Joanna Kavenna: Ostuda ostudná by Kniha Zlín

Joanna

O stu da o stu d nรก

Kavennovรก

Začalo to jednoho obyčejného letního dne, když si náhle uvědomila, že zcela v rozporu s přáním svého šéfa civí naprázdno do počítače, nudí se a počítá. Ve svých pětatřiceti letech a několika měsících, vědomá si neviditelných stopek, které jí ukrajují čas, počítala Róza Laneová hodiny a dny, jež strávila po kancelářích zíráním do nebe a na blikající monitor, který jí postupně otupoval zrak. Jako by posledních deset let proseděla na lavičce náhradníků, s nohama zkříženýma pod deskou stolu. Mezitím naťukala milion emailů a namohla si zápěstí. Nebyla ani o krok blíže pravdě. Před sebou viděla budoucnost zahalenou v šedi, za sebou neslavnou rodinnou historii. Seděla v přítomnosti a minulost i budoucnost vířily okolo ní. Venku se město utápělo v hluku všedního dne – hučení dopravy, kakofonie zvuků, prchavé sbory hlasů. Hluk se přiléval a odléval jako moře a Róza slyšela pokřik ptáků v okapech. Pomyslela na plynoucí řeku, na příval automobilů a na kouř vznášející se nad vším tím leskem a změtí barev. Seděla za svým stolem, pot se jí pod halenkou jen řinul a ona přemýšlela: „Kdyby mi někdo řekl, že to nikdy nedotáhnu dál než sem, chtělo by se mi žít dál, nebo umřít na fleku?“ A pak ještě: „Co to má za smysl, k čemu 11

to všechno je?“ Tahle myšlenka s ní skutečně otřásla, a tak napsala mail svému šéfovi. Byl elegický, ale stručný. Začínal jejím mládím, pokračoval počátky její kariéry, děkoval za otcovský přístup, vyjádřil hlubokou lítost a končil slovy „Dávám výpověď“. Byla odhodlaná. Energicky klikla na Odeslat zprávu, načež vypnula počítač, vzala si plášť a klobouk a šla. Když se blížila k strážcům brány, oněm dvěma tlustým vrátným u vchodu, byla už uzlíček nervů. Pomalu se courali k ní. Kdyby ještě okamžik otáleli a chřestili klíči, asi by se zhroutila a poprosila je, aby ji navěky zamkli uvnitř. A pak se vrata otevřela. „Končíte dřív!“ zapěli dvojhlasně a pustili ji ven. Róza vyšla na ulici, kde auta trpělivě stála ve frontách, aby mohla pokračovat v jízdě. Potom šla domů. Ten den, kdy Róza odešla z práce, bylo červnové pondělí. Bylo časné odpoledne a ona seděla v poloprázdném vlaku a žasla nad tou spoustou místa, nad prázdnými sedačkami. Jak se dovíraly elektrické dveře, ovanul ji proud vzduchu. Zírala na reklamy na telefonní karty a pojištění vozidel. Tišící prostředky, pomyslela si. Vrhla pohled na cestující, aniž by registrovala jednotlivce. Nebyly jich zástupy, ale přesto patřili k mase. Zasmála se jedné reklamě a zašťourala se v uchu. Zachytila pohled nějakého muže a rychle sklopila oči. Pozorovala špinavé zdi, prstem přejížděla skvrny na sedačce. V duchu si odškrtávala každou podrobnost vagónu. Nalézala se v Dantově středobodu, v prostředku života, kdy měla shromažďovat vědomosti a moudřet. Tak by tomu bylo, kdyby jako básník věnovala uplynulé roky pilnému studiu, jenže ona je rozmělnila mezi víkendové večírky a dovolené v Evropě. Celé roky byla mimořádně výkonná v zaměstnání a zrovna tak líná po večerech. Čas běžel a ona vydělávala peníze. Záměrně nevyčnívala z řady. Byla novinářkou už celá léta, postupně se 12

