leden únor
Recenze v čísle: 158 LIBROVÁ SVATBA – John IRVING Pozoruhodný manželský čtyřúhelník - tak by se dal charakterizovat tento román. Na přechodném "čtyřúhelníkovém" statusu se sice dohodly všechny postavy, nicméně se zdá, že celou situaci řídí Severin Winter, profesor němčiny a především zápasnický trenér, dříve zápasník váhové kategorie do 158 liber. Název knihy je příznačný: Severin má tendenci "posuzovat" nejen věci, ale i lidi podle váhových kategorií.
ČTVRTÁ OBĚŤ – Hakan NESSER Někde uprostřed města sedí vrah a v klidu si sestavuje svůj další plán. Kaalbringen, klidné letovisko, je ovládnuto hrůzou – v rychlém sledu zde došlo ke třem brutálním vraždám... Kdy a kde může znovu udeřit „vrah se sekerou“, jak se mu začalo říkat? Komisař Van Veeteren musí rychle najít skryté vztahy v té sérii nevysvětlitelných vražd. A čas se rychle krátí, protože čtvrtá oběť už se nachází ve zlověstném sevření vraha...
V JEDNÉ OSOBĚ – John IRVING Nový román jednoho z nejúspěšnějších amerických spisovatelů současnosti mnohé překvapí. Jeho tématem je homosexualita a sadomasochistické praktiky. Pojednává o šedesátiletém bisexuálovi jménem William, který vzpomíná na svůj nezřízený život v padesátých a šedesátých letech. John Irving otevřeně přiznal, že román V jedné osobě napsal pro svého homosexuálního syna.
SVĚTOVÉ KRIMIPOVÍDKY – ed. Maxim JAKUBOWSKI Co napsat o knize, do níž jsou zařazeny krimipovídky od šestatřiceti mistrů tohoto žánru? Snad jen pár nejslavnějších jmen: Jeffery Deaver, Jo Nesbo, Boris Akunin nebo Ruth Rendellová. Bylo by ale nespravedlivé vzbuzovat dojem, že další autoři jsou tam jen tak do počtu. Erudovaný editor Maxim Jakubowski věděl dobře, co dělá, když tuto antologii sestavoval.
OCEÁN NA KONCI ULIČKY – Neil GAIMAN Svoje dětství si pamatuji živě… Věděl jsem strašlivé věci. Ale věděl jsem, že se rodiče nesmí dozvědět, že o nich vím. Vyděsilo by je to. Pro našeho vypravěče to všechno začalo před čtyřiceti lety, když byl sedmiletý chlapec. Tehdy ukradl podnájemník jeho rodičům auto a spáchal v něm sebevraždu, čímž probudil prastaré síly, které je lépe nechat na pokoji. Temné bytosti z míst za hranicemi reality se díky fatální chybě ocitly na svobodě, a když zlo proniklo …
SLANÉ PROKLETÍ – Jana PRONSKÁ Krásná Seleina, paní Solnohradu a dědička vzácných solných pramenů, právem pokládá své "slané dědictví" za prokleté. Vždyť jen kvůli němu přišla o milovaného muže a ocitla se ve vynuceném manželství s tyranem Arvanem Révaiem. Když hrad dobije Ctibor Šóša, Révai zbaběle uteče a Seleinu nechá napospas osudu.
KRVAVÁ MARY – Alexander STAINFORTH Teplá letní noc, večírek je v plném proudu, když náhle zhasnou světla. Pětice dívek se rozhodne zkrátit si dlouhou chvíli vyvoláváním ducha Krvavé Mary. Je to jen mámení vybičované fantazie, nebo se v zrcadle skutečně objeví přízrak znetvořené ženy a vtáhne je do temnoty?
Novinky v Knihovně města Ostravy Ročník XIV.
