Page 1

OBČASNÍK KNIHOVEN

OKRESU OPAVA

Prosinec/2017

OKOO

Elektronické zpracování: Marek Ulička


2

Obsah :  Úvodník (3-4)  Aktuálně  Kantorkova koželužna (5-6)  O kočkách a lidech (7-10)  Den knihovníků (11-16)

 Recenze  Knižní tipy z Kateřinek (17-25)  Novinky na DVD (26-27)

 Závěrem     

Ke konci roku …(28-29) Sbírka čajových sáčků (30) Staříčkovi s láskou opavští knihovníci (31-35) Moje setkání s národním umělcem (36) Nádech (37)

Pro zvětšení na celou obrazovku klikněte na tento symbol, umístěný v pravém dolním rohu obrazovky 2


3

Vážení přátelé! Rok 2017 pomalu končí. Prosincová pochmurná obloha a brzký soumrak prozářený vánočními světly v nás vyvolává nostalgii. Vzpomínáme nejen na své blízké, kteří již nejsou s námi, ale i na stěžejní události letošního roku. V únoru nás po vleklých zdravotních potížích opustila dobrá duše naší redakce paní Boženka Klímová, které jsme věnovali část letošního prvního čísla. Její odchod je pro nás obrovská ztráta, protože nám všem chybí její optimistické příspěvky, krásné verše a mi osobně naše telefonní rozhovory. Cennou náhradu jsme získali v osobě Dušana Žárského, neocenitelného kolegy B. K., který ve svém elektronickém nakladatelství má novinky z moravskoslezské literatury takřka z první ruky. Při bloudění skrytými poklady mého počítače, jsme si uvědomila, že Okoo vydáváme již od května 2006, a že jsme loni zapomněli oslavit 10. výročí od prvního vydání. Při listování uplynulými ročníky našeho časopisu jsem objevila úplné poklady, které se staly inspirací i pro akce na rok 2018. Všemi minulými ročníky Oka se nese nesmazatelná stopa Boženky Klímové … Rok 2017 byl rokem bezručovským. Našemu básníku jsme zasvětili celý rok. Osobnost Petra Bezruče jsme si připomněli nejen v přednáškách, besedách, ale i výletem po stopách Petra Bezruče. Zavzpomínali jsme na jeho pobyty na Opavsku nad braneckou kronikou. Jeho verše jsme si připomněli nejen formou výstav i kulturních pořadů, ale i malým happeningem, kdy jsme u knihovny vysadili keře pro Stužkonosku i kalinu, podle stejnojmenné básně P. B. Bezručův rok byl pro nás výzvou, zda jde oslavit výročí, mladšími již obtížněji přijímaného básníka, jinak a pro mladou generaci přijatelnější formou. Myslíme, že se nám to povedlo. 3


4

Poslední číslo končícího roku Vám přináší kromě nových příspěvků i vzpomínky z archivu na Petra Bezruče. Závěr letošního čísla bude patřit Božence Klímové, její dosud nepublikovaná báseň charakterizuje Boženku bez zbytečných slov. Děkuji Vám jménem celé redakce za přízeň a přeji Vám pohodové Vánoce a šťastný nový rok.

Zuzana Bornová

4


5

KANTORKOVA KOŽELUŽNA Přelom 19. a 20. století přinesl nástup průmyslu v dosud poklidném lázeňském městečku Rožnově pod Radhoštěm převratnou změnu. K nejstarším průmyslovým odvětvím patřily mlýny a papírna. Velmi starou historii měl také rožnovský pivovar a textilní manufaktura s ručně tkaným plátnem, a později, v roce 1949 také elektrotechnický průmysl, který se velmi dynamicky rozvíjel. Do tohoto výčtu průmyslových zařízení patří také továrna na kůže Jana Kantorka seniora. V prvé polovině 20. století měla průmyslový charakter a nebýt nešťastné smrti zakladatele Jana Kantorka v roce 1928, jistě by se úspěšně rozvíjela, neboť Jan Kantorek byl podnikavý člověk s vizí dalšího rozvoje své továrny. Vybudoval také vodní elektrárnu, pomocí které zásoboval elektřinou nejen svou továrnu, ale také město Rožnov pod Radhoštěm. Byl vlastenec a pravověrný Rožnovan, kterému blaho města leželo na srdci. Žel, převratné změny, jež po jeho smrti nastaly, okupace země za druhé světové války a zejména převratné politické a společenské poměry po únoru 1948, více než padesátiletou historii továrny na kůži definitivně ukončily. Tolik z úvodu nové knížky RICHARDA SOBOTKY, nazvané JAN KANTOREK – TOVÁRNA NA KŮŽE, kterou můžeme směle začlenit do dlouhé řady počinů tohoto autora z oblasti literatury faktu. Namátkou můžeme připomenout podobná díla, např. Rožnovské pivo či Pracovitá voda, v nichž se také zabýval střípky průmyslové historie Rožnova pod Radhoštěm, místa, kde žije, tvoří a jež má tak rád. Kantorkova továrna zde měla své nezastupitelné místo, neboť zásobovala kůžemi spoustu důležitých řemeslníků, ať už to byli sedláři, uzdáři, řemenáři, obuvníci či knihaři.

5


6

Ukázka z knihy: Jan Kantorek sn. se vyučil v oboru koželužství v letech 1902–1905, pak čtyři roky pracoval v různých koželužských závodech. Dva roky také působil na odborné škole koželužské při c. k. zkušební stanici ve Vídni. Do živnostenského oprávnění koželužského patřilo vydělávání kůží tříslem, jejich barvení a prodej nejen v celku, ale i v částech. Koželuzi byli oprávněni k obchodování se surovými kůžemi, mohli také nakupovat a dále prodávat všechny druhy surových kůží, které sami vydělávali. Koželuzi také vyráběli a upravovali kůže pro hnací řemeny. K tomu, aby tyto strojní hnací řemeny mohli vyrábět a následně prodávat na objednávku nebo volně, bylo nutné získat zvláštní živnostenský list. Proto nechal Jan Kantorek sn. u obchodního rejstříku Krajského soudu v Moravské Ostravě zapsat 23. 5. 1922 tento druh výroby. Ve své továrně strojově vyráběl hnací řemeny tříslové a chromové, šicí řemínky všech druhů, kulaté a kroucené šňůry a technické kožené potřeby, jako manžety a různé vložky do strojů. Odbyt hnacích řemenů zajistil Janu Kantorkovi sn. finanční prostředky na rozšíření závodu. V roce 1924 přistavěl další výrobní místnosti a vybavil je moderními a výkonnými stroji. Kniha vznikla samozřejmě za pomoci potomků zakladatele firmy Jana Kantorka sn., především ze vzpomínek Jana Kantorka jr., kteří autorovi poskytli potřebné informace, dokumenty a fotografie, jež Richard Sobotka s pečlivostí sobě vlastní uspořádal a zpracoval tak, že vznikla krásná vzpomínka na jednu z nejvýznamnějších osobností Rožnova pod Radhoštěm. Kniha vychází v lednu 2018 v nakl. ŽÁR v tištěné i elektronické podobě, 80 stran, ISBN 978-80-7590-002-9. Dušan Žárský

