Nejzajmavejsi koncertni stavby sveta

20+1

NEJZAJÍMAVĚJŠÍ KONCERTNÍ STAVBY SVĚTA JAKO INSPIRACE PRO PRAHU

Zdeněk Lukeš Josef Pleskot

Zdeněk Lukeš, Josef Pleskot

20+1

Nejzajímavější koncertní stavby světa jako inspirace pro Prahu

ČÁST 2

Věnováno vynikajícímu českému dirigentovi prof. Jiřímu Bělohlávkovi, CBE (1946–2017), který byl významným propagátorem stavby nové koncertní síně v Praze.

texts and visualizations © Zdeněk Lukeš, Josef Pleskot © KANT, 2021

Obsah 9 Úvod 10 ČÁST 1

126 ČÁST 2

12 Sydney – Sydney Opera House 18 Berlín – Berliner Philharmonie

127 Úvod 130 Bubny – lokalita pro koncertní sál 140 Harmonie na Vltavské

HUDEBNÍ SÍNĚ SVĚTA

24 30 36 42 48 54 60 66 72 78 84 90 98 102 108

Rio de Janeiro – Cidade das Artes Reykjavík – Harpa Los Angeles – Walt Disney Concert Hall Singapur – Esplanade – Theatres on the Bay Gateshead – Sage Gateshead Tenerife - Auditorio de Tenerife Adán Martín Oslo – Operahuset Peking – NCPA Kanton – Guangzhou Opera House Lucern – KKL Paříž – Philharmonie 1 Kodaň – Copenhagen Opera House Hamburk – Elbphilharmonie Porto – Casa da Música Kjóto – Kyoto Concert Hall

114 České Budějovice – KKCAD 118 Ostrava – Koncertní sál v Ostravě 122 Londýn – Music Centre London

PRAHA – VLTAVSKÁ FILHARMONIE

160 ČÁST 3

O KONCERTNÍCH SÁLECH S HUDEBNÍKY

162 164 165 167 168 170 171 172 174 176

Semjon Majevič Byčkov Tomáš Jamník Roman Bělor Dagmar Pecková Jakub Hrůša Libor Pešek Rudy Linka Radek Baborák Daniel Sobotka Václav Luks

179 Summary 180 Jmenný rejstřík 182 Autoři knihy

Vážení čtenáři, kniha, kterou držíte v ruce, představuje na dvě desítky významných hudebních síní, tedy koncertních nebo operních sálů, které vznikly převážně během posledních tří dekád v různých zemích pěti kontinentů. Výjimkou jsou dvě ikonické stavby staršího data, jež ale měly zásadní význam, neboť otevřely nové cesty a inspirovaly projektanty těch dalších. Máme na mysli budovu Berlínské filharmonie a Operu v Sydney. Přehlídku doplňují tři objekty dosud neprovedené, ale rovněž důležité – dva by se měly nacházet na našem území, třetí pak vznikne v Londýně. Řada těchto staveb dnes skvěle reprezentuje své metropole, slouží nejen jako místo pro koncerty klasické hudby, ale také jako moderní kulturní a společenská centra s veškerým zázemím, určená pro různé hudební žánry a stále otevřená veřejnosti. Většina z nich vznikla na základě mezinárodních architektonických soutěží. Velká péče byla věnována akustickému řešení a bezkonfliktnímu provozu. Jedná se vesměs o stavby výrazné, často umístěné v centrech měst. Ne vždy byl záměr na jejich výstavbu přijímán veřejností bezvýhradně, časem si však získaly její sympatie a dnes se stávají vyhledávanými místy.

Přiznáváme se, že bychom moc rádi viděli podobnou stavbu i v Praze. Jsme přesvědčeni, že ani skvělé Rudolfinum, ani stejně fascinující Obecní dům přes svůj mimořádný význam dnes již nesplňují nejpřísnější nároky, jež jsou na podobná zařízení kladeny. Přáli bychom si tedy, aby i v naší metropoli vznikla soudobá architektura špičkové úrovně, jež město obohatí a zároveň poskytne zázemí špičkovým orchestrům domácím i zahraničním. Jsme rádi, že tato myšlenka má podporu státu i města a že byla vytipována ideální lokalita v Holešovicích-Bubnech, kde se nová dominanta města objeví.

K tomuto cíli ale ještě vede dlouhá cesta. Na jejím začátku je příprava této lokality a mezinárodní architektonická soutěž, jež by měla vést k definitivnímu návrhu. Následovat budou měsíce usilovné práce na definitivním projektu a poté začne vlastní stavba. To je úkol na několik let, nicméně je třeba začít už nyní. Proto jsme jeden oddíl knihy věnovali přiblížení dané lokality, její historie i podrobnější analýzy, které by se mohly stát podkladem pro zadání soutěže. Nakonec jsme dali slovo těm, jímž bude nová budova Vltavské filharmonie sloužit především – významným hudebníkům a reprezentantům našich předních orchestrů i různých hudebních žánrů. Vyjadřují své osobní zkušenosti s provozem v knize prezentovaných hudebních síní, názory na jejich architektonické ztvárnění a komentují snahu o to, aby něco podobného vzniklo také v Praze.

12/13

Autoři

ČÁST 1

Zdeněk Lukeš

Hudební síně světa V naší přehlídce nejzajímavějších moderních hudebních sálů světa si nejdříve prohlédneme dvě stavby, které se staly inspirací pro mnohé další. Nelze je vynechat, ač jsou staršího data a jejich projekty pocházejí již z hloubi padesátých let minulého století. Právě na ně se totiž odvolává mnoho tvůrců děl současných, a co se týče jejich řešení – ať už architektonického, konstrukčního, nebo dispozičního, patří k ikonám moderní světové architektury, i když jejich vznik provázely různé problémy. Jedná se o budovy Opery v australském Sydney a Berlínské filharmonie. Poté se budeme věnovat patnácti stavbám na pěti kontinentech, které vznikly v posledních třech dekádách. Seznámíme se s okolnostmi jejich vzniku, investory, lokalitou, kde se nacházejí, zajímat nás bude rozpočet, konstrukce, vnitřní uspořádání a architektonické formy. Zmíníme se o akustice, technických aspektech a nezapomeneme ani na to, jak je přijala veřejnost. Na závěr jsme zařadili v Londýně, dvě další měly vzniknout na našem území. První z nich už asi realizována nebude, ale snad se podaří dotáhnout do cíle alespoň tu druhou…

14/15

14/15 10/11

tři stavby, které jsou zatím jen na papíře, ale znamenají rovněž významný mezník. Jedna bude stát

Sydney Opera House

Sydney

Málokterému architektovi se podaří, aby se jeho dílo stalo nejen symbolem města, ale také státu a dokonce světadílu. Jednou z výjimek je objekt, který sice vyhrál soutěž, ale jen se štěstím, jeho stavba se kvůli novátorské konstrukci protáhla o mnoho let a navíc se mnohonásobně prodražila. Vyvolávala četné kontroverze, byla několikrát zastavena a původní autor na její dokončení rezignoval. Nakonec ji však slavnostně otevírala britská královna, stala se jednou z nejobdivovanějších staveb a její tvůrce za ni získal prestižní Pritzkerovu cenu.

Výbor pro udělování Pritzkerovy ceny, nejprestižnějšího vyznamenání, jaké může architekt získat, své rozhodnutí ocenit tvůrce Opery v Sydney, dánského architekta Jørna Utzona, komentoval takto: „Není pochyb, že Opera v Sydney je jeho mistrovský kousek, je to jedna z nej­ ikoničtějších staveb 20. století, symbol velké krásy, který se stal známý po celém světě, symbol nejen města, ale celé země a kontinentu.“ Cesta k cíli však byla dlouhá a komplikovaná. Na začátku byl záměr ze čtyřicátých let minulého století vybudovat multifunkční hudební centrum v největším městě státu Nový Jižní Wales v přístavní oblasti poblíž Syd-

12/13

ikona –

Utzonovy bílé plachty nad zálivem

18/19

Sydney 14/15

ney Harbour Bridge. V roce 1955 byla vypsána mezinárodní soutěž, jíž se zúčastnilo přes dvě stě týmů z celého světa. Utzonův projekt byl porotou vyřazen, ale do hry ho vrátil slavný Američan Eero Saarinen, který dorazil později a probíral se neúspěšnými studiemi. Návrh ho velmi zaujal, přesvědčil kolegy, aby ho přijali zpět, a nakonec byl vybrán jako vítězný. Tím však komplikace teprve začaly.

Především šlo o v té době nevídanou stavbu. Tvořila ji soustava betonových skořepin parabolického průřezu, přesněji železobetonová žebra, krytá prefabrikovanými panely, jejichž povrch tvoří leskle bílé a matně krémové tašky. Dalšími na stavbě užitými materiály byly panely z růžové žuly a interiérové obklady z bílé australské břízy.

Tvar byl sice výjimečný, vyvolával ale děs v očích tehdejších statiků, kteří zdaleka neměli takové technické vybavení, jaké je k dispozici

dnešním inženýrům. Jednalo se tedy i o technologický oříšek.

Nakonec došlo ke zjednodušení: paraboly nahradily kruhové výseče, čímž celkový výtvarný dojem poněkud ztěžkl. Přesto dalo velkou práci spočítat konstrukci tak, aby byla jistota, že se nezřítí. Nejdříve bylo třeba vybudovat systém pilot a základnu, z níž budova vyrůstá. Během stavby nastaly mnohé potíže, její cena navíc rostla závratným tempem, takže měnící se politické reprezentace stavbu střídavě zastavovaly a opět povolovaly. Sám autor sice na jejím počátku realizaci dozoroval, ale po čase byl již tak znechucen, že rezignoval a jejího dokončení se již neúčastnil. Dílo tak převzal ateliér australského architekta Petera Halla, který celou anabázi dovedl do zdárného konce až v roce 1973, kdy byla slavnostně otevřena veřejnosti Beethovenovou Devátou symfonií za osobní účasti britské královny Alžběty II. Navzdory názvu se jedná o multifunkční objekt. Vedle koncertní síně Sydneyského symfonického orchestru pro 2 500 diváků obsahuje tři divadelní sály, studiovou scénu, nahrávací studia, kavárny, restaurace, bary a salonky. Je třeba po pravdě říci, že ne vše se podařilo. Sály měly problémy

Sydney

20/21

16/17

s akustikou, složité technické řešení přinášelo i další komplikace a stavba byla mnohokrát upravována, prošla i generální rekonstrukcí. Dodnes se objevují hlasy, zda to vše nebyl trochu drahý špás.

Ovšem vše nové je riskantní, každá neprobádaná cesta představuje potíže. Na druhé straně znamená výzvu pro tým architektů, designérů, stavebních inženýrů, statiků, odborníků na akustiku…

Ve výsledku však otevírá nové cesty pro další generace.

Tvůrce Opery v Sydney Jørn Utzon (1918–2008) byl autorem desítek staveb v mnoha zemích. V rodné zemi realizoval několik sociálních obytných souborů, které vycházejí z tradice vesnické architektury. Významným dílem je jeho Bagsværd Kirke – kostel na okraji Kodaně s železobetonovou konstrukcí a prostým dřevěným interiérem. Utzon, jenž byl obdivovatelem Franka Lloyda Wrighta, Alvara Aalta nebo Charlese Eamese, navrhl i budovu Národního shromáždění v Kuvajtu. Do historie se však zapsal především svou Operou v Sydney, která bývá často označována za jeden ze sedmi nových divů světa.

Rozevlátá Scharounova ikona

Jedním z nejvýznamnějších hudebních těles na světě je Berlínská filharmonie – orchestr s dlouhou tradicí. Založen byl v roce 1882 a mezi jeho šéfdirigenty najdeme taková jména jako Richard Strauss, Wilhelm Furtwängler, Herbert von Karajan, Claudio Abbado nebo Sir Simon Rattle. O angažmá v tomto orchestru sní snad každý hudebník. Prvním sídlem filharmonie se stal objekt v Berlíně-Kreuzbergu, který původně sloužil jako bruslařská hala. Ten byl zničen v průběhu druhé světové války, podobně jako budova Státní opery, kde orchestr rovněž působil. V následující éře pak střídal různé objekty, což nebylo rozhodně ideální.

Změna nastala až v roce 1956, kdy vznikl na základě vítězného soutěžního návrhu, podpořeného také Karajanem, projekt nové stavby v rámci tzv. Kulturního fóra nedaleko Brandenburské brány (a také tehdy ještě existující berlínské zdi) ve čtvrti Tiergarten. Autorem byl slavný německý projektant

18/19

ikona –

22/23

Berliner Philharmonie

Berlín

Berlín

přítomným dokonalý výhled. Sál se tak stal prototypem uspořádání, zvaného „vineyard“, jež pak inspirovalo tvůrce dalších obdobných zařízení, např. Walt Disney Concert Hall v Los Angeles nebo Philharmonie 1 v Paříži, které si rovněž představíme v následujících kapitolách této knihy. Tento princip se tedy odlišuje od klasického, tzv. „krabicového“ stylu, reprezentova­ného budovou vídeňského Musikvereinu a řadou sálů tehdejší doby.

Nevýhodou složitě komponovaného prostoru pak mohou být problémy s akustikou, ale ty se podařilo v případě Berlínské filharmonie úspěšně zvládnout. V sále se nacházejí také varhany, postavené Karlem Schukem v roce 1965.

Nezvyklé uspořádání vnitřních prostor se promítlo i na vnějším, poněkud rozeklaném tvaru Scharounovy stavby. Ta měla po svém dokončení řadu kritiků, kteří ji posměšně pojmenovali

20/21

Hans Scharoun, čelný představitel organické architektury.

Jeho hlavním spolupracovníkem byl architekt Edgar Wisniew­ ski. Stavba byla zahájena v roce 1959 a už o čtyři roky později, 15. října 1963, řídil Herbert von Karajan slavnostní zahajovací koncert, na programu byla Devátá symfonie Ludwiga van Beethovena. Scharoun původně navrhl v sousedství budovy ještě menší koncertní sál pro 1 100 osob, ten však byl vybudován až v následující etapě v osmdesátých letech.

Tzv. Velký sál Berlínské filharmonie je z architektonického hlediska pozoruhodnou stavbou. Má železobetonovou konstrukci a je opláštěn hliníkovými eloxovanými panely zlatavé barvy, podobně jako sousední objekt s Komorním sálem a nedaleká Státní knihovna, rovněž navržená Scharounem (a známá např. z kultovního Wendersova filmu Nebe nad Berlínem).

Velký sál má kapacitu 2 200 diváků, kteří ovšem sedí na tehdejší dobu nezvykle kolem centrálně umístěného orchestřiště v komplikovaně uspořádaném prostoru, jenž umožňuje všem

na Moravě a ve Slezsku. Mistrovským Scharounovým dílem je jeho dům, postavený v rámci výstavy moderního bydlení WuWA německého Werkbundu ve Vratislavi v roce 1929 (obdoba podobné akce ve Stuttgartu 1927, v Brně 1928 a později i ve Vídni a na Babě v Praze-Dejvicích 1932). Další kultovní Scharounovou stavbou je vila Schminke v Löbau, postavená opět v organickém stylu, domy v kolonii Siemensstadt v Berlíně, po válce pak divadla v Kasselu a ve Wolfsburgu nebo obytné věžáky Romeo a Julie ve Stuttgartu. Jeho nejslavnějšími stavbami jsou však budova Berlínské filharmonie a Státní knihovny. Hans Scharoun zemřel v roce 1972.

22/23

Berlín

Karajanův cirkus. Dnes je situace jiná a Scharounova stavba patří k ikonám světové architektury tohoto typu, podobně jako Utzonova Opera v Sydney. Náklady na stavbu dosáhly 17 milionů marek.

A kdo byl Hans Scharoun? Narodil se v roce 1893 v Brémách. Studoval na technice v Berlíně-Charlottenburgu. Od roku 1925 působil jako profesor na Státní akademii umění a řemesel v pruské Vratislavi (Breslau; dnes polská Wrocław), kde byl propagátorem tzv. organické architektury, která přinesla do funkcionalismu oživení užitím oblých linií. Zde patřili k jeho žákům také Lubomír a Čestmír Šlapetovi, kteří pak principy organické architektury s úspěchem užili u svých realizací

Cidade das Artes

Portzamparcův hold Niemeyerovi

Budova Cidade das Artes (Město umění) byla v letech 2002–2013 vystavěna v brazilském Riu de Janeiru podle projektu známého francouzského architekta Christiana de Portzamparc. Jde o multifukční objekt postavený nedaleko moře v oblasti, jíž dosud dominovaly dopravní tepny.

Stavba vyrostla v rámci čtvrti Barra da Tijuca, v níž převažují nezastavěné plochy, administrativní výstavba, nákupní centra, ale také rezidenční objekty a dálnice, zejména frekventovaná Ayrton Senna Avenue. Autorem této poněkud suchopárné původní urbanistické koncepce byl slavný architekt Lúcio Costa, známý především jako budovatel nové metropole Brasília. Radnice v Riu chtěla toto deprivované území oživit a vnést do něj strukturu s kulturní, společenskou, ale i komerční náplní. Protože jsme v Brazílii, nechybí samozřejmě i typická velkorysost až bombastičnost, tak příznačná pro tamní architekturu i urbanismus. Nová budova vyrůstá z betonové platformy, vynesené nad terén, a obklopuje ji tropický park. Z platformy je impozantní výhled na moře, ale i na hory Siera Atlantica v nedalekém vnitrozemí. Vznikl zde živý veřejný prostor, z něhož se vstupuje do jednotlivých partií.

28/29

24/25

Rio de Janeiro

Rio de Janeiro

26/27

30/31

Mezi dvěma horizontálami – platformou a střechou – pak autor vytvořil z dynamicky tvarovaných stěn z pohledového betonu jednotlivé sekce stavby. Tou hlavní částí je prostorný koncertní sál pro 1 800 návštěvníků, který lze ovšem posuvnými stěnami rychle transformovat na operní nebo divadelní síň, dále je tu komorní sál pro koncerty vážné i populární hudby, zázemí Brazilského symfonického orchestru, mediatéka, kina, taneční zkušebny, výstavní prostory, hudební škola, restaurace, kavárny, obchody, administrativa a garáže. Investorem této monstrózní polyfunkční budovy za 250 milionů dolarů (předpokládaný rozpočet byl překročen trojnásobně) bylo město Rio de Janeiro, stavba trvala deset let a slavnostně ji otevřel muzikál Rock in Rio.

Rio de Janeiro

Celé řadě vyznamenání, která Christian de Portzamparc během let získal, vévodí Pritzkerova cena z roku 1994, udělovaná Hyattovou nadací. Francouzský architekt se krátce mihl i v Praze na ceremoniálu, při němž byla o rok dříve ve Španělském sále Pražského hradu udělena tato prestižní cena japonskému architektu Fumihiko Makimu. Portzamparcova tvorba, ovlivněná zprvu postmodernismem, se postupně zklidňuje, v devadesátých letech je na ní patrný vliv pozdních prací Le Corbusiera nebo Oscara Niemeyera, jeho současný výrazový rejstřík je však pestřejší, jak dokládají především výškové stavby s lehkým obvodovým pláštěm ze skla a z oceli. V případě nejmodernějšího jihoamerického komplexu Cidade das Artes je však jasně patrný hold Niemeyerovi a jeho brutalistním kreacím, jež jsou pro brazilskou moderní architekturu druhé poloviny minulého století symptomatické.

32/33

28/29

Představme si nyní jejího autora. Tím je respektovaný francouzský architekt Christian de Portzamparc (* 1944). Narodil se v marocké Casablance, studoval na pařížské École nationale supérieure des beaux-arts u profesorů Eugèna Beaudouina a Georgese Candilise. V roce 1970 si otevřel v Paříži vlastní projekční ateliér. K jeho nejznámějším realizacím patří tvarově ještě poněkud divoká budova konzervatoře, k níž později přibyl ještě komplex objektů v rámci Cité de la musique v Paříži, který se nachází nedaleko Parc de la Villette. K jeho dalším stavbám ve francouzské metropoli patří také Musée Bourdelle nebo administrativní věže v rámci zástavby čtvrti La Défense, dále Musée Hergé v belgické Lovani, elegantní francouzská ambasáda na Pařížském náměstí v Berlíně, budova filharmonie v Lucemburku nebo odbornou kritikou ceněný mrakodrap firmy Moët Hennes­sy Louis Vuitton v New Yorku. Tamtéž pak nedávno dokončili podle Portzamparcova návrhu i štíhlou sedmdesátipatrovou obytnou věž One57.

Harpa

Reykjavík

Architekt Larsen rozezněl harfu nad Reykjavíkem

30/31

34/35

Islandská metropole Reykjavík má necelých 130 tisíc obyvatel, tedy množství srovnatelné s našimi krajskými městy. Přesto se i tady rozhodli, že vybudují důstojný kulturní stánek.

Budova zvaná Harpa, postavená u pobřeží Atlantského oceánu, vznikla na pozemku, který byl původně určen pro výstavbu areálu Světového obchodního centra Reykjavíku. Mělo tu stát kongresové centrum s koncertním sálem, hotel, banka, další administrativní provozy, luxusní bytové objekty nebo patrové garáže. Velkolepé plány však změnila finanční krize na sklonku první dekády tohoto století. Nakonec vznikly jen hotel a kulturní a kongresové centrum, nad nímž převzal patronát islandský stát. Stavět se začalo v roce 2007 a objekt byl dokončen o čtyři roky později. Od počátku byl hlavním uměleckým konzultantem světoznámý klavírní virtuos Vladimir Ashkenazy (* 1937), který je na Islandu velmi populární a má i tamní občanství. Není

Reykjavík

36/37

32/33

proto překvapením, že řídil zahajovací koncert Islandského symfonického orchestru, který našel – vedle Islandské opery – v novém objektu zázemí.

Architektura budovy může někomu evokovat ledovec či velký krystal. Plášť tvoří ocelová konstrukce, podobná gigantické včelí plástvi se skleněnými panely různých barevných odstínů, celkové šedomodré ladění z dálkových pohledů pak připomíná čedičový povrch islandské krajiny. Projektanti prominentního dánského architektonického studia Henning Larsen Architects na tomto řešení spolupracovali s dánsko-islandským výtvarníkem Ólafurem Elíassonem (* 1967), který pracuje s velkými kompozicemi, v nichž hraje klíčovou roli světlo. Za zmínku stojí i fakt, že koncertní sál slouží také operním představením, ač pro tento typ

Reykjavík Pojďme si představit projektanty. Studio založil v roce 1959 v Kodani architekt Henning Larsen (1925–2013), který dříve spolupracoval se dvěma legendami dánské moderní architektury, Arnem Jakobsenem i Jørnem Utzonem, autorem Opery v Sydney.

Dnes má Henning Larsen Architects přes dvě stovky zaměstnanců a jejich budovy najdeme nejen ve Skandinávii, ale také v Saudské Arábii, Británii, Německu nebo ve Spojených státech. K jejich ikonickým realizacím patří operní budova v Kodani, koncertní hala v Uppsale nebo bytový dům Wave v dánském Vejle ve tvaru obří vlny. Největší úspěch ale slaví s islandskou budovou Harpa, která jim mimo jiné přinesla i prestižní Cenu Miese van der Rohe pro nejlepší evropskou stavbu roku 2013. Nová dominanta Reykjavíku dokazuje, že zajímavá a originální architektura nemusí vzniknout jen ve velkých světových metropolích.

38/39

34/35

produkcí chybí potřebné technické zázemí, což klade na režiséry značné nároky. Vedle velké hudební síně se tu nachází i několik menších kongresových sálů, dále restaurace, kavárny, šatny a administrativa.

A jak vznikl název stavby? Na něj byla ještě před dokončením vypsána soutěž mezi obyvateli města. Měl mít kořeny v islandštině, ale zároveň být mezinárodně srozumitelný, a pokud možno krátký, aby se dobře pamatoval. Vítězné jméno je staroislandským výrazem pro měsíc spojený s oslavami nastupujícího krátkého letního období. Připomíná rovněž anglické slovo „harp“, tedy harfa.

V rámci tzv. Hudebního centra na Grand Avenue v centrální části Los Angeles vyrostl v letech 1999–2003 nový objekt – Walt Disney Concert Hall, a to podle projektu nám dobře známého kanadsko-amerického architekta Franka Gehryho, mimo jiné tvůrce Tančícího domu v Praze. Stal se sídlem Losangeleské fil­harmonie a také pěveckého sboru Master Chorale. Obě tělesa se sem přestěhovala ze sousední starší koncertní síně Dorothy Chandler Pavilion ze šedesátých let, která neměla dobrou akustiku. V případě nové stavby byl právě na tu kladen velký důraz, a proto byli přizváni ke spolupráci špičkoví japonští experti Minoru Nagata a Yasuhisa Toyota.

