Legionáři a 1. sv. válka na Dolnobousovsku

LEGIONÁŘI A

1. SVĚTOVÁ VÁLKA

NA

D OLNOBOUSOVSKU

Miloslav Ječný B OUSOVSKÁ REGIONÁLNÍ KNIHOVNIČKA

Svazek čtvrtý OUSOVSKÁ B OUSOVSKÁ EGIONÁLNÍ R EGIONÁLNÍ KN IHOVNIČKA K NIHOVNIČKA

LEGIONÁŘI A

1. SVĚTOVÁ VÁLKA

NA DOLNOBOUSOVSKU Miloslav Ječný

Autor textu Miloslav Ječný Sazba a grafická úprava Ing. Dita Říhová Vydala Městská knihovna – org. sloţka Města Dolní Bousov

© Město Dolní Bousov, 2018 nám. TGM 1, Dolní Bousov Vyšlo jako 4. svazek BOUSOVSKÉ REGIONÁLNÍ KNIHOVNIČKY Vydání 1.

Náklad 100 ks Tisk: MSD. spol. s r.o., Lidická 23, 602 Brno

ISBN 978-80-905841-3-6

BRK 2018

PŘEDMLUVA Tato kniha nechce připomínat příčiny vzniku 1. světové války, její průběh a konec. Ani důvody vzniku legií, jejich anabáze v Rusku, Francii a Itálii. To vše bylo popsáno a rozebráno v mnoha odborných publikacích. Tato kniha přináší souhrn dochovaných informací o první světové válce a o legionářích, jejichž autory jsou Bousováci, kteří prošli peklem války i legionářskou anabází, nebo jejich potomci. Součástí jsou i přehledy z různých informačních zdrojů. Berte tuto knihu jako malou vzpomínku na naše předky, kteří bojovali a umírali v první světové válce, kteří bojovali a umírali v legiích a svým působením se zasloužili o vznik samostatného Československa.

Dolní Bousov, srpen 2018 Miloslav Ječný

POZNÁMKA K ÚPRAVĚ KNIHY V celé publikaci je mnoho doslovně citovaných zdrojů a textů, které jsou doplněny komentáři a úvahami. Aby bylo nadále jednoznačné, o který typ textu se jedná, jsou v publikaci použity dva druhy písma.

Prvním typem je toto tzv. patkové písmo Century Schoolbook, kterým jsou citovány všechny zdroje, jako jsou zápisy z kronik, texty ze zpravodaje Bousovák, zápisky v deníčcích vojáků, internetové stránky apod.

Druhým typem je v tomto odstavci použité tzv. bezpatkové písmo Calibri, kterým jsou vysázeny všechny naše komentáře a úvahy. Snad bude toto členění přehledné.

Dita Říhová

5

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA VELKÁ VÁLKA V KRONICE DOLNÍHO BOUSOVA Ţijeme v době světové války. Doby takové nebylo a snad nikdy jiţ nebude. Zajisté potomci naši měli by nám za zlé, kdybychom jim aspoň poněkud nenapsali, jak jsme v té době ţili. Podepsaný pisatel těchto řádků se vynasnaţí, aby s pomocí jiných osob, jeţ na příslušném místě uvede, zůstavil potomkům našim stručný sice, ale pravdivý obraz doby zlé. Rudolf Franc, zatímní řídící učitel, v Dolním Bousově, dne 22. června 1916, ku konci 2. roku války světové.

Stručný popis města Město Dolní Bousov je v hejtmanství Jičínském. Berní úřad, okresní soud i okresní výbor jsou v Sobotce. Starostou v době té jest p. Václav Elis, hostinský a majitel hospodářství. Obecním tajemníkem jest pan Jos. Macoun. Obecní zastupitelstvo je 24 členné. Ačkoliv škola zdejší jest 5 třídní se 2 pobočkami, působí zde toliko 4 učitelské síly: 1. Rudolf Franc, jako zatímní řídící učitel. 2. Sl. Jeţková, zatímní učitelka. 3. Sl. Ditrichová, zatímní učitelka. 4. Sl. Šulcová, zástupkyně učitele. Ve vojenské sluţbě jsou tito p. učitelé: Doskočil (43 letý), Syrovátka, 38 r., Šťovíček a Macoun. Duchovním správcem města jest p. Frant. Kollátor, farář. Kaplanem jest p. Chromý. Lékařem jest p. Fr. Ptáčník, stavitelem p. Folprecht, přednostou stanice pan Kolínský, správcem poštovního úřadu paní Krejbichová. Četnická stanice má 3 muţe. Spolkový ţivot v této době úplně zanikl, členové jsou ve vojenské povinnosti téměř všichni. I v hostincích jest smutno. Jest nedostatek hostů i nedostatek piva. V roce 1910 ve 316 budovách bydlelo 1774 lidí, 845 muţů a 929 ţen. Římsko katolického náboţenství bylo 1749 osob, izraelského 21, helv. reform. 1, bez vyznání 3. Dospělých analfabetů bylo 18.

Vzpomínka na mobilisaci Jsou tomu skoro 2 roky, kdy 28. července 1914 přišel telegram na obecní úřad a v zápětí lepeny na domy ţluté plakáty, ţe nařízena jest mobilisace armády a všichni muţi do 37 let mají se do 24 hodin dostaviti ke svým plukům… A mobilisace ta rozlétla se jako plamen, v němţ vichřice zafičela, s rychlostí úţasnou z krovu na krov v šíř i dál, aţ vše bylo zachváceno jedním obrovským poţárem. Od břehu Driny ke břehům Rýna 6

BRK 2018

List z kroniky Dolního Bousova popisující mobilizaci, 1. svazek.

7

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

a Visly hned na počátku rázem zalétly zápalné jiskry války, která dnes zuří v Rusku, v Haliči, v Belgii, ve Francii, v Itálii, na Balkáně, v Kavkazu a Mezopotamii i v Africe. A zdá se, ţe bojišť bude ještě víc!

Mobilisace!

Kdo nezaţil, neuvěří. V několika hodinách změní lidstvo. Kde byl smích, je pláč, vše stojí zaraţeno, a zas se vše hýbe, vše ven na ulici před ţluté plakáty, tu to stojí v hloučcích a rokuje, tam se to loučí a tam zas to jásá, ale ten smích zrovna řeţe, a klidu není, pokoje není, jídlo stojí, práce stojí, spát to nedá… To je mobilisace. A v pondělí jsme vojáky na nádraţí vyprovodili. Kdo z nich se vrátí? Byli to muţi do 37 let, tak zvaná I. výzva. Od 3. do 15. září 1914 nastoupili sluţbu muţi do 42 let, tak zvaná II. výzva. Pak byly stálé odvody. Na počátku října 1914 nastoupili sluţbu nováčkové, kteří byli odvedeni na jaře. 26. října 1914 narukovali nově odvedení nováčkové! Dne 29. prosince 1914 byl odvod necvičených domobranců rozených v roce 1894–1878 (ve stáří od 20 do 37 let). Sluţbu nastoupili mladší 16. ledna 1915, jiní 1. února 1915, nejstarší 15. února 1915. Dne 6. února 1915 šli k odvodu mladší neţ 20 letí (ročník 1895).

Narukovali 15. března 1915, 30. dubna odjeli na bojiště. 13. února 1915 byl odvod ročníku 1896, teda mladší 19 let. Narukovali 15. dubna 1915.

Dne 28. dubna šli k odvodu 37–42 letí domobranci neslouţivší. Narukovali 15. května 1915. Dne 29. května 1915 šli opětně k odvodu muţi I. výzvy, kteří byli jiţ u odvodu 29. prosince 1914 a byli propuštěni jako nezpůsobilí. Mladší z nich nastoupili sluţbu 21. června 1915, starší 16. srpna 1915. 25. června 1915 byl odvod hochů rozených v r. 1897, tedy méně neţ 18 let. Císařským nařízením byla sluţba vojenská rozšířena aţ do 50 let. Odvody muţů 43–50letých konati se budou v měsíci srpnu a září. Naše obec je určena na den 28. září 1915. V květnu, červnu a červenci 1916 byly odvody všech muţů, dříve jako nezpůsobilých propuštěných ročníku 1865–1897, tedy od 18 do 50 let.

Nový kronikář V srpnu 1916 zproštěn byl p. Frant. Doskočil, učitel a hud. skladatel, vojenské sluţby a ustanoven zatímním řídícím učitelem v Dolním Bousově. Pan Rudolf Franc vrátil se do Domousnic. Od posledních jeho zápisů v kronice uplynulo 5 let. Některé události doby té chce zaznamenati Jan Kulhánek, ředitel obecní a občanské zdejší školy.

8

BRK 2018

Revoluce ruská v r. 1917 a jiné události světové došly ohlasu i v Bousově.

Ač nezdary na bojištích stíhaly Dohodu, přece nepřestali i zde lidé doufat, ţe Rakousko a Německo bude nakonec poraţeno. Mnozí z vojáků bousovských vstupovali do legií a bojovali proti nim. Také v Bousově tekly slzy pro otce, manţely, syny. Byliť i tu váleční sirotci a vdovy a o ţivobytí i byty byla nouze. V r. 1916 zřízena byla při cukrovaru marmeládovna a sušárna zeleniny, z odpadků ovocných vyráběla se slivovice.

V letech 1917–1918 přistavěli ovocnárnu. Dělníků i úředníků přibylo.

Poptávka po marmeládě za nedostatku jiných potravin byla veliká, závody vzkvétaly. Ranní a večerní vlaky byly plny dělníků, jiţ přijíţděli i ze vzdálených osad.

O našem osvobození dostal Bousov zprávu 28. října 1918 v 8 hodin večer.

Došel o tom na zdejší stanici telegram ministra Zahradníka. Následujícího dne oznámil starosta obce pan Elis radostnou tu zprávu občanstvu shromáţděnému u radnice a zazpívány hymny. Dne 3. listopadu oslavil Bousov osvobození vlasti. Domy ozdobeny byly prapory, květinami, chvojím. O 2. hodině odpoledne šli z Příhona průvodem ţáci, spolky a mnoho občanstva městem. Na náměstí měl slavnostní řeč redaktor Ludvík Dyk z Prahy, večer bylo město osvětleno. Byla to asi první oslava v celé republice.

9

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

ZÁPISKY JOSEFA KONEČNÉHO Z 1. SVĚTOVÉ VÁLKY Vzpomínek přímých účastníků první světové války mnoho není. Jednou z nich je skromný sešitek s drobně psanými poznámkami Josefa Konečného (nar. 1. 7.

1894), rodáka ze Skuřiny. Do armády byl povolán v roce 1916, v Maďarsku byl raněn střepinou ze šrapnelu. V roce 1918 bojoval na italské frontě, zde se také dočkal konce války a vzniku samostatného českého státu. Po návratu z války si vzal Františku Šumovou z Dolního Bousova. Jejich syn mi sešitek a pár fotografií zapůjčil.

První část poznámek obsahuje slova písniček. Od veselých (Já jsem malý mysliveček, Ku Praze je cesta dlouhá) přes smutné (Nešťastný šafářův dvoreček, Hřbitove, hřbitove) po pochodové (Jaro v boji, Tam v Uhrách).

Na pouhých dvou stránkách je popis událostí konce války, jak je Josef Konečný prožil: 2. května jsme šli do mašin kvér kursů ze štelunků. Kastelruth od tamtud jsme šli do Saisů, tam jsme byli přes noc a zpátky jsme šli do Kastelruthu. Z Kastelruthu sme šli na nádraţí do Vaidlruk a jeli jsme do Versberků. Ze štelunků jsme šli ke kuchyním a pak ke trénu. Druhý den do Artenu a šli jsme se vypařit od vší a druhý den jsme šli na nádraţí do Trimilány. Pak jsme jeli aţ do Trientů tam jsme přesedali a jeli jsme na Bosen aţ do Vaidbruků. 2. července jsme jeli z kursu z Velsberku.

7. července jsme našlisovali k M. G. Komp. k batalionu do Marasu do Vili. A na večer jsme šli do štelunku zrovna odtamtud. Ve štel. Saton jsme byli 9 dní. 18. července jsme přišli do Kanpy ze štel. a tam sme měli do večera rast. A na večer jsme šli do Feltré. 19. července v 9 hod. jsme šli do Marasu do té Vili do rezerva, tam jsme přišli v sobotu ráno v půl páté 20. července. Byli jsme tam do 12. srpna. Ráno v šest jsme šli do Soranseny. Tam jsme přišli 12. červ. v poledne. 9. 9. 1918 jdem ze Soranseny pryč v 6 hodin na večer a přišli jsme na kopec v půl třetí ráno.

10. 9. jsme v barakách na kvartýru. 16. 9. jsme šli z baráku pryč, poněvadţ celý den dělostřelba a aeroplány jiţ po 8 dní nedali pokoj. 17. ráno jsme přišli na místo do takové muldy a tam jsme byli do pátku. 21. 9. jsme byli zase v těch barákách, co jsme byli dříve. 4. října jsme šli z baráku do lágru prazdanlagr, je to odtud hodina do štelungu Tason rikvi.

14. října sme šli zpět do baráku a 15. ráno z baráku sme šli do Seremu a na večer ve 4 h sme šli do Meánu a stále prší. Do Meánu jsme přišli 16.

10

BRK 2018

v 1 hod. v noci. 24. 10. jsme měli maršberait. 26. 10. odpoledne jsme šli do Bribána na vlak a jedeme do Feltré. Tam jsme čekali, aţ odvezli šturml a 108. Reg. do 3 hod. rána. Přijeli jsme Feltré a odtamtud jsme šli pěšky do vesnice Toenu jiţ asi po 6. hod. ráno 27. 10. V půl jedenácté 28. 10. sme šli z Toenu pryč za Feltre do rezerva. Já jsem byl marod, zůstal jsem u trénu, batalion byl dál a bezesoval. 29. 10. večer jsme šli pryč z lágru, děláme rychcuk a ráno 30. 10. jsme přijeli do Meánu.

31. 10. lagrovali sme za Belun. 3. list. jedem z Gortiny a má být příměří.

4. list. jsme ráno byli v Toblachu a v 10 hodin jsme jeli pryč do Velsberku tam sme přijeli asi v půl druhé odpoledne. 5. listopadu večer v 10. hod. sme jeli z Velsberku pryč. Pak jsme byli dva dni u Insbruku ve vesnici.

10. list. sme jeli pryč do Švaren a pak aţ do Verglu. Byli sme tam do rána a 11. sme jeli z Verglu.

13. jsem byl v Ml. Boleslavi a 14. list. v 12 hodin jsem byl doma.

Druhý sešitek jsou zápisky z kursu kulometčíků. Uvádím pouze krátkou ukázku pro představu, jakým jazykem se v armádě c. k. Rakouska mluvilo. …Mašingver. Systém Švarc Lóze, Model 7/12 se skládá ze dvou hlavních částí, z gveru a geštelu. Sám kver se skládá ze 7 dílů. 1. Lauf 2. Vasrjake 3. Gehejze s deklem 4. Fršlus 5. Cubringr 6. Abfajerungforichtunk 7. Vizírforichtunk.

Lauf je zesílený karabine lauf, je 54 cm dlouhý a dělí se na 2 díly.

1. Langecogenetajl 2. Laderaum, mezi nima je abšusring z Aubezdichtunkem. Langecogenetajl je brenýrovaný proti rezu. Na Laderaumu je 9x po 5 přerušených ţebrách a má 1 auznémung pro patronen forštose, na levé straně, auznémung pro patronen auscíhr. U kaţdého mašingveru je 7 laufů, 5 ostrých a 2 egzecírní, ostré laufy mají borung 8 mm, mají pole a brázdy, na mindunků mají osmihranou nutů, jsou popsaný čísly ABCDE a mimo toho mají číslo od svého kvéru. Ekzecírní lauf je uvnitř v jedné třetině zůţen na 4 mm a je uvnitř hladký, na konci má vinty a 1 ausnémung pro lauf šlisl a je poznačený čísly E ainc, E cvai. Lauf vydrţí 20.000 šusů.

2. díl je Vasrjake, je 3 mm silného ocelového plechů, vejde se do ní 3 l vody, která nám slouţí při střelbě k ochlazování laufů. Po 1000 ranách počne se voda vařit, do 3000 voda vyvře. Na konci je štobpikse mít šrau11

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

be od damforitungu a vasrablazhán. Na levé straně je dampfausfuf, štekl mít khórn vasefilloch mít šraube na němţ je sicherungfédr a chete, uvnitř kvéru 7/12 je automatiše dampforichtung... …

Popis zbraně pokračuje na dalších stránkách sešitku, navazují zásady při míření a údaje o složení jednotky. …Mašin Gver kompanie skládá se ze 141 muţů a 41 koní a sice: 1 komp. komand., 4 cuks. komand., 1 dyncfirendr u kaţdé faještafle, 2 faještafle untroficíři, 8 kver formajstrů, 56 gver bedinunks (lidí), 3 ordanci, 2 dyštancmesr, 8 rezerv. lidí, 4 telefón nutr. oficíři, 8 telefón ordanzí, 2 kováři, 24 trachtyrfírů, 8 fár soldátů, 2 kuchaři, 1 sanytíz untr. oficín, 4 blezír trégři a 3 oficírdinr.

Na úplný závěr je návod, jak postupovat při napadení letadlem. …Ostřelování evroplánu bez kruhovitého khornu. Kdyţ evropl. letí přímo na nás pod 250 m. se se skalírov. avsaci od 12 set aţ 18 set. Je-li evropl. ve výšce mezi 250 a níţe 500, je ostřelován dle kolmice, vizírlinie je přímo na evropl. Za druhé evropl., který nám letí ze strany rovno běţně se zemí jsou jednak ostřelováni podle prvního způsobu. A druhý: rezerv. mašin. zkalír. avs. 500 aţ 100 přičemţ musí formajstr po osmero aţ desatero násobnou délku aparátu střílet před letící evroplán orizontálním štrajfajerem rovno běţně se zemí.

Tolik ze zachovalých zápisků Josefa Konečného, účastníka bojů v první světové válce, kterého konec války zastihl na italské frontě v uniformě rakouskouherské armády. Účast v bojích ho nijak nepoznamenala – dožil se 86 let a neznal, co to bylo navštěvovat lékaře. A jestli si o bojích na italské frontě povídal s jinými Bousováky, kteří stáli na druhé straně v uniformě legií, nevím.

12

BRK 2018

SEZNAM PADLÝCH V I. SVĚTOVÉ VÁLCE PODLE MĚSTSKÉ KRONIKY První světová válka trvala dlouho a vyžádala si mnoho obětí i mezi občany Dolního Bousova. V městské kronice se jejich jména objevují natřikrát. První zápis učinil 26. 7. 1916 podle zprávy c. k. četnické stanice Rudolf Franc. Seznam třiadvaceti jmen je později doplněn rukou Josefa Kulhánka o dalších šest jmen (bez data zápisu).

V roce 1921 jsou v kronice zapsána další jména. Uvádí je krátká poznámka: V r. 1916 zapsal p. říd. uč. R. Franc jména těch, kteří ve válce zahynuli.

Dnes (v srpnu 1921) víme, ţe se nevrátí ještě tito bousovští hoši vyštvaní do strašlivé války...

Seznam padlých v 1. sv. válce dle kroniky po doplnění: 1. Folprecht Rudolf 2. Bohumil Ţďánský, stár 36 roků, c. k. prapor pionerů, zemřel následkem střelení do hlavy 22. ledna 1915 v Zaloczencye.

3. Karel Mika z Tábora, bydlil zde, holič, 43 roky starý, dělník na základě válečných úkonů, zemřel na choleru v Přímoří 13. srpna 1915.

4. Josef Heligar, 42 r., truhlář, pěšák u pěšího pluku č. 74, zemřel následkem úplavice 20. prosince 1915 v Novém Poczajevě v Rusku.

5. Antonín Kysela, obchodník, narozen v r. 1874, padl 6. list. 1915 v Rusku.

6. Antonín Svoboda, obchodní příručí, padl 16. list. 1915, střelen do břicha.

7. Karel Doškář, sedlář, padl 1. června 1916 střelen byv do hlavy.

8. Vojtěch Pokorný, desátník u 11. pluku zeměbrany. Padl 23. listopadu 1914.

9. Václav Jindra, roz. 1890, četař u 74. pěšího pluku. Zemřel na tyfus v Ujvideku.

10. Václav Svoboda, kovář, zemřel 21. září 1914 v Pešti na tyfus.

11. František Král, nar. 1895. Střelen do hlavy 10. června 1915 v Haliči.

13

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

List z kroniky Dolního Bousova se seznamem padlých, 1. svazek, str. 18.

14

BRK 2018

12. Jaroslav Kabela, nar. 1895, padl 5. června 1915 v Haliči.

13. Karel Šolc, nar. 1886, sluha okresního výboru v Mnichově Hradišti.

Padl 2. května 1915 v Řepníku u Krakova.

14. Ladislav Černý, učitel, syn zdejšího obchodníka. Narozen 1885, padl u Mitrovice 6. září 1914. Pohřben ve společném hrobě u Dašince.

Působil v Lanţhotě na Moravě.

15. Theodor Těšínský, řezník, nar. 1891. Střelen do hlavy v Haliči 5. března 1915.

16. František Hanuš, krejčí, nar. 1891. Střelen do hlavy u Rudna v Haliči.

17. Bohumil Patka, nar. 1891, zemřel ve Lvově následkem střely do hlavy.

18. Karel Schreier, syn obchodníka.

19. Josef Linka, obuvník, nezvěstný od 1. listopadu 1914 v Ruském Polsku.

20. Josef Pařík, nar. 1894, střelen do břicha 18. května 1915 v Haliči u Bogatycze.

21. Dominik Hettfleisch, nezvěstný.

22. František Jirků, nar. 1884, střelen do hlavy v Haliči.

23. Václav Maděra, nar. 1876, domobranec, padl 3. srpna 1915 u Lucku v Rusku.

24. Josef Macoun ze Zahrádek.

25. Josef Prskavec, sedlář, padl v Itálii na Hermadě v r. 1917 26. Josef Jindra, zlatnický pomocník, padl v r. 1917.

27. Jan Procházka, zedník.

28. Josef Seibt, bývalý hajný z Vyššího Pole, zemřel v Albánii ve Skutarech na malarii.

29. Josef Slavík, kloboučnický pomocník, byl na vojně před válkou, dostal pak místo u tabákové reţie, kdeţ byl asi 2 měsíce a vypukla válka.

Bojoval v Srbsku, zahynul snad na ostrovech v Jaderském moři.

15

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

30. Jaroslav Bartoň, obuvník, odešel na vojnu v září 1914 – 27letý.

U pluku č. 74, nezvěstný od r. 1916. Posledně v Cuprii – Parazimu u Niše.

31. Jaroslav Briksí, 28letý kočí v cukrovaru. Střelec u 11. pluku, 7. setnina. Od 29. srpna 1914 nezvěstný, ze čtvrté bitvy na ruském bojišti se nevrátil.

32. Josef Hamršmíd, obuvník, nar. 25. července 1884, na vojnu 27. července 1914 k sanitnímu oddílu č. 12. Zemřel 17. června 1918 v Itálii.

33. František Hlaváček, obuvník, nar. 3. srpna 1895 v Táchu u Kyšperka. Na vojnu 15. března 1915 k 11. střeleckému pluku do Jičína.

Padl 29. června 1916 na italské frontě.

34. František Holý, dělník v cukrovaru, nar. 27. července 1886, na vojnu 1914 k 74. pluku. V roce 1915 v Srbsku u Niše zajat, od té doby nezvěstný.

35. Josef Jindra, sedlář, nar. 29. března 1880, na vojnu povolán 27. července 1914 ke střeleckému pluku č. 10 do Ml. Boleslavi. V lednu 1916 zemřel zápalem plic v Kokandě v lazaretě.

36. František Křelina, obuvník, nar. 7. ledna 1894, narukoval 26. října 19147 do Jičína k 74. pluku. Zmizel 6. října 1915 v Srbsku u Bělehradu.

37. Karel Kubát, krejčí, dvacetiletý narukoval do Jindřichova Hradce k 75. pěšímu pluku. Padl 23. března 1915.

38. Václav Salač, vařič v cukrovaru, nar. 2. července 1883 v Kochánkách, okres novobenátecký. Na vojnu 17. března 1916 ke 4. setnině 76. pěšího pluku ve Vídni, na rok propuštěn. V listopadu 1917 zemřel na tuberkulózu plic v Bousově a zde pochován.

39. František Sobota, obuvník, nar. 22. února 1885, na vojnu 26. června 1914 k 12. praporu myslivců. Nezvěstný, posledně psal domů v dubnu 1915.

40. Josef Šmíd, zedník, narozen 1884, na vojnu 27. července 1914 do Terezína k 1. praporu polních myslivců. Odjel na ruské hranice a od 7. září 1914 nezvěstný.

16

BRK 2018

41. František Štajer, dělník, nar. 13. září 1880, na vojnu 7. srpna 1914 k 10. střeleckému pluku. Od 3. července 1916 nezvěstný. Poslední zpráva od něho z Petropavlovska ze Sibiře.

42. Josef Tvrdý, dělník, nar. 26. února 1886, na vojně od 27. července 1914 u 10. střeleckého pluku 6. setnina. Nezvěstný od 27. října 1914.

43. Vladimír Zajíček, nar. 18. prosince 1896, narukoval 15. dubna 1915 k 10. pluku domobrany do Mladé Boleslavi. Dotazy zjištěno, ţe 6. srpna 1915 nemocen poslán od pluku do nemocnice, neví se do které.

Tu stopa mizí.

44. Josef Zumr, nar. 17. října 1895, na vojnu 15. března 1915 k 74. polnímu pluku do Jičína. Zajat do Ruska, poslední dopis z 2. dubna 1917 z Asrachaně. Nezvěstný. Byl dělníkem v cukrovaru.

45. Rudolf Šubrt, vstoupil do ruských legií, zemřel v Irkutsku na Sibiři.

46. Rudolf Hosa, padl v Rusku.

47. Josef Šolc, krejčí v Dolním Bousově, na vojně od začátku u 74. polního pluku. Padl 26. června 1918 v Sedmiobcích v Itálii.

Arnošt Vik mladší, syn mlynáře ve Střehomi, nar. 3. 9.1895 ve Střehomi, r. 1916 padl u Přemyšli (Přemyšl, polsky Przemyśl, je historické město v Polsku, v polské Haliči) – zdroj: Kronika hasičského sboru Střehom

17

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

PADLÍ V 1. SV. VÁLCE Z DOLNOBOUSOVSKA Zdroj: www.vuapraha.cz/fallensoldierdatabaze – databáze padlých v letech 1914 až 1916. PP = pěší pluk Tabulka je pro větší přehlednost orientována na šířku a začíná na samostatné straně dále.

Po prostudování záznamů a porovnání se seznamy legionářů je zajímavé poznamenat, že s dnešními poznatky by z tabulky bylo vhodné vypustit Roberta Bobka, Václava Erbena a Jaroslava Živného, u kterých je poznámka nezv. jako nezvěstný. Tito muži byli sice pro rakousko-uherskou armádu od určitého data nezvěstní, ale to v konečném důsledku znamenalo pouze to, že přešli do zajetí a poté vstoupili do legií. V tomto případě všichni tři do legií v Rusku.

18

BRK 2018

19

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

20

BRK 2018

21

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

22

BRK 2018

KONEČNÝ SEZNAM PADLÝCH Z DOLNÍHO BOUSOVA Tato kapitola obsahuje sjednocený seznam mužů narozených nebo žijících v Dolním Bousově, kteří zemřeli, padli nebo zůstali nezvěstní po konci války.

Vznikl sjednocením postupných zápisů z kroniky města a databáze zveřejněné Vojenským historickým ústavem a je úplný k srpnu roku 2018. Budou-li mít čtenáři této publikace jakékoli doplňující údaje, rádi je do seznamu zapracujeme a připravíme pro případný dotisk knihy. (Obracejte se na Infocentrum v Dolním Bousově.)

Tabulka je pro větší přehlednost orientována na šířku a začíná na samostatné straně dále.

23

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

24

BRK 2018

25

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

26

BRK 2018

LEGIONÁŘI NA DOLNOBOUSOVSKU MODLITBA LEGIONÁŘE Můj Boţe neznámý já v této době těţké, se k Tobě s modlitbou obracím.

Dej Boţe, dej vítězství věci české!

Dej sílu do mých paţí, dej nadšení v mou mysl, dej na tisíce bratří a zapuď od nás černou zradu.

Ať na prvé vţdy dlíme čestné stráţi!

Já neprosím tě o své zdraví, já neprosím tě o své ţití, já neprosím o návrat do své rodné chatky, já neprosím ni o objetí matky.

Jen o to prosím Boţe nade všemi, dej bych padl v české naší zemi!

A nad Prahou, aţ slavné vzejdou minulosti časy, a vyprávěti budou o nás dětem matky, to já, to já, to já budu slyšet vše pod dmoucími se ţita klasy…

(Text byl poprvé uveřejněn ve zpravodaji Bousovák 11/1968, původně pochází prý ze zápisníčku autora-legionáře padlého v bitvě u Zborova, jméno nebylo v Bousováku zveřejněno.)

27

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

NAŠI LEGIONÁŘI (Podle záznamů v kronice Dolního Bousova a textu v Bousováku č. 10 z roku 1968, vše sloučeno do článku M. Ječného do zpravodaje Bousovák 5/2008.)

V Rusku, ve Francii a v Itálii tvořilo se za války československé vojsko – legie, aby bojovalo za naše osvobození proti Rakousku a jeho spojencům.

Z bousovských vojáků byli:

I. Ruští legionáři: Josef Rejman, Dolní Bousov 331 (nar. 2. 7. 1894). Do zajetí přešel r.

1915 u Gorlice. Byl drţen v Omsku, na Doně, v oblasti Volgogradu. Po prodělání tyfu vstoupil do legií r. 1918 v Penze. Prodělal celou ruskou anabázi po sibiřské magistrále aţ do Vladivostoku. Odtud se vrátil přes Ameriku a Kanadu do ČR r. 1920.

Josef Hema, Dolní Bousov 170 (nar. 15. 1. 1884, hostinský). Po zajetí v r. 1916, přešel do legií v r. 1917. Prodělal celou anabázi sibiřské magistrály. Z Vladivostoku se vrátil přes Singapur do ČR r. 1920.

Josef Janda, Dolní Bousov. Nastoupil sluţbu vojenskou v říjnu 1914 k pluku č. 74 do Jičína, 31. prosince odjel na srbské bojiště do městečka Blatajnice ve Slavonii (v sutinách). Po 14 dnech odjeli do Karpat na ruskou frontu. V bojích za Lubkovem byl zajat v únoru 1915. V nemocnici v Brodech. Koncem března odvezeni v krásných nemocničních vozích ruských přes Kijev, Moskvu do Niţ. Novgorodu. Uzdraven v červnu odvezen do Suvalské gubernie, kde kopali zákopy proti německé frontě.

Kdyţ Rusové před nápoem Němců v červenci ustupovali, pracovali v týle armády ruské. V r. 1916 snaţil se se svými druhy dostati se k české druţině, coţ se mu podařilo teprve v r. 1917. Dne 8. července se 7 Čechy a 2 Srby odjeli do Bolaryska k 1. záloţ. praporu čes. vojska. Odjeli k Tarnopoli vstříc Čechům vracejícím se od Zborova. Ptom s I. Husit. divizí na Ukrajinu. V březnu 1918 přes Bachmač, Panzu, Čeljabinsk na Sibiř.

Boje s maďar., němec. zajatci a naštvanými Rusy. R. 1920 v dubnu odjíţděl z Vladivistoku na amer. lodi „Mont Vernon“ do Ameriky, odtud do Terstu, Morany a po 6 letech zase do D. Bousova. Střelec pluku Jana Ţiţky z Trocnova, 9. rota.

František Jeleček, bývalý truhlář. Roku 1916 přešel u Brusilova k Rusům do zajetí. Do legií vstoupil r. 1917 a s těmito prošel Kyjev, Je 28

BRK 2018

List z kroniky Dolního Bousova se seznamem legionářů, 1. svazek, str. 28.

29

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

katěrinburk, Omsk, Tomsk, Manţursko aţ do Vladivostoku. Odtud se vrátil přes Ameriku a Kanadu do ČR v roce 1920.

Inţ. J. Procházka, I. technický adjunt v cukrovaru v Dolním Bousově, slouţil ve válce jako nadporučík p. pl. 98. Zajat 22. září 1916 na ruské frontě za noč. boje bez valného odporu své setniny. Byl drţen v Caricyně.

Do legií vstoupil 15. ledna 1918. Prošel Penzu, Samaru, Ufu, Čeljabinsk, Omsk, Irkutsko, Jekatěrinburk, Charbin, Vladivostok, Tokio, Kobe, Kiottu, Mikku a jiné. Z Vladivostoku se vrátil na lodi „President Grant“ kolen Indie Suezským průplavem do Terstu. Do Prahy přibyl 20. června 1920 jako kapitán ruských legií v záloze.

Ladislav Šolc ml., Dolní Bousov 94 (pekař). Ve válce slouţil u 11. zeměbr. pluku. Do zajetí přešel dobrovolně u Kolků před brusilov. nástupem 21. 5. 1916 a dostal se do zajatec. tábora v Darnici u Kijeva, odtud 1. června 1916 vstoupil do Druţiny. Po měsíčním výcviku odejel se 7. pol. rotou na frontu a zařazen do 1. pluku. Zúčastnil se bojů u Zborova, Bachmače a postupně všech dalších bitev. Po prodělání celé anabáze z Ukrajiny přes Ural po sibiřské magistrále do Vladivostoku. Pobyl jmenovitě v Kijevě, Kursku, Jekatěrinburku, Tomsku, Omsku, Zlatoústí, Uffě, Jakutsku, Udinsku, Čitě, Charbinu, Vladivostolu. Odtud odjel 20. dubna 1920 do vlasti. Cesta trvala 46 dní s 5 zastávkami v Hongkongu, Singapore, Kolombu, Port Saidu, Terstu. Byl četařem rus. legií.

Ladislav Šolc st. (nar. 26. 6. 1885, rolník). Jako legionář prodělal celou anabázi a přes Vladivostok se vrátil do ČR r. 1920.

Václav Šolc (nar. 11. 10. 1893). Jako legionář prodělal celou anabázi a přes Vladivostok se vrátil do ČR r. 1920.

