Bolševo
Srpen 1939
Šla jsem do svého pokoje pro další barvy. Dveře byly pootevřené a myslela jsem si že tam bude Mulja, že si šel nepozorovaně zdřímnout, ale na mé posteli seděl Mur, v klíně měl otevřenou Liljinu krabici od čokolády a její obsah rozprostřený kolem sebe. Nebyla to krabička od starého Sudaka, žádné, čokoládové bonbóny, i když přední stranu obalu zdobil obrázek carské čokoládovny, ale balíček, jenž mě Lilja prosila dát Marině, a na nějž jsem úplně zapomněla, bylo toho hodně a spěchala jsem, měla jsem tisíc dalších věcí na starost. Asi jsem se na chlapce podívala rozhořčeně, však vlezl do mých věcí bez dovolení, ale on se mě nelekl, i když jsem ho předešlého večera uhodila, opětoval mi klidný a tázavý pohled dospělého, ani se nevymlouval jako obyčejně, a já jsem měla pocit, že jsem ten pohled už viděla někdy dřív. Mur mi pokojně vysvětlil, že si přišel pro další komiksy a viděl krabičku na stole, chtěl jen ochutnat, myslel si že jsem ho včera napálila, přinesla jsem schválně starou čokoládu a novou a dobrou jsem nechala tady, čekala na večerní oslavu, nevydržel se 372
nepodívat dovnitř. Ale nebyla to krabice s čokoládou. Místo toho našel uvnitř něco jiného. Tohle, řekl a odsunul se stranou, trochu neohrabaně, zdálo se, že bratr přes léto zhubl, vytáhl se a nedokázal ovládat své končetiny se stejnou buclatou plynulostí jako doposud. Víc jsem se nezlobila když jsem viděla, jak pečlivě rozložil obsah krabičky na postel: béžový zažloutlý a sepraný vlněný kabátek, čepičku a rukavičky, vybledlé černé polátané šatky, na patách prodřené vlněné ponožky a ztvrdlou a praním sraženou vlněnou košilku a taky stříbrný šperk ve tvaru ptáka. A všechny svršky byly rozloženy jako připravené k obléknutí. Švestkové tvářičky. Neviditelné dítě. Mur držel v rukou kresbu, kterou také našel v krabici, žlutý šmírák, otrhané okraje, utržená z role, ještě z ní vycházel pach starých chemikálií. Posadila jsem se vedle chlapce na postel a dávala jsem si pozor, abych neponičila jeho pečlivou práci. Podívala jsem se nejprve na kresbu: krajina nebyla pevně zakotvená, nýbrž všechno se pohupovalo bez tíže na povrchu obrázku: ptáci, motýl, Lev, Rys a Hrošík a dál pod pravým horním okrajem tyrkysové moře, po jeho boku hora, vesnice, meruňka, bílý chléb a bílé kamínky. Nalevo za Rysem tekla řeka. Na konci řeky černé dveře. Nakreslily jsme obrázek společně, a já jsem na jeho spodní okraj napsala pečlivým rukopisem své jméno a pak jsem pomohla i jí. IRINA, vepsáno vysokými úzkými písmeny na dolním okraji papíru, začaly jsme psát i otcovo jméno, ale to se během psaní změnilo nejdřív na výšivky, potom na hejno ptáků, které letělo směrem k hornímu okraji, na jih, k Černému moři, k moři, k moři, k tyrkysu. Tiskla jsem její ruku, držela jsem tužku s ní, vedla jsem ji, společně jsme pečlivě vyryly každé písmeno, ale ptáky Irina nakreslila sama, černé siluety, racci, husy nebo labutě, to nešlo z obrázku poznat, vypadali jako klátící se písmenka. Kdo nakreslil motýla, to jsem si nepamatovala. Ale všechno se to uchovalo, Lilja to schovávala až do teď v téhle krabici. 373
