Co se stane, když manželský spor přeroste v celospolečenský konflikt? Karel, spolumajitel firmy na likvidaci odpadu, na ekologii zvysoka kašle. Svému synovi zakazuje angažovat se v ekologických akcích, za účast na ekologické demonstraci vyhodí jednoho ze zaměstnanců. Ale jeden fingovaný dopis na rozloučenou udělá z Karla symbol ekologického protestu. Jistě, vždycky může říct pravdu. Ale s tím, jak se postupně zaplétá do soukolí protestních skupin a prodejů elektráren, se pravda donekonečna odsouvá, a nakonec i relativizuje. Limity jsou jedním z mála seriálů, který vypráví o tom, co se děje tady a teď. Aktuální téma zpracovává s nadsázkou, která příběhu dává univerzální platnost.
Na jedné straně stojí energetický průmysl, těžaři, budoucí a bývalí majitelé elektráren, na druhé protestující skupinky převážně mladých lidí. Mezi tím žije své životy zbývajících 99 % lidí a také Karel. Osud mu ale umožnil vyjít ze své zóny, ze své ulity, revidovat své názory, pochopit, jak je vše propojené, relativní, ale také zásadní. A možná také změnit názory a stát se trochu jiným člověkem.
NÁMĚT, SCÉNÁŘ, REŽIE: PETR ZELENKA KAMERA: TOMÁŠ FRKAL ARCHITEKT: NIKOLA TEMPÍR ZVUK: PETR NEUBAUER KOSTÝMNÍ VÝTVARNICE: VLADIMÍRA FOMÍNOVÁ
PRODUCENTI 0.7KM FILMS: MARTIN SEHNAL, PETR ZELENKA KREATIVNÍ PRODUCENTKA ČT: KATEŘINA ONDŘEJKOVÁ VÝKONNÁ PRODUCENTKA ČT: JARMILA HOZNAUEROVÁ
HRAJÍ: ALEŠ HÁMA, MAXIMILIÁN DOLANSKÝ, VERONIKA KHEK KUBAŘOVÁ, TATIANA DYKOVÁ, JAROSLAV PLESL, ONDŘEJ BROUSEK, PAVLA BERETOVÁ A DALŠÍ
KREATIVNÍ PRODUCENTKA KATEŘINA ONDŘEJKOVÁ:
Limity jsou obsazeny hvězdně, i velmi malé role
Jaká klíčová témata se v seriálu objevují a proč jsou pro vás důležitá?
Předně musím říci, že ačkoli se v Limitech řeší ekologie, navíc na celé škále stupnice od ignorování tohoto problému až po ekologický aktivismus, hlavním tématem seriálu jsou vztahy. Od rodičovských, manželských, partnerských, přátelských až po pracovní a celospolečenské.
Pro mě je v Limitech nejsilnější a nejoblíbenější linkou vztah otce a syna, do které Petr nádherně dostal rozpor starého a nového vidění světa, ale také emoce – počínaje konfliktem až po smíření a porozumění. Navíc Maxík Dolanský a Aleš Háma je ztvárnili v takové podobě, že ač se u Limitů budou diváci hodně smát, scény mezi těmito dvěma postavami působí mimořádně dojemně.
Jak vy sama přistupujete k ekologickým tématům?
Jaké konkrétní problémy nebo otázky se snažíte v seriálu zachytit?
Mně opravdu není jedno, co se děje s touto planetou kvůli tomu, jak se k ní chováme. Jen na řešení tohoto problému bohužel neexistuje jednoduchý návod. A právě tohle v Limitech ukazujeme.
Jak probíhal kreativní proces při vývoji scénáře a postav? Jak jste vybírali herce?
Jedna věc je postava, jaká bude a jaké emoce a sdělení v ději ponese, jaký bude její charakter, jak bude mluvit, druhou věcí je, kdo z herců ji podle našeho názoru nejlépe ztvární. Nesmírně důležitá je také chemie mezi postavami navzájem. Petr je nejen skvělý scenárista, ale jeho velké zkušenosti z divadelní práce a jeho cit pro práci s hercem pro mě znamenají sázku na jistotu. Musím ale říct, že casting na jednotlivé role byl vícekolový, velikou oporou nám byla skvělá castingová režisérka Soňa Ticháčková. S Petrem si dost rozumíme a nepamatuju si, že by během naší letité spolupráce nastal okamžik, kdy by se naše představy nějak výrazně
lišily. Limity jsou skutečně obsazeny hvězdně, i velmi malé role v nich hrají velká jména. Radost mám také z naší party mladých začínajících herců, není jich málo, kteří budou v Limitech více méně debutovat. A všichni si počínají skvěle.
Jak odvážné pro vás bylo svěřit hlavní roli Aleši Hámovi, kterého diváci mají spojeného především s divadlem a moderováním?
Aleš přišel na casting a prostě byl Karel. Na té roli mu velice záleželo a udělal pro to, aby mohl Karla hrát, opravdu hodně. A tím nemyslím pouze fakt, že se nechal ostříhat dohola a zůstal dohola celou dobu natáčení, tedy od května do srpna.
Když jsme u Limitů… Jaké limity jste nastavila štábu či hercům během natáčení?
Jsou to všichni naprostí profíci, žádné nastavování limitů není třeba. Vždy a znovu, když přijdu na plac, mě fascinuje, jak ten stroj báječně funguje, jak všichni vědí, co mají dělat. Je to fakt radost.
Jaké reakce očekáváte od diváků?
No, asi budou rozdílné, ale pevně věřím, že ve většině budou pozitivní.
Co byste si přála, aby si diváci z vašeho seriálu odnesli?
Smích, dojetí a zamyšlení.
REŽISÉR, SCENÁRISTA A SPOLUPRODUCENT PETR ZELENKA:
Opakovaně se zabývám tématem manželského konfliktu, rozvody, únavou lidského materiálu obecně. V Limitech jsem manželskou krizi postavil vedle krize světa – ekologického konfliktu.
Jste nejen scenáristou, režisérem, ale také spoluproducentem seriálu Limity. Co vám přináší toto skloubení několika profesí? V čem případně vidíte tu největší výhodu?
Angličtina má pro tuto kombinaci dokonce takové nehezké slůvko showrunner, které zřejmě beze zbytku naplňuji. Do pozice producenta jsem byl ovšem dotlačený současnou situací v české audiovizi. Ale postupně jsem se v této roli zabydlel, a rozhodně nelituji. Mimo jiné mi to přineslo spolupráci s mým kamarádem Martinem Sehnalem, řečeným Béďa. Podařilo se nám organicky navázat na dobu před padesáti lety, na pískovišťové období. Jestliže jako scenárista a režisér jsem ve své profesi osamělý, jako producent si užívám luxus týmové práce. Takže když ČT projevila přání, aby seriál Limity vznikal v externí produkci, mohli jsme jí v naší firmě 0.7km films vyhovět.
Pracujete rád s tématy, kterým sám věříte a která vás baví. Jak vás napadl námět na seriál s ekologickým podtextem?
Bylo to spíš naopak. Opakovaně se zabývám tématem manželského konfliktu, rozvody, únavou lidského materiálu obecně. V televizní hře Svědkyně v roce 1990 jsem na tuhle kostru pověsil téma udavačství, v Pitomcích, jedné z povídek Knoflíkářů, jsem paralelně rozehrál téma jedinečnosti člověka. A v Limitech jsem manželskou krizi postavil vedle krize světa, ekologického konfliktu.
Podle čeho jste vybíral hlavní postavy? Minimálně Aleš Háma a Jaroslav Plesl si zahrají pro ně poměrně nezvyklé role…
Myslím, že ani Aleš, ani Jarda nemají zatím svoje herecké škatulky, nenaplňují zatím žádný divácký stereotyp, takže se nedá říct, že jsem je obsadil proti typu. Navíc obě tyto postavy jsou v seriálu hodně sympatické. Ale v případě Aleše byla atypická spíš samotná účast na takhle velkém hraném projektu. Má za sebou celou plejádu menších televizních rolí, ale nikdy nestrávil na place 60 natáčecích dní. Ačkoliv mnoho večerů v roce pobývá na divadelních prknech, veřejnost ho zná především jako moderátora a tato jeho profese, kdy je především zvyklý hovořit volně na dané téma¸ jej někdy trochu zrazovala, protože u nás měl dialog pevně daný a změny nebyly vítány. V tomto smyslu je Alešova postava Karla Kadlece výrazně nemoderátorská.
Ani ženské postavy nejsou zrovna kladné hrdinky, dost jste se na jejich charakterech vyřádil, co vás k tomu vedlo?
Jako bych odpovědí na tuto otázku akceptoval, že mužské postavy v Limitech nejsou kladné. Jsou kladné. Jsou dokonce přímo k zulíbání. Jsou vtipné, zahnané do kouta, zoufale se snaží svoji situaci řešit, a je snadné jim držet palce, a nakonec si je zamilovat. Ženské postavy v Limitech jsou na tom podobně.
