Hospodářský vývoj Dolního Bousova

H OSPODÁŘSKÝ VÝVOJ D OLNÍHO B OUSOVA A OKOLÍ Oldřich Holý B O USO VSK Á R EG IO NÁLNÍ K NIH O VNIČK A

Svazek třetí OUSOVSKÁ B OUSOVSKÁ EGIONÁLNÍ R EGIONÁLNÍ KN IHOVNIČKA K NIHOVNIČKA

HOSPODÁŘSKÝ VÝVOJ DOLNÍHO BOUSOVA A OKOLÍ

Oldřich Holý Město Dolní Bousov 2015

© Autor textu Oldřich Holý, 2006 © obrazová příloha: autoři, příp. majitelé sbírek Mapa na přebalu: výřez historické mapy z roku 1620–1650, autor Mattheus Merian, Mapová sbírka PřF UK

Vydalo Město Dolní Bousov, 2015 ISBN 978-80-905841-2-9

BRK 2015

PŘEDMLUVA Původní text této knihy vycházel v letech 2007–2009 na pokračování jako vloţená příloha zpravodaje Bousovák. Na častou ţádost čtenářů a návštěvníků dolnobousovské knihovny vychází nyní kompletní text jako třetí svazek Bousovské regionální knihovničky.

Způsob tisku a rozsah městského zpravodaje neumoţňoval jednotlivé příspěvky doplňovat obrazovými přílohami, které k tomuto tématu pan Holý pečlivě shromáţdil. Nyní tedy text vychází i s bohatou obrazovou přílohou.

Dolní Bousov, listopad 2015.

Ing. Dita Říhová vedoucí Městské knihovny a infocentra Dolní Bousov

5

BRK 2015

SLOVO AUTORA Na počátku byla kniha. Ne, lépe řečeno, nejdříve to bylo slavné výročí.

3. července 1600 obdrţel Dolní Bousov od císaře Rudolfa II. privilegium, ve kterém byl našemu městu udělen znak a právo pečetit městské písemnosti zeleným voskem. Psal se rok 2000 a na paměť toho výročí na zlomu tisíciletí vznikla kniha Dolní Bousov moje město. Jako bývalý kronikář Dolního Bousova jsem kolektivu autorů, kteří knihu vytvářeli, předával některé podklady. Samozřejmě se vše do knihy nedostalo v důsledku redakční úpravy a práce přísného koordinátora Mgr. Pavla Sosnovce. Urovnal jsem zbylé poznatky dle historické posloupnosti a nabízím je dolnobousovskému čtenáři k širšímu poznání hospodářského vývoje města a jeho okolí. Bude to vše, o čem se v knize sice mluví, ale i o tom, co se do knihy nevešlo.

Oldřich Holý

7

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

DOLNÍ BOUSOV V

DÁVNÉ HISTORII

OBRAZ KRAJINY – POVODNĚ Podle archeologa Jiřího Waldhausera je Dolnobousovsko osídleno jiţ sedm tisíc let. Aţ do 12.–13. století šlo o obyvatelstvo, které ţilo na okraji tehdy osídleného území Čech. Dál na sever aţ po Krkonoše nebyly ţádné vesnice, nic neţ hluboké lesy. Dolnobousovsko bylo v mladší a pozdní době kamenné, stejně tak i v době bronzové a ţelezné a ještě během časného středověku periferií, krajem, kde – jak se říká – dávají lišky dobrou noc.

Vzhledem k tomu, ţe v okolí dnešního Dolního Bousova se nenacházely zdroje surovin, ani neleţelo na ţádné významné obchodní cestě, nemohlo zde vzniknout ţádné středisko ani centrum osídlení. Situace se změnila aţ za doby posledních Přemyslovců, kdy došlo ke kolonizaci nejen části Sobotecké kotliny, ale i velkých částí území na sever směrem ke Krkonoším. Tehdy začalo Dolnobousovsko náleţet k vnitrozemí Čech, tehdy vznikl obraz Dolnobousovska, jak ho známe dnes.

Město Dolní Bousov leţí v mělkém údolí převáţně na levém břehu středního toku říčky Klenice, která se u Mladé Boleslavi vlévá z levé strany do Jizery. Ta posléze ústí do Labe, jímţ se i naše voda dostává poblíţ Hamburku do Severního moře. Klenice je tedy naší hlavní vodotečí, která vytváří ráz okolí vysloveně zemědělského charakteru. Terén je mírně zvlněný, na vlastním katastru obce je poměrně málo zalesněný. Půda je většinou třetí bonitní skupiny. Podnebí je mírné, sráţky poměrně vydatné. Územní val říčky Klenice (viz obr. 1) má tvar protáhlého obdélníku o ploše cca 170 kilometrů čtverečních, směřujícího delší stranou od ústí do Jizery na východ a v polovině své délky zahýbajícího proti proudu, dále k severovýchodu. V horní, strmější části povodí je úval rozbrázděn četnými přítoky, které se sbíhají v Dolním Bousově do Klenice a tvoří zde tzv. vodní uzel. Zde se také nacházejí hlavní zdroje, četné prameny křišťálové vody v romantickém údolí Plakánek. Od hradu Kost aţ do Střehomi vyvěrají z pískovců prameny mnohdy o vydatnosti aţ 50 litrů za vteřinu. Na severu se nalézá několik pramenů v úţlabí pod Bořenovy.

8

BRK 2015

1. Povodí říčky Klenice.

9

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

Prameny u Střehomi jsou dnes vyuţívány jako zdroj pitné vody pro Sobotku a Dolní Bousov.

Aby byl pohled na ráz tehdejší krajiny úplný, nesmíme opomenout rybníky. V povodí Klenice v 16. století byla zaloţena celá soustava rybníků k účelům rybochovným a mlynářským. Tyto měly značný účinek retenční, ale způsobily rozsáhlé zamokření celého území a přispívaly k nezdravému rázu krajiny tak, ţe se zde vyskytovala i zimnice.

V Pekařově Knize o Kosti je na mapě kosteckého panství kreslené Ignácem Hötzlem asi roku 1750 vyjmenováno 52 rybníků, z nichţ ty největší byly v okolí Dolního Bousova. V klenickém povodí při katastrofální povodni v roce 1789 byly hráze 32 rybníků protrţeny a většinou uţ nebyly obnoveny1. Z těchto důvodů byl později zřízen a mlýnský náhon od rybníku v Oboře (nad Střehomí) aţ do Března v délce 19 ki-

1

V knize Kronika všech povodní posloupných let, suchých a mokrých a jiných pohrom v Království českém (název krácen) z roku 1845 zachytil Václav Krolmus nejrůznější zprávy o všemoţných tragédiích, které postihly Čechy. Odtud: R. 1792 v červenci strhlo se mračno nad Sobotkou a stalo se lijákem, který protrhl rybníky okolo Kosti, Sobotky, Bousova Dolního, Března, které na předměstí mladoboleslavském městský dvůr, domky s lidmi, skotem, bravem a nábytkem vším strhly a Podolec zatopily. Toho času onen náhlý příval naběhlým potokem v oupadním poloţení od Sobotky k Bousovu, Bechovu, k Březnu aţ k výlevu do Jizery pod Boleslavou městem mnoho lidí, skotu, bravu a havětě potopil; mlejny, pole, luka a zahrady na své cestě sebral a odnesl.

Takţ opět dne 29. 3. 1845 odpoledne přeplnil se mnohý rybník kostecký u Sobotky a Bousova. Na to byl hned od kosteckého slavného ouřadu posel rychle do Mladé Boleslavě na rychlém koni vyslán, aby se lid hned na předměstí Podoleckém pod novým a starým městem na potoku Soboteckém sídlící, z domků svých vystěhoval. Posel o dvě hodiny dříve v Boleslavi byl, neţ povodeň přišla.

Důstojný pan krajský David hned nařídil skrze své podřízené sluhy, aby se Podolčané všickni od vody do starého a nového města vystěhovali. Západem slunce skutečně rychlá a veliká voda od Bousova a Března byla zde. Co zastihla, vše zatopila. Od jedné stráně k druhé dosahovala. Tato povodeň vzala na Suchém mlejně splav, (vantroka), kola atd., pískem, kamením, stromy, křovím strouhu zanesla. Na Podolci dva domky podmočila a podemlela, jeţ se sesuly.

Vozy z dráhy veřejné do proudu strhla, vozkové ledva s odpřaţenými koňmi uprchli. Tato povodeň pod Boleslavou rozteklená, ploty, hradby a stromy vyvrátila a sebou odnesla. Pod kasárnami (zámkem) zeď mlejnská v Podzámeckým mlejně sesula se do kola, jeţ roztloukla a rozmačkala. Na Podolci aţ do střech a stropů v domkách voda vejšky měla.

10

BRK 2015

lometrů. Náhon umoţnil rozmístění několika mlýnů (viz kapitola Rybářství).

Na zemědělskou činnost ve starších dobách měla říčka Klenice značný vliv. Starší koryto Klenice, hlavně mezi Dolním Bousovem a Dlouhou Lhotou, mělo nepatrné průřezy, bylo klikaté a mělo četné tůně hluboké aţ tři metry. Dno koryta mělo nedostatečný spád a protékalo jím nejvýše 1 aţ 1,5 kubíku vody za vteřinu. Kaţdá voda větší neţ dva kubíky vystupovala ze břehů a zaplavovala okolní území. To bylo, především v době senoseče, velmi nevítané. Bahnité tůně se zahnívajícími splašky v Dolním Bousově způsobovaly zejména v letní době značné zdravotní problémy. Tzv. velké letní vody, včetně vod přívalových (r. 1789) způsobovaly svými záplavami velké škody jak na kulturách, tak v obcích při Klenici leţících. Katastrofální povodně na Klenici se odehrály 21. 6.

1789, v březnu 1831, 30. 9. 1897, v únoru 1900, 5. 6. 1926 a také v roce 1966.

Ze shora uvedených povodní dokumentuji jako příklad předposlední povodeň z roku 1926. Byla způsobena prudkým lijákem dne 5. června, trvajícím s kratičkými přestávkami od pěti hodin ráno do druhé hodiny odpolední. Při tomto lijáku spadlo 54,6 milimetrů vody. Půda byla po předchozích deštích, které trvaly od 31. května, nasycena vodou.

Vzhledem k nepropustné jílové spodině přijala krajina jen nepatrnou část vody, takţe většina musela odtéci. Ráz mokrého období nejlépe osvětlí údaje o mnoţství sráţek v měsíci červnu 1926 v Dolním Bousově podle záznamů dešťoměrné stanice ve zdejším cukrovaru.

Dne 31.5. 1.6.

2.6.

4.6.

5.6.

7.6.

8.6. 10.6. 11.6. 13.6. 14.6.

mm

2,3

7,3

54,6

7,8

1,3

61

7

11,6

9,1

30,2

22,3

Dne 15.6. 16.6. 18.6. 20.6. 22.6. 24.6. 25.6. 26.6. 29.6. 30.6. mm

10,4

1

10,3

0,4

8,9

3,6

5,8

1,2

2,2

4,2

Tabulka 1 – množství srážek v měsíci červnu 1926 v Dolním Bousově.

11

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

2. Výřez z Hötzlovy mapy Kosteckého panství.

12

BRK 2015

Podle těchto záznamů spadlo v měsíci červnu 1926 celkem 201,5 mm dešťových sráţek. Sráţky 31. května (61 mm) a 13. a 14. června (52,5 mm) způsobily povodeň jen do výše letní vody. Půda totiţ byla vyschlá a osení na lukách a polích bylo vzrostlé tak, ţe značná část vody se vsákla a byla rostlinstvem zadrţena. Katastrofální povodeň dne 5. 6. dosáhla svého vrcholu mezi 17. a 18. hodinou. K jejímu zvětšení přispěla nedostatečná průtočnost klenutého silničního propustku (3,25 metrů světlá výška) přes Klenici v délce osmnácti metrů. To způsobilo vytvoření nádrţe o obsahu asi čtvrt miliónu kubíků vody mezi novou silnicí k cukrovaru a nádraţím, strţení zmíněného propustku a téměř současně protrţení hráze rybníku Pískovák. O několik hodin dříve se protrhla hráz rybníku v Oboře pod Kostí a byly podemlety pilíře ţelezničního mostu přes Klenici, který se o osmé hodině večerní zřítil.

Rozsáhlá záplava byla způsobena i menšími přítoky Klenice, potokem Doubravským a Bousovským. Poslední zaplavil níţe poloţenou část obce v ulici Brodecké a přelil se přes hráz Suchého rybníka. Další zadrţení vod nastalo nad bývalou hrází rybníka v Rohatsku, kde byl nedostatečný průtočný otvor silničního klenutého mostu. Hloubka vzduté vody nad mostem dosáhla 3,2 metrů, přesto most, zaloţený na pilotovém roštu v roce 1893, náporu vodního proudu odolal. V bývalé hrázi bechovské strhla voda mostek jiţ 1. června. Vznikla zde průrva, která se 5. 6. rozšířila na 21 metrů šířky a 4,5 metru hloubky pod úrovní normální vody. Povodeň se hnala dál – ve Březně byl strţen ţelezobetonový most, v Mladé Boleslavi se sesula část nábřeţní zdi na levém břehu Klenice o délce 38 metrů. U většiny rybníků v úvalu Klenice, ať napuštěných či suchých, nastalo přelití hrází v důsledku nedostatečných nebo úplně scházejících bezpečnostních zařízeních. Při ústí Klenice do Jizery se odhadovalo mnoţství přitékající vody na 90 kubíků za minutu.

Není tedy pochyb o tom, ţe se původní obyvatelé Dolnobousovska ţivili zemědělskou výrobou, i kdyţ shora uvedené poznatky z povodí Klenice nebyly této činnosti příliš nakloněny. Naši první zemědělci měli velice krušný ţivot a o zlepšení podmínek v povodí Klenice se dá mluvit aţ na počátku 20. století. Na základě škod způsobovaných Klenicí dal Zemský český výbor vypracovat roku 1896 projekt na úpravu Klenice od 13

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

3. Povodně v r. 1926, Brodecká ulice.

4. Povodně v r. 1926, pohled na strženou hráz rybníka Pískovák.

14

BRK 2015

5. Pohled k cukrovaru – zde se vytvořila obrovská nádrž.

6. Přelití přes hráz Suchého rybníka.

15

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

Řepova aţ do Dolního Bousova po hráz Červenského rybníka. Úpravy se prováděly v letech 1901 aţ 1939 a byly přerušeny 1. světovou válkou. Koryto Klenice bylo napřímeno a zregulováno. Byl upraven jeho profil a místy zpevněn. Mosty byly vybudovány ţelezobetonové. Tak bylo dosaţeno především zmenšení zamokřených a opakovaně zaplavovaných ploch zemědělské půdy. O finanční zajištění této stavby měl zásluhu poslanec Jindřich Maštálka prosazením tzv. regulačního zákona ze dne 13. 2. 1903. Stavba s nákladem 1 255 000 Kč byla jedním z prvních případů úplné úpravy toku v Čechách.

PANSTVÍ KOST A VZNIK DOLNÍHO BOUSOVA Vraťme se zpět do 13. a 14. století, kdy v oblasti Bousovska vznikaly obce, jejichţ počátky jsou spojeny s procesem dosídlování neobsazených území vnitrozemí českého státu. Na něm se významně podílel rod Markvarticů, a tak příslušník jedné větve Beneš z Vartenberka zaloţil po roce 1340 hrad Kost, který se stal centrem rozsáhlého panství, určujícího vývoj celé oblasti. V těchto letech byl Dolní Bousov drobným rytířským statkem, jehoţ jádro tvořila samotná ves a moţná uţ i tvrz.

Vlastníkem byl tehdy Bohuš z Busova. V mnoha starých mapách se snad proto vyskytuje název obce Bohušov. Toto tvrzení je těţké dokázat, jelikoţ se ţádné původní písemnosti o vzniku našeho města nedochovaly. Jedině při sporu o dědictví obrubecké v roce 1444 se připomíná ve spisech svědek Jan z Bousova, z čehoţ je moţno usoudit, ţe tehdejší osada se jmenovala Bousov a nikoliv Bohušov.

Roku 1385 byl údajně drţitelem bousovského zboţí Jan z Michalovic, roku 1404 Aleš z Dubé, roku 1408 Beneš Konojedský z Konojed. Poté semajitelé z řad drobné šlechty střídali. Někteří na tvrzi ani nesídlili a statek spravovali správci. V době husitských válek byla pravděpodobně bousovská tvrz zničena, nastalo určité bezvládí a bylo umoţněno bohaté šlechtě, k níţ patřil i kostecký pán, vykupovat pozemkový majetek svých drobných sousedů. Někdy to bylo i za zcela neregulérních podmínek a tím Dolní Bousov v průběhu 15. století (asi 1446) připadl ke kosteckému panství.

Na počátku 15. století se Kost a panství k ní náleţející dostala do drţení Zajíců z Hasenburka. V roce 1497 musel Zdeněk Lev z Roţmitálu, 16

BRK 2015

7. Erbové znaky: Vartenberkové, Lobkovicové.

8. Erbové znaky: Ze Šelmberka, Černínové.

17

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

poručník sirotka po Mikuláši Zajíci z Hasenburka, celé panství kvůli velkému zadluţení prodat nejvyššímu kancléři Janovi ze Šelmberka.

V té době zahrnovalo kostecké panství mimo hradu Kost městečka Sobotku a Dolní Bousov a několik desítek vsí a dvorů, mezi mini například Rohatsko, Vlčí Pole, Markvartice, Horní Bousov, Řitonice, Ošťovice. Od syna Jana ze Šelmberku, Jindřicha, získal kostecké panství v roce 1524 Jan z Bibrštejna. V roce 1551 se Kost dostala sňatkem do vlastnictví rodu Lobkoviců. Znaky některých těchto rodů (erby) jsou na hradě Kosti na paměť do kamene vytesány.

STALETÁ RIVALITA DOLNÍ BOUSOV – SOBOTKA Na panství kosteckém byla dvě městečka, přicházející v úvahu k povýšení na město – Dolní Bousov a Sobotka. Snad proto, ţe Sobotka byla o zdání větší (měla i své předměstí), měla lepší polohu, trhy a vzácné privilegium odúmrtí (majetek po osobě, která zemřela bez dědice, připadl městu), rozhodl se Jan ze Šelmberka přimluvit u krále Vladislava o povýšení Sobotky na město. Příslušná listina byla vydána dne 24. 8. 1498. Sobotka tím proti Bousovu značně pokročila, neboť postupně získala řadu významných hospodářských a správních privilegií, která Bousov nikdy v budoucnu nedocílil.

Roku 1502 vydal ještě Jan ze Šelmberka obci sobotecké privilegium, kterým ji zbavil poloviny roboty. Za druhou polovinu měli dávati po jednom a půl groši za den. Zároveň dal povolení ke konání dvou osmidenních jarmarků do roka, se všemi svobodami, kterých uţívala jiná města v království. Tím byly dány Sobotce základy nového ţivota pro lepší hospodářsky vývoj. Radě sobotecké na rozdíl od obcí vesnických příslušelo právo vést gruntovní a sirotčí knihy městské, o všem rozhodovat a vybírat kontribuce a obecní dávky. Obecní počty musely být schváleny kosteckým hejtmanem. Hraběcí rychtář v Sobotce měl pravidlem vedle své povinnosti šenk vína a piva. I rychtáři ve vsích zhusta bývali šenkýři.

Dolní Bousov měl zřízení asi stejné, ale s kompetencí podobnou spíše obci vesnické. Nebyl privilegovaným městem jako Sobotka, nýbrţ městečkem robotním. Teprve v roce 1600 dostal výslovně listinné oprávnění na městský znak do pečetí, roku 1660 na trh týdenní a dva jarmar18

BRK 2015

ky. Marie Terezie v roce 1754 přidala třetí jarmark a přeloţila trhy týdenní na čtvrtek. Takové trhy (trvající třeba několik dní) přilákaly do měst hodně sedláků z širokého okolí, kteří prodávajíce obilí utratili hodně peněz zase v městě nákupem předmětů denní spotřeby, které vyráběli řemeslníci ve městě usazení. Proto se obce snaţily získat jarmarků co nejvíc a také chtěly, aby tento den nebyly konány jarmarky v okolí. Sobotka měla také výsadu, ţe sedláci z kosteckého panství nesměli obilí vozit jinam neţ do Sobotky. Přísně byl potrestán Jan Bůva, který proti soboteckým privilegiím handloval s obilím. Nebyl však sám, podobný hříšek měl na svědomí i sobotecký hraběcí rychtář Šuma.

19

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

9. Městský znak Dolního Bousova z privilegia Rudolfa II. z r. 1600 a náhled na privilegium.

20

BRK 2015

VÝVOJ ZEMĚDĚLSTVÍ A PODNIKÁNÍ ŠLECHTY V zájmu vrchnosti bylo, aby panství prosperovalo a do vrchnostenské pokladny přicházel pravidelný příjem. Tomu napomáhala i podpora rozvoje poddanských měst a jejich ekonomiky. Proto privilegia pro Sobotku a jmenování Dolního Bousova (1497) uţ nikoliv jako ves, ale jako městečko2. Postavení městečka ovšem nemuselo nutně znamenat plná městská práva a svobody. Poddaní, na panství Dolní Bousov nevyjímaje, byli vrchnosti povinni plněním feudální renty, která měla jednak podobu naturálních dávek, tj. dávek obilí, vajec, kuřat a slepic, a dále pevných platů skládaných na jaře na sv. Jiří a na podzim na sv.

Havla. Vedle toho museli poddaní odvádět pravidelný desátek i církvi, neboť Dolní Bousov byl také centrem jednoho z farních obvodů kosteckého panství. Pro porovnání – největší desátek do Říma platila fara sobotecká, markvartická a všeborská – 18 grošů. Dolnobousovská fara platila pouze tři groše. Zde byly zohledněny horší zemědělské výsledky závislé do značné míry na půdách horší kvality, mnohé mokřiny apod.

Především 16. století bylo dobou velkého rozvoje šlechtického podnikání. Vznikaly velké statky, byly zakládány vinice, rybníky, šlechta se věnovala výnosnému pivovarnictví a chovalo se také mnoţství dobytka a ovcí. Na kosteckém panství bylo před třicetiletou válkou pět dvorů: v Semtinách, v Horním Bousově, v Osenicích, Vlčím Poli a Obrubech, ke kterým ve druhé polovině 17. století přibyly dvory Kdanice, Rakov a Humprecht. Ve dvorech se chovalo mnoţství dobytka a při semtinském, bousovském a osenickém byly také velké ovčíny. Chov ovcí dosáhl kupříkladu během černínské doby značné intenzity, ovce byly téměř při kaţdém dvoru. Ovčíny na dvorech Vlčí Pole, Obruby a Kdanice byly tzv. Hammelhöfe – zde se pěstovali skopci. Celkový stav odhadovaný v roce 1734 byl asi 3 500 kusů. Proti roku 1631 vzrostl chov ovcí na dvojnásobek. V Dolním Bousově se pěstovalo asi 250 bahnic a Městečko nebo také městys je typ obcí velikostně a významově stojící mezi městem a vsí. V minulosti se jednalo o sídla, kterým bylo uděleno právo pořádat týdenní a dobytčí trhy (tím se městyse lišily od vsí) a zpočátku výjimečně i výroční trhy. Městyse musely plnit roli spádového městečka pro okolní vesnice.

Na rozdíl od města zde bylo mnohem silněji zastoupeno zemědělství a sociální a profesní rozvrstvení nebylo tak výrazné.

2

21

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

totéţ jalového. Ovčíny byly z kamene, jen u Obrub ze dřeva. Skopec se prodával za tři zlaté, ovce za 1,5 zlatého, vlna z kusu po dvou librách, za omastek z bahnice se počítalo 18 krejcarů. Roku 1686 chválí si hejtman Grajner kostecké ovčí plemeno: „Je velmi krásné, zejména v Osenicích, kdeţto petršpurské ovce mají vlnu velmi hrubou.“ Kdyţ v roce 1646 byl zahnán dobytek asi ze strachu před nepřítelem na Petršpurk, shledalo se při návratu, ţe z panského dobytka pošlo na cestě ze 680 kusů 331, z ovčákova ze 100 kusů jen 12. Hejtman proto ovčákovi i jeho pacholkům za trest jejich dobytek zabral. Skrupule měl jen proto, ţe jeden pacholek byl kosmonoským poddaným a nestál v jeho trestní moci. Dnešní osada Petrohrad při hlavní silnici z Prahy do Karlových Varů, kde je zámeček Petršpurk a kde měli Černínové svůj majetek, udivuje jen velikou vzdáleností od Kosti, kam dobytek hnali.

Slušný hospodářský vývoj byl velmi omezen průběhem třicetileté války. Neustálé průchody vojska krajinou, jeho ubytování ve vsích a městech, povinnost přispívat na jeho výţivu a v neposlední řadě i zvyšování berních povinností se katastrofálně podepsalo na stavu hospodaření celého kosteckého panství. Zmírnění drancování nastalo po roce 1632, kdy Polyxena z Lobkovic prodala celé panství Albrechtovi z Valdštejna, který je připojil ke svému dominiu. Protoţe ale Valdštejn nedodrţel smlouvu a zaplatil jenom malou část dohodnuté kupní ceny, Polyxena získala Kost zpátky. Ale po pěti letech přece jen dochází ke změně kostecké vrchnosti. V roce 1637 totiţ Kost koupil hrabě Heřman Černín z Chudenic. A Černínové ovlivňovali dění na panství a v celé oblasti po dalších sto let aţ do roku 1738. Hrabě za panství zaplatil 160 000 míšenských kop (asi jedenáct miliónů korun).

Neţ se rozhovoříme o aktivitách tohoto šlechtice, chtěl bych něco předeslat o charakterových vlastnostech této osobnosti a jejich rodu. Předchůdcem všech Černínů je zakladatel nedrahovické větve, hejtman vltavského kraje Jan, jenţ měl pět synů a tři dcery. Heřman stál nejdříve na straně odbojných stavů, později přešel na stranu vítězů.

Nejstarší syn Diviš byl hejtmanem Praţského hradu, ale jako katolík se přidal na stranu stavů a skončil na popravišti. Jeho bratr Heřman podnikl s přítelem Harantem cestu do Palestiny a později k tureckému sultánovi. V roce 1620 se postavil na „správnou“ stranu, a tak jako 22

BRK 2015

staroměstský císařský hejtman byl svědkem popravy svého přítele Kryštofa Haranta i svého bratra. Heřman také jako jediný z pánů českých stál v bojovém šiku vítězově na Bílé Hoře. Po bitvě mu přálo štěstí, neboť získal „za babku“ od prostého vojáka vzácnou trofej, nalezenou při vstupu císařových vojsk na Hradčany – brilianty posetý podvazkový řád Fridricha, zimního krále. Heřman Černín jej daroval vítězi tohoto osudového dne, vévodovi Maxmiliánu Bavorskému. Od té chvíle můţe Černín plně rozvinout svůj talent renesančního podnikatele. Heřman obdrţel také v roce 1627 s Humprechtem i říšský hraběcí titul. Díky císařské přízni nashromáţdil veliký majetek. Přikoupil Petrohrad, Andělskou Horu a Nejdek, takţe ke Kozlu a Švihovu přibyly další rodové drţavy. Zemřel v roce 1651 bez potomků, takţe dědicem se stal jeho prasynovec Humprecht Jan. Další Černínové zůstali v císařských sluţbách, například František Josef získal titul dědičného číšníka Království českého. Vynikli také jako znalci umění a podporovatelé věd. Jan Rudolf poloţil základy černínské obrazárny a jeho syn Eugen Karel sloučil v Jindřichově Hradci archivy Černínů, pánů z Hradce a Slavatů a vytvořil tak po Třeboni druhý největší šlechtický archiv.

Heřman Černín tedy přejímá panství Kost ve velmi špatném stavu, s vypáleným hradem, vykradenými dvory a ovčíny, zpustlými rybníky a lesy. Očekávaný roční hrubý výnos z pěti dvorů činil 4 560 kop, druhým největším přínosem byl pivovar – 3 000 kop (Sobotka byla jiţ za paní Polyxény přinucena vzdát se vaření piva), výnos z ovčínů byl 2 378 kop, z rybníků 1 914 kop, ze dřeva 450 kop, z mlýnů 220 kop, za ovoce 220 kop, od poddaných 2 765 kop. Po odečtu reţie byl čistý výnos 13 500 kop, coţ bylo 8,5 procenta kupní ceny.

Hrabě Heřman se ale nedal stavem panství odradit, naopak se vrhl do podnikatelské činnosti. V roce 1638 dokonce zaloţil na Kosti cihelnu a vinopalnu. Obchodoval s ţelezem z černínských petršpurských ţelezáren, vínem z Rakous, solí, vlnou z ovcí, obilím a dokonce i s cizokrajnými zvířaty (velbloudy), které nakoupil jako vyslanec v Turecku.

Velkou péči věnoval pivovaru na Kosti. Do této činnosti zasáhl ale nepříznivě vpád švédských vojsk, Banérových a Torstensonových, která okupovala na čas i kostecké panství. Předepisovala velké kontribuce, které se většinou dařilo plnit jen díky činnosti pivovaru. Je zajímavé, 23

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

ţe zajištění výroby piva věnovaly velkou pozornost obě strany konfliktu, císařští i Švédové. Jak je vidět, nejenom dnešní generace, ale i naši dávní předkové měli stejnou zálibu v tomto pěnivém moku. V té době jiţ na celém území probíhala skutečná loupeţná válka – vojska vymáhala výkupné (výpalné), ohroţovala sedláky vyjíţdějící s potahy na pole, zabavovala dobytek, drůbeţ a koně, brala a ničila úrodu a bezohledně drancovala i zásoby obilí určené k setí. Kostecký hejtman psal hraběti do Prahy o nouzi mezi ubohými lidmi, ţe ve větším díle ze sušených planých hrušek mouku na chleby melou.

Po skončení třicetileté války nacházel se kraj v neutěšeném stavu – pobořená, vypálená a pustá stavení, úbytek obyvatelstva, zadluţení.

Jiţ v roce 1637 bylo na celém kosteckém panství pustých 51 selských a 71 chalupnických gruntů. Podle berní ruly, tedy soupisu vší půdy a majetku podléhajícímu zdanění, sestavené v roce 1654, zůstalo jenom v Dolním Bousově 14 rozbořených a pustých stavení. Zcela pustá zůstala v těsném sousedství leţící Záhumenní Lhota – část půdy náleţící ke zdejším původním šesti gruntům získali Bousovští, zbytek byl zahrnut do nové baţantnice. V zájmu vrchnosti bylo především obsazení prázdných gruntů novými hospodáři, kterým poskytovala na tři roky osvobození od všech plateb.

O povinnostech poddaných na kosteckém panství vypovídá urbář sestavený pozdějším hejtmanem Janem Pařízkem v roce 1648. Podle něho měli například poddaní z Dolního Bousova a Záhumní Lhoty povinnost sušit seno na Mořických loukách, dále sušit otavy a ti, co vlastnili potahy, museli seno a otavy sváţet. Roku 1738 bylo na panství 487 korců luk, coţ vydalo přes pět set fůr sena a otavy. Dolní Bousov vyprodukoval v té době asi 150 fůr. Poddaní z Horního Bousova, Přepeř, Rohatska a Ošťovic měli zase trhat konopí a česat chmel. Mimo to museli všichni obyvatelé vesnic spolu s dolnobousovskými asistovat při panských honech a rybolovu.

24

BRK 2015

RYBNÍKÁŘSTVÍ V bezprostřední blízkosti Dolního Bousova se rozkládaly jedny z největších rybníků kosteckého panství. U města se nacházely také dva mlýny – Červenský o čtyřech kolech a Lelkovský (Valcha) o dvou kolech.

Jak jiţ bylo řečeno na počátku, byly rybníky kolem Dolního Bousova zakládány v 15. století. Tzv. vodní uzel povodí Klenice také poskytoval dostatek vody pro jejich vytváření. Z pouhého nahlédnutí do Hötzlovy mapy z roku 1750 (obr. 2 na str. 12) lze rozpoznat, jak značnou plochu panství rybníky zabíraly a jak podstatně musely určovat vnější podobu kraje. Vidíme, ţe Dolní Bousov leţí mezi samými rybníky, takřka na ostrově. Také výnosy z rybního hospodářství byly větší neţ přínosy z lesa, a tak není divu, ţe se rybářství vedle zemědělství těšilo velkému zájmu kostecké šlechty.