č. 1-2, leden-únor 2014
RECENZE: 158 LIBROVÁ SVATBA JOHN IRVING Americký romanopisec John Irving (*1942) nám v knize „158 librová svatba“ (orig. The 158-Pound Marriage, 1974) předkládá velmi netradiční milostný příběh. Příběh o lásce a sexu, o zapeklitosti manželství a podivuhodné minulosti. Kniha, jež vyšla v novém vydání jako „Manželství do 158 liber“, nás zavádí do nezvyklého milostného propletence. Nejedná se ani o milostný trojúhelník, ale čtyřúhelník. Dvě manželské dvojice, které si doslova prohodily partnery. Vypravěčem příběhu je „bezejmenný“ profesor historie a ne příliš úspěšný autor historických románů. Se svojí manželkou Utchkou si žije v podivném milostném čtyřúhelníku se ženou a svým kolegou s university. Podivný svět nezávazného sexu, o kterém psali, že je to takovým Irvingovým pozdním vypořádáním se sexuální revolucí šedesátých let. Ano, jsou tam dost překvapivé vztahy, ale přece jen to nelze nazývat erotickým románem, něčím takovým, jako v současnosti populárními Padesáti odstíny od Jamesové a podobnými tituly, kterých se najednou vynořilo více než dost. Je to především o snaze nějak se odlišovat, hledat vzrušení jinde a jinak. Ale ani to možná není úplně přesné. S postupem času totiž neustále odkrýváme stále nové důvody. Možná až triviální touhu po pomstě. Příběh je psaný tak trochu nezvyklým způsobem. Obecně bych řekl, že má otevřený začátek i otevřený konec. Vstupujeme do prostředí, které je možná šokující (prohodili si partnery, spí každý s každým), ale chybí jakési vysvětlení, proč a jak tento vztah cizích dospělých lidí (manželství) vznikl? Důvod se nám odkrývá kousek po kousku, až když jeden ze čtveřice, Severin, učitel němčiny a trenér wrestlingu, začne z toho vztahu vycouvávat, a Irving jakoby zpětně nás přivádí až k jádru problému. Obdobně pak nahlížím na závěr. V knize jsou především dva prvky, které mi osobně připadají typické pro jeho dílo. Zaprvé je to zápasení, wrestling, sport, který je pro Irvinga jeho životní vášní. Dle jedné váhové kategorie je vlastně pojmenovaný i samotný příběh. A nelze nepřipomenout, že i prostředí tělocvičny, až svůdná poddajnost a vůně žínek, je de facto prvotním prokletím celé životní anabáze hrdinů naší knihy. A za druhé je to Vídeň, která je sice od dějiště tisíce mil vzdálená, ale přesto se tam odehrává značná část příběhu jako retrospektiva obou manželství. Je to místo, kde se poznali a zamilovali, dá-li se to říci. Město, ve kterém sám Irving žil a jež považuje za provinční, antisemitické a nudné. A takovou zachmuřenou atmosféru vyobrazuje i v tomto příběhu, kde hrají roli nejen místa seznámení, ale místa, kde Severin a Utchka vyrůstali v době po druhé světové válce. „158 librová svatba“ je autorova třetí kniha, a jak vlastně píše ve svém krátkém autobiografickém vyprávění „Imaginární přítelkyně“, jeho první tři knihy prošly světem čtenářů a kritiků celkem bez povšimnutí a většího ohlasu. Je to psychologický příběh, který je nesnadné pochopit, a i po přečtení mu porozumět. Bohdan BoboKing Volejníček
ČTVRTÁ OBĚŤ HAKAN NESSER „Kdo do Kaalbringenu vejde, tomu hlava sejde“ – takto by se dalo pozměnit české říkadlo pro knihu „Čtvrtá oběť“ švédského autora detektivních románů Hasana Nessera (*1950). A to z toho důvodu, že někteří lidé, kteří se v posledních měsících nastěhovali do
