Tošikazu Kawaguči: Než vystydne káva

Page 1

Než vystydne káva Tošikazu Kawaguči





Než vystydne káva Tošikazu Kawaguči

V překladu Ivony Barešové


Copyright © Toshikazu Kawaguchi, 2015 Originally published as COFFEE GA SAMENAI UCHINI by Sunmark Publishing, Inc. Tokyo, Japan in 2015. All rights reserved. Czech translation rights arranged with Sunmark Publishing, Inc., through InterRights, Inc., Tokyo, Japan. Gudovitz & Company Literary Agency, New York, USA and Kristin Olson Literary Agency s.r.o., Czech Republic.

Translation © Ivona Barešová, 2019 ISBN 978-80-7473-769-5


OBSAH

Předmluva  | 9 Příběh první Milenci  | 13 Příběh druhý Manželé  | 59 Příběh třetí Sestry  | 103 Příběh čtvrtý Matka a dcera  | 149



PŘEDMLUVA

V kavárně v jedné nejmenované čtvrti mají místo, o němž koluje podivná novodobá legenda. Když na ně usednete – a dokud na něm zůstanete sedět –, můžete se přesunout v čase do doby, kterou si zvolíte. Musíte však přijmout několik nepříjemných, opravdu nepří­ jemných pravidel: 1. Při návratu do minulosti se můžete setkat pouze s lidmi, kteří už kavárnu někdy navštívili. 2. Ať uděláte při návratu do minulosti cokoli, přítomnost se tím nezmění. 3. Na místě, jehož prostřednictvím se můžete do minulosti vrátit, už sedí jiný host. Abyste se na ně mohli posadit, musíte vyčkat, až host odejde. 4. Během pobytu v minulosti se z místa nesmíte vzdálit. 5. Váš čas v minulosti začíná nalitím kávy a vyprší, jakmile káva vystydne. A tím výčet nepříjemných pravidel zdaleka nekončí. Přesto přicházejí do kavárny stále další lidé, kteří se o této legendě doslechli. Kavárna se jmenuje Funiculi funicula. 9


A co vy? Stáli byste o návrat do minulosti i po vyslechnutí takových pravidel? Toto vyprávění je o čtyřech dojemných zázracích, které se v této podivné kavárně udály. Milenci – příběh ženy, která se rozešla s mužem, za něhož se chtěla vdát. Manželé – příběh muže ztrácejícího paměť a jeho ženy, zdravotní sestry. Sestry – příběh ženy, která utekla z domu, a její mladší sestry, která milovala jídlo. Matka a dcera – příběh těhotné ženy, která v této kavárně pracuje. Kdybyste se mohli vrátit do minulosti, s kým byste se chtěli setkat vy?

10




PŘÍBĚH PRVNÍ Milenci

„Tak já už musím…“ zamumlal muž vyhýbavě, vstal a na­ táhl se po svém cestovním kufříku. „Cože…?“ Žena se na něho překvapeně podívala. Nezaslechla z jeho úst nic o rozchodu. Ale požádal ji – svou přítelkyni, se kterou je už třetím rokem – o důležitý rozhovor, a teď jí zničehonic oznámí, že odjíždí pracovat do Ameriky. A že navíc odjíždí už za několik hodin. Takže i když o tom nepadlo ani slovo, lze si domyslet, že se ten důležitý rozhovor týkal právě rozchodu. Dělala si plané naděje, že by ten důležitý rozhovor mohl znamenat třeba svatbu. „Jak cože?“ zamumlal muž, aniž by se na ni podíval. „Můžeš mi to nějak vysvětlit?“ naléhala tónem, který její přítel nesnášel ze všeho nejvíc. Kavárna, ve které spolu hovořili, je v suterénu, a tak nemá žádná okna. Jediné osvětlení poskytuje šest stíněných svítidel visících ze stropu a jedno nástěnné poblíž vchodu, a celý interiér tak má neustále sépiový nádech. Bez hodin tu není možné určit denní dobu. Na stěně visí troje velké starožitné hodiny. Každé z nich však ukazují jiný čas. Je v tom záměr nebo prostě nefungují 13