Průběh stavby byl komplikovaný. Na začátku byl peněžní dar manželky Walta Disneyho Lillian (1899–1997) ve výši 50 mi­ lionů dolarů. Následovala soutěž, jejíž vítěz Frank Gehry v roce 1991 vypracoval první plány. Následovala stavba podzemních garáží, kterou platilo město. Nedostatek peněz však způsobil značné zpoždění následující etapy – budování vlastní koncertní síně. Nakonec bylo nutno projekt revidovat a zvolit úsporná řešení. Těm – k malé radosti architekta – padla za oběť i jeho představa, že plášť stavby bude obložen kamennými deskami

36/37

Walt Disney Concert Hall

Los Angeles

Rozevlátý Frank Gehry

Los Angeles

(Gehry chtěl, aby i v noci byla budova světlá). Místo nich doporučili experti použít plech, podobně jako je tomu u Guggenheimova muzea v Bilbau. Chybějící finanční prostředky nakonec dodali soukromí donátoři, Disneyho rodina a Walt Disney Company, celkové náklady převýšily 270 milionů dolarů.

Výsledek ale stojí za to a Los Angeles získalo nejen mimořádně atraktivní architekturu, nýbrž i skvěle akusticky vyřešený sál pro svůj orchestr s více než 2 000 místy. Poslední problémy bylo možno vyladit během několika měsíců zkušebního provozu.

Gehry navrhl rovněž architektonické řešení varhan, které zhotovila firma Glatter-Götz. Stěny koncertního sálu jsou obloženy

38/39

42/43

dřevem z kanadské jedle, podlaha je dubová. Problémy nastaly s konkávními křivkami pro Gehryho tvorbu typického pláště.

Pokud na ně svítilo slunko, působily jako duté zrcadlo a neúměrně zvyšovaly teplotu v okolních domech. Lesklý povrch bylo proto potřeba dodatečně opískovat.

Autor stavby Frank Owen Gehry (pův. jménem Goldberg) patří k ikonám současné světové architektury. Narodil se v Torontu v roce 1929 rodičům, jejichž předkové pocházejí z východní Evropy. Rodina se pak v roce 1947 přestěhovala do Spojených států. Gehry se nejprve živil jako řidič náklaďáku, později vystudoval architekturu na University od Southern California. Již v šedesátých letech se proslavil složitými strukturami, kombinujícími různé tvary a materiály. Stal se průkopníkem stylu, který se nazývá dekonstruktivismus (k jeho dalším představitelům patří třeba Rem Koolhaas, Peter Eisenman, Daniel Libeskind nebo studio Coop Himmelb(l)au). Gehry si postupně vytvořil originální rukopis svými zvlněnými nebo zborcenými plochami, jak

Los Angeles

44/45

40/41

je známe například z výše zmíněného Guggenheimova muzea, banky v Berlíně, hotelu Marqués ve španělském Elciegu, budovy IAC na newyorském Manhattanu, Muzea pop-kultury v Seattlu, obří ryby v olympijském areálu v Barceloně či lékařské kliniky v Las Vegas. V tomto dynamickém rozevlátém stylu pojednal i tzv. Tančící dům v Praze na Rašínově nábřeží (spolupráce Vlado Milunić), který se stal určitým mezníkem v pražské architektuře a vyvolal řadu kontroverzí na domácí scéně, zatímco pro svět se stal ihned jednou z hlavních atrakcí české metropole (a dodejme, že ze současné architektury bohužel dosud jedinou). Gehry je také známý svým designem nábytku, v devadesátých letech přivezl do Prahy Václavu Havlovi i svou slavnou židli z vrstvené lepenky. Jako velký fanoušek hokeje vytvořil též trofej pro Kanadský pohár. Frank Gehry získal za své dílo řadu vyznamenání, včetně Pritzkerovy ceny (1989) nebo Presidential Medal of Freedom (2016).

Esplanade – Theatres on the Bay 42/43

Singapur

Wilfordovy čočky v zálivu

Po exkurzích do Austrálie, Severní a Jižní Ameriky a Evropy poprvé zastavíme v Asii. Nebude to však v Japonsku nebo Číně, kde rostou koncertní síně jako houby po dešti, ale v maličkém Singapuru. Tento městský stát, někdejší britská kolonie, ležící na ostrově u nejjižnějšího cípu Malajského poloostrova, patří již léta mezi asijské hospodářské tygry. Již v sedm­desátých letech tu vznikla idea vybudovat moderní velkorysé kulturní centrum. Jeho oficiální název zní Esplanade – Theatres on the Bay a nalézá se v populárním parku Esplanade poblíž pobřeží a ústí řeky Singapur. Jde o dvojici staveb ve tvaru čočky, jejichž povrch tvoří prostorový rám, vyplněný trojúhelníkovými skleněnými prvky, doplněnými o hliníkové profily, které působí jako sluneční štít.

Návrh z poloviny devadesátých let vypracovala společně dvě studia – místní ateliér DP Architects a britský tým Michaela Wilforda. Studie zprvu vyvolala řadu odmítavých reakcí. Vadil tvar, připomínající údajně kopulaci dvou hrabáčů (to je druh savců), navíc je prý skleněný plášť v tropickém klimatu neakceptovatelný. Jiní zase namítali, že projekt nevychází ze zdejší tradiční architektury. Nakonec byl návrh doplněn o stínící

Singapur 48/49

kovové lamely a schválen k realizaci. Celá stavba byla dokončena v roce 2002. Svým tvarem a řešením spíš než ty hrabáče připomíná obří oči mouchy nebo plod tropického ovoce durianu. V jednom objektu se nachází koncertní síň pro 1 600 osob.

Je vybaven varhanami, které postavila firma Johannes Klais Orgelbau. V druhé „čočce“ je divadelní sál pro 2 000 osob, divadelní studio a muzikálový sál. Nechybí knihovna, restaurace a kavárny. Obě stavby obklopuje tropická zahrada. Kulturní program je pestrý, vedle klasických koncertů a divadelních nebo operních představení se tu konají jazzové a popové koncerty, prezentace etnické hudby apod. Na sedmdesát procent všech produkcí dotuje singapurský stát a jsou přístupné zdarma. Vlastníkem celého komplexu je ministerstvo kultury a mládeže, celková částka na jeho vybudování pak přesáhla 600 milionů singapurských dolarů. V další etapě se staví experimentální divadelní objekt, jehož donátorem je firma Singtel.

44/45

Autorem originální architektury je singapurské studio DP Architects, které založili v roce 1967 William Siew Wai Lim, Tay Kheng Soon a Koh Seow Chuan. K jejich stěžejním realizacím patří People’s Park, Golden Mail Complex a Sports Hub v Singapuru nebo Dubai Mall ve Sjednocených arabských emirátech. Nám Evropanům je ovšem daleko známější spolupracující britský projektant Michael Wilford (* 1938 v Hartfieldu). Architekturu studoval v Londýně na tamních školách North Polytechnic a Regent Street Polytechnic. V roce 1971 pak založil společné studio s tehdy již proslulým Sirem Jamesem Stirlingem. K jejich společným realizacím patří Nová státní galerie ve Stuttgartu, dostavba Tate Gallery v Londýně nebo nová část Fogg Museum Sackler Galleries Harvardské univerzity ve Spojených státech. Po Stirlingově smrti v roce 1992 pak Wilford v obdobném postmoderním módu samostatně navrhl britskou ambasádu v Berlíně a The Lowry Performing and Visual Arts Centre v britském Salfordu. V současné

Singapur

50/51

46/47

době Michael Wilford spolupracuje s německým architektem Manuelem Schuppem. Na realizace dvojice Stirling–Wilford jsme se kdysi jezdili s nadšením dívat, zážitkem byla zejména stuttgartská galerie, jež mísí prvky převzaté z antiky se současným designem. Typické byly kontrasty, které vytvářely pískovcové kamenné obklady a plechové elementy pestrých pastelových barev. Jakkoli to bylo vše poněkud kuriózní, dovedli architekti vytvořit důstojné zázemí pro uměleckou sbírku se skvěle řešeným provozem.

Vraťme se však zpět do Singapuru. Podařilo se zde vybudovat architektonicky nápaditý areál, který působí nejen ve dne, ale i v noci, kdy celá konstrukce září a vytváří zajímavý kontrast k okolní zástavbě i zeleni, jež ji obklopuje. Stylově bychom ji mohli přiřadit k high-tech, ale i k organickým tendencím, tedy směrům, jež formují dnešní světovou architekturu zvlášť výrazně a byly blízké i jednomu z našich nejtalentovanějších umělců Janu Kaplickému.

Ve městě Gateshead v severovýchodní části Anglie vznikl v letech 1997–2004 vskutku pozoruhodný objekt, který na břehu řeky Thyne navrhl Norman Foster. Koncertní budova Sage Gateshead se stala součástí komplexu Gateshead Quays, ­z ahrnujícího rovněž Baltic Center of Contemporary Art (významné centrum moderního umění, vzniklé přestavbou starých mlýnů), a Millenium Bridge, který spojuje města Gates­ head a Newcastle.

Stavbu koncertního sálu inicioval místní orchestr Royal Northern Sinfonia a společnost Folkworks, hledající zázemí pro další žánry: rockové, popové, jazzové a world music koncerty. Do hry pak vstoupil hlavní sponzor – softwarová společnost Sage Group, sídlící v nedalekém Newcastlu. V roce 1997 byla vypsána soutěž, z níž vyšel jako suverénní vítěz ateliér Foster and Partners. Stavba, slavnostně dokončená v prosinci 2004, má ocelovou konstrukci, kterou kryje plášť tvořený

48/49

Sage Gateshead

Gateshead

Stavba Normana Fostera září nad řekou

Gateshead

Northern Sinfonia, ale také zde vystoupili například Crosby, Stills and Nash, Nick Cave, James Brown, Pet Shop Boys, Sting nebo Herbie Hancock. Významné jsou i zdejší hudební kurzy a školní představení. Přijetí netradiční stavby samozřejmě není jednoznačné. Jedni ji považují za špičkové dílo současné architektury a báječný prostor pro hudební produkce, jiní kritizují tvar budovy, která prý připomíná obřího slimáka. Naštěstí převládá první názor, ostatně večerní pohled na rozzářenou budovu je skutečně velmi podmanivý. Objekt získal řadu ocenění, např.

British Construction Industry Award nebo RIBA Award for Inclusive Design. Celkové náklady nepřesáhly 70 milionů liber.

50/51

zakřivenými skleněnými panely. Obsahuje tři koncertní sály – hlavní pro 1 700 a menší pro 450 návštěvníků a ještě zkušební prostory s malou síní zvanou Northern Rock Foundation Hall.

Všechny tři síně sice zdánlivě tvoří jeden celek, tvar objektu však naznačuje, že jsou uvnitř odděleny tak, aby se jednotlivé produkce vzájemně nerušily. Velký důraz byl kladen na perfektní akustiku, což platí v plné míře pro hlavní sál Sage One, inspirovaný budovou Musikverein ve Vídni. Uvnitř se nacházejí speciální mobilní stropní panely, jimiž lze prostor upravovat dle typu produkce, podobně jako závěsy na stěnách, tvořených žebrovou dřevěnou konstrukcí. Všechny tři sály lze navštívit i během dne, kdy jsou otevřeny pro veřejnost. V Sage Gates­ head koncertuje významný britský komorní soubor Royal

Gateshead

se s Fosterovým designem můžeme setkat – pro firmu JCDecaux navrhl typizované přístřešky pro zastávky městské hromadné dopravy, ty jsou rozmístěny například v Praze. Jeho obří studio Foster and Partners zaměstnává desítky architektů a inženýrů, prošli jím i někteří Češi. Za své dílo získal mnoho vyznamenání, včetně Pritzkerovy ceny (1999), a britská královna ho za jeho tvorbu povýšila do šlechtického stavu. Fosterova koncertní hala v Gatesheadu pak bývá považována za jedno z jeho nejzdařilejších děl.

56/57

52/53

Architekt budovy Lord Norman Robert Foster, Baron of Thames Bank (* 1935 v Reddishi u Stockportu) studoval na manchesterské univerzitě a v americké Yale School of Architecture v New Heavenu. Poté spojil síly s další výraznou osobností britské scény Richardem Rogersem. Oba se stali představiteli stylu high-tech, později se však jejich cesty rozešly. U obou pracoval Jan Kaplický, jenž pak v devadesátých letech zprostředkoval jejich přednášky v Praze. Foster – bývalý letec RAF – tehdy přiletěl svým soukromým tryskáčem, který sám pilotuje. Možná nepřekvapí, že si oblíbil avantgardní design automobilů Tatra.

Sám si model 87 stříbrného aerodynamického vozu opatřil. Nyní se pokouší rekonstruovat futuristický Dymaxion Car architekta-vizionáře Buckminstera Fullera.

Seznam Fosterových realizací je dlouhý a zahrnuje řadu staveb, které se staly ikonami high-tech stylu. Patří k nim mrakodrap Hong Kong Bank v Číně, televizní věž v Barceloně, kopule berlínského Reichstagu, radnice, Millenium Bridge a stadion ve Wembley v Londýně, knihovna Berlínské univerzity, dostavba nádraží v Drážďanech, mrakodrap Hearst Tower v New Yorku a desítky dalších staveb na všech kontinentech. I u nás

Auditorio de Tenerife Adán Martín 54/55

Tenerife

Calatravova vlna

Tenerife, největší ze sedmi Kanárských ostrovů, patří, jak známo, Španělsku (tvoří samostatnou provincii Santa Cruz de Tenerife), ale nachází se v Atlantském oceánu poblíž afrického Maroka. V největším a hlavním městě ostrova Santa Cruz (200 tisíc obyvatel), přímo na pobřeží Atlantiku, vyrostla v letech 1997–2003 podmanivá stavba podle projektu známého španělského architekta Santiaga Calatravy.

Auditorio de Tenerife Adán Martín, jak zní celý oficiální název, mělo původně dle představ vedení města vzniknout na jiném místě a projektovat ho měl architekt Antonio Fernández Alba. Jeho projekt byl představen v roce 1987, ale po četných diskusích byl vládou zamítnut. Novým architektem se pak stal Calatrava, který představil finální projekt na počátku devadesátých let. Několikrát bylo také změněno místo, nakonec byla vybrána lokalita na břehu Atlantiku. Samotná stavba byla zahájena až v roce 1997 a vyrůstá z čedičové platformy. Konstrukci střechy ve tvaru vzedmuté vlny tvoří železobetonová skořepina o tloušťce pouhých 15–20 cm, podepřená ve dvou

Tenerife

60/61

56/57

bodech. Část budovy pak pokrývá bílá keramická mozaika trencadís, což je tradiční technologie, známá z historických staveb nebo třeba Gaudího kreací. Složitý tvar i použité materiály stavbu značně prodražily – původní odhadované náklady 33 milionů euro byly překročeny více než dvojnásobně a nakonec dosáhly částky 72 milionů. Uvnitř se nachází koncertní sál s 1 600 místy a komorní sál. Varhany velkého sálu navrhli Jean Guillou a Albert Blancafort. Odvážný tvar a dominantní poloha novostavby jí získaly přezdívku The Sydney of the Atlantic, ale oficiálně se jmenuje podle prezidenta kanárských ostrovů Adána Martína Menise, který byl jejím hlavním iniciátorem.

Budova je sídlem Tenerifského symfonického ­orchestru. Zahajovací koncert za účasti prince Asturského a jeho matky královny Sofie se konal 26. září 2003 a na programu byla skladba Fanfarria Real Krzysztofa Pendereckého. Mezi významné návštěvníky patřil později i bývalý americký prezident Bill Clinton nebo teoretický fyzik Stephen Hawking.

62/63

Tenerife 58/59

Tvůrce tenerifského koncertního sálu Santiago Cala­ trava Valls se narodil v roce 1951 v Benimàmetu, který je dnes součástí Valencie. Studoval na technice ve Valencii a poté ještě statiku na slavné curyšské ETH. Možnosti tvarování smělých železobetonových konstrukcí mu učarovaly a navázal tak na odkaz architektů a konstruktérů Eero Saarinena, Oscara Niemeyera nebo Luigi Nerviho. Ovlivnil ho rovněž výtvarník a autor kinetických plastik Alexander Calder. Calatrava patří k reprezentantům organické architektury, která se inspiruje přírodními tvary, v čemž je blízký třeba Janu Kaplickému.

Jeho četné kreace, vyvedené zpravidla v bílé barvě, si získaly respekt v řadě zemí. Jsou podmanivé i z výtvarného hlediska, ale někdy jim odborníci vyčítají zbytečnou spektakulárnost i vysoké náklady na jejich provoz a údržbu. Mimochodem, i u nás se objevily pokusy v podobném stylu, zejména v návrzích architekta Patrika Kotase – viz například jeho stanice metra Střížkov na pražské lince C. Lidem se ale Calatravovy výtvory líbí, a tak o zakázky nemá nouzi. Ze známých realizací jmenujme např. mosty a visuté lávky v Barceloně, Valencii, Seville, Meridě, Dublinu, Calgary, Jeruzalémě nebo Dallasu, mrakodrap v Malmö, nádraží ve Valencii, Lisabonu a Lutychu, letiště v Bilbau a Lyonu, transportní

hub na Ground Zero v New Yorku, telekomunikační věž u olympijského stadionu v Barceloně, olympijský stadion a velodrom v Aténách nebo kulturní a vědecký komplex s operou ve Valencii, Muzeum zítřka v Riu de Janeiru, umělecké muzeum v Milwaukee a kongresový palác v Oviedu. Aby to všechno stihl, provozuje Calatrava architektonické kanceláře v Curychu, New Yorku nebo v Dauhá. Po světě také stále cestuje jeho dílu věnovaná velká výstava s řadou originálních skic, výkresů, modelů a počítačových animací, před časem jsme ji mohli vidět i v Praze v Domě U Kamenného zvonu.

Auditorio de Tenerife, navzdory kritikám za extravagantnost, složitý provoz a překročený rozpočet, dnes náleží k vyhledávaným atrakcím Kanárských ostrovů. Konají se zde koncerty vážné i jazzové hudby nebo mezinárodní konference. Jak to u tak výrazných dominant bývá, objevilo se i v řadě kultovních filmů.

Operahuset 60/61

Oslo

Bílé rampy v podání studia Snøhetta Operní dům v norské metropoli ve všech směrech zastiňuje zdejší, v sedmdesátých letech postavenou a celkem konvenční koncertní síň, v níž sídlí Osloská filharmonie. Nová budova opery v době dokončení sbírala jedno ocenění za druhým, včetně Ceny Miese van der Rohe pro nejvýznamnější evropskou budovu. U nás ji znají nejen ti, kteří navštívili norské hlavní město, nýbrž i čtenáři Nesbøho detektivek s Harrym Holem.

O stavbě operní budovy bylo po dlouhých debatách rozhodnuto v roce 1999, následně byla vypsána mezinárodní architektonická soutěž, které se zúčastnilo na tři sta padesát týmů. Zvítězil domácí ateliér Snøhetta, který si získal světové uznání již vítězstvím v jedné z největších mezinárodních kompeticí na Alexandrijskou knihovnu v Egyptě. Stavba opery začala v roce 2003 a dokončena byla o čtyři roky později, rozpočet dosáhl 700 milionů dolarů. Slavnostního zahájení 14. dubna 2008 se zúčastnili norský král Harald, dánská královna Markéta II. a finská prezidentka Tarja Halonenová. Za první rok provozu navštívilo novostavbu přes milion lidí. Architekti skvěle využili daný pozemek na břehu osloského fjordu ve čtvrti Bjørvika.

Oslo

Důležitou úlohu sehrávají i umělecká díla. V exteriéru – přímo na mořské hladině – se nachází ocelová plastika se skleněnými prvky od benátské umělkyně Moniky Bonviciniové, uvnitř je pak perforovaná stěna od Islanďana Ólafura Elíassona, který se – jak již víme – rovněž podílel na dekoraci koncertní síně v Reykjavíku. Netradičně pojatá je i opona, připomínající pomačkanou aluminiovou fólii, kterou vytvořila americká multimediální umělkyně Pae Whiteová. Operní dům v Oslo provozuje norská vládní agentura Statsbygg.

Zbývá ještě představit autory vlastní stavby. Studio Snøhetta bylo založeno v roce 1989 Kjetilem Trædalem Thorsenem, Christophem Kapellerem a Craigem Edwardem Dykersem. Nor Thorsen (* 1958) studoval v rakouském Grazu a dnes je profesorem v Innsbrucku. Rakušan Kapeller (* 1956) studoval rovněž v Grazu a pak na University of Southern California, kde také působí. Dykers (* 1961) je Američan, absolvent

62/63

Operní sál pro 1 300 osob obklopuje rozlehlá šikmá rampa, která pokračuje na střeše velkého sálu. Rampy sestupují až k mořské hladině a vytvářejí tak vlastně náměstí s fascinujícím výhledem na fjord. Fasádu tvoří kamenné desky z bílého vápence a carrarského mramoru, nástavba provaziště na střeše je obložena bílými hliníkovými panely s jemným dekorem podle návrhu designérů ze studia Løvaas and Wagle. Významnou roli hrají také rozlehlá okna v tenkých rámech o výšce až 15 metrů.

Střechu podepírají sešikmené štíhlé pilíře. Zatímco exteriéru dominuje bílá a světle modrá, vnitřek je kontrastně pojednán v příjemných teplých tónech se stěnami obloženými dubovými panely. Dominantním prvkem operního sálu je pak obří lustr, tvořený 5 800 krystaly. Sál má podkovovitou dispozici, uvnitř se nacházejí i dvě menší komorní síně pro 400 a 200 lidí.

Oslo

64/65

12/13 68/69

University of Texas v Austinu. V rané fázi pracoval v ateliéru Snøhetta rovněž český architekt Martin Roubík (1949–2008), který se zúčastnil práce na soutěžním návrhu Alexandrijské knihovny a na muzeu v Lillehammeru, poté přesídlil do Prahy. Norské studio překvapivě zvítězilo v roce 1988 v prestižní soutěži na Alexandrijskou knihovnu, což mu přineslo světový věhlas. Z roku 1992 pochází Muzeum umění v norském Lillehammeru s dřevěným pláštěm. Snøhetta navrhla rovněž Pamětní muzeum 11. září na newyorském Ground Zero, dále univerzitní knihovny ve městě Raleigh v Severní Karolíně, ve Filadelfii a v kanadském Calgary nebo dostavbu Muzea moderního umění v San Francisku. Věnuje se také interiérovým projektům, urbanismu a designu, velký důraz pak klade na tzv. sustainable architecture, tj. neplýtvání zdroji, a také začlenění staveb do přírodní scenérie.

Snøhetta je důkazem, že i mimo velká centra může vzniknout a celosvětově se prosadit studio, pokud má co říci, najde si osobitý styl a dokáže oslovit širší publikum. To by měl být také příklad pro naše architekty. Pak mají příležitost stavět po celém světě, žádné hranice tu neexistují. Až na emigranty, kteří se prosadili ve své nové vlasti, se to našim projektantům zatím příliš nedaří…

NCPA

Stříbrná čočka Paula Andreu

Tvarově čistá a architektonicky i technologicky nevšední obří stavba National Centre for the Performing Arts (NCPA) se nachází v samém srdci Pekingu, nedaleko od náměstí Nebeského klidu a Zakázaného města, na bulváru West Chang’an Avenue. Není samozřejmě jedinou budovou tohoto účelu v čínské metropoli, svou velkorysostí je ale zastiňuje, včetně o pár dekád staršího Koncertního sálu, jenž se ostatně nachází nedaleko odtud. Autor nové dominanty více než dvacetimilionové megapole Francouz Paul Andreu zdůraznil, že chce, aby vedle historických dominant vyrostla soudobá architektura, která bude kontrastní k okolním stavbám a nebude skrývat dobu svého vzniku. A je třeba říci, že se mu to povedlo, neboť dostal plnou podporu z vládních míst. Stavba byla zahájena v roce 2001 a dokončena – navzdory velké náročnosti – již po šesti letech.

Objekt, tvarově připomínající velkou čočku, je umístěn uprostřed uměle vytvořeného jezera. To, co však vidíme nad hladinou, je jen menší část objektu. Ta druhá se nachází pod zemí a tady bylo třeba vyřešit řadu komplikací, spojených s jejím založením. Pro problémy s podzemní vodou bylo proto nutno vybudovat betonové

66/67

Peking

Peking

ponorné zdi řešené tak, aby nedošlo k poškození základů okolních historických staveb. Tyto zemní práce pak značně navýšily rozpočet, který nakonec dosáhl částky 300 milionů eur. Konstrukce NCPA je unikátní, tvoří ji ocelový elipsoid s pláštěm z titanových plechů, z nichž každý má jiný rozměr, a skleněných panelů ze speciálního antireflexního materiálu. V nejvyšším bodě dosahuje 212 stop, měří tedy o trochu méně než historická dominanta Velkého lidového domu, což bylo dáno požadavkem města.