Sám hrabě Humprecht Jan Černín, tehdejší majitel panství, se výlovu zúčastňoval. Ubytoval se za tím účelem někde v Dolním Bousově, neboť jen výlov rybníka Prostředek (nyní zvaný Červenský) trval čtyři dny. Patrně nepohodlné ubytování vedlo hraběte k ráznému rozhodnutí postavit malé obydlí pro rybolov a honbu. První zmínka pochází z 27. srpna 1672, kdy hrabě Černín poţádal svého sekretáře Hrušku, aby zařídil vše potřebné u dvorního architekta Carratiho k postavení lovecké chaty (fischhaus) přímo v Dolním Bousově.

Od stavební činnosti se vraťme k rybařícímu hraběti Černínovi do Dolního Bousova a k atmosféře té doby. Představme si hraběte dohlíţejícího na rybníkářský personál, sestávající z fišmajstra, mládka a šesti fišknechtů, kterým pomáhalo mnoho lidí robotných, vedených několika rychtáři. Hrabě dost štědře vydává ryby honoracím z panství i ze sousedství, například soboteckému děkanovi, panu primasovi, rychtářům, učitelům z Dolního Bousova, panským poslům, šafářům i jiným zřízencům, ale i chudým cestujícím, kteří se náhodou u rybníka ocitli.

Ryby vybíral podle sociální váhy osob – například sobotecký děkan dostává „podvůdce“, tedy stejnou rybu, jaká se posílá do panské kuchyně na Kosti. Některé prezenty jdou okolním zemanům nebo františkánům do Turnova. Ryby se samozřejmě také prodávaly, nejvíce 25

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

10. Rybníky v nejbližším okolí Dolního Bousova na mapě I. vojenského tzv. josefského mapování z let 1764–68 (zdroj http://oldmaps.geolab.cz).

26

BRK 2015

do Prahy, Liberce, Mladé Boleslavi, Jičína a něco se prodalo také sedlákům do rychet.

Do roku 1738 bylo na kosteckém panství aţ sedmdesát rybníků. Po povodních, o kterých jiţ bylo psáno, byla řada rybníků úplně zrušena, některé byly přejmenovány, ale přesto je na Hötzlově mapě rybníků kolem Bousova zakresleno stále dost (52). Pro potřebu rybního hospodářství byly rybníky rozděleny do tří skupin. Nejmenší byl počet rybníků potěrních, čili plodových, kam se na jaro dávali kapři na tření, aby vydali plod. Instrukce černínské velmi podrobně nařizují, jaké povahy mají být plodové rybníky, ţe se má sázet po dvou kaprech jikrnatých na jednoho mléčného, ţe se mají dříve pomrskat pod břichy kopřivami nebo tlučený pepř jim do huby fouknout se má ve dnech, kdy měsíc je v úplňku atd. Plod se přesazoval do rybníků vejtaţních, kde měl vyrůst. Těch bylo nejvíce a dělily se na tři skupiny pro plody roční aţ tříroční a víceleté, podle kvality rybníků.

Z kaprových rybníků jich bylo nejvíce kolem Dolního Bousova. Rybník Prostředek leţel mezi rybníkem Rohatským a Šlejfernou. Později v 18. století zvaný Červenský (od Červeného mlýna u dolnobousovského cukrovaru směrem ke Šlejferně), drţel násadu 130 aţ 140 kop kaprů a měl v roce 1797 rozlohu 30 korců. Byl to největší kostecký rybník. Co do velikosti následoval rybník Rohatský, rozkládající se od Dolního Bousova k rohatskému mlýnu, mající násadu aţ 125 kop. Po 35 aţ 45 kopách násady měly rybníky Dolnobousovský, Pískový (v roce 1738 byly Pískový a Lhotský spojeny v jeden rybník), Záhorní neboli Záhorský (leţel východně od Pískového směrem k Piváku), Buškovský, Šlejfernský. Některé existují dodnes – Buškovský (dříve nazývaný Vrchovošťovický, měl rozlohu 19 korců), Šlejfernský (nazývaný Komorní, přezimovala zde násada), Pískový. Sádky (haltýře) na Střehomi jsou dodnes, určitě i díky čisté vodě pramenící ze skal.

Dalšími rybníky v okolí byly Matický – nad Prostředkem k východu, (zabíral část matických luk), Bukovnický nebo Bukovský – pod vsí Trní, v jeho blízkosti Zvolínek, existující dodnes. Mezi rybníky vejtaţní patřil i Velký Pivák nad Záhorským. Nejvíce menších rybníků bylo v okolí Vlčího Pole. Největší z nich byl blízko u Darmodraha – Vraţdil, dříve Vraštil, zachovaný dodnes. Dále zde byly rybníky Volšový, Stu27

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

dený, Pískový, Závesní, Ješkovský, Zakopanský atd. Zjistit dnes polohu menších rybníků vejtaţních a potěrních, v převáţné většině zrušených, je nesnadné. Hötzelova mapa je sice pomůckou, ale jména některých rybníků jsou dnes jiţ nečitelná. Také kolem samotného hradu Kost je řada rybníků dodnes zachovaných.

Mnohé kostecké rybníky byly zrušeny ke konci osmnáctého století v rámci rušení rybníků v celé zemi. Dominium půdu získanou vypuštěním rybníků pronajímalo po malých parcelách poddaným, zpočátku s velkým prospěchem. Také rybník Prostředek, později Červenský, jenţ měřil na 90 strychů (30 korců), byl po zrušení v roce 1747 pronajat dolnobousovským hospodářům za 434 zlatých, v tříletí 1818 aţ 1820 za 2 180 zlatých. Později částka klesla na 746 zlatých. Pronajímatelé získali pozemky do vlastnictví, a tak od obnovy Červenského rybníka v roce 1952 dostávají jejich potomci od provozovatele chovu ryb poplatek z výnosů rybolovu. Značná výnosnost odborně vedeného rybního hospodářství v dnešní době ukazuje, ţe rušení kosteckých rybníků bylo chybou. Dnes je však téměř nemoţné ji napravit.

STAVEBNÍ POČINY ČERNÍNŮ Ze shora uvedených činností hraběte Černína by se mohlo zdát, ţe jsou zaměřeny jen na zisk. Není tomu tak. Dokladem je druhá polovina 17. století, která byla obdobím velkých i podstatně skromnějších stavebních počinů, za jejichţ realizací stál hrabě Humprecht Jan Černín.

Současně s palácem praţským (Černínský palác, dnešní ministerstvo zahraničí) stavěl hrabě Humprecht velmi i na svých panstvích. Nás zajímá především jeho stavební činnost na Kostecku. Jejím památníkem je zámek Humprecht. Hrabě si chtěl na svém nejpřednějším českém panství zaloţit pohodlný obytný zámek po vkusu vlašském, určený především k letnímu pobytu. Stará gotická Kost se k takovému účelu nehodila, ale mohla dobře slouţit k potřebám centrální správy panství a k ubytování úřednictva. Ţivotní názor baroka chtěl hodně vzduchu a slunce, výhled do líbezné úsměvné krajiny, veselé, prostorné a tak elegantní měly být jeho zámky. Proto si zvolil ke stavbě pahorek kuţelovitého návrší nad vsí Březnem u samé Sobotky, z něhoţ byla do celého kraje, zejména na velké plochy rybníků okolo Dolního Bousova, 28

BRK 2015

11. Hrad Kost.

12. Zámeček Humprecht.

29

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

rozkošná vyhlídka. Tam počal v roce 1666 (rok poté, co se ujal kosteckého panství) stavět zámek Humprechtsberk. Tak se totiţ podle vůle hraběte mělo nazývat jeho nové sídlo, a tak je také zámek v úřední korespondenci jmenován aţ do počátku 19. století.

Lid si však záhy zkrátil tvrdé cizí jméno na prosté Humprecht. Není pravdou, ţe stavba souvisí nějak s osobou hraběte Heřmana a jeho poselstvím do Cařihradu, ani není pravda, ţe zvláštní formou budovy měl byt napodoben turecký minaret, či něco podobného. Půlměsíc, který je dnes na špici humprechtské věţe, se tam dostal mnohem později, kdyţ paměť o zaloţení zámku jiţ byla prostoupena tureckou legendou.

Ke stavbě letohrádku Humprecht si pozval hrabě dalšího proslulého architekta Carla Luraga. Zámeček spolu s jiţ stojícím chrámem ještě více zvýšil městský charakter Sobotky.

Pro Černína pracoval i další významný architekt Francesco Caratti, mimo jiné stavitel Černínského paláce na Hradčanech. Byl první, kdo do středověké Prahy vnesl zcela nový prvek kopule nad kříţením kostela sv. Salvátora v Klementinu a sv. Magdaleny v Karmelitské ulici.

Rozpětí stavebních druhů v díle Carattiho je bohaté, sahá od Černínského paláce aţ k projektům těch nejprostších světských staveb, mezi něţ patří zájezdní hostinec ve Vinoři u Prahy a víkendová rybářská chata – odpočinkový dům pro hraběte Černína v Dolním Bousově. Bousovský odpočinkový dům je obestřen tajemstvím a pravý účel této stavby nebyl dlouho znám. K odhalení došlo zásluhou praţského architekta Miroslava Koreckého, který studoval černínské archívy v Jindřichově Hradci a všechny zprávy a výkresovou dokumentaci Carattiho k této stavbě přivezl v 90. letech minulého století do Dolního Bousova.

Bylo zajímavé objevovat, o který dům se vlastně jednalo. Dlouho se tradovalo, ţe se jedná o budovu fary při kostele sv. Kateřiny3.

Z archívů se o jiţ neexistující stavbě dále dozvídáme, ţe stavba oddechové chaty byla do roku 1673 pod střechou, jak dosvědčuje smlouva se zednickým mistrem Janem Patočkou. Dopisem oznamuje, ţe je kupř.

3

Pozn.: Tato myšlenka byla bohuţel při stavebně historickém průzkumu předcházejícím kompletní rekonstrukci fary památkáři vyloučena. Budova v Kostelní ulici prokazatelně pochází z roku 1754, kdy se začal stavět nový kostel a k němu příslušná nová fara.

30

BRK 2015

13. F. Caratti, návrh rybářské chaty v D. Bousově, 1672 –77, nahoře přízemí, dole půdorys prvního patra.

31

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

poloţena jedna půda prkenná nad trámy dolejšího štoku a podobně.

Pak archívy kosteckého panství na tři roky mlčí, protoţe zdraví Carattiho se zhoršovalo, takţe nemohl ani kočárem dojet k hradčanskému paláci a dát instrukce k hlavní římse. Archívní zdroje dále hovoří o dokončení čtyř kachlových kamen hrnčíři ze Sobotky. Zahledíme-li se do plánů, zjišťujeme důkladné propracování – jsou narýsované tuší v poměrně velkém měřítku. Středová chodba dělí čtyři místností na dvě a dvě v kaţdém podlaţí. Místnosti v přízemí mají klenbu. Zajímavé je řešení vytápění, které můţeme vidět také na některých hradech a zámcích. Vytápění se provádělo dvířky z chodby, takţe znečištění od paliva a popela se v chodbě snadno uklidilo. Místnosti byly příjemně temperovány kachlovými kamny, která měla ještě velkou tepelnou setrvačnost. Nejsmutnější na všem je, ţe rybářské chata v Dolním Bousově byla pravděpodobně dokončena v době, kdy ji uţ nemohl spatřit ani její architekt, ani uţít ten, pro koho byla navrţena. V roce 1677 zemřel Caratti a hrabě Černín umírá v roce1682.

MLÝNY, VALCHY Rybníkářství na Kostecku bylo vlastně znesnadňováno mlýny nebo jinými, jiţ průmyslovými závody – valchami, které byly hnány silou vody a tu také rybníkům ubíraly. Pokud bylo suché léto, stály mlýny naprázdno. Na Kostecku, kde není řeka ani pořádný potok, byla skoro vţdy nouze o vodu. Ozývaly se vţdy císařské partaje, chtějíce si namlít obilí, ţe musí vypouštět rybníky, aby opatřily mlýnům hnací vodní sílu.

Přes tyto nedostatky bylo mlynářství velmi výnosným průmyslovým oborem. Panské mlýny nebyly vedeny ve vlastní reţii, nýbrţ pronajímány. Je zajímavé, co takový mlýn o dvou či třech sloţeních, na slabé vodě rybniční stojící, mohl vynášet. Panských mlýnů bylo ve třicetileté válce pět, všechny na výtocích z rybníků: Červenský, Lelkovský (oba u Dolního Bousova), Šlejfernský, Rohatský a konečně mlýn pod hradem Kostí. U Rohatska byl také mlýn větrný, zaloţený v roce 1849.

Výkonnost mlýnů klesala od počátku třicetileté války do první poloviny 18. století velmi značně, patrně v důsledku velkého úbytku obyvatel. Mlýn pod Kostí pouţívala šlechta jen k mletí sladu pro pivovar.

Z dolnobousovského Lelkovského mlýna udělala vrchnost za hraběte 32

BRK 2015

14. Na mapě II. vojenského tzv. Františkova mapování z let 1835–52 vidíme jak Červenský mlýn, tak Valchu (psáno Walcha) při silnici na Horní Bousov.

Na této mapě je ještě zakreslena stará radnice uprostřed náměstí.

33

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

Humprechta valchu. K Červenskému, Šlejfernskému a Rohatskému mlýnu přibyly později další dva: mlýn v Dolích (mezi Rakovem a Sedlištěm) a mlýn Rakovský. Těchto pět mlýnů vynášelo původně 315 korců ţita, 30 korců pšenice a 15 vykrmených vepřů do roka. 4 Vepře dostávali mlynáři nevykrmené, dvou aţ tříleté. Měli je tedy do tuku vychovat. Nejvíce obilí se odvádělo z mlýna Červenského (90 korců ţita, 20 korců pšenice a šest vepřů), pak z Rohatského. V první polovině 18. století byly obilné dávky mlýnů sníţeny, ale namísto slevy vstoupil velmi značný plat peněţitý. Také krmení vepřů se vykupovalo penězi. Mlýn Červenský (nájemce Nechánský) platí ročně 56 zlatých činţe a 6 zlatých za vepře, kromě toho 20 korců pšenice a 68 korců ţita.

To je činţe, jaká by se tehdy platila z poddanského dvora o 150 hektarech! Pak platil nejvíc rohatský mlynář Jan Janatka – 43 zlatých a 44 korců ţita. Mlynář v Dolích Jan Marek odvádí jen 48 zlatých, šlejfernský mlynář Jan Štěpánek 12 zlatých a 22 korců ţita. Tak popisuje výnosy profesor Pekař v Knize o Kosti.

Pro nás, bousovské patrioty, má uvedená změna mlýna Lelkovského na valchu zisk několika bodů v soutěţení se Sobotkou. Pojmenováním „samota Valcha“ vojínem Pechem jsme se dostali jako Dolní Bousov do Haškova Švejka. Pod názvem Valcha si patrně kaţdý Bousovák nevybaví úplnou samotu, ale osamělou stavbu u hřbitova. Ani mne nenechal tento název v klidu, neboť vím, ţe poslední známý vlastník Gustav Doškář byl mlynář, ale kaţdý ho za první republiky nazýval valchář.

Tím, ţe někdy v letech 1650 aţ 1677 hrabě Humprecht Černín udělal z mlýna valchu, je vysvětlen pouţívaný název a je to i doklad toho, jak ústním předáním dokáţe název přeţít. Zbývá objasnit, co to vlastně valcha a od toho odvozené valchování znamená.

Podle slovníku je valchování úprava textilií zaloţená na zplsťování vlněných vláken. Tím se zvyšuje hustota a pevnost tkaniny nebo pleteniny, zlepšují se uţitné vlastnosti ve větru a nepříznivém počasí.

Kromě toho se valchováním mění povrchová struktura. Mění se omak, zakryjí se viditelné osnovní a útkové nitě. Textilie se stává trvanlivější

Korec je staročeská dutá míra – 93,36 litru. Později to také byla plošná míra o velikosti půl jitra (0,287 hektaru).

4

34

BRK 2015

15. Mlýn u Červenského rybníka.

16. Dochovaný vodní mlýn ve Střehomi.

35

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

odolnější proti otěru, pruţnější. Valchováním se získávala jakostní vlněná tkanina, například sukno (silně zplstěné), pouţívané především na vojenské stejnokroje, dámské pláště apod. K známým výrobkům pro velkou trvanlivost patřila tmavošedá látka „kraka“, prodávaná nejvíce lesnímu personálu. Pro sedláky se vyráběla látka modré barvy na tříštokové pláště. Na jarmarky jezdili soukeníci do Jičína, Nové Paky, Jilemnice, Turnova, Bakova, Mnichova Hradiště, Dolního Bousova, Libáně, Roţďalovic či Kopidlna.

Nejčastěji se valchuje v alkalickém prostředí (vodní roztok s mýdlem), takţe vody pro vlastní technologii není zase tolik zapotřebí. Mlýny byly pro valchování pouţívány spíše pro laciný pohon vodním kolem.

V letech shora uvedených se provádělo valchování na kladinové valše.

Nyní se valchování provádí na valše válcové, kde hlavním pracovním ústrojím je pár valchovacích válců, jimiţ je textilie protahována v norné lázni. Spodní válec je poháněn vodním kolem, horní válec je přitahován. Protahovaná textilie prochází valchovací lázní a dochází k úpravám, jako např. vytrhávání vláken či sráţení po délce či šířce.

Proces valchování probíhal aţ několik hodin, vyţadoval proto zkušeného mistra valcháře, který celý proces sledoval.

36

BRK 2015

POČÁTEK ŘEMESEL A ŢIVNOSTÍ V druhé polovině 15. a na začátku 16. století došlo k velkým změnám v hospodářském ţivotě, z nichţ nejvýznamnější byl rozmach velkostatkářského podnikání. Šlechta se jiţ nespokojovala pouze s příjmy z poddanských platů, ale snaţila se ve velkém zvětšovat svoje zisky. Za tím účelem budovala nové dvory, scelovala pole, rozšiřovala a zlepšovala lesní těţbu, rybniční hospodářství, chov ovcí. Současně vznikaly nové cihelny, pily, valchy, pivovary, vinopalny a mlýny.

Můţeme si povšimnout a dát dohromady výrazný růst pěstování ovcí a zavádění takřka jiţ průmyslové výroby, jako jsou valchy. Šlechta nechce ovce a vlnu jen prodávat, ale jiţ ji umí a chce zpracovávat. Nejjednodušším příkladem je řemeslo punčochářské. Základy pro valchování dali vlastně punčocháři. V Nové Pace od konce dob pobělohorských vznikl cech punčochářů, kteří pletené punčochy z vlny upravovali valchováním. Dodnes, respektive do nedávné minulosti, se podobným způsobem upravovaly pletené kalhoty „gatě“ na Slovácku a Slovensku, zejména v horách, kde se pěstují ovce. Místo tkaní na stavech se části oděvů zhotovovaly na silných pletacích drátech a následně se upravovaly zplstnatěním – valchováním na konečnou úpravu, takţe vzhledově tvořily zplstnatělou tkaninu.

V roce 1670 se vydali dva punčocháři, Jakub Hilmar a Kryštof Kraus, do Starého Města Praţského a poţádali tamní cech o opis privilegií. Do roku 1775 se novopačtí punčocháři značně rozmnoţili a rozptýlili se po zemích českomoravských. Dle dochovaných záznamů cech registroval 90 mistrů, 25 aţ 30 tovaryšů, 30 domácích punčochářů.

Punčochy se pletly na dlouhých dřevěných nebo ocelových drátech z bílé přírodní vlny, namáčely se do teplé vody, do níţ se přidávala soda a mýdlo. Pak se praly v koších na potoce, sušily na plachetkách, aby se zbavily mastnot (lanolinu). Potom se ještě smáčely v lidské moči (dnes v močovině a formaldehydu). Lidská moč se v domácnostech shromaţďovala do velkých nádob, totéţ se dělo i v hospodách. Pak se vlna barvila indigem, namodro, později na červeno, černo, zeleno nebo fialovo. Suchá čistá vlna se dočechrávala a navíjela na cívku. Nesešívané pletené punčochy a ponoţky se valchovaly – hnětly s přídavkem 37

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

mýdla, hlinky a moči. Po vyprání se sušily na dřevěných formách ve tvaru lidské nohy a různé velikosti. Soukenickou štětkou se potom vlákna rozčesávala, vlas se přistřihl a zvlhčený výrobek se ještě lisoval. Kdyţ byl suchý, sešily se páry po tuctech.

Dnes bylo valchování vytlačeno zplsťováním vláken (bez spřádání) a ruční valchování úpletů a tkanin se místně nahradilo valchovacími stroji s rýhovanými válci s rozdílnými rychlostmi. Valchování v textilním průmyslu je jiţ minulostí. Jen místní názvy, jako je dolnobousovská samota Valcha, tuto činnost připomínají.

Cechy ve své nejstarší formě byly sdruţení řemeslníků, zpočátku dobrovolné, později s nuceným vstupem. Soustava cechovní spočívala na třech stěţejních zásadách – obecního dobra, péče o zájmy výrobců a konečně péče o zájmy spotřebitelů. Bohuţel tyto zásady během doby ustupují do pozadí, duch pospolitosti mizí a moci cechmistrů bylo mnohdy zneuţíváno k osobnímu prospěchu. Kupříkladu povýšení Sobotky na město přineslo další rozvoj řemesel a obchodu. Sobotečtí řemeslníci a obchodníci si mohli vytvářet vlastní cechy, i kdyţ někteří nadále patřili k cechům mladoboleslavským i jiným. Bousovští řemeslníci většinou patřili k cechům soboteckým. O tehdejších počtech řemeslníků bohuţel není bliţších údajů, jejich stav ale odpovídal potřebě a běţnému průměru obdobných malých měst a městeček. Zvláště bohatli šenkýři a někteří řemeslníci, těţící z výhodné polohy při hlavní silnici. Čilý obchodní ţivot dokazovaly hojně navštěvované jarmarky, kde byla pouţívána zvláštní míra „sobotecký korec“.

Pro panství a kraj bylo významným hospodářským momentem zaloţení pivovaru na Kosti v roce 1576, jak dosud hlásá deska nad spilkou.

Jeho značný finanční přínos přivedl o padesát let později majitele Kosti k tomu, aby Sobotecké zbavili výsady vaření piva a tím odstranili neţádoucí konkurenci. Vaření piva bylo zatíţeno státní daní. Nazývala se posudné a v posledních letech třicetileté války, kdy stát měl velkou nouzi o peníze, vzrostla velmi vysoko. Později jiţ nebyla tak velká – 24 krejcarů z vědra. Cena piva se pohybovala od jednoho krejcaru (20 haléřů) za ţejdlík, jindy stoupla na tři krejcary. Pinta piva stála na Kostecku v roce 1677 pět krejcarů, konev piva 30 krejcarů, čili 6 korun.

Roční průměr prodeje piva byl 1 180 sudů, z toho 64 mimořádně. To je 38

BRK 2015

na svatby, křtiny a posvícení. Do šesti hospod v Sobotce se prodalo 470 sudů, do tří hospod v Dolním Bousově 150 sudů, ostatek do vsí. Jen něco málo přes polovičku vsí mělo krčmu. Nejvíce piva se vypilo v Horním Bousově – 46 sudů, v krčmě pod Kostí 43 sudů, v Markvarticích 42 sudů. Kaţdá vesnická krčma odebrala zpravidla do roka kolem dvaceti sudů. Ale ta v Lavicích jen dvanáct a v Dobšicích a na Rohatsku po třinácti. Mnoho piva tedy kostečtí sedláci nevypili.

Pivo bylo ovšem důkladnější, podstatnější neţ dnes. Bylo to pivo na svrchní kvasnice, jeţ ještě nejstarší lidé pamatují. Říkalo se ţertem, ţe kvalitu toho piva zkoušeli takto: pivo se vylilo v pivovaru na lavici a na takto politou lavici usedli sladovníci. Pokud se přilepili, bylo pivo dobré. Takové pivo sneslo několikeré šenkýřské křtění, vydrţelo teplo, zkrátka byla to jakási silná pivní polévka, u které moţnost dobra a zla byla v obou směrech schopna většího rozpětí neţ u piva našich časů.

ZMĚNY V 18. STOLETÍ V první polovině 18. století, přesněji v roce 1738, změnila Kost opět majitele. Kupcem se stal Václav Kazimír Netolický, rytíř z Eisenberka.

Byl to významný český stavovský politik, přední autor tereziánských reforem. Na kosteckém panství provedl řadu reformních změn, které upravily ţivot poddaných. Za něho začala v Dolním Bousově stavba kostela sv. Kateřiny. Za kostecké panství zaplatil 377 000 zlatých.

V kupních smlouvách se mimo jiné mluví i o objektech výrobních, pivovaru, sladovně, mlýnu a vinopalně na Kosti.

Jinak ráz kraje zůstal výrazně zemědělský, pouze Sobotka a Dolní Bousov se pomalu rozrůstaly. Bylo to zejména zrušení nevolnictví v roce 1781, kdy se rušila nevolnická závislost poddaných na vrchnosti a byla zachována jen závislost vyplývající z drţby půdy. Poddaným tak byl umoţněn svobodný pohyb, nebyli ale zbaveni robotních povinností.

Učit se řemeslu, a to jen v obvodu panství, směli jen se souhlasem vrchnosti. Totéţ platilo i o ţenitbě. Sňatku vrchnost neodpírala, spíše k němu nutila. I městský synek, pokud chtěl studovat, potřeboval k tomu svolení vrchnosti. Povolení učit se řemeslu záleţelo však jiţ od úvahy o jeho potřebě pro panství. Hlavní zásadou vrchnostenské politiky vůči poddaným se stalo uţití jejich pracovních sil co nejvýhodněji 39

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

ku prospěchu panského hospodářství a ve druhé řadě ku prospěchu celého panství.

Spory o robotní povinnosti – rebelie Dolnobousovských Stejně jako obyvatelé okolních vsí i Dolnobousovští byli vůči kostecké vrchnosti zatíţeni různými povinnostmi. Na prvním místě to byla povinnost odvádět pravidelnou rentu v penězích i v naturálních dávkách (obilí, drůbeţ, vejce). Nejtíţivější formou feudální renty se později v 17. století stala renta v úkonech, tj. robota, jíţ se nevyhnuli ani Bousovští.

Robotní povinnosti zahrnovaly nejen práci na poli, v lese, při rybnících, ale také sluţby v domácnosti feudála.

Největší mírou povinností byli zatíţeni tzv. osedlí, kteří odváděli zpravidla nejvyšší platy a dávky a robotovali s vlastním nářadím i potahy.

Osedlí v širším slova smyslu byli ti, kteří měli dům, statek, chalupu nebo barák na půdě poddanské, tedy krátce majitelé domů. Neosedlí byli povinni pouze robotou ruční, byli to lidé ţijící v nájmu, podruţí, nemajíce účasti v půdě rustikální (půda byla dědičné v drţbě poddaného za poplatek). Některé roboty byly postupně nahrazovány peněţním platem.

Bousovští nejen ţe bojovali za takové postavení, jako měla Sobotka, ale usilovali o to, aby co nejvíce jejich robotních povinností bylo převedeno na peněţité dávky. V roce 1712 si vyţádali zproštění od některých robot za roční náhradu 200 zlatých. I potom jim však zůstala zachována povinnost potaţní roboty čtyři dny v roce a povinnost vypomoci při sezónních zemědělských pracích o ţních, při sklizní sena a také při výlovu rybníků. Platnost této výsady byla dvakrát zrušena. V roce 1719 za hraběte Františka Josefa Černína na prosbu Bousovských obnovena, aby v roce 1745 za panování Václava Kazimíra Netolického tato výsada byla opět zrušena a donutila městečko robotovat podle nových sazeb, zavedených na celém kosteckém panství. Nestalo se tak bez projevu odporu Dolnobousovských. O deset let později, v roce 1755, povolil nový vlastník nahradit roboty platem, tentokrát ovšem ve výši 320 zlatých ročně. Ani potom se Bousováci všech robot nezbavili, jen asi ze 40 procent. Mimo placení náhrady byli povinni odpracovat do roka 210 dnů potaţní roboty a 460 dnů roboty pěší. K tomu hrabě sta40

BRK 2015

novil podmínku, ţe budou poslouchat a tiše se chovat, ţe budou věrni jak královně, tak vrchnosti a ţe si budou vedle polního hospodářství hledět řemesel nebo obchodu. Kdo by snad z dolnobousovských občanů ţil jen z výnosu zemědělství, má ihned „eo ipso“ (právě proto) propadnout zcela naturální robotě!

Dospíváme tak k poznání, ţe vrchnost netolická (a později vratislavská) měla robot in natura značně více, takţe získala z robot roční důchod 3 000 zlatých, tj. 24 000 korun. Svědectví čísel je vůbec nejvýmluvnější. Za Černínů bylo 19 864 dnů taţné roboty a 26 624 dnů roboty pěší. Za Netolických to bylo 32 586 dnů taţné roboty a 79 170 dnů roboty pěší. To je u taţné roboty zvýšení o více neţ třetinu a u ruční dokonce trojnásobné. Odpočítáme-li robotu na nově osedlé, zjistíme, ţe Netolický robotu celkově zdvojnásobil. Jak šikovně šlechta kupříkladu dělením velkých statků zveličovala robotní povinnost, ukazuje příklad ze Skuřiny. Tam byl velký statek Paţoutů, dřív za lán počítaný, rozdělen v čísla 8, 9 a 21. Po rozdělení uznáno číslo 8 samotné za lán, číslo 9 také za lán počítáno a číslo 21 za čtvrt lánu. Z jednoho lánu tak najednou vzniklo dva a čtvrt lánu. Za Černínů se robotovalo ze statku nerozděleného dva dny týdně robotou potaţní, tedy celkem 104 dny a ve ţních asi 12 dnů pěšky, jak se zdá, proti peněţité náhradě. Z téhoţ statku rozděleného za Netolických se robotovalo 336 dnů s potahem a 460 dnů ručně!

Tyto nespravedlnosti vyvolaly velké nepokoje. Po vydání nového Robotního patentu 13. srpna 1775, který umoţňoval další nárůst robotních povinností, pohár přetekl a na Kostecku nastaly velké potíţe. Důleţité bylo také ustanovení, ţe kaţdý poddaný má právo robotu volit, a to buď tu, kterou byl povinen před vydáním patentu, nebo robotu patentní. Bylo však moţno se s vrchností vyrovnat také třetím způsobem, tedy smluvit si robotu zcela novou. Kdo by nechtěl ze vzdoru nebo z rozpaků prohlásit, kterou robotu volí, upadl by v robotu starou. Tím se však vše ještě více zkomplikovalo. Poddaní začali odpírat robotu i placení stanovených dávek a z Kostecka začaly docházet k císaři Josefu II. i správním orgánům četné petice, pod nimiţ byli na prvním místě podepsáni právě Dolnobousovští a mezi nimi primas Ondřej Hlaváček.

41

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

17. Robotní patent z 13. 8. 1775.

42

BRK 2015

Mladoboleslavský krajský úřad počal poměry na Kostecku studovat.

Tehdy byl krajským hejtmanem Maxmilián svobodný pán Ehrenburg, který se v záleţitostech sporů nalézal v popředí boje celých deset let.

Stál po celou tu dobu horlivě na straně poddaných a vůči kostecké vrchnosti vystupoval s takovou energií a zaujetím, ţe se zdálo, ţe tento zápas je jeho zápas osobní. Byl patrně horlivým přívrţencem pokrokových idejí josefínských. Nestranný pozorovatel by však o něm musel říci, ţe byl splašený, povrchní a lehkověrný a ţe jeho odhodlanost k činu byla značně větší neţ opatrnost a solidnost ve studiu a shromaţďování procesního materiálu. Proto nakonec jeho vojna s kosteckou vrchností skončila poráţkou. Ale přes své chyby nám musí být sympatický po dlouhé době útisku, kdy sedlák nenašel právní ochranu nikde, ani u královského dvora. Je proto radostné vidět královského úředníka, jak se zaníceně vrhá do boje za zájmy poddaných. Jsme ovšem jiţ ve velké době Josefově a o ní platí to, co napsal vítaje osvícení český překladatel Rojkových dějin Václav Stach: Minula noční hodina.

Krajský hejtman doby tereziánské a zejména josefínské byl úředník velké moci. Jeho zaujatost pro právo poddaných vzbudila v sedlácích nebývalé naděje, ale i nebývalou sebedůvěru. Strach z vrchnosti rychle zmizel, sedláci měli příhodnou dobu k tomu, aby si s pány vypořádali všechny staré účty. Pochopíme tedy, ţe se začaly míchat stíţnosti oprávněné s neoprávněnými. Dříve si na novoty „netolické“ nestěţovali. Vysvětlovalo se to ovšem tak, ţe hrabě Netolický měl tak velký vliv v celém království, ţe by kaţdá stíţnost byla bezvýsledná. Nyní poddaní nechtěli nic menšího, neţ aby se poměry na Kostecku vrátily do stavu, jaký byl za blahé vrchnosti černínské. Netolický však chytře spálil starou registraturu z doby černínské a s ní všechny staré robotní rozvrhy.