dobře? To ti, kdo navštíví kavárnu poprvé, nevědí. Nezbude jim nic jiného, než se podívat na vlastní hodinky. Ani muž nebyl výjimkou. Podíval se na hodinky, aby si ověřil správný čas, poškrábal se nad pravým obočím a u toho lehce našpulil spodní ret. Žena si toho výrazu všimla a bylo vidět, že ji pobouřil. „Co to teď mělo znamenat? Zatvářil ses, jako bych ti byla na obtíž,“ vyhrkla. „Tak to není,“ odpověděl nesměle. „Ale je,“ trvala na svém. Muž opětovně našpulil spodní ret, odvrátil od ní oči a místo odpovědi mlčel. Ženu jeho ustrašené chování rozčílilo. „Chceš, abych to by­la já, kdo to řekne?“ zamračila se na něho a natáhla se po kávě, která již vystydla. Ta studená, sladká tekutina kávu připomínala už jen vzdáleně, a tak její špatnou náladu ještě prohloubila. Muž se znovu podíval na hodinky. Spočítal si, že vzhledem k tomu, kdy má nastupovat do letadla, by se měl už pomalu mít k odchodu, a neklidně se začal znovu škrábat nad pravým obočím. Žena koutkem oka zaregistrovala, jak nervózně sleduje čas. To ji rozzlobilo a prudce hrnek postavila zpátky. Hlasité bouchnutí, jak hrnek narazil do talířku, muže vylekalo. Rukou, kterou si předtím přejížděl po pravém obočí, si začal pohrávat s vlasy. Pak se krátce zhluboka nadechl a znovu se pomalu posadil naproti ní. Najednou už nepůsobil tak bázlivě, jako tomu bylo ještě před chvilkou. Jeho obličej, který se z nějakého důvodu takto změnil, ženu zmátl. Sklopila oči a upřeně pozorovala své ruce složené v klíně, jen aby se na něho nemusela podívat. Muž, který neustále sledoval čas, nečekal, až zvedne hlavu. „Podívej…“ začal. Už to nebylo to obtížně srozumitelné mumlání. Jeho hlas zněl klidně a vyrovnaně. Jako by však chtěla zabránit jeho dalším slovům, nedbale ho vybídla: „Tak půjdeš?“ Oči přitom nespustila z klína. 14


Žena, která se dožadovala vysvětlení, ho teď jednoduše odmítala. Odradilo ho to a zůstal nehybně sedět, jako by se zastavil čas. „Už musíš jít, ne?“ řekla s dětskou nedůtklivostí. Podíval se na ni se zmateným výrazem, jako by nechápal, co se mu snaží říct. I ona si asi uvědomila, jak dětinsky a nepříjemně to znělo. V rozpacích od něj odvrátila zrak a kousla se do rtu. Muž potichu vstal a promluvil k servírce stojící za barem. „Zaplatím, prosím,“ řekl tichým hlasem. Natáhl se po účtence, ale žena ji přidržela. „Já tu ještě zůstanu…“ A pak zaplatím, chtěla dodat, ale muž zlehka vytáhl účtenku zpod její ruky a zamířil k pokladně. „Dohromady, prosím.“ „Říkala jsem, ať to necháš být.“ Aniž by vstala, otočila se a natáhla k němu ruku. On se však na ni schválně nepodíval a vytáhl z peněženky tisícijenovou bankovku. „To je v pořádku,“ podal ji servírce společně s účtenkou, na okamžik se smutně podíval na ženu, uchopil rukojeť svého kufříku a beze slova odešel. Cink­‑cink

„… a to se stalo před týdnem,“ dovyprávěla Fumiko Kijokawa. Pomalu, jako balónek, ze kterého uchází vzduch, se bezvládně sesunula na desku stolu. Podařilo se jí při tom vyhnout se šálku kávy, který měla před sebou. Servírka a zákaznice sedící u baru, které potichu naslouchaly jejímu příběhu, se na sebe podívaly. Vypadalo to, že jim Fumiko podrobně popisuje událost, která se před týdnem odehrála v této kavárně. 15