Přístup k budově vede podzemním koridorem, aby nebyl narušen efekt stavby, která jako by vyrůstá z vodní hladiny a zrcadlí se v ní. Střechu NCPA podepírá obří ocelový nosník o váze téměř sedm tisíc tun. Kupole bez jediné vnitřní vertikální podpory je největší svého druhu na světě. Významnou roli při navrhování pláště hrály nanomateriály, které eliminují vytváření skvrn nebo přilnutí prachových částic, aby stavba vypadala stále jako nová. Problémem bylo také najít technické řešení, aby dopad dešťových kapek na kovový povrch pláště o velikosti deseti fotbalových hřišť nenarušil akustiku vnitřních prostor. Další kom-

68/69

72/73

plikaci by mohlo způsobit zimní zamrzání vody, přiváděné kanálem do umělého jezera, i to se podařilo technikům vyřešit jejím temperováním, které řídí počítač.

Hlavní sál pro operní a baletní představení, laděný do zlaté, má 2 200 míst a je vybaven technologiemi pro úpravu tvaru orchestřiště i plochy pro balet, včetně naklánění. Koncertní sál s 860 místy je vhodný jak pro klasickou hudbu, tak i pro jazzové nebo rockové koncerty. Červeně laděný prostor divadelního sálu, určeného pro vystoupení činoherních souborů, zejména tradičního čínského divadla, nabízí 1 000 míst.

Na závěr pár slov o autorovi budovy NCPA. Paul Andreu se narodil v roce 1938 ve francouzském Caudéranu. Studoval na technice a na École nationale supérieure des beaux-arts v Paříži.

Peking

70/71

74/75

Byl především specialistou na letištní budovy, navrhl ty v Manile, Jakartě, Šanghaji, Abú Dhabí, Dubaji nebo v Bruneji. Projektoval i známé letiště Charlese de Gaulla v Paříži, jehož část se ovšem vinou konstrukčních vad v roce 2004 zřítila, přičemž zahynuli čtyři lidé. Andreu byl rovněž realizátorem známé pařížské Archy ve čtvrti La Défense poté, co zemřel dánský architekt Johan Otto von Spreckelsen, autor vítězného soutěžního návrhu. Paul Andreu zemřel v roce 2018. Projekt budovy pekingské opery je ale jeho nejvýznamnější realizací. Čistotou formy tato high-tech stavba skutečně vyniká, jak je ale zřejmé z výše uvedených skutečností, k její zdárné realizaci bylo potřeba vynaložit mimořádné úsilí a také nemalé finanční prostředky. Těmi ale, jak známo, čínský komunistický režim nešetří ve své snaze ohromit svět. Pokud budou výsledkem takových snah kulturní stánky, jako je budova NCPA v Pekingu, těžko ovšem cokoli namítat.

Oblázky v podání Zahy Hadidové

Město Kanton (čínsky Kouang-čou, v britské transkripci Guangzhou), čtrnáctimilionová megapole u ústí Perlové řeky, je důležitým přístavem a obchodním centrem. V roce 2002 zde byla vypsána mezinárodní soutěž na novou operní budovu.

Porota se rozhodovala mezi návrhy známého rakouského studia Coop Himmelb(l)au, nizozemského vizionáře Rema Koolhaase a v Británii usazené irácké projektantky Zahy Hadidové, jež nakonec v tomto klání představitelů dekonstruktivismu zvítězila. Stavba za 200 milionů dolarů byla dokončena v roce 2010. Nejde přitom o nějakou běžnou budovu, svou velikostí patří k trojici největších staveb tohoto typu v této části Číny, spolu s šanghajským Velkým divadlem a peking­ ským National Centre for the Performing Arts, který jsme si již představili.

72/73

76/77

GUangzhou Opera House

Kanton

74/75

Kanton

Jedná se o dvě propojené stavby s kombinací betonové a ocelové konstrukce, plášť je pokryt žulovými deskami a je částečně prosklený. Komplex vyrostl na břehu Perlové řeky v rámci moderní čtvrti s řadou mrakodrapů i kulturním centrem. Tvarem připomíná Guangzhou Opera House bílé skalní útesy ohlazené vodou, neboť nemá ostré hrany. Expresívní formy a tvar daly komplexu lidové pojmenování „two pebbles“, tedy dva oblázky. Uvnitř se nacházejí dva sály: velký, určený opeře se špičkovým technickým vybavením, s kapacitou 2 000 návštěvníků a menší komorní sál, vyhrazený též koncertům různých žánrů, pro 400 osob. Nechybí samozřejmě potřebné zázemí – zkušebny, šatny, restaurace a kavárny.

Akustiku navrhlo respektované australské studio Marshall Day Acoustics. Interiéry kryjí speciální sádrové panely vyztužené skleněnými vlákny. Velký důraz kladla architektka

na průnik denního světla do hloubky vnitřních prostor. Řešení je aplikací typických motivů její architektury, tj. dynamických linií, které evokují přírodní motivy, jako jsou proudění vody, skalní útvary nebo motivy inspirované erozí. Tyto expresívní formy jsou efektní a nepostrádají jistou, pro tvorbu Zahy Hadidové charakteristickou eleganci, pro niž se vžil termín neofuturismus. V tomto směru je řešena celá budova, včetně interiérů obou sálů. K velkým kulturním událostem patřilo představení Pucciniho opery Turandot s dirigentem Lorinem Maazelem, které se uskutečnilo v roce 2010.

Dame Zaha Hadidová je dnes považována za jednu z nejvýznamnějších architektek přelomu minulého a tohoto století. Narodila se v roce 1950 v iráckém Bagdádu ve vlivné rodině, její otec byl nějaký čas ministrem financí. Studovala nejprve matematiku na American University of Beirut, poté pokračovala na Architectu-

Kanton

úctyhodný. Patří k nim např. vědecké centrum ve Wolfsburgu, skokanský mŮstek v Innsbrucku, přístavba muzea moderního umění v Kodani, ekonomická škola ve Vídni, přístavní budova v Antverpách, mezinárodní letiště v Pekingu, plavecký areál pro londýnskou olympiádu, dále stavby v New Yorku, Baku, Hongkongu, Rijádu, Singapuru, Moskvě, Římě, Miláně, Soulu, Londýně, Glasgow nebo Bratislavě, kde se právě dokončuje bytový komplex. V roce 2016 Zaha Hadidová náhle zemřela, ale její studio stále pokračuje v rea­ lizaci četných projektů. Jeden z nich – polyfunkční budova Masaryčka v centru Prahy – se má začít stavět v roce 2021…

80/81

76/77

ral Association School v Londýně. Následovala spolupráce s dekonstruktivistou Remem Koolhaasem v Rotterdamu a s významným konstruktérem Peterem Ricem. Usadila se v britské metropoli, kde v roce 1980 založila vlastní studio. Tato „královna křivek“ si vytvořila svérázný styl, který jí přinesl řadu realizací a také vyznamenání, včetně prestižní Pritzkerovy ceny, udělované nadací Hyatt (2004), dále Stirlingovu cenu a další.

Britská královna jí udělila Řád britského impéria a povýšila ji do šlechtického stavu. Hadidová se však věnovala rovněž pedagogické práci a přehled prestižních univerzit, kde působila, je fascinující: Columbia, Harvard, Cambridge, Chicago, Hamburk… Její futuristické architektonické formy se zpočátku zdály být nerealizovatelné, vyžadovaly složité statické výpočty a spolupráci řady špičkových inženýrů. Nakonec se však podařilo tyto vize uskutečnit. Výčet významných staveb, které byly postaveny dle jejích návrhů doslova po celém světě, je

KKL

Lucern

Nouvelova budova nad jezerem

78/79

82/83

Město Lucern (Luzern, Lucerne) je sídlem stejnojmenného švýcarského kantonu a rozkládá se na severozápadním okraji Lucernského jezera u ústí řeky Reuss. Právě tady vznikl v letech 1995–2000 jeden z nejoceňovanějších kulturních stánků Evropy – KKL (Kulturní a kongresové centrum Lucern). Stojí přímo na břehu jezera poblíž nového nádraží od Santiaga Calatravy a Kapellbrücke, nejstaršího dřevěného krytého mostu v Evropě, který vede do historického centra.

Prvotní myšlenkou jeho autora – světoznámého francouzského architekta Jeana Nouvela, který v roce 1989 vyhrál mezinárodní architektonickou soutěž, vypsanou městem – bylo postavit budovu ve tvaru lodi, která svou přídí najíždí do vody. Z urbanistických důvodů musel tuto efektní ideu transformovat. „Když já nemůžu jít k vodě, pak musí voda přijít ke mně,“ komentoval svůj nový záměr. Francouzský tvůrce tomu říká inkluze – co je uvnitř, přijde ven, a naopak. Voda z jezera tak vstupuje do interiéru budovy prostřednictvím kanálů, naopak – vykonzolovaná střecha, zrcadlící hladinu, končí až nad ní. Odvážná ocelová konstrukce této obří konzoly se směrem k jejímu okraji zužuje, až je z ní na konci jakýsi břit, takže půso-

Vlastní koncertní sál s postranními galeriemi pro 2 000 návštěvníků byl navržen ve spolupráci s americkým expertem na akustiku Russellem Johnsonem a jeho studiem Artec. Reprezentuje klasický „krabicový“ systém a je vyřešen tak, aby byl dozvuk co nejlepší a mohl být přizpůsobován typu produkce. Stěny pokrývají speciální akustické panely. V horní části jsou pak ozvučné komory, které lze uzavírat pomocí speciálních betonových dveří a upravovat tak dozvuk v sále. K tomu slouží i posuvné stěny a speciální konstrukce nad orchestřištěm, jejíž výšku lze také regulovat. Výsledkem je prostor, který umožňuje konání koncertů různého typu – od sólových vystoupení až po koncertní a sborovou produkci. Sál je rovněž vybaven varhanami. Byl slavnostně otevřen v roce 1998 koncertem Berlínské filharmonie, řízené Claudiem Abbadem. Celkové náklady na KKL dosáhly 94 milionů švýcarských franků.

80/81

Lucern

bí lehce, jako list papíru. Aluminiový podhled odráží vodní plochu a naopak, odraz střechy je patrný na hladině jezera. Vlastní stavbu pak vodní kanály rozdělují na tři samostatné části.

První obsahuje koncertní sál, druhá víceúčelovou městskou dvoranu a třetí muzejní sekci. Jde vlastně o tři separátní stavby, které sjednocuje společné zastřešení, jež pokrývá rovněž část tzv. Evropského náměstí a servisní objekt. Koncertní partie je uzavřená a laděná do tónů tmavě červené, zelené a tmavomodré. Vnější stěny sálu směrem do foyer jsou obloženy dřevem a svým prohnutým tvarem evokují tvar violoncella. Kontrastně jsou řešeny další části stavby: městská hala ve tvaru hranolu má betonovou konstrukci. Umožňuje různé vnitřní uspořádání podle typu konané akce. Naopak třetí sekce je prosklená a svým tvarem připomíná obří transparentní ptačí klec.

Lucern Nejslavnější francouzský architekt současnosti Jean Nouvel se narodil v roce 1945 ve Fumelu. Studoval v Bordeaux a v Paříži na École nationale supérieure des beaux-arts, praxi vykonával u Claude Parenta. Je reprezentantem stylu high-tech.

Mezi jeho vynálezy patří tzv. mediální stěny na průčelí budov z vrstveného skla, na nichž se objevují nápisy, obrazy nebo projekce. Za svou tvorbu získal různá prestižní ocenění včetně Pritzkerovy ceny za rok 2008. K jeho nejznámějším stavbám patří Arabský institut v Paříži – revoluční dílo s průčelím krytým panely, jež slouží jako clony ve fotoaparátu a proměňují se podle intenzity dopadajícího světla, současně připomínají arabský ornament, dále budova Fondation Cartier tamtéž, mrakodrap ve tvaru okurky Torre Agbar v Barceloně, přístavba muzea Reina Sofía v Madridu, divadlo v Minneapolisu, koncertní

82/83

86/87

síň v Kodani, mrakodrap na 11. ulici v New Yorku a další v katarském Dauhá nebo filiálka Louvru v Abú Dhabí ve Sjednocených arabských emirátech. Pro Prahu navrhl francouzský architekt budovu Zlatého anděla, na jejíchž mediálních stěnách se objevuje motiv anděla z kultovního filmu Nouvelova přítele Wima Wenderse Nebe nad Berlínem a verše pražských literátů Seiferta, Kafky nebo Rilkeho. Nouvelovou tvorbou se inspiroval také český architekt Radim Kousal, jenž kdysi pracoval v jeho ateliéru.

I jeho budova liberecké knihovny má mediální stěnu, navíc je její součástí kamenná partie, upomínající na synagogu, již za války vypálili nacisté.

Nouvelovi ptáci v Paříži

V Paříži byla v roce 2015 podle návrhu architekta Jeana Nouvela dokončena nová budova, nazvaná Philharmonie 1. Nejdříve je třeba představit lokalitu, kde se nachází. Místo dnes nese název Parc de la Villette, leží v 19. arrondissementu francouzské metropole a kdysi tu bývaly jatky. Proměna začala v sedmdesátých letech, kdy byla v jihovýchodní partii postavena konzervatoř dle projektu Christiana de Portzamparc a na severozápadním konci pak populární Cité des sciences et de l’industrie architekta Adriena Fainsilbera. V parku se také nachází několik půvabných červených pavilonků, navržených Bernardem Tschumim. To jsou místa, která jsme při cestách do Paříže hojně navštěvovali kvůli nevšední architektuře.

Naproti konzervatoři na průsečíku Avenue Jean Jaurès a bul-

84/85

88/89

Philharmonie 1

Paříž

Paříž

86/87

váru Périphérique poblíž zastávky metra Porte de Pantin pak bylo v devadesátých letech realizováno Cité de la musique, další Portzamparcův soubor staveb s amfiteátrem, muzeem hudebních nástrojů a koncertním sálem pro 1 000 osob (ten je dnes označován jako Philharmonie 2), knihovnou hudebnin a výstavní síní. V další etapě pak v sousedství přibyla Nouvelova monumentální stavba, nazývaná Philharmonie 1.

Nová budova byla postavena podle Nouvelova vítězného soutěžního projektu v letech 2007–2015 za částku 170 milionů eur, o niž se podělila vláda, město a region. Narychlo zorganizovaný zahajovací koncert Orchestru de Paris k poctě zavražděných redaktorů satirického týdeníku Charlie Hebdo měl

Paříž

aby byli posluchači co nejblíže hudebníkům, což se nakonec podařilo, navzdory členitému interiéru, pojednanému rovněž v poněkud divokých organických formách. V interiéru jsou rozmístěny pohyblivé rezonanční panely k vylepšení akustiky.

Prostor lze dokonce upravit až pro 3 600 návštěvníků amplifikovaných vystoupení, např. rockových koncertů. Nechybí zde ani zkušebny, studia, šatny, učebny, výstavní síň, konferenční sál a dvě restaurace.

Autora stavby Jeana Nouvela jsme si již podrobně představili v minulé kapitole, věnované jeho budově ve švýcarském Lucernu.

92/93

88/89

na programu Requiem Gabriela Faurého pod taktovkou Paavo Järviho a zúčastnil se ho prezident François Hollande. Sám Nouvel zahájení bojkotoval, protože stavba v té době ještě neprošla důkladnými akustickými testy (akustiku navrhla firma Marshall Day Acoustics). Plášť budovy organických tvarů tvoří matné povrchy v kontrastu s pásy, jež ji ovíjejí a jež jsou kryty aluminiovými panely s motivem stylizovaných ptáků (celkem jich je 340 tisíc). Na střeše se nachází vyhlídková terasa. Hlavním vnitřním prostorem je největší hudební síň v Paříži Grand salle Pierre Boulez, jež pojme 2 400 diváků. Uvnitř jsou také velké varhany, postavené rakouskou firmou Rieger Orgelbau.

Nouvelovou inspirací byla budova Berlínské filharmonie Hanse Scharouna, hlavním problémem bylo vyřešit prostor tak,

Budova Kodaňského operního domu (v originále Operaen) patří k největším, nejmodernějším a také nejdražším stavbám svého druhu. Vyrostla v letech 2001–2005 v centru dánské metropole na místě bývalých doků na ostrově Dokøen v exkluzívní poloze, neboť na protějším břehu průlivu se nachází královské sídlo Amalienborg a další výrazná dominanta města kostel Frederiks Kirke. Opera se tak výrazně uplatňuje především v pohledech z protějšího břehu, kde je populární promenáda. Autor stavby, významný dánský architekt Henning Larsen (1925–2013), jehož jsme si již představili v souvislosti s jeho stavbou islandské koncertní budovy Harpa v Reykjavíku, proto obrátil hlavní průčelí směrem k průlivu.

90/91

Copenhagen Opera House

Kodaň

Architekt Henning Larsen navrhl jednu z ikonických staveb dánské metropole

92/93

Kodaň 96/97

Podnět k výstavbě dala známá rejdařská společnost Mærsk v roce 2000, jež pak budovu financovala. Akustické řešení vypracoval britský ateliér Arup Acoustics. Vlastní stavba byla dokončena na podzim roku 2004, v lednu následujícího roku byla slavnostně otevřena za účasti mecenáše Arnolda Mærska Mc-Kinney Møllera, dánského ministerského předsedy Anderse Fogha Rasmussena a královny Markéty II. Následoval slavnostní koncert, v němž účinkoval světoznámý tenor Plácido Domingo ve Wagnerově opeře Valkýra. Celkové náklady na stavbu přesáhly částku 370 milionů dolarů. Objekt provozuje Dánské královské divadlo. Hlavní sál nabízí až 1 700 míst k sezení a prostor pro 110členný orchestr. V budově se nachází rovněž komorní sál, zvaný „Black Box“, určený pro experimentální představení.

Výrazným motivem stavby ve stylu high-tech je prosklená zaoblená fasáda směrem k moři, tvořená ocelovým rastrem, a střecha s mohutnou konzolou, tady je patrná inspirace Nouvelovou budovou KKL v Lucernu. Zadní partii budovy s kamenným pláštěm z béžového vápence tvoří mohutný hra-

Kodaň

98/99

94/95

nol prolomený horizontálními okenními pásy. Interiéry jsou obloženy javorovým dřevem, strop hlavního sálu je kryt plátkovým zlatem. Výrazným výtvarným prvkem jsou obří lustry ve foyer, které navrhl výtvarník Ólafur Elíasson, bronzové reliéfy v sále jsou dílem Pera Kirkebyho. Během projektových příprav i následujícího procesu výstavby došlo k četným kontroverzím mezi projektantem a investorem, který zásadním způsobem zasáhl do celkové koncepce, konstrukce prosklených partií i interiéru. Výsledkem byly kompromisy, které nakonec vedly k tomu, že Larsen omítl definitívní verzi a po dokončení stavby dokonce vydal vlastním nákladem knihu, v níž s hořkostí popsal vzájemné spory. Nehledě k těmto nešťastným událostem je dnes stavba z provozního hlediska hodnocena odborníky velmi dobře.

Stříbrný ledovec Herzoga & de Meurona V Hamburku se nachází jedna z nejlépe experty hodnocených staveb, současně však budova, která dramaticky překročila původní rozpočet. Elbphilharmonie, jak zní nepříliš libozvučný oficiální název, pro niž se hned vžila zkratka Elbi, stojí na výběžku do řeky Labe ve čtvrti HafenCity. Kdysi tu bývala budova Kaiserspeicher z roku 1875. Ta byla zničena během druhé světové války. V roce 1963 ji nahradila jednoduchá cihlová skladištní budova ve tvaru ležatého kvádru, známá jako Kaispeicher A, kterou projektoval architekt Werner Kallmorgen.

A právě tuto celkem banální stavbu si vyhlédli iniciátoři vybudování Labské filharmonie manželé Alexander Gérard (developer) a Jana Marková (historička umění). Ti spojili své síly s dalším developerem Dieterem Beckenem a oslovili respektovaný švýcarský tým Herzog & de Meuron. Celý konstrukt tedy vznikl ze soukromé iniciativy a teprve v další fázi se připojilo město Hamburk, které pak dotáhlo projekt až do finální realizace. Stavba probíhala v letech 2007–2017 a řádně se prodražila – původní částka 200 milionů eur se vyšplhala až na 870 milionů. Někteří experti však došli k závěru, že to mohlo být ještě mnohem horší

96/97

100/101

Elbphilharmonie

Hamburk

98/99

Hamburk

a že výsledek vlastně není tak špatný vzhledem k tomu, s jakým nadšením byla nová budova přijata odborníky i laickou veřejností. Dnes je jedním ze symbolů města a účinkovat v Elbi je prestiží pro hudební tělesa i sólisty.

Architekti, ovlivnění bezesporu místním tradičním cihelným meziválečným expresionismem, jejž reprezentuje třeba ikonický Chilehaus, respektovali stávající objekt. Ten se stal bází pro prosklenou nástavbu, zakončenou zvlněným motivem, která může připomínat napnuté plachtoví, vlnu, stejně jako ledovec nebo krystal, a dosahuje výšky 108 metrů. Osmipatrová báze je ukončena vyhlídkovou terasou, s přístupem do foyer koncertního sálu. Zbývajících osmnáct pater východní části prosklené nástavby slouží jako hotel řetězce Westin a luxusní apartmá.

Jsou zde také salonky, lázně, restaurace a bary. Velký koncertní

Hamburk 100/101

sál má kapacitu 2 100 osob. Varhany dodala firma Klais Orgelbau a akustiku vyřešil známý japonský expert Yasuhisa Toyota.

Je tu i menší síň pro komorní a jazzové koncerty pro 550 návštěvníků a studiový sál. Skleněné fasádní panely jsou z části zprohýbané. Je jasné, že architekti zvolili nezvyklé formy a mimořádně komplikovaný systém, ale výsledný dojem, zejména z dálkových pohledů, je velmi působivý. Motiv propojení staršího objektu a novodobé nástavby si ostatně v menším měřítku vyzkoušeli již u budovy CaixaForum v Madridu (2008).

Oba švýcarští architekti – Jacques Herzog a Pierre de Meuron se narodili v roce 1950. Studovali na ETH v Curychu a působí jako profesoři na Harvardské univerzitě a své alma mater ETH. Patří k nejúspěšnějším současným světovým architektům, jak o tom svědčí dlouhý seznam ceněných realizací. Patří k nim prodejna Prada v Tokiu, přestavba bývalé elektrárny na Tate Modern a její pozdější přístavba v Londýně, mediacentrum v německém Cottbusu, muzea v Minneapolis, Miami a San Francisku ve Spojených státech, fotbalové stadiony v Mnichově (známá

Allianz Arena) a v Bordeaux, Národní stadion v Pekingu, zvaný Ptačí hnízdo – symbol tamní olympiády (ve spolupráci s čínským výtvarníkem Aj Wej-wejem), dále Vitrahaus v německém Weilu, mrakodrap Roche ve švýcarské Basileji, výstřední mrakodrap na Leonard Street v New Yorku nebo nedávno dokončená Národní knihovna v Jeruzalémě. Základnu má jejich studio, založené v roce 1978, v Basileji, filiálky pak v Berlíně, Londýně, New Yorku a Hongkongu. Jejich tvorba je obtížněji stylově zařaditelná, neboť každá realizace vychází z genia loci daného místa. Pracují však s motivy high-tech i organické architektury. Za svou tvorbu Herzog a de Meuron získali Stirlingovu cenu, Zlatou medaili RIBA a především Pritzkerovu cenu, kterou obdrželi v roce 2001.

Casa da Música

Krystal Rema Koolhaase

Portugalské přístavní město Porto se stalo v posledních dekádách jedním z center moderní evropské architektury. Řadu staveb tu vytvořili především dva domácí architekti a nositelé Pritzkerovy ceny – Álvaro Siza a Eduardo Souto de Moura, ale najdeme tu i práce zahraničních projektantů. Je mezi nimi i jeden z hlavních protagonistů stylu zvaného dekonstruktivismus Rem Koolhaas a jeho studio OMA. Pro Porto navrhl Dům hudby – Casa da Música. Název platí doslova, neboť je zde nejen koncertní sál, ale také prostory pro veřejná vystoupení nebo hudební škola. Stavba na místě bývalého tramvajového depa vznikla na základě architektonického konkurzu, vypsaného v roce 1999, který Koolhaas vyhrál. Objekt, dokončený

106/107

102/103

Porto

Porto

108/109

104/105

v roce 2005, se nachází v centru Porta ve čtvrti Cedofeita při bulváru Avenida da Boavista. Nizozemský architekt spolupracoval s londýnským konstrukčním ateliérem Ove Arup, akustické řešení je dílem Renza van Luxemburga a design interiérů vytvořilo studio Inside Outside, vedené Koolhaasovou partnerkou Petrou Blaisseovou.

Předpokládaný termín dokončení – rok 2001, kdy bylo Porto Kulturním městem Evropy, se nepodařilo dodržet, vzhledem ke komplikovanému konstrukčnímu řešení. Celkové náklady pak přesáhly částku 100 milionů eur. Oficiálně byl provoz zahájen 15. dubna 2005 za účasti portugalského prezidenta koncertem Porto National Orchestra, který v budově sídlí. Hlavní sál

Porto

ho časopis Time označil za jednu ze sta nejvlivnějších osobností světa. V roce 1975 založil slavné studio OMA – Office for Metropolitan Architecture v Londýně, v němž později začala svou hvězdnou kariéru Zaha Hadidová. Ke Koolhaasovým nejznámějším realizacím patří McCormick Center v Chicagu, CCTV Head­ quarters v Pekingu, nizozemská ambasáda v Berlíně, Centrální knihovna v Seattlu, Dánské centrum architektury v Kodani, Milstein Hall Cornellovy univerzity v Ithace a samozřejmě portugalská Casa da Música. Známé jsou i jeho provokativní teoretické práce, zejména kniha Delirious New York. Rem Koolhaas přednáší na Harvardově univerzitě.