6


7

O KOČKÁCH A LIDECH, NEBO NAOPAK? Pán Bůh kočku obdařil ryze kočičími vlastnostmi, které ji mohou ostatní tvorové závidět. Kočka nepoklonkuje, nekličkuje, svou přízeň rozdává po špetkách, poslouchá jen, když se jí zachce, mračí se i usmívá. Nikdy nevíte, jak se zachová. Chvíli přede a hned nato vystrčí drápky, chvíli se mazlí a vzápětí odmítavě zamňouká a z vašeho klína se odporoučí. Pan JINDŘICH MALŠÍNSKÝ z Horní Plané na Šumavě to moc dobře zná. On i jeho žena mají kočky moc rádi a nejedna je provázela jejich životy. A za ta léta, strávená ve společné domácnosti, s nimi samozřejmě prožili spoustu příhod, o které se tento autor rozhodl podělit se svými čtenáři. Pro kočky totiž, stejně jako pro lidi, platí pravidlo: Cokoliv řeknete nebo ukážete spisovateli, to při nejbližší příležitosti použije v některé ze svých knih. A musím potvrdit, že to v tomto případě rozhodně není na škodu. Jindřich Malšínský totiž zaznamenával příhody, které on a jeho blízcí zažili s těmito domácími mazlíčky, a pak je velmi poutavou formou zpracoval do jednotlivých povídek, ve kterých je spojil s životními osudy běžných lidí. Celý komplet pak nazval O KOČIČÍM MŇOUKÁNÍ. Ukázka z knihy: Otík se po čtrnácti dnech vrátil domů pro nové prádlo. Růža ho přivítala slovy: „To je dost, už jsem si myslela, žes zapomněl na své rodné hnízdo,“ a šla krmit kočky. Pak si oblékla bundu a vysvětlila muži, že jede nakrmit další kočičí havěť v rekreačním zařízení, kde skončila sezóna a ona, kočičí máma, jim každý druhý den nosí teplou stravu. Otík pendloval mezi Růžou a jejími kočkami a o čtvrtstoletí mladší kočkou ve vzdálené vsi, kde pomalu končil s fasádou. Lollobrigida mu sdělila, že má byt v nedalekém městě a v hospodě, že přespává jen, když má službu. Bylo mu divné, že ho tam nikdy nepozvala, vždycky se na něco 7


8

vymluvila. Jednou, když si přijel domů pro čisté prádlo, jeho žena s úsměvem zažertovala: „Nemáš tam, Myšáku, nějakou mladší kočku, cha cha?“ Ale to neměla říkat. Ráno zase vezla kočkám vlakem teplou stravu, a když se vrátila, našla na stole list papíru s načmáraným vzkazem: „Nečekej, odcházím. Našel jsem si opravdu mladší kočku, která mne miluje. Myšák.“ Když se Růžena od vlaku vrátila a přečetla si vzkaz, pokrčila rameny a prohodila: „Bože můj, je to ale vůl!“ a pak se rozplakala. Jak je známo, kočky jsou hravá a neposedná zvířátka, a tak svým dováděním dávala panu Malšínskému stále nové inspirace. A není tudíž nic překvapivého, že v brzké době vzniklo pokračování O KOČIČÍM KLÁBOSENÍ, obsahující dalších deset velmi lidských povídek, ve kterých však kočky opět hrají nejednu velkou, ne-li významnou roli. Oba soubory se pak autor rozhodl vydat v jedné společné knize. Protože si však „kočičí mňoukání“ a „kočičí klábosení“ nejsou zase až tak podobné (pro každou z nich autor zvolil trochu jiný literární styl), je výsledná kniha zpracována do oboustranné podoby, a tak si čtenář může vybrat, kterou z nich okusí jako první.

8


9

Ukázka z knihy O kočičím klábosení: Když se odpoledne vyčasilo, obul si gumáky a s flintou a ruksakem na zádech se vydal do lesa. Pozdravil se s Kropáčkovou, která s nůší na zádech se vypravila na klestí a také se podívat, jestli je vhodná doba na sběr šípků. „Buď zdráv, Libore! Až skolíš kance, tak zajdi a já ti udělám šípkovou omáčku lepší než v tom“… Nemohla si rychle vzpomenout kde, a tak to zamluvila. „Já ti povím, co tý omáčce dá ten správný šmak.“ Pak zapomněla, co chtěla říct a s kapkou ironie se zeptala, kde má kocoura. „Moc se mu nechtělo, a tak zůstal doma.“ „Říkáš doma? Jen aby ses nedivil!“ „Tak se mějte!“ „Ty taky, a nezapomeň na tu kančí kýtu.“ Přešel louku a už zdáli slyšel vyčítavé mňoukání svého čtyřnohého přítele. S kocourem pod paždí opatrně vystoupal po mokrých šprušlích nahoru, vytáhl z batohu děravou deku a v rohu mu ustlal pohodlné lůžko. „Tady máš kožíšek po paničce, která se na nás dívá ze shora, a směje se, jak tady hospodaříme.“ Kocour chvilku váhal, jestli nevytáhne z kapsáře ještě něco k snědku, pak se na dece několikrát otočil dokolečka a pohodlně se uvelebil a čekal, až zašustí sáček se svačinou. Chudomelka se díval dalekohledem k lesu a náhle zpozorněl. V houští zadupal krásný, statný divočák a za ním bachyně se selátky. Máš štěstí, krasavče, že nemám rád šípkovou omáčku. A dlouho se bez hnutí díval na tu rodinnou zvířecí idylu, dokud divočák nedal povel k návratu do bezpečí. Tobiáš zbystřil, když uslyšel šramot papíru. „Dneska budeš mít voňavé syrečky. Pravda, někomu nevoní, ale to je jeho věc. Jen kdyby jich bylo!“ 9


10

Dvojkniha vyšla v nakl. ŽÁR - www.zar.cz nejen v elektronické verzi, ale také v malém nákladu tiskem. Zbývá dodat ještě jednu důležitou informaci: Povídky doprovází dvanáct kreseb velmi talentované výtvarnice Lenky Lisovik.

