Český kotel - květen 1945

Č ESKÝ KOTEL – KVĚTEN 1945 Jaroslav Balatka

B O USO VSK Á REG IO NÁLNÍ KNIH O VNIČK A

Svazek druhý

B U S OVSK VSK B OOUSO ÁÁ REG E GIO I ONÁLNÍ NÁLNÍ K NIH AA N I HO OVNIČK VNIČK

ČESKÝ KOTEL KVĚTEN 1945 Krvavý květen 1945 na Dolnobousovsku a v Českém ráji

Jaroslav Balatka

Město Dolní Bousov 2015

© autor textu Jaroslav Balatka, 2015 © obrazová příloha: autoři, příp. majitelé sbírek Vydalo Město Dolní Bousov, 2015 ISBN 978-80-905841-1-2

BRK 2015

PŘEDMLUVA Druhý svazek Bousovské regionální knihovničky vychází u příleţitosti oslav 70. výročí konce druhé světové války v Dolním Bousově.

Publikace je věnována zejména revolučním událostem konce II. světové války nazývaným „květnové povstání“. S postupujícím časem bohuţel pamětníci odcházejí a fakta se mísí s domněnkami nebo vzpomínkami, často nepřesnými.

V knize jsme se pokusili posbírat a sestavit všechny dostupné informace o událostech z května roku 1945 tak, jak proběhl v Dolním Bousově a v obcích v jeho nejbliţším okolí. Ohledně událostí z Dolního a Horního Bousova se ukázalo nejbohatším zdrojem 50 ročníků zpravodaje Bousovák. Převzaté a drobně stylisticky upravené texty jsou doplněny o podrobnosti získané rozhovory s přímými účastníky nebo pamětníky.

Neocenitelným zdrojem fotografií z Dolnobousovska byla soukromá sbírka fotografií pana Jaroslava Bernarta.

Dolní Bousov, květen 2015.

Ing. Dita Říhová vedoucí Městské knihovny a infocentra Dolní Bousov

5

Český kotel – květen 1945

6

BRK 2015

SLOVO AUTORA Krvavý květen 1945 ve vzpomínkách pamětníků z Českého ráje a blízkého okolí - Povstání na Bousovsku – Trestná výprava proti Ledcům - 7. až 9. květen 1945 na Mladoboleslavsku a okolí Dramatický ústup 20. SS Estonské 1. Grenadier-Division

Účelem této publikace je uvést pravdivé informace o některých skutečnostech vztahujících se ke květnovým dnům roku 1945 ze vzpomínek pamětníků a ze zápisů tak, jak byly zaznamenány v obecních kronikách, zpravodajích a archivech.

Jaroslav Balatka

7

Český kotel – květen 1945

POVSTÁNÍ NA BOUSOVSKU CO PŘEDCHÁZELO KVĚTNOVÝM UDÁLOSTEM V BOUSOVĚ (Výpis z kroniky Dolního Bousova) Roky okupace i události v květnu 1945 výrazně poznamenaly osudy mnoha rodin z Dolního Bousova a okolí. Podívejme se, co říkají zápisy městské kroniky o této době.

Rok 1938: 21. května byla vyhlášena celostátní mobilizace. 1. máj byl velkou manifestací na obranu republiky. 23. září byla všeobecná mobilizace. Celý Bousov byl zatemněn. Druhá záloha cvičila na sportovních hřištích u Baráčku. Zásluhou odborného učitele Jelečka bylo Na bahně zřízeno kluziště. Ve městě byla otevřena lékárna. Byl postaven jeden dům.

Rok 1939: 15. března byla obsazena republika Němci. 16. března vyšel výnos o Protektorátu Čechy a Morava. 4. května pořádal Sokol předsletové cvičení. 1. dubna začal soupis Ţidů a místní obyvatelstvo bylo odzbrojeno. Bylo postaveno 6 nových domů. 15. října byla poprvé v Dolním Bousově vyvěšena vlajka s hákovým kříţem. Ředitelem školy se stává po Josefu Vávrovi Josef Macoun. 22. září byly vydány poprvé potravinové lístky. Prvními zatčenými byli učitel A. Němec a MUDr. F. Vaněk. Kluziště pro hokej se stěhuje na Pískovák.

Rok 1940: Byla zavedena povinná dodávka mléka a proveden soupis všech dojnic pro zajištění zásobování obyvatelstva. Dále byl proveden odvod koní. Svoji činnost obnovuje zpěvácký spolek Stojmír (50 členů).

3. února se konal tradiční sportovní karneval, ovšem bez škrabošek a masek, coţ bylo zakázáno. 24. února byly vyvěšeny první německé nápisy. Dolní Bousov dostal úřední název Nieder Bausow. Z radiopřijímačů byly odstraněny krátké vlny. Odstraňují se téţ fotografie, obrazy a busty velikánů našich dějin. Zostřuje se Civilní protiletecká obrana, na rozkaz se ţárovky barví na modro. Nejčinnějším spolkem je Sokol, který i v této těţké době obnovoval a chránil tradice českého národa. Je postaveno 8 nových domů a Dolní Bousov má 2012 obyvatel.

Rok 1941: Utuţuje se germanizace škol. 1. května byla zastavena činnost Sokola. V sokolovně je zřízeno skladiště obilí. Dalšími zatčenými byli Oldřich Těšínský a Václav Folprecht (popraven). Kona8

BRK 2015

la se třikrát volba starosty, protoţe ani jeden ze zvolených starostů nebyl německými úřady schválen (A. Lhotka, V. Aust, J. Horáček).

Město zůstalo bez starosty, obecní zastupitelstvo bylo rozpuštěno a byla ustanovena správní komise.

Rok 1942: 7. prosince byly odvezeny zvony z kostela a v kostele zůstal jen malý umíráček. Na úřadech se smělo mluvit jen německy (ale mluvilo se česky). Rozvíjí se černý obchod s potravinami, hlavně s moukou.

Z knihovny se vyřazují „závadné“ knihy. Němci zřizují v bývalém cukrovaru sklad nakradených věcí z celého světa. V cukrovaru byla ustavena menší pravidelná německá posádka.

Rok 1943: Dalšími zatčenými byli František Rejman, František Janda, Josef Aust, Václav Aust, Antonín Švorc, Josef Folprecht, Antonín Faltys a Jaroslav Mertlík. 10. ledna byli odvezeni z města ţidovští příslušníci. 9. května zemřel učitel František Kučera, který byl mezi občany velmi oblíben.

Rok 1944: Němečtí okupanti zatkli dále L. Mlíka, stráţmistra Josefa Doškáře a další. Celkem bylo v Dolním Bousově zatčeno 32 osob. Na sklonku roku začínají Bousovem projíţdět kolony německých rodin s povozy (národní hosté). Tito ustupovali před frontou a jeli neznámo kam. V bousovské škole byl pro ně zřízen tábor. Vyučování bylo omezeno.

Rok 1945: Ve škole byl zřízen trvalý tábor pro německé civilní uprchlíky. Vyučování bylo omezováno, později zastaveno. Vyučovalo se v Baráčku (ul. V Lipkách č.p. 283), v Horním Bousově a ve Vlčím Poli.

Německých uprchlíků bylo ve škole asi 600. Na náměstí a v přilehlých ulicích bylo plno vozů s uprchlíky. Podobně jako jiná města zasáhlo totální nasazení i Dolní Bousov. V pozdním jaru, kdy Němci měli jiţ válku téměř prohranou, táhly po státní silnici kolony válečných zajatců Angličanů, Francouzů, Rusů i Američanů. Místní občané se je snaţili všemoţně podporovat. V místních lesích se začaly tvořit partyzánské skupiny sloţené z uprchlých zajatců i z místních obyvatel. 3. května se poprvé sešel v Dolním Bousově nově ustavený Revoluční národní výbor. Tento den se téţ poprvé objevily ve městě státní vlajky a zakrývaly se německé nápisy na domech a nad obchody. Do Bousova přijel i slavnostně ověnčený vlak od Lomnice. Od 4. května do 15. května se nevyučovalo vůbec. 10. května přijeli do Bousova první 9

Český kotel – květen 1945

sovětští vojáci. V Bousově přenocoval brigádní generál Sokolov (u řezníka Najmana). 11. května se konal hromadný pohřeb padlých. Byli zajištěni kolaboranti a zrádci. Kino přešlo pod státní správu a správcem byl ustanoven A. Švorc. 30. června byl zřízen v Bousově Sbor národní bezpečnosti. 22. července navštívil Bousov ministr školství Zd. Nejedlý. 25. července navštívil Bousov ministerský předseda Zd. Fierlinger. Prováděla se sbírka pro vězně v Terezíně a pro padlé. Po dohodě místních politických stran byl zrušen Revoluční národní výbor.

Rok 1946: 22. ledna odchází z města sovětská posádka. Velitelem byl Vasilij Carjev. (Článek otištěn ve zpravodaji Bousovák č. 1/1991)

Skupinové foto Čechů a sovětské posádky, která střeţila skladiště v bývalém cukrovaru. Češi mají světlé uniformy. Foto zapůjčila M. Vacková.

10

BRK 2015

KVĚTNOVÉ DNY ROKU 1945 NA DOLNOBOUSOVSKU (Výpis z kroniky města Dolního Bousova)

Čtvrtek 3. května Schází se přípravná schůze revolučního národního výboru: MUDr. František Vaněk, Václav Neureiter, František Podzimek, František Řezáč, Josef Ţlůva, Miroslav Kunst. V pozdějších dnech byl výbor ještě doplněn členy – Bohumilou Linkovou, Františkem Linkou, Františkem Matouškem, Antonínem Němcem a Josefem Macounem. Jsou odstraňovány německé nápisy na firmách a ponechány pouze nápisy české.

Do Dolního Bousova přijíţdí k večeru vlak od Lomnice nad Popelkou ověnčený praporky a květinami.

Pátek 4. května Na dveřích některých bousovských kolaborantů se objevily nakreslené šibenice. Jinak je moţno říci, ţe celkově byl ještě klid. Večer se schází k poradě členové revolučního národního výboru (dále jen RNV). Porada byla zaměřena na převzetí velkého německého skladiště v objektech bývalého cukrovaru. Protoţe německá posádka zde umístěná se chovala klidně, doufalo se, ţe se podaří hlavně působením na hejtmana Hildebranta dostat skladiště po dobrém, bez boje a krveprolití.

Sobota 5. května Nikde se nepracovalo, všichni byli v napjatém očekávání. V Praze se něco děje, říkalo se mezi lidmi, kteří postávali pod kvetoucími kaštany na náměstí. Kolem jedné hodiny se ozvala z rozhlasových přijímačů zpráva, ţe Česká národní rada v Praze po dohodě s československou vládou v Košicích přejímá moc do svých rukou. Pro nás všechny to znamenalo, ţe je obnovena Československá republika a Protektorát zrušen, ţe je konec tyranii. A jiţ zněly přerušované výzvy: „Československý rozhlas… slyšíte nás? Přijďte nám na pomoc do Československého rozhlasu. Všichni uvědomělí Češi do rozhlasu!“ Pak nastalo přerušení a ozývaly se jen pochody. Všem bylo jasno, ţe símě vzpoury bylo zaseto a polnice revoluce zazněla.

Na našem náměstí bylo rušno. Místní lékař MUDr. Vaněk pronesl projev k občanům místním rozhlasem, který byl urychleně instalován u Mertlíků na náměstí. Ţádal, aby byl zachován klid a aby se občané 11

Český kotel – květen 1945

řídili směrnicemi a příkazy RNV. RNV se ihned sešel a zvolil MUDr. Vaňka vojenským velitelem města. Jeho zástupcem byl jmenován ppor. profesor Čep. Po předběţné poradě odjíţdí delegace čsl. důstojníků v uniformách, mjr. Fr. Vaněk a ppor. Čep, četnický stráţmistr Jan Čertík do vojenských skladů na jednání s hejtmanem Hildebrantem. Ţádají, aby jim byl vojenský sklad vydán. Jelikoţ jednání nevedla k cíli, bylo Němcům dáno ultimátum – nepředají-li sklady do 15 hodin (dne 6. 5.) neporušeny, převezmou oddíly partyzánů sklady násilím.

Mezitím jiná naše skupina snadno a bez odporu odzbrojila několik německých důstojníků a vojáků, kteří byli v místní škole s německými uprchlíky, a bylo tak získáno několik pušek a pistolí. Mimo to ředitel školy Josef Macoun s několika dobrovolníky zabrali vlakovou soupravu, která stála několik neděl na bakovské trati mezi Bousovem a Obrubcemi. Bylo to 120 vagonů naloţených hlavně dělostřeleckou municí s nákladními auty. Na několika vozech byla pojízdná dílna na opravy vagonů cenným materiálem. I zde bylo od stráţných, získáno několik pušek a pistolí.

Neděle 6. května Ze soboty do nedělního rána jsme získali celkem 19 pušek, 2 automaty, mnoho ručních granátů a munice. Tuto noc se nikde nespalo. Z praţského rozhlasu se stále ozývalo zoufalé volání o pomoc. V Praze se stavěly barikády. Oddíly SS neuposlechly výzvu ke sloţení zbraní.

Venkov zůstává bez zpráv. V sousedních městech, v Jičíně a Mladé Boleslavi, zůstaly tisíce ozbrojených německých vojáků, kteří zmateně vyčkávali další vývoj událostí. U nás v Dolním Bousově se pokračovalo v akcích. K ránu přeřezal J. Mertlík Němcům v cukrovaru elektrické vedení a telefonní dráty, takţe zůstali beze světla, rozhlasu a bez telefonu. Všichni očekávali, jak vše dopadne, neboť odpoledne končilo Němcům ultimátum.

A skutečně odpoledne došlo k obratu. Kolem třetí hodiny vyjela od továrny 2 osobní auta s důstojníky a velké nákladní auto s muţstvem.

U „Baráčku“ naše hlídky začaly střílet. Jeden voják byl zabit, hejtman Hildebrant raněn. Po tomto překvapivém náporu našich ostatní z vozu seskákali a sloţili zbraně. Přes 50 zajatců bylo odvedeno do místní školy, mezi nimi i velitel Fuchs. Zpráva o likvidaci posádky se rychle rozšířila. Z celého okolí přicházeli lidé a kaţdý si chtěl něco ze skladu 12

BRK 2015

odnést. Byly postaveny ozbrojené stráţe, ale počátečním ztrátám se jiţ nedalo zabránit. Po sjednání pořádku přijíţděla z okolí auta s partyzány a dobrovolníky, kteří byli postupně vybavováni. Správcem skladu byl pověřen Karel Handchu, správce hospodářského druţstva.

Pondělí 7. května V pondělí ráno přišlo telefonické volání o pomoc našich stráţí z prostoru Prodašic a Ledců, kde bylo velké skladiště dělostřeleckého materiálu, pušek, pancéřových pěstí apod. Z těchto skladů zásobovali Němci své oddíly u Prahy. Z Dolního Bousova bylo vypraveno na místo nákladní auto s dobrovolníky. Boj byl však nerovný, naši podlehli přesile. Z našich zde padli Václav Anděl a Emil Chalupa. Těţce raněný s. Poţivil byl převezen k ošetření do Dolního Bousova, kde zemřel.

Mimo to byli raněni těţce Ant. Hlaváček a Miroslav Marek, kteří byli dopraveni do nemocnice. Ošetřovna – lazaret byl umístěn v místní škole. Bylo zde hodně práce, kterou z větší části obstaral MUDr. Vlček (asistent MUDr. Vaňka) s dobrovolnými sestrami.

Úterý 8. května Tento den došlo k tragickému střetnutí u Pyrámu mezi Horním Bousovem a Přepeřemi. Státní silnice tam tvoří ostrou zatáčku směrem k Mladé Boleslavi. Toto místo se zdálo vhodné k zadrţování projíţdějících kolon německých vojsk. Skupina dobrovolníků sloţená z občanů přepeřských, hornobousovských a několika partyzánů slovenských a ruských se rozhodla odzbrojovat německé vojáky. Podařilo se jim několik šťastných zákroků, ale odváţili se i na silnější oddíl s tanky.

Tanky odřízly bojovníkům všechny moţné ústupové cesty. Došlo k přestřelce, při které byli někteří muţi raněni. Všichni byli zajati a zastřeleni. Zahynulo zde 12 našich lidí, mezi nimi 6 muţů z Přepeř, 2 z Horního Bousova a 2 Slováci. Při průjezdu Horním Bousovem byl smrtelně raněn hostinský Ságl ve svém domě, kdyţ konal sluţbu u telefonu a volal o pomoc. Všichni mrtví byli dopraveni do dolnobousovské márnice.

Mezitím vyhodili partyzáni do povětří most na státní silnici u Samšiny a Němci byli nuceni odbočovat na okresní silnici přes Markvartice do Dolního Bousova. Proto bylo rozhodnuto dolnobousovské ozbrojené síly i se zajatci, kterých bylo přes 100, přemístit do lesů pod Spařencemi.

Zajatci byli zavřeni do stodoly u Schöftů. Tímto opatřením se Bousov 13

Český kotel – květen 1945

stal otevřeným městem s lazaretem a bezpečnostní sluţbou. Chtěli jsme uchránit civilní obyvatelstvo od masakru, ke kterému by došlo, kdyby se ve městě mělo bojovat.

Středa 9. května Noc byla bouřlivá. O pomoc volala Praha, Mělník, Boleslav... Tento den byl i pro nás nezapomenutelným. Z rozhlasu jsme se dozvěděli, ţe Sovětská armáda dorazila do Prahy a ukončila její utrpení. Po radostném přijetí této zprávy se nám trochu ulevilo. Nikdo z nás netušil, jaká katastrofa můţe ještě Bousov stihnout.

Po poledni bylo spojkou hlášeno, ţe motorová kolona německých aut s vojskem jede od Markvartic k Dolnímu Bousovu. V ostrých serpentinách ve spařeneckém lese zahájila naše dobrovolnická četa v přítomnosti několika ruských zajatců palbu na přijíţdějící kolonu. Oboustranná střelba z automatů, pancéřových pěstí, kulometů a z děl německých tanků, které tuto početnou kolonu doprovázely, trvala přes hodinu. Němci vysadili z vozů i pěchotu, ale ta neměla chuť vniknout do lesa a postupovala jen váhavě. V důsledku přesily se naši chlapci stáhli do lesa. Němci se dostali na svém postupu aţ pod les do blízkosti samoty u Schöftů. Odtud 120 zajatých Němců volalo o pomoc. Němci zajatce osvobodili a stodolu zapálili.

Kolona rychle projela čtvrtí Zahrádka. U přejezdu tratě v Dlouhé ulici někdo na tanky vystřelil z kulovnice. Němci, kteří měli obavy z partyzánů, začali střílet do oken domů a někteří se rozptýlili do nejbliţších ulic. V Dlouhé ulici zabili trafikanta Tejkla a jeho ţenu. Ulice byly liduprázdné.

Celá kolona vjela na náměstí. Němci zuřivě řvali a sháněli se po partyzánech a svých zajatcích. Neohroţeně k nim přistoupil jako parlamentář major MUDr. Vaňek. Po krátkém vyjednávání jim musel vydat zbývající zajatce, kteří byli ve škole. Kdo ví, jak by to s Bousovem dopadlo, kdyby je byli Bousováci, jak měli v úmyslu, zastřelili. Němci přesto prohledali školu, naloţili zbylé sestry, které vykonávaly sluţbu v lazaretu, a odjeli z města. Všichni si oddechli.

Ještě ten den večer přišla zpráva, ţe všichni vojáci této kolony byli zajati partyzány v obrubeckých lesích a v okolí Března, kde byly odbojové skupiny silně zastoupeny.

14

BRK 2015

Vojíni v lazaretu v dolnobousovské škole. Foto ze sbírky J. Bernarta.

Čtvrtek 10. května Ve čtvrtek 10. května uvítal konečně Dolní Bousov první sovětské vojáky. Přijetí bylo radostné, doprovázené projevy na náměstí a pohoštěním v tělocvičně školy. K večeru jiţ projíţděly městem dlouhé kolony ruského dělostřelectva směrem k Nymburku. V domě pana Jaroslava Najmana (ul. Brodecká čp. 251) přenocoval brigádní generál Sokolov se štábem. Druhý den ráno ho navštívil major MUDr. Vaňek a ppor. Čep.

Informovali generála o dobytí vojenského skladu místními dobrovolníky a poţádali ho o zesílení stráţí. Před odjezdem do skladů byl generál Sokolov nadšeně vítán zástupy občanů na náměstí, kde k nim promluvil.

V cukrovaru nastoupila stráţ a velitel s. Semecký v hlášení uvítal vzácného hosta. Byla provedena prohlídka všech sedmi objektů, kde bylo za léta nahromaděno mnoţství vojenského materiálu a výstroje milionových hodnot. Po ukončení prohlídky stály jiţ vedle našich stráţí stráţe ruské. V závěru podepsal generál Sokolov doklad o převzetí skladů a poděkoval našim zástupcům.

Pátek 11. května V pátek 11. května odpoledne nastoupily kombinované stráţe vojenské, partyzánské a sokolské u katafalku na náměstí. Na tomto kata15

Český kotel – květen 1945

falku bylo srovnáno 14 stejných černých rakví, pod kvetoucími kaštany. Tisíce lidi stály v pohnutí. Po zahrání chorálu „Ktoţ sú boţí bojovníci“ následovaly projevy starostů obcí Přepeře a Horního Bousova, dále s. Bohumily Linkové a předsedy RNV MUDr. Fr. Vaňka.

Pohřební obřady vykonal místní farář J. Fornůsek. Po obřadech zazpíval místní pěvecký spolek Stojmír za řízení sbormistra učitele Josefa Severy poprvé po dlouhých letech státní hymnu Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýská. Mnohé děti slyšely tyto písně prvně. Místní hudba Fr. Ječného a hudební sbor p. Cidlinského z Kněţmosta hrály střídavě národní písně a smuteční pochody. Dlouhý průvod prošel celým městem k místnímu hřbitovu. Zde nastoupila k otevřeným hrobům čestná stráţ 40 muţů Sovětské armády a mohutnou salvou z automatů vzdala čest padlým hrdinným bojovníkům. Nad společným hrobem bylo postaveno ukořistěné dělo jako prozatímní památník.

(Poprvé zveřejněno ve zpravodaji Bousovák č. 2/1985)

16

BRK 2015

SNAHA O PŘEVZETÍ SKLADIŠTĚ V CUKROVARU V sobotu 5. května po poledni 1945, co bousovští představitelé vyslechli výzvu praţského rozhlasu o zahájení povstání proti německým okupantům, které vypuklo v Praze, se rozhodli přidat i oni. Podporučík Čep přišel za MUDr. Vaňkem v uniformě českého vládního vojska a sdělil mu, ţe je čas ukončit to s Němci.

V Dolním Bousově se nacházela v cukrovaru (nyní budova spol. Proclima, ul. Tovární) velká vojenská skladiště jiţ pouţitého vojenského šatstva a jiného výstrojního materiálu, který sem vozily vlaky přímo z fronty a který byl zde čištěn a tříděn před dalším pouţitím. Sklad hlídalo asi 40 většinou starších vojáků rakouské národnosti, kteří se jiţ těšili, aţ to vše skončí a oni budou moci domů.

Na fotografii z pohřbu bousovských padlých z 11. května 1945 jsou zleva: Tvrdý Jan (z profilu), Říha Miloslav (v uniformě s čepicí), četník Jan Čertík (také s čepicí), Ladislav Kocvera (s kravatou), ppor. Jan Čep (5. zleva). Foto ze soukromé sbírky J. Bernarta.

Dojeli nejprve do Horního Bousova pro obchodníka Horníka, který se s Fuchsem znal (Fuchs byl velitel tohoto skladiště a slouţil zde jiţ tři roky), a tak ještě spolu se stráţmistrem Čertíkem šli, ţe poţádají veli17

18

Náměstí

Hostinec „Baráček“ (skladiště)

Areál býv. cukrovaru

Český kotel – květen 1945

BRK 2015

tele místního vojenského skladu v cukrovaru o kapitulaci a předání skladiště. Po příchodu do cukrovaru byli bousovští německou stráţí bez problémů vpuštěni a zavedeni do kanceláře k hejtmanu Fuchsemu, kde byl přítomen i major Hildebrant. Neţ se dostali ke slovu, hejtman Fuchs na ně spustil, ţe byl před chvílí zadrţen jakýsi bandita, který jel na motorce okolo cukrovaru a nedbal povelu stráţí k zastavení, ti proto zahájili střelbu a muţe postřelili a zajali, měl u sebe automatickou pistoli a několik granátů. MUDr. Vaněk šel muţe prohlédnout a ţádal o jeho okamţité ošetření, Fuchs se ohradil, ţe je to bandita a musí být zadrţen, MUDr. Vaněk opět apeloval na Fuchse, ten povolil jeho převoz do školy k ošetření a zdůraznil Vaňkovi, ţe je to na jeho odpovědnost a ţe mu za to ručí.

Postřelený byl převezen do místní školy k ošetření, zde byli ubytováni němečtí utečenci civilisté, tak zvaní „národní hosté“, kteří utíkali před postupující frontou a Rusy ze Slezska. Škola byla viditelně označena velkým bílým praporem s červeným kříţem, který visel ze třetího podlaţí směrem do náměstí. Totéţ označení bylo na střeše, aby se předešlo případnému bombardování budov. Byl zde lékařský asistent Vlček, dvě německé sestry a několik stráţí – ta byla po dopravení postřeleného partyzána do školy Bousováky odzbrojena.

Pohled na dolnobousovskou školu – lazaret s červeným kříţem na střeše.

Česká uklízečka odposlechla mezi Němci a sdělila Bousovákům, ţe se od Kopidlna na Bousov blíţí 2 tanky, jelikoţ Němci měli ještě telefonní 19

Český kotel – květen 1945

spojení, mohli si přivolat pomoc. Proto muselo být toto spojení nejprve přerušeno.

V noci byl Němcům do cukrovaru přerušen přívod elektrického proudu a telefonního spojení, toto provedl J. Mertlík. Druhý den ráno v neděli 6. května se několik Bousováků vyzbrojených zbraněmi, které získali předešlého dne ve škole odzbrojením Němců, vydalo pod vedením ředitele školy Macouna přepadnout vlak. Jednalo se asi o 120 vagónů zde odstavených jiţ několik týdnů, na bakovské trati z Bousova na Obrubce, převáţně s dělostřeleckou municí, naloţená i nákladní auta a dílenské a opravárenské vozy. Zde získali odzbrojením stráţí další zbraně bez odporu. Vlak hlídali Rakušané, kteří je spíše odevzdali dobrovolně, jelikoţ věděli, ţe je uţ konec války a chtěli se vrátit co nejrychleji domů. Tak měli Bousovští do rána 19 pušek, 2 automaty, několik granátů a munici. Sklad v cukrovaru byl mezitím z venku ozbrojenými Bousováky sledován.

Z okolních míst nepřicházely ţádné zprávy o revolučním hnutí a Sobotky jsme se marně dotazovali, jak se staví ke hnutí národního odboje. A tak v Dolním Bousově byl jiţ 5. května veřejně ustaven revoluční národní výbor. Jeho členy byli: Bohuslava Linková, MUDr. František Vaněk, Miroslav Kunst, František Matoušek, Václav Neureiter, Josef Ţlůva, Linka, Podzimek, Řezáč, Josef Macoun.

Bousovští se 6. května opět rozhodli zajet za velitelem Fuchsem optat se ho, jak se rozhodl ohledně vydání skladiště (jeli mjr. F. Vaněk, štábní kapitán Volf a por. Daníček). Fuchs poţadoval volný odjezd se zbraněmi, coţ bylo zamítnuto, a ještě se zmínil, ţe mají připraveno dost petroleje na podpálení skladiště, načeţ bylo z naší strany další jednání přerušeno a dáno ultimatum do 15. hodiny, jinak na něj zaútočí partyzáni (byla to jen výhrůţka, Bousovští neměli pravděpodobně ani ponětí, jestli se v okolí nějací partyzáni nacházejí).

Reakce Němců na sebe nedala dlouho čekat a velitel Fuchs volal doktora Vaňka, jestli by mohl k němu přijet. Předseda RNV F. Vaněk vzkázal pánům v továrně, ţe chtějí-li s ním jednat, je jim k dispozici ve vlastní ordinaci. A skutečně půl hodiny po vzkazu přijeli vyjednavači aţ do radnice. V uzavřené místnosti Dr. Vaněk vyjednával se třemi po zuby ozbrojenými Němci něco přes hodinu. Fuchs se dostavil s tím, ţe vyšlou kaţdý po jednom parlamentáři do Kutné Hory, kde mají velitel20

BRK 2015

ství, pro rozkazy, načeţ mu bylo odpovězeno, ţe celé armády i s generály se vzdávají bez rozkazu a ţe je to nesmysl, protoţe všude okolo jsou partyzáni a daleko by se stejně nedostali. Na to Fuchs neodpověděl a opět odjel zpět do skladiště.

V neděli odpoledne je vidět zlověstné hloučky lidí na ulicích. Děti nosí praporky a trikolóry. Do rána zmizely všechny německé nápisy. Na jistých domech se objevily kresby šibenic s oběšenci... Stanovená lhůta se blíţí. Mnoha lidem se zdá, ţe stačí plivnout si do dlaní a půjde to.

Avšak! Továrna je ozbrojena a střeţí ji čtyřicet vycvičených muţů.

Bousovští mají pouze pár pušek, jinak kromě nadšení jen holé ruce. To je zatraceně málo na německé pancéřové pěsti a kulomety!

Tak pravděpodobně vypadalo odzbrojování německých vojáků odjíţdějících ze skladiště v Dolním Bousově. (Zde konkrétně v Jaroměři vozidlo s příslušníky 31. SS dobrovolnické granátnické divize.)

Před 16. hodinou začala vyjíţdět ze skladiště dvě osobní a jedno nákladní auto. Bousovští, schováni u Baráčku (naproti křiţovatky ul.

V Lipkách a Tovární) za silnými dřevěnými vraty, na ně zahájili palbu.

Není doloţeno, ţe by Němci palbu opětovali. Jeden německý voják byl zabit. Řidič náklaďáku, který jel první, byl zastřelen, auto sjelo ke straně a jeho tělo viselo zaklíněno v otevřených dveřích vozu, ostatní

21

Český kotel – květen 1945

museli zastavit. Tento německý řidič je pohřben na místním hřbitově: vojín Josef Rotter, věk 46 let.

Hejtman Hildebrant a jeden Unterofficier byli zraněni těţce, několik dalších lehce. Hildebrant při zahájení palby a po zastřelení řidiče vozu vystoupil a začal mávat bílým hadrem, aby zabránil dalšímu krveprolití. V zápětí byl Fuchsem zezadu střelen do ramene, načeţ se Němci vzdali.

Pomník na hřbitově v Dolním Bousově padlému německému řidiči nákladního auta.

Byli odzbrojeni a umístěni do zdejší školy, kde byli ošetřeni. Zde byli soustředěni všichni zajatí Němci (jak ze skladiště, tak i stráţe od vlaku) a střeţeni. Ve skladišti se povstalci zmocnili blíţe neurčeného počtu zbraní, 3 osobních a 13 nákladních aut, uvedeno i 1 dělo. Zřejmě to, které bylo později umístěno nad hroby padlých od Pyrámu u hřbitova v Dolním Bousově (nákladní auta jsou započtena i ta, co byla na vlakové soupravě na bakovské trati).

Hildebrant měl tříštivou zlomeninu klíční kosti a hrozilo, ţe vykrvácí, proto se Vaněk rozhodl ho odvézt i s druhým těţce raněným do německé nemocnice, která byla umístěna v obchodní akademii v Mladé Boleslavi. Po cestě byl stavěn v Domousnicích českou hlídkou oblečenou jiţ v gumových pláštích a botách ukořistěných ze skladu v cukrovaru.

V akademii oba raněné vyloţil a rychle se vracel zpátky domů.

Jelikoţ Němců ve škole bylo velké mnoţství (okolo 100), bylo rozhodnuto o jejich přemístění ze školy z centra Bousova k rolníku Schöftovi do stodoly, kde bude jejich střeţení přehlednější. Při přesunu po cestě jim byly občany strhávány odznaky a další vyznamenání. Nezaručená hlášení mluvila o velkém soustřeďování německých vojsk v Tuchomských lesích a pancéřových jednotkách Němců na pochodu od Milovic na Jičín a Mladou Boleslav.

22

BRK 2015

V Tuchomských lesích byla ohromná muniční skladiště Schörnerovy armádní skupiny „Střed“, dělostřelecká munice všech ráţí, letecké bomby, pancéřové pěsti, miny, kulometná munice a munice do pěchotních zbraní a hlavně drahocenné pohonné hmoty benzín a nafta, které Němci nutně potřebovali pro svá vozidla na dlouhou cestu k ústupu do spojeneckého zajetí. Nechtěli za ţádnou cenu padnout do zajetí Rusů a byli proto odhodláni udělat cokoliv.

Německý plovoucí automobil Volkswagen Schwimmwagen, který byl ukořistěn bousovskými povstalci ve skladišti v cukrovaru, na náměstí v Dolním Bousově, v pozadí kostel.

23

Český kotel – květen 1945

Nad hroby padlých na dolnobousovském hřbitově bylo v roce 1945 umístěno ukořistěné dělo.

24

BRK 2015

BOJE U PYRÁMU U HORNÍHO BOUSOVA dne 8. května 1945 V úterý ráno dne 8. května zaujali Přepeřští a Bousovští připravené pozice U Pyrámu. Krásný květnový den sliboval klid a pohodu. Jen v dáli hřměla děla postupující sovětské armády. Členové odbojové skupiny v Horním Bousově zabavili motocykl a odzbrojili dva okupanty. V místním hostinci se konala sbírka prádla a léků pro terezínské vězně. Kolem sedmé hodiny hlásila telefonní sluţba příjezd dvou aut a hlášení bylo podáno bojovníkům u Pyrámu, kteří se na jejich přivítání náleţitě připravili. V zápětí na to hlásil telefon od Boleslavi, ţe se blíţí dva německé tanky. Tuto zprávu jiţ nebylo moţno doručit k Pyrámu, neboť právě projíţděla prvně hlášená auta od Sobotky, na které bylo ve vsi vystřeleno a která střelbu opětovala.

Hned na to padaly do vsi granáty a zazněly rány z děl. To jiţ chlapci u Pyrámu byli v ohni kulometů z pancéřového auta obou tanků. Hučením ze směru od Boleslavi byl pozorovatel chvíli předtím upozorněn, ţe se blíţí motorová vozidla odjinud neţ od Sobotky a dalekohledem zjistil nepřátelský tank, hned druhý a za nimi pancéřové auto. Chlapci však nedbali ve svém bojovém zápalu pozorovatelovy výstrahy.

Spoléhali se na pancéřové pěstě a na své nedostatečné a zastaralé zbraně. Tolik let touţebně očekávaný okamţik, kdy mohli sami potlačovanou nenávist i za cenu svých ţivotů uspokojit, je přikoval k místu. Ve vsi se jiţ střílelo, ale i ze zatáčky boleslavské silnice počala střelba z kulometů i děl. Palba byla přesná, neboť nedlouho předtím přeletělo nad pozicemi neohroţených bojovníků za svobodu německé výzvědné letadlo, které se objevilo i při líčené události. První tank značnou rychlostí přejel křiţovatku a blokoval silnici k Turnovu, druhý zastavil u Pyrámu a sjel k Přepeřím za neustálé palby. Jedno pancéřové auto střílelo ze čtyř kulometů na všechny strany. Naši chlapci měli jiţ několik raněných a ustupovali, jak se za těchto, okolností dalo, neboť nerovný boj byl ztracen.

Okupanti ozbrojeni ještě s ručními kulomety vnikli do Horního Bousova, kde zastřelili místního občana Ságla a Tůmu z Dolního Bousova a vyrabovali hostinec. Prohledávali vše u Přepeř, odkud přihnali pochytané naše bojovníky a přivlekli raněné k Pyrámu, kde je postříleli.

Tam padli bojovníci: Král, Hrádek, Mařan, Smolík, Ţdánský, Rejsek a 25

Český kotel – květen 1945

dva partyzáni ze Slovenska. Přepeřský občan J. Förster, kterého Němci nenalezli, podlehl svému zranění nedlouho potom.

(Otištěno ve zpravodaji Bousovák č. 4/1966.)

Boj u Pyrámu ve vzpomínkách pamětníků Julie Jírovcová a p. Picková, Horní Bousov (Ze vzpomínek pamětnic paní Jírovcové z Horního Bousova (r.n. 1910), jejíţ manţel se všeho dění zde účastnil, a paní Pickové, její dcery, dne 12. 4. 2011.)

Od 5. května se sledoval a kontroloval pohyb Němců na hlavní silnici od Jičína na Mladou Boleslav. Její muţ, p. Jírovec, byl večer 5. května s Helikarem u školy (na křiţovatce na Dolní Bousov) na hlídce u zátarasu, které zde byly v dubnu z nařízení Němců zhotoveny z mohutných klád. Zastavili náklaďák a Helikar z nerozváţnosti hodil pod auto granát, pak utíkali pryč. Auto mělo zaplachtovanou korbu a bylo plné německých vojáků. Němci seskákali, utvořili rojnici a se svítilnami se vydali prohledávat okolí. Naštěstí je nechytili, byla uţ tma a pršelo.

P. Jírovec utíkal aţ ke Klenici a odsud se plazil strouhou aţ k Baráčku1. Při útěku v blátivém poli ztratil boty. Byly tam hlídky našich, co střeţili cukrovar, mezi nimi i p. Zaplatílek, který ho poznal, a tak mu dali boty a suché oblečení, aby mohl jít domů. Přišel aţ druhý den k ránu zmrzlý a prochlazený tak, ţe z toho onemocněl. Kdyţ měl jít 8. května ráno na hlídku k Pyrámu, šel za něho Franta Hrádek, ţe ho p. Jírovec pak odpoledne vystřídá. A tak u Pyrámu padl Hrádek a ne Jírovec.

Němci projíţděli přes Horní Bousov po skupinách převáţně na nákladních vozech, nebyly spatřeny souvislé kolony ani ţádná obrněná vozidla. Ač byli upozorněni p. Jírovcem, který byl proti takovémuto neuváţenému počínání, ţe toto místo u Pyrámu je k pozorování nevhodné a v případě napadení se nebude kde schovat a kam před Němci utéct, nedbali jeho rad a na silnici postavili zátaras proti ustupujícím Němcům. Po té došlo k onomu incidentu, kdy ruský uteče-

1

Bývalý zájezdní hostinec na křiţovatce ulic V Lipkách a Tovární v DB.

26

BRK 2015

nec z nerozváţnosti a chutí pomstít se vystřelil proti projíţdějícímu vozidlu s Němci, těm se však podařilo ujet a následky byly tragické.

Hučením motorů byl zdejší pozorovatel upozorněn na to, ţe se blíţí vozidla v jiném směru neţ ustupující Němci od Sobotky a dalekohledem zahlédl německý tank a za ním druhý a auta s pěchotou.

Hornobousovští obránci však nedbali na pozorovatelovy výstrahy a nabádání k ústupu. Bylo po 9. hodině, kdyţ přijely velikou rychlostí dva tanky a náklaďáky s pěchotou. Němci jeli na jisto a palba zahájená z velké dálky byla také přesná. Nedlouho před příjezdem Němců totiţ přeletělo nad Horním Bousovem německé pozorovací letadlo. První tank značnou rychlostí přejel křiţovatku a blokoval silnici k Turnovu a Přepeřím2.

Druhý tank sjel do Horního Bousova a střílel směrem na budovu hospody, kde zastřelili hostinského Ságla, který vyběhl na zahradu a Tůmu, který přijíţděl na kole od Dolního Bousova. Místní si nejprve mysleli, ţe jsou zde jiţ Rusové, protoţe byl mezi vojáky spatřen místní občan, který ukazoval vojákům směrem k hostinci (není potvrzen důvod tohoto jeho počínání, zda byl Němci donucen pod hrozbou zastřelení), ale kdyţ začala střelba, došlo jim, ţe to jsou Němci.

Německá pěchota postupovala v rojnici po obou stranách silnice k Hornímu Bousovu, vojáci měli tmavě šedé uniformy a na hlavách helmy.

Bylo spatřeno, jak zaléhají a střílí z kulometu směrem k hostinci. Za stodolou Jírovcových se stočili doleva nahoru, aby se dostali chlapům u Pyrámu do zad ve směru od Sobotky. Další skupina Němců postupovala s tankem od Obrub aţ do Přepeř, odkud pak přivedli pochytané bojovníky k Pyrámu, kde je postříleli. Nebýt místního starosty Semeckého, který uměl dobře německy, kdo ví, jak by to s obcí dopadlo.

Tak zde byly zmařeny jejich ţivoty díky okolnostem, které se jiţ asi nikdy přesně nedovíme (Hrádek, Král, Mařan, Smolík, Ţďánský, Rejsek a dva Slováci. J. Förstera z Přepeř sice Němci nenašli, svým zraněním však podlehl později.)

2

Byla zde zmínka i o obrněném vozidle, které střílelo z kulometů, ale ta nebyla potvrzena; jednalo se o tanky vyráběné pro Němce u nás ke konci války, a to lehké stíhače tanků bez věţe, tak zvaná útočná děla Jägdpanzer 38 Hetzer „Štváč“.

27

28 směr D. Bousov

Jičín

Postup německé armády v květnu 1945 přes Horní Bousov; severní obchvat a mimoúrovňové křížení tehdy neexistovalo.

směr Ml. Boleslav

Památník obětem U Pyrámu

Český kotel – květen 1945

BRK 2015

Koncem války chodilo přes Horní Bousov i spousta zajatců ze zajateckých táborů ve Slezsku, kdyţ šli Francouzi nebo Angličané, byli dobře oblečeni i ţiveni a Němci se k nim s vidinou brzkého konce války chovali slušně, ale kdyţ šli ruští zajatci, byla to hrůza. Někdy byli utábořeni k odpočinku na statku, a tak se vařilo pro ně po barácích jídlo.