110/111 12/13

106/107

pro 1 300 diváků je přisvětlen dvěma celoskleněnými stěnami.

Ihned po dokončení se stal portský Dům hudby architektonickou ikonou, již experti srovnávali s koncertními sály architekta Franka Gehryho v Los Angeles nebo s Berlínskou filharmonií Hanse Scharouna, byl též označován za nejlepší Koolhaasovu stavbu. Objekt má tvar devítipatrového mnohostěnu z bílého betonu s prosklenými partiemi. Stavba se pyšní rovněž experimentálními hudebními studii a vyhlídkovou restaurací v nejvyšším poschodí. Celou budovu pak obklopuje systém teras a schodišť, který vytváří originální veřejný prostor.

Architekt, urbanista a teoretik Remment Lucas Koolhaas se narodil v roce 1944 v Rotterdamu. Studoval na Architecture Association School of Architecture v Londýně a na Cornellově univerzitě ve Spojených státech. Dnes staví doslova po celém světě. Jeho projekty jsou nápadité, konstrukčně i tvarově odvážné, ale vždy vycházejí z genia loci daného místa. Za své dílo získal řadu ocenění, včetně Pritzkerovy ceny (2000), v roce 2008

Isozakiho černý válec

Japonsko je, jak známo, země, která obdivuje evropskou klasickou hudbu. Svědčí o tom i pravidelné cesty našich orchestrů i sólistů do země vycházejícího slunce i vřelé přijetí, které se jim tam dostává. V Japonsku je řada koncertních sálů špičkové úrovně, pyšní se jimi každé větší město a přibývají stále další a další. Na projektech některých z nich se kdysi podílel i slavný americký architekt českého původu Antonin Raymond. K těm poměrně novým pak patří Koncertní hala v městě Kjótu. Tato někdejší metropole japonského císařství má dnes 1,5 milionu obyva­ tel a pyšní se řadou významných památek – císařským palácem, starým centrem i mnoha buddhistickými a šintoistickými chrámy, kláštery a zahradami.

Nový koncertní sál byl vystavěn u příležitosti 1 200. výročí založení předchůdce Kjóta – města Hejankjó (Heian-Kyo) a slavnostně otevřen v roce 1995. Stojí ve čtvrti Sakyō-Ku a navrhl ho jeden z nejvýznamnějších japonských architektů Arata Isozaki.

108/109

112/113

Kyoto Concert Hall

Kjóto

Kjóto 110/111

Jedná se o samostatně stojící objekt s železobetonovou konstrukcí krytou tmavými kovovými deskami. Velký sál má podobu mohutného válce, k němuž se přimyká kubus s menším sálem, vestibuly a dalšími provozy. Obě hmoty pak propojuje zvlněná partie s horizontálními skleněnými pásy.

Náklady na stavbu dosáhly téměř 17 milionů jenů. Akustické řešení je dílem ateliéru Nagata Acoustics, stěny a podlaha mají dřevěný povrch, strop je ze speciálního betonu. Velký koncertní sál v klasickém „krabicovém“ stylu pojme 1 800 návštěvníků, menší komorní sál Murata je určen pro 500 diváků.

Domácím orchestrem je Kyoto Symphony Orchestra, budovu vlastní město.

Kjóto 112/113

116/117

Autor stavby Arata Isozaki se narodil v roce 1937 ve městě Oita. Studoval architekturu a stavitelství na Tokijské univerzitě, pak pracoval u jedné z klíčových osobností japonské moderní architektury Kenzó Tangeho. V roce 1963 si založil vlastní projekční ateliér. Zprvu byl ovlivněn metabolismem a brutalismem, později postmodernismem. Jeho soudobá tvorba reaguje na nejnovější trendy. K jeho nejznámějším stavbám patří Oita Medical Hall, Mita Art Tower, vstupní pavilon do Musea Caixa a olympijská hala v Barceloně, Muzeum moderního umění v Los Angeles, Kulturní centrum v Kantonu a koncertní sál v Harbinu v Číně, koncertní hala v řecké Soluni, Centrum japonského umění a techniky v Krakově nebo mrakodrap Allianz Tower v Miláně. Isozaki je držitelem Zlaté medaile RIBA a Pritzkerovy ceny (2019).

KKCAD vize –

Kaplického Rejnok

Na závěr naší přehlídky hudebních sálů ve světě se zastavíme u tří dosud nepostavených. V roce 2008 představil v Londýně působící český architekt a designér Jan Kaplický studii Kulturního a kongresového centra Antonína Dvořáka v Českých Budějovicích. Objekt měl stát ve čtvrti Čtyři Dvory. Návrh obsahoval také víceúčelový sál a podzemní garáže. Jednalo se o velmi zajímavý projekt ve stylu pro Kaplického typické organické architektury bez pravých úhlů na trojúhelníkovém půdorysu. Rozvlněná černá fasáda dala hned stavbě výstižné přízvisko „Rejnok“. V kontextu Kaplického pozdní tvorby se jednalo o mistrovské dílo, srovnatelné s jeho automobilovým muzeem v italské Modeně. V Itálii se podařilo projekt i po smrti autora dotáhnout k realizaci. Je velká škoda, že totéž neplatí o Budějovicích a že se Rejnoka nepodařilo postavit.

Na rozdíl od souběžného vítězného soutěžního projektu Národní knihovny v Praze na Letné totiž měla stavba koncertního sálu pro 1 000 osob (a menší komorní síně pro 400 diváků) podporu radnice i tamních politických stran. Problémem ale byly finance, které

114/115

České Budějovice

legendární studio Future Systems. Proslul svými projekty organické architektury s prvky high-tech, jako byly návrhy francouzské Národní knihovny nebo londýnské Národní galerie. K jeho nadčasovým realizacím patřily Tribuna kriketového stadionu Lord’s, za niž získal prestižní Stirlingovu cenu, obchodní dům Selfridges v Birminghamu, rodinný dům ve Walesu, pontonový most v Londýně nebo Muzeum Enza Ferrariho v Modeně. Navrhoval také obchody s módou (New York, Tokio, Paříž), byl rovněž uznávaným designérem a spolupracoval s NASA na projektech kosmických družic. Jan Kaplický zemřel náhle v Praze v roce 2009. Dnes je tento mimořádně nadaný vizionář považován za jednu z ikonických postav současné světové architektury a designu.

116/117

120/121

České Budějovice

se pro záměr, jenž by dostal jihočeskou metropoli na mapu měst s mimořádnou soudobou – nebo spíše futuristickou – architekturou, nepodařilo získat. Mezitím Jan Kaplický zemřel, ale jeho tým by jistě prováděcí projekt i realizaci zvládl. Definitivní rozhodnutí koncertní síň nestavět nakonec padlo až na jaře 2020.

Na rozdíl od tmavého pláště ze skleněných panelů byl interiér sálu laděn do teplé žluté barvy. Výrazným prvkem – podobně jako u knihovny pro Prahu – byl i motiv elipsovitého okna – jakéhosi oka – s výhledem do parku. Iniciátorem stavby byl spolek Jihočeská společnost přátel hudby. Odhadované náklady se pohybovaly kolem 1,5 miliardy korun. V dané lokalitě na místě bývalých kasáren tak zřejmě vznikne konvenční sportovní centrum.

Jan Kaplický se narodil v roce 1937 v Praze. Studoval na UMPRUM a po okupaci v roce 1968 emigroval do Anglie. Tam spolupracoval se známými britskými architekty Normanem Fosterem a Richardem Rogersem. Později založil s Američanem Davidem Nixonem dnes už

Koncertní sál v Ostravě

Ostrava

V roce 2018 byla vypsána mezinárodní soutěž na nový koncertní sál v Ostravě. Jejím vítězem se stal jeden z nejvýznamnějších světových architektů současnosti Američan Steven Holl.

Nejedná se o novostavbu „na zelené louce“, ale o dostavbu stávající budovy Kulturního domu, kterou na přelomu padesátých a šedesátých let navrhl ve stylu moderního klasicismu s prvky tzv. sorely respektovaný český architekt a profesor Akademie výtvarných umění Jaroslav Fragner (1898–1967). Ten je autorem řady funkcionalistických meziválečných staveb, po válce pak ceněné dostavby areálu Karolina v Praze a rekonstrukce II. nádvoří a přilehlých křídel Pražského hradu.

Fragnerovu budovu při ulici 28. října tvoří převýšená asymetricky umístěná vstupní partie se sloupovým portikem, vrcholící plastikami, k níž přiléhá krátké východní křídlo a podstatně delší křídlo západní, ukončené výraznou korunní římsou. Vzhledem

118/119

vize –

Organika Stevena Holla

124/125

Ostrava 120/121

k agresívnímu prostředí průmyslové aglomerace je stavba obložena – až na kamenný portikus – bílou keramikou. Právě do západního křídla vetkl architekt Holl tvarově, materiálově i barevně kontrastní zaoblený kubus, z části prosklený do vstupního foyer, z části krytý zinkovým plechem. Konstrukce budovy je železobetonová, interiér je obložen javorovým dřevem. Tvar stavby může evokovat pouzdro koncertního nástroje a svým organickým tvarem vytváří protipól přísným neoklasicistním tvarům Fragnerovy stavby. Vlastní koncertní sál pro 1 300 návštěvníků je situován v zadní – severní partii směrem do parku, zatímco prosklená část směřuje k městskému centru. Akustické řešení sálu vypracovala firma Nagata Acoustics. Mimořádná stavba bude Ostravě jistě slušet a nezbývá než doufat, že jejímu provedení nebude stát nic v cestě a bude dodržen termín jejího dokončení v roce 2023.

Představme si nyní stručně jejího tvůrce. Steven Holl se narodil v roce 1947 v Bremertonu ve státě Washington a studoval na College of Architecture Washingtonské univerzity. Jeho tvarově minimalistickou tvorbu ovlivnil filozof Maurice Merleau-Ponty a finský architekt a teoretik Juhani Pallasmaa. Holl je profesorem na Columbijské univerzitě a držitelem řady ocenění, mj. Medaile Alvara Aalta nebo Zlaté medaile Amerického institutu architektury. K jeho ceněným stavbám patří Muzeum současného umění v Helsinkách, Muzeum umění v Kansas City, Bellevue Art Museum ve Washingtonu, Knut Hamsun Centre v norském Nordlandu, dále budovy uměleckých galerií v dánském Herningu a korejském Soulu, Muzeum umění v Houstonu, Lewisovo centrum umění Princetonské univerzity nebo John F. Kennedy Center for the Performing Arts ve Washingtonu, D. C. Další jeho stavby najdeme v New Yorku, Amsterdamu, Soulu a několika čínských městech. Pokud by do tohoto seznamu přibyla i Ostrava, bylo by to skvělé.

Londýnská věž paní Dillerové

Na závěr si prohlédneme studii nového londýnského Hudebního centra, jehož projekt vypracoval renomovaný ateliér Diller Scofidio + Renfro z New Yorku. Téma nové moderní koncertní síně se zázemím bylo iniciováno v roce 2015 známým britským dirigentem Sirem Simonem Rattlem, mj. manželem mezzosopranistky Magdaleny Kožené. Rattle prohlásil, že britská metropole nemá kvalitní koncertní sál, který by vyhovoval dnes ve světě obvyklým nárokům.

Stavět by se mělo přímo v centru města – v londýnské City – na Aldersgate, kde je dnes Museum of London, jež by se mělo přestěhovat do nové lokality v Západním Smithfieldu. Nová budova se stane sídlem Londýnského symfonického orchestru, jenž má dnes zázemí v Barbican Centru, ale kromě velkého sálu pro 2 000 návštěvníků by měla obsahovat řadu dalších funkcí: hudební a zkušební sály, školu Guildhall School of Music and Drama a navíc ještě čtyři poschodí komerčních ploch. Objekt bude provozovat Barbican Centre a finanční prostředky by měly být pokryty soukromými investory.

122/123

126/127

vize –

Music Centre London

Londýn

Londýn 124/125

128/129

Studii nové budovy v poněkud nezvyklém tvaru polootevřené pyramidální struktury dokončili projektanti z ateliéru Diller Scofidio + Renfro v roce 2018. Počítá se s tím, že stavba bude trvat čtyři roky a bude stát téměř 300 milionů liber, přičemž do přípravných prací již společnost City of London Corporation vložilo částku 7 milionů liber. Londýn má tedy šanci postavit skutečně zajímavý objekt přímo ve svém centru, doufejme tedy, že se záměr podaří.

Dekonstruktivisté Elizabeth Dillerová (*1954), která mimochodem nedávno přednášela na pozvání Sdružení pro architekturu a rozvoj (SAR) také v Praze, a její manžel Ricardo Scofidio (* 1935), oba absolventi prestižní školy Cooper Union, založili společný ateliér v New Yorku v roce 1981, absolvent Columbia

University Charles Renfro (* 1964) se připojil v roce 1997. Studio se zabývá nejen projekty staveb, ale také designem, scénografií a performancemi. K nejznámějším realizacím patří Institut současného umění v Bostonu, kulturní centrum The Shed v New Yorku, umělecké muzeum The Broad v Los Angeles, pavilon pro Expo 2002 ve Švýcarsku nebo Centrum kreativních umění Brownovy univerzity v Providence na Rhode Islandu.

Nejvíce je však proslavila jedna z nových atrakcí New Yorku – projekt revitalizace High Line na Manhattanu – proslulá pěší zóna na bývalém železničním viaduktu. Pokud se podaří realizovat jejich projekt londýnského hudebního centra, získají do svého portfolia další významnou položku.

ČÁST 2

Praha – Vltavská filharmonie Praze zoufale chybí moderní koncertní síň. Je to neuvěřitelné, ale poslední realizovanou stavbou tohoto účelu je Dům umělců neboli Rudolfinum, od jehož dokončení uplynulo již 140 let! Je to úctyhodná budova, která slouží dobře svému poslání (byť ne po celou dobu, za první republiky v ní bylo sídlo poslanecké sněmovny), přesto již nevyhovuje současným požadavkům na moderní koncertní provoz jak svým řešením a kapacitou, tak i zázemím. Česká metropole má samozřejmě i další sály, především Smetanovu síň Obecního domu, ta však byla navržena jako polyfunkční prostor pro různé aktivity. Totéž platí i pro velký sál Kongresového centra (bývalý Palác kultury).

V minulosti sice proběhlo několik soutěží na novou pražskou koncertní budovu, ale postaveno nebylo nic.

Již před lety tedy vznikla „zdola“ iniciativa hudebníků a architektů, která se angažovala v úsilí o vyhledání vhodné lokality a vypsání mezinárodní architektonické soutěže na toto téma. Někdejší primátoři Pavel Bém a Bohuslav Svoboda pak toto sdružení doplnili o další experty a ustavili oficiální poradní sbor pro stavbu nové koncertní budovy. Jeho členy byli například dirigenti Jiří Bělohlávek a Libor Pešek nebo architekt Miroslav Masák.

Autoři těchto řádek v ní byli rovněž, a tak mohou zavzpomínat na četná setkání za účasti vedení města, kde se především hledala vhodná lokalita. Navrženo bylo například atraktivní území na místě parkoviště a části Vrchlického sadů naproti Státní opeře. Nevýhodou byl stísněný prostor, nutný zábor městské zeleně i fakt, že by nová dominanta neúměrně zatížila už tak přehuštěné centrum. Dále byl zvažován pozemek poblíž Klárova na malostranském břehu Vltavy. Pozitivem zde byl optický kontakt s Rudolfinem na protějším nábřeží. I tato parcela však byla příliš stísněná. Konečně byl navrhován sice efektní, ale jinak problematický cíp ostrova Štvanice. Ten byl však v posledních letech dvakrát pod vodou, jde o záplavové území, navíc s těžko vyřešitelnou dostupností.

Nakonec zvítězila jiná lokalita, i když od Štvanice nepříliš vzdálená. Ta se nachází poblíž vltavského břehu v Holešovicích na rozvojovém území rozlehlého areálu bubenského nádraží. Nese to nespočet výhod. Především se nachází doslova na dohled historického centra, nicméně v lokalitě, kterou v budoucnu čeká bouřlivý rozvoj.

Má tu vzniknout moderní pražská čtvrť, jíž bude nová dominanta jistě slušet. Rozprostírá se nedaleko stanic metCentrum současného umění DOX, Národní technické a Národní zemědělské muzeum, Památník ticha, areál bývalých jatek nebo bubenečské Výstaviště.

130/131

130/131 126/127

ra, tramvaje, železnice i vltavské vodní cesty. Řada dalších kulturních institucí je odtud nedaleko – Veletržní palác,

132/133

132/133

Bubny – lokalita pro koncertní sál

Buben tak vzrostl a po připojení ku Praze následoval prudký vývoj. Byla vytyčena nová uliční síť a oblast byla postupně zastavována domovními bloky s vnitřními dvory. Ústředními prostranstvími Buben se staly na západě Letenské náměstí a na východě pak náměstí Strossmayerovo, na němž byla v roce 1914 dokončena stavba nové hlavní dominanty – neogotický kostel sv. Antonína. Důležitými dopravními tepnami této části města se pak staly ulice Bubenská, vedoucí severojižně podél rozlehlého kolejiště nádraží Praha-Bubny, dále pak paralelní třída Dukelských hrdinů (dříve Bělského), ve východozápadním směru dnešní třída Milady Horákové (dříve Belcrediho).

Pro oblast Buben bylo rovněž významné založení rozlehlého výstavního areálu v katastru sousední obce Bubeneč (jež se pak stala součástí Velké Prahy v roce 1922).

Tento areál, vyčleněný z Královské obory (Stromovky), vznikl v letech 1890–1891 u příležitosti velkolepé Jubilejní výstavy, ale v následujících dekádách byl dále využíván, a není proto divu, že město připravovalo jeho další expanzi směrem na jih do oblasti Buben. V polovině dvacátých let zde u křižovatky ulic Bělského a Veletržní vznikla na místě celého domovního bloku monumentální budova Pražských vzorkových veletrhů. V této atraktivní oblasti pak vyrostly na úkor někdejších indust­ riálních staveb další významné dominanty – palác Dělnické úrazové pojišťovny na

ZDENĚK LUKEŠ

Kolejiště nádraží Praha-Bubny

134/135 134/135

Původně samostatná obec Bubny, připomínaná od roku 1105, se nachází v meandru Vltavy poblíž bývalého brodu do Nového Města. Z nejstarší zástavby se zachoval původně středověký a v 19. století rozšířený kostelík sv. Klimenta, jenž se nachází při dnešní Kostelní ulici. Hranice obce tvořila na jihu řeka Vltava, na západě opěrná zeď bastionu Maří Magdalény a Badeniho ulice až ke křižovatce Špejchar, na severu dnešní třída Milady Horákové, ulice Veletržní, část Kamenické a těleso Buštěhradské dráhy na okraji Stromovky, na východě pak kolejiště Bubenského nádraží. V roce 1850 se Bubny sloučily se sousedními Holešovicemi, jejichž původní centrum se nacházelo v severovýchodní partii meandru Vltavy u brodu do Troje, a byly pak v roce 1884 jako Holešovice-Bubny (od šedesátých let minulého století pak již pod zkráceným názvem Holešovice) připojeny ku Praze jako samostatná čtvrť, označovaná také jako Praha VII. Dnes jsou tedy Bubny součástí Holešovic a obvodu Praha 7, jen malá část patří pod Prahu 1 (oblast kolem bývalé Občanské plovárny u Čechova mostu). Pro západní partii někdejších Buben se vžil také pomístní název Letná. K Bubnům patřila tedy Letenská pláň s přilehlými sady.

Na území Buben byla původní vesnická zástavba postupně nahrazována manufakturami a továrnami, neboť strategická poloha u řeky a současně poblíž historického jádra Prahy k tomu skýtala skvělé podmínky. Důležitou roli sehrála rovněž železnice a s ní související stavba Negrelliho viaduktu v polovině 19. století. V první dekádě minulého století pak byl starý brod do Nového Města nahrazen silničním Hlávkovým mostem, když již dříve spojily bubenský břeh s novoměstským, resp. staroměstským, řetězový most Františka Josefa I. a dále proti proudu Vltavy Čechův most. Strategický význam

130/131

Nádraží Praha-Bubny

Negrelliho viadukt

Významné jsou z technologického i architektonického hlediska také mosty přes Vltavu v této oblasti. Nejstarší z nich je Negrelliho viadukt, postavený Janem Pernerem a Aloisem Negrellim v letech 1846–1850 a vedoucí do Karlína. Stavba ve stylu pozdního klasicismu byla součástí dráhy z Olomouce do Drážďan. Do roku 1910 byla nejdelším železničním mostem v Evropě. Má osmdesát sedm kamenných oblouků z žuly a pískovce. Stavba prošla v minulých letech rozsáhlou rekonstrukcí. Nedaleký Hlávkův most se dochoval v původní podobě v úseku z Bubenského nábřeží na ostrov Štvanice. V letech 1909–1912 byl vystavěn ve stylu moderny dle návrhu architekta Pavla Janáka a inženýra Františka Mencla. Šlo o první celobetonový most přes Vltavu a zdobí jej díla Jana Štursy, Otta Gutfreunda, Ladislava Kofránka a Bohumila Kafky.

Secesi v této lokalitě reprezentují například bizarní nárožní činžák na Strossmayerově náměstí 10, který navrhl architekt Richard Klenka rytíř z Vlastimilu v roce 1909, nebo dům Vaňkova semenářství na Bubenském nábřeží 9 od architektů Emila Králíčka a Matěje Blechy s pozdně secesní dekorací Antonína Waiganta. Také meziválečný styl moderního klasicismu s interiéry ve stylu art deco má zde zastoupení.

Hlávkův most

136/137

132/133

Kostel sv. Antonína na Strossmayerově náměstí

dnešním nábřeží Kapitána Jaroše a budova Elektrických podniků hl. m. Prahy při Bubenské ulici. Za první republiky taky pokračovala výstavba domovních bloků, jež tvořily činžovní nebo družstevní domy. V oblasti Buben byli investory Češi, Němci i Židé. Ve vnitrobloku domů při Heřmanově ulici se nacházela malá bubenská synagoga, která však sloužila svému účelu jen krátce. Svůj sbor si ve Farského ulici postavila i Církev československá husitská. Ve třicátých letech minulého století pak byla zástavba téměř dokončena, objevily se zde i velmi kvalitní příklady funkcionalistické architektury.

Je tedy zřejmé, že se oblast Buben stala velmi atraktivní částí pražského centra. Nachází se nedaleko historického jádra při řece Vltavě, z urbanistického i architektonického hlediska je dnes významnou součástí metropole a navíc nabízí velké rozvojové území v oblasti někdejšího brownfieldu – bubenského nádraží.

Pojďme si nyní některé stavby části Buben, v níž má vyrůst nový koncertní sál, prohlédnout podrobněji. Hlavní dominantou Strossmayerova náměstí je neogotický kostel sv. Antonína Paduánského. Byl vystavěn v letech 1908–1914 dle projektu architekta Františka Mikše, dlouholetého spolupracovníka Josefa Mockera. Na výzdobě kostela se podíleli výtvarníci Štěpán Zálešák a Antonín Krisan. V jedné ze dvou věží stavby je zavěšen Zvon svobody, dar amerického prezidenta Woodrowa Wilsona československému státu. Z období historismu rovněž pocházejí honosné nárožní domy ve stylu české renesance na třídě Dukelských hrdinů 43, ulici Pplk.

Sochora 23 a 24 a v Argentinské 1 z let 1894–1895, jež navrhl architekt Jan Zeyer. Některé z nich zdobí fresky Mikoláše Alše.

Ze stejné doby pochází i areál bývalých městských jatek při Holešovickém nábřeží, vybudovaný dle projektu Městského stavebního úřadu. Ten už leží na území Holešovic a nyní pro­ chází postupnou revitalizací.

Malá dvorana Veletržního paláce

134/135

Jde o rozlehlý palác Dělnické úrazové pojišťovny na nábřeží Kapitána Jaroše z let 1926–1929, který projektoval architekt Jaroslav Rössler. Stavbě předcházela soutěž, v níž se objevily i avantgardní projekty Oldřicha Lisky nebo Františka Marii Černého, konzervativní stavebník však zvolil jiný návrh.