Na židli ležely další obrázky, stejně pečlivě složené a uložené do krabičky, ale Mur je rozbalil stejně netrpělivě jako papír od čokolády, a teď vypadaly jako malé lodičky. Oblečení však rozložil, jako kdyby dával dohromady scénu na divadle nebo oblečky papírové panenky. Irina se pořád smála, řekla jsem, tvoje sestra. Taková radost se nedá pojmout, takové veselí. Jak to může bejt moje ségra, když umřela předtím, než jsem se narodil? zeptal se Mur. Snaž se přece trochu dbát na to, jak mluvíš, řekla jsem a zněla jsem jako Marina. Ségra je hovorově, spisovně je sestra. Myslíš jako že nevím, utrhl se Mur a hodil po mně druhým papírem, který vytáhl ze starých složek, takže to moje sestra být mohla, opravil se chlapec nabubřelým tónem, i když mi o žádné sestře nikdo nikdy nic neřekl. Ten papír byl hrubší důležitý dokument, označený starým vodoznakem a taky podpisem matrikářky moskevského okrsku a ředitelky dětského domova v Kuncevu. Už jsem si nepamatovala jak ta žena vypadala, i když jsme se s ní potkávaly každý den. Stálo zde taky Irinino celé jméno, ale teď výrazným tiskacím písmem. Datum narození 13.04.1917. Datum úmrtí 16.02.1920. Příčina smrti: tuberkulóza. K dokumentu přiložené oznámení říkalo že dítě bylo kvůli nebezpečí nákazy pohřbeno v hromadném hrobě v Kuncevu. Ten papír jsem neznala. Nikdy, nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, kde je Irina pohřbená nebo proč se nikdy nekonal pohřeb, žádná malá rakev, žádné rozloučení, náhrobní kámen. O tom jsme nikdy nemluvily: Irina prostě odešla, nevrátila se z dětského domova, ze kterého si mě Marina vzala zpátky domů, aby mě vyléčila z tuberkulózy. Ale v dokumentu udělali jasnou chybu: Irina nezemřela na tuberkulózu, ale hladem, nedostatkem jídla. 374
Druhé dítě mi bolševici zabili hladem v dětském domově, to Marina vždycky říkala lidem, když na to přišla řeč, věděli to i pařížští Rusové, a stejné vysvětlení jsem četla v mnoha dopisech. Já jsem však onemocněla tuberkulózou a Marina si mě vzala zpátky domů, aby mě vyléčila. Poslala nás obě do dětského domova na radu nějakého známého, protože nás sama nedokázala v Moskvě sužované hladomorem během první zimy válečného komunismu uživit. Mělo tam být jídla habaděj, nouzová pomoc od Američanů, a Irina měla pořád hlad. Nekonečný hlad. Nezahnaly ho ani potraviny z Ameriky. A hladem taky umřela, a proto jsem jí vždy prostírala jeden talíř navíc u každého jídla když zase bylo co jíst, v Berlíně, v Praze, v Paříži, když bylo jídla dosyta. Vzala jsem ptačí šperk do ruky, byl tak těžký, že by ho malé děvče na svých šatech neuneslo, ani jsem si nepamatovala, že by ji nechali ho nosit. Irina ani pořádně neudržela svoji hlavu, vždycky potřebovala podepřít, tak slabá byla, žádné jídlo nestačilo na to, aby zesílila, žádné jídlo na světě by jí nezachránilo život. Šperk byl neobratný výtvor, šroubovice v duchu národního romantismu, spirálovitý labyrint. Vždy jsem si myslela že patří mně. Lilja mi ho slíbila. Ale Irina dostala můj přívěsek, aby ji udržel při životě. Jak přesně jsem si tu věc pamatovala, vlastní myšlenkové pochody, vztek, přání aby Irina přece jen umřela a já abych dostala šperk, který mi patřil. Aby Irina umřela, to jsem si přála a na to jsem myslela? Mur mi podal černý sametový pytlíček, v němž byl šperk uložený, zabalený do hedvábného papíru. Byl v něm taky sešitek s motýly a květinami, usušené květiny se nám ze strany vysypaly do klína, když jsem ho zbytečně neopatrně otevřela, rozpadly se a snesly se na mé kalhoty. Dvacet let vydržely v celku, na Liljině polici, a když jsem je dostala do ruky já, rozbily se, proč v mých rukou nic nevydrží pohromadě, byla jsem stejná jako Serjoža, který tohle poslal z Krymu, svému 375