vypracovávala. Psala o kultuře. Chápala – a neměla o tom nejmenších pochyb – že je zrozená k tomu, být vedena, nikoli vést ostatní. Scházela jí odhodlanost nutná k boji o moc a despotické správě dobytých území. Její život se opíral o několik pilířů – víru ve svou práci, rodičovskou lásku a vztah s Liamem. Díky nim nemusela nad ničím příliš hloubat. V poslední době se ale cítila rozhozená. Všechno to začalo matčinou smrtí v lednu. Chápala, že je to přirozený běh věcí, nevyhnutelný a nezpochybnitelný, ale vykolejilo ji to, a ona teď nebyla schopná najít ztracenou rovnováhu. Chodila do práce a kolegové ji chválili za vytrvalost, ale v noci ji trápily zlé sny, žalem ji obléval pot, bála se prázdnoty a propadala vnitřní panice, kterou se s vědomím, že její zkušenost je univerzální, nikoli individuální, snažila potlačit a vzchopit se. Samozřejmě že se jí stýskalo po mamince; její nebytí ji vyplňovalo jako hluboká nehlučná temnota a Róza měla dojem, že přece není možné, aby takhle vypadal přirozený běh věcí. Připadala si, jako kdyby došlo k nenadálému posunu zemských desek. Země pod nohama jí někam utekla a odhalila hluboký kráter a v něm postavy zahalené stínem. Její mysl vysílala varovné signály, náznaky hlubšího problému. Byla neklidná a měla živé sny. Myšlenky ji zaměstnávaly a znemožňovaly jí chovat se prakticky. Scházela jí jasná představa, něco, co by dávalo smysl. Zatímco se snažila vtěsnat do zaběhaných společenských modelů, její instinkty byly otupělé. Měla potřebu nějaké vlastní mytologie, která by jí dala odpověď na otázku proč. Zatím byla plná nekontrolovatelného vzteku. Byla schopná nadávat celou cestu domů, jedním dechem odsoudit viníky i nevinné. Také si všimla, že se jí mění vnímání věcí, a to ji mátlo. Místo aby si připadala jako střed svého malého vesmíru na pozadí města, začala všechno 13

vnímat jako roztříštěný chaos, divoký vír soupeřících atomů, miliony lidí bojujících o přežití. Chyběl jí světonázor, jakési jasné směřování. Byla obklopená samými cílevědomými lidmi, ale ona sama zůstávala nerozhodná. Všechny cesty se jí zdály stejně neprůchodné. Octla se v labyrintu, ale scházela jí Ariadnina nit. Byla naprosto dezorientovaná a nemohla pokleknout a pomodlit se; kdepak, byla si jistá, že to by jí ani za mák nepomohlo. V březnu, znepokojená pocitem izolovanosti, požádala Liama, aby si ji vzal. Liam odmítl, což jí hluboce otřáslo. Nejen že jí to otřáslo; k smrti ji to urazilo. Ještě pár měsíců se v tom plácali, ale už bylo zjevné, že jejich vztah má pod hladinou pěkných pár děr. Někdy jí to přišlo jako černá komedie živená absurdností situace, ve které se nacházela. Čas běžel a ona jej trávila svíráním železné tyče při jízdě v metru, sezením u stolu při četbě emailů, vyděláváním peněz a tučněním v pase. Nesmyslnost toho všeho se vkradla i do jejího psaní. V dubnu napsala článek o současném švédském tanci, který začínal: „Tma, tma, tma, všichni odcházíme do tmy. Všichni tanečníci zmizeli pod drnem.“ Editor se přiloudal k jejímu stolu a žádal, aby ty rouhavé řádky na monitoru počítače vymazala. „Už nikdy,“ pravil, „už nikdy tyhle hovadiny necituj!“ V květnu už byla schopná psát jen heslovitě. Což bylo poněkud nešťastné, vzhledem k tomu, že jejím úkolem bylo vytvářet spousty srozumitelných textů, psát a vysvětlovat. Zírala do monitoru a v ruce držela pár poznámek k článku. Zahanbeně napsala: „Modernistický román.“ Po další hodině napsala: „Róza Laneová.“ Pak už byl čas oběda, a tak napsala: „Žije-li láska obědem, obědvejte dál.“ Později napsala „Až ztichne vřava“ na jeden řádek a na druhý „pozemského bytí“. Pak nechtěně klikla na Odeslat a poslala těch pár řádků editorovi, který je ignoroval. Nebyla schopná se soustředit. Dřív četla 14