Nejvýznamnější stavby této oblasti Buben reprezentují architekturu konstruktivismu a funkcionalismu. Jde především o palác Pražských vzorkových veletrhů, v době vzniku největší evropská stavba svého typu. Vybudování paláce předcházela soutěž, která původně počítala s výstavbou dvou osově symetrických budov při dnešní ulici Dukelských hrdinů, z finančních důvodů však nakonec vznikla jen jedna stavba. Projektovali ji v letech 1924–1928 Oldřich Tyl a Josef Fuchs. Uvnitř Veletržního paláce byly dvě dvorany – velká a malá, dále kanceláře a sály pro prezentaci různých výrobků, v suterénu se nacházel biograf, na ploché střeše bývala vyhlídková restaurace, v parteru pak obchody a kavárny. Před dokončením si obrovitou stavbu se zájmem prohlédl i „otec funkcionalismu“, švýcarský vizionář Le Corbusier. Po válce byly v objektu především kanceláře. V roce 1974 byl Veletržní palác téměř zničen rozsáhlým požárem, poté byl rekonstruován (studio SIAL) a přeměněn na muzeum moderního umění Národní galerie. Nyní čeká na další rekonstrukci, která by měla zlepšit výstavní možnosti a zázemí této unikátní stavby.

Další mimořádná budova ve funkcionalistickém stylu vyrostla v letech 1926–1935 v sousedství areálu někdejšího bubenského pivovaru u křížení vltavského nábřeží (dnes nábřeží Kapitána Jaroše) a Bubenské třídy. Jde o palác Elektrických podniků hlavního města Prahy.

I zde se původně počítalo s výstavbou dvou objektů, nakonec byl postaven jen jeden. Autoři

Veletržní palác na třídě Dukelských hrdinů

Úrazová pojišťovna na nábřeží Kapitána Jaroše

Palác Elektrických podniků v Bubenské ulici

Činžovní dům arch. Šebánka na třídě Dukelských hrdinů

Plastika Brána do nenávratna Aleše Veselého u nádraží Praha-Bubny

Schodiště v paláci Elektrických podniků

stavby Adolf Benš a Josef Kříž se opět inspirovali Le Corbusierem. Převýšený střední blok paláce obepínají nízká křídla s dlouhými okenními pásy. Budova má plochou střechu a průčelí jsou obložena bílou keramikou. Vedle kanceláří přístupných z rozlehlé schodišťové haly zde byly rovněž společenské sály, první pražská samoobslužná restaurace, jejíž kuchyň byla vybavena americkými roboty, dále zdravotní středisko, kavárny a obchody. Dům byl – jako jeden z prvních u nás – vybaven klimatizací firmy Car­ rier. Zchátralý objekt prošel nedávno rekonstrukcí, ublížila mu však necitlivá úprava předmostí Hlávkova mostu ze sedmdesátých let, ta by však měla být v příštích letech odstraněna.

V této oblasti Buben vyrostla v průběhu třicátých let také řada luxusních činžovních domů ve funkcionalistickém stylu. Typickými motivy těchto staveb jsou ploché střechy s terasami, pásová okna a řada technických fines, jako byly výtahy, telefonní boxy, shozy odpadků, centrální zamykání a podobně. Tyto domy navrhli renomovaní architekti, Josef Gočár (Bubenská 3), Eugen Rosenberg (Antonínská 4–6, Schnirchova 29), Martin Reiner a Julius Landsmann (pplk. Sochora 7, Farského 4, U Letenského sadu 5), Emanuel Hruška (Heřmanova 12), Rudolf Wels (Veverkova 25, Dobrovského 15), Erwin Katona (Veverkova 37, Veletržní 29, U Smaltovny 16), Jan Šebánek (Dukelských hrdinů 4), Jan Gillar (Veletržní 9, Vinařská 3, 6, 7), Otto Zucker (Františka Křížka 18) či Ernst Dva činžovní domy arch. Rosenberga v Antonínské ulici

136/137

Schodišťová hala v paláci Elektrických podniků

Mühlstein a Victor Fürth (Veletržní 19) a Otto a Karl Kohnovi (Veverkova 1). Zajímavým experimentem byl i blok družstevních domů se službami „Malý Berlín“ při Bubenské ulici od Franze Hrušky a Adolfa Foehra a blok domů s kinem Oko v ulici Fran­tiš­ ka Křížka, navržený Josefem Šolcem a Jaroslavem Stocka­rem von Bernkopf.

Z poválečných staveb je třeba připomenout elegantní Parkhotel (dnes Mama Shelter) na nároží Veletržní ulice a třídy Dukelských hrdinů od architekta Zdeňka Edela. Z této doby pochází i administrativní budova v sousedství bývalé Úrazové pojišťovny od Milana Rejchla, k de dnes sídlí Evropská kosmická agentura.

V budoucích letech se bude stavět především v rozlehlém areálu bývalého bubenského nádraží. Na jeho západním okraji vzniká Památník ticha, věnovaný obětem holocaustu.

V průběhu druhé světové války byly odtud vypravovány vlaky do Terezína, což již dnes připomíná plastika Aleše Veselého.

Jednou z nových dominant se má stát i budova Vltavské filharmonie. S podrobnějším pohledem na toto území nás seznámí následující kapitola.

142/143

142/143

Harmonie na Vltavské JOSEF PLESKOT

Řečeno s Christianem Norbergem-Schulzem, Praha je město romantické. Je tedy jaksi z logiky dáno o ní snít. Přemítat o její minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Spojovat příběhy, které se staly kdysi dávno, s těmi, které by se někdy v budoucnosti mohly stát, anebo i s těmi, které se právě dějí. A všechno nechat volně a svobodně mísit v hloubce porozumění a ve vzájemném respektu tak, abychom z toho jako obyvatelé Prahy a její tvůrci mohli čerpat inspiraci, stabilitu, identitu a zdravé sebevědomí. Přemýšlet o podnětech, které daly vzniknout tak neuvěřitelně roztodivnému konglomerátu, jakým Praha je. Co bylo a je tím pojivem, které krásný romantický slepenec drží pohromadě? To vše je dovoleno, ne-li přímo doporučováno. Praha vybízí ke snění.

Romantická síla Prahy a její vyprávěcí schopnost jsou tak veliké, že mohou okouzlovat básníky a literáty, historiky, přírodovědce, sociology, politiky… a neměli by být vynecháni ani urbanisté a architekti. Prahu nelze vykládat jednoduše. Jednoduchý, mechanický a šablonovitý výklad je pro ni zabíjející. Kdo chce Prahu spoutat exaktními předpisy, regulacemi či účelovými normami na základě jejího jednoduchého výkladu, nadlouho neuspěje.

Jedině možné a správné je pochopit jejího ducha a v jeho odkazu s ní dále zacházet. Je to těžké, nejtěžší. Hlavně je velmi obtížné shodnout se na tom alespoň s některými souputníky. Praha je charakteristická tím, že je složitá, vrstevnatá, nejednoznačná. V těchto charakteristikách spočívá její magie, jimi je propletena její DNA. Dokonce lze vysledovat, že žádné dohody v minulosti neměly nadlouho závazný charakter. Pražské prostředí provokuje k neustálým korekcím, opravám, které se dějí tak trochu tvořivě anarchisticky – možná ve smyslu pojetí umělecké tvořivosti, jak ji charakterizoval Le Corbusier v eseji Obrana architektury – odpověď Karlu Teigemu z roku 1929: „Já se však urputně snažím zachránit sebe v úplné svobodě, sebe, svého ducha umělce a tvůrce, jenž chce setrvat ve své anarchii (vzhledem k oněm policejním opatřením) a pokračovat den po dni ve vášnivém hledání harmonie…“ 2 I skvělá regulace Karla IV. byla v čase realizována jen v rozpětí možností, které dovolily složitosti kontextu místa. Kreativní interpretace na pomezí platných regulí pak vždy sehrála zásadní roli. Proto je Praha stověžatá, proto je romantická! Žádná věž v Praze nestojí tak, jak by podle nějakých učebnicových pravidel stát měla.

Vždy si trochu svéhlavě stojí, jak „sama chce“, protože vnější prostorové a významové složitosti jí postavení předurčily. Díky tomu však stojí pevněji a samozřejměji, než by mohla stát podle vykalkulovaného racionálního lidského rozhodnutí. Žádná z věží není tou hlavní, jedna odkazuje k druhé. A protože je Praha složitá, musí jich mít na sto. To, co platí o věžích, platí i o domech, ulicích, náměstích, parcích…, to platí o celé její struktuře, o které je neuvěřitelně vzrušující stále přemýšlet.

1

1 – Christian Norberg-Schulz, Genius Loci. Towards a Phenomenology of Architecture, Rizzoli, New York 1980, česky: Genius loci. K fenomenologii architektury, Odeon, Praha 1994.

2 – Le Corbusier, Kdysi a potom, Arbor vitae, Praha 2003, De Arte, sv. 17, s. ??.

Co jsou ony vnější prostorové a významové složitosti?

Proč Vltava teče právě tak, jak teče, proč se ulice vinou tak, jak se vinou? Určitě to vše je zásadně ovlivněno geomorfologií Prahy od Zbraslavi až po Troju, která se formovala po dlouhé miliony let v zemětvorném kvasu. V závislosti na tom se po dobu dlouhých tisíciletí složitě vyvíjela i její civilizační historie. Zajímavé je, že nikdy během svého vývoje Praha neprošla žádnou bouřlivou revolucí. Vše vždy bylo výsledkem nekonečných akcí a reakcí přetvářejících materii, prostorové vztahy i významové souvislosti. Akce a reakce však nekončí.

Vltava musela projít od jihu k severu územím blokovaným Závistí, Havlínem, Barrandovem a soustavou západních masivů, Vyšehradem, Petřínem s ostrohem Pražského hradu a masivem Letné, Vítkovem i hradbou severních teras s dovedností lyžařky-slalomářky. Sveřepost Letné, Vítkova a severních hradeb je tak neúprosná, že řeka byla donucena vytvořit grandiózní oblouk, aby elegantně vyhověla tvrdým a neústupným odpůrcům, aby s odevzdaností a láskou spočinula u jejich nohou. Aby vytvořila originální logo Prahy, které hned tak žádné jiné město nemá.

Historická Praha – souměstí nejmarkantněji určené vlivem masivů Vyšehradu, Petřína, Pražského hradu a Letné spolu s Vítkovem a těsně přimknuté k Vltavě je možné vnímat jako celistvou a svébytnou urbanistickou konfiguraci, která k sobě v čase přirozeně přibalovala Pankrác, Podolí, Nusle, Vinohrady, Žižkov, Karlín, Smíchov a další na ně navazující novější městské části. Stejně logicky přibalit Holešovice, zástavbu Letné, Břevnov, Dejvice, Troju, Libeň a Vysočany opět s navazujícími novějšími městskými částmi včetně sídlišť se jí ale zatím nepodařilo. Jako by v tomto vnímání hrálo důležitou roli, jestli je vztažná kulisa Pražského hradu vidět zepředu (od jihu a východu), nebo zezadu (od západu a severu). Sice se o tom nemluví, ale ono to asi opravdu významnou roli hraje.

„Proč Vltava teče právě tak, jak teče…?“ Mentální mapa pražského terénu

„Stykovým místem obou městských konfigurací je místo Bubny…“ Mentální mapa urbánní struktury Prahy – dvě základní konfigurace

140/141

Trocha snění o Praze na úvod

V holešovickém meandru lze docela zřetelně vidět druhou pevnou a logickou urbanistickou konfiguraci, která by k sobě mohla dosud neukotvené městské části připoutat. Stykovým místem obou městských konfigurací je místo Bubny, dnes známé, nebo přesněji pojmenováno, jako Vltavská. Místo, kde se Vltava ve směru svého toku vymaní z tlaku Letné a klidně se začne stáčet doleva, aby pak vlivem Vítkova a severních teras vytvořila ladný oblouk s holešovickým meandrem uvnitř, ve kterém lze spatřovat něco jako pražský Manhattan.

Něco, do čeho lze projektovat velkou budoucnost. Samotné místo intenzivního styku, ztišení a harmonie na Vltavské je společensky žádoucí zviditelnit a naplnit obsahem. To lze například učinit pomocí významné veřejné budovy se vznešeným kulturním posláním na několik staletí do budoucnosti. Takovou budovou by dnes mohla být filharmonie. A Praha ji shodou okolností velmi potřebuje.

„…místo intenzivního styku, ztišení a harmonie…“

Splynutí Letné a Vltavy – pohled ve směru toku od Čechova mostu

Potřeba nové koncertní síně v Praze

„O tom, že by Praha nepotřebovala novou koncertní budovu, snad dnes už nemá pochybnosti nikdo.“ Severojižní magistrála (nová hlavní pražská třída) dospívá překročením Vltavy Hlávkovým mostem do místa Vltavská, do vrcholu rozšířeného centra Prahy.

něností prostoru akustickou energií. Hrát v takovém případě naplno je nemožné, neboť normálně příjemný a harmonický zvuk se v Rudolfinu stává až nesnesitelným hlukem. Odhlédneme-li od parametrické nedostatečnosti, nelze přehlédnout, že vybavení zázemí je témeř nuzné. Obě síně byly postaveny před více než sto lety (Rudolfinum 1885, Obecní dům 1912). To o něčem svědčí.

Někdy po druhé světové válce se s velkou dynamikou začaly vyvíjet koncertní sály nové generace. Pravděpodobně naprostým vývojovým zlomem se stala tzv. Scharounova Berlínská filharmonie z let 1960–1963 s vizionářskou kapacitou 2 440 míst. Za více než půl století vývoje tohoto hudebně a společensky výtečného modelu koncertní síně s hracím prostorem obstoupeným diváckými sektory (vinicemi) bylo dosaženo famózních výsledků.

Svědčí o tom popularita mnoha sálů postavených v tomto stylu po celém světě během posledních třiceti až čtyřiceti let. Některé jsou uvedeny jako příklady inspirace pro Prahu v této knize. Opravdu mnoho malých i velkých měst po celém světě si postavilo koncertní sály nové generace nejen z důvodů profesionálních potřeb svých souborů, ale také z touhy

142/143

O tom, že by Praha nepotřebovala novou koncertní budovu, snad dnes už nemá pochybnosti nikdo. Před pár lety proběhla diskuse, názory se vytříbily. Argumentace, že Praha má dva koncertní sály v Rudolfinu a v Obecním domě a že to stačí, dnes nepoužije ani Neználek. Každý si už uvědomuje, že Smetanova síň v Obecním domě je variabilním sálem pro konání společenských akcí, z nichž jednou je pořádání koncertů. Jde o prostor s rovnou podlahou, s vysokým, do hloubky neprokouknutelným podiem (se špatnou viditelností), s akustikou spíše horší než dobrou a s nízkou kapacitou. Zhruba 1 250 míst, z toho asi 450 se nachází v hlubokých balkonech.

Obdivuhodný secesní prostor a jeho mistrovská výzdoba nemohou zcela vyvážit nedostatečné parametry regulérní koncertní síně.

Dvořákova síň v Rudolfinu je krásná, ale velmi komorní. Pro velkou filharmonickou produkci je naprosto nevyhovující. Hudba v ní produkovaná spíše menším filharmonickým tělesem je akusticky velmi dobrá pro zhruba 700 posluchačů sedících v přízemí. Dalších 400 posluchačů sedících na balkonech nejenom špatně slyší, ale i špatně vidí. Kubatura sálu je malá. Má-li se v něm hrát větší hudební dílo s velkým orchestrem a sborem, nastává problém nejen s místem na podiu, ale hlavně s přepl-

„…budova nového koncertního sálu bude umístěna v lokalitě Vltavská.“

144/145

Panorama holešovického meandru z Hlávkova mostu. Dosavadní pusto a prázdno čeká na impulz, na probuzení.

mít ve městě společenský prostor, ve kterém se špičková hudba předvádí posluchačům, kteří na sebe přímo vidí, mohou si hledět do tváří. To je opravdu vrcholná forma sdílení hudebního umění! Být ovlivněn a ovlivnit vzájemnými kontakty. To je zásadní posun ve zhmotnění kulturních a společenských tužeb hudbou a architekturou.

Hudební metropole Praha a s ní i celá Česká republika totálně ustrnuly. Jako bychom nepotřebovali tuto formu sdílení, jako kdybychom vůbec nepocítili, že něco podobného nám velmi schází. Minimálně proslulý světový hudební festival Pražské jaro by si takový sál zasloužil. Jde však hlavně o to, že pokud tímto prostorem nedisponujeme, nemůžeme se zapojit do programu velkých světových turné špičkových koncertních souborů, čímž o hodně přicházíme. Jak je možné, že se o toto necháváme ochuzovat?

Už od šedesátých let minulého století se o nové filharmonické budově v Praze uvažuje.

Není jistě náhoda, že architektonická soutěž na její podobu proběhla v roce 1968. Měla stát na náměstí Republiky. Hned po sametové revoluci se začalo krátce uvažovat o vybudování filharmonické budovy (s podporou Japonců) na Letné. V roce 2008 se prvně sešel Spolek pro výstavbu nového koncertního sálu ve složení Jiří Bělohlávek, Roman Bělor, Martin Gross, Josef Pleskot a Jana Vohralíková, který v roce 2010 podnítil Radu hlavního města Prahy k usnesení č. 587 – Memorandu o spolupráci a vzájemné podpoře mezi Magistrátem hlavního města Prahy a Spolkem. Memorandum bylo podepsáno primátorem Pavlem Bémem a předsedou Spolku Romanem Bělorem.

Na základě Memoranda vznikl tzv. Koordinační výbor pro výstavbu nového koncertního sálu v Praze doplněný o jména architektů Miroslava Masáka a Zdeňka Lukeše a dirigentů Libora Peška a Jakuba Hrůši. Následovala řada společných jednání ohledně typu koncertní síně, stavebního programu a vytipování místa stavby.

(Náměstí Republiky), Letná, Klárov, Lannova, Karlák, Palackého náměstí, Smíchov, Libeň, Sluneční náměstí, Argentinská, Vltavská, Štvanice, Těšnov, Florenc, Masaryčka, Wilsonova, Palác kultury…

Míst pro umístění budovy filharmonie bylo diskutováno mnoho – zdaleka nejsou vyjmenována všechna. Z výčtu by ale nemělo být vynecháno extrémní místo – samotná hladina Vltavy.

Spolek pro výstavbu nového koncertního sálu preferoval místa přímo u Vltavy navázaná na pražskou hlavní třídu (transversálu, magistrálu). Na absolutně první místo řadil Štvanici, ne však umístění budovy NA ostrově, ale NAD ostrovem s přímou návazností na Hlávkův most, odkud jsou jedinečné pohledy přes řeku na Pražský hrad. Koordinační výbor přijal Štvanici jako prioritní. Hned druhé místo v pořadí velmi těsně za prvním zaujímala Vltavská. Dne 29. srpna 2017 rozhodla Rada hlavního města Prahy v čele s Adrianou Krnáčovou svým usnesením č. 2033, že budova nového koncertního sálu bude umístěna v lokalitě Vltavská.

Bylo to progresivní a velmi uvážené rozhodnutí, protože potvrdilo Vltavskou jako lokalitu, na kterou je zapotřebí znovu zaměřit pozornost s ohledem na rozšíření pražského centra. Vltavská byla po dlouhé době opět vážně potvrzena jako důležité místo v celopražském kontextu, nikoliv

Ve druhé polovině 20. století zde byla velmi prozřetelně umístěna stanice metra. Její řešení si vyžádalo radikální bourání a úpravy dopravního systému pro potřeby tzv. severojižní magistrály a také pro korekce všech prostorových vztahů v duchu ideálu vertikálně uspořádaného města.

Nebylo však dosaženo toho, aby byl vytvořen příjemný veřejný prostor. Vznikla obrovská nedokonalá mimoúrovňová křižovatka se sítí často opravdu nesmyslných a nepříjemných podchodů, do kterých lidé obecně vstupují jen neradi. V tomto případě do některých z nich někdo vstoupí opravdu jen zřídkakdy. Podchody a nadchody, které byly vyprojektovány s vizí bezpečnosti chodců, dostaly punc nebezpečnosti a sociální nepříjemnosti se všudypřítomnou neukliditelnou špínou. Zvítězil dopravní normalizační pragmatismus s ideálem dalšího pokračování, který se dodnes v žádné podobě nenaplnil. Zcela zůstal zapomenut ideál propojení s Vltavou, který snad s největší inspirativní razancí předvedli architekti Karel Filsak a Karel Bubeníček v soutěži v roce 1965.

Vltavská se od sedmdesátých let minulého století až do současnosti stala synonymem neúspěchu urbanistického ideálu modernismu druhé poloviny 20. století. Navíc podvráceného ideologickým dogmatizmem socialistické éry. Nic ji však nedokázalo nadobro diskvalifikovat.

Vše nasvědčuje tomu, že nastal čas na všeobecné moudré zhodnocení jejího stavu s kreativním nadhledem a progresivním novátorstvím.

„Vltavská byla po dlouhé době opět vážně potvrzena jako důležité místo...“ Silná extenze nábřeží Kapitána Jaroše s Vltavskou k historické Praze.

pouze v kontextu Prahy 7. Byla opět politicky vyhodnocena jako místo silného významu s obrovským rozvojovým potenciálem. Více než jedno století k tomu dospívala… V roce 2017 si toho konečně opět někdo povšiml a přijal k tomu stvrzující usnesení, navzdory všem prostorovým a technickým složitostem, kterými lokalita Vltavská oplývá. Jako by Praha po dlouhých desetiletích chtěla ukázat, že má na víc než s větším či menším úspěchem regulovat komerční výstavbu.

Jako by chtěla ukázat, že umí být iniciátorkou projektu, který má šanci stát se vstupenkou do budoucnosti s trvalou kulturní hodnotou… Jako kdysi velkolepá stavba náplavky s reprezentativními budovami Národního divadla, Rudolfina, UMPRUMu a třeba Právnické fakulty.

146/147

Vltavská

Opravdový urbanistický kvas na Vltavské započal někdy ve druhé polovině 19. století spolu s výstavbou železnice a Negrelliho viaduktu v atmosféře průmyslové éry.

Tento kvas dosud neskončil. Tehdy, jak jinak, zde bylo vytyčeno a založeno šachovnicové (blokové) město poněkud tříštěné průmyslovými závody, na které již jen velmi těžko v první polovině 20. století dokázaly urbanisticky logicky navazovat budovy jako Dělnická úrazová pojišťovna a slavný palác Elektrických podniků i samotné řešení předmostí nového Hlávkova mostu. Ostatně ani zde a v tomto čase zrodu nové městské části se nic nevymykalo zapeklitostem fenoménu pražského historického vývoje. Jeden regulační plán střídal druhý a vždy došlo k nějakému posunutí nebo úhybnému manévru. Kouzlo místa plné přírodní harmonie a rovnováhy se však nedokázalo vytratit a i nadále zůstalo nepřehlédnutelné.

„…synonymem neúspěchu urbanistického ideálu modernismu druhé poloviny 20. století.“ Lokalita Vltavská – nedokonalá obří křižovatka v místě přírodní harmonie.

Vltavská pohledem do budoucna

Je tedy na Vltavské něco dobře? Zcela jistě ano, ale je nutné kriticky selektovat. Výborně je založen vztah městské hromadné dopravy metra a tramvají. To je velmi cenné! Tramvajové trasy nejsou atakovány automobilovou dopravou.

Nekonfliktního vztahu tramvají a aut bylo dosaženo vzdutím severojižní magistrály, které však znehodnotilo předprostor před palácem Elektrických podniků. To vzbudilo a stále budí velkou nelibost, jde ale o věc dobře harmonizovatelnou. Skvěle je založena prostorová vazba se železnicí.

Se všemi výhodami těchto odkazů by mělo být s vážností počítáno, protože negativa mohou být s úspěchem eliminována a proměněna v pozitiva. Započaté dílo by bylo vhodné pozitivně rozvíjet, nikoliv z gruntu předělávat. Ostatně opět v duchu pražského vývojového principu.

Největší překážka stále spočívá v tom, jak vyřešit automobilový provoz a jak uspořádat plynulé a nenucené pohyby chodců ve vztahu k horní a dolní části Holešovic, k nábřeží Vltavy a severně k části Bubny-Zátory. A v tom všem dobře rozložit i pohyby cyklistů. Automobilová doprava na Vltavské je velkým problémem, o kterém mezi odborníky dosud bohužel neexistuje přijatelná shoda. Jak se zbavit mentálních předsudků jedněch, že doprava vedená po viaduktech je zlo, které město ničí a činí jej nepříjemným? Jak překonat dogma jiných, že veškeré problémy lze jedině správně vyřešit úrovňově na dostatečně široké ulici? Jak vrátit opět majestát dnes dobře opravené budově bývalých Elektrických podniků? V kontextu toho všeho bude velmi těžké zvolit pro budoucí Vltavskou filharmonii konkrétní polohu i přesto, že panuje většinová shoda

„…definovat předmostí Hlávkova mostu…

Národní divadlo definuje předmostí mostu Legií.“ Most Legií s budovou Národního divadla na Masarykově nábřeží.

Hlávkův most s transponovaným obrysem budovy Národního divadla na nábřeží Kapitána Jaroše.

„…pozitivně rozvíjet, nikoliv z gruntu předělávat.“ Vltavská a její kontext.

