostřed pustiny boj o přežití a spravedlnost. Po brutálním napadení medvědem se Glass ocitá na kraji smrti. Utrpěl řadu vážných zranění a navíc ho opustili i zbylí členové loveckého týmu. Navzdory neskutečným překážkám a nepředstavitelné bolesti se Glass pouští do boje s krutou zimou v nezmapovaném terénu. Velkolepý film vzdává hold neobyčejné síle lidského ducha a nabízí strhující niterný zážitek, který nemá obdoby.

ZOOTROPOLIS : MĚSTO ZVÍŘAT - moderní metropole zvířat Zootropolis je město jako žádné jiné. Jen v Zootropolisu najdete luxusní čtvrti jako je Sousedství Sahara nebo chladný Tundrov. Je to velkolepé velkoměsto, ve kterém žijí pospolu zvířata ze všech koutů světa. Je to metropole, kde můžete být kýmkoli bez ohledu na to, zda jste obří slon nebo malá myška. Když však do města dorazí optimistická strážnice Judy Hopkavá, zjistí, že být prvním králíkem v policejním sboru velkých a drsných zvířat není žádná legrace. A protože chce všem dokázat, že na to má, skočí po první příležitosti řešit náročný a záhadný případ, i když to znamená vzít do party upovídaného a všemi mastmi mazaného lišáka Nicka Wilda. Jana Langová - mediatéka 53

LETNÍ ČTENÍ Dobrodošli na Jadran, Aneb čtení na dovolené Mnoho lidí si nedokáže život bez knihy představit, obzvláště letní dovolená je pro ně obdobím, kdy mají na čtení více času. Proto přibalit knihu do prázdninového kufru je pro ně samozřejmostí. Takové typy lidí potkávám ve své práci a já sama jsem jednou z nich. Dokonce i v restauraci, pokud dostanu do ruky jídelní lístek ve formátu knihy, jsem hned klidnější. Letos jsem si do své dovolenkové tašky přibalila několik knih. Zaprvé Autoatlas Evropy, který s námi absolvoval cestu do Chorvatska už vloni. Manžel jel sice podle navigace GPS. Ale syn pak tatínkovi několikrát opakoval: „Tatínku, proč tě ta paní navádí tak špatně. Už jsme zase zabloudili. Raději poslouchej maminku, ta má mapu!“ Během cesty pak nechyběly hlášky typu: „Tati, paní říkala, že se máme držet vpravo! Tak už se držím.“ A chytl se pravé části sedačky. Nutno dodat, že letos nás navigací doprovázel mužský hlas a to byl syn spokojen: „Mami, kluci to umí líp!“ Nechtěla jsem mu brát iluze… Ale zpět ke knihám … Další mnou vyvolený titul byl průvodce Chorvatskem a „Česko-chorvatská konverzace“. Průvodce si ráda pročítám, přestože oblast kolem Jadranu navštěvujeme dosti často, jsou stále místa, která jsme ještě neviděli a nenavštívili. Chorvatskou konverzaci jsem otevřela jen jednou a to při dosti nemilé události, když jsme se synem jeli na pohotovost. Chtěla jsem umět přesně pojmenovat, co se synovi přihodilo, aby následné ošetření i komunikace s lékaři byla srozumitelná a obě strany věděly o čem, je řeč. Naštěstí jsou naše slovanské jazyky dostatečně blízké, že to dobře dopadlo a my si hezky popovídali. Konečně se dostávám k románu „Tvůj báječný život“, který byl mým prázdninovým společníkem. Přestože mám doma několik knih, abych 54

neměla nikdy nouzi o písmenka, vzala jsem si pouze jednu. No uznejte na čtrnáct dní u moře, je to tedy hodně málo. Nevím, zda jsem z těch příprav před odjezdem byla už tak mimo, že jsem soudně neuvažovala, každopádně jsem se druhý týden dovolené proklínala. Protože když jsem knihu dočetla a zjistila, že už další stránky prostě nebudou, značně jsem znervózněla. Představila jsem si ty krásně srovnané hřbety knih u nás doma a bylo mi to líto. No ale ještě zde bylo další řešení. Přišly na řadu knihy od syna. „Cestovací pohádky“ jsme přelouskali velmi brzy. Byly o tom, co má kola, řídítka, volant, kormidlo, křídla nebo vrtuli, od kočárku až po helikoptéru, byl to bestseller číslo jedna. Pak nastoupil „František a jeho pohádky do postýlky“. Jak říká syn „od tety Lenky“. Musím říci, že uspávají dokonale. Přispěním mořského vzduchu a za šumění moře se nám spalo více než dobře. I na odpolední siestu přišla řada. Po těchto příjemných dětských knihách přišel na řadu těžší a větší kalibr, alespoň co se týče velikosti a váhy knihy. S manželem jsme pochopili, proč ta taška s oblečením byla tak těžká. Skrývala totiž třísetstránkovou odbornou knihu o traktorech, do kterých je náš téměř šestiletý syn velký fanda. Takže jsem se dozvěděla, že historie americké značky John Deere začíná v „polovině 19. století, kdy v roce 1837 mladý kovář jménem John Deere pocházející ze státu Vermont, vykoval v Grand Detour ve státě Illinois první ocelový pluh.“ 1 … a postupně jsem se prokousávala vývojem traktorů od nejstarších dob až po současnost včetně rozdílů jednotlivých značek těchto zemědělských strojů. Nicméně tímto titulem naše rodinná zásoba byla vyčerpána. Po kratším uvažování se nabízelo hned několik možností, buď sáhnu po mobilu a najdu si nějaký e-book. Pro milovníka klasického formátu knihy ve vazbě až to nejposlednější řešení, nebo si půjdu koupit nějaký 1