noviny každý den, zvědavá na zájmy společnosti i svých kolegů. Teď už jimi jen tak letmo listovala a vzápětí je zahazovala. V mysli jí ulpívaly jen útržkovité výrazy jako „VINA“, „ZHORŠUJE SE“, „ODKLAD“ nebo „TICHO“ a fotografie naříkající matky, modelky oděné v saténu nebo oběti pumového atentátu. Nedávalo to žádný smysl. Napsala: „Já chci. My chceme.“ A za chvíli: „Ale co?“ Jednoho večera ke konci května zjistila, že stojí na ulici – nebyla si úplně jistá, kde vlastně – a náhle jí připadalo, že se ulice začíná rozšiřovat, že se auta a autobusy bez přestání množí, dlouhé řady lidí se táhnou donekonečna a zástup duchů mrtvých jasně září do šera. „To by mě nikdy nenapadlo,“ pronesla nahlas a vysloužila si tím němé pohledy kolemjdoucích. „Do prkýnka, že nás ale je!“ dodala. Provrávorala kolem divadla Albery, oči upřené na neonová světla, pouliční osvětlení a stíny táhnoucí se z křivolakých uliček. Pak měla pocit, že se davy dočista vytratily, a ona pomyslela na chmatáky a podomní obchodníky, ty ztroskotance zašlých časů. Představila si je v jejich kapucích a pláštích, v botách s přezkami, v kloboucích a s kníry, obklopené smradem ulice, smradem koňských koblih a splašků. I ti se vytratili a ona si představila město zpustlé a mrtvé, zmítané prudkým, zemi bičujícím větrem. Setřásla ze sebe tu představu, protože ji zneklidňovala. A protože se jí zdálo, že autobusy přetékají lidmi a opile se klátí pod tou vahou, šla domů pěšky. Do svého bytu dorazila o tři hodiny později. Byla zpocená a ulepená a polohlasem si mluvila sama pro sebe. Odchod ze zaměstnání měl několik bezprostředních následků. Zavolal jí Peter, editor, což se nikdy předtím nestalo. Vážným a zklamaným hlasem pronesl: „Co to děláš, Rózo? Jsi nemocná?“ Ne, nejsem nemocná, vysvětlovala. Je mi dobře. Jen chci zkusit něco jiného. „Co jiného?“ chtěl vědět. Jako kdyby se rouhala v kostele. 15

Představila si ho, toho svatého zpovědníka s plnovousem a pupkem, jak sedí ve své kanceláři s výhledem do ulice. Nikdy nechodil domů před desátou večer. Měl manželku a neurčitý počet dětí. Také měl dobře placenou a vlivnou práci. Chodil na obědy s politiky, výtvarníky, spisovateli, učenci a moderními filosofy. Každý, koho pozval na oběd, s ním hovořil se zanícením. Měl, jak sám říkal, dobrý život. „Dostat se až sem tě přece stálo tolik úsilí,“ řekl. Poděkovala mu a řekla, že už se nemůže vrátit. „To je blbost,“ řekl. „Zavolej mi, kdyby sis to rozmyslela. A moc neotálej.“ „No tak, Rózko, ještě to zkus!“ Znělo to logicky a ona mu slíbila, že o tom popřemýšlí. Poděkovala mu a to byl jejich poslední rozhovor. „Vážně to chceš všechno zahodit?“ – přišla o dva dny později Grace se svou verzí. Grace jí s účastí a bez zbytečného moralizování promlouvala do duše nad lahví vína. Takové promlouvání do duše od Grace nebylo jen tak. Mělo v sobě hluk a vřavu, vysokou dramatičnost. Grace byla opravdu oslňující. Ráda kouřila a přitom ze sebe chrlila slova. Když mluvila, nikdy nepolevovala, což Rózu na Grace zaujalo hned na začátku. Byla to relativně nová kamarádka a těžko říct, jestli byla blíž Liamovi nebo Róze. Róza se s Grace seznámila na večírku a okamžitě se stala součástí jejich rodinného inventáře. Vždycky přinesla víno a čínu od naproti a pak u nich zůstala celé hodiny. Byla příjemnou společnicí, zábavnou a chytrou. Když někomu na večírcích špitala své postřehy, spiklenecky si rukou zakrývala ústa. Měla, stejně jako Liam, obrovské kouzlo osobnosti. Charisma z ní přímo tryskalo. „Fakt chceš beze stopy upadnout v zapomnění?“ pokračovala Grace. Ten obrat Róze utkvěl v paměti. Upadnout v zapomnění? „Jsem na to připravená,“ odpověděla. „Tak to chodí.“ 16