Dominance dopravních staveb, absence městského prostředí, vyprázdněnost sociálních vztahů.

o jejím situování právě v širším kontextu na Vltavské. A hlavně nepřehlédnout nejexkluzivnější pozici přímo na vltavském nábřeží. K tomu je ovšem pravděpodobně potřeba udělat velmi odvážné a razantní rozhodnutí o zrušení dopravně výhodného pravého odbočení z Hlávkova mostu ze směru od jihu, které ze všeho nejvíce atakuje obyvatelnost nábřeží.

Zejména toto rozhodnutí bude klíčové, vše ostatní bude moci být řešeno lepšími nebo horšími variantami dopravního systému.

Budova Vltavské filharmonie musí být opravdu umístěna přímo na nábřeží (ne-li zčásti i nad řekou). Ideálně s přímým přístupem až k řece. Musí dokonale společensky definovat předmostí Hlávkova mostu. Podobně jako Národní divadlo definuje předmostí mostu Legií. Jakkoliv orientace ke světovým stranám u domu tohoto typu nehraje roli, v případě

148/149

Mentální impulzivní skica, exprese probuzení potenciálu místa.

„Nemělo by být dopuštěno, aby se vzdálila z přímého vlivu Prahy…“ Akční rádius místa Vltavské filharmonie – segment intenzivně vnímaných souvislostí.

Vltavské filharmonie umístění budovy na sever od vody je podstatné, neboť její velká hmota nebude vrhat na vodní hladinu stín, ponechá jí čirost a živost. I tato zdánlivá drobnost může sehrát v jejím architektonickém ztvárnění významnou roli a zdůraznit harmonii místa.

Nemělo by být dopuštěno, aby budova stála někde ve volném prostoru bez silných vazeb. Například ve formální vazalské osové vázanosti na bývalý palác Elektrických podniků daleko od Vltavy. Nemělo by být dopuštěno, aby se vzdálila z přímého vlivu Prahy a aby nebyla kontrolována celým jejím panoramatem od Pražského hradu a Petřína až po Vítkov.

Měla by být vnímána jako budova s dalekým přesahem, ne jako budova lokální. Měla by být architektonicky nadčasová, stále poutavá a zajímavá. Jak to zařídit, aby se tak mohlo stát?

Asi tak, že vyřčené ideály by se měly důkladně prověřit. Měla by být prozkoumána jejich realizovatelnost dříve, než je bez ověření někdo zatratí a zpochybní. Praha by si měla klást vysoké cíle!

154/155

154/155

Panorama Prahy viděné z (foyeru) budoucí Vltavské filharmonie.

Studie Vltavská (o krok dříve)

3 – AP atelier (Josef Pleskot, Jiří Trčka, Miloš Linhart, Michaela Košařová), Vltavská, 2018.

4 – AP atelier (Josef Pleskot, Michaela Dytrtová /Košařová/, Norbert Schmidt, Jiří Trčka), Proměna kolejiště Masarykova nádraží / Bez-nadějný svět pod magistrálou – ne, nová hlavní pražská třída, 2010.

„…ladně pospojovány veškeré výškové úrovně do jednoho kontinuálního velkoměstského veřejného prostoru…“

V říjnu v roce 2018 dokončil AP atelier na podnět Sdružení pro architekturu a rozvoj (SAR) urbanisticko-architektonickou studii o možném uspořádání vztahů v lokalitě Vltavská.3 Studii předcházelo dlouholeté přemýšlení o severojižní magistrále jako o „nové hlavní pražské třídě“.4 V těchto přemítáních, trvajících s různými přestávkami více než tři desetiletí, byla Vltavská vždy spatřována jako jedno z klíčových míst, zároveň však představující složitý problém. Studie byla zpracovávána s vizí, že budova Vltavské filharmonie vyvolá obrovskou transformaci celé rozlehlé lokality. Dala si za cíl vybudit podnět k tomu, aby byly ladně pospojovány veškeré výškové úrovně do jednoho kontinuálního velkoměstského veřejného prostoru, v němž se prolne interiér s exteriérem a vznikne originální prostředí vygradované samotnou filharmonickou budovou. Aby vznikl prostor, v němž se člověk pohybuje s radostí a nenuceně, jako na cestě, která není banální. Jako na cestě (na ulici), kterou doprovází spousta zajímavých obchodních i kulturních aktivit, možných nepřekáživých zastavení, pokoukání, zamyšlení i rychlého plynutí. Taková cesta není v žádném případě únavná a nudná, plyne samozřejmě.

Provozní úrovně se pohybují ve výškovém rozpětí okolo 30 metrů. Nejnižší úrovní na relativní kótě – 15 m je stanice metra. Hladina Vltavy má úroveň – 8 m, nábřeží a vestibul metra – 5 m, dolní část Holešovic s tramvajovými zastávkami je srovnávací úrovní s kótou +– 0, horní část Holešovic a předmostí Hlávkova mostu s možnou veřejnou městskou halou jsou na úrovni + 5 m. Vestibul koncertního sálu by mohl být někde na úrovni + 15 m.

Záměrem studie v žádném případě nebylo vytvořit názor na design budovy ani na její vnitřní uspořádání. Nutné znázornění jejího objemu je proto pouze čárové a neurčité, neznamená architekturu. To bude výhradně úkolem architektonické soutěže.

Diagram zásadních výškových úrovní na Vltavské.

„Záměrem studie v žádném případě nebylo vytvořit názor na design budovy...“ Kontext abstraktních obrysů budovy Vltavské filharmonie s nábřežím Kapitána Jaroše, se Štvanicí a s Pražským hradem – pohled z Negrelliho viaduktu.

152/153

Kontext Národního divadla s Masarykovým nábřežím, mostem Legií a s Pražským hradem – pohled ze žofínského mostku.

Studie si stanovila jediný hlavní cíl: vytvořit názor na uspořádání veškerých vztahů v lokalitě a nalézt co nejpřesnější konkrétní místo pro stavbu tak, aby se architektonická soutěž pohybovala v jasně definovaném rámci. Aby mohla být v tomto rámci v soutěži co nejobjektivněji posuzovaná a aby soutěž měla jasný nezpochybnitelný výsledek.

„…nalézt co nejpřesnější konkrétní místo pro stavbu…“

158/159

158/159

Umístění budovy Vltavské filharmonie v širším urbanistickém kontextu.

Prostorová koordinace lokality Vltavská na úrovni + 5 m: horní Holešovice, předmostí Hlávkova mostu.

Prostorová koordinace lokality Vltavská na úrovni +– 0: dolní Holešovice, stanice tramvají.

Nábřeží, Vltavská filharmonie, řeka

Oficiální stav příprav v roce 2021

V průběhu let 2017 až 2020 byla na základě zadání Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy vyhotovena řada územních posudků, prověření a také vznikla územní studie, kterou vypracovala kancelář Pelčák a partner architekti. Veškeré další přípravy v současnosti probíhají pod vedením prvního náměstka primátora Petra Hlaváčka, dále Komise pro vznik koncertní síně – Vltavská filharmonie a Projektového týmu Vltavské filharmonie ustanoveného v říjnu 2019 ve složení Martin Krupauer, Martin Gross, Monika Habrová. V průběhu ledna 2021 byl dokončen a představen elaborát s názvem Analýza využitelnosti vypracovaný konsorciem firem Henning Larsen, Buro Happold, AEA. Na základě doporučení Rady hlavního města Prahy pak Zastupitelstvo hlavního města Prahy schválí další postup prací a činností. Ve stadiu příprav se nachází memorandum o spolupráci mezi hlavním městem Prahou a státem prostřednictvím Ministerstva kultury ČR.

156/157

Prostorová koordinace lokality Vltavská na úrovni – 5 m: vestibul metra.

Výškové poměry lokality Vltavská zachycené v řezu kolmo na Vltavu.

S nadějí do budoucnosti

„V době krizí se promýšlejí velké činy, které bývají v okamžicích euforie uskutečňovány.“

Vhled do veřejného prostoru Vltavská z nábřeží Kapitána Jaroše.

162/163

158/159

Prahu lze vnímat i jinak, než byla charakterizována na začátku. Jako město, ve kterém se o velkých činech hodně diskutuje, ale zřídkakdy se z nich něco realizuje. Její převodovka má nejčastěji zařazený neutrál, dost často zpátečku a jen málokdy převodový stupeň dopředu. Stimulátorem pro cestu vpřed bývají krize… Třeba barokní rozvoj po Bílé hoře nebo rozkvět během krátkého období šťastného trvání první republiky po první světové válce. V době krizí se promýšlejí velké činy, které bývají v okamžicích euforie uskutečňovány. Není nepravděpodobné, že Vltavskou filharmonii promýšlíme v době krize. Neměli bychom propást okamžik euforie, abychom ji připraveni postavili.

Hodilo by se, kdybychom ji dokázali slavnostně uvést do provozu v roce 2031 ke stopadesátému výročí otevření Národního divadla.

ČÁST 3

Zdeněk Lukeš

O koncertních sálech s hudebníky Deseti předním hudebníkům a manažerům z oblasti vážné hudby, ale i jazzu jsme položili knize. Zajímal nás také jejich postoj k připravované stavbě nové koncertní síně v Praze.

164/165

164/165 160/161

několik otázek týkajících se jejich zkušeností s hudebními sály, které představujeme v této

Jaké jsou vaše postřehy, co se týče jejich akustiky i celkového řešení, a jaké z uvedených staveb vás nejvíce oslovily z architektonického hlediska?

Semjon Majevič Byčkov (Semyon Mayevich Bytchkov) je významný americký dirigent, v současnosti šéfdirigent České filharmonie. Narodil se v Leningradě (dnes Petrohrad) v roce 1952 a studoval na Leningradské konzervatoři. Po emigraci absolvoval The New School Mannes School of Music v New Yorku. Působil jako ředitel Buffalo Philharmonic Orchestra a Orchestre de Paris, dirigoval Petrohradskou filharmonii, Berlínské i Vídeňské filharmoniky nebo Symfonický orchestr BBC. Působil rovněž v La Scale či Royal Opera House v Covent Garden, pedagogicky působí na Royal Academy of Music v Londýně. Od roku 2017 je hudebním ředitelem a šéfdirigentem České filharmonie.

Měl jste možnost navštívit některý z objektů představených v této knize?

Ano, samozřejmě Berlínskou filharmonii, kterou znám po desetiletí, Operu v Sydney, Walt Disney Concert Hall v Los Angeles, novou Philharmonii v Paříži, dále KKL v Lucernu, koncertní sál v Tenerife nebo Elbphilharmonii v Hamburku.

Těšíte se na novou budovu Vltavské filharmonie?

Ano, moc se těším. Je to můj sen. Ale musím hned dodat jednu věc. Opera nebo koncert vyžaduje souhru řady profesí, ale když si někdo řekne, že je to jen jeho show, dopadne to špatně. Není to tedy jen věc architekta, zásadní je akustické řešení. Když jste v Rudolfinu, vídeňském Musikvereinu, v amsterdamském Concertgebouw nebo ve filharmonii v Sankt Petěrburgu, prostě vás to inspiruje, jak po stránce architektonické, tak i akustické. A to je zásadní věc.

Potřebuje Praha nový objekt tohoto typu, když má Rudolfinum a Obecní dům?

Jsem velký obhájce stavby nové koncertní budovy v Praze. Ta by pomohla rozvinout hudební život ve městě. Umožní navíc zaměřit se na všechny typy hudebních produkcí, neboť – jak víme – některé je obtížné provádět v Rudolfinu nebo Obecním domě. Je třeba říci, že jsem velmi spokojený s Rudolfinem, jak pro atmosféru budovy, tak pro skvělou akustiku. Je to jakási mekka zvuku, prostě zázrak. Jestliže říkám, že Praha potřebuje novou budovu, není to proto, že bych považoval ty stávající za špatné, naopak, musíme být šťastní, že je máme. Je to prostě impuls k novým možnostem, protože teď jsme poněkud limitováni. Publikum v Praze je

162/163

Semjon Majevič Byčkov

S Operou v Sydney nemám čerstvé zkušenosti, naposledy jsem tam byl někdy v roce 1989 a jak známo, později tam došlo k rekonstrukci, protože – ač je budova nádherná – akustika tam byla špatná. Doufám, že je to po úpravách lepší. Pokud jde o Berlín, je to skvělá stavba, co se týče akustiky. Architektura to byla v šedesátých letech invenční, ale samozřejmě dnes může připadat někomu zastaralá, ale je to prostě jedna z nejlepších současných koncertních staveb z hlediska akustiky.

Los Angeles – to je atraktivní prostor, akusticky dobrý. Možná lepší pro publikum než pro účinkující, protože my máme jinou perspektivu. Jako divák jsem ale zatím neměl příležitost slyšet tu koncert. Paříž je z hlediska hudebníků skvělá. Publikum není daleko od scény, což je atraktivní a také účinkující si to užijí. Zvuk je vřelý. Nerad bych v případě L. A. a Paříže mluvil o architektuře, to je velmi závislé na vkusu každého z nás, ale co se týče prostředí pro orchestr i návštěvníky, je to velký úspěch.

KKL v Lucernu je skvělá stavba z hlediska akustiky, a rovněž i architektury. Je radost tam účinkovat. Co se týče Tenerife, tam je atraktivní průnik světla, které prostupuje budovou od oceánu. Akustika je dobrá, ale nikoli vynikající. A Hamburk? To je velmi působivý architektonický monument, ale s komplikovanou akustikou.

výjimečné, my v Rudolfinu hrajeme třikrát stejný program a třikrát máme vyprodáno. Jsou tu prostě prostorové limity, a to platí i pro hudebníky, pokud chceme mít na repertoáru třeba Mahlera nebo Šostakoviče, potřebujeme větší zázemí. Když tedy budeme mít větší prostor pro publikum i orchestr, bude to úžasné, jakkoli jsou současné sály skvělé. A to místo pro novou budovu u Vltavy je nádherné.

Tomáš Jamník je český violoncellista. Narodil se v roce 1985 v Praze. Po studiích na HAMU u prof. Josefa Chuchro a v Lipsku u prof. Petera Brunse pokračoval v Berlíně u prof. Jense Petera Maintze na Universität der Künste, kterou absolvoval v roce 2010.

V roce 2006 zvítězil v Mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro. Vystupoval mj. s Českou filharmonií, Filharmonií Brno a s Berlínskou filharmonií, kde působil v rámci Karajanovy akademie. Je rovněž zakládajícím členem Dvořákova tria.

Měl jste možnost navštívit některý z objektů představených v této knize?

Z uvedených koncertních a operních domů jsem navštívil budovy v Kjótu, Oslu, Singapuru a v Berlíně.

Jaké jsou vaše postřehy, co se týče jejich akustiky i celkového řešení?

U těchto věhlasných sálů bývá akustika součástí prestiže a je výtečně řešena. Skvělá akustika musí fungovat v obou směrech – těžit z ní musí jak posluchači, tak vystupující tělesa a soubory.

Jaké z uvedených staveb vás nejvíce oslovily z architektonického hlediska?

Nejvíce Berlínská filharmonie, která se stala na dva roky mým domovem. Od jednoho z průvodců jsem se dozvěděl, že originální řešení pozice podia do středu

Roman Bělor sálu nebylo vybráno ani tak z důvodů akustických jako spíše společenských. Posluchačský zážitek je z každého místa výborný, což u jiných sálů tolik nefunguje.

Potřebuje Praha nový objekt tohoto typu, když má Rudolfinum a Obecní dům?

Absolutně. Praha nemá koncertní sál, který by dokázal pojmout větší orchestrální obsazení. Je mi líto všech středních hlasů našich orchestrů – nejsou prostě slyšet. Ze společenského hlediska bych si pak přál budovu, která bude lépe sloužit společenskému setkávání 21. století. Potřebujeme méně elitářských salónků a více volného prostoru pro přibližování vážné hudby novým posluchačům. Bez nich se neobejdeme.

Těšíte se na novou budovu Vltavské filharmonie?

Těším se velmi, neboť rozproudí hudební život a přinese mnoho pozitivních myšlenek. Zdá se to jako maličkost, ale pocit štěstí má i dnes hodnotu zlata.

Roman Bělor je hudební pedagog a manažer. Narodil se v Praze v roce 1958. Vystudoval pražskou techniku.

V letech 1990–2001 byl manažerem a poté i ředitelem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Od roku 2001 je ředitelem festivalu Pražské jaro. Za kulturní spolupráci s Francií byl v roce 1995 jmenován Rytířem a v roce 2011 Důstojníkem Řádu umění a li­ teratury Francouzské republiky. Je také předsedou Spolku po výstavbu nového koncertního sálu v Praze.

Jako pedagog působí na Hudební fakultě AMU. Měl jste možnost navštívit některý z objektů představených v této knize?

Osobně jsem navštívil National Centre for the Performing Arts (NCPA) v Pekingu (tam je ovšem více sálů včetně opery, celkové řešení je neuvěřitelně velkorysé – s vodní plochou na střeše…), Philharmonie de Paris v La Vilette, Berlínskou filharmonii v Berlíně, Elbphilharmonie v Hamburku a Kyoto Concert Hall.

Jaké jsou vaše postřehy, co se týče jejich akustiky i celkového řešení?

Dosažení špičkové akustiky je samozřejmě alfou a omegou nových sálů a často také hlavním smyslem jejich výstavby (často, ale ne vždy společně s dosažením určité – vyšší kapacity). V Hamburku postavili Elbphilharmonie, která má srovnatelnou kapacitu se zachovaným původním sálem Laeiszhalle (Großer Saal),

který má 2 025 míst! Jakékoliv fiasko v akustice je zlým snem investorů nových sálů, proto se všichni snaží mít některý z mála osvědčených a nákladných teamů, které to umějí… Často se mluví o akustice z hlediska diváků, stejně důležitá je ovšem akustika z hlediska individuálního dobrého pocitu (slyšet sám sebe a nehrát do prázdna) a pocitu vzájemné zvukové komunikace hudebníků na podiu. Vedle dnes rozsáhlých možností exaktního fyzikálního modelování a měření je akustika do určité až značné míry věcí subjektivní…

Já jsem měl vždy skvělý posluchačský pocit v obou sálech v Berlíně (malý je zmenšenou kopií velkého), nesporně skvělé jsou rovněž sály v Paříži a Hamburku, stejně tak v dobrém vzpomínám na Birmingham, Arsenal v Metz, Kjóto, Sapporo, Tokio (Suntory), ale i jiné.

Je těžké určit, kde je nejlépe. Sály jsou různé, ale je mnoho těch výborných.

Pražské Rudolfinum (Dvořákova síň) je výborný sál, ale jen pro menší formáty a recitály – v tom je asi i světový. Nicméně větší věci už jsou hlučné – sál je prostě akusticky nepojme – na rozdíl od Smetanovy síně Obecního domu, která má ovšem nectnost různé kvality vnímání na různých místech (od skvělých na zadním balkoně a v přední části parteru až po velmi problematické – zadní část parteru, zadní lože tamtéž).

Nerado se to slyší, ale oba krásné sály, které budeme mít vždy z mnoha důvodů rádi, jsou mírně řečeno muzeální…

164/165

Tomáš Jamník

Jaké z uvedených staveb vás nejvíce oslovily z architektonického hlediska?

Toto je rovněž velmi subjektivní záležitost. Z mého hlediska je zvnějšku fascinující odvážný Nouvel v Paříži, tam se mi ale nelíbí ostentativně spartánské společné prostory. Inspirující technicky vzato může být to, že je budova u dálnice, což muselo být řešeno podobně jako dopravní zátěž na Vltavské. Nelze opominout Hamburk, který je ikonou i multifunkční budovou včetně veřejné terasy – rozhledny (což by na Vltavské také šlo). Zajímavé je nesporně také architektonické řešení v Kjótu, Metz (Arsenal), São Paulu, Orange County Performing Arts Center a v dalších. Bez přímé zkušenosti jsou zvnějšku nádherné budovy v Oslu, Tenerife a Los Angeles.

170/171

Potřebuje Praha nový objekt tohoto typu, když má Rudolfinum a Obecní dům?

To je evidentní z důvodů kapacitních, akustických, estetických a technických (zázemí, společné prostory, transport nástrojů a materiálu). Důvodem zatím málo doceňovaným (při výběru lokality ovšem zásadním) je jedinečné dopravní propojení Vltavské (metro, tramvaj, rychlodráha na letiště, přístav na Vltavě, taxi, případně individuální doprava autem).

Těšíte se na novou budovu Vltavské filharmonie?

Těším se a doufám velmi, a to už více než patnáct let, kdy jsem se ještě před vznikem Spolku pro výstavbu nového koncertního sálu v Praze (původní sestava Gross, Bělor, Pleskot, Bělohlávek, Vohralíková) a navázáním komunikace s Prahou (cca před deseti lety) na podnět Martina Grosse spolu s ním a dalšími zabýval možností postavit sál na Pankráci – pro dnes již neexistujícího developera ECM na tom pracoval pan architekt John Eisler.

Nechci to zakřiknout, ale snad už je nyní stran Vltavské vše na dobré (bohužel asi pomalé) cestě!

Dagmar Pecková Dagmar Pecková je česká hudební pěvkyně, mezzosopranistka. Narodila se v roce 1961 v Medlešicích u Chrudimi. Absolvovala Pražskou konzervatoř a operní stu­dium v Drážďanech. Vystřídala angažmá v drážďanské Semperově opeře a Státní opeře v Berlíně, představila se též v řadě dalších významných světových scén, včetně londýnského Royal Opera House v Covent Garden. V rámci své koncertní činnosti vystupuje na pódiích ve Vídni, v Madridu, Londýně, Tokiu, Curychu, Montrealu, Moskvě a řadě dalších měst. Zpívala též v newyorské Carnegie Hall. Pecková spolupracuje také s Českou filharmonií. V roce 2000 obdržela Cenu Thálie v oboru opera za roli Carmen v inscenaci pražského Národního divadla za rok 1999.

Měla jste možnost navštívit některý z objektů představených v této knize?

V době své téměř třicetileté zahraniční kariéry jsem měla možnost z vámi uváděných sálů zpívat v Sydney, v Oslu, na Tenerife a v Paříži a samozřejmě v pražském Rudolfinu.

Jaké jsou vaše postřehy, co se týče jejich akustiky i celkového řešení?

Všechny z navštívených objektů ve mně vzbudily nadšení a obdiv. Vždy zůstanu v němém úžasu nad fantazií architektů. Samozřejmě jsou akustika a schopnost vnitřního řešení nosnosti zvuku pro mě jako zpěvačku to nejdůležitější, ale to jde kupodivu vždy ruku v ruce.

Asi by postrádalo smyslu stavět nový koncertní sál bez dobré akustiky.

Jaké z uvedených staveb vás nejvíce oslovily z architektonického hlediska?

Víte, člověka nesmí nechat takováto stavba chladným.

Můžeme mít různý vkus nebo názory, a já se rozhodně nepovažuji za odborníka. Ale když ve mně takováto bu-

dova vyvolá pocity, že se dívám na úžasné umělecké dílo, sochu, obraz, která se navíc kdykoli může rozeznít krásnou hudbou, tak je to celostní gejzír vjemů, které nikdy nezapomenete.

Potřebuje Praha nový objekt tohoto typu, když má Rudolfinum a Obecní dům?

Praha se stala během posledních třiceti let metropolí světové důležitosti. A právě svět na Praze obdivuje její téměř tisíciletou historii architektury. Projít se Prahou znamená projít se dějinami. A teď potřebujeme vtisknout našemu městu i moderní stopu. Něco, co budou obdivovat nejen cizinci, ale i následující generace Čechů.

A jestli Praze něco chybí, tak je to koncertní sál typu jmenovaných staveb.

Těšíte se na novou budovu Vltavské filharmonie?

Já už si v ní nezazpívám, ale strašně moc bych dalším generacím hudebníků přála sál, který bude obdivovat celý svět. Naše město získá na kulturní důležitosti a zviditelní ještě více naši hudební velikost. Nejdůležitější ale samozřejmě bude, že nový koncertní sál naláká světovou hudební klasickou špičku a top orchestry k nám budou jezdit ještě raději. My se tím pádem zařadíme mezi světovou architektonickou a hudební elitu.

166/167

Jsem zásadně přesvědčen o jedinečnosti viničního či terasovitého řešení velkých sálů z hlediska dispozice. Zde je předobrazem Scharounův Berlín. Toto řešení umožňuje nejvíce lidem v sále pocit fyzického (pohledového) kontaktu s podiem a také kontakt posluchačský (sluchový). Malý sál – a ten se ve stavebním programu vltavské koncertní budovy předpokládá (cca 700 míst) – by podle mého měl být krabice (třeba jako Arsenal). V menším formátu se nectnosti tohoto řešení stírají a bylo by jistě dobré mít v dispozici kontrast oproti vinici velkého sálu (cca 1 900–2 000 míst).

Jakub Hrůša je český koncertní a operní dirigent. Narodil se v roce 1981 v Brně. Studoval na pražské HAMU u profesorů Jiřího Bělohlávka a Radomila Elišky. Dnes patří k nejvytíženějším dirigentům světa. Od roku 2016 je šéfdirigentem Bamberských symfoniků a působí též jako hlavní hostující dirigent České filharmonie a londýnského Philharmonia Orchestra. Byl též hlavním hostujícím dirigentem Tokijského metropolitního symfonického orchestru, spolupracuje s mnoha dalšími tělesy a věnuje se rovněž dirigování operních představení. V roce 2020 obdržel Cenu Antonína Dvořáka.