1001 traktorů: vývoj, modely, technika od počátků k dnešku. Vyd. v tomto souboru 1. V Praze : Knižní klub, 2010. s.39

časopis či noviny v chorvatském jazyce. Možná by měli někde i tisk v angličtině… Obcházela jsem obchůdky a zkoumala. V parku na lavičce právě seděli ve stínu dva mladí lidé, měli možná něco přes dvacet. Ukryli se před poledním sluncem a oba měli v rukou rozevřené knihy a četli. Byli to Češi, dívka držela knihu „Dokonalý cizinec“ a mládenec zřejmě detektivku, jejíž název jsem nepřečetla. Ale podle zeleného obalu jsem usoudila, že to bylo z nakladatelství Moba. Pomyslela jsem si: „Dobrá volba, mládeži, jen pilně čtěte!“ O kousek dál zase seděla další dvojice, tentokrát to byli zřejmě manželé ve věku kolem padesátky, v ruce měli tužku a luštili křížovky ve značně tlusté brožuře. Zbytek dne jsem během procházky po pláži a v jejím okolí našla ještě několik čtenářů a čtenářek s knihou. Vesměs to byli čeští turisté a také slovenští. Bylo vidět knihy od Nataši Kéleové Vasilkové a Evy Urbaníkové. Objevila jsem i Kunderovu Nesmrtelnost a Saint-Exupéryho Citadelu. K tomu ještě asi tak dva až tři dívčí románky u náctiletých slečen, několik brožovaných detektivek a harlequinek. Pod borovicemi pak seděla zřejmě německá turistka s knihou detektivek od Henninga Mankella. Byla jsem navýsost spokojená. Byla jsem v dobré společnosti. Naplnilo mě to klidem a pohodou. Nyní jsem se mohla nechat laskat slunečními paprsky, relaxovat a vychutnávat tu dovolenkovou pohodu. Když pak kolem čtvrté odpoledne zazněly první tóny dynamické hudby pro aquaerobic na pláži s nejmenovanou českou cestovní kanceláří, byl to ten správný impuls, vlézt do moře a pořádně rozhýbat svaly a využít léčivou sílu moře. Protože nejen duše i tělo by mělo být v harmonii, aby účinky Jadranu byly dokonalé pro načerpání nových sil do dalších pracovních dní. Tak ahoj zase příští rok někde u moře s knihou Darina Peterková

Román neromán, aneb, Ze sociálních sítí V současné rychlé době, plné nových technologií, komunikačních prostředků a kanálů se rodí i nové literární žánry, které pohlížejí na klasické pojmy literární teorie poněkud jinými náhledy. Možná jste se někteří z vás již setkali s pojmy jako je například „román-blog“ nebo „internetový román“. Protože podobných publikací se objevuje v nakladatelstvích stále více, napadlo mě podívat se trochu blíže na jejich charakteristiku a základní znaky. Abychom však začali od základu, nejprve si připomeňme, co to vlastně román je a jaké jsou jeho druhy. Můžeme si vzít na pomoc encyklopedii, která je dostupná jak jinak než na Internetu a přestože se na ni někteří odborníci dívají skepticky, co si budeme povídat, když se potřebujeme dobrat rychlé definice pojmů z různých oblastí lidského vědění, wikipedie je nám stále k dispozici: „Román je prozaický literární žánr, smyšlené vyprávění. Vývoj románu je dlouhý, což se výrazně projevilo na proměnlivosti jeho struktury. Na rozdíl od povídky nebo novely je román co do rozsahu delší (často se uvádí, že román by měl obsahovat minimálně 40 000 slov), co do fabule a syžetu komplikovanější (nutnou vlastností románu je, že rozvíjí příběh několika směry - tzv. digerese, zachycuje více hlavních postav a mnoho postav vedlejších, to však není bezpodmínečný rys). Vedle samotného příběhu obsahuje román také popisy a úvahové pasáže (typické např. pro román filosofický) - i touto skladbou se román odlišuje od povídky a novely.“2 Druhů románů je mnoho, pouze namátkou připomeňme například: román bukolický, rytířský, historický, pikareskní, román-řeka, nový román, dobrodružný román, realistický, naturalistický, romantický, psychologický, filozofický, román-fejeton, profesní román atd. 2 Román. [online] Wikipedie. [cit. 2016-07-22]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Rom%C3%A1n.