„Blbost!“ vybuchla Grace. „Naprostá pitomost!“ Ruce měla složené v klíně. Zakládala si na tom, že gestikuluje úsporně a ve správný okamžik. Usmála se, ale zůstala neoblomná. V úsměvu odhalila spoustu zářivých zubů. Blond vlasy rozpuštěné na ramena působily jako kápě neposkvrněné vestálky. V sukni těsně obepínající boky a blůze s hlubokým výstřihem, jež dávala vyniknout její matně olivové pleti, vypadala jako vždy elegantně. Ze své role inkvizitora ovšem nehodlala slevit a určité věci hájila s neústupnou zarputilostí. Nohu přes nohu, čelo nad složitostí problému lehce zkrabacené, Grace pronesla: „Dlužíš to sama sobě.“ „Využila jsem práva svobodné volby,“ opáčila Róza. „A tou volbou je hanebně selhat?“ nedala se Grace. Róza měla dojem, že se Grace každým okamžikem postaví, zdvihne napřaženou pěst a zvolá: „Do zbraně!“ „Takže jaký máš plán?“ zeptala se místo toho Grace. Róza žádný plán neměla, na což Grace reagovala dalším trpkým úsměvem. Na okamžik se zdálo, že Rózu lituje. Možná ji i litovala, protože Róza byla v žalostném stavu, byla nejistá a smutná, škubala si záděry a civěla na prázdnou sklenku před sebou. Vypila toho příliš moc a příliš rychle a teď měla zamlžený zrak a špatně se soustředila. Grace přesto hodlala Róze domluvit. „Než necháš práce, vždycky si všechno dopředu promysli,“ říkala. „Anebo obráceně, nikdy nenechávej práce, aniž bys měla záložní plán. Spoléháš na to, že tě Liam bude živit?“ Při tom se naklonila dopředu a tváří se přiblížila k Róze, v jedné ruce třímala sklenku vína a v druhé miska vah bohyně spravedlnosti. „Ani ne.“ „Ani ne? Ani ne?! Ale no tak, Rózko, nebuď směšná! To od něj nemůžeš chtít! Nečekáš to od něj, že ne? Co tím myslíš, ani ne?“ Najednou se Grace zdála být 17

nešťastná. Rty se jí chvěly, jako kdyby trpěla fyzickou bolestí. Takové chování bylo u Grace, která se vždy chovala s obdivuhodným klidem, dost nezvyklé, a tak na ni Róza zůstala civět. Říkala si, že Grace zřejmě frustruje její nerozhodnost a naprostá neschopnost konat. „Myslela jsem to tak, že to spíš nečekám.“ Teď už se Grace docela rozzuřila. Postavila sklenici na stůl a zahleděla se Róze hluboko do očí. „Tak tohle mi budeš muset vysvětlit, Rózo. Spíš nečekáš? Prosím tě, řekni mi, co cítíš!“ Róza, nervózní z toho, že se na ni Grace tak upřeně dívá, řekla: „Ne, jistě, máš pravdu. Musím se vzchopit. Byla jsem pasivní, tak nějak celkově netečná a líná. Když dostaneš studenou sprchu, je to šok. Ale teď už je to lepší. Už se začínám nadechovat.“ „Přesně tak, máš naprostou pravdu,“ horlivě přikyvovala Grace. „Na Liama se vůbec nespoléhej. To by byla pěkná pitomost.“ Vypadalo to, že se uklidnila. Ještě před chvilkou seděla úplně toporně, jako by spolkla pravítko, ale teď se opět uvolnila. Hrbila ramena jak malé dítě a působila roztomile. Chvíli byly zaražené, ale pak prostě mluvily o něčem jiném. A co teprve její otec! Róza ho, chudáka, opravdu vyděsila. Chápala, oč tu běží. Celý život tvrdě pracoval a teď očekával klidné stáří. Manželka mu zemřela a od té doby byl učiněným ztělesněním žalu. Nejdřív šílel v obývacím pokoji, poté se zanedbaný motal po zahradě a propadal náhlým záchvatům pláče. Naříkal, jako kdyby měl brzy umřít, svíral hlavu v dlaních a lapal po dechu. V devatenáctém století by byl opravdu nejspíš zemřel a lidé by říkali, že na zlomené srdce. Doktoři ho naštěstí pomocí medicíny udrželi nad vodou. Nahodili mu motor a teď už zase drandil celkem bez poruch. Přesto ale životním 18