V prosinci 2017 vydalo nakl. ŽÁR Ostrava, 158 stran, brožovaná vazba, ilustrováno, 250 Kč, ISBN 978-80-7590-001-2. Elektronická verze k dispozici u prodejců uvedených na www.zar.cz.

Dušan Žárský

10


11

DEN KNIHOVNÍKŮ Na tradičním Dni knihovníků vystoupilo studio GAFA s pořadem Petr Bezruč, až na kůži. Na závěr programu jsme byli osloveni herci, abychom v krátké chvíli zaveršovali jako P. B. : Byla zadaná slova: KÁMEN, BEZNOHÝ, STUŽKONOSKA, OPAVA, která se měla objevit v každém díle. Naštěstí se pracovalo v kolektivu. Při veršování a hlavně při umělecké interpretaci veršů opavskými herci jsme si užili spoustu zábavy. Poznáte svoji báseň, výtvor? Pro lepší orientaci je začátek každého veledíla ztučněn. Amen! Osamělý beznohý kámen do Opavy běží, potká tam krásnou kamenici, starší, ale stále svěží. Sbírkou motýlů okouzlí ji, Babočku, Běláska, či jinou můru anebo snad Stužkonosku, ukáže ji, pokud ještě budou vzhůru. A pak už navždy budou si souzeni, kamenět tady na zemi. Opava bílá, sám kámen beznohý, bezruký sám Stužkonoska modrá Stužkonoska poletuje, beznohý muž uvažuje. O světu, o květu, o kameni. Svět se světí, květ květuje, kámen padá. Jen Opava stojí dál. 11


12

Spadl mi ze srdce kámen, s Opavou je Amen. Cítím se jak beznohý verš? Stužkonosko na křídlech mě nes! Spadl mi ze srdce kámen, s Opavou je Amen. Cítím se jak Stužkonoska beznohá – no a? Beznohý chlap usedl na kámen a poznal, že s Opavou je amen. Na nos mu usedla Stužkonoska a on si připadal jako troska. Jak beznohý Opavou chodí, a kámen po kameni míjí, žal v srdci, mrazivě jej studí a Stužkonoska v srdci se svíjí. Já, bezruký, beznohý zrozen v Opavě, bílém městě s bludným kamenem, ve stínu žil jsem, byl jsem, psal jsem… Beznohý bezmocně hodil velký kámen… A Stužkonoska vzlétla svobodná a volná… Opava, to bílé město, s Bezručem je spjato přesto, že tu nerad pobýval. 12


13

Raději chodíval do polí doufaje, že se Stužkonosky vyrojí. Rád se lovem zabýval. Při lovu zakopl o kámen, a hle – s motýlem je amen. Jak beznohý ležel v trávě, tu napadl ho verš právě. Beznohý básník, verše tvrdé jako kámen, v okolí Opavy stále svou Stužkonosku hledá… Kráčí, letí Stužkonoska Opavou, klopýtá a padá, i kámen ji zavazí, není to žádná sláva. Opava pevná jak kámen, zrozená z bídy beznohých časů, i krásy stromů, luk a motýlů s královnou všech Stužkonoskou modrou. V Opavě stál beznohý opřen o kámen, pohledem jej těší Stužkonoska. Stužkonoska bez nohy usedla na kámen, Poblíž řeky Opavy. A už je s ní Amen? Vzpomněla na Maryčku, najala si Bryčku. Do Opavy odjela 13


14

a dobře se poměla. V Opavě Bezruč svůj náhrobní kámen má a se Stužkonoskou a beznohým slezský lid na něho vzpomíná. Beznohý básník pod kamenem leží, Stužkonoska do Opavy tu zprávu říci běží. Bez cíle, beznohý, opuštěn, sedl si u břehu na kámen. Stužkonoska se zvědavě podívala, koho to Opava omývala. Pod kamenem, pod kamenem, leží básník polit vínem. Bez ruky i bez nohy, žije život ponurý. Stužkonoska na něm sedí, utrápeně v dáli hledí. Opava je město snů! Najdi kámen hladký, oblý, vyjdi na břeh Opavy. chyť si svoji Stužkonosku – starý, slepý, beznohý.

14


15

Beznohý básník se těšil pohledem na třepotavý let Stužkonosky nad kamenem a Opavou v dáli. Stužkonoska není jen modrá v Opavě bílé, prohlásil na kameni sedící beznohý muž. Tvé srdce je jako kámen – proč už ne Olomouc? Ale, Opava - s naší láskou je amen. V mém srdci už jen obava možná uvidět Stužkonosku. Kámen sem, kámen tam, do Opavy pospíchám. Ač beznohý, ač bezhlavý, za láskou do Opavy. Jak Stužkonoska modrá za světlem. Na kameni u Opavy seděl starý vozka. Beznohý a bez naděje Sledoval, jak kolem něho poletuje modrá Stužkonoska. Básník a bard z Opavy, beznohý sedí na kameni. Se Stužkonoskou modrou na rameni vzpomíná na Maryčku Magdonovou. 15


16

Stužkonoska krásná na kameni sedí, beznohá na Opavu hledí. Nožky nemá, křídla ano, letět by chtěla nad Opavou. Beznohý básník na kameni sedí a do proudu Bílé Opavy hledí. Nad hlavou mu Stužkonoska krouží, ví, že nejen barva modrá ji zdobí. U Opavy na kameni Stužkonoska beznohá, hlava celá jak v plameni, prosbu k Bohu volá. Létat mohu, nemám nohu, prosím, Bože, pošli nohu! Prosba byla vyslyšena, noha byla vyléčena. U Bílé Opavy na černém kameni, Bezruč i beznohý, každý si posedí. Dívá se do dáli, kde tam Opava, a hle letí můra, Stužkonoska, to je otrava!

