Červen 1997 Ráno nás vzbudí ptáci, ale užíváme si nicnedělání, a ještě dlouho se válíme v postelích. Definitivně nás probudí až žbluňknutí do vody, pak klučičí smích, a nakonec sprška nadávek. Vystrčím hlavu ven, abych spatřila Lukáše, jak se škrábe z vody na molo, podle všeho ho kluci hodili do jezera ještě v pyžamu. A jelikož pyžamo jsou v jeho případě trenýrky a jinak nic, všimnu si, že má pěkně vypracovaný hrudník, nejspíš z volejbalu, který hraje závodně. Díky sportu má taky slušnou kondici, takže se mu nakonec podaří oba vtipálky dohonit a dopřát i jim osvěžující ranní koupel. To už vylézáme z chatek všichni a dáváme si snídani v trávě. Když se k nám přidají i profesorky, můžeme rovnou probrat plán dnešního dne. Profesorka Jurlová navrhuje výlet na Bezděz. Část lidí je pro, ale musím přiznat, že se mi v tomhle horku na více než dvacetikilometrový pochod vážně nechce. A jak se tak dívám, tak nejsem jediná. Sára něco šeptá Viky a ta se pak bez váhání zeptá paní profesorky Krátké: „Paní profesorko a nemůžeme se rozdělit? Že by část vyrazila na výlet a část zůstala tady v kempu?“ Kluci uznale zahučí, pár lidí zatleská. Profesorka Krátká zaváhá. Určitě nechce přijít o svoji autoritu, ale na druhou strnu už má svůj věk, takže nakonec souhlasí. A tak zatímco parta nadšenců vyrazí s profesorkou Jurlovou a batohy na zádech na celodenní výlet, my si bereme plavky a obsadíme molo ručníky. Zůstává nás tu celkem 8: já, Lucka, Sára, Viky, Jarda, Lukáš, Marek a David. Takže když nás poflakování na molu přestane bavit, je nás akorát ten správný počet na dvě šlapadla. Profesorce Krátké slíbíme, že dáme pozor a nebudeme dělat blbosti a za hodinu jsme zpět. Na šlapadla se rozdělíme spravedlivě, vždycky dvě holky a dva kluci na jedno plavidlo. Nejdřív si myslím, že je to proto, že jsou gentlemani a chtějí se postarat o naše pohodlí, ale během pár minut mi to dojde. Kluci sice šlapou, ale taky u toho přehnaně cákají, hlavně tedy na nás, a my jsme za chvilku mokré jako myši. Zamachruju a sundám si kraťasy, abych je mohla dát sušit na sluníčko a na okamžik trochu zalituju, že Lukáš jede s námi, a tudíž sedí zády ke mně a já ho tak nemůžu svým svlíkáním provokovat a svádět. Kluci na druhém šlapadle si to užijí i za něj, pískají a pokřikují na mě a cákají ještě víc, takže mám nakonec mokrý i tričko. Tohle všeobecné veselí trvá ovšem jen pár vteřin. Protože ve chvíli, kdy kalhoty vyklepu, abych je srovnala, ozve se „žbluňk“ a z kapsy mi vypadnou klíče od chatky. V tu chvíli je hrobové ticho, Viky začne fňukat, že se do chatky nutně potřebuje dostat, já nejdřív zblednu a pak zezelenám při představě, jaký z toho bude průšvih. Jarda z vedlejšího šlapadla chce pro klíče skočit, ale kluci ho včas zarazí. Pod námi je hloubka skoro 10 metrů a klíče už jistojistě leží někde hluboko v bahně. V ponuré náladě se vracíme zpět do kempu. Marek s Davidem se snaží ještě chvilku vtipkovat, ale jen co se šlapadlo dotkne poprvé mola, vůbec nečekám, vyskočím ven a pádím ke společenské budově, kde sídlí taky recepce. Vynadáno sice dostanu, ale naštěstí mají v recepci od všech chatek
