Metafora života
Po zápěstí Adama Baxy stékala kapka krve. Hladce klouzala po malíkové hraně, na špičce prstu protáhla svůj tvar a po krátkém letu dopadla na dřevěnou podlahu přesně do středu šarlatového kolečka. Krevní obraz Metafora života, 5 × 5 centimetrů, vyvolávací cena deset milionů korun. Ta kapka stékala z místa, kde měl Adam ještě před několika hodinami nedobrovolně zapíchnutou špičku jehly. Neměl čas ji opatrně vytáhnout, jak by si její umístění vyžadovalo. Musel ji vytrhnout co nejrychleji. Stačilo se o vteřinu opozdit, jehlou by do těla protekl smrtící roztok a Adamova vyvolávací cena by klesla k nule. Rozlehlou místnost s dlouhým jídelním stolem osvětlovalo měkké světlo zapadajícího slunce. Příjemné a uklidňující, jako kdyby do domu patřilo. Zneklidňující byla naopak poloha těla oblečeného do modrého obleku. Páteř byla ohnuta pod takovým úhlem, že kdyby to bylo jen trochu možné, Adam by si okamžitě přesedl. Ze všech stran ho obklopovalo ticho. Absolutní ticho, myriáda pomlk v tónině bez křížků, béček a naděje. Zápěstí opustila další kapka a bezhlučně dopadla na podlahu. Nepřímá úměra, čím větší byl ten obraz na podlaze, tím menší byla Adamova cena. Tým lékařů a soudců kdysi vyčíslil cenu života přibližně na deset milionů korun. Pokud by se rty 19
na jeho bledé tváři mohly pohnout, jistě by to bylo do úsměvu. Cenu života znal velmi přesně. Sám ji totiž zaplatil. Adamův osud měl pět písmen a jeho život dvě nestejně dlouhá období. Před Lailou a s Lailou. Za ty čtyři měsíce s Lailou toho prožil víc než za téměř čtyři desítky let před ní. A tohle měl být jejich poslední den. Zatímco Adam seděl bez hnutí na židli, do paměti se mu v rámci šestihodinového limitu ukládal jejich poslední rozhovor. Leželi vedle sebe nazí v posteli a s každou další otázkou se Laila přisunula blíž k Adamovi. „Co je nejlepší na vítězství?“ navázala na začátek rozhovoru o jejich situaci. Když to před chvílí zkoušela poprvé, Adam ji namísto odpovědi svlékl a položil na postel. Ale mlčením nic nevyřešili. Museli se k tomu vrátit a vyslovit to. Museli si uspořádat myšlenky, vědět, na čem jsou. Laila nepřestávala doufat, že to Adam vidí stejně radostně jako ona. „Ten pocit, že jsi to dokázal?“ „Ta blízkost porážky. To neustálé pobízení, svištění biče nad hlavou, které tě nutí dostat ze sebe to nejlepší. Protože pokud prohrajeme, všechno končí…“ „… všechno?“ skočila mu do řeči Laila. „V tomhle případě ano.“ „A s každou kapkou jsme porážce blíž,“ kývla směrem k jeho zápěstí a na tváři se jí objevil náznak úsměvu. Z fialově orámovaného vpichu vytékala krev. Laila zvedla Adamovu ruku k ústům a pečlivě ji slíbala. Jako kdyby záleželo na každém milimetru čtverečním, na každém chloupku, na kterém nesměl ulpět ani náznak jakékoliv hrozby. „Co je těžší?“ zeptala se po posledním polibku. „Nebýt si jistý vítězstvím, nebo–“ „Přiznat porážku,“ nenechal ji Adam domluvit. Až příliš dobře si uvědomoval, že tohle ještě konec není, ale blíží se. Musí být obezřetný, nesmí udělat žádnou chybu. Promýšlel každý další krok. Věděl, kde musí začít. Podíval se na Lailu 20
pohledem, který neměla vidět. Ale viděla ho, když se otočila k dalšímu polibku, který k jeho rtům už nedonesla. Dál mlčeli, ale ticho bylo najednou mnohem tíživější. „Co bude s námi? A co bude se mnou?“ zeptala se a schoulila se k Adamovi tak blízko, až cítil údery jejího srdce. Ten nejkrásnější zvuk. Zvuk, do kterého se zamiloval. Nedokázal si představit, že by její srdce už nikdy neslyšel. Ale zároveň věděl, že Laila musí zmizet. Cokoliv jiného by bylo příliš riskantní. Adamovo tělo se dál prohýbalo o opěradlo židle. Zajíždělo stále hlouběji pod stůl, jehož desku nasvítily poslední paprsky toho srpnového dne tak, že se jevila světlejší, než ve skutečnosti byla. To koneckonců platilo pro celou tu velkou místnost. S jedinou výjimkou. Dolní polovinu Adamova obličeje zastínil otevřený notebook položený na stole. Sluneční paprsky ještě vytvářely kolem zavřených víček oční stíny, ale týdenní strniště už bylo neprostupně tmavé. Ten notebook byl na Lailino výslovné přání bílý. Obrazovku vyplňoval záznam ze čtyř kamer snímajících okolí domu. Přestože se jednalo o kamery mobilní, obraz, který vysílaly, byl značně statický. Čtyři záběry, čtyřikrát jiné kulisy, ale čtyřikrát stejná scéna formovaná dlaněmi krále Midase. Klid zalitý ve zlatě slunečních paprsků. Další kapka krve se svezla po ruce, ale na rozdíl od svých předskokanů zmizela pod rukávem košile. Nečekanou změnu způsobil pohyb. Adamova ruka se zvedla tak pomalu, jako kdyby si to v každé vteřině chtěla rozmyslet. Nakonec se zastavila až u obrazovky, které se netečně dotkla. Záběr zobrazený do té chvíle jen v pravém horním rohu ji celou vyplnil. Ruka klesla zpátky na stůl. Adam pootevřel oči a mžoural na obrazovku. Viděl před sebou příjezd ke svému domu, asfaltovou cestu lemovanou trávníkem. Stále bez jakéhokoliv pohybu. Několikrát zamrkal, 21