Kdyţ jsem jednou donesla na statek jídlo, jedli ho Rusové z prasečích koryt holýma rukama a Němci nám říkali „Co to lidi děláte, vy nevíte, co Rusové dokáţou, vy teprve uvidíte, co vám provedou.“ Za války bylo štěstí, ţe byl zde starostou p. Semecký, který uměl dobře německy, a kdyţ přijeli Němci na kontrolu utajených potravin, vzal je k sobě, dal jím jídlo a pití a oni zase odjeli. Kdyby opravdu udělali prohlídku, dopadlo by to s mnoha zle.

Pohřeb padlých 11. května, rakve vyrovnané pod kaštany na náměstí v Bousově.

Na slova německého vojáka jsem si vzpomněla hned po pohřbu 11. května. Bylo horko a Rusové si z pár svých zdejších mrtvých nějak moc nedělali, a kdyţ ostatní naříkali a oplakávali mrtvé, Rusové posilněni alkoholem opakovali „Nas mnogo, nas mnogo3“. Po obřadu opilí v Horním Bousově vyrabovali dvůr, pustili všechen dobytek, stříleli do vzduchu, lítali okolo baráků a sháněli ţenské. V Dolním Bousově totiţ byla předmětem střeţení aţ do začátku listopadu 1945, nejen skla-

3

Nás je mnoho, nás je mnoho.

29

Český kotel – květen 1945

diště v cukrovaru, ale i vlaky s nákladem na nádraţí, kde byla bohuţel k naší smůle i cisterna se špiritusem, který běţně ruští vojáci upíjeli.

Po skončení války se skrýval na Horním Bousově u spřízněné rodiny pí. Kaskové nacistický zločinec důstojník SS Schärfen, který se podílel na masakrech v protipartyzánských akcích na území Jugoslávie. Byl odhalen právě p. Jírovcem v baţantnici u Mnichova Hradiště, kde se zrovna skrýval, ale uprchl a pak se ztratil. Byl hledán jako válečný zločinec. P. Jírovec byl v roce 1953 zatčen a 8 let vězněn v Jáchymově, přestoţe ukrýval ruské zajatce a riskoval ţivot svůj a svých blízkých. A tak si po válce opět zásluhy osob, co něco podnikli utajeně, nechlubili se tím a riskovali, jako p. Jírovec a p. Semecký, přivlastnili jiní.

Otmar Homolka, Dolní Bousov Po tomto tragickém střetu u Pyrámu přijel do Dolního Bousova posel na motocyklu, se sdělením co se stalo, ţe jsou zde ranění a mrtví naši chlapci a je potřeba je odvést k ošetření. Otec bere nákladní škodovku, stačil jsem ještě namalovat bílou barvou kříţ na červenou sajtnu.

Při cestě jsme zřetelně slyšeli a viděli ze směru do vršku od Šlejferny šplhat německé kolony vozidel. Na hlavní silnici vjíţdíme do pauzy mezi transporty, někdo z okna na nás volá a ukazuje směrem k Pyrámu. Při výjezdu na náhorní plošinu se nám současně s bílým sloupem Pyrámu zjevuje tmavá silueta německého tanku s černým kříţem a kulometem namířeným proti třešňovému sadu. Náhle nám vstupují do cesty dva Němci v dlouhých šedých pláštích s přilbami na hlavách a namířenými samopaly proti nám: „Halt, los heraus!“4 Pokoušíme se lámanou němčinou vysvětlit, ţe jsme něco jako saniťáci a jedeme pro raněné. Tohoto Němce naše vysvětlování absolutně nezajímá, ale druhého evidentně zaujala kamarádova vojenská šedozelená košile, co měl na sobě, a kterou ukořistil v dolnobousovském německém skladu a začal na něho řvát „Du bist Partizan!“5 Tuto prekérní situaci náhle zachraňuje vzdálené dunění děl od východu, vojáci nastupují k ostatním a s oblaky kouře a klapáním pásů po vozovce odjíţdí tank směrem k Mladé Boleslavi.

4 5

Stát, vystupte!

Ty jsi partyzán!

30

BRK 2015

Pyrám u Horního Bousova – podoba v letech těsně po válce.

Chvíli se snaţíme celí rozechvělí vzpamatovat z právě proţité události, ale ne na dlouho. Naráz stojíme nehnutě se zraky upřenými na třešňový sad za sloupem u Pyrámu. Leţí tam v trávě, kaţdý v jiné poloze tak, jak se před chvílí skáceli pod palbou Němců. Förstra trefili při útěku aţ u váhy v Přepeřích, dostal to do ramene, ale neţ ho někdo ošetřil, vykrvácel. Ti, kteří se schovali okolo Pyrámu, byli následně pochytáni a postříleni. Nakládáme rychle osm těl, na korbě poznávám bývalé spoluţáky z bousovské školy Josku Mařana a o dva roky staršího Jarku Smolíka z Přepeř, je to všechno jako z hrůzného snu. Spěšně zavíráme korbu auta a odjíţdíme. Při průjezdu Horním Bousovem nás staví a přinášejí další dvě těla hospodského Ságla a Tůmu, pak odjíţdíme s těly do márnice v Dolním Bousově.

31

Český kotel – květen 1945

P. Bobek, Horní Bousov (v té době mu bylo asi 16 let) Pan Bobek vykonával v těchto dnech činnost spojky na kole. Velitelství bylo v hostinci u Ságla, kde místní starší chlapi p. Maudr, p. Jírovec, místní kovář z Přepeř a další organizovali od 5. května hlídky. Zbraně a uniformy jim byly přivezeny asi 6. května z Ledců náklaďákem po odzbrojení místní německé posádky. Byly to jenom pušky, on sám ţádnou zbraň neměl. Zbraně byly rozdány chlapcům, co měli vykonávat hlídkovou činnost, mezi nimi byli i dva nebo tři utečení ruští zajatci, kteří chtěli pomoct a Němcům se také pomstít, kterým byly téţ dány zbraně.

Během dopoledne byl vyslán z hostince na Pyrám se zprávou, ţe se ve směru od Sobotky blíţí dvě osobní auta, aby je hlídka u Pyrámu zastavila a odzbrojila. Jak si vzpomíná, auta neměla střechu a byly na nich kulomety6. Zprávu předal a vrátil se zpět do hospody vyřídit, ţe zpráva byla doručena.

Načeţ mu bylo ihned sděleno, ať jede okamţitě zpět a zruší předešlé nařízení s tím, ţe přišlo varování od hlídek ze Sukorad, ţe se od Boleslavi blíţí silná německá skupina s tanky, ať nechají auta projet bez incidentu a stáhnou se do bezpečí dále od silnice, jelikoţ zde se není kam schovat. Tuto zprávu jiţ nestačil doručit, protoţe Rusové, kteří byli schováni v příkopu u silnice, po těchto vozidlech vystřelili. Vozidla opětovala palbu, a jak mu nad hlavou počaly svištět kulky, ihned praštil s kolem a zalehl do příkopu. Vozidla pokračovala dále na Mladou Boleslav.

Kdyţ poté opatrně vyhlédl z příkopu, aby se podíval za odjíţdějícími vozidly, uviděl ve směru od Boleslavi postupovat v poli rojnice německých vojáků na Horní Bousov, kteří počali střílet ze všech zbraní, na nic jiţ nečekal a dal se na útěk aţ do Střehomi. Němci měli i tank, který sjíţděl po silnici dolů na Bousov a několikrát (2x nebo 3x) vystřelil na hostinec p. Ságla. Zřejmě proto vyběhl hostinský Ságl na zahradu, kde byl zastřelen.

Kdyţ se pak Bobek vracel druhý den domů a ptal se, jak to dopadlo, bylo mu sděleno, ţe všechny od Pyrámu pochytali a postříleli.

6

zřejmě se jednalo o typ Horch

32

BRK 2015

Pan Jakl, Přepeře Další pamětník boje u Pyrámu pan Jakl byl spolu s kamarádem uvnitř na váze a sledovali dění na silnici, jak projíţdí německá vozidla od Jičína na Mladou Boleslav. Kdyţ uslyšeli střelbu, vyšli opatrně ven, aby se podívali, co se kde děje, a spatřili ve směru od Boleslavi na silnici tank.

Za ním zastavila nákladní vozidla, ze kterých počali vyskakovat němečtí vojáci, kteří se ihned roztáhli do rojnice, a začali postupovat na Pyrám a na Přepeře za tankem, při postupu stříleli tímto směrem.

Při zahájení střelby zalehli oba muţi k zemi. Jakl plíţením sklouzal z jednoho příkopu do druhého, aţ se dostal ke strouze vedoucí na Obruby, kam utekl a domů se vrátil aţ za dva dny. Zde se dozvěděl, co se stalo, a ţe ho Němci hledali i ostatní. Poté, co postříleli pochytané od Pyrámu, prohledali celé Přepeře a tank projíţděl obcí aţ na tehdejší část obce, kde se říkalo U Větrolamu (podle zde vzrostlých velikých topolů). Zde najel na úzkou cestu a měl problém se otočit.

Z kroniky Horního Bousova Jak je výše uvedeno a potvrzeno výpověďmi zde zmiňovaných pamětníků, skutečně bylo z nerozváţnosti na projíţdějící auta Němců vystřeleno u domu čp. 59. Auta palbu za jízdy opětovala a pokračovala dále na Mladou Boleslav. Po chvíli však přijely ze směru od Ml. Boleslavi dva německé tanky a velkou rychlostí projely křiţovatku.

Pěchota Němců utvořila rojnici a postupovala za střelby k Pyrámu, tanky7 jely jeden na Přepeře a druhý na Horní Bousov za neustálé střelby z kulometu i kanónu. Jedna rána přerazila jabloň u Bobkových, druhá kryt stodoly u domu čp. 15 a třetí vybuchla na budově hostince zmíněného Ságla. Další byly bez zásahu.

7

jednalo se o Jagdpanzer Hetzer 38(t)

33

Český kotel – květen 1945

Pomník padlým u Pyrámu nad Horním Bousovem (foto rok 2014).

34

BRK 2015

BOJE U SPAŘENCŮ neděle 9. května V posledních dnech války prchali němečtí civilisté i ozbrojení vojáci s vojenskou technikou přes Jičín, Sobotku, Mladou Boleslav na Prahu.

Partyzáni však na této trase poškodili most a uprchlíci se proto přesunuli na náhradní souběţnou silnici, která vede přes Markvartice, Spařence, Dolní Bousov dál na Mladou Boleslav. V lese, kterým tato silnice prochází, na ně jiţ čekali partyzáni a příslušníci místního odboje.

Došlo zde k vzájemným střetům a mrtví byli na obou stranách. Rozbitá auta, munice i zbraně se prý v těchto místech vyskytovaly dlouho po válce.

Poblíţ konce lesa u Spařenec, ve svahu nad zatáčkou byl zabit mladý rudoarmějec Petr Paršin (asi 17 let), kterého pamětníci před tím několikrát viděli v Dolním Bousově jako doprovod velitele. Traduje se, ţe tento voják měl vystřelit na německou vojenskou kolonu z pancéřové pěsti, ale náboj se odrazil od stromu, explodoval v jeho blízkosti a zmrzačil jej. Němečtí vojáci jej pak na místě ubili. Pohřben má být spolu s ostatními padlými rudoarmějci na hřbitově v Sobotce, na místě skonu mu byl postaven malý pomníček.

Výpovědi pamětníků Oldřich Holý, Dolní Bousov Naše stanoviště s Honzou Charvátem bylo v lese na vyvýšenině za stodolou Schöftů, kde jsme střeţili zajaté Němce (bylo jich zde asi 80).

Nás bylo asi 12 a měli jsme pozorovat silnici a podávat hlášení o pohybu Němců, naším velitelem byl p. Doškář ze Zahrádek. Byli jsme s Charvátem zrovna u toho, kdyţ Němci opouštěli cukrovar, strašně jsme chtěli získat nějakou zbraň.

Na Hildebranta, co se chtěl Bousovákům vzdát po vyjetí vozidel z cukrovaru a mával bílým praporem, vystřelil Fuchs, to byla příčina Hildebrantova těţkého zranění.

V bojovém oddílu, který vedl palbu na Němce u silnice v lese u Spařenců, kde měli zastavovat a kontrolovat jednotlivá vozidla, byl i můj bratr Jaroslav Holý. Zajatce k nám však nevodili, jejich umístění zde 35

Šalanda

Český kotel – květen 1945

36

BRK 2015

ve stodole u Schöftů mělo být tajné. Také se pak proslýchalo, ţe Němci zavření ve stodole měli schovanou vysílačku a spojili se s kolonou jedoucí od Markvartic na Dolní Bousov.

Velitel naší hlídky poslal mě a Jardu Folprechta za stodolu, tam se kdysi dobývala hlína na cihly, byl tam dolík a na jeho hraně jsme pozorovali, co se děje na silnici. Začalo se tam střílet. Okolo nás běţel K. Smetana z Dolního Bousova nahoru podél Kotelské strouhy a my na něho volali, ať tam nechodí, ţe se tam střílí, on na to, ţe tam musí, má tam zbraň. Tam někde to koupil, pak jsme ho nakládali mrtvého na náklaďák, se kterým přijel Jirka Homolka. Bylo vidět, ţe Němci jsou dobře vycvičení profesionální vojáci 8. Kdyţ na ně počali naši střílet, vozidla projela na okraj lesa, otočila všechny hlavně směrem, odkud na ně byla vedena palba a spustila střelbu.

Vojáci vytvořili rojnici a šli zpátky na naše. Viděli jsme, ţe je zle, velitel na nás křičel, ať se stáhneme, celá hlídka byla uţ zalezlá na cestě za Schöftovými vedoucí podél jejich plotu. V tom stejném okamţiku, jak Němci zavření ve stodole uslyšeli hluk vozidel a palbu na silnici, pokoušeli se dostat ven a řvaním na své soukmenovce si přivolat pomoc. Někdo pronesl: „střel po nich, ať nám neutečou“, další: „nedělej to, ať nás na silnici neslyšej“, ale někdo po nich přeci jen do stodoly vystřelil. Němci na silnici to slyšeli a v domnění, ţe je na jejich kolonu z tohoto směru vedena palba, otočili 20 mm kanony směrem na stodolu a začali do ní pálit i světelnými střelami (viděl jsem zřetelně, jak na nás letí). Jejich střely se zavrtávaly do střechy stodoly a za stodolou přeráţely větve a mladé stromy, na naše hlavy se začaly sypat ustřelené větve. Pak Němci utvořili rojnici a šli tímto směrem podél plotu k Schöftům. Němci spustili ve stodole panický křik a provalili vrata stodoly, tak se dostali ven a šli svým soukmenovcům naproti. Ti, kdyţ je spatřili, zastavili palbu. Všechny německé jednot-ky, které se pohybovaly v období května 1945 v tomto prostoru, spadaly pod německý 17. armádní sbor.

Jak jsme zahlédli rojnici Němců, na nic jsme jiţ nečekali a dali se na útěk směrem na Vlčí Pole. Měl jsem pistoli Parabelu s dlouhou hlavní, 8

V jejich koloně byla lehká kolopásová vozidla Zugkraftwagen 1t Sd.Kfz 10/4 Flak 38 s lehkým rychlopalným dělem 2 cm (jejichţ střela zde byla nalezena v kmeni stromu ještě v 90. letech).

37

Český kotel – květen 1945

patřila Karlu Svobodovi, půjčoval jsem si ji, kdyţ jsme chodili s Honzou Charvátem na stráţ. Tu jsem nezahodil, ale jak jsme byli oblečeni v německých uniformách a pogumovaných pláštích ze skladiště v cukrovaru, nedalo se v tom v rozmoklém blátivém poli utíkat a postupně jsme se všeho zbavovali, granát jsem zahrabal na útěku kdesi u pařezu.

Byly zde ale přece jen zmařeny tři ţivoty: padl zde ruský uprchlý zajatec vojín Paršín, který zde bojoval společně s bousovskými občany, Slovák Imrych Bödö9 a Bousovák Karel Smetana. K dalším větším ztrátám u našich nedošlo zejména díky tomu, ţe Čertík a Ţďánský zaveleli rychle k ústupu a ostatní kryti palbou utíkali, co mohli.

Německý Panzerfaust (protitanková zbraň), kterou byla Němci zapálena stodola u Schöftů.

Němcům se naštěstí nechtělo dále do lesa. Rojnice, která dorazila k Schöftům měla s sebou 2 Panzerfausty s tím, ţe dům i stodolu zničí, po odpálení prvního Panzerfaustu na stodolu hlavice proletěla střePatrně se bude jednat o jiného Slováka, protoţe I. Bödö padl jiţ 8. 5. u Pyrámu u Horního Bousova.

9

38

Dolní Bousov

U Schöftů

BRK 2015

39

Český kotel – květen 1945

chou a vybuchla za stodolu v lese, proto byl i druhý Panzerfaust odpálen na stodolu a ten jí zapálil. Poté Němci naloţili na silnici své osvobozené druhy a vydali se k Dolnímu Bousovu, pokud zde někdo z Němců padl, odvezli jej sebou. Můj bratr měl štěstí, drţel pušku a kulka mu vyrvala maso mezi palcem a ukazováčkem, měl tam trvale jizvu. Stodola potom hořela, po odjezdu Němců jsme se vrátili a vyváděli dobytek z chléva, který byl součástí stodoly, ta pak celá shořela i dům byl uvnitř po prohlídce Němců celý zdevastován – všude od paţeb pušek proraţené dveře a skříně. Schöftovi nebyli doma, odešli před Němci do Skuřiny.

Ze vzpomínek pí. Schöftové (Zaznamenáno 19. 4. 2011 v Dolním Bousově.)

Zajatí Němci byli k nám odvedeni na základě toho, ţe je budou moct zde Bousovští lépe střeţit a byli ujištěni, ţe se nemůţe nic stát. Jiný účastník vypověděl, ţe se občané Bousova obrátili na místní povstalce s prosbou, aby proti Němcům jiţ nic nepodnikali a zajaté Němce odvedli z Bousova pryč, ţe vystavují celé město velikému nebezpečí a moţné odvetné akci ze strany Němců. Němci prý byli ve škole biti a k Schöftům dopraveni ve zuboţeném stavu. Proto Vaněk rozhodl na nátlak místních občanů Němce z centra Bousova 8. května odvést.

Dokonce se proslýchá, ţe po nadměrné konzumaci alkoholu, někdo z takzvaných rozjařených partyzánů pronesl návrh všechny Němce ve stodole postřílet. Ještě ţe se tak nestalo, následky by byly pro Bousov jistě tragické.

Po příjezdu k náměstí ve směru od Zahrádek na německou kolonu někdo vystřelil u domu trafikanta Tejkla, pak se dal na útěk pronásledován Němci, přes jeho dům dozadu na zahradu a pryč.

Němec, kdyţ vběhl do Tejklova domu a viděl zde na věšáku loveckou pušku, myslel, ţe po nich střílel on a oba je i se ţenou zastřelil. Po válce se to neprávem svedlo na Němce, ţe byli opilí a zastřelili ho, kdyţ jim odmítl dát cigarety.

Kdyţ Němci dorazili na náměstí, vyšel jim naproti MUDr. Vaněk a ppor. Čep a jen díky přímluvě německé sestry ze školy, která chodila s jedním zdejším chlapcem, byl Bousov ušetřen dalších represálií rozezlenými Němci. Němci poté, co prohledali školu, naloţili ostatní německý personál, na náměstí vzali jako rukojmí místního drogistu p.

40

BRK 2015

Vavřicha na pancéř, aby na ně nebylo na další cestě povstalci jiţ stříleno, odjeli ve směru na Mladou Boleslav. Vavřich se vrátil na večer domů v pořádku. Tak skončilo povstání v Dolním Bousově.

Karel Lenc, Dolní Bousov (*1930) Při líčení událostí o květnu 1945 vypověděl: píše se o zásluhách mnohých, ale Bousov zachránila německá zdravotní sestra ze školy, která chodila v té době s jedním zdejším chlapcem. Kdyţ Němci zastavili na náměstí, šel jim vstříc MUDr. Vaněk a Čep, Němci zatím prohledávali školu a hledali partyzány. Sestra prohlásila, ţe zde ţádní partyzáni nejsou, a ţe s nimi bylo zacházeno velice slušně. Němci pak naloţili svoje lidi ze školy a odjeli na Ml. Boleslav10.

Týţ den v úterý 8. května za tmy vyhodili tzv. partyzáni na hlavní komunikaci Jičín – Sobotka most u Samšiny, proto Němci volili objízdnou trasu Příchvoj – Markvartice – Dolní Bousov. Z pondělka na úterý večer došlo k rozhodnutí bousovských povstalců odejít z Bousova do lesů na Rachvalech a kontrolovat zde silnici vedoucí od Spařenců.

Byly vykopány okopy a palebná postavení (která jsou patrná ještě dnes) nad potůčkem podtékajícím silnici ve stráni po pravé straně silnice nad původním zátarasem z mohutných klád. Zátaras byl zbudovaný po obou stranách silnice z nařízení Němců proti postupujícímu bolševickému nepříteli. Byly to takzvané zábrany, stavěné na všech komunikacích od 19. 3. do 7. 4. 1945, na něţ bylo Němci nahnáno všechno dostupné obyvatelstvo obcí a jimiţ šlo v rychlosti uzavřít průjezd komunikací.

První postavení měli bousovští před zátarasem za první prudkou zatáčkou, kde musí Němci zpomalit a jet opatrně. Rozkaz zněl zastavovat jednotlivá německá vozidla, jedou-li 2 – 3 vozy hned palte, je-li jich více, stáhněte se do lesa a nic nepodnikejte. Jeden německý Němci měli zřejmě kolopásové transportéry Sd.Kfz. 251 Hakl, kaţdý vyzbrojený dvěma kulomety MG 42 ráţe 7.92 mm se smrtící kadencí (rychlost palby nábojů za minutu aţ 1 600 ran s přesností na 1 000 m), a prokazatelně kolopásová vozidla Zugkraftwagen 1t Sd.Kfz 10/4 2 cm Flak v protiletadlovém provedení s jednohlavňovými 2 cm rychlopalnými děly. Těmi vedli po výstřelu Bousováků palbu svítícími střelami na stodolu u Schöftů (jedna střela se našla v lese ve stromě). Tato vozidla měla zabezpečovat protileteckou ochranu jednotky proti nízko letícím cílům a spoustou nákladních vozidel různých typů.

10

41

Český kotel – květen 1945

nákladní vůz sjel ze silnice do propasti, kdyţ řidič nezvládl řízení, jelikoţ se zde silnice svaţuje a je plná prudkých zatáček.

V dnešní době viditelné zbytky zákopů po levé straně silnice u Spařenců u bývalého zátarasu z klád zbudovaného v dubnu 1945, takzvané „Panzersperre“ (foto r. 2010), kde Bousovští napadli střelbou německou kolonu jedoucí od Markvartic na Dolní Bousov.

42

BRK 2015

Chlapi pak, kdyţ byl klid a dlouho se nic nedělo, ani nejezdila ţádná vozidla, chtěli auto vytáhnout. Byly v něm potraviny, konzervy a látky, a tak spojka doběhla do statku p. Najmana pro koně, aby auto odtáhli hlouběji do lesa. Zde na statku jsme uslyšeli hukot a viděli zvířený prach, který se táhl od Markvartic aţ k Šalandě11, ve kterém byl na silnici v dáli spatřen větší pancéřový vůz.

Podle doloţených fotografií z 8. a 9. května 1945 se jednalo o německé jednotky spadající pod 17. armádní sbor a o části 20. SS granátnické divize Estonské 1., která se od 7. května večer stahovala z obranného prostoru Kladska směrem na Mělník, aby unikla do amerického zajetí.

Tyto estonské jednotky měly tou dobou ještě 6 aţ 7 tisíc vojáků a spoustu vozidel všech značek. Na Mladou Boleslav se stahovaly od severu a severovýchodu, 45. a 46. pluk ze směru Tanvald – Jablonec – Turnov, další přes Jičín a Sobotku. Její velitel SS Brigadeführer Berthold Maack, který směřoval kolony ve směru Mělník, proto aby se vyhnuly povstalecké Praze, byl 9. května viděn právě v Ml. Boleslavi.

Maackovi se skutečně podařilo amerického zajetí dosáhnout, nikdy ale aţ do své smrti v roce 1981 v Meranu podrobnosti cesty do amerického zajetí nepopsal. Amerických linií se ještě podařilo dosáhnout asi 800 vojáků z této divize, dalších 500 zabili na cestě Češi a 5 000 bylo zajato Rudou armádou.

A tak došlo 9. května k zbytečnému bojovému střetu, vyprovokovanému pár výstřely ze strany bousovských povstalců na německou kolonu v lese pod Spařenci. Další se jiţ odehrávalo plně pod taktovkou Němců, kteří odpovídali do lesa prudkou palbou vším, co měli. Z výpovědi svědka víme, ţe někteří si chtěli prostě vystřelit na Němce, jiní byli pro, aby vše proběhlo v klidu. Chtěli nechat Němce projet kryti valem v zatáčce po levé straně silnice v lese, na jejíţ druhé straně bylo v rokli spadlé nákladní auto, a sledovat průjezd německé kolony. Vtom na ně opět někdo bojechtivý vystřelil a Němci opětovali palbu. Ruský uprchlý zajatec Paršín chtěl odpálit proti německé koloně Panzerfaust, ale tak nešťastně, ţe ten mu utrhl nohu, a on na místě vykrvácel.

Další, který zde padl, byl odváţlivec, jeţ se pokusil zaútočit granáty na pancéřová vozidla. Není doloţeno, zda to byl Karel Smetana nebo slovenský utečenec, oba zde padli.

11

Na horizontu nad Staňkovou Lhotou, viz mapa na str. 36.

43

Český kotel – květen 1945

Němci poté sesedli z vozidel, utvořili rojnici a vydali se do lesa.

Bousováci na nic nečekali a začali utíkat, co mohli. V jejich řadách byli i dva bratři v uniformách vládního vojska Olda a Vláďa Kverkovi, ti utíkali aţ do Sobotky, pozdě odpoledne se vrátili jiţ v civilním šatstvu, aby se dozvěděli, jak vše dopadlo. Další utíkali aţ k bývalému lomu, co nejdál od Němců, palbou byl raněn do nohy Fr. Stránský, který z nerozváţnosti, jak sám řekl, vstal, aby lépe viděl na silnici, a tak to koupil, měl pak trvalé následky – kulhal.

Německý lehký kolopás Zugkraftwagen 1t Sd.Kfz 10/4 Flak 38 s lehkým rychlopalným dělem 2 cm s kadencí 400 výstřelů za minutu.

S těmito vozidly vedly ustupující německé jednotky 9. května 1945 dopoledne palbu u Spařenců proti bousovským povstalcům a následně projíţděly Dolním Bousovem směrem na Mladou Boleslav.

Zde konkrétně 17. tanková divize WH květen 1945 Hořicko. Městské muzeum a galerie Hořice.

44

BRK 2015

Z další vzpomínky pamětníka víme, ţe na četnické stanici v Dolním Bousově, která stála u kostela12, byli zastřeleni p. Hlaváčkem dva němečtí vojáci patřící ke stráţi v cukrovaru, kdyţ se mu donesla mylná informace, ţe u Ledců padl v boji s Němci jeden z jeho synů, coţ nebyla pravda. Němci byli zahrabáni za zdejší farou, ale kdyţ se místní 8. května dozvěděli, ţe se blíţí Němci, narychlo je vyhrabali a odvezli do lesa za Rohatsko a Bechov, kde jsou neznámo kde pochováni dodnes.

František Stránský, Dolní Bousov Jestliţe dnes po 30 letech vzpomínám, rozhodně se budu časově někde v datech mýlit, nebo některé osoby vzpomenu a druzí mi jiţ vypadli z paměti. Prosím proto za prominutí. Ještě v porevoluční době za dobré paměti jsme s Karlem Ţďánským začali s kronikou dolnobousovského odboje. Bohuţel z různých důvodů jenom začali, ale i tak jsem si z poznámek mohl upřesnit některá data. Jiţ příchodem Němců v roce 1939 a násilným zřízením „Protektorátu“ většina občanů našeho městečka, někdo více, někdo méně, dával najevo svůj nesouhlas se situací. Čím více nesnází měli němečtí okupanti ve výrobě a na frontách, tím více se mstili. Z našeho městečka se ztráceli občané.

V této době dojíţdělo z Dol. Bousova do zaměstnání do Asapu13 sto lidí a já. Tento počet je přesný, protoţe jsem toho času dělal v Asapu v Mladé Boleslavi „náletový plán“ a musil jsem zakreslovat okruhová bydliště zaměstnanců. V naší vlakové partě najednou chyběl Václav Exner, podruhé Antonín Faltys, František Rejman, batři Svobodové, u nás z domu František Chlíbek. Často jsme se jen očima jeden druhého ptali, co se s nimi stálo.

V Dolním Bousově bylo v prostorách nynějšího Strojtexu a Posádkové správy skladiště německé armády. Koncem dubna byl na trati Dolní Bousov - Bakov přerušen provoz a za hřbitovem na kolejích k Rohatsku stál vlak, naloţený zásobami pro okupanty. V té době jsme se skoro denně scházeli pod Školništěm za mladoboleslavskou tratí, hlavně v podvečerních hodinách, abychom pozorovali hlídky u vlaku se zásobami. Chodil tam Frant. Šourek, Jan Čertík, Karel Ţďánský, 12

bývalé č.p. 140 v Kostelní ulici, dnes je tato budova jiţ zbourána

13

Akciová společnost pro automobilový průmysl, Mladá Boleslav

45

Český kotel – květen 1945

Richard Elis a plánovali jsme, jak odzbrojíme stráţe a zmocníme se zbraní. Jiţ dávno jsme různými cestami dostávali zprávy ze Slovenska a z Moravy o partyzánských bojích. V Dolním Bousově jsme se však, přece jen k akci ještě neodhodlali.

Teprve 5. května, kdyţ Praha rozhlasem volala o pomoc a ţádala, aby okupantům byly přerušovány cesty směrem na Prahu. Začali jsme s akcemi u nás v Dolním Bousově. Toho dne jsme s Karlem Zďánským utekli z Asapu a pěšky cestovali domů, abychom pomohli organizovat skupinu, která by byla schopná akce. V poledním vlaku od Sobotky byli jiţ davem odzbrojeni čtyři němečtí vojáci. Odebrané zbraně byly shromaţďovány na tehdejší četnické stanici vedle fary. Sem také docházely ţádosti občanů, aby bylo zaútočeno na sklad v továrně.

Podle získaných zpráv bylo ve skladišti uskladněno asi 50.000 vojenských obleků včetně bot, 240 pušek různých typů a spousta dalších surovin a vojenského materiálu. Sklad byl střeţen posádkou, která měla k dispozici 4 kulomety, 30 pušek, ruční, granát a protipancéřové zbraně. Vrchní četnický stráţmistr Fořt se ze sluţebního styku osobně znal s náčelníkem skladu hejtmanem Hildebrantem a proto byl ţádán, aby telefonicky projednal vydání skladu a vzdání se utvořené partyzánské jednotce. Jednání však nevedlo k cíli.

Ve večerních hodinách jsme se společně s V. Tomsou a Jarkou Mertlíkem vypravili k továrně, kde jsme na sloupu přerušili elektrické a telefonní vedení a tím byla posádka izolována a nedostávala zprávy z venčí. Objekt skladu byl stále hlídán a sledován našimi lidmi.

V odpoledních hodinách okupanti jednoho našeho člověka bohuţel postřelili. Nábojem „dum-dum“ mu bylo ze stehna vytrţeno kus masa a raněný byl odtaţen německou posádkou do skladu. Místní lékař MUDr. František Vaněk, který ordinoval v uniformě majora československé armády, se vydal se stráţmistrem Čertíkem v doktorově autě do skladu, aby raněného ošetřil. Po poskytnutí první pomoci a vyčištění a obvázání rány ţádal doktor Vaněk znovu hejtmana Hildebranta, aby byl sklad vydán. Opět bezvýsledně. Mezitím byly odzbrojjeny stráţe na bakovské trati u transportního vlaku, a tak zbraní přibývalo. V důsledku vypnutí elektrického proudu v oblasti Dolního Bousova, odstěhovali jsme se s Karlem Zďánským do lesní hájenky k p.

Semeckému, který měl krystalku, abychom přinášeli nejnovější zprávy 46

BRK 2015

hlášené rozhlasem. Tam jsme se setkali a navázali styky se dvěma ruskými zajatci, kteří se jiţ delší dobu v okolních lesích skrývali.

Dne 6. května jel znovu major MUDr. Vaněk s poručíkem Čepem vyjednávat s okupanty o předání skladu. Hejtman Hildebrant se jiţ přikláněl k názoru, ţe sklad je jiţ zbytečné hájit, ale vojenský velitel hejtman Fuchs odbyl vyjednavače s prohlášením, ţe se nevzdají a budou sklad hájit, dokud jim zásoba střeliva stačí, a ţe si zajistili pomoc z Mladé Boleslavi. Okupantům byl dán termín do 15 hodin, aby se vzdali, jinak, ţe na objekt skladu bude zahájen útok.

Ve 14.30. hodin podala hlídka sledující dění v objektu skladu hlášení, ţe na dvoře se fašisti připravují k odjezdu auty. Pod vedením poručíka Čepa, ozbrojeni ukořistěnými zbraněmi skryli jsme se za lípy a v příkopech kolem objektu a zaujali palebné pozice. Asi v 15 hodin vyjela ze skladu 2 auta plně obsazená ozbrojenými Němci. Zahájili jsme palbu, ve které byl jeden německý voják zabit a hejtman Hildebrant raněn do ramene. Po krátké přestřelce se vzdali a sklady jsme obsadili našimi stráţemi, které se zde střídaly postupně aţ do příchodu Rudé armády, která přijela do Dolního Bousova 10. května.

Další přepad provedly ozbrojené hlídky z Přepeř a Horního Bousova na křiţovatce u Pyrámu nad Horním Bousovem. Tam projíţděly dva německé tanky a hlídky je napadly střelbou z pušek. Bohuţel, tento boj měl krvavou dohru. Tanky zastavily, Němci vyskákali, naše lidi obklíčili a na křiţovatce silnic po ztýrání jich jedenáct postříleli. Dnes v těchto místech stoji kamenný památník.

Dne 6. května bylo fašistům téţ vyrváno skladiště munice ukryté v lesích u Ledců. Odtud jsme převáţeli munici ve dne i v noci do okolních měst aţ do Turnova. V těchto revolučních dnech málokdo v noci spal. Druhý den 7. května hlásila spojka z Domousnic, ţe se němečtí fašisti znovu zmocnili dobitých skladů munice v Ledcích. Na pomoc obráncům byl z Dolního Bousova vypraven nákladní vůz s 20 ozbrojenými muţi. Bohuţel i tato výprava skončila tragicky – zde padli Emil Chalupa a Václav Anděl a průstřely utrpěli Antonín Hlaváček a Miroslav Marek.

V místní škole v době bojů s okupanty byla zřízena nemocnice, kam byli převáţeni raněni z celého okolí. Zajatí Němci, vojáci i civilisté, byli 47

Český kotel – květen 1945

soustředěni a svezeni do stodoly na samotě u Shöftů u lesa, kde se ve dne i v noci drţely stráţe. Bylo zde téměř 130 zajatých fašistů. Toto umístění zajatců, jak se později ukázalo, bylo nevhodné. Na státní silnici pod Šalandou za Sobotkou naši lidé zničili most, a proto se prchající Němci vyhýbali Sobotce a na Prahu chtěli jezdit přes Rakov, Markvartice, Dolní Bousov, Obrubce. Ale ani tudy jsme je nechtěli pustit, a proto pod velením por. Čepa jsme silnici v lese ke Spařencům obsadili a střídali se v hlídkách.

Dne 9. května bylo nám hlídkou hlášeno, ţe jede nákladní vůz s Němci.

Ihned se zalehlo a připravili jsme se na přepad. Vyzbrojeni jsme byli puškami, ručními granáty maďarské výroby a pancerfausty. V malé chvíli přijela spojka a hlásila, aby se nestřílelo, ţe se jedná o silnou kolonu i s obrněnými vozy. Bohuţel jiţ nebylo moţno po lese všechny bojovníky informovat a nastal boj. Kolona v serpentinách na silnici v lese zastavila a fašisté začali pročesávat les. V tomto boji padl Karel Smetana, jeden ruský zajatec, který nám pomáhal, Jaroslav Holý byl střelen do ruky a mně bylo prostřeleno stehno. Všichni ţiví i ranění jsme se stahovali do lesa směrem k Trní. Střelba byla slyšet nejen v blízké stodole u Schöftů, kde byli umístěni němečtí zajatci, ale aţ v Dolním Bousově. Němci uzavření ve stodole vyuţili této situace, vyvrátili vrata stodoly a tuto zapálili a hledali ochranu na silnici u ozbrojené kolony. Naše stráţe po marné snaze zabránit vzniklému chaosu se rozutekly.

Z Bousova bylo zatím vypraveno sanitní auto, které mělo za úkol ošetřit raněné v lese. Na místo boje však nedojelo a na okraji lesa bylo zajato. Muţi ze sanitního auta byli přinuceni vystoupit, byli jednotlivě posazeni na předky ozbrojených vozů a bylo jim pohrozeno, bude-li na Němce stříleno, ţe budou na náměstí popraveni. Na štěstí kolona dojíţděla do Bousova klidně, ale u tratě na Zahrádkách kdosi vystřelil.

Při pronásledování pak zaběhl do domku manţelů Tejklových, kde se na dvorku skryl. Němci vtrhli za ním do domku, zde našli odhozenou pušku a p. Tejkla i jeho manţelku zastřelili, Devátý květen byl pro Dolní Bousov nejhorším dnem. Při velké střelbě v lese, na ulicích a na náměstí (při výstraţné střelbě) se většina obyvatel hleděla skrýt mimo domov v polích. Po projetí Bousovem byli naši lidé (rukojmí ze sanitního auta) z ozbrojených vozů sesazeni a 48

BRK 2015

posláni zpět domů. Skladiště v místní továrně slouţilo do 10. května k výzbroji a výstroji celého okresu. Dne 12. května převzala sklady do správy Rudá armáda. Pro místní potřebu jsme s Karlem Zďánským zajistili jiţ dne 6. května automobilovou stříkačku, kterou jsme ukryli do stodoly na místní faře. Tato stříkačka slouţila místním poţárníkům ještě v r. 1974. Mimo to jsme ze skladu zajistili historický anglický plukovní buben, který patřil Yorskému regimentu, a byl později delegátům tohoto pluku v Dolním Bousově slavnostně předán. Mrtví z odboje i z okolních obcí byli převezeni do Dolního Bousova a 11. května se konal společný pohřeb všech čtrnácti padlých bojovníků. Nad hroby před hřbitovem jsme umístili německé protitankové dělo, které zde stálo několik let jako němý svědek místních bojů. Tento památník byl později odstraněn a na jeho místě je společný pomník s květinovou výzdobou.

(Otištěno ve zpravodaji Bousovák č. 3/1975)

49

Český kotel – květen 1945

RUDÁ ARMÁDA V DOLNÍM BOUSOVĚ Jednotky Rudé armády začaly projíţdět Dolním Bousovem odpoledne 10. května ve čtvrtek, a to oddíly 294. střelecké divize a 11. střelecké divize, podřízené 48. střeleckému sboru ze sestavy 52. armády. Velitelem 11. střelecké divize Rudé armády, která byla osvoboditelkou Dolního Bousova a okolí, byl generálmajor Jurij Ivanovič Sokolov.

V její sestavě se nacházely dělostřelecké soupravy (dělostřelecká jednotka – náklaďáky s děly SU-76 mm) a také velké mnoţství kořistní německé techniky. Projíţděli ve směru od Horního Bousova dále na Řitonice směrem na Nymburk.

Velitel 11. střelecké divize generálmajor Jurij Ivanovič Sokolov na náměstí v Dolním Bousově 10. května 1945 (v pozadí budova školy) je nadšeně vítán místním obyvatelstvem jako osvoboditel.

Bousovští se ještě stačili Rusům pochlubit, ţe si město od Němců osvobodili sami (ale za jakého zbytečného krveprolití) a obsadili skladiště plné šatstva. Pak vzali velitele osvoboditelů, ruského generála Sokolova, na prohlídku skladiště v cukrovaru. Bylo to 7 hal plných oblečení a uniforem, odhadem 70 tisíc párů bot, 120 tisíc vojenských plášťů včetně pogumovaných do deště, vojenské koţené věci, řemení, opasky, různé druhy koţených pouzder, tlumoky atd. Generál Sokolov 50

BRK 2015

byl místními občany srdečně přivítán a po prohlídce skladů hojně hoštěn.

Uprostřed generálmajor J. I. Sokolov, vpravo vedle něj MUDr. F. Vaněk a Milena Horáčková před dolnobousovskou školou.

Po prohlídce poţádali ruského generála o střeţení skladiště a odpoledne jiţ zde stály ozbrojené ruské hlídky, které zde v cukrovaru setrvaly aţ do konce listopadu 1945. Sokolov přespal v Bousově u místního řezníka (v domě Jaroslava Najmana, č.p. 251) do druhého dne s celým svým štábem.

Průjezd Rusů Dolním Bousovem na náměstí 10. května ve čtvrtek odpoledne, v pozadí budova, na jejímţ místě nyní stojí pošta.

51

Český kotel – květen 1945

Tak skončilo nadšené samoosvobození Dolního Bousova, které však mělo tragické následky a hořkou příchuť několika zbytečně zmařených ţivotů.

Průjezd ruského vojska Skyšicemi odpoledne 10. května 1945.

Naši osvoboditelé s nezvyklým spřeţením.

52

BRK 2015

Ruské samohybné dělo SU-76.

Vítání ruského vojska místními občany ve Skyšicích odpoledne 10. května 1945.

53

Český kotel – květen 1945

TAJUPLNÝ KŘIŢÁNEK Vzpomínky Václ. Hazdry z Dětenic, Václava Koťátky z Bačálek, Josefa Mojţíše z Libáně, Miloslava Říhy z Dol. Bousova, Františka Vlka ze Záhub, Jos. Černého z Babylonu a Ing. Stan. Číţka z Roztok.