V budoucnu bychom mohli k tomuto výčtu přidat i pojem „internetový román na pokračování“, který podle wikipedie je: „nový literární útvar, který se děje výhradně v rámci globální sítě internet. Zejména v posledních letech, kdy se internet stává součástí každodenního života, se slavní spisovatelé (i neslavní) spisovatelé snaží publikovat své články na internetu.“3 Někteří autoři beletrie, mezi nimi například Stephen King nebo Walter Kirn, který aktivně svým fanouškům předkládá kapitoly v rámci internetových stránek. Jeho techno thriller Aktivní anděl se dokonce dočkal knižního vydání, a to i v České republice. Stephen King se po roce 1999 pokoušel o to samé, někdy s větším a mnohdy s menším úspěchem. „Principem románu na pokračování je jeho častá aktualizace a globální dostupnost. Spisovatel nejenže své dílo exhibuje před statisíci uživateli, nicméně dostává od nich téměř okamžitou zpětnou vazbu.“4 Prvním příkladem takového českého internetového románu na pokračování je pravděpodobně nedopsaná Vulpes Caerulea Patrika Stacha, Flotila Země (vyšla posléze knižně) nebo Příběh strýčka Martina psaný zřejmě anonymně Milošem Urbanem. Zvláštním směrem internetového románu na pokračování je jeho kolektivně psaná verze, kdy na tvorbě románu na pokračování se podílí více autorů, zpravidla čtenářů, přičemž každý z nich napíše svoji verzi následující kapitoly. Záleží na způsobu výběru další kapitoly, jak kvalitní výsledné dílo bude. Mohou se zde využít různé tzv. kolektivní mechanismy výběru – například hlasování čtenářů nebo odborná porota. Což sebou přináší i řadu riskantních řešení. Mezi klady může patřit fantazie jednotlivých přispívatelů, jejich nápady a invence. Je však nutno mít nějakého „redaktora“, který by určil „pokračovací kapitolu“, aby byla 3 Internetový román na pokračování. [online]. Wikipedie. [cit. 2016-07-22]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Internetov%C3%BD_rom%C3%A1n_na_pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3AD 4 Tamtéž

udržena kontinuita příběhu apod. Z těchto důvodů může být řada románů na pokračování nedopsána. Prvním úspěšně ukončeným kolektivním dílem v Česku byl Román na pokračování podporovaný knihkupectvím Neoluxor. Jeho poslední kapitola byla zveřejněna 23. listopadu 2009. Na Slovensku existuje projekt Slovensko píše román zaštítěné elektronickým knihkupectvím Martinus. Dalším pokusem je Blogový román na portálu iDNES pod patronací Michala Viewegha, spuštěn byl 3. srpna 2009 a ukončen přibližně na přelomu roku 2009 a 2010. Tento unikátní projekt vznikl ve spolupráci s Magnesií Litera a iDnes. Celkem čtenáři poslali 3562 svých verzí té které kapitoly, z nichž se urodilo cca 30 tisíc vytištěných stran. Kdyby je porotci chtěli všechny seskládat na jednu hromadu, dosáhl by její nejsvrchnější list výšky kolem jednoho a půl metru. Hromada, kterou museli porotci přečíst, vážila celkem víc než půl metráku. Více o těchto akcích můžete najít na těchto odkazech:  Blogový román iDnes: http://data.idnes.cz/BlogovyRoman/index.html  Román na pokračování: http://www.romannapokracovani.sms.cz/  Nebo stránky již zmíněného Waltera Kirna a Stephena Kinga: http://www.walterkirn.com/ a http://stephenking.com/

Již v úvodu byl také zmíněn pojem „blog“, co si pod tímto slovem neznalí terminologie máme představit? Opět cituji z wikipedie: blog je „webová aplikace obsahující příspěvky většinou jednoho editora na jedné

webové stránce. Nejčastěji, nikoli však nezbytně, bývají zobrazovány v obráceném chronologickém pořadí, (tj. nejnovější nahoře).“5 Autor se nazývá blogger, veškeré blogy a jejich vzájemné vztahy blogosféra. Slovo „blog“ vzniklo stažením anglického „web log“, což v češtině zhruba znamená „webový zápisník“, a zkrácením slova „weblog“. V současnosti se dočkaly velké obliby i tzv. food blogy, které jsou jakousi elektronickou verzí kuchařek a portálů o vaření. Do množiny weblogů se dají zařadit blogy psané formou osobních deníčků jednotlivců, využívají je také firmy pro oficiální firemní komunikaci. Může zde přispívat jen jeden autor, malá skupina přátel nebo široká komunita. Některé portály weblogů umožňují přidávat komentáře a příspěvky, jiné jsou naopak neinteraktivní.

Pro nakladatelství jsou webové blogy zajímavé, proto jich bylo již několik knižně vydáno. Ty z nich, které se již nacházejí ve fondu Knihovny Petra Bezruče vám nyní představím: Můžeme začít dílkem Lucie Nachtigallové nazvané Deník fejsbukové matky. Je to kniha, ve které nenajdete klasický začátek ani konec. Nemá strhující děj, ba ani žádnou hlavní dějovou linku. Nemá ani ilustrátora či slavného spisovatele, jak bývá zvykem. Nemá dokonce kladného či záporného hrdinu. Můžete ji začít číst zepředu, zezadu, nebo třeba i odprostřed, a přesto vám nic neuteče. Je plná statusů. Obyčejných, ale přesto neuvěřitelných, vtipných, nepředvídatelných minipříběhů, které přináší sám život. Příběhů matky tří dětí, věčně pracujícího manžela, psa, želvy, šneků a několika koček. Matky, která má neobyčejný smysl pro humor, sebeironii a schopnost vypointovat své příběhy coby maminky na mateřské dovolené do statusů, 5 Blog. [oline]. Wikipedie. [cit. 2016-07-21]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Blog