jako kdyby chtěl tu strnulou scénu rozhýbat, ale kamerový záznam byl vůči jakékoliv změně netečný. Zíral na ten zamrzlý obraz tak dlouho, až měl pocit, že něco zahlédl. Zdálo se mu to, nebo opravdu něco viděl? Už by tu měli být. Ředitel krajské policie, který si nechává říkat kapitán, a jeho negr. Toho negra si Adam musel nechat vysvětlit. „Kluk určený na černou práci,“ sdělil mu jeho informátor. Adam stále nechápal. „Dobře, řeknu to jinak. Je to kvůli krytí. To vaše setkání bude kapitánova soukromá akce. Nevím, jestli si tam hned napoprvé vezme negra. Ale zcela jistě ho časem využije. Celý systém funguje takhle: Když to vyjde, negr dostane nějaké drobné. A když ne, tak to celé šeredně odskáče, a kapitána si nikdo ani nevšimne,“ doplnil informátor. Nebo též dlužník v jedné staré věci, kterou pro něj Adam obstaral. Záleželo na úhlu pohledu. Teď by ten úhel pohledu rád změnil. Stačilo pootočit kameru jen o pět stupňů doprava. Ale nechtěl riskovat, že by si toho všiml muž, který měl být v záběru. Adam se nadechl. Nabral do plic stojatý kyslík kolem sebe a s vyboulenými tvářemi prudce vydechl vzduch plný napětí. Fotosyntéza očekávání. Opatrně vstal a narovnal se. Slyšitelně hekl. Levým kotníkem stále projížděla jehlice bolesti. Pokud to půjde, bude celý večer jen sedět. Přenesl váhu na pravou nohu, aby si ulevil. Chytil se oběma rukama za bedra a opatrně se protahoval. Zavřel oči, předpažil, zakulatil záda a pomalu se předkláněl. Červená kapka dopadla na klávesnici notebooku mezi písmena „j“ a „k“. Zvedl ruce nad hlavu. Několikrát se nadechl a znovu se předklonil. Otevřel oči. Na obrazovce spatřil pohyb. Sedl si zpátky na židli, dvěma prsty zazoomoval obraz a nahnul se k záběru. Modré kalhoty navlečené do černých kotníkových martensek uskočily před něčím, co odhadl na 22
pneumatiku. Současně měl pocit, že zvenku slyšel skřípění brzd. K úplnosti chyběl jen fatální zvuk nárazu. Podvědomě se přikrčil. Ale náraz nepřišel. Zatím ještě ne. Obraz a zvuk se spojily dohromady. Byl si jistý, že to, co vidí na obrazovce, je opravdu pneumatika té řvoucí motorky. Už jsou tu. Adam znovu zopakoval svůj rituál. Hluboký nádech a s výdechem odpočítat čísla od pětky k jedničce, přesně tak, jak ho to naučil jeho londýnský mentální kouč. Pět, čtyři, tři, dva, jedna a zaměřit svou pozornost jinam. Zkoušel si vizualizovat, co má udělat. Ale nedokázal to. Nedokázal si ani představit, co bude následovat. Tohle bude pořádně dlouhá noc. Promnul si čelo a dál sledoval obrazovku s vyprázdněným záběrem. Odolával pokušení pohnout kamerou. Když už měl pocit, že podlehne, vstoupili do záběru dva muži. Jeden s obdivuhodnými svaly a druhý navlečený do kožené motorkářské bundy. Nebylo těžké poznat, kdo je Kapitán a kdo Negr. Kapitán stiskl zvonek u branky, domem se rozezněly melodické tóny. Adamovi ten zvuk připadal silnější než obvykle. Bez většího vysvětlování je pustil dál, i když klíčové slovo po licie podle očekávání nezaznělo. Kapitánova soukromá akce, vybavil si Adam vysvětlení od informátora. Když půjdou pomalu, zazvonění u vstupních dveří se rozezní nejpozději za minutu. Má poslední minutu, aby se připravil. Rozhlédl se kolem sebe. Perfektně uklizeno, stopy po Lai le vyhlazené do ztracena. Jako kdyby ho nikdy nepolíbila v těch dveřích, nesvlékla před tou pohovkou a nenechala se na ni vzápětí položit. Jako kdyby záhyby jeho paměti byly opět hladké. Zbývalo čtyřicet sekund. Všiml si červeného kroužku na podlaze. Sáhl do kapsy saka přehozeného přes opěradlo židle. Kapesníkem si nejprve očistil zápěstí, potom se předklonil a utřel dřevěnou podlahu. 23
Krev se vpila do kapesníku. Napadlo ho, že si ten kapesník bude přidržovat kolem zápěstí. Bude to vzbuzovat ty správné otázky. Třicet sekund. Podíval se, kde by ještě mohla být krev. Už ji nikde neviděl. Zaklapl notebook, zvedl ho ze stolu, ale ještě než s ním dokulhal k nízké skříňce pod televizí, otevřel ho. Nezdálo se mu to, skutečně tam byla. Setřel tu červenou skvrnku uprostřed klávesnice a notebook uložil na obvyklé místo. Zvuk zvonku Adama překvapil. Jsou tu rychleji, než čekal. A čím vyšší rychlost, tím větší škoda. Adam zavřel oči a připravil se na náraz.
24