motýlímu děvčátku, které nikdy ani neviděl. Neviditelná dívenka. Vypadalo to, že v pytlíku je ještě něco, strčila jsem opatrně dovnitř dva prsty. Něco hrubého, hladkého, kučeravého, pramen dětských vlasů. Rychle jsem ruku vytáhla, jako kdybych se dotkla něčeho ještě živého. Já jsem ti o Irině vyprávěla, hájila jsem se před Murem když jsem sbírala polámaná motýlí křídla zpátky do pytlíčku, určitě vyprávěla. Hodně jsem ti toho povídala, jen si to nepamatuješ, stoprocentně. V Meudonu, vzpomínáš si jak jsme si ze stolu a polštářů postavili stan a já jsem ti četla, a vykládala příběhy, že bych ti tehdy o Irině neřekla, určitě jsem o ní mluvila, i fotku jsem ti ukazovala, Irininy oči, byly ještě větší než moje, zázračné, čarovné oči. A naše hry, jistě, že jsem o tom vyprávěla. A hrála jsem s tebou stejné hry jako s ní. To si nepamatuju, zamumlal Mur, byl jsem moc malý. Zatáhla jsem pytlík a uklidnila jsem se, neměla jsem v úmyslu Mura zahanbit, pro mladého chlapce to bylo složité, i když Mur byl bystrý, už tehdy když jsme si spolu hrávali a já jsem ho učila číst. Irina byla ve všem pomalá, a Marina s ní rychle ztratila trpělivost, neměla vlastně vůbec ráda malé děti, ale já jsem učila i svou sestru, slovo za slovem, písmeno po písmenu, IRINASERGEJEVNAEFRON. Druhý takový smích není, řekla jsem potom, ajáájajááá, cukl, cukl, ci cukl, snažila jsem se napodobit její smích, uměla jsem to dřív dobře, ale teď už ne. Irina měla pořád hlad a jednou snědla celou hlávku zelí. Představ si, sama celou hlávku zelí. Marina se určitě hodně zlobila, pronesl Mur. Nikdo není tak přísný na jídlo. Taky že zlobila, přivázala Irinu k židli když jsme šly příště ven, jinak by vyjedla celý dům. Docela kruté, prohlásil Mur, ale připadalo mi, že se moc nedivil, jenom chvilku přemýšlel, jak to pasuje do jeho ob376
razu o Marině, zrovna tohle by Marina mohla udělat. Možná i já bych toho podle Mura mohla být schopna, alespoň po včerejšku. Tehdy se to tak dělalo, omlouvala jsem to, když nebyl nikdo kdo by na dítě dohlédl, a muselo se jít něco zařídit, a bylo to pro její dobro, mohla by třeba vylézt na okno a vypadnout z něho, nebo se spálit o kamna. Ale Irina neměla sílu nikam sama dojít, člověk ji musel stále nosit, a jak bys potom nesl dítě a brambory a dřevo na topení a zelí po mokrých a zablácených moskevských ulicích, hlavně když sehnat jídlo mohlo trvat i celý den. Nemyslím si ani že to podle Iriny bylo kruté, prostě to tak bylo. Zněla jsem jako předčasně dospělé dítě, jež prezentuje racionální rozhodnutí svých rodičů, přestože na Marině v té době nebylo racionální nic, ani později ne, já jsem byla její rozum, její svědomí. Proč vás Marina dala do dětského domova? zeptal se Mur. Lilja by vám přece pomohla, ještě teď se kvůli tomu hádají, ne kvůli koberci, já jsem to slyšel. Lilja říkala že když Irina zemřela, Marina jen flámovala s divadelníky, neměla vůbec zájem. Lilja by se o nás dokázala postarat ještě míň než Marina, řekla jsem téměř zlostně. V Moskvě lidé jeden za druhým umírali hlady, nedalo se sehnat nic. V bolševickém dětském domově slíbili, že se o nás postarají. A to jste měly méně jídla, než jsme měli v Paříži? V