V sousedství chalupy Josefa Černého v Babyloně stojí na pokraji lesa chata Josefa Friče, která byla od podzimu roku 1944 do května 1945 útočištěm sovětských partyzánů. Jmenovitě v noci tu bývalo rušno.

Politický komisař Váňa sem svolával válečné zajatce z okolních lesů k besedám a poradám, na kterých jim vykládal o politické situaci Sovětského svazu, jak si to pamatoval z moskevského rozhlasu. Teprve po vydatné večeři, kterou připravila Františka Černá, začalo rokování.

Tenkráte bylo na programu mezi jiným posílení partyzánské základny v lesním prostoru Křiţánku na Libáňsku a Domousnicku. Váňa pozval Josefa Černého, který, hlídal na lesní cestě do chaty a dal mu tento rozkaz: „Josefe, přestoţe mrzne a je plno sněhu, vypravíš se zítra večer na Střelečskou Hůru, kde blízko kóty 456 roste třívrchá borovice.

Vyrazíš tak, abys tam byl brzo po setmění. Zahoukáš jako sova. Po tomto signálu se u tebe objeví šest Rusů, které dovedeš do Křiţánku.“ U Samšiny narazili na dvoučlennou hlídku protektorátních četníků.

Zalehli do sněhu a čekali, aţ přejde. Pak se jiţ bez nehody dostali přes Příchvoj, Rakov a Skuřinu k vytčenému cíli. Ráno byl Černý jiţ zase doma. Utrmácený, propocený, vymrzlý vyspával na pohovce v kuchyni u teplých kamen. Koho to vedl? Neví. To nám prozradil Václav Koťátko z Bačalek, ţe z kosteckých lesů k nim přišel starší serţant Nikolaj Alexejevič ještě s několika druhy: Ivanem Ďjakovem, Nikolajem Iljinom, Michalem Kumičinem, Nikolajem Ivaničem a Vasilem.14 Jednoho březnového podvečera vydal se hajný František Vlk s nerozlučnou „dvojkou“ a věrným Borem k Červené pasece na sluky. Na sluky nenarazil, ale zato objevil ruské polozmrzlé zajatce. Staral se o ně v lese i v hájovně. Jelikoţ jich stále přibývalo, hledali útočiště v sousedních Bačalkách. V chalupě čp. 5 u Koťátků našli hřejivé teplo domova. Světničku s peřinami odmítli. „To by bylo pro nás nebezpečné.

Nám stačí stodola“, ohradil se staršina Nikolaj. Matka Koťátková jim Redaktor jičínského „Předvoje“ Oldřich Rejman napsal o této skupině v č. 1 aţ 20 roč. 1964.

14

54

BRK 2015

tam peřiny stejně dala, aby nenastydli. Ve dne se skrývali ve své zemljance „U kříţe“ v lesní houštině v Křiţánku15, kde o ně pečovala rodina hajného Vlka.

Jako kdysi Křiţánek přitahoval české bratry, tak nyní zase vábil bloudící ruské bratry, kteří zde nacházeli ochrannou ruku neohroţeného hajného Vlka a jeho pomocníků. Sovětští hosté dostali brzo i z české strany posilu. Maturant boleslavské reálky Standa Číţek z Rokytňan, nasazený v Avii v Josefodole, člen ilegální závodní buňky, ukryl se tu před pronásledováním gestapa. Standa byl dítětem Štěstěny. Unikal z osidel gestapa samými šťastnými náhodami. Několikrát unikl i z obklíčení. Skrýval se v Řepově, na Sýčině a na Veselici.

Nejčastěji přespával v chalupě Pokorného v Rychnovech. Za ním se v Křiţánku objevil jeho spolubojovník Vlasta Kůtek z Domousnic. Čilý Standa navázal znovu přerušené spojení s odbojovým střediskem v Mladé Boleslavi, se štábním kapitánem Janem Francem, v Domousnicích s Ing. Havelkou, v Řitonicích s řídícím školy Miloslavem Říhou, v Dětenicích s Václavem Hazdrou a v Jičíně s plk. Vondráčkem a pplk.

Krulišem. Z Havelkova rozkazu svolával schůzky partyzánů na Petkovách, na Pískách a na Kosteckém poli, kde se kuly plány proti okupantům.

Partyzánům v Křiţánku pomáhal kdekdo. Vašek Tomášů ze Lhoty Zelenecké se spřátelil s Petrem a Michalem. Opatřoval jim mapy, prováděl drobné průzkumy, učil je ze slabikáře česky a oni ho jmenovali čestným členem svého Komsomolu. Švec Dovol rozšířil kvůli partyzánům svou dílnu. Na správě jejich bot zdarma si dal záleţet, aby jim v lese hodně dlouho vydrţely. I lesní dělníci a dělnice se s některými partyzány poznali a spřátelili, a přátelství projevovali skutky.

Kaţdý lesní pracovník nosil s sebou jídlo nejméně pro dva. A tak u Kříţe čekávaly na hladové ţaludky bochníky chleba, buchty od neděle, jablka a kdejaké pochoutky.

15

Je to, místo historické. V těchto místech stávala obec Kříţenec, která byla za švédských válek vypálena. Jen kostelíček přetrval zkázu osad. Z rozkazu biskupské konsistoře byl však roku 1719 zbořen, jelikoţ se v něm scházeli čeští bratři k tajným bohosluţbám. Jejich kněţí se tu objevovali za soumraku a za svítání mizeli. Jen kříţ na místě kostelíka a dvě staré lípy, které stávaly před vchodem do svatyně, jsou svědky dávné minulosti. Utečenci z Kříţence zaloţili v sousedství osadu Záhuby.

55

Český kotel – květen 1945

Na dubnové nedělní dopoledne r. 1945 pozval hajného Vlka jeho představený lesní správce Kodl do Starých Hradů k úřednímu pohovoru. „Představte si Vlku“, začne lesní hned po uvítání, „ţe jsem musel na okresním úřadě v Jičíně podepsat revers, ţe nebudu trpět v našem polesí ţádné neplechy partyzánů a válečných zajatců a ţe přísně nařídím hajným, aby je stíhali. Tak vám to přísně nařizuji“. Vlk se zasmál do vousů a odpovídá: „Pane lesní, já jich tam mám jako hub po dešti, na ně my dva jiţ nestačíme. Proto je musíme přísně trpět, přísně hlídat, přísně podporovat a přísně jim pomáhat aţ k úplnému vítězství nad tou německou pakáţí“. Rozcházeli se s pevným stisknutím ruky, jen zajiskření v očích prozrazovalo, ţe si dobře rozumějí.

První máj 1945 oslavovala v Křiţánku nejen příroda, ale i jeho obyvatelé. V Křiţánku pod lipami měli dnes partyzáni slavnostní shromáţdění. O významu příštích prvních májů promluvil k nim staršina Nikolaj. Pak byli pozváni na sváteční oběd do hájovny u Vlků, odkud se odebrali k poslechu moskevského rozhlasu ke Knesplovům do Záhub. Samé radostné zprávy si vynutily hrobové ticho. Rudá armáda osvobodila Moravskou Ostravu, kde se vyznamenala čsl. tanková brigáda, italští partyzáni popravili v Miláně Mussoliniho. Němci hlásili smrt Hitlerovu. Rudé armáda bojuje v ulicích Berlína. Poslední válečný máj volá k úplnému zničení německého tyrana.

Kdyţ uţ byly lesy plné Rusů, začalo se s organizací skupin. Z českých ilegálních pracovníků se o to přičinili: Václav Hazdra, rolník v Dětenicích čp. 22. Začal pracovat v ilegální skupině štkpt. France v Ml. Boleslavi jiţ v roce 1940. Do podzemního hnutí na Domousnicku jej zapojil 10. 2. 1942 Stanislav Číţek z Horních Rokytňan. Dostal za úkol vyhledat spolehlivé důvěrníky v okolních obcích v Dětenicích, Osenicích, Brodku, Rokytňanech, Ličně, Bačalkách, Záhubech a Vlčím Poli, aby mu podávali zprávy o počtu vojáků a poddůstojníků v záloze, o počtu ukrytých pouţitelných zbraní, o počtu motorových vozidel, o českých fašistech a vlajkařích, pracujících s okupanty apod. Ve volné stodole s výběhem do polí přechovával sovětské zajatce, které dirigoval do partyzánské jednotky v Křiţánku. Jeho krycí jméno bylo: 11-113.

Byl členem SVO (Sovětské vojenské organizace).

V Dětenicích měl výborného pomocníka ve vrchním četnickém stráţmistru Jos. Mojţíšovi. Mojţíš Hazdrovi pomáhal jiţ od r. 1942 56

BRK 2015

velmi účinně a nenápadně; přitom ho maskovala četnická uniforma.

Zjišťoval spolehlivost nových ilegálních pracovníků, vybíral spolehlivé osoby, které by mohly obsadit důleţité objekty v době revoluce, vedl evidenci nespolehlivých osob, konal přípravy k obsazení zámku v Dětenicích, kde byly zbraně, evidoval na místní stanici počty vagonů se střelivem, určených do skladu v Prodašicích.

Dalším významným pracovníkem v podzemním hnutí na libáňsku a domousnicku byl řitonický řídící Říha Miloslav16. Jen nechtějte na ţádném Rusovi, aby jeho jméno opakoval. Rusové totiţ nemají ve své abecedě ani -eř- ani -há. A tak jeho jméno vyslovují „Rţiga“. Staršina Nikolaj, aby se vyhnul tomuto jazykolamu, raději Říhu oslovoval „továryšč učitel“17. Ilegální činnost Miloslava Říhy zasahovala i na Mladoboleslavsko. Jiţ v roce 1943 pracoval v organizaci SVO, vedené tehdy majorem Heřmanem Kuchtou, pro niţ evidoval záloţní důstojníky v celém okolí, kteří se měli stát základem pro masové vojenské akce, opatřoval vojenské mapy a speciálky, získával zprávy o přesunech střeliva ve skladech v Prodašicích a Tuchomi, kontroloval za pomoci spojek pohyb a rozmístění německého vojska v okolí Milovic, a co bylo hlavní – organizoval s Ing. Havelkou a Standou Číţkem partyzánské oddíly v Křiţánku a okolí. Schůzek s nimi bylo mnoho, a četně navštívených – sešlo se někdy aţ 60 účastníků na „Kosteckém poli“, odkud vzešel taktický plán akcí s rozdělením bojových úkolů a s určením míst jejich působišť. V květnové revoluci 1945 jako nadporučík v záloze řídil se zbraní v ruce akce ozbrojených jednotek v Domousnicích a okolí. Jako své stanoviště si zvolil četnickou stanici v Domousnicích. Hned 5. května vyhlásil mobilizaci ve 12 okolních obcích. Ve 14 hodin svolal celý obvod do Domousnic, sešlo se 500 muţů.

Byli rozděleni na čety podle obcí, zjištěn počet zbraní a nábojů a určeny pohotovostní hlídky a stráţe v jednotlivých obcích. Motorizované spojky udrţovaly spojení velitelství s obcemi. Ještě večer byl zvolen Revoluční národní výbor v Domousnicích za předsednictví Jaroslava Dvorského. Příkladu Domousnic následovaly i ostatní obce. Svůj první odváţný čin vykonal domousnický oddíl jiţ 6. května. U zábrany č. 1 u domu čp. 91 měla sluţbu šestičlenná hlídka ozbrojená dvěma lovec16 17

Později po válce se přestěhoval do Dolního Bousova, kde také učil. z ruštiny – přítel/soudruh učitel

57

Český kotel – květen 1945

kými puškami. Z Rabakova bylo hlášeno, ţe jedou Němci. Silnice byla zatarasena několika trámy. Pět německých aut zastavilo před zábranou a osádka se doţadovala uvolnění cesty. Poručík Havelka odvedl německého velícího důstojníka na místní velitelství; podařilo se mu jej přesvědčit, ţe pád Německa je neodvratný a ţe nejlepším řešením situace je kapitulace. Německý poručík se vrátil ke svému muţstvu, nařídil nástup a odevzdání zbraní. Výzbroj (8 pušek, 2 samopaly, 5 pistolí, 2 pancéřové pěsti s několika granáty) odevzdávali Němci s nechutí. Pět nákladních aut s dělostřeleckou municí pro Prahu bylo odvezeno na náves, materiál zajištěn a 15 zajatců dopraveno do Dolního Bousova. Zbraně si rozebrali ruští partyzáni.

Navečer byly vyslány hlídky do Ujkovic, Prodašic a Ledců, aby prozkoumaly situaci kolem muničních skladišť. Vrátily se se zprávou, ţe sklady získal bez boje poručík Peták se svým dětenickým oddílem. Říha nařizuje, aby všechny vozy, které jsou k dispozici, odváţeli munici z Prodašic a dodávaly ji do vlastního skladiště a všem okolním jednotkám v Dolním Bousově, Libáni, Sobotce, Mnichově Hradišti a partyzánským oddílům na Valečově a v Dobšíně.

Dne 7. května, kdy Ledce volaly o pomoc, byla ihned sestavena a vyslána bojová četa pod velením poručíka Ing. Havelky. Také 8. května se pokračovalo v odzbrojování projíţdějících německých jednotek; tím byla získána další výzbroj. Ještě zbyl čas na opravu ţelezniční tratě pod Rabakovem, kde byly před 5. květnem vytrhány kolejnice. Ani 9. května si silnice od prchajícího německého vojska neoddychla. Ujíţděli také němečtí civilisté na vozech označených bílými praporky. „Šest obrněnců projelo obcí, na ně jsme si svou výzbrojí netroufli“, zaznamenal do obecní kroniky Antonín Najman. „To je ale ostuda“, řekl si horkokrevný Standa Číţek, kdyţ o tom slyšel. Přikázal hlídkám, aby všechny kolony posílaly do Havelkova dvora. Zanedlouho zaplnil oddíl o 200 muţích celý dvůr. Standa s pistolí v ruce přikročil k veliteli a rezolutně ţádal o odzbrojení jednotky. Plukovník se nejdříve podivil jeho jednání, kdyţ spatřil jediného civilistu a tázal se po cestě do Poděbrad, kde prý jsou Američané, jimţ by byl ochoten zbraně odevzdat. Standa trval na poţadavku odzbrojení za předpokladu volného odjezdu k Nymburku. Vyhrál. Získal pušky, 20 samopalů a 3 kulomety. Německý plukovník se asi podivil, kdyţ v Poděbradech padl do rukou Rudé armády.

58

BRK 2015

Desátý květen byl vítězný. Od Libáně přicházeli němečtí zajatci. Asi 800 jich nocovalo na návsi, odkud je místní stráţní oddíl odváděl do Mladé Boleslavi. Kolem 10. hodiny dopolední dorazily do obce první sovětské jednotky, většinou vozatajstvo, později i tanky. Rudoarmějci byli ozdobeni květinami a projevovali radost z vřelého uvítání. Někteří však únavou usnuli s vonným šeříkem pod hlavou. Inţenýr Havelka s majorem MUDr. Vaňkem z Dolního Bousova vydali se ještě téhoţ dne na dalekou cestu do Budyšína do štábu velícího generála Malinovského, aby poţádali o uvolnění skladiště výstroje v Dolním Bousově.

Přivezli si potvrzení na 500 párů bot, 100 kusů přikrývek, na nějaké pneumatiky a řemení. Z toho Domousnice dostaly 155 párů bot a 20 přikrývek. Auto řídil Antonín Vokoun v uniformě desátníka. Dne 11. května v noci prošla Domousnicemi sovětská pěší divize směrem k Nymburku. Do vozu byli zapřaţeni i velbloudi, kterým se zvláště mládeţ podivovala.

Místní vojenské hlídky byly neustále na stráţi. Pronásledovaly rozprášené zbytky Němců v okolních lesích a zajatce odváděly do Dolního Bousova. Téţ partyzánský oddíl staršiny Nikolaje se těchto pročišťovacích akcí zúčastnil a zajatce předával Libáni. V těchto dnech vyhlásil ONV v Jičíně mobilizaci dvanácti ročníků. Místní vojáci byli na cestu vybaveni ze zabavených zásob a odvezeni na nákladních vozech do Jičína, jelikoţ ţelezniční doprava ještě nefungovala.

V Domousnicích se počítala válečná kořist: přes 100 tisíc nábojů do pušek a děl, 3 500 granátů, 200 pancéřových pěstí, 3 kulomety, jedno sanitní auto, 6 nákladních vozů a velké mnoţství různé výstroje, vše odevzdáno vojenskému velitelství v Jičíně. Velitel odbojové skupiny nadporučík Říha teprve 20. května odloţil vojenskou uniformu a vrátil se ke svému učitelskému povolání. V odboji pracoval od roku 1943 a v revoluci řídil všechny akce ozbrojené jednotky pro Domousnice a okolí. Díky jeho klidnému rozhodování, jeho rozvaze a odvaze vyzněly místní revoluční boje úspěšně a s minimálními ztrátami.

Prameny: Kronika obce Domousnic, Vzpomínky Nikolaje Aleksejeviče, Josefa Černého z Babylonu, Ing. Stan. Číţka z Roztok, Václava Hazdry z Dětenic, Václava Koťátky z Bačalek, Josefa Mojţíše z Libáně, Miloslava Říhy z Dol. Bousova a Františka Vlka ze Záhub.

(Otištěno ve zpravodaji Bousovák r. 1968 č. 4 – 7) 59

Český kotel – květen 1945

PŘÍBĚH ANGLICKÉHO BUBNU Mezi kořistí zabavenou Němcům v květnu roku 1945 ve skladišti v dolnobousovském cukrovaru byl mimo jiné nalezen i plukovní buben York-Lancasterského pluku anglické armády. Významnou událostí pro Dolní Bousov bylo v roce 1947 slavnostní předání vojenského bubnu zástupcům anglické armády.

Překlad projevu anglického důstojníka, jak byl v té době zapsán, najdete níţe. Slavnostní obřad předávání památného bubnu se konal na náměstí v Dolním Bousově v neděli 30. listopadu 1947. Anglická armáda byla zastoupena dvěma důstojníky a osmi muţi britského pluku York and Lancaster. Buben pochází z r. 1756 a byl uloţen v cukrovaru. Slavnosti se zúčastnil také člen vojenské mise při britském velvyslanectví major Worall. Britské vojáky vedl kapitán Mott. Buben mu předával předseda revolučního národního výboru MUDr. Vaněk a předseda MNV (místního národního výboru) J. Aust.

Fotografie znaku York and Lancaster pluku s věnováním: Na památku na pěkné dny podpis nečitelný. Z pozůstalosti Richarda Elise.

60

BRK 2015

30. listopadu 1947 Pane předsedo, občané Dolního Bousova!

Je to hluboký projev vděčnosti, ţe jsme já a moje skupina přijeli do vaší krásné obce jako reprezentanti 2. praporu Yorského a Lancasterského pluku, abychom přijali z vašich rukou buben náleţející tomuto praporu, který byl ztracen na ostrově Krétě. Nevím, jste-li si vědomi toho, v jaké úctě jsou bubny britského pluku, ale mohu vás ujistiti, ţe jsou jedním z nejvíce ceněných statků. Nejen, ţe tyto bubny nesou vypsání bitevní cti praporu, které se datují od jeho počátku a ukazují jeho hrdou minulost, ale uţívalo se jich jako oltáře před bitvou v dávných dobách a uţívá se jich i dnes při bohosluţbách pod širým nebem.

Tento buben, jak jsem jiţ říkal, byl ztracen na Krétě roku 1941, kdyţ prapor byl nucen evakuovat ostrov tváří v tvář německým parašutistům. Nikdy jsme si nemyslili, ţe ho ještě někdy uvidíme, ačkoliv jsme se ptávali, co se s ním stalo. Byla to velká radost, kdyţ jsme slyšeli ke konci roku, ţe buben byl ukořistěn československým hnutím odporu na Němcích a ţe se nyní nachází v bezpečí v obci Dolním Bousově. Jsme opravdu vděčni občanům této obce nejen za znovunabytí tohoto bubnu na našem dávném společném nepříteli, ale také za jeho opatrování a za to, ţe nám byla umoţněna tato příleţitost, abychom náš buben dostali zpět.

Rád bych také řekl, ţe můj prapor dobře zná bojovnost Čechoslováků, neboť jsme u Tobruku bojovali bok po boku s jednou z vašich brigád proti nacistickým hordám a udělala na nás velký dojem statečnost a odvaha těchto našich přátel a zemí. Naše dva národy bojovaly za svobodu a společným úsilím jsme toho dosáhli za velké oběti. Doufám, ţe tento jednoduchý obřad, který se tu dnes koná, pomůţe upevniti přátelství našich zemí ve vybudování svobodného světa, kde nikdo jiţ nevztáhne svou ruku proti sousedu.

Tento buben, který si odváţíme, bude upomínkou po všechny časy, nejen pro dnešní příslušníky pluku, ale i pro ty, kteří po nás budou následovat, na laskavost a šlechetnost občanů Dolního Bousova a Československa. Tak, jako tento buben nám bude připomínat vás, prosím vás, abyste přijali tuto děkovnou adresu jako výraz naší vděčnosti, aby vám vţdy připomínala nás. Nakonec bych vám rád 61

Český kotel – květen 1945

jménem mého oddílu a jménem pluku z hloubi srdce poděkoval za nádherný způsob, jakým jste nás – cizince – přijali a ujistil vás, ţe na tento den do smrti nezapomenu. Nejsem státník nebo politik, jenom obyčejný voják, ale rád bych řekl se vší upřímností: Děkuji vám a Bůh chraň Československo.

Angličtí vojáci při slavnostním předání bubnu na náměstí v Dolním Bousově.

62

BRK 2015

Řeč pronesená MUDr. Fr. Vaňkem, majorem čsl. armády, při předání válečného bubnu britskému pěšímu pluku York-Lancaster dne 30. listopadu 1947 v Dolním Bousově. (překlad z angl.)

Pánové, přátelé, jsem šťasten, mohu-li Vás dnes všecky uvítat v našem městečku.

Zdravím Vás všechny srdečně jménem místního revolučního národního výboru, jehoţ úkolem ve dnech naší májové revoluce r. 1945 bylo, aby dobyl gigantické válečné skladiště v Dolním Bousově z rukou nepřítele.

Ačkoli jsme byli úplně beze zbraní a bez podpory jakékoli pravidelné armády, probojovali jsme to. Ztratili jsme zde v okolí 15 našich lidí, jejichţ čestný hrob vidíte na našem hřbitově. V obrovském válečném materiálu zde ukořistěném byl nalezen také Váš historický plukovní buben, který Vám Němci ukradli za války. Byl ukraden Vaší skvělé armádě, která tak statečně bojovala na všech bojištích světa, a tak význačně přispěla ke společnému vítězství. Bojovali jste tak nejen za svou, nýbrţ i za naši svobodu. Všechen lid Československa je Vám hluboce vděčen a nikdy nezapomeneme na Vaši bratrskou pomoc. Jsem přešťasten, ţe mohu dnes slavnému York-Lancasterskému pluku vrátit jeho historický plukovní buben.

Hrozivý a výstraţný zvuk válečného bubnu, nechť kdekoli a kdykoli bude slyšen, nechť probudí v srdcích nás všech cit povinnosti, povinnosti bojovat za demokracii, volnost a svobodu lidstva.

Bůh ţehnej Vašemu králi, Vaší statečné armádě a loďstvu, Bůh ţehnej Vám všem.

Plukovní buben York-Lancasterského pluku a angličtí vojáci 30. listopadu 1947 na náměstí v Dolním Bousově.

(Otištěno ve zpravodaji Bousovák č. 2/1995) 63

Český kotel – květen 1945

Dozvuky Další osud bubnu zajímal kronikáře Dolního Bousova, a tak o spolupráci poţádal britské velvyslanectví v Praze. Dle sdělení vojenského atašé britského velvyslanectví je buben uloţen v „Regimenta Museum“ v Rotherhamu v Anglii. York-Lancasterský pluk byl v rámci reorganizace anglické armády v r. 1968 rozpuštěn. Kromě této krátké zprávy poslal vojenský atašé propagační materiál vojenského muzea v Rotherhamu a zajímavý článek, jehoţ autorem je přímý účastník – člen vojenské delegace, která v roce 1947 buben v Dolním Bousově přebírala. Článek byl otištěn v plukovním bulletinu „The Tiger and Rose“ v roce 1948 pod názvem „Návštěva v Československu, převzetí velkého bubnu 2. batalionu“. V úvodu článku autor popisuje cestu delegace z kasáren ve Wuppertallu (britská okupační zóna v Německu) do Prahy a dále pak do Bousova: „Asi v 10.15 jsme nákladním vozem čs. armády dorazili do Dolního Bousova, vyzdobeného vlajkami, téměř všichni obyvatelé byli shromáţděni na náměstí. Po přivítání jsme dostali občerstvení, bílé víno a studené mísy. Dostavili se zástupci českého tisku a rozhlasu. Detailně se vyptávali na historii našeho bubnu a regimentu. Po uvítání jsme slavnostně nastoupili na náměstí. Stáli jsme v řadě proti davu občanů Dolního Bousova. Mezi námi a davem, v zemi nikoho, stál buben – také nikoho. Buben byl po objevení v Bousově poslán na opravu do Prahy, takţe jsme jej ve skutečnosti přivezli nazpět s sebou.

Slavnostní ceremoniál začal projevem starosty. Po svém projevu starosta postoupil dopředu, srdečně objal kapitána Motta a předal mu buben. Poté vystoupil kapitán Mott. Kaţdý projev byl odměněn hlasitým potleskem, celou událost vysílal Český rozhlas.

Následovala návštěva hostince, cestou jsme rozdávali barevné pohlednice a odznaky regimentu, na oplátku jsme dostali oznámkované pohledy vesnice. Navštívili jsme hroby vlastenců, kteří padli v revoluci a továrnu, kde byl buben nalezen. Za zmínku stojí, ţe továrna je bývalý cukrovar, za války pouţívaný jako skladiště německé armády, a nyní se v ní vyrábí marmeláda, vyváţená i do Anglie. Vrátili jsme se do hostince, po přípitcích na zdraví Anglie, krále Jiřího VI., prezidenta Eduarda Beneše a Československa jsme usedli k obědu.

64

BRK 2015

Po obědě jsme odešli do tanečního sálu, kde hrála hudba. Někteří z nás nevynechali ani jeden tanec. Potom vystoupili skauti a sokolové, hráli na mandolíny a kytary. Hlavní písní byla populární píseň „Vyvalte sudy“. Po chvíli jsme zhlédli ukázku českých národních tanců, které předvedla děvčata v národních krojích. Tanec je úţasně elegantní a získal si naše srdce. Byli jsme vyzváni, abychom tančili společně s děvčaty. Většina z nás byla zmatena, ţe má tančit v uniformách a bagančatech. Je třeba říci, ţe jsme tanec vůbec neuměli, ale vedeni děvčaty jsme nakonec tančili vlastní variaci.

Závěrečný projev přednesl major Worrall, jménem regimentu, jménem velvyslance a kapitána Motta poděkoval vesnici za pohostinnost. Lidé nás nechtěli ani propustit, znovu jsme se ocitli v rytmu divoké polky.

Kdyby kapela nepřestala hrát, tančili bychom pořád. Rozloučili jsme se, vylezli na náš náklaďák a s opravdovou lítostí opustili vesnici. Dále autor popisuje závěrečný den pobytu v Praze a cestu zpět do anglických kasáren ve Wuppertallu.

Za zmínku ještě stojí závěrečný odstavec článku: „Vím, ţe mluvím za všechny, kdyţ řeknu, ţe to byl nejnezapomenutelnější výlet. Všichni si budeme pamatovat laskavost a pohostinnost českých lidí, rádi bychom poděkovali všem, kdo nám umoţnili tuto cestu.“ Tolik tedy pohled anglického vojáka na Dolní Bousov a jeho občany v roce 1947.

(Dle překladu pro zpravodaj Bousovák č. 3/1995 zpracoval J. Vynikal.)

Společná návštěva čestných hrobů.

65

Český kotel – květen 1945

VYSVĚTLENÍ UDÁLOSTÍ TYPICKÝCH PRO VÁLEČNÁ LÉTA Dolnobousovská kronika zaznamenává také pohled na typické jevy a události především konce válečných let.

Vojenské skladiště říšské branné moci: Do opuštěného cukrovaru byl z rozkazu říšské branné moci nastěhován sklad kradených věcí, hlavně vojenské výstroje z celého tehdy okupovaného světa. Usadili se zde němečtí důstojníci intendanti s celou smečkou šarţí a později i pravidelnou posádkou ozbrojenců. Naše lidi zjednali jako dělníky, kteří tento materiál rovnali. Uskladněno tam bylo spousta věcí z kořisti z Francie, Ruska a ze všech států, které Němci postupně obsadili.

Ohromné mnoţství kůţe, bot, součástí stejnokrojů a prádlo. Celé vlaky přijíţděly na bousovské nádraţí a pak vlečkou do cukrovaru, kde bylo 50 dělníků trvale zaměstnáno. Němci se zde zařizovali na tisícileté trvání říše.

Němečtí uprchlíci: Kdyţ koncem roku 1944 ohromným náporem ruských i spojeneckých vojsk nastal trvalý ústup na všech frontách, pocítili jsme všichni upřímnou radost, kdyţ v nesčetných kolonách táhli přes Dolní Bousov uprchlíci ze Slezska. Jeli na vozech, starých bryčkách, traktorech, šli pěšky. Tak putovalo tisíce rodin z okolí Vratislavi, ze starého, kdysi našeho území neznámo kam. Strkali je sem tam, vraceli je zase zpět a katastrofa začínala.

Trvalý tábor uprchlíků, omezení a přerušení vyučování ve škole: V zabrané dolnobousovské škole byl zřízen trvalý tábor pro uprchlíky a následkem toho nastalo omezení a později úplné přerušení vyučování. Dne 16. listopadu 1944 bylo nařízeno uvolnit část školní budovy. Stará část byla ponechána k vyučování, v nové byla ponechána škole jen ředitelna a pět kabinetů. Následkem toho bylo nařízeno směnné vyučování. Střídavě se vyučovalo od 20. listopadu do 20. prosince. Od 21. prosince 1944 do 7. dubna 1945 se pro nedostatek paliva vůbec nevyučovalo. Dne 7. dubna bylo nařízeno vyklidit celou školu pro německé uprchlíky. Vyučovalo se střídavě polodenně v Baráčku, v Horním Bousově a jinde. Od 7. května nebylo vyučováno vůbec pro celostátní povstání proti okupantům. Pravidelné vyučování bylo zahájeno aţ 16. května ve vyzdobeném sále hostince Baráčku s náleţitým proslovem správce obecné školy J. Kaluhy. Německým uprchlíkům se nesmělo říkat a psát Flüchtling, nýbrţ Rückwarderer 66

BRK 2015

z Uher. Jmenovali se Südostlager Nieder Bausow. Obsadili obě budovy školní, bylo jich okolo 600 a měli jsme s nimi velkou svízel. Bylo tam spoustu dětí, mnoho jich umíralo infekčními chorobami a stále se měnili. Koncem února 1945 byl stabilní tábor ve škole změněn na průběţný. Osazenstvo se denně měnilo.

„Národní hosté“ v Bousově na náměstí, jaro 1945.

Na náměstí i v přilehlých ulicích denně přenocovalo sto vozů s plachtami, lidé přenocovali ve škole a ráno zase odjeli. Odpoledne přijeli další. Koukali nevlídně, někdy i zlostně a uţ i ţebrali. Zřejmě jiţ sami tušili špatné konce. Z amplionu na náměstí jim nějaký trouba ze školy pouštěl vítězné zprávy německých vojsk jakoby nic, hudba z desek řvala do noci. My jsme se utěšovali, ţe to jiţ dlouho nebude trvat.

Zajatci a jejich podporování, partyzáni: Vedle transportů německých utečenců začaly se trousit koncem února a začátkem března 1945 po státní silnici jičínské dlouhé řady zajatců ruských, britských, francouzských a dokonce i slovenských. Němci je přemisťovali z ohroţených míst jinam. Byli v bídném stavu, špatně obutí, vyhublí a hladoví. Občané dolnobousovští ze všech sil podporovali zajatce potravinami, i ze vzdálených obcí vozili chléb, vařili nesmírné mnoţství polévky, pekli placky a buchty. Dozorčí orgány německé trpěly sice po většině blahovolně tyto velezrádné projevy v podpoře zajatců, avšak 67

Český kotel – květen 1945

některé zase projevily pravý opak. Tak bylo několik zajatců zastřeleno (v Ošťovicích u Rejmanů, v Nepřívěci atd.). V Horním Bousově, Oseku, Ošťovicích bylo denně ubytováno mnoho set zajatců, mnozí z nich utekli a připojili se pak k partyzánským skupinám, které zejména pod vedením ruských a snad i britských důstojníků v kosteckých lesích, pod Muţským a na Vyskři působily. Lesy našeho obvodu se stále více naplňovaly uprchlými zajatci. Velká část zajatců ruských byla ukryta v lesích u Dobšína, Svobodína, ve spařeneckém i křiţáneckém lese.

Věřilo se, ţe budou partyzánům shazovány zbraně. Všichni tito odváţlivci byli dlouho tajně ţiveni našimi lidmi, hlavně z vesnic. Kaţdou noc nosili jim odváţlivci do lesů potravu, sebrané šatstvo i léky a obvazy. Všechno se dělo naprosto spontánně, bez výzvy a organizace.

Nikdo uţ nedbal německých hrozeb a gestapo si uţ netroufalo tolik co dřív. Byly sice podniknuty ještě pokusy Němců tyto skupiny pochytat, ale naprosto oddané naše četnictvo a pohotovost mládeţe dovedly včas upozornit pronásledované a ti se včas podle potřeby rozptýlili a ukryli v podivuhodných skrýších. Přes Dolní Bousov transporty zajatců většinou nešly. Jediný větší transport amerických zajatců, poměrně slušně oděných, šel okolo cukrovaru k Hornímu Bousovu. Přes surový odpor dozorců bylo i jim podáno jídlo.

Stavění zábran: Počátkem roku 1945 dali u nás v Dolním Bousově Němci rozkaz kácet nejsilnější stromy v lese a stavět z nich zábrany na silnicích. V našich ulicích byly postaveny tři a u továrny jedna.

Obchody a dílny byly uzavřeny a zdejší lid byl přinucen bezplatně pracovat na zábranách po celý týden i v neděli. Například 16. března poţádala německá organizace Todt místní správní komisi, aby ve zdejší obci vyhlásila pracovní povinnost občanstva pro zákopové práce a kácení stromů v lese. Od 19. 3. do 7. 4. se těchto prací zúčastnilo 180 lidí z Bousova.

Revoluční národní výbor: Ve čtvrtek dne 3. května 1945 sešla se u nás v Dolním Bousově první přípravná schůze Revolučního národního výboru (RNV) na podnět pověřence M. Kunsta a zajistila si spolupráci několika spolehlivých lidí. Prozatím to byli MUDr. Fr. Vaněk, V. Neureiter, F. Podzimek a M. Kunst. Byli sice anonymními přípisy revolučních organizací vyzváni i ing. Horáček a řed. J. Macoun, ale ti po dohodě s námi nových výborů neutvořili, abychom zbytečně netříštili sil a slíbili spolupráci s námi. Byl to úspěch, ţe jsme hned od 68

BRK 2015

počátku zachovali jednotu a neutvořili výbory dva nebo tři, jak tomu bylo třeba v jiných městech. Pří zakládání výboru bylo uvaţováno, aby výbor byl sloţen z muţů pokrokových a ničím nezatíţených.

Události se řítily vpřed. Na zprávy, které docházely z některých měst o revolučním dění, reagovalo naše občanstvo tím, ţe jsme jiţ 3. května zamazávali německé nápisy na firmách. Šlo to velmi rychle, mnohé nápisy byly totiţ pouze zakryty dvojjazyčnými tabulemi. Narychlo byly šity vlajky a prapory. Týţ den večer se sešel RNV. Porada se týkala hlavně převzetí vojenského skladiště v cukrovaru po dobrém. Výbor zasedal v bytě M. Kunsta. Z příkazu pověřence ONV byl RNV rozšířen o dalších pět členů. Byli to Boh. Linková, Fr. Linka, Fr. Matoušek, Ant. Němec, Jos. Macoun.

Dne 5. května ve 13 hodin přednesl předseda RNV Dr. Vaněk projev k občanstvu, aby zachovalo klid a řídilo se směrnicemi a příkazy RNV. Ještě téhoţ dne se sešel RNV k řádné schůzi, ve které ustanovil Dr. Fr. Vaňka vojenským velitelem města. Ihned pak bylo zřízeno posádkové velitelství. Zástupcem velitele byl jmenován V. Čep. Funkce RNV byly rozděleny takto: Předseda a velitel města Dr. Fr. Vaněk, zástupce velitele ppor. Čep, místopředseda V. Neureiter, vedení kanceláře M. Kunst a Fr. Matoušek, hospodářské záleţitosti Fr. Řezáč, pověřenec pro obec Ant. Němec, kontrolor zajištěných objektů Jos. Macoun a Jos. Ţlůva. Tento RNV měl své sídlo v kanceláři filiálky Okresní záloţny hospodářské v Dolním Bousově.

Dne 8. května se usnáší RNV na zajištění osob, kterým hrozilo nebezpečí ze strany občanstva. Většina zajištěných byla fašisticky organizována, popř. byla členy Vlajky. Na některých domech se totiţ objevily nakreslené šibenice.

69

Český kotel – květen 1945

ÚČASTNÍCI REVOLUČNÍHO HNUTÍ A OBĚTI KVĚTNOVÝCH DNŮ K výročí konce II. světové války chceme přispět vzpomínkou na ty, kteří se aktivně účastnili revolučního hnutí a zejména na ty, kteří poloţili ţivot za naši vlast.

Jiţ v roce 1938, při záboru pohraničí fašistickým Německem, jsme mohli poznat první křivdy páchané na našem národu. České obyvatelstvo bylo donuceno opustit rodné pohraničí. K nám do Dolního Bousova se přistěhovaly rodiny výpravčího Broţe, učitele Němce, důstojníka Volfa, ţelezničáře Krejčího, stráţmistra Nyče. Hledaly přístřeší u svých známých a příbuzných.

Vzpomínáme na naše ţidovské spoluobčany odvlečené do koncentračních táborů: Pick Adolf, Picková Marie, Šreier Hügo, Šreierová Růţena, Schreieber Otto, Schreieberová Ella, Schreieber Kurt, Schreieber Egon, Kohnová Hermína.

Vzpomínáme na ty, kteří se se zlem a násilím nesmířili, chtěli mu zabránit a přinesli oběť nejvyšší: Doškář Josef, Chlíbek František, Exner Václav, Janda Václav, Folprecht Václav, Janda Vlastimil.

Všichni zemřeli v koncentračních táborech.

Následující občané přišli o ţivot následkem utrpení ve vězení, koncentrácích, nebo při totálním nasazení: Ţlůva František, Kocvera Josef, Smetana Jaroslav, prof. Kverek Josef, Doškář Eda, Valeš Miroslav.

Hrůzu koncentráků přeţili: Rejman František, Merkl Václav, Faltys Antonín, Kozák Josef, Svoboda Václav, Svoboda Josef, Aust Václav, Aust Josef.

V závěru války, v květnové revoluci, poloţili své ţivoty: 7. 5. v Ledcích: Chalupa Emil, Anděl Václav; zraněni byli: Hlaváček Antonín, Marek Miroslav.

8. 5. u Pyrámu: Hrádek František, Král Václav, Mařák Josef, Smolík Jaroslav, Ţďánský Bohumil, Šeben Vojtěch, Rejsek Vratislav, Förster Josef, Pelc Jaroslav, Bödö Imrych.

Později v Horním Bousově zastřelen Tůma Alois, Ságl František.

9. 5. u Spařenec: Smetana Karel; Petr Paršin, Jaškov, Michajlovič – Rusové; zraněni byli: Stránský František, Holý Jaroslav.

70

BRK 2015

9. 5. byli projíţdějícími Němci ve svém domě ubiti manţelé Antonín a Marie Tejklovi.

Obsazování skladů v bývalém cukrovaru, bojů u Ledec, Pyrámu a Spařenec se zúčastnili tito občané: MUDr. Vaněk, MUDr. Vlček, Volf, Daníček, Čep Václav, Fořt, Čertík, Macoun Josef, Šourek František, Elis Richard, Rejman Josef, Vavřich Stanislav, Kocvera Vladimír, Zumr Václav, Najman (Spařence), Kopecký Josef, Ţďánský Karel, Mertlík Jaroslav, Ritter Jaroslav, Ritter Bořek, Ottomanský Jiří, Hlaváček Oleg, Dudek Josef, Kverek Ladislav, Tomsa Václav, Smetana Václav, Hloţek, Jakubec Václav, Hurský Josef (Spařence), Vynikal Josef, Kopecký František.

Stráţní sluţbu vykonávali: Semecký, Broula, Oudrnický Bohumil, Folprecht Jan, Aust Jaroslav, Mazánek, Ječný František, Svoboda Karel, Janoušek Ota, Doškář Adolf, Holý Oldřich, Charvát Jan, Folprecht Jaroslav, Svoboda Jaroslav, Šolc Jaroslav, Slavík.

Pohřeb padlých – před dolnobousovským hřbitovem 11. května.

V této kapitole jsou uvedena jména občanů, kteří v revoluci působili.

Jména jsou vypsána z dostupných zápisů, které o revoluci hovoří, a seznam samozřejmě nemusí být úplný. Pokud můţete toto vzpomínání upřesnit a seznamy účastníků doplnit, podejte nejlépe písemnou zprávu do městské knihovny.

71

Český kotel – květen 1945

72

1895

BRK 2015

73

Český kotel – květen 1945

74

BRK 2015

75

Český kotel – květen 1945

76

Mauthausenu

BRK 2015

Všechna fota a texty na stranách 72-77 pochází ze soukromé sbírky Jaroslava Bernarta.

77

Český kotel – květen 1945

KVĚTNOVÉ POVSTÁNÍ V

OKOLNÍCH OBCÍCH

Květnové povstání českého lidu bylo ozbrojené povstání lidu proti německým okupantům během druhé světové války na území Česka, které proběhlo začátkem května 1945. Účastnilo se ho aktivně asi 130 000 osob plus 14 000 partyzánů (část z nich však byla ruské, ukrajinské a běloruské národnosti).