16


17

Knižní tipy z Kateřinek Březinová, Ivona Ďasík a Ďáblík: zvou na výpravu do dávné Prahy! Praha: Albatros 2017

Představte si, že jste na školním výletě v Praze. Stojíte pod Prašnu bránou, paní učitelka vám vypráví o historii a na vás někdo znenadání plivne. Nechcete tomu věřit, ale ono se to opakuje. To už se rozzlobíte a hledáte v okolí viníka. Náhle vás napadne zvednout hlavu a hle…přesto, že je nebe bez mráčků, z kamenných chrličů pod střechou věže kape voda. Když se zadíváte pozorněji, zjistíte, že se dvě protější kamenné sochy pohybují, kape jim z tlamy voda a ještě se vám posmívají. Přesně takhle začíná pohádkový příběh dvou spolužáků Bereniky a Bertíka, kteří přijeli se svou třídou do Prahy, aby si prohlédli její památky. Zůstanou stát jako přikovaní a nevěří vlastním očím, co se to děje. Mezitím jim paní učitelka s ostatními žáky poodejde, a to je chvilka pro naše dva nové pohádkové kamarády. Pro Ďasíka a Ďáblíka, aby seskočili z věže a přidali se k dětem. Po chvilce rozpaků a vzájemného představení se společně vydali na cestu nejen Prahou, ale na cestu do minulých století, kdy ještě Praha nevypadala tak, jak ji známe dnes. Děti se od dvou kamenných chrličů dověděly daleko více, než z jakékoli naučné knihy. Prohlédly si ta nejzajímavější a nejdůležitější místa našeho hlavního města a poznaly spoustu zajímavých osobností naší historie. Poznaly historii Karlova mostu, hledaly svatovítský poklad, účastnily se rytířského turnaje na Karlově mostě, zažily požár na Malé Straně, poznaly císaře Rudolfa II., ochutnaly koláče z Týna, a také zjistily, kdo může za to, že musí chodit každý den do školy! 17


18

Měly pocit, že se paní učitelce nadobro ztratily, ale v minulosti čas běžel velmi rychle a nikdo si jejich zmizení ani nevšiml. Byly tímto výletem okouzlení, získaly v Praze dva nové kamarády a hlavně, teď už se budou dívat kolem sebe daleko pozorněji a budou si více vážit našich historických památek, při jejichž vzniku to neměli lidé vůbec snadné. Krásná kniha, která s vtipem a pohádkovou fantazií provází děti historií Prahy. Ke knize je přiložen pracovní sešit, ve kterém si děti ověří získané vědomosti. Stowel, Louie Bezpečně online Praha: Svojtka a Co. Nakladatelství 2017 Pro všechny malé milovníky online světa vyšla praktická příručka rad, jak bezpečně jeho výhod využít a jak se vyhnout jeho nástrahám a nebezpečí. Zajímavé a užitečné rady v knize najdou i méně zdatní dospělí čtenáři. S čím se v knize setkáte? S čím vám poradí, co vám vysvětlí? Například: e-mail, počítačové viry, chat, on-line hry, nákupy na internetu, hackerství, bezpečnost, bankovní údaje, antivir, instagram, kyberšikana, doxxing, notebook, peníze, pirátství, tablet, grooming, programování, reklamy, sexting, sociální média, facebook, stalking, trestný čin na internetu, You Tube, blogy, viry, web, webové kamery, wikipedie a spousta dalších zajímavých věcí. Tak neváhejte, začtěte se, ať jste zase o něco chytřejší! 18


19

Vajsetlová, Barbora Ať jsou velcí zase malí! Praha: Albatros 2017

… „Mamince zazvonil telefon. Podívala se na číslo, kdo volá, a vzdychla. „

Ach jo, zase něco potřebují z práce“ rozpřáhla se a velkým obloukem hodila zvonící telefon do vysoké trávy.“… Myslíte si, že existují maminky, které by dokázaly zahodit mobilní telefon, jenom proto, aby si mohly hrát se svými dětmi? Představte si, že ano. Jednu takovou najdeme v nové knize české autorky Barbory Vajsetlové. Ovšem neradujte se milé děti předčasně. Tahle maminka, a s ní i tatínek, to sice dokázala, ale jenom proto, že byla očarovaná! Tak vidíte, zase jenom pohádky, ale krásné! A právě takovou krásnou pohádku si prožily dvě malé děti, Kuba s Luckou. Stejně jako jiné děti byly nešťastné z toho, že ani o prázdninách na ně nemá maminka s tatínkem čas a pořád jenom pracují a něco zařizují. Moc si přály, aby bylo všechno jinak. A tak se jednoho dne u nich v pokojíčku objevil malinkatý skřítek Bonifác, který jim přispěchal na pomoc přání splnit. Věnoval jim kouzelný zvoneček a prozradil kouzelné zaklínadlo. Děti tomu nechtěly věřit, ale samozřejmě zvoneček vyzkoušely. A díky kouzlu prožily ty nejkrásnější prázdniny! Co se změnilo? Rodiče se začali chovat jako malé děti. Měli spoustu báječných nápadů a všichni si to skvěle užili a moc se při tom nasmáli. Pokud se chcete bavit i vy, nalistujte první stránku a začněte číst.

19


20

Dvořáková, Petra Každý má svou lajnu. O florbalu, prvních láskách a ceně vítězství Brno: Host 2017

Kniha známé české autorky Petry Dvořákové je určena dospívajícím čtenářům. Vypráví příběh 15-ti letých dvojčat Adama a Kateřiny, studentů gymnázia, jejichž velkým koníčkem je florbal. Oba trénují ve svém florbalovém týmu a klučičí oddíl dokonce pomýšlí na výhru krajského poháru. Stejně jako všichni jejich vrstevníci se i oni potýkají s nejrůznějšími nástrahami dospívání. Prvními láskami, sportovní rivalitou, neshodami v partě kamarádů i se špatným rodinným zázemím. S tím má největší problém Richard, Adamův největší soupeř na hřišti. Jeho otec je velmi bohatý, a podle toho se chová. Kupuje Richardovi vítězství. Jenomže Richarda kvůli tomu ostatní nenávidí. Richard se svému otci postaví, odhalí jeho nevěru a přiměje svou maminku, aby otce opustila. Žijí společně v malém pronajatém bytě a Richard chodí pracovat do obchoďáku, aby mamince s placením bytu pomohl. Dokonce dobrovolně přešel i na jinou školu. Tady se ale stal Adamovým spolužákem a současně také spoluhráčem v jednom florbalovém týmu. Usmíří se dva největší rivalové? Podaří se jim společně vyhrát krajský pohár?

