Jazzman #7

Donny McCaslin S yr ov ý a o bjev it elsk ý

No 7 2018

oficiální fanzin mezinárodního festivalu jazzfestbrno

Miroslav Vitouš Jazzová legenda Vincent Peirani fascinuje organičností zvuku Christian McBride sebeklamu nepodléhá Marian Friedl

O cestě pod naleštěný povrch

Legenda klavíru Kenny Barron poprvé v Brně

organizační tým festivalu

z obsahu:

Jazz at Lincoln Center Orchestra with Wynton Marsalis

Vilém Spilka umělecký ředitel a dramaturg festivalu

Investujeme jen do toho, do čeho vidíme.

str. 8

Vlastimil Trllo výkonný ředitel festivalu

Čtyři na druhou pro Pavel Wlosok Trio

Anna Bednářová vedoucí kanceláře

str. 14

Miroslav Vitouš Jazzová legenda

Radek Babička PR a mediální servis

str. 22

Tomáš Pokorný marketing

Avishai Cohen '1970' str. 34

Jitka Miková manažerka uměleckého plánování

Jak to slyší Lukáš Oravec str. 46

Kristýna Nováková vedoucí produkce

Kurt Rosenwinkel 'Caipi'

Magdaléna Ochvat Baumannová produkce

str. 54

Lori A. Williams & Christian Havel Quartet

Barbora Spalová vstupenky, produkce

str. 56

Hana Průchová fundraising

Omar Hakim & Rachel Z 'OZ Experience' feat. Linley Marthe & Louis Winsberg

Lenka Hájková korektorka

str. 58

Silvie Marková za spolupracující PR agenturu

Jazz jiskřící na hladině slov str. 68

Tobiáš Grolich design, web, DTP a tisková produkce

Chvála tavících tyglíků

Martin Zeman fotograf

str. 70

1

EDITORIAL

JAZZFESTBRNO V ČÍSLECH

Má jazz stále společenskou relevanci? Klasická anketní otázka, kterou publicisté s oblibou dávají muzikantům, aby se rozmluvili o tom, co je pálí či trápí. Myslím, že se ukazuje, že relevanci pořád má. Vášnivá debata se rozpoutala kolem žoviálního rozhovoru na blogu klavíristy Ethana Iversona (jehož jsme měli vloni možnost vidět v Brně na postu klavíristy ve famózní kapele The Bad Plus) s nástrojovým kolegou Robertem Glasperem, v němž se dotkli ženského elementu v jazzovém žánru. Názorová výměna rozhovorem vyvolaná potvrzuje, že jazzmani stále dokážou poukázat na citlivá společenská témata. Přestože třeba mimoděk.

Glasperem použitý termín „musical clitoris“ a vůbec celkové vyznění interview rozpoutaly takovou smršť nejen na sociálních sítích, že autor výroku i kolega vedoucí rozhovor byli nuceni napsat omluvné referáty, Iverson dokonce opakovaně. A nutno říci, že právem. Jazz totiž ve svém statutu „boys clubu“ může čas od času vyznívat elitářsky a macho. Glasper i Iverson sice nakonec takřka feministicky uvedli vše na pravou míru a diplomaticky apelovali na ženské pohlaví, aby se hudebně výrazněji projevilo, ale hlavním poselstvím celého problému zůstává hluboký nepoměr pohlaví zastoupených mezi špičkovými jazzmany.

„Genderové problémy se ve společnosti řeší již mnoho dekád, ovšem jazz - zdá se v tomto smyslu trochu zaspal.“

2002—2018 100 000

přes 100 000 návštěvníků ročně na www.jazzfestbrno.cz

5 700

téměř 5 700 fanoušků na Facebooku

38

interpreti z 38 zemí: ČR, Francie, Itálie, Rusko, Slovensko, Švédsko, USA, Maďarsko, Rakousko, Arménie, Norsko, Izrael, Německo, Moldávie, Španělsko, Velká Británie, Polsko, Dánsko, Indie, Pákistán, Mexiko, Peru, Chorvatsko, Jižní Korea, Nizozemsko, Libanon, Venezuela, Panama, Finsko, Kuba, Bulharsko, Benin, Kamerun, Japonsko, Turecko, Srbsko, Brazílie, Mauricius

240

více než 240 kapel

Genderové problémy se ve společnosti řeší již mnoho dekád, ovšem jazz - zdá se - v tomto smyslu trochu zaspal. A to přesto, že ženský element v jazzu má od počátku tak výrazné nositelky, jako jsou desítky skvělých zpěvaček, ale i instrumentalistky par excellence jako Mary Lou Williams, Alice Coltrane, Carla Bley, Maria Schneider, Terri Lyne Carrington, Geri Allen, Marian McPartland, Renee Rosnes, Eliane Elias, Rachel Z, Esperanza Spalding, Regina Carter a další. Při pohledu do letošního programu si musím zamést především před vlastním prahem a nad nepoměrem pohlaví se vážně zamyslet – řídce se vyskytující zástupkyně ženského pohlaví v sestavách kapel se mi raději ani nechce počítat. Nejde tu o kvóty. Jde o charakter jazzové hudby jako takové – o méně soubojů a více spolupráce. Moderní jazz je živý žánr, reflektuje dění v současné hudbě i společnosti a napojuje je na stoleté kořeny. Výraznější ženský element mu pořád trochu schází a rozhodně by mu prospěl. Jak už kdysi dávno řekl Béla Bartók, závody jsou pro koně, ne pro hudbu.

Vilém Spilka

1 100

více než 1 100 hudebníků

25

míst konání festivalu: Janáčkovo divadlo, Bobycentrum, Sono Centrum, DRFG Arena, Divadlo Husa na provázku, HaDivadlo, Hudební scéna Městského divadla Brno, Divadlo Reduta, Činoherní scéna Městského divadla Brno, hala Vodova, Semilasso, IBC, Besední dům, Husův sbor, Fléda, Alterna, Mju:z, Metro Music Bar, Jazz Karel Kafé, Edison Garden, Livingstone, Kabinet múz, jazzový bar U kouřícího králíka, Hudební fakulta JAMU, Divadlo na Orlí

12 000

průměrná roční návštěvnost festivalu

121

cen Grammy festivalových interpretů

2

3

4

5

US

Jazz at Lincoln Center Orchestra with

Wynton Marsalis

Wynton Marsalis, Kenny Rampton, Marcus Printup, Ryan Kisor – trubky; Chris Crenshaw, Vincent Gardner, Jeffery Miller – trombony; Victor Goines, Walter Blanding, Sherman Irby, Paul Nedzela – saxofony a klarinety; Ted Nash – saxofon, klarinet, příčná flétna, Dan Nimmer – klavír, Carlos Henriquez – kontrabas, Marion Felder – bicí

Jazz at Lincoln Center je zároveň Mekkou vzdělávání i hudební laboratoří. Jeho komplexní vzdělávací program zahrnuje akademii lídra orchestru, nevídaně populární série koncertů pro děti, každoroční soutěž středoškolských jazzových kapel a festival, který představuje více než 2 000 kapel v 50 státech USA a v Kanadě.

V proslulém bigbandu Jazz at Lincoln Center Orchestra, vedeném kapelníkem Wyntonem Marsalisem, hrají nejlepší současní jazzoví sólisté, sekční hráči a aranžéři. Je skoro zbytečné dodávat, že Wynton Marsalis je uměleckým ředitelem Jazz at Lincoln Center a světově proslulým trumpetistou a skladatelem.

Narodil se v New Orleans v roce 1961 a ve věku dvanácti let se začal vážněji zajímat o trubku, tehdy především klasickou. Na Juilliard School v New Yorku nastoupil v raném věku sedmnácti let a záhy dostal pomyslné lano do jedinečného učiliště života v kapele Art Blakey and Jazz Messengers. V roce 1982 debutoval jako lídr a od té doby natočil více než šedesát nahrávek v žánrech jazzu a vážné hudby, jež mu vydobyly celkem devět cen Grammy.

V roce 1983 se stal prvním a jediným umělcem, jenž získal jak klasickou, tak jazzovou Grammy ve stejném roce a tento neuvěřitelný výkon zopakoval v roce 1984. V roce 1997 se stal prvním jazzovým umělcem, jenž získal prestižní Pulitzerovu cenu v oboru hudba, a to za své oratorium Blood on the Fields.

„Z Jazz at Lincoln Center se stalo atraktivní místo k setkávání pro newyorské jazzové fanoušky a vyhledávaná destinace pro cestovatele z celého světa.“

V roce 1987 Wynton Marsalis spoluzaložil jazzový program v Lincoln Center. Díky významnému úspěchu programu si Jazz at Lincoln Center v roce 1996 vydobyl pozici samostatné sekce Lincoln Centra, čímž se dostal na roveň s New York Philharmonic, Metropolitní operou a New York City Ballet. Toto privilegium znamenalo historický mezník pro jazz jako uměleckou formu i pro Lincoln Center jako kulturní instituci. V roce 2004 Marsalis za pomoci odborné rady a nadšených zaměstnanců slavnostně otevřel Frederick P. Rose Hall, vůbec první jazzovou instituci ve světové historii. Z Jazz at Lincoln Center se stalo atraktivní místo k setkávání pro newyorské jazzové fanoušky a vyhledávaná destinace pro cestovatele z celého světa. Pod Marsalisovým vedením Jazz at Lincoln Center rozvíjí jak mezinárodní aktivity, tak bohaté a rozmanité programové plánování, jež zahrnuje koncerty, debaty, filmová fóra, tanec, televizní a rozhlasové vysílání i vzdělávací činnosti.

Na JazzFestBrno přijíždí Marsalisův bigband podruhé. Předloni během jednoho večera dvakrát vyprodal Sono Centrum a šířku svého repertoáru prokázal tím, že koncerty měly zcela odlišné setlisty. „Marsalis v Brně připomněl kořeny jazzu i bigband jako dodnes klíčovou sestavu této hudby. Ukázal jazz jako interpretační disciplínu postavenou na vynikajících hráčských výkonech a také jako týmovou spolupráci. A představil jazz jako umění dodnes živé, které nejen ovlivnilo a sytilo světovou populární hudbu, ale zpětně z ní čerpá. To vše v součtu rozhodně není málo,“ zhodnotil tehdy v recenzi pro Město hudby.cz hudební publicista Milan Tesař.

1. 2. 2018, 19:30 Bobycentrum

7

US

Brad Mehldau – klavír

„Ideální prostředí pro intimní akustický recitál slibuje zážitek na celý život.“

Brad Mehldau

osobnosti – Mehldau improvizátor a Mehldau formalista – se vzájemně podporují, inspirují a výsledkem je často něco jako kontrolovaný chaos.

Americký pianista Brad Mehldau se propracoval k jedinečnému zvuku, jemuž se snaží přiblížit celá řada jazzových adeptů nejen mladší generace. „Mehldauovu hudbu miluju,“ řekl před pár lety pro časopis Downbeat slavný pianista Enrico Pieranunzi. „A nejsem zdaleka sám. V jeho hře je totiž něco lákavě tajemného.

Brad Mehldau je jeden z mála hudebníků, jejichž hudba není obsažena v notách, jež hrají. Své posluchače oslovuje především tím, co je za nimi. Jako by za těmi notami byl celý neznámý svět, do kterého vás to táhne.“

Mehldau vystupuje po celém světě konstantním tempem už od poloviny devadesátých let. Během své umělecké cesty spolupracoval s řadou nepřehlédnutelných jazzových osobností, jakými jsou Wayne Shorter, Pat Metheny, John Scofield, Michael Brecker či Joshua Redman. Na brněnském JazzFestu zahrál už v roce 2014 se svým triem a zážitek to byl nejen pro běžné návštěvníky, ale i pro ty, kdo koncert navštívili z profesních důvodů. „Koncert Brad Mehldau Tria ve zcela zaplněném Janáčkově divadle byl z těch, při kterých dokonce i ten nejšťouravější recenzent sedí zabořen v křesle, ani nedutá, a po chvíli pokusů o analyzování slyšeného se rozhodne nekazit si večer mudrováním a prostě se nechá unášet tou čirou krásou, která přichází z pódia,“ napsal tehdy v recenzi pro iDnes.cz novinář Ondřej Bezr.

Lepší charakteristiku tohoto stylotvorného hudebníka byste vymysleli jen těžko. Brad Mehldau patří do nejvyšší ligy jazzových a crossover hudebníků a jeho umělecký vývoj inspiruje početné pokračovatele po celém světě. Jeho hudba respektuje tradici a osobitě reflektuje současnost. Čerpá jak z jazzové historie, tak z klasické hudby, pop music i experimentální hudby. Mehldau je ale také nevídaný virtuos, který ovšem své technické dovednosti využívá plně ve prospěch hudby. Posluchači jeho hudby se rekrutují ze všech generací, uspokojí jak tradicionalistu, tak hledače nových cest – i v tom je její síla.

Mehldauovy koncerty zkrátka zprostředkovávají širokou škálu emocí. Některé jeho skladby nabízejí intelektuální kontrolu nad kontinuálním procesem abstrakce, jiné zase mimořádnou hustotu hudební informace. A hned vzápětí může následovat zemitá a emocemi překypující balada. Mehldau si prostě užívá balancování mezi extrémy. Taková příležitost, jaká se letos naskýtá festivalovým návštěvníkům v brněnském Besedním domě, je spíše výjimkou. Ideální prostředí pro intimní akustický recitál totiž slibuje zážitek na celý život.

Mehldauova hudební osobnost je vpravdě dichotomická – a právě při jeho sólových recitálech se to projevuje nejvýrazněji. Nyní sedmačtyřicetiletý pianista je v první řadě improvizátorem a výrazně si pěstuje pocit okamžitého okouzlení spontánní hudební myšlenkou vyjádřenou v reálném čase, zároveň je ovšem hluboce fascinován formální architekturou hudby, jež pomáhá formovat vše, co nakonec zahraje. Každá skladba má silný vypravěčský oblouk (ať už se projeví na začátku nebo na konci), popřípadě úmyslně otevřený konec. Obě polohy jeho umělecké

18. 2. 2018, 19:30 Besední dům

9

CZ, SK, US

Pavel Wlosok – klavír Rick Margitza – tenorsaxofon Tomáš Baroš – kontrabas Marián Ševčík – bicí Lukáš Oravec j.h. – křídlovka

Pavel Wlosok Trio & Rick Margitza

„V rámci brněnského koncertu se k Wlosokovu triu a Ricku Margitzovi přidá ještě jeden host – talentovaný slovenský trumpetista a vítěz několika mezinárodních soutěží Lukáš Oravec. “ a Ricku Margitzovi přidá ještě jeden host – talentovaný slovenský trumpetista a vítěz několika mezinárodních soutěží Lukáš Oravec.

Rytmickou sekci tvoří Pavlovi dvorní spoluhráči pro oblast střední Evropy, basista Tomáš Baroš a bubeník Marián Ševčík.

Český světoběžník, skladatel jazzové i vážné hudby, fotograf a především vynikající pianista Pavel Wlosok je uznávanou osobností nejen u nás, ale i v zahraničí. Ostatně už přes dvacet let žije ve Spojených státech, kde vyučuje na Western Caroline University. V poslední době se však pravidelně vrací i do Česka, a to jak osobně, tak i prostřednictvím mnoha nahrávek.

Unikátní zvuk tria Pavla Wlosoka se skládá nejen z široké škály jazzových tradic, počínaje swingem a bebopem, přes latinskoamerickou hudbu až po modální jazz, ale ovlivňuje ho také moderní tvorba dvacátého století včetně world music, metodistických chorálů či české folklorní melodiky. Většina repertoáru se skládá z autorských kompozic, anebo nových aranžmá známějších jazzových standardů. Wlosok studoval skladbu na brněnské JAMU, a než jej osud zavál za oceán, navázal celou řadu spoluprací s místními umělci z klasického světa. Dnes zúročuje své vzdělání i v oblasti jazzové, která mu dlouhodobě nejvíce učarovala. Jeho festivalový koncert je tak trochu návratem ztraceného syna. Brno vždy Wlosokovi přálo a nebude tomu jinak ani tentokrát.