Josef Valeš, Dolní Bousov 310 (nar. 3. 8. 1875, tesař a rolník). Přešel do ruského zajetí v Karpatech r. 1914. Pobyl v Ukrajině, v Asii u Kaspického jezera a Taškentu. Do legií vstoupil r. 1918. Po projití anabáze po sibiřské magistrále se vrátil z Vladivostoku r. 1920 do ČR. Josef Bernard, Rohatsko. Před válkou zaměstnán při hospodářství svého otce, 26. 7. 1915 odveden, 15. 10. nastoupil k 74. pl. v Jičíně, odtud do Kadaně, Ţatce, Č. Budějovic. Dne 28. ledna 1916 na frontu k Dněstru mezi Zaješčiky a Dzvinačí. V červenci při Brusilově nástupu zajat u Kolomny. Pracoval v Haliči, v gubernii Basarabské, v Renách, přístavu na Dunaji, v Benderách. Kdyţ se rumun. fronta zhroutila, jel do Chersonu.

30

BRK 2018

Po okupaci Ukrajiny rak. vojsky odejel 16. 5. 1918 dále na východ – do Penzy, kde vstoupil do čsl. vojska. Boje s bolševiky. Velitel Čeček. Dostali se přes Ufu, Zlatoústí do Čeljabinsku. V dubnu 1919 přes Omsk a řeku Jenisej, v lednu 1920 k jezeru Bajkalskému, později do Mandţuska a v květnu do Vladivostoku. Odtud 8. 6. 20 na lodi Protesilaus k Americe k přístavu Vankouveru, přes Kanadu, Altant. oceán, kanál La Manche, Německo do vlasti 1. 8. 1920. Demobilisován u p. p. 22 v Jičíně jako prostý vojín.

Josef Najman, Rohatsko. Do legií vstoupil r. 1917. Přes Vladivostok se vrátil do ČR r. 1920.

František Holý, Dolní Bousov 320 (bývalý školník). Po zajetí r. 1916 vstoupil do legií r. 1917, byl zařazen k 8. střeleckému slezskému pluku.

Prodělal celou ruskou anabázi a řadu bitev aţ do Vladivostoku, odkud se vrátil do vlasti přes Ameriku a Kanadu roku 1920.

Bohumil Tvrdý, Dolní Bousov 227. Po zajetí vstoupil do legií r. 1918.

Po sibiřské magistrále se dostal aţ do Vladivostoku, odkud se vrátil do vlasti r. 1920.

Ing. Antonín Horáček, Dolní Bousov 126. Po zajetí vstoupil do legií, jako odborník řídil stavby mostů a silnic pro armádu v oblasti Tiflisu. Do vlasti se vrátil r. 1920.

Rudolf Šubrt – vstoupil do ruských legií a zemřel v Irkutsku na Sibiři.

II. Francouzští legionáři: Václav Páv, Dolní Bousov 257. Bojoval ve francouzské cizinecké legii, odtud přešel do francouzských legií, kde prodělal mnoho bitev na francouzských bojištích. Později se vrátil do vlasti.

III. Italští legionáři: Jaroslav Janda, student techniky, Dolní Bousov. Do zajetí se dostal na Stodově v Rusku. Pobyl v Caricyně, odkud k výzvě T. G. Masaryka se 2.000 dobrovolci odcestoval přes Moskvu, Tver, Kolu, kolem Skandinávie do Anglie a Francie, kde vstoupil do legií. Byl v Manchestru, Londýně, Doweru, Amiensu, Paříţi, Remeši, Cognacu, u Verdunu, v Janově, Miláně, Veroně, Římě, Benátkách, Aresu, Rivě atd. Vrátil se do vlasti jako instruktor italských legií v hodnosti kapitána.

31

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Josef Rieger, Dolní Bousov (Zahrádka). Prodělal útrapy na ruských, srbských a italských bojištích, kde se mu podařilo přejít k Italům. Zde vstoupil do čs. legií. Aniţ by byl zraněn, bojoval aţ do konce války jako četař 35. pluku italské legie. Obdrţel sedm vyznamenání dobrovolných armád. Vrátil se do vlasti r. 1918, kdy doprovázel presidenta T. G. Masaryka při jeho návratu do ČSR v legionářské druţině.

Josef Kocvera, Dolní Bousov 121, poštovní úředník. Svoji účast v legiích popsal ve vzpomínkách.

František Ţďánský, Dolní Bousov. Italský legionář, bliţší záznamy nejsou.

IV. Příslušníci domobraneckého praporu v Itálii: František Tlášek, Václav Heřman, Jan Ţďárský, Jan Bartoň, Josef Bartoň, František Šouta, Jindřich Doškář, Josef Ort, František Jirků, Antonín Švorc, Václav Boháček, Václav Král, Václav Folprecht, Josef Malý a Karel Šembera.

Všichni tito vojáci zúčastnili se činně na velikém díle odboje Rakousku a ustavení naší samostatné republiky. Po návratu z Itálie bojovali se svými pluky na obraně Slovenska před maďarským vpádem.

To jsou všechny informace z kroniky a původního článku z roku 1968.

V dnešní době internetu je nejsnazší hledat pomocí počítače. Na stránkách Československé obce legionářské – Jednota Mladá Boleslav jsou seznamy legionářů roztříděné podle obcí. U legionářů uvedených v Bousováku č. 10/1968 jsem z tohoto zdroje doplnil další informace – byly výše uvedeny kurzívou v závorce.

Z Dolního Bousova jsou na www stránkách kromě výše uvedených také: Václav Drahota, nar. 11. 8. 1884, Karel Kabela, nar. 6. 3. 1880, Stanislav Pokorný, nar. 23. 3. 1893, František Smetana, nar. 1. 4. 1895, Václav Smutný, nar. 28. 4. 1887, Oldřich Šimůnek, nar. 21. 5. 1883 a Otakar Šolc, nar. 26. 10. 1887, všichni ruští legionáři. Naopak zde není Ing. Antonín Horáček a Ladislav Šolc – domnívám se, ţe mladší.

Sluší se doplnit legionáře z okolních obcí: Z Horního Bousova to je Josef Folprecht (nar. 13. 1. 1886), z Bechova Josef Antoš (17. 4. 1897 – Rusko), Robert Bobek (4. 1. 1892 – R), Vác32

BRK 2018

lav Bobek (obuvník, 4. 2. 1877 – F) a František Dlask (hajný – R). Ze Svobodína Václav Dvořák (26. 5. 1892, Svobodín 5, zemřel 1973 – R), Václav Libich (5. 11. 1888, Svobodín 25, zemřel 11. 11. 1957 – R) a Václav Mendlík.

Václav Mendlík (3. 9. 1887, Svobodín 3, rolník, zemřel 17. 3. 1948 – F).

Francouzský legionář, bojoval i na italské frontě, se skupinou spolubojovníků přešel přes frontu, protoţe se převlékli za venkovany – ţeny s šátky, muţe. Bojoval v Dolomitech. Po válce dělal na Bechově starostu.

Za 2. sv. války na udání vězněn, dostal tuberkulózu, vrátil se s podlomeným zdravím a poměrně brzy umírá. Měl tři děti, z nichţ uţ nikdo neţije – Václava, Ladislava a Marii, která se neprovdala a pět vnoučat.

Josef Jírovec (nar. 8. 1. 1883, Domousnice, zemř. 4. 9. 1929 Hor. Bousov – R).

Druhým internetovým zdrojem je seznam legionářů Jičínska na stránkách Odboj Jičínsko. Zde jsou i další legionáři, mající vazbu na Dolní Bousov, případně další informace o nich (někteří jsou uţ jmenováni výše): Josef Antoš (15. 4. 1897, Bechov), Josef Bernard (30. 3. 1897, Rohatsko), František Dlask (1. 8. 1878, Svobodín), Josef Dvořák (Horní Bousov), Václav Dvořák (26. 5. 1892, Svobodín), František Edle (1882, Horní Bousov, četař), Haus (nebo Hans) Vilda (Dolní Bousov), Josef Hema (15. 1.

1884, Dolní Bousov), František Holý (22. 9. 1887, Dolní Bousov, šikovatel), Ing. Antonín Horáček (Dolní Bousov, nezařazený dobrovolník rus. legií. Jiţ jako zajatec budoval na Kavkaze silnice a komunikační stavby.

Pokračoval jako legionář.), František Hosa (nar. D. Bousov. Spolu s bratrem byli v legiích od r. 1915. Bratr zemřel na epidemii 14. 11. 1918 v Krasnojarsku.), Václav Hnídek (Dolní Bousov), Václav Hudek (Dolní Bousov), Jaroslav Janda (2. 6. 1895, Dolní Bousov. Zajat na ital. frontě 4. 7. 1916, vstup do legií 1917. Por. fr. legie, později jako instruktor italských legií.), Josef Janda (8. 9. 1894, nar. D. Bousov), František Jeleček (5. 9. 189, Dolní Bousov), Josef Jirovec (Horní Bousov), Josef Klíma (D. Bousov), Josef Kocvera (26. 8. 1994, D. Bousov, do legií vstoupil 20. 8.

1918, desátník). František Kopal (nar. Horní Bousov), Josef Krejčík (1.

11. 1894, Horní Bousov), Václav Kulhánek (Dolní Bousov), Václav Lín (10. 12. 1886, Rohatsko), Pavel Machavkin (10. 9. 1902 Volyň, gub. Starý 33

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Tarš, volyňský Čech, ţil na Svobodíně), Václav Mendlík (1887, Svobodín), Josef Ort (14. 7. 1889, Střehom), Václav Páv (1896, Dolní Bousov, desátník), Josef Plášil (6. 3. 1893, poslední bydl. Horní Bousov, rotmistr, posl. hodnost pplk.), Ing. Josef Procházka (1893, Dolní Bousov, kapitán), Josef Rejman (2. 7. 1894, Dolní Bousov), Josef Riegr (Dolní Bousov, četař, přijel jako člen stráţního doprovodu TGM), Ladislav Šolc (26. 6.

1885, Dolní Bousov), Otakar Šolc (26. 10. 1887, Dolní Bousov), Václav Šolc (11. 10. 1893, nar. Dolní Bousov), Alois Tůma (11. 3. 1888, Střehom), Bohumil Tvrdý (25. 7. 1892, Dolní Bousov), Josef Valeš (3. 8. 1875, Dolní Bousov), Balák Vincenc/Čeněk (1. 4. 1893, Vošťovice), Bobek Robert (4. 5. 1892, Bechov), Václav Bobek (4. 2. 1892, Bechov), Karel Kabela (6. 3. 1890, Dolní Bousov), František Smetana (1. 4. 1895, Dolní Bousov), Václav Smutný (28. 4. 1887, Dolní Bousov), Oldřich Šimůnek (21. 5.

1883, Dolní Bousov), Stanislav Pokorný (23. 3. 1893, Dolní Bousov), František Ţďánský (26. 6. 1896, Dolní Bousov), Josef Folprecht (13. 1.

1878, nar. Horní Bousov), Josef Najman (1. 9. 1888, Rohatsko), Boh. Richter (25. 11. 1894, Horní Bousov), Rudolf Koch (30. 3. 1892, nar. Dolní Bousov), Václav Bobek (1877, Bechov), Rudolf Hosa (12. 4. 1889, nar.

Dolní Bousov, zemřel v Krasnojarsku 14. 11. 1918 na rakovinu), Čeněk Ort (nar. Střehom 11, ţil před r. 1914 v Kyjevě s Helenou Mühlmanovou a syny Vladimírem a Jiřím. Padl jako ruský štábní důstojník v Rostově na Donu.).

To, ţe v roce 1918 vznikl samostatný český stát, bylo i zásluhou všech výše uvedených muţů z Dolnobousovska.

34

BRK 2018

ZE VZPOMÍNEK ITALSKÉHO LEGIONÁŘE JOSEFA KOCVERY (Převzato z Bousováku číslo 10/1968) Narukoval jsem na podzim roku 1914 k jičínskému 74. pluku. V roce 1915 jsem byl nucen bojovat pro „širší rakouskou vlast“ na ruské frontě.

Po roce 1916 jsem byl přemístěn na italské bojiště a to poblíţ Terstu na planinu zvanou na Soči, kde my rakouští vojáci proţívali nezměrné utrpení. Stálá střelba z italských kanonů a strojních pušek nám nedovolovala pohybovat se po okolí. Krajina zde byla pustá, kamenitá a my jsme byli nuceni se skrývat jen za skalisky nebo v kavernách. Přísun potravy a ostatních potřeb byl zajišťován jen v noci.

V létě roku 1917 prolomili Italové z boku frontu a za našimi zády se objevila italská pěchota. Se slovy „avanti“, to je vpřed, nám Italové ukazovali cestu do kýţené Itálie. Zahodili jsme pušky a s radostí opouštěli nenáviděnou zpuchřelou rakouskouherskou monarchii. Ač jsme byli nepřátelé, Italové nám kamarádsky ukazovali cestu, abychom dobře a ve zdraví přešli hranici rakouských dostřelů. Byli jsme soustředěni do karanténního tábora v Palmanově v severní Itálii. Všichni jsme byli odvšiveni a po šest neděl pozorováni. Bylo nám dovoleno psáti domů.

Po té lhůtě přišel rozkaz, kdo je Čech nebo Slovák, ať se přihlásí a byli jsme dáváni do vedlejších baráků v táboře. Bylo nás hodně a ve vlacích jsme byli odváţeni na jih, za Neapol do města Paduli (mělo pět tisíc obyvatel). Cestou do tábora se k nám italští obyvatelé na nádraţích chovali slušně a korektně a do vagónů nám házeli fíky, pomeranče i chléb. Bylo to sice zakázáno, ale italská stráţ jako nevidoucí tomu mlčky přihlíţela.

V Padule jsme byli ubytováni v zahradě kláštera, kde bylo v několika řadách postaveno asi 70 baráků. Délka kaţdého baráku byla 60 metrů, šířka 12 metrů. Po stranách baráku kavalce se slamníky a polštáři a uprostřed patrové pryčny. Kaţdý zajatec měl svůj slamník a dvě přikrývky. Kaţdý barák byl určen pro 170 aţ 300 lůţek. Tábor pojmul asi 17–18 tisíc zajatců. Klášter se zahradou měl výměru asi 27 hektarů. Nad ním na svahu se rozkládalo město Padula (provincie Salerino). Středem tábora vedla široká ulice, kde do kašen tekla nepřetrţitě čerstvá voda.

Toto prostranství bylo přejmenováno na „Václavák“. Na mírném svahu nad baráky cvičili Sokolové a byla hrána kopaná, to byla „Letná“. A brá35

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

na spojující klášter s táborem byla pojmenována „Prašná“ a konečně v dolní části ve staré vinici stál dřevěný barák, kde se konaly přednášky a i hrálo divadlo, který byl překřtěn na „Vinohradské divadlo“. Inu, Češi na matičku Prahu nezapomněli.

Začátkem listopadu 1917 byl hrán v divadle od Klicpery Zlý jelen, od Štolby Staré hříchy, Revisor od Gogola, Strakonický dudák a více našich českých kusů. Oponu namaloval bratr Bartoš, rodák z Moravy. Ta představovala námět Kde domov můj. Mírně zvlněná česká krajina s protékajícím potokem, český rolník orající s kravkami, vlevo matka kojící malé robě, v pozadí malebné panorama Hradčan a po straně mladík obrácený do krajiny a hrající na housle. Garderoba byla sehnána porůznu.

Hodně darovala správa tábora, něco bratři obětovali ze svých skromných zásob a dovedné ruce bratří krejčích z toho hodně vykouzlily. Na prvním představení byl zpíván Kde domov můj a Nad Tatrú sa blýská, coţ na nás působilo dojemně. Bylo to pro nás jako svátost Libušina proroctví nebo jako velikost Nerudových básní. I s něţným druhým pohlavím si bratři dobře poradili. Byli mezi námi hoši 18–19 letí a po přestrojení do dívčích šatů byli k nepoznání. Musím poznamenat, ţe přítomný italský inspekční důstojník nevěřil, ţe ta lepá děva na jevišti je zajatec.

Mimo to se v tomto kulturním baráku konaly přednášky, probíraly naše dějiny, slavná doba husitská s vojevůdcem Ţiţkou, Jiříkem z Poděbrad a dáván za příklad mučedník Jan Hus, který pravdu miloval, hájil a za ní na hranici skonal. Dále zde bylo vyučování italštiny (kdo se přihlásil).

Bratr Kolářský zde dirigoval pěvecký krouţek. Byli s námi v táboře potomci slavného českého loutkáře Matěje Kopeckého, Antonín, Jindřich a Matěj, kteří nás svými historickými hrami dobře pobavili. Loutky si sami vyřezali.

Stojí za zmínku, ţe v tomto klášteře bylo na pět set pokojů. V roce 1535 ho navštívil Karel V. a k večeři mu byl upraven svítek, do něhoţ bylo roztlučeno přes sto vajec. Dle pověsti i Karel IV., císař římský a král český, zde pobýval a na jeho oslavu byl pro něho upečen veliký český koláč. Čas plynul, válka se stupňovala. Naše Národní rada se sídlem v Paříţi, náš nejvyšší orgán, stále jednala o utvoření československého vojska

36

BRK 2018

Josef Kocvera, italský legionář.

37

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

v Itálii. V březnu roku 1918 jsme vyfasovali nový vojenský oblek, ţe půjdeme na frontu na práce. Byly vytvořeny centurie, tedy jednotky po sto muţích.

Ale náhle v dubnu byla uzavřena smlouva mezi Itálií a naší Národní radou o povolení čsl. Vojska v Itálii. Toto rozhodnutí bylo s nadšením přijato a sen o legiích se stal skutkem. Nábor byl dobrovolný. Přihlášky se pohybovaly kolem 65–95 % ze sta. My rakouští zajatci jsme byli ihned postaveni na roveň italským občanům s doloţkou, po válce naše italské občanství nezaniká, ale trvá dále. Milovali jsme naši těţce zkoušenou vlast a kladli jsme pro ni vše, co nám bylo nejdraţší – naše ţivoty. Chtěli jsme bojovat pod praporem červenobílým oproti černoţlutým prokletým odznakům. Československý voják opouštěje rakouský pluk nebyl ţádný křivopříseţník, to je jen důkaz vlastenecké odvahy, národní kázně a hrdosti, neb uposlechl hlas svého svědomí a slavných dějin svého lidu.

Nával do legií byl ohromující. Jiţ v dubnu 1918 byly vytvořeny tyto pluky: č. 31 – Arco, č. 32 – Gardský, č. 33 – Doss Alto, č. 34 – Střelce Jana Čapka, č. 39 – Výzvědný a později č. 35 – Folingo. Kaţdý přihlášený podepsal prohlášení, ţe se slavnostně zavazuje, ţe čestně a věrně bude slouţiti v národním vojsku, plniti závazky a bude poslušen svých velitelů. Ti, co slib nesloţili, byli ihned odsunuti a posláni do jiného tábora.

Naše pluky byly přemístěny do Umbrie. Hlavní velitelství a kádr se nalézal ve Folingu (35 tisíc obyvatel), severně od Říma. Náš 31. pluk byl umístěn v Assisi, kde byl na cvičišti proděláván patřičný vojenský výcvik. Pod italským sluncem ulicemi města zněly veselé české a slovenské písně a pochody jako Hej Slované, Bývali Čechové, Pochodeň hněvu neseme, Barušku i árie z oper atd. Obyvatelstvo nadšeně odpovídalo Eviva gli Czevoslovaki (Zdravíme Čechoslováky). Kaţdodenní pozdrav při potkáních byl Ciao Ragarsi (Nazdar chlapci).

Po výcviku jsme byli přeloţeni na frontu a byl nám přidělen úsek v Alpách u Gardského jezera. Terén byl kopcovitý, neklidný, zvláště kóta zvaná Doss Alto, kopec, v němţ se nacházela kaverna, kde se mohlo ubytovat asi 20 muţů. Tato kóta hluboce vyčnívala do rakouských pozic.

Dne 21. září zde byla svedena bitva s Rakušáky, kteří chtěli tuto pozici dobýt, ale se zlou se potázali. Naši hoši se urputně hájili a Rakušani odtáhli s nepořízenou.

38

BRK 2018

Pohlednice zaslaná Josefem Kocverou domů do Dolního Bousova.

39

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Ztráty byly na obou stranách. Na naší straně padli 2 důstojníci, 5 střelců, přes 30 zraněných a 5 bratrů nezvěstných. Tito byli zajati a jako vlastizrádci v Rakousku pověšeni. Na druhé straně byly ztráty mnohem větší. Rakousko stále dokazovalo, ţe v Itálii není ţádné české vojsko, nýbrţ naverbovaní a placení dobrodruzi. U mrtvých Rakušanů byly nalezeny dovolenky aţ na 6 neděl. Dále za přivedeného legionáře vypláceli odměnu aţ do 300 korun rakouských. Přes 60 bratří, kteří padli do zajetí, podstoupilo potupnou, ale hrdinou smrt. Umírali na šibenici pod slunnou oblohou italského nebe, se jmény svých drahých na rtech a s pozdravem příští osvobozené vlasti. Jejich oběť nebyla marná. Nesmím opomenouti bratra Bedřicha Havleny, v civilu berního úředníka, rodem z Čáslavska, který nedopřál svým katanům podívanou na svá muka a v rychlosti si sám navlékl přes hlavu oprátku a s úsměvem na rtech poloţil svůj ţivot na oltář vlasti. Tento hrdinský čin uvedl v úţas všechny přítomné. Toto ověřili vojíni od 29. rakouského domobraneckého praporu. Z našeho kraje obětoval svůj mladý ţivot bratr Josef Hojsák z Roţďalovic, svobodný, povoláním knihař. Ostatky těchto mučedníků popravených Rakousko-Uherskem byly v dubnu 1921 převezeny do vlasti a uloţeny v čestných rovech v Praze na Olšanských hřbitovech.

Mějme na paměti všech mrtvých bratří, jejichţ hroby jsou roztroušeny po italských bojištích a na Slovensku od Bratislavy aţ po Uţhorod (padli při osvobozování Slovenska), neb z jejich oběti a drahé krve vyrostla svoboda a samostatnost našich národů. Napsal jsem jen stručně o ţivotě, utrpení a strastech našich legionářů v Itálii. Všem mrtvým kladu na jejich rovy s láskou kytičku vzpomínek.

Josef KOCVERA

40

BRK 2018

DOPIS PANÍ KOCVEROVÉ Psáno dne 23/10. 1978 Drahé děti, dne 28. října 1978 tomu bude 60 let, kdy čeští vlastenci „Legionáři“ vykoupili naší Republiku svou krví ze spáru Rakouska.

Před 60 ti lety jsme byli pod německou knutou, nápisy byly všude napřed německé a pak české, třeba „Unter Bautzen Dolní Bousov“. Češi se všude krčili a báli se Němců, v úřadech se mluvilo německy. Národ byl ujařmený a musel poslouchat jen Němce, kteří Čechům všemoţně škodili. 26/7.

1914 vypukla válka a všichni muţi museli narukovat do války. Byla to strašná světová válka, která trvala přes 4 roky. Co lidu bylo vyvraţděno zlou válkou, co dětí přišlo o otce, se nedá vypsati. Bylo bídy a hladu, chléb byl kukuřičný a ještě kdyby ho bylo dosti. Děti plakaly hlady a maminky jim neměly co dáti.

Ale naši čeští vojáci se vzbouřili. Nechtěli bojovat a kde mohli nechali se zajmouti od „nepřátel“ a přebíhali kde se dalo do jejich tábora. Váš dobrý strýček, na kterého se málo pamatujete, byl hrdina. Jednoho dne přeběhl k italskému vojsku a dostal se do Itálie. Strýček se rád učil řeči, mimo němčiny se učil italsky. Koupil si v Itálii německo-italský slovník, pilně se v zajetí učil, mluvil tam s lidmi italsky, aţ se dostal jako tlumočník do italské nemocnice, kde byli čeští vojáci, říkalo se jim „zajatci“ a překládal italskému lékaři jejich bolesti.

Kdyţ takto čeští vojáci přebíhali, nebo byli zajati do Itálie, Francie i do Ruska, utvořil se hlavně v Americe český vojenský spolek s panem profesorem Masarykem, panem doktorem Benešem, panem Gruským a jinými českými studovanými lidmi a ti dávali dohromady v zahraničí české vojsko, tak zvané „Legie“, kteří bojovali proti úhlavnímu nepříteli našeho národa Rakousku a Německu. Strýček říkal, jak se Češi dali dohromady a pan doktor Beneš měl k nim řeč. „Milí bratři, víte, co jsme zkusili od nenáviděných Němců, nikdy nám nepřinesli nic dobrého a nyní se naskytla příleţitost, jak jim to oplatit. Vím, ţe je těţké nasadit ţivot, jste poměrně mladí a ţít se chce, ale pro dobro našeho národa, našich dětí a budoucích, kdo se chce přihlásit do Legií?“ Pár se jich přihlásilo a postupně se přihlašovali (strýček byl také jeden z prvních). Dostali italské uniformy a pod vedením jednoho vojevůdce táhli na nepřítele. Na Soči a na Pijavě byla strašná bitva. Mnoho našich a Italů padlo. Strýček byl 41

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

raněn šrapnelem, jen ale do nohy, omdlel a o ničem neví, aţ se probudil v nemocnici.

28. října 1918 to legionáři na všech frontách slavně vybojovali a vraceli se pomalu do vlasti. To jejich štěstí se nedá vypovědět. Jednoho slavného dne se vraceli první italští legionáři domů po 4 letech a měli s sebou vojenskou českou kapelu. Strojvůdce jim řekl, tak hoši, aţ budeme přejíţdět naši hranici, budu pískat. A také pískal. Strýček říkal, ţe všichni klekli na zem, plakali radostí a zpívali „Kde domov můj“. Všechny stanice kudy jeli byly slavnostně vyzdobeny, lidé jim házeli kytice, a kde vlak stál, hrála hudba připravená na stanici. V jedné malé české musel vlak na 20 minut zastavit, aby mohl pak pokračovat dále v jízdě. Bylo to v neděli dopoledne. Tamější přednosta stanice honem sehnal asi 6 hudebníků, kteří jim měli zahrát na počest. Bylo to dojemné a tak se usnesli, ţe jejich vojenská kapela vystoupí z vlaku a zahraje. To víte, kdyţ spustí tolik muzikantů, co je to za randál. Lidi chodili právě z kostela a za chvíli bylo nádraţí plné. Lidé jásali, plakali a říkali „Naši blaničtí rytíři jedou!“ Potom museli jeti na Slovensko, kde bojovali proti nepříteli. Aţ někdy v devatenáctém roce se dostal strýček do Bousova, do náručí svoji maminky a tatínka.

V roce 1968 strýček napsal do Bousováku článek o svém pobytu v zajetí v Itálii a o legiích. Jsou zde také zapsáni všichni bousovští legionáři.

23/6. 1969 strýček zemřel. Hodně lidí ho vyprovodili, protoţe ho měli rádi a v úctě. Farář měl pohřební řeč a pan Ţďárský přednesl jeho báseň o Bousově, kterou strýček ku konci ţivota napsal. Vaţte si památky na strýčka a jeho dobrou pověst. Já na něho vzpomínám často. Škoda, ţe jste ho osobně nepoznali, jen z fotografie. Nezapomeňte na jeho hrob.

Vzpomínku napsala jeho manţelka a vaše teta E. Kocverová.

42

BRK 2018

Originál dopisu Emilie Kocverové z r. 1978.

43

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

RODNÉMU BOUSOVU Bousovský kraji, domovino rodná, osud tě posadil v místa tak vhodná, do kraje milého, hezkého, na pokraji ráje českého, pod zalesněné Rachvaly, stráně věkovité, kde slunko vychází a denně zdraví Tě.

Kdyţ vánek ze strání jejich věje pak dolů, co jiţ přinesl kytic radostí i hrstě bolů.

Zde ţil otec můj i drahá matka, a prvně z úst mých zazněla mateřština sladká, jak lnu ku svému národu a líbezné řeči svojí, to nikdo nevyjádří ţádnými slovy, kdys pro řeč národ trpěl, dnes však jen jásá, být Čechem jaká hrdost i krása.

V Lipkách usednu-li na lavičku do měkkého stínu, na proţité mládí kytičku vzpomínek sobě vinu, na rodiče i přátele v rodném městě, na sousedy a různé příhody ještě. Ó lípy, naše české lípy, slovanské stromy staleté, nyní jiţ národ v nový ţivot rozkvete, z vašich korun jsou vidět rozlehlé hony, pod nimi zas rád slyším ty milé bousovské zvony.

44

BRK 2018

Polí i lučinami teče tiše voda Klenicí, tím naším potokem, jak rychle plynou mladá naše léta, rok za rokem.

Kdyţ slunko svými paprsky po obloze si hraje, a vysílá je i na hřbitov, do našeho kraje, jak rád se v této náladě, procházím po hřbitovní zahradě.

Tu sní svůj věčný sen pod travou i květinami, ti všichni z okolí, co ţili zde před námi, ach matko, matičko, přijde ten den, kdy pospolu tu budeme spát věčný sen.

Bousove, ty rodný můj kraji, vzpomínky stále k Tobě zalétají, vţdy rád jezdím návštěvou k Tobě, ať na jaře, či v jiné roční době.

I v cizině rád jsem vzpomínal na rodné město, ţe opět Tě spatřím, to útěchou bylo mi za všecko.

(Josef Kocvera, 1955)

45

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Originál básně Josefa Kocvery z roku 1955.

46

BRK 2018

VZPOMÍNKY JOSEFA REJMANA Z DOLNÍHO BOUSOVA (Přepis ze zápisníku – text nebyl opravován)

Zápisník ze ţivota z roku 1914, 15, 16, 17, 18 Vzpomínka na letní den, kdy slunko mile hřálo a větřík libě vál, z vonných růţí, z květů stromů, libě vůni rozdával. Poněkud jak by se zatemělo, před polední hodinou smutně stalo – ptáčky sem tam poletují, vzhlédneš šeptem řekneš neţli by šli spát. Pomyslíš si – chceš snad říci, posloucháš a slyšíš hlas: Boţe dobrý snad nás tresceš za naše dávné hříchy?

Neshásíš-li míru svíci? Umlkne a ticho stane. A včela zas letí bzučí, se svým plodem se v úl nutí, by dospěla neţ by se tma porostřela a doletěla!

Slunko víc a víc se tišší, víc paprsků k nám nedonáší, stala tma ili přítmí, co to bylo, jenom se na chvíli zatmělo, po scéně se opět rozednilo.

Avšak k večer, třeskot blesků hromů slyšet bylo a z nedaleké vesničky smutně zvonků hlahol zní. Jak by o nějaké tragedii by jiţ snilo. Nasloucháš a zas se vstyčíš, v duchu sobě myslíš – klame se. A neţ nastala noc tmavá bylo toho vzruchu dost. Správa přišla přeţalostná, kluci křičí: „Čtěte honem, přišla nová telegráma. Vezmeš, dočteš a nad Ferdinandem jenom vzlekneš. Po chvíli pak pěstí zatneš a pak řekneš: „To jen v zhoubné válce dojde, a nad Habsburgy jen tak velká pomsta sejde!“ Z mysli z pamětnických dojmů léta 1914

Zběţné zápisky počínaje 1914 r.

Dne 21. srpna odveden, 22. října narukoval k 11. zeměbraneckému pěšímu pluku do Jičína, ve vesničce Holíně vycvičení, 23. prosince t. r. odjezd ve 4. hod. odp. (22. t. m. návštěva otce…) na východní front.

Jízda Po obědě 23ho prosince zazní hlahol polní trubky jednoho našeho trubače (hornisty) před kasárny, budovou byvší školy c. k. vyšší dívčí realné gymnasium, signál k přípravě k pohotovostnímu brskému odjezdu. Po krátké době stála jiţ prvá setnina (komp.) před onou budovou. Poznovu sčítání, a biletamy do „nebe“ obdařenýmy – odcházeli jsme v čtyřstupech Jičínskými ulicemi na náměstí, kde jiţ stál náš celý 11tý pluk u přísahy věrnosti?!

47

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Zápisník Josefa Rejmana z let 1914 – 1920.

48

BRK 2018

Po oné odchod (admarcek) starou branou ven na nádraţí. O čtyřech hodinách vlak jiţ připraven. Kdyţ pak dán rozkaz „Nasedat!“, po chvilce nacpáni byli jsme po 40 muţích v krytých vozech. Jakoţ i všechno potřebné „imušestvo“ – potravinami, patronami, dělovými náboji které jsou potřebnější v boji více neţ chleba, pro kaţdého věrně slouţícího a umírajícího vojína za c. a k. Jenom pro „vyšší“ bylo lépe postaráno, kteří nic zlého netušíc a v prvotřídních vozích holdujíc. Takto pod bodlem (bajonetem Habsburgů) naloţeni, odjíţdí česká krev a syny rodné vlasti své se srdcem bušícím odtrţeni od krbů, lásky a milenek svých na jatka, čili pole cti a slávy?? Nejedna matička zapláče nad hrobem svého syna kdesi v lesnatých Karpatech, v hornatých stráních nudné Haliče neb východní Polše!

Lokomotiva „svistok“ dala, načeš vším v dál udírala: na Libáň, Kopidlno, v Kolínečku ještě večer kafe bylo. Pardubice, Přerov, Brno, oběd zelím připraveno (24. pros. t.r.).

Na štědrý den večer v město Vídeň dorazili, tam nás peluňkovým čajem napojili. Na druhý den Geor – oběd, 25. t.m. v Buda-pesti guláš s chlebem povečeřevši. 26 t.m. na oběd Myškovec a večer Novy Sandec. V Novém Sandci vystoupili při nevelkém dešti. Přenocovali v budově velkých kasáren (půda).

Druhého dne ráno odchod blíţe fronty. Cesta dlouhá – zahazování různých věcí – pole trţby. Noclehy po barácích – u ţida. Po čtyřdenním pochodu dostali jsme místo cíle – k 11. pluku. Setkání se známými – F. Dutovým, J. Horáčkovým, Fr. Klimšem, Procházkou, Kovářem, Svobodou i jiných. První okopy Pala Luţanska, levé křídlo od města Gorlice.

Raněn Pomrhonc. V noci přestřelka, sanita odnášela raněné.

První boj, posun na pravé křídlo v pole před Gorlicí. Vzpomínka večerní – vlající zástavy. Pak změna, 48 hodin za frontu, psaní dopisů, balíčky a dopisy z domova. Další změna, okopy mlékárna, na sv. Josefa noční ústup. Krásný jarní den, obdrţel uzené. Z Haliče přes hranice v lesnato hornaté Karpaty při měsíční noci. Pak den oddech.

Dne 20. března 2 a půl hodinový noční pochod v město Boro. Nocleh na jedné veliké půdě. Před obědem nástup a odchod z města v nedaleký les.

Odtud byl viděn na nedalekém vrcholu jedné hory boj. V noci pod onou horou noční záře rachejtlí, rachot děl. Ráno nástup za deště, celý den 49

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Josef Rejman, ruský legionář.

50

BRK 2018

vyčkávání. Večer blíţe lesu – spaní, zakopávání se – stromky jalovcové jako pomůcka. Ráno odchod do lesa a večer kdyţ slunko zapadalo, červánky se jiţ strácely přecházeli v nástup v reservu. Vzpomínka na domov – noc klidná.