Od roku 1944 velel armádě Střed, která se pohybovala na úzení naší republiky Ferdinand Schörner. V závěru 2. sv. války soustředil silné vojenské formace v českých zemích a přesunul svůj štáb do Velichovek.

V souvislosti s pokusy nacistického vedení o uzavření separátní kapitulace před západními mocnostmi se snaţil co nejdéle čelit postupu Sovětské armády do Čech a posléze převést většinu svých vojsk do amerického zajetí. Jeho plány zkříţilo vypuknutí Květnového povstání českého lidu.

Povstalci v Praze i na celém území Čech a Moravy se zmocňovali zbraní, obsazovali pošty, ţeleznice a důleţité silniční křiţovatky.

K odbojovým a partyzánským skupinám se přidávaly tisíce povstalců z řad českého obyvatelstva, bývalí vojáci, četnictvo. Povstalci znemoţňovali plynulé zásobování fronty i organizovaný ústup wehrmachtu.

Povstání dostalo na některých místech tvrdý protiúder – německá vojska začala obsazovat důleţité komunikace, ulice, křiţovatky, nádraţí a pošty, byl vyhlašován výjimečný stav, okupanti zajímali a vraţdili rukojmí, aby zastrašili české obyvatelstvo. Přesto se povstalcům podařilo na sebe vázat značnou sílu německých vojsk, která nemohla být pouţita na potlačení povstání v Praze. Byly zbudovávány zátarasy a vyhazovány mosty, aby byl Wehrmachtu a jednotkám Waffen SS co nejvíce ztíţen ústup.

Odpor obyvatelstva pokračoval i po podpisu bezpodmínečné kapitulace 8. května 1945 Německem, kdy bylo snahou německých jednotek vzdát se americké armádě, protoţe ze sovětského zajetí panovaly značné obavy. Na českém a moravském venkově zahynulo přibliţně 8 tisíc občanů (nepočítaje Prahu), přičemţ v počtu obětí jsou zahrnuti jak lidé, kteří bojovali proti okupantům, tak i nacisty povraţděné civilní osoby.

Dále jsou popsány způsoby vzpoury a boje civilistů v obcích z blízkého okolí Dolního Bousova.

78

Směr ústupu německé armády v květnu 1945 s vyznačením nucené objížďky přes Markvartice a D. Bousov díky demolici mostu na silnici před Sobotkou.

BRK 2015

79

Český kotel – květen 1945

NOVÁ PAKA – PECKA Dnem 4. května byl odvolán pokus o povstání v Nové Pace, neboť jí odpoledne obsadila silná německá jednotka v počtu asi 300 vojáků s tanky a obrněnými vozidly. Po uklidnění situace byli Němci poţádáni o sloţení zbraní s moţností volného odchodu, coţ odmítli s tím, ţe musí vyrozumět nadřízené velitelství, ale odvolali prozatím hlídky z města.

Následně 7. května v ranních hodinách opustili město směrem na Jičín.

Od 7. května se začaly po všech komunikacích v širokém okolí vedoucích ze Slezska stahovat z fronty různé německé jednotky podléhající 17. armádě. Měly v sestavě mnoho obrněných vozidel všeho druhu, stíhače tanků Jägdpanzer 38(t), Hetzer a Marder III, kolopásové obrněné transportéry, obrněná kolová auta, mnoho různých tipů nákladních a osobních automobilů a autobusů. Například 8. května byla z pozorovatelny na hradu Pecka u Nové Paky povstalci hlášena kolona německých nákladních a osobních vozidel, jak se blíţí ze směru Horky – Pecka. U hřbitova, kde byl zátaras z klád, byla kolona povstalci zastavena a poţádána o kapitulaci s tím, ţe dále jsou partyzánské jednotky a za Němci se blíţí Rudá armáda, coţ nebyla pravda.

Tato taktika povstalců byla většinou pouţívána k zastrašení Němců, aby je dezinformovali o situaci a donutili vzdát se bez ozbrojeného střetu. Jednalo se podle dobových fotografií, které jsou ve Státním okresním archivu města Jičína, prokazatelně o část 100. JägerDivision18 (100. lehké horské pěší divize) s velitelem generálmajorem Otto Schury. Tato byla roztroušena od hranic a její části kapitulovaly před povstalci v různých městech po cestě např. v Náchodě a Hronově.

Následně byla opět hlídkou z Pecky hlášena další obrněná kolona s tanky (mohlo se jednat o Mardery III, které pak byly soustředěny na seřadišti německé techniky v Nové Pace) ve směru Vidonice-Pecka.

Tato jednotka byla téţ zastavena a poţádána o kapitulaci, mohlo se jednat o část 31. SS divize, neboť údajně byl mezi veliteli Brigade18

Zajímavostí je, ţe většina vojáků této jednotky byla jiţ oblečena v německé maskovací uniformě posledního tipu, tak zvané Lieber-muster M45. Tento vzor vyvinul profesor Schick, jako předtím spousty dalších maskovacích vzorů pro německou armádu a Waffen SS v období 2. světové války. Pro představu je to přibliţně vzor maskovací uniformy, který pouţívá dnes švýcarská armáda.

80

BRK 2015

fuhrer SS Gustav Lombard a další vysoký důstojník Lutsche. Jednotka byla odzbrojena na náměstí v Pecce. Taktéţ další její části kapitulovaly a byly odzbrojeny na trase Náchod - Česká Skalice - Hradec Králové.

Generálmajor Otto Schury nositel Rytířského kříţe s dubovými ratolestmi a velitel 100. Jäger-Division (100. lehké horské pěší divize). Vpravo značení techniky této divize, jejíţ části kapitulovaly v okolí Nové Paky 8. května.

Shromaţdiště kořistní techniky 100. Jäger-Division (Marder III Ausf.H Sd.Kfz. 138, PaK 40 7,5 cm a lehké horské dělo LelG 18 7,5 cm) na bývalém sokolském cvičišti (nynější park pod zastávkou ČD Nová Paka město a sportovní hřiště. SokA Jičín, fond Soudobá dokumentace okresu Jičín.

81

Český kotel – květen 1945

Fotografie zachycuje ukořistěnou techniku 100. Jäger-Division – Marder III Ausf.H Sd.Kfz. 138 v Nové Pace na bývalém sokolském cvičišti (nynější park pod zastávkou ČD).

Nová Paka – fotografie zachycuje ukořistěnou techniku 100. Jäger-Division Marder III Ausf.H Sd.Kfz. 138 na bývalém sokolském cvičišti (nynější park pod zastávkou ČD). Obě fota SokA Jičín, fond Soudobá dokumentace okresu Jičín sign. VI/1a/1031, Nová Paka válečná kořist 1945.

82

BRK 2015

JIČÍN V Jičíně k ţádným střetům s Němci nedošlo. Na základě toho, ţe se zde nacházela sluţebna gestapa a silná posádka SS vyzbrojená několika obrněnými vozidly, čtyřkolovými obrněnými auty SdKfz 222 (vyzbrojeny MG42 a rychlopalným kanónem ráţe 20 mm), s nimiţ vyjíţděla na průzkum a hlídkování do širokého okolí aţ do Rovenska pod Troskami nebo Lomnice nad Popelkou, bylo revolučním výborem rozhodnuto nezasahovat.

Německé obrněné auto hlídkuje v Jičíně na Ţiţkově náměstí, jedná se o Sd.Kfz 222.

Koncem ledna byly zřízeny v Jičíně lazarety německého vojska.

Reálka, učitelský ústav a obecná škola na Novém Městě byly vyklizeny a hned zřizovány na lazarety. Lazaret byl zřízen i v místnostech německé školy v kasárnách V lípách, která se i s internátem přestě83

Český kotel – květen 1945

hovala do budovy bývalého sirotčince. V krátké době byly lazarety přeplněny a 25. dubna byl zřízen lazaret i v budovách obecné a měšťanské školy. Od 26. dubna byli dopravováni ranění i letadly, která několikráte přistála na polích mezi Šibeňákem a lipovým stromořadím.

Na jičínské nádraţí přijíţděly plné vlaky raněných, kteří byli pak sanitními auty dopravováni do lazaretů.

Německé obrněné průzkumné auto Sd.Kfz 222 výzbroj 1x kanón 2 cm a MG42. Úmrtnost v lazaretech byla velmi značná a některý den, zejména kdyţ zde byli uprchlíci, bylo pohřbeno i 20 německých příslušníků. Jiţ dříve byl na hřbitově nedostatek místa a dávno se jednalo o rozšíření hřbitova. Nyní se situace stala kritickou a bylo třeba bezodkladného řešení. Okresní hejtman sám proto předvolal majitele pozemku, o nějţ měl být hřbitov rozšířen, k okamţitému jednání s tím, ţe nedojde-li k dohodě, bude ihned zahájeno vyvlastňovací řízení. Na štěstí došlo k dohodě s majiteli, kteří postoupili obci směnou pozemek č.k. 622 za jiný obecní pozemek, a ještě před tím, neţ trhová smlouva mohla být vyhotovena, bylo na tomto pozemku pohřbíváno. Hrobníci nestačili na kopání hrobů a byla velká obtíţ získat osoby na tuto práci. Úřad práce 84

BRK 2015

sice přidělil pomocníky na tuto práci, ale vţdy na přechodnou dobu.

Nakonec byla zařízena věc tak, ţe při kopání hrobů pomáhali němečtí uprchlíci. Celkem bylo na jičínském hřbitově pohřbeno přes 200 německých vojáků zemřelých zde v lazaretech.

V kronice je pak tento údaj zpřesněn, ale jeho vypovídací hodnotu zpochybňuje slůvko asi. Kronika Jičína na straně 49 uvádí: „Daleko větší byla úmrtnost mezi německými uprchlíky, kteří procházeli Jičínem a zde se jen dočasně zdrţovali, a mezi nemocnými z vojenských lazaretů. Od počátku roku asi do 12. května bylo na jičínském hřbitově pohřbeno asi 216 německých vojáků, zemřelých v jičínských lazaretech a 121 německých uprchlíků a jiných civilistů.“

Jednotky 100. Jäger-Division ustupující přes Jičín – Kollárova ulice mezi 6. a 9. květnem, automobil Fiat 626 se 2 protitankovými kanóny PaK 40 7,5 cm.

Zajímavé jsou i údaje o transportu raněných z lazaretů, kteří měli podle původního vyjádření velitele německé posádky zůstat na místě i po kapitulaci. Podle nezaručené zprávy, tak to uvádí kronika, bylo v jičínských lazaretech 5. května asi 800 raněných. Ti byli všichni evakuováni aţ na jednoho Ukrajince, který byl později převezen do nemocnice. Současně s raněnými opustila v noci z 8. na 9. května Jičín i německá posádka a jičínské německé obyvatelstvo.

85

Český kotel – květen 1945

Jednotky 100. Jäger-Division ustupující na Mladou Boleslav přes Jičín – Kollárova ulice mezi 6. a 9. květnem 1945.

OSTRUŢNO U JIČÍNA 9. května 1945 byla středa a od rána pršelo. Na základě výzvy praţského rozhlasu, brzy ráno, asi v 5.45 hodin ve Vokšicích došlo k organizování občanů z okolních vesnic. Připravovalo se přepadení vojenských kasáren v Jičíně.

Bylo to velmi neuváţené a zbrklé, protoţe výzbroj občanů byla ponejvíce obyčejná lovecká puška, několik granátů a asi 3-5 pancéřových pěstí, se kterými nikdo neuměl zacházet. K přepadení kasáren nakonec nedošlo. Současně totiţ v tu dobu přijíţděla od Ostruţna přes Hlásnou Lhotu kolona německých tanků Jägdpanzer Hetzer 38(t).

Mrtví v Ostruţně u Jičína Jan Hus ze Křeliny č.p. 24, Jan Havelka a Miroslav Mádle, oba z Bukvice. Obecní kronika Ostruţno.

86

BRK 2015

Všichni lidé se rozprchli a vstříc těmto tankům se neuváţeně vydali tři chlapci, Jan Hus ze Křeliny č.p. 24, Jan Havelka a Miroslav Mádle, oba z Bukvice. Vyzbrojeni pouze pistolemi, granáty a pancéřovou pěstí se rozhodli zastavit a odzbrojit kolonu. Pochopitelně svůj úmysl nestačili dokončit, naopak došlo k jiné předpokládané situaci. Němečtí vojáci, kdyţ viděli jejich nedokonalou výzbroj, je doslova rozstříleli palbou z kulometů. Kolona německých tanků pokračovala dál v cestě do Vokšic, kde od tamějších občanů pod hrozbou zastřelení zjistili, co se tam připravovalo. Jelikoţ se však ostatní občané včas rozprchli, nedošlo k ţádnému dalšímu masakru.

HŘMENÍN U MARKVARTIC Další střety s německými tanky byly hlášeny 8. května v dopoledních hodinách v Hřmeníně, kde bylo nahlášeno okolo 11. hodiny, ţe se od Rakova blíţí 2 německé tanky a dvě auta s asi 60 vojáky. Hlídka ač byla varována, aby je nechala projet, zahájila palbu. Němci vjeli na křiţovatku s jedním tankem a oběma vozy, nedaleko ukrytý Karel Vacek je chtěl zneškodnit pancéřovými pěstmi, ale střely dopadly před vozy. Druhý tank zahájil ihned palbu a za střelby dojel na vzdálenost 60 m od školy a z děla vystřelil dvě rány do školní budovy, která byla těţce poškozena. Střelbou byla zabita Antonie Horynová a zraněna Marie Vejnárková, z hlídky padli dělník Ladislav Lahuda (nar. 1896), autodopravce Miroslav Mulec (nar. 1911) a kovářský dělník Bedřich Kavan. Poté Němci obsadili vesnici. Kdyţ přijel velitel Libáně por. Stanislav Novotný, byl zatčen a musel jet se svým automobilem před Němci na Jičín, aby na ně nebyla zahájena palba, večer byl propuštěn.

87

Český kotel – květen 1945

STŘETY S NĚMECKOU OBRNĚNOU TECHNIKOU Ve vzpomínkách pamětníků na květnové události se stále opakují zmínky o tancích a obrněné technice Němců, jak v Jičíně, Ostruţně u Jičína i v Turnově. Tou dobou byla od 5. května 1945 dislokována ve výcvikovém prostoru Milovice silná německá jednotka, Schwere Panzer Abteilung 507 odvelená sem z bojů na západní frontě na zotavenou a vyzbrojení novou technikou.

Existuje i zmínka o tom, ţe se zde montovaly pro Němce obrněné vlakové soupravy a prováděla konečná montáţ tanků české výroby Jägdpanzer 38 Hetzer (výzbroj kanón ráţe 75 mm a 1 kulomet MG42), takţe se těmito tanky měl tento pluk vyzbrojit. Měl zatím ale pouze 3 kusy.

Pro vysvětlenou o této obrněné technice: zrovna tou dobou mezi 7. a 9. květnem 1945 se pohybovaly v širokém okolí ustupující kolony 20.

SS Estonské 1. Grenadier-Division i zbytky 17. tankové divize Wehrmachtu (která byla údajně rozprášena ve druhé půli dubna na Moravě u Olomouce). Na přiloţených snímcích z muzeí a archivů jsou zachycena obrněná vozidla s jejím označením například SdKfz 10 s flakem 20 mm v Hořicích, LT-38 v Nymburce a StuH 42 u památníku v Poděbradech.

Další velice pěkné fotografie s těţkou německou technikou jsou z Osečku u Poděbrad – PzKpfw IV, Hetzer 38(t) a SdKfz 138 Grille a z Nové Paky – Mardery III, takţe podle doloţených fotografií se v květnu 1945 pohybovaly v okolí Českého ráje, na Mladoboleslavsku, Turnovsku a Nymbursku i silné německé pancéřové skupiny. Na překladovém nádraţí v Mělníce byly tou dobou zablokovány plně naloţené vlaky s německou tankovou a další obrněnou technikou (PzKpfw IV a V, Panther, StuG III a SdKfz 251) elitního výsadkového tankového sboru „Hermann Göring“. Na přelomu dubna a května 1945 se jednotky tohoto sboru nacházely u Dráţďan, odkud se při všeobecném ústupu snaţily přes Krušnohoří uniknout k demarkační čáře.

Velkou část techniky přitom zanechaly v okolí Teplic - Šanova. Dalšímu bojovému nasazení i v průběhu povstání na našem území pravděpodobně zabránil jiţ zmiňovaný nedostatek pohonných hmot. Německá vojenská a obrněná technika, která je všude v této lokalitě uváděna 88

BRK 2015

českými povstalci jako ukořistěná, byla většinou spíše ponechána ustupujícími Němci na místě. Často byla poškozena po technické stránce tak, ţe nebyla schopna pokračovat v cestě, nebo většinou bez paliva a munice, kterou Němci sami poškodili a ničili, aby nebyla schopna dalšího pouţití.

LIBUŇ 3. května 1945 vyvěsila celá vesnice československé vlajky. V sobotu 5. května byl na zdejším náměstí odzbrojen německý major z Jičína a vojín, který ho doprovázel, oba byli dopraveni do Rovenska, které leţelo mimo hlavní silnice, jejich auto bylo zapáleno. V neděli 6. května ráno odzbrojili četníci čtyři Němce. K poledni zajali partyzáni dva esesáky, kteří zde projíţděli na motocyklech. Kdyţ přišla po 15. hodině zpráva, ţe od Hořic přijíţdí tanková kolona opilých německých vojáků, byli partyzáni staţeni a rozhodnuto nechat kolonu obcí projet. V tom přijela na nákladním a osobním autě neznámá skupina partyzánů a obsadila ţelezniční podjezd. Zahájili palbu proti čelu kolony. Záhy přijela celá kolona, asi 80 vozidel, z toho 40 pancéřových vozidel včetně tanků19. Vojáci začali ostřelovat obec, to trvalo asi půl hodiny, pak Němci utvořili rojnici a počali útočit a partyzáni začali utíkat z města pryč. Ve střešním vikýři byl zabit ruský partyzán, v domě, kde byla pošta, byl zastřelen výpravčí ČSD Jindřich Pilař, usmrcen byl téţ kovář Václav Bureš, kdyţ jako hasič šel k poţáru. Zcela shořel jeden dům a tři stodoly.

zde zmiňovanými tanky mohou být myšleny bezvěţové stíhače tanků Jägdpanzer 38 Hetzer a Marder III 19

89

Hřmenín

Ostružno

Český kotel – květen 1945

90

BRK 2015

ROVENSKO POD TROSKAMI (Vzpomínky stále ţijícího pamětníka, který pochází z Rovenska pod Troskami p. Bacovského (nyní ţije v Obrubech). V té době mu bylo 17 let a byl svědkem květnového povstání v Rovensku.)

Fronta se blíţila a Němci se chtěli stále bránit. Někdy z jara byly organizovány akce pracovní povinnosti, kdy jsme byli odvedeni do lesa pod Troskami a tam jsme na pokyn německého starého vojáka, snad vyslouţilce, poráţeli vybrané stromy. Ty se oklestily a vozily do Rovenska, kde se z nich na více místech ve městě stavěly zátarasy, byly postaveny v Čechově ulici těsně nad domem pana Broţka, v Komenského ulici těsně pod domem pana Frýby a třetí zátaras byl v Tyršově ulici před domem pana Riegra. V čase nebezpečí se mohutné kmeny stromů měly zafixovat do zde připravených kapes zbudovaných po obou stranách silnice a tak znemoţnit průjezd ulicemi.

Na Troskách měli Němci umístěnou hlásnou radiostanici. Květnové dny v Rovensku byly plné bojového nadšení, po ulicích plno lidí, vyprávělo se o úspěších partyzánů, o ukořistěných dělech a autech i o hrůzách války. V Rovensku se dnem ozbrojeného povstání ve městě stal 5. květen - sobota. Rozkaz k zahájení akce byl předem přesně smluven, a to na současné zvonění všech zvonů ve městě, ve skutečnosti pak daly signál k povstání také poplašné sirény. Jako místo moţného odporu, ba moţno říci jistého odporu, byla zvolena továrna Junkers (továrna Sochora), kde bylo počítáno s 200 aţ 350 muţi Werksolmitzu a Volkssturmu – německými zaměstnanci a továrna Löwenbachova, střeţená oddílem SS a 60 italskými vojáky (vyráběly se zde a opravovaly radiové přístroje). Po vypuknutí povstání se ale Italové přidali k povstalcům a přispěli k záchraně objektu před zničením SS-many. Dále bylo v bývalé Národní bance asi 35 členů německého četnického pohotovostního oddílu a 40 HitlerJugend učňů firmy Junkers ve škole II. obvodu a 30 ubytovaných na sokolském cvičišti. S větším odporem personálu vojenské tiskárny na nádraţí, ani odporem Volkssturmu nebo stráţí v lazaretu se nepočítalo. Při bojovém střetu u Libuně 6. května po 15. hodině byli zajatí němečtí vojáci pod pohrůţkou zastřelení nuceni střílet z pancéřových pěstí na německou kolonu, protoţe z místních povstalců ani partyzánů to nikdo neuměl.

91

Český kotel – květen 1945

Za nimi pak stáli povstalci s nabitými zbraněmi, připraveni kaţdého okamţitě zastřelit, kdyby neuposlechl.

Dopoledne 10. května prochází městem dlouhé kolony německých odzbrojených vojáků i civilistů. Kolem 15.30 přijíţdí do Rovenska první auta Rudé armády, všude ve městě je velký shon, na náměstí se začíná konečně slavit osvobození. Poté je ruskou armádou do Rovenska přiváţena odzbrojená jednotka SS. Na korbě prvního náklaďáku stojí SS-mani s rukama nad hlavou. Za nimi jede náklaďák ruské armády s kulometem na střeše a tím na Němce míří. Tento pomalý průjezd náměstím plným slavících a jásajících lidí je pamětníky povaţován při nejlepším za nerozváţnost, stačilo by, kdyby Němci začali hromadně vyskakovat z vozidla a utíkat.

Pokud by po nich začali Rusové střílet, a to je velice pravděpodobné, padlo by mnoho našich lidí, naštěstí se je podařilo bez incidentu odvézt aţ do školy. Současně, nebo téměř současně s jejich přivezením ke škole, probíhalo naproti škole „odbavování“ jedné zajatecké kolony.

Z velké části se jednalo o vojáky wehrmachtu, byly mezi nimi však i ţeny a děti. S rukama nad hlavou stáli ve trojřadu na silnici podél chodníku naproti škole. Zavazadla byla naházena u druhého chodníku u školy, obsah kapes vysypán na silnici před nimi, v šachu je drţelo 1015 povstalců.

Pamětník říká: „Dodnes si pamatuji, jak jsem šel kolem, asi uprostřed kolony stál starší německý voják a stále se modlil. To je jeden z okamţiků, který se mi nadosmrti vryl do paměti.“ Ale vraťme se k zajatým SS, před chvílí přivezeným do školy. Podle jiného pamětníka stáli na chodbě školy s rukama nad hlavou opřenýma o zeď, za nimi naše hlídky. „Já si myslím,“ říká jiný pamětník, „ţe ti, co je hlídali, měli větší strach, neţ ti esesmani. To byli vysocí, urostlí a cvičení chlapi. Za kaţdým z nich stál někdo s puškou. Někteří z hlídajících však ani neměli náboje, některé pušky ani nebyly schopné vystřelit.

Z této chodby byli údajně voděni do jedné třídy, ve které seděl, pouţiji přehnané slovo, ruský vojenský soud. Ten prý nad kaţdým z nich vynesl rozsudek smrti a pak je po jednom vyváděli za školu k popravě.“ Kaţdého SS-mana zvlášť vedl jeden partyzán, za školou byli zajatci zastřeleni zezadu ranou do týla. Zajatci střeţení na chodbě školy slyšeli výstřely a samozřejmě věděli, co je čeká. Jeden z nich zřejmě 92

BRK 2015

usoudil, ţe zastřelení při útěku je úplně stejná smrt jako zastřelení ve stoje, a pokusil se o útěk. Zajatec vyběhl ze školy, utíkal do nedalekého průjezdu, poté zmizel v kuţelně v Lipách. Protoţe rychle proběhl mezi lidmi a partyzány, nemohl po něm začít nikdo střílet. Nejrychlejší z pronásledovatelů byl ruský komisař Ivan Karlovič Nelipovič. Do kuţelny vedly lítací dveře, za kterými se SS-man skrčil. Nelipovič věda, ţe Němec není ozbrojen, vtrhl dovnitř. Jak však vypověděl jeden z dalších pronásledovatelů, „v té rychlosti se Nelipovič za řemen od samopalu, opasek nebo kapsu zachytil o dveře. Němec přiskočil, otočil Nelipovičův vlastní samopal pod jeho bradu a stiskl spoušť.“ Okamţitě mrtvý a znetvořený komisař prý zůstal stát nebo viset za opasek či kapsu u dveří. To uţ přibíhají další partyzáni a uprchlík je na místě zastřelen. Zavládlo obrovské rozhořčení nad smrtí Nelipoviče. Nejdříve jsou za školou postříleni všichni zbývající SS-mani, poté se oči partyzánů obrací ke koloně zajatců naproti škole. Zaznívá rozkaz k postřílení.

Na vyprávění navazuje jeden z mnoha přihlíţejících, kteří před popravou a během ní stáli na chodníku poblíţ dnešního domu s pečovatelskou sluţbou. „Tak, jak stáli zajatci v trojřadu, byli od horní strany po třech odváděni za školu a tam stříleni. Jeden mladý zajatec, asi z páté nebo šesté trojice se však cestou k poli nad školou pokusil o útěk. Přeskočil plot nad dnešním Domem důchodců a chycen byl aţ ve třetí nebo čtvrté zahradě. Odsud byl odveden na pole za školu a zastřelen. Nato si partyzáni uvědomili, ţe kdyţ by se ty stovky lidí začaly rozprchávat, těţko by je chytili a zabili. A tak se rozhodli postřílet je na místě, bylo to u domu čp. 270 – pekařství Jaroslava Šíra.

Kdyţ ztichla střelba, leţela na silnici a chodníku hromada mrtvých, nebo zraněných vojáků, mezi nimi i civilové, ţeny a děti. Kdo se na výzvu Rusů ještě postavil, byl odveden za školu a zastřelen. Zranění byli dostřelováni na místě. Z celé kolony, pokud se někdo ještě z té hromady mrtvol nevyhrabal, přeţilo jen několik ţen. Jestli se dobře pamatuji, bylo jich sedm. Ty odváděly za školu jako poslední. První šla taková mladá, hezká ţena, mohlo jí být tak 20-23 let. Se vzpřímenou hlavou a naprosto lhostejně šla na jistou smrt. Asi v půli cesty je však Rusové zastavili a těchto 7 posledních ţen odvedli do školy mezi ostatní zajatce.“

93

Český kotel – květen 1945

Další pamětník doplňuje: „Já jsem v té době stál kousek pod Ondřejovým pekařstvím, pod čekárnou směrem k hřišti. Neviděl jsem tu kolonu v trojřadu, ale viděl jsem před pekařstvím stát hlouček zajatců, které tam drţeli Rusové s namířenými samopaly. V té skupince byli většinou civilové, ţeny a děti. Pak se to spustilo a byli postříleni. Kulky všude jen hvízdaly, jedna z nich také zabila toho partyzána Bojaričeva, co tam má pomník.“ Údajně večer a v noci se mrtvoly odklízely, ráno byly zahrabány na poli nad školou. Zakrvácená silnice a chodník se myly motorovou stříkačkou. Velitelé těchto partyzánských jednotek, kteří se na masakru podíleli, sdělili později svým nadřízeným, ţe několik Němců bylo zastřeleno, nejlépe při pokusu o útěk. Jestli jich bylo více nebo méně, nehraje tváří v tvář skutečnostem, co dělali Němci za války ţádnou roli, tak bylo uvedeno do protokolu.

Tento čin by pravděpodobně nebyl nikdy vyšetřován, kdyby Červený kříţ v roce 1948 nepátral prostřednictvím československých úřadů po pohřešovaných osobách. Ministerstvo obrany v této souvislosti oznámilo, ţe v Rovensku byli zastřeleni pouze váleční zajatci, mezi nimiţ byli příslušníci jednotek SS. Zároveň bylo sděleno, ţe exhumace mrtvol nepřichází v úvahu. Na počátku let padesátých korigovalo ministerstvo pod tlakem Červeného kříţe svou předchozí zprávu a konkretizovalo, ţe mezi zastřelenými byli i civilisté.

Ohledně průběhu masakru jsou dodnes pochybnosti. Podle některých českých očitých svědků měli partyzáni nahnat Němce do města, podle jiných se měli i obyvatelé města na vraţdění Němců podílet. Nejasná je i příčina, která k masakru vedla. V roce 1951 byla plánována exhumace těl, ale nakonec k ní nedošlo20. Podle výpovědí německých svědků Další pokus byl učiněn v roce 1992, kdy se z podnětu oznamovatele tímto případem zabývala i královéhradecká policie. Vyšetřování však bylo zastaveno a na pokyn justičních orgánů nebylo zahájeno trestní stíhání, neboť podle stanoviska Generální prokuratury ČR nešlo o válečný zločin, ale mnohonásobnou vraţdu, na níţ zákon stanoví promlčecí lhůtu 20 let.

Nešlo ale ani tak o zjištění a potrestání pachatelů, jako spíše o zjištění počtu a totoţnosti popravených a vyslechnutí svědků. Nepodařilo se zatím prosadit ani pietní označení místa. K registraci těchto hrobu a k umoţnění péče o ně jsme se zavázali v česko-německé smlouvě. Tak je zde ve dvou šachtách zahrabáno neznámo přesně kolik těl německých vojáků a civilistů, některé prameny uvádějí okolo 350, nesmyslně povraţděných po kapitulaci.

20

94

BRK 2015

došlo v oblasti Turnova vedle této masové exekuce i k dalším násilným činům, které stály ţivoty asi padesáti Němců. V samotném Turnově bylo údajně 24. června 1945 zastřeleno minimálně čtrnáct Němců.

Tolik prvních deset květnových dní roku 1945.

TURNOV Sobota 5. května Obchodníci a ţivnostníci začali jiţ časně ráno sundávati nebo zamazávati německé nápisy. Asi v 8.30 ráno odstraňoval p. Šulc, zřízenec spořitelny, německý nápis z budovy ústavu. Na jeho práci přihlíţela řada občanů. V té době přijel nákladním autem p. A. Rous, zelinář, s p. J. Dědkem a ihned začal odzbrojovat německou stráţ. Při odzbrojení pouţil jiný německý voják stojící v chodbě ruční granát, který před vchodem do spořitelny vybuchl a těţce zranil p. Bubeníka.

Druhý vojín pouţil střelné zbraně a zastřelil A. Rouse. Po chvilce ujali se někteří zde přítomní p. Bubeníka.

Jiní v rozrušení hledali nějaký úkryt. V síni budovy spořitelny hledal jej i p. J. Dědek, zde však byl těsně u dveří zastřelen velitelem stráţe.

Také tam vběhl Václav Fronk z Daliměřic, který se chtěl ukrýti v šatně telefonu a zde byl - ač bezbranný - nacistickým vojákem a bývalým přednostou poštovního úřadu Hollitzerem těţce postřelen. V nemocnici na druhý den zranění podlehl.

V době, kdy událost u spořitelny končila, začal boj u velikého mostu přes Jizeru. Skupina asi 25 lidí, podléhající ruskému partyzánu mjr. Urakovi, měla zde uzávěrové postavení. Z německých aut, která zde projíţděla s posádkou dvou tří muţů, bylo zabaveno několik zbraní.

Z města přišla zpráva o incidentu u spořitelny, od nádraţí pak hlášení, ţe odtud táhne oddíl SS na nákladním autu, vyzbrojen kulometem a automatickými zbraněmi.

Oddíl SS při vjezdu do města cestou zastřelil několik českých lidí.

Viadukt nad Modrou hvězdou byl obsazen partyzány, ostatní část byla v provazárně a v Modré hvězdě. K Němcům, kteří stáli pod viaduktem, se rozběhli dva odváţlivci z čety a domlouvali jim, aby se vzdali.

Ostatní z čety pak oběhli celý blok domů a rázem byli Němci obklíčeni a nic jim nezbývalo neţ sloţit zbraně.

95

Český kotel – květen 1945

Zatím byla německá uzávěra na nádraţí uvědomněna o situaci v městě, a tak začala střílet proti městu děly a pancéřovými pěstmi.

Pod tlakem silné německé čety, která z města táhla ku dráze, naši ustoupili do cihelny, kde začal urputný boj. Padlo zde několik Čechů a několik ruských partyzánů. Během bojů začaly se vyvěšovati po městě československé vlajky. O půl dvanácté střelba ustala a bylo vyhlášeno příměří do 6. hodiny večer, během něhoţ se vyjednávalo o odzbrojení německé posádky, která se stáhla do kasáren. Večer oddíl SS, který byl na nádraţí, opustil svůj vlak a byl po dohodě převezen autobusy na hraniční čáru k Jílovému. Týţ večer byli zajištěni první zrádci a kolaboranti a uvězněni u soudu. Spád událostí počátkem května, hlavně 5. května, rozhodl, aby se členové různých odbojových skupin, které na Turnovsku působily, sešli a ustavili Okresní národní výbor.

Stalo se tak v neděli 6. května v budově turnovské spořitelny.

Neděle 6. května Klid, který byl ve městě přes neděli, byl pouze povrchní, dopoledne pršelo, a kdyţ k poledni déšť ustal a začalo prosvítat slunce, začali se hlavně na náměstí před radnicí srocovat davy lidí. Byl zde zadrţen početný německý transport aut Červeného kříţe, poněvadţ bylo podezření, ţe převáţí zbraně, po prohlídce byl propuštěn. Ampliony na radnici hlásily zprávy z Prahy, která bojující zoufale volala stále spojence o pomoc, bylo téţ hlášeno, ţe americké tanky jsou jiţ v Plzni.

Kolem 4. hodiny odpolední promluvil z radnice místopředseda nově utvořeného okresního národního výboru Pavel Glos a major Zábrodský.

Vyjednávání s místní německou vojenskou posádkou nemělo výsledků.

Turnov měl kolem sebe zbudován v té době proti postupujícím Němcům tyto uzávěry: nad kasárnami trunovští povstalci vedení českými důstojníky, v Durychově, na Kamenci a Vrchůře ruský oddíl vedený kapitánem Kotovem. Oblast Hlavatice, Pelešany, Mašov a okolí rozdělené úseky střeţili povstalci pod vedením majora Cermana, výjezd z města k nádraţí a okolí velkého mostu střeţili tunovští pod velením kapitána Otcovského a majora Uraka, Daliměřice uzavíral se svými lidmi poručík Čapek.

Před 7. hodinou večer 5. května přišla do města spěšná zpráva, aby občanstvo opustilo ulice a náměstí, jelikoţ ozbrojené německé vojsko 96

BRK 2015

chce vypadnouti z kasáren. To se stalo za šera kolem 8. hod. večer.

Střelba započala na Výšince.

V té době se přibliţovala po státní silnici od Jičína pancéřová divize.

Tato silná, jiţ neukázněná vojenská jednotka zabavila u Sedmihorek auto s vínem, likéry a jídlem, které tyto věci vezlo do lazaretu v Sedmihorkách. Divize čítala 68 pancéřů a tanků, 130 nákladních aut a kolik set pěších.

Cestou od Hořic ztratila přes 150 vojáků, bitkou před Turnovem pak počet padlých se zvýšil na 170. Opilí vojáci na Kamenci zastřelili několik našich lidí. Pan Jaroslav Klofec jeden z turnovských bojovníků ve svých vzpomínkách vylíčil: „V neděli v pozdních odpoledních hodinách přišla na radnici telefonická zpráva, ţe se od Ktové blíţí silná německá mechanizovaná kolona, ihned bylo započato s organizací obrany města. Bylo započato s budováním palebných postavení, ve hřbitovní zdi směřující k Výšince bylo vybořeno pár cihel a otvory takto vzniklé slouţily jako střílny.

V lesíčku za střelnicí pod zdí hřbitova byly vyhloubeny střelecké okopy směřující k protitankovým zábranám u Flanderků, pod tarasem u domu p. Neumana byla umístěna strojní puška v rukou uniformovaného rotmistra-gáţisty. Nejsilnější obrana byla umístěna v Markově ulici za rohem domu čp. 8 p. Kulicha Na kopečku. Zde byl zasazen těţký kulomet chlazený vodou. Aby byl Němcům ztíţen postup, byly rychle zbudovány dvě protitankové zábrany, jedna byla na Výšince poblíţ domu Hozáka, další v zatáčce poblíţ Flanderkova obchodu s potravinami, a další dvě v dnešní ulici Jana Palacha (za války Habrmanově). K první přestřelce z lehkých zbraní s německou kolonou došlo ještě před Turnovem z lesa pod Valdštejnem a pod Hlavaticí.

Němci byli tímto značně rozezleni, pokračovali však v jízdě a stříleli na všechny strany. Tím padli za oběť nevinní civilisté na Kamenci: sl. M. Komárová, pí. Matyášová a manţelé Ţítkovi. Kolona zastavila aţ u prvního zátarasu u Hozáků a zde byla našimi napadena palbou z kulo-metu, aby ten byl umlčen, vystřelila po něm posádka jednoho tanku tři rány, ty kulomet minuly, ale silně poškodily střechy domů Tejnských a Stříbrných na Kopečku.

Při tom byl současně Němci kulometem odstřelován náš střelec u Neumanů, zasaţen však nebyl, ale dům byl poset mnoha zřetelnými 97

Český kotel – květen 1945

zásahy. Tehdy byli také obránci ze hřbitova o od střelnice přemístěni výš do Durychova, přibliţně za domy Vaníčkovy a Šilhánovy. Vzájemné odstřelování trvalo nepřetrţitě aţ do setmění, byli jsme najednou v ohni střel, ne však od německé kolony, ale ze střechy německého lazaretu umístěného v turnovském gymnáziu a k nim se přidali i Němci umístění v dívčí škole. Byli jsme doslova přibiti k zemi a najednou jsme zpozorovali, jak se ve směru k nám od Výšinky blíţí rojnice německých pěšáků v plné zbroji, zachránila nás od nejhoršího jen tma a dobrá znalost terénu. Pod rouškou tmy jsme se počali stahovat ze svých postavení a všichni jsme se chtěli ve zdraví dostat domů, střelba na chvíli utichla, ale ne na dlouho. Najednou tmu prudce prozářila série zápalných střel vypálených od Hozáků směrem k Vaníčkovu domu, zasaţeno a zapáleno bylo téţ nedaleké stavení Šilhánových.

Německé koloně se po opuštění našich postavení jiţ bez problémů podařilo dojet na náměstí, kde počali rabovat všechny obchody. Další jednotky započaly s urychleným nakládáním všech německých zraněných z turnovských lazaretů do autobusů, nákladních i osobních aut. 14. května v pondělí jsme důkladně provedli prohlídku bojiště u prvního zátarasu u Hozáků, kde jsme objevili i dlouhé prázdné nábojnice z tankového děla, které odtud střílelo na naše kulometné postavení 6. května večer.“

Pondělí 7. května Kolem 6. hodiny ranní začal neslavný odchod nacistických „ochránců“.

Němečtí vojáci a důstojníci s puškami dávali pozor, aby se turnovští občané nedívali z oken a nefotografovali tento ústup ze slávy. Po odchodu Němců z města oznámil místní rozhlas dohodu i varování, aby nenastal ţádný incident, zvláště ne proti německé posádce, která zde, ač jiţ slabší, zůstala pro stráţní sluţbu. Za kaţdého zastřeleného Němce by bylo popraveno 10 občanů české národnosti.

Během dopoledne přichází zpráva, ţe od Hořic táhne nový německý pancéřový oddíl, proto mnozí turnovští občané radši opouštějí město a jdou do okolních vesnic.

98

BRK 2015

Úterý 8. května Jiţ od noci a po celý den projíţděly v okolí Turnova u Pyrámu ve směru od Hodkovic na Mladou Boleslav kolony nákladních a osobních vozidel všeho druhu, těţká kolopásová vozidla SdKfz 7 a mezi nimi i několik útočných děl Jägdpanzer 38(t) Hetzer jednotek 20. SS Estonské granátnické divize. Tyto jednotky se stahovaly ze Slezska, aby nepadly do ruského zajetí. Do tichého města vjelo od Jičína několik německých pancéřů, které jen projely směrem na Liberec, aby se připojili k těmto kolonám. K večeru Čsl. rozhlas oznámil, ţe téhoţ dne byla v Remeši podepsána bezpodmínečná kapitulace německé armády. Němci v Čechách však prohlásili, ţe budou bojovat dále. Celou noc bylo od severu slyšet stále silnější dělostřelbu.

Středa 9. května Od půlnoci a jedné minuty je v Evropě mír. Od časných hodin se na turnovském náměstí tvořily početné hloučky. Místním rozhlasem, jiţ jen českým, byly vysílány různé výzvy. Byli svoláni všichni důstojníci a rotmistři, kteří později převzali kasárna a odzbrojili německou posádku.

Na obrázku automobil Henschel 33 a Renault AH se znakem PionerBrücken-Batalion 26 projíţdí 8. května Pyrám u Turnova směrem od Hodkovic na Mladou Boleslav za přihlíţení četného davu českého obyvatelstva. Muzeum Českého ráje Turnov.

99

Český kotel – květen 1945

Kolem Pyrámu postupovaly ku Praze nepřehledné kolony německých vojsk, které byly odzbrojovány. Před polednem byla odzbrojena německá stráţ, stojící dosud před spořitelnou.

V Aehrenthalské cihelně (nyní sídliště Jana Patočky) byl zřízen první sběrný tábor pro německé zajatce, kde byli odzbrojováni. V pozdních večerních hodinách 9. května bylo v turnovských ulicích ţivo, neboť velké zástupy čekaly na Rudou armádu. Po 22. hodině přijely od Liberce na turnovské náměstí první sovětské tanky T-34 a obrněná děla SU-76. Turnovští občané je upřímně a srdečně vítali. Po krátkém odpočinku odjela sovětská válečná vozidla směrem ku Praze.