Na JazzFestBrno přijíždí trio v rámci svého turné k nové desce Storyteller. Tu Pavel Wlosok natočil v USA se svým americkým triem, jehož členové jsou Mike McGuirk (kontrabas) a Andrew Swift (bicí). K nim se na desce připojil speciální host, tenorsaxofonista Rick Margitza, který se na tvorbě alba podílel nejen jako zručný hudebník, ale také jako skladatel. Hned několik skladeb na desce Storyteller nese jeho podpis. Rickův originální zvuk je zachycen na nahrávkách už od devadesátých let, a to jak v projektech Milese Davise, tak i na albech vydaných pod Rickovým jménem na světoznámém labelu Blue Note Records. Margitza byl rovněž dlouholetým významným členem skvělého bigbandu Marie Schneider. Od roku 2003 žije v Paříži a spolupracuje jak se smetánkou francouzského jazzu, tak s americkými expats i umělci na turné. V rámci brněnského koncertu se k Wlosokovu triu

15. 3. 2018, 19:30 Sono Centrum

11

Čtyři na druhou Členům tria Pavla Wlosoka jsme položili čtyři stejné otázky, a aby se nám počty pěkně "zakulatily", zeptali jsme se i jejich tradičního souputníka Ricka Margitzy. Co dělali v době, kdy JazzFest vznikl, jak shovívaví jsou ke kritikům nebo jaké mají hudební preference ve chvíli, kdy opustí jazzové vody? To se dočtete v následujících řádcích.

1.

Můj hudební svět před sedmnácti lety?

2.

Recenze a kritiky?

3.

Když neposlouchám jazz?

4.

Nejlépe všechny. Nicméně v bigbandu jsem hrál pět let během studií a už ho vedu na univerzitě skoro dvacet let, takže k tomu inklinuji více a je to tedy má slabina. Určitě by mě zajímaly i koncerty Kennyho Barrona a Brada Mehldaua. Oba jsou to vynikající hudebníci, každý úplně jiný a já zatím ani jednoho neviděl živě. V Caipi Kurta Rosenwinkela sedí za bicími Bill Campbell, můj kamarád ze školy, který navíc hraje na mém albu „Czechmate“ z roku 2013.

V programu jsou i kapely, o kterých jsem zatím neslyšel, a jistě by stálo za to je poznat. Vzhledem k tomu, že Vilém Spilka má opravdu velký přehled a vytříbený vkus, klidně bych se vsadil, že kterýkoliv z těchto mně neznámých umělců bude skvělým zážitkem.

4.

Rick Margitza

Koncert JazzFestu Brno 2018?

Pavel Wlosok

1.

Okolo roku 2002 jsem učil již druhým rokem na plný úvazek na Truman State University v Kirksville, Missouri ve Spojených státech a připravovali jsme se s manželkou na příchod naší prvorozené dcery Victorie Sary. Měl jsem teprve rok po ukončení studií na University of North Texas v Dentonu a byl jsem vděčný za to, že mám stálou práci, skvělé kolegy, kteří mě podporovali, a zároveň jsem měl možnost se dále rozvíjet nejen jako skladatel, ale i pianista a pedagog. V létě jsem hrál ve střední Evropě, například v Krakově s Januszem Muniakem a v Praze či Berlíně v triu a kvartetu. K tomu jsem učil i na mezinárodní jazzové dílně. Během školního roku v USA jsem se soustředil na projekty, hrával s manželkou sérii koncertů nazvanou Classical Meets Jazz a jezdíval do Kansas City hrát s kvintetem Bobbyho Watsona do klubu Blue Room, který sousedí s muzeem Charlieho Parkera.

1.

2.

Určitě mě to zajímá, protože vím, jak náročné je psát o hudbě a zvláště kritizovat dílo, do kterého bylo často vydáno velké množství energie, času a píle. Mám to štěstí, že texty o mých albech vydaných u New Port Line Petra Marka byly napsány lidmi, kteří to opravdu umějí (v případě PhDr. Lubomíra Dorůžky uměli), a kterých si vážím pro jejich objektivní, a přesto taktní přístup.

Jejich slova se pak objeví na Amazonu a jiných portálech prodeje hudby a fungují v podstatě jako recenze. Bohužel recenzí na mou muziku je stále málo a já doufám, že ne proto, že by nebylo o čem psát, ale protože dnešní hudební trh je absolutně přesycen továrnami na nové talenty typu American Idol. Školy každým rokem chrlí nové a nové promované hudebníky, kteří taky musejí někde hrát, a kompenzace za hraní a natáčení hudby se čím dál tím více zmenšují, protože kupříkladu mladá generace už vůbec není zvyklá platit za poslech hudby. Portály jako YouTube platí směšné částky a limitují výdělky víc a víc.

Jediný úspěšný model, který ještě funguje, je hraní živých koncertů.

12

3.

Hudba má spousty rovin a někdy si rád poslechnu více meditativní či psychedelickou hudbu, která nemá moc dynamiky či tematické komplexity.

Ze staršího rocku třeba Pink Floyd, z R&B Roberta Glaspera. Baví mě také téměř všechna klasická hudba a především impresionismus a dvacáté století.

Stejně tak ale i brazilská bossa nova či moravský Hradišťan, kde hraje na perkuse a klávesy můj blízký kamarád ze školy Jožka Fojta. Jelikož jsem však především instrumentalista, spíše inklinuji k poslechu abstraktnějšího typu hudby bez textu.

Jakmile se jednou objeví text, už je to míchání dvou forem umění a hudba často musí sloužit textu samotnému.

Generalizovat se to však samozřejmě nedá. Nejčastěji poslouchám v autě nebo v mém domácím studiu, když míchám či masteruji alba pro klienty. Ono kuchař také asi nepřijde domů a nezačne hned vařit… Muzikant si často musí najít ten správný balanc i čas nechat uši si od poslechu hudby odpočinout.

V roce 2002 jsem trávil svůj poslední rok v New Yorku, o rok později jsem se přestěhoval do Paříže. Nemůžu říct, že by tehdejší svět hudby byl lepší než současný, ale mám pocit, že fungovalo víc klubů, festivalů i nahrávacích studií. Znamenalo to tak i víc příležitostí k hraní. Osobně jsem tehdy stále hrál v kapele Marie Schneider a procestoval Evropu jakožto hostující hráč mnoha kapel. Přidal jsem se také k dodnes hrajícímu Moutin Reunion Quartetu, které vzniklo v Paříži. To pro mě představovalo také jeden z důvodů, proč jsem se pak do hlavního města Francie přestěhoval. Pokud jde o muziku, kterou jsem měl tehdy rád, je stejná jako ta, kterou poslouchám i nyní. John Coltrane, Charlie „Bird“ Parker, Michael Brecker, Pat Metheny, Gustav Mahler, Béla Bartók, Earth, Wind & Fire, Marvin Gaye nebo třeba maďarská cikánská muzika.

2.

Snažím se všechny recenze na moje nahrávky i koncerty číst.

Samozřejmě je příjemnější číst ty pozitivní, ale i kritické názory dokážu respektovat.

Myslím, že v mé tvorbě se to ale nijak neodráží.

3.

Jak už vyplývá z první odpovědi, poslouchám spoustu velmi různorodé hudby, především však klasiku.

Všechno od Bacha až po autory soudobé hudby. Poslech a studium klasické hudby bylo i základem pro můj růst jakožto skladatele.

vybrat jen jeden, byl by to rozhodně Christian McBride Big Band, protože ten jsem jediný neviděl naživo.

4.

1.

Tady vás asi nepotěším, ale když se dívám na ten skvělý a dramaturgicky pestrý program, nezbývá mi než říct, že bych šel nejraději na všechny koncerty.

Tomáš Baroš

1.

V roce 2002 jsem studoval na Pražské konzervatoři klasickou hudbu a zároveň téměř denně hrál na pražské jazzové scéně. Poslouchal jsem převážně desky Herbieho Hancocka, Oscara Petersona, Fredieho Hubbarda, Milese Davise, Johna Coltranea a dalších jazzových velikánů. Fascinovali mě kontrabasisti jako Ron Carter, Christian McBride, Ray Brown, George Mráz, Miroslav Vitouš, Scott La Farro a spousta dalších, které jsem teprve objevoval.

Marián Ševčík V roce 2002 jsem mimo jiné koncertoval na vůbec prvním ročníku JazzFestu Brno. Hrál jsem tam s Radovanem Tariškou. Jinak jsem v tom roce ještě vydatně spolupracoval s Jurajem Bartošem a také s Milem Suchomelem.

To byly tři zásadní projekty. Zároveň se jednalo o moje hudební začátky, protože profesionálně jsem začal hrát zhruba dva roky předtím, tudíž to bylo období velkého nadšení.

2.

Recenze nějak aktivně nevyhledávám, ale občas se ke mně samozřejmě nějaká dostane. Popravdě to moc neřeším. Občas potkávám muzikanty, kteří se rozčilují nad tím, co některý publicista napsal, ale mě ještě nikdy žádná recenze ze židle nenadzvedla. Snažím se nijak si to nepřipouštět k tělu, ať už je kritika pozitivní, či negativní.

2.

3.

3.

4.

S kritikou je to stejné jako s hudbou – může být dobrá i špatná, pochopená i nepochopená. Je to dost o názoru jednotlivce. Rozhodně si myslím, že je dobré se hudbou zabývat, hodnotit ji a konfrontovat své názory s ostatními. Vždy mě potěší, když si přečtu kritiku, kterou napsal někdo, kdo se opravdu v hudbě vyzná.

Kromě jazzu rád poslouchám také klasickou hudbu – například Stravinského, Prokofjeva, Mahlera nebo Šostakoviče, ale i starší autory – Bacha, Mozarta… Mám rád také filmovou hudbu nebo různé nové projekty, kde se s hudbou experimentuje, ale ty jsou většinou stejně ovlivněny jazzem.

4.

Program ročníku 2018 je absolutně špičkový a nejraději bych šel na všechny koncerty. Pokud bych si mohl

13

Kromě jazzu poslouchám především klasiku. Nedávno jsme si s manželkou koupili gramofon a jedna z prvních desek, kterou jsem k němu pořídil, bylo Mozartovo Requiem v podání Berlínské filharmonie dirigované ještě Herbertem von Karajanem. Mám také moc rád Bacha, Stravinského a Bélu Bartóka.

Koncertů, které bych rád viděl, nabízí program mnoho. Uvidím, co mi čas dovolí, ale stoprocentně se půjdu podívat na Brada Mehldaua. Patří mezi mé nejoblíbenější hudebníky. Viděl jsem ho už v triu a byl to skvělý zážitek. Na jeho sólové vystoupení se také moc těším.

Donny

US

Donny McCaslin – saxofon Jason Lindner – klávesy Nate Wood – bicí Jonathan Maron – baskytara

„Syrový a objevitelský ráz nové McCaslinovy kapely učaroval i zpěvákovi Davidu Bowiemu a jejich následná spolupráce na desce Blackstar McCaslinovu hudební proměnu definitivně dokonala.“

Americký saxofonista a skladatel Donny McCaslin čeří jazzové vody již dvě dekády, během nichž si vysloužil i tři nominace na Grammy. Jeho kariéra nabrala nečekaný spád, když jej oslovil David Bowie a i s kapelou pozval k nahrávání alba Blackstar – jak se ukázalo, Bowieho mistrovské hudební derniéry. K této životní příležitosti však McCaslin nepřišel jen tak náhodou.

Donald Paul McCaslin se narodil 11. srpna roku 1966 v kalifornské Santa Claře. Jeho otec byl vibrafonista a právě v jeho souboru nabíral Donny od dvanácti let své první hudební zkušenosti. Na střední škole si pak založil vlastní skupinu, s níž třikrát vystoupil i na jazzovém festivalu v Monterey. Díky několika angažmá v různých kapelách procestoval už jako teenager Evropu i Asii a v osmnácti letech získal plné stipendium na legendární Berklee College of Music.

Zatímco začátek jeho kariéry se nesl v akustickém duchu, v průběhu let začal do své tvorby čím dál častěji zapojovat elektronické efekty. Počátky této proměny mohli sledovat právě návštěvníci jeho koncertu v Semilassu a postupně se výsledný tvar hudby vzdaloval od bona fide jazzu čím dál víc.

V roce 1987 se McCaslin připojil ke kapele Garyho Burtona a během čtyř let s ní opět procestoval celý svět. V roce 1991 se usadil v New Yorku a o tři roky později nahradil v kapele Steps Ahead saxofonovou legendu Michaela Breckera. Než v roce 1998 vydal své první autorské album, připsal si spolupráci s řadou úspěšných hudebníků, mezi nimiž nechybí například George Gruntz, Danilo Pérez, John Medeski, Doug Yates nebo Lan Xang. Dlouhá léta působil také jako člen věhlasného bigbandu skladatelky Marie Schneider. McCaslinova debutová nahrávka Exile and Discovery upoutala pozornost kritiků i jazzové veřejnosti a definitivně jej zařadila mezi vycházející hvězdy.

McCaslin

Syrový a objevitelský ráz nové McCaslinovy kapely učaroval i zpěvákovi Davidu Bowiemu a jejich následná spolupráce na desce Blackstar McCaslinovu hudební proměnu definitivně dokonala. „Pamatuju si, jak jsem seděl v prosklené místnosti vedle studia, díval jsem se na Davida, který právě zpíval skladbu Lazarus, a prociťoval tu energii. Představoval jsem si, že svým saxofonem vytvářím jeho hlasu obal,“ vzpomíná McCaslin a hned přiznává, že spolupráce s Davidem Bowiem jej ovlivnila natolik, že ji otiskl do několika skladeb na své poslední desce Beyond Now. „Po Davidovi se vlastně změnilo úplně všechno. Jinak nazírám na hudbu, jinak přemýšlím o skládání,“ říká dnes jednapadesátiletý umělec. Právě repertoár z desky Beyond Now představí McCaslin v rámci svého brněnského koncertu.

Donny McCaslin od té chvíle nahrál dalších jedenáct autorských alb, přičemž s devátým v pořadí, Perpetual Motion, nadchnul v roce 2012 i návštěvníky brněnského JazzFestu. Po šesti letech však do Brna přijíždí metamorfovaný Donny McCaslin.

15. 3. 2018, 19:30 Sono Centrum

15

CZ, SK

Vít

Křišťan & Oskar Török & Jiří Slavík

Vít Křišťan – klavír, Rhodes Oskar Török – trubka, zpěv Jiří Slavík – kontrabas, klarinet

„U vzniku tria stál především samotný výběr spoluhráčů, osobností, se kterými chtěl Vít Křišťan spolupracovat.“

i jména zbývajících protagonistů – Oskara Töröka a Jiřího Slavíka. „Vždy jsem byl v úžasu nad jejich virtuozitou, citlivostí, vkusem a úžasnými improvizátorskými schopnostmi,“ komentuje výběr spoluhráčů do projektu kapelník.

Gros repertoáru tria pochází právě z pera kapelníka. „Některé věci přinesu hotové, některé s méně jasnou představou,“ popisuje tvůrčí proces Křišťan. „Někdy je vše jasné, jindy společně lehce upravujeme nebo dotváříme, občas vznikne změna zcela spontánně. To je ten nejzábavnější způsob a navzájem si k němu dáváme prostor. Jirka Slavík nosí věci poměrně hotové a má jasno i v interpretaci, čas a živé hraní ale někdy jeho skladby také ovlivní.