optimismem zrovna nepřekypoval a Rózu trápilo, že mu přidělává starosti. Kromě toho, že ho tížil smutek, mu taky bylo sedmdesát, sotva vyžil z důchodu a v poslední době se stal vyznavačem nejrůznějších homeopatik a diet sestávajících z ovoce a zeleniny, které okoukal v čekárnách. Dokázala pochopit, že má v životě důležitější věci na práci, než se starat o ni. Když jí zavolal, aby jí vyčinil, řekla mu: „Já nečekám žádnou pomoc.“ Chytil ji pod krkem, přitisknul ji ke zdi, aby se nemohla bránit, a pak ji seřval jako malé dítě. „Já to zvládnu,“ začala se hájit. „Vždycky to zvládáš,“ promptně ji přerušil. „Tedy, vždycky jsi to zvládala, až doteďka. Já ti rozumím, Rózo. Je mi to šíleně líto. Ale tohle není zrovna dobrý nápad.“ „Ne, ne, ne,“ trvala na svém. „Tohle JE dobrý nápad. Rozhodla jsem se bilancovat.“ „Jak bilancovat? Co tím myslíš?“ „Necítím se zrovna ve své kůži. Jako by mě sužoval…“ Neklid. Intelektuální rozklad. Úplné zhroucení epistemologického systému. Podivná vyrážka na pažích, která ne a ne zmizet. Hypochondrie neurčitého druhu. Odpor ke konverzaci. Zkrátka a dobře zmar. „Co tě trápí? Rózo, tomuhle musíme přijít na kloub. Nemůžeš přece zdrhnout z dobrého zaměstnání jen tak pro nic za nic. To prostě nemůžeš, za žádných okolností.“ „Já ale neutíkám bezdůvodně. Mám velmi naléhavý důvod, a to ten, že tu práci při nejlepší vůli nemůžu dělat.“ „Proč ne?“ „Může za to skutečnost, tati,“ vykoktala neochotně. „Skutečnost je jako prázdné městečko ze stavebnice, jak říkal Musil. Nebo to řekl o fantazii? To je nakonec jedno. Zkrátka nechápu, jak mám sedět za stolem a předkládat lidem realitu, šít jim ji na tělo a nenuceně glosovat denní události, když nemám páru, o co vlastně jde. Ty to snad 19

víš? Tak třeba paprsky gama. Nevím o nich naprosto nic – o kterémkoliv z nich. Neviditelné síly, náboženské systémy, životní filosofie, nic neznám!“ „Dala sis peníze stranou na rekvalifikaci?“ „Ne, nemám žádné úspory.“ „Rózo, to od tebe ale bylo hrozně nezodpovědné!“ „Je to hrůza, já vím. Nechala jsem se unést.“ Ti nejlepší se ženou za takzvaným blahobytem, hystericky se zadlužují, hromadí veteš. Ti nejhorší – mám vůbec právo mluvit o těch nejhorších? „Kdybys chtěla, mohla sis koupit byt,“ řekl otec. „Aspoň něco bys dokázala.“ „Ale vždyť o to vůbec nejde, o majetkový žebříček!“ A v duchu si pomyslela – Majetkový žebříček je velká iluze, na nic z něj nedosáhneš, šplháš jen dál a dál, výš a výš, dokud nedojde ke srážce, dokud nenastane armageddon, apokalypsa, kdy olivrejované davy svedou závěrečnou bitvu o svůj vlastní domek, během které budou zástupové zmasakrovány a sežehnuty na troud. Z popele apokalypsy otroků gáže povstane lepší svět. Otec mezitím říkal: „Jen jestli ses neunáhlila, je to dost radikální změna. Maminka by si nepřála, abys všechno zahodila.“ „Hele, tati, budu upřímná,“ nadechla se Róza. „Do té posady plné slepičinců se nikdy nevrátím. Už se nebudu handrkovat o zrní. Jdu hledat svatý grál. Il me semble ` je ne sui pas, jak pravil Sartre. quo je serais bien, la` ou Zkrátka na tu švajneraj rezignuju. Už s tím nechci mít nic společného. Lži si svoje vlastní lži, tati. Já kráčím do chrámu pravdy, ať už je ta barabizna kdekoliv.“ „Měla by sis zajít k doktorovi,“ řekl jí otec. „To nemám na seznamu.“ „Reaguješ nepřiměřeně. Tvůj smutek je nepřiměřený a sebedestruktivní. Odmítáš si připustit, že život je těžký. 20