Měl jste možnost navštívit některý z objektů představených v této knize?

Ano, většinu, a to dokonce opakovaně – jako dirigent i posluchač. Dirigoval jsem mnohokrát v berlínské i pařížské Philharmonii a v sále Sydney Opera, jedenkrát v lucernském KKL, v Los Angeles, NCPA v Pekingu a v Reykjavíku, dvakrát na Tenerife. Ve všech těchto sálech (kromě Reykjavíku a Tenerife) jsem seděl mnohokrát také v publiku.

Jaké jsou vaše postřehy, co se týče jejich akustiky i celkového řešení?

Vezmu to postupně v bodech.

Berliner Philharmonie – dodnes světová akustika, mimořádně vyrovnaný akustický poslech prakticky na všech místech v publiku, vynikající pocit obklopenosti publikem (komunikace s ním), bezprostřední kontakt mezi hudebníky na podiu (byť si na tamní akustiku je třeba chvíli zvykat – to platí ale o všech sálech), velmi funkční řešení zázemí pro hudebníky (včetně profesně-společensky velmi dobře fungující kantýny hned za sálem), dům kolem sebe vytváří mimořádnou auru výjimečnosti, i když je situován vlastně na periferii tehdejšího Západního Berlína a dodnes nepůsobí zasazen do výstavby centra (svým způsobem tak na sebe strhává o to větší pozornost, protože je izolován; přesto je dobře do-

stupný); vzorový příklad sálu typu „vinice“ pro všechny další časy (nadčasovost).

Philharmonie de Paris – vynikající poslech v sále, podle mého soudu zvukově jeden z nejlépe vyřešených koncertních sálů posledních let; zázemí domu ostře kontrastující svou „provozností“ s „výstavností“ části pro posluchače (vše temné a velmi „technicistní“), ještě při otevření a vlastně dodnes působí ovšem sál (a to i ve foyeru) nedokončeným dojmem; myslím, že Cité de la Musique (jehož je tento dům součástí) naprosto nefunguje logisticky (zcela nevyhovující nepropojenost MHD – stanice metra, jediný veřejný dopravní prostředek na tom místě, tristně poddimenzovaná, resp. neaktualizovaná) a působí velmi odděleně od ostatní Paříže (v prudkém kontrastu např. se starým sálem Pleyel).

Sydney Opera – akusticky (měřeno nejvyššími měřítky, použitými teď toliko na novější koncertní síně) ne příliš dobrý (stále ale lepší než sousední [menší] sál Opery samé – původně zamýšleno naopak), ovšem jako architektonický objekt a „ikona“ města zcela mimořádný, tj. vzor pro to, jakým symbolem města se může stát hudební instituce, je-li velkoryse a krásně navržena a exkluzivně umístěna; tedy hlavní postřeh by byl ostrý kontrast mezi vynikající vizuální a funkční stránkou (architekturou) a podstatně méně vynikající akustikou.

Jaké z uvedených staveb vás nejvíce oslovily z architektonického hlediska?

Jednoznačně Berliner Philharmonie, Sydney Opera, KKL Luzern, Los Angeles a Reykjavík. K tomu určitě přidávám zde nezmíněnou Elbphilharmonie v Hamburku.

Rád bych porovnal: Hamburk je architektonicky famózní a akusticky (poněkud) kontroverzní (byť já ten sál mám z vlastní čtyřnásobné zkušenosti ve velké úctě a mám jej rád), Philharmonie de Paris akusticky famózní a architektonicky (podle mého osobního soudu) celkově méně a v detailech „mimo zrak publika v sále“ snad i objektivně(ji). Ze sálů, kde jsem osobně nebyl, se mi líbí ještě sál v Oslu.

Potřebuje Praha nový objekt tohoto typu, když má Rudolfinum a Obecní dům?

Jednoznačně a urgentně. Zmíněné dva tradiční sály vyhovují velmi krásně po vizuální a celkově kulturní stránce, Rudolfinum v jistém smyslu i akusticky (ale ve velmi úzkém repertoárovém profilu – stručně řečeno: pro komorní hudbu tradičního typu a orchestrální hudbu zhruba z doby klasicismu a raného romantismu; pro velký orchestr, natožpak pro oratorně-kantátové nebo koncertně-operní projekty, je měřeno dnešními měřítky akusticky nevyhovující; Obecní dům je – kromě kapacity – ještě problematičtější, zejména akusticky, je to vlastně především společenský, ne hudební sál), ale Praha jako jedno z mála hlavních měst nemá adekvátní koncertní sál vyhovující požadavkům hudby všech dob včetně hudby soudobé. Vzhledem k tomu, jaký je o provozování hudby v Praze celosvětově zájem a jakému mezinárodnímu renomé se těší naši skladatelé a interpreti, je to až nepochopitelná situace. Praha potřebuje také sál prostě a jednoduše větší – ani jeden z těch dvou zmíněných sálů, které mám jinak osobně moc rád, kapacitou neodpovídá všeobecně přijímaným ideálním počtům posluchačů v publiku, a proto neumožňuje uskutečnit velkorysejší hudební podniky. Přál bych si, aby Rudolfinum i Obecní dům nadále fungovaly, ale nový sál je nezbytný.

Těšíte se na novou budovu Vltavské filharmonie?

Nesmírně! A téhož názoru je myslím drtivá většina hudební obce v Praze.

168/169

Jakub Hrůša

KKL Luzern – až „laboratorně“ dokonalá akustika (mezi mnoha hudebníky jedna z absolutně nejlepších – mohu potvrdit: cením si tam zejména toho, že je dokonale přímá úměrnost mezi tím, co jako muzikanti slyšíme na podiu, a tím, co jde do publika, tedy sál je v tomto zcela dokonale akusticky hodnověrný); mezi novými sály je to ideální případ sálu „krabice od bot“, řešený ovšem tak dobře, že lidé sedící v řadách vzdálenějších od pódia nemají dojem odtažitosti; pokud bych měl mezi vámi zmíněnými sály vybrat ten s objektivně nejdokonalejší akustikou, byl by to asi tento (zajímavé je také to, že nepůsobí nijak přehnaně velký, přesto je však schopen pojmout veliký provozovací aparát).

Los Angeles, Walt Disney – zde jsem vystoupil jen jednou a jednou seděl v publiku; nemohu přesněji referovat, ale sál má vzornou reputaci a funguje po všech stránkách dobře; oblasti v jeho nejbezprostřednějším okolí sál dominuje a strhává na sebe architektonicky pozornost, má též (jako např. Philharmonie v Berlíně) vyzařování „ikony“.

Reykjavík – i zde jsem byl jako dirigent jen jednou; sál je ovšem vynikající a opět (ještě více než u předchozích) u něho upoutává propojení s okolím (vodou) a výrazně kontrastuje se svým tradičnějším islandským okolím; celý objekt má charakter širšího kulturního centra (kulturní mnohofunkčnost) a je navržen a proveden velmi velkoryse; těší se senzační reputaci (velmi podstatně zvýšil návštěvnost nejlepších hudebníků světa na Islandu).

Tenerife – objekt na první pohled uchvátí pozornost, ale při bližším „ohledání“ zdaleka už v té míře nefascinuje; mohu-li to tak říct (nakolik se necítím povolán hodnotit architekturu), je postaven na „architektonický efekt“ (na „vyfocení“); akustika je spíše průměrná, logistické řešení (oblast praktického fungování) nedokonalé (nepraktičnost komunikace mezi zázemím a sálem); hudebníci, myslím, raději vystupují na sousedním ostrově v Las Palmas (mohu potvrdit).

NCPA, Peking – velmi působivý příchod ke stavbě, která je očividně velmi velkorysá, ale akusticky jsem nebyl zas tak nadšen (nehodnověrná balanc mezi jednotlivými skupinami orchestru); sál spadá do kategorie těch, kde se člověk cítí „naddimenzovaně“ (hantýrkou řečeno: jako v „hangáru“ – osobně nemám sály, které působí vevnitř příliš obrovitým dojmem, rád, protože se v nich obtížně navozuje kontakt s publikem a intimita, důležitá pro hudební prožitek; žádný z předchozích sálů tento problém v té míře, pokud se dobře pamatuji, nemá).

Rudy Linka Rudy Linka je česko-americký jazzový kytarista. Narodil se v roce 1960 v Praze. Studoval na pražské konzervatoři, Stockholm Music Institute, Berklee College of Music v Bostonu a newyorské The New School.

Soukromě si vzdělání doplnil u kytaristů Jima Halla, Johna Scofielda a Johna Abercrombieho. V roce 1998 byl čtenáři časopisu Downbeat zvolen mezi desítku nejlepších jazzových kytaristů světa. Vystupoval např. s Georgem Mrazem, Redem Mitchellem nebo Johnem Abercrombiem. V České republice každý rok organizuje festival Bohemia JazzFest.

Libor Pešek, KBE, narozený v roce 1933 v Praze, je významný český dirigent, který léta úspěšně působil také ve Velké Británii. Je žákem Karla Ančerla, Václava Smetáčka a Václava Neumanna na HAMU. Studoval rovněž hru na klavír, pozoun a violoncello. Byl šéfdirigentem Severočeské filharmonie Teplice, Ko­mor­­ní filharmonie Pardubice a Slovenské filharmonie. Působil rovněž jako dirigent České filharmonie. V letech 1987–1998 byl uměleckým ředitelem a šéfdirigentem Royal Liverpool Philharmonic Orchestra. V Británii se také významně zasloužil o propagaci české hudby.

Pešek je komandérem Řádu Britského impéria, který mu udělila královna Alžběta II. Od prezidenta Václava Havla obdržel Medaili Za zásluhy.

Měl jste možnost navštívit některý z objektů představených v této knize? Jaké jsou vaše postřehy, co se týče jejich akustiky i celkového řešení?

Z nových sálů, které kniha připomíná, některé znám.

Dirigoval jsem jak v koncertním sále Opery v Sydney, tak i v sále v Singapuru nebo v Tenerife a Oslu.

Mou nevýhodou v posuzování akustiky sálů je samozřejmě to, že je znám valnou většinou jenom z pozice dirigenta. Chybí mi tedy ta důležitá část akustického zážitku posluchačů.

Mimo sály, které tu zmiňujeme, bych rád připomenul vaší pozornosti například Suntory Hall v Tokiu, koncertní sál San Francisco Symphony a trochu stranou ležící

mistrovskou koncertní síň v Dallasu, kterou postavil architekt I. M. Pei a akusticky navrhl Russell Johnson.

Elektronicky ovládá reverberační komory, které se otevírají nebo zavírají podle zvukové vhodnosti k velikosti orchestru.

Těšíte se na novou budovu Vltavské filharmonie?

Těším se na vzrušující architektonickou podívanou, která vznikne na ploše bubenského nádraží, smutně poznamenané ne tak dávnou historií. O akustiku sálu se nebojím, protože akustici jsou dnes vybaveni mnoha poznatky z řady nových koncertních sálů ve světě. Zadání splňuje například velikost sálu, která příliš nepřesahuje 2 000 míst, a stavební materiály jsou, předpokládám, takové, že zaručují náležitou pevnost stěnám vnitřního sálu. Přál bych si, aby interiér nebyl vzhledem příliš chladný, a doufám v množství architektonických detailů, které zdobí sál a zároveň náležitě pomáhají akustice.

Měl jste možnost navštívit některý z objektů představených v této knize?

Ano, navštívil jsem Philharmonii 1 v Paříži, Operu v Oslu, Walt Disney Concert Hall v LA a Elbe Philharmonic Hall v Hamburku.

Jaké jsou vaše postřehy, co se týče jejich akustiky i celkového řešení?

Věda o akustice je asi to, co za posledních devadesát let pokročilo nejvíce dopředu. Není to tak dávno, co jsme mohli poslouchat nahranou hudbu z gramofonu s velkou hlásnou troubou. Něco jsme slyšeli, ale o detailech to moc nebylo. Přesně tak je to i s mnoha koncertními sály, které byly v té době postaveny. Moderní koncertní sály jsou skoro všechny tak akusticky dokonalé, že i když se jedná o obrovský prostor, kam se vejde i přes 2 000 diváků, zvuk je perfektně detailní, i když hraje orchestr Mahlera. Co je snad to nejtěžší, ale také nejdůležitější: skvělý zvuk je na každém sedadle v sále. Tohle zvukové „doladění“ stojí mnohdy úplně stejné peníze jako postavení vlastní budovy.

Jaké z uvedených staveb vás nejvíce oslovily z architektonického hlediska?

Opera v Oslu od architektů dnes už proslulého ateliéru Snøhetta mi přijde jako perfektní vyvážení moderny a klasiky. Také se mi líbí, že můžete připlout třeba i na kajaku a jen ho vytáhnout na střechu opery a jít na koncert. Tahle stavba říká úplně přesně to, co dnes Norsko je – moderní, inteligentní a přirozené. Alespoň pro mne.

Potřebuje Praha nový objekt tohoto typu, když má Rudolfinum a Obecní dům?

Rudolfinum i Obecní dům jsou krásné stavby, ale především na pohled. Speciálně Obecní dům je zvukově úplná katastrofa. Rudolfinum je na tom lépe, ale musí zde hrát jen malá seskupení, aby zvuk byl přijatelný. Nikdy není perfektní. Potřebuje Praha nový koncertní sál?

Nejsem si jistý, jestli slovo „potřebuje“ je zde to pravé.

Praha možná „potřebuje“ čističku na odpadní vody nebo dodělat Pražský okruh atd. Otázka by možná měla znít: může Praha být významným kulturním centrem a metropolí bez nového koncertního sálu? Vždy, když jedu po dálnici přes Plzeň do Německa, tak se divím, kolik obrovských skladišť se za posledních třicet let postavilo, a jeden by si lehce mohl myslet, že naše země je jedno velké skladiště a montovna. Kultura není jen hobby několika nadšenců, ale duchem celého národa, a je to kultura, která nás dělá právem hrdé na naši vlast. Jsme dostatečně hrdí?

Těšíte se na novou budovu Vltavské filharmonie?

Už aby to bylo!

170/171

Libor Pešek

si vyposlechnout koncert, z mnoha úhlů, jak vizuálních, tak sluchových. Kdo se rád dívá do obličeje dirigenta, má možnost. Kdo chce být v soukromé lóži také. Někdo preferuje místa za orchestrem, kde může sledovat práci bicistů z jednoho metru a dívat se hráčům na dechové nástroje do not. Vše má svoje. Výjimečně společensky přátelské jsou prostory za podiem. Velká kantýna, otevřený prostor, bezprostředně navazující na šatny muzikantů. Pravé místo pro pokoncertní setkávání! Mnohé detaily jsou řešeny velmi neotřele – šatny dirigentů, sólistů, orchestru. Přístup dirigenta na podium, kdy se nemusí proplétat orchestrem. Velkorysé zázemí jak pro domovský orchestr, tak i pro hostující tělesa.

Jaké z uvedených staveb vás nejvíce oslovily z architektonického hlediska?

Velmi zajímavá je Harpa v Reykjavíku. Byl jsem tam těsně před otevřením a potom asi po roce fungování.

Vznikla nejen krásná dominanta nábřeží, ale místo, kde se lidé setkávají, chodí na kávu, něco málo nakoupit z designových islandských výrobků, samozřejmostí jsou obchůdky s notami, umělecké knihkupectví, restaurace. Tak by měl nový sál fungovat. Akustika je trochu zvláštní, a často používané rudé, až dost výrazné podsvětlení.

Pařížská Philharmonie je impozantní a neotřelá budova. Nejsem příznivcem organických tvarů, ale musím velmi ocenit funkčnost objektu. Sál a jeho akustika jsou velmi příjemné pro posluchače i hráče. Zvuk dostává zvláštní rozměr, kdy se rozlévá po celém prostoru a dojem je velkolepý, jako v katedrále. Zázemí je velmi příjemné a prostorné. (Zajímavostí, která tam byla v začátku, byly záchody, společné pro pány i dámy. Myslím, že když jsem tam byl naposledy, že už to změnili.)

Opera v Oslu, kterou jsme otvírali s Berlíňáky, nebyla ohromující zevnitř, jak opticky, tak zvukově. Ovšem zvenčí, to je síla! Takto by mohla pražská stavba vypadat.

Dlouhá pochozí rampa směrem od Vltavy. Tento typ budov vybízí k jejich návštěvě.

Tenerife – nádhera zvenčí, ale uvnitř pro muzikanta zklamání. Myslím, že ta multifunkčnost je dobrá pro všechny typy hudby, vyjma klasiky. Vzpomínám na ne­ existenci zázemí. V tamějším podnebí to tolik nevadilo…

Jaké jsou vaše postřehy, co se týče jejich akustiky i celkového řešení?

Akusticky nejpříznivější ze sálů postavených v posledních cca padesáti letech je určitě Berlínská filharmonie na špici. Ovšem víme, že v Japonsku je řada sálů, které mají skvělé parametry. Např. Suntory Hall v Tokiu,

Potřebuje Praha nový objekt tohoto typu, když má Rudolfinum a Obecní dům?

Praha definitivně potřebuje nové kulturní centrum.

Nejen jeden nový sál, ale novou operu, nový komorní sál, divadlo, auditorium pro open air koncerty a mnoho dalšího. Tam, kde se dnes hraje, je řada nevyhovujících věcí.

Radek Baborák Radek Baborák je přední český hornista. Narodil se v Pardubicích v roce 1976. Je žákem vynikajícího českého hornisty a pedagoga Bedřicha Tylšara na pražské konzervatoři a vítězem mnoha mezinárodních interpretačních soutěží. V letech 2002 až 2011 byl sólistou Berlínských filharmoniků. Jako sólista vystupoval v mnoha koncertních domech světa, často spolupracuje také s Českou filharmonií. Působil jako docent v Boloni – Fondazione Arturo Toscanini, profesorsky hostuje na TOHO University Tokyo, Escuela superior de Musica Reina Sophia a vyučuje na HAMU v Praze. Hornové kurzy vedl v Německu a ve Švýcarsku. Obdržel cenu Grammy Classic Award (1995) a cenu Dawidov.

Měl jste možnost navštívit některý z objektů představených v této knize?

Měl jsem možnost v řadě představovaných objektů účinkovat nebo je otevírat jako sólista či jako člen Berlínské filharmonie. K těm uvedeným asi nejzajímavějším a nejinspirativnějším stavbám bych si dovolil přidat některé, které jsou pro hudebníky celého světa velmi významné a proslulé. Jak svojí akustikou, tak celkovým řešením architektonickým, i prostor za jevištěm, které jako muzikanti používáme nejvíce a které jsou různě řešeny k větší či menší spokojenosti účinkujících.

V Berlínské filharmonii jsem působil osm let, tedy znám budovu arch. Scharouna skrz naskrz. Myslím, že to je v něčem nekorunovaná královna mezi sály. A to nejenom velký sál, ale i komorní sál. Skvělý a velmi osvědčený je koncept umístění podia takřka do centra dění.

Stálí posluchači a návštěvníci mají mnoho možností, jak

Akustika v Obecním domě není vyhovující. Ani Rudolfinum není dokonalé. Jak rozměry podia, tak omezení akustické. Nedají se tam hrát velkolepé skladby romantické ani 20. století. Na Dvořáka je to jen tak tak. To ovlivňuje celou řadu věcí. Nejmarkantnější je zvuk a styl hry českých muzikantů. V akusticky moderních, těch povedených, sálech máme možnost hrát mnohem slaběji, transparentněji, citlivěji. A pokud jsou pak dostatečně velké naopak silněji, výrazněji. Tím se dociluje kontrastnosti hudby a silnějších zážitků. Když nenastanou, je to ploché a nudné. Tím ztrácíme krok s těmi zeměmi, kde na toto někdo myslí. Za nejhorší pokládám uspokojení, že nám nového sálu není potřeba. Že máme ty krásné staré.

Nehledě k tomu, že kromě České filharmonie nemá žádný pražský orchestr svoje zázemí, anebo v něm musí platit nájem. To je vskutku skandální a devastující. A nemluvě ani o spoustě komorních orchestrů a souborů, které nemají kde zkoušet. Ti všichni by novou budovu uvítali. Teprve potom by se vidělo a slyšelo, jak umíme držet krok se zahraničními interprety.

Těšíte se na novou budovu Vltavské filharmonie?

Těším se velmi. Důvody jsem uvedl v předchozí odpovědi. Ale jsem velmi skeptický. Přál bych si, aby vznikla podobná instituce, jako je budova Berlínské filharmonie. Nejdůležitější je tam férovost. Všichni vědí, že to je budova orchestru Berlínské filharmonie, ale zároveň mají všichni, kteří v ní hrají jako hosté, pocit, že je to kulturní prostor všech. Třeba plakáty zvoucí na různé akce jsou viditelné. Přál bych si budovu festivalovou. Kde by se střídaly různé nezávislé soubory. A hlavně aby tam nebyly astronomické nájmy. To potom roztáčí nesmyslný kolotoč vysokých nákladů na koncerty, jejich propagaci, a na muzikanty pak mnoho nezbude.

172/173

Kitara Hall v Sapporu a mnohé další. Někdy se za nenápadnou fasádou skrývá klenot. Vůbec celková úroveň japonských sálů a jejich vybavenost předčí mnohé slavné v Evropě. Skvělá akustika je v nové Pierre Boulez Saal v Berlíně. A opět velmi netradičně řešený multifunkční ovál Franka Gehryho. Skvělé sály byly postaveny v Polsku, v Helsinkách atd. Opravdu máme co dohánět, pokud chceme patřit do kulturního světa.

Daniel Sobotka Daniel Sobotka je hudební manažer a ředitel Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Narodil se v roce 1969. Vystudoval na Vysoké škole ekonomické v Praze, poté působil jako poradce generálního ředitele České filharmonie či intendanta Schleswig-Holstein Musik Festivalu v severoněmeckém Ham­ burku a Lübecku. Předsedal také Poradnímu sboru primátora pro kulturní politiku. Kulturním managementem a strategiemi se zabývá přes třicet let.

Měl jste možnost navštívit některý z objektů představených v této knize?

Koncertní sály – specializované stavby na provozování klasické akustické hudby, když se povedou technologicky, akusticky a nadto architektonicky, jsou skutečnými perlami a především ukázkami, jak stavba na počátku třetího tisíciletí dokáže ovlivnit chod svého města. Část sálů uvedených v této publikaci jsem měl možnost osobně zažít, část z nich znám jen zprostředkovaně z postřehů zahraničních i domácích kolegů a z vyprávění dirigentů a sólistů, kteří přijíždějí hostovat k Pražským symfonikům, k nám do Obecního domu. Především ale, vzhledem ke svému někdejšímu německému působení, znám celou genezi hamburské Elbphilharmonie, od původně privátní ideje – proto také měly být součástí stavby i soukromé rezidence – přes technologické potíže s realizací, prodražení a zdržení až po ustavení rozhlasového Norddeutscher Rundfunk orchestru jako rezidenčního a jeho přejmenování na NDR Elbphilharmonie Orchester. I pro obávanou německou, pardon, hamburskou, preciznost a zorganizovanost byla realizace Elphie oříškem. Jeho rozlousknutí ovšem stojí za to.

Jaké z uvedených staveb vás nejvíce oslovily z architektonického hlediska?

Nerad bych jmenoval jedinou. Myslím, že z předchozích odpovědí je zřejmé mé nadšení pro opravdu dobře promyšlené stavby tohoto druhu obecně. Takové, které povyšují zážitek z hudby a zpřístupňují vám tajemství, které jinde, ani z nahrávky, nemáte šanci u klasické hudby odhalit. Pamatuji si, jak jsem kdysi poprvé vstoupil, někde „vysoko na vinici“, do tokijské Suntory Hall. Bylo ještě dost dlouho před začátkem zkoušky orchestru, na podiu se rozehrával teprve jediný houslista. Byl jsem tam nahoře od něj možná čtyřicet metrů, a přesto jsem slyšel každé pohlazení strun.

A pak je tu ještě jeden efekt takových sálů. Při poslechu můžete vnímat celek orchestru nebo se komfortně „zaostřit“ na jeden nástroj. Vyjeví se vám kouzlo bohatosti symfonické hudby i virtuozity jednotlivých partů. Z takového koncertu si pak odnášíte neuvěřitelnou paletu vjemů. A když se ptáte na architekturu, cítím se dobře tam, kde architektura není příliš samoúčelně „velkohubá“ a nečiní člověka ztraceným. I v tom je kus kouzla těchto sálů.

Potřebuje Praha nový objekt tohoto typu, když má Rudolfinum a Obecní dům?