Němci prochází Turnovem na náměstí u Nové lékárny p. Melíška nad spořitelnou květen 1945. Muzeum Českého ráje Turnov .

100

BRK 2015

Na obrázku ustupující kolony německého vojska, v popředí automobil německé produkce Steyer 1500A, za ním náklaďák Mercedes-Benz L 4500 S 8. května 1945 Pyrám u Turnova. Muzeum Českého ráje Turnov.

Pyrám u Turnova 8. květen 1945 zde pro poruchu, nebo bez paliva odstaven ustupujícím vojskem Hetzer 38(t). Muzeum Českého ráje Turnov.

101

Český kotel – květen 1945

LEDCE Obsazení muničních skladišť armádní skupiny Střed povstalci a trestná výprava Němců na znovudobití skladiště. Boj povstalců u Ledců.

Důleţitost skladiště u Jíváku pro Němce potvrzuje i mnoţství zde nalezené munice – druhé místo v rámci České republiky, na 5. místě je další skladiště z této oblasti – sklad u Prodašic (v názvu je překlep).

Velkou důleţitost měla pro skupinu armád Mitte rozsáhlá skladiště munice a pohonných hmot v okolí Roţďalovic. Na začátku roku 1945 z východní fronty odváţeli nacisté do zázemí všelijaký válečný materiál vlastní i ukořistěný, pokud se jim ho podařilo zachránit. Tak počátkem roku 1945 i do našeho kraje do lesů v prostoru Ledce – Prodašice – Tuchom – Seletice a jinde přiváţeli nepřehledné mnoţství válečného materiálu, zvláště střelivo do pěchotních zbraní, zápalnou munici a bomby, rakety, dělostřeleckouSkladiště se rozkládalo na ploše asi 400 hektarů a podle odhadů odbojové organizace R3, jejíţ sloţky v regionu působily, v něm mohl být nashromáţděn materiál z 1 000 aţ 1 500 vagónů v přibliţně 170 krytech. Ochranu skladiště zabezpečovaly tři roty, jedna německá 6 KGF Nachschup Batalion číslo 561 v síle asi 100 muţů pod velením Oberleutnanta Möllera, která dorazila 2. února 1945 do Ledců. Dále dvě chorvatské roty, pod velením nadporučíka 102

Od začátku roku 1945 odváţeli nacisté z východní fronty do zázemí všelijaký válečný materiál vlastní i ukořistěný. Do lesů v prostoru Ledce – Prodašice – Tuchom – Seletice přiváţeli zejména velké mnoţství munice.

JÍVÁK

velitelství

Velitelství revolučních gard

pstruhárna

dvůr Ovčáry

BRK 2015

103

Český kotel – květen 1945

Felde. Chorvatským rotám veleli nadporučík Ivan Babić a poručík Milan Djordjević. V těchto dvou rotách slouţilo přibliţně 120 vojáků.

Prozatím se nepodařilo určit, k jaké jednotce mohli Chorvaté patřit, ale zdá se, ţe se jednalo o část bývalé chorvatské letecké legie (Hrvatska Zrakoplovna Legija), jeţ byla v srpnu 1944 kvůli mnoţícím se dezercím pilotů rozpuštěna a její personál byl převelen do takzvané výcvikové skupiny chorvatského letectva (Hrvatska Zrakoplovna Izobrazbena Skupina), která jiţ nebyla vyzbrojena letadly a školila především pozemní letecký personál. Od roku 1945 ji německé velení nasazovalo výhradně ke stráţní sluţbě a k budování opevnění na oderské frontě.

Němci měli kolonu nákladních aut a přivezli sebou asi 190 ruských zajatců, tato událost způsobila u obyvatelstva neklid a rozruch, neboť zpočátku nevěděli, za jakým účelem sem vojsko přichází. Zanedlouho se však ukázalo, ţe je to stráţní oddíl, který má za úkol střeţit v lesích uskladněný materiál, který byl z celé republiky dopravován vlaky do Ujkovic, zde přeloţen na nákladní vozy a přepraven do skladiště.

K jeho nakládání a skládání přivezli zmíněné ruské zajatce.

Ruští zajatci byli ubytováni v Ledcích na sále v hostinci u Čurdů čp. 12 a na sále v hostinci u Andělů čp. 3 na způsob zajateckých táborů. Spali na zemi na slámě, byli v zuboţeném stavu, rozedraní, nemytí, vychrtlí a byli přísně střeţeni vojskem. Ihned byl vydán rozkaz, ţe je zakázáno podávat zajatcům potravu a udrţovat s nimi jakýkoliv styk. Však i přes tento zákaz, kdyţ museli obyvatelé na rozkaz německého velitele dodat do táborů zajatcům slámu, nikdo neopomenul do otepi zabalit bochník chleba a kaţdý chtěl osobně slámu dodat aţ do tábora, aby měl jistotu, ţe se dostane do správných rukou.

Německé vojsko bylo ubytováno v místní nové škole čp. 100, následkem čehoţ ustalo vyučování školních dětí z Ledec, Ujkovic a Prodašic.

Velitel vojska Oberleutnant Möller byl ubytován v domě čp. 63 u obchodníka Rejka. Němci s sebou přivezli téţ několik ţen německé národnosti. O těchto ţenách bylo následně zjištěno, ţe zde byly za účelem zpříjemnění ţivota německých vojáků. Ze vzpomínek prvního předsedy revolučního okresního národního výboru v Nymburce, ing.

Viktora Boháče, se na střeţení tohoto muničního skladiště podílely také nezjištěné maďarské jednotky.

104

BRK 2015

Přestoţe bylo vázané válečné hospodářství a potraviny byly jen na příděl, pomáhali obyvatelé obcí a širokého okolí s ilegálním dodáváním potravin ruským zajatcům jak jen to šlo – obilí dodala šlechtitelská stanice v Semtíně a hospodářské druţstvo v Dobrovici. Hlavním místem celé činnosti byl mlýn čp. 46 p. Šafra, tam bylo snadné chléb upéct, a poté byl podloudně dopravován do zajateckého tábora.

Na těchto dodávkách měli hlavní účast syn mlynáře Vladimír Šafr, Václav a Rostislav Sedláčkovi čp. 2, dcera hostinského Miloslava Čurdová čp. 12 (kde byli téţ střeţeni zajatci), Miloslav Sluka čp. 73 a jiní občané. Později, kdyţ se zjistilo, ţe někteří vojáci stráţe zajatců, zvláště Rakušané a vojáci polského původu se chovají přátelsky a při dodávání chleba zajatcům se tvářili jako by nic neviděli, pokračovalo zásobování zajatců pravidelně a ti tak dostávali aţ 40 bochníků chleba denně, zajatci jim za to dávali hezké hračky a jiné předměty vyřezávané ze dřeva.

Dne 24. dubna 1945 bylo vydáno Möllerem nařízení, podle něhoţ civilní obyvatelstvo nesmělo vycházet mezi 22. aţ 4. hodinou raní a opět zdůrazněn zákaz dodávání potravin zajatcům.

Do bojových akcí v regionu a okolních lesích se také stále více a zřetelněji zapojovala jabkenická partyzánská skupina pod velením akademického malíře Pavla Hloţka, se sídlem ve dvoře ovčárny.

Skupina vznikla 30. dubna z uprchlých zajatců a našich lidí, přinucených skrývat se a ţít v lesích.

Pětičlenný štáb Pavel Hloţek, Václav Hůlka, Adolf Mráz, Rudolf Palouš a Václav Regner chystal přípravy k přepadení vojenského skladu. Tento sklad v délce asi 800 metrů vedl podél okresní silnice.

Zprávu o přesném rozmístění těchto skladů se snaţil získat syn nájemce Dětěnického pivovaru, bývalý dělostřelecký poručík Jiří Peták. Dne 1. května ohlásil německý rozhlas Hitlerovu smrt. Od stráţného oddílu v Ledcích dezertovalo několik vojáků polského původu. Dne 3. května získali partyzáni pod vedením Hloţka z lazaretního skladu v Luštěnicích 11 pušek. Touto jejich činností byly německé stráţní oddíly v celém okolí značně zneklidněny. Dělníci pracující v lesích střeţili kaţdý pohyb Němců a podávali informace partyzánům, v okupaci Němci dobývali ve zdejších lesích pryskyřici k válečným účelům. Za tímto účelem bylo zde zaměstnáno značné 105

Český kotel – květen 1945

mnoţství lidí, kteří svým neustálým pohybem v lesích udrţovali spojení s partyzány a podávali jim zprávy o pohybech německého vojska.

Dne 4. května vykolejila skupina Josefa Rybína mezi Vlkavou a Luštěnicemi německý vlak. Ten den vzkázal německý velitel stráţního praporu Oberleutnant Möller starostovi obce Ledce Kaňkovi, aby nechal ihned vyhlásit, ţe on jako velitel německého vojska zaručuje obyvatelstvu obce klid, jestliţe ono ničeho nepodnikne proti německé branné moci.

Dne 5. května volá Praha o pomoc, praţané bojují na barikádách, volali rozhlasem o pomoc, chyběly jim zbraně a zdejší lesy, proměněné ve sklady Armádní skupinou Střed pod velením Generalfeldmarschalla F. Schörnera, jich byly plné. Toho dne podnikl jabkenický oddíl pokus o dobytí sanitního vlaku v Luštěnicích, které tvořily jednu z ţelezničních bran do milovického tábora. Při těţkých bojích o stanici, kdy Němci pouţili tanky, se na stranu povstání připojily i blíţe nezjištěné maďarské jednotky, ale pod palebnou přesilou museli ustoupit. Na místě zůstal jeden mrtvý a jeden těţce raněný.

Druhá skupina v síle 93 muţů zaútočila na skladiště Jívák a spolu s posádkou obou rot Chorvatů, které sklady střeţily a při zahájení útoku se přidaly na stranu partyzánů, odzbrojila německou stráţ a získala mnoţství pušek a granátů. Tak se jí podařilo obsadit skladiště skupiny armád Mitte u Roţďalovic. Němci se vzdali velké přesile bez odporu, nedošlo k ţádné střelbě a se zajatými Němci bylo zacházeno slušně. Tak se k partyzánům připojily i obě chorvatské roty, jeţ přešly na stranu povstání. Partyzáni tak získali i „dva tanky“, coţ ve skutečnosti byly obrněné automobily typu AB-41, jeţ se vyráběly v Itálii a byly součástí výzbroje chorvatských rot.

Zajatá německá stráţ ze skladiště byla dopravena do Loučně. Násilné obsazení tohoto skladiště se můţe zdát i jako zbytečné, neboť na 6. května 1945 se dohodl předseda loučeňského revolučního národního výboru Karel Uzel na jeho pokojném převzetí s velitelem muničního skladu Oberfeldweblem Alfredem Normannem, který navázal styky s československým odbojem jiţ někdy v dubnu 1945. Dne 6. května v neděli odpoledne byla znenadání napadena partyzánským oddílem Pavla Hloţka i německá posádka v Ledcích. Aniţ by padl jediný 106

Jívák

BRK 2015

107

Český kotel – květen 1945

výstřel, se posádka vzdala a byla odzbrojena. Partyzáni, kteří přijeli s velkou přesilou, měli i jeden „tank“ ukořistěný při dobití skladiště, autokolonu, mnoho kulometů různých typů, Panzerfausty a granáty.

Němcům byly zabrány veškeré zbraně a mnoţství munice, které byly později rozdány povstalcům i zajatým Rusům, kteří se přidali na jejich stranu. Ruští zajatci z pracovního tábora v Ledcích byli osvobozeni a mnozí z nich ihned přešli k partyzánům, někteří zůstali v obci a pomáhali střeţit zajaté Němce ve škole.

Fiat Ansaldo Autoblinda 41 Ferroviaria ukořistěny dva kusy povstalci skupiny Hloţek ve skladištích na Tuchomi. Zde je měli ve výzbroji Chorvaté ke střeţení skladiště.

Zajatí němečtí vojáci z Ledců měli být dopraveni večer nákladními auty do zajateckého tábora zřízeného na zámku v Mcelích, ale podle výpovědi Josefa Mlejnka dojeli aţ za obec Pěčice, kde obdrţeli zprávu, ţe ve směru od Vlkavy k Loučeni postupuje trestná výprava z Milovic.

Z tohoto důvodu na rozkaz partyzánského velení měli být zajatí Němci vráceni zpět do Ledců. Na zpáteční cestě měli nehodu, auto dostalo 108

BRK 2015

smyk a vjelo do příkopu. Dva zajatci v lese uprchli směrem na Mcely.

To se stalo pro Ledce později osudným. Tak byli pozdě večer zajatci přivedeni zpět do Ledců a na noc opět ubytováni ve škole a střeţeni.

Noc pak jiţ plynula klidně a bez zvláštních příhod. V pondělí ráno dne 7. května dostali zajatí Němci řádně najíst a chleba na celý den, v 6 hodin ráno byli seřazeni, transport čítal 93 osob, na rozkaz partyzánského velení měl být transport za ozbrojeného doprovodu opět odveden pěšky přes Prodašice a Seletice do Mcel. Před 7. hodinou se vydal transport na cestu za doprovodu 16 stráţných z řad českého obyvatelstva, velitelem byl určen učitel Miloslav Drnec. Cestou z Ledců do Prodašic hlásila ještě transportu spojka, ţe do Tuchomi přijely dva německé tanky.

Největší bojovou akcí německých jednotek v regionu ovšem byl pokus o zpětné dobytí skladiště Heeresgruppe Mitte příslušníky 3. praporu sPzAbt 50721. Z článku publikovaného Michalem Plavcem v časopise HPM Kampfgrupe Milowitz jsme se dozvěděli, ţe Friedrich Schreiber vzpomíná: „7. května 1945 jsme zahájili operaci na opětovné ovládnutí muničních skladů a skladů benzínu Heeresgruppe Mitte. Byla to dobrovolnická operace. Zúčastnili se jí tři stíhače tanků Hetzer, dvě roty z Schlachtgeschwader Immelmann asi 200 vojáků a dva pozorovací letouny Fieseler Fi-156 Storch.“ Oproti této kusé vzpomínce se vynořují poměrně bohaté české vzpomínky na dramatické události konce války na Roţďalovicku.

Situace v oblasti byla velmi nepřehledná. Zajímavé je, ţe většina pamětníků se shoduje, ţe operací na Roţďalovicku se zúčastnili příslušníci Waffen SS. Zatím však nebyla prokázána přítomnost ţádné jednotky Waffen SS v milovickém prostoru, snad s výjimkou raněných příslušníků SS v táborové nemocnici. Němci poprvé zjistili, ţe se děje něco neobvyklého, jiţ předcházejícího dne, kdyţ samotný generálporučík Rüdiger telefonoval Oberfeldwebelovi Normannovi do muničního skladiště a chtěl vědět, jaká je situace. Normann ovšem ve skladu nebyl a sluchátko vzal jeden z jabkenických partyzánů, který se snaţil 21

V jednotce bylo 26 nositelů Rytířského kříţe a jejich štáb byl na zámku v Benátkách nad Jizerou, sPzAbt 507 měla ve výzbroji 15 Hetzrů 38(t), jeden Bergehetzer a jeden Ostwind protiletadlový tank na podvozku PzKpfw IV vyzbrojený kanónem flak 37 mm.

109

Český kotel – květen 1945

v Rüdigerovi vzbudit dojem, ţe mluví s Normannem. Přestoţe si partyzáni mysleli, ţe generálporučíka obelstili, nebylo tomu tak.

Německý lehký průzkumný letoun Fieseler Fi-156 Storch, který byl pouţit při průzkumu u Ledců i nad Horním Bousovem.

Jeden proud trestné výpravy se vypravil z Lipníka přes Vlkavu do Loučně, kam směřoval také druhý z Boţího Daru přes Straky a Krchleby. Někdy z té doby pochází také blíţe nedatovaná zpráva: „V oblasti Loučeň – Roţďalovice, prováděl letecký průzkum německý lehký průzkumný letoun Fieseler Fi-156 Storch, který se snaţili Chorvaté připojení k jabkenické partyzánské brigádě, sestřelit kulometem. Byl to jeden ze dvou letounů tohoto typu přidělený k trestné výpravě.“ Mezi tím se další kolony Němců snaţily probít do Loučně, v níţ partyzáni drţeli zajaté německé vojáky ze skladiště. V nastalé přestřelce zahynul dvanáctiletý Karel Libich z Patřina, u kapličky poloţili své ţivoty František Jukl a Bohumil Forejt. V obci padl zaměstnanec obecního představenstva Stanislav Zahrádka a u malého zámku František Škopek, který hlídal zde zajaté Němce. Čeští vlastenci se snaţili zastavit postup Němců do obce, ale proti jejich přesile nic nezmohli. Po obsazení Loučně nechal německý velitel ihned zatknout Oberfeldvébla Alfreda Normanna a jeho pomocníka, 110

BRK 2015

sudetského Němce Feldvébla Kouska nechal zastřelit na hnojišti u Zítů. Normman byl převezen do Milovického prostoru, kde byl po výslechu následující den, 7. května na přímý rozkaz generálporučíka Kurta Rüdigera zastřelen.

Kdyţ se transport z Ledců s německými zajatci blíţil ke křiţovatce mezi Ujkovicemi a Prodašicemi, z lesa se najednou vynořil pancéřový vůz, blíţící se z pravé strany přes pole. Na vozidle a okolo něj byli rozpoznáni civilisté, proto bylo vozidlo povaţováno za partyzánské.

Civilisté začali volat: „Nestřílejte, to jsme my, Češi!“ Vozidlo se rychle přiblíţilo a volání civilistů se opakovalo. Najednou se objevili němečtí vojáci, kteří byli doposud kryti za vozidlem.

Pancéřové vozidlo zahájilo palbu z kulometu nad hlavy kolony, aby způsobilo zmatek a paniku u ozbrojeného doprovodu. Ozbrojený doprovod se nacházel před a za kolonou pochodujících Němců, takţe poskytoval dobrý terč útočníkům. Josefu Řezáčovi prostřelili ruce, kdyţ je dal nahoru na znamení, ţe se vzdává. Kdyţ přijeli útočící Němci do bezprostřední blízkosti, ukázalo se ţe, se jedná o německý obrněný kolopásový transportér SdKfz 251, vyzbrojený kulometem MG42 (se smrtonosnou kadencí 1 600 ran za minutu), ve kterém a podél něhoţ se kryli za rukojmími Němci. Velel mu Leutnant Heiss a pod hrozbou zastřelení nutil civilní rukojmí k tomuto volání. Jak se později ukázalo, byli to občané Roţďalovic a Tuchomi, které Němci zajali po cestě jako rukojmí za zajaté německé vojáky.

16 stráţců po té, co na ně Němci začali pálit, zaujalo střelecké postavení v příkopu u silnice. Kdyţ střelba z obrněného vozu nepřestávala, deset z nich zpanikařilo a dalo se na útěk do polí směrem na Ujkovice. Němci na ně ihned zahájili kulometnou palbu.

Nikomu z prchajících se nepodařilo uniknout, 10 jich zde padlo.

Umírající byli ještě stříleni z bezprostřední blízkosti a dobíjeni paţbami pušek. Například Václav Hamáček (17 let), byl postřelen a upadl do bezvědomí, leţel na znak, kdyţ po chvíli nabyl vědomí a pokoušel se převrátit na bok, tak ho Heiss střelil do zad asi z 15 kroků, potom došel k němu a z naprosté blízkosti ho střelil do hlavy. Při sbírání padlých, byl u jednoho nalezen v hlavě dřevěný úlomek z paţby německé pušky, dalšímu ještě umírajícímu v příkopě přejelo přes nohy obrněné vozidlo Němců.

111

Český kotel – květen 1945

Německý kolopásový obrněný transportér Sd.Kfz 251 s kulometem MG42 nasazen v boji u Ledců 7. května 1945.

Tak zde byli Němci surovým způsobem zabiti tito občané: Haken Štěpán, Ledce čp. 43 Pavlík Alois, Ledce čp. 36 Hamáček Václav, Ledce čp. 40 Řezáč Josef, Ledce čp. 94 Bím Pavel, Ţerčice čp. 121 Volf Antonín, Ledce čp. 88 Havelka Václav, Ledce čp. 16 Tomášek Josef, Ledce čp. 15 Keller Václav, Ledce čp. 11 Mlejnek Josef, Jabkenice Jeden stráţný z doprovodu Němců – Vladimír Kulhánek (bylo mu tehdy 18 let) vzpomíná: „Při zahájení palby jsme zalehli do příkopu u silnice a Němci nad námi kropili břeh. Snaţil jsem se z kapes vyházet, co se dalo, ale zapomněl jsem na granát. Zbylo nás šest ţivých, kdyţ k nám Němci dorazili, museli jsme vstát s rukama nad hlavou a pak nás začali prohledávat, našli u mě ten granát a já dostal takovou ránu, ţe jsem přelétl příkop aţ k silnici.“ Poté bylo dalších šest přeţivších členů doprovodu zákrokem Oberleutnanta Möllera zachráněno před zastřelením. Byli však drţeni jako rukojmí: Šifra Rudolf ml., Ledce čp. 47 Vošvrda Miloslav, Ledce čp. 28 Ais Josef, Uherce 112

Hanuš Josef, Ledce čp. 31 Drnec Miloslav, Ledce čp. 100 Drbohlav Miroslav, Ledce čp. 98

BRK 2015

Na cestě z Ledců mezi školou a hřbitovem byli palbou z obrněného transportéru zastřeleni František Šifta z Ledců čp. 59 a František Šípek z Ledců čp. 48, kdyţ se jeli na kole při zahájení střelby podívat, co se odehrává v blízkosti Prodašic.

Na osenické polní cestě byl postřelen Josef Boháček z Ledců čp. 50, který přeţil. Poté Němci za neustálé střelby asi okolo 8. hodiny ranní vtrhli v počtu asi 150 muţů do obce. Občané prchli do okolních lesů, jen několik setrvalo na místě – starosta Kaňka a vedoucí zásobování obce štábní rotmistr ve výsluţbě František Štechů. Od okamţiku, kdy Němci vtrhli do obce, prohledávali všechny domy, hledali partyzány a zbraně, brali při tom potraviny i cennosti, co našli. Němci hrozili, ţe všechnu tu bandu povstalců postřílejí a obec srovnají se zemí. Starosta obce se odvolával na svědectví Oberleutnanta Möllera, který v obci byl, a je obeznámen s místními poměry. Díky tomu byla obec uchráněna od nejhoršího. Všichni zajatí Češi byli shromaţďováni v Ledcích a internováni v místní škole, kde jich stále přibývalo, aţ jich bylo přes sto.

O tom, ţe Němci přepadli Ledce, se dozvěděl oddíl Hloţka v Jabkenicích. Ihned vyjeli proti Němcům asi v počtu 400 muţů na 20 nákladních vozech a jednom autobuse, s výpravou jel na motorce Adolf Mráz z Mladé Boleslavi. Po příjezdu k obci, kdyţ dojeli k písečníku naproti dnešnímu hřišti, je zde ukrytí Němci překvapili a zahájili na ně palbu. Mráz byl na místě zastřelen a Hloţek zraněn na noze.

Partyzánům Hloţka se vypravila na pomoc do Ledců i ozbrojená četa ze Semčic. Kdyţ se přiblíţili k Ledcům, vyjel proti nim ledecký občan p. Sluka, zastavil je a vyzýval, aby tam nejezdili, ţe obec je obsazena Němci a kryta kolem dokola kulomety, coţ partyzáni nevěděli. Ještě v lese vystoupili a sundali bedny s ručními granáty, které přivezli s sebou ze skladiště v Tuchomi. Rozestoupili se a kryti lesem postupovali na jeho okraj k Ledcům. Při postupu roštím vystřelila znenadání lovecká puška jednoho z účastníků, coţ upozornilo Němce, ţe se něco děje, začali do těch míst střílet z kulometu, asi polovina našich účastníků zděšena touto prudkou střelbou si uvědomila svou bezmocnost a obrátila se na útěk k domovu. Do Semčic doběhli přes les a pole celí uštvaní a způsobili zde velkou paniku.

113

Český kotel – květen 1945

Zatím odjíţděly do Ledců další skupiny. Zde se spojily s povstalci z Jabkenic a dále postupovali společně. Zbytek povstalců z první výpravy, který zde zůstal od rána, se připojil k Jabkenické brigádě. Část partyzánů zaujala postavení při okraji lesa jiţně a východně od obce za rybníkem a chtěla se dostat aţ ke škole, aby vysvobodila rukojmí.

Při této akci byl vyuţit i výše zmíněný „tank“, který byl ukořistěn u muničního skladu na Jíváku. Zde byly povstalci 5. května ukořistěny dva stroje Pz.Kpfw.38(t), které poslali Němci z Milovic. K jejich ukořistění došlo poté, co byly jejich posádky lstí vylákány ven a zajaty povstalci. Oba tanky si vyţádali partyzáni z Jabkenic a následně s nimi odjeli na Loučeň, kde se jeden z nich porouchal. Porouchaný stroj byl uschován do stodoly u Havířů. Provozuschopný tank, který řídil Václav Regner z Mladé Boleslavi, odjel s partyzány do Jabkenic a 6. května je podporoval při úspěšném útoku na mcelský zámek (útoku se účastnili i Chorvaté). Tank se účastnil i odzbrojení německé posádky v Ledcích téhoţ dne.

Do boje na znovu dobití Ledců 7. května tank proti Němcům příliš nezasáhl, jelikoţ hned na začátku útoku povstalců na Ledce zapadl do rozbahněného pole a pod prudkou palbou Němců ho nebyla moţnost vyprostit. Tank řídil chorvatský dobrovolník, který se přidal na stranu českých povstalců. Povstalci museli však jít do otevřeného pole ničím nechránění, zde se dostali do kříţové palby Němců, vedené z lesa a vesnice. Tank jednou vystřelil ze svého lehkého děla a uvázl. Střelbou byl zneškodněn kulomet na myslivně v Ledcích, ale začal střílet další německý kulomet umístěný ve štítu hospody u Andělů. Ten zneškodnil chorvatský dobrovolník Panzerfaustem a srazil s ním i celý štít budovy.

Zde v okolí rybníka padli: Hlaváč Jiří, Dobrovice Sigmund Josef Vazač Karel Dvořák Josef Havlas František, Dobrovice Dragoun Jan, Charvátce des. čsl. arm. v záloze Drbohlav Štěpán, Semčice Hikl Josef, Pečice Do boje v Ledcích zasáhla i skupina bojovníků ing. Havelky z Domousnic, která postupovala lesem Karlovcem od severu k Ledcům. Byla 114

BRK 2015

však zastavena kulometnou střelbou obrněného vozu, který vyjel na okraj obce v tomto směru, a také z kulometného hnízda za školou. Na průzkum byli vysláni Václav Anděl z Dolního Bousova a Stanislav Číţek, kteří se dostali aţ na dvůr domu čp. 101 v Ledcích, kde byli německými vojáky obklíčeni. Zde Oberleutnant Möller zastřelil Anděla, při pokusu zastřelit i Číţka mu však selhala zbraň.

Při tomto boji zde padli za oběť z řad českých povstalců: Sluka Miroslav, Ledce čp. 73 Anděl Václav, Dolní Bousov Milík Marek, Jizbice Senkov Medard, Luštěnice Dále zde padli tři vojáci z chorvatské roty, kteří se připojili k povstalcům: Stanic Ivan, (nar. 1925) Chorvat Divkovič Mato, (nar. 1925) Chorvat Kibrusalides Laurenti, (nar. 1918) Řek Na dolním konci obce na lukách u lesa Karlovec, byl ještě zastřelen Rosecký Jan z Ledce čp. 1, který zde zaháněl krávy, aby je zachránil před střelbou a zaplatil to ţivotem. Během boje byla zapálena stodola Josefa Sluky, kde měli partyzáni tajný sklad munice, kterou ukořistili při odzbrojování Němců. Za těţkého boje na severní a dolní straně obce bylo pouţito i Panzerfaustů a granátů, jimiţ byli vyzbrojeni osvobození ruští zajatci ze skladišť, kteří se přidali k povstalcům.

Při tomto nezdařeném útoku na obec, byli dále zastřeleni Chalupa Emil z Dolního Bousova a Poţivil František z Domousnic, kterého smrtelně raněného Němci připoutali k obrněnci a táhli od ujkovické pískovny po silnici přes Ledce aţ do borového lesa. Zajato bylo i dalších pět muţů ze skupiny ing. Havelky. Bojům v Ledcích veleli Oberleutnant Möller a Leutnant Heisse.

Němci vybrali mezi rukojmími osm muţů a ti, padne-li ještě jeden Němec, měli být na místě zastřeleni. Z Jabkenického oddílu bylo zajato 50 muţů, včetně raněného velitele Hloţka. Zbytek partyzánů z rozhodnutí zástupce velitele Ivo Ulmana, ustoupil z dalšího boje k Ţerčicům.

Němci přišli při tomto boji údajně o 19 muţů.

Okolo poledne opustili Němci za boje Ledce a při odjezdu vzali sebou i zajaté partyzány a rukojmí v počtu 100 muţů. Pak Němci rychlou akcí 115

Český kotel – květen 1945

zajali povstalce hlídající muniční skladiště a zajaté povstalce, včetně Hloţka a rukojmí z Ledců odvezli do Tuchomi, kde měli velitelství.

Zde je postavili tváří ke zdi s tím, ţe namístě bude zastřelen kaţdý, kdo se otočí. Takto stáli 4 hodiny bez hnutí a beze slov. V Tuchomi byli zastřeleni dva partyzáni Josef Holan a Josef Sita oba z Dobrovice, ostatní partyzány Němci zavřeli do několika stodol a střeţili. Část Hloţkova oddílu i se samotným Hloţkem Němci převezli do Milovic.

Německý velitel v Tuchomi vydal ultimátum, nebudou-li do rána 8. května odevzdány všechny zbraně a munice, které byly partyzány a povstalci drţeny a získány ze skladiště a při odzbrojování Němců, nevzdají se všichni povstalci z okolí, nevrátí se všichni zajatí Němci i Prodašic a padne-li jediný výstřel, budou všichni rukojmí na místě zastřeleni. Dne 8. května v 5 hodin ráno přijeli Němci znovu do Ledců, v obci sebrali asi 20 muţů jako rukojmí a postavili je před místní kovárnu čp. 36 zastřeleného kováře Pavlíka. Těchto 20 občanů mělo být postříleno v případě, ţe by se pokoušel na Němce někdo střílet.

Němci zatím nakládali veškeré zásoby, které partyzáni neodvezli, potraviny ze školy, které byly určeny pro ruské zajatce a poté odjeli směrem na Tuchom.

Obyvatelstvu obce byly způsobeny značné škody drancováním. V Tuchomi nedošlo k zastřelení zajatců, neboť většina poţadavků kladená Němci byla splněna. Kdyţ čekali na ortel, byla z tábora revoluční gardy vyslána delegace k německému veliteli do Roţďalovic. Tam byla dohodnuta výměna zajatců a to poměrem jeden Němec za pět Čechů a nákladní auta, která Němci potřebovali, aby se dostali do zóny k Američanům, tak se všichni zajatci vrátili domů. Obyvatelé Ledců byli rozhořčeni, ţe při kapitulaci nebyli dopadeni a hnáni k odpovědnosti Oberleutnant Möller ani Leutnant Heisse, kteří 7. května dali bestiálním způsobem postřílet české stráţe, a pak nařídili taţení proti Ledcům, které mělo za následek 34 mrtvých a 18 raněných.

Takto tragicky skončil další osvobozenecký boj na sklonku války v Ledcích

116

BRK 2015

NYMBURSKÝ OKRES Zpráva o německém protiútoku se záhy roznesla mezi obyvatelstvem a v okolních vsích začali lidé narychlo schovávat československé vlajky a revoluční národní výbory přešly do plné ilegality. Při jednom z manévrů v okolí Loučeně 6. května havaroval obrněný transportér v Sychrově nad Studcemi. Zřejmě se jednalo o jeden z obrněných transportérů, které se snaţily dostat přes Studce do Mcel, kde povstalci drţeli v místním zámku zajaté německé vojáky. Němci Mcely skutečně obsadili (při přestřelce zahynul jeden německý voják a tři byli zraněni) a deset místních drţeli v zámku jako rukojmí aţ do 8. května 1945.

V zámku byl zastřelen František Jirout.

Nejen Loučeň a Mcely, ale prakticky celý sever dnešního nymburského okresu byl 6. května v plamenech. První den povstání, 5. května, neměli vlastenci potíţe s odzbrojením slabých týlových posádek v Roţďalovicích, Ţitovlicích nebo Dymokurech, které tvořily především útvary bývalých příslušníků Rudé armády bojujících nyní na straně Němců. Například v Roţďalovicích přišli na pomoc místním i povstalci z Kopidlna.

ROŢĎALOVICE Velmi zajímavé vzpomínky na konec války v Roţďalovicích sepsal Jiří Pour: „První pokus o dobrovolné odevzdání zbraní do českých rukou německý velitel odmítl. Teprve po kapitulaci velitele stráţní jednotky z blízkých Ţitovlic podepsal protokol o předání zbraní. Občané a mládeţ se potom ujali stráţní sluţby u vojenských skladů a dalších objektů v německých rukou.

V noci ze šestého na sedmý květen ale nastává obrat. Z Milovic přijela do Roţďalovic trestná výprava esesáků s obrněnci, po přepadu zajala většinu našich stráţí a reaktivizovala místní německou posádku.

Revoluční velitelství dostalo ultimatum, ţe veškeré zbraně musejí být navráceny do německých rukou do deváté hodiny příštího dne, jinak budou rukojmí zastřeleni a město srovnáno se zemí. Poţadavek to byl neproveditelný, neboť zbraně byly rozdány bez jakékoliv evidence.

Dostali je občané, mládeţ i Vlasovci, kteří se přidali na naši stranu.

117

Mělník

Vlkava

Ujkovice

Český kotel – květen 1945

118

BRK 2015

Bylo velké štěstí, ţe jednotka SS měla jiné starosti a do Roţďalovic ve stanovenou dobu nepřijela. Místo toho se před polednem 7. května objevil na roţďalovickém nádraţí vlak s povstalci z Kopidlna pod velením nadporučíka Chvalkovského, který měl dva obrněné vozy vyzbrojené dvěma lehkými děly a dvěma trojčaty rychlopalných kanonů, z muničního vlaku zadrţeného 5. května večer v Kopidlně.

Povstalci postupovali do středu města a došlo k bojům s Němci, při kterých bylo na obou stranách několik mrtvých a raněných.

Na rohu Tyršovy ulice a Husovy třídy padl František Ryba z Kopidlna a u Lindnerovy měšťanské školy Vlasovec Chasan Kalikov (Turkestánec, jeden ze 130 vojáků turkestánské roty takzvaných Ostbatalionen, ubytovaných v Roţďalovicích). Při zahradní zdi proti škole po zásahu střelou dum-dum zemřel šestnáctiletý sokolský dorostenec Váša Taraba. Výsledek boje byl ten, ţe se německá posádka v Roţďalovicích opět vzdala. Zajatci byli odvezeni povstaleckým vlakem do Kopidlna a odtud odvedeni do Běchar.

Klid však trval jenom krátký čas, německý velitel v Milovicích poslal do Roţďalovic další trestnou výpravu. Okolo 17. hodiny začali postupovat od Tuchomi a Hasiny Němci a postupně obklíčili město. Stříleli po všem, co se pohybovalo, vnikali do zahrad a domů, které otevírali násilím, zajali při tom osmdesát muţů jako rukojmí a odvedli je na Tuchom. Město dostalo znovu ultimatum, pokud nevrátí do příštího dne německé zajatce, které odvezli vlakem, budou na Tuchomi zastřeleni všichni rukojmí.

Za návrat německých zajatců byl učiněný zodpovědným vojenský velitel Roţďalovic, záloţní důstojník Václav Martínek, v civilu ředitel Občanské záloţny. Tomu se podařilo domluvit propuštění zajatců v Běcharech a dopravit je na Tuchom. Část cesty museli absolvovat pěšky, jelikoţ část ţelezničních tratí byla přerušena. Roţďalovice byly v té době obsazeny po zuby ozbrojenými německými vojáky, kteří hlídkovali na náměstí a na výchozích silnicích z obce. Teprve po šesté hodině odpolední odjela německá kolona směrem na Nymburk.“ V nedalekých Ţitovlicích měla posádku také další rota takzvaných Ostbatalionen, tentokrát gruzínská, pod velením kapitána Kratschmera z Vídně. Gruzínci bojovali ještě na počátku dubna 1945 v oblasti slezského Waldenburgu (dnešní Wałbrzych) a aţ 10. dubna se 119

Český kotel – květen 1945

V Milovických dílnách probíhaly od podzimu 1944 kompletace německých obrněných souprav, které sem byly přesunuty z Polska. stáhli z fronty do Ţitovlic. Velitelství všech těchto rot mělo být ve mcelském zámku. Právě události na severu okresu z pohledu Ţitovlických nám velmi barvitě líčí dokumentární materiál o odboji z 6. prosince 1945 sestavený členy místní osvětové rady.

Místním se sice podařilo po kratší potyčce odzbrojit asi čtyřicet Gruzínců a Němců navečer 5. května, ale pak jim začala situace, mírně řečeno, přerůstat přes hlavu: „Po odzbrojení shora jmenovaných vzali si Křinečtí některé zbraně s sebou a jeli do Mcel za stejným účelem jako do Ţitovlic. Odzbrojení Němci a Gruzíni byli odvedeni do Křince, ale k večeru, kdyţ i v Roţďalovicích bylo vojsko odzbrojeno, byli převedeni přes Ţitovlice do Roţďalovic, aby byli všichni pohromadě. Těchto bylo asi čtyřicet, mezi nimi asi šest Němců. V Roţďalovicích jich ovšem bylo mnohem více: kromě těch, kterým se podařilo ujet ze Ţitovlic, ještě celá setnina.“ Po celou neděli, zvláště v noci, hustě pršelo. K večeru shromáţdili se všichni mladí muţi, zejména bývalí vojáci, a zorganizovali stráţní sluţbu. Velitelem byl podporučík František Vaněk, povoláním stavební architekt, který nedávno uprchl z Východních Prus, kde byl totálně nasazen, kdyţ Němci vyklízeli toto území. Přihlásili se téţ tři Gruzíni, 120

BRK 2015

kteří v době odzbrojování Němců byli ještě ve skladišti potravin a zůstali pak někde ukryti. Zaučovali domácí chlapce v zacházení s pancéřovou pěstí, kterých bylo mezi ostatními ukořistěnými zbraněmi dvě bedny.

Noc minula klidně, aţ na to, ţe lijavec se aţ do 3 hodin stále stupňoval.

Druhého dne v pondělí časně ráno roznesla se po Ţitovlicích i celém okolí zdrcující zpráva, ţe Roţďalovice byly přes noc obsazeny německým vojskem v značném počtu, které bylo povoláno asi z Milovic, aby zajaté Němce vysvobodilo. Proti této přesile pěchoty a pancéřů nedalo se ničeho dělat, proto Roţďalovičtí zbraně i zajaté Němce vydali. Právě tak to dopadlo v Košíku a Tuchomi, kde byli Němci dříve také odzbrojeni za pomoci Roţďalovických. Rovněţ i rozsáhlá skladiště v tuchomských lesích byla ztracena. V 9 hodin projela německá nákladní auta s pěchotou Ţitovlicemi do Křince pro zbraně, které po krátkém vyjednávání byly vydány. Za těchto okolností byly téţ v Ţitovlicích zbraně sebrány a připraveny ve škole, neboť bylo zřejmé, ţe si pro ně Němci přijedou. A přijeli asi ve 2 hodiny odpoledne. Před školou na návsi postavili dva kulomety, aby zastrašili obyvatelstvo. Řídící učitel J. Slavík byl nucen zbraně vydat, a kdyţ trvali na tom, ţe některé scházejí, a nebudou-li je míti do určité doby, ţe si vezmou s sebou rukojmí, poukázal na to, ţe si je odvezli Křinečtí a dopoledne, ţe uţ je asi odevzdali jiné skupině, která Ţitovlicemi projela. Tím se zdáli upokojeni, naloţili zbytek proviantu ze skladiště a odjeli opět k Roţďalovicům.

Tam se však jiţ nedostali, neboť mezitím Roţďalovice byly obklíčeny ze tří stran partyzány, byla slyšet střelba, takţe zahnuli ke Košíku.

Cestou stříleli na kaţdého, koho spatřili. Tak dva občané Ţitovlic, kteří šli z lesa Hájku, museli se plazit příkopem, kdyţ jim kulky zafičely kolem hlavy. Gruzíni, kteří byli od Němců zavřeni v měšťanské škole, ţe se nechali tak lehko odzbrojit, byli osvobozeni, někteří jiţ dříve utekli oknem, kdyţ slyšeli střelbu, a tři z nich přiběhli přes pole do Ţitovlic, kde se přes noc skryli. V úterý ráno byli – přestrojeni do civilu – odvedeni dvěma ţitovlickými partyzány oklikou do Kopidlna k svým druhům, kteří hned v Roţďalovicích v pondělí se přidali k partyzánům.

121

Český kotel – květen 1945

SEMČICE V únoru 1945 pozval k sobě do kanceláře ředitel semenárny členy obecního zastupitelstva, kterým důvěřoval a informoval je o svém spojení s podzemním hnutím. Ţádal, aby se uvaţovalo o ustavení orgánu, který by převzal moc v obci, aţ přijde čas, aby se předešlo zmatkům a rabování.

30. dubna byly přes noc zabarveny v Semčicích všechny německé nápisy. Provedla to parta místních mládeţníků.

5. května vzniklo povstání, nikde se nepracovalo, nejezdily vlaky. Přes vydatný a stálý déšť proudily kolony válečných uprchlíků, ale nikdo se jich nechtěl ujmout. Kaţdá kolona byla v kaţdé vsi prohledána, hledaly se zbraně. V Semčicích byla nalezena jedna pancéřová pěst v dětském kočárku jednoho Němce.