Za ranních červánků vpřed přes dráty, slunko vycházelo a počal boj. Na polední hodinu se chýlilo, kdyţ náš osud byl zpečetěn. Zajmutých asi 115 člověk. 25. března r. 1915 pochod v plen na Jaslo. Noční pochod při měsíčku, první nocleh ve vesničce s ruskými trény. Po dvoudenní cestě příchod do Jasla – člověk jako znovuzrozený.

Pobyt v Jaslu 10 dní při kuchyni vojenský, kdeţ bylo dobře. O svátcích velikonočních chléb, cukr, vajíčko, čaj na ruku. Dne 4ho dubna 1915 večer sebrav svoje věci odešel s druhými zajatci na nádraţí – o 11 hod noční vyjíţděl vlak – spoluzajatec A. Valenta. Odjezd přes hranice 5. dubna u města Borody na Kyjev.

Město Kyjev výstup do Dárnice, večer nazpět na nádraţí, odjezd v 11 hod noční na Penzu, Samaru, Buzuluk do gubernského města Orenburg.

Orenburg měnový dvůr přibyl 17. dubna 1915. Vzpomínky na tamnější háje, nepřehlednou step, tatarské tamější mešity, na špačkárnu, na velbloudy a jiné. Pobyt trval celý květen.

3ho června odváţejí nás dál v neznámo, snad na práci v Donskou oblast.

Vlakem do Samary, noc přes město na přistání Volhy. Vzpomínka ranního výjezdu při červáncích vycházejícího slunce. Po proudu mohutné řeky Volhy plula loď kavkazké společnosti Merkur na město Saratov, na jitro v 7 hod ranní dále k Caricinu (pozn. dnes Vogograd).

V městě Caricinu odech, krásný letní den, poobědvali a opět po ţelezné dráze na stanici Belikokujoţevskaja. Tam přibyli jsme na oběd 7ho svojim kozákům jak otroky. Náš odjezd aţ druhým dnem. Po očeredi – přečtení – nasedli jsme po několika muţích (zajatců) na široko-dlouhé povozy v kterých bylo zapřaţeno po párech hubených býkách v jařmech drţených. Doprovázeni prikasčikem na koni jedoucím projíţdíme ono město v dalekou step sto verst vzdálené ekonomie (dvory). Cestou nocleh pod vozy, k jídlu ryby, kachna...

Po dvoudenní jízdě stáli jsme na onom neznámém místě dvora Nikolaje Semeonoviče Beruhla. Podivuhodně pohlíţí na nás lidé tamnější, snad 51

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Putování Josefa Rejmana v roce 1915, vyznačena i místa dalšího pobytu.

52

BRK 2018

báli se oni nás neb my jich? Kalmiki s šikmými očima byli k nám dobří.

Národ to kočovný, v chovu koní znalý. Místo nám vykázané byla konírna, na slámě stohované. Jaký náš pojem a jaký to cit – máme zde dlouho tak ţít?

Léto strávil jsem v stepi – při mlátičce, do samého prosince. Odtud docházel jsem onehdy v ekonomii ke svojím známým chlapcům – Josefu Ruţanskýmu, bratřím Novotným, Láníkovi i druhým. Vzpomínky na onu step – příšerná zima, stáda koní. Nadešlo jaro, s ním i velice práce. Odjeli jsme opět v step, přibroušení noţů pro kosilky, kterých bylo 12 i více.

Při parných dní onemocněl jsem neznámou nemocí, po které jsem odešel v ekonomii na Kusenovo. Onemocněv začátkem června, po dobu na ekonomii strávenou bylo za mnou ucháţováno. Při nejistém tom stupni nemoci na st. Belikokujoţevskaja v zemskou bolnici dne 24. září 1916. Po třítýdenním odechu vypsán z lazaretu v barák, odkud hlásil jsem se opět na práci k jednomu kozáku, jenţ potřeboval mašinistu. Tam pracoval jsem pouze 1 týden – vymlátiv 2 skyrdy i opět při oné práci prostydnul jsem, onemocněl jsem více předešlého. A leţel jsem v lazaretu podruhé.

Ztratily se mi všechny věci, jaký to návrat z bolnice? Takto bez všeho trávil jsem zimu v barácích vzpomínkami.

Při tomto bídném ţivotě strávil jsem do 15. ledna 1917, pak odvezeni na Penzu. Tam přibyli jsme 17. ledna v lágr, kde jsem strávil pouze 1 týden, kdy nemoc nedala mne odechu. Po prohlídce lékařské uznán a odvezen v lazaret, kde lehl jsem na lůţko komnaty č 12. Kdyţ uzdraven, ošetřoval jsem druhých raněných a nemocných ruských bratrů, jakoţ i našich (setkání se šv. Jirkou) Takto proţívaje krásné léto při vycházkách do blízkých lesů a sadů o krásných letních dnů. Podzim 1917 postoupil práci v zámečnické dílně téhoţ hospitalu. Tam jsem pracoval do března 1918.

Příjem 627 rublů, vydání 502 rublů. Po uzavření hospitalu práce při štábu. Tam stráveno několik dobrých dnů.

Odchod do vojska!

Boje v Penze, Kuzněcku, Samaře květen aţ červen. 26. nástup na Buzuluk, 27. pohřeb padlých bratří, 30. 6. nazpět do Kinela, dráţní sluţba po stanicích Kozlovka, Pavljakánovo, Ufa, Balaševskaja (Aša), tři neděle sluţba Simská. 4. srpna odjezd na Nikolajevský front – Ivaščenkovo, Mazovka, Nikolajevka, města Čelabinska, 21 versta, Orlovka, Nikola53

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

54

Vlepeno v zápisníku Josefa Rejmana z let 1914 – 1918.

BRK 2018

jevsk. Raněn v pravou ruku. 5. září zpět Bohorodskoe, Chorašťanka, sanitární letuškou do Jansaku. 10. září 1918 Ufa, 2hý sanitární vlak.

Pobyt v Ufě – město, sad, kino – útrata 500 rublů! Uzdraven, odeslán k části 15. listopadu. Při příjezdu záchvat jiţ v Čiţmách – shledání s Josefem Hemou, hostinským z D. Bousova. Odjezd s našimi částmi jedoucími na oddech do Čelabinsku, Kyškymské závody. Zde oddych od 20. 12. 1918 do 3. 1. 1919. Asi dvě versty od stanice Kozirevo, 21 verst od města Čelabinska, nalézají se kamenouhelné doly, závod to nevelký. Při dlouhých zimních nocí ozářen elektrickým osvětlením. Tamější lid, který pozůstává z Tatarů, Číňanů, válečných zajatců, běţenců, konečně i lidu ruského – sibiřanů, ponejvíce havířů, bědných robotníků.

Náš příbytek byl v přízemních domech dřevěných, kdeţ po pěti muţích v komnatkách jsme přebývali. V tamnější budově školi jsme pořádali divadla, taneční zábavy i společnou štědrovečerní večeři při naši hudbě.

Téţ koncert byl nám dopřán přibyvší kapelou našeho 9ho pluku. Ačkoliv děvčat bylo pomálu, přece tančili jsme dost. Mnohdy návrat náš domů byl aţ ráno. Mimo to jezdil jsem v Čeljabinsk v zubní kabinet v československou nemocnici (jízda na lokomotivě). Po době té, 5. ledna 1919 odjeli v Kurgán vzdálený 241 verst. Tam přibyli jsme téhoţ dne. Město Kurgán prostírá se po obou březích řeky Tobol, obyvatelstvem na 50.000 lidí.

Dne 26. ledna odjeli (6 bratří) na léčení do zub. amb. v Omsk, kde přibyli 1. února 1919. Město vzdáleno od Kurgánu 504 verst.

Po zaňatí námi města Buzuluku 26. června 1918, po týdenním tam pobytu, odjeli jsme ešelonem zpět přes stan. Kinel na trať vedoucí k městu Ufa (délka 452 verst), kde zajímali sluţby po částečných stanicích i zastávkách. Sluţba zastávka Kozlav (3 dny), stanici Davlekanovo (týden), Aksakovo. Avšak po pádu st. Ufa náš ešalon nám ujel na st. Balaševskaja. Tedy bylo nám onen dojeti. Sluţba naše čítala 12 muţů, která vyţadovala sobě jednu teplušku. Tu nám přicepili k jednomu osobnímu vlaku a po dlouhém čekání jsme odjeli za svou částí, která se jiţ nacházela v dalekém Urále. Ještě za šera opouštíme krásné roviny a přijíţdíme pod hory, přes dva mosty řeky Bělé a jiţ je vidět po pravé straně město Ufa. Město ono prostírá se na velkých stráních vysoko nad ţelezniční tratí i veliké řeky Bělé, která oblévá město z levé strany. Tak i dospěli jsme na st. Ufa. Tam přišlo nám čekati nedlouho, neb uznali jsme ţe tam stojící 55

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Vlepeno v zápisníku Josefa Rejmana z let 1914 – 1918.

56

BRK 2018

lokomotiva s dvěma tepljuškami a vozem (vagonem lednikem který přijel za ráznými produkty i pivem) jest našeho ešalonu. Ihned přesedli jsme v náš obstavený vlak. Rychlý „prikaz“ a zakrátko ujíţděli jsme ještě zbývajících nám 1146 verst krajem hornatým i lesy v krajích Uralu. Na místo dojeli jsme jiţ za pozdních hodin nočních.

Město Balaševskaja (Aša) i stanice vzdáleny jsou 114 verst od města Ufy leţí mezi krásnými lesy a horami velikého Uralu, který jest přírodní hrází mezi Evropou a Asií. Ono městečko má několik závodů strojních i ţelezářské hutě. Svojí polohou přírodní bylo vše rázu snad ruského, no úhledného. Protékající mělká říčka svojí čirou průhlednou vodou a písčitým dnem byla nám svěţím občerstvením za parných červencových polednách! Sluţba znamenala stráţ u zajatců, kteří byli odpravováni v Čeljabinsk.

Koncem měsíce července po příkaze odjíţdíme zpět na Samaru. Rozdělením našeho ešalonu na 2., 3. i 4. prapor cesta ubývala rychleji. 4. srpna do oběda dojeli jsme na st. Samara. Po celou dobu jetí těšíme se na Samaru i tamnější sady, kina a divadla. Sotva ţe vlak zastavil uţ byl vydán příkaz od kapitána Kroutila – nerozcházet se, neb asi v několika minutách pojedeme dál. Po rozdání oběda opět odjíţdíme – níţ pod Samaru, na st. Ivaščenkovo. Týţ den večer obdrţeli jsme všechny věci (i čaj a cukr) po ruských dobrovolcích, národní armiji, kteří byli vyhnáni.

Na druhý den časně ráno naše četa jela o dvě zastávky vpřed druhou lokomotivou a dvěma tepljuškama rekvírovat vozy. Jiţ za slunka východu stála naše četa ve vesnici ve které bylo zapotřebí zrekvírovat na 500 vozů. Po dlouhé době vyjíţděli dlouhé řady dvě a dvě tělehy – na blízkou stanici, kam přibyly naše ešalony. Zde všichni naši bratři naloţili svoje těţší břímě i sebe a mohli lehčeji se dopraviti na místo určení. Bylo krásné letní jitro, kdy dán povel v pořádku, odjíţdíme. Den byl parný, i vesnička od vesničky více verst vzdálená, takţe i vody bylo nedostatek.

Takţe nám byla velká ţízeň snášeti. Dorazivše do vesničky Andrejevky po poledni, byly zde pro nás jiţ připraveny podvody druhé. Poobědavši konservu i chléb po malém oddechu jsme znovu nasedli a odjíţdíme v dlouhých vozotajstvích do noci do 11 hodiny v selo Marevku.

Tam byla nám zvařena večeře v naších podvozných kuchiních. Po celodenní jízdě na povozech zmoţeni z úţasného horka i prachu byl spánek 57

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

na ulicích tamnějšího sela příjemný. Na další den časně ráno byli opět připraveny tělegy k dalšímu odjezdu Po třetí hodině odpolední dojeli jsme ve vesničku Nikolaevku. Tam odechali jsme na hřejícím slunku neb ve stínu pod větrnými mlýny, kde místo pro odpočinutí nám vykázáno bylo. Nastal večer, kdy raděno o prvním ranním nástupu na selo Ivantějevku.

Boje na Nikolaevské frontě.

První nástup 7. VIII. 1918, druhý na Tavoloţanku 10. VIII. Ústup do Nikolaevky 13. VIII., boje u Ivantějvky (17.), Nikolaevky (22.), Livenky (5. IX). Pak ústup zpět.

26. ledna 1919 v Omsku a 1. února v Petropavlovsk.

V zasněţených stráních nudné Sibiře prostírá se na velké řece ono město o 50ti tisících obyvatel po obou březích veliké řeky Toboli. Nevelké domky, kostely s několika věţemi církve pravoslavných i mešity s půl měsícem zasvěcené Bohu Alaha – víra Tatarů. Slouţili jsme u skladů i ešalonů s výzbrojí a výstrojí. Nikdy nebyli jsme svědky tak velkých mrazů a vichřice, jak nám bylo trpěti za oněch dlouhých únorových nocí. Na zábavu v té době nelze bylo ani mysliti třebas byla pořádána divadla spol. českých herců. Svůj svátek proţil procházkou do města. 15. dubna odjezd na sluţbu do st. Tokušej a pak stanice po stanici aţ do července.

Dne 8. července přestěhovali jsme se z ešalonů na nádraţí do nedalekých nově postavených kasáren, náš 3. prapor, pěší i koňská rozvědka. 1. a 2. prapor zůstali po magistrále. Procházka do města, kde je moţno jít do kinematografu nebo posedět u příšerné bílé kávě nebo kakau se zákusky.

Dne 18. VIII. 1919 převeden do telefonního oddílu, do druhé budovy, tam stráven sluţba na centrále i na stanici Kansk Jenisejský. Na rovinách a údolí rozpíná se ono město v počtu 70.000 ob. S velkými budovami zvláště vojenským grodkom. Z významných budov jako ţenského gymnázia, škol odborných jako i niţších učilišť. Samo město má svoji elektrickou stanici, s dvěma kosteli – katol. i evang., pivovarem, lihovarem. Naproti nich jest městský soud. Za letních dní nedělních procházek příjemné byli chvíle vzpomínek pod listnatým stromovím i křovím. Kolem města objímají velikou stepi černé lesy a háje i v dáli neprůchodná divoká tajga. Z jiţních hor protéká prudká řeka Kan, kterou protíná veliký ţe58

BRK 2018

Postupný přesun Jos. Rejmana po Transsibiřské magistrále k Vladivostoku.

59

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

lezniční most na ţel. Stanici Kan II. směrem k dalekému východu. Na Kan II. Přistál náš ešalon při příjezdu od Petropavlovska. Přes řeku převáţí se na ves Kan Prevozenskoje neb mostu dle jízdy i pěších není.

Dne 28. XI. 1919 přijel do depa Ilanska v kurs parovozných brigád. Ilanska je centr. depo pro směry Fajšet, Klukvena, Komandirovka. 19. prosince před odjezdem zábava, vzpomínka tanečních hodin. Naše ešalony 9. pluku stojící na st. Kansk byli zmenšeny z 10 na 5, kde přibyli 15ho na večer před stanici Ilanska. Odjezd z Ilanské 16. 1. 1920, po cestě podávána voda i uhlí do tendru. Ujíţdíme stále dál na východ – Pulum, Černochovo, Inokentěvskaja, Niţní Udinsk. 23. obdrţel 2 psaní přivezená z Irkutska. 27. večer Bajkal, jízda podél pobřeţí jezera 250 verst i podél řeky Angáry, mnoho tunelů. Neděle 29. II. 1920 Kurovaja, 1ho března Mysová, 3. III. příjezd Vrchní Udinsk, 5ho na stanici Petrovský Závod. Zde do 23. III. – zábavy, koncert. 3ho Čita. Nedaleko oné stanice 3 versty vzdálené údolí s hroby ubitých vězňů od rudých, 700 čl. Odjezd Andrejevka 1. IV. 1920, velké kopce, Burjaté, krajina step, jednokolejná dráha, hory holé bez lesů. Příjezd st. Chajlár, večer do města, 5ho ráno návštěva čínského chrámu.

19ho město Charbin, stanice Mandţurie. Charbin čítá 300.000 obyvatel pěti účastky, Čínský, Starý Charbin, Japonský, Ruský, Mezinárodní.

Město samo jest rozsáhlé na ohromné stepi po obou březích řeky. Město velice ţivé obchodem i průmyslem spojující dráhy od západu k východu a na jih. Na stanici stojí izvozčíky očekávající pasaţírov. 24ho o 11. h. noční příjezd na st. Pohraničná. Po celé Mandţurii veliké zásoby obilí.

Vladivostok 29. dubna 1920 příprava k evakuaci, balení. 10. V. příjezd na Prvou Rečku. Procházkou do Vladivostoka do přístavu. V přístavu zakotveny stáli na tichých vodách vlnící se vody křiţáky. Americký se 16 děly dalekonosnými a čtyřmi děly těţkými, Anglický, Japonský se třemi komíny, jenţ byl vzat Rusům 1905 roku v přístavu Port Arthur. Loď osobní ruská zvaná Obr Vladivostoka. Naše malé převozné lodě, které převáţejí našich bratří – vojsk na Ruský ostrov 7 verst vzdálený.

18. V. zabaleno k evakuaci, odpoledne odjezd přes Vladivostocké nádraţí kolem přístavu. 19. V. odplula loď Groch s ţenatými bratry. Vzpomínka na děti na palubě. Odpoledne stal se vzryv bomby ve skladu č. 2, kde 60

BRK 2018

vznikl malý poţár, popáleni dva příslušníci Němci. Připlul parník Scherman odváţející 2. pl. jízdní a ţenaté. 24. V. setkání s A. Valentou.

26. V. navečer obdrţel psaní z domu ze dne 9. IV. Večer procházka na nedaleký vysoký kopec. Loď Edelin odplula s 10. plukem, posláno psaní po br. Těšiteli. 5. VI. pořádána zábava autorotou v Americkém Baru.

7. VI. odjezd 11. pl. na lodi Tancer, večer příprava k nalodění.

Odjezd z Vladivostoka z přístavu Surkino na lodi Protesilaus dne 8. června o 8 hod. večerní. Protesilaus je dvou šroubová loď, stavěná roku 1909 a opatřena stroji Severovýchodní námořní společnosti v New Castle. Strojovna lodi rozdělena na dvě samostatné části z nichţ první je fotografií druhou, t.j. všechny stroje jsou zde v duplikátech takţe nebezpečí lodní strojovny jest zde velice malé. Tři cilindry jsou průměru 27, 37 a 65 palců. Tisk páry v cilindru v prvém malém 90, v druhém 60 a v třetím 10 liber na čtverečný palec, aneb 12,8 atmosféry v I., 4,2 v II. a 0,7 v III. Čtyřlistová vrtule má 17 stop průměru, hřídel pak spojující vrtulí se stroji 13 palců. Loď jest opatřena dvěmy kotly Kondenova systemu se sesilujícími větrníky při roštech a jedním prostým parním kotlem, všechny nesou tlaku 190 liber. Dva první mají dohromady 16 roštů a vytápí se z obou stran, třetí má jen tři rošty. Výhřevná plocha dělá celkem 14.950 čtv. stop. Pro kotle uţívány kondesátory společná chladicí ploch 6.400 čtv. stop. Kotle jsou obsluhovány 39 topiči, Číňany, a spotřebují denně as 100 tun uhlí. Pro kotle uţívá se vody výhradně sladké, pro níţ je nádrţka po celé délce i šířce lodi. Spotřebovaná pára svádí se ku chlazení na vodu do kondensátorů které nahrazují strojům 600 k. s. Jsou zde téţ dvě dynama elekt. Kaţdé o 25 k. s. o proudu 65 V. V případě nouze mohou dva destilátory umístěny na lodi dodati denně 40 tun sladké vody z vody mořské. Popel od kotlů jest odstraněn pumpou, která jej tlakem vzduchu a vody vyhazuje na pravém boku lodi do vody – moře.

Veškeré jsou obsluhovány dvěma inţenýry, čištění a mazání provádí Číňané. Posádku lodi tvoří kapitán a tři důstojníci konající sluţbu na můstku a sedm druhých inţ., lékař, pokladník, úředník, hlavní steward, hospodář, 6 pomocníků Číňanů, 4 kuchaři, 39 topičů, 13 námořníků.

Nyní kromě jiných jedou kuchaři a obsluha našeho transportu.

Loď náleţí Liverpolské společnosti Blue Funal Line. Byla spuštěna na vodu 1910 r. v New Gastle on Tyne v Anglii. Loď řídí Kap. Donald Mansfeld. Délka lodi 502 stop (střevíců – 1 střevíc = 30 cm), tedy 150 m 61

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Doklad o vyznamenání Josefa Rejmana, uděleno 18. září 1928.

62

BRK 2018

60 cm. Šířka lodi 60 stop = 18 metrů. Výška lodi 42 a půl stopy (odspodu do zábradlí) = 12 m 75 cm. Ponor 24 stop = 7 m 20 cm. Rychlost za hodinu 14 aţ 16 uzlů, tedy průměrně 32 kilometrů. Šroub dělá průměrně 80 aţ 90 obrátek za minutu. Parní stroje vyvíjí sílu 500 aţ 600 koňských sil.

Reservoár obsahuje 900 tun sladké vody, zásoba uhlí 2 500 tun. Průměrná hloubka moře kudy jedeme jest 13 000 stř. čili 3 900 metrů. Náklad lodi obsahuje 15 800 tun, celková nosnost lodi je 19 738 tun.

Loď Protesilaus projíţdí mezi Spojenými státy a Kanadou, Čínou a Japonskem. Bylo nám sděleno kapitánem lodi, ţe roku 1918 o vánocích loď vezoucí z Vancouveru do Vladivostoku dva tisíce kanadského vojska, ztratila při velké bouři jeden šroub. Následkem toho plula jenom 9 a půl uzle za hodinu. Z Vladivostoku byl vyslán křiţník Bruston na pomoc.

17. června 1920 jsme měli za sebou 14 dnů plavby a 4300 mil. Denně ujedeme 330 mil. Strava je slabá. Odpoledne vţdy na ukrácení chvíle hraje hudba 9. pluku, večer je kinematograf nebo čtení knih.

Dne 22. června přijeli jsme do přístavu Vancouver. Po obědě vylodění a nástup ve velkém skladišti, kde jsme obdrţeli dárky od českého Vancouverského Červeného kříţe. Bylo koncertováno naší hudbou coţ se velice líbilo tamnějším Čechům kteří nás vítali. O 5. hodině odcházíme slavnostním pochodem čtyřstupem přes město na nádraţí Railwai Northorn vzdálené od přístavu tři kilometry. V osm hodin večer odjíţdíme po Severo Pacifické dráze. Krajinu jsme si prohlíţeli za jízdy na parovoze, v noci bylo 24–25 stupňů.

27. června jsme přijeli do Quebecu a bytovali se v táboře Valgartier.

1. července byl kanadský svátek, Dominion Day. Slavnosti se zúčastnilo 9000 našich vojáků, anglické vojsko a mnoho obecenstva. Poslal jsem tři pohledy – Jeleček, Sokolské cvičení a fotbal.

Zde zápisky končí.

63

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

LEGIONÁŘSKÁ ANABÁZE FRANTIŠKA HOLÉHO (Odposlouchané vzpomínky zaznamenal Oldřich Holý) Je nutno předeslat, ţe můj otec František Holý vyrůstal v rodině se čtyřmi sourozenci v jedné místnosti. Ráno se musely slamníky vynosit do kolny, aby se mohli pohybovat. Jeho otec František byl pokrývač a při práci na střeše mladoboleslavského hradu spadl a zabil se. Obec Krnsko se snaţila jeho mamince pomoci a darovala ji pletací stroj. Musela to být statečná ţena a byl jsem rád, ţe jsem ji osobně poznal. Jako děti jsme s tátou několikrát z Dolního Bousova za ní zajeli. Byla to moudrá a hezká stařenka a rádi jsme za ní jezdili.

V Krnsku otec bydlel blízko řeky Jizery, takţe byl dobrý plavec i rybář.

Občas i nějakou tu rybičku ulovil. „Kdyţ jsme se klouzali na ledě, sbírala nám maminka boty, abychom je neošoupali. Klouzali jsme se proto bosi.

Kdyţ se nohy zapálily, chlad jsme ani necítili,“ vzpomínal otec. Byl to prostě zdravý, otuţilý venkovský kluk, posílený cvičením v Sokole, který celý ţivot nemarodil. Vychodil pět tříd obecné školy, ale jak se začaly sekat otavy na velkých lukách na obou březích Jizery, uţ do školy nechodil. Spolu s ostatními dětmi nosíval sekáčům pivo v kamenných dţbáncích a samozřejmě statečně upíjel.

Do rakousko-uherské armády byl odveden v roce 1911 na tři roky. Kdyţ odcházel zpátky do civilu, vypukla v roce 1914 první světová válka. Musel proto znovu obléci vojenský mundúr a v uniformě setrval aţ do roku 1920, ovšem v jiné armádě. Po vyhlášení mobilizace musel otec narukovat do kasáren v Jičíně, kde se připravovala jeho rota s velitelem majorem Pipkem na odjezd na srbskou frontu. Ale co se nestalo! Objevil se tátův bratr Karel, který také narukoval. Nešťastník Karel přijel z Ameriky zrovna do takové šlamastiky. Byl dobrý muzikant a jistě by se hudbou nějak uţivil. Ale v Americe se mu nelíbilo a popadla ho touha po domově. Otec s Karlem dali dohromady svoji finanční hotovost a vyrazili do města. Kolik pohostinných místností navštívili, to se uţ nedozvíme.

Ale pokud byly peníze a poslední hrací stroj Ariston hrál, tak na kasárna ani nevzpomněli. Po dvoře jičínských kasáren zatím pobíhal major Pipek a řval „Kde je ten gefraiter Holý, já ho nechám zavřít, aţ bude černý!“

64

BRK 2018

František Holý, ruský legionář.

Výloţka 8. střeleckého pluku a Československý válečný kříţ Fr. Holého.

65

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Vozíky s naloţenými kulomety byly srovnány v řadě, zapřaţení poníci tloukli nervózně do postraňků, ale milý František s Karlem proháněli Ariston. K potrestání však nedošlo – majorovi by chyběl dobrý velitel kulometu a navíc rota musela urychleně nastoupit do sestavy pluku. Jak říkal dobrý voják Švejk, byla to kompletní marškumpačka.

A tak můj otec spolu s ostatními vyrazil na srbskou frontu. Po několika přestřelkách a úhybných strategických pohybech (jak psaly vojenské listy), započala dlouhá zákopová válka. Otec odkojený sokolskou ideologií brzy přišel na to, za jaké zájmy bojuje a rozhodl se, ţe se nechá zajmout. Mezitím umírá horlivý major Pipek. Při útoku se kryl za kupkou hnoje a kulka nešťastně sklouzla po polní lopatce, kterou se chránil. Při náhlém útoku Rusů byl velen ústup rakouských jednotek. Otec toho vyuţil a zahrabal se na půdě jednoho domku do sena v domnění, ţe bude sám. Kdyţ ale Rusové obsadili vesnici a dům od domu vyháněli zajaté rakouské vojáky, bylo jich nakonec šestatřicet. Na všechny čekal zdlouhavý pěší pochod do sběrného tábora kdesi v Tulské gubernii. „Maminka mi předtím poslala plechovku sádla,“ vzpomínal otec. „To mě při dlouhém pochodu ochránilo před hladem,“ děkoval po mnoha letech.

V táboře byli zajatci rozdělováni na práci. Otec volil zemědělství s tím, ţe se tam za tu práci alespoň nají, i kdyţ v oboru nikdy nepracoval. To se ale hodně zmýlil. Denně byla na stole zelná polévka (sčí), na hladině kotle plavaly čtyři kousky masa. Kdo ho náhodou do misky dostal, tak se alespoň trochu nasytil. Hospodář měl tři dospívající děti, dvě děvčata a kluka. Ti všichni byli diváky, kdyţ tatínek cvičil. Vytvořil si ze dřeva primitivní bradla. Na zemi dělal stoj o rukou a ve stoji chodil po rukách.

Děvčata říkala „Granz pogodit po golově“. Také si stoj o rukou zkoušela, coţ se Františkovi líbilo. Móda spodních kalhotek ještě do Rusi nedorazila… Za cvičitelskou činnost si od nich vyslouţil „kušim moloka“ a to bylo dobré přilepšení ke stravě. Čeští zajatci si téţ všímali zemědělského nářadí. Rusové třeba neznali naše ţebřiňáky. A při vepřových hodech všechny vnitřnosti vyhodili, takţe naši řezníci je naučili dělat jaterničky a tlačenku jako u nás. Byli za to vděční.

Při jízdách do města s obilím četli čeští zajatci krajanský tisk a dozvěděli se z něho o náboru do legií. Nechtěli stále hnít v zajetí, a proto se jako vlastenci hromadně hlásili do nově vznikající armády. Chtěli také zapomenout na to, jak je Rusové nasazenými bodáky vypichovali ze sena jako 66

BRK 2018

Čsl.–slezský střelecký pluk, 3. rota, František Holý je ve 2. řadě 4. zprava.

67

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

rozinky – nechtěli se schovávat! Také otec, vychovaný sokolskou vlasteneckou ideologií, se okamţitě přihlásil. Je neuvěřitelné, ţe v roce 1920 při návratu do vlasti bylo legionářů dvacet tisíc. Pro otce začala nová anabáze v uniformě Československých legií.

V historii legií jsou slavné bitvy, jako u Zborova či Bachmače. Těch se otec nezúčastnil, ale prokazoval svoji statečnost a zdatnost na jiném postu. Byl přidělen ke své zbrani, těţkému kulometu, který byl určen k obraně vlaků směřujících na východ Ruska, do Vladivostoku. K tomu dobře poslouţila ţelezniční trať vedoucí z Moskvy do Vladivostoku, kterou otec nazýval Sibiřskou magistrálou. Byla strategickou tepnou v době války, a kdo ovládal magistrálu, ovládal Rusko. Otec říkal, ţe ji projel dvakrát. (Transsibiřská magistrála je dlouhá 9 288 km, začala se stavět v roce 1881 a v roce 1903 byl zahájen provoz z Petrohradu do Vladivostoku. V roce 1905 spojily ţelezniční koleje Atlantský a Tichý oceán. Podél trati vznikala nová města.). Stahování legionářů na východ se neobešlo bez incidentů a ostrých střetů. Masaryk uzavřel s ruskou vládou dohodu o odzbrojení legionářů. Ti však věděli, ţe voják beze zbraně je jako nahý v trní, a měli proto zbraně různě ukryté. Nevěřili oprávněně, protoţe rudí vytvářeli tlupy, které napadaly české vojáky na nádraţích. Při jednom takovém přepadu začala prudká přestřelka. Otec skočil do díry v kolejišti naplněné ţhavým popelem. Nešlo jen o propálení koţichu a kalhot na ţivou kůţi, ale šlo o hlavu. Nakonec přestřelku ukončil český těţký kulomet. A událost otci i nám připomínaly jizvy po popáleninách velikosti pětikoruny, viditelné při koupání.

A tak byli naši legionáři stahováni z celého Ruska jako ţivá řeka a přeplňovali Vladivostok. Transporty vojáků se prováděly v krytých vozech pro nákladní dopravu. Byly tepelně izolovány a vybaveny kamny s plotýnkou na malé vaření, hlavně čaje. Ten se pil tak, ţe se mezi zuby drţela kostka cukru a čas se přes ní nasával. Lůţka byla uspořádaná do pater (palandy). Vozům se říkalo těpljušky a vojáci si je vyzdobovali, vţdyť to byl jejich dočasný domov. Při dlouhé cestě po magistrále nebyla všechna nádraţí nebezpečná.

Kdyţ se čerpala voda a nakládalo dřevo a byl klid, chodili legionáři na krátké vycházky do přírody a poznávali rozlehlou Rusi. Třeba zajíci měli v zimě bílou srst. Legionáři to dělali tak, ţe zahvízdali, zajíc se postavil na zadní a pátral, co se děje – nikdy takový zvuk neslyšel. A vtom po 68

BRK 2018

Fr. Holý a 3 kolegové při udílení vyznamenání za boje na Urale.

Ţivot v zákopech (z alba Fr. Holého)

69

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Miláček roty – míša Grýša (z alba Fr. Holého)

70

BRK 2018

něm začali legionáři pálit, ale bez velké naděje na úspěch – neměli brokovnice. „U roty jsme měli mladého medvěda,“ vzpomínal otec. „To jednou na nádraţí přiběhli místní obyvatelé a prosili o zastřelení medvědice, která rozbila chlívek, vytáhla jalovičku a s malým medvídkem ji poţírala za humny. Zastřelili jsme ji a zůstal po ní malý Míša, který se stal maskotem a miláčkem celé roty. Chodil s námi proběhnout se do přírody,“ pokračoval otec po krátké přestávce, kdy si doplňoval čibuk. „Jednou jsme se procházeli zasněţenou krajinou a v dálce byla zamrzlá řeka. Na ní byli rybáři, kteří měli v ledu vysekané díry a chytali ryby. V kbelíku měli malé rybky jako návnadu. Medvěd byl sice na řemenu, ale stráţce nepostřehl jeho neklid a medvěd se mu vytrhl. Rozběhl se na rybáře, ti v panice popadali ze stoliček a prchali do nedaleké vsi. Míša doběhl ke kbelíku, ponořil do něho čumák a rybičky seţral do poslední. Pak teprve zvedl hlavu a my jsme mu z ní museli sundat zakleslý kbelík,“ vzpomínal s úsměvem otec.

Vyprávěl i o překrásných scenériích při projíţdění tunelů kolem jezera Bajkal. To je velmi hluboké, ale v zimě zamrzá tak silně, ţe se na led poloţí koleje a zkracuje se tak cesta. V této oblasti uviděli stříbrnou horu, která se v paprscích slunce jevila jako pohádková. Tak se k ní vypravili a zjistili, ţe je to obrovská vyvřelina slídy. Tu znali z domova – jednotlivé plátky se vkládaly do průzoru kamen pro kontrolu ohně. Tak si řekli paráda, bude na výměnu propálených plátků. Naplnili batohy, ale cesta byla dlouhá. Odlehčovali si a odlehčovali, aţ ţádnou pravou ruskou slídu pro americká kamna do Čech nedovezli.