Jen jsou řekněme trochu víc – zmatené? Ten zmatek je ale symptomatický pro současný stav západní civilizace. Nestandardní chování samic je typické pro krizi toho kterého živočišného druhu a homo sapiens není výjimkou. Například se může stát, že ženy ztratí schopnost rozpoznat vhodného otce pro své potomky a začnou se zamilovávat do zcela nevhodných jedinců. V individuální rovině se to může jevit jako náhodné špatné rozhodnutí, na úrovni druhu pak můžeme pozorovat nějaký vzorec a celkovou tendenci. Některá manželství působí jako velryby dobrovolně umírající na plážích, kam se bůhvíproč rozhodly připlout. Evidentně špatný nápad. Ale proč? Legraci si z toho ostatně dělal už Charles Bukowski, který říkal, že pakliže některá žena zatouží mít dítě s opilcem a špindírou jako je on, svět evidentně není v pořádku.
Prozradíte nám nějakou perličku z natáčení, která ale vůbec nemusí být vtipná? Vzpomínám si na takový zvláštní okamžik. Po čtrnácti dnech natáčení nám fyzicky zkolaboval vedoucí výroby, profese, která je pro fungování všeho naprosto zásadní. Nějak se nám podařilo to ustát a díky zdvojnásobenému úsilí pár lidí ze štábu jsme pokračovali dál. Když se pak náš spolupracovník asi po deseti dnech vrátil z nemocnice na plac, zeptal se mě, jak to jde, a já řekl: Dobře, zvládáme to. Ustáli jsme to. A on povídá: To je škoda. To znamená, že člověk je nahraditelný.
Co či kdo vás nejvíc kdy limitoval? Co vás v tvorbě limituje coby režiséra nebo scenáristu? Hodně se v této souvislosti mluví o tom, jak tvůrce audiovizuálních děl omezují jednak finance a jednak nesnáze s žánry, které se u nás jaksi historicky nepěstují, třeba horor, politický film. Obojí je jistě pravda. Zmínil bych ale i další faktory, z nichž jedním je obrovská míra nejistoty při tvorbě audiovizuálního obsahu. Je téměř nemožné plánovat vznik děl v prostředí, kde se zadavatelé, tedy velké televizní stanice, chovají nepředvídatelně, kdy není jasné dokonce ani financování těchto televizních kolosů – znehodnocování televizního poplatku inflací a nejasný statut DPH u ČT, měnící se korporátní politika u soukromých vysílatelů, kdy pravidla pro přidělování grantů a filmových pobídek se každých pár let mění. Celý systém je velice nestabilní, a když se podaří natočit seriál jako Limity, je to zázrak. A teď nemluvím o kvalitě. No a dalším omezením – ve filmovém světě – je vkus filmového publika. Pomalu se začínáme smiřovat s tím, výjimkou je zřejmě Bohdan Sláma, že na film určitého typu nepřijde v Česku ani pár tisíc diváků. To je likvidační pro tvůrce stejně jako pro určité žánry a způsoby vyprávění. Někteří autoři se pak začnou, ať už vědomě nebo podvědomě, podřizovat diváckému vkusu, divák jimi kvůli tomu opovrhuje a roztáčí se bludný kruh. V práci pro televizi se dnes tedy paradoxně cítím svobodnější než u filmových projektů, kterých je v mém případě ostatně čím dál méně.
KAREL
Podnikatel s toxickým odpadem, který ve svých letech přesně rozumí světu a místnímu byznysu. Chápe, jak fungují vztahy mezi lidmi a umí toho využít. Ví, kde se přimluvit, kde přitlačit. Metody, jakými jeho firma likviduje odpad, jsou mnohdy na hranici zákona, nebo za ní. V tomto ohledu má vášnivé spory se svým ekologicky smýšlejícím dospívajícím synem Igorem.
ALEŠ HÁMA
I hovado touží být dobrým
člověkem
V seriálu Limity hrajete hlavní roli Karla Kadlece. Jak byste Karla popsal?
On to myslí vlastně vždycky dobře. Pluje životem a dějí se mu věci, které se běžně dějí komukoliv z nás, jen je neřeší vždycky šťastně. Ale zaručeně vždycky v té nejlepší možné víře, že to dělá dobře a bude to fajn. To, že se mu to vždycky nepovede, to už tak v životě bývá.
Měl jste v hlavě nějaký předobraz na roli Karla ze svého života?
Existuje v mém životě člověk s povahovým rysem cholerika, u jehož záchvatů zuřivosti dostávám záchvaty smíchu. Když jsem scénář četl, ten můj kamarád mně tam automaticky naskakoval. Ten rys toho impulzivna jsem si od něj vypůjčil, takže tenhle můj kamarád Karla trochu šmrncnul.
Kvůli roli jste se musel na čas vzdát vlasů. Bylo pro vás náročné změnit takto razantně image? Přece jen hrajete i v divadle, moderujete…
Vzhledem k faktu, že jsem to věděl skoro rok dopředu, mohl jsem si to naplánovat tak, aby mě to nikde zásadně nedeterminovalo. Samozřejmě jsem to konzultoval s lidmi v divadle, tam ale naštěstí hraju v kusech, kde se dá hrát i bez vlasů. Byl to patrně estetický vizuální šok pro diváka, ale já jsem si tu vizáž ve všech hrách verbálně zamontoval do děje, takže jsem z toho vlastně i částečně těžil. Sám na fyzických věcech moc nelpím, potíže mně to nedělalo, i když první dny jsem se v koupelně lekal sám sebe. Ale v letních měsících to bylo i poměrně komfortní. Jediné, co mě na tom vlastně otravovalo, byla skutečnost, že když jsem měl na natáčení ráno nástup v pět nebo v půl šesté, tak abych zbytečně neztrácel čas v maskérně, musel jsem si vždycky večer oholit hlavu úplně dohladka a musím říct, že jsem velmi ocenil dámské holicí potřeby, které jsem se naučil používat. Zvlášť ty s těmi mejdlíčky jsou vynikající. A protože jsem dítě štěstěny v tomhle směru, přišla mi super instagramová spolupráce s firmou, která vyrábí podpůrné prostředky na růst vlasů. Někdo tam nahoře to prostě dobře řídí.
Jakou oběť byste pro roli nebyl ochoten podstoupit?
Určitě bych se nikdy nenechal potetovat. S tím bych měl tedy výrazný problém. Naopak bych asi teď uvítal scénář, který by mě nutil razantně zhubnout. Takový bych potřeboval.
A co razantně přibrat? To by vám nevadilo?
To nevidím jako překážku, protože shodit kila bych pak určitě pod vedením nějakého výživového poradce dokázal.
Jako Karel si v seriálu užijete poměrně dost jadrných výrazů, na což u vás nejsou televizní diváci příliš zvyklí. Musel jste se hodně přemáhat, nebo jste se s Karlovým slovníkem sžil snadno?
Přemáhat jsem se nemusel vůbec! Myslím, že by byli diváci velmi překvapení, kdyby mě občas slyšeli hovořit v civilu. Nemám rád sprostotu pro sprostotu, ale baví mě kreativita výrazů a květnatost češtiny. Takže Karlův projev jsem si opravdu vychutnal a sám jsem panu režisérovi některé výrazy i nabízel. Režisér Zelenka to sice nedělá, a protože je zároveň i scenáristou, chce, aby herci říkali slova, která napsal, ale když jsem mu na zkouškách nabízel různé alternativy, občas je akceptoval, čehož si zpětně velmi vážím. Takže občas jsme se na nějakém mém vylepšení shodli, ale že bych tvořil v každém záběru, to ne.
Předělal jste si nebo mohl předělat Karla k obrazu svému?
Přečetl jsem si, jak to Petr napsal, pak jsme si o tom dlouze povídali, a protože jsme měli také čtené zkoušky s ostatními kolegy, věděl jsem, jakého Karla Petr Zelenka chce, nastínil jsem, jak ho vidím já, a společně jsme na zkouškách docházeli k nějakým konsenzům. Asi bych to úplně nepsychologizoval, ale shodli jsme se.
Je to vaše první hlavní role v televizním seriálu a hned u režiséra Zelenky. Jak náročný byl casting?
Možná bych tuhle otázku použil jako takový brief pro mladé začínající herce, aby uvěřili tomu, že se vážně může stát, že režisér, se kterým se neznáte, přijde do divadla, vidí vás v nějaké roli, a natolik se mu zalíbíte, že vás obsadí. To přesně se mi stalo. S Petrem jsme se znali jen od vidění z Kavčích hor, ale nikdy jsme si nepovídali, nebyli jsme přátelé. A pak se přišel podívat k nám do komorního divadla Kalich, ale nikoliv na mě, na jednu kolegyni, a viděl mě ve hře Můj nejlepší kamarád. Druhý den mi volal, sešli jsme se na kávu, dal mi přečíst scénář a řekl, že by mě chtěl vyzkoušet. Žádná konkrétní nabídka na roli ale ještě nepřišla. Proběhly však kamerové zkoušky a do tří dnů mi Petr volal s tím, že se nespletl, že je to dobrý, že je to ono. Nechtěl jsem tomu věřit. Pořád jsem měl takový divný pocit, že se třeba jen s někým vsadil, že udělá z úplného dřeva herce hlavních rolí. Opravdu jsem odmítal uvěřit tomu, že se takové náhody mohou stát. Jasně, nejsem úplně nepopsaný list ani začátečník, ale takhle velkou příležitost a zrovna od Petra Zelenky jsem fakt nečekal. Stalo se!
