Život a dílo Karla Maye "Kolikrát jsme slyšeli, že mayovky patří k brakové literatuře, ve slovnících spisovatelů Karla Maye najdeme jen zřídka a přece jeho knihy učí tomu nejlepšímu: že čisté svědomí je nade všechno bohatství, že každá špatnost v sobě nese svůj trest, že všichni lidé mají stejnou cenu, ať mají jakoukoli barvu pleti a že odpuštění je více než pomsta. Knihy nejsou dobré či špatné podle toho, jak jsou napsané, ale podle toho, co v nás probouzejí. Když nic jiného, dá se s Karlem Mayem docela pohodlně a zadarmo procestovat kus světa."[1] Romány Karla Maye Vinnetou, Syn lovce medvědů nebo Poklad ve Stříbrném jezeře patří ke klasickým dílům dobrodružné literatury. Většina z nás celou řadu jeho románů četla, nebo přinejmenším známe filmy podle nich natočené, ale o autorovi samotném toho příliš nevíme. Snad jen to, že si údajně všechno vymyslel, že kradl a dlouhá léta strávil ve vězení, že nikdy nenavštívil země, o kterých tak věrně psal ve svých románech. Vzhledem k tomu, že se jedná o jednoho z nejoblíbenějších a nejčastěji překládaných německých autorů, je to žalostně málo. Karl May se narodil do nejhlubší bídy. Aby se jeho rodina nasytila, chodil jako chlapec prosit o slupky z brambor do vedlejšího hostince. Za krádež několika kusů šatstva, biliárových koulí či zabavení několika tolarů a stříbrných mincí v převleku policisty byl potrestán mnohem tvrději než zasloužil, přesto se dokázal vrátit na cestu spořádaného života. To v jeho době a zejména v jeho sociálním postavení nebylo zcela samozřejmé. Z autora šestákových kolportážních románů a krušnohorských venkovských příběhů se stal skvělý vypravěč nekonečných dobrodružství pro miliony čtenářů. Jeho knihy byly přijímány s bouřlivým ohlasem a o dvě desetiletí později stejně bouřlivě zatracovány pro svou údajnou morální závadnost. Byl vystavován veřejným urážkám a vláčen novinami. Závistivci a političtí odpůrci si vymýšleli bláznivé historky o náčelníkovi lupičů a neváhali vystavovat ve výkladních skříních soupisy jeho trestů. Ačkoli většina z těchto ostouzení byla soudními procesy odhalena jako lži, senzační tisková prohlášení nebyla opravena a různé pověsti kolují dodnes nejen v okolí jeho rodného Hohenstein-Ernstthalu, ale i u nás - stačí jen nahlédnout do českého tisku, kolik prostoru věnují novináři jeho deliktům a jak je zveličují. Smutné je, že se ani neobtěžují ověřit si fakta v dostupné zahraniční literatuře a pouze slepě kopírují mylné informace z dříve vydaných článků svých kolegů. Úkolem tohoto článku je uvést fakta na pravou míru a očistit tak jméno autora v očích nejširší veřejnosti.
Obecné povídání o díle Karla Maye Karl May byl velice plodným spisovatelem. Nejvíce prací uveřejnil především v různých novinách a časopisech, nezřídka pod řadou pseudonymů. May své příběhy často přepracovával a pod novým názvem nabízel k otištění také jiným nakladatelům. Značnou část příspěvků pak zahrnoval do svých pozdějších románů, vydaných knižně u nakladatele F.E. Fehsenfelda (např. novela Old Firehand tvoří část druhého svazku trilogie Vinnetou). Spočítáme-li všechny dotisky a textové varianty povídek a příběhů, vycházejících v různých novinách a časopisech za spisovatelova života, dojdeme přibližně k 600 titulům. V prvních letech po propuštění z waldheimského vězení (1874) psal především humoresky (Masopustní bláznění, Kousek starého Dessavana, Vlněný čert), historické povídky (Gitano, Tři polní maršálové), první dobrodružné příběhy (Old Firehand, Gum, Na Sibiř) a krušnohorské vesnické příběhy (Dukátový dvůr, Čertův sedlák, Samiel). Roku 1881 začal v katolickém týdeníku Deutscher Hausschatz vycházet orientální cyklus Giölgeda Padiśhanün (Ve stínu pádišáha), jeden z nejrozsáhlejších a nejoblíbenějších románů Karla Maye. V letech 1882-1888 napsal pro drážďanského nakladatele Münchmeyera pět rozsáhlých kolportážních románů. Obvykle se jedná o chvatně psané příběhy nevelké literární kvality, které vycházely v sešitech na pokračování a sloužily zejména k odreagování čtenářů.