Nikdy nic není úplně dokonalé,“ řekl otec. Vždycky měl po ruce zásobu otřepaných frází. Uměl je zdatně používat, měl na to talent. Někdy chrlil klišé, jako jiní lidé mluví plynně cizími jazyky. Ona to ovšem uměla taky. To jsou holt geny. Její rodina byla neoriginální celé generace. „Já vím. Mám vlastně štěstí,“ o tom se přesvědčovala každý den tisíckrát. „To se teď teprve ukáže,“ opáčil otec. „Co se ukáže?“ „Jestli ho máš.“ Dalším bezprostředním následkem její výpovědi, kromě těch, které se projevily později, čili zadlužení, společenské zavržení a několik méně významných martýrií, byl rozchod s Liamem. Jejich vztah byl bárkou v bouři, která by se vylodila mnohem dřív, kdyby atmosférické podmínky byly příznivější a moře mnohem klidnější. Správně měla odejít už dávno. Jenže Róza byla slabá a zbabělá a držela se zuby nehty. Liam si naopak – a proti všemu očekávání – udržel naprosto chladnou hlavu hodnou chirurga. Zhodnotil její šance a dospěl k názoru, že to nezvládne. Toho dne, kdy odešla z práce, k ní s mírným úsměvem přistoupil a nevěřícně se zeptal: „Co že jsi udělala? Fakt? To jsi udělala? A proč jsi to udělala?“ Právě tohle! Ze všech těch věcí, kterých se mohla dopustit. To byla poslední kapka. Chtěl ji zavrhnout a zapudit. Pak jen potřásl hlavou. Věnoval jí významný pohled. Liam byl jako přistěhovalec s čerstvou zelenou kartou; neochvějně věřil v pokrok, i když to byla iluze. „Teď o tom nebudeme mluvit,“ řekl. „Pojďme se najíst.“ Ten večer byl strohý a Róza přemýšlela, co jí asi chce říct. Obvykle ji soudil přísně. Rád jí říkával, že věci příliš dramatizuje, a někdy, že je vulgární. Vyslal k ní škálu káravých pohledů, několikrát ji probodl očima a pak se 21

věnoval jídlu. V poslední době mu přestala připadat vtipná. Oba se v tu chvíli chovali nevhodně, nebyli schopní uvažovat racionálně. Róza měla omluvu – byl tu prostý fakt nedávné ztráty někoho blízkého, absence smyslu, apatie a tak dál, ale pravda byla, že se chovala nerozumně už celé roky. Jejich společný život působil dost nestále. Všechno šlo z kopce. Nevinila z toho Liama. Vlastně o tom nijak zvlášť nepřemýšlela. Odešla z práce a říkala si, že si ve všem udělá pořádek, ve všech těch problémech, které si tak málo připouštěla. Začala si nedůvěřovat. Sama sobě – to je tedy pěkně schizofrenní postoj a hlavně pořádná kravina. Ráda by změnila svůj život, ale v cestě jí stála lenost a zvyky zadřené pod kůží. A přesto byla, jak tam tak seděla a vrhala pohledy přes stůl, plná optimismu. Celá nedočkavá překypovala energií. Bylo právě léto a ona léto vždycky milovala. Vypochodovala sice z kanceláře s úmyslem nikdy se už nevrátit, ale radovala se ze změny ročního období. Její plány měly v tu chvíli jen zcela elementární podobu. Myslela na sytě modrou letní oblohu a na to, jak strašně ráda nosí šortky. Malovala si večery strávené s přáteli u vína v hospodě Windsor Castle a sobotní rána při čtení novin v nějaké kavárničce na Westbourne Grove. Říkala si, že léto proběhne stejně jako vždycky. V létě přece téměř nikdo nepracoval. Chodilo se na pikniky pod širým nebem, víno se pilo z rituálních plastikových kelímků a žvanilo se o sportu. Začne zase hrát na kytaru. Bude péct domácí chleba a v květnících za oknem pěstovat kytky. Zamaká na sobě; každý den bude chodit běhat. Než dorazí podzim, dá se do formy a nabude ztracený esprit. Hlavně že nemusí následující den do práce.