20


21

Drijverová, Martina Lví kouzlo Praha: Albatros 2017

Formou vyprávění zpracovala pro děti Martina Drijverová životní osudy světoznámého cestovatele a lékaře 19. století Emila Holuba. A proč se kniha jmenuje Lví kouzlo? Protože stejně tak, jak si v dětství dokázal malý Emil ochočit svého psa, který jej věrně kamkoli následoval, dokázal si při svém působení v Africe ochočit malé lvíče. Emil Holub tak získal u domorodců ještě na větší vážnosti než jen jako lékař. Při svém putování po černém kontinentu zažil nejedno dobrodružství a mnohokrát mu šlo o život, ale nikdy se nevzdal a šel si za svým cílem. Kniha tak dětem dává příklad, že je důležité věřit sám sobě a jít za svým snem. Vypráví o vůli něčeho dosáhnout. Sám Emil neměl ve škole dobré známky a vůbec mu nešly jazyky, a přesto vystudoval medicínu a procestoval velkou část světa. Během svých dobrodružství nashromáždil velkou sbírku nejrůznějších předmětů vypovídající o životě v Africe. A díky této sbírce se u nás lidé dozvídali o odlišném světě černošských obyvatel Afriky, o odlišných zvířatech, o přírodě. Ukázka: …Emil se stal uznávaným cestovatelem, vědcem. Přednášky o Africe neberou konce. Praha, Vídeň, Londýn. A co teprve výstava v Náprstkově domě! Lze ji nazvat velkolepou…směle se může říci, že podobná nejenom v Praze, nýbrž snad dosud nikde v Evropě nebyla uspořádána, píší noviny. 21


22

Přírodovědecké sbírky, zbraně, oděvy, hudební nástroje, hračky…To vše lákalo k návštěvě. A také dívka Bella. Většina lidí dosud nikdy neviděla živého černocha…Bella se naučila pár vět česky, pár německy. Dokonce zpívala lidové písně. Výstavu navštívil i korunní princ Rudolf, byl nadšený a věnoval Emilovi knížku-svůj lovecký deník. Výstava vynesla Emilovi dost peněz. Byla přenesena i do Vídně. Ale co se sbírkami potom? Kam je uložit? Emil rozdělil sbírky na 127 míst v České republice – věnoval je hlavně muzeím a školám…

Fojtová, Eliška Tajemství staré pumpy Praha: Albatros 2016

Knížka české autorky Elišky Fojtové, určena začínajícím čtenářům, vypráví příběh malé holčičky Markétky, která se svou mladší sestrou Jituškou vyrůstá v dětském domově. Jejím největším přáním je mít jenom pro sebe maminku, a to tak krásnou, jako je Šípková Růženka ze staré potrhané knihy, kterou Markétka střeží jako poklad. Je to její jediná kniha, kterou má a je ta nejkrásnější. Jednoho dne se na ní usměje štěstí a nová maminka s tatínkem se v domově objeví. Odvezou si ji domů a Markétka je moc šťastná. Chce, aby ji měli noví rodiče rádi, ale ať se snaží sebevíc, na co sáhne, to pokazí. U nové babičky na zahradě objeví starou pumpu a v ní kouzelného skřítka Kuličku, který jí nabídne pět přání. Markétka zpočátku neví, co by 22


23

si měla přát. Nakonec se rozhodne, že by chtěla být krásná, chytrá, šikovná a hodná. Přání se jí vyplnila. Jenomže proměněnou holčičku nikdo nepoznal a rodiče ji najednou nechtěli. Chtěli tu, kterou si vybrali v domově. Nešťastná Markétka utíkala zpátky na zahradu a prosila skřítka o poslední přání. Být zase taková, jako dřív. Skřítek jí přání splnil, ale v tu chvíli Markétku zamrzelo, že si nepřála mít u sebe svou mladší sestřičku Jitušku. Ale i to se splnilo. A tak nakonec všechno dobře dopadlo a obě holčičky našly krásný společný nový domov u hodných lidí. Dalo by se říci, kniha plná splněných dětských přání.

Fučíková, Renáta Shakespeare Praha: Vyšehrad 2016

V roce 2016 uplynulo 400 let od narození geniálního anglického renesančního spisovatele a dramatika Wiliama Shakespeara a právě k výročí jeho narození vydalo nakladatelství Vyšehrad skvostnou knihu věnovanou jeho životu a dílu. Tato bohatě ilustrovaná kniha renomované a oceňované české autorky Renáty Fučíkové je určena starším školním dětem, kterým převyprávěla 12 divadelních her v jejich chronologickém pořadí vzniku a doplnila je o historické události Shakespearovy doby. Jsou zde známé komedie i tragédie. Kromě samotného obsahu hry se dozvíme mnohé o okolnostech jejich vzniku, odhalíme jejich inspirační zdroje, odhalíme život bohatých i chudých lidí v pozdně renesanční Anglii. Nakoukneme za brány hradů a paláců, za okna obyčejných domků.

23


24

Autorka při psaní vycházela z vynikajícího překladu Jiřího Noska. Do své knihy zpracovala těchto 12 her: Kupec benátský, Jak se vám líbí, Mnoho povyku pro nic, Romeo a Julie, Sen noci svatojánské, Večer tříkrálový, Zkrocení zlé ženy, Hamlet, Král Lear, Macbeth, Othello, Bouře. Kniha je i velice pěkně graficky zpracovaná, a proto stojí zato si ji objevit a přečíst.

Ukázka: ( Jak se vám líbí) Jacques usedne s miskou jídla v ruce a mezi sousty mudruje: „Celý svět je divadlo a muži, ženy na něm jsou jen herci. Mají své příchody a odchody a jeden člověk hraje v životě několik rolí v sedmi dějstvích. První je dítě, bulí a blinká chůvě v náručí, pak brblající školák s brašnou, který se v ranním slunci sune do školy líně jako šnek. Pak přijde milenec, jenž sálá jako pec a pěje píseň o obočí své milé. Potom voják, co vousy má jak pardál, sakruje, hájí svou čest a bojuje jak lev a za bublinou slávy šel by třeba do chřtánů děl. Pak nastoupí soudce. V kulatém bříšku tráví kuřátko, oči má přísné, bradku zastřiženou, a celý výstup sype průpovídky a stará moudra. V šestém jednání jde na scénu vyzáblý dědula, 24


25

v pantoflích, s brýlemi a v kaťatech ještě dost zánovních, i když mu trochu plandají na těle. Dřív mužný hlas mu zas jak děcku občas přeskočí, hrčí to v něm a píská. V posledním aktu té strastiplné historie se vrací mimino a mizí paměť, zuby i zrak i chuť a vůbec všechno.“ Romana Martiníková – pobočka Kateřinky

25


26

Novinky na DVD, které si zaslouží vaši pozornost BÁBA Z LEDU – po setkání s otužilcem Broňou (Pavel Nový) začíná ovdovělá Hana (Zuzana Kronerová) pozvolna měnit svůj stereotypní život, který se doposud točil výhradně kolem jejích synů (Marek Daniel, Václav Neužil), snach (Petra Špalková, Tatiana Vilhelmová) a vnoučat. Zatímco šedesátnice Hana prožívá love story, tradiční víkendové obědy v rodinné vile ztrácejí na idyličnosti a postupně vyplouvá na povrch, že každý z hrdinů má nějaké tajemství. Haniným nečekaným spojencem se stává vnuk Ivánek, který si zamiloval nejen svérázného Broňu, ale i jeho slepici Adélu a otužileckou komunitu na břehu Vltavy. Příběh rozkrývající nelehké vztahy mezi třemi generacemi přináší naději, že život lze vzít do vlastních rukou v jakémkoli věku. Na FF Tribeca získal režisér a scénárista tohoto filmu Bohdan Sláma cenu za Nejlepší scénář v zahraničním filmu.