ve kterých se budete možná poznávat i vy a u jejichž čtení se budete nepřetržitě usmívat. Dominik Landsman je zástupcem blogerů-mužů. Jeho Deníček moderního fotra, aneb, Proč by muži neměli mít děti a následný druhý díl s názvem Deníček moderního fotra, aneb, Pánbůh mi to oplatil na dětech 2. „Deníčky“ vznikly na základě úspěšného blogu, který autor založil s příchodem prvního dítěte. Popisuje v něm své zážitky, situace a strasti obyčejného "chlápka" odvedle, kterému se narodil první syn. Zprvu nezúčastněný fotr, který miminko zažívá trochu zdálky, se brzy stává "otcem na mateřské dovolené" a s tím také začíná boj o přežití obou a zachování rodinného blaha. Jelikož je syn Čeněk velmi aktivní a někdy až destruktivní dítě, útlocitnějším povahám doporučuji některé pasáže nečíst. Herečka a bloggerka Marie Doleželová svým blogem Kafe @ cigárko aneb Historky z hereckého podsvětí zaujala i porotu Magnesia Litera a v roce 2015 za něj získala cenu. Její příběhy se ze světa virtuálního přetransformovaly do knižní podoby. Postřehy autorky jsou neotřelé a humorem oplývající, vtipné i inteligentní, napsané s notnou dávkou nadsázky a sebeironie. Porotcům se líbily a Vám se určitě budou líbit také… Podobného ražení je také deník (ne)skutečných zážitků dalších dvou hereček Mariky Šoposké a Bereniky Kohoutové, který vyšel před prázdninami s názvem Sedmilhářky. Čtenáři se dozví, jak mladé nadějné herečky žijí, co dělají, čím se baví, že nedodržují žádná pravidla, rychlost, předpisy, předbíhají ve frontách, zvoní na cizí zvonky a zapomínají dětem vyměňovat pleny… a tak podobně. Jejich vyprávění jsou častokrát velmi ztřeštěná a vycházejí z komunikace mladé generace nastupujících maminek.

Podnázev blogoromán českého autora Martina Fendrycha nese kniha Slib, že mě zabiješ. Popisuje skutečný příběh dvou milenců – Ládi a Věry. Komplikovaný vztah postav příběhu ukazuje „restartovanou“ morálku současnosti, vysokou míru volnosti i osamělost, která freevztahy provází. Napínavý příběh, který nepostrádá tajemství, je velmi současný. Najdete v něm i další moderní pojmy jako je: teambuilding, paintball, levitaci, comming out i extrémní dobrodružství na ledovci v Alpách. V centru však stojí komplikované vztahy Věry a jejích mužů. Oproti výše zmíněným knihám se tento z naší řady poněkud vymyká, o to je jeho příběh zajímavější.

Pro náctileté jsou v nabídce Knihovny Petra Bezruče také některé tituly, které souvisejí například se sociálními sítěmi. Již druhého dílu se dočkal titul s názvem: Já, JůTuber a Já, JůTuber 2. Jsou to nejen příručky pro mladé JůTubery, kteří propadli fenoménu internetových videí. Publikace ukazuje také tipy a triky od těch nejúspěšnějších českých YouTuberů. „Nakoukněte jim pod pokličku! Získejte zákulisní informace o svých oblíbencích! Jak správně natočit video a jak získat co nejvíce odběratelů? Jak se dá vydělat na YouTube a jak se prosadit? Celý internetový videosvět v jedné knížce! A k tomu ještě něco navíc.“6 Populární mezi mládeží je i kniha s názvem Gogo: Kluk z internetu!, autorem je Gogo, vlastním jménem Daniel Štrauch, ulítlý, kurážný a především vtipný mladík z bratislavské Petržalky, jehož životním snem byla kariéra úspěšného youtubera. Za svým cílem kráčí vytrvale a úspěšně, dnes mu patří nejvíce sledovaný slovenský kanál na Youtubu,

6 Hecl, Gabrielle, 1998-. Já, JůTuber. sepsáno JůTubery. 1. vydání. V Praze: CooBoo, 2015. 134 stran

jenž vykazuje 1,2 milionu odběratelů. Ti všichni znají jeho uvítací hlášku: „Bam, čaute, tu je GoGo!“ Toto byl jen krátký exkurz do světa sociální sítí, autorů blogů a internetových románů na pokračování. Předpokládám, že jejich počet se bude zvyšovat a možná se dočkáme ještě zajímavějších počinů. To ukáže čas… Nashledanou u dalšího blogu se těší knihovnice Darina Peterková

Oslava 10. výročí Skřítka Knihomílka čtivého

Dobrý den, dovolte, abychom Vám představili našeho malého jubilanta.