Nepochybně ano. Už jsem to vlastně řekl. Když bude koncept správný, je to impulz pro celou metropoli, je to prohlédnutí do světa klasiky pro ty, kteří ještě takovou možnost neměli, takový dům může být i ekonomickým fenoménem – a zase jednou hozenou rukavicí Prahy světu. Rudolfinum je skvělé, akusticky vlídné, na naši Smetanovu síň v Obecním domě samozřejmě také nedám dopustit, tady si dokonce můžeme dovolit některá velká díla, která by už Dvořákova síň v Rudolfinu zvukově neunesla. Oba sály jsou ale z pohledu dnešních kapacitních měřítek takřka na hranici komorních sálů. O kapacitách zázemí a technologiích nemluvě. Pokud někde skutečně chcete „rozbalit“ velké symfonické dílo, potřebujete v roce 2020 už jiný prostor.

Těšíte se na novou budovu Vltavské filharmonie?

Jsem velkým příznivcem této myšlenky a sleduji bedlivě její vývoj. Přál bych koncertní sál bez kompromisů – Pražanům a vlastně všem doma v České republice. Když jsme u fenoménu staveb, Vltavská filharmonie nám pomůže si připomenout, jak moc nás naše kultura formuje a jaké nám dává autentické postavení mezi jinými, jinak ekonomicky často mnohem silnějšími, zeměmi.

174/175

Jaké jsou vaše postřehy, co se týče jejich akustiky i celkového řešení?

Elbphilharmonie v sobě snoubí vše, co si můžete přát. Je ozdobou symbolizující puls hanzovního města, samostatného státu. Když se blížíte, po Labi od moře či z vnitrozemí či odkudkoliv po pevnině, je dominantou.

Když stojíte u ní, ve čtvrti původních přístavních skladišť vystavěných z červených cihel, vnímáte kontrast a současně harmonii původních a inovativních prvků.

Je rozhlednou a turistickým lákadlem nad rozhraním města a jeho přístavu, ovšem rozhlednou s komfortem a zázemím hotelu, parkingu a pestrých gastronomických služeb. A nakonec – akusticky perfektním chrámem hudby s prvotřídním programem štědře dotovaným místní samosprávou ať v hlavním sále, tak ve variabilních prostorách pro komorní hudbu, zkušebnách a v celém zázemí.

Václav Luks

Měl jste možnost navštívit některý z objektů představených v této knize?

S některými z objektů mám osobní zkušenost, jiné jsou mi známy zprostředkovaně. Osobně jsem měl možnost účinkovat v Elbphilharmonie v Hamburku, v obou sálech Berlínské filharmonie a v KKL v Lucernu. Ve světě však v posledních letech vyrostla řada dalších vynikajících sálů, z nichž bych rád na základě osobní zkušenosti zmínil Maison symphonique Montréal, NFM Wrocław, Müpa Budapest.

Jaké jsou vaše postřehy, co se týče jejich akustiky i celkového řešení?

V zásadě se dá říci, že existují dva základní koncepty vnitřního uspořádání současných koncertních sálů. Nejčastějším konceptem je podoba, kterou v německých zemích označují jako „Schuhkarton“ – tedy „krabice od bot“. Jedná se o klasické uspořádání sálu obdélníkového půdorysu s podiem a varhanní emporou na jedné z kratších stran sálu, klasickým parterem a balkóny v bocích sálu a také na straně protilehlé podiu. Takové uspořádání víceméně kopíruje půdorys tradičních slavných koncertních sálů, jakými jsou vynikající vídeňské sály Konzerthaus a Musikverein nebo amsterdamský Concertgebouw.

Občas je možno se setkat s méně tradičním konceptem, jehož nejdokonalejší provedení navrhl Hans Scharoun pro velký i malý sál Berlínské filharmonie. Jedná se o koncept kruhové arény, kde publikum obklopuje účinkující ze všech stran. Přestože oba sály patří k akusticky nejdokonalejším prostorám, ve kterých jsem měl příležitost účinkovat, osobně preferuji variantu „krabice od bot“. Koncept arény sleduje také Elbphilharmonie v Hamburku, jejíž akustika je též vynikající, byť nedosahuje kvalit Berlínské filharmonie. V Elbphilharmonie jsou velké rozdíly v kvalitě poslechu na různých místech sálu a horší akustická orientace na podiu pro účinkující.

Za velký problém konceptu arény považuji fakt, že velká část publika se dívá účinkujícím na záda a také ideální zvukové poměry orchestru/ansámblu jsou pro významnou část posluchačů více či méně narušeny kvůli dispozici sálu.

Jaké z uvedených staveb vás nejvíce oslovily z architektonického hlediska?

Za jeden z nejkrásnějších sálů (akusticky i esteticky) považuji Maison symphonique v Montréalu. Sál je, podobně jako např. KKL v Lucernu, koncipován jako volně

se v prostoru vznášející smyčcový hudební nástroj, jehož vibrující korpus vytváří prostor sálu. V sále je hojně využito dřevo, které dotváří měkký dozvuk a příjemně vřelý pocit. Použití přírodních materiálů navíc připomíná, že se nacházíme ve městě obklopeném lesy a jezery.

Podobným způsobem pracují také autoři konceptu KKL v Lucernu s okolní přírodou. Sál stojí na břehu nádherného Lucernského jezera (Vierwaldstättersee) a působivá hlinková střecha přesahuje nad plochu jezera a zrcadlí jeho hladinu. Nepravidelně umístěná okna ve vnitřních prostorách sálu jsou orientována směrem k působivým okolním přírodním scenériím a návštěvník si připadá jako v galerii.

Oproti Montréalu nebo Lucernu působí hamburská „Elbi“ na návštěvníka sice impozantně, ale poměrně chladně. Již samotný přístup do předsálí dlouhým tunelem s jezdícími schody mi osobně připomíná spíše vstup do obchodního centra než do chrámu umění.

Také v materiálech převládá ocel, sklo a plast. Vše však vynahrazují úchvatné výhledy na hamburský přístav.

Ze staveb uvedených v knize mě akusticky nejvíce oslovily oba sály Berlínské filharmonie a esteticky pak KKL v Lucernu.

Potřebuje Praha nový objekt tohoto typu, když má Rudolfinum a Obecní dům? Těšíte se na novou budovu Vltavské filharmonie?

Nový sál potřebuje Praha hned z několika důvodů.

Rudolfinum ani Obecní dům svojí akustikou nedosahují kvalit nejlepších historických koncertních sálů, jako jsou vídeňský Musikverein nebo amsterdamský Concertgebouw, a samozřejmě ani kvalit moderních sálů, které jsou zde představeny. Navíc velikost a dispozice Dvořákovy síně Rudolfina neodpovídá renomé jednoho nejlepších světových orchestrů – České filharmonie.

Pro významnou část filharmonického repertoáru (symfonie Gustava Mahlera nebo Antona Brucknera, skladby

s velkým vokálně-instrumentálním obsazením apod.) je navíc Rudolfinum kvůli malému objemu prostoru a nedostatku místa na podiu vyloženě nevhodné. Při provozování děl s velkým obsazením je prostor zahlcen intenzivním zvukem, ve kterém je obtížné se orientovat jak posluchačům, tak umělcům na podiu.

Smetanova síň Obecního domu je sice, co do objemu prostoru, podstatně větší než Dvořákova síň Rudolfina, zvuk se však ve Smetanově síni nepříjemně tříští a postrádá barevnou kompaktnost a kvalitu. Z provozního hlediska je navíc Smetanova síň částečně znehodnocena provozem přilehlých restaurací. Nezanedbatelným nedostatkem obou sálů je nedostatečné zázemí (šatny, zkušebny) a chronická přetíženost především Rudolfina. Moderní objekty disponují zpravidla kromě velkého sálu též komorním sálem pro 500–800 posluchačů.

Kvalitní sál této velikosti pro komorní hudbu v Praze pak zcela chybí.

Kromě provozně-uměleckých důvodů pro stavbu nového koncertního sálu je však třeba zmínit také důvody ekonomické. Není tajemstvím, že projekt koncertního sálu, jakým je Elbphilharmonie v Hamburku s sebou přináší obrovský ekonomický potenciál. Elbphilharmonie se stala symbolem města a každý návštěvník Ham­ burku touží tuto ikonickou stavbu navštívit. Akce pořádané v Elbphilharmonie jsou beznadějně vyprodány na několik měsíců dopředu a řada turistů přijíždí do města právě proto, aby mohli tuto působivou stavbu navštívit.

Nový koncertní sál je však více než jen architektonickým dílem. Je také symbolem vědomí vlastní kulturní identity, hrdosti na kulturní minulost i současnost a také víry v budoucnost každého národa.

176/177

Václav Luks je přední český dirigent, cembalista, hráč na lesní roh a pedagog. Založil a řídí známý soubor Col­ legium 1704, zaměřený na interpretaci barokní hudby.

Narodil se v Rakovníku v roce 1970, studoval na plzeňské konzervatoři, AMU a Schole Cantorum Basiliensis. Účinkoval na řadě prestižních festivalů staré hudby.

V roce 2005 založil dnes světoznámý soubor Colle­ gium 1704. Je rovněž zakladatelem a dramaturgem mezinárodního projektu Praha–Drážďany. Pedagogicky působil na AMU a Vysoké hudební škole Felixe Mendelssohna-Bartholdyho v Lipsku.

Summary

178/179

This book on world-famous performance halls is divided into three parts.

The first part presents seventeen concert and opera halls built in various different countries over the past thirty years. The only exceptions are two iconic buildings that are slightly older but that have been included because of their lasting influence: the Sydney Opera House and the Berlin Philharmonic Hall. The section concludes with three highly interesting but as-yet unrealized concert halls for the cities of České Budějovice, Ostrava, and London.

Images of the various buildings are accompanied by information on their design and construction, a description of their architecture and interiors, their placement within the city, seating capacity, acoustics, construction costs, and finally the public reception of these new urban landmarks. The texts also introduce the architects and their other buildings.

The book’s second part takes a closer look at Prague, which is planning to build a new concert hall, the Vltava Philharmonic Hall. The planned location in the Holešovice-Bubny neighborhood was once the city’s periphery, but plans call for the entire area to be dramatically transformed. In the coming years, what today is an expansive, unused former railway yard will be turned into a new and modern neighborhood, with the concert hall on the banks of the Vltava River as one of its dominant features. The site is not far from the historic city center, and has a metro station, streetcar routes, and a suburban railway stop. A number of important cultural facilities are located nearby, including the Trade Fair Palace, which houses the National Gallery’s collection of modern art, the DOX Centre for Contemporary Art, the Prague Exhibition Grounds, and more.

The final part of the book features interviews with numerous leading figures from the field of music. Readers hear from conductors, musicians, and orchestra directors from the worlds of classical music and jazz, for the new concert hall will primarily serve these genres and their audiences. In their interviews, the subjects discuss their personal experiences with the concert and opera halls from the book’s first part and also share their views on Prague’s planned new landmark building.

Jmenný rejstřík

Domingo Embil Plácido José 92 Dykers Craig Edward 63 Eames Charles Ormond Jr. 16 Edel Zdeněk 137 Eisenman Peter David 39 Eisler John 166 Elíasson Ólafur 32, 63, 94 Eliška Radomil 168 Fainsilber Adrien 85 Fauré Gabriel Urbain 88 Filip VI., Asturský princ 56 Filsak Karel 147 Foehr Adolf 137 Foster Norman Robert 49, 52, 53, 116 Fragner Jaroslav 119, 120 Fuchs Josef 134 Fuller Richard Buckminster 52 Fürth Victor 137 Furtwängler Wilhelm 19 Gaudí i Cornet Antoni Placid 56 Gehry Frank Owen 37–40, 106, 173 Gérard Alexander 97 Gillar Jan 136 Gočár Josef 136 Gross Martin 144, 157, 166 Guillou Jean 56 Gutfreund Otto 133 Habrová Monika 157 Hadidová Zaha Mohammad 73, 75–77, 107 Hall Jim 171 Hall Peter 15 Halonenová Tarja Kaarina 61 Hancock Herbie 51 Harald V. 61 Havel Václav 40, 170 Hawking Stephen William 56 Herzog Jacques 97, 100, 101 Hlaváček Petr 157

Holl Steven 119–121 Hollande François 88 Hrůša Jakub 145, 168 Hruška Emanuel 136 Hruška Franz 137 Chuchro Josef 164 Isozaki Arata 109, 113 Jakobsen Arne 35 Jamník Tomáš 164 Janák Pavel 133 Järvi Paavo 88 Johnson Russell Frederick 81, 170 Kafka Bohumil 133 Kafka Franz 83 Kallmorgen Max Georg Werner 97 Kapeller Christoph 63 Kaplický Jan 46, 52, 58, 115–117 Karajan Herbert von 19, 20, 22 Karel IV. 140 Katona Erwin 136 Kirkeby Per 94 Klenka rytíř z Vlastimilu Richard 133 Kofránek Ladislav 133 Koh Seow Chuan 45 Kohn Karl 137 Kohn Otto 137 Koolhaas Rem (Remment) Lucas 39, 73, 76, 103, 104, 106, 107 Kotas Patrik 58 Kousal Radim 83 Kožená Magdalena 123 Králíček Emil 133 Krisan Antonín 132 Krnáčová Adriana 145 Krupauer Martin 157 Kříž Josef 136 Landsmann Julius 136 Larsen Henning 31, 32, 35, 91, 94, 157

Le Corbusier 29, 134, 136, 140 Libeskind Daniel 39 Lim William Siew Wai 45 Linka Rudy 171 Liska Oldřich 134 Lukeš Zdeněk 111, 145, 161 Luks Václav 176 Luxemburg Renz van 104 Maazel Lorin Varencove 75 Mærsk Mc-Kinney Møller Arnold 92 Mahler Gustav 163, 171, 177 Maintz Jens Peter 164 Maki Fumihiko 29 Markéta II. 61, 92 Marková Jana 97 Masák Miroslav 127, 145 Mencl František 133 Menis Adán Martín 56 Merleau-Ponty Maurice 121 Meuron Pierre de 97, 100, 101 Mikš František 132 Milunić Vlado 40 Mitchell Red 171 Mocker Josef 132 Moura Eduardo Souto de 103 Mraz George 171 Mühlstein Ernst 137 Nagata Minoru 37 Nash Graham William 51 Negrelli rytíř z Moldelbe Alois 133

Parent Claude 82

Nervi Pier Luigi 58

Siza Vieira Álvaro 103

Nesbø Jo 61

Smetáček Václav 170

Neumann Václav 170

Sobotka Daniel 174

Niemeyer Oscar 25, 29, 58

Sofie Řecká 56

Nixon David 116

Spreckelsen Johan Otto von 71

Norberg-Schulz Christian 140

Stills Stephen Arthur 51

Nouvel Jean 79, 82, 83, 85, 87–89, 92, 166

Sting 51

Pallasmaa Juhani 121

Stirling James Frazer 45, 46

Pecková Dagmar 167 Pei I. M. (Ieoh Ming) 170 Penderecki Krzysztof Eugeniusz 56 Perner Jan 133 Pešek Libor 127, 145, 170 Pleskot Josef 140, 144, 166 Portzamparc Christian Urvoy de 25, 28, 29, 85, 87 Puccini Giacomo 75 Rasmussen Anders Fogh 92 Rattle Simon 19, 123 Raymond Antonin 109 Reiner Martin 136 Rejchl Milan 137 Renfro Charles 125 Rice Peter 76 Rilke Rainer Maria 83 Rogers Richard George 52, 116 Rosenberg Eugen 136, 137 Rössler Jaroslav 134 Roubík Martin 64 Saarinen Eero 14, 58 Scofidio Ricardo 124 Scofield John 171 Seifert Jaroslav 83 Scharoun Hans 19–23, 88, 106, 143, 166, 172, 176 Schuke Karl 21 Schupp Manuel 46

Stockar von Bernkopf Jaroslav 137 Strauss Richard 19 Svoboda Bohuslav 127 Šebánek Jan 136, 137 Šlapeta Čestmír 22 Šlapeta Lubomír 22 Šolc Josef 137 Šostakovič Dmitrij Dmitrijevič 163 Štursa Jan 133 Tange Kenzó 113 Tay Kheng Soon 45 Thorsen Kjetil Trædal 63 Toyota Yasuhisa 37, 100 Tschumi Bernard 85 Tyl Oldřich 134 Tylšar Bedřich 172 Utzon Jørn 13, 14, 16, 22, 35 Veselý Aleš 137 Vohralíková Jana 144, 166 Wagner Richard Wilhelm 92 Waigant Antonín 133 Wels Rudolf 136 Wenders Wim 20, 83 Whiteová Pae 63 Wilford Michael 43, 45, 46 Wilson Thomas Woodrow 132 Wisniewski Edgar 20 Wright Frank Lloyd 16 Zálešák Štěpán 132 Zeyer Jan 132 Zucker Otto 136

180/181

Aalto Hugo Alvar Henrik 16 Abbado Claudio 19, 81 Abercrombie John Laird 171 Aj Wej-wej 101 Alba Antonio Fernández 55 Aleš Mikoláš 132 Alžběta II. 15, 170 Ančerl Karel 170 Andreu Paul 67, 69, 70 Ashkenazy Vladimir 31 Baborák Radek 172 Beaudouin Eugène Élie 28 Becken Dieter 97 Beethoven Ludwig van 15, 20 Bělohlávek Jiří 4, 127, 144, 166, 168 Bělor Roman 144, 165, 166 Bém Pavel 127, 144 Benš Adolf 136 Blaisseová Petra 104 Blancafort Albert 56 Blecha Matěj 133 Bonviciniová Monica 63 Brown James Joseph 51 Bruckner Anton Josef 177 Bruns Peter 164 Bubeníček Karel 147 Byčkov Semjon Majevič 162 Calatrava Valls Santiago 55, 58, 59, 79 Calder Alexander 58 Candilis Georges 28 Cave Nick 51 Clinton Bill (William) Jefferson 56 Costa Lúcio Marçal Ferreira Ribeiro Lima 25 Crosby David Van Cortlandt 51 Černý František Maria 134 Dillerová Elizabeth 123, 124 Disney Lillian Marie 37 Disney Walter Elias 38

Zdeněk Lukeš

Poděkování

Architekt, historik architektury, narozen v Praze v roce 1954. Po studiích Fakulty architektury ČVUT pracoval v letech 1980–1990 v Archivu architektury Národního technického muzea, v době sametové revoluce pracoval v Koordinačním centru Občanského fóra v Laterně magice a od roku 1990 byl zaměstnán v Kanceláři prezidenta republiky. Podílel se na revitalizaci hradního areálu. V letech 2000–2003 byl děkanem Fakulty architektury Technické univerzity v Liberci, od roku 2004 vede kurs Dějiny architektury na New York University v Praze a ČVUT. Je autorem a spoluautorem řady výstav, např. o Josipu Plečnikovi, 10 století architektury, Splátka dluhu, Architekt Emil Králíček, Český architektonický kubismus, Pražský funkcionalismus ad. Napsal několik desítek knih o moderní architektuře a statí do sborníků a katalogů a stovky odborných textů do Respektu, Revolver Revue, Lidových novin, Architekta ad. Spolupracoval s Českou televizí (seriál 10 století architektury), Českým rozhlasem a BBC, připravuje krátké filmy o moderní architektuře a rozhovory s architekty pro web TV Architect. V devadesátých letech byl členem Rady České filharmonie. Je nositelem státního vyznamenání Medaile za zásluhy.

Jiří Bělohlávek, Roman Bělor, Martin Gross, Pavel Hroch, Jakub Hrůša, Michaela Košařová, Martin Krupauer, Dušan Kunovský, David Lancz, Petr Macek, Miroslav Masák, Jaroslav Míka, Barbora Procházková, Norbert Schmidt, Jiří Trčka, Jana Vohralíková, Eva Vopátková, Antonín Žižkovský

Josef Pleskot Patří mezi nejznámější a nejrespektovanější české architekty. Za své realizace získal řadu ocenění a jeho stavby pravidelně reprezentují českou architekturu na mezinárodních přehlídkách. Od roku 1991 vede v pražských Holešovicích vlastní architektonickou kancelář AP ATELIER. V roce 2009 byl v odborné anketě organizované časopisem Reflex zvolen nejvýznamnější osobností české architektury dvacetiletí 1990–2009. V roce 2014 získal titul Architekt roku, a to především za unikátní revitalizaci postindustriální čtvrti Dolní oblasti Vítkovic. Je členem Spolku pro výstavbu nového koncertního sálu v Praze a také členem Sdružení pro architekturu a rozvoj.

182/183

Foto © Lance Anderson (s. 32, 33), Paul Andreu with ADPi and BIAD Photograph Paul Maurer (s. 69, 70), AP atelier, Jiří Trčka (s. 141, 146, 148–159), Archiv IMG (s. 168), Auditorium of Tenerife/Miguel Barreto (s. 58), Iwan Baan (s. 98, 100), Michael.F.H.Barth, CC BY-SA 4.0 (s. 18), William Beaucardet (páska, s. 84, 85, 86, 87, 88, 89), Elisabeth Belik, CC BY-SA 3.0 (s. 22), BennyG3255, CC BY-SA 4.0 (s. 15), Erik Berg, Hovendscenen (s. 63), N. Borel (s. 86), Marco Borggreve (s. 162), Codera23, CC BY-SA 4.0 (s. 38), Collegium 1704 – Petra Hajská (s. 176), Courtesy of Esplanade – Theatres on the Bay (s. 44, 46), Courtesy of Henning Larsen, © Adam Mørk (s. 90, 92, 93, 95), Igor Peraza Curiel (s. 109, 110), Alexandre Delmar (s. 102–105, 107), Diego Delso, CC BY-SA 3.0 (s. 59), Diller Scofidio + Renfro (s. 122–125), Nick Fewings (s. 47), Filipe Fortes, CC BY-SA 2.0 (s. 102), Nigel Young Foster + Partners (páska, s. 48–53), Katsuaki Furudate (s. 113), Laila Gebhard (s. 30), Guangzhou Opera House (s. 72–74), Petra Hajská – archiv FOK (s. 174), Harpa Concert Hall (páska, s. 31), Jeremy Hoare – Alamy Stock Photo (s. 112), STEVEN HOLL ARCHITECTS (s. 118–121), Pavel Hroch (130–137), Chijui Yeh (obálka, s. 76), IPR Praha (s. 147), JAN KAPLICKÝ – FUTURE SYSTEMS, SE SVOLENÍM NADAČNÍHO FONDU KAPLICKY CENTRE (s. 114–117), KKL Luzern, Switzerland (s. 78–83), Nelson Kon (s. 24), Leon, CC BY-SA 2.0 (s. 106), Mauro Lima (s. 26), Ivan Malý (s. 5), Membeth, CC0 1.0 (s. 18), Lukas Menzel (s. 101), MorePix, CC BY-SA 4.0 (s. 15), Mr a, CC BY-SA 3.0 (s. 75), Ninaras, CC BY-SA 4.0 (s. 88), Pedelecs, CC BY-SA 3.0 (s. 22), Pavel Petruška (s. 167), Christian de Portzamparc (s. 25, 27–29), Andreas Praefcke (s. 20), Dietmar Rabich, Dülmen, CC BY-SA 4.0 (s. 42, 43), Christian Richters (s. 77), Shutterstock (páska, s. 40, 48, 54, 66–68, 90, 91, 94), Heribert Schindler (s. 19, 20, 21, 23), Herbert Slavík (s. 164), Alena Švecová (s. 170), Tereza z Davle (s. 172), Toshiyuki IMAI, Flickr-CC licenses (s. 111), Guilhem Vellut, CC BY-SA 2.0 (s. 88), Eva Vopátková, Josef Pleskot (s. 138, 139, 142–145, 149, 152), World Discovery – Alamy Stock Photo (s. 108), Michael Zapf (s. 98, 99)

20+1

Nejzajímavější koncertní stavby světa jako inspirace pro Prahu koncepce knihy a texty: Zdeněk Lukeš, Josef Pleskot redakce textů a jmenný rejstřík: Eva Hrubá překlad résumé: Stephan von Pohl grafická úprava: Vladimír Vimr předtisková příprava: Karel Kerlický – KANT tisk: PBitsk, a.s. Příbram Vydal Karel Kerlický – KANT v roce 2021 v Praze.

ISBN: 978-80-7437-340-4

Kniha 20 + 1. Nejzajímavější koncertní stavby světa jako inspirace pro Prahu, jejímiž autory jsou Zdeněk Lukeš a Josef Pleskot, představuje dvě desítky moderních koncertních a operních budov, včetně dvou ikon, které řadu z nich ovlivnily: Opery v Sydney a Berlínské filharmonie, a také tří dosud nerealizovaných, ale ceněných projektů. Působivé fotografie, zahrnující též interiéry a detaily, doplňuje podrobný popis staveb, jejich stylové zařazení, konstrukční a akustické řešení, výše nákladů i způsob využití. Nechybí ani portréty jednotlivých architektů, kteří je vytvořili. V navazující části publikace je pak podrobně představena lokalita, kde má vzniknout v nejbližších letech budova Vltavské filharmonie v Praze, neboť naší metropoli bohužel podobná budova stále chybí. Knihu uzavírá deset rozhovorů se špičkovými dirigenty, sólisty a hudebními manažery, kteří popisují své osobní zkušenosti s uvedenými koncertními a operními sály a vyjadřují svůj názor na realizaci podobné stavby v Praze.

PARTNEŘI KNIHY