náhradní klíče. Spadne mi tak kámen ze srdce a Viky se zlepší nálada jako mávnutím kouzelného proutku. Viky mi klíče vytrhne z ruky, skočí si do chatky pro osušku a sprchový gel a za pár minut už ji vidíme, jak odchází směr sprchy. Usoudím, že to není špatný nápad a vezmu si s sebou i šampón. Sprchování mi trvá tím pádem delší dobu než Viky, která na mě samozřejmě nečeká, zato před dámskými sprchami narazím na Jardu. Hned mi dojde, že na mě asi čeká, usměju se a ze srandy prohodím: „Tak už jsem zas ve formě a můžu jít něco utopit.“ Jarda se zasměje spolu se mnou: „Náhodou to byla docela sranda a taky… máš pěkný nohy…“ Nevím, jestli se červenám víc já nebo on, ale pak už si zase povídáme o normálních věcech, vypráví mi, co všechno utopila jeho mladší ségra v záchodě, a protože cesta od umýváren k chatkám není dlouhá, naše společná chvíle trvá jen chvilku. Naše osmička lenochů, jak nás sebekriticky pojmenuje Viky, se vydá společně na oběd, kde se sejdeme i s profesorkou Krátkou. Ta se nám svěří, že je ráda, že nemusela jít na celodenní výlet, protože ji operované koleno poslední dobou bolí víc než dřív. Odpoledne strávíme jak jinak než u vody a když dorazí výletníci, začnou kluci chystat dřevo na oheň a recepční nám přinese buřty a plnou přepravku nakrájených chlebů. Užíváme si zvláštního ticha, když začíná padat tma a v 10 hodin se zvednou obě profesorky, že už půjdou spát a my to máme do půl hodiny taky uhasit. Nakonec hasíme hned jak odejdou, unavení výletníci jdou spát hned a my ostatní se přesuneme ke klukům do chatky. Marek propašoval na výlet pivo, namáčknu se s Luckou a Lukášem pod Davidovu palandu, a nakonec k nám kromě piva doputuje i fernet. Ten mi nechutná, a navíc mám strach, takže si nedám, a i tak se velmi dobře bavím. Před půlnocí odejde spát Lucka, Viky i Sára, Jarda si odskočí na záchod a David s Markem už dávno vytuhli. Zůstanu s Lukášem sama v jeho posteli a atmosféra se náhle úplně změní. Lukáš mě vezme za ruku a vyptává se mě na náramek ze spousty malých barevných korálků. Odmotává mi ho a zase namotává a mně dojde, že mě vlastně celou dobu na ruce hladí. Zdá se mi, že zahlídnu někoho za oknem, ale je to jen mžik a vtom se z rádia ozve: „Vážení posluchači, nevím, co takhle v sobotu v noci děláte vy, ale mám nápad. Co kdybychom se o půlnoci všichni začali líbat?“ Lukáš se mi podívá do očí a šibalsky na mě mrkne. Jsem z toho nervózní, nevím, kam s očima a kam s rukama, do toho nám z rádia hraje ústřední melodie z Titanicu a jen malou chvíli předtím, než nastane skutečně půlnoc, se ozve venku řev. Skutečný srdceryvný řev. Vyběhneme oba s Lukášem ven. Vůbec jsme si toho nevšimli, ale přihnala se pořádná letní bouřka, začínají padat obří kapky a nad Mácháčem se prohání jeden blesk za druhým. Viky stále hystericky řve a když se podíváme tam, kam ona, blesk zrovna ozáří jinak černou oblohu a my spatříme na konci mola siluetu. Je to Jarda a vypadá to, že vážně chce skočit do vody, navzdory bouřce. Nebo snad možná právě proto? Přejede mi mráz po zádech, ale to už se k Jardovi přiblíží
Lukáš s Markem a vzpouzejícího se Jardu odnesou rovnou do postele. Zalezeme s holkama do naší chatky a teprve když se přikryju peřinou až po bradu, padne to na mě, brečím a klepu se při představě, co se všechno mohlo stát. Teprve až když obloha začne zase světlat, upadnu do milostivého spánku.