tohoto jinak líbezného přímořského letoviska, byli sťati. Rychlá, nečekaná a krvavá poprava. Jenže oběti jsou ale z naprosto odlišných vrstev a postavení, a tak místní policie těžko hledá nějaký spojující vzorec. Proto je z dovolené povolán komisař Van Weeteren, svébytný vyšetřovatel z „velkého“ světa, kterého můžeme znát z předešlého vynikající románu „Síť“. Bestiální vraždy jako z dob temného středověku sice mohou ve čtenáři evokovat představu krvavého thrilleru s psychopatickým maniakem ve stylu Lutzova „Pulzu“, ale nic takového zde nenaleznete. H. Nesser je klasickým představitelem severské krimi, jež se více zabývá stavbou lidských charakterů, jejich působení na okolí, či propojení osobního a profesního života hlavních vyšetřovatelů. Atmosféru vytváří především ten dokonale postavený kontrast mezi zděšeným okolím, kdy někteří obyvatelé Kaalbringenu doslova mají strach vycházet z domů, a postavou komisaře Van Weeteren, chladnokrevného cynika, jenž má v životě dost vlastních problémů, než aby někam zbrkle spěchal. Jakoby věděl, že nepříjemnosti se samy jen tak neztratí a vždycky si ho najdou. V tomto postoji mu dokonale sekunduje velitel místní policie, který to má doslova „za pár“ do důchodu. A jen tato „nepříjemnost“ mu je překážkou před odchodem na zasloužený odpočinek, který je ve znamení doživotních zásob vína v jeho vlastním sklepě. Vrah v románu sice zabíjí jako nějaký šílenec z Lindsayho příběhů o Dexterovi, ale i zdejší velitel policie brzy odhadne, že je to někdo místní, a není určitě vyšinutý. A právě o to je případ atraktivnější a kniha zajímavější. Není to nikdo, kde se bude chlubit na veřejnosti svými činy, kdo bude mít na Facebooku videa z místa vražd. A to i proto, že kniha byla napsána před téměř dvaceti lety, a nic z oněch moderních technik v příběhu tedy nenajdete. Ať si kdo chce, co chce myslí, „Čtvrtá oběť“ je skutečně vynikající krimi thriller, za kterým je vidět skvělá spisovatelská práce několikanásobného držitele ceny za nejlepší švédský krimiromán. V překladu Čeňka Matochy vydalo nakl. MOBA v roce 2013. To právě vydalo další Nesserův román „Hlavolam“. Bohdan BoboKing Volejníček
V JEDNÉ OSOBĚ JOHN IRVING Americký spisovatel John Irving (*1942) se ve své tvorbě obecně rád zabývá odlišnostmi – myšlenkovými či charakterovými. V jeho posledním díle z roku 2012 „V jedné osobě“ (In One Person) se k tomu přidala i odlišnost sexuální. Tento rozsáhlý román vlastně dedikoval svému synovi Everettovi, který se během dospívání přiznal k homosexualitě. Vypravěčem knihy je stárnoucí spisovatel William Abbott, jenž nás provází svým životem, od dospívajícího a zděšeného kluka v 50. letech, až do dnešní doby, kdy se v této už mnohem tolerantnější společnosti bez obav přiznává ke své odlišnosti. A stejně jako doba děje, tak i samotný obsah, či přesněji vnitřní náboj, se liší. Většina knihy je spojena právě s oním dospíváním hrdiny, s dobou pro něj dramatickou, kdy začíná vnímat své nejen milostné, ale i sexuální tužby. Právě tato emočně napjatá doba určující další vývoj hrdinovy osobnosti, se dá považovat za drama, ve kterém se Irving dokáže mistrovsky pohybovat. Autor totiž svého hrdinu neobdařil pouhou homosexualitou, ale pro větší „odlišnost“ bisexualitou. Jak s tím správně koresponduje samotný název knihy, který vychází z úvodního citátu od Shakespeara: „V jedné osobě hraji mnoho rolí, s žádnou z nich ale nejsem spokojen." V jiném vyznění pak je, řekněme, poslední třetina knihy, kterou autor příznačně nazval Svět plný epilogů. Doba 80. a 90. let už vlastně minulého století je spojena především s AIDS, Irvingem doslova řečeno s její epidemií, která zahubila jen v New Yorku do poloviny devadesátých let více mužů než vietnamská válka. Zde děj zabruslí více do patosu, do scén plných smrti a umírání. Přitom ale nejde vůbec o myšlenku jakéhosi „božího trestu“. S tím vůbec Irving nekalkuluje, jde opravdu jen o neovlivnitelnost osudu, o nespravedlnost náhody. Stejně, jak se v první části dokázal Irving dokonale