Skřítek Knihomílek čtivý přebývá v tajných prostorách knihovny a je oblíbený kamarád všech dětí, které ji navštěvují. Původně tento skřítek vznikl jako tajemná pohádková postavička, jíž kreslenou podobu vtiskl opavský výtvarník Bořek Frýba. Jeho podoba prošla mnoha změnami, protože jsme s ním nechtěli pracovat pouze jako s kreslenou postavou, ale chtěli jsme ji dětem „oživit.“ Na samotném začátku to bylo formou šitého kostýmu v lidské velikosti a svou podobu a tvář měnil podle knihovníka, či knihovnice, kteří se za něho převlékli. Postupně, jak jeho představitelé odcházeli, jsme byli nuceni hledat nová řešení. Tady nám pomohl osud. Knihovna se musela přestěhovat do nových prostor, a proto se musel i tento program pro děti přizpůsobit novým možnostem. Přísloví: „Všechno zlé, je pro něco dobré“ se potvrdilo i v tomto případě a nás přivedlo na myšlenku vytvořit novou podobu skřítka, a to maňáskovou. Autorkou se stala divadelní kostýmní výtvarnice Andrejka. Skřítek tak přestal polehávat po regálech knihovny, kde překvapoval malé zvídavé čtenáře, a začal k nim promlouvat prostřednictvím knihovnic. Ke skřítkovi po čase přibyly ještě dvě pohádkové postavy, které mu pomáhají při slavnostním pasování na čtenáře. Jsou to král s královnou. S velkým nadšením dětí se setkávají i jeho další kamarádi maňásci, kteří spolu s ním vystupují na dětských besedách. 64

Za svých deset let si získal u dětí velkou oblibu. Kdykoli se objeví ve svém divadelním okénku, vyloudí na dětských tvářích úsměv a radostné očekávání. Na každé nové setkání s ním se velice těší a kreslí pro něho veselé obrázky. Proto našemu milému skřítkovi přejeme dalších …et let a spoustu rozzářených dětských tváří.

Školní rok 2005/2006

Školní rok 2008/2009

Současnost

Knihovnice z pobočky Kateřinky 67

Cestovatelský deníček – Pyreneje- 27. května – 4. června 2016

V letošním roce se konal snad nejdelší zájezd do Francie, najeli jsme bezmála 4500 km. Mezi jednotlivými etapami, byly dlouhé přejezdy, takže jsme si všichni užili družné atmosféry v poněkud stísněném autobusu. Ovšem žádná překážka není tak veliká, aby jí nepomohlo překonat mentolové mazání, prášky proti otokům nohou či štamprlička něčeho pro povzbuzení morálky. Francie nás opět zaskočila svojí krásou, rozmanitostí přírodních scenérií i klidnou atmosférou malých městeček. Možná, že je to na dlouhou dobu jedna z mých posledních cest do Francie, o to víc jsem si snažila užít celou atmosféru, i když ne vždy se mi to dařilo. V pořadí osmý zájezd do Francie nás provezl známými místy a odhalil nám místa až daleko na jihu u španělských hranic. Přidávám mapu Francie, abyste si udělali představu, jak jsme letos křižovali Francií.

28. května - sobota - Equisheim (region Alsace) a Lyon (region RhôneAlpes) První zastávka po nočním přejezdu byla ve vinařské vesničce Eguisheim. Německý název nenechal nikoho na pochybách, že se nacházíme na území Alsaska, které podobně jako Těšínsko často měnilo majitele. Ve vesničce, která je právem zařazena do 100 nejkrásnějších vesnic Francie, se dokonale snoubí německá preciznost s francouzským šarmem. Ranní procházka nás romanticky naladila a rozhýbala nad dlouhým přejezdem do Lyonu v regionu Rhône-Alpes.

Lyon nás ovanul horkým vzduchem. Zaparkovali jsme na nábřeží a po krátké procházce uličkami starého města jsme si prohlédli katedrálu Sv. Jiřího. Naším cílem byla Notre-Dame na vrchu Fourvière nad Starým městem, kam se dalo vyjet zubačkou nebo přijít městskými sady pěšky. 69

Kdo se nechtěl v dusném vedru trápit stoupáním do kopce, zvolil zubačku. Nastal boj s automatem na lístky. Manžela a mě se ujal ochotný bezdomovec prodávající francouzskou variantu časopisu Prostor. I když jsem se mu snažila francouzsky?! vysvětlit, že chceme jet pouze ke katedrále, zřejmě dojat jazykem, který ještě nikdy neslyšel, nám z automatu vytáhnul lístky na plnou taxu – tedy i na druhou cestu na vrchol Fourvière. Užili jsme si dvojitý výlet v zubačce a v chládku tunelu jsme se dlouze projeli oběma směry, protože by byla škoda nevyužít takové příležitosti.

Od katedrály Notre Dame je krásný výhled na celý Lyon. Vnitřek katedrály je velmi zdobný a určitě stojí za prohlídku. Katedrála je významné poutní místo a i během našeho pobytu zde byla náboženská slavnost, na kterou se sjížděli lidé ze širokého okolí. Lyon, dříve průmyslové a zejména tkalcovské město, je moderní metropolí, druhou 70

největší ve Francii. Za několik málo dní po naší návštěvě se stalo i jedním z míst Evropského šampionátu ve fotbale, o čemž i ty největší fotbalové ignoranty informovala výzdoba města, kterým jsme dlouze projížděli na první ubytování.