Jste znám jako milovník českých luhů a hájů. Objevil jste něco nového pro sebe v lokacích na Ústecku a Litoměřicku, kde se natáčení odehrávalo?
Rozhodně. Ten kraj jsem moc neznal, měl jsem samozřejmě povědomí o Házmburku, Litoměřicích, Milešovce, ale jak jsme točili v různých částech Podkrušnohoří, v Teplicích, v Ústí nad Labem, na Děčínsku, poblíž Labských pískovců a Českého Švýcarska, úplně mě to okouzlilo. Ten kraj je nádherný a miloval jsem chvíle, když jsem po skončení natáčení mohl strávit nějaký čas v přírodě. Nebudu lhát, bylo to samozřejmě vyváženo natáčením a ubytováním přímo ve městech, jejichž urbanistická část není zrovna můj ideál, ale příroda tam je monumentální. Speciálně Libochovice a okolí je nádherné. Hned jak jsme měli třídenní pauzu v natáčení, vzal jsem tam manželku. Pravda, všichni ve štábu si ťukali na čelo, že můžu odjet na tři dny z placu a já se tam okamžitě vrátím.
Seriál vypráví o limitech osobních, ale zejména o ekologických. Jak to máte s ekologií vy?
Nelíbí se mi ekologické pokrytectví, které nahrazuje opravdovou péči o přírodu, ale do tohoto tématu nechci úplně zabředávat. Celá ta sázka na stoprocentní elektriku mi přijde lichá, špatná, marná a ekonomicky nesmyslná, o čemž v seriálu velmi často mluvíme. Ale jde tam o obrovské peníze lidí, společností, národů, proto si všichni lžou do kapsy, že je to super. Ale ta elektrika přece není samospasitelná! A co dělám pro ekologii já sám? Mně přijde, že speciálně u nás v Čechách se slovo ekologie smrsklo na třídění. Takové klišé! Také samozřejmě třídím a pečlivě, ale to už mi dneska přijde tak normální, že to snad ani nestojí za zmínku. Když můžu, jezdím městskou dopravou, ačkoli v dnešní době dělá magistrát maximum pro to, aby se v Praze jezdit nedalo. Na zájezdy se snažím jezdit s kolegy, abychom nejezdili každý svým autem… Jde o takové drobnosti, ale asi jen tohle může jednotlivec dělat.
Co bylo pro vás během natáčení, jak se říká, určitým prubířským kamenem? Sáhl jste si při nějaké scéně na pomyslné dno?
Nic fatálního. Až na jednu situaci, ke které dojde, když nemám k dispozici auto, proto si půjčím staré kolo, opravdu letitého favorita z osmdesátých let na galuskách, na tom jedu z kopce z vyhlídky ve starých Trmicích. Režisér si totiž strašně přál, aby mi vlály obvazy kolem zavázaných uší. Přišlo mu to jako velmi pohledná scéna, jenže aby vám při jízdě na kole skutečně vlály obvazy v letním stojícím vzduchu, musíte trošku nabrat rychlost. Kluci, kteří řídili pickup jedoucí přede mnou s kameramanem na korbě, říkali, že jsem jel sedmdesátikilometrovou rychlostí, což je hodně. To kolo byl fakt strašný křáp, silnice zase stará popraskaná asfaltka, a když přišel jeden nadskok, který byl tedy podle mě už téměř hraniční, fakt jsem se bál, že si dám na hubu. Ale to byl asi jediný okamžik.
Jak byste charakterizoval Karla jednou výstižnou větou, poté co jste s ním strávil 65 natáčecích dní?
I hovado touží být dobrým člověkem…
Konzultoval jste se svou rodinou, jaká role vás čeká?
Manželce jsem to záměrně nedal přečíst, jen jsem jí trochu vyprávěl, o čem to je. Moji kluci nechtěli slyšet ani to, prý se chtějí těšit a vidět až výsledek. A já vlastně taky dodnes neviděl ani záběr, tudíž jsem napnutý jako kšandy.
Řekněte mi, proč si má divák Limity pustit?
Limity jsou určitě unikátním tématem, ale asi by si diváci neměli myslet, že seriál přijde s nabídkou ekologického řešení. Myslím, že skýtá poměrně dost potenciálu, aby byl zajímavý. Navíc Petrovy scénáře jsou úžasný. A věřím, že jsme vytěžili dostatek humorných situací. A jsem si jist, že diváci ocení nejednoznačnost postav. Nejsou tam zlí ani hodní, smutní ani veselí lidé, ale je to tak, jak je to v životě běžné. Ten scénář je natolik dobrý, že se Limity budou divákům fakt líbit.
JARDA, KARLŮV OBCHODNÍ PARTNER
Spolumajitel Karlovy firmy, sympatický chlapík. Pěstuje známosti s vdanými ženami, které mají vazby na firmy, které jim mohou zadat práci. Tak se s Karlem doplňují. Hluboko uvnitř se ale obává, že tento model nemůže fungovat věčně. A má pravdu.
JAROSLAV PLESL
Když jsem scénář četl poprvé, měl jsem pocit, že se pohybuju někde v devadesátých letech
Jarda je místní playboy s charakterem korouhvičky a slovníkem štamgasta čtvrté cenové. Role podle mě tak trochu za odměnu. Jak jste ji po prvním přečtení scénáře chápal a jak se vám Jarda hrál?
Postavu Jardy vnímám jako oddaného spoluvlastníka firmy, který světí účel všemi prostředky. Firma je u něj na prvním místě, i když co dělá a čím se zabývá, by se mohlo zdát trochu na hraně s morálkou i se zákonem. Ale je to ryzí člověk, přátelství s Karlem (Aleš Háma) si hluboce váží a vše, co se ho týká, velmi osobně prožívá. Když jsem scénář četl poprvé, měl jsem pocit, že se pohybuju někde v devadesátých letech. Ale vše je velmi současné a famózně vykresluje současný chaos a zmatení některých lidí.
S přijetím role jste neváhal?
Nabídku na natáčení seriálu Limity jsem přijal okamžitě. Už proto, že si velmi vážím práce Petra Zelenky a každý jeho počin, ať už se to týká divadla nebo televizní či filmové práce, mne baví. Petr je jedním z nejvýraznějších tvůrců své generace, známe se téměř dvacet pět let, dlouhodobě spolupracuje s Dejvickým divadlem, kde jsem v angažmá. A dokonce moje úplně první role v Praze byla v jeho představení Příběhy obyčejného šílenství.
Je vám tedy blízký také jeho humor?
Přesně tak, je mi hodně blízký. Jeho humor je sarkastický, trefný, nekorektní, groteskní a hodně chytrý. Během natáčení lpěl na znalosti textu, protože si seriál napsal. Nedlouho před natáčením Limitů jsme spolu nazkoušeli jeho autorskou hru Beckham v divadle Studio DVA a tam jsem porozuměl, proč tolik bazíruje na přesném podání svého textu a nedovolí nám ho devastovat nějakou improvizací nebo banální invencí. Jeho texty jsou přesné a vybroušené. Myslím, že si dává záležet na každém slově, proto je výsledný text fakt skvělý. A to se týkalo i Limitů. Občas za mnou a Alešem Hámou na place přišel a připomněl: Takhle jsem to nenapsal. Nebo: Pánové, má to sestupnou tendenci. Jednou větou dokáže říci všechno.
Co říkáte na aktivistické akce?
Nechtěl bych se pouštět na tenký led, ale každý extremismus, ať už se týká jakékoli oblasti, je nebezpečný. Zároveň ale vyvolává možnost komiky, groteskních a vychýlených situací, podivných a zábavných charakterů, ty umí Petr Zelenka přece tak skvěle napsat. To mě na Limitech nadchlo. Že při hraní nesmíte komikovat, ale vlastně všechno hrát zcela vážně, skoro o život. Tím víc zábavně a komediálně to pak působí. A co se týče ekologických aktivistů – to, co se děje s naší planetou, se mě hluboce dotýká. Pociťujeme to všichni. A bude hůř! Kácení pralesů, tání ledovců, tání permafrostu, vymírající druhy rostlin a zvířat… Běhá mi z toho mráz po zádech. Je to nesmírně silné a vážné téma. A je skvělé, že Petr Zelenka se na něj podíval svým pohledem, ve kterém nezaujatě a neskutečně zábavně reflektuje dobu, ve které žijeme, a lidské osudy napříč generacemi.
LENKA KADLECOVÁ, KARLOVA MANŽELKA
Karlova současná žena. Studovala v Praze, po návratu k rodičům sbalila Karla a začala psát knihy o psech. Karel se kvůli ní rozvedl, pak ji začal štvát. Nedaří se jí počít. Pracují na tom, vlastně spíš moc ne. Jejich manželství je v hluboké krizi, a když se Lenka zamiluje jinde – do svého celoživotního idolu Marka – neváhá Karla zneužít pro takzvaně dobrou věc.
VERONIKA KHEK KUBAŘOVÁ
Někdy ukázat lidem kudy a jak ne, je taky způsob, jak něco předat
Veroniko, vy jste si už roli nadšené aktivistky ve filmu Po čem ženy touží zahrála. Je vám tohle téma nějak zvlášť blízké?
Téma mi je blízké. Ráda bych takovou důslednou aktivistkou byla a je to v mém případě spíš vztah k přírodě a všemu živému. To že se snažím neničit to krásné okolo nás a pomáhat tomu, je podle mého samozřejmost!