Paříži jsme měli jídla jako králové, řekla jsem, aspoň ty, zasmála jsem se. Marina vždycky hleděla na to, aby bylo pro Mura dost másla, slaniny a bílého chleba, i kdyby ho měla ukrást, ty bys hladem nezemřel, to šlo vidět. To jsem neměla říkat. Mur se vrhl na postel, zčásti zalehl i Irininy věci a zavrtal hlavu pod polštář. Zeptala jsem se, co se stalo. Jemně jsem s ním zacloumala za rameno, ale on ztuhl, nohama bušil do přikrývky, přesto si dával pozor, aby neponičil malé oblečky. Mně to můžeš říct, 377
přepnula jsem opět do francouzštiny. Z počátku z něj vycházelo jen ztrápené funění. Snažil se mě odstrčit. Držel si polštář před obličejem, začal tichým, ale netrpělivým hlasem. Už mě nebaví hrát, že jsem nějaká mrtvá holčička, kolem které všichni nadělají. Mám toho dost. Čeho? No být tou holkou, neviditelným dítětem, nejdřív to mrtvé dítě ve tvých hrách, a panenka kterou oblíkáte a krmíte a venčíte a kterou nikam nepustíte aby se nerozbila, a tím, kdo nemá svůj život, protože se pořád snaží nějak zaujmout místo toho koho všichni postrádají a pro koho se trápí a o kom se nesmí mluvit. Nechejte už toho. Nevěděla jsem, co říct. Nikdy mě nenapadlo, že by se Mur mohl cítit tak sám. Myslela jsem si že dýchal v jednom rytmu s Marinou, viděl a slyšel jejíma očima a ušima, cítil jejím srdcem. Tak naivní jsem byla, ani jsem nepomyslela na to, že i můj bratr má vlastní duši, stejně jako já plnou trápení a nevyřčených slov. Chytila jsem ho za jeho opálený kotník, hladila jsem ho, myslela jsem si že se vysmekne, ale držel, polštář si přesto nechal před obličejem. Vzala jsem ho i za druhý kotník, sevřela jsem. Mur kopl a hodil po mně polštářem, zapomněla jsem, jak je lechtivý. Tehdy jsem si uvědomila, že jsem mu lhala. Jak lehce lež přišla. Sama jsem jí začala věřit. Irina snědla celou hlávku zelí, Marino, představ si, hlávku zelí velkou jako lidská hlava.
378
Les je plný světla, sníh a obloha, mezi nimi není rozdíl, mašírovaly jsme dál, Irina, já, Irina, já, raz, dva, tři, já učím okolo domů, kolem studny zvedej nohy jako voják, a Irina zvedá, i když válenky jsou mokré, nasáté vodou, jsou těžké a chlad zalézá pod košili, je příliš krátká, vyvařená vlněná košile, která už nikdy nebude sedět, tvrdý suchar, železná košile, tak jako má voják domy jsou plné malých vojáčků, malých vojáčků, kteří buší hlavou o zeď, aby usnuli, spí na chodbách na podlaze ve strouhách, malí jako broučci, tak malí, že i Irina je najednou velká, i když její břicho je nafouklé jako balón a oči zapadlé v lebce, už nemá sílu chodit, tak jako předtím pod sněhem jsou bílé bobule a černé bobule, borůvky už nejsou, brusinky zmrzly v nočních mrazech, tak horké léto, tak studená zima když už nejsi jedna ale dvě, musíte se rozdělit o to, co najdeme, i o to málo
379
a když obloha ztmavne, sníh září jako stříbrný šperk, šperky, přemýšlej, Irino, Marininy šperky nás vedou kupředu, a měsíc, tvůj měsíc, tvoje oči, vidíme na cestu tak jdeme raz dva tři a tak pijeme, hltáme měsíční mléko a naplníme si jím břicha a už nemáme nikdy hlad, a já slíbím, že se na nás Marina brzy přijde podívat, přijede na bílém koni a odvede nás pryč, na Krym, na Krym, do země Kimmerů, kde je neustále světlo a motýli a meruňky a bílý chléb, a Irina začne zářit krásněji než kdo jiný, je tak krásná, že už nepatří na zem, ale do nebe
380