Oskar Török má své skladby hodně otevřené, co se interpretace týče. Všechny přístupy ale fungují, každý kope za muziku a umí se na věc podívat nezávisle jako posluchač a ne jako skladatel s nějakou ambicí.“

Pianista a skladatel Vít Křišťan pochází z Humpolce, malebného městečka na Vysočině. Hudbě se začal věnovat na humpolecké ZUŠ Gustava Mahlera a později na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Klasickou hudbu paralelně studoval na velmi vysoké úrovni u profesorky Iriny Kondratěnko. V roce 2007 úspěšně složil přijímací zkoušky na Akademii Muzycznou Im. Karola Szymanowskiego v polských Katovicích, kde po třech letech studia získal bakalářský titul. Studoval jazzové piano ve třídě profesora Wojciecha Niedziely, jazzovou improvizaci u legendárního trumpetisty Piotra Wojtasika a skladbu a aranžování pod vedením Američana Eda Partyky. Poté absolvoval Masters degree na jazzové akademii v dánském Odense.

U vzniku tria stál především samotný výběr spoluhráčů, osobností, se kterými chtěl Vít Křišťan spolupracovat. „Zároveň jsem byl zvědav, jaké barvy se nám podaří objevit v kombinaci piana, smyčcového nástroje a trubky,“ doplňuje kapelník. „Původně měl Oskar hrát perkuse nebo i bicí, to jsme ale zatím zavrhli a začali jednoduše na své nástroje. Nicméně možnosti mých spoluhráčů jsem ještě zdaleka nevyčerpal. Mám pocit, že jsme zvuk tria a celkovou koncepci dokázali velmi dobře usadit, není to ale konečná. Vím, že můžeme jít mnohem dál a těším se na to, jak se naše trio bude vyvíjet.“

Na domácí scéně se Křišťan velmi rychle etabloval, ať už jako spoluhráč, tak kapelník. Jeho autorský projekt Imprints měl sice základ v triu, ale jak sám kapelník říká: „Cítil jsem ho spíše jako minimálně kvarteto, spíše kvinteto. Hudba byla prokomponovaná a pestrá, co se týče obsazení.“ Změna je ovšem život a touha po prozkoumání intimnějšího zvuku se v klavíristově duši začala prosazovat čím dál vehementněji. „Měl jsem poté chuť udělat opravdu komorní trio, užít si více komunikace a spontaneity, dát prostor samotné improvizaci před prokomponovanou aranží.

Zároveň jsem neměl touhu jít do klasického obsazení, kdy piano hraje v podstatě sólovou roli s doprovodem bicích a basy. Chtěl jsem tři rovnoprávné proudy hudby, které se navzájem proplétají a propůjčují si role.“ To se určitě podařilo v nové kapele, jež nese

23. 3. 2018, 19:30 CED – Divadlo Husa na provázku

17

CZ Miroslav Vitouš – kontrabas Emil Viklický – klavír

Miroslav

Vitouš & Emil

Viklický

Kontrabasista Miroslav Vitouš je jednou z nejvýraznějších postav českého a potažmo i světového jazzu. Jako sideman hrál a nahrával s Milesem Davisem, Chickem Coreou, Stanem Getzem, Herbiem Mannem a mnoha dalšími. Zakládal také kultovní kapelu Weather Report a svou virtuozitou a technickými možnostmi prakticky bez limitu dokázal kontrabasu vtisknout roli komunikativního nástroje, jenž se plně zapojuje do kolektivní improvizace v jazzové kapele.

Tuto cestu ostatně nastoupil už Scott LaFaro, basista v triu Billa Evanse, jenž byl nepochybně inspiračním zdrojem i pro Miroslava Vitouše.

rovněž projektem banky zvuků pro hudební skladatele. Pracoval na ní několik let za asistence bývalých spolužáků z konzervatoře i členů České filharmonie. Nahrával pro vydavatelství ECM a rozvíjel svůj koncept moderní improvizační hudby. Občas si i přes značnou vytíženost odskočil zpět do rodné země na festivalové vystoupení. Teď se zdá, že se frekvence jeho návštěv domova zvyšuje a pro zdejší scénu to může mít blahodárné účinky. Vystupuje především s příslušníky své generace, mj. Jiřím Stivínem nebo druhým aktérem jeho koncertu na JazzFestu Brno, Emilem Viklickým.

„Svou virtuozitou a technickými možnostmi prakticky bez limitu dokázal kontrabasu vtisknout roli komunikativního nástroje, jenž se plně zapojuje do kolektivní improvizace v jazzové kapele.“

Pianista a skladatel Emil Viklický je jednou z nejvýraznějších postav tuzemské hudební scény. Svým syntetickým přístupem již dávno přesáhl hranice jazzu. V první polovině sedmdesátých let hrál v Jazz Sanatoriu Luďka Hulana, SHQ Karla Velebného a byl členem jazzrockového Energitu. První sólová deska V Holomóci městě, vydaná v roce 1977, představovala jednu ze základních linií Viklického tvorby, pro kterou je typické využití folklorních motivů v kombinaci s jazzovými postupy. Tento přístup dále pokračoval na uznávaných albech Za horama, za lesama s primášem Hradišťanu Jurou Pavlicou, Prší déšť, na němž se vedle Pavlici už objevila i zpěvačka a cimbalistka Zuzana Lapčíková, a na sólové desce Zuzany Lapčíkové. Ta se ještě spolu s kontrabasistou českého původu Jiřím Georgem Mrazem podílí na další Viklického nahrávce Morava.

Vitouš, jenž v loňském roce oslavil kulatých 70 let, začínal v Junior triu s dalším slavným českým emigrantem Janem Hammerem a svým bratrem Alanem. Junior trio bylo výrazně ovlivněno zvukem tria Billa Evanse a hráčská úroveň tehdy náctiletých členů kapely brala dech. Po vítězství v mezinárodní kontrabasové soutěži ve Vídni a zisku plného stipendia na Berklee College of Music emigroval do USA. Tam po krátké epizodě na Berklee přesídlil do New Yorku, kde bylo to pravé jazzové epicentrum. „Byl jsem sám, mladý kluk v New Yorku,“ řekl Vitouš v rozhovoru pro portál JazzPort. „Bylo to těžký, žil jsem z ruky do huby. Život profesionálního jazzovýho hudebníka je prostě z ruky do huby.

Pokud se ovšem nestanete Milesem Davisem, Stanem Getzem anebo někým takovým. Což mi trvalo dost dlouho a nikdy jsem nedosáhl jejich úrovně uznání.“ Respektu ze strany kolegů muzikantů se mu ale dostalo vrchovatě, zahrál si opravdu s těmi nejlepšími z nejlepších.

Po vydání debutového alba se však Emil Viklický zaměřil především na jazz, a to zejména elektrický, neboť v roce 1977 odjel na rok do Spojených států studovat jazz na prestižní Berklee College. Po návratu ze studií natočil alba Okno a Dveře se svým spolužákem, kytaristou Billem Frisellem.

Od počátku osmdesátých let se Emil Viklický začal věnovat také vážné hudbě a zároveň hodně experimentoval v oblasti elektroakustické hudby. V devadesátých letech vyšlo i první album věnované čistě vážné hudbě, kde klíčové Dopisy Plečnikovi zpívala Magdalena Kožená. V září 2000 měla ve Státní opeře premiéru Viklického opera Faidra. Značnou část své energie vkládá Emil Viklický do tvorby filmové hudby, které se věnuje od poloviny osmdesátých let, kdy složil hudbu k Smyczkovu snímku Krajina s nábytkem.

Během tohoto koncertního večera bude vyhlášena Cena Gustava Broma.

23. 3. 2018, 19:30 CED – Divadlo Husa na provázku

V roce 1970 spoluzakládal s pianistou Joem Zawinulem a saxofonistou Waynem Shorterem zmíněnou kapelu Weather Report, o tři roky později vytvořil vlastní skupinu s Johnem Surmanem, Kennym Kirklandem a Jonem Christensenem. Do školy se vrátil koncem 70. let nikoliv jako student, ale jako pedagog – především na New England Conservatory v Bostonu. Zabýval se

19

Miroslav Vitouš pohledem druhých

V prosinci loňského roku odvysílala ČT Art premiérově dokumentární film Miroslav Vitouš – jazzová legenda od režiséra Petra Kaňky. Dokument cílí na definování pevnějšího spojení světově proslulého hudebníka, známějšího víc v zahraničí než doma, s českou kulturou. Zachycuje tvorbu a komentáře k bohaté kariéře i životu umělce od června roku 2016. Vrací se ke vzniku Junior Tria, slavné éře Weather Report, ke spolupráci s Chickem Coreou a vrcholí Miroslavovou současnou tvorbou inspirující se vážnou hudbou a jeho reformou umělecké hudby.

Do struktury scénáře vplynuly i části Vitoušova pódiového výkonu v brněnském Sonu, kde mu byl partnerem kytarista Rudy Linka. Interview s domácími hudebníky Rudym Linkou, Michalem Pavlíčkem, Martinem Kratochvílem a Alanem Vitoušem, zahraničním hudebním publicistou Frankem Kuznikem, legendárním Chickem Coreou i hlavním protagonistou filmu stvořila mapu Vitoušových životních osudů.

A jaký vztah mají k této jazzové legendě basisté z letošního JazzFestu?

Miroslav Vitouš

jazzová legenda

Christian McBride

Tomáš Baroš

Tomáš Liška

Miroslav Vitouš vždy patřil k mým nejoblíbenějším basistům. Jeho spolupráce s Chickem Coreou, období Weather Report, mnoho jeho výborných sólových alb i jeho působení v různých dalších kapelách bylo něco, čemu jsem věnoval pozornost během celé své kariéry.

Miroslava Vitouše jsem slyšel poprvé na nahrávce Chicka Corey na desce Now He Sings, Now He Sobs (1968), když mi bylo čtrnáct let. Deska mě oslovila natolik, že se Miroslav stal mým velkým vzorem a začal jsem shánět jeho nahrávky, na kterých se podílel. O mnoho let později jsem měl tu čest setkat se s ním osobně a spřátelit se s ním. Před nedávnem jsem měl možnost ho jako sólistu doprovázet s Rozhlasovým Bigbandem Gustava Broma, ve kterém hraji. Byl to pro mě silný zážitek. Miroslava si moc vážím a je mou velkou hudební inspirací. Rozhodně patří mezi nejprogresivnější hudební osobnosti, které znám.

Miroslavu Vitoušovi vděčím za mnohé.

Několik jeho desek mě provázelo během studií na konzervatoři, ale co pro mě bylo asi nejvíce inspirativní, byla ta jeho osobnost, nebo spíš kult. Neuchopitelný, nepolapitelný, nevyzpytatelný, tajemný přízrak… Když jsem plánoval natočit svoji první desku Invisible World, objevil jsem na albu Universal Syncopations II bandoneonistu Daniela di Bonaventuru, se kterým se mi nakonec podařilo spojit a natáčet. Miroslav je pro mě asi největší osobností českého jazzu, můžeme-li si ho tedy vůbec přivlastňovat. Vnímám ho jako neúnavného hledače a inovátora.

„Miroslav je pro mě asi největší osobností českého jazzu, můžeme-li si ho tedy vůbec přivlastňovat.“

V rámci letošního doprovodného programu festivalu se můžete těšit i na promítání prodloužené režisérské verze filmu Miroslav Vitouš - jazzová legenda. Uskuteční se 13. 3. 2018 od 18:30 v Divadle U stolu (v prostorách Divadla Husa na provázku). Po projekci bude následovat beseda s hosty.

20

21

US, CZ

Rozhovor Jiří Slavík

Doug Hammond – bicí, sanza, zpěv Jiří Slavík – klavír, kontrabas

Hammond & Jiří Slavík

Doug

Doug Hammond je nejméně doceněný žijící jazzový muzikant na světě

Charles Mingus, Ornette Coleman, Steve Coleman nebo Nina Simone. To je jen letmý výčet hudebníků, s nimiž hrál bubeník a skladatel Doug Hammond, a přestože zůstával vždy spíše v pozadí, měl na tvorbu některých z nich mnohem větší vliv, než by se mohlo zdát. Jelikož se nikdy netlačil do světel reflektorů, pro velkou část jazzového světa je stále neobjeveným umělcem. Pro návštěvníky JazzFestu jej „objeví“ Jiří Slavík.

Právě s ním jsme si o Dougu Hammondovi povídali.

K setkání Douga Hammonda a Jiřího Slavíka došlo relativně nedávno, ale jejich společné muzicírování zní, jako kdyby se znali desítky let. Komplexní pohled na umění a široký záběr je společný oběma – Hammond je nejen výtečný muzikant, ale také inspirativní básník. Slavík, jenž je o dvě generace mladší než Hammond a na umění rovněž pohlíží ze širší perspektivy, se tak dostává přímo ke zdroji hudební moudrosti, autentického zvuku a naturální kreativity. „Doug je mistr muzikant, který si prošel až neuvěřitelně bohatou hudební cestou a hrál po boku největších jazzových autorit,“ vysvětluje Slavík. „Současně přišel s vlastní hudbou, která je nenapodobitelná a ojedinělá, protože je postavena na rytmických prostorech a melodii; harmonie v ní nehraje zvlášť důležitou roli. Je za ní obrovské množství práce, bádání i životních zkušeností a všeobecného moudra. Tím se dost podobá tradiční africké hudbě, která mě taktéž velmi zajímá.“

V té době totiž nebyli ve floridských orchestrech zaměstnáni žádní Afroameričané. Ani Doug Hammond nedokázal tento předsudek překonat, přestože Templeton opakovaně mluvil o Hammondovi jakožto svém nejlepším studentovi. Období let 1967–1970 charakterizoval značný pokrok v oblasti hudební kompozice i literatury skrze kolektiv „Focus Novii“. Skupinu iniciovali James Blood Ulmer, Patrick LaNier, John Dana, William T. Wiggins a Doug Hammond, kteří v dramatickém kontextu prezentovali a inscenovali hudbu, text, poezii, píseň a tanec. Představení se žánrově pohybovala od blues, jazzu, R&B a spirituálů až po moderní klasické formy, postupně se stala novou formou divadla.

V roce 1989 začal Hammond pracovat na Brucknerově univerzitě v Linci v Rakousku, kde vyučoval bicí, kompozici a souborovou hru.

Do penze odešel v roce 2008, ale zůstává umělecky aktivní jak v Evropě, tak USA. Žije střídavě v Detroitu a v Linci.

Doug Hammond se narodil v Tampě na Floridě. Na základní škole psal poezii mj. pro noviny Florida Sentinel Bulletin. Jeho kompoziční začátky souvisejí s návratem ke studiu hudby na střední škole Howarda W. Blakea pod vedením Thomase J. Simpsona. V soukromých lekcích hry na perkuse s Donem Templetonem z Metropolitního symfonického orchestru v Tampě se ustálila konzultační praxe formou analýzy Hammondovy sólové hry i ansámblové hry v duu a triu, která se Templetonovi velmi zamlouvala. Toto čtyřleté studium klasické hudby Hammonda dobře připravilo na kariéru v klasice, kterou ovšem nikdy nezahájil.

Duo hraje hlavně Hammondovy skladby, protože jsou podle Slavíkových slov fantastické a nikdo na světě je nedokáže zahrát tak jako jejich autor. Současně má duo v repertoáru i jednu píseň Charlese Minguse, ke které Doug Hammond napsal slova.

Mistrovství obou protagonistů se projevuje ve schopnosti za pomocí nástrojů apriorně vnímaných spíše jako doprovodné vytvořit hudbu zahrnující celou škálu emocí i zvukových frekvencí.

24. 3. 2018, 19:30 CED – Divadlo Husa na provázku

22

Čím je Doug Hammond specifický jako hudebník i jako osobnost?

Jakmile se člověk stane jazzovým muzikantem, lidé mu začnou opakovat, že by měl být sám sebou, hledat svůj vlastní hlas, osobité způsoby vyjadřování…

Občas se ale stane, že když k tomu hudebník dospěje, je to pak najednou pro velkou část posluchačů, ale i muzikantů až moc daleko. A to je přesně případ Douga Hammonda. Je nekompromisním umělcem a typickým člověkem, který nechce prožít žádný den stejně jako ten předchozí. Když se člověk k jeho hudbě dostane, má pocit, jako by začínal od nuly. Muzikant se musí nejdřív naučit part bicích, které hrají melodie, jež do sebe zapadají. Jedná se o takovou polyfonii pro perkuse. I když je skladba třeba na čtyři doby, necítím v ní taktovou čáru.