Jaká je vaše nová aktivistická postava v Limitech?
Moje postava Lenky Potočné se aktivistkou stává až v průběhu seriálu a její motivace plyne především ze zamilovanosti. Do té chvíle je spíše řekněme ekologicky uvědomělou občankou, které dochází, v jakém místě žije a co těžba uhlí způsobuje.
Vaše role aktivistky Lenky se seriálovým manželem Karlem, který má firmu na likvidaci odpadků, příliš nesouzní. Nepřišli vám jako duo poněkud podivní?
Jako duo mi přišli báječní. Existuje velká spousta zdánlivě nesourodých párů. Co bylo před prvním dílem, nevidíme, ale určitě našli nějaký důvod, proč spolu být měli, a troufám si tvrdit, že láska je mezi nimi pořád, ač je seriál zastihuje v manželské krizi. Rozdílné nastavení postav dává prostor ke spoustě bizarních, komických i tragikomických situací – a co víc si v herectví přát?
Scenárista a režisér Petr Zelenka se netají tím, že ženské role v seriálu nejsou zrovna sympatické a nevyšly mu lidsky nejlépe. Měla jste tendenci mu do charakteru Lenky zasahovat?
Nelpím na tom hrát jen pozitivní, milé a jednoznačně vyznívající postavy. Je to tady skoro naopak. Byla a jsem Petrovi vděčná, že měl odvahu svěřit mi roli takhle rozporuplné ženy, která podniká kroky, které podniká,
ale nechci nic prozrazovat. Sama jsem si ji vnitřně stejně musela obhájit, abych se dokázala do ní obléct a žít před kamerou její život. Někdy ukázat lidem kudy a jak ne, je taky způsob, jak něco předat. Musím ale přiznat, že na její divácké přijetí jsem extrémně zvědavá.
V seriálu jste za alternativní ženu i přesvědčenou jogínku. Dá se říci, že tuhle roli nemusíte nijak zvlášť hrát, protože je vám tento životní styl blízký? Působíte velmi přesvědčivě…
Sama se poslední dobou trochu ztrácím v tom, kdo nebo co je alternativní. A byť k tomu mám asi blízko, určitý druh ezošílenství a ezoega mi začíná být nepříjemný, takže sama bych se za alternativní asi neoznačila. Za jogínku bych se považovala ráda, líbí se mi to, ale na józe jsem byla ve svém životě celkem asi pětkrát.
Aleš Háma si pro roli nechal oholit hlavu. S jakým požadavkem na změnu zevnějšku by u vás neměli tvůrci absolutně šanci a naopak?
Petru Zelenkovi a maskérce Janě Bílkové se podařilo mě přesvědčit, abych se odbarvila na blond. I když o velké přesvědčování ani nešlo. Po určitých maskérských zkouškách, kde jsme zkoumali, jak mě ostaršit a trochu zhoršit můj vzhled, jsme došli k blonďaté paruce. Navrhla jsem, že pro takhle zajímavou roli, která jde proti mému přirozenému typu, jsem ochotná si zničit vlasy a přizpůsobit se na tři měsíce natáčení. Co bych udělala a co už ne, nedokážu odhadnout, vše se odvíjí od konkrétních rolí a nabídek a mého momentálního rozpoložení.
V čem vám byla role Lenky, Leny, Lenina blízká –a v čem se z gruntu rozcházíte?
Blízká mi byla asi v té snaze o ekologii, ve snaze najít si vztah s nevlastním synem. V ochotě vzít na sebe zodpovědnost v momentě velkých životních rozhodnutí. V čem mi blízká není? Ve schopnosti lhát svým blízkým, ve spřádání nebezpečných plánů a ve stylu oblečení, i když na place jsme si ho dost užívali a dost se jím bavili.
IGOR KADLEC, KARLŮV SYN
Karlův syn z prvního manželství, chodí do třetího ročníku gymnázia. Je zamilovaný do Jany, starší spolužačky, která funguje jako místní spojka ekologického spolku Limity. Aby jí imponoval, začne se Igor angažovat v protestních akcích, čímž dohání Karla a Alenu (matka) k šílenství.
Zastání ale nachází u své macechy, Lenky.
MAXIMILIÁN DOLANSKÝ
Snažím se dělat vše pro to, aby má uhlíková stopa byla co nejmenší
Maxi, byla vám role Igyho neboli Igora Kadlece něčím blízká, nebo jste se musel s jeho nastavením trochu poprat?
Myslím si, že si s Igorem jsme docela blízcí, ať už jde o nějakou určitou tvrdohlavost nebo prosazování svých názorů. Jinak se ale oba nacházíme v dost rozdílné rodinné situaci, osobně mám s rodinou mnohem lepší vztah než Igor. Naproti tomu Igor je v některých životních situacích mnohem opatrnější. V jistých ohledech jsem se s Igorem prostě poprat musel, ale to beru jako součást herecké práce.
Je Igy opravdu přesvědčený aktivista, nebo je to jen póza, díky které doufá, že se mu budou lépe balit holky?
Myslím si, že je to asi padesát na padesát. Igor si moc dobře uvědomuje klimatickou krizi, zároveň je to taková forma protestu proti chování jeho rodiny, která to přehlíží. A nejde o více holek, ale pouze o jednu konkrétní, která je do aktivismu velice ponořená, a on se skrz to s ní snaží sblížit.
Seriálovou mámu vám hraje Tatiana Dyková, macechu Veronika Khek Kubařová. Se kterou jako postava více souzníte a proč?
Určitě s postavou Verunky Kubařové, protože máme zájem o stejnou věc. Zároveň ona je paradoxně jediný člen rodiny, se kterým může Igor mluvit otevřeně, a není za své názory a chování souzen. Možná je to právě tím, že jejich vztah je spíše kamarádský než mateřský.
Igy má poměrně vyhraněný názor na své rodiče, čemuž dost napomáhá střídavá péče. Jak vypadají vztahy mezi členy vaší seriálové rodiny?
Upřímně – moc nefungují. Táta konstantně lže, máma nechce, aby se Igor choval jako otec, ale když se jim to hodí, dokážou se proti Igorovi jako rodiče spojit. Zároveň postava Tatiany nepřijímá tu Veroniky právě skrze její názory. Jsme prostě taková veselá, komplikovaná rodina.
Jste příslušníkem generace, která ochranu planety bere opravdu citlivě. Jak chápete aktivismus vy?
Samozřejmě si tuhle problematiku uvědomuji, ale nikdy jsem nebyl člověk, který by si ji připouštěl nějak více do hloubky. Ale samozřejmě se snažím dělat vše pro to, aby má uhlíková stopa byla co nejmenší.
Jak jste zvládal chůzi naboso, což byl seriálový úlet Igyho?
S chůzí naboso problém nemám a naštěstí jsme točili v létě, takže to nebylo žádným způsobem omezující. V létě chodím naboso často, nedělá mi to žádný problém, naopak mi to přijde příjemné.
ALENA, BÝVALÁ MANŽELKA KARLA
Karlova bývalá žena, matka Igora. Pracuje v textilní továrně, šije podprsenky. Domů si občas přinese kusy z nepovedené série. Peněz nikdy neměla nazbyt, ačkoliv k nim má velice kladný vztah. Bohužel i alimenty od Karla mají často zpoždění, což vede k hádkám. V jedné věci se však shodnou: ze syna nesmí vyrůst aktivista. Aktivismus je pražský výmysl, nezdravá móda, která ohrožuje celý region.
TATIANA DYKOVÁ
Nehrála jsem zhrzenou manželku. Jestli něco tahle paní nezná, je to zhrzenost
Postavu Aleny, exmanželky hlavního protagonisty, jste pojala s humorem sobě vlastním. Jak se vám hrála?
Hrála se mi skvěle. Byla perfektně napsaná a já mohla čerpat inspiraci z mé milované tety Anity z Aše. Celý ten zápal, postoj, hlášky... to všechno je má drahá tetička.
Mohla jste do postavy promítnout své představy o zhrzené manželce a nepříliš zbožňované matce, nebo měl Petr Zelenka představu o Aleně naprosto jasnou?
Nehrála jsem zhrzenou manželku. Jestli něco tahle paní nezná, tak je to zhrzenost. Jsou prostě určití lidé, kteří se jako oběti nenarodí, a nikdy se tak nebudou cítit, i kdyby to tak mohlo být. Myslím, že Alena si ani na chvíli nepřipustila, že je se svým manželem rozvedená. Ona s nimi prostě žije dál.
Alena se živí šitím podprsenek v místním závodě, což ji lehce dehonestuje i v očích jejího syna Igora. O přílišném respektu a vzájemnosti se v jejich případě zřejmě hovořit nedá. Najdou k sobě cestu?
Mají svoji cestu. Je dost svébytná a nevybíravá, ale je jejich. Na šití podprsenek není nic špatného, spousta žen v tom kraji se tím živí. Na téhle mamince budou diskutabilní spíše její názory a s tím generace jejího syna bude mít problém. Ale upřímně, kdo z nás ve věku kolem dvaceti let neměl problém s jakýmkoliv názorem své matky.
Čerpáte při hraní z vlastních zkušeností?