Při pomlkách na doplnění dýmky novým tabákem zazněly dotazy mé zvídavé manţelky Drahušky. Odpověď na to, jak to bylo tenkrát v Mongolsku u té gejši, která mu spravovala kalhoty propálené při přestřelce na nádraţí, ale byla poněkud vyhýbavá. Otec se raději vrátil k Míšovi. „To bylo chytré zvíře. Ve Vladivostoku jsme byli ubytováni ve velkých kasárnách. Míša spal v kotelně v pilinách. Ráno v pět se pravidelně probouzel, otřepal se z pilin a suverénně vyšlapal do pátého patra. Otevřel si dveře číslo 535, mezi dvaceti muţi našel svého pečovatele, čumákem odhodil cíp přikrývky a začal mu cumlat palec u nohy. Kdyby ucukl, tak by mu ho asi ukousl“, smál se při vzpomínání otec. „Tak oba dospali do šesti, kdy byl budíček. Chovatel s umytým palcem mohl vesele vykročit do nového dne a přemýšlet, jak Míšu dostat na loď, i kdyţ byl zákaz.“ 71

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Fotografie lodi Valencia z alba Františka Holého.

72

BRK 2018

Konečně došlo i na otce. Majestátní loď Valencia nalodila na palubu dva tisíce brášků (legionáři se oslovovali bratře) a před nimi i Míšu. Cíl byl jasný – Vancouver. „Konečně jsme vypluli a já přemýšlel, co nás doma čeká, zda bratr Karel přeţil válku. Kdyţ jsme dopluli dostatečně daleko, aby se loď nemohla vrátit, najednou se na palubě procházeli medvědi tři“, líčil otec cestu po moři. „Pro zábavu jsem s naším Míšou zápasil. Byl jsem vysvlečený do půl těla, chvíli jsme se muchlali, ale musel jsem ho nechat vyhrát. To bylo domluvené, jinak by bylo se mnou zle,“ popisoval svůj souboj s medvědem. „Plavba na lodi byla příjemným záţitkem po kodrcání po ţeleznici. Kdyţ jsme přistáli ve Vancouveru, procházeli jsme městem na fotbalový stadión s kapelou. To nebyla obyčejná kapela. Byla sloţena z vojáků – muzikantů z více lodí. Dvě trojice medvědů ozdobených barevnými chocholy táhly dva bubny, které se střídaly, takţe víření bubnů neustávalo. Řízné pochody doprovodily vojáky na stadión, kde byli uvítáni. Sokolský cvičitel bratr Erben připravil ukázku sletových prostných, otec cvičil na bradlech, hrálo se utkání v kopané. Byla to jedinečná reprezentace naší nové republiky.“ To byly otcovy vzpomínky na přivítání na americkém kontinentu. Legionáři ale nebyli ani za polovinou své cesty. Čekal je přejezd napříč severní Amerikou do Montrealu. Na této cestě jiţ nejeli v tepluškách, ale v pohodlných vozech osobní přepravy. Všude byli nadšeně vítáni. Z kterého přístavu na východním pobřeţí vyrazili přes Atlantický oceán, si otec jiţ nepamatoval. Ale příjezd do Evropy ano. „Dopluli jsme do menšího přístavu Cuzhaven. Zde jiţ ţádné přivítání nebylo. A cesta přes rozbité a poraţené Německo moc veselou náladu nevytvářela. A doma v Československu se psal rok 1920, v mladé republice se zaměstnání hledalo velmi těţce. Moje legionářská anabáze, vlastně cesta kolem světa, skončila setkáním s bratrem Karlem, který válku také přeţil,“ zakončil své vzpomínání můj tatínek František Holý.

73

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Vysvědčení zachovalosti šikovatele Františka Holého (dnes bychom asi spíše řekli „zpráva o chování“.)

74

BRK 2018

VZPOMÍNKY FRANTIŠKA JELEČKA (Text našel v polovině 70. let Jiří Lukáš, z originálu ho na psacím stroji bez úprav přepsal Leoš Jeleček. Přepis do počítače byl proveden ze strojopisu bez jazykových korektur.)

Rok 1914 bude hluboko zapsán v dějiny lidstva, neb tento byl začátkem světové vojny. Nebylo a snad nebude v dějinách doby, kdy by vojna strhla takové masy lidu a kde by se vojna provázela takovou urputností, jako tato. Před vojnou snad nikdo nepomyslel, ţe něco takového bylo moţno, avšak přišla doba, kdy se kaţdý moh přesvědčit, ţe vojna je největší zlo lidstva a vede aţ ke zvířeckosti.

Usilovné zbrojení zvláště v Německu a Rakousko-Uhersku dalo tušiti, ţe zájmy jednotlivých států se kříţejí a atentát na arcikníţecí manţele Ferdinanda a Ţofii v Sarajevě, kterému padli za oběť, byla předzvěst, ţe asi k vojně dojde.

V červnu 1914 byl spáchán atentát a za měsíc, 26. července, kdy Srbsko nemohlo přijmout podmínky, které mu Rakousko kladlo, anyť se podobaly vydat se na milost a nemilost (útočník jednal prý ve srozumění srbské vlády), byly mobilisovány dva armádní sbory české a Srbsku byla vypovězena válka. 28. července pak byla všeobecná mobilisazace, a tak postupně vypovídal jeden stát druhému válku.

Z toho se utvořily dva nepřátelské tábory: Centrální mocnosti: Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko a Bulharsko na straně jedné. Francie, Belgie, Anglie, Rusko, Srbsko, Černá Hora, Rumunsko, později Itálie a v sedmnáctém roce i Spojené státy Severoamerické – to byli Spojenci. Na jejich straně byly i Japonsko, Čína, některé republiky americké a státy pod panstvím Anglie, Kanada, Austrálie a další.

Já sám jsem provozoval ţivnost truhlářskou a Dolním Bousově č. p. 28 od roku 1912, kdy jsem si s dovolením rodičů mé ţeny postavil domek na darovaném pozemku od mé tchýně za spolupomoci obou shora jmenovaných. Začátek dosti krušný při velké konkurenci a co hlavní, za všeobecné průmyslové krise.

Zatímco Německo rozšířilo svůj světový trh, Rakousko jej poznenáhle ztrácelo předně neschopností své politiky a potom mělo větší zájem na 75

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Rukopis – vzpomínky legionáře Františka Jelečka.

76

BRK 2018

germanizaci a maďarizaci ostatních národů své říše neţ ţivotní zájmy většiny lidu, který bídně ţivořil a stehoval se za hranice, kde byly lepší poměry existenční.

Co náhradní záloţník byl jsem taktéţ povolán do Znojma k 99. pěšímu pluku. Jelikoţ jsem se cítil nemocen, počítal jsem s tím, ţe budu prosatímně propuštěn. Vzav ssebou obě starší dítka Františka i Fanynku, odjel jsem 2. srpna.

Zanechav děti u rodičů v Jaroměřicích, jel jsem 3. srpna do Znojma, kdeţ jsem se hlásil. Byv prohlídnut od lékaře, bylo shledáno, ţe trpím katarhem plicního hrotu. Zajímavé bylo, ţe jsem byl asi dva měsíce předtím u lékaře v Mladé Boleslavi a ten konstatoval, ţe jsem úplně zdráv.

Pochodiv z kanceláře do kanceláře byl jsem konečně před vyšší komis, která prvé dobrozdání potvrdila. Pátého srpna jsem vyjel s dětma z Jaroměřic, při čemţ jsem měl malé nedorozumění s nádraţními zřízenci.

Ten den byla totiţ doprava pro civilní obyvatelstvo zastavena. Přijda na nádraţí, byly vchody uzavřené. Nečekav aţ by mě kdo přišel otevřít, otevřel jsem si sám. Vtom přišel přednosta stanice a osopí se na mě: „Vy nevíte, ţe dnes je doprava zastavena? „Vím“, pravím. „Ale já jsem téţ dosud voják přesto, ţe nemám vojenský šat.“ Na otázku jak to ukázal jsem mu průvodní listiny. Avšak on mě nechtěl rozumět, prý jsem měl jet ze Znojma přímo bez přerušení jízdy. Upozornil jsem ho, ţe jsem měl zde u rodičů svoje děti. Dělal mě ještě větší výčitky, ale konečně uznal, ţe mohu tedy jet, ale sám na vlastní risiko. Prý děti jsou civilní lidé a to ţe nepřipustí. Já jsem ale trval na tom, ţe kdyţ jsem je vzal ssebou, ţe musím je zase přivést zpět. Po dlouhém rokování svolil, ţe je mohu vzít ssebou předvídaje, ţe na nejbliţší stanici asi budu muset vystoupit, coţ se nestalo.

Po příjezdu domů jsem byl na váţkách. Řemeslo zemřelo a jiná práce nebyla. I kdyby snad se našla, bylo by mě zatěţko, neb mimo řemesla jsem jiné práce nikdy nedělal a potom bylo dosti lidí kvalifikovaných, kteří stěţí zaměstnání našli. Po nějakém čase, provozujíc ještě řemeslo, bylo mě nabídnuto místo u p. Srba, abych mu po vesnicích vykupoval obilí a podobně. Mezitím maje známost s p. poštmistrem zadal jsem si o místo k poště, kteráţ ţádost byvše podporována dotyčným poštmistrem byla příznivě vyřízena. Avšak k nastoupení místa nedošlo, neb asi tím 77

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

František Jeleček, foto z Vladivostoku, květen 1918, 8. pluk, 7. rota, 2. četa

78

BRK 2018

časem jsem dostal povolání na vojnu, coţ se samo ssebou rozumí, bylo přednější.

Byl jsem sice osvobozen do 15. září, avšak vojna byla v plném proudu.

Rakousko od začátku aţ do 15tého roku mělo samý neúspěch na bojišti a proto bylo nutno stále dosazovat čerstvou sílu. Odvody byly skoro měsíčně, a tak postupně přišla řada na všechny, kdoţ přímo nebyl mrzák.

Tak i na mě došlo dříve, neţli jsem se nadál. Bylo to sice těţké loučení obzvláště při pohledu na svoje dítky, nevěda, zdali více je uvidím. Avšak vyhnutí nebylo.

Dne 31. března 1915 jsem opustil Bousov a 1. dubna jsem přišel do Znojma, kdeţ jsem byl shledán úplně zdravým a zařazen k 9. pochodové rotě (marškompanii).

Doba krušnější jak při rekrutském výcviku. Od šesti do jedenácti a od jedné do pěti denně mimo neděle. 15. dubna narukoval mladší bratr Antonín, byl však přidělen k jiné rotě. Avšak vídali jsme se denně, ač mě to dělalo velké obtíţe a cítil jsem se dosti nešťastným. Přec jsem byl klidnější mysle jak on. Však nebylo divu – hoch ani né osmnáctiletý, který mimo své rodiště jiného neznal mezi cizími lidmi. Samí Němci, přičemţ on německy neznal a k tomu honění jak zvěř. Já sám jsem alespoň německy uměl a výcvik jsem měl jiţ od sedmého roku za sebou, ač se na to nehledělo, neb se cvičilo jako nováčkové. Ale on? Vskutku mě ho bylo od srdce líto. Velitel roty neopomenul při kaţdé příleţitosti nás Čechy nestoudně uráţet, nadávaje Čechům vlastizrádců, psů a podobně. Nejednou se vyslovil, ţe by Čechy, které měl u roty, a bylo jich skoro polovina, milerád poslal ke všem ďasům. Příleţitost se mu brzy naskytla. Od pluku přišel příkaz vybrat 200 muţů, kteří budou zasláni do Sibíně k 8. pěšímu pluku Brněnskému. Byvše po rotách seřazeni v šiku bylo veleno, aby všichni Češi u naší roty vystoupili. Rozkaz vyplněn, ač jsem viděl Čechy, kteří nevystoupili. Proč, je mě hádankou.

Po ukončení rozličných formalit byli jsme odvedeni na nádraţí a večer 28. 4. jsme vyjeli přes Břeclav, Most n. L. v Dolních Rakousích, Komárno (město bylo obehnáno okopy a drátěnými překáţkami), Budapešť, Szolnok, Arád do Sibíně (Hermannstadt), kdeţ byl 8. brněnský pluk posádkou na výměnu za 31. maďarský, který byl v Brně.

79

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Taková výměna českých pluků byla všude. České a moravské pluky byly odeslány do Uher a rakouských zemí, kdeţto maďarské pluky byly posádkou v českých zemích. Jaká radost z nich byla u nás, většinou lidí hrubých a myslících, ţe oni jsou zachránci Rakouska, je nabíledni.

Sibíň bylo město čítající asi 50 tisíc obyvatel, většinou Rumunů, částečně Maďarů a Němců, leţící v kotlině mezi kopci, pokrytými aţ do června sněhem. Zvláštnostmi nevyniká. Několik kostelů a státních budov, většinou na hlavní ulici, činí z něho ráz většího města. Průmysl slabý, ale známé velké trhy na ovoce, zeleninu, okurky a podobně. Typické obrázky skýtají Rumuni venkované ve svých národních krojích, sjíţdějící se na trh na svých povozech úplně ze dřeva, taţených párem volů velmi dlouhých rohů, táhnoucí svůj náklad za dřevěný chomout, podobný kravskému chomoutu, jakého se u nás v Česku uţívá.

My sami jsme byli ubytováni v kasárnách po maďarském pluku, které byly v ubohém stavu. Nečisté, omítka všude otlučená, plno štěnic.

Ovšemţe první práce po ubytování rot byla oprava kasáren, která po ukončení prací byly jako nové. Jelikoţ jsme měli doplnit 9. pochodovou rotu, která však při našem příjezdu do Sibíně jiţ byla pryč, byli jsme rozděleni. Část byla přidělena 2. a část 3. náhradní rotě. Při sestavování 10. pochodové roty byl jsem právě nemocen a leţel na ošetřovně (bronchytys katárh s horečkou). Druhý den jsem však jiţ byl propuštěn co zdráv a byl jsem dodatečně k té samé rotě přidělen. Opětovně mě moji nemoc uznal plukovní lékař, Vídeňák, který neuměl ani slovo česky.

Takto jsem s mojí nemocí vymohl si uznání „k polní sluţbě neschopný“.

Koncem července jsem dostal třínedělní dovolenou „na ţně“, která se udělovala lidem majícím jistou výměru pole. Ačkoliv jsem pole neměl praţádné, udal jsem téţ jakousi výměru a jiţ jsem se pohyboval k domovu. Bylo to doma překvapení, obzvláště u dětí, které vidouce mě jíti po ulici, pohlíţely na mě, avšak nepoznali mě. Aţ kdyţ jsem se zcela blízko ocitl, teprve Frantík s výkřikem „náš tatínek“ se vrhnul ke mně. Obzvláště Ţanynka se ostýchala, aţ jsem na ně promluvil, teprve mě poznaly. Dovolená, proti které měl námitku četnický stráţmistr, prý jak jsem si mohl dovolit vzít si dovolenou na ţně, nemaje polí, coţ jsem hned vyloţil poukazem na to, ţe pole má moje pí. tchýně, která moji rodinu ţiví, dosti rychle utekla.

80

BRK 2018

Bylo-li první loučení bolestné, pak druhé tím více věda, ţe asi jiţ půjdu na „pole slávy“, z čehoţ kynuly tři moţnosti: zajetí, zranění nebo zabití.

Vţdy jsem se o první moţnost, která se mi později téţ vyplnila, zajímal.

Opozdivše se při návratu z dovolené, dostal jsem deset dní přísného vězení, které po proţité dovolené nepůsobilo na moji mysl příliš blahodárně. 15. září pojednou přišla zpráva: 100 muţů do Vídně. Znaje z dřívějšího pobytu Vídeň, dělal jsem si plány, jaké by to bylo výhodné, býti tam u některé vojenské části přidělen. Samozřejmě jsem se ihned přihlásil, avšak jaké zklamání. Byvše na nádvoří seřazení, byli jsme předáni důstojníku od 21. praporu polních myslivců vídeňských, který si v doprovodu několika ozbrojených vojáků pro nás přišel. Později jsem se od jednoho dozvěděl, ţe jim bylo nařízeno být ozbrojeni a opatrní, prý jsme buřiči.

Téhoţ dne odpoledne jsme byli odvedeni na stanici a po krátkém čekání jiţ nás vlak unášel k Vídni.

Měli jsme předtuchu, ţe z toho nic dobrého nekouká, coţ se také vyplnilo. Přijedše v noci 18. září do Vídně byli jsme odvedeni do školy v Paulusgasse ve třetím okrese a ráno po snídani jsme byli odvedeni do kasáren. Za náš starý mundůr dostali jsme nový, válečný i celou výzbroj. Tou dobou byl jiţ válečný oděv bídný. Kopřivové kalhoty, blůzka i plášť, které nemilosrdně profukoval vítr, dlouhé punčochy přes kalhoty pod kolena provázkem podvázat. Téţ čepice z látky jako plášť.

Odpoledne téhoţ dne jsme si jiţ vyšlápli do Prátru, ale ne na vycházku, nýbrţ na cvičení. Byl to velký rozdíl. V Sibíni jsme buďto chodili na kopřivy, z kterých se dělaly látky, nebo drţeli nějakou posádkovou sluţbu. Ale zde? Běhání a hrabání okopů v zemi do úmoru. Tak to šlo aţ do 2. října, kdeţ jsme časně ráno po přísaze na školním dvoře, která byla v německé řeči, ač polovina roty jsme byli Češi, kteří přišli od 8. pluku a většinou neuměli ani slovo německy. Potom jsme vykročili po liduprázdných ulicích za zpěvu českých písní, coţ nám velitel zakrátko zakázal, na severní nádraţí. V domněnce, ţe jsme „vídeňské děti“, bylo viděti i mnohých chodců, kteří později se na ulicích objevovali, utření si slzy nebo mávání šátkem. Tak jsme dospěli na nádraţí, kdeţ jsme ihned nasedli a za krátkou dobu unášel nás vlak přes Břeclav, Přerov, Moravskou Ostravu, Bílsko, Krakov a Přemyšl do Sokála, za nímţ v nejbliţší stanici Kristianipolu jsme vystoupili. Ihned byl nastoupen pochod a zakrátko jsme překročili rakousko – ruské hranice.

81

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Cestou bylo jiţ moţno viděti trosky válečné. Shořelé vesnice, rozrytá země a podobně. Po dvoudenním cestování přišli jsme do vesnice, kde byl ubytován štáb praporu, štáb maďarského pluku a byli jsme očekáváni divisionerem Baumgartnerem, který dal najevo svoji radost z „vídeňských dětí“. Odpoledne nato jsme se ubytovali v lese v celtových boudách, přišla hudba od 79. pluku chorvatského, která mimo jiné nám zahrála i Andulku šafářovou. Po rozhovoru jsme poznali, ţe většina hudebníků je Čechů. Po koncertě byla večeře, načeţ utrmácení s chutí jsme si lehli. Zima byla citelná, s deštěm spojená, coţ nám však ani mnoho ve spánku nevadilo.

Ráno byl nastoupen pochod k hlavní linii okopů. K večeru jsme přišli k části praporu, který právě byl z okopů staţen zpět do zálohy. Ještě téhoţ dne jsme byli rozmístěni po rotách (myslivecké prapory se skládaly ze čtyř rot) a po všelikých poznámkách od starých příslušníků rot, kteří byli vesměs Němci, jsme ulehli. Byty byly provisorní a příští den jiţ započala práce s úpravou býváků (dekungů).

Tyto se stavěly asi takto: vykopala se jáma 12 aţ 15 metrů dlouhá a 6 aţ 8 metrů široká, metr aţ metr dvacet hluboká. Ze dřeva přinešeného z blízkého dubového lesa byly nařezány sloupy, které se postavily kolem stěn asi metr od sebe vpředu a asi 2,5 metru vzadu. Na to byla poloţena dřeva po délce vpředu a vzadu potom byly pokládány celé kmeny stromů napříč jako krovy, avšak těsně vedle sebe. Na to byla poloţena sláma, seno nebo větve a naházena hlína na 20 aţ 30 centimetrů výšky, coţ činilo střechu. Po stranách byly pokládána slabší dřevy a téţ zaházena hlínou. Vpředu byly s povrchu země dělány schody dolů a tam byly dveře z desek s okénkem. Taktéţ jedno aţ dvě okna byla zadělána do přední stěny. Vevnitř byly udělány palandy asi půl metru od země, na ty se naházelo roští, sláma neb pod. a lůţka byla hotová. Do takového býváku obyčejně bylo směstnáno půl aţ celá rota, tedy 140–150 muţů.

Kdyţ toto bylo zřízeno, coţ byla dosti namáhavá práce, obzvláště nosení silných stromů v rozblácené cestě při kaţdé nepohodě, začaly se dělat reservní linie okopů. Večer jak se setmělo, byly roty seřazeny v plné výstroji i s 250 patronami. Kaţdý dostal lopatu a krumpáč a šlo se na okopy. Mnohdy se zbloudilo a tu přijdouce konečně na určené místo, byli jsme utrmáceni a zemdleni na nejvyšší stupeň. Po odpočinku byly kaţdému vyměřené čtyři kroky jeden od druhého a jiţ se začalo pracovat.

82

BRK 2018

Bylo-li jasno, práce ještě šla od ruky, ale většinou byla tma, ţe nebylo vidět ani na lopatu a to byla práce krušná.

Okopy se dělaly takto. Jak shora podotknuto kaţdý měl za úkol čtyři kroky délky, metr osmdesát do hloubky a metr dvacet šířky. Mimo to hlínu, kterou vyházel vpředu směrem k nepříteli, musel upravit tak, aby měl voják z okopů výstřel. Práce tato se musela vykonati za tmy, jelikoţ ráno, kdyţ nastalo světlo, byli jsme viděni Rusy, jelikoţ tam byla samá rovina a tudíţ jsme byli obstřelováni. Proto kaţdý vynaloţil poslední sílu, aby byl včas hotov, aby šel zas domů.

Doma byla připravena káva, načeţ po snídani jsme šli spát. V 11 hodin byl oběd, po něm jsme zas nosili dříví z lesa k bývákům a večer, kdyţ se setmělo, nosilo se k okopům, které se kryly na způsob střechy z jedné strany. Tak to šlo denně aţ do vánoc, kdy bylo dva dni volno. Byly to svátky smutné při takové vzdálenosti od domova a očekávání kaţdou minutu boje. Tyto však nebyly, jelikoţ po posledních bojích v září obě strany se opevnily a omezily jen na dělostřeleckou a puškovou přestřelku, která však skoro ţádné škody nenadělala ani na jedné a dle všeho ani na druhé straně. Veselejší chvilka byla, kdyţ jsme dostali psaní nebo balík, který byl velice vítán. Toho času totiţ uţ v Rakousku začínali šetřit i na vojsku. Denně čtvrt kila chleby, ráno káva, v poledne maso s polévkou nebo guláš, večer káva, občas kousek salámu nebo špeku a dvě aţ pět cigaret denně. Samozřejmě na tu těţkou práci, kterou jsme denně konali nevyjímaje ani neděle, to byla slabá strava. Tu takový balík obsahující maso, sádlo, máslo, chléb nebo vánočku byl velevítaný.

Kolem vánoc byly zásilky zastavené a tu přišla i suchá kůrka pohozená vhod. Brambory, kterých bylo na opuštěných polích dosti, taktéţ mrkve jsme pojídali s chutí, ač byly jen ve vodě uvařené a posolené, bez omastku. Kdyţ napadl sníh, tento se odhrabal a zmrzlé brambory se kuchtily vesele dál.

Rok 1916 Uplynuly vánoce, přišel nový rok a druhý den, 2. ledna 1916, jsme šli vyměnit 79. chorvatský pluk, který jiţ delší dobu byl v okopech a co hlavní, často vyslaná patrola přišla pobesedovat aţ do ruských zákopů a více se nevrátila. Toto asi bylo hlavním důvodem, proč jsme je vyměnili a oni šli zpět na naše místo.

83

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Těšili jsme se, ţe si tam od práce odpočineme, ač jsme věděli, ţe bude více sluţby namáhavější a nebezpečnější. Avšak jaké zklamání – hned při vchodu jsme viděli, ţe nás práce nemine. V okopech bylo bláta po kolena, obydlí plná vší. Jedním slovem jako po maďarském pluku, neb v tom směru si Chorvati s Maďary byli rovni. Po výměně stráţí tyto odešly a my se věnovali úpravě bytů. Brzy jsme byli upozorněni střelbou, ţe Rusové jiţ vědí, ţe proti nim stojí jiná část, coţ naši sami vyprovokovali.

Ač Chorvati tu za celý den i noc ani jednou nevystřelili, začli naši muţi hned, jak přišli pálit vesele bez cíle, a tak sami na sebe upozornili.

Však také měli vojnu. Ţádný dokud bylo vidět, nesměl ani hlavu vystrčit a bylo dosti případů zranění i zabití. Hned příští den nastala práce prohlubování okopů, jejich rozšiřování, kladení desek na zem a úprava střílen. Kdyţ bylo vše hotovo, přišla práce jiná, ač jsem k ní přišel náhodou.

Mimo práce byla i sluţba v hlavních okopech a mimo okopy na tzv. feldvachách (stráţe vystavené před hlavní linii okopů). Tato feldvacha mě od sluţby osvobodila. Jeden večer jsme totiţ šli vyměnit hochy, kteří tam jiţ 24 hodin byli. Asi kolem desáté večer jsme byli přepadeni ruskou patrolou, která nás prudce ostřelovala. My taktéţ odpovídali a tu já, jelikoţ se mě znečistila puška, jsem přestal střílet. Vtom přilez ke mně četař ţid a přesto ţe viděl sám, ţe je puška znečištěná, chtěje se zalichotit, udal mě u rotného, taktéţ ţida. Ten pro nás neměl jiného názvu jak psů, a který nám sliboval stále, ţe musíme tam zdechnout.

A tak druhý den jsem byl přidělen k zákopníkům na práci. Nevěděl jsem sice proč, neb jsem potom ţádnou sluţbu nedrţel aţ jednou večer kdyţ jsem se s rotným náhodou srazil (jinak jsem se mu vyhýbal jako čert kříţi), tento na moji odpověď, ţe hledám partu, která kdesi pracovala, a já šel od večeře za ní, mě vynadal psů, vlastizrádců a řek, ţe mě dá k polnímu soudu. Teprve tenkrát jsem se domyslel, proč jsem byl sluţby zbaven. Nedošlo však k tomu a já jsem nadále pracoval u zákopníků.

Práce tato byla dosti namáhavá. Byly totiţ z okopu do země dělány tak zvané ochranné býváky proti granátům (granatischere dekungy). Tyto byly asi takto: z okopu do země se udělaly dva otvory asi osm aţ deset metrů od sebe vzdálené. Země, která se vybírala, házela se do okopů a večer, kdyţ se setmělo, ven do týlu. Otvory tyto byly stupňovité, čítajíc 16 aţ 18 schodů 40 aţ 50 centimetrů vysokých a postupně jak se kopalo, 84

BRK 2018

zasazovaly se dubové nebo olšové sedm centimetrů silné desky na všechny strany po stranách nahoru i dolů. To proto, aby se díry nezasypaly.

Kdyţ se přišlo šest aţ sedm metrů hluboko, udělala se spojovací chodba tak, ţe oba vchody byly dole spojeny. Vchodní obě chodby byly dva metry vysoké a metr široké, spojovací chodba pak dva krát dva metry. Při dělostřelbě z nepřátelských děl veškeré muţstvo seběhlo v celé výzbroji dolů a nahoře zůstal jen post v opevněné budce s malou vyhlídkou na nepřátelské okopy. Tento dával pozor, aby Rusové pod přikrytím dělostřelby nenastupovali. V pádu, ţe by nastupovali, měl u sebe elektrický zvonek, který při stisknutí zvonil ve spojovací chodbě a vojáci zde ukrytí měli bez dalšího rozkazu vyběhnout nahoru a obsadit střílny. To se však na našem úseku, který zaujímal asi tři kilometry, nestalo. Tenkrát jsem neměl tušení, ţe tyto ochranné díry budou mojí záchranou. Práce která byla provázena zákopníky od osmi ráno do čtyř odpoledne, u nás trvala od čtyř ráno do deseti večer i déle. Často kdyţ jsem večer nebo ráno za tmy stál na hoře odhazujíc hlínu, kterou mě druzí z okopů nahoru házeli, pohlíţel jsem k ruským okopům, kde by bylo moţno alespoň se zbaviti protivného rakouského militarismu.

Takto jsme proţili v okopech aţ do poloviny března, kdy jsme byli vyměněni 37. maďarským plukem. Do původních reservních býváků jsme jiţ nepřišli na dlouho. Jenom jsme je poněkud opravili, neb byly od Maďarů zpustošeny, k čemuţ jsme brali dřevo, cihly a podobné věci z blízké české vesnice Moskovčizno zvané. Vesnice tato do příchodu rakouské soldatesky byla krásná a výstavná a opatřena vším, čeho bylo ku vzornému vedení hospodářství potřeba. Kamenná a cihelná obytná stavení, taktéţ i chlévy, stodoly, spiţírny a druhé. Při kaţdém statku, které alespoň dle velikosti a výstavnosti se úplně podobaly našim selským statkům, byl ovocný sad a na daleký rozhled krásná úrodná pole osázená pšenicí, ţitem, brambory, mrkví a jinými plodinami. Taktéţ mnoho chmelnic. Za nedlouhý čas po vystěhování domácího obyvatelstva, které bylo většinou české, začali hospodařit Rakušáci. Úroda byla odvezena, taktéţ hospodářské stroje. A jelikoţ vesnice byla Rusy viděna a obstřelována, udělali jsme si zhora popsané býváky za kopcem a lesem a potřebné věci se nosily z vesnice. Kdyţ jsme asi koncem dubna opouštěli býváky abychom se přestěhovali do nedaleké vesnice, nebylo z vesnice zhola nic. Veškerá stavení byla rozebrána aţ do základů, takţe obyvatelé, kteří se snad 85

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

vrátí zpět, nenajdou ani svoje bývalé bydliště. Taktéţ krásné chmelnice byly zničeny úplně.

Koncem dubna jsme se stěhovali do vesnice Marjanovky, kde byl téţ štáb 68. pluku maďarského a asi půl hodiny při silnici Luck–Rovno štáb 25. pěší divize, pod kterou mimo nás patřily 37., 38., 66. a 68. maďarský pluk. Hudby dotyčných pluků občas pořádaly koncerty pozdě do noci a tu stoje na stráţi jsem slýchal i naše české kusy, které působily dojemně v té daleké cizině. Tam práce nebylo tolik, zato cvičilo se stále. Měli jsme přehlídku od generála Böhme Ermoli a později téţ od arcikníţete Bedřicha, tenkrát vrchního velitele rakouské fronty od Vladimíru Volynského aţ do rumunských hranic.

Této přehlídce předcházelo něco, co nám Čechům bylo milé, kdeţto u Němců to vyvolalo nevoli. V noci před jeho příjezdem celý myslivecký prapor byl vyslán na úpravu celé cesty, která vedla i přes pole a při tehdejším deštivém počasí byla dosti neschůdná pro automobil. Práce se protáhla do ranních hodin a tu kdyţ jsme přišli domů bylo nařízeno, by kaţdý po dobu příjezdu a přehlídky maďarského pluku nevycházel. To samozřejmě učinilo na věrné Vídeňáky špatný dojem, takţe po jakési poradě bylo dovoleno i nám přehlídky se zúčastnit. Dopadla dobře a „vídeňské děti“ dostaly pochvalu.

Tak nám plynul krásný jarní čas aţ do 1. června, kdy šli jsme opět do okopů vystřídat 68. pluk. Ţe asi dlouho tam nebudeme dalo se předvídat aktivní činností ruských hlídek. V noci z 2. na 3. června začala z ruské strany ohlušující kanonáda na sousedním úseku obsazeném Maďary.

Tato trvala nepřetrţitě aţ do pěti odpoledne, kdy Rusové útokem dobyli sousední účastek a v noci přišli nám aţ v týl. Časně ráno byl rozkaz z okopů ustoupit, avšak přišel další rozkaz opět zpět na původní místa do okopů. Tam byvše u střílen byl podáván rum, kterého se kaţdý moh napít dle chuti. Ţe ale chuť přecházela, je myslitelno. Při hrozné kanonádě, kterou spustila rakouská artilérie při čemţ náboje lítaly nad našima hlavama, některé přímo do okopů, naštěstí tam náhodou nikdo nebyl. Tenkráte jsem viděl Rusy na tři aţ čtyři sta kroků jak nastupují a co dělostřelectvo jim způsobilo ztrát. Krásná, ale zároveň hrozná podívaná. Občas vyhrnuly se řady Rusů, které však v nejbliţším okamţiku byly zasypány šrapnely i granáty tak, ţe ani jeden se nedostal vpřed.

Toto však bylo jen strojené, hlavní úder se ved z obou křídel a částečně 86

BRK 2018

z boku ruskými částmi, které jiţ předešlý den prorvaly frontu na levo od nás a nyní měly volné pole k nástupu z boku. Naše rota která zatím neměla ţádných zpráv co se děje kolem neb telefonické vedení bylo zpřetrháno rozhodla se jíti zpět aţ na několik kteří byli určení margírovat u okopů střelbu a aţ by přišla přední část, která stála v předu zástavou asi 20 lidí s ní odejít za rotou.

Zůstalo však při rozkaze – sotva ţe rota odešla slezli jsme se do ochranné díry a kaţdý sloţil pušku do kouta, patrony vyházel a čekal aţ jak vše dopadne. Za krátko přišla zástava která nás vyzvala bychom se připojili.

Já a dva Němci kteří měli dosti zlou vojnu, jeden jiţ byl v srbském zajetí druhý zas byl bit od četaře na potkání jsme druhým vchodem vyběhli nahoru do okopu postavili se u střílen a počínali tak jako bysme nejhorlivěji zaměstnávali Rusy. Kdyţ druzí přišli neb jim bylo řečeno, ţe budou udáni, ţe se chtěli vzdát Rusům bylo nám řečeno bysme se připojili. Na moji poznámku, ţe jsme byli ustanoveni rotným za kaţdou cenu zůstat v okopech, odešli a my zalezli do ochranné díry opět a čekali co z toho všeho bude. Moji soudruzi sice měli tisíc chutí jít za rotou neb se obávali přijdou-li naši zpět, ţe budeme obviněni, ţe jsme se chtěli vzdát, já však odporoval a jelikoţ přišel silný déšť a i silnější střelba zůstali jsme.

Kdyţ déšť přestal najednou jsme slyšeli hlasy. Nevědouce kdo to je zdali Rusi nebo naši vykouk jsem u spojovací chodby nahoru a tu ke svému zděšení jsem viděl Rusy kteří před vchody strhli velký křik a jiţ začali dolů střílet. Kulky se zasekávaly do stěny a my s malou dušičkou čekali kdy nám tam hodí bombu. To se však nestalo a potom byl klid jen vzdálená střelba a troubení. Mezitím co jsme se opět radili co dělati zdali vyjíti a jít k Rusům kdeţto můj návrh byl posečkat slyšíme pojednou kroky a hlasy. Vtom jiţ vidíme dva Rusy ozbrojené puškami kteří se o něčem radí. Najednou jeden z nich běţí dolů po schodech k nám. Nevěda co činiti vykročil jsem z úkrytu proti němu on jako kdyţ do něj střelí obrátil se a běţí zpět. Já se opět skoval a teď jelikoţ nahoře stáli v postoji s puškou obrácenou dolu proti nám nevěděl co činiti. Druzí dva mě konečně přiměli jelikoţ prý umím česky a lépe se s nimi domluvím k tomu abych šel první.