V tomto se Dougova hudba velmi podobá africké. Aby člověk mohl jeho hudbu hrát, nestačí na to pár desítek hodin, příprava vyžaduje měsíce. Je to jako kdybych najednou přemýšlel v úplně jiném jazyce.

Není proto divu, že velmi málo muzikantů

s ním mělo tu trpělivost, aby se dostali tak hluboko do jeho hudby jako on sám.

Svým přístupem však v 80. letech otevřel dveře určité hudbě a umělcům, z nichž nejznámější je saxofonista Steve Coleman.

I on dnes zastupuje moderní proud jazzu, který není příliš napodobován a rozvíjen jinými hudebníky, protože je velmi náročný a nezvyklý. A ani on nedává svým spoluhráčům příliš mnoho prostoru, aby se volně vyjádřili podle vlastní fantazie.

I v tom je poznat Dougova škola. Steve Coleman začal hrát později s Davem Hollandem a hráli právě hudbu Douga Hammonda, byť on členem kapely nebyl.

Stal se z něj takový nehrající kapitán.

Když jsem toto všechno zjistil, přišlo mi neuvěřitelné, že je takový hudebník vlastně tak málo známý. Podle mého názoru je Doug Hammond nejméně doceněný žijící jazzový muzikant na světě.

Jak jste se k jeho hudbě dostal a jak došlo k vašemu setkání?

Slyšel jsem o něm právě v jednom rozhovoru se Stevem Colemanem, který

23

o Dougovi mluvil jako o svém prvním velkém učiteli. Hned nato pustili jednu z Dougových skladeb a já najednou objevil úplně nový styl hudby. Doug vystupuje s mým kamarádem, francouzským altsaxofonistou Stéphanem Payenem, se kterým jsem jej poprvé viděl hrát naživo v roce 2009. Když jsem se před pár lety přestěhoval zpět do České republiky, Stéphane mi dal kontakt a řekl mi, že Doug pravidelně projíždí Prahou na cestě do Karlových Varů, kde rád přebývá. Využil jsem tedy příležitosti a inicioval naše první hudební setkání.

Zmínil jste, že Doug Hammond nedává spoluhráčům příliš prostoru pro seberealizaci. Nechybí vám to?

Já jsem v pozici studenta, kterému se dostalo velké příležitosti hrát s mistrem a koukat mu pod ruce. V tomto projektu se vůbec nesnažím hledat sám sebe, ale realizovat Dougovu hudební představu.

Výzva účinkování v této kapele nespočívá v tom, že člověk hraje duo s bicími, nýbrž v tom, že hraje s Dougem Hammondem.

V jeho hře totiž nebývá konkrétně přiznaný puls tak, jak je člověk od bubeníků zvyklý – každý nástroj jeho bicí soupravy má svou krátkou melodii, čímž dohromady vzniká tzv. „drum-chant“. Pokud tyto melodie důvěrně neznám, můžu se lehce ztratit během pár vteřin, až se sám divím. Pro evropského muzikanta a ještě k tomu pro basistu je skoro nemyslitelné, že by harmonie nebyla důležitá. A ona u Douga opravdu důležitá není. Akordy používá jako barvy, které pro většinu lidí vůbec nedávají smysl. Člověk k této hudbě musí zkrátka přistoupit úplně z jiné strany, než jak je zvyklý. Možná bych to přirovnal k vůbec prvnímu setkání s jazzem u člověka, který do té doby poslouchal běžnou produkci v komerčním rádiu. Když pak postupně začne jazzu podléhat víc a víc a hledat jeho nová zákoutí, dojde třeba až k Dougu Hammondovi a v tu chvíli má pocit, jako by stál opět na začátku.

Jaký repertoár pro brněnský koncert připravujete?

Hrajeme výhradně Dougův repertoár. Je to pro mě obrovská výzva. Pianisté hrají

spíš jeho balady, které jsou nádherné.

U repertoáru, který hrajeme spolu, však dáváme přednost jiným skladbám, při nichž nevyužijete typický pianistický jazyk. Je potřeba do sebe dostat ten nový, rytmický.

Doug Hammond je nejen bubeník a skladatel, ale také textař a básník. Jak na vás jeho texty působí?

Doug často píše o životě. Jeho hudební texty mohou často působit až banálně.

Ale je otázka, zda je banální zpívat o tom, že se dítě usměje. Ano, může to být banální, ale zároveň je to zatraceně důležité. Kdo si to uvědomí a dokáže to prožít, nabírá pro něj hudební zážitek ještě další dimenzi. Doug je vlastně písničkář, vypravěč. Je zamilován do melodie a do příběhu.

děláš jen jazz? Ty bys měl udělat něco s tou vaší hudbou, která tě formovala od mala.“ Byl to sice ne jediný, ale dost silný popud ke vzniku Mateřštiny. Těším se, až ji v Brně uvidí naživo.

Koho dalšího kromě Steva Colemana či vás osobně Doug Hammond ještě ovlivnil?

Ovlivnil třeba i Charlese Minguse, který dokonce jednu ze svých posledních desek pojmenoval po Dougově skladbě Moves.

Když skladatel jako Mingus pojmenuje desku podle skladby jiného autora, můžeme to vnímat jako tu nejvyšší poklonu. Skladbu Moves určitě zahrajeme i na JazzFestu.

Radek Babička

Je pravda, že vás inspiroval k Mateřštině?

Když jsem začal s Dougem spolupracovat, i on se snažil pochopit, odkud pocházím, co jsem za muzikanta a jaké mám hudební kořeny. Když na to přišel, tak mi říká: „Ty jsi vlastně folklorní muzikant. Proč vůbec

24

25

CZ Jiří Slavík – kontrabas, housle, klarinet, klavír, zpěv Marian Friedl – lidové píšťaly, zpěv, VUS Ondráš

„Album je výjimečné kombinací folklorní syrovosti, využíváním autentických prvků lidové hudby a přístupu zkušeného soudobého skladatele a aranžéra.“

Ověnčen cenou Anděl v kategorii world music se multiinstrumentalista Jiří Slavík pustil do koncertního provedení svého alba Mateřština, jež si na housle, violu, violoncello, kontrabas, klarinet, cimbál a klavír nahrál prakticky sám.

Jiří

Slavík

& Marian Friedl & VUS Ondráš

Když se kontrabasista a skladatel Jiří Slavík před třemi lety přestěhoval zpět do rodné České republiky, byl pro zdejší hudebníky, posluchače i kritiky zjevením. Od svých čtrnácti let žil, studoval, hrál a nahrával v zahraničí, postupně v Itálii, Anglii a ve Francii. Hru na kontrabas studoval z pohledu klasické hudby i jazzu u několika učitelů (např. Massimo Giorgi, Duncan McTier) na několika školách a univerzitách včetně Royal Academy of Music v Londýně. Zde získal stipendium a v akademickém orchestru řízeném Sirem Colinem Davisem zastával místo vedoucího kontrabasové skupiny. Vítězně prošel nejednou kontrabasovou soutěží (včetně mezinárodní jazzové soutěže „Bass 2008“ v Paříži) a ve hře na tento nástroj je opravdovým virtuosem v nejlepším smyslu slova.

Své nezpochybnitelné interpretační kvality Slavík kombinuje s výjimečným skladatelským a aranžérským nadáním, o čemž svědčí dosavadní nahrávky vydané pod jeho jménem (La Jeunesse), pod jménem kapel nebo uskupení, jichž byl členem (Fly Agaric, duo s Fredem Thomasem a další), a nejnověji i nahrávky vzniklé již ve spolupráci s českými umělci (album Davida Dorůžky Autumn Tales, které získalo

ocenění jako jazzové album roku 2016 v anketě odborníků pořádané Českým rozhlasem a cenu Anděl v kategorii Jazz a blues). Dnes jednatřicetiletý Jiří Slavík nyní žije v Praze, vyučuje na HAMU v Praze i JAMU v Brně a je vyhledávaným spolupracovníkem mnoha umělců, především z jazzové oblasti.

Na svém posledním albu Mateřština se však Slavík vydal jinudy než dosud. Vrátil se do dětství, kdy mu dveře do světa hudby otevřel jeho otec. S výpomocí dlouholetého kamaráda Mariana Friedla, mimo jiné odborníka na lidovou hudbu, pátrá po svých kulturních kořenech a originálním způsobem využívá odkaz moravské a slezské lidové hudby ve svých vlastních soudobých skladbách nebo v úpravách tradičních melodií. Repertoár alba vedle toho obsahuje i několik děl jiných autorů, včetně Mariana Friedla, Slavíkova otce nebo legendy moravské lidové hudby Fanoše Mikuleckého. S výjimkou Friedlových píšťal nahrál Slavík pro album všechny nástroje sám a součtem stop nahraných na housle, violu, cello, kontrabas, klarinet, cimbál a klavír je opravdu syrově znějící „soudobá cimbálovka“. Slavík a Friedl na albu též zpívají, stejně jako Slavíkova sestra Kateřina a Jiří Pospěch, primáš havířovské cimbálové muziky Jagár.

Album je výjimečné kombinací folklorní syrovosti, využíváním autentických prvků lidové hudby a přístupu zkušeného soudobého skladatele a aranžéra. Pro živé provedení Mateřštiny Slavík spojí síly s Marianem Friedlem a umělci z proslulého orchestru lidových nástrojů VUS Ondráš, jediného profesionálního souboru svého druhu u nás, jehož počátky sahají až do roku 1954.

24. 3. 2018, 19:30 CED – Divadlo Husa na provázku

ROZHOVOR MARIAN FRIEDL

Marian Friedl: O svobodě, osobních vizích a cestě pod naleštěný povrch Marian Friedl zná hudbu ze všech možných stran: hraje na kontrabas, malý cimbál i lidové dechové nástroje. Hraje free jazz, folklor i world music. Studoval etnologii a muzikologii.

A hudební nástroje si umí i vyrobit. Na festivalu jej uvidíme po boku Jiřího Slavíka s projektem Mateřština.

Mariane, s Jiřím Slavíkem, který je o sedm let mladší než vy, se znáte od dětství. Jaká první vzpomínka spojená s ním se vám vybaví?

Vybavuji si malého, asi pětiletého kluka, který všude chodil s klarinetem. Mně tehdy mohlo být tak dvanáct a jeho otec vedl cimbálovou muziku, ve které jsem hrál, shodou okolností také na klarinet.

Pak jsme se dlouho neviděli, ale někdy v době svého dospívání jsem Juru potkal znovu, to už hrál ovšem na housle. Dost mě to tehdy překvapilo, jenže podobně tomu bylo později ještě mnohokrát. Kdo jej dnes zná, dobře ví, jak je neuchopitelný, nevíte, s čím přijde za rok… Ostatně podobně tomu bylo o dalších dobrých deset let později, když mu bylo dvacet.

Jura už tou dobou žil dlouho v zahraničí a já v Praze, kam zrovna přijel na návštěvu.

Kontaktoval mě a navrhl mi, že bychom se mohli potkat. A tak jsem potkal Jiřího Slavíka – kontrabasistu.

Když vás pak v roce 2016 oslovil s nabídkou spolupráce na svém zásadním projektu Mateřština, už jste jeho aktivity sledoval?

Ano, v té době už jsme byli v úzkém kontaktu. Jirka se mezitím vrátil do Česka, vídali jsme se, já jsem znal jeho desky. Také jsem se například zúčastnil takového soukromého festiválku, který uspořádal ve Francii na farmě rodičů své ženy. Pozval tam kamarádymuzikanty z celého světa včetně svých spoluhráčů z dětství. Já jsem mu zase nabídl účinkování v tehdy se rozbíhajícím cyklu Moravskoslezské jazzové koncerty v Českém rozhlasu Ostrava, kde vystoupil se svým kontrabasovým recitálem. Kolem roku 2015 vznikla pak z jeho iniciativy kapela s názvem Slavík ovci, do níž přizval kromě mě ještě houslistu Jiřího Pospěcha.

A možná byl právě tento projekt nějakým předobrazem budoucí Mateřštiny.

Je zajímavé, že jste oba začínali jako klarinetisté a oba jste se dostali ke kontrabasu. Jaká byla vaše cesta k tomuto nástroji?

Já jsem na kontrabas začal hrát z praktických důvodů. Když v cimbálovce nepřijde klarinetista, nic se nestane, ale bez kontrabasu se hrát nedá. Tak jsme se

28

tehdy domluvili, že – vzhledem k tomu, že hraju na nejméně důležitý nástroj – se na kontrabas naučím já. Ale viděl jsem v tom pro sebe i rozšíření hudebních obzorů, protože jsem tehdy hodně aranžoval a potřeboval jsem rozumět i smyčcům.

Na kontrabas jsem nakonec v cimbálovce nikdy nehrál. Nejprve jsem se zabýval klasikou, později jazzem. Dnes kontrabas používám například v triu Jitky Šuranské i způsobem, jakým se hraje ve folkloru, a je to tím, že jsem v tom prostředí vyrůstal. Nicméně standardní folklorní repertoár znám skrze pozici klarinetisty.

Klarinet jsem pak studoval paralelně s kontrabasem i na konzervatoři, ale po odchodu na pražská studia jsem se už orientoval výhradně na kontrabas a jazz.

Ostatně ani to jinak nešlo: Když jsem si chtěl koupit své první kombo, nezbylo než prodat klarinet.

Cesta k jazzu tedy ve vašem případě vedla od klasiky a od studia na konzervatoři?

Ne, spíše od folkloru. Jako malý jsem hodně hrával se svým dědou, který žil v jednom z typických úzkých údolí

v Těšínských Beskydech. Bral mě od malička mezi vesnické muzikanty, s nimiž hrával na klarinet a saxofon různé šlágry z jejich mládí. Nádherné na tom bylo, že mi ti starší pánové naprosto důvěřovali.

Neříkali mi, co mám hrát, jednoduše věřili, že se nějak chytím. A mě bavilo, že jsem mohl improvizovat, ačkoli jsem tehdy samozřejmě nevěděl, co to je. A totéž mě pak fascinovalo i ve světě cimbálových muzik. Když jsem později objevil jazz, ohromil mě ten obrovský podíl svobody, která je ovšem současně vykoupena mnoha léty dřiny, kdy se ti muzikanti učí mluvit specifickým jazykem, díky němuž mohou nakonec mluvit sami za sebe.

Tohle v jiné hudbě v evropském prostoru stěží najdeme.

Vy se dnes dokážete naprosto přirozeně pohybovat ve folklorním i v jazzovém prostředí, na Univerzitě Karlově jste vystudoval etnologii, postgraduálně muzikologii, ale známe vás také jako člověka, který si sám vyrábí tradiční dechové hudební nástroje. Jak tato rukodělná schopnost zapadá do mozaiky

aktivního muzikanta a vědce v jedné osobě? Čím víc jsem se zabýval muzikou jako celkem, tím více mi vadily hranice folklorního žánru. Více mě začala zajímat klasická hudba a potom jazz a se světem folkloru jsem se úplně rozešel. A přesto jsem pořád inklinoval ke zvukům, které souvisejí s prostředím, z nějž pocházím.

Prošel jsem si ty hory od severu k jihu a pořád jsem tam něco slyšel, byla to silná emocionální záležitost, která se špatně popisuje. Hledal jsem, jak tento svůj vztah k tomu prostředí vyjádřit a objevil jsem místní tradiční hudební nástroje. Ty totiž vyrostly z toho prostředí a mě mrzelo, že už se na ně dnes nehraje. Jdete třeba po horách, vidíte informační tabuli, na které se píše o pastýřích a o hraní na píšťaly.

V galerii vidíte pastýře s píšťalami, o hře na píšťalách se zpívá i vypráví. Když jsem se ale o tuto část lokální kultury začal zajímat více, reálné nástroje jsem nenacházel, původní výrobci i hráči byli mrtví. A já jsem si nemohl pomoct, uhlazený zvuk cimbálových muzik hrajících komplikované aranže klasickou

29

technikou a na nástrojích za desetitisíce mi prostě nerezonovaly s tím prostředím.