Po výzvě praţského rozhlasu vyvěsil na vile č. p. 71 vrchní inspektor semenárny Heřman Cron čtyři vlajky: americkou, sovětskou, francouzskou a britskou. Tak mnozí lidé poprvé viděli, jak tyto vlajky vypadají. Vlajky byly v tom neklidném čase několikrát staţeny a zase vyvěšeny, protoţe kolem kaţdou chvíli jezdily kolony po zuby ozbrojených Němců. 5. května bylo bubnem svoláno všechno občanstvo k pomníku, byla vztyčena Československá vlajka a učitel Honzák přítomným vysvětlil běh událostí a oznámil, ţe se správy obce ujímá revoluční národní výbor s těmito členy: Š. Král, V. Stehlík, R. Vyšohlíd, L. Kulhavý, F. Honzák, J. Macoun a J. Heřmanský.

Vojenským velitelem obce byl jmenován poručík v záloze učitel František Honzák. Stanoviště měl ve velkém lokále u Novotnů (Myslíků).

Tam byl instalován rozhlasový přijímač, který ve dne v noci hrál a sledovaly se zde zprávy a výzvy z Prahy. Místo bylo vybráno proto, ţe zde byl telefon, který po celou dobu nepřestal fungovat. Schůze revolučního výboru byly v těchto dnech kaţdé poledne.

Všichni občané v obci byli vyzváni odevzdat zbraně, aby mohly být pouţity v případě potřeby a to i lovecké pušky. Téměř nikdo však neuměl se zbraněmi zacházet – většina starších muţů nebyla vůbec na vojně. Někteří poddůstojníci v záloze prováděli školení na dvoře u Novotných.

122

BRK 2015

Zbraní bylo v obci velice málo. V Ţerčicích na nádraţí stála řada vagónů se zbytky výzbroje. Bedny munice i miny a různé druhy i do samopalů a vojenských pušek, které se jen málo mohly pouţít pro různé rozměry zbraní. Ve vagónech byly obsahy přehazovány a zbraně hledány.

Byly ustaveny ozbrojené hlídky místních muţů. Protoţe se rozšířila zpráva, ţe se blíţí obrněný vlak, vyslal velitel skupinu muţů, aby přerušila trať. Na dvou místech, vţdy na náspu, byl celý díl kolejnic i s praţci rozšroubován a pomocí pák shozen s náspu dolů.

Bývalí důstojníci Čsl. armády spolu s dobrovolníky utvořili Revoluční gardu, nejbliţší byla v Jabkenicích a druhá na Telibi. Odzbrojovali menší skupiny Němců. Všude při silnicích se povalovala spousta munice, ta byla sbírána a potahy přiváţena na dvůr hostince. Také různá motorová vozidla byla opuštěna a našlo se pár lidí, kteří si odmontovali součástky i pneumatiky „na lepší časy“.

V loučeňských lesích, poblíţe obce Tuchom, zřídili Němci velké muniční skladiště střeliva, pohonných hmot a jiného vojenského materiálu. Toto skladiště hlídal oddíl německých vojáků, kteří i s rodinami bydleli ve škole v Ledcích. K pomocným pracím tam měli několik set zajatců. Jak Němci, tak jejich pomocníci se během let sţili s místními občany a nedocházelo mezi nimi k nějakým potyčkám.

Kdyţ byly ustaveny revoluční gardy, došlo mezi velením skladu a těchto gard k dohodě a celá německá posádka byla odzbrojena. Vozili je z místa na místo a občané zatím rozebrali všechny jejich zásoby jídla a vojenský materiál se odváţel gardám. Bylo rozhodnuto, ţe zajatí Němci budou odvedeni do Mcel. Při pochodu je doprovázeli stráţci z řad ledeckých občanů. Při rozcestí k Ujkovicům vyjela od lesa od Prodašic německá vojenská kolona (tajně zajatci přivolaná) a němečtí zajatci se k nim s jásotem vrhli. Stráţci se pokusili uprchnout do obilí na poli, ale byli postříleni.

V Semčicích jiţ 6. května měla být výprava do Ledec pro zbraně.

Nedošlo k dohodě se Ţerčicemi a Březnem, proto bylo od výpravy upuštěno. V poledních hodinách 6. května byl odzbrojen v obci transport německých vystěhovalců. Zmocnili se tří vojenských pušek a jedné pancéřově pěsti a asi deseti ručních granátů.

123

Český kotel – květen 1945

Dne 7. května odejelo osobní auto se 4 účastníky do Jabkenic pro výzbroj. Vrátili se v 6 hodin ráno s 250 ručními granáty. V 8 hodin ráno nastoupila do malého nákladního auta četa dobrovolníků a proti vůli velitele Františka Honzáka, který kaţdého upozorňoval, ţe jede na své nebezpečí, odejela do Ledec.

Kdyţ se přiblíţili k Ledcům, vyjel proti nim ledecký občan M. Sluka, zastavil je a vyzval, aby tam nejezdili, ţe obec je obsazena a kryta kolem dokola kulomety, coţ naši nevěděli. Ještě v lese vystoupili, spěšně sundali bedny s ručními granáty a rozestoupili se v lese. Při postupu roštím vystřelila znenadání lovecká puška jednoho z účastníků, coţ upozornilo Němce, ţe se něco děje. Začali do těch míst střílet z kulometů. Asi polovina našich účastníků zděšena střelbou si uvědomila svou bezmocnost a obrátila se na útěk k domovu. Do Semčic doběhli přes les a pole celí uštvaní a způsobili zde velikou paniku.

Zatím odjíţděly do Ledec další skupiny od nás i z okolních obcí. Naši se uţ na Bezděkově rozestoupili v rojnici a postupovali k Ledcům. Nakonec dojela celá jednotka revoluční gardy z Jabkenic a postupovali společně. Zbytek našich z první výpravy, který zde zůstal od rána, o nich nic nevěděl a gardisté nevěděli o našich. Bylo nebezpečí, ţe budou střílet do vlastních řad. Po obtíţném dorozumění pak postupovali společně k Ledcům.

Při této akci byl vyuţit tank LT bývalé čsl. armády, který řídil Chorvat-dobrovolník. Jednou vystřelil a uvázl. Střelbou byl zneškodněn kulomet na myslivně v Ledcích a začal střílet kulomet ze střechy, štítu hospody u Andělů. Ten zneškodnil chorvatský dobrovolník pancéřovou pěstí a srazil s ní i štít budovy.

Na druhé straně nepřítel vyuţil toho, ţe gardisté museli vystoupit z lesa, nechal je dojít na pole a potom je kulometnou palbou kosil. Zde padlo několik dobrovolníků, mezi nimi i desátník čsl. armády v záloze Štěpán Drbohlav ze Semčic.

V bojích u Ledec se dobře organizovaným a ozbrojeným Němcům podařilo zajmout stovky dobrovolníků. Byla celá řada padlých, i Chorvatů a Řeků. Zajatce Němci odvedli pěšky na Tuchom a zavřeli je do stodoly. Kdyţ čekali na ortel, byla z tábora revoluční gardy vyslána delegace k Němcům k veliteli do Roţďalovic. Tam byla dohodnuta výměna zajatců a to poměrem jeden Němec za pět Čechů a nákladní 124

BRK 2015

auta, která Němci potřebovali, aby se dostali do zóny k Američanům.

Tak se všichni zajatci vrátili domů.

Zatím, co se toto vše odehrávalo, vládla v Semčicích vzrušená atmosféra. Tu jako puma zapůsobila telegrafická zpráva z Kolomut, ţe jede do Ledec Němcům posila na 11 velkých nákladních autech. Bylo rozhodnuto zatarasit jim cestu shozením trámů v protipancé-řové zábraně, kterou zde nedávno vybudovala pracovní organizace Todt. Po zatarasení průjezdu v této zábraně (byla mezi hospodou u Mysíků a Volfovými, nyní Eichlerovi), se hospoda vylidnila. Většina muţů utekla přes zahrady v očekávání střelby. Někteří odváţlivci se ukryli v hostinci v kuţelníku nebo jinde a škvírami pozorovali, co se bude dít.

Po silnici od Ctiměřic se zakrátko valila kolona nákladních aut s vleky.

Nastalo veliké napětí. Z prvního auta vystoupil německý důstojník a s pistolí v ruce hledal někoho, kdo by uvolnil cestu. Učitel František Honzák jako velitel v uniformě důstojníka československé armády sám vyšel proti němu. Kdyţ ostatní viděli, ţe se s Němcem německy domlouvá a ţe ho Němec nezastřelil, vystoupili z úkrytů a zátaras uvolnili, neboť tato německá kolona jela do muničního skladu pro materiál a o bojích v Ledcích nic nevěděla. V napjaté situaci, kdy probíhal boj v Ledcích, přiběhl do hostince k veliteli Ladislav Kulhavý, ţe viděl v polích běţet Němce. Ihned za ním byla vypravena jednotka.

Při pronásledování se naši setkali s hlídkou z Úherců a společnou akcí byl u remízku pod drahou Němec polapen. Kdyţ se zjistilo, ţe není ozbrojen, byl přiveden do Semčic a zavřen do tzv. lednice u hospody, kde zakrátko proběhla v těsné blízkosti akce u protipancéřové zábrany.

Co se dále s Němcem stalo, kronika neuvádí.

Při pohřbu Štěpána Drbohlava na místním hřbitově, krouţila nad naší obcí letadla. Občané bez starosti na ně hleděli. Za několik okamţiků byla jimi bombardována Mladá Boleslav, kde nálet způsobil velké škody i oběti na ţivotech. Odpoledne přiletěla letadla znovu a ostřelovala z kulometů naši obec a Úherce. Naštěstí nebyl nikdo raněn.

Dne 10. května projíţděla naší obcí Rudá armáda, zaprášení vojáci na korbičkách taţených koňmi, povozy se valily po silnicích i polních cestách. U nás se ale nezdrţeli a utábořili se v pěčické baţantnici. A tak skončily pohnuté události květnových dní.

125

Český kotel – květen 1945

SUKORADY 8. května volal Bousov, ţe se od Sobotky blíţí 2 obrněné vozy, za nimiţ následuje několik aut. Velitel v Sukoradech por. Vlastimil Severa je měl zdrţet. Ţádal o posily podpl. Josefa Hendrycha, ţe sami na to nestačí, na toto mu nebylo odpovězeno. Zátaras zhotovený u Klenec Němci odstranili, poté projela nákladní auta doprovázená 1 pancéřem, povstalci byli napadeni a pronásledováni 1 pancéřem, na naší straně postříleni 4 Rusové (utečení zajatci, kteří se přidali za povstání k nám) a Běhma a Šrajer. Naši padlí spoluobčané byli Němci ještě zohaveni.

9. května hlášeny četné kolony německých jednotek od Jičína a Domousnic táhnoucí na Mladou Boleslav, večer byla jednotka povstalců Kryštofa napadena letadly, která shodila několik bomb u Plaz nedaleko Března. Ve Březně na sokolském hřišti byl 10. května zřízen sběrný tábor pro odzbrojené Němce, kde se získalo mnoho zbraní pěchotních, pušky, automaty, kulomety a mnoho munice, granáty, Panzerfausty.

KOSMONOSY 6. května 1945 - hlásí se dobrovolníci, zejména bývalí vojáci. Je odzbrojena německá místní posádka asi 50 muţů, obsazena pošta, Svobodova továrna, ústav a zámek. Od tohoto okamţiku události nabývají na dramatičnosti. Německé vojenské velitelství v Mladé Boleslavi reaguje ultimátem a poţadavkem navrácení zabavených zbraní, munice a benzínu. Jinak hrozí zničením Kosmonos. Hrozba je doprovázena vysláním dvou obrněných vozidel ostřelujících město.

Revoluční národní výbor přistupuje na německé poţadavky. Drama vrcholí v pondělí 7. května a má nečekaný průběh. Ukořistěné zbraně jsou sice před očima samotného německého velitele v pořádku vráceny na obecní úřad, ale současně je připraveno fingované přepadení budovy, zbraně jsou „neznámými“ pachateli odcizeny a přepraveny na Babu, kam se současně přesunuje kosmonoská povstalecká jednotka.

Německá trestná výprava na sebe nenechá dlouho čekat. Šest obrněných vozidel a na 250 vojáků obsazuje město a směřuje k úřadu. Ulice jsou liduprázdné, ale Němci střílejí na všechny strany. Ještě neţ vstoupí do budovy úřadu, vypálí do zavřených dveří sérii střel, přičemţ jsou zraněni členové RNV B. Nechvátal a J. Janoušek. Všichni, kdo 126

BRK 2015

jsou v té době na úřadě a stejně tak obyvatelé několika okolních domů jsou vyvlečeni a postaveni před budovu čelem ke zdi. Po delším vyšetřování a vyjednávání však jsou všichni zatčení propuštěni a Němci odjíţdějí zpět do Mladé Boleslavi.

MLADÁ BOLESLAV

Německé obrněné průzkumné auto Sd.Kfz 222 vyzbrojené rychlopalným kanonem 20 mm a kulometem MG34. Zde při květnových nepokojích hlídkuje v ulicích Mladé Boleslavi. Státní Okresní archiv Mladá Boleslav.

Od března 1945 byl v Mladé Boleslavi v Ţiţkových kasárnách po československé armádě umístěn německý 80. dobrovolnický granátnický pluk SS Polizei Regiment Brüxen. V Ţiţkových kasárnách byl pluk 4. divize SS Polizei spolu s českým vládním vojskem. Tento pluk byl speciálně cvičen na protipartyzánské akce předešlého roku ve vojenském prostoru po československé armádě Mimoň. Několikrát byl vyslán do akce proti partyzánům v okolí Mnichova Hradiště a vrchu Muţský. Zde zřejmě operoval partyzánský oddíl utvořený z ruského výsadku pod velením kapitána Kotova, který se pohyboval v širokém okolí (Turnov, Rovensko pod Troskami, Sobotka).

127

Český kotel – květen 1945

Ústupové kolony Němců v Mladé Boleslavi 9. května 1945, opancéřované kolopásové vozidlo Sd.Kfz7/2 Flak 3,7 cm. Státní Okresní archiv Mladá Boleslav.

Tento pluk 4. divize SS Polizei byl 5. - 6. května vyslán na potlačení povstání rusko-českých partyzánů u Ledců. Ztráty při akci: 6 zabitých a 1 nákladní vůz, na straně povstalců asi 20 mrtvých.

V Ledcích byla od 2. 2. 1945 stálá posádka 100 muţů 6. KGF Nachschub Batalion 561, hlídala zde zbudovaná muniční skladiště Prodašice - Tuchom - Seletice. Na práci zde bylo nasazeno 190 ruských zajatců a několik nákladních vozů, německým stráţím velel Oberleutnant (nadporučík) Möller a velitel obrněného německého vozu, který útočil na povstalce od Ledců ve směru na Prodašice, se jmenoval Leutnant Heiss.

Na hřbitově v Ledcích jsou pohřbeni tito členové stráţe skladiště Jívák, kteří se přidali na stranu českých povstalců:  Řek Laurenti Kibursalidse + 2 Chorvaté.

128

BRK 2015

Hlídkující Demag Sd.Kfz 10/4 2 cm Flak 38 se znakem leichte FlakAbtailung 81, který spadal pod I. Flak Korps Luftwaffe, 8. května 1945 v Mladé Boleslavi u spořitelny. Státní Okresní archiv Mladá Boleslav.

Dále jsou zde pohřbeni neznámí vojíni dle identifikační známky:  Frv. Obergefreiter (desátník) 1. Sich. Btl. 353 - můţe se jednat o dobrovolníka, který vstoupil do německé jednotky.  Kompanie / Sicherungs Batalion 353 Freiwilligen - (rota/ zajišťovací prapor 353 dobrovolník). Prapor vznikl v srpnu 1944 přejmenováním Landesschützen Batalionu 353 působícím na Ukrajině a v lednu 1945 okolo měst Radom a Krakow ve Slezku.

Spadal pod velení HeeresGruppe Mitte (armádní skupiny Střed).

Tento voják se po útoku partyzánů na skladiště přidal na jejich stranu i s dalšími Chorvaty, kteří skladiště střeţili.

Podle nálezů německých ID známek22 v Mladé Boleslavi, které byly zřejmě strţeny zabitým Němcům po náletu 9. května 1945, nebo zde dříve zemřeli v lazaretech, můţeme částečně identifikovat vojáky, kteří jsou pohřbeni na hřbitově v Mladé Boleslavi: Identifikační osobní známka kaţdého vojáka slouţila ke zjištění jeho identity v případě zabití. Byla nošena na krku.

22

129

Český kotel – květen 1945

 1./I.(F) A.R.720 – 1. Kompanie/Infanterie Feld Ausbildunks Regiment 720 (1. rota, 720. pěší polní výcvikový pluk). Pluk byl součástí 391. Feldausbildungs Division – přejmenován na 391. Sicherungs Division z.b.v.  POL.REGT.GALIZEIN STAB – Stab/Polizei Regiment „Galizien“ (štáb/policejní pluk „Galizien“). Policejní pluk z Ukrajinců vznikl v 2. polovině roku 1943.  GEN.KP.GR.E.BTL.194 Genersenden Kompanie/Grenadier Ersatz Batalion 194 (jedná se o rekonvalescentní rotu, 194. granátnický záloţní prapor, prapor jako doplňovací z uzdravených po zranění pro 71. Infanteri Division (71. pěší divizi) Sanitäls Ersatz Abeteilung 9 neboli 9. sanitní záloţní oddíl, vznikl v listopadu 1943.

Mladá Boleslav byla 9. května 1945 přeplněna ustupujícími německými vojsky, v pozadí budova dnešního infocentra. Státní Okresní archiv Mladá Boleslav.

130

BRK 2015

Důvod ruského náletu a bombardování Ml. Boleslavi Němci neuposlechli podmínek všeobecné kapitulace a konce války platícím od 8. května 1945 23.01 hodiny a stále se pokoušeli dostat do zajetí západních armád jakýmkoliv způsobem. Z toho důvodu brzy ráno 9. května vydal přímo velitel 1. ukrajinského frontu maršál Koněv rozkaz k náletu na ustupující kolony Němců. Z důvodu velké koncentrace německé armády včetně mnoţství obrněné techniky a tanků byl po 10. hodině podniknut nálet ruských letadel na Ml. Boleslav.

Náletu se zřejmě účastnila letadla 80., 81. a 82. gardového bitevního pluku 1. gardové bombardovací divize nacházející se na letišti v Dolnoslezském Saganu (dnes polská Ţagaň), vyzbrojená lehkými dvoumotorovými bitevními bombardéry Petljakov Pe-2 a Tupolev Tu-2.

Svědci, kteří bombardování pozorovali z okolních obcí Kosmonos a Bezděčína, tvrdí, ţe náletu se účastnilo nejméně 30 letadel rozdělených do čtyř letek. Na město bylo svrţeno asi 700 pum, zmínka je o váze od 2,5 kg aţ do váhy 700 kg. 23 Takto bombardována a postřelována z palubních zbraní stíhaček byla Jičínská a Turnovská ulice po celé své délce. Podle dopadu bomb je patrné, ţe německé kolony přijely ve směru jak od Jičína, tak od Turnova a přes střed města směřovaly dále na Mělník. Při náletu zahynulo na 150 českých civilistů a přes 300 německých civilistů a vojáků. Toho dne byly dále bombardovány německé kolony a města na trase Mělník, Litoměřice, Roudnice nad Labem, Benátky nad Jizerou, Krsno a Dubno.

Tyto pumy byly v rozmezí váhy od 2,5 – 5 – 50 – 250 – 400 aţ 500 kg, přičemţ 2,5 a 5 kg mohly být protipancéřové kumulativní, proti jiţ zmíněné obrněné technice Němců, nebo vzhledem k velkému počtu lidí protipěchotní tříštivé, 700 kg pumy ruské letectvo nemělo ve výzbroji, ale mohlo jít o kořistní německé pumy.

23

131

Český kotel – květen 1945

Sovětské lehké bitevní bombardéry Pe-2, letouny tohoto typu provedly 9. května nálet na ustupující kolony Němců jak v Mladé Boleslavi, tak v dalších městech.

Kolona Němců na úprku směr Mělník automobil Büssing-NAG 4500 S 9. května před nynější radnicí v Mladé Boleslavi. Státní Okresní archiv Ml. Boleslav.

132

BRK 2015

Gardový plukovník Fjodor Ivanovič Dobyš velitel 1. Gardové bombardovací letecké divize.

Příjez Rudé armády do Mladé Boleslavi 10. května 1945.

133

Český kotel – květen 1945

Hořící Mladá Boleslav po ruském náletu 9. května 1945. Státní Okresní archiv Ml. Boleslav.

134

BRK 2015

MĚLNÍK Dne 8. května se shromaţďovala v Mladé Boleslavi 20. Waffen Grenadier Division der SS „Estonia 1“ (velitel Berthold Maack). Ve výpovědi jednoho pamětníka člena pluku 4. divize SS Polizei se uvádí, ţe v divizi byla spousta obrněné techniky včetně dvou tanků Panther s označením 5 TD SS Wiking. Kolony této divize byly značně roztaţeny. 9. května byl zahájen odjezd těchto jednotek směr Plzeň přes Mělník a Roudnici nad Labem s cílem dostat se do spojeneckého zajetí a uniknout Rusům blíţícím se na Ml. Boleslav ze severu od Litoměřic, Liberce a Bělé pod Bezdězem. Celý Mělník byl přecpán ústupovými kolonami, které se snaţily objet povstaleckou Prahu. Zde se k Němcům připojila asi 30 členná skupina Čechů v maskovaných uniformách SS na vozidle NSU. Za Mělníkem narazili na nepřátelské tanky a proběhl bojový střet s tanky T-34 (5 jich Pantery zničily). Němci se pak se ztrátou 40 mrtvých vzdali asi 900 muţů a mnoho vozidel.

Mělník byl osvobozen polskými jednotkami aţ 10. května, na náměstí 1. tankový sbor, polská tanková jednotka s tanky T-34/85. Je pravděpodobné, ţe právě s touto polskou jednotkou svedly zmiňované 2 německé tanky Panther boj u Mělníka. Poláci se ještě před tím, neţ dorazili do Mělníka od Rumburku, setkali od hranic naší republiky s Němci v několika bojových střetech. U Rumburku s neznámou jednotkou SS (je zde zmínka o 18. SS Panzer Grenadier Division, ale ta se nepotvrdila), dále pak se zadními voji jednotek 269. a 72. Infanterie Division (pěší) a 545. granátnická. Německé jednotky byly stále dobře vyzbrojeny (kulomety, minomety, děla) a kladly tuhý odpor, ten byl zlomen aţ dělostřeleckou palbou a tanky polských jednotek, které postupovaly ve směru Rumburk – Česká Kamenice – Česká Lípa – Mělník. Na Mělnickém seřazovacím nádraţí zanechali Němci plné vlaky obrněné techniky – tanky PzKpfw V Panther, PzKpfw IV, bezvěţová útočná děla StuG III a obrněné transportéry SdKfz 251 různých verzí.

135

Český kotel – květen 1945

Seřaďovací nádraţí Mělník střeţené povstalci, zde na plošinovém voze tank Pz.Kpfw 171 V Panther patřící k Fallschirm-Panzerkorps „Hermann Göring“.

Tanky T34/85 1. obrněného polského sboru odpoledne 10. května 1945 v Mělníce.

136

BRK 2015

Mělnický tank – památník na počet osvobození polským 1. obrněným sborem 10. května 1945, nyní umístěn v Lešanech.

137

Český kotel – květen 1945

SEZNAM DIVIZÍ SS, KDE KAPITULOVALY V KVĚTNU 1945 1. SS-Panzer-Division "LSSAH" – květen 1945, Rakousko, americké zajetí 2. SS-Panzer-Division "Das Reich" – květen 1945, jiţní Čechy, americké zajetí 3. SS-Panzer-Division "Totenkopf" – květen 1945, Rakousko, americké zajetí, předána Sovětům 4. SS-Polizei-Panzergrenadier-Division – květen 1945, severní Německo, americké zajetí 5. SS-Panzer-Division "Wiking" – květen 1945, Rakousko, americké zajetí 6. SS-Gebirgs-Division "Nord" – květen 1945, Německo, americké zajetí 7. SS-Freiwilligen-Gebirgs-Division "Prinz Eugen" – květen 1945, Jugoslávie, sovětské zajetí 9. SS Panzer-Division "Hohenstaufen" – květen 1945, Rakousko, americké zajetí 10. SS Panzer-Division "Frundsberg" – květen 1945, severní Čechy, sovětské zajetí 11. SS-Freiwilligen-Panzergrenadier-Division "Nordland" – květen 1945, Berlín, sovětské zajetí 12. SS-Panzer-Division "Hitlerjugend" – květen 1945, Rakousko, americké zajetí 13. Waffen-Gebirgs-Division der SS "Handschar" (kroatische Nr. 1) – květen 1945, Rakousko, britské zajetí 14. Waffen-Grenadier-Division der SS (ukrainische Nr. 1) – květen 1945, Rakousko, americké zajetí 15. Waffen-Grenadier-Division der SS (lettische Nr. 1) – květen 1945, Berlín, sovětské zajetí 16. SS-Panzergrenadier-Division "Reichsführer SS" – květen 1945, Rakousko, britsko-americké zajetí 17. SS-Panzergrenadier-Division "Götz von Berlichingen" – květen 1945, Rakousko, americké zajetí

138

BRK 2015

18. SS-Freiwilligen-Panzergrenadier-Division "Horst Wessel" – květen 1945, severní Čechy, sovětské zajetí 19. Waffen-Grenadier-Division der SS (lettisches Nr. 2) – květen 1945, Kuronsko, sovětské zajetí 20. Waffen-Grenadier-Division der SS (estnische Nr. 1) – květen 1945, severní Čechy, sovětské zajetí 23. SS-Freiwilligen-Panzergrenadier-Division "Nederland" – květen 1945, jiţně od Berlína, sovětské-zajetí 24. Waffen-Gebirgs-Division der SS – květen 1945, Itálie, britské zajetí 27. SS-Freiwilligen-Grenadier-Division "Langemarck" – květen 1945, severní Německo, sovětské zajetí 28. SS-Freiwilligen-Grenadier-Division "Wallonien" – květen 1945, severní Německo, sovětské zajetí 31. SS-Freiwilligen-Grenadier-Division – květen 1945, východní Čechy, sovětské zajetí 32. SS-Freiwilligen-Grenadier-Division "30. Januar" – květen 1945, jiţně od Berlína, sovětské zajetí 33. Waffen-Grenadier-Division der SS "Charlemagne" – květen 1945, Berlín, sovětské zajetí 34. SS-Freiwilligen-Grenadier-Division "Landstorm Nederland" – květen 1945, Nizozemí, britské zajetí 35. SS und Polizei-Grenadier-Division – květen 1945, jiţně od Berlína, sovětské zajetí 36. Waffen-Grenadier-Division der SS – květen 1945, jiţně od Berlína, sovětské zajetí 37. SS-Freiwilligen-Kavallerie-Division – květen 1945, Rakousko 38. SS-Grenadier-Division "Nibelungen" – květen 1945, jiţní Německo, americké zajetí

139

Český kotel – květen 1945

31. SS-FREIWILLIGEN-GRENADIEREN-DIVISION Důvody, které vedly v polovině roku 1944 SS–Führungs-hauptamt k vytvoření 31. SS-Freiwilligen-Grenadieren-Division, dodnes často nesprávně uváděné označení této divize čestným titulem „Böhmen und Mähren“ 24.

31. SS-Freiwilligen-Grenadieren-Division byla často neoficiálně označována jako „Divize Lombard“ dle velitele, nebo „Divize Batschka“ (maďarsky Bácska-Hadoszály) dle oblasti odkud pocházela většina muţstva a kde se provádělo formování této divize, a taktéţ jako „Kukuruz Division“ dle toho, ţe většina členů byli převáţně farmáři ţivící se pěstováním kukuřice.

Historie 23. Waffen-Gebirgs-Division der SS „Kama“ (kroatische Nr. 2), ze které přešla část muţstva do nově utvořené 31.

SS-Freiwilligen-Grenadieren-Division.

Tato 23. divize SS byla tvořena z velké části z bosenských muslimů a jsou o nich zajímavé poznámky pamětníků, jaké problémy činil velitelům této divize starý muslimský zvyk (známý i dnes) oslavovat cokoliv hlasitým tancem dokola a masivní střelbou do vzduchu. Obrovská spotřeba tehdy uţ vzácných nábojů vedla velitele 23. Waffen-GebirgsDivision k poţadavku o speciální dodávky slepých nábojů. Zajímavá je i poznámka jakéhosi velitele muslimského pluku o tom, ţe po té, co zakázal svévolné a neúnosné zabíjení vepřů v celém okolí (prase je pro muslimy nečistý tvor), musel se přes noc nechat hlídat ostrahou z Němců, neboť muslimští členové jednotky mu vyhroţovali smrtí.

Do zbraní SS se dobrovolně přihlásila většina vojáků z etnických Němců regionu Baška a z Dunajského Švábska, ze vzpomínek pamětníků poněkud upravují pojem „dobrovolnická“ v názvu této divize.

Většina etnických Němců v Maďarsku si prakticky dle dohody mezi vládou Třetí říše a Maďarska mohla pouze vybrat, zda povinně narukují do maďarské armády anebo se dají do Waffen SS. Většina Němců samozřejmě volila druhou moţnost i vzhledem k většímu ţoldu, nicméně někteří pamětníci tvrdí, ţe odvody etnických Němců byly

Naopak se uvádí, ţe 31. SS-Freiwilligen-Grenadieren-Division na rozdíl od jiných ţádný čestný název neměla.

24

140

BRK 2015

často i násilné a existovaly i případy, kdy odvodní komise na ulici sbalila i patnáctileté kluky. To se projevilo i v poněkud velké dezerci po zapojení divize do boje. Muţstvo bylo tvořeno z velmi mladých, anebo velmi starých muţů, neboť mezi etnickými Němci toto byla jiţ asi třetí (a poslední) verbovací vlna. Většina „vhodnějších“ ročníků uţ byla odvedena.

Zapojením divize v obraných bojích na Dunaji, do kterých byla v polovině října 1944 nedokončená divize nasazena. Následuje evakuace divize a civilního německého obyvatelstva z regionu Baška, ústupové boje přes tzv. Dunajské Švábsko, boje v okolí Fünfkirchenu (Pécs) aţ k praktickému rozbití divize u Balatonu, většina muslimských členů divize dezertovala ještě před zahájením bojů i s celou výbavou.

Následuje staţení rozbité divize do dolního Štýrska v okolí dnešního Mariboru a její přezbrojení a znovuzformování. Během ledna 1945 dostala divize nové vybavení a výzbroj a přísun nových vojáků z jiţního Tyrolska a z Říše. Zhruba kolem 17. února dostala nyní jiţ 31. SSFreiwilligen-Grenadieren-Division rozkaz přesunout se do Slezska do oblasti města Jauer. Nasazením do bojů na slezské frontě v březnu 1945 především v okolí města Streigau.

Boje byly spíše poziční, neboť tato fronta byla pro SSSR podruţná, hlavní úder Rudé armády vedl na Berlín. V dubnu se divize přesunula podél slezské fronty na úbočí sudetských hor směrem dále na východ ke městu Strehlen. Zde byla poměrně klidná část působení 31. SSFreiwilligen-Grenadieren-Division. Zaznamenává poměrně malé územní zisky při bojích se slabou ruskou obranou a spíše zákopovou taktiku.

Zajímavý pohled byl zde na vylidněné evakuované Slezsko v posledních dnech nacistické vlády a relativně „seriózní“ vztahy s Rusy. Není zvláštností, ţe probíhaly téţ téměř denní popravy dezertérů a vojáků, kteří projevili „slabost před nepřítelem“. Téměř neznámé poslední větší ofenzívy nacistických vojsk ve 2. světové válce – pokus o prolomení obklíčení města Breslau (Vratislav). 31. SS-Freiwilligen-Grenadieren-Division se zúčastnila v noci z 5. na 6. května úderu na překvapené Rusy ve směru od města Zobten na Breslau. Některé jednotky se dostaly ráno 6. května aţ na dálnici poblíţ Breslau, ale celá fanatická akce neměla jiţ ţádný smysl, neboť přibliţně ve stejném čase „Festung Breslau“ kapitulovala. Většina velitelů a prostých 141

Český kotel – květen 1945

vojáků kapitulaci nečekala, počítalo se s přemís-těním říšské vlády do Prahy a pokračující obranou českého prostoru. Vojska byla poměrně intaktní a stále dobře vyzbrojena.

Ti z velitelů, kteří čekali kapitulaci, se domnívali, ţe přijde aţ někdy kolem 19. května a ţe budou mít dost času se stáhnout do amerického zajetí, anebo ţe západní spojenci mezitím obsadí Čechy a Moravu.

Nikdo z nich si neuvědomil, ţe byli jednoduše obětováni za účelem zajistit staţení říšských Němců na západ, většina vysunutých jednotek na východě byly Waffen SS a většinou téţ etnického a ne-říšského původu.

Velitel skupiny armád Střed nově jmenovaný polní maršál Schörner vyřešil příměří ze dne 7. května jednoduše. Oficiálně vydal rozkaz zastavit bojovou činnost všem jednotkám a vzdát se aktuálnímu protivníku, ale zároveň sdělil, ţe není schopen zaručit předání rozkazu.

Neoficiálně dal příkaz krýt ústup a evakuaci Němců a stáhnout se pokud moţno nejrychleji do oblasti obsazené Američany.

31. SS-Freiwilligen-Grenadieren-Division začala stahování z oblasti Strehlen 8. května. Velitel Lombard vydal rozkaz zničit těţkou výzbroj a ustoupit do zajetí západních spojenců. To ale nevěděl, ţe na území protektorátu se mezitím rozpoutalo peklo. Češi kopali do umírajícího lva jen pro zvýšení svého kolaborantského sebevědomí. Dle mnohých pamětníků 31. SS-Freiwilligen-Grenadieren-Division překročila dezintegrovaně české hranice kolem 9. května ráno u Broumova buďto beze zbraní, anebo pouze s osobními zbraněmi, jak nařizoval rozkaz velitele Lombarda. Hned za hranicemi se pak údajně stali terčem zdivočelých po zuby ozbrojených Čechů a během 9. května bylo údajně přes 4 000 příslušníků divize brutálně zmasakrováno na cestě od hranic do Hradce Králové, coţ byly největší ztráty této divize během jednoho dne za celou její existenci. Zbytky divize aţ na malé výjimky padly do zajetí v okolí Hradce Králové a zajatí vojáci byli později předáni Rusům a dopraveni do SSSR jako váleční zajatci.

Především v oblasti Broumova a Náchoda přecházela násilně jakási silně vyzbrojená jednotka SS včetně těţké tankové techniky. Vše nasvědčuje tomu, ţe to mohla být právě 31. SS-Freiwilligen-Grenadieren-Division, část jednotky rozkaz neupo-slechla, zbraně nesloţila a

142

BRK 2015

snaţila se probít do amerického zajetí, někteří dokonce v civilních šatech.

Nicméně faktem je, ţe pro povstalce byli členové SS lovnou zvěří často likvidovanou na místě odchytu, a tak se někteří příslušníci 31. SSFreiwilligen-Grenadieren-Division snaţili ve skrytu pohraničních hor utéct na německé území. Jeden pamětník tvrdí, ţe po desetidenním putování horami objevili nějakou jednotku estonských SS, která někde v Krkonoších ještě kolem 20. května 1945 bojovala a nevěřila, ţe Německo kapitulovalo.

Všichni citovaní členové 31. SS-Freiwilligen-Grenadieren-Division se ale shodují, ţe oblast Čech se pro ně stala neočekávaným „ďáblovým kotlem“, který se proměnil ve smrtící past.

Obvyklé početní stavy muţstva německých jednotek – počty se v průběhu války i u jednotlivých druhů zbraní lišily, takţe jenom přibliţně: Gruppe

(druţstvo)

9-20

Zug

(četa)

30-50

4 druţstva

Kompanie

(rota)

100-200

3 čety + velitelské druţstvo

Bataillon

(prapor)

500-1000

4 roty + štáb

Regiment

(pluk)

2000-6000

3 prapory + zvláštní jednotky + štáb

Brigade

(brigáda)

5000-7000

různý počet praporů n. pluků

Division

(divize)

10.000-20.000

2-4 pluky

Korps

(sbor)

40.000-60.000

2 a více divizí

Armee

(armáda)

60.000-100.000

2 a více sborů

Armeegruppe

(arm. skupina)

150.000-300.000

2-3 sbory nebo armády

Heeresgruppe

(skupina armád)

500.000 1,000.000

větší počet armád

143

Český kotel – květen 1945

POBALTÍ Ve všech třech republikách vítala velká část obyvatelstva vojáky wehrmachtu jako osvoboditele. Zkušenosti s roční vládou teroru sovětů a NKVD vedly k tomu, ţe Estonci a kupodivu i dříve protiněmečtí Litevci a Lotyši, vítali německé vojáky s nadějí, ţe jim pomohou obnovit nezávislost.

Litevci vyhlásili obnovení nezávislosti, vytvořili prozatímní vládu a jejich povstalecká armáda vyhnala sovětské jednotky z většiny litevského území. Měla přitom 4 000 padlých a 8 000 raněných.

Podobně 28. června 1941 začalo povstání v hlavním městě Lotyšska Rize, které řídila prozatímní vláda. Povstání se však jednotkám Rudé armády podařilo potlačit. V Estonsku dokázaly oddíly povstalců, vedené důstojníky bývalé armády, ovládnout značnou část země několik týdnů před příchodem německých jednotek. Litva, Lotyšsko a Estonsko se dostaly pod armádní správu, ale s tím jak vzdálenost fronty prodluţovala, přešlo celé Pobaltí pod pravomoc Posenbergova ministerstva. Jeţ z nich vytvořilo komisariát Ostland.

Na všechny dobrovolníky v SS oddílech nelze pohlíţet jako na stoupence nacismu a fašismu. Bojovali hlavně proti Stalinovi a jeho bolševismu, se kterým měli většinou hodně špatné zkušenosti. Zároveň doufali, ţe díky společnému boji po boku Němců proti Rudé armádě získají samostatnost pro svoji zemi.

LITEVCI Šéf bezpečnosti Brigadeführer SS a policie Wysocki začal z oddílů rozpouštěné národní armády vytvářet první jednotky pomocné policie.

Jejich příslušníci nosili uniformy wehrmachtu, na pravé paţi štítek v litevských národních barvách a trojbarevnou kokardu na čepici. Část těchto oddílů putovala ještě v zimě na frontu. Himmlerovým rozkazem z 6. 11. 1941 byly všechny vznikající dobrovolnické jednotky reorganizované ve Schutzmannschaft. Základní jednotku představoval prapor.

V první polovině roku 1942 vznikly ochranné prapory 1. aţ 15., v nichţ slouţilo 10 tisíc muţů. Později ve druhé polovině roku vznikly prapory 251. – 265. a 301. – 310. Celkem v Litvě vzniklo čtyřicet ochranných praporů, kaţdý o síle tří aţ čtyř rot.

144

BRK 2015

Hlavní náplní byla ostraha objektů a protipartyzánský boj. V případě potřeby byly nezřídka nasazovány na frontě. Od roku 1943 se nazývaly polní prapory a slouţilo v nich 8 tisíc muţů. V létě 1943 ze čtyř těchto praporů zformovali Němci první pluk pod velením plukovníka A. Spokeviciuse.

Jeho příslušníci zpočátku nosili letecké uniformy a na čepici zvláštní odznak se stylizovaným písmenem „D“ od slova dobrovolník – Drangoviniukas. Dalších 6 tisíc Litevců slouţilo v policejních praporech.

Příslušníci těchto jednotek nosili černé nebo tmavomodré uniformy s označením příslušnosti na pravé paţi. Počátkem března 1943 vyšla výzva k vytvoření Litevské legie. Část dobrovolníků Němci odvezli na práci do Říše a z ostatních vytvořili pět praporů Litevských stavebních jednotek (Litauische Bauabteilungen).

V únoru 1944 Němci souhlasili s vytvořením Litevského teritoriálního sboru, počítali s 5 tisíci dobrovolníky, ale obdrţeli 19 tisíc přihlášek.

Němci chtěli 14 tisíc z přihlášených poskytnout Luftwaffe do stráţních praporů, ale litevští vojáci odmítli poslušnost. V Kaunasu došlo dokonce k boji s německými jednotkami. Mnozí dobrovolníci se rozutekli a Němci začali s represemi. U letectva nakonec skončilo kolem 3 tisíc dobrovolníků u ochrany letišť a zhruba stejný počet jako Hiwis u protiletadlového dělostřelectva. V létě 1944 vznikly dva pluky Sil ochrany vlasti a ţenijní prapor. Část dosavadních jednotek Němci před ústupem rozpustili a jejich muţstvo převedli k protiletadlovému dělostřelectvu. Dva polní prapory stačili odeslat na Balkán a další tři prapory nakonec uvízly v obklíčeném Kurlandsku.

Počátkem roku 1945 slouţilo 5 tisíc Litevců u německé armády, z toho čtvrtina v ţenijních rotách. Na 12 tisíc jich slouţilo u Luftwaffe, 3 tisíce u policie a 15 tisíc v Todtově organizaci (TO).

LOTYŠI V březnu 1941 začal výcvik prvních dobrovolníků pro Abwehr na území Východního Pruska. Povstalci útočili na ustupující jednotky Rudé armády a bojovali po boku Němců. Poté se jejich pozornost obrátila na zúčtování s vlastními „rudými“, počet obětí se odhaduje na 12 tisíc. Běsnění učinil konec aţ zásah německých jednotek. Oddíly 145

Český kotel – květen 1945

místní sebeobrany pomáhaly při likvidaci ţidů na území Lotyšska, stejně jako nově vznikající jednotky pomocné policie organizované do policejních praporů. Některé z nich se „osvědčily“ nakolik, ţe je Němci pouţili i mimo území Lotyšska. 17. července 1941 byly zrušeny a místo nich vytvářeny jednotky pořádkové policie (Ordnungspolizei) jejíţ příslušníci zpočátku nosili lotyšské uniformy se zelenou páskou na rukávu s nápisem Ordnungs-Hilfspolizei. Do října 1941 stoupl jejich počet na 8 tisíc.