vcítit do chaosu a zděšení dospívání „odlišného“, i v tomto odlišném stylu Irving uměl mistrně popsat zděšení nad bezmocí vůči smrti. Ale přesto všechno je kniha o sexu, o všech jeho podobách, ať se díváme na příběh z jakéhokoliv úhlu. Irving se vůbec nevyhýbá doslova detailnímu popisu intimních scén, které ale načrtl tak přirozeně, že těžko bychom mohli jakoukoliv část nazvat pornografickou. A i dospělého čtenáře dokázal překvapit věcmi ze světa sexu. Kdo třeba ví, co je to interkrurální styk? Či kdo je v homosexuální komunitě vršek a spodek? Ale jako u jiných autorových rozsáhlejších děl, ani zde vlastně nosnou postavou není jen Bill. Příběh je zaplněn množstvím postav a postaviček, jejichž zvláštností je to, že každá je „výjimečná“. Irving vidí v každém člověku jedinečnou osobnost, a umí tu jeho „jedinečnost“ správně vyzdvihnout, aby dokázala zaujmout a ozvláštnit děj. Osobně mne ale nejvíce zaujala jasná paralela mezi fiktivní románovou postavou Billa a samotným Johnem Irvingem. Oba jsou stejně staří, oba jsou spisovatelé, pocházejí z učitelských rodin, vyrůstají na novoanglické chlapecké akademii, mají problém s dyslexií, oba milují Ch. Dickense, obzvlášť jeho „Nadějné vyhlídky“, v životech obou hraje roli zápas (wrestling), oba ovlivní pobyt ve Vídni. Vlastně se dá říci, že Irving napsal svůj život z pohledu bisexuála. „V jedné osobě“ je typicky irvingovský román, plný dějových i časových odboček, možná až zbytečně rozvláčného poklonkování umění Shakespeara. Ale překvapivě čtivý a místy až dojemný román. Vyšlo v Odeonu – Euromedia group, v roce 2013 v překladu Jiřího Hanuše. Bohdan BoboKing Volejníček
SVĚTOVÉ KRIMIPOVÍDKY SESTAVIL MAXIM JAKUBOWSKI „… chytí a nepustí. Uchvátí. Překvapí,“: s tou neoddiskutovatelnou pravdou z přebalu knihy jsem se ztotožnil už po pár přečtených povídkách z tohoto „mamutího“ výběru nejlepších příběhů ze současné světové krimi tvorby. Ostravské nakl. Domino, které má za sebou už několik úspěšných antologií světové krimi a thrillerů jako „Nájemní zabijáci“, „Nenávist“, „Nebezpečné ženy“, přineslo na český trh rozsáhlý výběr povídek sestavený známým britským editorem Maximem Jakubowskym. Ten vyšel v roce 2009 pod názvem „The Mammoth Book Of International Crime“ a prezentuje třicet šest autorů jak těch nejzvučnějších jmen, tak jmen, o kterých se český čtenář dovídá poprvé. Jak editor ve své předmluvě píše, jeho primárním záměrem bylo předložit především angloamerickým čtenářům ochutnávku z děl neanglicky píšících spisovatelů. Seznámí nás tak s povídkami například skandinávské, francouzské, italské, ruské či německé produkce, ale i z velmi nezvyklých či exotických literárních oblastí jako je Trinidad, Mexiko, Japonsko či Kuba. Už prvních pár povídek jasně ukazuje, že editorovým hlavním kritériem byla zejména originalita. Netradiční případ, netradiční myšlenka, netradiční prostředí. Asi o žádné povídce bych s upřímností nemohl tvrdit, že je drastická, krvavá, prostě až thrillerová. Jakubowski nám snad ani nechtěl předložit klasické