První stíţnost poddaných zněla obecně, ţe netolická vrchnost vzala obcím obecní pozemky, tedy poddanskou půdu kontribuční a uţila ji ke své akvivalenci. Ty vzaté obecní grunty jsou prý v katastru obcím připsány, ač obce jich jiţ nemají. Dále ţe se zvýšila činţe a roboty tak, ţe není moţná to břímě unésti. Krajský hejtman k sobě povolal řadu přednějších poddaných a zdá se, ţe hlavními jeho důvěrníky byli On43

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

dřej Hlaváček, primas bousovský, a Václav Paţout, vrchní rychtář markvartický. Zajel na Kostecko, konal rozličná šetření, dal si vypočítat rozdíl činţí placených za Černínů a za Netolických, vyslýchal panské úředníky. Předním z nich byl tehdy zemský účetní Antonín Dominik Wolf, jenţ byl právním zástupcem vrchnosti, potom sám vrchní Norbert Bernet. Úředníci nedokázali dát odpověď. Následovala prvá zpráva hejtmana guberniu – vrcholí v udání. Poté nastal kolotoč osočování, tvrzení proti tvrzení, ověřování a rozhodnutí gubernia nejdříve ve prospěch Ehrenburga. Ale vrchnost, vidouc, ţe jde do tuhého, teprve se začala starat o obranu. Roku 1781 předloţila potvrzení poddaných, ţe jim vrchnost nic nevzala. Nové komisionální šetření, které dokázalo, ţe není pravdou, ţe by vrchnost brala kontribuční půdu, nebo ţe by poddaní neměli gruntů, jeţ jsou jim zapsány v katastru, jak stále tvrdil krajský hejtman, nikde nalezeno nebylo.

Krajský hejtman, zastávaje tímto způsobem práva poddaných, musel jim škoditi. Jiţ během roku 1783 čteme ve zprávě gubernia, ţe mylné informace krajského úřadu od šesti let zavedly šetření o záleţitostech kosteckých na scestí. Hejtman byl odvolán a v roce 1786 Ehrenburg jiţ v Mladé Boleslavi neúřadoval. Také pravda o zdvojnásobení robot nebyla dokázána, neboť stará registrace černínská byla šikovně a včas hrabětem Netolickým spálena. Nakonec hlavní stěţovatelé, primas Hlaváček a Jan Malý z Rohatska, jiţ stáli v popředí selské petiční a ţalobní akce, byli napomenuti s tím, ţe budou-li nadále popouzeti poddané, trestu neujdou. Také tresty poddaným za nevykonané roboty byly velmi zpřísněny. Nevykonal-li poddaný robotu, musel se dostavit na kancelář a tam byl bit karabáčem. Tyto tyranské tresty trvaly mnohá léta, tak dlouho, jak vrchní Norbert Bernet slouţil za vrchního úředníka.

Dalším donucovacím prostředkem, který prováděl rytíř Wokoun, bylo trestání gruntů vojenskou exekucí. To znamenalo, ţe sedlák musel jednoho nebo dva vojáky týden či čtrnáct dní ţivit.

44

BRK 2015

Narovnání mezi poddanými a vrchností V listopadu 1785 se dostavil na Kostecko hrabě Vrbna se svým zetěm.

Dne 19. listopadu shromáţdil zástupce všech kosteckých vsí a městečka Dolní Bousov k jednání o smír na zámku ve Vlčím Poli. Zde byly kupo-divu hladce projednány všechny sporné body a snadno dosaţeno dohody ve všech směrech. Poddaní jiţ netrvají na svých hlavních tvrzeních, pro něţ tak dlouho zaměstnávali úřady a tolik let bojovali a trpěli. Jednání vyznělo, jako by bylo vše předem domluveno a komisionální jednání jako by bylo pečlivě sehranou závěrečnou komedií. Porozumíme tomu snad lépe, vzpomeneme-li si, ţe v roce 1785 se konalo na Kostecku nové zaměření všech gruntů poddanských i vrchnostenských, jeţ se stalo základem nového katastru josefínského. Sedláci věděli nebo doufali, ţe všechny jejich hlavní bolesti, činţe, roboty i kontribuce, budou najednou v celém království pro ně co nejpříznivěji upraveny mocným rozhodnutím císaře. Ještě důleţitější však bylo, ţe Ehrenburg jiţ nevládl krajským úřadem.

Komisi vlčopolské předsedal Petr Wokoun rytíř z Wokounisu, c.k. rada a krajský komisař. Rokování bylo představením, jeţ mělo čtyři jednání: 1) Dolnobousovští, 2) Roboty, 3) Činţe, 4) Obecní grunty. V kaţdém jednání přednášeli poddaní své právní stanovisko, jemuţ následoval obranný výklad vrchnosti a pak eventuelně repliky a dupliky stran, nato přímluva krajského úřadu a konečné definitivní prohlášení vrchnosti. Zdá se, ţe tu mluvil hrabě Eugen Vrbna (tchán hraběte).

Výhrady Dolnobousovských byly vyvraceny vrchností jasně a plně.

Wokoun prosil o nějakou úlevu měšťanům, hrabě však odmítl. Předně proto, ţe nedodrţují smlouvy, neplatí činţe a k robotě musí být nuceni.

Konečně proto, ţe trpí v obci pokoutního písaře Matěje Horáčka, který patrně psal stíţnosti proti vrchnosti. Dále bylo domluveno oproštění od konání robot, které jim byly uloţeny jako doplněk k roční náhradě 320 zlatých, ovšem opět za náhradu 182 zlatých a 30 krejcarů. Celkem tedy měli platit za robotu 502 zlatých a 30 krejcarů. Posledním pozůstatkem robot byla povinnost stavět honce k honu a dováţet pivo bousovským šenkýřům za platbu 6 krejcarů za sud.

45

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

Jednání o robotách okolních vsí mělo opravdu prapodivný průběh. Sedláci si stěţovali, ţe robotují od východu do západu slunce, vesničané ze vzdálených míst se dostanou domů aţ v deset hodin večer a jejich hospodářství hynou. Vrchnost se však odvolávala na patent z roku 1738, ačkoliv současný z roku 1775 tak dlouhou robotu přísně zakazoval. Je to těţké obvinění šlechtické vychytralosti, vlastně rytíře Wokouna. Při tom všem si musíme připomenout, ţe protokol byl veden německy.

Poddaní sice kaţdou svou stíţnost podepisovali, ale je otázkou, zda věděli, co podepisuji. Psát, jak je vidět z protokolu, uměli aţ na rychtáře ze Střehomi všichni, ale můţeme pochybovat, ţe rozuměli německy.

Pak přišla na řadu otázka zvýšených činţí. Nové překvapení. Všechny vsi kladou do protokolu, ţe nemohou tvrdit, ţe by hrabě Netolický zvýšil peněţitý úrok, nýbrţ jen ţe dávky nestejně rozdělil přesunem z jedněch vsí na jiné. Poddaní ţádali vyčkat na nový katastr josefínský, jinak nebylo dalších stíţností. „Dobře smýšlející“ mezi poddanými měli patrně ve Vlčím Poli většinu.

V poslední kapitole o odebraných obecních gruntech se jiţ nestalo nic pozoruhodného. Poddaní potvrdili, ţe si vrchnost nic neponechala, ale stěţovali si, ţe to bylo obcím odebráno proti jejich vůli a velmi lacino rozprodáno domkářům. Ţádali proto malou náhradu pro obce. Vrchnost jakoukoli náhradu odmítla. Vlčopolská dohoda vskutku uzavřela definitivně desetiletou vojnu kosteckou a rebelii bousovskou, coţ také císař 12. 1. 1786 schválil. V tomto roce se tedy Dolní Bousov vyplatil z robot a mizí z robotních seznamů. Stejně jako Sobotka, která v nich vlastně od roku 1497 nebyla.

46

BRK 2015

POČÁTKY MANUFAKTURNÍ VÝROBY Do této chvíle jsme se zabývali většinou zemědělskou výrobou, kterou se zaměstnávala většina obyvatel Bousovska. Nemůţeme ale zapomenout na prvopočáteční řemeslo punčochářů, které vycházelo z nutné potřeby člověka oblékat se. Vraťme se do konce 18. století a vzpomeňme zaloţení cechu punčochářů a popisovanou výrobu. Punčocháři byli nejvíce zastoupeni v blízkosti Dolního Bousova, a sice v Domousnicích, které se zapsaly do historie textilní a oděvní výroby svou punčochárnou z roku 1787. To byla vlastně první manufaktura našeho kraje, která zaměstnávala asi 30 obyvatel a vyuţívala dělbu práce, která je pro manufakturu typická.

Tato doba se vyznačovala značným rozvojem řemesel. Části zdejšího obyvatelstva dávaly obţivu panské lesy a rybníky, případně dohled nad vrchnostenskými a obecními stády, jak o tom svědčí existence řady ovčínů a mysliven. Převahu však jiţ rozhodným způsobem získávalo řemeslo. Úspěšnou textilní výrobou bylo například plátenictví, které bez pohromy přečkalo třicetiletou válku. Hybnou silou začínali být velkoobchodníci, kteří pomocí sítě svých zprostředkovatelů (faktorů) nakupovali přízi od roztroušených přadláků a přidělovali práci i materiál tkalcům, poskytovali jim úvěry a odebírali hotové výrobky. Odklon od zemědělské výroby byl patrný i na kosteckém panství, kde v roce 1808 umírá jeho majitel Antonín Vratislav z Mitrovic Netolický. Zboţí přejímá jeho syn Eugen Kazimír c.k. podmaršálek a drţitel mnoha řádů, který se ovšem mnohem více věnoval politice a svým funkcím, neţ hospodaření na rodinném majetku a zemědělské výrobě.

Vedle běţných řemesel (ţivností) pro denní potřebu nutných – pekařství, řeznictví, truhlářství apod. se v Dolním Bousově vyskytovalo hodně pláteníků (10 aţ 16), soukeníků (10 aţ 14), deset krejčích, ale také punčocháři a další obory, do značné míry související s textilní výrobou.

Velký počet soukeníků byl v sousední Sobotce. Řemesel bylo v Bousově tolik, ţe město bylo některými doslova přecpáno, jak vypovídá tabulka na následující straně.

47

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

Řemeslo

Rok 1733

Rok 1772

Uživí se jen řemeslem

Rok 1832

Soukeníci

30

12

8

17

Řezníci

8

6

4

7

Krejčí

11

9

6

4

Pekaři

7

6

4

4

Ševci

24

37

15

24

Tkalci

20

6

6

6

Z uvedeného přehledu je vidět, ţe doba slávy některých řemesel postupně pomíjela, jak napovídá údaj ve sloupečku „Uţiví se jen řemeslem“.

Vrátíme-li se do historie, významným podnikem té doby byla sobotecká barvírna látek, kam si dávaly barvit látky i cechy z Mladé Boleslavi a Bělé pod Bezdězem. Cechy často fungovaly jako druţstva a přijímaly hromadné zakázky, které by jednotlivci nestačili zvládnout (podobně jako manufaktura v Domousnicích). Sobotka kupříkladu vynikala a byla známa svou obuvnickou výrobou. Předtím drţeli primát soukeníci a tkalci, kteří ale v důsledku růstu textilní průmyslové výroby, hlavně v pohraničních územích, v druhé polovině 19. století zanikli.

Tím skončily i touţebně očekávané kaţdoroční valné hromady soboteckých soukeníků a barvířů (barevnu zakoupili soukeníci v roce 1815).

Na tato kaţdoroční sezení, později nazývané valné hromady, byli zváni i bousovští soukeníci, kteří bezesporu k cechu příslušeli. Tyto hromady byly spojené s povinnostmi úředními, jako bylo schvalování účtů, a s patřičnou hostinou, kde k jednotlivým chodům patřily i tvarohové tvrdé homolky s kmínem, naloţené do hrnce s pivem a majoránkou, zajídané chlebem ze ţitného vejraţku z Podsemínského mlýna a zapíjené pivem z Kosti. Po přelomu století cechy prakticky neexistovaly.

V tomto období byli nejpočetnějšími a nejdůleţitějšími řemeslníky v Sobotce obuvníci. V pozdějších letech jich bylo 24 (1832), 58 (1875).

Skutečný počet osob pracujících v tomto řemesle byl ovšem daleko větší o dělníky, učně a spolupracující členy rodiny.

48

BRK 2015

ROZVOJ V DEVATENÁCTÉM STOLETÍ Po první světové válce začal v ševcovském řemesle útlum především vlivem firmy Baťa. Většina těchto samostatných řemeslníků postupně činnosti zanechala. Zánikem řemesla přišla Sobotka, město básníků, kantorů a ševců o svůj charakteristický přívlastek, známý v celých východních Čechách.

Zánikem soboteckého ševcovského řemesla ztrácí na síle i škádlení obyvatel obou sousedních měst. Přízviska „prťáci versus rákosáci“ ztrácejí význam, neboť i rybníků v okolí Bousova značně ubylo. Je spodivem, ţe nemáme ţádný záznam o rákosových výrobcích v Dolním Bousově oproti ševcům, kteří ţivili více neţ stovku soboteckých obyvatel. V paměti lidí zůstává jen pletení tzv. padesátek. Byly to pletence asi 50 centimetrů dlouhé, které se posílaly do Bakova jako polotovary k další výrobě rákosového zboţí. Pro úplnost zbývá vysvětlit historický přívlastek „chlupatý Bousov“. Kolem četných rybníků rostlo velké mnoţství rákosu (orobinec úzkolistý), jehoţ květy, válcovité palice, lidově zvané doutníky, při odkvétání díky větru zachlupatily celé město.

Počet obyvatel po napoleonských válkách utěšené rostl, i kdyţ zdaleka ne překotným tempem. V roce 1834 bylo v Dolním Bousově 208 domů, v nichţ ţilo 1 419 obyvatel. V srpnu téhoţ roku zpustošil rozsáhlý poţár 19 stavení. Další z ničivých ohňů, který v městečku vypukl v roce 1838, postihl dokonce 38 domů. V Záhumní Lhotě, která byla tehdy samostatná, ţilo 53 obyvatel v sedmi domech. V Horním Bousově 264 obyvatel ve čtyřiceti domech, ve Vlčím Poli 229 lidí v pětatřiceti domech, v Ošťovicích 105 obyvatel v sedmnácti domech, ve Střehomi 91 lidí v 16ti domech, v Bechově 118 obyvatel v 17ti domech, ve Freidorfu (Svobodín) 116 lidí v osmnácti domech a konečně na Rohatsku 218 obyvatel v 17ti domech. Zcela přesné a konkrétní údaje o jejich zaměstnání nemáme, bezpochyby však v prostoru s velkou plochou lesů a rybníků nehrálo zemědělství tak rozhodující roli jako v jiných regionech. Převahu jiţ rozhodným způsobem získávalo řemeslo.

Počátek 19. století (tzv. století průmyslové revoluce) probíhal v regionu vcelku poklidně. Obyvatele Dolnobousovska jistě příliš nevzrušila ani zpráva, ţe 14. února 1867 zemřel Eugen Kazimír Vratislav Netolický.

49

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

18. Fotografie členů Řemeslné besedy Dolního Bousova z roku 1932.

50

BRK 2015

Vztah obcí a občanů k bývalé vrchnosti byl nyní vztahem rovnocenných partnerů. Kdyţ po dlouhých rodinných tahanicích nakonec panství získala rodina Kazimírova švagra Pozzo dal Borgo, zajímalo to lidi z okolí pouze z hlediska dohody ve věci správy, údrţby a vyuţití rybníků, dvorů a lesů, které zčásti zůstaly panskou doménou v jinak jiţ převáţně obecních katastrech.

Bouřlivé počátky průmyslové revoluce v českých zemích se našeho kraje nedotkly, i kdyţ kupříkladu s panstvím Mladějov byl těsně spjat vynikající technik František Josef Gerstner, zakladatel polytechniky v Praze (nynější ČVUT) a tvůrce návrhu stavby první koňské ţeleznice z Českých Budějovic do Lince (na hřbitově v Mladějově je i pohřben).

Trať ale postavil aţ jeho syn František Antonín. Tento stav trval i po řadu dalších desetiletí, kdy proběhly tak významné události, jako zrušení roboty v roce 1848, zavedení řemeslnického patentu, který nejdříve omezuje pravomoc cechů a nese jiţ znaky pochopení pro tovaryše a učedníky. Dalším vývojem pravomoc cechů přechází na státní úřady.

Velká francouzská revoluce přináší nové ideály svobody, které spolu s rozvojem strojní výroby umoţňují zánik cechů a nástup doby svobody ţivnostenského podnikání. Vydáním ţivnostenského řádu v roce 1859 vláda cechů nenávratně končí. Cechy se stávaly brzdou výroby. Přísně střeţily a přidělovaly mistrům výrobní kvóty, usměrňovaly počty učňů a tovaryšů a omezovaly přijímání nových mistrů.

Velkým přínosem tohoto období byla stavba a přestavba silnic a mostů. V roce 1815 to byl most na Celně a most v Lavičkách, 1840 silnice z Dolního Bousova do Horního Bousova, 1841 silnice ze Sobotky do Kdanic, 1842 silnice z Horního Bousova do Dobšína, 1842 silnice z Dolního Bousova do Vlčího Pole a roku 1859 silnice z Dolního Bousova do Kdanic.

ZAPOMENUTÁ ŘEMESLA BOUSOVSKÁ Konec funkce patrimoniálního úřadu na Kosti v roce 1850 a pozdější převzetí politické moci podkrajským úřadem v Jičíně neměly podstatnější vliv na rozšíření řemeslné výroby a vznik výroby průmyslové.

Příchodem svobodné doby stoupala iniciativa lidí, kteří přijímali nové poznatky, cestovali jako tovaryši a vraceli se domů po získání zkuše51

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

19. Účet koláře Josefa Tomsy z roku 1915.

20. Čelo papírové přepravky s textem: „Václav Hořejší – hostinec U nádraží a obchod zbožím smíšeným, Dolní Bousov“.

52

BRK 2015

ností jako mistři svých oborů. V 19. a 20. století bylo v Bousově provozováno několik zajímavých řemesel.

Provaznictví O tomto řemesle jiţ byla zmínka v našem chronologickém povídání v 16. století, kdy neposlušný provazník Jan Bůva jiţ toto řemeslo provozoval. Tento obor, který jiţ před mnoha lety byl zatlačen tovární výrobou, měl v Dolním Bousově dokonce dvě dílny. Jedna byla v Příčné ulici čp. 66. Majitelem provaznické ţivnosti a mistrem byl pan Ed. Folprecht a jeho bratr Jaroslav, který se svojí manţelkou coby učněm a dělníkem, pomocí vřeten, která ručně uváděli do pohybu, pletli veškeré druhy provazů – silné, slabé, krátké, dlouhatánská lana a provazy – prostě téměř velkovýroba.

Druhá provaznická výrobna se nacházela Na Koutě v čp. 24 a čp. 6, kde měl své dílny provaznický mistr Kolíska. Mezi oběma mistry byly rozdíly. Folprecht byl velké, robustní postavy, hotový obr, výborný muzikant, který foukal heligón. Proti němu Kolíska byl plachý, drobný, suchý muţíček, stále pokašlávající, který zhotovoval většinou provazy slabé a šňůry. Tedy práce lehčí, které jeho tělesná konstrukce zvládla.

Hotové provazy dopravovali provazníci větším dílem do měst, kde se konaly jarmarky. Tam svoje výrobky prodávali hlavně kupcům, kteří nakupovali dobytek a v nových provazech si ho odváděli.

Barvířství Jedním z nejstarších řemesel, která se v Dolním Bousově provozovala ještě tak před 150 lety, bylo barvířství, to je barvení látek. To prováděl mistr Bernard ve Spálené ulici čp. 38. Po nějakém čase se přestěhoval do Chobota do čp. 232, kde ve svém řemesle pokračoval. Zde se dlouho zachovaly kamenné štoudve, ve kterých připravoval barvy a v nichţ látky máčel a barvil. Obarvené látky různých odstínů vozil na trakaři do rybníku k brodu u koţeluţny (dnešní pekárna Pane v Brodecké ul.) a do brodu u Majrovny. Látky ve vodě máchal tak dlouho, dokud byla zabarvená. Tuto práci prováděl aţ do své smrti. Pro koho a kam práci odváděl, jiţ není známo.

53

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

21. Hlavičkové papíry – účty dolnobousovských řemeslníků.

54

BRK 2015

Koţeluţnictví Zrod dolnobousovské koţeluţny spadá do první poloviny 20. století, kdy tato výroba doznala v Čechách největšího rozmachu. Při rozhodování o umístění této výroby byla nejdůleţitější potřeba dostatečného vodního zdroje. Na tomto základě vznikla pravděpodobně myšlenka koţeluha pana Havlíka postavit velkou výrobnu na Bousovském potoce v místě dnešního pekařství Pane. Potok, který tudy protéká dodnes, byl napájen ze Suchého rybníka, který se nacházel na louce za hrází, kde je dnes ulice Na Hrázi. Rybník byl bohatým vodním zdrojem, který působil obyvatelům Bousova v minulosti značné škody (viz potopa v roce 1926).

O surové kůţe se postarali řezníci z poráţek dobytka z Bousova a okolí.

Kůţe byly udrţovány v chladu, prosolovaly se, aby nepodléhaly hnilobě.

Pak se tzv. činěním (vyděláváním) převáděly na usně. Je zajímavé, ţe vyčiňování kůţí výtaţky z rostlin a hlinitými solemi bylo pouţíváno jiţ v Egyptě ve třetím tisíciletí před naším letopočtem. Pouţívání třísla místo činění začalo v Evropě aţ ve středověku.

O nepostradatelné tříslo nebyla také nouze, neboť ho dodaly dubové lesy v okolí Bousova. V této budově (čp. 271) zřídil Havlík i výkroj kůţí a obchod se všemi potřebami pro ševce. Je zajímavé, ţe po čase byla postavena a zřízena ještě jedna tzv. malá koţeluţna, která se nacházela na Koutě v čp. 208, kterou zřídil pan Matěj Ottomanský, majitel domu na Josefském náměstí čp. 46, kde měl téţ obchod a výkroj kůţí. Krámové a reklamou pomalované dveře ještě ve třicátých letech tomu nasvědčovaly a sám je pamatuji.

Váţený občan Matěj Ottomanský měl také monopolní výhradu s lesní správou Kost. Dle této smlouvy muselo být označené dřevo prodáno jen jemu. Tříslo, které takto získal, se ve velkém vyváţelo i pro okolní koţeluţny. Dělalo se z mladých dubů na jaře v době mízy. Doubky se nařezaly na metrové kusy, kůra se otloukala a loupala. Ottomanský skupoval i vzdálené dubové lesy, kam posílal své mistry tříslaře, kteří práce řídili a dohlíţeli na odvoz do koţeluţen. Po čase velké koţedělné závody začaly pouţívat lepší chemické prostředky a technologické postupy, čímţ byly malé koţeluţny odsouzeny k zániku. Zanikla i výroba třísla.

Kdyţ dům čp. 271 (velkou koţeluţnu) koupil pan František Srb, tehdejší starosta a zřídil zde skladiště obilí, přišlo se při kopání sklepů 55

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

22. Hlavičkový papír – účet dolnobousovského podnikatele Františka Tláška z roku 1928.

56

BRK 2015

na kádě a na piloty s trámy, na kterých byly kádě postaveny. Kádě byly zděné a slouţily při výrobě v koţeluţně.

Špendlíkářství Další řemeslo, které upadlo do zapomnění, bylo na Josefském náměstí.

Dílna byla dokonce vybavena strojním zařízením, tedy lisy a bruskami, které byly na ruční nebo šlapací pohon. Bylo to v domě čp. 56, kde mistr špendlíkářský, pravděpodobně předek rodu Bobků, vyráběl špendlíky všech druhů a velikostí, od malých špendlíčků aţ po ty, které měly úctyhodnou délku deset centimetrů. Při výrobě byla, jako vţdy, zapojena i manţelka, paní mistrová špendlíkářka, která výrobky nejen brousila, leštila, připichovala na kartony, ale také do širokého okolí v nůši roznášela, nabízela a prodávala.

V té době byly veliké špendlíky nepostradatelné, neboť ţeny na hlavách nosily veliké šátky, které se u krku těmito špendlíky upevňovaly. Roznáškám se také říkalo, ţe paní mistrová chodí „hauzírem“. Velkou část svých výrobků dodával mistr Bobek i do Jablonce, kde byly zdobeny různobarevnými kuličkami a putovaly jako jablonecké výrobky do celého světa. Bylo by zajímavé zjistit, kam asi zařízení této dílny přišlo.

Bohuţel, není záznamu ani pamětníka, který by mohl podat podrobnější zprávy.

Ale přeci něco, i kdyţ s dohrou spíše groteskní. V nedávné době se v polích Na Šancích prováděl archeologický výzkum. Jaké bylo asi překvapení pracovníků, kdyţ narazili v zemi na velký výskyt špendlíků. Ţe by pohřebiště parádivé šlechtičny? Při podrobnějším zkoumání se zjistilo na zrezivělých výrobcích, ţe nejsou zase tak staré a ţe pocházejí z historie nedávné. Měl to na svědomí pan Bobek starší, snad děda Mirka Bobka a paní Mileny Lukavcové, který asi při likvidaci dílny poslední zbytky špendlíků naházel na hnůj, jak se obvykle při úklidu dělo, a tak se dostaly tyto „historické“ předměty po vyvezení hnoje na pole.

Noţířství a výroba lékařských nástrojů Vzpomínáme-li dnes, ţe se v našem městečku před léty provozovalo skoro v kaţdém domě nějaké řemeslo a třeba také dvě, nechceme tomu ani věřit, pro koho tito drobní řemeslníci pracovali, co dělali a jak mohli 57

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

23. Dům čp. 130 v Palackého ulici v běhu času.

58

BRK 2015

uţivit své rodiny. A přece je tomu tak, ţe třeba od jedné profese (oboru) bylo zde šest i více „provozoven“. Příkladně uveďme řemeslníky noţíře.

V Dolním Bousově jich bývalo šest, a jací to byli mistři a machři svého řemesla. Vše ručně vykovali, vybrousili, vyvrtali a vyleštili. Manţelky většinou ručně poháněly velkým kolem převodová zařízení na brusy a leštící „šajby“. Je to jiţ pěkná řádka let, kdy v domě čp. 63 „Na obci“ mistr Kuţel vyráběl několikaţelízkové noţe, které dodával obchodníkům do Prahy a Vídně. Nebo „Na Krétě“ v čp. 60 dělal mistr Ţlůva příkladné noţe několikaţelízkové s barevnou rohovou střenkou. Takový nůţ vlastnit, to byl ideál všech kluků, a co všechno se s ním mohlo udělat. Dále v Dlouhé ulici v čp. 86 to byl noţířský mistr Václav Kocvera, zvaný „Mariňák“ (slouţil léta u námořníků na marině). Jeho specialitou byly dlouhé řeznické noţe, které dodával jak místní řezníkům, tak i řezníkům v širokém okolí. Rovněţ i v nedaleké Příčné ulici provozoval své noţířské řemeslo starý a dobrý pracovník Karel Zumr a později i jeho syn František.

Zvláštní pozornost musím věnovat dvěma vynikajícím mistrům, machrům a noţířským odborníkům. Byli to Antonín Ţlůva a František Doleţal. Antonín Ţlůva vyučil se u svého otce Matěje Ţlůvy v Dolním Bousově čp. 237, kde se i dílna nacházela. Po vyučení odešel do Vídně, kde pracoval, a tam získal odbornost a velkou praxi ve výrobě lékařských nástrojů. František Doleţal pracoval ve Vídni a v Praze, kde získal bohaté zkušenosti jako odborník na noţe všech druhů. Jmenovaní si zaloţili v Dolním Bousově ţivnost nástrojářskou a noţířskou, respektive výrobu lékařských nástrojů. Jejich pracovna se nacházela v Dolním Bousově na Lhotě v čp. 287.

Vyráběli a zhotovovali počínaje od surového materiálu mnoho pěkných, uţitečných a hledaných výrobků, které na tehdejší dobu a zařízení dílny byly přímo unikátní. Vyráběli operační lékařské skalpely všech druhů a velikostí, porodní kleště, kleště na tahání zubů, nůţky všech druhů a velikostí, pinzety, operační škrabky a jako svůj vlastní vynález nůţky nebo kleště na trhání mandlí. Všechny druhy noţů, vidliček aţ do 40 cm délky zdobili různými střenkami z jeleního rohu, ze ţelvoviny, slonoviny a z perleti. Překrásné věci vyšly z rukou dovedných a prostých lidí a šířily dobré jméno českého člověka – dělníka z Dolního Bou59

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

23. Obchod střižní a galanterní Aloise Vetešníka v Palackého ulici.

24. Pohled na provozovnu V. Jandy – Výroba lihovin v Palackého ulici.

Bousovští živnostníci František Srb (ul. Na Koutě 24. Dům se štítem František Srb v ulici Na Koutě.

25. Pohled na provozovnu V. Jandy – Výroba lihovin v Palackého ulici.

60

BRK 2015

sova. Všechny své výrobky máčeli v kyselinách a tyto si sami niklovali.

Dílna byla na tehdejší dobu moderně a speciálně zařízena. Na rozdíl od jiných řemesel a kolegů, kteří měli ruční pohony (zajišťovaly manţelky) postavili si benzinový motor, kterým pomocí předloh a řemenů dali do pohybu svoje brusky, leštičky, šajby a vrtačky. Byla to tehdy první dílna v Dolním Bousově zařízená na benzinový – motoricky pohon. V této době byl však motorismus v začátcích, a proto také pan „motor" měl někdy svoje vrtochy a dělal svému majiteli a zaměstnancům nepříjemnosti. Stávalo se často, ţe motor vysadil třeba na několik dnů, neţ přivolaný odborník z Prahy ho přiměl zase do chodu a poslušnosti. Tyto nepříjemnosti měly také vliv a následky, ţe se po několika letech společnost Ţlůva a Doleţal rozešla.

Zaměstnanci noţířské firmy „Ţlůva-Doleţal“ byli: Ţlůva Antonín, Doleţal František, Horáček František, Kocvera Václav, Bobek Václav a Čejka Václav – coby učeň. K jejich fortelu lze připomenout, ţe veškeré vyrobené nástroje vykovávali ručně přímo od kovadliny a ohně ze surového materiálu. Nerez ocel tenkráte ještě nebyla, a proto muselo být vše pečlivě a přesně vybroušeno, vyleštěno, potom v lázni máčeno (kaleno) a niklováno. Ještě po letech, kdyţ byl provoz dávno zrušen, docházely objednávky z Prahy a Vídně, ţádající specielní lékařské nástroje.

Léta utíkají, lidé stárnou a odcházejí a my vzpomínáme na zašlé doby a na občany, kteří nás svou prací proslavili i za hranicemi.

Pan Václav Čejka, bývalý učeň, rád vzpomínal na doby, kdy provoz v dílně Ţlůva-Doleţal běţel na plné obrátky, kdy brus, šajby, leštičky a dovedné ruce vytvářely věci uţitečné a obdivuhodné. Tehdy i kostecké pivo a někdy i jitrničky od řezníka Bobka a hostinského U Kříţku zvyšovaly chuť' a náladu v práci, kterou dělníci tvořili. My si připomínáme, ţe to byl otec pí Zdeny Kunstové, který zakončil své působení u firmy výučním listem od společenstva stavebního a nářadí vyrábějícího v Dolním Bousově v roce 1907. Patřil do početné rodiny Čejků a paní Zdena ráda o sobě říká, ţe se narodila v Betlémě (dům Pod uličkou), kde rodina ţila. Pan Václav prošel mnoha řemesly a vrátil se přes Báňskou Bystrici na důchod do Dolního Bousova, kde od bratra Františka převzal sklenářství (vyučen i sklenářem v roce 1922).

61

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

26. Hostinec Z Baráčku (ul. v Lipkách, u Továrního rybníka).

27. Hostinec U Hemů (nyní Staročeská restaurace, Brodecká ul.).

62

BRK 2015

Sklenářství a výroba zrcadel Druhý starší bratr František Čejka zaloţil v roce 1912 sklenářství a provozoval brusírnu skla, výrobu zrcadel, rámování, zasklívání a prodej tabulového skla. Zaměstnával několik dělníků. Později obchod rozšířil o prodej kuchyňského nádobí a výbav pro nevěsty. Na náměstí postavil honosný dům, patrový, se dvěma výkladními skříněmi větších rozměrů.