29. května – neděle - Montpellier, Narbonne, Carcasonne (region Languedoc-Rousillion) Z Lyonu jsme se vydali jižně na delší přejezd do Montpellier, správního střediska regionu Languedoc-Roussillon. Prohlídku jsme zahájili na Promenade du Peyrou s vítězným obloukem Ludvíka XIV., odkud se otevírají výhledy na celé město. Promenáda je plná vodních nádrží a vodotrysků, které byly napájeny ze 14 km akvaduktu sv. Klementa. Prošli jsme středověké město, minuli jsme botanickou zahradu, slavnou univerzitu a obdivovali jsme, bohužel 71

zavřený, kostel Sv. Rocha s kamenným provensálským baldachýnem. Prošli jsme křivolakými uličkami až na oválné náměstí Place de la Comédie, kde je mimo jiné i gotická katedrála sv. Petra. Procházkou po náměstí jsme se dostali k informačnímu centru a velkému městskému parku, kde probíhal festival italské literatury.

Nedaleko náměstí je i nová architektonická čtvrť Antigone. Cestu jsme zakončili symbolicky opět na promenádě u věže Babotte s astronomickou observatoří a ze schodů promenády jsme zamířili k autobusu, který parkoval přímo pod akvaduktem sv. Klementa.

Narbonne: Narbonne bude patřit k nejkrásnějším městečkům, které jsem ve Francii viděla. Montpellier a Narbonne ve starověku protínala antická cesta Via Domitia, jejíž pozůstatky jsou přístupné na hlavním náměstí v Narbonne. Dříve moře dosahovalo až do Narbonne, které bylo významným přístavem. To dokládají zachovalé antické sýpky, které jsme však nestihli navštívit, neboť po 17. hodině už bylo zavřeno. Na hlavním náměstí stojí radnice (bývalý arcibiskupský palác), která je stavebně propojena s další dominantou města, gotickou konkatedrálou sv. Justa a sv. Pastora. Katedrála není dostavěna, stavitelé chtěli postavit velmi vysoké věže. Jejich ambice jim nevyšla a část kostela s jednou z věží se při stavbě zřítila a již nebyla obnovena. Zkrácená zeď kostela je dobře patrná při prohlídce. Přesto se jedná o velmi zajímavou stavbu s četnými stavebními zajímavostmi. Zachovalá část křížové chodby a klášterní zahrada se starými růžovými keři vybízela k podvečerní meditaci. Prohlídku města nám zpříjemnila procházka po Canal de la Robine, který protéká městem a který je také jedním z přítoků Canal Du Midi, tvoří živou tepnu města. Po kanálu plují hausbóty a na nábřeží vládne pohodová atmosféra. Je zde plno kavárniček, laviček a celý kanál je stíněn platany a osázen keři růží. Kolem kanálu jsou krásné bytové domy s balkony a terasami, které se utápějí v zeleni. Stálé počasí, blízkost vody i proslulých vinic v okolí dělají Narbonne ideálním místem na důchod.

Narbonne, Carcassone spolu s městečky, která jsme navštívili v pondělí, patří do departpamu Aude, leží na pomezí v regionů Languedoc – Rousisillion- Midi Pyrénées. Departement Aude bývá též nazýván Země katarů (Pays Cathare), můžeme se zde setkat s dvoujazyčnými místopisnými popiskami, kromě francouzštiny jsou uvedeny ještě v okcitánštině.

Carcassonne patří k nejzachovalejším pevnostním městům v celé Evropě, je zařazeno na seznam kulturních památek organizace UNESCO. Carcassone je obklopeno vinicemi známé vinařské oblasti Languedoc a městem vede další ze známých francouzských kanálů Du Midi, který spojuje Atlantský oceán a Středozemní moře. Do Carcassonu jsme dorazili vpodvečer, takže jsme se vyhnuli turistickému hemžení a mohli se v klidu procházet večerním Carcassonem a nasávat atmosféru středověkého města.

30. května - pondělí - Fanjeaux - Mirepoix – Foix – Andorra (region Languedoc-Roussillon a Midi-Pyrénées) V pondělí nastala opět dopravně náročná etapa, která nás zavedla přes horský průsmyk do sousedního Španělska po místech, kde se jezdí legendární Tour de France. Než jsme se dotkli „nebes“, stavili jsme se cestou ve třech malých městečkách, která na svých cestách hojně vyhledáváme pro jejich poklidnou atmosféru i setkání s milými lidmi. Neprohloupili jsme ani letos. Navíc dvě z nich, Mirepoix a Foix, byla spjata s katarskou minulostí.

První zastávka ve městečku Fanjeaux, nás zavedla do liduprázdných uliček, vystoupali jsme kolem tržiště až k místnímu kostelu sv. Dominica. Neunikli jsme bdělému oku madam, která bydlela v blízkosti kostela. Madam vycítila příležitost rozšířit slávu Fanjeaux i mezi slovanskými nájezdníky, proto nám velmi ochotně otevřela kostel i schránku se vzácnými relikviemi a podala podrobný výklad o kostele. Po skončení výkladu jsme přispěli vydatně do kostelní pokladničky. Navštívili jsme místní informační centrum, pekárnu nebo toalety. Traduje se, že Fanjaux bylo domovem sv. Dominika, zakladatele dominikánského řádu, proto je 77

Fanjaux hojně navštěvováno řeholníky a věřícími. Není divu, že nás na cestě ke kostelu vystřídal průvod jeptišek, který nedočkavě stoupal do kopečka ke kostelu plných pokladů a hodné madam.