MAUDIE - Maud (Sally Hawkins) je inteligentní žena se zářivýma očima, kterou od dětství trápí artritida a každý pohyb je pro ni utrpením. Protože ale touží po nezávislosti na své až příliš starostlivé rodině, odpoví na inzerát, ve kterém 40letý starý mládenec Everett (Ethan Hawke) hledá hospodyni. Přestože to Maud v kuchyni vůbec nejde a většinu času tráví malováním, postupem času si Everettovo srdce získá. Když oběma dojde, že je mezi lidmi o Maudiny obrázky a kresby zájem, je to právě Everett, kdo ji podporuje v další snaze. Díky svému úsilí a přátelství s Everettem se z Maud nakonec stane slavná umělkyně.

26


27

PŘES KOSTI MRTVÝCH - skrze energickou a značně excentrickou postavu Janiny Dušejkové, učitelky angličtiny v důchodovém věku, sledujeme vzrůstající hrůzu malé osady na polsko-českém pohraničí, ve kterém se v rychlém sledu stane několik záhadných vražd bez jasně vysvětlitelné logiky nebo motivu. Hrůza a zděšení z vražd kontrastují s obecným nezájmem, který doprovází masové vybíjení divoké zvěře v právě probíhající lovecké sezóně. Dušejková je nejen milovnicí zvířat, ale také ochránkyní všech divných a ‚jiných‘ obyvatel Kłodzké kotliny, kde se příběh odehrává. Skrze Dušejkovou začínáme v příběhu postupně odhalovat, kdo stojí za prapodivnými vraždami a jak souvisí s vyvražďováním zvěře. Na Berlinale IFF 2017 získala režisérka Agnieszka Holland cenu Stříbrný medvěd - Cena Alfreda Bauera. Knižní předloha „Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých“ od Olgy Tokarczuk.

MASARYK - prožil život bohéma, miloval ženy, hudbu, velká gesta. Velkou část života procestoval, ale nikdy nezapomněl na zemi, z níž pocházel, na republiku, kterou založil jeho otec Tomáš Garrigue. Dramatický příběh, věnovaný osudům velvyslance a pozdějšího československého ministra zahraničí, Jana Masaryka, se vrací do doby těsně před druhou světovou válkou. Ve třicátých letech vrcholí Masarykova diplomatická kariéra, kterou tráví převážně ve Velké Británii, kde se snaží dostat světové mocnosti na stranu Československa. Režie a scénář Julius Ševčík. Film získal 12 ocenění Český lev a také 8 ocenění Slnko v sieti. Jana Langová - mediatéka

27


28

Ke konci roku… S končícím se rokem začínáme bilancovat, jaký ten letošní rok pro nás byl. Byla sedmička na konci opravdu šťastná? Co hezkého se nám letos stalo nebo povedlo? Převážily chvíle radosti ty méně příjemné? Dění ve světě a politiku si nedovolím komentovat, o toho jsou tady jiní odborníci. Mohu se vyjádřit pouze k věcem, které jsou součástí mé práce i zájmů, a to jsou knihy a četba. I letos vyšlo mnoho krásných knih i odborných publikací. Knižní vydavatelství se opravdu činila a ještě více se činili samotní spisovatelé a autoři knih. Díky nim si mohou čtenáři rozbalit pod stromečkem nejeden zajímavý titul a prozáří si tak Vánoce. Nebo si své oblíbené tituly koupí jen tak pro radost z četby. Podle statistik totiž knihy nejen že vycházejí, ale také se čtou. Jsou stále jednou z nejdůležitějších možností trávení volného času. K tomu patří i návštěva knihovny. Častěji chodí do knihovny ženy než muži. Čtenáři mladší generace tvoří sice menší procento výpůjček než generace střední, přesto na četbu nezanevřela a informace z knih jsou pro ně stále důležité a potřebné. Éra elektronických knih klasický formát knihy nevytlačila. Ebooky jsou využívány ke studiu a při cestování. Knihovny stále dělají vše proto, aby nastupující generace čtenářů získala správný vztah ke knihám. Stále bojují o své čtenáře organizováním akcí, seznamováním s moderními technologiemi apod. Pevně věřím, že i v roce příštím budou knihovny místem, kam se budou lidé rádi vracet a také, že budou knihovny mít peníze na nové knihy a že se knihovnice nestanou ohroženým druhem. Také věřím, že ve Vašem osobním životě letos převládly chvíle radosti a štěstí nad těmi méně veselými a smutnými. Velmi bych vám to přála. Ale 28


29

ze zkušenosti vím, že se to v životě střídá různě, někdy je člověk nahoře a někdy dole. Pokud se za rokem 2017 pomalu ohlížíte a nejste si jisti, jak byste jej zhodnotili… Netrapte se… Chce to čas. Jak nám radí autor tohoto citátu: „V životě se radujte z maličkostí. Jednoho dne se ohlédnete a dojde vám, že ty maličkosti vůbec nebyly malé.“ Takže, milí čtenáři, počkejme a čas teprve ukáže s náležitým odstupem, jak to s tou sedmičkou na konci vlastně celé dopadne.

Přeji Vám hodně zdraví, štěstí a radosti Darina Peterková

29


30

Sbírka čajových sáčků

Na konci roku bývá zvykem bilancovat, co celý rok přinesl. Také já jsem se rozhodla k tomuto kroku, a tak Vás chci seznámit se stavem dnes již naší společné sbírky čajových sáčků. Všichni jste sbírali velice pilně, tak díky Vám přírůstek nových čajových sáčků za rok 2017 činí 515 kusů. Přibyly sáčky z mnoha dalších států, z nichž za zmínku stojí Německo, kde byl získán nový stálý dodavatel, Lotyšsko, Ukrajina, Polsko, Portugalsko, Švýcarsko, a dokonce USA. Celkový počet sáčků tedy k 9. 12. 2017 čítá 3613 kusů. Vám všem nadšeným sběračům moc děkuji a v příštím roce přeji mnoho vzácných úlovků. Jindra Fussová