Chtěl jsem se dostat pod tento naleštěný povrch.

A dostane se člověk pod povrch právě tím, když k úvahám přidá rukodělnou složku?

Rozhodně to pro mě byla část této cesty. Špatně se to popisuje někomu, kdo to sám nezkusil, ale vytvořit si nástroj, který opravdu hraje, jsem vnímal jako zázrak. Navíc to bylo pro mě spojeno s intenzivním a dlouhodobým hledáním, jak na to. Můj děda sice byl muzikant, ale tohle neuměl, takže jsem potřeboval najít někoho, kdo to umí a bude ochoten mě do výroby zasvětit. Když jsem vyčerpal nejbližší okolí, našel jsem takového člověka nakonec hned za slovenskou hranicí, asi hodinu cesty autem od nás.

Byl to Bartolomej Gernát z Turzovky, jehož nástroje mě nadchly, stejně jako jeho vztah k nim. Od něj jsem získal své první nástroje i základní informace k jejich výrobě. Pustil jsem se tedy do shánění nářadí a asi v šestnácti letech vyrobil svou první koncovku. Ale tím to neskončilo,

ROZHOVOR MARIAN FRIEDL

postupně jsem se setkával s dalšími hráči a výrobci u nás, v Polsku i na Slovensku, nacházel archivní nahrávky, objevoval nástroje v muzejních depozitářích, rozšiřoval jsem zkrátka své znalosti o výrobě i o hře, jak jen to šlo.

Tradiční nástroje využíváte ve skupině RukyNaDudy, která se společně s triem Jitky Šuranské, s Ženským sborem z Kudlovic a se Sdružením nezávislých jazzmanů podílela na projektu Beránci a vlci. To je vlastně vaše velké dílo, na kterém ukazujete cestu „z kořenů k world music“. Kdybyste Beránky postavil vedle Mateřštiny Jiřího Slavíka, v čem jsou tato díla jiná, pokud jde o přístup k folkloru?

Beránci a vlci jsou moje osobní vize moravské world music, což se o Mateřštině nedá říct vůbec. Mateřština není žádná world music, je to prostě osobitý hudební svět Jiřího Slavíka, který se snažil posunout hranice folkloru.

Jak už jsem říkal, folklorní kapely moc nevědí, kam dál. Nejdřív tu byli staří muzikanti bez hlubších hudebních znalostí. Po nich přišli mladí, kteří se již mohli zdokonalovat ve hře i teorii a dnes je normální, že v cimbálovkách hrají vysoce erudovaní muzikanti. Cimbálovku chápou jako komorní orchestr, používají postupy pozdního romantismu, ale co dál?

Můžeme začít hrát rychleji než ti před námi, aranže mohou být ještě složitější, ale to je asi tak všechno. A teď přišel Jura a ukázal, že přece můžeme vytvořit vyšší vrstvu jazyka. Můžeme odkazovat k tomu původnímu, ale začít říkat nové věci. V tom je pro mne zásadní rozdíl mezi Beránky a Mateřštinou. U něj je to posunutí žánru a já jen vytahuji nějaké prvky z mých hudebních zkušeností a vytvářím si další verzi moravské world music. Kapel, které dělají u nás něco takového, je spousta. U mne je možná zajímavé to, že jsem do projektu zapojil například právě kapelu RukyNaDudy. Ta se zaměřuje na staré nástroje, na které u nás nikdo moc neumí hrát. Ve své podstatě nikde na světě druhou podobnou kapelu nenajdeme.

Jiří Slavík si svou Mateřštinu nahrál v podstatě sám a jako druhého hráče si na album pozval jen vás. Předpokládám, že u vás dvou byla vzájemná adaptabilita a možnost improvizace na vysoké úrovni.

I když – byl na Mateřštině vůbec pro nějakou improvizaci prostor?

U Mateřštiny vidíte, jak to má Jirka všechno promyšlené do detailů. Ploch, kde se improvizuje, na ní příliš nenajdete.

A k té první části otázky: dostat se na úroveň Jiřího Slavíka, který je enormně nadaný, znamená nadlidský úkol! Já říkávám svým studentům, že nadání se dá měřit časem, nadaný člověk se učí rychle, méně nadaný pomaleji. Já bych se na Jirkovu úroveň třeba dostal, ale potřeboval bych k tomu možná dva životy.

Není to tedy tak, že bychom byli na stejné muzikantské úrovni. On mě na tom albu chtěl myslím proto, že hraju a zpívám způsobem, který je typický právě jen pro severozápadní Karpaty. Potřebuje mě pro silný otisk toho místa a je výhodou, že mám jazzový základ. V plochách, kde je potřeba improvizovat, se na to může spolehnout. Ale už jsme několikrát narazili na to, že jeho představy jsou ještě mnohem dál než to, co zvládnu.

V čem je přístup Jiřího Slavíka jiný než u běžných autorů a interpretů toho, čemu dnes říkáme world music?

Spousta toho, co dnes existuje ve světě world music, je z mého pohledu podfuk. Já potřebuji v hudbě slyšet kořeny a s Jirkou se právě jimi hodně zabýváme. Vyprávěl mi, že toto odkazování ke kořenům spatřuje především v rytmickém jazyce.

A mě na Mateřštině fascinuje, jak on dokáže právě s rytmickým jazykem pracovat. Když totiž člověk ten rytmický jazyk jako malý nasaje, má jej stále jako svůj vyjadřovací prostředek. A když jej znáte, je jedno, na co hrajete. A právě na takových detailech je Mateřština postavená. Jirka hned na začátku zjistil, že tak, jak si to představuje, to nikdo jiný než on nezahraje. Proto album natočil sám. Teprve až se objevila možnost zahrát celou desku i veřejně s reálnou

30

kapelou, začal přemýšlet a hledat špičkové a vzdělané hráče, kteří ale současně znají dobře rytmický jazyk, jsou zakotveni v tradici a přitom ochotni své bezpečné hranice překročit. Rozhodl se pro Ondráš a byla to velmi šťastná volba! Jen pro zajímavost bych dodal, že když jsem já připravil Beránky, ptal se mě Jura skoro sklíčeně u jedné skladby, jak jsem mohl dopustit takové popření rytmického jazyka…

Několikrát jste zdůraznil, jak je pro vás důležitá improvizace. Jako jazzový muzikant hrajete i ve free projektech, ale na druhou stranu se stále vracíte ke kořenům, k folkloru a k world music.

Je něco, co pro vás všechny tyto žánry spojuje?

Byla doba, kdy jsem se v Praze zabýval jenom jazzem a jiné projekty jsem odmítal. Zajímaly mě dokonce jen progresivní polohy jazzu. Pak jsem odešel zpátky na Moravu a chtěl jsem tam tuto hudbu přinést. Pořádal jsem s dalšími nadšenci i pár ročníků jazzového festivalu, organizoval jsem koncerty, ale narážel jsem na minimální zájem. Postupně jsem se tedy vrátil na zem a dnes hrávám na svatbách, co je potřeba, mám i swingovou kapelu a do toho se věnuju free jazzu s norsko-českou kapelou NOCZ nebo projektům, jako jsou právě RukyNaDudy nebo trio Jitky Šuranské. Já jsem prostě strašně šťastný za to, že můžu hrát muziku. Nevzdávám se projektů s hodně osobitou tváří, které mají také mou trvalou podporu i v mé rozhlasové nebo dramaturgické činnosti, ale v první řadě mám stále v sobě touhu být muzikantem.

Dnes svým dětem dokonce vysvětluju, že bych chtěl, aby i naše rodina fungovala jako kapela: Každý hraje na svůj nástroj, má nějaké představy, ale když hrají spolu, výsledkem by měla být hudba.

Milan Tesař

31

IL Avishai Cohen – kontrabas, baskytara, zpěv Itmar Doari – perkuse, zpěv Karen Malka – zpěv Yael Shapira – violoncello, zpěv Elyasaf Bishari – oud, baskytara, zpěv Jonatan Daskal – klávesy Tal Kochavi – bicí

festivalu JazzFestBrno a Filharmonie Brno, a tak není divu, že právě v moravské metropoli s brněnskými filharmoniky proběhlo jedno z prvních provedení tohoto programu, s nímž následně procestoval celou Evropu. Brněnský koncert pak odvysílala ČT Art ke svému 3. výročí od zahájení vysílání.

Skutečný umělec hledá svoji pravou tvář celý život. V případě izraelského basisty, skladatele a dnes i zpěváka Avishaie Cohena naštěstí máme luxusní příležitost toto hledání z odstupu pozorovat. Velikost Avishaiovy umělecké osobnosti dokumentuje neuvěřitelná schopnost přizpůsobit se jakékoliv hudební situaci, ale zároveň nikdy při tom neztratit svůj jedinečný a neopakovatelný hlas.

Avishai Cohen'1970'

„Velikost Avishaiovy umělecké osobnosti dokumentuje neuvěřitelná schopnost přizpůsobit se jakékoliv hudební situaci, ale zároveň nikdy při tom neztratit svůj jedinečný a neopakovatelný hlas.“

Avishai Cohen se narodil 20. dubna 1970 v městečku Kabri nedaleko Jeruzaléma. Pochází z hudební rodiny, a tak hned v dětství začal hrát na klavír. Ve čtrnácti však poprvé uslyšel nahrávky legendy jazzové baskytary Jaca Pastoria a byl jimi natolik okouzlen, že se rozhodl pro změnu nástroje. Po dvou letech strávených povinnou službou v armádě, kterou Cohen absolvoval jako kontrabasista vojenské kapely, se v roce 1992 vydal do New Yorku. Tady sbíral pět let zkušenosti hraním na ulici, v metru a v jazzových barech. K tomu navštěvoval lekce na New School v New York City. Průlom v Cohenově kariéře přišel v roce 1997, kdy si jeho talentu všiml dnes již dvaadvacetinásobný držitel Grammy, pianista Chick Corea. V různých Coreových kapelách Avishai figuroval až do roku 2003. Paralelně s hraním u Chicka Corey začal vydávat i sólová alba. To první se jmenovalo Adama a vyšlo v roce 1998.

Po necelých třech letech se Avishai Cohen do Brna vrací, aby zde představil další ze svých uměleckých vrstev. Poté, co zde v roce 2006 a 2012 zahrál akustický koncert se svým triem a v roce 2015 již zmíněné představení s Filharmonií Brno, tentokrát přijíždí s nejnovější kompletně zpívanou deskou 1970. Cohen se na ní představuje nejen jako basista a zpěvák, ale opět potvrzuje i své skladatelské nadání. Z jazzových a etnických kořenů tentokrát vyrůstá strom, jehož okvětní lístky připomínají spíše neo-soul a sofistikovaný pop. Výsledným plodem je tedy „rafinovaná pop music“, jak album ve své recenzi pro Český rozhlas Jazz označil saxofonista a publicista Jakub Doležal.

Cohena si následně začalo všímat čím dál více osobností hudební branže, a tak postupně spolupracoval například s Bobbym McFerrinem, Royem Hargrovem, Kurtem Rosenwinkelem, Danilem Pérezem, Nneenou Freelon či Herbiem Hancockem. Věnoval se i studiové práci pro interprety pohybující se na pomezí R&B, jazzu a popu, nahrával například s Aliciou Keys.

V současné době Cohenova diskografie čítá úctyhodných 16 alb. V roce 2015 slavil úspěch také s projektem An Evening with Avishai Cohen. V něm své skladby přearanžoval pro symfonický orchestr. Obdivuhodný projekt vznikl na základě iniciativy

Titulárním partnerem koncertu je Česká televize.

5. 4. 2018, 19:30 Bobycentrum

33

CZ, GB Jiří Bárta – violoncello James Harries – zpěv, akustická kytara Petr Ostrouchov – akustické kytary, klavír Josef Štěpánek – elektrická kytara, pedal steel Martin Novák – bicí, klavír Matěj Belko – baskytara

Blue Shadows feat.

James Harries

„Jsme každý jiný a každý přispěl tím, co nejlépe umí, to vše v atmosféře otevřenosti a vzájemné inspirace.“ Violoncellista Jiří Bárta, bubeník Martin Novák, kytarista Josef Štěpánek a kytarista a skladatel Petr Ostrouchov se sešli v roce 2015 při natáčení hudby k televizní minisérii Viktora Tauše „Modré stíny“; titulní píseň s nimi nazpíval James Harries. Příjemné zážitky ze společného času ve studiu a hudební spříznění, které mezi nimi vzniklo, je přiměly vrátit se do studia ve stejné sestavě téměř o rok později a natočit plnohodnotné album. V odkazu na původ spolupráce svůj nový projekt nazvali Blue Shadows.

Styl práce na filmové hudbě, kdy se připravená témata střídají s improvizací „na obraz“, se přenesl i do nových nahrávek, které ve své většině vznikly až na místě samém, pod vlivem momentální inspirace a okamžitého kolektivního zpracování „nadhozených“ témat. Každý z hudebníků přispěl svým originálním dílem a z různosti jejich individuálních hudebních kariér se stala přednost: Výsledek působí jako přirozený součet jejich rozmanitých hudebních zkušeností a dovedností.

Jiří Bárta je virtuosem na svůj nástroj, vynikajícím sólistou i komorním hráčem v sálech klasické hudby, zde však vedle improvizovaných partů nebo hlasů violoncellového „jednočlenného orchestru“ přispívá i syrovou hrou na elektrické violoncello se zvukovými efekty a představuje se i jako skladatel.

Martin Novák, jehož aktuální aktivity zahrnují vystupování s Baromantikou Lenky Dusilové, s Janou Kirschner, s kapelou Lanugo nebo v triu Davida Dorůžky, v projektu Blue Shadows přispěl kromě spolehlivého groovu bicích a perkusí při natáčení i hrou na housle, klavír a kytaru a jako autor. Kytarista

Josef Štěpánek, zkušený a všestranný harcovník po pódiích a nahrávacích studiích, v Blue Shadows naplno projevuje svůj zájem o hudební žánr šířeji zastřešený pojmem „americana“, v němž se mísí vlivy americké lidové hudby, bluegrassu, progresivní akustické hudby a jazzu. Vášeň pro „americana“ hudbu sdílí Štěpánek též s Petrem Ostrouchovem, jenž se v hudebním světě neprojevuje tolik jako interpret, ale mnohem více jako skladatel, producent a aranžér; za hudbu k filmům Želary, Občanský průkaz, Vendeta, Klauni a Rudý kapitán byl nominován na cenu Český lev. Ostrouchov, který na albu Blue Shadows hraje především na kytary, mandolínu, klávesy a baskytaru, je též majitelem vydavatelství Animal Music. James Harries, anglický zpěvák domestikovaný již léta v České republice, je na albu zastoupen ve dvou skladbách, v koncertním provedení však dostane ještě větší prostor. Koncertní sestavu doplní napříč žánry vyhledávaný baskytarista Matěj Belko. Živou premiéru si Blue Shadows odbyli rok po vydání alba, v lednu 2018, na (dosud jediných) dvou koncertech v Praze a v roce 2018 je čeká též spolupráce na pokračování minisérie Modré stíny, které pod názvem „Vodník“ natočí opět Viktor Tauš. „Když jsme se na jaře 2016 dohodli, že spolu ve studiu strávíme týden, aniž bychom věděli, co budeme natáčet a jak to bude znít, byl to krok do neznáma. Z toho, co po nás zůstalo a z čeho se nakonec skládá album Blue Shadows, jsem však neskromně nadšen. Hráli jsme hudbu tak, jak nám přirozeně lezla z rukou, bez žánrových vymezení či omezení. Jsme každý jiný a každý přispěl tím, co nejlépe umí, to vše v atmosféře otevřenosti a vzájemné inspirace,“ říká Ostrouchov. Jak originálně a vkusně může takový krok do neznáma dopadnout, ukáže i koncert Blue Shadows na letošním JazzFestu.