Obrázek provozovny zakreslený na hlavičkovém papíře na protější straně je stylizovaný a neodpovídá skutečnosti, v pozadí jsou historické stavby Českého ráje. Na zahradě je altán se zasklenou kopulí. Vjezd do dvora umoţňují široká vrata, vyúsťující přímo do náměstí. Pan František Čejka byl významný dolnobousovsky občan, člen pěveckého spolku Stojmír, člen Řemeslnické besedy a Klubu vlastenců. Byl to automobilový fanda, jako první vlastnil malý nákladní automobil značky Laurin a Klement z roku 1922. Tento malý náklaďáček dobře slouţil sklenářskému provozu. Po smrti obou bratří podnik zanikl.

Ani ostatní bratři nezůstávali v podnikání za nejstarším Františkem pozadu. Antonín v Dolním Bousově a Josef v Mladé Boleslavi měli řeznictví, Karel v Dolním Bousově provozoval krejčovskou dílnu a Jaroslav jako voják z povolání byl zbrojířem v Bratislavě. Poslední Anna Čejková se vdala do Sobotky za kartáčníka pana Nového, který byl bratrem známého bousovského krejčího z Dlouhé ulice, pana Jana Nového.

Zlatnictví Zlatnickou a šperkařskou výrobu zavedl pravděpodobně pan Matěj Kunst. Pokračovatelé byli synové Richard a Miloš, kteří bydleli společně v patrovém domě v Dlouhé ulici, kde byla ve dvoře i zlatnická dílna.

Richard se u otce vyučil a otec Matěj je jako mistr podepsán na výučním listě z roku 1915. Pan Matěj Kunst zahynul při procházce na silnici na Horní Bousov. Byl usmrcen motocyklem, snad jediným, který v tomto kraji jezdil. Majitelem firmy a domu se stal syn Miloš.

On i Richard manuelně pracovali se čtrnácti dělníky na všech pasířských i zlatnických postupech. Kaţdý si asi uvědomí, ţe dát tolika zaměstnancům práci a vyrobené prodat není nijak snadné. Přesto firma bratří Kunstů dobře prosperovala. Zlatníkem se v Praze vyučil i syn Richarda staršího – téţ Richard, který měl za manţelku Zdenu Čejko63

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

28. Perníkářství Josefa Halbicha v Palackého ulici kol. roku 1900.

29. Účet dolnobousovského sklenáře Františka Čejky.

64

BRK 2015

vou. Dlouhá léta dojíţděl pracovat do firmy Český granát Turnov, kterou pomáhal zakládat a byl jejím akcionářem. Obě firmy – sklenářství i zlatnictví – fungovaly do roku 1948, kdy byly vlastníkům odebrány (zestátněny) komunistickým reţimem. Zlatnictví bylo zlikvidováno pomocí nekalého soudního procesu proti Miloši Kunstovi, který byl z Dolního Bousova vyhoštěn. Ten dále pracoval ve svém oboru v Jablonci nad Nisou.

Další řemesla K těmto zapomenutým a zaniklým řemeslům patřili také obuvníci. Nově otevřená prodejna koncernu BAŤA od roku 1926 postupně vytlačila z trhu místní ševce. Z původních dvanácti v roce 1932 zbyli jen dva.

Stejně vymizeli vzpomínaní soukeníci, tkalci, barvíři a další řemeslníci, jejichţ úlohu přebíraly velké průmyslové podniky. Naopak v malém místním měřítku uspěly drobnější provozovny v oborech, kde konkurence nebyla tak výrazná.

Sám si také vzpomínám na výrobu draček a špejlí v Dlouhé ulici, kterou provozovala rodina pana Josefa Hetfleische v sousedství pana Křiklána, truhláře. Tento provoz se připomínal vyloţenými dračkami přímo na chodníku. Zvláště v letních slunečních dnech byl u jejich domu pokryt celý v délce dvaceti metrů. Tenké dračky se pouţívaly na podkládání střešních tašek a vysychající dřevo vonělo po celé Dlouhé ulici. Další asociace spojená s Hetfleischovými byla jejich půvabná dcera Anita s dlouhými černými loknami. Byla to velmi oblíbená divadelní ochotnice, většinou představovala dámy z velkého světa. To vše jiţ bylo v období první republiky.

Vedle těchto podnikatelů nelze nevzpomenout na firmu bratří Horáčků.

Starší bratr, stavební ing. Antonín Horáček (1884–1970) vlastnil patrový dům na náměstí, který postavil jeho otec Matěj ve druhé polovině 19. století. V přízemí byl hostinec, který nesl jeho jméno jako hostinec U Horáčků a funguje dodnes (restaurace U sv. Kateřiny, čp. 126). V levém křídle přízemí byly projekční kanceláře a v prvním poschodí byt.

V suterénu byly sklepy a stáje. Sklepy se vyuţívaly jako sklady piva, ve stáji byly dva páry těţkých koní, které byly vycvičeny na stahování kmenů v lese a dováţely dřevo na pilu.

65

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

30. Účty dolnobousovských podnikatelů z roku 1914 na hlavičkovém papíře.

66

BRK 2015

Pilu měl na starosti druhý bratr Josef. Zajišťoval rozvoz paliva do domácností. Bydlel u pily přes ulici, kde měl postavenou rodinnou vilu.

Byl výborný divadelní ochotník – reţisér. Oba byli členové Sokola, starší Antonín dlouholetým starostou a zakládajícím členem mysliveckého spolku. Oba bratři patřili k váţeným občanům, kteří se zúčastňovali kulturního ţivota.

Antonín se ve své profesi převáţně věnoval stavbě komunikací. Proto měl pronajatý čedičový kamenolom na Střelči. Vlastnil pískovcový lom v lese směrem na Spařence5. Části tohoto lesa se dodnes říká „U Horáčkova lomu“. Při dolování kamene se zde objevilo povrchové uhlí, které způsobilo v Dolním Bousově uhelnou horečku.

Do Dolního Bousova přišel k firmě Horáčků počátkem 20. let stavitel Josef Košťák. Brzy se zapojil do spolkového ţivota, zvláště do práce

Dopravu kamene zajišťoval vlastní nákladní dopravou a povoznictvím, koně byli ustájeni v konírně ve dvoře restaurace. Společně s bratrem Josefem také zaloţili firmu bratři Horáčkové – pila, výroba cementového zboţí, prodej stavebních materiálů a uhlí. V sezóně zaměstnávaly obě firmy aţ 300 lidí.

Firma ing. Horáčka vybudovala mimo jiné silnici z Dolního Bousova do Spařenců a Markvartic, silnici z Bousova do Trní a Kdanic, silnici Šlejferna – Ošťovice. V Bousově pak firma vyprojektovala a vybudovala komunikaci Dlouhé ulice s čedičovou dlaţbou, vyprojektovala a vybudovala Školní ulici a Nádraţní ulici se ţulovou dlaţbou, projektovala a podílela se na výstavbě kanalizace v Bousově. Dnešní úprava náměstí, rozloţení parků a komunikací, byla projektově zpracována a zaměřena také touto firmou. Činnost projekční a stavební firmy ing. Horáčka byla ukončena 31. 3. 1950. Kanceláře včetně zaměstnanců převzal OSP, který v prostorách domu čp. 126 na náměstí provozoval projekční činnost aţ do 30. června 1960, kdy prostory a zaměstnance převzal Strojtex Dolní Bousov. V roce 1961 pak byly kanceláře přestěhovány do závodu Strojtex. V novém působišti si ing. Horáček nezvykl a odešel do Vodohospodářských staveb Ml. Boleslav.

Reţim, který nastoupil po únoru 1948, zavřel firmu, dům čp. 126 zabrala Jednota, firmu bratři Horáčkové zabralo JZD. Veškeré zařízení objektů „Na pile“ zdevastovalo druţstevní hospodaření, byt uţívaný ing. Horáčkem v bývalém vlastním domě byl označen jako nadměrný a byli do něj nastěhováni nájemníci. (zdroj zpravodaj Bousovák 4/1996) 5

67

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

31. Hostinec U Horáčků – rohový dům vpravo od kostela, na pohlednici z roku kolem 1905.

32. Dolnobousovská sokolovna z roku 1928 projektovaná Josefem Košťákem.

68

BRK 2015

Sokola. V roce 1929 vypracoval zdarma dokumentaci na stavbu sokolovny a později i projekt na její přístavbu, provedenou v letech 1963 aţ 1968.

Mezi občany, kteří se aktivně zapojovali do kulturního ţivota obce, patřil bezesporu další stavitel Václav Folprecht (1817–1885) se svou rodinou. Byl ředitelem kůru a hudebním skladatelem. V letech 1848 aţ 1860 řídil spolu s J. Valentou, F. Čejkou a J. Jandou zdejší ochotnické divadlo. V roce 1862 byl u zrodu pěveckého sboru Stojmír. Jeho syn Eduard byl známý národopisec.

Obdobně je moţno kupř. hovořit o silných bousovských rodinách stavitele Baţanta a zámečnickém rodu bratří Ottomanských, jejichţ potomci jsou pokračovatelé řemeslné tradice (obdobně jako rod Čejků) a posouvají tak hospodářský vývoj městečka o stupínek dál.

69

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

33. Papírový sáček z obchodu p. Stanislava Vavřicha.

34. Obchod s papírenským zbožím Františka Stránského ve Školní ulici.

70

BRK 2015

POČÁTKY PRŮMYSLU Revoluční události roku 1848 se Dolnobousovska přímo nedotkly, pozitivně se však projevily ve svých důsledcích. Zrušení poddanství šlo ruku v ruce se zánikem vrchnostenské správy, kdyţ v roce 1850 dřívější systém byl vystřídán zcela novou strukturou v podobě zemí, krajů, okresů a samosprávných obcí. Politický i soudní okres byl zřízen v Sobotce, od roku 1855 však byla politická správa převedena do Jičína.

Nadřízeným státním orgánem se v roce 1850 stal podkrajský úřad v Jičíně. V roce 1850 začala fungovat také jednotlivá obecní zastupitelstva. K Dolnímu Bousovu bylo přiděleno Rohatsko a jako osada Záhumní Lhota, k Hornímu Bousovu jako osady připojeny Ošťovice a Střehom, Vlčí Pole bylo společně se Skyšicemi a konečně Bechov sloučen s osadou Freidorf (Svobodín).

Působení obcí jako samosprávných celků bylo díky malé zkušenosti zastupitelů dosti rozpačité. Přesto byla v roce 1857 v Dolním Bousově zbořena stará radnice uprostřed náměstí spolu s přilehlými masnými krámy a tzv. obecním domem. O dva roky později byla postavena na jiţní straně náměstí nová budova, kde v přízemí sídlil hostinec a v prvním poschodí pak získala prostory vlastní úřadovna. Po rozsáhlém poţáru v témţe roce, který postihl starou školu, faru a 12 obytných domů, byly sem dočasně přestěhovány některé školní třídy.

Na rozdíl od poklidné hladiny veřejného ţivota zčeřené pouze drobnými spory a aférami, prodělala ekonomika regionu po roce 1860 dosti bouřlivý vývoj. Většina obyvatelstva sice nadále zůstávala věrna zemědělství a řemeslu, nyní jiţ na ţivnostenské bázi, nicméně se především přímo v Dolním Bousově objevily první vlaštovky v podobě podnikatelských a finančních subjektů, a to převáţně z místních personálních i kapitálových zdrojů. Z podnětu společensky velice aktivního MUDr. Františka Mrázka vznikla v roce 1863 První občanská záloţna pro Dolní Bousov a okolí, zaměřená spíše na privátní sféru neţ na podporu podnikání. Po několika letech své existence začala svou činnost směrovat do sféry průmyslu, coţ se jí nakonec stalo osudným. Rozhodujícím fenoménem v hospodářské oblasti se stal na Dolnobousovsku nově zaloţený cukrovar.

71

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

35. Kresba staré radnice s krámky, která stávala uprostřed náměstí.

36. Podoba současné radnice postavené roku 1861 na pohlednici zaslané roku 1905. Na budově je nápis Městský úřad + Obecná škola.

72

BRK 2015

CUKROVARNICKÝ PRŮMYSL Často se stává nám Bousovským, ţe řekneme-li, ţe jsme z Dolního Bousova, zvlášť při setkání se staršími lidmi, je odezva taková: „To je tam, kde byl ten velký cukrovar“ – a někteří přidají jméno pana Maštálky.

Zaloţení cukrovaru 10. března 1870 mělo pro Dolní Bousov jistě veliký a téměř ţivotní význam, neboť od této doby je moţno hovořit o rozvoji průmyslu v našem městě. Léta kolem roku 1870 jsou dobou horečného zakládání cukrovarů v bývalé říši rakouskouherské. Řepařství v českých zemích, které po zrušení napoleonské kontinentální blokády na nějaký čas téměř upadlo v zapomenutí, postupně zase oţívalo. Velkého rozmachu došlo české cukrovarnictví hlavně po roce 1848 následkem zrušení roboty a tím uvolněním české podnikavosti. Začala se tvořit svépomocná druţstva a zemědělské školy, které českému rolnictvu brzy daly slušný podklad znalostí i finanční oporu k proniknutí do průmyslové oblasti. Brzy se projevil nedostatek zpracovatelských provozoven. Čeští řepaři se domnívali, ţe zpracováním svých zemědělských produktů, hlavně řepy ve vlastních výrobních cukrovarech ještě zvýší svůj zisk. To byla příčina, proč v tehdejší době bylo v Čechách zaloţeno 105 cukrovarů, hlavně druţstevně-akciových.

Pro lepší představu čtenáře mohu uvést léta zakládání cukrovarů v nejbliţším okolí: cukrovar a rafinerie v Dobrovici (1831), spolkový rolnický cukrovar v Čejetičkách (1871), společný cukrovar v Dolním Cetně (1868), cukrovar Mnichovo Hradiště (1870 – původní firma Excellenz Graf Waldstein – Wartenbergische Zucker-fabrik in Münchengrätz), který vyráběl 2 vagóny bílého zboţí denně, jeţ bylo hledáno pro svoji bělobu padlého sněhu. Zboţí se prodávalo nejen v tuzemsku, ale exportováno bylo do Dolních a Horních Rakous i do Tyrol. V pětikilových homolích ve ţlutém obalu do Turecka. Další cukrovary byly v Sadské, Dymokurech, rolnický cukrovar v Libáni a Kopidlně. V Libáni později vznikla i droţďárna s lihovarem (1921), jediná v severních Čechách.

S rozmachem stavebních investic vznikla také elektrostrojní kruhová cihelna v Osenicích, která pracovala donedávna.

73

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

37. Pohled na cukrovar.

38. Pohled na cukrovar.

74

BRK 2015

Zemědělskému rozmachu napomáhala v roce 1894 zaloţená stanice pro šlechtění řepy v Semčicích u Dobrovic. Vypěstěné semeno dobrovické bylo známé po celé Evropě. Šlechtitelská stanice, později orientovaná na obiloviny, doznala velkých úspěchů u typů dobrovické ozimé pšenice červené a dobrovického ţita.

Tento obrovský vývoj a rozmach podnikání v širokém okolí podnítil dolnobousovské občany k tomu, ţe roku 1869 bylo zřízeno přípravné komité pod názvem Správní rada akciové společnosti k zařízení cukrovaru v Dolním Bousově. Komité vzniklo hlavně péčí dolnobousovského lékaře MUDr. Františka Mrázka. To zaloţilo dne 10. 3. 1870 firmu Akciová společnost cukrovar v Dolním Bousově. Stavební místo pro cukrovar poskytla dolnobousovská obec a tamější záloţna přispěla na stavbu zakoupením akcií za 6.000 zlatých. Obec kromě toho zakoupila dalších 100 podílů (60.000 zlatých). Stroje byly zakoupeny od praţských firem Breitfeld-Daněk a Ringhoffer a.s. za 140.000 zlatých.

Voda a oheň, počáteční potíţe Tyto dva ţivly hrály v našem příběhu o vzniku a vývoji cukrovaru důleţitou roli. Oheň působil vţdy negativně a dvakrát postihl dosti citelně majitele cukrovaru. Voda, tolik potřebná pro chod cukrovaru, dělala problémy jiţ od jeho vzniku a po celý čas jeho existence. Vedení spoléhalo na vodu z Klenice, která zpočátku postačovala, ale později při rozvoji závodu se muselo různými zákroky pomáhat zesílení toku. Tím se samozřejmě zasahovalo do vodních práv mlynářů, kteří měli na toku Klenice své mlýny. Na cukrovaru se snaţili vţdy vymoci velmi slušnou odměnu za někdy skutečnou, jindy jen domnělou újmu na svých vodních právech. Poprvé to bylo z vodotechnických důvodů, kdy bylo nutno zrušit stávající splav u mlýna Karla Doškáře a zřídit splav nový.

To vyuţili i další mlynáři: Ziegrosser z Červeného mlýna v Dolním Bousově, Těšínský z Rohatska, Řípa z Bechova, Ort z Matrovic, Jager ze Března. Při dalším růstu cukrovaru se podílela továrna finančně na chytání pramenů Klenice u hradu Kosti a výstavbě nových stavidel.

Později byla uzavřena smlouva o odběru vody z Klenice, hlavně po dobu kampaně, s Gustavem Doškářem, majitelem mlýna Valcha v Dolním Bousově, kde vedle různých technických závazků se cukrovar za75

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

vázal platit ročně 3 000 Kč a 150 q čerstvých řízků. Smlouva byla podepsána na 6 let. Tento mlynář vyuţíval plně cukrovar při dalších smlouvách o odběru vody z Klenice, které mu vedle ostatních výhod zaručovaly 4 250 Kč ročně, 150 q čerstvých řízků, 1 q bílého pískového cukru. To se však jiţ psal rok 1924.

Vedle výhod říčka Klenice však způsobovala škodu na zemědělské půdě, která podléhala častým záplavám. Škody byly o to větší, ţe půda nebyla meliorovaná. Těmto těţkým začátkům napomáhalo i to, ţe pěstitelé neměli potřebné řepařské zkušenosti a nebylo ani ušlechtilého semene. Řepy bylo málo (cca 100 000 q) a její jakost nevalná. Dobrému rozvoji v počátcích nepřispívalo ani chování dodavatelů a samotných akcionářů. Jsou známy případy, ţe při dováţení materiálu na stavbu, coţ bylo vyhrazeno jedině podílníkům, se půlily cihly či štuky, nebo povoz přijel do závodu, ale cihly nesloţil, staveniště objel a s touţ fůrou přijel a dal si zaplatit dodávku znova. Podobně tomu bylo při dodávkách řepy. Tím přirozeně akcionáři sami oslabovali pozici cukrovaru a neuvědomovali si, ţe jen skutečné řádné a poctivé hospodaření jim můţe zaručit zisk i v dobách menší konjunktury, neţ byla právě tato.

Tak se tehdy cukr vyráběl Řepa se nosila v košíkách do pračky, z této se plnila do okovů, které se vytahovaly nad řezačky, a vypraná řepa se do nich vyklopila. Řízky z řezaček se vyluhovaly v devítičlenné difusní baterii a šťáva takto získaná se saturovala přidáním vápna v odkrytých kádích. Méně hodnotná lehká šťáva se svářela v dvoučlenné odparce, hodnotnější na cukrovinu. Z vakua se cukrovina plnila do chladící pánve a z ní příslušně ochlazená šla do tzv. melisek, tj. homolových forem, postavených špičkou dolů do otvorů ve zvláštních stolech. Cukr v nich vykrystalizoval a sirup (melasa) odtékal špičkou plechové formy do vyplechovaných ţlábků a do melasníků. Po odtoku sirupu se sada homolí (partie nebo charge) vyklopila, vlhká špička se odřízla a homole byly buď baleny nebo drceny dále na písek, jenţ se plnil do pytlů. Pytle se pak odváţely potahem na nádraţí do Mnichova Hradiště.

76

BRK 2015

39. Cukrovar v Dolním Bousově, Frič a spol. na dobové pohlednici.

40. Do cukrovaru byla roku 1894 zavedena řepařská vlečka.

77

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

Krize, úpadek a pohroma Bohuţel, tato výroba nepokračovala dlouho. Kdyţ v letech 1872 aţ 1873 vypukla cukrovarnická krize celokontinentálního rázu, která nad to ještě byla ve svých účincích zvýšena známým vídeňským finančním krachem, znamenalo to zánik téměř poloviny cukrovarů, které tak překotně před několika málo lety vznikly a nyní z rukou malých podílníků padly do rukou kapitálově silných spekulantů. Přirozeně, ţe totéţ znamenalo i téměř úplné zničení cukrovaru v Dolním Bousově.

Tento úpadek znamenal nejen zánik dolnobousovské záloţny, která byla jedním z největších akcionářů, ale téţ zadluţení obce, která přišla asi o 50.000 zlatých mimo pozemky a jiné výlohy. Zápisy z kroniky z té doby dosvědčují, ţe poškození obce bylo takového rázu, ţe zabránilo postavení školy, které bylo oddáleno aţ do roku 1894. Rovněţ přineslo úplné zruinování zakladatele MUDr. Mrázka, jenţ přitom ztratil celé jmění i s dvěma domy a pozemky. Brzy nato zemřel následkem těţkého zranění při převrhnutí vozu. Ke zkáze cukrovaru téţ přispěli drobní podílníci, kteří se v první panice snaţili dostat zpět své peníze a docházelo tak k překotným prodejům nebo odprodejům značně nevýhodným.

Takto zruinovaní dolnobousovští akcionáři prodali nakonec cukrovar 20. 8. 1875 panu Jindřichu Leglerovi, který v provozování cukrovaru ovšem ještě v oslabenějším rozsahu pokračoval. Ale i jemu se asi zdál cukrovar být přítěţí, a proto jej 22. 3. 1881 prodal První občanské záloţně v Praze. Ta jej zrekonstruovala, zrušila spodinovou stanici a vyráběla pouze surovinu, tj. surový cukr. Ředitelem cukrovaru v tehdejší době byl Ing. Karel Náprstek.

Významnější zlepšení pozice cukrovaru i městečka nastalo v letech 1882 aţ 1883, kdy byla vybudována obchodní dráha Bakov – Kopidlno přes Dolní Bousov. Lidově byla nazývána „komerciálka“. Jaký význam měla pro cukrovar, vyplývá z toho, ţe se cukrovar společnosti dráhy zavázal platit nejméně 30.000 zlatých ročně za dopravné. Dráha byla ještě téhoţ roku prodána c.k. drahám.

Avšak 8. 12. 1890 stihla cukrovar pohroma, neboť úplně vyhořel, takţe bylo nutno provoz zcela zastavit.

78

BRK 2015

41. Obraz zachycující pravděpodobně podobu cukrovaru kolem roku 1900, před dostavbou administrativní budovy s vodojemem.

Na obraze je nápis: Zuckerfabrik in UnterBautzen, MAŠTÁLKA & Comp.

79

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

První občanská záloţna pak byla ráda, kdyţ se mohla spáleniště zbavit, a prodala je 14. 12. 1893 za 170.000 korun čtyřem společníkům, z nichţ kaţdý byl vlastníkem ideální čtvrtiny. Byli to: Karel Frič, majitel strojírny v Kuklenách, Karel Záběhlický, ředitel cukrovaru v Sadové, František Pour, majitel cihelny a hostince v Hořicích, a Jindřich Gustav Maštálka, říšský poslanec ze Sobotky. Ředitelem byl jmenován Pour, který společně se správcem Benešem vybudoval dolnobousovský cukrovar znovu. Firma zněla: Komanditní společnost, cukrovar v Dolním Bousově, Frič a spol. V budování a rozšiřování cukrovaru se pokračovalo velmi intenzivně, a proto byla uzavřena roku 1894 vlečková smlouva s K. k. priv. Böhmischen Comercialbahnen Vídeň a postavena vlečka. Ze společnosti vystoupil ředitel Pour a v roce 1898 nastoupil nový technický ředitel Ţďárský, za jehoţ vedení byl cukrovar opětně rozšířen a zmodernizován. Byla vystavěna nová vakuová stanice, vybudován zahřívač difusní šťávy, postaveny řezačky, instalována nová automatická váha Chronos, jakoţ i vodní a šťávní pumpy.

Takto přebudovaný cukrovar měl kapacitu 4.000 q řepy denně. Výrobky dolnobousovského cukrovaru se jiţ tehdy vyváţely do zahraničí a zřejmě poţívaly dobrého zvuku, neboť na Exposition Universelle (Světové výstavě) v Paříţi roku 1900 jako součást společné exposice rakousko-uherského průmyslu cukrovarnického byly odměněny Grand Prix (Velkou cenou).

Do historie cukrovaru vstupuje J. G. Maštálka Dalšího komunikačního zlepšení se cukrovaru a obci dostalo zásluhou Maštálkovou, jenţ roku 1905 prosadil vybudování ţeleznice Sudoměř– Skalsko–Stará Paka. On byl tehdy městským tajemníkem v Sobotce a roku 1897 byl zvolen poslancem říšské rady ve Vídni. Stal se důleţitým akcionářem a hlavním propagátorem této dráhy. Vedle jiných aktivit hodně svého úsilí věnoval otázkám dopravy a snaţil se (někdy snad i za kaţdou cenu) obohatit svůj kraj místními drahami. Za to si vyslouţil od některých svých současníků úsměvné poznámky, ţe buduje „Maštálkovo království“. V období řepné kampaně byly zaváděny zvláštní vlaky, tzv. „řepáky“, pro svoz řepy do cukrovarů a následný rozvoz řízků. Pro ně byl kaţdý rok sestavován zvláštní jízdní řád dle poţa80

BRK 2015

42. Cukrovar v Dolním Bousově, Maštálka a spol.

Projekt nové továrny na zužitkování ovoce; Sklepy a základy, březen 1917.

81

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

davků cukrovarů. Některé z těchto vlaků končily a následně vycházely z Libošovic.

Celkem nerušený a poklidný vývoj provozu cukrovaru doznal změny teprve v roce 1907, kdy zemřel hlavní společník K. Frič. Na jeho místo vstoupil do komanditní společnosti Karel Záběhlický ml. Tím byla vytvořena nová „Komanditní společnost cukrovaru v Dolním Bousově, Maštálka a spol.“ Hybnou pákou celé společnosti se stal J. G. Maštálka.

Kdyţ roku 1910 po dvanáctileté sluţbě odešel z cukrovaru technický ředitel Ţďárský, nastoupil na jeho místo správce Alois Vyhnánek.

Z jeho popudu byl přistaven řepník a vybaven příslušným poháněcím strojem, a dále velké splavy na 110 000 q řepy (vystavěl je stavitel Alois Nový z Kralup nad Vltavou), v místě dnešní ulice Na Krechtech a Maštálkova.

V roce 1913 se opět přihlásil oheň, vyhořel starý zadní trakt cukrovaru, půdy a melasník. Ještě téhoţ roku byly tyto objekty postaveny znovu a účelněji a ještě navíc přibyla Kehrnova vápenka. Tím se samozřejmě zvýšil i výkon cukrovaru na více neţ 5 000 q řepy denně. Tehdy bylo v Rakousko-Uhersku celkem 117 cukrovarů s produkcí 7 817 477 q cukru. Rajon bousovský poskytoval v té době kolem 300 000 q řepy, ačkoliv trpěl spodními vodami a řepaření se nemohlo řádně rozvinout.

Poslanec Maštálka velmi dobře vystihl tuto okolnost a zaloţil proto roku 1914 „Druţstvo pro úpravu Klenice a melioraci přilehlých pozemků“, jehoţ se stal také předsedou. Situaci měl usnadněnu konexemi jak v parlamentě, tak ve svém voličském okrese soboteckém. Hlavním cílem Druţstva bylo odvodnění celého rajonu, jímţ Klenice protéká, neboť Maštálka zcela správně předvídal, ţe se tím získá výtečná panenská půda, dosud nevyřepařená, jeţ umoţní pěstované řepě mnohem větší růst a cukernatost. Budoucnost dala těmto plánům za pravdu, i kdyţ zpočátku byly jisté potíţe s některými konzervativními obcemi, jeţ však nakonec přesvědčily výsledky v obcích odvodněných. Tyto meliorační práce byly prováděny aţ do roku 1926 a v některých konzervativních obcích dokonce ještě později.

82

BRK 2015

43. Projekt tunelu pod dvorem pro Cukrovar fy Maštálka a spol. z r. 1917.

83

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

Dolnobousovský cukrovar vypuknutím světové války nebyl nikterak ve svém vývoji ohroţen, právě naopak jiţ v roce 1915 najal okolní dvory Kdanice, Vlčí Pole, Březno u Ml. Boleslavi a Skašov. Nájemné u těchto dvorů bylo velmi vysoké a někdy bylo zaplaceno i nepřiměřené odstupné. Tak za zmíněný dvůr Březno, jehoţ inventář byl v dezolátním stavu, bylo zaplaceno 1.000.000 korun. Maštálka sám osobně koupil téţ velkostatek Domousnice s lesním hospodářstvím a zámkem. Jinak se pokračovalo v zlepšování výroben závodu. Tak např. byla pro vlečku pořízena lokomotiva Orenstein a Kappel. S lokomotivou dlouhá léta jezdil pan Václav Kalenský a později jeho syn Karel.

V roce 1918 pak byla rozšířena vlečková síť závodu, takţe vagónová řepa mohla být vykládána přímo do splavů. Splavy byly umístěny přes silnici naproti hlavní bráně a vlečka k nim vedla zezadu kolem obytné kolonie. Pro mechanické vykládání řepy u vagonů byla koupena vodní pumpa Elfe.

Rok 1917 znamenal pro průmyslové závody dolnobousovské rok dokonalého vybudování. Byla provedena velká rekonstrukce cukrovaru, aby bylo moţno vyrábět přímo ze šťávy krystal atd. Byly pořízeny mlýny pro mletí cukrového písku na jemný krystal, krupici a pudr (to umoţnilo později i vývoz těchto produktů aţ do Anglie). Bylo zavedeno síření střední šťávy, postaveno Freytágovo vakuum, refrigeranty, nová odstředivková stanice a pumpy v melasníku. Tím stoupla produkce cukrovaru na 9 000 q denně. V témţe roce došlo téţ k personálním změnám ve vedení průmyslových závodů včetně ovocnárny. Průmyslové závody jako celek byly roku 1919 oceněny na 110.000.000 Kč.

Snad je na místě poznamenat, ţe po říjnu 1918 připadalo ČSR 87 % všech činných cukrovarů bývalého císařství rakouskouherského (celkem v Čechách 113), které v kampani 1918/1919 vyrobily cca 380 000 tun cukru, coţ byl zajisté podstatný přínos hospodářskému ţivotu mladé republiky. ČSR byla po Kubě a Jávě stále největším exportérem na světě. Pro porovnání: dnešní roční produkce jediného cukrovaru na okrese v Dobrovici činí 50 000 tun cukru (platné k r. 2006). Do roku 1989 pracovalo v České republice asi 80 cukrovarů. Do dnešního dne jich přeţilo okolo třiceti.

84

BRK 2015

Závody se staly po stránce pracovně sociální pro okolní obyvatelstvo ve válečných dobách zdrojem velmi dobrého zajištění. Nezaměstnanost neexistovala (pracovalo se na dvě směny), výdělky byly velmi dobré, pracovní prostředí, dík Maštálkově dobromyslnosti, příjemné. Nemálo ke spokojenosti přispívaly ve válečné drahotě i vydatné poţitky naturální. Později tu bylo zaměstnáno několik set uprchlíků z bojových oblastí a válečných zajatců, z nichţ se dokonce někteří po válce a propuštění do svých domovů opět do Dolního Bousova vrátili.

Celkový počet zaměstnanců v tehdejší době byl asi 800 pracovníků.

Vzhledem k tomu, ţe téměř polovina jich bylo dojíţdějících ze širokého okolí, poskytoval jim podnik stravování. V nově postavené administrativní budově byla zařízena v přízemí kantýna. Charakteristickou dominantou této budovy a nakonec celého továrního objektu je zajímavá stavba vysoké vodárenské věţe.

Zaměstnanec za oběd platil 2 Kč. Za to dostal polévku a kus masa hovězího, vepřového nebo koňského s chlebem. K tomu účelu bylo při hospodářství podniku chováno mimo jiné téţ celé stádo koní, ač to znamenalo pro závod velké finanční zatíţení. Přesto docházelo mezi dělnictvem k častým stávkám. Bylo značně draho. Pro příklad jen vývoj cen cukru byl následující: za 1 kg v roce 1914 – 86 haléřů, v roce 1916 – 1 Kč, v letech 1917/19 – 3 Kč, v roce 1920 – 8 Kč, v roce 1921 – 7,2 Kč a potom sestupná tendence.