Konečně jsem vystoupil ruce vzhůru a druzí za mnou. Přišedše nahoru bylo nám veleno vlastně ukázáno ruce dáti dolu coţ jsme i učinili. Tyto byly jedním prohledány dopisy odebrány taktéţ kapsy nám prohledali 87

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Most přes Volhu (album Fr. Holého)

88

BRK 2018

při čemţ mé hodinky i nůţ sebrali. V tu chvíli jsem to oţelel neb jsem viděl ţe nejhorší je odbyto. Potom jsme si rance opět vzali a ubírali k ruským okopům. Tu jsme teprve viděli ty spousty. Okopy rozbité zemi rozvrtanou od granátů a mrtvol zmrzačených a černých jak naseto. Přišedše do ruských okopů kdeţ bylo plno raněných Rusů byli jsme předáni k druhým zajatcům kteří tam byli. Mezitím původní naši průvodcové i s našimi věcmi zmizeli a byl nastoupen pochod do Ruska.

Pochod dosti obtíţný neb jsme nesli i rakouské raněné kteří nemohli jít. Čím dále vzrůstal náš transport a kdyţ jsme přišli na ruské obvaziště kde jsme raněné uloţili bylo nás jiţ slušný počet. Nezdrţev se dlouho nastoupili jsme další pochod celou noc a celý druhý den kdy jsme dostali jíst a zůstali na nocleh. Tak jsem cestoval od večera 6. června do večera a tak to pokračovalo denně 30–35 km přes Rovno – Ţitomír – Kiev do Dárnice. Cesta byla dosti vysilující. Ráno polévka a chléb večer to samé bez odpočinku aţ do 22. června kdy jsme dorazili do Dárnice.

Jelikoţ jsem byl úplně bez peněz neb jsem den před mým zajetím zaslal domů 20 K, byl jsem nucen prodat plášť za který jsem s bídou dostal 5 rublů. Čítal jsem s tím, ţe do zimy budu doma. Tenkrát bylo moţno za 5 kop. koupit slušnou housku bulku zvanou a tak mě těch pět rublů vydrţelo aţ do Kieva. V Dárnici jsem opět pocítil co je to hlad. Přišedše večer byly napřed před táborem zajatců zapsaní zajatci Češi a potom pouštěni do tábora po skupinách přičemţ naše věci byly prohledávány. Noţe, břitvy, hodinky, šálky a polní láhve byly nám odebrány v kteréţto práci se vyznali zase Češi zajatci, kteří byli potom tak drzí, ţe nám věci které odebrali opět prodávali. To byli asi většinou ti kteří potom v březnu v 18tém roce kdyţ Němec se blíţil ke Kievu šli s ohromnýma rancema do vojska nařikajíce, ţe teď je to pro ně dosti obtíţné. Chytráci – bodejť by se jim chtělo kdyţ v Dárnici i Kievě zajímali krásné postavení nic skoro nedělali a při tom peněz vţdy dost a co hlavní volnost.

Jelikoţ nás byla velká spousta večeři polévku a chléb dostala jen část většinou Maďaři, kteří při jídle byli všude první, taktéţ bylo i s noclehem neb bytů bylo málo a tak jsme spali venku na holé zemi promrznouvše řádně neb ač byl červen byl přec ještě do rána mrazík. Ráno s jídlem bylo to samé. Vecpal jsem se sice téţ poblíţe kuchyně ale někteří kteří byli poblíţ plotu nemoha odolat tlaku dostali se aţ na plot který s rachotem povolil na coţ byli upozorněni hlídkující Rusové kteří přiběhli s knutami 89

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

a začali nemilosrdně do lidí bušit. Tu nastala pravá tlačenice. Ti kteří byli bití zpět, kteří byli vzadu jako schválně proti a tu jiţ jsem myslil, ţe nadešla poslední moje hodina. Byvše na boku najednou tlačenice povolila a já na více jiţ nečekal jsa rád ţe jsem se z toho frmolu dostal ven.

Bylo sice venku dost bab které rozličné zboţí k jídlu nabízely avšak těţko kupovat. Peníze nebyly a prodat téţ nebylo co a tak bylo nutno přihlíţet jak druzí se všemoţným ţiví. Odpoledne konečně nastalo vysvobození.

Bylo totiţ vyhlášeno, ţe všichni Slované se mohou přihlásiti na transport který pojede za prací. Samozřejmě ţe jsem neotálel a k večeru jsme byli naloţeni do vagonu předtím kaţdý dostal chleb a polévku a v noci 23. června se vyjelo.

25. června jsme přibyli do Jekaterinoslavi a odvedeni do tábora. Tam jsme se museli vykoupat dostali večeři a byli ubytováni v barákách.

V noci na to odejel jeden transport dále na práci my pak kteří jsme tvořili druhý transport odejeli jsme druhý den odpoledne do Vrchnědněprovska újezdního městečka na řece Dněpru. 26. 6. přibyvše tam asi v 8 h večer (2 h dráhou 3 h pěšky) byli jsme tam očekáváni houfem lidí kteří nás zvědavě okukovali.

Po rozdělení na 4 roty (bylo nás asi 400) byli jsme odvedeni do zahrady přilehlé k městské jakési budově kdeţ jsme pod širým nebem přenocovali. Druhý a příští den přicházeli muţici (ruští sedláci) a kteří si vybírali zajatce na práci. Nejraději Poláky, Rusíny i Maďary a Němce, Čechy ani mnoho nechtěli prý neznají pracovat. To měli informace od Maďarů a druhých kteréţto zajatce nedávno před námi přišlé přijmuli na práci.

Nás to ani mnoho nermoutilo neb dostat se k muţikovi znamenalo pracovat do noci do noci při špatné stravě a při bídném aneb ţádném platu.

29. června přišel jeden Rus, který však nebyl podoben muţiku neb tito nosili vysoké boty, plátěné ohromně široké kalhoty z hrubé látky tmavé barvy dlouhý kabát a beranici neb placatou čepici kdeţto tento byl po městsku ustrojen a měl černé brýle. Potřeboval stoláre (truhláře), sapoţníka (ševce), portnoje (krejčí) plotnika (tesaře) a pováre (kuchaře).

Tito všichni tam byli zastoupeni zapsal si nás a druhý den 30. června jsme nastoupili práci. Bylo to sice dosti obtíţné neb my jsme neuměli rusky a oni jinak ne jen rusky a tu byla často dlouhá rozprava a vysvětlování neţli jsme pochopili, co vlastně chtějí.

90

BRK 2018

Zde jsem měl moţnost lépe poznat ruský lid a jeho ţivot. Rusko tvořilo aţ do převratu 1917 stát lišící se ve mnohém od států západoevropských.

Car byl neomezený vládce a rozhodoval celkem sám o osudu říše. Zákony byly zastaralé a neodpovídající duchu času. Šlechta, úřednictvo a vojenské úřady byly nadána mnoha výsadami kdeţto dělný lid a muţici byli přímo v porobě. Mnoho zkoušel lid příkoří a bezpráví zastání nikde neměl ač zákony byly ale ty se prováděly ve prospěch vyšší třídy. Tím právě se vysvětluje, proč revoluce vedla k tak smutným výsledkům. Školství bylo na takovém stupni, ţe sotva několik procent lidí umělo číst a psát.

Celkem Rusové se odlišovali v mnohém od jiných národů. Jejich nový rok počíná 14. ledna, úřední hodiny čítají na 24, ţelezniční koleje širší v rozpětí a jiné. Oděv muţiků omezuje se pouze na domácí výrobu.

Prvotně nám vše bylo divné a nezvyklé časem jsme se přizpůsobili. Já sám měl jsem se v celku oproti druhým zajatcům dosti dobře. Byv zaměstnán u Zemské Úpravy (asi jako náš okresní výbor) co truhlář získal jsem si svou pílí dosti obliby a přec vţdy na nás bylo pohlíţeno jako na lidi podřízené, jedním slovem zajatce. První čas nás bylo asi 10 Čechů a jeden Polák rozličných zaměstnání. Dva truhláři, bednář, dva obuvníci, krejčí, čtyři nádeníci, jeden kočí a pracovalo se 12–14 hodin denně za 6– 12 rublů měsíčně při celém zaopatření. Bylo sice toto zaopatření dosti skrovné – ráno čaj a chléb téţ polévka z prosa, v poledne polévka a kaše maštěná olejem z konopných nebo slunečnicových semen občas kousek masa neb borše, ruská jakási polévka do které se dá vařit asi toto: maso, brambory, červená řípa, zelí paprika zel. téţ cibule. Večer polévka a čaj.

Měsíčně jsme dostávali 2 funty pískového cukru (80 dkg). Toto byla strava pro nás dosti jednotvárná avšak kuchařka která byla Ruska asi neuměla více vařit a jestli jiného nedostala od paní domu a při tom jelikoţ měla muţe v Rakousku v zajetí doma 4 děti hleděla aby i z toho mála pro sebe a děti si něco vzala. Tak nám vařila aţ do října a jelikoţ jsme si občas stěţovali ţe nám nevaří dle naší chutě a při tom nás ještě okrádá byla nám slíbená jiná kuchařka Češka. Mimo toho to byla ţena jako většina Rusek, která nebrala čest ţeny příliš na váhu a tak způsobila i mnohé pohoršení.

Druhá kuchařka, která byla volyňská Češka, v Rusku rozená (její rodiče byli z Čech otec z Horního Bousova Balák, matka z Dol. Bousova Kolářová) vdaná matka dvou holčiček 7 a 5 leté se jmenovala Hnizdílová a mu91

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

ţe měla v Americe. Sama při vpádu rakouských vojsk do Ukrajiny prchla jako jiní a usadila se ve Vrchním Dněprovsku, kdeţ se seznámila s rodinou onoho zaměstnavatele u kterého jsme pracovali. Z počátku dle jejího chování a řeči dosti sympatická později se však ukázalo, ţe to bylo strojené. Já sám jsem ji příleţitostně obhajoval, kdyţ přišla řeč na nezřízený ţivot ţen ruských vojáků, t. zv. soldátek které ač měly muţe v zajetí udrţovaly intimní styky ponejvíce s rak. zajatci ač v Rusku se na to nepohlíţelo tak příkře jako u nás. Vţdy jsem povaţoval českou ţenu mravně výše postavenou jak ruskou avšak zde nebyl ten pád. Snad dlouhou odloučeností od muţe který jiţ před započetím vojny odejel do Ameriky promarniv dle jejího kusého vypravování veškerý majetek, snad vlivem okolí neb příleţitosti která se ji skýtala klesla právě tak jako jiné ruské ţeny. Já sám jsem se při tom blamíroval a nescházely ledasjaké poznámky.

Tím časem objednal jsem si časopis z Kieva „Čechoslovan“ později z Petrohradu „Čechoslovák“ a „Slovanské listy“. Toto působilo dosti zlé krve neb většina spoluzajatců buďto byli austrofily, nebo ve svém národnostním uvědomění dosti vlaţni. Bylo sice mou touhou zaloţiti v místě organisaci z které plynuly jisté výhody a sice volnost pohybu po městě a zároveň se podporovalo tím naše národní hnutí. Návrh však narazil na odpor při čemţ jsem utrţil dosti sprostých poznámek.

Neustal jsem však odebíraje nadále časopisy ač na svůj náklad. Od Rusů nebylo pro tuto věc vůbec porozumění neb při jejich nevzdělanosti nebylo divné, kdyţ neznali co je to Čech. Často jsem jim vykládal jak při moji slabé znalosti ruského jazyka bylo moţno, kdo Češi jsou v jakém poměru oproti Rakousku, jaké plány a tuţby za jakým cílem naši hoši na ruské frontě po boku bojují avšak na konec prohlásili „vse rovno Austrijci“ totiţ ţe jsme stejně Rakušáci. Oni totiţ bez rozdílu národností nazývali rakouské vojáky Austrijci a tím téţ mysleli ţe Austrijci je téţ národnost jako ku příkladu Rus, Němec a p.

Zaměstnavatel náš byl pokladníkem Zemské Úpravy a zároveň správcem dílen kde my jsme byli zaměstnáni. Stavení toto které pozůstávalo z hlavní budovy kde byly dílny koţeluţská, svrškařská, obuvnická, truhlářská a kovářská, dále vedlejší budova kde byly byty zaměstnavatele a kancelář a ještě několik dřevěných stavení a bud kde my jsme byli ubytovaní, sklad desek, koţí a p.

92

BRK 2018

Zaměstnavatel jménem Ivan Savič Babec byl člověk kterému pojem cti byl vedlejší. Hlavní zásadou jeho bylo kde se nechalo něco vydělat ať to bylo jakýmkoliv způsobem vykořistit to jak se dalo. Vedl dosti nákladnou domácnost alespoň jeho rodina neb měl ţenu a šest dětí. Dva syny a čtyři dcery vesměs doma. Nám ač na nás bral 30 rublů na měsíc, přitom bezplatně v Úpravě cukr, čaj, kroupy a p. téţ oděv a obuv platil 6–12 rublů měsíčně při celém zaopatření. My vědouce ţe jsme při výkonu práce schopnější jak ruský dělník občas jsme ţádali přilepšení stravy i platů coţ většinou se vynucovalo stávkou. Totiţ chtěli-li jsme si něco zlepšit všech deset se usneslo nejít do práce. Tu bývaly všechny jeho hrozby marné – kdyţ viděl, ţe po zlém nemoh s námi nic svést začal povolovat slibovat a tak konečně jsme vţdy z něj nějakého zlepšení vymohli. Vánoce 1916 jsme měli dosti smutné neb právě tou dobou mu pošel kůň a jelikoţ byl částečně na tom vinen náš kočí nechtěl nám nic lepšího k jídlu dát aţ nakonec snad se sám drobek zastyděl a dal kuchařce nějakou mouku ap. by nám něco upekla. A tak jsme vánoce proţili při vzpomínkách.

Rok 1917 Rok 1917 přinesl velké změny. My sami ţili jednotvárným ţivotem den za dnem ač naše eksistenční poměry se lepšily. Po novém roce nám byl plat zvýšen na 25 rublů potom jsme dělali úkolovou práci a v létě jsme byli postaveni na roveň ruským dělníkům. Najmuli jsme si byt s celým zaopatřením a při osmihodinové pracovní době za 150 rublů měs. mohli jsme si dovolit platit aţ 80 rublů za byt a stravu.

Toto zlepšení nastalo však aţ po revoluci v březnu 1917 kdy byl car svrţen dosazena lidová vláda a pozměněny aneb zrušeny celé základní zákony. Lid dostal svobodu vojsko taktéţ a to právě byla chyba. Národ vzdělaný snad by si byl svobody váţil a udrţel. Avšak Rusové národ nevzdělaný se svými vůdci, kteří měli mnoho krásných slov avšak ţádné skutky dopracovali to k tomu, ţe na konec vypukla občanská vojna, která byla hroznější všech válek do té doby vedených.

Druhého března car byl nucen zříci se trůnu i pro svého syna a jak zhora jsem podotkl zvolena vláda pozůstávající téţ z vojáku a dělníku. Ministerská místa zaujali dobří Rusové téţ někteří slavjanofilové kteří i naší věci přáli.

93

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Program nové vlády byl následující: I. Okamţitá amnestie všech politických i protináboţenských provinilců.

II. Svoboda slova, tisku, spolčování, sjezdů, stávek a rozšíření politické svobody pro vojáky.

III. Zrušení všech stavovských, náboţenských i národnostních obmezení.

IV. Okamţité přípravy ku svolání ústavodárného shromáţdění na základě všeobecného, tajného a přímého hlasovacího práva. Toto Ús. shromáţdění má vypracovati útvar státního zřízení a zákony.

V. Zaměnění policie milicí.

VI. Obecní volby na základě všeob. taj. hlas. práva.

Dále ještě několik bodů podřízenějšího významu.

Svobodu lid však špatně si vykládal. Ač byl dříve v úplné odvislosti od úřadu a poměščíků (statkářů) chtěl teď nejen být odvislý, ale i půdu kterou velkostatkáři vlastnili rozděliti mezi sebe. Jelikoţ statkáři nechtěli zprvu dáti vše dobrovolně bralo se jim nuceně. Sedláci se srocovali, majetníky vyhnali případně i ubili. Někteří sami utekli a půdu, nářadí, dobytek apod. sedláci mezi sebou si rozdělili. V takových případech vláda byla skoro bezmocná neb i vojska si vykládala svobodu v takovém rámci.

Dělnictvo taktéţ pokračovalo ve svých oprávněných i neoprávněných poţadavcích. Bylo sice jako jiné vrstvy národy vykořisťováno a práva jeho omezována, avšak co se výkonosti týče byly většinou pod průměr našeho dělníka. Nejen ţe chtěli i uskutečnili 8mi h. pracovní dobu ale i zvyšování platů stupňovali skoro týdně.

Vojsko které oproti vojákům jiných států (ač i v těchto bylo otroky) bylo vydáno v úplnou vůli důstojnictva zahájilo téţ borbu. Ţe zde vůbec hlavní příčinou takových křiklavých převratů a změn bylo přímo nelidské vydírání nejniţších mas za carismu je na snadě.

Voják ku příkl. byl nazýván „niţnij čin“ a taktéţ s ním bylo nakládáno.

Jeho představený musel mu býti nejsvatější osobou po Bohu zač tento jej nazýval psím synem, zběří a měl pro něj jen opovrţení a nahajku (karabáč). Toto nejen ţe bylo ve sluţbě a v kasárnách ale i na ulici. Voják nesměl choditi chodníku, nesměl jeti v tramvaji, byl-li přítomen důstojník přišel-li do obchodu nebo jiné veřejné místnosti musel, byl-li tam nějaký 94

BRK 2018

důstojník přítomen prosit o dovolení smí-li tam něco koupit. V sadu a na jiných místech bylo moţno čítat „Vodění psů a chodění vojáků se zakazuje“, kaţdého představeného počínaje svobodníkem (po rusku gefreiťorem) zdravili. Důstojnictvo musel oslovovat dle hodnost „Vaše blahorodí, Vaše vysokoblahorodí, Vaše prevoschoditelstvo“ apod. Samozřejmě kdyţ nastala svoboda vojáci dostali spolčovací práva nastala taktéţ odplata za taká příkoří. Důstojníci byli ubíjeni, někteří zavčas prchli, ve vojsku které bojovalo za cara, jelikoţ toho jiţ nebylo a oni mohli volně myslet nastal rozklad. Příkazy se nevyplňovaly aneb se o nich hlasovalo. Byl svolán „meting“ (schůze) vojáků, ten který měl dobrou výřečnost někdy i špatnou přednes jim to začem byli svoláni. Tovarišči (soudruzi) většinou byli proto aby se neuposlechlo rozkazu a tak rozklad rychle rostl.

Po krátkém trvání prozatimní vlády zmocnil se vlády u většiny lidu oblíbený Kerenský dle původu asi ţid který však taktéţ nedovedl věc zachránit. Za jeho osobní přítomnosti vedla československá brigáda u Zborova nástup proti Rakušákům se skvělým výsledkem, coţ asi bylo příčinou, ţe bylo povoleno zakládat další pluky české. Tak byly zaloţeny 5., 6., 7., 8. pluk, první a druhý záloţní, které později byly pojmenovány 9. a 10. Avšak ve vojsku to vřelo stále víc a víc. Ač byl zborovský nástup skvělý přec ţádného výsledku nepřines. Ruské pluky které sousedily s českou brigádou nejen ţe se nezúčastnily nástupu, naopak zrádně opustily zajmutou posici a tak naše vojsko bylo nuceno s velkými ztrátami za pomoci kozáků, kteří byli do té doby nejspolehlivějším vojskem, zabojovanou posici opustiti.

Tu nastal úplný rozval. Vojáci samovolně opouštěli části u kterých slouţili i s výzbrojí, a tak Rakušáci s Němci vytlačovali Rusy dál a dál na Rus. V říjnu 1917 zmocnili se vlády bolševici a tu nastal obrat. Ukrajincům kteří se zmocnili vlády byla vypovězena bolševiky vojna. S Němci byl uzavřen v Brest- Litevsku mír bez anexí a kontribucí coţ platilo jen pro Rusy neb Němci jelikoţ se jim nekladl odpor neb pravidelné armády nebylo postupovali a zabírali, co za vhodné uznali.

Zde právě začíná éra československého vojska.

Roku 1914 byla zaloţena v měsíci srpnu „Česká druţina“ ponejvíce z Čechů do vojny do Ruska se odstěhovavší taktéţ částečně ze zajatců Čechů. Zároveň mimo kijevského časopisu „Čechoslovan“ vycházel v Pet95

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

rohradě časopis „Čechoslovák“ a „Slovenské listy“. Kievský časopis, který jiţ vycházel, do vojny byl redigován kievskými Čechy dosti zámoţnými. Petrohradský opět Čechy kteří byli většinou zajatci. Mimo obvyklých článků byly oba časopisy věnovaný agitaci a informaci mezi zajatými Čechy a Slováky kteří byli roztroušení po celé Rusi. Tyto se zasílaly buďto za předplatné neb i bezplatně dle toho jak byli zajatci za svou práci placeni neb jak kde byla nálada pro naši myšlenku.

Vojsko které se tvořilo bylo rozesíláno po malých částech k jednotlivým divizím kdeţ bylo pouţíváno za výzvědné části. Během času do 17tého roku byla ustavena první divize totiţ 4 pluky mimo dělostřelectvo a p.

Mezi tou dobou vznikl spor mezi Čechoslovanem a Čechoslovákem. Petrohradská skupina která dosud zastávala politické vedení chtěla sobě podříditi i vojenské vedení které měla v rukách kievská skupina a tak nastal spor který sjezd svolaný do Kieva rozřešil ve prospěch petrohradských. Mimo Štefánika který po krátkém čase po započetí války odejel z Ruska byl v Petrohradě B. Paulů jako redaktor a v 17tém roce přijel do Ruska i Masaryk. Práce pro naši věc byla dosti obtíţná neb při tehdejší vládě byli lidé většinou germanofilské a proto nám nepřející.

Dvanáctého července 1917 byla zaloţena druhá divize postupně 5., 6., 7. a 8. pluk pěchoty téţ dělostřelectvo a p.

V ten čas navštívil prof. Masaryk první divisi, potom byl návštěvou i u pátého pluku v Borispole kdeţ byl sborný punkt i pro ostatní pluky které se odtud doplňovaly. Mimo těchto se tvořil první záloţní pluk v Ţitomíru a později i druhý zál. v Borispole.

Pluky byly ubytovány v zemljankách (země na 1 m hluboko vykopaná, postaví se vazba, okap zároveň s vrchní zemí něco výše pokryje se deskami a zahází hlínou asi 20–30 cm vysoká vrstva vchody se strany štítů) na jichţ střechách byly různé ornamenty a obrazy kupř. Ţiţka, Jiří z Poděbrad, Jan Hus a p. s příslušnými průpověďmi a verši.

Uvnitř kam vedly 4ry dveře se strany štítů byly palandy a sice uprostřed dvě nad sebou kde se spalo hlavami proti sobě po stranách pod okapem po jedné. Mezi prostřední a postraních palandách bylo po uličce od jedněch dveří ku druhým. Obydlí toto bylo nanejvýše nezdravé jelikoţ trpělo nedostatkem světla i suchého vzduchu, tak ţe se tvořila vlhkost a plíseň. Zemljanka taková pojmula celou rotu 120–150 muţů a tu je srozu 96

BRK 2018

František Jeleček, 3. řada, stojící, 2. zleva (7. rota, 2. četa)

97

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

mitelné, ţe tyto se pouţívaly jen v noci neb při zimě a nepohodě. Některé roty byly umístěny téţ po vesnicích v barákách ač toto lidé neradi trpěli, jiné pomoci však nebylo.

Pátý pluk byl jak zhora řečeno v Borispole, šestý v Pirjatině, sedmý v Berezani a osmý v Baniševce. První divize po zborovské bitvě kdy ruské vojsko jiţ nebylo schopno odporu a ustupovalo v nepořádku byla rozloţena kolem Berdiče a Ţitomiru.

První divise byla od počátku aţ do prohlášení franc. vlády po novém roce 1918 částí ruské armády, měla ruské velení, ruské zásobování a vše co ruský voják. Druhá divise taktéţ ruské zásobování, zpočátku však české velení zanedlouho však také ruské.

Plukovníci, brigadir i divisioner taktéţ jejich pobočníci a zásobovatěl vojsk byli Rusi niţší důstojníci však Češi. Ţivot byl celkem v našem vojsku dosti čilý. Zaňatí (cvičení) dopoledne i odpoledne v ruském stylu, ve volných chvílích různé zábavy – kopaná, slavnosti (václavské), přednášky, zpěv, učení cizím jazykům a p. Při tom vládl opravdu bratrský duch v našich řadách. Důstojník byl oslovován Ty od nejmladšího praporčíka do plukovníka coţ tento ač byl Rus a jako takový v ruském vojsku byl oslovován „Vaše vysokoblahorodí“ přece si u nás přál by se mu říkalo ty bratře plukovníku.

V říjnu 1917 roku zmocnili se vlády bolševici a tu nastala u nás rušnější činnost.

V Rusku šlo to bolševikům celkem hladce bez bojů, avšak na Ukrajině, kde vládlo tzv. Direktorium byly věci horší. V Kievě kde vládlo Direktorium vznikla revoluce bolševiků (místních proti vládě). Přes prohlášení prof. Masaryka nemíchat se do vnitřních ruských záleţitostí byl povolán druhý náš pluk do Kieva prý aby hájil státní objekty aby je vzbouřenci nezničili. Taktéţ 8. pluk byl jiţ na cestě do Kieva avšak jelikoţ to v ruské veřejnosti budilo velký odpor a nám by se naše posice ač byla dosti špatná ještě více zhoršila, byly tyto odvolány. Při tom měl druhý pluk 3 zabité. V tomtéţ čase však ani bolševici ruští nelenili.

Sebravše dobrovolce zvané krasnoarmejci utvořili z nich vojenskou jednotku a postupovali na Ukrajinu zabravše Charkov, Poltavu a míříce po dráze na Kiev. Osmý pluk pak jelikoţ u Kieva v Dárnici byly obrovské armádní sklady byl povolán by tyto hájil.

98

BRK 2018

Byla to sluţba, kdy bylo nutno slouţiti dvěma pánům – Ukrajincům kteří měli vrch i bolševikům kteří občas taktéţ nás navštěvovali. Jelikoţ jsme očekávali ţe dojde k boji bylo naší snahou abychom taktéţ nepřišli do konfliktu a proto co na jedné straně jsme hájili Ukrajincům sklady a p. na druhé straně jsme vyslali parlamentáře k postupujícím bolševikům s podmínkou nebudou-li oni nás napadat budeme drţet neutralitu coţ se téţ stalo.

Rok 1918 Bolševická armáda postupující po trati, na které byly rozloţeny pluky druhé divize v přilehlých městečkách přešla tyto bez jakéhokoliv incidentu a přibliţovala se aţ ke Kievu. Jak jiţ zhora jsem podotknul náš osmý pluk střeţil armosklady a zajatecký tábor kde bylo několik tisíc zajatců. My však jiţ předem zpravili jsme bolševiky o účelu naší sluţby a tak nám nechali střeţení na dále a zahájili obléhání Kieva. Ukrajinci se sice bránili avšak konečně po velkých ztrátách a rozboření mnoha domů a různých historických památek byli nuceni město opustit a bolševici se stali pány Kieva a potom vytlačili Ukrajince zcela z Ukrajiny.

Ukrajinské Direktorium strativše takto skoro veškerou vojenskou sílu přistoupilo k hanebnému činu. Uteklo se pro podporu k Němcům a tito nemajíce váţného odporu táhli vesele na Ukrajinu. V předu hajdamáci (ukrajinské vojsko) za nimi Němci a tu se ukázali bolševici odporu neschopní a byli nuceni ustupovat a tu začíná další kapitola.

První divize která jak shora jsem se zmínil byla umístěna kolem Ţitomíru nechtíc přijít ve styk s německým vojskem coţ by pro nás ostatně bylo osudným neb mimo našeho vojska nebylo ţádné bojové části na frontě a tak byla nucena bojovým pořadem pěšky nastoupiti cestu na Kiev.

Při svém pochodu po silnici Ţitomír–Kiev byl jeden pluk dohoněn německým obrněným automobilem při čemţ bylo několik našich hochů zraněno a zabito. Ale i Němci byli vyplaceni – otevřel se jim náhodou jeden otvor naši ihned zamířili na něj palbu a zabili německého plukovníka a dva vojáky. Automobil pak rychle ujel.

1. března 1918 prošly pluky první divize skrze Kiev tento dosud byl v moci bolševiků. Němci postupující s Ukrajinci za naším vojskem dne 2. března měli boj s druhým plukem na mostě přes Dněpr. Němci byli odraţeni a naše části se daly na pochod několika proudy přes Dárnici 99

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

a přes Brovary na Bachmač kde šestý pluk připravoval ešalony (vlaky) k naloţení našeho vojska. Dalo to ohromnou námahu při tehdejší všestranné rozháranosti. Dráhy byly v největším nepořádku, nedostatek vagonů, neochota lidu který alespoň čekal Němce co osvoboditele neb jim nezáleţelo na tom, kdo zemi spravuje hlavně aby byl pořádek a konec vojny. Mezitím taktéţ osmý pluk, který dosud stál v Dárnici tuto opustil 2. března.

Bylo nám vskutku líto Ruska neb jsme viděli, ţe vše co se Němci nedostává v plné míře si seţene v Rusku kde se mu ţádný odpor celkem neklad. Na vesnicích prováděl rekvisice které vynesly mnoho tisíc tun obilí a p. Přitom však nehleděl na to ţe ruský lid okrádá o nejmilejší a ruský sedlák dosud měl dostatek potravin, avšak i na jinou stránku měl hojnou kořist.

Ač ruské vojsko strádalo na posici nedostatkem všeho co je potřeba vojsku byly vojenské sklady přeplněny nejen masem, moukou a p. ale i výzbrojí a výstrojí. Ve skladech které jsme my střeţili byly vše moţné věci: oděv, boty, střevíce, čepice zimní i letní, spousty zeleného sukna, prádlo, řemení a jiných věcí. Toto bylo v Dárnici daleko za frontou, co by jinde blíţe fronty je na snadě.

Toto vše padlo Němci do rukou, aniţ se kdo snaţil mu v tom bránit. Taktéţ i dárnické sklady.

Naše vedení bylo přes příliš úskostlivé neţ aby něco pro naše vojsko odvezlo aţ na malé výjimky a tak zůstalo skoro vše. My nastoupili pochod v posledním okamţiku, kdy uţ Němec opanoval Kiev i most přes Dněpr a to pěšky po ţel. dráze v noci na 3. března jsme došli do Borispolu který jiţ byl celkem od našich vojsk evakuován.

Přespavše v zemljankách pátého pluku ráno asi v 9 hod. byl rozdán oběd a k polednímu byl nastoupen další pochod taktéţ po ţel. dráze, povozy po silnici do Baryšovky. Tento se více podobal pochodu ruských zemljáčků kteří samovolně opouštěli posici v hloučcích po několika muţích. Nebylo taktéţ divu – lidé rozličného stáří, zdraví i zatíţení svým celým majetkem a puškou nezvyklí pochodu měli různou vytrvalost. A tak pochod třiceti verst trval 6–12 hodin tak ţe poslední docházeli aţ po půlnoci.

Na druhý den 4. března kaţdý kdo měl něco přebytečného šel prodávat na bazar do městečka. Tu stál jeden se starými věcmi, bota, kalhoty a p., 100

BRK 2018

druhý s civilním oblekem a kolem skupina Rusů i zajatců taktéţ ţidů kteří vidouce, ţe chceme toho zbaviti podávali směšné ceny.

V jedenáct hodin byl oběd a ustanoven pořádek pochodů. Kdo se cítí nemocný na dráhu, kde bylo několik těplušek (nákladní vagóny), zdraví pochodovým pořádkem po silnici do Berezan taktéţ sedmým plukem jiţ evakuovaných. Samozřejmě i zde platilo přísloví „Lepší špatná jízda neţli dobrý pochod“ a tak většina se odebrala na nádraţí, kde svoje věci naházeli do těpljušek několik si sedlo dovnitř druzí tlačili a zas opačně.

Zakrátko bylo vidět řadu jednotlivých těpljušek tlačených za veselého humoru na východ. Nepomohly ţádné rozkazy nebo domluvy, ţe těpljušky mají být pouţity pouze pro nemocné a slabé kteří by pochod nevydrţeli. Mezi těmi „šťastnými“ kteří se vezli jsem byl i já. Asi po hodinové jízdě spatřili jsme proti nám podél ţel. dráhy letět aeroplán který letěl tak nízko, ţe moţno bylo rozeznat v něm osoby a sice Němce, byli jsme sice připraveni na střelbu, jelikoţ však on nás minul bez výstřelu i my jsme se spokojili pouhým pozorováním.

Přijevše do Berezan nevidělo se vhodného „přistání“ a tak jsme se vydali na další cestu do nejbliţší stanice Pereslavi. Tam jiţ byly naše vlaky sestavovány a čekalo na hlavního našeho voje který šel po silnici. Tento však zůstal v Berezano přes noc aţ druhý den k polednímu přišel.

Zde však bylo rušno, vagony našich vojsk byly jiţ částečně obsazeny Rusy, kteří taktéţ měli cestu na východ, někteří co spekulanti jiní co běţenci jiní snad ţe se chtěli svézt, jelikoţ to bylo zadarmo. Nevím a tu bylo nutno pouţít i ozbrojené moci ač k úrazu ţádný nepřišel.

Nám, kteří jsme měli těpljušky bylo řečeno ţe budeme připnuti ku vlaku našeho praporu v tom shonu však na nás zapoměli a my čekali. Konečně byl sestaven poslední vlak a my byli k němu připnuti, toto však byl vlak bolševiků kde se téţ nacházeli zajatci hajdamáci (Ukrajinci) a s těmito se udělal krátký proces – několik výstřelů a mrtvola tohoto nešťastníka byla vykopnuta z jedoucího vlaku. Na kaţdé staničce vlak zastavil, vystoupilo několik bolčeviků pod výhybky byla poloţena bomba neb mina výhybka vyhozena do povětří a jelo se dále taktéţ i jeden most byl spálen.