Ještě na střední škole se Fumiko zvládla naučit sama šest jazyků, a poté co s vyznamenáním absolvovala Univerzitu Waseda, nastoupila do velké tokijské IT společnosti působící v oblasti zdravotnictví. Už v druhém roce jí bylo svěřeno vedení řady projektů. Byla ztělesněním energické ženy, která žije svou kariérou. Dnes měla na sobě běžný pracovní oblek – bílou košili, černé sako a kalhoty. Soudě podle jejího vzezření, byla nejspíš na cestě z práce. Její vzhled však běžný nebyl. Měla tvář mediální hvězdy, s jasně vykreslenými rysy a drobnými rty, jejíž elegantní obrys lemovaly středně dlouhé černé vlasy, které se leskly jako andělská svatozář. I přes oblečení bylo snadné si představit její dokonalé proporce. Fumiko byla nádherná žena, jako modelka z módního žurnálu, za kterou se každý otočí. Přesně taková, o jakých se říká, že jsou obdařeny inteligencí i krásou. Jestli si to ale uvědomovala i ona sama, je věc druhá. Fumiko žila jen svou prací. To samozřejmě neznamená, že by se ještě nikdy nezamilovala. Ale doposud pro ni žádný vztah neměl takové kouzlo, jako její práce. Natolik byla Fumiko se svou stávající prací spokojená. „Mým milencem je moje práce,“ říkala a několik nabídek odmítla mávnutím ruky. Ten muž se jmenoval Goró Katada. I on pracoval jako systémový inženýr ve firmě působící v oblasti zdravotnictví, i když ne tak velké, jako byla ta Fumičina. Goró byl Fumičin o tři roky mladší přítel. Seznámili se o dva roky dříve při práci na společném projektu pro jednoho klienta. Přesněji řečeno, Goró byl její bývalý přítel. Před týdnem ji požádal o důležitý rozhovor. Fumiko dorazila na místo schůzky v elegantních světle růžových šatech ke kolenům, béžovém jarním plášti a bílých lodičkách. Není třeba zmiňovat, že cestou přitahovala pohledy všech kolemjdoucích mužů. Do té doby, než začala chodit s Goróem, žila jen prací, a tak měla ve svém šatníku jen samé pracovní kostýmky. A navíc se i s Goróem obvykle potkávali po práci. 16


Ale protože ji požádal o důležitý rozhovor, Fumiko nabyla dojmu, že půjde o něco speciálního. A tak, plná očekávání, si šla koupit něco nového na sebe. Když však dorazili k jejich oblíbené kavárně, ve které si schůzku dohodli, našli na dveřích oznámení, že mají z mimořádných důvodů zavřeno. Fumiko i Goró byli velmi zklamaní. Tahle kavárna by byla pro důležitý rozhovor ideální, protože v ní byly jednotlivé stoly umístěny v oddělených boxech. Nedalo se nic dělat, a tak se začali poohlížet po jiném vhodném místě, až nakonec objevili malý vývěsní štít v tiché postranní uličce. Jednalo se o malou kavárnu v suterénu a oni neměli ani ponětí, jak to bude uvnitř vypadat, ale imponoval jim její název, který pocházel z textu písničky, kterou jako malí zpívali. A tak se rozhodli vstoupit. Jakmile vešli, Fumiko toho rozhodnutí okamžitě litovala. Kavárna byla ještě menší, než čekala. Sedět se dalo u barového pultu i u stolů, jenže u baru byla pouze tři místa a u kaž­dého ze tří stolů byly pouze dvě židle, takže tu mohlo být najednou nanejvýš devět hostů. A tak pokud by ten důležitý rozhovor, který zaměstnával Fumičinu mysl, nebyl veden šeptem, slyšeli by ho všichni. Fumiko navíc vadil i sépiový nádech celé místnosti, způsobený nedostatečným osvětlením několika stíněnými svítidly. Místo pro tajná jednání… To byl Fumičin první dojem z této kavárny. S přehnanou ostražitostí vůči okolí rozpačitě zamířila k volnému stolu pro dva a posadila se. V kavárně byli další tři hosté a servírka. U nejvzdálenějšího stolu seděla žena v bílých šatech s krátkými rukávy a tiše četla knihu. U stolu poblíž vchodu seděl nevýrazný muž s rozevřeným časopisem o cestování, ze kterého si cosi vypisoval do malého sešitku. Žena, která seděla u barového pultu, byla oblečená v sytě červeném tílku a zelených legínách. Na opěradle židle měla pověšený kimonový kabátek bez rukávů a ve vlasech stále ještě měla natáčky. Z nějakého důvodu jen tahle jediná žena 17


s natáčkami pohlédla letmo na Fumiko a její doprovod a usmívala se přitom od ucha k uchu. A i během toho, co si Fumiko s Goróem povídali, řekla žena občas něco servírce za barem a pronikavě se zasmála.