krimi příběhy o vyšetřování děsivých zločinů, ale spíše příběhy o zločinu samotném. Co povídka, to naprosto jiný pohled do světa zločinu, to jiná filozofie násilí. U některých se dokonce někdo může ptát, jestli to ještě vůbec je krimi žánr. Ale vždy se v nich vyskytuje nějaká ta mrtvola, která ale ne vždy se do tohoto stavu dostala záměrným činem. Typickým příkladem je skvělý příběh tureckého autora F. Tilmaca „Vyjížďka ve větru“. Dalším nepřehlédnutelným kritériem ale určitě byl humor. Ironický, cynický, přesto výrazný prvek, kterým bych charakterizoval většinu sbírky. Nejvíce ho zde nalézáme u německých autorů v povídkách jako „Svatba ve Voerde“ a pak hlavně v příběhu „Neprůchodný
eskalátor“. Skutečně cynický humor pak najdeme ve Fitzekově „Všechno pro Bergkamen“. Ale v tomto směru je králem vtipu povídka britského klasika J. Mortimera „Rumpole a vánoční prázdniny“. Ale i nejzvučnější hvězda v tomto výběru Jeffery Deaver, snad vlajkový autor z flotily nakl. Domino, vám povídkou „Vánoční dárek“ místy na tváří vyloudí úsměv, a to především svéráznými komentáři jeho geniálního vozíčkáře Lincolna Rhyma. V netradičním duchu je taktéž povídka další světové autority Jo Nesboa, která je založená na myšlence, že děti nejsou vždy tím nejkrásnějším darem od Boha. Ale osobně jsem byl možná nejvíce zvědavý na díla z netradičních literatur. A všechna předčila moje očekávání. V marihuanovém rauši proplujete povídkou „Šťastný nález“ z karibského ostrova Trinidad, či typicky mysteriózně vyznívá japonský příběh „Záhada městské legendy“, připomínající Suzukiho „Kruh“. Snad nejvíce jsem byl zvědavý na příběh kubánského autora L. Padura. Jeho „Pohled do slunce“ a indické „Hlasy v hlavě“ čtenáři nejvíce dokážou zahrát na nervy, ani ne tak činy, jako hrůznou psychologií. „Světové krimipovídky“ vám na ploše 639 stran nabízejí přes tři desítky povídek, z nichž každá mne osobně „chytila a nepustila, uchvátila a překvapila.“ Vydalo na podzim roku 2013 nakladatelství Domino. Bohdan BoboKing Volejníček
OCEÁN NA KONCI ULIČKY NEIL GAIMAN Před pár lety nám během přednášky jeden profesor anglické literatury na Ostravské univerzitě zcela sebejistě tvrdil, že jediným skutečně originálním autorem z britských ostrovů posledních dvaceti let je Neil Gaiman. A nevidím důvod, proč s tímto tvrzením nesouhlasit. Nejen množství literárních ocenění jako Hugo, Locus, Nebula či Bram Stoker Award jsou toho jasným důkazem. Mimo jiné jeho pozici světově uznávaného literáta dokazuje role, kterou si zahrál v jedné epizodě nové řady kultovního seriálu Simpsonovi, kde byl vybrán jako autor, jehož knihy se prodávají po milionech výtisků. Své spisovatelské mistrovství potvrzuje i v nejnovějším díle „Oceán na konci uličky“ (orig. The Ocean at the End of the Lane, 2013). Příběh muže, který se po čtyřiceti letech vrací do míst svého dětství na anglickém venkově, se začíná odehrávat na konci polní cesty u břehu zarostlého rybníku. Obyčejného rybníku, který byl tehdy ale pro jednu dívku z nedaleké farmy nedozírným oceánem, po kterém prý před množstvím věků připlula do našeho světa. Náš sedmiletý hrdina tehdy prožíval ne zrovna nejšťastnější období. Na jeho narozeninovou oslavu nepřišel vůbec nikdo, tajemný cizinec s opály mu zabil kotě, a o pár dní později ten samý cizinec v jejich autě spáchá sebevraždu. Všechny tyto události mu přinesou přátelství s onou podivnou dívkou Lettii, která žije na nedaleké farmě s matkou a