Postupný úpadek a zánik Rok 1920 byl velmi tíţivý nejen u nás, ale v celé Evropě. Způsobila to inflace v Německu a následné zvýšení ochranných cel proti dovozu.

V bousovských průmyslových závodech zhoršovalo finanční situaci omezení výroby v továrně a růst ceny cukru. Kupní síla obyvatelstva byla velmi malá. Přes všechny tyto okolnosti Maštálka neustával v aktivitách. Tak v roce 1920 bylo ještě zaloţeno „Strojní druţstvo dolnobousovské“, jeţ mělo za úkol zracionalizování místního hospodářství, hlavně pokud se týče orby. V roce 1921 bylo v továrně vystavěno skladiště na benzin a velké kvasné kádě a kvasírna na ovocné víno. V roce 1923 pak byla ještě postavena elektrická pila a rozšiřována vlečková síť, ale lihovar bylo nutno zastavit a finanční pohroma se na závod 85

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

44. Administrativní budova cukrovaru s vodárenskou věží.

45. Detail vodárenské věže, projektant arch. Kozák. (zdroj: brožura Českomoravská stavební a.s., zřejmě realizátor této nové přístavby)

86

BRK 2015

valila dále. Bylo to veliké bankovní zadluţení, horentní úroky, zásoby, jeţ se kazily, neodbytné leţáky, veliké provize zástupcům a hlavně vypuknuvší světová cukrovarnická krize.

Samotný cukrovar měl sice všechny vyhlídky na dobrou prosperitu a lepší budoucnost, celkem slušně vydělával (jeho cena byla tehdy odhadována na 8 milionů Kč), avšak ovocnárna byla zastavena a odhadnuta jako bezcenný balast. Bylo propuštěno mnoho dělníků a úředníků a vydáni tak na pospas nezaměstnanosti, bídě a hladu, které později ještě více znásobila světová hospodářská krize. Koncem roku 1923 se dostavilo konečné finanční zhroucení akciové společnosti. Obrovské předluţení u peněţních ústavů, dluţné daně, poměrně malý obrat a řada jiných důvodu byly jeho příčinou. Finanční krach měl za následek, ţe dosavadní komanditní společnost musela být zrušena a 21. 2. 1924 byla celá podstata firmy „Cukrovar v Dolním Bousově, Maštálka a spol.“ prodána s cukrovarem a všemi pobočnými závody i objekty České průmyslové hospodářské bance v Praze I. Vytvořila se nová akciová společnost pod názvem „Průmyslové závody a.s. v Dol. Bousově“. Předsedou správní rady závodu zůstal J. G. Maštálka, jejími členy, jakoţ i kolektivními zástupci Dr. Karel Pelikán a Karel Karásek, ředitelé banky.

Tato nová firma udrţovala v cukrovaru provoz sice slabší, ale značně zracionalizovaný a zlepšila ekonomii výroby jak po stránce pracovní, tak i materiálové. Produkce činila 6 aţ 7 000 q řepy denně. Byla postavena nová difusní stanice s lisovacím šnekem a transportérem, stanice na mletí krystalu na moučku a zavedeno automatické přikládání do kotlů. S mlynářem Doškářem byla uzavřena nová smlouva o odběru vody z Klenice, neobyčejně pro něho výhodná, neboť vedle ostatních výhod mu zaručovala roční příjem 4.250 Kč, 150 q čerstvých řízku a 1 q bílého pískového cukru. Také finanční situace cukrovaru se zásahem personální změny (dosazení ing. Mikšíčka místo Maštálky), značně zlepšila.

Přes trvalou cukerní krizi byl v té době průmysl cukrovarnický nejmohutnějším hospodářským průmyslem republiky a měl na její hospodářský ţivot mocný vliv. ČSR byla tehdy po Kubě a Jávě největším exportérem cukru, (20 % veškeré evropské produkce) a plocha věnovaná 87

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

46. Účet Průmyslových akciových závodů z roku 1928.

88

BRK 2015

pěstění cukrovky činila téměř 5 % veškeré orné půdy českých zemí.

Domácí spotřeba cukru v tomto roce činila 28,7 kg na osobu ročně. Bylo tedy rozhodnutí banky udrţet provoz cukrovaru skutečně opodstatněné.

V roce 1926 byly v rajonu Dolního Bousova ukončeny všechny meliorační práce a právě kdyţ byla půda nejlépe připravena pro prvotřídní sklizeň jako nikde v okolí, postihla cukrovar, jedinou přeţivší a v provozu jsoucí část z bývalého kombinátu, dvojnásobná osudová rána.

Především to byla obrovská zátopa, jeţ tento kraj postihla a mimo škod na silnicích a mostech značně rozbahnila půdu, takţe sklizeň řepy činila pouze 100 000 q, a ta pocházela z pozemků výše poloţených.

Další, neméně těţkou ranou v roce 1926, bylo úmrtí J. G. Maštálky, který byl jedinou osobou, která při svém vlivu mohla škodlivým následkům této katastrofy do budoucna úspěšné čelit a snad zabránit i zániku cukrovaru.

Po smrti Maštálky přebírá vedení nový předseda správní rady ing.

Mikšíček. Za něj činilo průměrné zpracování řepy asi 350 000 q, tj. asi 50 000 q suroviny. Stav zaměstnanců byl ještě 11 úředníků a 60 trvalých dělníků, k nimţ přistupovalo 390 dalších zaměstnanců při kampani. Jak jiţ bylo řečeno, zátopa byla skutečnou pohromou. To se projevilo v roce 1927, kdy rozbahněná půda zakyselila a výnos byl opět malý. Bylo to na sedláky trochu mnoho, a tak nějaký čas na pěstování řepy úplně zanevřeli a ani v roce 1928 aţ 1929 řepu neseli. Nová správní rada proto upustila od nájmu dvorů a odprodala statek Domousnice. Byla to celkem rozumná operace, neboť nájmy byly horentní, dvory se musely teprve odvodňovat, coţ si vyţádalo značných nákladů. Také investice do zámku Domousnice vloţené pohltily celou desítku milionů.

V roce 1930 byl sice výnos cukrovaru jiţ dobrý, ale projevil se neblahý vliv předchozích katastrofických let na jeho budoucnost. V tomto roce došlo totiţ k celostátní kontingentaci, jíţ byly jednotlivým cukrovarům přidělovány průměrné zpracovatelské kvóty, které se určovaly ze zpracovaného průměru v letech 1927, 1929 a 1930. Proto poměrně výborný rok 1930 nestačil zvýšit tento průměr, a tak cukrovar bez vlastního zavinění dostal neúměrné nízký kontingent. Prakticky to znamenalo, 89

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

ţe cukrovar byl tímto odsouzen k zániku, nebo k úplnému ţivoření.

Přispěly k tomu i okolní cukrovary v Libáni, Čejeticích a Mnichově Hradišti, které usilovaly o rozparcelování bousovského rajonu pod záminkou úspory dovozného a nařízení, ţe řepa nesmí být voţena kolem jiného cukrovaru.

A tak předkládám fotografii posledního ředitele dolnobousovského cukrovaru Ing. Jana Kracíka s rodinou před poslední kampaní v roce 1932, která trvala pouhé čtyři týdny. Ing. Kracík pracoval v cukrovaru od roku 1920 do roku 1937 do úplné likvidace. Řepa se pak vozila do Dobrovic. Na obrázku je Ing. Kracík s manţelkou a nejstarší dcerou Jiřinou před Lhotovou vilou v Lipkách, kde bydleli. Paní Jiřina, která mi obrázek zaslala, nostalgicky vzpomíná na chvíle, kdy chodívala s otcem večer do cukrovaru na kontrolu. Všude při kampani bylo plno ruchu, světel a lidí. Nejraději pobývala v laboratoři, kde vládl pan kontrolor Fihy, velice veselý pán, její strýc Ing. Oldřich Kracík a Ing. Petr Leščenko. Hlavním účetním byl Augustin Lhotka a pokladníkem pan Škorpil. Dále vzpomíná na hlavního váţného pana Paţouta a vrátné Jansu a Pěničku. Vlečku a vnitrozávodní dopravu obstarával parní lokomotivou pan Kalenský (později jeho syn Karel). V kantýně vládl Olda Těšínský, kterého pak vystřídal p. Škaloud. Téměř všechny si pamatuje. Vzpomíná i na krásně barevného páva, který byl ozdobou parku při obytném domě uvnitř objektu cukrovaru. Jako malá s ním měla kolizi, která skončila dvěma stehy na hlavě. Páv totiţ neměl rád červené čepičky.

Musíme zcela dát za pravdu bývalému disponentovi Průmyslových závodů panu Lhotkovi při jeho povzdechu, ţe bylo přímo ironií, ţe dolnobousovský cukrovar, úplně moderně vybudovaný, mající nedostiţné výhody svojí polohou, mající k dispozici prostorná skladiště, zavedený svými výrobky doma i za hranicemi, byl zastaven, zatímco například cukrovar Čejetice, který neměl ani nejnutnější prostor k nezbytné výstavbě, vklíněný mezi dobře fungující cukrovary, musel později draze budovat to, co v Bousově od roku 1917 stálo a osvědčovalo se. Tak osud naplnil pravý opak toho, co z cukrovaru Dolní Bousov mělo a slibovalo být. Na místo krásně poloţené a jedinečně vybudované továrny s nejlepším komunikačním spojením, s velkým řepným rajónem, zcela od 90

BRK 2015

47. Poslední ředitel cukrovaru – Ing. Jan Kracík s rodinou, 1932.

48. Cukrovar, dílna na výrobu plechových obalů na marmeládu. Zprava p.

Bobek, 3. zprava mistr dílny Josef Hořejší. Po 2. sv. válce první dílna firmy Ottomanský.

91

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

vodněným, s panenskou půdou, kvalitní řepou, coţ by se markantně projevilo při volném osevu a dostatku hnojiv, zůstaly jen holé budovy, předurčené k pozvolné zkáze.

Přitom se nesmí zapomenout, ţe zánik průmyslových závodů znamenal i podstatné ztráty národohospodářské a ochuzení zdejšího kraje i města. Zánik cukrovaru měl za následek téţ zvýšení nezaměstnanosti v kraji, zvýšenou nouzi pracujícího lidu, která beztak trvala následkem světové hospodářské krize jiţ několik let.

OVOCNÁŘSKÝ A LIHOVARNICKÝ PRŮMYSL Čtenář, ať uţ je nebo není znalec díla Jaroslava Haška, si vzpomene na představení Dolního Bousova regrutem Pechem. Řádné vyjmenoval všechny významné budovy, ale jedno bychom mu mohli přece jenom vytknout: zapomněl vedle cukrovaru uvést také lihovar. K samotnému cukrovaru byly totiţ přičleněny tovární objekty na zpracování ovoce.

V souvislosti s rozšiřováním ovocnárny byl později vybudován moderní produkční lihovar na ovocné lihoviny, a to opět zásluhou podnikatele Maštálky. Výrobny na zpracování ovoce vznikaly během I. světové války jako vůbec celý ovocnářský průmysl. V té době bylo bývalé rakousko-uherské mocnářství vystaveno spojenecké blokádě ústředních mocností a byl pociťován citelný nedostatek potravin, hlavně tuků.

Byla hledána náhrada.

Ovoce bylo dost, nedalo se však dlouho udrţet jako potravina. Proto vznikla myšlenka J. G. Maštálky zuţitkovat ovocné bohatství svého kraje. Tento šikovný podnikatel vyuţil doporučení tehdejšího ministra pro výţivu lidu, které na zaloţení továrny poskytovalo podporu. Na základě slušné subvence začal v roce 1916 v nádvoří cukrovaru stavět výrobnu, jeţ dosáhla ihned plné výkonnosti, takţe za rok bylo vyrobeno cca 470 vagónů marmelád. Jako prozíravý hospodář zaloţil ve svém dvoře v Domousnicích plantáţe rybízu, malin a angreštu.

Ani ovocnárna nezůstávala pozadu. V tomto roce bylo přikročeno ke stavbě další přípravny ovoce a varny na jemné marmelády. Současně bylo postaveno několik malých sušáren na ovoce, tunelových systémů (typ Podhajský) a pásových systémů (typ Janko), dále výroba různé 92

BRK 2015

embalage, tj. obalů dřevěných i plechových. Výroba v tomto roce stoupla na 580 vagónů. Shora uvedené bubnové sušárny byly téţ pouţívány na výrobu melasového krmiva. V sušárně byla později sušena hlavně řepa pro cikorkárny. V roce 1918 byla rozšířena výroba, takţe byl postaven lihovar na ovocné lihoviny, kvasírny s 39 betonovými káděmi o obsahu 8 000 hl na zuţitkování vadného ovoce (švestka apod.) a odpadků výroby. Zřízeny byly vinné sklepy k výrobě ovocných vín a postavena a zařízena budova ke konzervování zeleniny. Zavedena výroba likérů studenou cestou, kandovaného ovoce, ovocných šťáv a hlavně malinového sukusu, jenţ se ukázal být velmi dobrým obchodním artiklem.

Pro kotelnu ovocnárny byl vystaven nový komín. O něco později byly téţ zařízeny v ovocnárně kanceláře a laboratoře. Ze zařízení stojí za zmínku instalace dvou ţelezných a jednoho měděného destilačního aparátu.

Vedle značných úspěchů, jak shora uvedeno, docházelo i k některým přehmatům. Tak například byla objednána aparatura na lisování olejů z jader a současně přivezeno ze Srbska obrovské mnoţství pecek. Aparatura však jiţ nedošla, a tak se těmito peckami v jedné z pozdějších kampaní, kdy byl velký nedostatek uhlí, topilo pod kotlem.

Ani kalkulace ohledně kotelny a technického personálu společného pro cukrovar i pro ovocnárnu se neukázala správnou. Maštálka totiţ počítal, ţe kotelna s technickým personálem bude vyuţita téţ po zbývající část roku po cukrovarnické kampani. Tento předpoklad se však ukázal nesprávný, neboť stará kotelna na oba objekty, byť situačně velmi blízké, nestačila. Pro ovocnárnu musela být vystavěna kotelna nová, vybavená elektrárnou s generátorem.

Tuto koupil Maštálka z vídeňského ústředního nádraţí, téţ s úmyslem zavést elektrické osvětlení do celého soboteckého okresu a pouţívat při tom uhlí z dolu Prokoppiceche, který také později koupil. Tento důl u Karlových Varů sice produkoval uhlí velmi podřadné kvality, ale i toto v době válečné nouze jako topivo přišlo velmi vhod. Za elektrárnu s generátorem zaplatil, zřejmě pod vlivem některého neodpovědného rádce, cca jeden milión korun, ale po instalaci se ukázalo, ţe výkonnost 93

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

49. Sklad lihu.

50. Sušárna ovoce. (zdroj: brožura Českomoravská stavební a.s.)

94

BRK 2015

při sebevětším vypětí je tak malá, ţe to nestačí ani původnímu účelu.

Proto ještě za války byla elektrárna prodána asi za 21 tisíc korun. Tím byly najednou v cukrovarském objektu kotelny dvě. Ale ani to nebylo výhodné, neboť zapojení obou kotelen znamenalo velkou ztrátu páry.

Také se ukázalo neprozřetelné vestavění ovocnárny do objektu cukrovaru. Dvůr byl tímto znehodnocen a při ztrátě prosperity ovocnárny by mohl být samostatně stojící objekt dobře prodán.

V tomto roce také vznikl jeden z největších Maštálkovych omylů, hlavně pokud se týče výnosnosti ovocnárny. Podle předběţné bilance ovocnárny tato vykazovala totiţ v roce 1918 zisk 8,5 miliónu korun. Tato bilance byla ovšem sestavena za dosti nereálného předpokladu, ţe budou realizovány všechny prodeje stávajících zásob zboţí, jejichţ inventurní hodnota činila celkem 64 miliónů korun a byla oceněna v nejvyšších tehdy dosaţitelných cenách, tedy 18 korun za kilogram marmelády nebo kompotu. Při definitivní bilanci se ovšem tyto ceny musely sníţit, a tak přešly do roku 1919, o tom však Maštálka nevěděl. Domníval se, ţe skutečně vydělal 8,5 miliónu korun a proto v nejdraţší stavební době v roce 1919 investoval dál. Byla vybudována administrativní budova a budovy hospodářství u cukrovaru, dále koupil ve městě dům čp. 229 a 60 a přestavěl je pro ubytování dělníků. Faktem zůstává, ţe Maštálka se domníval, ţe ovocnárna je neobyčejně výnosná a značně si na tom zakládal.

Jiná pohroma, která se v té době na Maštálkovu hlavu snesla, byl vývoz malin. Tehdy se totiţ v Dánsku a jiných zemích, jeţ dodávaly do Anglie maliny, tyto neurodily, kdeţto u nás, hlavně na Slovensku, jich byl nadbytek. Proto Maštálka skoupil veškeré dosaţitelné sudy, dřevěné i kovové, nové i staré, a platil za litr jejich objemu 1,40 Kč, coţ při obrovském mnoţství sudů znamenalo miliónovou poloţku. Maliny do Anglie vyvezl a získal tímto obchodem velmi slušný zisk. V dalším roce se však maliny v tradičních zemích, odkud je Anglie odebírala, urodily.

A začaly reklamace proti Maštálkovým dodávkám, ţe je v malinách mnoho lupínků a odpadu a z další dodávky sešlo. Celý obchod tak skončil velikou ztrátou, protoţe pro maliny nebyl jinde odbyt. Také sudy podlehly časem zkáze a investice do nich vloţená tak přišla zcela vniveč.

95

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

V investicích do závodu se pokračovalo i v roce 1920, ačkoliv v Evropě byl tento rok pro hospodářství nepříznivý i pro osvědčený průmysl.

Způsobila to jednak inflace v Německu a nástupnických státech, která měla za následek zvýšení ochranných cel proti dovozu, jednak to, ţe domácí konzum nemohl spotřebovat veškeré zboţí, jeţ bylo určeno na export. Zvláště pro Průmyslové závody Dolní Bousov rok 1920 znamenal definitivně odklon od prosperity k rychlému úpadku. K tomu značně přispělo i nařízení tehdejšího ministra zásobování lidu Vrbenského, aby byly ze zahraničí staţeny zpět veškeré zásilky marmelád a jiných ovocných výrobků, čímţ chtěl předejít ohroţení zásobovací situace sociálně slabších vrstev obyvatelstva. Ve skutečnosti se tím nic nevyřešilo, protoţe z marmelád, staţených ze zahraničí, si téměř nikdo nic nekoupil. Tehdy si je totiţ mohl vyrobit kaţdý sám z čerstvého ovoce, jehoţ byl nadbytek. Do Dolního Bousova se tak z Hamburku a okolních států vrátilo ohromné mnoţství marmelád, pro které nebylo upotřebení. Poněvadţ se kazily, byly po čase vypáleny na líh. Za jeden hektolitr lihu obdrţel cukrovar z Lihové ústředny 10 korun, coţ nezaplatilo ani práci vynaloţenou na zpracování. Vlastní výroba klesla v tomto roce asi na 100 vagónů a i ta se v nejbliţších letech musela redukovat.

Je zajímavé, ţe ještě v roce 1921 bylo postaveno skladiště na benzín, velké kvasné kádě a kvasírna na ovocné víno. Ovocnárna, ač ve svém provozu omezena, přece jen produkovala a vyráběly se další zásoby z nově nakupovaného ovoce, ačkoliv měla být omezena nebo zcela zastavena. Vţdyť ještě po deseti letech se její výrobky prodávaly a některé se neprodaly vůbec a znehodnotily se tím na jednu korunu, coţ nezaplatilo ani hodnotu prázdné láhve. Lihovar bylo nutno zastavit a finanční pohroma se na závod valila dál. Bylo zde veliké bankovní zadluţení, horentní úroky, kazící se zásoby, neprodejné leţáky, velké provize zástupců a hlavně vypuknuvší cukrovarnická krize.

Byly tu i závady rázu technického. Místo aby se kompoty plnily do plechovek, coţ byl nejlacinější způsob a celkem nejlépe jdoucí na odbyt, plnily se do sklenic, coţ byl způsob nejdraţší. Ovoce se totiţ muselo do sklenic pracně vpichovat a urovnávat do líbivých vzorků. Prázdná sklenice stála 3,60 Kč a konečně padesát kompotářek ve výrobě pracu-

96

BRK 2015

51. Pračky a řezačky.

52. Destilárna. (zdroj: brožura Českomoravská stavební a.s.)

97

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

jících také něco spotřebovalo. Jakost Maštálkových kompotů byla prvotřídní a zboţí z této doby bylo ještě po mnoha letech shledáno jako naprosto bezvadné. Smutnou připomínkou na zašlou slávu ovocnárny je jeden z diplomů ministerstva zemědělství, uděleny Průmyslovým závodům za úspěšnou expozici z oboru zuţitkování ovoce na výstavě severních Čech v Mladé Boleslavi.

Také lihovar, i kdyţ byl jen lihovarem produkčním, právě tak jako zpracování ovocných odpadů, coţ mohlo být podnikem finančně rentabilním, došel nenapravitelné újmy tím, ţe v době, kdy první republika udělovala průmyslové licence, nebyl přeměněn na lihovar průmyslový.

Takto se po jeho zastavení zařízení postupně rozprodávalo a úplný zánik znamenalo, kdyţ se jeho měděná zařízení poloţila na koleje před lokomotivu, najelo se na ně starým vozem a takto znehodnocená se prodala jako starý kov za 12 korun za kilo.

Snahy o obnovení ovocnářského a lihovarnického průmyslu Průmysl ovocnářský a lihovarnický zaniká, budovy však zůstaly a nebyly dále vyuţívány při doznívající výrobě cukrovarnické. Poslední cukrové kampani bylo odzvoněno roku 1932. V době druhé světové války (v letech 1939 aţ 1945) byly prostory ovocnárny vyuţívány na sklady pro německý wehrmacht a částečně v menším rozsahu pro Hospodářské druţstvo skladištní Sobotka, které zde skladovalo především obilí.

Němci, kteří vyuţívali zdaleka největší část objektu, v něm skladovali německou výstroj ukořistěnou na všech svých bojištích a v okupovaných zemích. Do Dolního Bousova přijíţděly celé vlaky tohoto materiálu, takţe na vykládacích a uskladňovacích pracích bylo trvale zaměstnáno více neţ padesát zaměstnanců. Velitelem skladu byl hejtman Fuchs, jeho zástupcem major Hildebrant. Ke konci války se odhadovalo, ţe ve skladech mimo kůţe, stejnokrojů, prádla a jiných poloţek se nacházelo téţ asi 70 tisíc párů obuvi a 120 tisíc plášťů včetně mnoha balíků kvalitních vlněných látek. Dokladem, co všechno si tu Němci shromáţdili, je například historický buben yorského a lancasterského pluku z roku 1756, ukořistěny Angličanům na Krétě. Tento buben byl zástupcům pluku vrácen na slavnosti dne 30. 11. 1947.

98

BRK 2015

Po válce objekt patřil jako pobočka Dobrovické rafinerii cukru, n. p., která měla pro celý objekt svůj vlastní vývojový plán a počala jej po dohodě s ústředním ředitelstvím Čsl. cukrovarů také vlastním nákladem provádět. Vedle výroby beden pro cukr, hlavně exportní, pro cukrovarnický průmysl v celé republice, bylo plánováno i instalování pily.

Pro ovocnárnu a výrobu ovocných vín byly přiděleny stroje z pohraničních konfiskátů, a to od firmy Otto Frass a V. Leubner. Ze Slovenska bylo zakoupeno nejmodernější zařízení procukerňovací na výrobu kandovaného ovoce, které bylo také instalováno. Stroje z konfiskátu byly jiţ do Bousova částečně přivezeny a započato s instalací lisu (Mayforthu) na ovoce. Na přilehlých pozemcích byly zaloţeny a projektovány plantáţe rybízu, jahod apod. Samotná budova ovocnárny byla v dobrém stavu, takţe úpravy byly minimální. I kotelna vyhovovala, neboť nacházející se dva kotle by po potřebných opravách dostačovaly pro velký provoz. Přesto však Dobrovická rafinerie dodala do Bousova ještě jeden menší trubkový kotel a započala s jeho instalací, aby tím byla pokryta potřeba páry pro sušárnu ovoce a zeleniny, jakoţ i počáteční výrobu v ovocnárně samé.

V prostředním traktu, tj. v bývalé řízkárně, plánovala Dobrovická rafinerie výrobu sodovek a limonád. Za tímto účelem měla být přenesena do Bousova výroba sodovek a limonád z konfiskátu v Teplé u Třebenic a výrobna sodovek ze Střehomi, kterou Dobrovická rafinerie zakoupila, aby tak ovládla v tomto směru letní trh v Českém ráji. Budovy k tomu určené byly jiţ upraveny, aby vyhovovaly provozním a hygienickým poţadavkům, takţe zbývalo jen přenést stroje, aby výroba mohla být zahájena.

V roce 1947/48 byly dány do provozu bývalé Maštálkovy sušárny a doplněny další sušárnou, jeţ po napojení na lokomobilu dodanou z Dobrovice, sušila za úplatu cibuli pro Ústředí pro hospodaření zemědělskými plodinami v Praze. Pokud se týče skladištních budov, měly být ministerstvem výţivy adaptovány pro výrobu umělých krmiv. Tak podle plánů Dobrovické rafinerie měly být bousovské závody účelným kombinátem různých, převáţně sezónních vyroben, které by se po stránce pracovních sil vzájemně doplňovaly tak, aby byly v podniku vyuţity po celý rok. Kromě toho měla být v objektu vybudována velká, 99

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

racionálně pracující konzervárna ovoce a zeleniny a výroba umělých vín, která by nahradila mnoţství dosavadních malých a v důsledku své roztříštěnosti nerentabilních podniků.

Avšak reorganizace krajského zřízení k 1. lednu 1949 a zejména zákroky ústředního ředitelství Čsl. konzerváren z důvodů konkurenčních a reorganizace znárodněného průmyslu v sektoru ministerstva výţivy celý tento slibný plán zmařily. Zde se jiţ projevovala chaotická rozhodování vedoucích komunistických činitelů našeho „plánovaného“ hospodářství. Charakteristický v tomto směru je zápis z 8. 4. 1949 o jednání komise, jeţ měla zjistit účelnost Dobrovicemi jiţ provedených nebo plánovaných investic. Ač v komisi byly tak mocné osobnosti, jako sekční šéfové ministerstva výţivy ing. Dr. Vizner a Dr. Passer či náměstek generálního ředitele Čsl. konzerváren Válek, komise nic nepořídila ani nerozhodla, nýbrţ s velmi nejistým a mnohoznačným vyjádřením odsunula rozhodnutí „na dobu pozdější“. To, ţe nedošlo k uskutečnění plánu Dobrovické rafinerie, prakticky znamenalo konec potravinářského průmyslu v Dolním Bousově. Byla tak připravena půda pro vniknutí průmyslu zcela odlišného, průmyslu textilního.

JINDŘICH GUSTAV MAŠTÁLKA Narodil se 22. února 1866 v Sobotce jako syn Václava Maštálky, zámoţného majitele domu čp. 193, dlouholetého starosty, a matky, rozené Hrdličkové. Studoval v Jičíně, Praze a Ţenevě. Po studiích se stal v roce 1888 městským tajemníkem v Sobotce, v roce 1893 jedním z podílníků na koupeném spáleništi dolnobousovského cukrovaru.

Jeho píle, nadání i umění jednat s lidmi jej brzy učinily známým, takţe v roce 1897 byl zvolen poslancem Říšské rady ve Vídni a hned nato, v roce 1901, poslancem Zemského sněmu Království českého za mladočeskou stranu. V těchto funkcích vynikl v roce 1903 při projednávání bruselské cukerní konvence a v roce 1905 jako přední průkopník boje za všeobecné, přímé a tajné hlasovací právo. V téţe době se znovu zaskvěla jeho obratnost při jednání s lidmi, kdyţ s úspěchem zprostředkoval jednání ministra Gautsche při pasivní resistenci ţelezničářů.

Z jeho dalších veřejných funkcí je zapotřebí uvést, ţe v roce 1913 byl 100

BRK 2015

zvolen za člena poradního sboru pro stavbu vodních cest, v letech 1914 aţ 1918 byl jako jediný Čech členem komise Říšské rady pro kontrolu státních dluhů a předsedou ţelezniční rady pro Bosnu a Hercegovinu.

Byl dlouhá léta členem klubu českých poslanců. Byl sice dobrým Čechem, ale věřil v zachování mocnářství, a tak po válce ustoupil do politického pozadí. Za války se choval statečně. Odvrátil pokus o zestátnění Laurinky, intervenoval ve prospěch svých přátel, k nimţ patřil i Karel Kramář (zatčený 1915). Maštálka sám byl podezříván z vlastizrady.

O jeho tělesném vzrůstu můţeme usuzovat pouze z fotografií, které nám ho představují jako muţe středního vzrůstu, robustního, šedých očí, s mohutným knírem, energicky vyhlíţejícího a přece příjemného a důvěru vzbuzujícího vzhledu. Písmo měl dosti velké, energické, čitelné a svou jednoduchostí tahů úhledné. Je zajímavé, ţe podpis se dal číst nikoli Maštálka, ale Maštálek. Současníci se shodli v tom, ţe k jeho osobním vlastnostem patřila píle, neobyčejná vlídnost, nadání a velké sociální cítění. Byl vţdy dobrým rádcem a upřímným přítelem. To ho také činilo tak oblíbeným a populárním v nejširších vrstvách.

Jisté je, ţe ve své době byl v našem kraji významnou postavou. Svému regionu věnoval vţdy značnou pozornost. Proto také obvod Sobotka – Dolní Bousov byl tehdy nazýván Maštálkovým krajem. Jeho hlavní zásluhou bylo vybudování místní ţelezniční dráhy Sudoměř Skalsko– Mladá Boleslav–Dolní Bousov–Stará Paka. Byl také u vytvoření Vodního druţstva pro úpravu Klenice a Jizery, zaloţil i Strojní druţstvo Dolní Bousov. Maštálkovo jméno nesla i sobotecká hasičská ţupa.

Hlavní zásluhou z našeho pohledu bylo vybudování hospodářského průmyslu v Dolním Bousově s jeho dalekosáhlým významem, neboť poskytoval dobré ţivobytí svým zaměstnancům především ve zlých válečných dobách. Zajistil přidělovacím výměrem Státního pozemkového úřadu, ţe městu Sobotka byl přidělen zbytkový statek Humprecht s 27,7 hektary zemědělské a 15 hektary lesní půdy. Hospodářský dvůr tohoto statku byl přidělen Hospodářskému skladištnímu druţstvu Sobotka s pozemky, které byly většinou rozděleny drobným přídělcům v Dolním Bousově.

Ze všeho výše uvedeného plyne, ţe byl velkorysý, někdy aţ přehnaně, 101

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

53. Busta Jindřicha Gustava Maštálky na soboteckém hřbitově.

102

BRK 2015

a ţe mu scházel někdo, kdo by občas jeho nešťastné nápady v praxi usměrňoval. Kromě toho se zdá, ţe byl na politika tehdejší doby aţ příliš přímý a čestný. Neblahý vliv na něho měli někteří špatní rádcové, coţ se projevilo zvláště v jeho počínání na konci ţivota, kdy řešil největší starosti. Největším obchodním omylem bylo patrně přeceňování významu ovocnárny. Její počáteční rozmach byl po stránce obchodní velmi dobrý, obrat byl velký, horečně se dál stavělo. Maštálka v ní viděl obchodní budoucnost, a proto opomíjel cukrovar přes názory ředitele Záběhlického.

Kdyţ 9. září 1926 v Domousnicích zemřel, uspořádal mu jeho kraj v Sobotce vskutku velkolepý pohřeb, jehoţ se v nebývalém mnoţství zúčastnily všechny vrstvy obyvatelstva. U jeho rakve jako oficiální řečníci poděkovali zemřelému za jeho ţivotní dílo poslanec Dr. Kramář, senátor Konečný a za cukrovarnický průmysl ředitel Hron. Maštálka zemřel zcela chudý, takţe i jeho pohřeb musela na své náklady vypravit rodná obec.