6. března dojel náš prapor ve stanici Lisky kamţ jsme se hned přestěhovali. Ten samý den jsme odjeli dále přes Romodány na Charkov tam nás 101

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

nevpustili a tak jame odbočili na zpětné cestě na Kursk, Bělgorod, Balašov aţ jsme přijeli do Penzy.

Mezitím co my jsme spěli na východ uzavřela bolševická vláda s Německem v Brest–Litevsku dne 3. března mír. Dle smlouvy měl to být mír bez anexí a kontribucí z obou stran coţ však byli nuceni dodrţovat jen bolševici. Němec ale zabíral ruské území nadále i prováděl rekvisice. Němci však měli i na nás zrádný plán – nastoupili pochod severně od Kieva směrem na Bachmač kdeţ nám chtěli přeříznout ţel. dráhu po které jsme byli nuceni projíţdět.

Se zlou se však potázal – tam stál totiţ dosud 6. pluk, který měl za úkol hájiti náš bok a tak Němci narazivše na něj dostali řádný výprask, neboť zároveň přibyla část 2. pluku taktéţ 7. pluku. Boj byl houţevnatý neb Němec vedl mnohem větší síly proti nám, tu pak se bojovalo nejen puškami a bodáky ale i sekyrami a lopatkami. 13. března konečně všechny části byly v bezpečí a tak i boj skončil. Dle všeho byli asi Němci tak rozmydlení a unavení ţe od dalšího pronásledování upustili.

My zatím stáli v Penze a čekali rozhodnutí stran našeho odjezdu na východ.

Konečně po dlouhém vyjednávání bylo docíleno shody 26. března byla uzavřena smlouva dle které je sovětská vláda ochotna propustit naše ešalony přes Sibiř na Vladivostok. My opět se zavázali odevzdat veškeré zbraně, děla automobily aeroplány a jiné věci které jsme postačili vzít aby se nedostaly Němcům do rukou. Bylo nám však dáno právo ponechati si na kaţdý ešalon jistý počet pušek a příslušnou munici.

Byla ustanovena smíšená komise bolševiků a našich která od kaţdého ešalonu zbraně odebírala a příjem potvrdila. Naši hoši však byli příliš na to rozezlení neb odevzdat zbraň vojáku znamená ztratit pravou ruku a tak obmanuli (šidili) Rusy. Na jedné straně hoši nosili zbraně komise je spočítala a nosili do vagonu, druzí však čekali a odnášeli druhou stranou do ešalonu zpět. Přes to přece vše byla dobrá poloviny lidí v ešaloně bez zbraně.

Pobyvše 12 dní v Penze kteréţto město čítajíc asi 100 tisíc obyvatel však ţádnými zvláštnostmi nevyniká nastoupili jsme další jízdu přes Balňaky, Syzraň do Samary. Tam jsme obdrţeli zásoby od tamější naši zás. odbočky a jelo se dál. Nařízení které vydal Lenin a Trocký hlavní činitelé 102

BRK 2018

sov. vlády platila asi jen pro někoho aneb se vůbec nebraly v úvahu – to jsme viděli hned jak jsme přijeli v první větší stanici Zlatoúst na Sibiři.

Tam nám bylo dáno na srozuměnou buďto odevzdat zbraně a propustí nás dál aneb neodevzdáme-li zbraně nepustí nás dál.

Takových ţádostí na naše ešalony bylo v kaţdé větší stanici a ač jsme poukazovali na to, ţe máme černé na bílém, ţe jsme zbraně skoro všechna aţ na osobní ochranu odevzdali v Penze a máme od vlády volný průjezd do Vladivistoku nic nepomáhalo neb místní sověty (tak se totiţ nazývaly vojenské úřady bolševické) nepovaţovaly za nutné brát příkazy své vlády váţně. Nechtěli jsme přijít do konfliktu a tu bylo nutné skládat se k úplatkům. Někde několik pušek jinde peníze a jelo se dále. Takto ešalony které byly první přijíţděly koncem dubna do Vladivostoku kdeţto poslední byly ještě před Penzou. Jelikoţ bolševici viděli, ţe chceme za kaţdou cenu se dostati do Vladivostoku a sami cítili se asi dosti silní v čemţ byli činně podporováni zajatci vezly naše ešalony na linii asi 8 tis. verst (kilometrů) od Penzy do Vladivostoku.

14. května v Čeljabinsku byli naši vojáci kteří byli vysláni do města aby vyjednali další projezd z tamní stanice arestováni, avšak na ozbrojené vystoupení našich částí opět propuštěni.

20. května byli svoláni ode všech částí delegáti na sjezd do Čeljabinska kdeţ byl zvolen prozat. Výkonný výbor a předány mu rozhodnutí stran dopravy našeho vojska. Jelikoţ byly naše ešalony rozloţeny po celé Sibiřské dráze v některých stanicích jen jednotlivé vlaky tyto byly přepadávány od bolševických vojsk a proto se Výkonný výbor rozhodl vynutit si cestu se zbraní v ruce.

A tak byly postupně zabírány: 26. května – Novo Nikolajevsk, Barabinek, 27. května – Čeljabinsk a vystoupila skupina vojsk kolem Penzy, 28. května – zahájen boj proti bolševikům v Niţ Udinsku, 29. května – obsazena Penza, vystoupení v Kansku Jenisejském 30. května – obsazen Volţský most, Syzraň, 31. května – obsazena Tajga, Tomsk, Petropavlovsk.

103

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

1. června spojila se skupina vojsk 6. a 7. pluku jíţ velel kapitán Gajda, pozdější generálmajor a velitel druhé divize se skupinou kap. Kadlece taktéţ od 6. pluku u města Marijinska.

Vojska naše při vystupování byla rozloţena po skupinách více méně od sebe vzdálených tak ţe při vystoupení bylo nutno očistit okolí od bolševiků a potom se postupovalo po ţel. dráze. Na místech námi osvobozených od bolševiků tvořily se vojenské oddíly z kozáků i obyvatelstva které naše části vítalo co osvoboditele. Bylo totiţ bolševickými vojsky které se skládalo ze zajatců i Rusů sice zvaných dobrovolců internacionalistů (komunistů) tak vysáváno aţ úţas. Rekvisice (zabírání) nejen obilí, mouky a jiných potravin ale i peněz, šatů na jedné straně, krádeţe, rvačky, znásilňování a politický teror na druhé straně. Proto příchod našich vojsk byl všude vítán vice méně se všemi formulami uvítacími.

Rozloţení našich vojsk bylo takto: první divize od Rtišena před Penzou asi do Čeljabinska mezi nimi nějaký ešalon nových dobrovolců snad i jiné části. Od Čeljabinska aţ do Irkutska části 6. a 7. pluku, artělerie a jiné části, od Irkutska do Vladivostoku nic, ve Vladivostoku 5. a 8. pluk celý, část druhého záloţního, část 7., nějaká artělerie bez děl a nějaké bezvýznamné jednotky. Jelikoţ ţádných přímých zpráv nebylo co se se západníma skupinama děje, někdy ovšem fantastické zprávy byly co se vše děje avšak nic určitého.

A tak my, kteří jsme byli ve Vladivostoku jsme čekali a připravovali se na odjezd. Kolem 30. května byla uspořádána velká slavnost která nám byla velmi prospěšná pro informaci neb dosud o nás spojenečtí představitelé věděli tolik ţe jsme bývalí zajatci rakouští Češi, teď v uniformě ruských vojsk a ţe chceme jet do Francie. Ţe však jsme na vyšším stupni nad Rusy v kaţdém směru to asi málo kdo věděl.

Avšak přípravy které se dělaly daly tušit ţe to bude velkolepé. Malé údolí kde končí mořský záliv bylo srovnáno, kolem nadělány tribuny a lavice pro obecenstvo, mírné návrší kolem, na nichţ se rozkládaly kasárna kde toho času byly ubytovány roty pátého pluku a štáb II. divise byly uměle přetvořeny na malé sady i s vodotrysky lavičkami a p. Příkřejší svahy byly ozdobeny ornamenty a nápisy.

V sobotu den před slavností byl pořádán večer lampionový průvod a v neděli po obědě nastalo zahájení. Jiţ před zahájením bylo moţno pozo104

BRK 2018

rovat ruch. Po všech cestách proudily zástupy návštěvníků nejen našich hochů ale i ruských tak, ţe brzy kolem cvičiště byl utvořen několika tisící obdélník lidských hlav. Před hlavním vchodem ozdobeném nejen naší ale i spojeneckými vlajkami stály čestná stráţ a hudba která při příjezdu jednotlivých zástupcům spojeneckých vlád zahrála příslušnou hymnu.

Přítomni byli: americký konsul anglický, francouzský, čínský, dánský, někteří s dámami a personálem, dále admirálové křiţníků kotvících v přístavu vladivostockém americký, anglický, japonský, čínský, taktéţ většina námořních důstojníků a muţstva. Tribuny pro ně zvlášť zřízené byly záhy zaplněny tak ţe pozdější návštěvníci jiţ ani místo nedostali.

Celkem přes chladné a větrné počasí byla návštěva obrovská, nechybělo ani ruské obecenstvo jak měšťáci tak dělníci.

Rázem třetí hodiny při pochodu hudby 8. pluku nastoupily jednotlivé skupiny cvičících které při doprovodu hudby 56. pluku podávaly své výkony: šerm bodákem, hrazda, bradla, kůň, devítky na konec prostné z pátého sletu. Jednotlivé výkony byly odměňovány hromovým potleskem a křikem. Největší pozornost poutal u Japonců šerm bodákem na pušku, všeobecný hrazda a prostná. Neméně i všechny druhé. Oko se radostí zalévalo slzou při spatření našich hochů kteří vskutku se činili seč jejich síly stačily a při bouřlivém potlesku po kaţdém výkonu. Přes to, ţe bylo chladné větrné počasí vydrţeli diváci aţ do posledu aţ na několik málo těch kteří byli lehce oděni. Po ukončení rozcházely se zástupy diváků i cvičenců uspokojení obapolně. Taktéţ naši fotbalisté se tuţili a po několikrát byli vítězi nad Rusy i Angličany kteří byli dobří i vytrénovaní hráči.

Válečné operace ve střední i západní Sibiři pokračovaly pro naše zdárně a tu nadešel čas, kdy bylo nutno, aby i naše Vladivostocká skupina přistoupila k dílu.

28. června v noci byly odzbrojeny bolševické stráţe, které hlídaly v našem rajoně, který byl mimo město na druhé straně zálivu a 29. června ráno nastal nástup na město. Kolem města se utvořil řetěz, osmý pluk východně a severně, pátý západně města, jiţně kdeţ se nachází záliv měly pohotovost spojenecké lodě.

Kdyţ toto bylo učiněno, dáno bolševikům, kteří se nacházeli ve městě, ultimatum, aby do 10ti hod ráno sloţili zbraně. Jelikoţ však tomu 105

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Sokolské cvičení během pobytu v Rusku (z alba Fr. Holého)

106

BRK 2018

bolševici nechtěli se podřídit počal nástup. Prohledávány jednotlivé domy a odebírána zbraň coţ se dělo bez veškerých výtrţností. Osmým plukem pak obsazeny námořnická kasárna kde se nacházelo mnoho zbraní a pátý pluk s částí osmého nastupoval městem dále na štáb krepostí (pevností) kam se bolševici uchýlili.

Tento se nacházel proti nádraţní budově přes ulici na druhé straně anglické konzulstvo. Přiblíţivší naše jednotky byly uvítány palbou z oken kreposti. V ten okamţik začali střílet z anglického konsulátu na střeše umístění angl. námořníci ze strojních pušek, taktéţ Japnci, kteří byli v nádraţní budově načali palbu na štáb kreposti. Naši jelikoţ střelba z budovy nepřestávala přiblíţili se zadem k budově kamţ hodili několik bomb. Tyto po explozi způsobily poţár a tak byli nuceni bolševici zastavit střelbu a vzdát se.

Naše ztráty byly asi dva zabití a několik raněno z bolševické strany byly ztráty větší. Po odzbrojení bolševiků mezi kterými se nacházelo téţ dosti Maďarů, Němců i naši Češi coţ je smutný fakt byli tito pod stráţí odvedeni do ochrany k pátému pluku. V noci na to byl nad nimi vykonán soud.

30. června byl oddych a příprava na další operace.

1. července byl zahájen pochod na západ Vladivostoka, nejbliţší dvě staničky, Prvá a Druhá Rječka byly zároveň při obsazení Vladivostoka téţ obsazeny.

Jelikoţ naše vyzbrojení bylo různé (byly pušky ruské, japonské, staré jednoranové s olověnými koulemi, taktéţ i strojní pušky jichţ však byl nedostatek taktéţ nábojů do děl jsme vůbec neměli) byly předány ode všech částí osmého pluku ruské i jap. pušky pětiranovky druhému praporu který dělal předvoj. Ostatní části se musely uspokojit výzbrojí lecjakou, měli mnozí jednoranovky s olověnými náboji avšak malý počet 3 – 10 kusů na pušku.

Večer jel tzv. broněvik tj. lokomotiva před ní amer. uhelný vagon 4osový bez střechy. Uvnitř byl vyloţen praţci a mezi těmito a stěnou vagonu která byla plechová byl písek, aby kuličky nepřátelské nepronikly skrze.

Před tímto byl ještě jeden vagon platforma na které byl ţelezniční materiál (kolejnice, hřeby, podloţky, výhybky, nástroje apod.) pro nahodilou

107

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

opravu dráhy. Tento tedy jel zvolna ku předu a náš prapor ve vlaku asi 2 kilometry za ním.

Před kaţdou vesnicí neb stanicí se vylezlo a šlo se v řetězu ku předu po prohlédnutí baráku za stanicí se nasedlo a jelo se dále tak jsme bez překáţky dojeli aţ na 81 verstu od Vladivostoka.

Jelikoţ na 101 verstě je větší město Nikolsk Usurijský nebylo radno jeti dále a tak jsme vystoupili a večer za tmy dne 3. července jsme šli v řetěze směrem města. Přišedše asi na 10–12 verst od města zastavili jsme a udělali okopy však jen malé neb jsme věděli, ţe asi dlouho v nich nebudeme. Ač byl červenec vymrzli jsme za tu noc řádně neb jsme šli bez plášťů neb za dne bylo velké horko.

Celou noc se vysílaly přední hlídky, ale nic podezřelého se nenašlo. Ráno na úsvitě byl nastoupen pochod v řetězovém pořádku ku předu, avšak za nedlouho bylo slyšet střelbu ze strojních pušek i ojedinělé výstřely.

Toto se nám brzy vysvětlilo neb přes panující mlhu nebylo vidět ani na 20 kroků ku předu. Byly totiţ vyslány jako při kaţdém bojovém pochodu hlídky ku předu a tyto narazily na bolševický bronevik který stál v ohybu dráhy ku které jsme se z boku přibliţovali. Z obou stran bylo okamţité překvapení avšak bolševici zahájili ihned palbu naši jelikoţ měli jen pušky byli nuceni se ukrýt za kameny neb dráha v těchto místech probíhá mezi skalnatými břehy a tu jsme slyšeli české velení („Franto dej to výš“) totiţ aby hlaveň strojní pušky dal výše neb střílel nízko.

Po tomto objevu naši se stáhli blíţe k nám a i broněvik ulej zpět v tom však nastala mlha se zdvíhati a bylo vidět, jak bolševici kteří byli zakopáni po obou stranách ţel. dráhy pobíhají sem i tam. Po tomto objevu samozřejmě začala palba z obou stran. My kteří jsme byli na lesnaté stráni byli jsme ve výhodě avšak potud pokud jsme nepřišli na rovinu.

Tam bylo nutno postupovat opatrně neb bolševici měli nejen číselnou převahu ale i 3 broněviky a dělostřelectvo. My kteří jsme naladěni poměrně laciným vítězstvím ve Vladivostoku i cestou byli jsme nuceni omezit se pojednou na obranu. Přispěl sice třetí prapor a jiné oddíly našeho pluku ale proti silné kanonádě a střelbě z broněviku byli jsme bezmocní a tak odpoledne jsme dostali příkaz nepozorovaně se stáhnouti zpět. Toto se stalo a tak se ztrátou několika raněných i zabitých přišli jsme tam kam jsme došli den před tím. Bolševici nevím z jakého důvodu 108

BRK 2018

za námi nepostupovali a tak nerušeně jsme nasedli do vlaku a jeli jsme několik verst zpět. V noci byl silný déšť a tak jsme dobře spali aţ do příštího dne.

5. července dopoledne byla rozdána káva a hned nedlouho na to oběd a počal pochod na novo tentokrát však ve větším měřítku. Všechny tři prapory 8. pluku taktéţ i části nebojové a hudba kteří byli určeni dělat rozličné sluţby (nosit náboje, jídlo, případně raněné a p.). Mimo to byl přivezen i jeden kanón tento však později se ukázal nepotřebným. Mimo našeho pluku byl poslán i pátý pluk na obchvat aby za městem vyhodil ţelezniční most tak aby bolševické vlaky nemohly ujet. Tento plán však se nezdařil neb se neopatrností prozradili a byli nuceni bez výsledku ustoupiti.

My však prošedše několik verst v kolonách přibliţovali jsme se k našim včerejším okopům a tu bylo nutno býti opatrni. Proto jsme se rozvinuli v řetěz, avšak ještě jsme nebyli ani všichni rozvinuti kdyţ tu náhle počala silná pušečná střelba ze třech stran. Tato se stále stupňovala a jelikoţ bolševici měli delší linii neţ my a začali naše pravé křídlo obcházet bylo nutno stáhnout se poněkud zpět a tu prodlouţivše pravé křídlo šli jsme opět ku předu. Byl to dosti nemilý pocit neb kuličky hvízdaly ze všech stran a olověné které taktéţ u bolševiků byly plácaly do bahnité louky po které jsme postupovali aţ radost.

Mezi to náhle padlo několik ran z děl a tu jiţ bylo slyšet křik a nářek raněných, avšak zde se nenechalo dlouho rozmýšlet a tu přišedše asi na 100 kroků před bolševické okopy s křikem „hurá“ vtrhli jsme s nasazenými bodáky na bolševiky. Tito však nevyčkaje aţ na ně vlítnem vzali do zaječích nechavše mnoho ubitých na místě. V tomto okamţiku jsem byl i já raněn a tak jsem byl nucen jelikoţ mě krev zalévala obličej jíti zpět kdeţ jsem byl jedním bratrem obvázán a šel jsem zpět na obvaziště.

Cestou jsem viděl mnoho raněných našich vojáků a teprve na obvazišti jsem viděl tu spoustu raněných i umírajících a lékařské pomoci chabé neb nebylo ani dosti lékařu ani nosítek a ničeho. Viděl jsem, ţe v kaţdém ohledu jsme koukali na vše jako na dobrodruţství bez velikého uváţení.

Zatím naši zahnavše bolševiky aţ k městu pro nastalou tmu pronásledování zastavili a druhého dne vtáhli do města od bolševiků jiţ vyklizeného.

109

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Čest padlému bratru (foto z majetku Fr. Jelečka)

110

BRK 2018

Tam se nastěhoval 8. pluk do kasáren a části 7. a 5. pluku jaly se nepřítele dál pronásledovati. Ztráty při tomto boji byly dosti velké asi 300 raněných a zabitých (jen naše 7. rota měla 12 zabitých a 23 raněných) avšak na bolševické straně byly ztráty nejméně pětkrát větší, jen zabitých, které nechali leţet bylo kolem pětiset, co uvezli to se neví.

Já sám s ostatními raněnými byl převezen do Vladivostoku, kde jsme byli rozděleni. Těţce raněné do ruské nemocnice kde jiţ byli naši lékaři a personál ač téţ ruský, lehčí ranění do různých prozatímních nemocnic na anglický křiţák, na americký i japonský křiţák a do velkého přístavního skladiště americkými námořníky přizpůsobeného na nemocnici.

Sem přišel jsem i já. Byli jsme jiţ očekáváni personálem k ošetření určeným lékařem i námořníky. Po přijití byly nám ihned vykázaná lůţka která byla připravena z polních postelí na nichţ byly slamníky, bílá prostěradla i deky. Šaty i boty jsme ihned odloţili na připravené lavice tyto pak nám byly příští dny vyprány a desinfikovány. Spánek byl blahodárný po probdělé noci a rozrušen bojem a ráno jsme byli překvapeni kdyţ několik námořníků chodilo s mísou vody a mycími houbami a počali bratry budit a kaţdého mýt. Většina však tuto úsluţnost odmítla a umyli se sami po ukončení a převlečení do čistého prádla které kaţdému zároveň přinesli. Byla přinesena i snídaně tato se skládala z kávy nebo kakaa, moučníku, masitého pokrmu a zavařenin, trochu neobvyklá neb naší stravou k snídani bylo vţdy pouze čaj s chlebem.

Po ukončení snídaně přišel amer. lékař který všechny raněné prohléd, doprovázející jej personál zapsal stav zranění a teplotu změřil a potom byl klid avšak ne dlouho. Počaly přicházeti návštěvy: američtí námořníci i důstojníci, naši bratři a hlavně ruské obecenstvo, někteří s růţemi jiní pečivo, kuřivo, pamlsky a jiné. Nám sice to nebylo po chuti neb jsme jiţ před tím věděli co je láká – zvědavost. Taktéţ Američané přinášeli kuřivo sdostatek tak jsme nevěděli co dříve, jíst nebo kouřit.

Potom byl oběd taktéţ chutný s ovocem i kompotem neb čokoláda neb káva, večer taktéţ to byl obyčejný chod denní. Na druhý den přišel taktéţ generál Diterichs hlavní velitel fronta, sympatický člověk Rus. Přešel všechny lůţka kaţdému podal ruku a ptal se na stav rány i zdravotního stavu. Tak plynuly dny jeden za druhým a já jelikoţ moje zranění bylo lehké byl jsem propuštěn co uzdravený přešel do rekonvalescentu na Prvou Rječku.

111

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Zatím na frontě se postupovalo na Chabarovsk město od Vladivostoku 715 verst severně. Jelikoţ naše síly byly poměrně slabší bolševických a stálými boji unavené bylo nám slíbena pomoc spojenců. Počaly koncem července přijíţděti vojska spojenecká: francouzké, anglické, japonské i americké. Toto však mimo Japonců nebylo tak početné ač se hluku do světa nadělalo dost, prý pomoc Čechoslovákům.

Po nezdarech které je na frontě stíhaly ač i naše jednotky bojovaly byly povolány větší síly japonské a tak postupně byly obsazovány stanice jedna za druhou aţ i sám Chabarovsk byl bolševiky vyklizen a Japonci obsazen. Ţe se bojovalo bez ohledu na válečná pravidla vidno z toho, ţe naši hoši taktéţ i spojenečtí vojáci padší v zajetí byli někdy zvířecky umučeni.

Náš pluk zatím byl úplně staţen v týl a 15. srpna se přestěhoval do mandţuského městečka Buchedu kamţ i já ten samý den přijel z Vladivostoku. Taktéţ pátý pluk i ostatní části našeho vojska byly postupně staţeny z fronta a spojenci přebrali jej úplně a poznenáhlu celý likvidovali.

My zatím na našem novém stanovišti jsme ţili jak v garnisoně: cvičení, sluţba, nějaký manévr a p. V ten čas jelikoţ bylo nutno zvětšit počet muţů u san. hlídky i já se stal členem jejím.

Září 1918 4. jsme odjeli z Buchedu přes stanici Mandţuria, kde jsme dostali zprávu o spojení skupiny čechovojsk gen. Gajdy s naší pěší rozvědkou. Na stanici Habadalug jsme uvítali gen. Gajdu který jel do Vladivostoku. Přivítání bylo chladné neb naši voj. činnost podceňoval.

7. září příjezd do stanice Danzii která leţí na ruském území. Krajina pustá bezvýznamná, nedaleko nádraţí na malém vršku hřbitov kde je pochováno asi tisíc rak. uh. a něm. zajatců kteří v 15tém roce podlehli epidemii řádící v tamějším zajateckém táboře. Zajatci kteří zůstali ţivi postavili zemřelým pomník – německou orlici na vysokém ţulovém hranolu směrem do Německa.

8. září jsme odjeli do stanice Olovjanana, před samou stanicí přes řeku Onon byl shozen ţel. most (dva oblouky) atamanem Semenovem, který ač bolševici vládli v celé Sibiři drţel v tomto kraji svoji samovládu. Příjezd do stanice se děl po provisorním mostě vedle hl. mostu. Krajina 112

BRK 2018

i městečko Olovjanaja bez zajímavostí. Dřevěné baráky nečisté všude plno prachu a hnoje.

11. září odjezd přes stanici Agu kde bylo mnoho spálených vagónů do stanice Kaninskaja za níţ východně se dráhy rozdvojují na Amurskou a čínskou východní. Dále do Čity dosti úhledné město avšak taktéţ samý prach a v čas dešťů bláta k utopení.

Bez dlouhé zastávky přes stanice depovské Petrovský závod, Verchně Udinsk, Mirovaja kde začíná jízda kolem jezera Bajkalu.

Toto je asi 34 tisíc kilometrů čtverečných plochy podoby ledviny jejíţ jiţní břeh dráha v délce asi 300 km objíţdí. Okolí je vroubeno vysokými kopci porostlými lesy většinou borovými, méně listnatými, málo se objevuje strom kedr. V létě bývá často rozbouřené podzemními proudy a tu je plavba nebezpečná, v zimě zamrzá přes 1 m silným ledem ve kterém se tvoří trhliny neb se led rozstupuje aţ na 2 m šířky a několik km délky.

Hloubky dosahuje aţ 1800 m a leţí 300 m nad hladinou moře. Dráha probíhá 38 velkými tunely a několika krátkými a u st. Bajkal končí. Na st. Bajkal jsme si prohlédli parník Bajkal, který byl našimi za pronásledování bolševiků kteří na něm proti našim operovali spálen. Dříve slouţil pro přepravu celých vlaků přes jezero, dokud nebyla postavena dráha kolem jezera.

15. září jsme přibyli do st. Irkutsk většího sibiřského města dosti úhledného s mhohými kostela a dosti čilou frekvencí. Tentýţ den jsme odjeli do Vojenského punktu 7 kilometrů od města kde jsme vystoupili z vlaku a nastěhovali se do voj. baráků avšak za 2 dny jsme opět nasedli do vlaku a 17. jsme jeli dál a při projezdu bez dlouhých zastávek jsme 25. přibyli do st. Omsk kdeţ jsme měli příleţitost se vykoupati. Avšak do města které leţí severně asi 2 km kamţ z hlavního nádraţí vede odbočka jsme se nemohli pro zákaz podívati. Toto se později stalo hlavním městem sibiřské vlády. 27. záři odjezd přes řeku Irtiš do st. Čejlabinsk odkudţ za několik hodin jsme odbočili na spojovací dráhu k Jekatěrinburku. Město má dosti velké široké ulice, velké náměstí které bylo celou dobu našeho válčení sídlem našich vrchních úřadů a druhé divise. Po krátké zastávce odjeli jsme na rozjezd Antovskoje.

113

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Říjen 1. října odjezd z Antonovky do st. Šajtanka. Přijíţdějíce ke stanici byli jsme zadrţeni jezdcem který zvěstoval veliteli ţe bolševici nastupují na vesnici a nádraţí. Ihned jsme byli z vagónů venku a po krátkém pochodu směrem kde měli bolševici nastupovat uzřevše tyto ani v řetěze v počtu asi 500 rozvinuli jsme ihned proti nim řetěz toto počínáni byvše zpozorováno bolševiky tyto tak polekalo, ţe po několika ranách z našich řad dali se na zpátečný útěk zahazujíce zbraně, pláště a p. Taktéţ asi 4 byli zraněni a námi vzati do zajetí. Tak jsme zůstali na kraji lesa kamţ utekli do večera a potom jsme šli domů do vlaku který mezi tím byl odtaţen do st. Šajtanka. Vyspavše se v pokoji šli jsme změnit 1 prapor našeho pluku který den před tím změnil 3tí pluk, který obléhal město Niţní Tagil.

3. října byl po vykonání rozvědkami zvěsti jak je nepřítel rozloţen útok na přední stráţe které po krátké přestřelce utekly do města. Postup lesem byl dosti nepříjemný pro mnoho mrtvol bolševiků, které byly skoro nahé a v rozkladu obletované spoustami vran.

V těchto místech bylo totiţ několik bojů bolševiků s našimi při čemţ naši jim nanesly vţdy velké ztráty. Zmocnivše se mostu přešli jsme tento a udělali jsme si okopy v nízkém podrostu na stráni proti nádraţí a městu.

Mezitím co my jsme zaměstnávali bolševiky jichţ byla celá divize v tomto městě dle odhadu asi 10 tisíc, nás jen 2 prapory asi 1 tisíc muţů byl vyslán třetí prapor velkou oklikou do týla vzav ssebou i první prapor tak, aby nás zůstalo asi 5–6 set. Byli jsme sice podporováni dvěma broněviky avšak 4. řijna ráno, kdy jsme měli učinit s pomocí těchto na město útok byl tento první broněvik první bolševickou ranou učiněn k boji neschopným a teď to nastalo. Pušečná střelba, ze strojních pušek, z děl se ozývala celý den aţ asi do 4 h odpoledne kde obchvatné naše části vpadly do zad bolševikům.

Tito ač proti nám byli ve velké přesile a do nás stříleli tak ţe nebylo moţno se ani hnout při čemţ jsme měli ztráty byli tímto nenadálým útokem tak překvapeni ţe se dali do zmateného útěku, zanechavše mnoho vozů se zásobami na stanici i po celé trati kudy chtěli dle všeho dělati ústup. A tak jsme vkročili k večeru do města kdeţ jsme se ubytovali v nádraţních barácích. Druhý den jsme si prohlédli město a místa kde 114

BRK 2018

byly svedeny boje, zde leţelo mrtvol jako dříví. My sami měli 8 mrtvých a 45 raněných z toho naše 7. rota 2 raněné.

6. října ráno v šest hodin jsme nastoupili pochod na st. Laju 6., 7., 8. a strojní pušky asi ve dvě hodiny jsme byli uvítáni palbou zástav bolševiků, tyto po našem útoku utekly. My jsme rychle postupovali za nimi a bez boje obsadili stanici. Druhý den byla obsazena ves Laja.

10. října jsme byli změněni ruskými vojáky gen. Pepelajeva a odjeli jsme zpět přes Jekatěrinburk na vedlejší odbočku dráhy a po vystoupení na st. Šamary postupovali jsme aţ ke stanici Kordon kdeţ jsme vyměnili 10. pluk a část 6tého. Stanici jsme po velkých přestřelkách vzali dále jsme postupovali na 59. rozjezd, který jsme taktéţ vzali a po očištění okolních vesnic jsme byli vyměněni Uralskou divisí (ruskou) a 28. jsme odejeli z Kordonu a přijeli jsme do Jekatěrinburku.

Listopad Rušný byl listopad. Prvního jsme odjeli do Kamyšlovy na dráze Jekatěrinburk – Omsk, kam jsme dojeli druhého. 3. listopadu jsme se stěhovali do dívčího gymnasia avšak jelikoţ části které nás vystřídaly (ruské) ukázaly se k boji málo schopné a bolševici opět nastupovali byli jsme nuceni nasednout a šestého jsme jeli zpět.

10. jsme dostali (5., 6., 7. a 8. pluk) plukovní prapory na něţ se přísahalo Čes. Slov. republice. Přítomen gen. Syrový, Gajda, ruští generálové a důstojníci s čestnými stráţemi, spojenečtí zástupcové, zastupitelstvo města a mnoho publika. 12. 11. odjezd na st. Šumary, 15. příjezd, 18. odchod (7. rota a 3. ruská) na levou stranu od dráhy na Molelský závod který po krátkém boji byl 20. vzat. 21. aţ 30. zástavy a výzvědná činnost.

Prosinec V prosinci od 1. do 19. opět zástavy a výzvědná činnost při čemţ kozáci 10tého udělali útok na Tatarskou Birnu bez výsledku. Velká nespokojenost mezi muţstvem a kaţdá zmínka o frontě vyzněla v poznámku „do bot“. Delegace vyslána k ministru Štefanikovi který k nám přijel by se sám přesvědčil jaké poměry zde panují a příp. nás měl odpravit domu dostala na vyrozuměnou by se vzal ještě Kungur (na trati Perm – Jekat) a naše bojování zde v Rusku bude ukončeno. A tak po dlouhém cestování po neschůdných cestách a lesích po několika přestřelkách byl dne 25. vzat Kungur.

115

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Foto z majetku Fr. Jelečka

116

BRK 2018

Leden 1919 Celý čas aţ do 17tého ledna 1919 bylo nedorozumění mezi muţstvem a představenými. Tito se bojů odříkali s poukazem, ţe naše úloha na frontě je ukončena, poslední chtěli ještě dále ač i u nich bylo dosti případů nechutě k dalšímu bojování. A tak po několika bojích byvše vystřídáni ruskými částmi nastoupili jsme pochod zpět do vlaku, který stál na rozjezdu No 61. Dne 22. ledna byl odjezd zpět na Jekatěrinburk kdeţ jsme do 30tého pobyli prohlédnuvše si město naši výstavku která se těšila velké návštěvě našich i ruského obecenstva a potom ten samý den 30. ledna jsme jeli dále přes Kamyšlov kamţ jsme přijeli 31. Zde jsme se zdrţeli 12 dní které jsme pouţili k vycházkám návštěvám biografů a p.

Zima poněkud povolila: 30–35 kdeţto na frontě bylo 40–45. Únor 12. února odjezd z Kamyšlova přes Tjumeň – Vagaj – Imiš – Kolumzino do Omsku odkud dále po sibiřské dráze přes Kansk – Barabinsk – Čulimska (řeka Ob most 375 sáţeň) – Novonikolajevsk – Tajga kdeţ jsme přijeli 20. února. Zde jsme měli delší odpočinek a čistění oděvu dále jsme podnikali procházky a navštěvovali tamější „kino“, kdeţ naši hoši se učili tancům ruským a tak naše pluk. hudba zde uspořádala dva symfonické koncerty které byly dosti mistrně sehrány.

Březen 6. března jsme odjeli (7., 8. a 2. kul. rota) do Tomska 85 km severozápadně Tajgy k ochraně nádraţí, depa a výzvědné činnosti neb zde bylo bolševické středisko se silnou organizací. Město samo bývalo hlavním městem Sibiře je zde universita a jiné školy, více kostelů pěkné ulice a náměstí avšak jako všechny sibiřské města mimo Vladivostok bez elektrické dráhy. 18. března přijel 7mý pluk který nás měl změnit.

V noci na 19tého byla vyslána rozvědka v síle 3 lidí tak jak i my činili na obchůzku v okolí nádraţí byla však zákeřně napadena a ubita. Jelikoţ se dlouho nevracela byla vyslána druhá rozvědka která našla jiţ jen ztuhlé mrtvoly ve sněhu i se zbraní, po pachatelích přes to, ţe se zahájilo pátrání ani sledu.