babičkou, jež si prý pamatuje na dobu, kdy vznikl měsíc. Jenže všechny tyto události otevřou cestu do naší reality podivné entitě, která se snaží jen o jedno; přinést všem lidem to, po čem asi nejvíce prahnou – štěstí. A branou otvírající onu cestu je náš malý chlapec. „Oceán na konci uličky“ je příběh, jež tíhne k temnějším formám fantastiky. Příběh se odehrává na pomezí moderní formy fantasy a hororu, tedy oblasti tolik blízké Gaimanově celé tvorbě. S ní knihu spojuje i další prvek – dětský hrdina. Gaiman stejně jako mistr hororů Stephen King razí názor, že skutečný strach dokáží prožívat jen děti, postavičky ještě nezkažené nudnou realitou našeho světa. Jako ve svých dílech „Koralina“ či „Kniha hřbitova“, i v tomto příběhu vytváří poutavý a děsuplný příběh vystrašeného dítěte, které je vytržené z racionálně vedeného světa dospělých. Zajeté životní koleje se zcela zbortí, a ono uvízne mezi krutostí dospělých (rodičů) a neschopností jim vzdorovat. Mistrovsky vykreslené situace, jako např. jedinečná vrcholná scéna v koupelně s otcem ve vražedném amoku, či
zděšení a nechápavost v chlapcových očích, když vidí oknem domu svého otce, jak zezadu objímá záhadnou a děsivou chůvu, a přitom jí vyhrnuje sukni až k pasu, to vše z knihy vytváří příběh, který nejen čtete, ale doslova vstřebáváte. Gaiman sice napsal knihu ze světa dětí, přesto ale celkový náboj a atmosféra potvrzují jeho slova, že po letech opět napsal knihu pro dospělé čtenáře. V překladu Petra Cahy vydalo nakl. Polaris v roce 2013. Bohdan BoboKing Volejníček
SLANÉ PROKLETÍ JANA PRONSKÁ S dílem slovenské královny historických romancí Jany Pronské se náš čtenář mohl zatím setkat v roce 2011 v knize „Hřích první noci“, podle stejnojmenného slovenského originálu „Hriech prvej noci“. Letos na podzim se tak dostala na náš trh její druhá kniha „Slané prokletí“. Děj nás zavede do středověkých Uher, tedy na dnešní Slovensko, kde na Solnohradě je mladá a krásná Seleina fyzicky i duševně trýzněna svým druhým manželem Arvanem Révaiem. Ten dobyl Solnohrad a jejího prvního manžela Jakuba nechal popravit. A to vše jen pro jedno – bohatství plynoucí z vlastnictví solných pramenů a dolů. Arvan a jeho rodina nic jiného neznají, než bažit po další a větší moci a penězích. Po Seleině chtějí jen jedno, mužské potomka, který by jim zaručil dědičné právo na všechno to bílé zlato. Osud Seleiny a jejího dědictví se dramaticky změní, když se do Uher vrátí Jakubův starší bratr Ctibor. Smrt bratra a krádež rodinného bohatství spolu s hradem Solnohrad není ochoten akceptovat. Vyžene Arvana i s jeho zlodějskou bandou ze Solnohradu. Avšak v jeho očích je i Seleina zrádná bestie, která obětovala rodinu i svého manžela Jakuba. Ale zlost je špatný rádce. A především jen Seleina a její komorná a porodní bába vědí, že legitimní dědic Solnohradu existuje. I kdo je jeho skutečným otcem. Historické romance patří k nejtypičtějším žánrům literatury pro ženy a dívky. Proto jsem jako čtenářmuž k této knize, kterou mi poslal Josef Pepson Snětivý (nakladatel i překladatel knihy), přistupoval s jistým … odstupem. Ale stejně jako nemiluji pouze jeden druh filmů, neposlouchám jeden hudební styl, ani v knihách nepreferuji pouze jeden žánr či autora. Mám rád prostě dobré věci (knihy), které mi nabídnou to, co jsem od nich očekával. A „Slané prokletí“ jako moje první historická romance předčila všechna moje očekávání. Kniha je totiž dokonalou kombinací jak tedy romantiky, tak