Za zmínku stojí Nadace J. G. Maštálky z roku 1935. Podle věnovacích listů ze dne 11. 1. 1933 a 25. 8. 1933 nařídil její zaloţení Výbor nadace průmyslníka J. G. Maštálky, daroval k tomuto účelu částku 24 622,20 Kč. Nadace byla na podporu dítek nemajetných rodičů, bydlících rovněţ v některé obci nynějšího soudního okresu soboteckého, kteréţto dítky věnují se vzdělávání na odborné škole obchodní, průmyslové, ţivnostenské, obchodní akademii nebo vysoké škole. Základ nadačního jmění byl vytvořen sbírkou provedenou zaměstnanci Průmyslových závodů a.s. Dolní Bousov. Správa nadačního jmění budiţ odevzdána městu Dolní Bousov, reprezentovanému v přítomné době jeho městským zastupitelstvem. Město má také pečovat o to, aby hrob průmyslníka Maštálky byl kaţdoročně o svátku Všech svatých, tedy 1. listopadu, opatřen rozţatou voskovou svící o váze 0,5 kilogramu. Nadace se stala skutkem v roce 1935 a její jmění bylo 37 130,10 Kč.

103

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

TEXTILNÍ PRŮMYSL V DOLNÍM BOUSOVĚ Psal se rok 1949 a v národním podniku Technolen se sídlem v Lomnici nad Popelkou došlo k rezignaci podnikového ředitele Hadince. Na jeho místo nastupuje dosavadní ředitel hlavního závodu Josef Plichta. Převzal národní podnik, v němţ bylo sdruţeno 24 závodů rozptýlených od Krušných hor (závod Krupka) aţ po Brno a od Šluknova aţ po jiţní Moravu (Horní Meziříčko). Tyto závody vyráběly nejen normální uţitkový textil (povlakoviny, ubrusoviny, ručníkoviny a podobně), ale vedle toho téţ stanovky, gumoţíně, rolety, linoleum, ţíněnky, řemeny a hadice. Dále měly rozsáhlou konfekci na šití oděvů pro speciální pracovní prostředí. Technolen patřil pod generální ředitelství Československých textilních závodů v Praze (dále jen ČTZ).

Mezi jinými úkoly dostal nový ředitel do vínku i převedení výroby hadic a tkaných řemenů ze závodu Šluknov do vnitrozemí. Důvody byly tři. Předně vojenskohospodářský – to znamená, ţe MNO6 hodlalo důleţitou výrobu přemístit do vnitrozemí. Dále to byl důvod ekonomický – snaha soustředit výrobu do jediného podniku. Do té doby se totiţ touto výrobou zabývaly ještě závody Krupka, Slatiny a Hlinsko, nehledě k dalším drobným výrobnám, které nebyly znárodněny. Třetím důvodem byl špatný stav budovy ve Šluknově. Z výše uvedených příčin se začali představitelé n. p. Technolen ohlíţet po vhodném objektu ve vnitrozemí, který by splňoval i podmínku dostatku pracovních sil a ubytovacích moţností. Řešení otázky bylo o to sloţitější, ţe při tom nesmělo být narušeno plánované rajónování jednotlivých sektorů průmyslu, jeţ tehdy započalo. Generální ředitelství dalo doporučení na závod Juta 14 v Příbrami – závod nevyhověl. Následoval závod v Libšanech – nevyhověl pro nedostatečné rozměry. Tím se dostala otázka přestěhování Šluknova na mrtvý bod.

V květnu 1949 byl upozorněn podnikový ředitel Plichta na objekt filiálky Cukrovaru a rafinerie cukru Dobrovice nacházející se v Dolním Bousově. Vyslaná komise zjistila a předala zprávu o stavu areálu. Ten se rozprostíral na ploše 12 hektarů v katastrálním území Dolní Bousov, Sobotka (905 metrů čtverečních) a Kdanice (373 metrů). Vlastní 6

Ministerstvo národní obrany.

104

BRK 2015

oplocený areál zahrnoval v sobě na ploše 9 ha tyto budovy: administrativní, dvě obytné patrové, vrátnici, malý rodinný domek, zámečnické provozy, cukrovar, řízkárnu, strojírnu, lihovar s ovocnárnou, tři skladiště a váţní domek. K tomu ještě patřily dva tovární rybníky a soustava betonových jímek. Od továrního objektu na sever, přes soboteckou silnici, k areálu patřila bytová kolonie o dvou jednopatrových a čtyřech přízemních dvojdomcích. Tovární objekt měl rozvětvenou vlečkovou síť a nádraţí v blízkosti. Nádraţí samotné mělo jako ţelezniční uzel spojení na čtyři směry.

Druhou důleţitou otázkou byly potřebné pracovní síly. Zde se zdál dobrý předpoklad v tom, ţe se jednalo o zemědělskou oblast. V samotném Bousově ani v jeho okolí nebylo mnoho průmyslu, nýbrţ jen menší ţivnosti. Vzhledem k všeobecné tendenci uvolňovat racionalizací zemědělské výroby další pracovní síly pro průmysl, byl tu výhled na úspěšný rozvoj závodu po stránce počtu zaměstnanců velmi slibný. Ředitel Plichta po zjištění těchto skutečností na místě samém začal jednat jak na ČTZ, tak na KNV7 v Liberci o případném převzetí tohoto závodu. Následně dochází v květnu 1950 k návštěvě oborového ředitele ČTZ p. Vobořila, který provedl obhlídku s výrobním ředitelem Knapem. Kdyţ se pak zjistilo, ţe patrně ani ze strany generálního ředitele ČSP cukrovarnického nebude proti úmyslu Technolenu podstatných námitek, bylo s konečnou platností rozhodnuto pokusit se objekt získat. Čtenářům se budou tato jednání zdát zdlouhavá, ale v plánovaném hospodářství komunistického reţimu tomu tak bylo.

Převzetí také bránil fakt, ţe v objektu byla umístěna v té době řada jiných firem a podniků, jeţ měly provozovny a místnosti buď pronajaty, nebo v nich prostě pracovaly. Dvě skladiště mělo pronajato Hospodářské druţstvo Sobotka, v cukrovaru a ovocnárně skladovalo Ústředí pro hospodaření zemědělskými plodinami asi 180 tun sušené cibule, v lihovaru, ovocnárně a dvou skladištích byla část zařízení, obalového materiálu a zboţí konzervárny firmy Laubner Kunratice u Frýdlantu. ČPC měl téměř úplně instalovanou bedničkárnu v hale cukrovaru, Čs. průmysl konzervárenský měl rovněţ v ovocnárně zařízení na zcuker7

zkr. krajský národní výbor

105

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

ňování ovoce, praţská firma Kučerová měla v jednom skladišti uskladněno větší mnoţství ovoce, sodovkárna Střehom měla v ovocnárně uskladněné sodovkové lahve, firma Ottomanský – výroba teplovzdušného zařízení, provozovala svoji ţivnost v zámečnických dílnách, Vitamina n. p. Sobotka měla pronajato jedno větší skladiště v přízemí, Tepotex n. p. Lomnice nad Popelkou prováděl v sušárně sušení dřevěných špalíčků k výrobě člunků a STS se etablovala bez jakékoliv nájemní smlouvy ve staré kotelně. V suterénu administrativní budovy provozoval hostinský J. Škaloud vlastní hostinskou a výčepní koncesi.

Z tohoto výčtu je patrné, jak v důsledku různých nájemních poměrů zde panovala určitá dezorganizace. Na druhou stranu mnoţství provozoven dokazuje nadbytek prostorů, které cukrovar do budoucna zanechal. Je do určité míry ironií, ţe původně skvěle vybavený zemědělský průmysl musel z Dolního Bousova odejít, aby uvolnil místo textilnímu průmyslu, který patřil spíše do podhorských oblastí.

NÁSTUP TECHNOLENU V DOLNÍM BOUSOVĚ (1949–1 966) Původní plán ČTZ a Technolenu po získání objektu spočíval v přestěhování výroby hadic a tkaných řemenů za účelem zcentralizování této výroby na jedno místo. Jelikoţ však rozsáhlost objektu přímo nutila k přemýšlení, jak vyuţít všechny prostory, rozhodlo vedení také o přestěhování skárny ze závodu Hrádek nad Nisou, kde byl nedostatek pracovních sil. Později se vynořila třetí skutečnost, která byla v té době pro československý textil úplnou novinkou, totiţ výroba tkanin ze skelných přízí. Počítalo se s tím, ţe objekt cukrovaru bude adaptován na hadičárnu, lihovar na skárnu a na tkalcovnu skelných tkanin. Bylo také uvaţováno o moţnosti umístit v prvním patře ovocnárny stavy Record na výrobu nekonečných tkaných řemenů. Ze zámečnických dílen měla být vytvořena ubytovna, strojovna měla být adaptována, řízkárna přebudována na závodní kuchyň a jídelnu, společenské prostory a sociální zařízení. V administrativní budově měly být zřízeny zubní ambulance a závodní ošetřovna.

Po zmíněných předběţných poradách na ČTZ a KNV a po stanovení vývojového plánu zahájil Technolen přímá jednání. Došlo k nim dne 106

BRK 2015

7. 6. 1949 přímo v objektu, a to se zástupci ONV, OV KSČ a MNV 8, který zastupoval tehdejší předseda Josef Aust. Zástupci Technolenu poţadovali zajistit do 31. 7. 1950 asi 400 pracovních sil, pomoci při vystěhování obytné kolonie pro nové zaměstnance a zorganizování dobrovolných brigád na bourací práce při adaptacích. Pomoc byla přislíbena včetně vyklizení jednotlivých nájemců. Současně bylo jednáno se Stavebními závody Mnichovo Hradiště a KNV – prostě byl to velmi sloţitý proces. Přesto, ţe všechny tyto práce nebyly zahrnuty do pětiletého plánu, poskytl KNV všemoţnou podporu. Také nově jmenovaný řiditel závodu Hylmar se ujal svého úkolu s chvályhodnou vervou, neboť vedle výroby musel zajistit i ostrahu a poţární zabezpečení. Konec roku 1949 vykazuje dohotovení výstavby v lihovaru a ovocnárně, započetí bourání ţelezobetonových stropů nad kvasnými káděmi a úpravy cementových dlaţeb v sále prvního patra.

Z původních 42 zaměstnanců stoupl jejich počet na 66. Z bytů v Kolonii byla nezaměstnancům dána výpověď, jelikoţ se začal projevovat nedostatek bytů především pro vedoucí odborné síly. Tak se postupně do tovární Kolonie přistěhovaly rodiny Františka Jandy, Vl. Broţka, Jaroslava Sinka, Josefa Sinka, Jiřího Kracíka, Josefa Kracíka, Jiřího Kříţe, Miroslava Piskače. Tito zaměstnanci obydleli většinou dvojdomky. V jednom patrovém domě v čele Kolonie později bydlel ředitel závodu Stanislav Koudelka a mistr přípravy Vladimír Pavlíček. Druhý dvoupatrový dům v delimitaci připadl závodu Strojtex. Z původních obyvatel zůstaly rodiny Valešova a Zimova.

V témţe období však začala nová nepříjemnost, tentokrát s firmou Ottomanský, která v pronajatých prostorách zámečnických dílen provozovala výrobu teplovzdušných a odsávacích zařízení, určených především pro textilní průmysl. Národní podnik Technolen dal totiţ v řádné zákonné lhůtě firmě Ottomanský k 31. 12. 1949 výpověď z prostor. Nejdříve se majitel Miroslav Ottomanský obrátil na podnikové ředitelství Technolenu, kde mu bylo přislíbeno, ţe celý jeho závod

zkr. ONV – okresní národní výbor, OV KSČ – okresní výbor Komunistické strany Československa, MNV – místní národní výbor.

8

107

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

54. Přebal publikace JUDr. Aloise Těšitele o zemědělském a textilním průmyslu v Dolním Bousově.

108

BRK 2015

včetně 24 zaměstnanců Technolen převezme a přebuduje na celopodnikovou údrţbářskou dílnu. To se hodí jak kvalifikací, tak částečně i strojním zařízením a vhodným poloţením na závodní vlečce.

Celopodnikovou údrţbářskou dílnu totiţ ČTZ nařídilo zařídit jiţ dříve, takţe tato moţnost přicházela právě vhod. Pan Ottomanský zdánlivě s návrhem Technolenu souhlasil, ve skutečnosti však současně vyjednával s n. p. Kovotan Tanvald o zapojení, aby se tak celý způsob výroby nerušeně udrţel i nadále. Jelikoţ Kovotan skutečně v té době nemohl úkoly dané plánem na příští rok ve svém dosavadním rozsahu výroby splnit, s radostí Ottomanského nabídku přijal. Zařídil u ředitele technického odboru ČTZ Jindríka, ţe k začlenění firmy Ottomanský do Kovotanu k 1. lednu 1950 právně i skutečně došlo. To se samozřejmě stalo za zády Technolenu a proti jeho úmyslům. Proto se stala firma Ottomanský důvodem k velmi nepříjemným bojům Technolenu s Kovotanem. S odstupem času se zdají tyto rozpory malicherné, ale právě čas ukázal, ţe obavy Technolenu z této situace nebyly plané.

Jestliţe rok 1949 byl rokem zakotvení Technolenu a s ním textilního průmyslu v Dolním Bousově, byl rok 1950 rokem horečné výstavby a budování. Toto budování se dělo v mnohem těţších podmínkách, neţ tomu bylo ještě o rok dříve. Mezinárodní situace se přiostřila, takţe Československá lidově demokratická republika musela zavádět určitá opatření, která dolehla především na lehký průmysl. Textil musel ustoupit těţkému průmyslu. Hlavním důsledkem bylo přidělování omezených investičních kvót, zmenšení přídělu stavebního materiálu a omezení přídělu kovových a elektrotechnických výrobků.

Počátkem roku 1950 byl zbourán přístavek řízkárny a cihly s nosníky byly pouţity pro stavbu tkalcovny. Současně byla zbourána spojovací chodba mezi řízkárnou a cukrovarem. Kdyţ uţ jsme u bourání, které mění siluetu bývalého závodu, musíme se zmínit i zbourání 65 metrů vysokého komínu. Jeho sokl byl v tak chatrném stavu, ţe hrozil sesutím. Bourání odstřelem sledovalo s velkým zájmem četné civilní obyvatelstvo a bylo téţ filmováno. Všechny cihly byly převezeny na hokejové hřiště a byla z nich postavena jednopatrová hokejová kabina, kterou projektoval tehdejší student Miroslav Holý. Jelikoţ v tomto roce hráli

109

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

bousovští hokejisté podruhé o kvalifikaci do nejvyšší soutěţe, bylo nadšení veřejnosti obrovské.

Společensky ţivot byl po roce 1948 vlivem působení KSČ značně omezen. Nespolehlivý Sokol, jehoţ členové ještě 4. 5. 1948 při okrskovém cvičení v Dolním Bousově demonstrovali proti Gottwaldově vládě, byl rozpuštěn, sloučen s Dolnobousovským SK do DSO Jiskra Dolní Bousov a napojen na továrnu Technolen. Jediným sportovním vyţitím byl hokej, a tak příznivci sami odpracovali stovky brigádnických hodin na stavbě kabiny. Za všechny jmenujme alespoň Oldu Karla, Františka Svobodu, Karla Ţďánského, Františka Skramuţského st., Věru Pelcovou či Františka Jelečka. Všichni samozřejmě pracovali zdarma. Postup do nejvyšší hokejové soutěţe vybojován nebyl, ale za zápasy jsme se stydět nemuseli. Sportovní nadšení hýbalo městem a byla tak zaloţena hokejová tradice, která učinila Dolní Bousov známým po celé republice.

Vraťme se však k budování závodu Technolen. Při provádění sond základů bývalého cukrovaru se zjistilo, ţe by rekonstrukce budovy byla neúnosně drahá, takţe od přestavby bylo definitivně ustoupeno. Tím odešlo sklo a nastoupil v plném rozsahu len. Ovocnárna byla přestavěna na pěknou textilní továrnu. Kotelna byla přebudována a uvedena do provozu. Skládka uhlí byla umístěna před kotelnu a tam jiţ také byly vykládány první vagóny, které přijely po tovární vlečce. Tak se stalo, ţe hadičárna, kvůli které byl vlastně objekt získáván, se ani v druhém roce vlastnictví Technolenu do Bousova nedostala. Zastavena byla také výroba skelných tkanin a všechna příprava se vrhla na len, později částečně na silon.

V roce 1951, kdy byla výroba jiţ zaběhnuta, byl podnikovým ředitelstvím pověřen vedením závodu Stanislav Koudelka, který závod vedl aţ do ukončení výroby. V průběhu několika let se počet zaměstnanců zvýšil na 130. Byly to hlavně tkadleny pracující na dvě směny, 25 zaměstnanců přípravy (soukačky, snovači, naváděčky), 9 úředníků, 6 mistrů a zaměstnanci pomocných provozů (údrţba, kotelna, generální oprava strojů). Hlavní výrobu řídil vedoucí provozu Josef Sinek, výrobu v přípravně Vladimír Pavlíček. Mistři seřizovači byli František Janda, Jaroslav Sinek, Miroslav Nešvara, Štěpán Kavalír, Zdeněk 110

BRK 2015

55. Hokejové kabiny „Na Bahně“ (nyní areál víceúčelového sportoviště).

56. Původní dílna Ottomanských ve dvoře domu v Brodecké ulici. Zleva Karel Ottom., Fr. Ottom. s manželkou Pavlínou a prvorozeným Zdeňkem, R. Janoušek, dědeček Bohouš a manž. Františkou, neznámý dělník, s kladivem p. Heftlaiš, otec Josef Ottom. R. Jirčák, J. Doškář. (rok 1923)

111

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

Popelka, Jiří Kříţ, později ještě Ota Kouba, Jar. Švec, Miroslav Janoušek a Vladimír Dusil. Vstupní a výstupní kontrolu kvality řídil Vlad.

Broţek. Hotové výrobky dočišťovaly ţeny pod vedením Anny Vošňakovské a později paní Ţďánské. Dále provoz zajišťovali hospodářští pracovníci Josef Dlouhý, Josef Drahovzal a Miroslav Piskač. Údrţbu strojů a zařízení budov včetně kotelny vedl Václav Švorc. Dále do závodu patřil provoz generálkovny, který zajišťoval generální opravy textilních strojů i pro potřeby podniku. Zde práci řídil mistr František Kaňka.

V závodě se vyráběly tkaniny převáţně pro technické pouţití. Výrobní vstupní materiál byl dodáván z podnikových přádelen. Surovinou byl asi ze 70 % len a ze 30 % bavlna. V roce 1961 byla v závodě vyvíjena výroba tkanin z umělých vlasců, dodávaných z n. p. Silon Planá nad Luţnicí. Výrobu se podařilo technicky i kvalitou zajistit a ta se plně rozvinula. Zájem o tyto tkaniny byl pro jejich velkou pevnost a vzdušnou prostupnost.

Slibný vývoj závodu byl však narušován sousedním závodem Strojtex, který začal uplatňovat nároky na nové výrobní prostory, neboť jeho stávající kapacity zdaleka nestačily krýt poţadavky investorů na dodávky vzduchotechnického zařízení. Tak došlo k tomu, ţe v roce 1966 byla výroba textilu v Dolním Bousově ukončena. Došlo k opačnému začlenění, neţ o jaké usiloval Technolen. Ten byl začleněn do Strojtexu. Tomu přibyla starost, jak zaměstnat asi 200 pracovníků Technolenu, coţ je jiná kapitola. Kladem zůstává, ţe prostory cukrovaru, které stály asi čtvrt století ladem, znovu oţily a začaly slouţit strojnímu odvětví, které mělo v Dolním Bousově větší tradici.

112

BRK 2015

OD FIRMY OTTOMANSKÝ PO PROCLIMU Pozorný čtenář se jistě zeptá, jaké má zázemí ona statečná firma Ottomanský, která vzdorovala na jednom továrním dvorečku většímu kolosu n. p. Technolen a jeho dvěma výpovědím, aby nakonec zvítězila.

Majitelem byl Miroslav Ottomanský, šikovný zámečník a podnikatel.

Velikou oporu měl ve svém bratru Bohoušovi, který měl technické vzdělání a přinášel firmě technické podklady pro pracovní náplň. Jejich otec Josef a jeho bratr František pocházeli z domu v Brodecké ulici, kde se říkalo Na Brodku (foto 56 na str. 111). Jejich otec Bohouš byl zámečník, černého řemesla se drţeli i Josef (který ve dvoře postavil dílnu) a František (spolu v roce 1922 postavili na základech původního domu moderní dvojdomek, stojící dodnes). Miroslavovi a Bohoušovi byly po skončení druhé světové války prostory zámečnické dílny malé, proto si pronajali dílny při silnici, kde cukrovar vyráběl plechové obaly na marmelády (str. 90, foto č. 47). Přilehlý domek vyuţili pro administrativu. Od roku 1947 rozšiřovali zámečnicky provoz. Miroslav jako dobrý řemeslník a Bohouš svým technickým intelektem a vzděláním byli dobrým příslibem budoucí výroby. V dílnách jejich pozici upevňoval neméně dobrý řemeslník, bratranec František.

Je zajímavé, ţe firma orientovala svoji výrobu na vzduchotechniku a tento směr je zachován dodnes. Prostě tato malá zámečnická dílna byla zakladatelem tradiční výroby, která přeţila Technolen a v roce 2007 oslavila 60 let trvání (v podobě firmy Proclima). Také orientace na výrobu pro potřeby textilního průmyslu se ukázala jako velmi prozíravá. Znárodněním zmizelo z názvu jméno Ottomanský, ale jejich duch i v Kovotanu dlouho poté setrvával. Tento vliv byl tak silný, ţe v padesátých letech vadil komunistickému vedení závodu tolik, ţe všichni nositelé jména Ottomanský byli ze závodu propuštěni. Bohouš přešel jako projektant do tírenských závodů. Pomáhal budováním i po stránce technologické. Vyprojektoval desítky vzduchotechnických zařízení, kterými se podstatně zlepšovalo prašné prostředí. Nestavěl se tedy k bousovskému závodu zády a svými projekty naplňoval výrobní kapacity svého původního závodu. Jeho elán ještě dlouho povzbuzoval pracovníky k lepším výsledkům. Technikům, kteří v závodě začínali,

113

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

předával své zkušenosti. Učili se z technické dokumentace, kterou do závodu přinášel jako projektant vzduchotechniky.

Jiţ první výrobky ve větším prostoru nových provozoven byly výjimečné. Byla to série padesáti kusů ventilátorů velkých rozměrů pro ČKD Praha, který je dodával v rámci své dodávky pro Doněckou pánev v SSSR. V závodě začínalo 16 pracovníků a ti zvládli kvalitně i druhou velkou zakázku – kompletní vzduchotechnické zařízení praţského Radiopaláce. Vše podle cizí dokumentace nebo v kooperaci pro firmu Pragofera Praha – Strašnice. Dále to byly některé druhy ventilátorů a hlavně nástěnné vytápěcí soupravy, které byly jako první dodány sousednímu závodu Technolen, který se začínal budovat v ostatních prostorách cukrovaru. Těmito výrobky se vzduchotechnika v Dolním Bousově dobře uvedla. V roce 1950 byl podnik Kovotan převeden z GŘ ČTZ do strojírenství. Zakázek přibývalo. Byly to sušárny na koudel a první větší kompletní technologické zařízení pro fermentaci tabáku v Jugoslávii. Zvýšil se i počet zaměstnanců na 50. Aby provozovny stačily rozšířené výrobě, byla provedena adaptace bývalé stodoly, čímţ se výrobní plocha zvětšila asi na 500 metrů čtverečních. Podařilo se také zajistit několik starších strojů od Fondu národní obnovy, ale jinak převládala práce rukodělná.

Koncem roku 1950 byly provedeny úpravy pro sklad hutního materiálu a bylo přistoupeno k instalaci ústředního topení napojením na kotelnu Technolenu. Docházelo k častým změnám názvu, jako třeba označení TS 24 (technická skupina) a dále dochází k delimitaci do národního podniku Kovotex s podnikovým ředitelstvím v Červeném Kostelci.

Stávající provozy stále nepostačovaly zvýšené výrobě potrubí, proto bylo přistoupeno k první řádně plánované přístavbě provozovny, kde byl umístěn jiţ specializovaný klempířský provoz. Hala byla dokončena v roce 1953, ale byla provázena potíţemi. Práce na halovce, prováděné v zimním období, zanechaly stopy v provedení celé střechy, která musela být podepřena dřevěnými podpěrami. Ty byly odstraněny aţ v roce 1962, kdy byla celá střecha vyztuţena ocelovými vzpěrami.

Potíţe nastávaly i u vnitrozávodové dopravy, kdy vagóny byly taţeny traktorem, drkotajícím přes praţce vlečky. V roce 1953 došlo k další delimitaci závodu, a sice k 1. 10., kdy byl závod začleněn do národního 114

BRK 2015

57. Účet závodu bratří Ottomanských z roku 1928 na hlavičkovém papíře.

115

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

podniku Sklářské strojírny a slévárny s podnikovým ředitelstvím v Turnově. Toto začlenění trvalo pouze šest let – v roce 1959 došlo k další a poslední delimitaci, při níţ byl závod začleněn do národního podniku Strojtex Dvůr Králové nad Labem.

Toto období znamená pro závod značný přínos jak v rozšíření kapacity, tak i v postupném vybavování novými výkonnými stroji a dopravními prostředky. V roce 1959 byla zahájena výstavba druhé haly pro zámečnický provoz, který byl později vybaven i jeřábem. Hala byla předána do uţívání v roce 1961 včetně dalšího sociálního zařízení. Současně byla uskutečněna další výstavba kanceláří jako nástavba na původní dílny pro pracovníky konstrukce a technologie. V roce 1963 aţ 64 byla vybudována nádvorní jeřábová dráha, slouţící pro obě haly, která navazovala na vlečku hutního materiálu. Výrobní plochy se tak v průběhu existence tohoto závodu rozšířily z původních 140 na 2 500 metrů čtverečních. Tím si závod postupně vytvářel podmínky pro rozšiřování, zkvalitňování a zhospodárňování výroby. Přes všechna opatření stávající kapacita nebyla schopna uspokojit všechny poţadavky zákazníků.

Závodu proto přišlo vhod ukončení výroby v sousedním Technolenu v roce 1966 a jeho začlenění do Strojtexu. Delimitací závodu Technolen se zvýšila stávající kapacita dvojnásobně. Převzaté objekty však vzhledem k odlišnému charakteru výroby vyţadovaly značné stavební adaptace, které bylo nutné zajistit bez narušení stávající výroby. Dále bylo nutné zajistit i zaměstnání ţen, které z větší části přešly z Technolenu.

Pro zajištění okamţité zaměstnanosti ţen byla v bývalé generálkovně zavedena dočasná výroba stanových konstrukcí, která svým charakterem měla usnadnit zapracování textilních pracovníků na strojírenskou výrobu. V hlavních objektech Technolenu bylo nutné provést stavební úpravy, které si vyţádaly náklad milión korun, a které s výjimkou elektroinstalace byly zajištěny vlastními silami. Konečné úpravy nových a starých provozů byly realizovány v roce 1970.

V čele závodu bylo mnoho vedoucích, kteří podle svých schopností a současných moţností na nich nezávislých, vtiskli závodu, jeho rozvoji i pracovnímu kolektivu kladné i záporné rysy. První byli bratři Miroslav a Bohuslav Ottomanští jako zakladatelé od roku 1947 aţ do začlenění 116

BRK 2015

do n. p. Kovotan 1. ledna 1950. Dále to byli František Albert, Zbyněk Aust, Vladimír Brzobohatý, Stanislav Jůza, Otto Krška, Rudolf Zajíček a od 1. 7. 1956 Vlastislav Vošňakovský. Za jeho vedení závod procházel zatěţkávací zkouškou jak v nové soustavě řízení, tak i převzetím objektu Technolenu a zavedením nové výroby. Po jeho smrti v roce 1971 převzal vedení František Skramuţský, který setrval ve funkci do roku 1990. Poslední dva ředitelé byli ve funkci nejdéle, měli také výborný administrativní a technicky aparát, takţe závod při dostatku práce a zakázek za jejich vedení dobře prosperoval.

Pro zajímavost uvádíme přehled ukazatelů závodu 8 Strojtex Dolní Bousov v průběhu let 1959–1982.

Rok

Počet pracovníků

Výroba zboží

Prům. výdělek zaměstnance

1959

189

11.478 300 Kčs

1.545 Kčs

1960

199

11.717 500,-

1.547,-

1961

214

12.806 100,-

1.593,-

1962

230

13.857 900,-

1.593,-

1963

238

13.167 500,-

1.576,-

1964

244

14.890 400,-

1.555,-

1965

251

16.866 500,-

1.602,-

1966

340

19.595 200,-

1.639,-

1967

352

26.261 800,-

1.678,-

1968

345

30. 466 200,-

1.847,-

1969

329

31.643 000,-

1.967,-

1970

323

34.424 016,-

2.039,-

1971

323

36.940 028,-

2.098,-

1972

324

38.569 947,-

2.174,-

1973

325

39.556 579,-

2.201,-

1974

324

40.041 229,-

2.249,-

1975

326

42.916 375,-

2.301,-

117

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

1976

329

37.225 000,-

9

2.360,-

1977

344

36.161 000,-

2.419,-

1978

350

42. 671 000,-

2.493,-

1979

350

48.156 000,-

2.546,-

1980

350

50.818 000,-

2.619,-

1981

350

52.809 000,-

2.681,-

1982

350

54.909 000,-

2.756,-

Dolnobousovský Strojtex patřil v těchto i dalších letech aţ do privatizace k nejúspěšnějším závodům národního podniku Strojtex Dvůr Králové n. Labem.

Předností závodu bylo, ţe dokázal vyrobené zařízení nejen namontovat, ale i vzduchotechnicky proměřit, zacvičit obsluhu a protokolárně předat zákazníkovi ke vší spokojenosti. Tím se stal závod oblíbený u odběratelů zejména z textilního odvětví (tírny na len, přádelny). Nespočetné bylo mnoţství odsávacích zařízení do truhláren a provozů se škodlivinami spolu s náhradou (vracením) vzduchu, který zároveň vytápěl nebo klimatizoval výrobní prostory. Klasické klimatizační zařízení pro velké textilní továrny bylo několik let hlavní výrobní náplní.

Byly to závody n. p. Textilana, Texlen, Juta, Tepna, Seba, Tiba a mnoho dalších, které poţadovaly na sálech vysokou relativní vlhkost, potřebnou pro technologii. Na docílení těchto parametrů dával závod záruky a také při předávání zařízení byly většinou dodrţeny. Závod se později orientoval na sériovou výrobu jednotlivých vzduchotechnických prvků jako anemostatů a vyústek, u kterých dociloval takové kvality, ţe se stal jediným dodavatelem pro celou Českou republiku.

Neméně kvalitní byly další vzduchotechnické elementy jako regulační klapky, protidešťové ţaluzie, různé filtry vzduchu, nástěnné vytápěcí zařízení, jednotlivé ohřívače vzduchu a mnoho jiných kvalitních výrobků. Na tyto výrobky byly v provozu vytvořeny pracovní skupiny (party). Na výrobu větších ventilátorů byla parta Václava Fadrhonce, cyklony vyráběla skupina Zdeňka Tůmy, v klempírně Jiří Valenta a Vác9

došlo k přecenění

118

BRK 2015

58. Strojtex – konstruktéři a projektanti (zleva Josef Vlček, Oldřich Holý, Karel Ouředník, Miloš Kynčl, Zdeněk Pažout, Miroslav Drobeček, Karel Svoboda).

59. Strojtex – technicko-administrativní aparát, 1960 (zleva ředitel Vlastislav Vošňakovský, Karel Kalenský, Miloš Kynčl, Jaroslav Janda, Oldřich Holý, Marie Kolínská, Iva Dlouhá, Václav Oplt, Karel Ouředník, Antonín Bažant, ing. Otto Jiránek, Josef Vlček, vzadu Jaroslav Zemánek, Zdeněk Pažout, Jaroslav Mencl, Miroslav Drobeček, Karel Svoboda.

119

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

lav Najman. Dále to byly skupiny (oddělení) na výrobu shora jmenovaných vzduchotechnických elementů, které byly umístěny v rekonstruovaném hospodářském druţstvu. Zde kraloval mistr Emil Šifalda. Tito mistři byli natolik odborně zdatní, ţe si dokázali sami poradit, takţe příprava výroby nemusela být zpočátku tak důkladná.

V technologii byl dlouhá léta jen Jan Langhammer, později přibyl Antonín Havlík. Prvním účetním byl Rudolf Kalfus z Bechova, po něm dlouhá léta hospodářský úsek vedl výborný ekonom Václav Linhart.

Vedoucím výroby byl Jaroslav Janda, plánovačem Josef Havelka. Odbytové oddělení vedl Bohuslav Pavlíček s dlouholetou pracovnicí Doris Piskačovou. Vedoucím skladu byl Jaroslav Valenta, nákupčími, kteří sehnali i nemoţné, byli Ladislav Vávra s Josefem Procházkou. Všichni tito pracovníci vytvářeli tradici vzduchotechnické výroby.