19. března odjezd do tajgy zpět kdeţ jsme konali ochrannou sluţbu.

V prázdné chvíli se navštěvoval klub strýčka z Ameriky. Ten provozovali američtí občané kteří původně byli vysláni na začátku vojny do Ruska by 117

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

v týlu těchto pečovali o zábavu a poučení ruských vojáků kteří po delším pobývání přibyli do týlu na zotavenou. Po rozvratu fronty při našem odjezdu se k nám připojili a zůstali u nás aţ do konce (1920) zakládajíc u jednotlivých částí a pluků čajny, kluby, hřiště, kde se pěstoval sport (kopaná, hry a p.).

V takovém klubu, který byl i v Tajze zřízen byly pořádány ruské tance, divadla, přednášky a p. mimo druhé místnosti kdeţ se prodávaly laciné cigarety, čokoláda, káva, čaj, pečivo, uzenina a p. mimo velkého výběru obrázkových amer. časopisů, ruských i českých novin, gramofonu, šachů a p.

Duben 10. dubna odjezd z Tajgy do st. Ačinsk kde jsme změnili 11. p. pl. který odjel na výpravu proti povstalcům, kteří napadali trať i vesnice s mírným obyvatelstvem loupíce a vraţdíce tyto. Městečko samo leţí asi 2 km od stanice (jiţně) bez průmyslu kdeţ bylo hodně rak. i něm. zajatců kteří proti nám štvali obzvláště ţidovské obyvatelstvo které veškeren obchod alespoň většinou má ve svých rukách po celé širé Rusi. Zde právě vypukla nespokojenost a to u všech pluků a částí které byly rozloţené od Omska do Irkutsku po ţel. dráze k ochraně této. Příčin bylo dosti: předně rozličné příkazy na utuţení poslušnosti, oddalování důstojníků od muţstva, nejasná situace našeho odjezdu domů aj.

Proto u všech částí a pluků byli zvoleni zástupci kteří měli odjet do Jekatěrinburgu a tam s představitelem naší vlády B. Pavlů měli ţádosti a stíţnosti vyřídit. Toto se téţ stalo avšak Pavlů při předporadě prohlásil, ţe jedná dle příkazu vlády a my ţe jsme vojáci a máme poslouchat.

Proto byla zástupci naších částí vypracovaná resoluce která byla odeslána naší vládě. Tato zní: Jekatěrinburg 12/4 1919 Vládě Čes.-slov. republiky: Československé vojsko na Rusi posílá svému národu a jeho vládě srdečný pozdrav.

Ač jsme byli vţdy nepřátelé války, přece vzali jsme zde v Rusku dobrovolně do ruky zbraň bysme sobě a své vlasti dobyli stracenou svobodu. Přes nepřízeň starého carského reţimu vstupovali jsme dobrovolně v řady rus118

BRK 2018

ké armády a snášeli trpělivě všechny ústrky v naději na konečné vítězství.

Jiţ tehdá pracoval v našich řadách demokratický duch a bratrská kázeň.

Po velké ruské revoluci naděje na vítězství práva a svobody ještě více vzrostla. V té době četli jste první zprávy o bitvě u Zborova, po níţ násl. boje u Podhajce, Velikých hájů a Tarnopola. Opuštěné hroby našich hrdinů v okolí Cerové jsou důkazem naší lásky k svobodě, volnosti a bratrství.

Po likvidaci ruské fronty nezstráceli jsme naději na utvoření nové fronty proti našemu odvěkému nepříteli. Leč hanebný Brest – Litevský mír zničil tyto naděje. Rozhodli jsme se tedy na pokyn prof. Masaryka odjeti do Francie a bojovati po boku spojenců za svobodu.

Různými intrikami nepřítele mělo být zabráněno našemu odjezdu do Francie a tak znemoţněn boj proti našemu odvěkému nepříteli. Vstali jsme svorně jako jeden muţ na obranu naší existence proti těm, kteří snaţili se nám škoditi a zvítězili jsme. Našeho boje pouţily všechny vrstvy národa ruského proti teroru ze strany nepřítele a my pak cítili mravní povinnost neopouštěti Sibiř dokud tato alespoň se nesorganisuje.

Chtěli jsme tedy pomáhati bratrskému národu ruskému, aby si mohl zbudovati svobodnou, demokratickou republiku s níţ by se mohl úspěšně rozvíjeti. Rozhodli jsme se k tomu tím spíše, ţe jsme museli tenkrát předpokládati, ţe za frontou bolševickou se skrývá nástup německého imperialismu. Byli jsme přesvědčeni, ţe pro svůj národ bojovali jsme stejně na Volze jako by tomu bylo ve Francii.

Avšak zatímco jsme byli na frontě, chopila se za našimi zády vlády reakce a jeţto na západě byl jiţ poraţen německý imperialismus, my vysílení velkými oběťmi seslabení a sklamaní předali jsme frontu ruskému vojsku a odešli v týl.

Bojíme se aby nám jednou historie nevytýkala, ţe jsme naší přítomností v Rusku podporovali vládu, která neodpovídala našemu pol. přesvědčení a šla by proti zájmům ruského lidu.

Proto chováme v srdci vřelou touhu vrátiti se k Vám, našim rodičům, ţenám, dětem, bratřím a sestrám. Nevyhýbáme se boji a bude-li toho ţádat zájem národa jsme ochotni poloţiti své ţivoty, tak jak je poloţili naši bratři u Zborova, Tarnopole, Kieva, Bachmače na březích Volhy v horách Uralských na širých pláních chladné Sibiře. Zanecháme zde mnoho hro119

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

bů bratří, jejichţ jedinou touhou bylo spatřiti a políbiti jen jednou ještě drahou zem. Mnozí padli v boji s nepřítelem, jiné skolila v hrob zákeřná nemoc. Pětiletým strádáním otřeseno bylo velice naše zdraví a čím delší bude pobyt zde, tím hroznější budou naše ztráty nejen fisické ale i mravní.

Ruská revoluce, jiţ proţívali jsme zde spolu naučila nás mnohému. Naučili jsme se zde váţit svobody a ţárlivě střeţiti všech demokratických zřízení.

Naše malá druţina z níţ vyrostla samostatná armáda jsouc stavěna do nepříznivých často poměrů a nepochopujícího prostředí měla od začátku svůj zvláštní charakter a lišila se podstatně ode všech obávajících armád stavěných více méně dle starých starověkých vzorů. Náš voják musel býti nejen vojákem, nýbrţ i občan. Jemu scházelo to co měly všechny armády – organisovaný státní aparát. A proto musel si tento sám od sebe utvořiti.

Tak povstalo O. Č. N. R. a druhé dem. orgány. Tyto organizace staraly se nejen o vzdělání našich bratří nýbrţ často a to cestou z Ukrajiny na Sibiř obstarávaly našemu vojsku potřebné zásoby potravin a oděvů. Na tyto instituce vyrostlé čistě z potřeby a nemající nic společného s bolševickými „sověty“ byli jsme hrdi a střeţili jsme je velkou ţárlivostí.

Ony byly nám jaksi částí samosprávy pro kterou jsme dobrovolně vstupovali do armády a kterou jsme ţádali pro celý národ.

Ony nahraţovaly nám veřejnost, byly pro nás kontrolou veřejného mínění v naší daleké odloučenosti a v úplném osamocení nahraţovaly nám tisk, parlament, pol. organisace slovem to co se v demokratickém zřízení nazývá občanský svoboda. My byli plodem toho výjimečného poloţení kde právo s poviností občana i vojáka splývaly v jedno.

Ony byly dokumentem toho, ţe nejsme vojskem koloniálním, ţe nejsme nástrojem jednotlivců slouţících bezmyšlenkovitě za zájmy cizí, nýbrţ ţe náš boj je vyjádřením vůle národa touţícího po svobodě, ţe náš boj je bojem nezištným, bojem za ideály.

Dobytím samostatnosti našemu národu a utvořením vlády doma, bohuţel těţké, pro nás od vlasti vzdálené nedostatku spojení, ţijíce kolikaletou tradicii, ţijících v týchţ poměrech jako před rokem, ba více, v poměrech daleko horších cítíme a jsme přesvědčeni, ţe potřebujeme určitých autonomních zřízení, která nám nahradí veřejnost, jsou pro nás kontrolou 120

BRK 2018

veřejného mínění a zárukou občanských práv. Těchto zřízení potřebujeme tím spíše, ţe zde na Sibiři stojí nám v čele lidi, jichţ politické přesvědčení neshoduje se s pol. přesvědčením ohromné většiny čes.-slov. občanů na Rusi a jimţ proto nedůvěřujeme.

Proto pokud nebudeme míti přímého spojení s Vámi a dokud trvá vymíněnost našeho postavení, ponecháme si ty instituce které se nám vţily a odpovídají našemu postavení.

Viděli jsme dobývati svobodu krví a sami jsme za ní krváceli. Prošli jsme trpkou zkouškou a tato učinil z nás vojáky povahy zcelené.

Svůj národ jsme milovati nepřestali, ba naopak, naše láska k němu a touha po rodné zemi stává se stále větší a větší. Milovali jsme Vás, pro Vás jsme strádali a nyní touţíme na Vás horoucně.

Pomozte nám bysme po dlouhém a těţkém boji po tolika útrapách tělesných i duševních mohli konečně spatřiti naši svobodnou krásnou vlast a dále pracovati na mírovém vývoji naší svobodné demokratické republiky.

Za Československé vojsko na Rusi na jeho II. sjezdu shromáţdění volení zástupci.

PODPISY

Resoluce 8. čes.-slov.-slez. pluku Bratří!

V přítomné době, kdy téměř všechen národ snaží se přejíti od strašných pout dlouhé, neslýchané dosud války ke klidnému životu v míru a pokoji, hrdý národ náš snaží se dáti doma své dědictví v pořádek, desetitisíce jeho synů v Sibiři pohlíží teskně s bolestí a nedůvěrou ve vlastní řady.

Seznali že veliká historická doba přešla přes nás beze všech známek, že zůstali malichernými, nicotnými až po dnes. Zamkli nám ústa, abychom nemohli mluvit, vzali nám tisk, abychom nemohli psáti, skonfiskovali čechoamer. noviny abychom nesměli mysliti, nepostarali se dosud, abychom docílili alespoň písemného styku s domovem,

121

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

s bytostmi které jsou nám tak drahé a o nichž tak dlouhou dobu nemáme žádných zpráv.

Tak vyhlíží český dobrovolec, jenž do dnes dodržuje i nadále se bude podřizovati vnitřní disciplíně. Československé vojsko odpovědělo nedávno na zvýšení svého služného hromadným odmítnutím, nežádalo o zvýšení ani slovem, považovalo a považuje je za dosud zbytečné, vzhledem k finančnímu zatížení naší vlasti doma, jak nedávno bylo poukázáno v Deníku č. 96 ve článku o rozpočtové debatě.

Důvod uveden plnomocníkem čes.-slov. vlády Boh. Pavlů v Mariinsku, že prý zvýšení bylo provedeno následkem zvýšení valuty byl na místě jako nesprávný vyvrácen.

Vy jste bratři svými podpisy odepřeli zvýšení svého služného, souhlasili jste, že rozhodnutí ponecháte sjezdu který uzná, je-li to třeba či ne.

A my zvýšení nežádáme, uvědomění, že všechny výlohy ať nutné či zbytečné musíme zaplatit my i náš beztak strádáním zmučený lid z krvavých mozolů svých dlaní.

Děláme dosud něco neobvyklého – zvýšení služného u všech armád dosud stávajících, brání se první snad jen naše armáda. Na Vás samotných jedině spočívá, proděláte-li tuto zkoušku čestně, dovedete-li státi za svým podpisem a slovem, ukážete-li se dostatek silnými proti nástrahám se stran některých bří důstojníků, kteří útočí na Váš charakter, odvolávajíce se na to, že prý byl na Vás páchán teror, že zvýšené služné přijali bratři u té či oné části apod.

Dokážete to? Ano! My věříme, že dokážete. Snad jsou mezi Vámi jedinci, kteří se třesou na těch několik desítek, jež by obdrželi za několik měsíců. Ale ti nepadají na váhu budou se rdít studem, že porušili jednotu vojska.

Věřte, že prohlášení s Vaším odepřením zvýšení služného jdou s Vašimi podpisy do zemí Československých.

Nezapomínejte, že do vlasti jdou jak svědčí Deník o Vás hrozné zvěsti! Víte, že na tom je mnoho pravdy trpké ač 122

BRK 2018

jsme si vědomi zprávy že jsou příliš jednotvárné, Ale tolik je jisto, že tímto svým přímým odepřením ukážete se doma naším v lepším světle, než jak jste byli líčeni dosud.

Vytrvejte! Ukažte dosti silné vůle, všechny nástrahy chystané na Vás br. důstojníky odmítejte. Proč tito tak činí, proč přičiňují se tak horlivě o vyplnění tohoto příkazu?

Bratří! Může být někdo z Vás pro nevyplnění tohoto příkazu souzen, odsouzen a trestán? Ne! Nás všechny by daleko lépe uspokojilo zaručená a podrobná zpráva, jek je postaráno doma o naše rodiny. Shledání s nimi jeví se nám dnes opět do nedozírna oddáleným a tuto dobu nám nenahradí ani desateronásobné zvýšení požitků dosavadních.

Dáno 20. května 1919.

Sbor důvěrníků rot a oddělení celého 8. pluku na st.

Mariinsk.

(Resoluce byla všemi br. podepsána).

Zvolen delegát, který resoluce vzal ssebou na sjezd do Irkutska. Tento však nebyl dovolen a po výtrţnostech které některé části tam způsobily byli delegáti internováni.

Květen První květen byl oslaven tichou a důstojnou slavností. Všechny vozy (vagony) byly vyzdobeny zelení a práporky i podobiznami prof. Masaryka aj. V deset hodin byla slavnostní přednáška br. 7mé roty Šuly který poukázal na význam prvního máje a světové demokracie. Po ukončení byla provolána sláva naší republice i prof. Masaryku a zapěna píseň „Pryč s tyrany a zrádci…“.

Odpoledne fotografování jednotlivých ozdobených vagonů. Večery pak byly tráveny v klubu u strýčka, kde se pořádaly divadla, tance, všeliké hry a čtení různých časopisů. 8. května byl usmrcen lokomotivou des. J. Skála jdoucí na procházku po trati.

12. byl pohřeb br. Skály při doprovodu hudby 11tého pluku který byl taktéţ posádkou v Ačinsku. Průvod byl doprovázen mimo hudby čestnou 123

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Vyzdobené vagony na 1. máj 1919, zde K. H. Borovský (album Fr. Holého)

124

BRK 2018

stráţí, důstoj. sborem 8mého i 11tého pluku mnohými bratry a na konci baterie dělostřelectva. U města byl očekáván hudbou a čestnou setninou 30tého sibiřského rus. pluku a zástupy rusk. obecenstva. Nad hrobem pak byly velitelem roty a br. Šulou promluveny řeči a za salvy čestné stráţe rakev spuštěna v hrob.

V ten samý den přišla zpráva o úmrtí gen. Štefanika. Byl vyhlášen 14ti denní smutek a vyvěšeny smuteční prapory. 25. května byla slavnost osvobození města od bolševiků které se zúčastnily i naše dvě roty (1 roční výročí). Po dlouhých ceremoniích před kostelem na náměstí byly ruské i naše roty taktéţ i skauti (hoši) odvedeny zpět na druhý konec náměstí a potom šly zpět v defilé domů. Červen 5tého června bylo otevření gorodského (městského) sadu při účinkování ruské voj. hudby která jako všechny jiné se skládala z většiny zajatců. Účast našich velká neb se i tančilo a to naše hochy táhlo. 14. června sokolské cvičení 2. praporu 8mého pluku za účasti pluk. hudby. Bratři se ukázali, ţe i přes velké strádání které proţili i za krátkou dobu ku nacvičení jsou schopni dobré ukázky.

Návštěva byla dosti početná ač k večeru přišel déšť a slavnost byla předčasně ukončena. K večeru projel vlak gen. Ţanina do Irkutska v záleţitosti delegátů kteří byli ode všech části v Irkutsku kdeţ se měl konat sjezd, avšak nebyl povolen a byly výtrţnosti. 18tého byli delegáti v průvodu výzvědné roty 4. pluku odesláni do Vladivostoku kdeţ měla delegace z vlasti která byla očekávána rozhodnout o jejich záleţitosti.

Počal vycházet časopis „Na Stráţ“.

19. června byl zbytečný poplach ţe jsme přepadeni šajkami (povstalci).

25. června odjezd na st. Krilovo kdeţ se měla nacházet šajka avšak nic podezřelého se nenašlo. Tito se drţeli dále od trati kde znepokojovali obyvatelstvo. 27. odjezd z Krilova zpět do Ačinska. Červenec 1. července odjezd na st. Krilovo a 3. dále do Bogotolu odkudţ byly vyslány roty i dělostřelectvo na pronásledování šajek. 4. návrat do st. Bogotol a 5. odjezd zpět do Ačinska.

125

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

6. července byla slavnost Upálení Mistra Jana Husi. K večeru shromáţdily se veškeré naše části posádkou na st. Ačinsk na louku pod městem kde byla zapálena hranice a pronášeny řeči o J. Husovi. Pak zapěny písně „Hranice“ a „Kde domov můj“ a nastoupen zpáteční pochod na nádrţí.

Celou dobu v Ačinsku konala se ochranná sluţba dráhy a mostu přes řeku Čulim.

10tého odjezd do st. Mariinsk kde se nacházely ostatní části našeho pluku.

Srpen 4. srpna odjezd na st. Bezikulskaja (výzvědná činnost a ochrana dráhy).

7mého výprava proti povstalcům přes vesnice Tjimeňou, Pravdu, Pěščanku do vesnice Ukolná kde jsme přenocovali.

8. července jsme se přepravili po lodičkách přes řeku Kiju skrze lesy vedeni ruským vesničanem abysme vpadli v týl bandě která byla ubytována ve vesnici Aleksandrovka. Tito byvše zaměstnáni 11. rotou přes řeku na přívoze část jich byla ještě ve vesnici při ranním čaji. My jsme se přiblíţili aţ do samé vesnice a tu tito byvše tak nenadále překvapení sedli na koně a rychle ujeli. Byli sice odstřelováni našimi avšak ztráty u nich nebyly zjištěny mimo dvou koní které jsme sebrali sebou. Pak jsme po krátkém odpočinku šli do vesnice Michajlovky kde jsme se spojili s 11tou rotou, pěší rozvědkou a asi 60ti jezdci od dělostřelectva. Potom jsme se přepravili po pramici na druhý břeh kdeţ nás čekaly povozy které nás odvezly do vesnice Blagověščenskoje kde jsme přenocovali.

9tého ráno jsme nasedli na vozy a jeli zpět na stanici Bezikulskou. 19. nás vystřídala 9tá rota a my jeli zpět do Mariinska.

Září 1. září odjezd na st. Suslovo východně od Mariinska kde jsme vystřídali 12tou rotu.

17. jsme dostali směnu 8. roty.

27. září přijela do Mariinsky „delegace z vlasti“ s poslancem J. F. Krejčím v čele.

28. září přehlídka všech částí které se shromáţdily na louce za Mariinskem kdeţ posl. Krejčí měl řeč. Odpoledne pak někteří členové delegace mluvili o poměrech ve vlasti.

126

BRK 2018

29. září odjezd delegace na západ kde byly další části. Říjen 3. října odjezd na st. Bezikulskaja na směnu 9té roty. Výzvědná činnost.

11. října slavnost 5ti letého výročí zaloţení „Druţiny“. Po celou dobu výzvědná činnost. Ve volné chvíli jsme chodili na houby, divoký rivíz a v blízkém rybníku jsme chytali štiky asi 1 kg těţké.

28. října jsme slavili první výročí ustanovení Československé republiky.

Rota se shromáţdila na prostranství u nádraţí kde promluvil velitel praporu kap. Tusek. Po řeči byla provolána sláva republice i prof. Masarykovi.

Listopad 10. listopadu jsme dostali směnu 9té roty a odjeli na st. Mariinsk.

13tého jsem jel do kursu zdravotních poddůstojníků do druhého sanitního vlaku do Novo-Nikolajevska.

16. jsme odjeli z Novonikolajevsku na východ neb tou dobou začala naše evakuace na východ. Taktéţ náš pluk odjel z Mariinska do Irkutska na směnu 1. pluku který odjel do Vladivostoku aby se nalodil a jel domu.

My pak dojíţděli postupně od jedné stanice ke druhé aţ do st. Poloviny.

Prosinec 24. prosince příjezd do Poloviny kdeţ jsme delší dobu stáli neb nám bylo nutno nechat přejet pluky a části druhé divise u kterých bylo více případů onemocnění tyfem a jinými nakaţlivými nemocemi kteříţto byli předáni druhému sanitárnímu vlaku.

25. jsem odejel ke své rotě, která stála ve st. Vojenný gorodok 100 verst vzdálené st. Poloviny východně. Ten samý den jsem jel zpět do kursu kdeţ jsem byl aţ do 15. ledna 1920 kdy jsme měli zkoušky a byli rozesláni ke svým částem.

Bylo nás celkem od celé divise 32 (jeden zemřel na tyf). Jelikoţ zemřelo dosti lidí bylo pořádáno několik pitev. Přednášky které se konaly v am. vagonu dotyčného vlaku byly velice poučné. Přednášející byli: Dr. Janzák (major), medik Stohr (příslušník Němec), šikovatel Makalaš a poručík lékárník.

127

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

25. prosince byl svrţen Kolčak a jeho vláda tuto převzali do rukou eseři (ruská pol. strana). Převrat se stal bez boje při nepřítomnosti adm. Kolčaka který byl tou dobou s několika vlaky vojáků a zlatým pokladem páčící se kolem 1 miliardy rublů v Krasnojarsku. Dozvěděv se co se v Irkutsku stalo chtěl jeti zpět avšak jelikoţ místní obyvatelstvo chovalo se proti němu nepřátelsky převzalo jej naše vojsko i s ministry a zlatým pokladem do své ochrany.

27. jelikoţ tzv. junkeři nechtěli uznat esery nastal boj který dopadl pro poslední vítězně. Přibyli sice téţ „broněviky“ Atamana Semenova který byl do té doby neobmezeným vládcem v Zabajkalsku avšak ani tyto jiţ junkery nezachránily. A tak rok 1919 učinil konec vládě adm. Kolčaka který neměl síly a schopnosti neb jestli měl špatné lidi kolem sebe kteří nemohli dát lidu to po čem touţil. A tak z lidovlády, která se na začátku utvořila ku které my však důvěry neměli stala se hrůzovláda.

Rok 1920 Byl ve znamení evakuace, odpravení našeho vojska do vlasti. Této byly ze začátku činěny veliké překáţky. Náš týl jelikoţ ruské vládní vojsko které stálo proti bolševikům bylo zčásti rozbito, zčásti zajato a zbytek se rozběh byl přístupen bolševickému předvoji. Rozpoloţení bylo takové: první pluk ve Vladivostoku, další pluky na cestě z Irkutska do Vladivostoku, druhá divise západně Irkutska a třetí kolem Krasnojarska. Týl náš tvořily části vojsk utvořivší se během našeho pobytu na Sibiři a v Rusku: Rumuni slabý pluk, Lotyši taktéţ, Jihoslované a Srbi téţ něco kolen jednoho pluku a na konec divise Poláků, kteří tvořili poslední část vojsk.

Tito se ukázali jako vţdy nespolehliví. Dokud jsme byli na Sibiřské dráze dělali hrdiny arciť nad bezbranným obyvatelstvem avšak jak se ocitli v blízkosti nepřítele stali se zbabělci a tak byvše napadeni bolševiky po několika malých přestřelkách se vzdali v Krasnojarsku bolševikům začeţ je stihl zaslouţený trest. Veškerá zbraň, zásoby potravin a lepší šaty jim byly odebrány a tito pak jako zajatci částečně byli zasláni do tábora v Krasnojarsku částečně na uhelné doly na práci. Ţe měli ţivot krušný je na bíledni.

Naše části ztrativše takto celou divisi (4 pluky) byly nuceny společně s Lotyši a Jihoslovany zahájit boje proti bolševikům. Po zničení několika mostů a nádraţí uznali bolševici, ţe takto s námi nic nepořídí obzvláště 128

BRK 2018

kdyţ jsme měli i adm. Kolčaka ve své moci i zlatý poklad, který bolševiky nejvíce lákal a proto začali s námi vyjednávati a konečně po dlouhých poradách byl uzavřen 7. února mír s hlavními body: Předání adm. Kolčaka sov. vládě která mezitím přešla v Irkutsku od eserů do rukou těchto, předání zlata při opuštění posledního našeho vlaku z Irkutsku sov. vládě. Odjetí našich vlaků nejrychleji co moţná, při pomoci sovětských zástupců kteří mají být připuštěni mezi naše vojska. Naopak náš zástupce bude vyslán k předvoji bolš. vojsk. Vzdálenost našich posledních vlaků od bolševického předvoje jedno ţel. depo = 100 verst, tyto mimo jiné body kterých bylo 17 bylo od naši i bolševické strany podepsáno a ihned v platnost uvedeno.

Mezitím na druhé straně východně od Irkutska kde měl svoje panství Semenov podporován Japonci činil nám všemoţní překáţky v našem odjezdu neb věděl, ţe odjezdem našeho vojska padne i jeho vláda. Tu bylo nutno zakročit řádně a tak naše vedení dalo mu ultimátum: buďto volně naše vlaky propustí na východ aneb my si to vynutíme násilím.

A tu se taktéţ ukázalo, ţe české vojsko je dosud tak obávané jako při našem vystoupení 1918 roku. Byly totiţ ihned části první divise pohotově a nastoupily vojenským pořádkem ku předu. Byl odzbrojen semenovský broněvik a nějaké pěší části a tak vidouce Semenov ţe to ţertem nemyslíme, přistoupil na vše a naše vlaky se zas pohybovaly volně na východ. Únor 7. února bylo podepsáno příměří s bolševiky a ten samý den byl adm.

Kolčak, min. Pepelajev a ještě jiní v Irkutsku po rozsudku rev. soudu zastřeleni.

9tého bylo obsazeno našimi částěmi předměstí Irkutsku Glzgov které bylo obýváno ponejvíce zřízenci ţel. dráhy. Přicházely totiţ zbytky vojsk gen. Kappela který po likvidaci fronty pěšky podél dráhy šel v Zabajkalí kdeţ se hodlal spojit se Semenovem. Jelikoţ bylo nebezpečí, ţe bude nastupovat na Irkutsk bylo toto předměstí vzato pod naši ochranu aby ţádné vojsko tam nevstoupilo. Toto se však nestalo neb Kapelovci Irkutsk obešli a přes jezero Bajkal šli do Čity.

Dodatečně jsme se dověděli o tajném rozkazu adm. Kolčaka k Semenovovi: Aby naše části za kaţdou cenu nebyly puštěny východně od Irkut129

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

ska kdeţto ruská vojska měla být z fronty staţeny v náš týl abychom my přišli v přímý styk s bolševickou armádou postupující rychlým tempem na východ.

Rozkaz měl být vyplněn třeba i zbraní – to byl téţ jeden z důvodů ku vydání Kolčaka bolševikům. 14. února příjezd bolševické mise do Irkutsku. 17. února večer odjezd 8. pluku 2. praporu z Irkutska na východ. 18. ráno příjezd na st. Sluďanka, ten samý den přijel štáb 2. divise který byl zadrţen rotami 5. pluku stojícího na Sluďance jelikoţ se velitel 2. divise pluk. Krejčí nepříznivě o pátém pluku vyjádřil. Incident byl později urovnán.

20. února večer odjezd na st. Murino (přišla pošta z vlasti bohuţel jen pro několik jednotlivců). Zpráva o přibytí prvého pluku do Prahy. 25. února odjezd na st. Tanchoj.

Březen V březnu jsme pokračovali na východ po jednotlivých stanicích: Mysovajy (6. března), Verchně Udinsk (9.), Petrovský závod (10.), Targabataj (14.), Chilok (20.), Mogzon (21.), Indok (22.), Čita (23.), Adrianovka (24.).

Jelikoţ nám úmyslně dali v Čitě slabou lokomotivu byli jsme nuceni jelikoţ byla kopcovitá krajina a tudíţ i dráhy měla velké stoupání z vlaku vylézt a tlačit. Cesta pokračovala přes st. Olovjanaja (26. března), Borza (28.) do Mandţurie (29.).

Město toto leţí jiţ na čínském území. Dráha vystavěna a spravována dosud Rusy byla vystavěna roku 1901 – 1903 a probíhá územím Číny zvané Mandţurie. Je pokračováním sibiřské dráhy která se za stanicí Borza na st. Karymskaja rozdvojuje. Jedna linie jde do Mandţurie (jiţní), druhá (severní) přes Amurskou oblast a v Nikolsku Usurijském se opět sbíhají a jdou do Vladivostoku (100 verst). Jestliţe ruská města jsou nečistá o čínských platí tím více. Leţíce v kraji písčitém, rovinatém, přístupném různým větrům, jsou zahalena spoustou prachu a písku, k tomu jiţ vrozená nečistota Číňanů a vidíme obrázek ne právě hezký.

Z Mandţurie kdeţ jsme stáli 3 dni jsme odjeli 31. března a přijeli do města Chojláru ten samý den.

130

BRK 2018

František Jeleček, 2. řada, sedící, 2. zprava (7. rota, 8. pěší pluk)

131

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Duben 1. dubna odjezd ze st. Chojláru přes hornatý kraj kde dráha dělá ohromné serpentiny (stoupání) tunelem 857 sáţin dlouhým (1 km 825 m) a přijíţdíme do stanice Buchelu kdeţ jsme v srpnu aţ září 1918 byli ubytováni. Vše při starém jen vodka (kořalka) která při prvém našem pobytu zde byla laciná stoupla v ceně 10 krát jakosti však horší a nyní chandţa zvaná (Toto dle vypravování těch kteří ji pili někdy aţ přes příliš.).

V noci ten samý den odjezd a 2. dubna příjezd na st. Čţalautun. Tam jsme trávili velikonoční svátky (v neděli a v pondělí koncertovala hudba naší 2. technické roty). 6. dubna odjezd ze st. Čţalautun, příjezd na st.

Cicikar. Město samé leţí 20 verst severně dráhy. Jiţně dráhy leţí čínská čtvrť, tato je obydlena pouze Číňany kteří se zabývají ponejvíce obchodem (vejce), starou veteší, penězi (výměnou) vyvařováním aj. 7. dubna odjezd ze st. Cicikar příjezd na st. Anda 8. dubna.

Městečko severně dráhy z prvu evropského rázu Rusy obývané (úředníky a zřízenci dráhy) dále hlavní část města obývaná pouze Číňany. Domky pouze ze dřeva, rákosu a hlíny slepené, s okny která jdou do ulice zalepenými bílým papírem (teď však samý prach a špína) s rozsáhlými dvory. Všude je vidět mnoho muţů ţeny vůbec ne neb zřídka. Muţ totiţ vykonává veškerou práci sám, ţena pouze domácí tak ţe ani nevychází ven.

Náměstí veliký obdélník kde vše moţné viděti. Jámy, smetí, hnůj a p.

Mezi tím rozestavěny povozky venkovanů se senem, obilím, rákosem a p.

Vozy jsou zvláštního rázu, ze silného dubového dřeva rám dlouhý asi 4–5 metrů spočívá na dřevěných velikých kolách (1 osa) podobné našim dvoukolákům ovšem větších rozměrů úplně ze dřeva aţ na kola která jsou na loukotích ze stran kolem pobity hřeby s velkýma hlavama. Tato kára je taţena 5–7 osly nebo muly, téţ koni malého rostu, taktéţ voly neb dokonce smíšeninou těchto zvířat. Při pohybu zdvíhají se oblaky prachu. Mimo tohoto byla zde i výroba cihel: hromada hnoje i hlíny byla Číňany míchána vodou, šlapána a v rohoţích připevněných na dlouhé holi nesena dvěma Číňany kousek dále, kde jiní tuto mazaninu dávali do forem velikosti našich cihel a klopili pak takto zhotovené cihly na zem kdeţ nechali schnout. Potom přijíţdějí kupci, kteří chtějí stavět a odváţejí na patřičné místo.

132

BRK 2018

Přejdouce toto náměstí přijdeme na hlavní ulici. Široká ulice, po obou stranách domky, kde pracují řemeslníci všeho druhu počínaje zlatníky konče ševci. Zde vůbec není rodinných domků pouze krámky. Po jedné straně těchto domků jsou pouze směnárníci kteří obchodují penězi všeho druhu: ruskými, čínskými, japonskými, moţno vidět i peníze americké, rakouské aj. Tyto směnárny moţno-li je tak zvát jsou docela jednoduché: na chodníku po celé délce jsou postaveny stolky (zde v počtu asi 150) jeden vedle druhého někdy i proti, na to dřevěné krabici asi 40 x 40 cm i větší vrchní strana se sklem uvnitř různé peníze papírové, stříbrné i zlaté.

Majitel kaţdého stolku (těchto je tolik kolik stolků) sedí na nízké stoličce pohlíţeje tupě vpřed neb pokuřující malou dýmku s dlouhou slabou trubkou (kouří mnoho opia) neb vedou mezi sebou čilou rozpravu přičemţ jeden křičí více jak druhý.

Obchodují většinou s ruskými penízy (předválečnými) které mění za čínské a japonské jeny neb při nákupu jsou v oběhu nejvíce ruské peníze.

Mimo těchto jsou zde rozestaveny jídelny pod širým nebem kde čínští kuchaři připravují na oleji ponejvíce moučné výrobky. Ţe jen při pohledu na takovéto kuchaře přejde chuť na takový lívanec neb p. je na snadě.

Taktéţ jsme měli příleţitost vidět čínskou svatbu: v předu na koních jelo asi 8 Číňanů v čínském oděvu, někteří v čapkách jiní s evropskými měkými klobouky na hrudi velkou papírovou růţi za nimi dva mladíci jdouce činili pekelný hluk tlukouce dřevěnou paličkou do plechové poklice. Za těmito průvod asi 20 Číňanů po jejich stranách šli dva pištci kteří vyluzovali divné zvuky které doprovázely taktéţ dva mladíci tlukouce na plechové poklice. Na konci jela nevěsta na dřevěné dvoukolce přes níţ měla červenou látku na způsob stříţky pod kterou seděla se zkříţenýma nohama. Kde se nacházel ţenich nevím. Průvod přešel město a odbočil na polní cestu a odsud asi do některého baráku kterých bylo roztroušeno porůznu několik.