historického příběhu s propracovaným dobrodružným dějem. Pronská velmi umně obsadila svůj román množstvím charakterově odlišných postav, čímž docílila přiměřené dramatičnosti. Ke všemu její postavy nejsou až tak zcela černobílé, jak by se od romance očekávalo. Za velmi zdařilý považuji její styl, kdy na jednu stranu značně realisticky a emocionálně popisuje násilí na ženách, utrpení o to větší díky jejich postavení v tehdejší společnosti, na druhou stranu to odlehčuje některými postavami mužů, vyobrazenými s lehkou dávkou vtipu pro jejich (tedy náš mužský) machoismus. Knihu s nepřehlédnutelně krásnou obálkou vydalo nakl. Čas v roce 2013. Bohdan BoboKing Volejníček
KRVAVÁ MARY ALEXANDER STAINFORTH Mladý český spisovatel David Kaps (*1982), v našem literárním světě píšící pod pseudonymem Alexander Stainforth, je mezi čtenáři známý spíše jako autor historických romancí. Přesto má už ve své bibliografii i několik titulů spadajících do oblasti thrilleru či hororu (např. Tušení zla, Stíny z domu temnoty). A právě jeho letošní podzimní novinka „Krvavá Mary“ je dalším autorovým zářezem v tomto žánru. Do příběhu vstupujeme retrospektivou do roku 1992, kdy v Kalifornii řádí sériový vrah přezdívaný jako Kalifornský maniak. S jeho „krvavou tvorbou“ se seznamujeme při popisu vraždy jedné svobodné matky. Příběh pak pokračuje hlavním dějem odehrávajícím se v současnosti v malém městě Lake Louise. Naši hlavní hrdinku, devatenáctiletou Nancy, sice život v tomto provinčním městečku nebaví, ale nechce zde nechat o samotě svého otce. Její matka totiž před pár lety utekla s jiným a bratr utéct musel. K tomu má vážný poměr se zástupcem místního šerifa Kurtisem, ale neví, jak se bude jejich vztah vyvíjet dále. Její stereotypní život se ale změní jedné letní noci, kdy ji kamarádka poprosí, jestli by s ní nejela vyzvednout mladší sestřičku z dívčí pyžamové party. Vše se ale zvrtne ve chvíli, kdy se malé holky rozhodnou zahrát na černou hodinku, a jdou vyvolávat do temné ložnice duchy. Dětinská říkanka „Krvavá Mary, Krvavá Mary, Krvavá Mary – mám tvé dítě!“ ale nakonec spustí řetězec děsivých událostí, jež za sebou zanechají spousty mrtvých. Že by se vrátil Kalifornský maniak? To, co se tématicky zdálo být návratem do dob čtenářské popularity příběhů psychopatických vrahů ve stylu „Mlčení jehňátek“, se ale právě prvkem nadpřirozena v podobě přízračné postavy Krvavé Mary přehouplo do temnějšího žánru hororu. Kouzlo příběhu autor vystavěl především na neustálé akci, se stále bizarnějšími situacemi, při kterých dává značný prostor fantasii, co se aspoň morbidních popisů týče. Používá přitom, dá se říci, osvědčené schéma spllaterpunkových filmových hitů, založených ani ne na logice jednání, jako spíše na emocích dospívajících, tedy -náctiletých hrdinů. Do tohoto rastru přesně zapadá postava Nancy. Problémy v rodině, díky Kurtisovi přístup k policejním tajemstvím, jistá tvrdohlavost a svébytnost povahy, to vše jsou nosné prvky, které pohání příběh kupředu. „Krvavá Mary“ je oddychovým dílem, jehož kladem je především přímočarost vyprávění, neustálé napětí a v jistém ohledu i zajímavá zápletka. Jeho poslání je jasné: nabídnout čtenáři pár chvilek onoho příjemného mrazení v zádech, pro které hrůzostrašné příběhy lidé tak rádi čtou. Vydalo nakladatelství Čas, 2013. Bohdan BoboKing Volejníček Životopis autora: Narodil jsem se 18. dubna roku 1982 v Kladně. Několik let poté se naše rodina přestěhovala do