U téhle postavy jsem čerpala ze svého dětství, kdy jsem jezdila k mojí rodině do Aše. To je dosti svérázný kraj. Ženy tam pracovaly většinou v továrně na keramiku nebo v textilce. Všechny chodily podobně oblečené jako moje postava Alena, všechny měly ten správný říz a opravdu velmi nevybíravý slovník. Byla to naprostá autenticita a jsem šťastná, že jsem ji mohla vetkat do Limitů a že Petr Zelenka tomu byl nakloněn.
PAVLA
Kamarádka Lenky. Když Lenka odejde od Karla, ubytuje ji u sebe. Bulvární novinářka s velkými ambicemi. Povětšinou jen informuje o místních bouračkách, ale osud jí přihraje do cesty velkou věc: Manžel její kamarádky se zapálil na protest proti odprodeji uhelné elektrárny a ona se může stát jeho tiskovou mluvčí. Vycítí šanci a chopí se jí.
PAVLA BERETOVÁ
Myslím,
že dobrý bulvár má v sobě humor. Horší je ten bez něj, který je jen hloupý a zlý
Vaše postava se v seriálu jmenuje stejně jako vy, ale ztvárňujete bulvární novinářku. Jak jste se s ní vyrovnala, když vy sama novináře zrovna nevyhledáváte?
Možná o to víc. Bylo to pro mě pole humoru. Novinařiny si nesmírně vážím, ale jako ve všem, je dobrá a špatná. Bulvár bych asi ani novinařinou nenazvala a dělat si z tohohle srandu se nabízí. Myslím, že dobrý bulvár má v sobě humor. Horší je ten bez něj, který je jen hloupý a zlý.
Pocházíte z Ostravy, na těžbu uhlí a její dopady na krajinu určitě svůj názor máte. Jak vidíte toto téma?
Jste ráda, že se mu seriál věnuje?
Jednoznačný názor teď nenabídnu. Seriál podle mě dobře popisuje složitost problému.
Budete mít šanci se v průběhu seriálu víc vložit do děje?
Moje role je hodně důležitá v posouvání děje, ale nevím, jestli úplně dobře. Kdybych chtěla obhajovat svou postavu, řekla bych, že je to oběť okolností, že všechno myslí dobře, ale asi nechci.
Přispíváte vy sama nějak k ochraně svého nejbližšího okolí a přírody?
Ekologie je skutečně závažné téma. Já sama neznám řešení. Pro mě je důležité chovat se ke všemu, co nám naše země nabízí, s úctou a pokorou. Pořád mám pocit, že kdybychom si věcí vážili a jen nespotřebovávali bez vědomí toho, co za vším stojí, mohlo by vše vypadat jinak. Nějaká forma obžerství může fungovat na všech úrovních. Snažím se žít v úctě ke všemu, co ke mně přichází, a prožít každý dar země úplně. Možná by stačilo jen zpomalit a nechtít všechno.
MAREK BÍGL
Aktivista, milenec Lenky. Rodák z Prahy. Měl divoké dětství, hrál v rockových kapelách a pohyboval se na drogové scéně. Pak odešel do zahraničí a stal se členem tvrdého jádra kanadských ekologických aktivistů. Byl u toho, když obsazovali vrtnou plošinu v Severním moři. Zná se s osobně s Naomi Klein a Gretou Thunberg. Čeští aktivisté k němu mají respekt ale i nedůvěru. On je jiná liga, zažil akce, o kterých se jim ani nesnilo. Kdysi velice akční člověk, dnes značně depresivní. Má vyhraněné názory. Přivádět děti na tento svět považuje za nerozum.
ONDŘEJ BROUSEK
Někdy mám nepříjemný pocit, že lidstvo nevyhnutelně hloupne. Asi nejvíc to vidím v kulturní oblasti
Ondřeji, hrajete vyhořelého aktivistu, který už adrenalin hledá jen v korunách stromů a u včelích úlů. Nebo jeho postava přece jen překvapí?
Postava Marka Bígla možná překvapí, ale spíše negativně. Vedle celkem jasných názorů na svět se neumí zodpovědně postavit k otázce rodiny i vztahu. Zároveň na to ale včas upozorňuje. Divák ale možná bude fandit té nesmrtelné naději v lásku, jak tomu bývá v obvyklých příbězích. Tohle ovšem není obvyklý příběh...
Mimochodem jaký vztah máte k včelám vy?
Včelám závidím jejich poslání, které je na rozdíl od toho lidského opravdu důležité.
V seriálu jsme vás už dlouho neměli příležitost vidět, co vás zlákalo pro Limity?
Bylo to jméno Petra Zelenky. Dlouho jsem si v jeho dílech všímal přesahu a samozřejmě všudypřítomné nečernobílé ironie. Kamerových zkoušek jsem se proto zúčastnil rád, ne jako obyčejně s nechutí a se studem.
Dostal jste také možnost podílet se na hudbě – přišla vám nejdřív nabídka jako herci, nebo jako skladateli?
Jak se vám tvořila hudba k Limitům?
Nejdříve jsem byl v Limitech za herce. Ještě před natáčením mi Petr nabídl i hudbu, a nakonec mě společné hledání hudebního výrazu dost bavilo. Teď při skládání
hudby občas zažívám muka, když se na sebe musím i koukat. Jsem ale rád, že můžu nahrávat s muzikanty z Epoque orchestra. Vycházíme hodně z klavíru, ale zazní menší i větší smyčce, fagot nebo dva basklarinety.
Kterou z těchto dvou profesních poloh si aktuálně užíváte víc?
Je potřeba užívat si práci, kterou právě vykonáváte. Jinak je to trápení a na výsledku je to poznat.
Jak se díváte na nadšené aktivisty? Měl jste někdy chuť se podílet na nějaké eko akci?
Je to přesně ta oblast, do které jsem nikdy ani nenahlédl. Veškeré protestní akce či demonstrace mi celkově nedělají dobře na žaludek a na srdce. Chápu, že jsou někdy nevyhnutelné, a bez nich by se spousta věcí nikam neposunula. Připomeňme si třeba plnou Letnou před pár lety, kdy máte pocit, že se konečně něco děje.
Marek Bígl má vyhraněné názory, mnohdy až depresivní, například: Nemá cenu přivádět děti na svět, který za pár let skončí. Sdílíte s ním některé postoje?
Někdy mám nepříjemný pocit, že lidstvo nevyhnutelně hloupne. Asi nejvíc to vidím v kulturní oblasti. Mých dětí je mi občas líto, když naprosté banality a hlouposti musí i ony vnímat jako samozřejmou součást současného trendy světa. Tak velí společnost. Čím jsem starší, tím jsem víc zapšklý, nervózní a protivný, což mě celkem trápí. Nemyslím si ale, že svět v brzké době skončí. Zřejmě ještě zrychlí a lidstvo ještě více zpohodlní, stroje za nás přece spoustu věcí vyřeší, ne?
V jednom z dílů nadšeně čtete knihu Chata v Jezerní kotlině. Četl jste v dětství Foglara?
Četl jsem právě Chatu v Jezerní kotlině a pár komiksových verzí Šípů a Stínadel. Ta atmosféra je opravdu jedinečná, a kdyby mne pronásledoval tajemný Em s tváří Jaroslava Moučky, emigroval bych.
JANA
Středoškolačka, spojka na pražskou centrálu Limitů a vyhraněná umělkyně, která se hlásí na AVU. Své přesvědčení o důležitosti záchrany planety promítá i do své tvorby. Igora si začne pořádně všímat, až když se z jeho otce stane ikona ekologického hnutí.
LENKA NETUŠILOVÁ
Od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že Jana budu já, mi trvalo asi další dva dny, než jsem to zpracovala a ta informace mi pořádně docvakla
Role v seriálu Limity je pro vás jako mladou herečku patrně ze sféry snových příležitostí. Jak probíhal casting a jaká byla vaše reakce, když jste zjistila, že je Jana vaše?
Fakt, že jsem roli dostala, jsem opravdu pochopila jako jedinečnou příležitost. Co se castingu týče, měl dvě kola. Přišla mi zpráva, že se hledají herci do dvou tehdy nejmenovaných seriálů, a my měli poslat video s představením a jakoukoliv hereckou akcí. Takže já tehdy ani nevěděla, na co to posílám. Byl to vlastně jeden z mých prvních selftapů, možná dokonce úplně první. Druhé kolo se konalo asi o dva týdny později, a musím říct, že to byla opravdu příjemná zkušenost. Čekala jsem stresové prostředí, ale casting jsem díky Petrovu přístupu brala spíš jako tvůrčí prostor. I přes dobrý pocit z něj jsem se k ničemu ale neupínala. Když se mi o pár dní později ozvali na callback, teprve mi to začalo být podezřelé. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že Jana budu já, mi trvalo asi další dva dny, než jsem to zpracovala a ta informace mi pořádně docvakla. Pochopitelně jsem měla obrovskou radost. Spolupráce právě s Petrem Zelenkou, a navíc hned po škole, mi přišla neskutečná.
Role Jany je skvělá také proto, že je co hrát. Jana je nečitelná, komplikovaná. Jak jste se rozhodla ji pojmout a co jste jí přidala ze svého charakteru?