7. 4. 2018, 19:30 CED – Divadlo Husa na provázku

ROZHOVOR Petr Ostrouchov

Petr Ostrouchov: Vydavatelství Animal Music funguje i jako kronika českého jazzu Nejdřív dostal nabídku hrát v kapele Sto zvířat, pak si teprve koupil první elektrickou kytaru. Až když mu Jaromír Honzák nabídl, aby učil na VOŠ Jaroslava Ježka, začal se zajímat o jazz.

Skládání filmové hudby na něj jaksi zbylo. Zdá se, že Petr Ostrouchov je tak trochu hříčkou osudu. My můžeme karmě jen děkovat a užívat si jeho nádhernou hudbu třeba ve filmu Želary, pogovat na jeho hity, které patří do zlatého fondu žánru ska, a především si vychutnávat desítky jazzových alb, jež vznikla díky jeho vydavatelství Animal Music. To vůbec není špatné na hudebníka samouka, jehož profesí je právničina a hudbu má dodnes jako koníčka. A tak jsme si zdaleka nepovídali jen o kapele Blue Shadows, s níž zahraje na letošním JazzFestu.

Petře, povězte mi, jak samouk až k Želarům přijde.

Filmovou hudbu jsem začal dělat asi o deset let dříve. Točili jsme s kamarády amatérské filmy a já byl jediný, kdo uměl hrát na nějaký nástroj. Koncem 90. let jsem pak skládal hudbu k absolventskému filmu mé sestřenice, která studovala filmovou grafiku. Na filmu pracoval i nestor české filmové zvukařiny Ivo Špalj. Moje hudba jej natolik zaujala, že o mně začal mluvit ve filmových kruzích, díky čemuž jsem dostal nabídku na svůj první celovečerní film, pohádku Čert ví proč. Tou dobou už jsem měl za sebou i spolupráci s Ondřejem Trojanem na krátkém animovaném týdeníku k filmu Musíme si pomáhat, který opět dělala moje sestřenice. Ondřej navíc produkoval některé videoklipy kapely Sto zvířat, v níž jsem působil, takže už jsme se znali. Nabídku na Želary jsem ale dostal především díky předchozí práci na Čert ví proč, kde si Ondřej ověřil, že se s celovečerním formátem dokážu popasovat. Takže k filmové hudbě jsem se dostal náhodou, tak nějak to na mě zbylo (usmívá se). Ale jakmile jsem k tomu přičichl, už mě to nepustilo.

Jedno z filmových pravidel říká, že hudba by neměla výrazně vyčnívat. Na druhou stranu pak vznikají soundtracky nebo se dokonce předělává do koncertních podob. Jak se to dá skloubit? Je potřeba najít nějaký zlatý střed?

Myslím, že vůbec není potřeba hledat nějaký kompromis. Prvotním úkolem je trefit se do filmu. Proto o sobě ani neříkám, že jsem hudební skladatel, spíše filmový skladatel, je to trochu jiná profese.

Na pole orchestrální nefilmové hudby

36

bych si třeba vůbec netroufl, protože to je sofistikovaná práce, kterou jakožto samouk neovládám. Já se vždy soustředím na komunikaci hudby s obrazem. To je priorita, a i proto si myslím, že většina filmové hudby samostatně nefunguje.

Samozřejmě existují výjimky, kdy i poslech soundtracku přinese posluchačský zážitek.

Pro mě takovou výjimku představuje třeba hudba k Markétě Lazarové. Když je hudba hodně melodická, nabízí se také možnost poskládat ji do podoby hudební suity. Ostatně muzika z hollywoodských filmů málokdy na soundtracku odpovídá tomu, jak zní v daném filmu. Nejsem tedy velkým příznivcem hudebních soundtracků.

Paradoxně si teď jeden svůj vydávám, takže si tak trochu protiřečím. Ale soundtrack k Zahradnictví obsahuje hudbu ze tří filmů, a jelikož se na ní podíleli skvělí muzikanti jako Radek Baborák, Ondřej Pivec nebo Juraj Bartoš, přišlo mi škoda nechat ji jen ve filmu.

Zaryl se vám některý z filmů, na nichž jste pracoval, pod kůži více než ostatní?

Když s filmem trávíte tolik času, už ho těžko dokážete vnímat s čistou hlavou.

Mám pocit, že jsem žádný z filmů po premiéře už neviděl. Výjimkou jsou jen Želary. Před pár lety jsme totiž točili album folklorního souboru Grunik z Ostravice, který v Želarech účinkuje.

Nahrávali jsme na louce v Beskydech.

Byla to krásná zkušenost a ta atmosféra mě natolik dostala, že jsem si hned po příjezdu domů pustil Želary. Viděl jsem je přibližně po deseti letech a mile mě překvapilo, jak krásně pořád fungují. Co se mně vrylo do paměti hodně, je také práce na dokumentární sérii Zapomenuté

37

transporty. Jsou to čtyři celovečerní dokumenty režiséra Lukáše Přibyla, který pátral po lidech přeživších transporty do nacistických táborů. Jednalo se však o lokace, které do té doby nikdo tak do hloubky neprobádal – v Bělorusku, Estonsku, Lotyšsku či na území Polska.

Ty filmy jsou nesmírně silné a je v nich hodně hudby. Poprvé jsem se tehdy obklopil nástroji, na které třeba až tolik hrát neumím, a improvizoval jsem na obraz. Ta hudba vznikala prakticky „online“ ve studiu přímo při sledování filmů. Člověk při tomto způsobu práce nesmí propásnout příležitost, kdy je pro něj film nový a ještě na něj nějak působí, aby se to moc nepřespekulovalo. Práce na každém filmu tak trvala jen den nebo dva, ale byla nesmírně intenzivní i po stránce ponoření se do filmu.

Album a kapela Blue Shadows patří do zmíněné kategorie „soundtrack, který zní úplně jinak než hudba v seriálu“?

Blue Shadows vlastně vůbec není soundtrack. Sestava kapely vznikla při natáčení hudby k minisérii Modré stíny.

Domluvili jsme se s režisérem hned na začátku, že chceme kontrastní spojení elektrické kytary a violoncella. Hudba z velké části vznikala až ve studiu. Pracovali jsme na hudbě k seriálu přibližně týden, ale zalíbilo se nám to natolik, že jsme si hned řekli, že bychom to mohli ještě zopakovat a natočit i album. O devět měsíců později k tomu skutečně došlo, ale to CD už nemá se seriálem téměř nic společného. Zůstala jen titulní píseň a jedno téma. Není to tedy soundtrack, ale projekt kapely, která vznikla díky seriálu.

Což je asi velmi výjimečná situace.

Naprosto. Nikdy dřív se mi tohle nestalo. Šlo opravdu o jedinečnou chemii, která ve studiu vznikla. S Martinem Novákem i Josefem Štěpánkem jsem pracoval již dříve, Jirka Bárta do toho skvěle zapadl.

To, že jsem členem kapely vedle těchto tří skvělých hudebníků, považuji skoro až za drzost. Ale nebojte se, nechal jsem si ty nejjednodušší party (směje se). Dávám tady hudbě většinou základní impuls a tu přidanou hodnotu jí dávají právě kluci. Ve dvou skladbách pak zpívá James Harries, který v rámci koncertního pojetí dostane ještě větší prostor.

V jednom starším rozhovoru jsem četl, že vaší zálibou je systematické navštěvování kina. Platí to pořád?

Bohužel už nemám tolik času. Chodíval jsem do kina opravdu často, ale teď už si filmy pouštím spíš doma. Daleko častěji navštěvuji koncerty. Z nich mám spoustu silných zážitků. Z posledních let bych zmínil třeba koncert Kate Bush v Londýně nebo Davida Gilmoura v Pompejích.

Máte mezi skladateli filmové hudby nějakého oblíbence?

Jednoznačně bych mezi své oblíbené skladatele zařadil Zdeňka Lišku, kterého považuju za jednoho z nejlepších skladatelů filmové hudby na světě.

Akorát jej ve světě málokdo zná, protože jeho tvorba byla uvězněna uprostřed československých hranic. Hodně mě baví také Bruno Coulais, který složil hudbu třeba k filmu Mikrokosmos nebo nedávno k nádhernému animovanému filmu Píseň moře.

Kromě toho, že jste složil hudbu k mnoha filmům, jste tak trochu i hitmaker.

Vážně?

No napadá mě v této souvislosti titulní píseň k pohádce Čert ví proč, která už tak trochu zlidověla a děti ji dnes běžně zpívají na táborech u ohníčku.

Vidíte, to jsem ani nevěděl. To mě těší.

Vím, že na YouTube má přes dva miliony zhlédnutí a v průběhu let mi chodí e-maily od lidí, kteří mě prosí o akordy

a noty, čemuž vždycky rád vyhovím. Sám mám na tuto písničku silné vzpomínky, protože to pro mě byla unikátní příležitost spolupracovat se Zuzanou Navarovou. Byl to úžasný zážitek. Už jen z těch dvou dní, které jsme strávili debatou a natáčením, jsem si odnesl spoustu informací, jak má člověk přistupovat k hudbě. Tehdy jsem v hudební branži teprve začínal a Zuzana Navarová pro mě byla jako zjevení. Velmi silná a inspirativní osobnost.

Ano, rozhodně nejsem nositelem nějakých nových hudebních postupů. Baví mě spíš trefovat se umělcům do jejich žánru a stylu. Pokud jde o moji vlastní hudební tvorbu, tak rád zkouším nové věci. Samozřejmě je to omezené tím, kam sahají moje hudební schopnosti. Nikdy bych se třeba nepustil do jazzového světa.

Tam bych se jako hudebník zesměšnil.

Jako další hity bych zmínil písně Sto zvířat, především Nikdy nic nebylo a Dámu s čápem, které v žánru ska patří k naprostým klasikám, přičemž první z nich prorazila i k širšímu posluchačskému okruhu. Myslím, že fungují nadčasově.

To souhlasím. Ve Sto zvířatech nepůsobím už přibližně deset let, ale tyhle skladby jsou pevnou součástí koncertů dodneška.

Myslím, že speciálně album Nikdy nic nebylo v sobě nese spoustu nadčasových písní, nejen mých, ale i těch, co složil Honza Kalina. Byla to tehdy dobrá konstelace a pro hodně lidí včetně mě je to pořád nejlepší „zvířecí“ album. Já se ke Sto zvířatům vlastně dostal také spíše náhodou a shodou okolností přes filmovou hudbu. Když jsem k jednomu z našich prvních amatérských filmů sháněl muzikanty, kolega, který film režíroval, mi dohodil tři z členů Sto zvířat, kteří se pak nahrávání zúčastnili. Když se o tři měsíce později natáčela deska Sto zvířat, přizvala mě kapela do studia jako náhradu za svého producenta, který je z časových důvodů krátce před natáčením opustil.

Strávili jsme spolu asi dva týdny v milé atmosféře a oni mi pak nabídli, abych s nimi hrál. Do té doby jsem tento žánr vůbec neposlouchal a teprve tehdy jsem si také koupil svoji první elektrickou kytaru.

Nakonec jsem v kapele hrál 14 let.

Tak teď jste možná čtenáře Jazzmana trochu vyděsil.

V první řadě jde o to, co se skrývá pod slovem „jazz“. Podle mě se jedná o univerzální slovo, které je v poslední době tak nadužíváno, že i někteří hudebníci patřící do tohoto žánru se vůči němu vymezují. Zakládají si na fúzi a zdůrazňují, že jejich tvorba hranice jazzu přesahuje. Pro mě jazz znamená otevřené pole pro hudební vyjádření, jehož předpokladem je absolutní hudební dokonalost hráče včetně schopnosti improvizace. A přiznávám, že já improvizovat neumím. Ale ona to ani není má role v Blue Shadows. Má role je vymyslet formu, téma, dát skladbě základní tvar a umožnit ostatním pánům, aby se předvedli. Jazzové prvky do kapely přinášejí Josef Štěpánek a Martin Novák.

Oba na sto procent splňují moji představu o jazzovém hudebníkovi. Jiří Bárta sice původem jazzový hudebník není, ale samotné nás překvapilo, jak moc jej baví improvizace. Styly v Blue Shadows se tedy různě prolínají, a pokud něco máme z jazzu, tak je to právě prostor pro improvizaci. Z toho pohledu, jak jsem jazz popsal, bych vlastně dospěl k závěru, že pro mě je jazzem i prvotřídní americká bluegrassová hudba, o niž se velmi zajímám. V ní je předpoklad úplně stejný – dokonalá souhra, prvotřídní schopnost improvizace a mistrovské virtuózní ovládnutí nástroje.

To máte asi talent se přizpůsobit, když jste v žánru, ke kterému jste se dostal spíše omylem, složil tak zásadní skladby.

Ostatně když si poslechnu hudbu Sto zvířat, píseň Čert ví proč a pak třeba hudbu Blue Shadows, řekl bych, že pohyb napříč hudebními žánry vás velmi baví.

Na JazzFestu sice vystupujete poprvé, ale fanoušci jazzu vaše jméno dobře znají v souvislosti s vydavatelstvím Animal Music. A pokud se nepletu, stejně jako jste se dostal tak trochu omylem k filmové hudbě a ke ska, podobné to bylo i v případě vydávání hudby.

38

No jo, já jsem vlastně jeden velký hudební omyl (směje se). Ale skutečně to tak i v případě Animal Music bylo. Začalo to tím, že mi Jaromír Honzák zavolal, jestli bych nevyučoval na VOŠ Jaroslava Ježka předmět, kterému jsme pracovně říkali „šoubyznys“. Jednalo se především o výuku autorského práva, jak se pohybovat ve světě kolektivních správců, smluv, nahrávacích společností a podobně. Já jsem díky tomu začal chodit na koncerty Vertiga, Davida Dorůžky, Jaromíra Honzáka… a najednou jsem objevil nový svět, který mě úplně uchvátil. Tím, že všichni hrají dobře, vědí, proč to dělají, a především tím, že v té hudbě cítíte opravdovost hudebního vyjádření a ne nějakou spekulaci a napodobování vzorů, což mě vždy štvalo na popové a rockové scéně, kde se 90 % hudby snaží znít jako nějaký zahraniční vzor, který kapela obdivuje.

Do mého předmětu chodil i jeden mladičký student, který se jmenoval Ondřej Pivec a poprosil mě, když jsem z toho šoubyznysu, jestli bych mu neporadil, kde mají vydat desku, kterou právě dotočili. A já, jak jsem byl čerstvě světem jazzu oslněn, jsem se s Ondrou nakonec domluvil, že mu desku vydám sám. S vydáváním jsem měl trochu zkušeností ze Sto zvířat, kde jsem zajišťoval vydání dvou nebo tří desek.

Odtud také název Animal Music, na který jsem asi o půl roku později, když jsem ze Zvířat odešel, napasoval jazzové vydavatelství. Už na křtu Ondry Pivce jsem se domluvil na dalších deskách s Davidem Dorůžkou a Jaromírem Honzákem a potom už to šlo rychlým tempem.

Dnes, o deset let později, máme vydaných přibližně sedmdesát alb. Myslím, že za ty roky jsem se v jazzovém žánru také dostatečně zorientoval a dokážu si vybírat projekty, které mají kvalitu. Vydavatelství samozřejmě nedává v dnešní době ekonomicky žádný smysl. Prodeje jsou nízké, náklady vysoké, bez dotací by to bylo nereálné. Je to pro mě koníček. Úloha Animal Music je v pěkné zvukové i grafické podobě tomu úzkému, ale nadšenému

okruhu fanoušků jazzu předávat zprávu o stavu scény. Myslím, že moje vydavatelství funguje tak trochu i jako kronika českého jazzu. Je dobře, že se CD vydávají a věřím, že tu ještě dlouhou dobu budou, jelikož mají nadčasovou hodnotu. Že třeba za dvacet let fyzické nosiče hudby zmizí, si tedy nemyslíte?