30


31

Staříčkovi s láskou opavští knihovníci Milí, Mám na Polské – tedy na Slezské Ostravě – uhelný důl, v Olomúci železárny, v Krnově snad slezský pluk, teraz budu mět i háj v Petrohradě – kde to je vím jako bývalý pošťák dobře; možná, že tam budou i půvabné srnky, na něž se už nepůjdu podívat, můj den se zkrátil a já mravem všech přežilých staříků se už držím prahu. „Jdi kupředu, pokud můžeš; když už nemůžeš, posaď se do příkopu a hleď bez závisti na ty, kteří jdou kolem tebe vpřed; ani oni daleko nedojdou“ řekl Turgeněv. Jak vidím, došla moje pochybná sláva do západních Čech. Já se držím slov Vergiliových: „Snad byl jsem básníkem, když jménem tím mě všichni zvou, však já jim nevěřím“. A řekl Otakar Březina: „Stáří je bezútěšné, je třeba staříky vyznamenávat“. Snad jste měli na paměti jeho slova, když jste mě vyznamenali! Děkuji vám srdečně za čest prokázanou a všechny vás srdečně pozdravuji. Poděkování Petra Bezruče občanům obce Petrohrad, kteří po básníku pojmenovali přírodní rezervaci. Opavská knihovna ve svém názvu hrdě nese jméno největšího básníka Slezska Petra Bezruče. Jak k tomuto spojení došlo, je přes úpornou snahu v pátrání v obou archivech města i v kronice knihovny, jejíž poválečná historie byla dopisována zpětně na sklonku 50. let s velkým odstupem i nepřesnostmi, zatím nejasné. Nedochoval se ani písemný záznam žádosti o možnost používat jméno básníka v názvu instituce a samozřejmě ani souhlas Petra Bezruče. I když je zřejmé, že pojmenování části instituce se událo ještě za života básníka. Z žádných pramenů, ač jsme tomuto pátrání věnovali nemalé úsilí, jsme nezjistili, jak to vlastně přesně bylo a jak se situace se jménem básníka v názvu české instituce během let v ryze německém městě přesně vyvíjela. Můžeme se pouze domnívat… 31


32

Jediná zmínka o jménu básníka ve spojení s knihovnou se dochovala v souvislosti se založením veřejné čítárny. 29. září 1918 byla otevřena veřejná čítárna jako samostatná instituce, spravovaná samostatnou komisí a vedená kustodkou Terezií Kolodějovou. Se svolením Petra Bezruče byla nazvána jeho jménem u příležitosti 50. narozenin opavského rodáka (15. 9. 1917). Roku 1925 byla Bezručova veřejná čítárna formálně připojena k Matiční knihovně. V roce 1926 po sestěhování knihovny i čítárny do sněmovního domu v Opavě se pro veřejnou českou knihovnu používalo označení Matiční knihovna. „I po roce 1918 byla knihovna stále trnem v oku nacionalisticky smýšlejícím německým členům městské rady. Dokud byla majetkem Matice, byla odkázána především na dary a příspěvky své zakladatelky. Roku 1920 došlo k důležité změně ve statutu knihovny. Správní komise města Opavy pověřila na žádost výboru Matice usnesením ze dne 28. dubna 1920 Lidovou knihovnu Matice opavské funkcemi obecní knihovny pro české obyvatelstvo města Opavy. Knihovna tak získala právo na zákonné subvence od politické obce. Svou povahou zůstala ovšem i nadále soukromou knihovnou konající na základě smluvního závazku funkce knihovny veřejné a nazývala se proto napříště “zveřejnělou”. Správu a řízení knihovny převzala knihovní rada složená z osob jmenovaných obecním zastupitelstvem, jednatele místní osvětové komise a několika pravidelných vypůjčovatelů. Účetní záležitosti vedla i nadále kancelář Matice. Zpočátku dostávala knihovna ročně na nákup knih 0,70 Kč na jednoho občana české národnosti ve městě, tedy 3 673 Kč, od roku 1930 pak 1 Kč na hlavu, tzn. 11 627 Kč ročně. Kromě těchto zákonných dotací nevěnoval městský úřad knihovně ani korunu navíc, a tak i pod patronací bohatého města trpěla stálým nedostatkem prostředků a její schodky musela každoročně vyrovnávat její někdejší zakladatelka Matice opavská.“ 32


33

Úplně převzalo město českou veřejnou knihovnu v roce 1936 za částku 10 000 Kč, kterou mělo město Matici splácet po 2 000 Kč ročně. Česká knihovna měla v té době na 10 000 svazků knih, 9000 zapsaných čtenářů a od roku 1933 také prvního profesionálního knihovníka Zdeňka Vavříka. V roce 1938 byla knihovna následkem sílícího nacionalistického hnutí uzavřena a zlikvidována. Část knih byla okázale spálena při veřejné slavnosti na opavském kluzišti, zbytek odvezen do žimrovických papíren (tam ovšem skončily i knihy vyřazované v roce 1968), ostatní fond byla spálen v kotelnách veřejných budov. Po válce jsme si jméno P. Bezruče opět přivlastnili. Nadšení vlastenci v poválečné Opavě si vždy mysleli, že Bezruč je tak trochu více náš než zbytku republiky, takže po mistrovi pojmenovali nejen budovu, kde nyní sídlí knihovna, ale i knihovnu i velké náměstí. Po osvobození Opavy v dubnu 1945 začalo nové budování knihovny doslova od základu. Opava byla těžce poznamenána závěrečnými boji Ostravské operace. Po přechodu fronty přes město začala hrstka českých obyvatel shromažďovat knihy ze zničených nebo opuštěných domů. Hlavní iniciátorem byl učitel Václav Čech, který se brzy stal vedoucím obnovené knihovny. V únoru 1946 byla ustavena podle zákona 430/1919 knihovní rada, jejímiž členy byli kulturní referent MNV Jaroslav Pořízka (předseda), okresní knihovnický inspektor Arnošt Mazur, Václav Čech, Antonín Obrtel - knihovník v Kateřinkách, Marie Kramná - knihovnice v Kylešovicích, Jan Petreček - knihovník v Jaktaři, za čtenáře v ní byli zastoupeni Oldřich Večerek a Bohuslav Valušek. Knihovní rada se zasloužila o stabilnější umístění knihovny na dnešní Olbrichově ulici a 25. května 1946 tak mohla oficiálně zahájit svou činnost. V roce 1947, kdy se město začalo intenzivně osidlovat českými obyvateli, se začaly ve velké míře získávat knihy pro městskou veřejnou knihovnu. Knihovna převzala po někdejší Bezručově čítárně název Bezručova městská veřejná knihovna a čítárna v 33