Další zastávkou bylo městečko Mirepoix, kde jsme měli možnost kromě kostela navštívit i místní tržiště v akci, neboť byl den trhu. Procházeli jsme pod arkádami domů na náměstí a užívali si mumraj trhovců i nakupujících. Trvalo velmi dlouho, než jsme stihli obejít trh celý. Nechyběly zde květiny, omamně vonící česnek a místní speciality, koření, košíky, maso, paštiky, sýry, víno i živá drůbež, prostě vše, co potřebujete ke štěstí. 78

V poledne jsme přijeli do městečka Foix. Polední zastávka byla však poznamenána ospalou polední siestou. Vše, co mohlo být otevřeno, bylo, kromě kostela, zavřeno. Malé městečko již má neomylně horský charakter a jeho dominantou je hrad hrabat z Foix. Hraběcí rodina patřila mezi příznivce katarského učení, což nezůstalo bez odezvy. Kacíře bylo nutno vyhladit. Město a hrad několikrát obléhal Simon z Montfortu, známý katarobijec. Foix bylo posledním zastavením před náročným přejezdem horského průsmyku. Krátce za Foix jsme sjeli z dálnice na menší silnici a cesta začala nemilosrdně stoupat do velkých kopců, ze kterých se tajil dech. Počasí nám nepřálo, začalo pršet a padala mlha, takže nahoře v sedle Encamp jsme ve sněhové přeháňce zjistili na ukazateli rekordních 2,5 C. Vážně nebyl důvod se ve výšce 2 408 n. m. dlouho zdržovat, proto jsme sjeli prudkými serpentinami, ve kterých se projevilo mistrovství řidičů autobusu, do ministátečku Andorra.

Andorra: Andorra bývala dříve na dlouhých pět nebo šest měsíců odříznuta od okolního světa. Ani nám neukázala Andorra svou vlídnou tvář. Pokud jste nadšený shopaholik se zlatou kreditkou, tak je Andorra pravé místo pro vás. Velká koncentrace obchodů všech myslitelných značek a minimum památek či jiných zajímavostí i deštivé počasí, které znemožnilo delší procházku, bylo velkým zklamáním, proto jsem se těšila na odjezd vstříc dalším krásám Francie. 31. května - úterý - Pau (region Akvitanie) – Lurdy (Lourdes) - (region Midi-Pyrénées)

Ráno jsme začali stoupat kopci zpět do Francie. Projeli jsme opět sedlem Encamp. Tentokrát bylo počasí milosrdné, takže jsme se vyfotili po 24 hodinách na stejném místě v lepších povětrnostních podmínkách. Po delším přejezdu jsme se na krátkou chvíli ocitli v Akvitánii, kterou jsme z velké části již projeli v roce 2013. Akvitánie patří mezi nejkrásnější části Francie, ovšem co ve Francii není krásné? Město Pau se plným právem pyšní zámkem s rozsáhlou sbírkou tapiserií, zámek je rodištěm Jindřicha IV. Navarského. Zámek prošel rozsáhlou rekonstrukcí a je přístupný i pro vozíčkáře. Po prohlídce zámku jsme se vydali na procházku po promenádě, kterou tvořila horní terasa u zámku. S podzámčím ji spojoval moderní výtah nebo funkční secesní zubačka, která byla jako turistická atrakce zdarma. Samozřejmě jsme ve zbývající volné chvíli vzali za vděk starožitnou zubačkou. Mladý průvodčí s úsměvem sledoval naše vykulené oči, protože tak nějak podobně to muselo kdysi vypadat v Praze na Petříně.

Poté jsme přejeli do departmentu Hautes-Pyrénées, kde byly naší cílovou stanicí Lurdy (Lourdes), známé poutní místo. Na prohlídku Lurd jsme si vyhradili podvečer. Vysoká koncentrace návštěvníků vytváří ve městě specifickou atmosféru, takže Lurdy nejsou až na samotné poutní místo a hrad a kopce, které se zdvihají za kostelem, moc malebné. Hotely a ubytovny jsou postaveny ve stylu každý pes jiná ves. Sebemenší proluku vyplňuje hotel či ubytovna a cesta k poutnímu kostelu je jeden velký trh se svíčkami, růženci a dalšími upomínkami, nechybí žebráci s krásnými pasteveckými psy. Celé město je zaměřeno na návštěvu poutního místa se zázračným pramenem. Každý večer v devět hodin se v areálu formuje procesí poutníků, nemocných a jejich doprovodu, kteří si modlitbou vyprošují zázrak. Zvědavě jsme prošli celý areál, ale po začátku večerní bohoslužby jsme odešli, neboť jsme nechtěli rušit.