Haha, ano, u Jany je opravdu co hrát. Je to hutná postava a upřímně mi trvalo docela dlouho, než jsem jí porozuměla, respektive pochopila motivaci jejího často nepochopitelného chování. Ale právě dopídit se k tomu pro mě byla úžasná zábava. Janu jsem vnímala dost jako samorosta, který si tak plachtí životem, občas střemhlav, žije přítomným okamžikem, moc nedomýšlí důsledky svého jednání, a tím si ten život taky nevědomky často komplikuje. V průběhu seriálu se Jana často chová poměrně bezohledně a sebestředně, což se jí pak samozřejmě také vrátí. Přemýšlela jsem, jak tu její bezpáteřnost kompenzovat a najít pod těmi nesympatickými slupkami třeba i trošku zranitelnou bytost. Našla jsem si ve scénáři skulinu, kde se mi snad podařilo dát jí ze sebe alespoň kus empatie. Tento moment mi ji pomohl více pochopit a mít ji ráda. Abych ale nestála jen proti ní, musím říct, že jsem se občas našla v jejím modelu fungování dřív mluvím, než myslím, a zároveň také v určité hravosti. Měla jsem vzhledem k obtížnosti předpovědět, co tato postava kdy udělá, v projevu relativně volné otěže, a když mě napadla nějaká kravina, málokdy se stalo, že bych to přešvihla. Jana je za mě každopádně pozoruhodný člověk, ale myslím si, že pro své okolí dost psychicky náročný.
Co jste si říkala po přečtení scénáře o Limitech jako o seriálu? V čem vám přišel jiný, unikátní?
Byla jsem absolutně nadšená. Ze scénáře jsem cítila, že není ušitý horkou jehlou, jak to dnes často bývá. Je vzácně chytře napsaný, promyšlený do posledního detailu, a i když zpracovává ne úplně jednoduché téma, je extrémně vtipný. Když jsem si ho četla v kavárně mezi lidmi, smála jsem se v určitých momentech nahlas. Jednotlivé postavy jsou za mě úplně perfektní, každá je svým způsobem extrém a díky tomu často vznikají velmi komické momenty. Bylo to tak poutavé počteníčko, že jsem se k němu několikrát vrátila a přečetla si ho znova. Myslím, že se diváci mají na co těšit.
Dočetla jsem se o vás, že jste ráda v lese, v přírodě. Bylo pro vás tedy i téma Limitů nějak zásadní? Jak se díváte na ochranu planety?
Vzhledem k tomu, že oba moji rodiče pracují v oboru ochrany životního prostředí, mám k přírodě od malička blízký vztah. Prý jsem už jako šestiletá holčička při jízdách autem ukazovala na ořezané stromy a vykřikovala: Mami, podívej, poškozená dřevina! Velkou část dětství jsem trávila v čisté horské přírodě a díky výchově a podnětům rodičů mám k tomuto tématu velmi blízko. Ale k aktivismu jsem nikdy neinklinovala. Snažím se fungovat tak, aby moje existence planetu zatěžovala co nejméně, a nemusela jsem se za sebe v tomto ohledu stydět. Davové akce a demonstrace mě nikdy nepřitahovaly, a jsem tedy fakt ráda, že jsem v rámci svého oboru mohla být součástí projektu, který na tuto problematiku po svém upozorňuje a zpřítomňuje ji.
Jana je velmi osobitou malířkou, vy také kreslíte a malujete. Přivítala jste možnost promítnout do role i svou zálibu? Uvidíme v seriálu vaše skutečná díla?
Primárně se věnuju kresbě, k malování se dostanu jen občas. Každopádně to dělám spíš tak pro sebe a pro radost. Ve scénáři ani nebyla situace, která by se točila konkrétně kolem Jany se štětcem v ruce. Respektive jedna tam byla, tam ale šlo primárně o dialog a situaci samotnou, pro které byl akt malby jen podkladem. Ale alespoň mezi záběry jsem si tak z rozmaru čmárat na plátno mohla. V seriálu obrazy budou (a moc pěkné), ale ty jsou namalované rukou opravdových umělců tohoto oboru. Někdy ve čtrnácti jsem měla ambice jít na výtvarnou školu, to mě pak ale opustilo. Byla jsem proto nadšená, když jsem zjistila, že je Jana malířka, a já si teď tu výtvarnici můžu alespoň zahrát. Mám prostředí zapatlané od barev ráda, je mi sympatické a mimo jiné mi to pomohlo si k Janě vytvořit vztah. Vím, že teď vybočuji z otázky, ale chtěla jsem zmínit, že mi projekt přinesl do života spoustu duší krásných lidí. Konkrétně naši seriálovou čtveřici, která se v průběhu natáčení přelila i do našich osobních životů. Jsem za to vděčná. Natáčení seriálu Limity mi dalo opravdu hodně.
TOMÁŠ
Igorův kamarád a spolužák. K aktivismu se dostane spíš díky přátelství s Igorem než z vlastního přesvědčení. Pomůže mu proniknout do velkochovů kuřat nebo okupovat povrchový důl, ale hlavně se to nesmí dozvědět máma.
PETR KOMÍNEK
Limity jsou pro nás nezapomenutelné. Našli jsme v nich mimo jiné přátelství
Co pro vás znamenalo získat roli Tomáše v seriálu Limity?
Nehoráznou radost, štěstí, vděčnost a těšení se. Na telefonát o získání role Toma snad nikdy nezapomenu, nevěřil jsem tomu. Důvodů k radosti bylo mnoho. Petr Zelenka, Česká televize, navíc jsem si dlouho přál dostat roli nějakého vtipného klaďase. Myslím, že můžu prozradit, že Tom je velmi vtipnej kluk.
Je to vaše první větší herecká příležitost?
Třetím rokem působím v seriálu Ulice, což je velká herecká příležitost, ale Limity jsou projekt jiného charakteru, takže dá se říct, že vlastně ano.
Jak probíhal casting?
Casting probíhal krásně, bylo to uvolněné, sranda, velmi brzy opadl stres a s Maxem, se kterým jsme casting dělali, jsme se nasmáli. Jo, rád na to vzpomínám.
Dočetla jsem se o vás, že na konzervatoři v Praze studujete obor muzikál, ale zálibu jste našel i v činohře a před kamerou. Kam vás srdce táhne aktuálně nejsilněji po takhle velké seriálové příležitosti?
Muzikály miluju, ostatně na těch jsem v Brněnském městském divadle vyrostl. Jsem totiž původem z Brna. Ovšem sám u sebe zjišťuju, že činohra, kamera a hlubší herectví je to, pro co jsem se narodil, když to řeknu s nadsázkou. Mnohem víc prožívám, když se do role mohu položit, vyhrát si ji. Muzikály rozhodně chci dělat dál, přece jen pořád tvoří větší část mých divadelních projektů, ale mnohem radši bych byl, kdyby to byla činohra. Činoherní herec, příležitostně muzikálový, tak by se mi to líbilo. Hudbu si chci zachovat ale spíše autorsky. Tak uvidíme, jak mi to život zařídí. Ale před kamerou se cítím jako ryba ve vodě, u toho jsem se našel, a to mi dělá největší radost!
Hrajete oddaného kamaráda Igora Kadlece v podání Maxe Dolanského. Spřátelili jste se natolik, že jste kamarády i v reálu?
Myslím, že mohu mluvit i za Maxe, když řeknu, že jsme si nesmírně sedli. Max se stal jedním z nejbližších lidí v mém životě stejně jako Lenka Netušilová či Nikola Kylarová, chodíme na kafe, na obědy, zkrátka se vídáme intenzivně, i když jsou Limity dávno dotočené. I díky tomu jsou pro nás Limity srdeční záležitostí. Našli jsme v nich mimo jiné přátelství.
Max pochází z hereckého prostředí, vy ne. Kde se vzaly a jak a kdy se projevily vaše múzické schopnosti, protože jste mimo jiné také hudebník?
To je pravda, v rodině už žádný podobný blázen jako já není. O to více bylo náročné vysvětlit, že si za tím opravdu chci jít a prosadit se. Ale postupně to všichni přijali a mají radost. Táta a děda jsou takoví komedianti, škoda, že to nerozvíjeli. Táta psal básničky, děda hrál na kytaru a zpíval, asi tamodtud to pramení, ale oba nakonec zvolili zahradničení. Můj herecký a múzický směr se projevil podle mě s nástupem do školy. Souvisely s tím poznámky, byl jsem plný energie, upovídaný, rád jsem byl středem pozornosti a třídním šaškem. Pak přišlo období, kdy jsem to všechno ze sebe vyběhával na fotbale, ale pořád to nebylo ono. V páté třídě se shodou všech náhod objevil konkurz do Dětského Brněnského divadla, kde to všechno začalo, hned o rok později jsem udělal přijímačky na umělecké gymnázium v Brně v Komíně, studoval jsem hudebně-dramaticky obor, tam na hodinách zpěvu jsem zjistil, jak mě to baví, a že to není marný.
Limity jsou seriál o ekologických aktivistech. Jak se díváte vy na témata ekologie, ochrana přírody, eko aktivismus?