„Chápu…“ reagovala na Fumičino vysvětlení žena s natáčkami. Ale vlastně to vůbec nechápala. Jen tím dala najevo, že poslouchá. Žena s natáčkami se jmenovala Jaeko Hirai. Letos jí bylo teprve třicet a provozovala snack bar v sousedství. V kavárně byla pravidelnou zákaznicí. Před tím, než šla do práce, si sem vždycky zašla na kávu. I dnes měla ve vlasech ještě stále natáčky, ale oblečení měla jiné než minulý týden. Měla na sobě žlutý top bez ramínek, sytě červenou minisukni a svěže fialové legíny. Seděla se zkříženýma nohama na židli u barového pultu a naslouchala Fumiko. „To bylo před týdnem. Vzpomínáte si, ne?“ Fumiko vstala a upřeně se podívala přes bar k servírce. „No… ano,“ připustila servírka. Vypadala zmateně a na Fumiko se ani nepodívala. Jmenovala se Kazu Tokita. Kazu byla sestřenice majitele této kavárny a během studia na vysoké škole výtvarných umění tu pracovala jako servírka. Měla pěkný obličej se světlou pletí a mandlovýma očima, ale neměla žádné zvláštní rysy. Byl to obličej, na který když se podíváte a pak zavřete oči, tak si ho nedokážete vybavit. Jedním slovem byla nenápadná. Snadno byste ji přehlédli. Kazu byla typ člověka, kterého vztahy s ostatními lidmi spíš obtěžují, a tak ani neměla moc přátel. To ji však nikdy netrápilo. „No a… co přítel? Ten je teď kde?“ zeptala se Hirai. Vypadala nezúčastněně a pohrávala si s šálkem, který držela v ruce. „V Americe,“ odpověděla nespokojeně Fumiko. „Takže je to tak, že si váš přítel zvolil práci?“ dotkla se Hirai zlehka podstaty věci, aniž by se na Fumiko podívala. 18


„Ne, tak to není!“ nesouhlasila Fumiko, oči při tom měla do­ široka otevřené. „Jak není? Odjel přece do Ameriky, ne?“ opáčila Hirai s údivem ve tváři. „Copak jste nepochopila, co vám tu povídám?“ namítla Fu­ miko zoufale. „Co z toho?“ „Mé ženské já chtělo, aby nikam nejezdil, ale hrdost mi zabránila mu to říct.“ „To by každá nepřiznala.“ Hirai se zaklonila, ztratila rovno­ váhu a málem spadla ze židle. Fumiko její reakci přešla. „Vy víte, jak to myslím, ne?“ obrá­ ti­la se o pomoc ke Kazu. Kazu se jakoby na okamžik zamyslela a pak i ona šla rovnou k věci. „Zkrátka ve skutečnosti jste nechtěla, aby odjel do Ameriky, že?“ „No, samozřejmě… to jsem nechtěla, ale…“ „Nechápu,“ ušklíbla se Hirai, když viděla, jak Fumiko váhá s odpovědí. Kdyby byla na Fumičině místě, určitě by se rozplakala. „Neodjížděj!“ vykřikla by nejspíš. Ronila by samozřejmě krokodýlí slzy. Slzy jsou ženskou zbraní. To byla její filozofie. Fumiko se otočila ke Kazu, která stála za barem. Oči jí zářily. „V každém případě mě, prosím, pošlete zpátky do toho dne… do toho dne před týdnem!“ požádala Fumiko s vážnou tváří. Jako první na toto bláznivé přání, aby byla poslána zpátky do předchozího týdne, reagovala Hirai. „Prý zpátky v čase…“ zamručela a podívala se přitom na Kazu, na jejíž tváři bylo znát, že je v rozpacích. Kazu zamumlala své typické „Hmmm...“ a nic dalšího na to neřekla. Už před několika lety se tato kavárna proslavila díky novodobé legendě, podle které lidem umožňuje návrat v čase. V té době Fumiko taková věc nijak zvlášť nezajímala, a tak ji pustila z hlavy. To, že sem minulý týden přišla, byla vyloženě shoda okolností. 19