To nevím. Nejsem vizionář. Zatím je tradicionalistů, jež CD vyžadují, ještě hodně. Ale je pravda, že od konce loňského roku jsme i my začali nabízet všechna alba ke stažení jak v MP3, tak v ještě kvalitnějším WAV formátu, který uspokojí i náročnější jazzové publikum.

Objem prodeje se okamžitě zvedl. Směřuji tedy k digitálnímu vydávání, ale přijde mi zatím škoda nevydávat i CD. Zkusil jsem vydat i vinyl. S Organic Quartetem nám to totiž zapadalo do celkového analogového konceptu, kdy i nahrávání probíhalo na pásky. Ale vydání LP je tak finančně náročné, že to při takto žánrově úzké specifické hudbě, která má řádově stovky potenciálních kupců, bohužel ekonomicky nedává smysl. Myslel jsem si, že se pomalý návrat vinylů promítne i do mého portfolia a v budoucnu budu třeba nabízet jen desky a digitál, ale zjistil jsem, že k tomu doba ještě zdaleka neuzrála.

Je to tak, že při vydávání CD jste spokojený, když ekonomicky skončíte na nule?

Ano, to platí. Většinou to tak i vyjde.

Neuvažuji v intencích jednotlivých titulů, ale let. Do alb investuji i něco ze svého, nějakou část pokryjí dotace, na některé tituly přispívají také samotní umělci. Když mi pak na konci roku vyjde nula, považuji to za úspěch.

Přijde mi, že od roku 2007, kdy Animal Music začínalo, se společnost přece jen změnila. Zatímco tehdy to byl zlatý věk internetového pirátství, v posledních letech jsou na vzestupu crowdfundingové projekty. Lidé svým oblíbencům rádi přispějí za nějaký symbolický bonus třeba v podobě poděkování v bookletu nebo společné fotky po koncertu. Vydáváte se i touto cestou?

Myslím, že ani před deseti lety nebyl

39

jazz v epicentru internetového pirátství.

Prodeje desek za těch deset let klesly asi o třetinu, což podle mě kopíruje i celkový pokles masově prodávaných žánrů.

Internetové pirátství jsem vzhledem k nízkým prodejům nikdy nepovažoval za ohrožující. Velké firmy, které nevydávají pro radost, ale čistě pro zisk, to samozřejmě vnímaly silněji. Crowdfunding funguje spíše u izolovaných projektů, které mají hodně fanoušků a jejichž cílem je přinést něco neobvyklého, co by bez přispění fanoušků nevzniklo.

Jako vydavatel bych si připadal divně, kdybych takovou kampaň spouštěl. Je ale pravda, že někteří umělci, které vydávám, takové kampaně pořádají. Někdy se jim zadaří, jindy ne. Samozřejmě tím, jak tento segment roste a přibývá portálů, které crowdfunding zprostředkovávají, zvyšuje se i konkurence mezi jednotlivými zájemci. Myslím, že to je logický vývoj.

Tím, jak z hudebního průmyslu mizejí peníze v důsledku nelegální digitální distribuce, ubývá i prostředků na realizaci minoritních věcí. Když se podíváte na hudební vydavatelství v hloubi 90. let, tak i velká vydavatelství produkovala jak čistě komerční alba na zisk, tak hudbu, která takový komerční potenciál neměla.

Dnes si nedovedu představit, že by jedno vydavatelství vydávalo kapelu Kryštof a Honzu Spáleného. Tehdy by to bylo klidně možné. Třeba Bonton vydával mnoho komerčně méně atraktivních umělců. Ti dnes vydávají buď sami, nebo u malých nadšenců, jako jsem já.

Radek Babička

CZ, RS, TR Tomáš Liška – kontrabas Nikola Zarić – akordeon Efe Turumtay – housle Kamil Slezák – bicí David Dorůžka – kytara

Tomáš

Liška

& Invisible World Neúnavný hledač nových zvuků a barev Tomáš Liška je hudebníkem mnoha tváří. Posluchačům brněnského JazzFestu se v minulých letech představil v česko-německém experimentálním projektu Pénte a v triu Liška–Malina–Nejtek. Letos nás zve do Neviditelného světa. Pro Tomáše Lišku je to už druhá výprava, která navazuje na debut Invisible World z roku 2009. Tentokrát si našel jiné souputníky a trochu odlišné pěšinky, zůstává však cit pro povznášející melodie i objevování nezvyklých hudebních kombinací. Stále ho to táhne někam na jih, jak naznačují nápěvy vonící středomořskou brízou, která odlehčuje jazzové a klasicizující inspirace. V souhře se srbským akordeonistou Nikolou Zarićem, tureckým houslistou Efem Turumtayem a českými kolegy Kamilem Slezákem a Davidem Dorůžkou dokáže Liška propojit křehkost i dravost, promyšlenost i živelnost. To vše natolik přístupně, že vtáhne do svého „neviditelného světa“ snad každého vnímavého posluchače.

„Baví mě spousta muziky a ve spoustě z ní sám sebe nacházím. Asi pořád hledám, i když leccos je už jasné. Také mi přijde škoda zůstat uvězněn v jednom světě a nepodívat se za hranice, které můžou právě ten váš obohatit.“

Střídání žánrů je pro Tomáše Lišku motivační a inspirativní, zároveň je pro něj prostředkem hledání sebe sama. „Baví mě spousta muziky a ve spoustě z ní sám sebe nacházím. Asi pořád hledám, i když leccos je už jasné. Také mi přijde škoda zůstat uvězněn v jednom světě a nepodívat se za hranice, které můžou právě ten váš obohatit. Možná také otestovat, vnést pochybnosti, podnítit k přemýšlení, jestli tam, kde jsi, jsi to skutečně ty,“ říká Liška. Neviditelný svět tak může nejednomu posluchači otevřít oči.

Tomáš Liška studoval kontrabas na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze a na prestižní berlínské univerzitě Jazz-Institut Berlin.

Vystupuje na jazzových festivalech a v koncertních sálech po celé Evropě, Spojených státech, Latinské Americe a Africe a obdržel několik cen na významných jazzových festivalech v Polsku, Belgii a ve Španělsku. Jeho klíčovými spolupracovníky jsou David Dorůžka, Steve Walsh, Druhá tráva, Beata Hlavenková, Cyrille Oswald, Marta Töpferová, Lenka Dusilová, Eternal Seekers, Dan Tepfer, Mark Aanderud a mnoho dalších. Tomášovo debutové sólové album Invisible World obdrželo cenu Tais Awards 2009 a nominaci na cenu Anděl, stejně tak jako následující alba Milokraj a Bercheros Odyssey.

7. 4. 2018, 19:30 CED – Divadlo Husa na provázku

41

SK, CZ, RU Radovan Tariška – altsaxofon Alex Sipiagin – trubka Alexej Podymkin – klavír Tomáš Baroš – kontrabas Dávid Hodek – bicí

Radovan Tariška Quintet feat.

Alex Sipiagin „Jazzové kvinteto představí

První setkání ruského trumpetisty Alexe Sipiagina a slovenského saxofonisty Radovana Tarišky má na svědomí festival JazzFestBrno. Sipiagin hostoval společně s dalším výtečným Rusem žijícím v USA Borisem Kozlovem na koncertě Rozhlasového Big Bandu Gustava Broma, jenž v Česku premiéroval vybraná aranžmá obou těchto mistrů svých nástrojů. Tariška je už více než dekádu klíčovým členem saxofonové sekce orchestru a spolupráce s jazzmany žijícími v New Yorku jej mimořádně zajímala od nepaměti. Setkání druhé se tedy koná právě teď, a to v sestavě nejméně o dvě třetiny menší, nikoli však méně zajímavé.

Jazzové kvinteto představí vedle obou frontmanů další nadané improvizátory, ruského klavíristu Alexeje Podymkina, českého kontrabasistu Tomáše Baroše a Tariškova krajana, bubeníka Dávida Hodeka.

vedle obou frontmanů další nadané improvizátory, ruského klavíristu Alexeje Podymkina, českého kontrabasistu Tomáše Baroše a Tariškova krajana, bubeníka Dávida Hodeka.“ Rodák z ruské Jaroslavle Alexander Sipiagin je jednou z největších osobností současného ruského jazzu žijících v USA a jeho talentu si tam povšimli mnozí hybatelé žánru včetně legend Michaela Breckera nebo Davea Hollanda, s jehož sextetem a bigbandem Sipiagin dodnes pravidelně vystupuje. Sipiagin je nejen sidemanem na roztrhání, ale i sebevědomým lídrem. Má za sebou více než deset alb pod vlastním jménem – nahrávek napěchovaných originální hudbou i energickými interpretacemi jazzových klasik za asistence jazzové extraligy. Kromě účinkování v malých kapelách všeho druhu se cítí doma i v bigbandech. Vedle legendárního Quindectetu Mikea Breckera a nekompromisně artového bigbandu Davea Hollanda jej můžeme často vidět v jedinečném Mingus Big Bandu, který patří do top 5 současných světových bigbandů a vede jej Sipiaginův krajan Boris Kozlov.

Radovan Tariška pochází z hudebnické rodiny. K hudbě ho přivedl jako pětiletého jeho dědeček, který byl také klarinetistou a saxofonistou. Radovan absolvoval konzervatoř v Žilině a po ukončení studia se v rekordně krátkém čase etabloval mezi slovenskou jazzovou elitu. Spolupracoval mj. na projektech Juraj Bartoš & Radovan Tariška – Hot House, Gabo Jonáš Quartet, Miki Škuta Club, Matúš Jakabčic Quartet a na více než 40 albech různých hudebních žánrů. Je stálým členem Rozhlasového Big Bandu Gustava Broma. S klavíristou Ondrejem Krajňákem vydal CD Elements, které získalo nominaci na hudební cenu Aurel jako jazzové album roku. Na jednom pódiu se Tariška setkal s hudebníky doslova z celého světa. Mezi nimi září James Morrison, George Mraz, Oliver Kent, Harry Sokal, Jarek Smietana, Piotr Baron, Janusz Muniak, Roy Hargrove, EJ Strickland, Marcus Strickland, Donald Edwards, Joan Faulkner, Kornel Fekete Kovacs, Gabor Winand, Jeff Ballard a další.

42

8. 4. 2018, 19:30 CED – Divadlo Husa na provázku

43

SK, CZ, US Lukáš Oravec – trubka, křídlovka Aaron Goldberg – klavír Marián Ševčík – bicí Tomáš Baroš – kontrabas

Lukáš

Oravec Quartet feat. Aaron

Goldberg

„V neposlední řadě si musíte zamilovat jeho kompozice a jeho pohled na interpretaci jazzových standardů a jejich aranžování.“

Slovenský trumpetista a skladatel Lukáš Oravec je pravidelným hostem českých klubů a festivalů, a to jak se svou vlastní kapelou, tak jako sólista bigbandů nebo speciální host v projektech jiných kapelníků. Prorokem je však i doma, kde si už ve svém poměrně mladém věku vydobyl pozici jednoho z nejuznávanějších jazzových hudebníků nejen nastupující generace. Svou dlouhodobě fungující kapelu často obohacuje výjimečnými hosty, především z kolébky jazzu, USA. Jeho nejnovějšího hosta, hvězdného Aarona Goldberga, známe i z brněnského JazzFestu, kde v roce 2006 exceloval v kapele Kurta Rosenwinkela.

Do své regulérní kapely si Oravec vybral sestavu, se kterou spolupracuje nejvíce a nejraději. Je to skvěle sehrané rytmické duo Tomáš Baroš na kontrabas a Marián Ševčík na bicí. „Známe se do hloubky – nejen osobně, ale především muzikantsky. Oba pracují s intuicí a podvědomím, umí se vzájemně inspirovat a spolu podpořit sólisty. Mají velký přehled v jazzové tradici, neskutečný tah na bránu, time, drive, velmi otevřený a tolerantní přístup ke všemu, co interpret chce. Hosté si tuto rytmiku vždy pochvalovali a to, co ve hře rytmické sekce hledali ve Státech, našli jejich prostřednictvím i u nás. Pro koncept, který momentálně v kvartetu rozvíjím, se jedná o ideální výběr.“

„S Aaronem jsem se nikdy osobně nesetkal,“ říká Oravec. „Samozřejmě ho ale znám z nahrávek – je to brilantní interpret, jehož člověk po sluchu obratem pozná díky velmi specifické hře.“ Přestože se Goldberg narodil v roce 1974, Oravec jej stále považuje za mladou krev: „Aaron má nové nápady spojené s láskou k jazzové tradici. V neposlední řadě si musíte zamilovat jeho kompozice a jeho pohled na interpretaci jazzových standardů a jejich aranžování.“

Momentální koncept můžeme posoudit dnes, ale kde chce být Lukáš Oravec za pět let? „Za pět let bych chtěl dělat to, co dosud.

Přesněji pokračovat v cestě, kterou už nějaký čas kráčím. Chtěl bych mít možná více příležitostí a pevnější zázemí, abych se mohl více věnovat tomu, co považuji za nejdůležitější. Hrát a mít čas cvičit a psát hudbu. To je totiž to, co dnes tak mnoho muzikantů u nás postrádá, a pro holou existenci se často musejí věnovat jiným věcem. Samozřejmě mám určitě vysněné věci, které časem vyplavou na povrch. Jsou to především spolupráce, a to i méně tradiční.“

Na otázku, co očekává od Goldbergova hostování, kapelník odpovídá: „V první řadě očekávám, že si dobře zahrajeme, a že zavládne muzikantská pohoda. Věřím, že s sebou přinese energii, kterou běžně nenačerpáte. Inspirativní host vám může otevřít oči a dokonce občas i nové dveře. Když zvete hosta, nikdy netušíte, co vás na turné čeká.“ Oravec sestavil repertoár obsahující kompozice, které působí, jako by byly pro Goldberga šité na míru. „Kompozičně nikdy věci nepřizpůsobuji, ale nechám je tak, jak si to dané téma a představa vyžaduje. Na míru se mi to podařilo asi jen v jednom případě – na albu Hangin', na kterém hostuji a přispívám kompozičně. Ale to byla spíše náhoda.“

8. 4. 2018, 19:30 CED – Divadlo Husa na provázku

45

Jak to slyší Lukáš Oravec

Miles Davis: Bag’s Groove (Take 1)

Další velikán, Miles Davis. Skladbu Bag’s Groove, respektive období Milese, které jste vybrali, mi připomenulo časy na konzervatoři, kdy jsem začínal s bebopem a Davis spolu s Cliffordem Brownem, Kennym Dorhamem, Fatsem Navarrem či Redem Rodneym byli mými hrdiny. Jsou jimi samozřejmě doposud.

Dnes sahám po pozdějších nahrávkách tohoto všestranného génia. Podobně jako Satchmo má nenahraditelný time, silnou představu a čich na muzikanty, kterými se celý život obklopoval.

Freddie Hubbard & Woody Shaw: The Moontrane

Skladbu Skokiaan jsem poslouchal tak dlouho, až jsem zničil cédéčko Otázka „Kteří hudebníci vás během kariéry inspirovali?“ patří k základnímu vybavení každého žurnalisty. My jsme se rozhodli trochu ji rozvést a podívat se i na to, jak umělec vnímá konkrétní osobnosti i jiné hudební žánry. Přednímu slovenskému trumpetistovi Lukáši Oravcovi jsme pustili deset ukázek, a i když se nejednalo jen o hudbu jazzovou, ve všech skladbách hrály důležitou roli právě trubky. Jaké pocity, vzpomínky a další konotace v něm vybrané skladby vyvolaly?

46

Louis Armstrong: Saint Louis Blues Satchmo. Moje první album, které mi rodiče koupili pod stromeček. Byla to Armstrongova výběrovka. Ta mě zlákala k jazzu jako takovému. Zbláznil jsem se totiž do skladby Skokiaan, kterou jsem poslouchal do té doby, než jsem CD neustálým přehráváním zničil. Time, jaký Satchmo má, je jedinečný, a nejen to. Je to skvělý hudebník počínaje jeho frázováním, zvukem až po zpěv.