Přiznám se, že jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlel. Třídění, eko spotřebiče, ochrana přírody, to jsou věci, které mám víceméně zautomatizované, ale po Limitech na to nahlížím úplně jinak, nevěděl jsem, co vše za tím je, ale rozhodně to považuji za důvod k zamyšlení. Narážím na jeden z prvních natáčecích dní, kdy jsme s Maxem strávili celý den ve velkochovu slepic, byl to intenzivní zážitek, nikdy jsem nic podobného neviděl a vlastně bych ani nemohl, takové příležitosti se běžnému člověku nepoštěstí – být v tak velmi kontrolovaném prostředí, jako je právě slepičárna. Ale se vší pokorou si od té doby házím do košíku v obchodě vajíčka z malochovu a šťastné vejce, třeba to se mnou udělalo natáčení Limitů.
MARTA BROUMOVSKÁ
Podnikatelka a vdova po petrochemickém magnátovi využije Karla, aby přes jeho firmu financovala spolek Limity růstu. Když Karel pochopí, proč to Marta dělá a chystá se jí říct, co si o ní a jí podobných myslí, dostává od Marty nabídku, který může navždy vyřešit nejen jeho finanční situaci, ale také budoucnost jeho potomků. Přijme ji?
BÁRA ŠTĚPÁNOVÁ
Nemám ráda hady a pavouky, ale kvůli přitažlivé roli bych se asi kousla. Myslím, že nemám žádné limity
Diváci vás nejčastěji berou jako komindu – čekají vtipnou, nespoutanou Báru Štěpánovou. Ale role Marty Broumovské je z jiného ranku včetně stylingu. Bavila vás?
Úplně na začátek musím říct, že právě s tímto zaškatulkováním bojuji po celou svou kariéru. Role komindy mi není vlastní ani příjemná, což ale neznamená, že bych neměla ráda komediální role. Když jsem jako herečka začínala, nebyla jsem žádná typická krásná naivka, ale zrzavá, pihatá holka s prsama, vlastně jsem se stylizovala do obrazu, jak mě lidi viděli a vnímali. Přistoupila jsem na takové ty stereotypy, že Julie musí nějak vypadat, když je někdo tlustý, musí být automaticky dobrosrdečný, a tak dále. Zavařila jsem si už Básníkama a rolí, kterou nemám ráda. Jak na mě někdo začne ukazovat to je ta z Básníků, tak se téměř osypu. S tímhle nastavením prostě celý život bojuju. Aspoň, že v divadle to bylo jinak. Tam jsem si zahrála krásný, tragický a dramatický role, které mám mnohem radši. Teď hraju v Ungeltu Florence Foster Jenkins v Krásné vzpomínce, za kterou jsem byla nominována na cenu Thálie, a díky tomuhle představení mi do života přišla i Marta Broumovská. Jsem vždy šťastná, když je ve mně kdokoliv schopen vidět cokoliv jiného než bodrou ženu nebo komediální postavu. Role Marty není velká, ale je výrazná a dobře napsaná. Jsem za ni Soně Ticháčkové, která na tom má velkou zásluhu, a samozřejmě Petru Zelenkovi nesmírně vděčná. Úžasně jsem si to užila.
Přizpůsobila jste si nebo mohla přizpůsobit charakter Marty k obrazu svému?
Nemyslím si, že bych s postavou, kterou mám ztvárnit, musela nějak souznít, tvarovat ji podle sebe nebo s ní mít cokoli společného, naopak. Když hrál Konstantin Lavroněnko Kájínka, taky nemusel předtím nikoho zabít. To jsou takové ty představy lidí, že herec musí mít s postavou něco společného – ne nemusí. Jde o to umět to zahrát. Ostatně u žádné postavy nikdy nepřemýšlím nad tím, že si ji nějak přizpůsobím. Už to, že se role zhostí konkrétní člověk, přece to, jak vypadá a jaký je, do té
role nevědomky vnáší. Když jsem se dívala na Okresní přebor, hned jsem třeba nepoznala Ivana Trojana. Pořád jsem si říkala: Proboha, kdo to je? Nepoznala jsem ho. Prostě si myslím, že čím víc je člověk schopen roli nějak vytvořit a potlačit u toho sebe sama, tak je to lepší. Martu jsem si tedy nijak nepřizpůsobovala. Ono to u Petra Zelenky ani nejde. To je úplně jiná práce, než na jakou jsem zvyklá. Petr naprosto přesně ví, co chce, jak ta postava mluví, proč formuluje tak, jak formuluje, takže o nějakých úpravách textu nemůže být řeč. Také si myslím, že jiný režisér by mi roli Marty ani nikdy nedal, protože v představách většiny lidí nenaplňuji vize o tom, jak vypadá milionářka. Ale Petr je svým způsobem dobrodruh, baví ho obsazovat lidi neprvoplánově, proto mi ji svěřil. A já měla celý první natáčecí den obavy, aby si u toho monitoru neříkal, že se v případě mého obsazení seknul. To byla velká úzkost, to musím přiznat. V jednom z dílů se pohybujete opravdu vysoko –na střeše chemičky. Měla jste strach?
Nemám ráda výšky, ale nevadí mi, když je v dosahu zábradlí. Problém nastal jinde. Moje vysoce elegantní postava totiž nosí lodičky. Jenže ta střešní lávka byla děrovaná, bylo zkrátka vyloučené pohybovat se po ní v lodičkách na jehlovém podpatku. Měla jsem tudíž tenisky. Jenže určité typy bot prostě vytvářejí nějaký pocit, takže abych si udržela Martu i v těch keckách, musela jsem si to v hlavě maličko srovnat. Jinak mě to na té lávce moc bavilo, i když tam strašně foukalo, dokonce byla bouřka. Petr je ale takový zvláštní pavouk. Myslím, že právě to si dost užíval, ale to je jen můj pocit.
Co už byste rozhodně nebyla ochotna v zájmu role podstoupit a žádala byste dublérku?
Vlastně nevím, přes co bych se nedokázala přenést, protože k tomu, abych skákala padákem nebo aby mě přejížděli autem, mě asi nikdo nutit nebude. Nemám ráda hady a pavouky, ale kvůli zajímavé roli bych se asi kousla. Myslím, že nemám žádné limity.
Ale co říkáte třeba tomu, čím si v Limitech prošel Aleš Háma – že přišel o vlasy?
Pokud by to bylo pro roli, která má jen tři natáčecí dny, tak to asi ne, ale pro roli, jakou měl v Limitech Aleš, uděláte všechno. To bych se nebála ani holé hlavy. Je to naše práce a nejsem zrovna v pozici, že bych přehazovala scénáře vidlema. Pro roli tohoto typu udělá herec cokoliv a s Petrem Zelenkou tuplem. Přála jsem si mít pro Martu paruku, protože jsem chtěla svou vizáž maximálně odlišit od toho, jak mě mají diváci léta zafixovanou. A myslím, že to dopadlo dobře, protože když jsem měla paruku a oblékli mě, prostě jsem byla Marta Broumovská.
STANDA
Ředitel dolu, v němž pracoval i Karlův táta, Standův předák. Svou práci bere jako poslání a pro tyhle ekologické novoty nemá moc pochopení. Ze sentimentu kývne na Karlovu nabídku, dělat v povrchovém dole důlní safari, aniž by tušil, co se v dole skutečně odehraje.
MIROSLAV KROBOT
Hrajete Standu, ředitele dolu, pro kterého není uhlí smrt, ale kámoš. Jak vidíte uhlí jako pojem vy sám?
Pro mě docela fascinující hornina, když si uvědomíte, čím byla a v co se proměnila.
Během natáčení jste se pohyboval v důlním prostředí. Jak na vás působilo?
Povrchový důl mě překvapil velikostí, propracovaností a náročností. K lidem, co tu pracují, mám respekt.
Seriál Limity líčí nejen limity těžební, ale i osobní. S jakými limity svádíte ve svém životě souboj Vy?
Je mi 73 let, to je limit, který určuje nebo ovlivňuje všechny ostatní.
KOUTECKÝ
Majitel skládky a Karlův dodavatel holin na zatápění, který jako jeden z mála Karlovi rozumí, jak těžké je podnikat v jejich oboru s místní pracovní silou
MAREK DANIEL
Role majitele skládky Kouteckého řečeného Kouťák není z největších. Co vás přesvědčilo, abyste se jí zhostil?
Dva scénáře Limitů, co jsem dostal, a minulá Zelenkova díla.
Natáčení na skládce asi nebylo veskrze příjemnou zkušeností, prozradíte nám, jak probíhalo?
Trochu to tam čpělo, ale zase ta bizarní optika toho místa byla velkolepá a lehce nekonečná. Jinak vlastní natáčení, mé první s Petrem Zelenkou, bylo žůžo.
Limity vyprávějí o limitech těžebních, ale také osobních. Jaké Vaše osobní limity nechcete překračovat?
Nechci přeceňovat své síly a zároveň plně pracovat a plně se věnovat i tomu dalšímu…
ZDRAVOTNÍ SESTRA NA ARO
ANNA KAMENÍKOVÁ
Právnička a matka Kateřiny, vedoucí PR pražské buňky Limitů růstu. Na rozdíl od dcery řídí auto, díky čemuž se seznámí s Jardou. On v ní vidí způsob, jak si sáhnout na evropské dotace, ale co v něm vidí ona?
Zdravotní sestra na oddělení ARO v nemocnici, kam přivezou závozníka Lachtana a později i Karla po jejich nehodách. Ačkoliv je rázná a zkušená, nemocniční návštěvy, jaké probíhají u těchto dvou pacientů, ještě nezažila.