Zajdouce přes město přišli jsme na hřbitov Číňanů. Ten se však nepodobá v ničem hřbitovům jiným – neohraţené místo, kde bez ladu leţely různé rakve. Čím bohatší Číňan tím větší rakev (taktéţ ze silnějšího dřeva). Rakve se nepokládají do hrobu nýbrţ na zem a na víko se poloţí něco prsti. Jedna rakev byla pouze bývalé prasečí koryto kdeţ leţela 133

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

čínská dívka přikrytá pouze úzkou deskou tak, ţe bylo moţno vidět mrtvolu. Opodál leţela jiná mrtvola pouze v rohoţku zavázaná, dále pak rozházené lidské kosti. Mezi tím se toulalo spousta psů kteří asi mívají občas hody coţ svědčí ohlodané kosti a rakve. Ţe i zápach je nesnesitelný je myslitelno. Tím se vysvětluje mnoho nemocí které zde řádí. Celkem je zde vidět jen špínu a poměr mezi bohatou a chudou třídou křiklavější neţli všude jinde.

9. dubna odjezd ze st. Anda na st. Sun 30 verst východně od Andy. Stanička ve stepi kde je dostatek sena, které se lisuje, nakládá na ţel. vagóny a rozváţí kde je nedostatek. 15. dubna odjezd ze st. Sun, 16. příjezd na stanici Charbin.

Toto město je jako všechny mandţuzské města většinou obydleno Číňany. Skládá se ze tří částí: staré a nové město a čínská čtvrť. Všude vládne ruch a nejvíce na t. zv. bazarech kde moţno vše moţné dostati a kde jsou většinou obchodníky Číňané kteří jsou co se obchodování týče nad Ţidy. Na druhé straně čínský dělník je pro hrubou a těţkou práci nejlepší a nejlacinější. Jako všude jinde i zde je spousta směnáren aţ je to ku podivu jak mohou lidé z toho býti ţivi.

Ač jsem měl nějaké peníze t. zv. staré (peníze předválečné) nebylo moţno ze ně nic koupit předně ţádali obchodníci peníze úplně nové nepřeloţené a potom zde více kolovaly japonské jeny a peníze vydané v 18–19 roce vládou gen. Chorváta který vládl v Mandţurii, nestaraje se tak jako i Semenov který vládl v Zabajkalí, ţe v Rusku zuří boj. On klidně zde v Mandţurii seděl nestaraje se o to co se kolem děje. Dnes jiţ jeho vládě odzvonili ale zůstaly po něm papírové peníze které se ku podivu těší dobrému kursu.

Mimo těchto jsou zde i čínské peníze (dolary) a málo amerických. Odevzdavše koně které jsme pro potřeby našeho vlaku měli (2) likvidační komisi která je v Charbinu a přebírá všechny věci které nemůţeme s sebou na loď vzíti od projíţdějících našich vlaků a předává je ruským úřadům (za větší neţ v Rusku – 40–60 tisíc za koně) odjeli jsme téhoţ dne 16. dubna dále na východ. Za Charbinem počíná opět hornaté pásmo, dráha vede však dolinou která je bohatá na vesničky i jednotlivé baráky s úrodnými polemi.

134

BRK 2018

Obyvatelstvo je zde vesměs čínské, zde bylo moţno na jedné staničce kde jsme čekali od východu vlak neb je zde pouze jednokolejná dráha, viděti čínský způsob setí obilí. Toto se seje do řádku a to následovně: do pluhu který je mimo dvou radliček úplně ze dřeva bez předních našich koleček je zapřaţen pár koní, příp. krav, volů nebo mezků. Pluh je řízen Číňanem tak asi jako u nás. Radličky které jsou dvě velikosti malé dlaně dělají dvě malé brázdy asi 20 cm od sebe vzdálené. Asi dva kroky za tímto jdou dva Číňané kaţdý přes rameno úzký dlouhý pytel kterýţ končí jedním koncem súţeně do dřevěné asi 70 cm dlouhé 3 x 3 cm široké trubky na jejímţ konci jsou z kukuřice kořínky. Toto drţí v levé ruce kdeţto v pravé má hůl kterou při kaţdém kroku udeří do dřevěné trubky. Úderem vţdy vypadne několik zrnek do brázdy nad kterou tuto trubku drţí. Za ním jde chlapec který přidrţuje dřevěný trojúhelník který je provazem od pluhu taţen a tento zahrnuje zrnka v brázdách.

17. dubna příjezd do st. Imjanpo, 18. odjezd do st. Chandavchejzy. Počínaje od Charbína začíná horské pásmo které se táhne aţ do Vladivostoku. 19. dubna odjezd na st. Mulin, 20. na st. Pagraničnaja a ten samý den odjezd na st. Chorvátovo.

Od stanice Pograničnaja jsme byli nuceni všechny staničky obsaditi našimi lidmi neb ţelezniční zřízenci pro stálé nepokoje a přepadávání tlupami Chunchuzů dráhu opustili a tak jsme všude viděli naše vojáky kteří zastávali místa přednostů stanic, telegrafistů a výhybkářů.

25. odjezd na Nikolsk Usurijský, město které jsme při vystoupení v roce 1918 po těţkém boji a bolševiky 5. července zabrali. Celkem se zde nic nezměnilo aţ na to, ţe dnes je ovládáno Japonci, kteří po svojím vystoupení 5. dubna 1920 ovládli dráhu a území Vladivostok – Nikolsk Usurijský.

V roce 1918 po našem vystoupení jako jiní spojenci poslali svoje vojska prý na pomoc Čechoslovákům do Vladivostoku jelikoţ naše síly byly oproti bolševikům slabé na front Nikolsk Usurijský – Chabarovsk kdeţ jako druzí i oni se zúčastnili bojů.

Naše vojska potom odešla přes Mandţurii na západ aby se spojila s našimi západními vojsky, fronta pak na níţ společně s Japonci bojovaly i naše malé části, Francouzi, Angličané a Amerikánci přešla pod vrchní velení japonského generála a za nedlouho byla likvidována.

135

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

My pak spojivše se s naší záp. skupinou byli jsme na rychlo poslaní na Uralskou frontu a Japoncům se na východě dalo volné pole. Počali se roztahovati poznenáhlu aţ do samého Irkutska nastrčivše v Zabajkalí ruskou figurku (atamana Semenova) a pod jeho jménem páchali svoji nečistou politiku. S naším odchodem byla i vláda Semenova která se ukázala reakčnější samé carské vláda smetena a tak Japonci jelikoţ povídání o pomoci Čechoslovákům jiţ ţádný nevěřil náhle vystoupili vojenskou mocí proti ruské východní vládě.

Odzbrojili její nepočetné vojsko, některé vládní činitele arestovali a začali hospodařit sami. Ţe i my jsme měli s nimi dosti nedorozumění je na snadě neb se ukázali ve světle „Prušáků východu“.

27. dubna jsme odejeli na st. Randolnaja na 67 verst od Vladivostoka.

29. odjezd skrze tunel přes verstu dlouhý který na záp. straně se právě opravuje jelikoţ byl povstalci ustupujícími před Japonci shozen a přijíţdíme do st. Naděţinskaja kde se opět po dvou letech těšíme pohledem na moře. Odjíţdíme dále aţ na st. Okeanskaja na 21 verst od Vladivostoka.

Zde máme delší zastávku jelikoţ Vladivostok je našimi vojsky která čekají na lodě přeplněn. My taktéţ doufáme, ţe jiţ na nás přijde řada a budeme se houpati na vlnách Tichého oceánu. Ceny jsou zde na počet rublů závratné (kurs ruského sibiřského rublu je 1 japonský jen = 875 rublů, jeden frank asi 100 rublů a p.):        

Pánský střední oblek stojí 20–30 tisíc rublů, pár střevíců pánských 5–7 tisíc rublů, 10 cigaret 20–40 rublů, 40 dkg uzeniny 100–150 rublů, houska 50 rublů, 40 dkg chleba 150–200 rublů, pomeranč 50–80 rublů, jablko stejně, pohlednice 40–50 rublů.

Jiné věci podobně drahé tak ţe nemoţno něco koupit.

Jelikoţ můj evakuační kufr jiţ balím k odpravě na loď končím i denník.

136

BRK 2018

LEGIONÁŘ VÁCLAV ŘEBÍK, DOMOUSNICE (Zdroj: Paměť národa, Post bellum. Vypracovali žáci 8. ZŠ Mladá Boleslav Karolína Ohnesorgová, Šárka Janurová, Aneta Čisárová, Petra Vasilková a Daniel Eslami Ghayour pod vedením p. u. Renaty Holanové.)

Václav Řebík se narodil 23. 9. 1884 v Domousnicích, kde celý ţivot proţil s manţelkou Annou. V roce 1912 se jim narodila dcera Marie. Kdyţ začala první světová válka, musel na svátek svaté Anny 26. července 1914 narukovat do rakousko uherské armády. 12. srpna 1914 se dostal do srbského zajetí u Valjeva, pak se stal italským zajatcem na ostrově Asinara. V roce 1917 po náboru spojeneckých vojsk vstoupil do francouzských legií, s nimiţ bojoval na západní frontě. Konec války ale neznamenal jeho návrat domů. Francouzští legionáři byli posláni na Slovensko, bránit hranice proti maďarské armádě. Do Domousnic se vrátil v prosinci 1920. Dceři Marii bylo osm a byl pro ní cizím člověkem. Dlouho trvalo, neţ k sobě našli cestu. V roce 1921 se manţelům Řebíkovým narodila druhá dcera, Jarmila.

Na válečné hrůzy Václav Řebík vzpomínal jen málo.

Jako vesnický člověk byl zvyklý na nelehký ţivot, a tak se se záţitky z války vyrovnal.

Občas přesto vzpomínal. Na to, jaký měl strach při útoku. Se svými stoosmdesáti centimetry převyšoval ostatní o hlavu a byl snadným cílem. Válečná utrpení u něho znamenala ztrátu víry v boha. Po válce uţ nikdy nevkročil do kostela a chtěl, aby tam nechodila ani jeho manţelka Anna.

Po druhé světové válce bylo i v Domousnicích zaloţeno zemědělské druţstvo. Řebí137

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

kovi do něho nevstoupili a ţivilo je jejich malé domácí hospodářství. Václav Řebík zemřel v roce 1963 a byl pochován v uniformě česho legionáře. A jak na něho vzpomíná jeho vnučka Jana Volfová, dcera Marie Řebíkové? „Dědeček byl normální venkovský chalupník, válka ho odvedla od rodiny na dlouhých šest let. Nejprve bojoval jako rakouský voják proti Srbům.

Ti ho zajali a poté s nimi po jejich poráţce ustupoval před rakouskou armádou. Přeţil tzv. „Hladový pochod“ – Srbové ustupovali na pobřeţí Jadranského moře a zadní voj tvořili jejich zajatci. Na tento pochod nastoupilo 24 tisíc Čechů, na pobřeţí Jadranského moře se jich do italského zajetí dostaly čtyři tisíce. Srbům nemohl dědeček přijít na jméno, protoţe říkal „Ţádní Slované, byli na nás strašně zlí“. Jednou se přihlásil ke kuchyni, aby neumřel hlady. Hladový pochod šli vpředu Srbové, Češi tvořili zadní voj, který šel přes Albánii. Dědeček Albánce nenazýval jinak neţ „štipetáři“, coţ je poměrně hanlivý název (škipetar – zastarale Albánec).

Vojáky zabíjeli třeba jen pro onuce. Říkal, ţe ty kluky podřezávali, pokud se někdo opozdil nebo mu bylo špatně, řezem od ucha k uchu, aţ mu hlava visela na zbytku těla a páteře. Ale to byla výjimka, kdyţ o tom mluvil.

Byl mezi těmi šťastnými, kteří se dostali do italského zajetí na ostrov Asinara (ostrov u Sardinie). Také tam měli nedostatek všeho, strašnou nouzi o jídlo, byli podvyţiveni. Děda byl statný a velký a tento jeho základ ho udrţel při ţivotě. Po náboru do francouzských legií se přeplavili do Marseille. Bylo obdivuhodné, ţe po všem utrpení šli znovu do války, ačkoliv mohli zůstat v zajateckém táboře. Dostali uniformy a byli přiřazeni do jednotek.

Dědeček bojoval na západní frontě, kde jiní čeští a slovenští vojáci bojovali uţ od samého počátku války. Původně měla rota Nazdar 300 muţů, poté 600. Vlajku s bílým lvem se zlatou korunkou na červené půdě jim vyšily ţeny z Bayonne, kde prodělávali vojáci výcvik. Krásná je přísaha těch šest set muţů, kteří 12. října 1914 přísahali na tento prapor slovy „Ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství a v důvěře v republiku slibujeme, ţe budeme bojovati pro práva republiky a lidskosti, aţ do posledního muţe a poslední kapky krve“. Poprvé byli nasazeni v bitvě na Marně v roce 1914. Po sedmi měsících z těch šesti set muţů zbylo třicet. O vojácích z roty Nazdar se říkalo, ţe se nikdy nevzdávali. Po bitvě u Arrasu přestala rota Nazdar existovat vůbec.

138

BRK 2018

Dědoušek byl střelec, a kdyţ se vrátil po skončení první světové války, tak Československá vláda poslala francouzské a italské legionáře okamţitě na jih Slovenska. V Maďarsku tehdy byla revoluce a Maďaři chtěli Slovensko neboli Horní zemi uherskou připojit ke svému státu. Děda se sice vrátil z války v roce 1918, ale v Domousnicích se vůbec neukázal.

Vrátil se aţ v prosinci 1920. Za války byl nedostatek nejen na frontě, ale i v týlu. Zejména potravin bylo málo. Babička Anna s mojí maminkou Marií zaţívaly velkou nouzi. Do mouky přidávaly mleté ţaludy. V říjnu 1918 se všichni radovali z konce války, ale dědoušek se vrátil aţ v prosinci 1920. Kdyţ vstoupil do dveří, moje maminka se rozbrečela, co tam ten cizí velký pán dělá. A dlouho trvalo, neţ pochopila, ţe je to její tatínek.

Dědeček byl docela přísný, ale na mě uţ ne. Měl zachovanou uniformu francouzského legionáře, to byla modrošedá uniforma a baret. V Domousnicích byl ještě ruský a italský legionář, a kdyţ byly nějaké slavnosti, tak si všichni tři navlékli uniformy a v dobách hlubokého socialismu napochodovali na slavnost v legionářských uniformách. Pamatuji si, ţe babička říkala „Oni tě jednou zavřou!“ a dědeček se vţdycky zvedl nebo se na ni otočil a říkal “Anna, neboj se!“ a vykráčel v té uniformě s praporem, se kterým šli legionáři třeba v prvomájovém průvodu, a nic se nedělo.

Kdyţ všude vznikala zemědělská druţstva, byli dědeček s babičkou uţ trochu v letech. Měli nějaké polnosti a dědeček řekl „Ne do druţstva já nevlezu, vedou to chlapi, kteří tomu vůbec nerozumí. Tady máte pole, vezměte si je.“ A do druţstva nevstoupil. Zbyla jim jen dvě malá políčka a louka. A tak měli místo kraviček kozu, domácí zvířectvo, na kousku políčka, které jim zbylo, sázeli pár brambor a naseli trochu obilí. Dohromady měli čtyři sta korun důchodu a ţivili prasátko, husy, kachny a slepice. Byli ţivi velice skromně.

139

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

LEGIONÁŘI OKRESU MLADÁ BOLESLAV Autor textu: Jaromír Jermář, Okresní muzeum Mladá Boleslav; Vilém Fencl, Klub vojenské historie – Rota nazdar.

Zdroj: publikace „Paměti legionáře Josefa Heřmanského z Dobrovice doplněné o soupis legionářů okresu Mladá Boleslav“.

(Vydalo Okresní muzeum v Mladé Boleslavi v roce 1998 k 80. výročí vzniku Československa).

Z publikace jsou vypsáni pouze legionáři z Dolního Bousova a blízkých obcí.

Bechov – Svobodín Antoš Josef, nar. 17. 4. 1897 (R) Bobek Robert, nar. 4. 1. 1892 (R) Bobek Václav, nar. 4. 2. 1877, obuvník (F) Dlask František, hajný (R) Dvořák Václav, nar. 26. 5. 1892, Svobodín 5, zemřel 1973 (R) Libich Václav, nar. 5. 11, 1888, Svobodín 25, zemř. 11. 11. 1957 (R) Mendlík Václav, nar. 3. 9. 1887, rolník, Svobodín 3, vězněn za II. světové války, zemřel 17. 3. 1948

Dolní Bousov Drahota Václav, nar. 11. 8. 1884 (R) Hema Josef, nar. 15. 1. 1884, hostinský (R) Holý František, školník (R) Janda Jaroslav, student techniky (F) Janda Josef (R) Jeleček František, truhlář (R) Kabela Karel, nar. 6. 3. 1880 (R) Kocvera Josef (I) Páv Václav (F) Pokorný Stanislav, nar. 23. 3. 1893 (R) Ing. Procházka J., technický adj. v cukrovaru (R) Rejman Josef, nar. 2. 7. 1894 (R) Rieger Josef (I) Smetana František, nar. 1. 4, 1895 (R) 140

BRK 2018

Smutný Václav, nar. 28. 4. 1887 (R) Šimůnek Oldřich, nar. 21. 5. 1883 (R) Šolc Ladislav, nar. 26. 6. 1885, rolník (R) Šolc Otakar, nar. 26. 10. 1887 (R) Šolc Václav, nar. 11. 10, 1893 (R) Šubrt Rudolf, zemřel v Irkutsku na Sibiři (R) Tvrdý Josef (? Bohumil), dělník (R) Valeš Josef, nar. 3. 8. 1875, tesař a rolník (R) Ţďánský František (I)

Domousnice Boháček Josef, nar. 28. 4. 1893 (R) Tomsa Antonín, nar. 27. 9. 1884 (R) Vyšohlíd Václav, nar. 30. 9. 1888 (R)

Horní Bousov Folprecht Josef, nar. 13. 1. 1886 (R)

Kamenice Pařík Václav, nar. 6. 12. 1878 (R)

Obrubce Erben Václav, nar. 14. 7. 1889 (R) Koliáš Václav (R) Kuka František, nar. 5. 10, 1892 (R) Pavlišta František (R) Repš Josef, nar. 23. 11. 1880 (R)

Obruby Mrňavý Josef, nar. 20. 11. 1880 (R) Rajtr Josef, nar. 28. 2. 1897 (R) Tomín Václav, nar. 1894, rolník, zemřel 1962 (R)

Přepeře Kohler Karel, nar. 2. 6. 1892 (R)

Rohatsko Bernard Josef (R) Najman Josef (R) 141

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Řitonice Ţivný Jaroslav, nar. 15. 7. 1886 (R)

Veselice Vošvrda František, nar. 28. 11. 1889 (R) Vošvrda Václav, nar. 20. 9. 1887 (R)

142

BRK 2018

LEGIONÁŘI Z DOLNOBOUSOVSKA Zdroj: www.csol-mb.net, webové stránky Československé obec legionářské, Jednota Mladá Boleslav Tabulka je pro větší přehlednost orientována na šířku a začíná na samostatné straně dále.

143

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

144

BRK 2018

145

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

146

BRK 2018

147

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

148

BRK 2018

149

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

150

BRK 2018

LEGIONÁŘI ZE SOBOTECKA Autor: František Staška Zdroj: publikace „Legionáři ze Sobotecka“, Knihovnička Českého ráje, vydáno Sobotka 1998 Tabulka je pro větší přehlednost orientována na šířku a začíná na samostatné straně dále.

151

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

152

BRK 2018

153

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

154

BRK 2018

155

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

PADLÍ A ZEMŘELÍ LEGIONÁŘI SOBOTECKA Autor: Jaroslav Bošina Zdroj: publikace „Padlým legionářům ze Sobotecka“, vydáno 1937 Z publikace jsou vybráni pouze legionáři z oblasti Dolnobousovska.

Hosa Rudolf, nar. 12. 4. 1889 Dolní Bousov, 3. dělostřelecký pluk, 4. baterie, četař. Zemřel v Krasnojarsku 14. 11. 1918 na rakovinu.

Novotný Josef, nar. 20. 9. 1890 Veselice, 6. střelecký pluk, kulometná rota. Padl 25. 5. 1918 u Marianovky při přepadení vlaku bolševiky.

Polák Josef, nar. 1. 1. 1878 Obora – Obrubce, 7. střelecký pluk, 2. rota.

Padl 30. 6. 1918 u Zlokazova.

Vaněk Josef, nar. 24. 11. 1893 Dobšín, úderný prapor, 4. rota. Padl 16.

6. 1918 u Kljukvené, zasaţen 10 ranami z kulometu obsluhovaného německým internacionalistou.

Zuzánek Josef, nar. Domousnice, úderný prapor, 4. rota. Padl 22. 9.

1918 u Niţního Tagilu. Pohřben společně s Františkem Novákem z Malechovic, který padl téhoţ dne.

Ort Čeněk, nar. Střehom. Před rokem 1917 ţil v Kyjevě s Helenou Mühlmanovou a syny Vladimírem a Jiřím. Padl v roce 1917 jako ruský štábní důstojník v Rostově na Donu.

156

BRK 2018

POMNÍKY PADLÝM V 1. SVĚTOVÉ VÁLCE Po skončení první světové války byly v Dolním Bousově i okolních obcích postaveny pomníky připomínající spoluobčany, kteří ve válce padli a jejichž ostatky mnohdy skončily neznámo kde. Pouze nemnoha z nich se dostalo poslední pocty – být pohřben v hrobě s označením jména. Většina padlých skončila v hromadných hrobech, takže rodiče ani nevěděli, kde jejich synové skončili svoji životní pouť. Nemnohé padlé připomínají nápisy na rodinných hrobech bousovského hřbitova.

Je zajímavé, že pomníky obětem první světové války s jednotlivými jmény jsou v okolních obcích, ale v Dolním Bousově ne. Zde v roce 1919 členové Sokola postavili pískovcový pomník s nápisem „Padlým hrdinům dolnobousovským ve službách osvobozené vlasti 1914–1918.“ Na vrcholu je lipová ratolest a do roku 1995 zde byl i sokol se svěšenými křídly. V tomto roce byl odcizen. 27. 10. 2001 byl nainstalován nový, zhotovený v Hořicích akademickým sochařem Michalem Moravcem. Ale i ten byl zanedlouho ukraden. Třetí sokol (od téhož autora) byl na pomník umístěn u příležitosti oslav stého výročí vzniku samostatného Československa v Dolním Bousově 6. 10. 2018.

V Horním Bousově je před místní školou pomník z pískovce, na němž jsou dvě postavy s věncem ve vysokém reliéfu (vystupují z plochy). Pod nimi je nápis „My dali život, vy dejte lásku.“ Na obou bocích jsou jména. Vlevo Josef Brojír, Frant. Edle, Václav Javůrek, Frant. Koliska, Alois Koutek, Václav Kolátor, Josef Keller, Jan Kratochvíl (toto jméno je doplněno dodatečně – ostatní mají písmena vystupující z pískovce, toto je vytesáno do materiálu). Vpravo jsou jména Václav Nejedlý, Václav Němeček, Jan Rejman, Karel Richtr, Jan Voltr, Josef Zelený, Rudolf Zumr.

Před hřbitovem na Bechovi je pískovcový pomník s deskou z černé žuly, na níž je uveden nápis „Našim padlým věnuje sbor dobrovol. hasičů Bechov – Svobodín. 1914–1918.“ Jména na pomníku uvedena nejsou.

V Přepeřích stojí pomník uprostřed obce mezi dvěma vzrostlými lipami před bývalou školou. Objekt je z černé žuly se zlaceným písmem. Ve spodní části jsou jména František Bárta, Josef Bárta, Václav Folprecht, Bohuslav Hozák,

157

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

Fotografie ze slavnostního odhalení druhého sokola v D. Bousově 27. 10. 2001.

Pamětní deska v Obrubech.

158

BRK 2018

Pomník v Horním Bousově.

Pomník na Bechově.

159

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

František Hozák, Josef Hozák, Jaroslav Mařan, Josef Podobský, Václav Svoboda, František Šťastný.

V Obrubech je pamětní deska z černé leštěné žuly se ztvárněním postavy vojína a jmény padlých umístěna v budově bývalé školy, dnes mateřské školy. Při otevření školy 14. 11. 1926 promluvil poslanec Dubický a vzpomněl těch, kteří vykrváceli na bojištích. Právě jim vděční občané zasadili v nové školní budově pamětní desku. Ve Věstníku republikánského dorostu z 6. 1. 1927 je uvedeno, že desku zhotovil architekt K. Mauerman z Mladé Boleslavi a akademický malíř Boháček ze Zamach. Jejich jména na desce jsou uvedena. Nápis „ Obětem války 1914–1918 obec Obruby“ doprovází jména Bárta Josef, Ciglheim Josef, Ciglheim Jaroslav, Dlouhý Václav, Charvát Josef, Kravčiov Gustav, Pytloun Václav, Ponocný Václav, Šimon František, Voborník Josef, Zvěřina Josef.

V Obrubcích je pískovcový objekt s deskou z leštěné žuly umístěn ve středu obce, poblíž prodejny potravin a hospody. Je na něm jednoduchý nápis „Hrobům v dáli“ a jména Antoš František, Erben Josef, Erben Rudolf, Křesálek Josef, Klíbr Bohumil, Svoboda Rudolf, Šmíd Josef, Šmíd Karel, Žďánský Alois, Bartoň Antonín, Hulčík Jaroslav, Hulčík Josef, Svoboda Václav, Štros Václav, Čuban Antonín, Peteráč Václav, Řezáč Karel, Vitmajer Václav.

V Domousnicích je pomník umístěn vpravo od silnice nad prodejnou. Jde o žulový objekt s nápisem „Na věčnou paměť našim padlým ve světové válce 1914 – 1914. Na přední stěně je bronzový reliéf T. G. Masaryka, na zadní pak jméno autora: Prskavec Jos. 10. 6. 1928 (tedy k desátému výročí konce války).

Na bočních stěnách jsou na mramorových deskách jména. Vlevo Duňka Fr., Jansa Vác., Karban Boh., Krupka Fr., Miclík Fr., Najman Št., Oudrnický Zd. Vpravo Pokorný Jos., Rygr Rud., Škoda Fr., Šimůnek Al., Šimůnek Jos., Živný Vác., Poživil Fr., Tomášek Jos. Zbývá se ještě zmínit o jedné oběti války. V dolnobousovském cukrovaru pracovali zajatci. V letech 1916 – 1918 ruští (dva z nich tu byli ještě v roce 1921), v letech 1917 – 1918 italští. A jednoho z nich přejela na nádraží lokomotiva. Na místním hřbitově má pomník s náhrobkem a křížem. Na leštěné desce je jeho fotografie a nápis „Antonio Fassino, datum narození 26. 2. 1896 a datum úmrtí 15. 8. 1917. O hrob se stará Josef Páv, který před lety řekl: „To je hrob italského zajatce z první světové války, který dělal v marmeládovně a přejel ho vlak. Já 160

BRK 2018

Pomník v Přepeřích.

Pomník v Domousnicích.

161

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

mu říkám Toník, protože se jmenovat Antonio. O jeho hrob se vždy staral můj otec, a když už nemohl chodit, vždy nám říkal, ať mu zapálíme svíčku. O jeho hrob se starám delší dobu. Má krásný pomník, jeho fotografie je úžasně zachovalá. Můj táta se s ním osobně znal. Antonio bydlel na Rohatsku, chodil do práce do marmeládovny, odpracoval si svoje a měl volno. Chodil na zábavy spolu s mým otcem a jinými Bousováky. Ti se mu pak složili na pomník.“ Tolik krátké připomenutí pomníků obětem první světové války.

162

BRK 2018

Pomník v Obrubcích.

Náhrobek Antonia Fassina na hřbitově v Dolním Bousově.

163

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

LEGIONÁŘI NEMAJÍ PŘIPOMÍNKU SVÝCH OBĚTÍ Je historickým faktem, že bez činnosti legií by samostatný československý stát v roce 1918 nevznikl. Na mnoha místech byly legionářům postaveny pomníky či alespoň umístěny pamětní desky. Na Dolnobousovsku nikdy nic podobného realizováno nebylo. V každé vsi byly postaveny pomníky na památku padlých v první světové válce, mnohdy doplněné oběťmi druhé světové války. Na legionáře jako by se zapomnělo. V tomto směru byla sousední Sobotka vděčnější, byť řízením osudu jen krátce. Svědčí o tom text otištěný ve Zpravodaji Šrámkovy Sobotky č. 2 z roku 1999, podepsaný jen značkou S (patrně Samšiňák).

Krátký ţivot desky legionářů. V tisku /např. J. Němeček – Noviny Jičínska 26. 10. 98/ se objevily zprávy, vzbuzující naději na nalezení desky se jmény padlých legionářů ze Sobotecka. O osudu desky existuje řada přesných údajů, které zde stručně zaznamenávám.

13. 8. 1936 přijeli do Sobotky zvláštním vlakem členové Společenstva restauratérů, výčepníků a kavárníků v ČSR. Měli i vlastní hudbu a s ní prošli z nádraţí na Švehlovo náměstí, kde poloţili věnec k pomníku selského vůdce Ant. Švehly. Pak se vrátili na Masarykovo náměstí, kde je přivítal starosta F. Balák za město a vrchní poštmistr J. Vogel za Klub československých turistů a Sokol. Výletníkům však přebyl jeden věnec, určený pomníku padlých. Protoţe ten v Sobotce nebyl, vydali se návštěvníci pod Humprecht a uctili jím Václava Šolce.

To byl závaţný podnět k vytvoření památníku padlých. Od r. 1935 byl ředitelem měšťanské chlapecké školy Jaroslav Bošina, legionář, který se myšlenky ujal. Zajímal se o historii legií, pořídil seznam padlých legionářů a připravil tak podklady pro vznik legionářské desky.

Ta byla odhalena 20. 6. 1937 na stěně okresního domu (dnes zdravotní středisko). Byla na ní jména třinácti legionářů. V 10 hodin prošel Sobotkou průvod čestné roty 22. pěšího pluku Argonského, legionářů a krojovaných spolků. U desky na Švehlově náměstí stáli od rána čestnou stráţ sobotečtí skauti, kteří se tehdy poprvé prezentovali na veřejnosti. Promluvil tu Jaroslav Bošina. Průvod se pak vrátil na Masarykovo náměstí, kde koncertovala hudba 22. pěšího pluku. Odpoledne se na děkanské zahradě konala zahradní slavnost, na které promluvil poslanec Joţa David. Zde byla předvedena scéna „Zborov příkladem a příkazem“, dílo 164

BRK 2018

ředitele Bošiny. Ten také sepsal broţuru „Padlým legionářům ze Sobotecka“, kterou vytiskla Laţanova tiskárna. V Masarykově škole práce právě byla od 13. 6. otevřena legionářská výstava.

Dne 14. 8. 1938 byl odhalen v prostoru mezi Masarykovou školou práce (dnes mateřská školka) a budovou okresního úřadu pomník padlým, na jehoţ přední stěnu byla přenesena deska legionářů, na dvou vedlejších byly desky se jmény padlých z c. k. rakousko-uherské armády. Před 14. hodinou vyšel průvod od nádraţí na Švehlovo náměstí. Tam byla vztyčena státní vlajka. Kapitán ruských legií Jar. Bošina pronesl slavnostní řeč, po něm promluvil starosta Balák. Pomník byl odhalen a na vrcholu zaţehnut řecký oheň. „Bendl“ zazpíval chorál skladatele K. Bendla, hudba zahrála píseň „Hoši od Zborova“ a pak promluvil št. kap. Přenosil z Ml. Boleslavi. Studentka B. Bošinová recitovala báseň F. S. Procházky „Mrtví mluví“.

Pomník byl vytvořen z betonu. Byl to beztvarý kvádr, na jehoţ vrcholu byla miska na řecký oheň. Ta v některé další zimě praskla – roztrhla ji zmrzlá voda. Legionářská deska dlouho nevydrţela. Po německé okupaci nařídil jičínský Okresní úřad, ţe musí být odstraněna. Stalo se tak 27. 6.

1940, kdy byla předána do Jičína a tam po ní stopy končí. Její fotografie, ještě na stěně okresního domu, je v nedocenitelné broţuře V. Frýby: „Procházka včerejší a dnešní Sobotkou“ /Sobotka, 1937/.

Deska legionářům v Sobotce dosud nebyla obnovena, neboť po válce nebyla nalezena. Desky občanů Sobotky padlých v první světové válce se dochovaly a dnes jsou umístěny před soboteckým hřbitovem. Na ztracené desce se jmény padlých legionářů ze Sobotecka bylo i jméno Josefa Vaňka z Dobšína. Ten se dočkal připomínky svého života dne 16. 6. 2018, kdy mu byla na budově obecního úřadu Dobšín odhalena pamětní deska s datem narození i datem hrdinské smrti.

Informaci o jediné pamětní desce na Dolnobousovsku připomínající legionáře berte jako závěrečnou tečku za publikací, která si dala jediný cíl – shromáždit dostupné informace o první světové válce, o jejích obětech, o legionářích, kteří výrazně přispěli ke vzniku samostatné republiky, od jejíhož vzniku si letos připomínáme právě sto let.

Miloslav Ječný 165

Legionáři a 1. světová válka na Dolnobousovsku

OBSAH Předmluva ................................................................................................. 5 První světová válka .................................................................................. 6 Velká válka v kronice Dolního Bousova ................................................... 6 Zápisky Josefa Konečného z 1. světové války ......................................... 10 Seznam padlých v I. světové válce podle městské kroniky ................... 13 Padlí v 1. sv. válce z Dolnobousovska .................................................... 18 Legionáři na Dolnobousovsku ................................................................ 23 Modlitba legionáře .................................................................................. 27 Naši legionáři .......................................................................................... 28 Ze vzpomínek italského legionáře Josefa Kocvery ................................ 35 Dopis paní Kocverové .............................................................................. 41 Rodnému Bousovu .................................................................................. 44 Vzpomínky Josefa Rejmana z Dolního Bousova ................................... 47 Legionářská anabáze Františka Holého ................................................ 64 Vzpomínky Františka Jelečka ................................................................ 75 Legionář Václav Řebík, Domousnice .................................................... 137 Legionáři okresu Mladá Boleslav ......................................................... 140 Legionáři z Dolnobousovska ................................................................. 143 Legionáři ze Sobotecka .......................................................................... 151 Padlí a zemřelí legionáři Sobotecka ..................................................... 156 Pomníky padlým v 1. světové válce ..................................................... 157 Legionáři nemají připomínku svých obětí .......................................... 164 Obsah .................................................................................................... 166

166

Městská knihovna a infocentrum Kostelní ul. 141, 294 04 Dolní Bousov tel. 322 312 001, knihovna@dolni-bousov.cz www.knihovna.dolnibousov.cz