Včera večer se náhodou dívala na jakousi televizní estrádu. V úvodu zaslechla, jak moderátor zmínil slovo „novodobá legenda“, a v tu chvíli jí bleskla hlavou vzpomínka na tuto kavárnu. Byla jen taková útržkovitá, ale jednu klíčovou větu si vybavovala jasně: „Je to kavárna, která člověka umí vrátit zpátky v čase.“ Jestli se mi podaří vrátit se zpátky do minulosti, možná dokážu dát věci zase do pořádku. Možná si budu moct znovu promluvit s Goróem. Tohle nemožné přání se Fumiko znovu a znovu přehrávalo v hlavě, až přestávala být schopná racionálního úsudku. Dnes ráno se dokonce i zapomněla nasnídat. Ve firmě neměla ani pomyšlení na práci a pořád jen sledovala čas. Chci se o tom ujistit hned, ani o vteřinu déle. Byla tak roztržitá, až se kolega obával, jestli je v pořádku, a z nepozornosti dělala jednu chybu za druhou. Když se přiblížil konec pracovní doby, její neklid dosáhl vrcholu. Z firmy do kavárny jí to vlakem trvalo třicet minut. Ze stanice, která je kavárně nejblíž, skoro běžela. Celá udýchaná vběhla dovnitř a obrátila se na Kazu. „Prosím, pošlete mě zpátky do minulosti!“ požádala rezolutně dřív, než Kazu stihla doříct Vítejte. A stejně energicky se pustila i do vysvětlování. Když však spatřila reakci žen před sebou, znejistěla. Hirai jen stála a hleděla na Fumiko s širokým úšklebkem, zatímco Kazu se tvářila chladně a pohledem se Fumiko vyhýbala. Navíc kdyby bylo opravdu možné vrátit se do minulosti, tak by tu jistě bylo mnohem víc lidí. Ale stejně jako před týdnem tu byla jen ta žena v bílých šatech a muž s rozevřeným časopisem o cestování, a pak už jen Hirai a Kazu. „Je možné se vrátit v čase, že ano?“ zeptala se Fumiko nejistě. Na to jsem se asi měla zeptat už předtím, pomyslela si, ale teď už to bylo jedno. „Tak jak to tedy je?“ naléhala Fumiko přes bar na Kazu. Ta se však, jak se dalo čekat, na Fumiko ani nepodívala a jen neurčitě zamumlala: „Hm, no…“ 20


Jakmile to však Fumiko uslyšela, rozzářily se jí oči. Není to ne. Nebylo to ne. Nedokázala zakrýt vzrušení. „Prosím, vraťte mě zpátky!“ zažadonila s takovou energií, jako by se chystala přeskočit barový pult. „A co uděláte, až se tam vrátíte?“ zeptala se klidným hlasem Hirai a usrkávala přitom vystydlou kávu. „Začnu znovu,“ zatvářila se vážně. „Aha,“ pokrčila Hirai rameny. „Prosím!“ požádala Fumiko hlasitěji. Její hlas se rozléhal po místnosti. Teprve až v poslední době se Fumiko začala zaobírat myšlenkou, že by se za Goróa provdala. Letos jí bude osmadvacet a rodiče, žijící v Hakodate, na ni už několikrát naléhali: „Co svatba, ještě nebude? Není někdo na obzoru?“ A od té doby, co se vloni vdala její mladší sestra, které bude letos pětadvacet, rodiče ve svém naléhání ještě přitvrdili. Došlo to tak daleko, že od nich dostávala jednou týdně e­‑mail. Kromě mladší sestry měla Fumiko i třiadvacetiletého bratra. Ten si vzal místní dívku, která s ním otěhotněla, a tak už zbývala jen Fumiko. Fumiko na svatbu rozhodně nijak nespěchala, ale její pohled se docela dost změnil poté, co se provdala její mladší sestra. Začala si říkat, že by jí nevadilo se vdát, pokud by to bylo za Goróa. Hirai vytáhla cigaretu z pouzdra s leopardím vzorem. „Asi bys jí to měla pořádně vysvětlit, co myslíš?“ řekla věcně a zapálila si. „To asi ano,“ odpověděla Kazu monotónním hlasem, obešla pult a stanula před Fumiko. Pohlédla na ni s laskavým výrazem, jako by konejšila plačící dítě. „Tak teda… dobře, moc dobře poslouchejte… ano?“ „Co… o co jde?“ znervózněla Fumiko. „Můžete se vrátit, skutečně se můžete vrátit, ale…“ „Ale co?“ „I když se vrátíte do minulosti a budete se snažit sebevíc, přítomnost se nijak nezmění.“ 21


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.