V dubnu 1942 byly přejmenovány na prapory Schuma s čísly 16, 17 a 21, později 18-20, 22-28, 266-285 a 311-328. Do prosince 1943 vzniklo 51 těchto jednotek v černých či tmavomodrých uniformách, na pravé paţi se štítkem v lotyšských barvách a kokardou na čepici. V dubnu 1942 tři jednotky Schuma prodělaly bojový křest na frontě a v srpnu 1943 vznikl z ochranných praporů 276, 277, 278 a 312 První policejní pluk (Lettische Freiwillige Polizeiregiment Riga), jenţ od září bojoval s partyzány v Bělorusku. Další dva policejní pluky vznikly v únoru 1943 a v září 1944. První z praporů 22, 24, 313 a 316 a druhý z praporů 317, 318 a 321. Uniformy tvořila směs polní zelené, tmavomodrých policejních i starých lotyšských, pouţívali československé ocelové přilby, které pouţívala původní lotyšská armáda. Část jednotek Schuma skončila u armády, kde vytvořila 672. ţenijní prapor a několik stavebních praporů a řadu zásobovacích jednotek.

V únoru a březnu se sedm lotyšských praporů zúčastnilo protipartyzánské akce na hranicích s Běloruskem, při nichţ bylo zničeno několik set vesnic a likvidováno civilní obyvatelstvo. V dubnu 1944 s německým ústupem proběhla mobilizace, která poskytla muţstvo pro šest pohraničních pluků s celkem 17 tisíci muţi. Na frontu se dostaly u Dinaburgu a Pleskau. Koncem léta část z nich rozpustili a zbývající vojáky převedli k SS. 25. ledna 1943 byla vytvořena Lotyšská pěší brigáda (2. SS Infanteriegrigade) z existujících polních praporů 19, 21, 18, 24 a 26.

Bojovala u Volchova. O šest týdnů později byla vytvořena Lotyšská dobrovolnická legie (Lettische Freiwilligen SS Legion). Od března do května 1943 vznikly tři pluky. Podařilo se získat 21 300 dobrovolníků, nejen pro legii ale i pro další útvary. Ve druhé vlně se přihlásilo dalších 5 600. V únoru 1943 vznikla 15. granátnická divize SS, v listo146

BRK 2015

padu přišla na frontu a v červenci 1944 byla zničena u Opole. Zbytek muţstva přešel k 19. divizi. V březnu 1944 vznikla 19. granátnická divize SS sloţená ze tří pluků, část vojáků tvořili veteráni z lotyšské brigády, z části lidé z polních praporů. Za jejího bojového nasazení ji 14krát citovali ve zprávách wehrmachtu.

Plánovalo se i vytvoření třetí lotyšské divize (jako 36. Panzer-Granadierdivision der SS, Lettische Nr. 3). Obě stávající lotyšské divize zatím vytvořily VI. Lotyšský armádní sbor. 19. divize uvázla v kurlandském kotli, kde padlo do zajetí přes 5 tisíc jejích příslušníků.

Zbytek se podařilo evakuovat. Po doplnění byla v únoru 1945 opět na východní frontě. Necelá stovka jejích vojáků bojovala v bitvě o Berlín.

V březnu 1943 vznikla dobrovolnická letecká jednotka. Luftwaffen Legion Lettland, později Nachtschlachtgruppe 12, měla tři letky letadel Bü-131, Ar-66 a Go-145. Jejích 1 200 příslušníků nosilo německé letecké uniformy, na paţi erb s trikolorou a nápisem Latvija.

Ještě v září 1944 měla 18 letuschopných strojů, v říjnu byla rozpuštěna. 6 tisíc Lotyšů působilo u Flak Helfers později převelených k SS. V dubnu 1945 z nich v Ústí nad Labem vytvořili Panzer JägdKompanie Riga. Ke konci války se počet Lotyšů v německých sluţbách pohyboval mezi 110 000 aţ 165 000 muţi. Ve dvou divizích SS jich bylo 31 446, v šesti pohraničních plucích 12 118, v jednotkách Schuma 14 884, v policejních oddílech 4 240, v domobraně 22 282, ve zvláštních jednotkách 10 585, v letecké legii 628 a jako Hiwis u armády 12 159.

ESTONCI VE 2. SV. VÁLCE Jiţ od jara 1941 cvičil Abwehr ve zvláštním táboře nedaleko Helsinek první stovku estonských dobrovolníků. Po zahájení bojů byli v rámci operace Erna vysláni do týlu Rudé armády. Ti, co přeţili, se stali základem dobrovolnického praporu Erna II (Freiwilligen Bataillon Erna II). V obsazeném Estonsku byl v čele Němci tolerované správy tzv. direktoria Hjalmar Mäe, povolené jednotky domobrany (Omakaitse) čítaly několik tisíc lidí.

Další doplňující údaje o 20. Waffen-Grenadier Division der SS (estnische Nr. 1) neboli 20. granátnická divize SS (1. estonská) byla zaloţena 24. ledna 1944 Tomu však předcházely níţe popsané události.

147

Český kotel – květen 1945

Dne 16. června 1940 začala Rudá armáda obsazovat Estonsko.

21. června byl proveden puč ve spolupráci estonských komunistů a sovětských vojenských jednotek, a hned následovaly kruté represe proti estonskému obyvatelstvu. Po zahájení útoku nacistického Německa na Sovětský svaz 22. června 1941 tak většina Estonců viděla v Německu osvoboditele od sovětských okupantů a doufala v brzké obnovení estonské nezávislosti. Počáteční nadšení však pohaslo poté, co bylo Estonsko začleněno do sestavy Německé říše jako část Říšského komisariátu „Ostland“. Přesto v rozmezí let 1941 aţ 1943 se přihlásilo dost Estonců na to, aby mohlo vzniknout několik zabezpečovacích útvarů pod velením 18. armády jako Estonské zabezpečovací jednotky 181. – 186. o síle praporu s úvazky na šest měsíců. Z těchto jednotek pak v srpnu 1942 vznikly tři východní prapory 658., 659. a 660. a východní rota 567., které měly slouţit společně s wehrmachtem.

Dobrovolníci nosili polní uniformy armády na pravé paţi štítek s modro-černo-bílou trikolorou a trojbarevnou kokardu na čepici. Úřadům SS a policie se podařilo zformovat dalších 11 pomocných praporů „Schuma“ pro boj s partyzány. Celkem dvacet pět praporů s čísly 29 – 45 a 286 – 293, kaţdý o síle 400-500 muţů. Pět praporů mělo k dispozici velitelství 18. armády a čtyři velitel armádní skupiny Nord.

V roce 1942 byly některé nasazeny do bojů u Volchova, v roce 1943 u Kolpina a roku 1944 u Novgorodu a Pskova. Prapor Estland, bojoval s partyzány na Ukrajině. To vedlo včetně dalších odvodů dobrovolníků k postupnému vytvoření „Estonské legie“ (Estnische SS-Legion), která se rozšířila v květnu 1943 aţ na „Estnische SS-Freiwilligen Brigade“.

V říjnu byla nekompletní 3. estonská dobrovolnická brigáda (3. Estnische SS-Freiwilligen Brigade) poslána do boje proti partyzánům v oblasti Nevelu.

Dále byl povolen nábor do jednotek SS. Prvních dobrovolníků bylo jen 5 600 a tak byl zbytek doplněn ze stávajících policejních jednotek, které čítaly v té době asi 12 tisíc muţů. A tak byly zformovány tři prapory 1. estonského dobrovolnického granátnického pluku SS. Velel mu bývalý plukovník estonské armády Johannes Soodla (v září 1944 povýšený na Brigadenführera a generálmajora zbraní SS). První prapor Estonské legie byl na 16 měsíců přidělen jako prapor tankových granátníků Narva k 5. divizi SS Wiking. Do léta 1943 přišlo dalších 5 tisíc dobrovolníků, díky čemuţ došlo k rozšíření na brigádu, která 148

BRK 2015

v říjnu 1943 dorazila na frontu. Její vojáci měli polní uniformy zbraní SS s trojbarevným štítkem na levé paţi a na přilbě.

V lednu 1944 se postup fronty obrátil na západ a sovětská vojska postupovala k estonským hranicím. Zatímco byli vojáci této estonské brigády zatlačováni zpět, bylo dne 24. ledna 1944 oficiálně nařízeno rozšířit brigádu na divizi. 31. ledna 1944 vyhlásily německé okupační úřady v Estonsku všeobecnou mobilizaci. Poslední předválečný předseda estonské vlády Juri Uluots, který byl dosud proti vojenské účasti Estonců na německé straně, 7. února 1944 v rozhlasové výzvě mobilizaci podpořil jako moţnost pro budoucí obnovu estonské armády a znovuzískání nezávislosti po předpokládaném kolapsu nacistického Německa. Mobilizováno bylo přibliţně 38 tisíc muţů a rozděleno mezi SS a pohraniční pluky, z nichţ byla také následně divize zformována.

20. estonská dobrovolnická divize SS, později přejmenovaná na granátnickou divizi. Měla ve stavu 13 tisíc muţů a skládala se nejprve ze dvou pluků, velitelem jednoho byl Alfons Rebane, druhého Haralt Riipalu. Později byl postaven i třetí pluk. Základ nové divize tvořilo 2 000 zkušených vojáků slouţících dosud ve finské armádě nebo v námořnictvu, spolu s nimi se z Finska vrátilo na 200 důstojníků.

Slouţili v ní především Estonci, kteří se nedokázali smířit s okupací své země v červnu 1940 Sovětským svazem a jako prostředek k osvobození své země zvolili spojenectví s nacistickým Německem.

Mezi únorem a srpnem 1944 kladla divize spolu s dalšími jednotkami na frontě mezi Finským zálivem a Čudským a Psovským jezerem tvrdošíjný odpor značné přesile nepřítele (RA). Nejtvrdší boje probíhaly na frontě u Narvy, kde měly jednotky tankovou podporu 502.

Panzer Abteilung s tanky Tiger I, dále tankový pluk SS 11. Herman von Salza s tanky PzKpfw V Panther a SS Panzerjager Abteilung 54. vyzbrojen útočnými děly StuG III. Sovětská armáda u Narvy po krátkém odpočinku a doplnění začala opět útočit. 8. armáda znovu na jiţní křídlo a 42. armáda a 2. úderná armáda na severu na předmostí u Siversti. Severněji od Siversti se sovětům podaří také překročit řeku Narvu. Němci jsou nuceni svojí obrannou frontu zvláště na severu posílit, přisunou proto 20. granátnickou divizi SS Estonsko. Ta se cvičila v zázemí a teď je vrţena na severní frontu u Narvy. Této estonské divizi velí generálmajor Franc Augsberger, jednotku tvoří především dobrovolníci, tato jednotka jako 149

Český kotel – květen 1945

celek, zasáhne poprvé do bojů 20. února 1944, na podporu v boji je jí přidělena rota Tigrů I Z 502. praporu těţkých tanků. Divize za podporou Tigrů vytlačí, po těţkých bojích, které trvají 9 dní sověty zpět ze západního břehu řeky Narvy aţ na východní stranu řeky.

Chvíle odpočinku vojáků nově vzniklé 20. SS Estonské 1. Dobrovolnické-Division Po tříměsíčních bojích a těţkých ztrátách, které utrpěla od Rudé armády, se musela stáhnout z obrany estonských hranic u Narvy na pozice linie Tannenberg. Ústup celého III. pancéřového sboru pod velením SS-Ober-gruppenführera Felixe Steinera zajišťoval holandský 48. Gren. Regiment Seyffardt pod velením SS-Standartenführera Wolfganga Jörechela, která se dostala u města Laagna do obklíčení a byla celá zničena. Z 3 000 muţů se jich probilo jen 27. Dále ústup kryla část SS Panzer Abteilung 54, této jednotce zbyla po ústupových bojích, kde neustále odráţela ruské tankové útoky, jen 4 bojeschopná vozidla z původních 30 StuG III.

150

BRK 2015

Toto ruské vítězství skončilo novou okupací Estonska. V červnu 1944 došlo k přejmenování na 20. Waffen-Grenadier Division der SS (estnische Nr. 1). Dále se 20. SS divize účastnila spolu s dalšími jednotkami těţkých obranných bojů koncem léta u Tartu, ale po předešlém oslabení této fronty z důvodu odvelení mnoha německých jednotek do Francie proti vyloďovací frontě jiţ nestačila čelit ohromné ruské přesile a utrpěla koncem srpna 1944 další poráţku.

V říjnu 1944 se zbytky divize přesunuly lodí do Německa a odtud k reorganizaci do výcvikového prostoru Neuhammer ve Slezsku, kde v rozmezí října a listopadu 1944 odpočívala. Zde byla urychleně doplněna pomocí příslušníků estonských pluků ochránců hranic. Divize byla do konce války pod velením 17. armády a 1. tankové

Narva 1944 – velitel Otto Carius 502 Panz.Abt. Tiger I. 217. armády „Střed“ pod velením Generalfeldmarschalla F. Schörnera.

Divizní jednotky zaujaly obrannou linii u města Opole na řece Odře.

V lednu 1945 činil stav divize 13 500 muţů, z nichţ pouze 2 500 mělo německou národnost. Vrchní velení wehrmachtu divizi znovu nasadilo v březnu 1945 na slezské frontě, kde opět utrţila citelné ztráty a části jejích jednotek se podařilo 21. března probít z obklíčení vojsky Rudé armády. Divize přitom přišla skoro o všechny své těţší zbraně. Podle různých odhadů mohla mít v té době 6 500 aţ 7 000 muţů, coţ znamená, ţe při březnových bojích přišla o polovinu muţů.

Německé velení jí určilo jako prostor k reorganizaci okolí slezského města Bolkenhain (dnes Bolków v Polsku). Nový rozkaz k nasazení na 151

Český kotel – květen 1945

frontě dostala divize 15. dubna 1945, kdy byla podřízena 8. armádnímu sboru 17. armády. Měla vystřídat jednotky 17. pěší divize, které byly přesunuty do okolí Zhořelce. Novou obranou čáru zaujala přibliţně na území dnešního Polska na čáře Neukirch (dnes Nowy Kosciól) a Konradswaldau (dnes Kondratów), mezi městy Hirschberg (dnes Jelenia Góra) a Goldberg (dnes Zlotoryja) nejpozději 21. dubna 1945. Štáb se usadil v Hirschbergu. Kromě drobných přestřelek se tento úsek fronty nacházel ještě počátkem května v relativním klidu. 5. května 1945 obdrţela svůj poslední rozkaz ke staţení na území Čech, kde měla vytvořit nové obranné pozice Mělník – Litoměřice, při přesunu v okolí Mladé Boleslavi 8. května je zastihla kapitulace, větší část padla do sovětského zajetí a zbytky se probily k americkým liniím.

Dále ještě v únoru 1944, kdy byla formována 20. SS Estonská divize, vzniklo z branců šest pohraničních pluků a jeden záloţní pluk. Podle některých údajů měly tyto pluky aţ 30 tisíc muţů. Jen 2. a 5. pluk však disponovaly lepší výzbrojí. Ze zmíněných šesti pluků byly nakonec vytvořeny dvě smíšené německo-estonské divize, a to 207. a 300. Divize č. 300 vznikla sloučením několika německých dělostřeleckých oddílů, důstojníků a poddůstojníků z rozpuštěné 13. polní divize luftwaffe a estonských pluků 2., 3., 4. a 6. Měla 20 tisíc muţů a bojovala u Narvy. 18. září ji rozbil útok 2. sovětské úderné armády.

Rozpadla se na malé skupiny bojující v okolí jezera Peipus.

V březnu 1942 vznikla Zvláštní letka Buschmann, jejíţ letadla hlídkovala nad Finským zálivem na protiponorkových patrolách.

V červenci byla reorganizována v estonskou leteckou legii označenou jako Seeaufklärungsgruppe 127, vyzbrojenou Ar-66 a He-50. Její příslušníci nosili německé uniformy s národnostním označením na paţi a estonskými leteckými odznaky. V říjnu se doplnila a reorganizovala na Nachtschlachtgruppe 11 o čtyřech letkách. V říjnu 1944 byly letecká skupina pro nedostatek paliva a náhradních dílů rozpuštěna.

3 tisíce Estonců posílilo protiletadlovou obranu jako Flak Herfers, tisíc z nich vytvořilo Flak-Ersatzabteilung 60 jehoţ příslušníci nosili modré uniformy letectva, pásku v estonských barvách a zvláštní odznak na blůze s písmeny EN. Po výcviku byli přidělováni jednotlivým bateriím.

Od 4. prosince 1944 byli tito pomocníci převedeni k SS. V roce 1944 slouţilo v armádě 5 tisíc muţů, u zbraní SS 20 tisíc, u hraničních 152

BRK 2015

pluků SS 20 tisíc, v Schuma a policejních praporech 9 tisíc, u zvláštních jednotek asi 10 tisíc a v Omakaitse 5 tisíc muţů. Celkem tedy cca 90 tisíc Estonců.

Situační mapa bojů o Narvu 1944.

Hlavním cílem těchto muţů bylo osvobození Estonska od sovětské okupace a obnovení demokratického zřízení v Estonsku.

153

Český kotel – květen 1945

Rukávové štítky Estonští příslušníci pouţívali celou řadu vzorů, z nichţ nejrozšířenější v rámci SS byly tři. Na štítku běţně nošeném Estonci slouţící u německé armády a luftwaffe (v horní části pravého rukávu) byly tři úhlopříčné pruhy vedené z pravého horního do levého dolního rohu v barvách světle modré, černé a bílé. Příslušníci praporů „Schuma“ měli štítky se ţlutou obrubou a na štítku byli tři zlatoţlutí lvi.

Příslušníci Waffen-SS nosili obě tyto verze, ale v horní části levého rukávu. V polovině roku 1944 zavedly SS vzor nový, který měl být nošen opět v horní části levého rukávu. Jednalo se o štítek s pruhy vodorovnými a s širokým černým lemem.

Estonsko - před gymnáziem v Tartu, únor 1944, vyzbrojení 20. granátnické divize SS Estonsko, vozidla SdKfz 251/1 D, Sd.Kfz. 251/9 „Stummel“, Sd.Kfz. 251/7 „Pionierpanzerwagen“.

154

BRK 2015

20. SS-Grenadier Division Estonská 1. – Velitel SSBrigadeführer – Franz Augsberger Franz Xaver Josef Maria Augsberger se narodil ve Vídni 10. 10. 1905 jako syn hoteliéra, po absolvování základní školy šel na vojenskou školu a snil o vojenské kariéře, ale RakouskoUhersko se rozpadlo a tak přešel na vysokou školu a promoval jako kvalifikovaný inţenýr architekt. Poté se ţivil ve Vídni jako architekt a chtěl vstoupit do zdejší NSDAP, ale nebyl přijat, proto odešel do Norska, kde pracoval jako inţenýr a učil se zdejší jazyk. Po půl druhém roce se vrátil zpět do Vídně, vstoupil do zdejší NSDAP, kde měl na starost propagaci aţ do zákazu této strany v říjnu 1933, proto odešel do Německa, kde vstoupil do SS. Jako člen rakouské legie prošel výcvikem v Dachau a byl povýšen na SS-Unterscharführera, pro své schopnosti vycvičit jiné byl jmenován instruktorem výcviku SS pro oblast Brunswick. Postupně byl povýšen 1. 7. 1936 na SS-Untersturmführera a 1. 6. 1937 na SS-Obersturmführera pro výcvik SS v Brunswicku. V roce 1936 se oţenil se svou ţenou Ilsou a měli jednu dceru. Na začátku války při obsazení Sudet se přihlásil do pluku „Der Führer“ kde byl do srpna 1939. Ausberger prošel výběrem důstojníků, z nichţ měl být jeden jmenován na místo pobočníka Říšského protektora Čech a Moravy Constantina von Neurátha.

Dne 21. 3. 1940 byl povýšen na SS-Hauptsturmführera a jmenován velitelem 3. záloţního praporu Vůdce, 1. 10. 1940 je přidělen k pluku SS „Westland“ a 12. 12. 1940 je jmenován jako velitel III. praporu v pluku SS „Nordland“.

155

Český kotel – květen 1945

Na konci roku 1941 je jmenován velitelem pluku v 6. Horské divizi SS „Nord“, kde byl 4. 2. 1942 povýšen na SS-Standarten-Führera. V srpnu 1942, kdy je z nařízení Hitlera zřízena Estonská legie, je Ausberger jmenován jejím velitelem. Tato se do začátku roku 1944 rozrostla aţ na nově zřízenou 20. SS dobrovolnickou divizi Estonská 1. Ausberger byl jiţ jako velitel této divize 21. 6. 1944 povýšen na SS-Brigadeführera.

Zde u Narvy na hranicích Estonska se účastnili těţkých bojů pod velením SS-Obergruppenführera Felixe Stainera (spolu s dalšími jednotkami – 4. SS-Freiwilligen Panzergrenadier-Brigade „Nederland“, 11. SS-Freiwilligen Panzergrenadier-Division „Nordland“, SS-Regimentem 24 Denmark, SS-Regimentem 23 Norge a 502. Schwere Panzer-Abteilung), kterému se zde zatím úspěšně se svými tanky Tiger I dařilo odráţet veškeré útoky ruských tanků. Poměr sil byl zde ve značný neprospěch Němců, přesto se tu tyto jednotky vydrţely bránit skoro půl roku, neţ musely ustoupit.

V září 1944 musela, nyní přejmenovaná 20. granátnická divize SS Estonská 1., ustoupit z obrany Estonska pod nátlakem ruské fronty, aby nepadla do zajetí. V Německu, v Neuhammer nedaleko Vratislavi (nyní Wroclaw v Polsku), byla přezbrojena, doplněna a reorganizována.

V lednu 1945 byla poslána do Slezska před jejím rozdělením. Divize byla nasazena u města Opole na Odře, kde nepřítel překročil řeku na široké frontě. S cílem zabezpečit severní křídlo divize, rozhodl Ausberger dobít vesnice mimo dosah divize – Birch a Halfbendorf, bitva byla tvrdá a náročná, ale podařilo se zde vytvořit nové obranné pozice k zajištění ze severu.

3. 2. 1945 se však podařilo Rusům s podporou tanků vytvořit předmostí na Nise. Velitelství, kde se nacházel Augsberger, bylo v nebezpečí, a proto podnikl útok na toto předmostí, ale ruský protiútok zničil obranu německých vojsk na křídlech a výsledek byl kritický. Ausberger vytvořil se svými jednotkami novou obrannou linií ve vesnicích a dokonce přešel do protiútoku, navzdory tomu, ţe estonští vojáci bojovali jiţ daleko od své vlasti, bojovali s odvahou a statečností i přes toto úsilí se podařilo nepříteli předmostí udrţet.

Estonská 20. SS divize byla v nebezpečí, ţe bude obklíčena a Augsberger poţádal Generalfeld-marschalla Schörnera o povolení k ústupu, načeţ mu bylo stroze sděleno ţe „Němečtí vojáci neustupují, bojují o své pozice aţ do posledního muţe“, odpověděl Schörner, jehoţ 156

BRK 2015

přezdívka mezi jeho podřízenými byla Wild Ferdinand. O několik dní později byla kapsa na západ pro 20. SS divizi uzavřena, 16. března Augsberger obdrţel rozkaz k provedení ústupu. Během ústupu bylo jeho auto u města Neustadt nedaleko českých hranic zasaţeno raketou a Augsberger byl okamţitě zabit. Pravděpodobně se stalo 17. března 1945 (někteří tvrdí, ţe to bylo 19. března). 31. března 1945 Augsberger obdrţel Rytířský kříţ in-memoriam. Mezi vojáky byl oblíbený a uznávaný za své schopnosti a starostlivost o ně.

Vojáci 20. SS Estonské Dobrovolnické - Division v létě 1944 při přesunu z Narvy na linii Tannenberg Estonsko. Na obrázku nákladní automobily německé výroby Opel Blitz.

157

Český kotel – květen 1945

SS-Standarteführer Berthold Maack Narodil se 24. 3. 1898 v Hamburgu – zemřel 26. 9. 1981 v Meranu, jiţní Tyroly. Účastnil se 1. světové války a na jejím konci měl hodnost poručíka pěchoty, po jejím skončení setrval v různých policejních sloţkách.

V roce 1934 byl na chvíli velitelem koncentračního lágru v Dachau od 24. 10. do 4. 12.

1934, 8. 3. 1940 vstoupil jako SSObersturm-führer do Waffen SS. Od roku 1941 do poloviny roku 1942 působil v 5 divizi SS Wiking, kde velel různým Regimentům. Od května 1942 v divizi „Nord“ a od 22. 10. 1943 do srpna 1944 jako velitel 11. Regimentu Reinhard Heydrich.

Od 29. 1. 1945 se stal na chvíli velitelem 26 SS Ungarische Grenadier-Division a po smrti Franze Augsbergera 17. 3. 1945 byl jmenován velitelem 20. SS Estonské 1. Grenadier-Division. Ač byl tvrdý a cílevědomý velitel, nikdy jeho schopnosti nedosáhly na udělení Rytířského kříţe.

Dne 8. května 1945 ustupoval se svou 20. SS Estonská 1. GrenadierDivision od Jablonce přes Turnov do Mladé Boleslavi, Ještě 9. května ráno spatřil Gailit někde před Turnovem velitele 20. divize Brigadenführera Bertholda Maacka, jak se radí se štábními důstojníky o další cestě.

Vyrozuměl, ţe jejich snahou je dostat se do Plzně. Je zajímavé, ţe Maacka od té doby v květnových dnech nikdo neviděl. Ani samotný Maack, který zemřel v roce 1981 v Meranu, nikdy podrobnosti svého úniku do americké zóny nepopsal.

158

BRK 2015

Dramatický ústup 45. pluku 8. a 9. května přes Jablonec a Turnov na Mladou Boleslav Velitel 14. protitankové roty 45. pluku Obersturmführer Ago Loorpärg vzpomíná, ţe se mezi estonskými důstojníky i muţstvem vyskytly počátkem května 1945 názory, ţe by bylo lepší pozice jednoduše opustit a snaţit se dosáhnout americké demarkační linie ještě před nástupem Rudé armády. Sturmbannführer Maitla, velitel 45. pluku, ovšem upozorňoval, ţe tento krok by mohl vyústit v moţné ozbrojené střety s německými jednotkami a s největší pravděpodobností by si Estonci museli cestu přes Čechy probojovat. Někteří vojáci ovšem skutečně dezertovali. Dále měl Maitla tvrdit, ţe estonský styčný důstojník uzavřel dohodu s představiteli českého odboje o volném průchodu přes Čechy po oznámení německé kapitulace. Ačkoliv se toto tvrzení nepodařilo ověřit z českých zdrojů, o dohodě s nejmenovanými představiteli českého odboje se zmiňují i další příslušníci 20. divize. Jiní veteráni vzpomínají, ţe se hovořilo o tom, ţe jakmile divize dorazí k Američanům, bude nasazena proti Rudé armádě.

Velitel 20. divize Brigadeführer Berthold Maack vydal rozkaz k ústupu večer 7. května. Zatímco týlové jednotky začaly s přesunem z Hirschbergu bezprostředně po vydání rozkazu, tedy ještě 7. května, jednotlivé roty 45. a 46. pluku začaly ustupovat aţ 8. května ráno. Podle Maackova rozkazu se měly jednotky divize znovu soustředit v Jablonci nad Nisou. Ústup měl krýt 46. pluk, zatímco úkolem 45. pluku bylo zajistit cestu pro rychlý ústup. Velitel 3. roty 46. pluku Untersturmführer Johannes Pent toto tvrzení podporuje a hovoří o tom, ţe ústup měl vést přes Schreibenhau (dnešní Szklarska Poremba v Polsku), Jablonec nad Nisou a Prahu.

Zmiňovaný velitel 14. roty Obersturmführer Ago Loorpärg upřesňuje, ţe se jednotka měla pohybovat po ose Hodkovice nad Mohelkou – Turnov – Mladá Boleslav – Praha – Plzeň. Takový obrázek organizovaného ústupu asi není na místě, neboť někteří veteráni vzpomínají, ţe část divizního štábu včetně velitele 46. pluku a nositele Rytířského kříţe Alfonse Rebane nebo velitele 7. roty 46. pluku Untersturmführera Harri Renta se zle opila při ničení zásob hirschberského lihovaru a nebyla schopná velení. Pijatyka, které se účastnily i místní dámy, trvala aţ do večera.

159

Český kotel – květen 1945

Kolony vozidel ustupujícího 45. pluku ve Smrţovce směrem Nová Ves nad Nisou 8. a 9. května 1945. Foto městská galerie a muzeum Smrţovka.

Turnov 9. května 1945 – kolona s příslušníky 45. pluku 20. SS Estonské 1, Pyrám ve směru od Hodkovic, kolopásové vozidlo Sd.Kfz 7 patří I. Flak Korpsu Luftwaffe. Vozidlo obsazené Estonskými vojáky 45. pluku. Voják s Estonskou vlajkou (pruhy shora dolů modrá-černá-bílá). Muzeum Českého ráje Turnov.

160

BRK 2015

Jednotlivé prapory 45. pluku se večer 7. května nacházely mezi Goldbergem a Hirschbergem. Například 6. rota 2. praporu bránila Neukirch. Velitel 6. roty Obersturmführer Voldemar Madisso obdrţel 7. května večer také rozkaz, aby se pokusil se svými 148 muţi dostat k americké demarkační čáře. Poledne 8. května zastihlo některé estonské vojáky ještě v Hirschbergu, který se ocitl pod palbou sovětského lehkého dělostřelectva. Stejného dne se Madisso setkal s velitelem 2. praporu Hauptsturmführerem Agu Lannu a společně s dalšími důstojníky posoudili situaci. Všechny silnice byly ucpané, a proto nebylo moţné drţet jednotky pohromadě. Důstojníci se rozhodli rozdělit večer 8. května své muţe na malé skupinky, které se snáz mohly prosmýknout. Estonci věděli, ţe v Praze vypuklo povstání. Jako ústupový směr štáb určil cestu přes Turnov a Mladou Boleslav s tím, aby vojáci Prahu obešli z jihu. K tomuto vyprávění je nutné podotknout, ţe podle kapitulačních protokolů se německé jednotky nesměly od 9. května hýbat ze svých současných pozic. Málokterá německá jednotka a jednotka německých spojenců to však tváří v tvář hrozbě zajetí Rudou armádou dodrţovala.

8. května kolona 45. pluku 20. SS Estonské 1, příjezd do Turnova ve směru od Hodkovic, aby pokračovala na Mladou Boleslav; ve výzbroji stíhače tanků Hetzer 38(t) „Štváč“ vyráběné od roku 1944 v ČKD a automobil Renault.

161

Český kotel – květen 1945

Válečný korespondent Karl Gailit se o bezpodmínečné kapitulaci Německa dozvěděl společně s důstojníky 45. pluku 8. května večer z vysílání BBC. Po vášnivé diskusi s ostatními důstojníky rozhodl Sturmbannführer Maitla, ţe vojáci budou pokračovat v cestě.

Ústupové kolony německých jednotek směřovaly 9. května přes Mladou Boleslav na Mělník; útočné dělo Hetzer 38 za ním budova dnešní České spořitelny. Státní okresní archiv Mladá Boleslav.

Madisso se ráno 9. května potkal se štábními důstojníky ze 46. pluku, kteří tvrdili, ţe velitel tohoto pluku, Standartenführer Alfons Rebane, další z estonských nositelů Rytířského kříţe (9. května 1945 mu Karl Dönitz udělil dubové ratolesti k Rytířskému kříţi), má kontakt s americkým generálem a také s československým povstaleckým generálem, kteří Estoncům zaručili svobodnou cestu do amerického zajetí.

Toto tvrzení se nepodařilo ověřit z ţádných českých pramenů a zdá se velmi nepravděpodobné, třebaţe dohodu s Čechy připomínají ve svých vzpomínkách i další estonští vojáci, například Kaljo Alalküla. Předpokládá se, ţe to spíše byl ze strany estonských důstojníků krok, jak své muţe uklidnit. Přibliţně ve stejných místech se setkal také velitel 14. roty Loorpärg s Maitlou, jenţ mu sdělil své obavy z praţského povstání a domníval se, ţe cesta Prahou není moţná. Jako alternativní trasu navrhoval ji buď objet z jihu, nebo se pokusit z okolí Turnova, 162

BRK 2015

respektive Mnichova Hradiště zkusit prorazit severní cestou přes Mělník v naději, ţe tanky Rudé armády ještě nedorazí do oblasti.

Ústupové německé kolony v Mladé Boleslavi 9. května 1945, náměstí v pozadí budova Hotelu Grand, vpravo na povoze taţeném koňmi znak Turkestánského Ost Battalionu. Státní Okresní archiv Mladá Boleslav.

Většina estonských vojáků a jednotek, jak dokládají přiloţené fotografie z 9. května v Mladé Boleslavi, se dostala přes Mladou Boleslav a Mělník aţ k Roudnici nad Labem. Je také skutečnost, ţe všechny silnice byly natolik ucpané ustupujícími jednotkami a civilisty, ţe nebylo moţné udrţet jednotné velení. K tomu musíme připočíst ještě skutečnost, ţe v jednotlivých městech začaly fungovat revoluční národní výbory, které se snaţily s ustupujícími jednotkami dohodnout na odevzdání zbraní. Ráno 9. května 1945 uzavřel předseda revolučního národního výboru v Jablonci nad Nisou a dlouholetý odbojář ing. Karel Šimon s ustupujícími Estonci dohodu o odevzdání zbraní výměnou za volný průchod. Voldemar Madisso naposledy potkal Sturmbannfuhrera Maitla někdy v poledne 9. května 1945, kdy jeho vůz zablokoval silnici vedoucí do Prahy a směřoval všechny estonské jednotky ve směru na Mladou Boleslav a Mělník, také Maitla sdělil 163

Český kotel – květen 1945

Madissovi, ţe má informace o tom, ţe byla s veliteli Československého odboje uzavřena dohoda o volném průchodu.

Madisso se dostal aţ do Mnichova Hradiště nebo Bakova nad Jizerou. Češi jim nechtěli dovolit pokračovat v cestě. Zanedlouho se ovšem objevily bitevní letouny Rudé armády, které na kolonu zaútočily. Nálet se obešel bez ztrát na ţivotech, ovšem Češi raději vojáky pustili dál, aby se město nestalo znovu terčem útoku. Útoky sovětského letectva po kapitulaci 8. května 1945 nařídil samotný velitel 1. ukrajinského frontu maršál Koněv. Velitel frontu vyslal letadla do vzduchu, aby zamezila pohybu německých vojsk, která tak porušovala příměří.

Poslední akce letectva Rudé armády zaznamenali svědci 11. května 1945. Při útocích přišlo o ţivot mnoho Čechů, k nejtěţším patřil asi nálet na Mladou Boleslav 9. května 1945, při němţ zahynulo kolem 500 lidí, z toho 135 Čechů. Přestoţe útočily jednoznačně bombardovací letouny 1 ukrajinského frontu, 2. letecké armády 1. gardové bombardovací divize, které velel plukovník F. I. Dobyš.

Lidé se domnívali, ţe za útokem stojí Němci a někteří to dokonce povaţovali za pomstu bývalého vládního komisaře Mladé Boleslavi JUDr. Alfreda Wess-elyho. Po náletu se proto uskutečnily některé excesy vůči německým vojákům i civilistům, včetně poprav. Estoncům se paradoxně kvůli náletu otevřela cesta dále k Američanům. Madissa a jeho muţe ovšem zastavili asi pět kilometrů před Mladou Boleslaví dva němečtí důstojníci, kteří jim sdělili, ţe město mají plně pod kontrolou Češi a nedoporučili jim pokračovat v cestě. Velitel 2. praporu Hauptsturmführer Lannu, Madisso a velitel 8. roty 2. praporu Untersturm-führer Leo Juhani opustili své vozy a vydali se pěšky přes Sudety ke Karlovým Varům, kde se Madissovi podařilo přejít demarkační čáru.

Jako jeden z mála estonských vojáků se do Mladé Boleslavi dostal Eldor Traks, který byl sice příslušníkem rezervního praporu 20. divize, ale do města přijel spolu s vojáky zásobovacího oddílu 20. divize (SSWaffen Nachschubstruppe 20). Podle jeho svědectví se záhy po příjezdu do města (zřejmě krátce po bombardování, tedy přibliţně po půl třetí odpoledne) rozpoutala přestřelka mezi českými vlastenci a estonskými vojáky. Po chvíli se objevil československý důstojník s bílou vlajkou a vyjednal podmínky příměří. Estonci se s Čechy dohodli, ţe odevzdají zbraně a budou moci pokračovat dál v cestě. Jakmile se ocitli 164

BRK 2015

Estonci beze zbraní, vyrojilo se ze všech moţných stran mnoţství ozbrojených civilistů a přinutili Estonce dát ruce nad hlavu. Sebrali velitele Nachschubstruppe 20. Haupt-sturmführera Adolfa Vernera Metsakonda a dvěma ranami ho za rohem zastřelili. Měli v úmyslu popravit také dalšího důstojníka, Untersturmführera Varika, ale nakonec k tomu nedošlo. Eskorta ještě tentýţ den vyrazila se zajatými Estonci pěška do Prahy, kam dorazila večer 10. května, kde byli zavřeni do zajateckého tábora na blíţe neurčeném fotbalovém stadionu.

Další z příslušníků zásobovacího oddílu, Juhan Raag, podal poněkud odlišnou verzi události. Podle něj se kolona zastavila u nějakého mostu, kde Estonci vyjednávali s Čechy. Po poradě se důstojníci rozhodli projet městem. Unterstrumführer Ants Mürk bezprostředně po ukončení rokování spáchal sebevraţdu. Estonští vojáci vystřelili nad hlavu českých bojovníků, aby si vynutili cestu, coţ se jim podařilo.

Předtím ovšem vzplanuly o most boje. Zatímco německá jednotka s obrněnými vozy prorazila, dva nákladní automobily s příslušníky Hitlerjugend byly zajaty a pak bylo 21 neozbrojených Hitlerových mladíčků českými povstalci postříleno.

Na druhém břehu Estonce čekalo větší mnoţství ozbrojených Čechů, kteří nabídli, ţe jim dovolí volný průchod, pokud odevzdají zbraně.

Další líčení se jiţ shoduje s vyprávěním Eldora Trakse.

20. divize SS oficiálně kapitulovala v okolí Mělníka, kde byli zajatci shromaţďováni v místním pivovaru, ale o odzbrojování jejích jednotek jsou ústní zprávy také z Lysé nad Labem a dalších měst. „Byl jsem tehdy na radnici a někdo přiběhl, ţe zajali Estonce. Šel jsem se na ně podívat. Na náměstí stála skupinka asi devíti nebo desíti lidí, kteří byli docela veselí. Neměli ţádné vozidlo a zřejmě přišli pěšky. Asi netušili, co bude dál. Nevím, co se s nimi stalo. Někam je odvezli, ale kam, to netuším,” vzpomínal Vladimír Koleška z Lysé nad Labem.

Většina estonských důstojníků a vojáků, kteří se vyhnuli zajetí Rudou armádou, demarkační čáru překročila, kdyţ se vydala na pěší cestu přes Kokořínsko nebo Českolipsko do Českého Středohoří, do oblasti Ústí nad Labem a Teplic a odtud podél Bíliny na jihozápad do amerického sektoru.

165

Český kotel – květen 1945

Někteří z estonských důstojníků upozorňovali, ţe pokud by tento směr ústupu v malých skupinkách přes Němci osídlené Sudety byl zvolen hned zpočátku, dostalo by se k americkým liniím více vojáků.

Podobným způsobem se k Američanům dostal i velitel 46. pluku SSStandartenführer Alfons Rebane.

Veliteli 45. pluku Paulu Maitlovi se spolu se štábními důstojníky zřejmě podařilo nějakým způsobem objet Mladou Boleslav a pokračovali dále směrem na Nymburk. Maitlův osobní řidič Arnold Mägar tvrdí, ţe jej vezl spolu s adjutantem a dvěma dalšími důstojníky. Kdyţ minuli Turnov, několikrát je zastavily české hlídky s bílými páskami na rukávu, ale kdyţ se jejich příslušníci dozvěděli, ţe jsou Estonci, dovolili jim jet dál. Dokonce je varovali, ţe v Praze je povstání a nedoporučovali jim jet do hlavního města, ale vzít to oklikou. Češi je údajně také varovali před „rudými partyzány”, kteří měli na rukávech rudé pásky (nepochybně revoluční gardy). Maitla proto rozkázal, aby automobil sjel ze silnice na Prahu na nějakou vedlejší, ale po chvíli jízdy vůz zastavila hlídka českých „rudých”.

Všichni Estonci byli posláni do Nymburka se dvěma stráţci, kde k nim připojili mladého německého důstojníka. Postavili je ke hradbám a chtěli je zastřelit. K popravě se chystalo šest Čechů, ale kdyţ nějaký český důstojník spatřil národnostní nášivky na uniformách, zastavil popravu. Stráţní, kteří také měli na rukávech rudé pásky, zavřeli všechny do sklepa, kde jiţ byla nějaká Němka v černé uniformě. Tu vzápětí vyvlekli ven. Po několika hodinách pustila stráţ Estonce ze sklepa a eskortovala je s rukama vztyčenými nad hlavou ulicemi města. Obyvatelé na ně házeli různé předměty a plivali. Stráţní Estonce zavřeli do nějakého baráku, který byl plný německých vojáků.

Vyčlenili pro ně malou samostatnou místnost. V noci z 9. na 10. května vrazili do místnosti ti samí stráţní, kteří je eskortovali do města a vyvlekli ven Maitla a jeho adjutanta, asi po patnácti minutách přišli pro další dva důstojníky, kdyţ odešli, němečtí vojáci otevřeli dveře do malé místnosti a schovali Magara mezi sebou. Češi se za nedlouho vrátili pro Magara, ale nikde ho nenašli, začali zuřit a pokoušeli se ho najít mezi Němci, ale ti řekli, ţe ho krátce předtím odvedli jiní Češi.

Později jej předali Češi Rusům, kteří ho uvěznili v jednom ze sibiřských gulagů. Mägar přeţil a po svém propuštění se vrátil do Estonska.