34

Opavě. Na přelomu roku 1949/50 byla knihovna přestěhována do Městského domu osvěty Petra Bezruče na Nádražním okruhu, kde působí dodnes. Listováním v kronice knihovny se dovídáme o činnosti knihovny v 50. a 60. letech. Velmi oblíbené byly v té době literární večery. Samozřejmě některé literární pořady byly věnovány i osobě básníka Petra Bezruče. S rozmachem společenského a kulturního života v Opavě vzniká v 50. letech při Slezském muzeu v Opavě Památník Petra Bezruče, který se intenzivně zabývá osobou básníka a jeho literárním odkazem. Na počest básníka vzniká v Opavě i multižánrový festival Bezručova Opava, do jehož koncepce a zejména organizačních příprav se naše knihovna každoročně začleňuje. Festival Bezručova Opava patří k nejstarším kulturním festivalům na území České republiky a prošel mnoha proměnami. Dnes nabízí pestrou škálu všech uměleckých druhů – literaturu, výtvarné umění, divadlo, film, hudbu. Každoročně festival naplňuje ve svém programu předem stanovené téma např.: „Žena v umění“, Průniky a paralely současného umění“, „ S humorem do nového tisíciletí“, „Opava v Evropě, Evropa v Opavě“, „Česko-slovenská kulturní vzájemnost“, „Pocty a chvály“ a poslední, v roce 2010 „Láska nekonečný příběh“. Hosty festivalu jsou vynikající čeští, slovenští i zahraniční umělci a v programu byly mnohokrát využity speciální umělecké projekty vzniklé na zakázku festivalu. Jedním z velmi zdařilých projektů festivalu vážících se ke jménu slezského barda byla i soutěž Causa Vladimír Vašek, kterou pro středoškolské studenty připravila Knihovna Petra Bezruče, Památník Petra Bezruče a Slezská univerzita. Společným úsilím Knihovny Petra Bezruče, Slezské univerzity a za finanční podpory Magistrátu města Opavy byla v roce 2004 odhalena v reprezentativních prostorách budovy

34


35

Městského domu kultury P. Bezruče v Opavě bronzová busta Petra Bezruče z ateliéru Zdeňka Kolářského. Tajemstvím opředená záhada pojmenování knihovny jménem mistra nám nedala spát a jali jsme se sami pátrat po vzpomínkách i kuriózních setkáních se svérázným básníkem. Výsledky jsme shromáždili v našem elektronickém časopisu OKKO pro vaše poučení i pobavení. Čas prověřuje hodnoty i „nesmrtelnost“ uměleckých děl. Některá díla upadají do zapomnění, jiná stále svojí silou uměleckého výrazu jsou inspirací pro ostatní umělce i mladou generaci. Občanské sdružení Obratník starého Magdona sdružuje mladé básníky Opavy a Opavska a více než dva roky vydávalo literární časopis Nové břehy. Jeden z mladých básníků David Bátor umístil na náš web své vyznání velkému Slezanovi. „Bezruč nechodíval jen tak po břehu řeky jako nějaký měšťan… Měl rád doteky přírody. Existují záznamy v Branecké kronice, kde se tvrdí, že se Bezruč na Maršovci rád koupal v Moravici na „Adama”. Tímto svým jednáním pohoršoval paní Kuzníkovou, majitelku sousední louky, která se při pohledu na nahého básníka určitě několikrát pokřižovala. Takovéto záznamy svědčí o tom, že Bezruč byl především člověk. Dnes máme ve Slezsku plno spolků, sdružení a festivalů, které nesou jeho jméno. A někteří pánové z řad literárních vědců a teoretiků (atd.) se často pohoršují, když na světlo prosákne neočekávaná pikantnost z Bezručova osobního života… Jako by se báli, že přijdou o svou ikonu, že se sítě důstojnosti a cti, kterými tohoto básníka opředli, najednou potrhají. Myslím si, že takové polidštění by bylo jen k prospěchu všeho. Nelze totiž oddělit život od tvorby! A pouze na základě tvorby vybudovat legendu a tu potom postavit na piedestal. Projděte se někdy po pravém břehu Moravice z Branky do Kylešovic. Spatříte krásu přírody, které se dotýkal v jiném čase největší slezský básník. To místo, nazvané „Maršovec”, jsem si ve svém srdci přejmenoval na „Bezručův Maršovec”. 35


36

Moje setkání s národním umělcem Chodil jsem tenkrát asi do druhé třídy, když nám paní učitelka vyprávěla o Petru Bezručovi, že je to velký básník a národní umělec a že k nám do školy přijde na návštěvu. Neměl jsem tušení, co je to národní umělec a patrně také ne příliš jasnou představu o tom, co je to básník. Nicméně, asi jsem nějakou představu měl, protože jsem byl vybrán na besedu s touto osobností. Kde se beseda uskutečnila už si nepamatuji. Přišlo nás tam několik desítek, někteří dokonce s pionýrskými šátky na krku. Petr Bezruč seděl za stolem a díval se poněkud rozpačitě. Začal nám vyprávět. Vyprávěl poměrně dlouho a pak skončil a pravil, zda se ho někdo chce na něco zeptat. Nastalo obvyklé pošťuchování, smrkání, každý druhý si zavazoval tkaničku od bot a nikdo se na nic neptal. Tak jsem si vzpomněl, že máme doma v knihovně knížečku, která se jmenuje Stužkonoska modrá. Jak jsem si vzpomněl, to nevím. Nicméně jsem vstal a zeptal se: „Pane Bezruč, prosím, co je to Stužkonoska modrá?“ Mistr okamžitě odpověděl: „Litato.“ Já jsem poděkoval a pak pro nedostatek dotazů beseda skončila, paní učitelka, poděkovala, Petr Bezruč dostal kytici a my jsme šli domů. Doma se mě rodiče ptali, jaká byla beseda, a já jsem ve velkých rozpacích vyprávěl, jak jsem se mistra ptal, co je to stužkonoska modrá a on mně odpověděl litato a že nevím, co je to ani stužkonoska modrá ani litato. Tatínek se moc smál a pak mě poučil o slezské specifice českého jazyka a objasnil, že litato je lítá to a že stužkonoska modrá je motýl, který pochopitelně lítá. O mnoho let později jsem stužkonosku viděl a dospěl k názoru, že je stejně pěkná jako Bezručovy verše. MQ 36


37

Nádech Mé neduhy mne tahají po temných cestách Otevírají přede mnou záhadné tunely Bez chvějivé naděje… Nedávám se zlákat a pospíchám spletí ulic poháněna zděděným optimismem ke slunci… Zhluboka se nadechnout! Nebýt Boha – komu bych děkovala? Božena Klímová (z rukopisu sbírky Vzdalování)

37

OKOO Prosinec 2017  
OKOO Prosinec 2017  
Advertisement