120

BRK 2015

DO DOLNÍHO BOUSOVA VSTUPUJE ARMÁDA (1954–1997) Dalším a to jiţ třetím partnerem po druhé světové válce, který vstupuje do objektu bývalého cukrovaru, byla Československá armáda. V roce 1954 byl přestěhován z Písku Vojenský útvar 9124. Velením útvaru byl pověřen mjr. Hrdý. Usídlil se z kraje objektu při silnici od D. Bousova na Sobotku. Zůstaly zde prázdné objekty, třípatrová budova s poměrně velkou podlahovou plochou vhodnou pro skladování, byl tu také bytový dům, který bylo moţno vyuţít pro ubytování vojáků nebo pro kanceláře. Na podzim 1954 byla zahájena výstavba skladovacího areálu Na Maticích (k.ú. Osek). Stavbu prováděl Severostav Liberec.

V té době jiţ vyráběly oba sousední závody Technologie a Kovotan.

Nejdříve se provedlo oplocení od Továrního rybníka aţ po tyto dva závody. Za těmito závody směrem na Sobotku ve volném prostoru došlo v 60. letech k rozsáhlé stavební činnosti. Stavěly se lehčí i zděné hangáry na ţenijní materiál, komunikace a prodluţovala se vlečka. Do tohoto objektu byl upraven zvláštní vstup, takţe vojenské objekty měly dvě střeţené vrátnice. Nakonec zde byly přistavěny dílny pro opravu elektroagregátů. Při výstavbě byla hlavně vyuţívána prodlouţená vlečka od obou stávajících závodů. Neméně důleţité bylo napojení na hlavní ţelezniční trať Mladá Boleslav–Stará Paka pro mobilní potřebu.

Pro potřebu stavebních dělníků bylo třeba postavit ubytovny. Závod Kovotan nabídl pozemek v Kolonii s tím, aby se postavily ubytovny zděné, které by pak mohly slouţit jako rodinné domky. Toto se uskutečnilo a vznikly 4 bytové jednotky ve dvou dvojdomcích. Po dokončení stavby byly převedeny jako bytové domy do vlastnictví Strojtex Dolní Bousov (dnes PROCLIMA), následně pak do vlastnictví uţivatelů. Pro důstojníky posádky pak byly v r. 1956 postaveny bytové domy čp 436 a 437 Na Sídlišti. Domy byly převedeny do vlastnictví města, dispoziční právo s byty měla armáda. V roce 2000 město byty prodalo uţivatelům.

Areál slouţil vojenskému útvaru VÚ 9124 k uskladnění speciální ţenijní techniky, náhradních dílů pro vojenskou techniku, spotřebního materiálu, trvale uloţené vojenské techniky (automobilové pojízdné dílny, mostové ţenijní soupravy, nákladní automobily). Pod správu 121

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

útvaru 9124 spadaly sklady techniky v Jánské, Jaroměři, sklady ţenijní munice v Dobříši a Hněvkovicích. Sklad zásoboval vojenskou technikou útvary Západního vojenského okruhu. Vojenský útvar měl klasické personální zabezpečení důstojníky Čsl. lidové armády (později Armáda ČR), vojenskou sluţbu u útvaru 9124 vykonávali v nevelkém počtu i vojáci základní sluţby. Převaţující činnost útvaru, skladovou činnost, zajišťovali civilní zaměstnanci. V r. 2000 převedla Česká republika, vlastník areálu skladů, jako nepotřebný majetek areál do vlastnictví města.

V roce 1994 přechází vojenský útvar se svým velením od Tábora pod nové vytvořené velitelství ve Staré Boleslavi aţ pod velení v Olomouci od 1. 1. 1995, kdy se změnil i název na Vojenský útvar 1978 Dolní Bousov, který má plnit hlavní úkoly jako v minulých letech, tedy zásobování útvarů ţenijním materiálem a ostatní činností s tím související.

Vše v nových podmínkách ve zmenšeném měřítku. Vojáci z povolání se často stěhují, a tak na sídlišti Na Příhoně vznikají tzv. vojenské bytovky, které poskytují přechodný nebo i trvalý domov příslušníkům armády, kteří dobře splývají s místními obyvateli. Vzpomeňme jen kupř. rodiny velitelů útvaru:        

1954–58 – mjr. Jar. Hrdý 1958–61 – kpt. Al. Pivovar 1961–68 – pplk. St. Mach 1968–70 – pplk. Boh. Holubec 1970–81 – pluk. Bol. Kropáček 1981–84 – pluk. Frant. Suchý 1984–94 – pplk. Frant. Vařil 1994–97 – pplk. Jiří Havliš

Bytovky zůstávají Městskému úřadu, ale s právem velitele naplňovat tyto byty. Při opravě střechy byly vytvořeny nové byty v půdní nástavbě. Zdá se to potřebné, neboť při nové struktuře (platná od 1. 1. 1995) se ruší stávající oddělení a naopak vytváří se jiné sloţky a profese, které zde ještě nebyly. S touto rozsáhlou reorganizací dochází i ke značné obměně velitelského sboru. Řada vojáků, kteří zde pracovali, odchází do zálohy jako pplk. Stránský, plk. Machač. Část vojáků odchází slouţit k jiným útvarům, došlo i ke sníţení míst u občanských zaměstnanců. Při uvolňování útvar nabídl volná místa u ostatních 122

BRK 2015

vojenských zařízení v blízkém okolí. Při tomto bylo navázáno spojení s pracovním úřadem v Mladé Boleslavi a u všech bylo vyplaceno odchodné na částečné pokrytí finanční situace, do opatření nového zaměstnání.

VOJENSKÝ OPRAVÁRENSKÝ PODNIK Současné se shora uvedenou výstavbou, které se říkalo Matice podle přilehlé osady, ke které se nová výstavba objektů přiblíţila, byl v roce 1956 vybudován v přední části objektu Vojenský opravárenský podnik – 042 Olomouc, závod Dolní Bousov. Podnik se zabýval z 90 % opravami mobilních elektrocentrál pouţívaných v armádě. Pro vojenské útvary bousovské opravny zabezpečovaly opravy a revize ţenijní techniky, zejména motorových pil, pojízdných dílen, úpraven vody, odminovačů. V r. 1964 byly pro krytí personálních potřeb opravárenského závodu postaveny bytové domy čp 457 a 458 Na Sídlišti. Domy byly převedeny do vlastnictví města, dispoziční právo k bytům měla armáda. V r. 2003 město byty privatizovalo.

Vedení opraven zajišťovali důstojníci Čsl. armády. Jako náčelníci opraven postupně pracovali důstojníci Hipšr, Klas, Pavliš, Jaroš, Píša, Vejčík. Funkce technické, administrativní a veškeré ostatní činnosti spojené s opravami techniky prováděli civilní zaměstnanci. VOP zaměstnával asi 82 pracovníků. Tento závod nedoznal do roku 1993 ţádných podstatných změn.

K větším změnám dochází aţ v r. 1994. V I. čtvrtletí bylo sděleno nadřízeným orgánem v Olomouci, ţe závod půjde do privatizačního projektu. Někteří zaměstnanci odcházeli ze závodu sami v březnu a polovině roku. Poté dostává výpověď asi 17 pracovníků s odchodem k 1. 1. 1995 z důvodů reorganizace závodu. Dochází ke sníţení výroby, a to úbytkem oprav vojenské techniky téměř na minimum. Velký vliv na to mělo rozdělení státu a armády. Závod přistoupil k opravám elektrocentrál pro civilní podniky. Situace je velmi nejistá a připraveno je několik privatizačních projektů, s jejímţ obsahem není závod seznámen. Z 82 zaměstnanců pracuje v závodě jen 20 osob. Jedním ředitelem byl Jan Bartoň, který se snaţil udrţet opravny i po rozdělení armád. V únoru 1996 byly vojenské opravny v Dolním Bousově privatizovány.

123

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

Vojenský útvar tak po 43 let dával zaměstnání a dobré uplatnění asi sto padesáti pracovníkům. Po vyprázdnění objektů hledá MNO nového vlastníka. Stala se jím obec Dolní Bousov a ta nabídla objekty k veřejnému podnikání.

DOBOS S. R. O. O to, co dál s obrovskými skladovými prostory, se jiţ od roku 1997 zajímal Josef Turek, zakladatel firmy DOBOS. Jako bývalý zaměstnanec posádkové správy dobře poznal nabízející se prostory skladů a tyto pronajímal. Objekty zatím zůstávají majetkem státu, pod správou MNO. I zde je moţno pouţít heslo „Přičiň se a bude ti pomoţeno“. Pan Turek spolu s firmou GUMOREC zahajuje činnost dílenským provozem, a to opravováním automobilových sedaček pro ŠKODA a. s. Mladá Boleslav. Musí zajistit vytápění prostorů, musí zajistit hygienické podmínky, musí dodrţet termíny dodávek do společnosti ŠKODA atd.

Slovo musí se prolíná od začátku jeho podnikatelského snaţení a při třísměnném provozu je jeho vlastní osmihodinová pracovní doba jenom snem.

Administrativní starosti mu pomáhá zvládnout asistentka Dagmara Ječná, také bývalá zaměstnankyně PS (Posádkové správy). Na konci roku 1998 má jiţ fa DOBOS cca 48 zaměstnanců a tito se z 80 % rekrutují z bývalé PS, coţ pomohlo ke sníţení nezaměstnanosti Bousováků.

Podnik se od začátku roku 1998 postupně rozvíjí. Pan Turek vedle těchto iniciativ opět musí zajistit ostrahu svého objektu, dále převzal dvě trafostanice a obsluţnost ČOV (čistírna odpadních vod), která slouţí i pro závod PROCLIMA a sídliště Kolonii, coţ městu pomáhá v této odlehlé části sniţovat ekologické starosti.

Hlavní činností však jsou logistické sluţby zákazníkům, a to hlavně pro firmu ŠKODA. Tyto sluţby sestávají z příjmu materiálu, jeho naskladnění a vyskladnění. Celá tato organizace pohybu materiálu je zaloţená na moderních matematických metodách (FIFO), přes počítač.

Jedním z hlavních parterů je firma EVALS-CARGO-CARE (závod Česká Lípa), která zajišťuje dopravu velkoobjemovými nákladními automobily. Spolupráce je zajištěna obchodní smlouvou, a tak přesně načasovaný přísun potřebného materiálu na linku boleslavské automobilky musí být do jedné hodiny od vydání poţadavku (faxem) bez124

BRK 2015

podmínečně splněn. K tomu pomáhá i další fa JONSON CONTROLS, takţe společně manipulují na 40 % skladové plochy. Firma Evals má zde jen pana Prokopa – celou manipulaci zajišťuje fa DOBOS. Dalších 50 % zabírá fa ŠKODA-AUTOCENTRUM, se svými náhradními plechovými díly. U nich se navíc provádí balení dílů pro export. Zbytek – 10 % plochy, obsadily firmy SEMBODJA (krmiva), P-KVARTET (domácí potřeby) a bousovská firma pana Janů (zámečnictví). Ten se později přestěhoval do prostor bývalého skladu Sběrných surovin.

Shora uvedení zaměstnanci fy DOBOS se rychle zapracovali a vytvořili skupiny pod vedením 8 mistrů, 3 osoby obsluhují počítače a manipulaci s materiálem usnadňuje 14 řidičů s vysokozdviţnými vozíky. Tito lidé pracují v zimě v nevytápěných skladech. Někde se vytápí lokálně, v části je ústřední vytápění a plynová kamna (propan-butan). Manuální pracovníci dostávají zimní zateplené kabáty a boty. Odbory v závodě nejsou. Pracovníci dostávají příspěvek na stravu 20 Kč za odpracovanou směnu. Stravují se individuálně a přestávka na stravování je dle potřeby provozu. Někdy jsou přizváni brigádníci. Stálí pracovníci dostávají za 1 měsíc práce 300 Kč příplatek a jejich průměrný plat se blíţí platu zaměstnanců závodu ŠKODA a. s. Krádeţím zabraňuje stálá ostraha i nepřetrţitý provoz (sobota i neděle ve 12 hodinovém turnusu).

VOP (Vojenský opravárenský podnik), který zůstává v přední části objektu, překonává krizi a pokračuje ve výrobě s původním názvem.

Věnuje se opravám elektrocentrál pro armádu včetně civilního sektoru, kovovýrobě protitankových a protipovodňových zábran.

Náhodný pozorovatel jistě zaznamená zlepšení vzhledu objektů. Byly vymýceny křoviny vně objektu při hlavní silnici na Sobotku a zamezilo se tím částečně odhazování odpadu. Byly poraţeny i dva obrovské topoly, aby neohroţovaly dopravu. Na všechny tyto práce vydává fa DOBOS značné částky. Všechny tyto počiny ukazují, ţe obývané objekty mají určitou perspektivu a Dolnímu Bousovu přibyla pod vedení Josefa Turka nadějná firma, kde našli práci i další občané a stávající objekty nezůstaly prázdné a nevyuţité.

125

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

OBDOBÍ PO ROCE 1989 V druhé polovině roku 1989 se zhroutil jako domek z karet komunismus, padla ţelezná opona. Je samozřejmé, ţe se tyto světové události projevily i v ČSSR v tzv. Sametové revoluci a dotkly se i občanů Dolnobousovska. Mnozí se účastnili akcí na podporu Občanského fóra, na prosazení volby Václava Havla prezidentem republiky a za zrušení reţimu. Tato změna se projevovala snahou po odstranění osob, které reţim reprezentovaly.

Při vyhlášení generální stávky dne 15. 11. 1989 došlo v závodě Strojtex k referendu, ve kterém zaměstnanci vyjádřili nespokojenost se stávajícím vedením a na základě toho podnikové ředitelství Františka Skramuţského z funkce odvolalo. Do funkce ředitele byl zvolen Antonín Baţant. Od revolučního roku 1989 probíhaly v Dolním Bousově výrazné změny v celé oblasti průmyslové, zemědělské i v oblasti sluţeb.

Podnik Strojtex se od 1. listopadu 1990 změnil na státní podnik PROCLIMA. V rušné revoluční době bylo předloţeno několik privatizačních projektů. K privatizaci dochází v roce 1992 a novým majitelem se stává firma SVAMP. Závod přebírají čtyři majitelé pod vedením ředitele Ladislava Tejchmana pod názvem PROCLIMA SVAMP, s.r.o.. Ostatní si rozdělují svoji zodpovědnost takto: František Mašek – vedoucí výroby, Milan Valenta – vedoucí obchodního úseku a Ing. Vladimír Skopal – vedoucí technického úseku. Vzhledem k tomu, ţe po revoluci v ČR vzniká celá řada různých vzduchotechnických závodů, dochází v tomto oboru k tvrdému konkurenčnímu boji. Závod se také zpočátku potýkal s neplatiči. Zachovává dosavadní výrobní sortiment s tím, ţe se více orientuje na produkci jednotlivých vzduchotechnických elementů, zaměřených k sériové výrobě. Došlo také k redukci počtu zaměstnanců. Dřívější závod měl asi 300 zaměstnanců, z toho 50 montérů. Nové seskupení mělo 100 zaměstnanců‚ kteří později pracují jen na jednu směnu.

Montéři byli ze závodu vyjmuti a ti pro závod pracovali jen dle potřeby na vlastní ţivnostenské oprávnění.

Při otevření evropského trhu dochází v ČR ke krizi v textilním průmyslu. Objednávky větších vzduchotechnických celků jako klimatizační 126

BRK 2015

60. Propagační leták společnosti PROCLIMA SVAMP.

61. Desky na letáky s výrobním programem – katalog výrobků.

127

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

zařízení, která dříve naplňovala výrobu i montáţ, nepřicházejí.

Z těchto důvodů je závod přinucen téměř zrušit projekční oddělení. Vše se přizpůsobuje trţnímu hospodářství. Projektant Antonín Baţant odchází proto s větší částí osazenstva projekce ze závodu. V roce 1993 zaloţil v Dlouhé ulici firmu ROM-CZ, která o tři roky později změnila název na AB-CONSULT. Její náplní bylo projektování a montáţ vzduchotechnického zařízení a klimatizace. S touto náplní pracovala firma i po odchodu Antonína Baţanta do důchodu. V roce 2000 předává firmu společnosti AB-CONSULT TZB, která ukončila činnost v roce 2008.

Také v závodě Proclima SVAMP došlo ke změnám ve vedení. Nejdříve závod opustil Ing. Skopal a od roku 2006 není na závodě František Mašek, který zde pracoval od vyučení do důchodového věku. Tradice vzduchotechnické výroby je však stále zachována a závod patří k největším v Dolním Bousově10.

10

Údaje v této kapitole byly aktuální k datu vydání textu ve zpravodaji Bousovák, tedy v roce 2009.

128

BRK 2015

62. Výstavní stánek společnosti PROCLIMA SVAMP, s.r.o. na veletrhu AQUATERM v Praze.

129

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

ZEMĚDĚLSTVÍ Povídání o zemědělství v bousovské historii jsme skončili rokem 1808, kdy na kosteckém panství umírá jeho majitel Antonín Vratislav z Mitrovic Netolický. Zboţí přejímá jeho syn Eugen Kazimír, c.k. podmaršálek a drţitel řady řádů, který se ovšem mnohem více věnoval politice a svým funkcím neţ hospodaření na rodinném majetku a zemědělské výrobě. Je přirozené, ţe na panství se o hospodářství dál staral správce a ţe větším příklonem k řemeslům nebyla zemědělská výroba přerušena.

Velké změny ekonomické i společenské kladly zvýšené nároky na rozvoj výroby v našem kraji, zvláště na rozvoj výroby zemědělské, kterou se stále zabývala naprostá většina obyvatelstva. Hledaly se nové cesty a způsoby zlepšení dosavadní zemědělské praxe. Vrchní na Kosti Josef Eugen Limbek kupříkladu napsal spisek o nových způsobech zemědělské práce s názvem Setba bez vláčení, který do češtiny přeloţil sobotecký děkan Vetešník. Tento překlad je zajímavým dokladem zájmu našich buditelů o rozšíření nových způsobů zemědělské výroby a zlepšení postavení zemědělců. Byl to tedy František Matějovič Vetešník, který působil také v Markvarticích a Dolním Bousově, byl to páter Antonín Marek z Libuně, s kterým se seznámil jiţ na semináři v Litoměřicích, a jeho pokrokový kaplan Damián Šimůnek (pochovaný v Dolním Bousově).

Progresivním činitelem v zemědělství u nás byl sám zemědělský průmyslník Maštálka, který podstatně přispěl ke zhodnocení produktů zemědělské krajiny. Staral se o vypěstění nejlepšího semene cukrové řepy, pro kterou vytvářel předpoklady širokým melioračním programem v celé dolnobousovské oblasti. Součástí toho bylo i odvodnění Klenice a jejích přítoků. Jeho iniciativou bylo také zaloţení Strojního druţstva dolnobousovského. Byly zakoupeny parní oračky pro hlubší orbu, které pojíţděly po okraji pole a mezi sebou tahaly pluhové radlice, takţe se půda vahou těţkých strojů neudusávala. Tento způsob byl pouţíván především u větších lánů polí. Strojní druţstvo však nemělo dlouhého trvání, neboť nebyl pravděpodobně schopný vedoucí, který by spolek spravoval a řídil. Rolníci se vraceli k původní jednoduché 130

BRK 2015

63. Strojní družstvo dolnobousovské – parní oračky. V čele uprostřed vedoucí mistr J. Valeš s obsluhou.

131

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

zemědělské výrobě. V době ţní se po Bousově objevovaly takové obrázky, kdy mnohý jednotlivec postavil na svém dvoře vlastní strojní mlátičku a ostatní sousedé sváţeli sem svoje obilí a vzájemně si při mlácení pomáhali. Mlátička s pohonným agregátem stávala na dvoře u Macounů Na zahrádkách, Na Koutě a také Na Příhoně u Chotěborů.

V meziválečných letech se projevoval značný ruch v hospodářské sféře. Řada firem vznikla, jiné byly zlikvidovány. Vzrostl počet drobných a středních rolníků především díky tomu, ţe parcelací dvorů v Horním Bousově a Vlčím Poli v rámci pozemkové reformy získali dosavadní domkáři a chalupníci sice nevelká, přesto výnosná políčka. Na reformě vydělaly i obce, zejména Horní Bousov, který posílil své lesní hospodářství o 41 hektarů. Zdaleka největším majitelem usedlostí se stal Antonín Janek z Hrubého Jeseníku, který v roce 1934 koupil Červený mlýn s okolními polnostmi a zřídil zde velkostatek s 45 hektary polí, kde se chovalo 30 kusů skotu a 20 prasat. Choval i plemenné býky, vedle koní vlastnil i traktor. V Bechově bylo Hospodářské strojní druţstvo pro Bechov, Svobodín a okolí s ţivností obchod s dobytkem.

Drobní dolnobousovští zemědělci se svým způsobem hospodaření jakoby vrátili o desítky let nazpět. Nepochopili poněkud idealistický záměr J. G. Maštálky prostřednictvím vzájemného zapůjčování zemědělských strojů zracionalizovat výrobu. Způsobily to jejich individuální zájmy a také sociální rozdíly mezi malozemědělci a středními rolníky. Byli to na jedné straně tzv. kravičkáři, kteří svá pole obdělávali kravami. Aby uţivili rodiny, pracovali hlavně v zimě třeba v továrně jako brigádníci a byli také označováni jako kovozemědělci. V období první republiky jsme mohli vidět v poklidu přejíţdět malorolníky v povozech s kravičkami přes bousovské náměstí. Je moţno konstatovat, ţe tato hospodářství o výměře kolem deseti hektarů převaţovala a v Bousově jich mohlo byt kolem padesáti. Středních rolníků s větší výměrou bylo do desíti.

Tento počet odhaduji, sám si je dobře pamatuji a mohl bych je většinou vyjmenovat. Bylo pro ně příznačné, ţe vlastnili alespoň jeden pár koní a obdělávání svých polí tedy měli snazší. Jejich působení na krajinu bylo nenásilné. Při procházce po mezích, které dělily pole, jste mohli vidět zajíce a koroptve, coţ se vám dnes nepodaří.

132

BRK 2015

VÁLEČNÉ OBDOBÍ (1939–1945) Přišel osudný rok 1939 – německá ţelezná armáda se v noci ze 14. na 15. března dala na pochod do českých zemí a rozlézala se všude jako mor. Zemědělcům, kteří si uţili krátké období svobodného podnikání první republiky, nastaly zlé časy. Prvním počinem okupantů bylo sečtení všeho domácího zvířectva s německou důkladností. Byly postiţeny i zásoby a přísnými hospodářskými předpisy byly nařízeny odvody (povinné dodávky). Zavedeny byly potravinové lístky, šatenky, tabačenky. Toho dokázali vyuţít nekuřáci, cigareta od nich stála aţ deset korun. Na příděl bylo i palivo. Byla vydána přísná nařízení s německočeskými předpisy o odvádění obilí, masa a mléka. Na mletí obilí byla určena dávka 21 kg na osobu a měsíc (později sníţená na 14,5 kg).

Z domácích poráţek vepřů bylo nařízeno odvádět 4 kg sádla na stokilového vepře. Šrotovníky, máselnice i odstředivky byly zaplombovány.

Mléka si mohl rolník ponechat doma půl litru na osobu a den, ostatní musel odevzdat. Z kaţdé nosnice se odevzdávalo 65 vajec ročně. Dodávky obilí byly velmi vysoké a rolníkům byly ponechány jen tzv. samozásobitelské dávky a obilí k setí.

Výčet protektorátních povinností připomíná povinnosti za časů roboty.

Tehdy ale šlo jen o fyzické tresty – za protektorátu šlo při neplnění dávek o ţivot. Záminkou k perzekucím bylo kaţdé porušení přísných hospodářských předpisů, především zatajování zásob a nedodrţování nařízených odvodů. Pravidelné hospodářské kontroly, v prvních měsících okupace poměrně benevolentní, se od roku 1943 staly skutečnou hrozbou. Snad nejhorší akce proběhla 14. 2. 1943 na Rohatsku. Všichni občané byli tehdy vyhnáni z domů, střeţeni v sále hostince u Borovičků a po několik hodin vyslýcháni, zatímco jejich domy i hospodářské budovy byly pečlivě prohlíţeny. Zatajené zásoby obilí stály Václava Bernarda „jen“ dva roky káznice, zato Josefa Duňku ţivot, o který jej připravil kat pankrácké sekyrárny. V káznici se ocitl i bechovský Václav Mendlík (na jeden a půl roku) a jiní. Přes tyto represe stateční mlynáři, jako bousovští Karásek a Homolka a další, mleli načerno a prodávali lidem mouku a další mlynářské produkty bez potravinových lístků.

Ošťovický Bobek prodával načerno i chléb. Pokutováním a krátkým vězením byli postiţeni i střehomští mlynáři Opočenský a Vik. 133

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

POVÁLEČNÝ VÝVOJ Konec války v květnu 1945 ukončil strádání všech obyvatel a zemědělcům přinesl úlevu od tísnivých hospodářských kontrol a odvodů. Chtělo se věřit, ţe se blýská na jiné časy a budoucnost se jevila v růţových barvách. Následné události ale tyto naděje nepotvrdily. Předzvěstí něčeho nedobrého byl uţ rok 1947, který byl výjimečně suchý od časného jara do pozdního podzimu. Teprve v listopadu přišly deště, které umoţnily vzejít obilí zasetému v září a říjnu. Nejhůře bylo se zelenou pící, urodilo se málo obilí, nenarostla sláma, nebylo ani seno, listí na řepě bylo suché, pastviny vyprahlé. Slunce pálilo jak na Sahaře a smutní zemědělci nevěděli, mají-li sít nebo ne. Následkem neúrody museli rolníci sniţovat stavy hospodářských zvířat, čímţ utrpěla i ţivočišná výroba (mléko, maso, vejce atd.). Neurodilo se ani ovoce, suchem zašlo i mnoho ovocného stromoví, hlavně švestky. Tak kritické sucho nepamatovali ani nejstarší obyvatelé. Nedostatku obilí měly odpomoci větší dodávky ze Sovětského svazu. To uţ byl první politický vliv, kterým se mělo působit na obyvatelstvo. Prostě přítel v nouzi nejbliţší.

Přitom tzv. Marshallův plán poválečné pomoci ze západu nám byl z Moskvy vysloveně zakázán. Ministr zahraničí Jan Masaryk po příjezdu z Moskvy řekl: „Jel jsem do Moskvy jako svobodný ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek! Finis Bohemiae.“ Jako v celé zemi, tak i na Dolnobousovsku komunisté vytěţili z osvobození většiny československého území sovětskou armádou značný politicky kapitál. Byli to právě oni, kdo prosadili zavedení národní správy do dvorů v Horním Bousově a ve Vlčím Poli. Únorový politický převrat v roce 1948 proběhl podle scénáře ze strany KSČ dlouho a pečlivě připravovaného. Narychlo svolané Akční výbory Národní fronty prakticky převzaly veškerou moc a zahájily čistky v národních výborech. Zrušeny byly organizace Národně socialistické strany a Lidové strany. Díky programu kolektivizace po sovětském vzoru se rychle měnily majetkové poměry i způsob hospodaření také v zemědělství. Probíhaly přípravy na zaloţení jednotných zemědělských druţstev (JZD), nová pohroma pro zemědělce.

134

BRK 2015

NOVÁ DOBA TEMNA Je pravdou, ţe zakládání druţstev v padesátých letech bylo často velmi násilné, ba přímo kruté. Rolníci se obávali o staré zemědělské tradice, děděné z pokolení na pokolení (například zrušení výměnku). Domnívali se, ţe pole i hospodářství jim nebude patřit. Pojmu „společné“ nechtěli mnozí rozumět. Většina zemědělců se snaţila plnit značně vysoké předepsané dodávky, případně je překročit, jen aby neplněním povinností vůči státu nedali moţnost své likvidace. Ale nic naplat, radikální změny na sebe nenechaly dlouho čekat. Ty nejbliţší souvisely se zákony, přijatými ještě před únorovým pučem, nyní ovšem urychleně vyuţitými či spíše zneuţitými proti „třídním nepřátelům“. Reţim pouţíval různých metod k zastrašování neposlušných rolníků. V některých vesnicích docházelo i k násilnému vysidlování statků nebo rolnických usedlostí i k trestným postihům zvláště velkých sedláků, které nastupující reţim nazýval vesnickými boháči nebo kulaky.

V Dolním Bousově tak byl ukraden statek pana Janka s polnostmi.

Majitel byl vyhlášen kulakem, vystěhován ze svého domu a vyhoštěn mimo území okresu. Jeho majetek byl zkonfiskován ve prospěch JZD. Obdobný postup byl zvolen i vůči Boh. Bernardovi v Rohatsku, který byl v roce 1952 obviněn z neoprávněného prodeje dvou vepřů. Jeho hospodářství nejprve krátce obhospodařovala strojní traktorová stanice a pak jej převzalo místní JZD. Na jaře roku 1948 byl znárodněn mlýn v Bechově, jeho majitel byl vystěhován a provoz zastaven. V roce 1950 byl objekt předán podniku Zemědělské zásobování a nákup Mladá Boleslav, který zde zřídil šrotárnu krup.

Ve stejném období byla zahájena na základě druhé pozemkové reformy parcelace zbytku dvorů ve Vlčím Poli a Horním Bousově. KSČ tehdy potřebovala podporu a hlasy rolníků, a tak řada drobných zemědělců získala, byť jen na pár měsíců, kvalitní ornou půdu. Jiţ v lednu 1949 jim však byla znovu odňata v souvislosti s přípravou zaloţení státního statku. Stejný osud postihl i Josefa Drbohlava, vlastníka domu a hospodářství ve Střehomi, a Václava Bobka z Bechova.

Taţení proti kulakům vyvrcholilo v prosinci roku 1953, kdy byli v Horním Bousově za protistátní činnost zatčeni a brzy nato odsouzeni rolní135

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

ci Josef Bobek se synem a František Jírovec. Další vyvlastnění a vystěhování následovalo ve Skyšicích. Zde byli postiţeni sedláci František Bartoň a Josef Mizera, čímţ byl úplně ochromen ţivot na vesnici.

JZD – VZNIK A ZÁNIK Není divu, ţe v této nátlakové atmosféře se i zbývající rolníci dali přesvědčit a postupně předávali své majetky (dobytek) do rukou vedení jednotlivých druţstev. První koordinační výbor JZD vznikl v roce 1949 v Horním Bousově. V červenci 1950 následoval Dolní Bousov, kde ovšem z 37 zakládajících členů pouze dva vlastnili více neţ deset hektarů polí. Do nového subjektu bylo začleněno i Druţstvo pro kulturní povznesení venkova, zaloţené v roce 1947. První kravín pro společné ustájení byl v Dolním Bousově postaven v roce 1952. V témţe roce byla ustavující schůze také v Bechově, kde 44 členů odhlasovalo vznik JZD druhého typu. Brzy nato se konstituovalo obdobné druţstvo také na Rohatsku.

Malá zkušenost s hospodařením na velkých pozemcích, diletantské zásahy okresních i místních funkcionářů a špatná pracovní morálka byly příčinou nedobrých hospodářských výsledků a tím i nízkých výdělku a všeobecné nespokojenosti v prvním období existence JZD. Potíţe dolnobousovského druţstva byly přitom oficiálně vysvětlovány pro tuto dobu typickým způsobem – našeptáváním bývalých agrárníků.

Krach JZD Horní Bousov, kde po roce trvání vystoupilo 18 členů a způsobilo tak jeho rozpad, byl provázen rozpaky. Po několika týdnech zbylí druţstevníci sestavili zbytkové druţstvo, posílené o pozemky stejně neúspěšného státního statku. Potíţe provázely také zemědělce na Rohatsku, kde hospodařili jako JZD třetího typu od roku 1953. Následně odešlo osm rolníků, ale ti se posléze dali přesvědčit k návratu, takţe zdejší JZD nepotkal osud Horního Bousova. Přesvědčovací akce a politický tlak na zbývající zemědělce neustával, a tak v samotném Horním Bousově vstoupilo do řad druţstevníků hromadně 37 nových členů. Kolektivizace byla úspěšné dovršena i v Dolním Bousově, kde se v roce 1959 mezi druţstevníky přihlásilo 11 rolníků se 103 hektary půdy. Posledními „zavilými nepřáteli“ byli Václav Janda, který byl nakonec vyvlastněn a Josef Šolc v Kolonii, který se nepoddal a vydrţel v soukromí přes represálie a to, ţe jeho dcera nemohla studovat.