166

BRK 2015

Podle odhadů válečného korespondenta Karla Gailita mohla mít 20. divize začátkem května stále ještě asi 6 500 aţ 7 000 muţů. Z nich 400 aţ 500 popravili čeští povstalci a přibliţně stejnému mnoţství se podařilo dosáhnout amerického sektoru. V estonské literatuře se ovšem objevily také podstatně vyšší údaje o počtu popravených Estonců ze strany Čechů a příslušníků Rudé armády.

Například respektovaný historik Voldemar Pinn hovořil aţ o 1 300 obětech z řad estonských příslušníků 20. divize v květnových dnech.

Prozatím poslední údaje, pocházející ze stejného sborníku, si vzájemně částečně protiřečí. Zatímco obě statě vycházejí z faktu, ţe 20. divize měla v květnu asi 6 500 aţ 7 000 muţů, jedna tvrdí, ţe 700 aţ 800 Estonců se dostalo k Američanům, 500 bylo zastřeleno Čechy či příslušníky Rudé armády a pět tisíc bylo zajato Rudou armádou.

Druhá uvádí, ţe v amerických internačních táborech skončilo asi 720 příslušníků 20. divize a šest tisíc jich bylo zajato Rudou armádou.

Je proto nepochopitelné, jak můţe právě náš národ odsuzovat jiné národy, které neměly jinou moţnost bojovat za svojí ztracenou svobodu, neţ se spojit s Němci. Vojáci těchto národů jako právě zde Estonci se nepodíleli na ţádných válečných zločinech ani vyhlazovacích akcích nacistů, jen chtěli bránit své rodiny a docílit toho, aby jejich vlast bylo zase svobodné a samostatné Estonsko. V tomto boji proti bolševikům pokračovali i dlouho po skončení války i za podpory a pomoci jiných evropských národů, které jsou dnes i našimi spojenci.

167

Český kotel – květen 1945

SS-Sturmbannführer Paul Maitla (Mathiesen)

Na vojenské akademii a vpravo příslušník 20. Estischne SS-Freiwillingen-Division s hodností SS-Hauptsturmführer.

Paul Maitla (narozený Paul Mathiesen (27. 3. 1913 – 10. 5. 1945) Paul byl nejmladší ze tří dětí v rodině. Jeho bratr zemřel během estonské války za nezávislost, o 8 let starší sestra zemřela v Estonsku několik let po druhé světové válce. Po úspěšném dokončení základní a střední školy 1934, kdy odmaturoval, si změnil příjmení na Maitla.

V září 1934 byl přijat na estonskou vojenskou školu, kterou ukončil v srpnu 1938. Pak byl přidělen k 3. pěšímu praporu ve Valga. Na Den nezávislosti, 1939, byl povýšen prezidentem Estonska do hodnosti poručíka. Během 1939 a 1940 prováděl instruktáţ dle obrany státu na středních školách v Tartu.

Po sovětské okupaci Estonska v roce 1940, byl Maitla odveden do Rudé armády, kde slouţil, dokud nebyl po napadení Ruska Němci v červenci 1941 zajat. Maitla byl pak internován Němci aţ do listopadu 1941, kdy byl propuštěn a nastoupil k 37. policejnímu praporu, který měl za úkol střeţit německá letiště. Na podzim roku 1942 byl povýšen na poručíka a v říjnu vstoupil do estonských legií. On a 113 muţů bylo posláno do Polska do výcvikového střediska Wehrmachtuna školení. Odtud byl poslán do Bad Tölz na další školení důstojníků. Maitla se vrátil v roce 168

BRK 2015

1943, byl povýšen a stal se velitelem 3. roty 1. praporu 45. pluku.

V dubnu 1943 se v sestavě estonské Waffen SS brigády účastnil bojů u Nevel a zde obdrţel 8. prosince za statečnost Ţelezný kříţ II. třídy.

Během dovolené se 18. prosince oţenil a vzal si Aino Angerjas, na podzim roku 1943 se jim narodila dcera Kai. V roce 1944 Maitla onemocněl a byl hospitalizován v nemocnici v Tartu aţ do února 1944.

Poté, co se zotavil, byl povýšen na Hauptsturmführera a v dubnu 1944 byl jmenován velitelem 1. praporu 45. pluku, jehoţ velitelem byl Harald Riipalu v nově vytvořené 20. Waffen-Freiwilligen-Division der SS (Estonische č. 1). Ve stejném roce se Maitla účastnil se svým praporem těţkých obranných bojů, kde se mu u Auvere podařilo zastavit útok Rudé armády, a za to obdrţel Ţelezný kříţ I. třídy. Poté byl pluk převelen na linii Tannenberg, kde nahradil část německé 26. pěší divize.

Pluk měl 2 800 muţů zocelených boji na frontě. Útok Rusů začal 24. června v 5 hodin ráno dělostřeleckou přípravou, Rusové připravili k útoku mnoho tanků, letadle a skoro 130 tisíc vojáků, takţe proti kaţdému muţi 45. pluku stálo 46 Rusů. Těsně před bitvou předešlého dne přišel od velitele III. pancéřového sboru SS-Obergruppenführera Felixe Steinera radiogram se slovy „Nebojte se a buďte silní, protoţe spravedlnost a bůh je s vámi“. Po dělostřelecké přípravě přišel mohutný útok podporován tanky, bitva byla krutá a nelítostná, Rusové byli koseni po stovkách, nakonec se 45. pluku s podporou několika tanků útok podařilo odrazit a Rusové ustoupili, na bitevním poli zůstali leţet stovky mrtvých obránců a tisíce nepřátel, zničeno bylo 17 nepřátelských tanků a sestřeleno 8 letadel. V další bitvě 24. července u Auvere, kdy Rusové zaútočili na 1. prapor Maitla s 29 tanky, letadly a několikanásobnou přesilou pěších se jim podařilo na několika místech prorazit obranné pozice 1. praporu a téměř dosáhnout velitelství 1. praporu. Maitla s 9 muţi zorganizoval protiútok, kde probíhaly nelítostné boje muţe proti muţi, nakonec se podařilo Rusy odrazit a později, kdyţ dorazila protitanková skupina s útočnými děly Stu III, byla ihned poslána do protiútoku, při kterém zničila několik tanků nepřátel.

Dne 29. července vedl jeho prapor rozhodující protiútok v bitvě u linie Tannenberg, za tyto hrdinské činy vedené z vlastní iniciativy byl 169

Český kotel – květen 1945

Maitla vyznamenán 23. srpna 1944 Rytířským kříţem. V srpnu byl Maitla přidělen k bojové skupině Vent, ale opět onemocněl a krátce poté byl znovu přijat do nemocnice v Tartu. Odtud byl pak přemístěn do nemocnice ve městě Bregenz v Německu, kde byl aţ do ledna 1945.

Odtud se vrátil ke svému 45. pluku. 20 SS estonská divize, byla mezi tím v únoru 1945 přemístěna do Neuhammeru v Horním Slezsku k reorganigaci a doplnění, kde byla i nově vyzbrojena. Nyní měla zhruba 11 000 registrovaných Estonců a 2 500 Němců, právě včas pro Sovětský útok na Odře. Maitla byl 20. dubna 1945 povýšen na SSSturmbann-führera.

Osud Pavla Maitla byl nejistý, dokud nebyly v roce 2005 v městském archivu v Nymburce objeveny další informace. Tyto archivy ukazují, ţe Maitla byl zatčen 9. května 1945 a zastřelen spolu s dalšími 4 estonskými důstojníky 10. května 1945 v Nymburce. Podle Maitlova řidiče Arnolda Mägara, který přeţil „České peklo“, Maitla neměl dobré vztahy s Němci, ale byl respektován. Říkali mu „Kugelblitz“ (ohnivá koule). Bývalý estonský SS-man A. Toomsalu napsal: „Kdyţ byl poţádán, aby Maitla skryl Rytířský kříţ při ústupu po Čechách směrem k Labi, odpověděl: „Co bylo dost dobré v bitvách, je dost dobré i pro smrt.“ Aţ na naléhání ostatních důstojníků, ţe by to znamenalo jistou smrt pro všechny z nich, ho sundal z krku a uloţil do kapsy. Od té chvíle tam zřejmě zůstal aţ do konce jeho krátkého ţivota.“ Estonský autor a bývalý Waffen-SS Untersturmführer der Voldemar Madisso viděl Maitla v poledne 9. května 1945 na jedné křiţovatce před Mladou Boleslaví. Maitlovo auto blokovalo silnici na Prahu a řídil kolony s vojskem směrem k Mladé Boleslavi a na Mělník.

170

BRK 2015

Poprava důstojníků 45. pluku v Nymburce Maitla a jeho společníci byli později zajati, kdyţ jejich auto zastavil velký počet českých povstalců. Stalo se to asi 5 km severně od Nymburka, na cestě od Mladé Boleslavi. Nejprve byli všichni postaveni ke zdi, kde měli být hned zastřeleni, ale kdyţ jeden český důstojník v uniformě viděl estonské nášivky na rukávu, byla poprava zastavena a všichni odvedeni. Po cestě byli poniţováni a biti před smrtí, poprava byla vykonána na severní straně Nymburka za zdejšími ţelezničními dílnami u protitankového příkopu.

S cigaretou SS-Sturmbannführer Paul Maitla, vpravo pravděpodobně SS-Obersturmführerem Kalju Tamm před popravou v Nymburce 10. května. Archiv muzeum Nymburk.

V roce 2000 byla provedena exhumace tohoto hrobu pod záštitou organizace Deutsche Dienststelle (WASt), který byl zřízen k informování nejbliţších příbuzných padlých vojáků wehrmachtu. Archiv se 171

Český kotel – květen 1945

sídlem v Berlíně však schraňuje doklady i o dalších jednotkách z časů třetí říše. Na místě popraviště bylo nalezeno 12 kosterních pozůstatků, jak uniformovaných příslušníků armády, mezi nimiţ se podařilo identifikovat SS-Sturmbannführera Paul Maitla (u vojáků se ţádná vyznamenání nenašla, ani Maitlův Rytířský kříţ), tak i civilní osoby, mezi nimiţ byla i zdravotnice se zdravotní brašnou. Po dokončení exhumace a vykopání všech ostatků, byly převezeny do Německa, kde byly organizací Deutsche Dienststelle (WASt) vyrozuměny, po jejich identifikaci, u kterých se prokázala jejich totoţnost, rodiny ţijících pozůstalých.

Kromě Sturmbannführera Maitla a SS-Obersturmführerem Kalju Tamma se nepodařilo nikoho dalšího ze snímku identifikovat 25. Ze snímků je také patrné, ţe šlo skutečně o pět muţů, a ne sedm, jak informují noviny i městská kronika. Tuto okolnost se nepodařilo osvětlit. S největší pravděpodobností se jednalo o štábní důstojníky 45. pluku 20. divize SS, kteří se 9. května pokoušeli dostat přes Nymburk k hranicím amerického sektoru. Hlídka pod velením podporučíka v záloze Stehlíka jejich vozidlo zastavila u protitankového zátarasu na boleslavské silnici, pravděpodobně u odbočky do Kovanska za ţelezničními dílnami. Nic nenasvědčuje tomu, ţe by Estonci pouţili zbraně.

Estonci byli poté dopraveni pod stráţí do města, při cestě městem bylo po nich rozvášněným davem přihlíţejících civilistů pliváno a házeno kamení, pak byli uvězněni v jakémsi domě ve sklepě. Pokud můţeme z drobných zmínek usuzovat, odtud byli dále převedeni zřejmě na hřiště Polabanu, kde se tehdy soustřeďovali němečtí zajatci. Samotná poprava se odehrála 10. května nedaleko od místa, kde bylo vozidlo Estonců den předtím zadrţeno. Popravě velel skoro nepochybně podporučík v záloze Stehlík.

25

Jeden z těch popravených by mohl být kapitán Arved Laasi, který byl Maitlův poslední pobočník. Nebo je moţné, ţe s Maitlem byl popraven jeho starší pobočník poručík Kalju Tamme. Jeden obrázek ukazuje na snímku před popravou, ţe estonští důstojníci ţádný odpor nekladli a proto jim bylo dovoleno si vykouřit poslední cigaretu.

172

BRK 2015

Poprava důstojníků 45. pluku 20. SS Estonské 1. divize 10. května za nádraţ-ními dílnami v Nymburce, řídil podpor. v záloze Stehlík.

173

Český kotel – květen 1945

SS-Standartenführer Alfons Vilhelm Robert Rebane

Zde jako důstojník Estonské armády a vpravo jako SS-Sturmbannführer 20. SS Estonské 1. Grenadier-Division r. 1944.

Alfons Vilhelm Robert Rebane (Alfons Rebane) se narodil jako syn ţelezničního úředníka 24. června 1908 Walga, Estonsko. Po absolvování základní a vyšší školní docházky úspěšně odmaturoval v červnu 1926 na vysoké škole v Narvě. 1. 9. 1926 byl přijat na vojenskou akademii, kterou dokončil v srpnu 1929 a s promováním získal zároveň hodnost poručíka. Byl převelen k 1. obrněnému pluku a v den oslav Estonského státního svátku 24. 2. 1933 byl povýšen na nadporučíka. V září 1935 je Rebane přidělen jeko instruktor k jednomu pluku sboru estonské obrany a od prosince 1939 je na ministerstvu obrany.

V srpnu 1940 je odvelen zpět ke svému tankovému pluku, který je povolán na obranu vlasti proti bolševikům.

Po obsazení Estonska v roce 1940 Rudou armádou je jako mnoho dalších důstojníků estonské armády, kteří byli povaţováni za „politicky nespolehlivé“ propuštěn z armády.

174

BRK 2015

Generál Georg Lindemann velitel Heeresgruppe Nord dekoruje velitele 658 praporu Alfonse Rebane Rytířským kříţem.

Zpočátku pracoval jako stavební dělník v Tallinu, s počátkem hromadného zatýkání a deportací estonského obyvatelstva bolševiky utekl a ještě před začátkem války s Německem se podílel v estonských lesích na vzniku partyzánských skupin, které vedl v létě roku 1941 v kraji Wierland (Estonian Wiru). Zde v červenci a srpnu 1941 bojovali na ochranu civilního obyvatelstva proti bolševické okupační moci.

Po té, co přišla v roce 1941 do Estonska německá armáda, nechal se naverbovat do estonských policejních oddílů, byl přidělen k 15. lyţařské rotě (kompanii) policejního praporu (batalion) č. 184 a 1. 1. 1942 byl povýšen na kapitána. Kdyţ byli kvůli sloţité situaci na frontě v zimě 1941/42 nasazeny i tyto policejní prapory k přímé vojenské sluţbě pod velením německé 18. armády, bojoval Rebane poblíţ ţelezniční trati na Jamburg. V červnu 1942 byl povýšen na majora a stal se velitelem dobrovolnického praporu č. 658. Jako všichni členové dobrovolnických jednotek, byl i Rebane v rámci dobrovolnického praporu č. 658 zařazen v létě 1943 do jednotek SS. Během ruské zimní ofenzivy v lednu 1944 se Rebanemu s jeho praporem podařilo uzavřít mezeru vzniklou ve frontové linii u Novgorodu a zabránit tak dalšímu vnikání ruských jednotek do německých postavení. Za toto iniciativní samostatné rozhodnutí a hrdinský čin mu byl 23. února 1944 udělen 175

Český kotel – květen 1945

Rytířský kříţ, kterým ho dekoroval generál Georg Lindemann velitel Heeresgruppe Nord.

Na začátku března 1944 se ještě Rebane zúčastnil se svým praporem poráţky v Krivasoo a poté byl prapor přidělen k 20. Estischne SSFreiwillingen-Division. V květnu byl Rebane odeslán na kurz do důstojnické školy, na post velitelů estonských jednotek. V červnu 1944 byl Rebane jmenován velitelem 46. pluku a staţen na Tannenberskou linii. Na konci léta byl Rebane se svým plukem a tvořili bojovou skupinu, která bránila v jiţní části Estonska hranice své země. Byli však postupně vytlačováni, a v září byl vydán rozkaz ke generálnímu ústupu. Celá divize ustoupila pod tvrdými nápory Rusů do Východního Pruska, odkud byla odeslána k přezbrojení do Neuhammeru v dolním Slezsku. Po sovětské ofenzivě se divize přesunula na linií Obergloggau – Falkenberg, kde byla v březnu 1945 obklíčena. Podařilo se jí však po tuhých bojích probít zpět k německým liniím, během těchto bojů však padl velitel divize SS-Brigadeführer Franz Augsberger 17. března u města Neustadt nedaleko českých hranic, kdy jeho vůz zasáhla ruská raketa. Rebane nastoupil na jeho místo a přebral velení do příchodu nového velitele, kterým byl 20. března jmenován SS-Brigadeführer Berthold Maack. Alfons Rebane byl velmi uznávaný vojevůdce a stratég.

Během své vojenské kariéry se mu podařilo dostat svojí jednotku z 15 obklíčení, proto byl velmi respektován mezi vojáky. Ze stejného důvodu, byl respektován i mezi Němci. Jeho chování a jeho slova právě vzhledem k těmto schopnostem dodávala jeho vojákům zvláštní síly.

Byl vţdy klidný a odváţný, nedbalost byla u Rebane synonymem zbabělosti. SS-Standartenfuhrer Rebane byl jedním ze dvou cizinců v SS, který získal Rytířský kříţ Ţelezného kříţe s dubovou ratolestí. To bylo povaţováno za nejvyšší vojenské vyznamenání, které kdy obdrţel cizinec slouţící v jiné armádě.

To, ţe Rebane obdrţel ještě 9. května v poslední den války od nové Denützovi vlády dubové ratolesti k Rytířskému kříţi, se dozvěděl aţ v roce 1975. Tak se stal jediným z Estonců, kteří měli toto vysoké vyznamenání. Na konci války se Rebanemu podařilo dostat k západním spojencům, kde byl zajat a vězněn.

176

BRK 2015

V roce 1947 Rebane odešel z Německa do Anglie, kde se aktivně zapojil do tajné sluţby SIS, jeţ měla za cíl svrţení komunistické moci v Pobaltí. Sehrál klíčovou roli v operaci „Jungle“ v roce 1950 a byl dokonce jednou po vysazení z rychlých člunů chycen KGB, ale podařilo se mu utéct. Snaţil se organizovat hnutí za svobodu v Estonsku, ale neuspěl, a to díky účinnému fungování KGB. V roce 1961 se přestěhoval do Spolkové republiky Německo, město Augsburg, kde pracoval v továrně jako noční hlídač. Aţ do své smrti se nikdy nesmířil s okupací své země Ruskem. Trestní řízení proti Rebanemu v Estonsku bylo zahájeno v roce 1965, ale následně bylo zastaveno, jelikoţ nebyly zjištěny případné válečné zločiny. Alfons Rebane zemřel dne 8. března 1976 v Augsburgu na rakovinu plic. Pohřeb se konal ve dnech 12. března v Augsburgu. Samostatnosti své země se nedoţil, ale je v Estonsku povaţován za národního hrdinu a v roce 1999 byl jeho prach převezen do hlavního města Tallinu.

Jeho ostatky byly taktéţ převezeny a uloţeny opět ve svobodném Estonsku v hlavním městě Tallinu, kde je národním hrdinou.

177

Český kotel – květen 1945

Další vyznamenání:  Pěchotní odznak ve stříbře  Spona za boj zblízka III. třídy v bronzu  Ţelezný kříţ II. třídy  Ţelezný kříţ I. třídy Po bitvách v Rusku, byl jeho prapor převelen zpět do Estonska a začleněn do nově reformované 20. Estonské SS dobrovolnické divize.

SS-Obersturmbannführer Harald Riipalu

Jako student vojenské akademie v Tartu 1936 a vpravo s hodností SSSturmbannführera v 20. Estischne SS-Freiwillingen-Division v roce 1944.

Podplukovník Harald Riipalu (Harald Reibach) se narodil 13. února 1912 v Petrohradě, o dva roky později se rodina přestěhovala do Tartu, kde měl jeho otec firmu.

Zde po ukončení vyšší základní školy a následně vysoké školy, kterou absolvoval v roce 1932 s velmi dobrými známkami, začal na podzim roku 1932 studovat na univerzitě právo.

V létě roku 1933 byl přijat na vojenskou akademii v Tartu a na podzim téhoţ roku byl převelen na vojenskou školu Tondi. V roce 1936 dokončil školu jako důstojník pěší jednotky a byl povýšen na poručíka a přidělen v Narvě k 1. Pěšímu praporu. V roce 1938 se nechal přejmenovat na Harald Riipalu. V lednu 1940 byl přeloţen s 1. pěším 178

BRK 2015

praporem do Tartu a po obsazení Estonska bolševiky byl jeho prapor 17. 6. 1940 rozpuštěn, Riipalu mohl ještě krátký čas slouţit na ministerstvu války v Tartu u druhého pěšího praporu 192 v záloze, který byl zařazen do ruské divize. Začátkem války 1941 Ruska s Němci byla divize, u které Riipalu slouţil odeslána do Ruska. Zde se mu podařilo uprchnout a přešel na německou stranu, jiţ s Němci se pak podílel na dobití Pihkvas.

Aţ do 31. března byl Riipalu v Pihkvas, Koenigsberg a Braniborsko.

Neţ se vrátil do Estonska, kde byl ve výcvikovém středisku, po skončení výcviku je přidělen k 36. policejnímu praporu v Tartu.

Začátkem srpna 1942 byl 36. policejnímu praporu nasazen do boje proti partyzánům a koncem srpna byl převelen na Ukrajinu, kde dohlíţel na zajatecký tábor. 19. 11. 1942 byl policejní prapor v Sariski naloţen do vlaku a odvelen na frontu ke Stalingradu, kam dorazil 22. listopadu. Ve stejný den se stal Riipalu velitelem 36. Policejního praporu. V blízkosti Surovikino se 36. policejní prapor účastnil bojů ve 42 stupňových mrazech. Za statečnost bylo 42 muţů (včetně Riipalu) vyznamenáno Ţelezným kříţem II. třídy. Dne 6. 1. 1943 byl 36. policejní prapor odvelen zpět do Estonska, kam dorazili 18. ledna. Jaro a léto 1943 Riipalu strávil na své farmě se svou rodinou, během této doby sepsal analýzu činnosti 36. policejního praporu.

Velitel III. pancéřového sboru SS-Obergruppenführer Felix Stainer vyznamenává Haralda Riipalu Ţelezným kříţem, vpravo stojí SSSturmbannführer Christian Steenholdt-Schutt (pobočník 4. SS-Freiwilligen-PanzergrenadierBrigade Nederland).

179

Český kotel – květen 1945

Dne 2. srpna 1943 Riipalu vstoupil do estonské dobrovolnické brigády SS, která byla utvořena v Polsku ve výcvikovém táboře, tam byl jmenován velitelem roty, a brzy poté jako velitel 1. praporu 45. pluku.

V listopadu se prapor zúčastnil bojů proti partyzánům u Rosona, a poté byl prapor poslán k Nevel zastavit na frontě ruský průlom. Po těţkých bojích byl prapor staţen do Estonska, reorganizován a začátkem února začleněn do 20. SS dobrovolnické divize. Jiţ 11. února 1944. byl SS Sturmbannführer Riipalu a jeho první prapor zpátky, v obraně u Lammijärve, kde probíhala několikadenní bitva a zabránili Rusům v překročení jezera, od 22. února do 4. března 1944 byl prapor na frontě u Narvy. Zde je Riipalu vyznamenán Ţelezným kříţem I. třídy.

V dubnu 1944 je Riipalu jmenován velitel 45. pluku. Ve dnech 14. aţ 25. 7. se jeho 45. pluk účastní těţkých obranných bojů u Auvere, ruský útok byl několikrát odraţen a zabráněno tak prolomení obrany. Za tyto bojové zásluhy byl Riipalu vyznamenán 23. srpna 1944 Rytířským kříţem Ţelezného kříţe, spolu s ním obdrţel toto vyznamenání i Paul Maitla, dekorování provedl velitel III. pancéřového sboru SS-Obergruppenführer Felix Stainer. Po té je celá 20. SS Estonská 1. divize staţena na doplnění a znovu vyzbrojení do Neuhammeru v Horním Slezsku, kde obdrţí i útočná děla Hetzer 38.

Od 23. 1. 1945 je Riipalu opět se svým 45. plukem na frontě a dobývají město Opole. Při útoku je Riipalu raněn a převezen do nemocnice v Praze. Tam strávil 1 měsíc léčení, a po té byl odvelen do rezervního praporu divize v Dánsku, kde ho také zastihl konec války. Do Dánska za ním také přijeli jeho rodina, manţelka s dcerou a matka. Po skončení války v září 1948 Riipalu emigroval do Anglie. Na začátku ţil se svou rodinou v Manchesteru, kde pracoval v továrně, a později se přestěhoval do Heckmondwieku. Harald Riipalu zemřel dne 4. dubna 1961 ve věku 49 let v nemocnici na infarkt, pohřeb se konal 7. dubna.

Na počest jeho 80. narozenin byl v roce 1992 odhalen v Tartu ve školním parku Hugo Treffner jeho pomník. Harald Riipalu byl vţdy plný mladické energie, byl muţ s ţeleznou vůlí, prosazováním nového a organizací, vţdy dovedl objektivně posoudit a vyhodnotit situaci, za coţ byl respektován a uznáván i z německé strany.

180

BRK 2015

SS-Oberscharführer Harald Nugiseks

Vlevo fotografie po obdrţení Rytířského kříţe 3. 4. 1944.

Vpravo Harald Nugiseks zemřel 2. ledna 2014 ve věku 92 let a pohřben byl v kostele zasvěceném památce estonských vojáků v městě Tori.

Harald Nugiseks se narodil 22. 10. 1921 jako syn estonského zemědělce v oblasti Särewere. 2. října 1941 vstoupil jako estonský dobrovolník do Ostbatallionu Nr. 185, kterému velel major J. Ellandi. Patřil k 20 tis. estonských mladíků, kteří dobrovolně vstoupili do německého Wehrmachtu, aby bojovali za svobodu Estonska.

Po okupaci Estonska Rudou armádou v červnu 1940 se vytvořily antisovětské skupiny odporu. Po deportaci skoro 10 000 Estonců na začátku června 1940, ještě před útokem Němců na Sovětský svaz, připravili Estonci partyzánský boj v lesích proti okupantům. Mnoho mladých estonských důstojníků bylo odvlečeno Rusy do zajetí. Partyzánské estonské skupiny podnikaly boj zpočátku jen proti malým skupinám a po napadení Ruska Německem, vznikly větší skupiny, které působili Rusům velké ztráty, a nakonec samy osvobodily celý jih země od Rusů. Německý Wehrmacht po osvobození Estonska od Rusů pak převzal tuto partyzánskou armádu a označil jí jako „Selbstschutz“ mnoho bývalých Estonských důstojníků a poddůstojníků nezávislé estonské armády vstoupili do německých divizí, další početné skupiny 181

Český kotel – květen 1945

utekly do Finska, kde se téţ jako dobrovolníci přihlásili do Finské armády. Později byly tyto estonské bataliony přejmenovány na Sicherungs Abteilung.

V srpnu 1943 Hitler rozhodl k výstavbě SS-Legionu v rámci zbraní SS, které byly začleněny do různých divizí SS, například 5. SS divize Wiking. Od února 1944, kdy byla nově zřízena 20. SS-FreiwlligenDivision Estonská 1., se účastnila jiţ v rámci této divize tvrdých obranných bojů u Narvy, kde podnikali četné protiútoky a ničili nepřátelská předmostí, čímţ působili nepříteli i velké ztráty.

V té době byl Harald Nugiseks 22letý Waffen-Unterscharführer SS jmenován velitelem čety v 1. Kompanii Grenadierregiment 46. Měl se svojí jednotkou obsadit silný obranný systém a Rusy vytlačit z předmostí Vopsküla. Po dvou neúspěšných pokusech se mu podařilo se svými muţi vytlačit tvrdě bojujícího protivníka bojem z blízka a udrţet pozice do příchodu posil, poté bylo celé předmostí protivníka zlikvidováno, za to obdrţel 3. 4. 1944 Rytířský kříţ.

Poslední svůj boj prodělal u Hirschbergu jiţ v hodnosti SS-Oberscharführer, poté se vydal se svojí jednotkou 8. května 1945 na strastiplnou cestu do Čech vstříc americkému zajetí, kde byl však chycen českými povstalci a předán Rusům.

Estonci se snaţili po 8. květnu dostat k americké demarkační linii všemi moţnými směry i v malých skupinách po 10-20 lidech, byli neozbrojeni a procházeli s bílými prapory. Po cestě se na ně však vrhli ozbrojení čeští povstalci, někteří z nich byli bývalí političtí vězni uvěznění Němci, nebo kolaboranti, dokonce byli někteří opilí a na zajatých Estoncích si vylévali svojí zlost. Poprvé, kdyţ byl zajat povstalci, byl mu jeho Rytířský kříţ strţen a skončil kdesi v blátě u českých silnic, ale věznitelé neměli zřejmě ponětí, co toto vyznamenání znamená, jinak by byl určitě zastřelen. Poté byl povstalci opět prohledán, byl mu odebrán jeho prsten s Estonským znakem, který s ním prošel všechny bitvy, poté byli postaveni ke zdi k popravě před připravený kulomet. Vtom se objevila na nebi ruská letadla a začala palbu z kulometů a povstalci se rozutekli na všechny strany, proto ani zajatci na nic nečekali a utekli do lesů. Ale všechny silnice i lesy byly plné povstalců s červenými páskami na rukávech a tak byli za krátko znovu chyceni. Tito Češi byli chytřejší, neboť věděli, ţe mají SS 182

BRK 2015

tetování krevní skupiny pod paţí, proto vţdy Nugiseks zvedl pravou paţi, ale tetování bylo pod levou.

Zajatci byli cestou biti, bylo po nich přihlíţejícími davy pliváno a házeno kamení, pak byli zavřeni ve sklepích, kde se tísnilo mnoho lidí ve vlastní špíně a výkalech, před popravou si museli vykopat vlastní hrob a pak čekat 1-2 hodiny na poslední kulku. Kdyţ byli postaveni ke zdi a kati s úsměvem připraveni ke střelbě u kulometu, provedli Estonci, na čemţ se předem domluvili, začali utíkat do všech směrů k ostudě věznitelů, ale byli opět chyceni jinou skupinou povstalců s červenými páskami a předáni Rusům. Ti je odvedli do tábora, odkud jiţ nebylo úniku. Nugiseksovi se podařilo 3x utéct českým povstalcům a při třetím útěku s osmi muţi jim chybělo jen 40 km do amerických linií. Strávil 15 let v zajetí a po různých táborech „gulagu“ na Sibiři.

Kdyţ se vrátil s podlomeným zdravím, prodělal mnoho operací a dlouhá léčení, nikdo nechtěl zaměstnat tohoto „nacistu“ pod dozorem NKVD, a tak skončil jako stavební dělník, po čase se stal i mistrem.

Nyní stále ţije v Estonsku, kde byl prohlášen za národního hrdinu, s čímţ nesouhlasí protinacistické a ţidovské organizace.

Bojová sestava 45. pluku 20. divize SS (z 8. května 1945), který se stahoval z obranné linie dnešní Jelení Gory po trase Tanvald – Jablonec nad Nisou – Turnov – Mladá Boleslav – Mělník: 45. pluk (Sturmbannführer Paul Maitla) I. prapor (Hauptsturmführer Enn Sirvet) rota (Hauptsturmführer Elmar Lipping) rota (Untersturmführer Kalju Tamm) rota (Untersturmführer Alfred Sild) rota (Schwere) (Hauptsturmführer Arnold Voldemar Koger) II. prapor (Hauptsturmführer Agu Lannu) rota (Untersturmführer Aleksander Piigli) rota (Obersturmführer Voldemar Madisso) rota (Untersturmführer Albert Kukemelk) rota (Schwere) (Untersturmführer Leo Juhani) 13. rota (IG) (Hauptsturmführer Enn Are) 14. rota (TT) (Obersturmführer Ago Loorpärg)

183

Český kotel – květen 1945

POVÁLEČNÁ SITUACE Pobaltské státy, které svou nezávislost získaly podobně jako Československo na bojištích končící první světové války a občanské války v Rusku, prošly několikanásobnou krvavou lázní. Počínaje rokem 1940 kdy se Hitlerovo Německo a Stalinovo sovětské Rusko dohodlo o jejich osudu (paralela Mnichova), kdy za odsun etnických Němců připadlo území Sovětům.

A tak „pokojnými anexemi“ začala likvidace vrstev burţoazie a inteligence, kromě poprav přímo na místě probíhalo i masivní zatýkání s následnou likvidací v pracovních táborech gulagu.

Po přechodu do německých rukou, tekla pro změnu krev těch, co se zapletli s komunisty a místních Ţidů, při jejichţ likvidaci pomáhali Němcům nezřídka ochotně i místní lidé. Boje s různými bandami, ať komunistickými či jen loupeţivými, propukaly místně a s různou intenzitou.

Na jaře a v létě 1944 přešla většina území pobaltských států opět do rukou Sovětů. Následovala masová pomsta za léta spolupráce s Němci a spolu s rozsáhlými deportacemi na Sibiř přišla i tvrdá rusifikace zbylého obyvatelstva podporovaná přesídlováním ruského obyvatelstva do těchto území. Výsledkem byl místní ozbrojený odpor obyvatelstva mnohdy aţ do padesátých let a skutečnost, ţe se na mnoha místech stalo místní obyvatelstvo menšinovým, v důsledku čehoţ i do dnešních dnů existuje problém ve vztahu k tomuto importovanému ruskému etniku, které za komunistického reţimu zastávalo ve společnosti nadřazenou roli.

Poválečné potvrzení sovětské nadvlády sice západní Spojenci nedali komunistům písemně, jako to udělal Hitler, ale odsouhlasili je vlastně „de facto“ a tím jim umoţnili provádět svou zločinnou činnost aţ do rozpadu SSSR. Neţ se pobaltským národům díky uvolnění poměrů studené války podařilo opět získat vlastní samostatnou existenci jako nezávislé státy.

184

BRK 2015

PRAMENY, POUŢITÁ LITERATURA A FOTOGRAFIE  Z vyprávění doposud ţijících přímých účastníků a pamětníků města Dolního a Horního Bousova  Ze záznamů městské kroniky Dolního Bousova o událostech z května 1945  Ze záznamu obecní kroniky Horního Bousova, Markvartic, Libuně, Března a Semčic o událostech z května 1945  Ze záznamu městské kroniky Mladé Boleslavi, Jičína, Rovenska pod Troskami, Libáně a Kopidlna o událostech z května 1945  Michal Plavec článek VaH č. 2/2006 – Poslední dny Truppenübungsplatz Milowitz  Michal Plavec – Reigo Rosenthal článek VaH č.3/2006 – Nymburská poprava, Pokus o rekonstrukci jedné historické události  Turnov – Ze záznamů městského kronikáře v Turnově Karla Kinského a účastníka osvobozovacích bojů o Turnov v květnu 1945 pana Jaroslava Klofce  Fotografie z archivního souboru Soudobá dokumentace okresu Jičín, sg. 1A/619  Fotografie ze soukromé sbírky Jaroslava Bernarta  Fotografie Městské muzeum a galerie Hořice  Fotografie Městská galerie a muzeum Smrţovka  Fotografie Muzeum Českého ráje Turnov  Fotografie Státní okresní archiv Mladá Boleslav  Fotografie Dolní Bousov a průjezd Rusů Skyšicemi ze soukromé sbírky  Fotogalerie odborný poradce David Šolc, určování typu techniky a identifikace německých jednotek na publikovaných fotografiích  Příloha časopisu Policista č. 2/2011 – Jičínské četnictvo v květnu 1945, por. Bc. Josef Kracík ÚO Jičín SKPV OOK  Článek Rovenský masakr nebyl zapomenut, Havrda Vladimír, NN ročník 0005/023 rok 1995  Lendeszeitung č. 25, ročník 8 z 5. 12. 2006 185

Český kotel – květen 1945

 Jiří Filip – Květnové dny v Mladé Boleslavi  Informační zpravodaj města Dolního Bousova dvouměsíčník č. 2 březen a duben 2005  Muzejní noviny číslo 17, 2000/1 Okresní muzeum a galerie v Jičíně  Ze záznamu obecní kroniky Ledců o událostech z května 1945  Výpis z kroniky obce Ledce, zápis 10 o pohřbívání a pozůstalostech padlých bojovníků v Ledcích dne 7. května 1945  Z hlášení Místního národního výboru v Ledcích Krajskému národnímu výboru v Jičíně v opisu Františka Šáfra 1945  Z opisu části kroniky „Rok 1945 v Ledcích“, kronikář Josef Renner  Na okraj revolučních bojů v Ledcích, Jaroslav Pokorný, Jabkenice  Mareček Z. a Váňa M. – Protifašistický odboj na Loučeňsku, kolektiv autorů Odboj na Mladoboleslavsku  SokA Jičín, fond Soudobá dokumentace okresu Jičín, sign.VI/1a/1031, Nová Paka válečná kořist 1945  Českolipský deník.cz 8. 5. 2011, historik Ivan Rous – Květen provázely obavy  Václav Vostřák – V úterý 8. května 1945 zavlála nad Radnicí Československá vlajka, Jablonecký měsíčník 05/2010  Jindřich Kurfiřt – 65. výročí osvobození Rychnov u Jablonce nad Nisou 9. 5. 2010

186

BRK 2015 Na počest všem odváţným, kteří poloţili v těchto květnových dnech 1945 své ţivoty. ICTVO

V

Pískovcové skály v lese pod Spařenci, kde se od února 1945 skrývali ruští utečenci.

187

OBSAH Předmluva ...................................................................................................................... 5 Slovo autora ................................................................................................................... 7 Povstání na Bousovsku .............................................................................................. 8 Co předcházelo květnovým událostem v Bousově .................................................. 8 Květnové dny roku 1945 na Dolnobousovsku ........................................................ 11 Čtvrtek 3. května .............................................................................................................. 11 Pátek 4. května ................................................................................................................. 11 Sobota 5. května .............................................................................................................. 11 Neděle 6. května ............................................................................................................... 12 Pondělí 7. května ............................................................................................................. 13 Úterý 8. května ................................................................................................................. 13 Středa 9. května ............................................................................................................... 14 Čtvrtek 10. května ........................................................................................................... 15 Pátek 11. května .............................................................................................................. 15 Snaha o převzetí skladiště v cukrovaru ..................................................................... 17 Boje u Pyrámu u Horního Bousova .............................................................................. 25 Boj u Pyrámu ve vzpomínkách pamětníků ............................................................ 26 Boje u Spařenců .................................................................................................................... 35 Výpovědi pamětníků ...................................................................................................... 35 Rudá armáda v Dolním Bousově ................................................................................... 50 Tajuplný Křižánek................................................................................................................ 54 Příběh anglického bubnu .................................................................................................. 60 Vysvětlení událostí typických pro válečná léta ....................................................... 66 Účastníci revolučního hnutí a oběti květnových dnů ........................................... 70 Květnové povstání v okolních obcích ................................................................ 78 Nová Paka – Pecka ............................................................................................................... 79 Jičín ............................................................................................................................................. 83 Ostružno u Jičína .................................................................................................................. 86 Hřmenín u Markvartic ...................................................................................................... 87 Střety s německou obrněnou technikou .................................................................... 88 Libuň .......................................................................................................................................... 89 Rovensko pod Troskami ................................................................................................... 89 Turnov....................................................................................................................................... 95 Sobota 5. května .............................................................................................................. 95 Neděle 6. května ............................................................................................................... 96 188

BRK 2015

Pondělí 7. května ............................................................................................................. 98 Úterý 8. května ................................................................................................................. 99 Středa 9. května ............................................................................................................... 99 Ledce....................................................................................................................................... 102 Nymburský okres .............................................................................................................. 117 Rožďalovice ......................................................................................................................... 117 Semčice .................................................................................................................................. 122 Sukorady ............................................................................................................................... 126 Kosmonosy .......................................................................................................................... 126 Mladá Boleslav ................................................................................................................... 127 Důvod ruského náletu a bombardování Ml. Boleslavi ................................... 131 Mělník .................................................................................................................................... 135 Seznam divizí SS, kde kapitulovaly v květnu 1945 ............................................ 138 31. SS-Freiwilligen-Grenadieren-Division ............................................................. 140 Pobaltí .........................................................................................................................144 Litevci ..................................................................................................................................... 144 Lotyši ...................................................................................................................................... 145 Estonci ve 2. sv. válce ...................................................................................................... 147 Rukávové štítky ............................................................................................................. 154 20. SS-Grenadier Division Estonská 1. – Velitel SS-Brigadeführer – Franz Augsberger ..................................................................................................................... 155 SS-Standarteführer Berthold Maack .................................................................... 158 SS-Sturmbannführer Paul Maitla (Mathiesen) ................................................ 168 SS-Standartenführer Alfons Vilhelm Robert Rebane ..................................... 174 SS-Obersturmbannführer Harald Riipalu .......................................................... 178 SS-Oberscharführer Harald Nugiseks .................................................................. 181 Poválečná situace .............................................................................................................. 184 Prameny, použitá literatura a fotografie ........................................................185 Obsah ...........................................................................................................................188

189

ČESKÝ KOTEL – KVĚTEN 1945 KRVAVÝ KVĚTEN 1945 NA DOLNOBOUSOVSKU A V ČESKÉM RÁJI Autor textu: Jaroslav Balatka

Editor: Ing. Dita Říhová Grafická úprava a sazba: Ing. Dita Říhová Vydalo: Město Dolní Bousov, nám. TGM 1, 294 04 Dolní Bousov.

Vyšlo jako 2. svazek BOUSOVSKÉ REGIONÁLNÍ KNIHOVNIČKY .

Vydání 1., 2015.

Náklad: 500 ks.

Tisk: MSD, spol. s r. o., Lidická 23, 602 00 Brno

ISBN 978-80-905841-1-2

Městská knihovna a infocentrum Kostelní ul. 141, 294 04 Dolní Bousov tel. 322 312 001, knihovna@dolni-bousov.cz www.knihovna.dolnibousov.cz