MAJITEL VÝKUPNY KOVŮ
JIŘÍ VYORÁLEK
PETRA BUČKOVÁ
Náměstek ministra průmyslu, který je připraven zahladit tuhle ekologickou mediální krizi pomocí všech svých politických zkušeností a rétorických dovedností.
PEŠTA, NÁMĚSTEK MINISTRA MATKA AKTIVISTKY KATEŘINY
Majitel výkupny kovů, který ví, o čem je život na severu. Když si k němu přijede pro šrot Igor, neváhá ho konfrontovat s tím, jaké dopady by měl ekologický aktivismus na místní obyvatele a co si o něm a o jeho otci Karlovi myslí.
GYNEKOLOG
MICHAL ISTENÍK
IGOR BAREŠ
Lenčin lékař, místní gynekolog, který nerad vidí, když se pacientky vzdávají dlouhodobého cíle ve chvíli nárazové manželské krize.
PROF. PHDR. ING. ONDŘEJ CÍSAŘ, PH.D. AKTIVISMUS OČIMA ODBORNÍKA: SERIÁL LIMITY
Byl jste odborným poradcem na politiku klimatu a aktivismus kolem klimatické spravedlnosti pro seriál Limity, který se v ději zabývá ekologickými tématy v konkrétní lokalitě. Jaká rizika jste s týmem Petra Zelenky řešil?
Nějaká hmatatelná rizika jsme neřešili. To, že dílo někdo pochopí jinak, než mohlo být autorem původně zamýšleno, nepovažuji za riziko. To je běžná věc. Od začátku jsme se shodli na tom, že pokud se v zájmu stylizace bude v seriálu z někoho dělat legrace, bude to rovnou měrou. V tomto ohledu jde o seriál, založený na rovnosti v legraci a v ironii.
Jaké nejzásadnější diskuse ohledně aktivismu jste vedli?
Ten proces byl docela dlouhý a některé z těch debat proběhly již před dlouhou dobou. Bavili jsme se například o tom, že seriál může při prezentaci aktivistického kontextu jeho hlavních postav poskytnout nějakým stravitelným způsobem přehled o existujících iniciativách a jejich postupech oslovování veřejnosti. To možná může přispět k pochopení jejich motivů jednání.
Poukazování na ekologická rizika nebo aktivismus může v divácích seriálu vyvolat pocity beznaděje, ale také je motivovat k činům. Rozebírali jste s tvůrci tato případná rizika?
Obecně bych motivaci k činu nepovažoval za riziko, i když asi chápu, co máte v souvislosti se seriálem na mysli, totiž jeden konkrétní čin, který ale nemůžu bez spoileru dobře okomentovat. Tohle jsme vlastně neřešili, ale vzhledem k tomu, že ten čin funguje v rámci celkově absurdní hlavní zápletky a je situován v záměrně přehnaně stylizovaném kontextu, asi bych to za nějaké riziko nepovažoval.
S Petrem jsme debatovali o celkovém vyznění seriálu, o vyústění vývoje hlavního hrdiny. Ten se v příběhu ocitne v situaci, kterou si sám nevybral, ale ta situace ho zároveň proměňuje, začíná se na své problémy dívat novýma očima. A dává mu to nečekaný smysl. I když vlastně nechce. Kontext situace mění jednotlivce. To je podle mě sociologie v umělecké praxi, to se Petrovi povedlo. Snažil jsem se působit na něj dál ve prospěch rozuzlení, kterým by hlavní postava dokonala svůj přerod a divákovi by tím dala naději, že změna je možná. V opačném případě by to vypovídalo o tom, že i přes zdánlivou proměnu se vlastně nakonec nic nemění, nebo dokonce měnit ani nemůže. Jak to dopadlo? Budeme si muset počkat na poslední díl Limitů.
Jaký dopad může mít na diváky seriál, který zobrazuje ekologické problémy, ať jakkoli s jistou nadsázkou? Přál bych si, aby to téma seriál trochu otevřel, aby také rozšířil pochopení možných a legitimních reakcí na ekologickou krizi, ale nemyslím si, že k tomu nějak výrazně dojde. Je to především komediální seriál, jehož primárním cílem není přesvědčovat nebo motivovat.
Myslíte si, že seriál s ekologicko-aktivistickým námětem může mít přímý vliv na politiku nebo na veřejné mínění?
Nemyslím si, že by mohl mít přímý vliv, a ani o to nijak neusiluje. Umělecké dílo má vyjasňovat, ukazovat různé perspektivy, konfrontovat je, znejišťovat naše předsudky, nikoli nutně přímo ovlivňovat politiku nebo veřejné mínění.
Zároveň ale třeba tím, jak zobrazuje vliv velkých fosilních investorů na ekonomiku a politiku, může u diváků probudit nějaký instinkt občanské sebeobrany vůči působení takových sil, které ovlivňují náš svět i ve skutečném životě.
Limity upozorňují na negativní vliv těžby uhlí. Rozhodně si ale seriál nedělá ambice přijít s konkrétním návrhem jak z toho ven. Nebudou ho diváci postrádat?
I vzhledem k právě uvedenému si myslím, že tohle se nestane.
Jakými konkrétními dilematy se zabývají filmaři, kteří chtějí zprostředkovat ekologické a aktivistické téma výstižně, objektivně? Jak by měli spolupracovat s odborníky, aby předešli chybám či zkreslení?
Tady nás nějaké dilema nečekalo, neboť dnes víme, že neexistuje jeden jediný způsob, jak tahle témata komunikovat. Existuje mýtus, často opakovaný, že máme jediný správný způsob komunikace ekologických témat. Existuje však pluralita přístupů a mezi nimi jakási dělba práce. V tomto ohledu také tento seriál představuje jeden z mnoha možných a legitimních způsobů, jak o tématu mluvit skrze osudy fiktivních hrdinů.
Jaká jsou rizika, pokud film či seriál zjednodušuje nebo zkresluje ekologické problémy, aby se stal atraktivním pro širší publikum? Může se seriál typu Limity stát nástrojem pro aktivistickou kampaň?
Jakékoli umělecké dílo pracuje s nějakou mírou stylizace, zjednodušení a autorské licence. A já si nemyslím,
že bychom se tady dostali na nějaké rizikové pole. Pokud by se ze seriálu vytvořil třeba meme na sociálních sítích nějakých aktivistických skupin, nevidím v tom velký rozdíl od jakéhokoli jiného seriálu či filmu, z něhož se tvoří memy. Ve světě sociálních sítí přeci platí: Memy, to jsme my!
Jaký je váš názor na prezentaci ekologických aktivistů ve filmech a seriálech? V jakém světle by měli být vykreslováni? Nebo je lepší ukázat složitost jejich motivací a činů?
Nemyslím si, že je možné toto nějak univerzálně stanovit. Tento seriál každopádně nesází na jednoduchá doporučení a zkratkovitou prezentaci, ukazuje lidská dilemata a jejich různorodá řešení.
Seriál se již brzy představí divákům. Měl jste možnost jej vidět? Jaké ohlasy si podle vás získá? A ocenil jste zvolené seriálové téma a odvahu filmařů?
Viděl jsem ho celý a myslím, že se povedl. Ohlasy přijdou jistě různé, ale v Česku by se mohl líbit už jen proto, že se diváka nesnaží přesvědčit o jedné pravdě. Má hodně diskusní formát, kdy i zdánlivě krátkozraké a omezené pohledy mají často svůj kus pravdy. Reprezentuje otevřené dílo, které nám nutně neříká, co si máme myslet, ale ukazuje důsledky jednotlivých, často protikladných životních pozic. V tom podle mě otevírá možnost nalézání průsečíků a porozumění mezi různými lidmi, což v dnešním světě rozpadající se společné zkušenosti považuji za nespornou hodnotu.
Ondřej Císař je sociolog, přednáší na Fakultě sociálních věd UK a pracuje v Sociologickém ústavu AV ČR jako šéfredaktor Sociologického časopisu/Czech Sociological Review. Výzkumně působil na mnoha zahraničních pracovištích. Je autorem a spoluautorem několika knih a řady článků a kapitol v českých i zahraničních časopisech a knihách. Zabývá se současnými proměnami domácí i mezinárodní politiky.
NÁMĚT, SCÉNÁŘ, REŽIE: PETR ZELENKA
KAMERA: TOMÁŠ FRKAL
ARCHITEKT: NIKOLA TEMPÍR
ZVUK: PETR NEUBAUER
KOSTÝMNÍ VÝTVARNICE: VLADIMÍRA FOMÍNOVÁ
PRODUCENTI 0.7KM FILMS: MARTIN SEHNAL, PETR ZELENKA
KREATIVNÍ PRODUCENTKA ČT: KATEŘINA ONDŘEJKOVÁ
VÝKONNÁ PRODUCENTKA ČT: JARMILA HOZNAUEROVÁ
HRAJÍ: ALEŠ HÁMA, MAXIMILIÁN DOLANSKÝ, VERONIKA KHEK KUBAŘOVÁ, TATIANA DYKOVÁ, JAROSLAV PLESL, ONDŘEJ BROUSEK, PAVLA BERETOVÁ A DALŠÍ