nedaleké vsi, kde žiji dodnes. Dětství jsem prožil v zajetí filmových hororů, které dnes považuji za klasiku žánru. V roce 1994 jsem začal hltat knihy Stephena Kinga - proto Vás zřejmě nepřekvapí, že můj první příběh byl hororový Šílený vědec. Napsal jsem poté mnoho povídek a novel, ale vážněji jsem se literaturou začal zabývat až v osmnácti letech, kdy se mi podařilo vydat několik povídek v různých sbornících pod mým občanským jménem David Kaps. První mou samostatnou knihou byl úvodní díl série Anglický erb – Temný úplněk (2003). Nedokonalý, v malém brožovaném vydání, ale byl můj. Rok poté následovalo pokračování Temná vášeň (2004). Pro tuto sérii jsem zvolil pseudonym Alexander Stainforth, který používám dodnes. Při zaměstnání jsem dálkovou formou pokračoval ve studiu, což mi bránilo v jakékoliv další tvorbě. Má třetí kniha Harém tedy přišla na knižní pulty až v roce 2007. Na podzim téhož roku vzešel ze spolupráce s nakladatelství Beletris útlý horor Stíny z domu temnoty. Zlom nastal až v roce 2008. Začal jsem spolupracovat s nakladatelství Daranus. Domluvili jsme se, že vydáváme znovu Temný úplněk a Temnou vášeň s třetím, dosud nepublikovaným pokračováním Temná minulost - v jediné knize. Tak vznikl můj nejúspěšnější román Lady Jane – Osudem prokletá. Následoval horor Tušení zla (2008), sbírka humorných povídek Kočka na lovu (2009) a samozřejmě další tři díly o Lady Jane (20092010). Už v dětství jsem si zamiloval období rudolfínské Prahy. Dlouho jsem přemýšlel nad příběhem, který se mi léta rodil v hlavě. Výsledkem je série Krásná Karolína (2011-2012). Zatím byly publikovány jen dva díly, ale v plánu je dalších pět, které snad vyjdou v průběhu dalších let. Přednost zatím dostaly samostatné romány. V roce 2011 nastal další zlom – oslovilo mě brněnské nakladatelství Moba, u kterého vyšla Ďáblova nevěsta (2012) a Pod maskou nevinnosti (2013). Na letošní podzim připravuji pro Nakladatelství Čas knihu Krvavá Mary a novelu Karolínina volba. Převzato ze stránek www.stainforth.cz
Novinky z Knihovny města Ostravy příspěvkové organizace
CARMEN 2.5 - nový on-line katalog V průběhu měsíce února se spustí nový vyhledávací on-line katalog ve všech pobočkách a odděleních KMO. Nová Carmen má nejen modernější a přehlednější podobu, ale je především rychlejší, což usnadní celé hledání v ní. Další vylepšení představuje zjednodušení designu on-line katalogu. Přihlášení do čtenářského účtu najdete nyní vpravo nahoře. Samozřejmě platí vaše stávající přihlašovací údaje. Některé funkce on-line katalogu (Novinky, Rejstříky apod.) byly přesunuty do horního vodorovného menu. Základní informace o novém webovém katalogu Carmen 2.5 Moderní český produkt, který rozšiřuje škálu modulů knihovního systému Clavius. Uvolněna verze Carmen 2.5, která přináší zejména : - podstatné zvýšení rychlosti hledání ale i zobrazovaní výsledků - nový jednodušší design v souladu s moderními trendy - trvalé uložení oblíbených dokumentů v kontu čtenáře - možnost rozdělení oblíbených dokumentů pomocí štítků
Nová pobočka knihovny v Ostravě - Plesná Po letech se opět otevřela v ostravském obvodě Plesná pobočka knihovny. Od počátku letošního ledna nabízí své služby v prostorách krásně zrekonstruované mateřské školky na Dobroslavické ulici. Otvírací doba je v úterý od 9-12 a 13-18 hodin a ve čtvrtek od 15-17 hodin. Další informace a nabídku služeb v této pobočce najdete na webu www.kmo.cz , nebo napište na e-mail plesna@kmo.cz.