136

BRK 2015

K největším změnám a pokusům o slučování došlo v zemědělství v letech 1960 aţ 1980. Cílem zemědělských druţstev bylo zefektivnit výrobu. Docházelo tedy ke slučování a tím i k lepšímu strojnímu vybavení, čímţ se jednotlivá druţstva vymanila z předchozí permanentní krize. Došlo ke sloučení druţstev Dolní Bousov, Rohatsko a Bechov.

Dobře hospodařícím druţstvem byly Přepeře, které se v roce 1961 spojily s Horním Bousovem a Dobšínem.

Vynořily se ale nové problémy, vyvolané zejména nedostatkem schopných funkcionářů velkých celků. Státní orgány proto rozhodly předat veškerou půdu Státnímu statku Mnichovo Hradiště. To však vyţadovalo, aby všichni druţstevníci podepsali darovací listiny, kterými předali veškerou půdu a zřekli se jakýchkoli nároků na vnesený inventář. To bylo snadné znárodnění... K 1. lednu 1967 se všechna druţstva začlenila do dolnobousovského střediska státního statku, které sídlilo v bývalém Jankově statku. Ze 137 bývalých druţstevníků se 71 stalo zaměstnanci statku. Ani toto opatření výrazně nezlepšilo hospodaření. Nic na tom nezměnil ani extenzivní růst výroby, podnícený stavbou výkrmny prasat na Rachvalách v roce 1975, či zaloţení kachní farmy. V té době se místní zemědělství, alespoň formálně, vrátilo k druţstevní podobě, ovšem jako rozsáhlý a těţko zvládnutelný kolos pod názvem JZD Československo sovětského přátelství se sídlem v Přepeřích a střediskem (farmou) v Dolním Bousově. Hospodařilo v roce 1988 na celkové výměře 3 024 hektarů zemědělské půdy, z toho na 2 612 hektarech půdy orné.

JAK TO BYLO PO LISTOPADU 1989 V nových politických a státoprávních podmínkách, které u nás nastaly po 17. listopadu 1989, došlo k řadě změn i v zemědělském druţstevnictví. Zpočátku šlo o změny čistě formální, později uţ vláda a ministerstvo zemědělství zasáhly do ţivota druţstev plnou silou. Název JZD zmizel, začal se pouţívat název ZD (zemědělské druţstvo).

Je moţno říci, ţe samotné ZD Přepeře si vedlo docela dobře. Lidé si v druţstvu zvykli, ke zlepšení ţivotní úrovně přispívaly záhumenky.

Pořídila se mechanizace a výnosy se zvyšovaly. Odkupem se zajistily stroje z STS Kněţmost, stavěly se kravíny, ocelokolny apod. Výše uve137

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

deným postupným slučováním se ale výnosy rozplývaly do investic větších celků, coţ nebylo šťastné řešení.

V roce 1992 se začalo uvaţovat o změně struktury ZD. Byl přijat tzv. transformační zákon a pak měly události rychlý spád. Výroční členská schůze ZD Přepeře 29. 4. 1994 schválila zrušení ZD Přepeře. Na základě tohoto zákona se u ZD přihlásilo v zákonném termínu 1 060 oprávněných osob. Tyto osoby byly vlastně anonymními majiteli půdy, které okradla o jejich majetky politika KSČ. Nyní pod svými jmény vstoupili na krátký čas do tzv. pomyslného druţstva vlastníků, předloţili ověřené doklady o svém zemědělském majetku, na kterém většina z nich nikdy nehospodařila. Při valné hromadě všech oprávněných osob byla zvolena transformační rada, která spolu se zaniklým představenstvem ZD Přepeře měla připravit podklady pro převod majetku (asi 110 miliónů korun) mezi oprávněné osoby. Část oprávněných osob pronajala půdu některým jiţ samostatně hospodařícím zemědělcům.

Překvapivě dochází k tomu, ţe pozůstalí funkcionáři ZD po jejich vzoru a na základě platných předpisů zakládají v roce 1994 Obchodní druţstvo Klas se sídlem v Přepeřích, které nepřebírá ţádné závazky předchozího ZD, ale s jeho půdou a prostředky hospodaří. Zakládajícími členy byli Fr. Prokůpek (předseda), J. Andrlik (místopředseda), Ing. R. Olbrich, M. Helikarová, St. Kyzivát. Obhospodařují 2 290 hektarů zemědělské půdy a zaměstnávají asi 100 osob. Své aktivity OD Klas rozjelo ve velkém stylu. Za první rok své činnosti nakoupilo (většinou na leasing) nejmodernější techniku, která můţe v zemědělské výrobě být.

Technologii na výkrm kuřat Chore Time (USA), která na jeden turnus s obsluhou dvou lidí vyprodukuje 95 tisíc kuřat, sklízecí mlátičku Masery Ferguson 38, která nahradí několik kombajnů E 516, kompletní linku na sklizeň píce, secí stroj Hassia a kolový traktor světové úrovně JCB Fastrac 185 včetně nářadí s pětiradličním pluhem. V roce 1997 se dostává OD Klas do soudního sporu se správkyní konkurzní podstaty ZD Přepeře JUDr. Janou Záveskou. Za této neprůhledné situace se někteří majitelé pozemku (oprávněné osoby) odhlašují od OD Klas a dávají své polnosti do uţívání soukromým zemědělcům.

V té době kromě OD Klas na Bousovsku hospodařili dva soukromí zemědělci. Josef Eliáš mladší začal hospodařit na 27 hektarech po rodi138

BRK 2015

čích. V rámci restituce mu byly vráceny budovy, stroje a ţivý inventář.

Během dalšího roku si propachtoval dalších 135 hektarů. V září 1994 se spojil s bratry Ţáčkovými, pronajali si další pozemky a utvořili Agro sdruţení obhospodařující 500 ha. Kromě nich zasahoval do katastru Dolního Bousova a. s. Agrochov Sobotka.

Po roce 1993 byly realizovány i restituce lesů. Z bývalých státních lesů kolem Bousova připadlo 1 780 ha rodu Kinských, 660 ha soukromým osobám a 9 ha městu. V rukou státu zbylo 200 ha, jejichţ správu a obhospodařování zajišťuje podnik Lesy České republiky.

139

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

STÁVAJÍCÍ ZAMĚSTNANOST11 ŠKODA a. s.

Ponoříme-li se do historie zaměstnaností Bousováků, nemůţeme nevzpomenout na mladoboleslavskou automobilku. Mnozí z nás starších si jistě pamatují na marnou snahu obecního úřadu dostat část výroby nebo alespoň skladů automobilky do opuštěného cukrovaru po druhé světové válce. Tato úzká spolupráce a vyuţití nastalo aţ nyní ve shora popisované činnosti fy DOBOS, která je jedním článkem řetězu mnoha subdodavatelů. Čili zaměstnanci fy pracují pro Škodovku, ale bez dojíţdění. Tento závod se stoletou tradicí zaměstnává a zaměstnával mnoho našich obyvatel, hlavně v dobách, kdy ještě nebyly v Bousově ţádné větší výrobní závody. Také průměrná mzda je nejvyšší ze všech podniků bývalého mladoboleslavského okresu.

Stavební sdruţení ZETEZA Nové sídlo firmy vzniklo na místě původně značně nevábném. Byl to bývalý majetek pana Hemy, kde vedle hostince a kina v Brodecké ulici stály chlévy a staré stodoly. Jejich přestavbou zmizelo jedno z několika ošklivých míst ve městě. V objektu našly místo kanceláře, vzorkovna, prodejna stavebnin i dílny. ZETEZA se pod vedením vlastníků Karla Hosy a Stanislava Svobody v průběhu několika let rozrostla na firmu se sedmi desítkami osob. Kromě drobných zakázek má za sebou stavbu sportovní haly u školy a výstavbu domu s pečovatelskou sluţbou, coţ jsou nové dominanty města. Vedle toho zvládla výstavbu desítek rodinných domků v Dolním Bousově a okolí. Největšího rozmachu dosáhla firma v letech 1996–2009. Od roku 2012 je v útlumu.

Firma ANco Podnikání dvou společníků Adámka a Nováka, jejichţ iniciály jsou v záhlaví názvu firmy, začíná kolem roku 1986. Adámek odchází a tak do Dolního Bousova přichází Ing. Oldřich Novák (rodilý Bousovák) z Prahy sám a v rámci malé privatizace (1991) přejímá provozovny u

Seznam firem vychází z podkladů O. Holého, je tedy aktuální k roku 2007. U některých firem byly údaje aktualizovány k roku 2015.

11

140

BRK 2015

nádraţí po OPS12. Od počátku je předmětem podnikání výroba přívěsných vozíků a náhradních dílů. Pro tuto výrobu přejímá nová firma i stávající strojní zařízení, které doplňuje lisovací technikou. Zpočátku byla prováděna více výroba dílů neţ vlastních vozíků. Změnou zákonů došlo ke zrušení výroby komponentů pro další výrobce a v Dolním Bousově se započalo s kompletní výrobou vozíků. Tyto mají šest základních typů a druhů provedení. Zajímavé jsou kupř. specielní vozíky pro přepravu koní. Dřívější dřevěné výplně postranic byly nahrazovány překliţkou. Zpočátku zde bylo zaměstnáno aţ 25 osob, coţ trvalo do roku 1995. Později se následkem lepší produktivity práce částečně sniţovaly stavy pracovníků. Stav v roce 2006 vzhledem k velké konkurenci byl sedm lidí, kteří stačili ke splnění poptávky. O rok později firma končí výrobu.

ALFA-6 Firma měla své provozy (sklady) vedle shora uvedené fy ANco u nádraţí. Kanceláře s vedoucím Michalem Baţantem byly v Dlouhé ulici.

Firma prováděla pokládku zámkové dlaţby a stav pracovníků se měnil dle potřeby13.

Lihovar obnoven, tradice navázána Roku 1994 se mladá česko-švýcarská akciová společnost Glenn Hill Drinks rozhodla navázat na tradici lihovaru, (který skončil před 73 lety, v roce 1921, se snahou o obnovení v roce 1949). Nebylo to však v prostorách bývalého cukrovaru a lihovaru, ale naproti továrně, v bývalém statku pana Janka, kterému byl po roce 1945 komunistickým reţimem zkonfiskován.

Společnost po navrácení objektů statku dědicům Josefu Jankovi a Marii Vršecké tyto od nich odkupuje současně se sousedním objektem Červeného mlýna od bratří Homolkových. I kdyţ se hospodaření bývalých uţivatelů, JZD Dolní Bousov a Státního statku Mnichovo Hradiště, na budovách podepsalo, nebyl jejich stav zas tak špatný. Předseda společnosti Jaroslav Brzobohatý, jehoţ otec byl také jedním z ředitelů 12

13

zkr. okresní podnik sluţeb V roce 2015 jiţ firma neexistuje.

141

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

bývalého závodu Strojtex, opravil se spolupracovníky budovy (nové střechy a fasády) a vybavil provoz nejmodernější technikou. Výroba lihovin se prováděla studenou cestou, takţe provoz byl téměř bezodpadový. Spotřebitelé mohli jiţ na konci roku 1994 ochutnat rum a vodku.

Podnik zaměstnával asi 30 osob. „Nemůţeme samozřejmě konkurovat mamutím lihovarům“, řekl později Pavel Čermák, ředitel marketinku a zároveň předseda dozorčí rady společnosti. „Chtěli jsme uvést na trh opravdu kvalitní alkohol, vyrobený z nejkvalitnějších surovin. Netušili jsme, jak to bude obtíţné.

Od začátku jsme se museli potýkat s nejrůznějšími podvodníky. Při ustavování podniku to byl zahraniční společník, který nesloţil třetinový podíl v cizí méně a který citelně poškodil společnost v počátku podnikání. Naprosto běţné byly pozdní platby, odběry na základě falešných dokumentů, nelegální reexporty, kopírování originálních firemních produktů. Obranou byla několikanásobná kontrola nových zákazníků, pracovníci detektivních agentur sledovali, zda zboţí skutečně překročilo hranice, osobně navštěvují velkoobchody“, konstatoval Čermák. Překáţkou falzifikátorům byly i originální čtyřhranné láhve s vysokým uzávěrem a náročnou třídílnou etiketou. Vše drahé, ale stále levnější, neţ ztratit dobré jméno, které si firma vybudovala.

V té době Glenn Hill vyráběl dva druhy vodky, dva druhy rumu, ale také zajímavou řadu likérů – višňový, který byl na bázi višní v čokoládě, hruškový, grapefruitový, broskvový a peprmintový. Hitem se měl stát likér Caracas, coţ byl v podstatě ořech v čokoládě. K dodání na trh se připravovala Reel Schotch Whisky (skotská, která dozrávala v Bousově) a nealkoholicky kofeinový koncentrát Red Skin. Značná část produkce šla v té době na export, především do zemí bývalého Sovětského svazu. Na rozdíl od některých jiných odběratelů s nimi nebyly problémy – Rusové platili včas a hotově. Bousovské výrobky ale putovaly i do Mexika, Finska a připravoval se export i do Řecka, Španělska a skandinávských zemí.

Všechna sláva je ale polní tráva. Rychle vybudovaná likérka po krátkém období prosperity dospěla k rychlému krachu. Nesplácení úvěrů, neplacení daní, zadluţenost – to vše se stalo důvodem k vyhlášení konkurzu. Ten byl vyhlášen 25. 1. 1999 a ukončen 18. 4. 2001.

142

BRK 2015

64. Pohled na areál likérky ze strany z boku od Továrenského rybníka.

65. Reklama na lihoviny vyráběné v bousovské likérce.

143

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

Objekty koupila firma Georgievskaya spol. s r. o., která zachovala dosavadní technologické postupy a výrobní náplň, ale v omezeném sortimentu. V roce 2001 byla přejmenována na AP Liquors, s.r.o. V roce 2013 plánovala firma obnovení a rozšíření řady lihovin se značkou Glenn Hill (tuto ochrannou značku koupila při konkursu).

O jara roku 2014 ale jiţ firmu vlastní společnost L’OR special drinks s.r.o. Tato byla zaloţena v roce 1994. Aţ do roku 2014 se jednalo o malou likérku na alkoholické nápoje. Samotná výroba byla realizována v Prádle u Nepomuku, od března 2014 začala výroba probíhat v likérce v Dolním Bousově, která vyhovuje moderním potřebám rostoucí firmy.

Cílem společnosti je vyrábět a prodávat vysoce kvalitní alkoholické výrobky s vysokým důrazem na design jednotlivých produktů. Garancí této kvality je řízení výroby podle systému ISO 9001:2008.

Kromě tradičních výrobků (konzumní lihoviny pod značkou Bousov, gastro řada pod značkou Glenn Hill) vyrábí firma i privátní výrobky, tedy výrobky produkované dle poţadavku zákazníka (chuť, obal, grafika, název, atd.).

Výhodou společnosti je skutečnost, ţe od svého zaloţení pracuje bez jakéhokoli dluhu. Majiteli a zároveň jednateli společnosti jsou pánové Pavel Varga a Jiří Černý. V roce 2015 ve společnosti pracovalo přes 20 zaměstnanců.

PANE s.r.o.

Stávající budova, nejdříve koţeluţna, pak Hospodářské druţstvo (objekt bývalého skladu obilí), získala nového majitele v roce 1992. Je jím Rostislav Jakubec z Jičína, který přišel se záměrem vytvořit zde pekárnu, která v místě dlouhá léta nebyla. Začátky nebyly lehké a pro elektrické pece bylo nutno vybudovat trafostanice. Přispívá na ni částkou 150.000 Kč. Následovala potřebná přístavba hospodářské části. Ve stávajících prostorách s přiznanými dřevěnými trámy byla vytvořena příjemná prodejna s mnoha druhy pečiva i posezením u kávy. Navíc se prodává i obilí pro malozemědělce.

Pekárna přináší dobrou pracovní příleţitost hlavně ţenám. Podnik má 130 odběratelů, dodává do Jičína, Lomnice, Kopidlna, Libáně, Mnichova Hradiště, Mladé Boleslavi aţ po Benátky a samozřejmě v okolí Bou144

BRK 2015

sova. Kromě toho buduje síť vlastních obchodů, nyní připravují jiţ desátou prodejnu. Pečivo zaváţí i několikrát denně. Ve všech svých obchodech mají dopékací pece, zákazník zde dostane vţdy čerstvé, teplé a křupavé pečivo.

Její výrobky jsou na trhu ţádané a úspěšné. V roce 2011 například ve druhém ročníku soutěţe Středočeská regionální potravina zvítězila pekárna PANE v kategorii Pekařské výrobky s výrobkem Bousovský chléb. Druhým vítězným výrobkem bousovské pekárny byl v kategorii Cukrářské výrobky včetně cukrovinek Boleslavský lipánek.

Firma Svoboda Firma SVOBODA sídlí v Dolním Bousově, pro svoje podnikatelské aktivity a zázemí firmy slouţí pozemky přilehlé k domu čp. 414 Na Koutě, zakladatelem firmy byl Svoboda Josef.

V roce 1990 Jednota spotřební druţstvo Mnichovo Hradiště uzavřelo prodejnu stavebnin v Zahradní ulici. Ve stejném roce Uhelné sklady Mladá Boleslav ukončily zásobování Dolnobousovska uhlím. Tyto obchodní aktivity firma SVOBODA převzala. Prodejna stavebnin byla otevřena na pozemcích při čp. 414, od Uhelných skladů firma zakoupila mostní váhu u nádraţí v Dolním Bousově.

Josef Svoboda pracoval v Okresním stavebním podniku Mladá Boleslav se sídlem v Kosmonosích. Zřizovatelem podniku byl Okresní národní výbor Ml. Boleslav, po zániku ONV byl podnik zrušen. V době své existence se podnik podílel také na výstavbě v Dolním Bousově (bytové domy ve Vlčím Poli, bytové domy čp. 457 a 458 v Bousově Na Sídlišti, inţenýrské sítě v ulicích Na Tvrzi a Okruţní, čistírna odpadních vod, mateřská školka v Zahradní ulici).

Zkušenosti se stavbami inţenýrských sítí, s výstavbou komunikací, s prováděním zemních prací a také zánik Okresního stavebního podniku, byly pro Josefa Svobodu podnětem k zaloţení vlastní firmy. Firma SVOBODA vystavěla sítě technické infrastruktury v Dolním Bousově (vodovod a kanalizace v lokalitách výstavby RD Kaliště, Záhumní Lhota, Zahrádky, ul. Maštálkova, Na Krechtech), vodovod Vlčí Pole a Bechov. V uvedených lokalitách výstavby RD vybudovala nové místní komunikace, podílela se také na opravách dalších komunikací 145

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

v Dolním Bousově. Pro město zajišťuje opravy při haváriích vodovodu, provádí práce při jeho údrţbě. Stejné dodávky prací a výstavbu sítí provádí firma na Mladoboleslavsku, z části také na Jičínsku. V roce 2015 zaměstnávala firma 15–20 lidí.

146

BRK 2015

DOLNÍ BOUSOV NA KONCI 20. STOLETÍ BYTOVÁ ZÁSTAVBA Podívá-li se někdo z dálky na Dolní Bousov, zaujme ho několik budov – výškových dominant. Jsou to kostel, radnice a škola. Tyto historické stavby jsou v povědomí Bousováků a tvoří ráz našeho domova. Mezi nimi vyniká výškový obytný dům, postaveny firmou Strojtex Na Příhoně. Podle jména stavitele se mu říká Kozákov. Je pozůstatkem panelové zástavby větších měst a na příhonském kopci vyniká jako nevhodný solitér. Ve své době však splnil poslání a našlo zde ubytování mnoho rodin tehdejších zaměstnanců. Podobně stavěly některé podniky jako JZD, Vojenská posádka, Lesní správa sluţební byty, ale v niţším provedení, přizpůsobené okolní zástavbě.

Významným počinem vedle zachování mateřské školky bylo umístění nového zdravotnického střediska s pěti odbornými lékaři, přestěhovaného z bývalého cukrovaru. K tomu přispívá i nová lékárna, vybudovaná v r. 1994. Dolní Bousov se můţe téţ pochlubit výstavbou nové tělocvičny s příslušenstvím a novou budovou Domu s pečovatelskou sluţbou. Náměstí ozdobila nová budova pošty (1992). Toto vše zvyšuje úroveň města.

NOVÉ ULICE Vedle shora vyjmenovaných budov dochází během posledního desetiletí k nové bytové zástavbě soukromých rodinných domků. Někde byly doplňovány proluky, jinde byly novou zástavbou vyplněny celé plochy.

Byly to oblasti Zahrádek, Kaliště, Školniště, Kolonie, Příhonu, celé sídliště, které vytvořilo ulici Zahradní a nové vznikající sídliště Záhumní Lhota. Budou to další ulice, které vzniknou postupnou zástavbou. Pro lepší orientaci pošty, pro vozidla rychlé záchranné pomoci nebo hasičského sboru byly bezejmenné ulice, které se dosud označovaly názvy sídlišť, doplněny novými názvy. Například původní název Zahrádky zahrnoval zástavbu kolem komunikace od ţelezničního přejezdu od původní Horáčkovy pily k silnici na Trní. Vzniklá nová ulice, souběţná se starou ulicí (které byl ponechán název Zahrádka), dostala 147

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

název Rachvalská a vede od ţelezničního přejezdu aţ po silnici do Trní.

Obě ulice kolmo přetíná ulice K Piváku. Dosud nepojmenovaná ulice vedoucí od domu č. p. 286 (pí Janů) k rybníku Podlesníku dostala název K Šancím. V Kolonii silnice směřující na Sobotku od křiţovatky u Baráčku aţ po poslední dům v obci dostala název Tovární. Poslední ulici odbočující vlevo byl ponechán název Kolonie. Na bývalých krechtech vznikla novou zástavbou ulice Maštálkova, pojmenovaná po původním majiteli cukrovaru a lihovaru. Rovnoběţná s Maštálkovou ulicí je ulice Na Krechtech.

Dolnobousovskému náměstí byl po roce 1989 vrácen název náměstí T. G. Masaryka. Ulice vedoucí podél školy byla opět pojmenována Školní. Ta dále pokračuje ulicí Na Koutě. Z ní odbočuje vlevo ulice Spálená a poté Úzká, která je opravdu úzká. U Pískováku se setkává s ulicemi Příčnou a Pod Rybníkem. Nejrozsáhlejší řadovou zástavbou v Bousově zůstala ulice Zahradní, spojující Školní s Brodeckou, která má nejniţší polohu ve městě. Mladší sídliště Školniště vytvořilo ulici Okruţní a Na Tvrzi.

Počet domů/počet obyvatel Místo

Rok 1834

Rok 1991

Rok 2006

Rok 2015

Dolní Bousov

208/1419

525/1629

677/1865

605 /2039

7/53

-

-

-

Horní Bousov

40/264

59/155

71/173

48/179

Vlčí Pole

35/229

56/134

67/97

39/111

Ošťovice

17/105

17/17

19/16

9/18

Střehom

16/91

25/27

31/27

11/24

Bechov

17/118

42/120

48/122

41/114

Svobodín

18/116

31/56

33/54

25/61

Rohatsko

17/118

-

-

-

CELKEM

375/2513

755/2138

946/2354

778/2546

Záhumní Lhota

14

Pro rok 2015 se v tomto sloupci jedná o počet obývaných domů.

148

14

BRK 2015

V oblasti Záhumní Lhoty, kdysi samostatné vsi (nyní čtvrť Dolního Bousova), pokračuje intenzivní výstavba nových rodinných domů. Dolní Bousov se tak rozrůstá zejména směrem k obci Skyšice.

OBČANSKÁ VYBAVENOST Obchodní síť sluţby doznaly během let značné změny. Vše je podřízeno ekonomice. Zmenšuje se počet malých smíšených obchůdků, rozmístěných po celém městě. Nastupuje fenomén velkých obchodních center, která do větších měst své zákazníky zdarma dovezou. Neodmyslitelná je dnes i síť obchodů s textilem a obuví s obchodníky z Vietnamu.

Obchody (stav k r. 2007) Na náměstí se vrátila JEDNOTA spotřební druţstvo – nyní potraviny COOP, vedle je drogerie, zelenina, potraviny a cukrárna p. Františka Borovičky a Jaroslavy Koldové. Doplníme-li řeznictví p. Karla Novotného a V. Myšky je zde soustředěno vše, co občan potřebuje, nechybí zde ani tzv. nápojka v místě bývalé pošty vedle školy. Na vzdálenějším Příhoně je prodejna potravin PRAMEN. Průmyslové zboţí je v dostatečném sortimentu zajištěno obchodem p. Milana Hercíka. V centru je téţ prodejna papír, tabák pí Kynčlové, prodejna hospodářských potřeb a květinářství CYKAS. Další Škaloudovo květinářství má výhodnou polohu u hřbitova. Zahradnictví provozují Radka a Pavel Nechanských a také Ladislav Kverek.

Sluţby (stav k r. 2007) Sluţby kadeřnické poskytují pí Bradnová s Nedvědovou, které mají provozovnu v rohu na náměstí. Počet hostinců oproti první republice se sníţil téměř na polovinu. Hostinec U Horáčků, U Hemů (Staročeská restaurace) a Na Nádraţí jsou dlouhodobě známé. Přibyly hostinec p. Šabaky Na Příhoně s benzinovou pumpou (U Papouška), pohostinství v sokolovně a vinárna Těšínských. Se vzmáhajícím se motorismem přibývá i autoservisů. Déle trvající Kopecký – Tomáš, Kracík a Skála doplnil nově autoservis Marek Kalenský. Strojní obor doplňuje dobře prosperující zámečnictví p. Janů, které vedle sériové výroby vyhoví i potřebám obyvatelstva podobně jako fa Procházka. Z první republiky známá řemesla jako kolářství, kovářství, krejčovství, obuvnictví, kloboučnictví, čalounictví a knihařství v Dolním Bousově úplně zanikla.

149

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

ZÁVĚREM Vzpomínal jsem a psal o lidech svého domova, kteří tvořili historii Dolního Bousova a přirozenou cestou, svojí prací, pomáhali posouvat hospodářský vývoj a růst městečka. Jak píše dolnobousovská rodačka Sylva Daníčková: „Městečko pod Rachvaly, ničím zvláštním nevynikající, pro nás zůstalo vkladem, jehož moc nepřestává působit, protože vše, co se tu v našem životě dítěte stalo, bylo i se všemi smutky, neštěstími, malostmi a nedostatečností dobré.“ Oldřich HOLÝ

150

BRK 2015

PŘEHLED POUŢITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY  Dolní Bousov moje město – krajina, historie a současnost Dolního Bousova a okolí (kolektiv autorů, 2000)  Josef Pekař: Kniha o Kosti I–III (Praha 1998)  Alois Těšitel: Průmysl zemědělský a textilní v Dolním Bousově (Lomnice nad Popelkou, 1951)  František Jeleček, Josef Procházka: Almanach k 50. výročí zaloţení ledního hokeje v Dolním Bousově (1952)  František Koníček a redakce: Historie a současnost školy dolnobousovské (1994)  František Jeleček: Vznik a rozvoj organizované těl. výchovy v Dolním Bousově  August Sedláček: Hrady, zámky a tvrze království Českého  75 let ţelezniční trati Mělník–Mladá Boleslav–Stará Paka (Ml. Boleslav, 1981)  Kronika Dolního Bousova (1878–dodnes)  Bousovák (časopis 1965–dosud)  Boleslavan (časopis 1926–1941)  Věstník sobotecký (Sobotka, 1892–1942)  Karol Bílek: 100 let poţární ochrany v Dolním Bousově (1982)  Vlastenecko dobročinná obec baráčníků pro Dolní Bousov a okolí (Almanach k 60. výročí, 1990)  Jaroslav Folprecht a redakce: U nás v Přepeřích (Přepeře, 1995)  Almanach VII. sjezdu Čsl. inţenýrů v Mladé Boleslavi (1927)  Ing. Dr. Josef Zelený: Úprava Klenice v kraji mladoboleslavském  Ing. Jan Kracík: Vznik a vývoj Průmyslových závodů akc. společnosti v Dolním Bousově  Černínské archivy v SOA Jindřichův Hradec  Archiv Stavebního odboru města Dolní Bousov

151

Hospodářský vývoj Dolního Bousova a okolí

OBSAH Předmluva ................................................................................. 5 Slovo autora .............................................................................. 7 Dolní Bousov v dávné historii ............................................... 8 Obraz krajiny – povodně ........................................................................ 8 Panství Kost a vznik Dolního Bousova ............................................... 16 Staletá rivalita Dolní Bousov – Sobotka ............................................. 18

Vývoj zemědělství a podnikání šlechty.............................. 21 Rybníkářství ......................................................................................... 25 Stavební počiny Černínů ...................................................................... 28 Mlýny, valchy ........................................................................................ 32

Počátek řemesel a ţivností ................................................... 37 Změny v 18. století ............................................................................... 39 Spory o robotní povinnosti – rebelie Dolnobousovských ............................. 40 Narovnání mezi poddanými a vrchností ...................................................... 45

Počátky manufakturní výroby ............................................ 47 Rozvoj v devatenáctém století ............................................................. 49 Zapomenutá řemesla bousovská.......................................................... 51 Provaznictví ....................................................................................................... 53 Barvířství ........................................................................................................... 53 Koželužnictví...................................................................................................... 55 Špendlíkářství ................................................................................................... 57 Nožířství a výroba lékařských nástrojů ........................................................ 57 Sklenářství a výroba zrcadel........................................................................... 63 Zlatnictví ............................................................................................................ 63 Další řemesla ..................................................................................................... 65

Počátky průmyslu .................................................................. 71 Cukrovarnický průmysl ....................................................................... 73 Voda a oheň, počáteční potíže ......................................................................... 75 Tak se tehdy cukr vyráběl ................................................................................ 76 Krize, úpadek a pohroma ................................................................................ 78 Do historie cukrovaru vstupuje J. G. Maštálka........................................... 80 Postupný úpadek a zánik ................................................................................ 85 Ovocnářský a lihovarnický průmysl.................................................... 92 Snahy o obnovení ovocnářského a lihovarnického průmyslu ................... 98 Jindřich Gustav Maštálka ................................................................. 100

Textilní průmysl v Dolním Bousově ................................. 104 Nástup Technolenu v Dolním Bousově (1949–1966) ....................... 106 Od firmy Ottomanský po Proclimu ................................................... 113 152

BRK 2015

Do Dolního Bousova vstupuje armáda (1954–1997) ......... 121 Vojenský opravárenský podnik ......................................................... 123 DOBOS s. r. o. .................................................................................... 124 Období po roce 1989 ........................................................................... 126

Zemědělství ........................................................................... 130 Válečné období (1939–1945) .............................................................. 133 Poválečný vývoj .................................................................................. 134 Nová doba temna ................................................................................ 135 JZD – vznik a zánik ........................................................................... 136 Jak to bylo po listopadu 1989 ............................................................ 137

Stávající zaměstnanost ....................................................... 140 ŠKODA a. s. .................................................................................................... 140 Stavební sdružení ZETEZA ......................................................................... 140 Firma ANco ..................................................................................................... 140 ALFA-6 ............................................................................................................. 141 Lihovar obnoven, tradice navázána ............................................................ 141 PANE s.r.o. ...................................................................................................... 144 Firma Svoboda ............................................................................................... 145

Dolní Bousov na konci 20. století...................................... 147 Bytová zástavba ................................................................................. 147 Nové ulice............................................................................................ 147 Občanská vybavenost ......................................................................... 149 Obchody (stav k r. 2007)................................................................................ 149 Služby (stav k r. 2007) ................................................................................... 149

Závěrem ................................................................................. 150 Přehled pouţitých pramenů a literatury ........................ 151

153

HOSPODÁŘSKÝ VÝVOJ DOLNÍHO BOUSOVA A OKOLÍ Autor textu: Oldřich Holý Recenzoval: Karol Bílek, Josef Vynikal, Josef Procházka Grafická úprava a sazba: Ing. Dita Říhová Vydalo: Město Dolní Bousov, nám. TGM 1, 294 04 Dolní Bousov Vyšlo jako 3. svazek BOUSOVSKÉ REGIONÁLNÍ KNIHOVNIČKY. Vycházelo na pokračování ve zpravodaji Bousovák v letech 2007–2009.

V této podobě vydání 1., 2015.

Náklad: 100 ks.

Tisk: MSD, spol. s r.o., Lidická 23, 602 00 Brno.

ISBN 978-80-905841-2-9

Městská knihovna a infocentrum Kostelní ul. 141, 294 04 Dolní Bousov tel. 322 312 001, knihovna@dolni-bousov.cz www.knihovna.dolnibousov.cz