1. června - středa - Cirque de Gavernie (region Midi-Pyrénées) Ve středu nás čekal celodenní zájezd do Pyrenejského národního parku do Cirque de Gavernie. Pyrejenský národní park není daleko od Lurd, cesta do kopců se vždy trochu protáhne. Nicméně do vesnice Gavernie jsme přijeli ten den jako první autobus. Prošli jsme spící vesničkou a mohli jsme si vybrat, zda půjdeme pohodlnou cestou do Cirque de Gavernie, nebo zvolíme „turistickou variantu“. Uvozovky jsou naprosto na místě, neboť o turistickém značení, na jaké jsme zvyklí v Čechách, si můžeme nechat jenom zdát. Nebyli jsme jediní, kdo po cestě zabloudil, ale všichni jsme to obratně skrývali zájmem o faunu i flóru Pyrenejí. Cesta k cíli byla po vrstevnici hory, která nejprve vedla horskými loukami v plném květu, slunce hřálo, poté silně pražilo. Cesta pokračovala lesem a mezi potokem a kopci, které nabízely pohádkové výhledy. Po závěrečném prudším stoupání nás uvítala terasa horské chaty s krásným chatařem, relativně dobrou kávou a naprosto otřesným pivem. Konečně jsem ochutnala pivo, které je v literatuře označováno jako koňské chcanky. Ovšem místní domorodci si tento mok plně vychutnávali, takže chyba je asi v našem chápání pivní kultury . Od chaty se nám naskytl jedinečný výhled na 800 m široký kotel Cirque de Gaverni a fascinující vodopády Grand Cascade, které jsou největší v celé Evropě. Na přelomu jara a léta už nebyly tak vydatné, ale voda spadající ze dvou skalních pater zhruba z 200 metrové výšky byla fascinující. Stejnému dojmu podlehl i básník Victor Hugo, který popsal své cestovatelské dojmy v cestopisných črtách Alpes et Pyrénées, které vyšly až po jeho smrti. Znalci jazyka si mohou část o Gaverni najít i v díle dalšího cestovatele H. Teineho v originále zde, v této knize nechybí ani obšírná kapitola o městě Pau. Jasná obloha a dobrá viditelnost nám umožnila pořídit nádherné snímky. I cestou zpátky jsme se těšili z krásných výhledů. Kotel je lemovaný četnými vrcholy, k nejnavštěvovanějším patří Brèche de Roland. Průrva je široká 40 m a 82

skály, které tvoří takřka pravý úhel s hřebenem, jsou vysoké asi 100 m. Hora odděluje Francii a Španělsko a je častým cílem návštěvníků Pyrenejí. Podle pověsti průrvu vysekl svým mečem Durendal legendární rytíř Roland při prohrané bitvě v průsmyku Roncevaux. Tímto gestem chtěl zabránit tomu, aby meč upadl do rukou nepřátel.

2. června – čtvrtek – Toulouse (Languedoc-Roussillon-Midi-Pyrénées) Aix en Provence (region Provence-Alpes-Côte d'Azur). Čtvrtek byl předposledním dnem našeho putování. Dlouhým přejezdem jsme opustili Pyreneje a vrátili se do Languedocu, kde jsme navštívili hlavní město regionu Toulouse. Bohužel nás na cestě do Toulouse zdržela dlouhá policejní kontrola, proto jsme Toulouse doslova prosprintovali.

Toulouse je nazýváno růžovým městem kvůli typické barvě cihlových fasád. Navštívili jsme centrální náměstí, kde jsme si prohlédli reprezentativní prostory Kapitolu. V rozsáhlém komplexu budov je umístěna kromě radnice i toulouská opera a archiv. V rychlosti jsme navštívili románsko – gotickou katedrálu sv. Štěpána. Poté jsme se sprintem přesunuli k románské bazilice Svatého Saturnina ( Saint-Sernin), která je nejrozsáhlejší románskou stavbou na světě. Cestou k autobusu jsme očkem zahlédli proslulé arkády na centrálním náměstí a potlačili nutkavou chuť na posezení s kávičkou. Z autobusu jsme koutkem oka zahlédli Canal du Midi, který také Toulouse protéká. Město bylo sídelním městem hrabat z Toulouse, k jejímž potomkům patřil slavný malíř Henri Toulouse- Lautrec. V Toulouse však na nic dalšího nebyl čas.

Pozdě odpoledne jsme přijeli do Aix en Provence, kde žil také Paul Cézane, další ze známých francouzských malířů. Jeho dům jsme si 84

prohlédli při minulé návštěvě, takže jsme se rozhodli zpříjemnit si dusný podvečer procházkou po nejstarší části Aix v malebných uličkách a na promenádě. Více se kvůli nedostatku času nedalo stihnout.

3. června - pátek - Monaco – návrat domů Po přejezdu po francouzské Riviéře jsme sjeli do mini státečku Monaco. Všude ještě byly pozůstatky po závodech formule 1. Na prohlídku města jsme měli celý den, mnozí už v Monacu byli, proto si každý udělal program podle své chuti. Odjížděli jsme po 20. hodině, ale staré město již po 18. hodině uzavřelo své památky včetně parků i veřejných toilet. Otevřena zůstala pouze jedna restaurace v uličkách u knížecího paláce. Monaco se prostě po 18. hodině stalo ospalou vesnicí. Monaco jsme opustili za soumraku a stoupali jsme do kopců směrem k italským hranicím. Byli jsme odměněni krásnými panoramaty vil a domů nad 85

mořem a nočními městečky. Ráno jsme se probudili do příjemného deště a před polednem jsme šťastně dorazili k Hlavnímu nádraží v Praze. Čekala nás ještě dlouhá cesta na Moravu, ale vlaky jely spolehlivě, bez většího zdržení. Tak zase někdy na viděnou v krásné Francii.

Zuzana Bornová