Moontrane je jedna z největších hitovek Woodyho Shawa. Deska Sessions, z které nahrávka pochází, patří mezi mé nejoblíbenější. Zmiňuji se o ní i ve své diplomové práci. Moontrane vznikla jako pocta Johnu Coltraneovi a najdeme ji na několika dalších albech od 60. až do 80. let. Freddie Hubbard a Woody Shaw patří mezi moje největší idoly. Hrají s takovou energií, kterou už dnes nemá skoro nikdo. Je to velmi vzácné. Zvuk Freddieho Hubbarda, ale i jeho tvorba a vývoj inspirovaly Woodyho Shawa, který i na jejich základě vytvořil jakousi nadstavbu moderního trumpetového hraní, z níž dnes čerpají všichni moderní trumpetisti. Koho si také na albu musíte všimnout, je mladík Kenny Garret, další hybatel pojetí hry na altsaxofon.

Hraje poměrně tradičně, ale nemůžete přeslechnout moderní zvuk a obrovskou inspiraci v moderní hře Woodyho Shawa.

Terence Blanchard: In Time Of Need Terence Blanchard. Díky za tuto skladbu.

Dívám se, že pochází z alba A Tale of God’s Will (A Requiem for Katrina). To jsem

dosud neznal a rád si je poslechnu celé.

Terence jsem potkal v Bratislavě. Odehrál s kapelou fantastický koncert a po něm tancoval mezi lidmi. Velmi otevřený člověk.

Je to přesně ten trumpetista, který na co sáhne, to přemění ve zlato. Krásné srdíčko, zvukově i generačně má blízko k Wyntonu Marsalisovi. Wynton je možná preciznější, zatímco Blanchardův styl je víc „dirty“, což má ale samozřejmě svůj šmrnc. Už si ani nevzpomínám, kdy a co jsem od něj slyšel poprvé, ale kromě nahrávek s Jazz Messengers, Branfordem Marsalisem či Donaldem Harrisonem se jako interpret podepsal také pod hudbu v mém oblíbeném filmu Mo' Better Blues (v češtině vyšlo pod názvem Mý lepší blues).

The Brecker Brothers: Some Skunk Funk Naprostí blázni, Breckerovi. Tuto skladbu jsem párkrát viděl mezi jazzovými standardy a vždy mě zajímalo, kdy a kdo ji bude hrát na jam sessionech (usmívá se).

Bohužel Michael už nežije, ale co během své kariéry dokázal, je neuvěřitelné.

Arve Henriksen: Groundswell Tento způsob hry nazývaný „whisper sound“ je velmi populární ve Skandinávii, ale můžete ho slyšet i v jiných koutech světa. V Německu je jím známý Till Bronner. Když jsem studoval v Dánsku, ukazovali mi, jak na to, ale nikdy jsem tento styl příliš nerozvíjel a používám jej minimálně. Hra s tímto zvukem dostává úplně jiné rozměry, trubka přestává znít trubkově, spíš připomíná flétnu. Oskar Török to ovládá výborně.

The Beatles: Penny Lane To byly ještě časy, kdy populární kapely dělaly muziku. Trubka tu zní fajn, ale ještě raději mám podobný styl zvuku z francouzských komedií.

47

Joseph Haydn: Trumpet Concerto (v provedení Wyntona Marsalise) Klasická hudba je velmi náročná a Wynton Marsalis byl v tomto žánru víc než úspěšný. Je to asi nejlepší „trumpetista chameleon“ na světě. Momentálně se už klasice nevěnuje. Bylo to asi velmi náročné – disciplína potřebná u klasiky versus jeho věk a jeho pravděpodobně primárnější jazzové aktivity… Haydn je trumpetová klasika. Marsalis hrál a nahrál řadu děl určených pro trubku od Händla, Hindemitha až po Paganiniho Perpetuo.

Známé jsou jeho televizní naučné pořady, v nichž se věnuje dětem a snaží se je seznámit s klasickou i jazzovou hudbou, porovnává je a spojuje. Opravdu velmi zajímavé. Výrazně se podepsal do dějin trumpetové hry. Miluju všechny jeho nahrávky, především jeho rané jazzové, kdy dostudoval u Woodyho Shawa a nahrál album Black Codes, za něž získal Grammy. Dnes se vrací ke kořenům, k New Orleans. To, co dělá, vnímám jako poselství.

Wohnout feat. Laco Deczi: Laco Deczi – Hudba léčí

Tak toto bohužel není můj šálek kávy.

Pojďme na další ukázku.

Polemic: Komplikovaná Polemic mám rád, je to hudba mého dětství. Skladba Komplikovaná byla velmi populární, což vlastně platí doposud. Ska i reggae jsem poslouchal rád. S trombonistou Polemicu Ľubem Horákem jsme i párkrát hráli v různých bigbandech.

IL

FR

Gadi Stern – klavír David Michaeli – kontrabas Matan Assayag – bicí

Vincent Peirani – akordeon, akordina, zpěv Emile Parisien – sopránsaxofon Tony Paeleman – Fender Rhodes Yoann Serra – bicí Julien Herné – kontrabas

Shalosh

Vincent Peirani Quintet

Druhá deska Rules Of Oppression z roku 2016 znovu dokumentuje, že jejich společný hudební vývoj čerpá z dlouholetého přátelství a soustředěné spolupráce. Podle kritiků je zvuk Shalosh hymnický a masivní, má naléhavost rockové hudby zjemněnou jazzovým předivem. Dokážou uchopit i popovou píseň, jako je například Video Games Lany Del Ray, a utkat z ní devítiminutové hudební dobrodružství.

Skupinu Shalosh tvoří tři hudebníci, které pojí kamarádství již od dětství. Vášeň pro hudbu je zavála do různých koutů světa, aby je později zase svedla dohromady. Obsazení klasického jazzového tria (klavír, basa, bicí) nijak nelimituje jejich chuť připravovat svým posluchačům hudební výlety, které se vzpírají žánrovému škatulkování. Přirozeně a bez okolků mísí rock, groove, progresivní elektroniku i klasiku, v rytmice se ozývá Afrika a v melodiích Střední východ.

Po vydání debutového alba The Bell Garden se vypravili na dlouhé turné, aby zjistili, že jejich hudbě dobře rozumí publikum v Evropě, Jižní a Severní Americe i v Japonsku. Mají pověst hudebních chameleonů a díky jedinečné vzájemné chemii a asertivní energii dokážou posluchače rychle dostat na svou stranu. Nesnaží se najít své místo na konzervativní jazzové scéně, nejsou triem vedeným jediným lídrem. Jsou kapelou tří silných individualit a přínos klavíristy Gadiho Sterna, basisty Davida Michaeliho a bubeníka Matana Assayage má pro hudbu Shalosh rovnocennou důležitost. „Každý z nás přinesl do kapely jiné vlivy. Styl Shalosh je otevřený interpretaci, každý si může zvolit, jak ho pojmenovat. Jestli rock, jazz, progressive, elektronická nebo groove muzika. Každý z nás má něco svého. Gadi je na klasický jazz a kubánskou hudbu a volnou improvizaci. David úžasně rozumí swingu a jazzu, hodně hrál funk a blues. Já studoval indické perkuse a hrál hodně afrobeat, groove a rock. Každý z nás se inspiruje tím druhým,“ nechal nahlídnout do kapelní kuchyně bubeník Matan Assayag v rozhovoru pro server i-noviny.cz.

15. 4. 2018, 19:30 CED – Divadlo Husa na provázku

Yoann Serra se cítí doma v tradičním jazzu stejně jako v elektronické hudbě a klávesista Tony Paeleman neskrývá své zaujetí pro francouzský pop. Peirani ke spolupráci říká: „Jsme přátelé, kteří si navzájem rozumí taky hudebně. To je pro mě základ, který je cítit na pódiu i ve studiu."

A jak našli společnou harmonii? „Než jsme se vypravili do studia, dlouho jsme spolu hráli. Těsně před natáčením jsme v jednom domě poblíž Paříže zkoušeli nepřetržitě čtyři dny."

Akordeonista, zpěvák a skladatel Vincent Peirani se narodil v Nice a na akordeon začal hrát v jedenácti letech. Coby mimořádně talentovaný teenager věnující se klasické hudbě vyhrál řadu mezinárodních soutěží, v šestnácti ale objevil jazz a vydal se za jeho studiem do Paříže. Díky „nejazzovému“ nástroji a klasickému vzdělání byl zpočátku kritikou přijímán skepticky, brzy ale přesvědčil svým neotřelým přístupem k akordeonu a prosadil se na francouzské jazzové scéně. Dnes je Vincent Peirani považován za jednu z vycházejících hvězd evropského jazzu, v roce 2014 získal prestižní francouzskou cenu Victoires du Jazz jako „newcomer jazz artist of the year“ a v Německu mu bylo uděleno ocenění ECHO Jazz Award.

To se vyplatilo, protože nahrávka šesti Peiraniho písní a dvou velmi osobitě aranžovaných skladeb Michela Portala a Jeffa Buckleyho jednoznačně demonstruje, že Living Being je opravdovou živou bytostí; zvuk fascinuje svou organičností a nepodobá se ničemu dosud slyšenému. Odvíjí se od jednoduché „miniatury“ po hymnus dekonstruovaný do dynamických akordových běhů (Suite en V), od téměř klasických témat ve stylu arabesky (On The Heights) až po rytmické blues (Workin’ Rhythm) nebo experimentální zvukovou koláž (Mutinerie). Muzikanti si užívají unisono (Dream Brother) i komplexní transponovanou polyfonii (Air Song). Mizí propast mezi komponovanou hudbou a improvizací, rozdíl mezi klasickou harmonií a jazzovými rytmy. Není to žádná imitace, je to originál, na kterém má každý zúčastněný svůj jedinečný podíl. Vincent Peirani je přesvědčen o tom, že „tohle je budoucnost jazzu“.

Vedle pravidelné spolupráce s kolegy zvučných jmen, jako je korejská zpěvačka Youn Sun Nah nebo švédský kytarista Ulf Wakenius, se Vincent vždy věnoval vlastním projektům. Jako kapelník debutoval albem Thrill Box pro vydavatelství ACT, které vyšlo v roce 2013.

Dlouholetou spolupráci se saxofonistou Emilem Parisienem ilustruje nahrávka Belle Époque, plná intimních i impulzivních dialogů mezi oběma protagonisty.

Stejně jako řada jeho vrstevníků z mladé jazzové generace dokáže na klasických základech a s širokým přehledem o hudbě od rocku přes pop k elektronice definovat svůj vlastní žánr. V tom mu v projektu Living Being sebevědomě sekundují podobně naladění spoluhráči: Saxofonista Emile Parisien je nepřeslechnutelným virtuosem moderního jazzu, basista Julien Herne čerpá z R&B a hiphopu, bubeník

48

15. 4. 2018, 19:30 CED – Divadlo Husa na provázku

49

IL, US Gilad Hekselman – kytara Joe Martin – kontrabas Jonathan Pinson – bicí

Gilad Trio Kytarové trio je velmi komplikovaná disciplína a ne každý kytarista se s ní umí uspokojivě popasovat. Gilad Hekselman však patří mezi ty, kteří v takové sestavě znějí nejlíp. Je to především díky schopnosti variovat zvuk svého nástroje, vkusně použít nejrůznější pedály, krabičky, pastičky, efekty a loopery, díky hluboké znalosti polyfonie a umění vést v jeden čas hned několik melodických linek, i díky prakticky neohraničené znalosti harmonie. Všem Giladovým schopnostem se dostane patřičného expozé právě v triu s kontrabasem a bicími, kde kytarista musí zastávat funkci doprovazeče i sólisty zároveň a při tom všem ještě komunikovat se zbytkem kapely. Kreativní proces jednoho z nejlepších kytarových trií současnosti můžeme zažít právě na letošním JazzFestu, kde uslyšíme především skladby z jeho nejnovějšího alba Homes.

Gilad hraje ve všech významných jazzklubech v New Yorku včetně Blue Note, Jazz Standard, Dizzy’s Club a Smalls. Cestuje po celém světě a dostal pozvánky na nejprestižnější jazzové festivaly včetně Montreux, North Sea, Montrealu a San Franciska. Na Montreux Jazz Festival v roce 2006 předskočil kytarové legendě, jíž nebyl nikdo menší než Paco de Lucía, což iniciovalo řadu následných vystoupení, mj. na konferenci IAJE. Ten samý rok Gilad vydal své debutové album SplitLife. Nejnovější album Homes je již Hekselmanovým pátým a opět potvrzuje, že mu hra v triu prostě sedí.

Basista Joe Martin je návštěvníkům JazzFestu dobře znám – vystoupil v roce 2006 s Kurtem Rosenwinkelem, v roce 2012 s Jonathanem Kreisbergem a vloni s kvartetem Chrise Pottera.

Už tato informace by jej zařadila mezi kontrabasové hvězdy, ale Joe Martin je vedle toho i kapelníkem a skladatelem, což dokumentoval na albu Not by Chance, které nahrál s jazzovými titány – Bradem Mehldauem, Chrisem Potterem a Marcusem Gilmorem.

„Už v době svého příchodu do New Yorku v roce 2004 si vydobyl pověst jednoho z nejslibnějších kytaristů.“

Bubeník Jonathan Pinson se do hudby zamiloval již ve dvou letech, především díky vlivu své matky, jež vedla pěvecký sbor. Jazz studoval později jak na univerzitě, tak pod vedením bubenické legendy Billyho Higginse. Ve třiadvaceti letech vyjel na turné s kapelami Herbieho Hancocka a Waynea Shortera. Tato zkušenost jej zařadila mezi nejvyhledávanější bubeníky na scéně a od té doby natáčí a hraje s newyorskou jazzovou smetánkou včetně trumpetisty Ambrose Akinmusire, basisty a skladatele Johna Claytona nebo saxofonisty Kamasiho Washingtona.

Gilad Hekselman se narodil v roce 1983 v Izraeli, od šesti let studoval klasický klavír a kytaře se začal věnovat v devíti letech.

Navštěvoval prestižní školu umění Thelma Yellin, kde ve věku 18 let absolvoval tamější vynikající jazzové oddělení. Gilad získal stipendium Americké a izraelské kulturní nadace pro studium v zahraničí a uplatnil jej na uznávané New School v New Yorku.

Už v době svého příchodu do New Yorku v roce 2004 si vydobyl pověst jednoho z nejslibnějších kytaristů. Právem si jej proto všimli schopní kapelníci. Nechybí mezi nimi ani Brňanům dobře známí jazzmani Chris Potter, Mark Turner, John Scofield, Tigran Hamasyan nebo Aaron Parks.

18. 4. 2018, 19:30 Sono Centrum

51

US, BR Kurt Rosenwinkel – kytara, zpěv Bill Campbell – bicí Antonio Loureiro – perkuse, zpěv Frederico Heliodoro – kontrabas Olivia Trummer – klavír, klávesy Pedro Martins – kytara, syntezátory, zpěv

„Psaní písniček s texty bylo vždycky velmi důležitou součástí mého hudebního světa, ale obvykle jsem je psal tak trochu ,do šuplíku’.“

Kurt

Rosenwinkel 'Caipi'

Nejvlivnější kytarista své generace, originální skladatel, pronikavě talentovaný a věčně hledající umělec Kurt Rosenwinkel otevírá svým albem Caipi dveře do nového hudebního světa, poměrně radikálně odlišného od toho, ve kterém doposud žil. Deska Caipi zároveň startuje Rosenwinkelův label Heartcore Records a končí desetileté tvůrčí období, kdy nápad na tento přelomový počin vznikal a zrál. Caipi je velmi osobním vyjádřením, Rosenwinkel se pod veškerou hudbu podepsal nejen jako autor, ale také hraje na všechny nástroje (bicí, baskytara, klavír, syntezátory, perkuse) a konečně dává plný prostor svému uhrančivému vokálu, především v písních Hold On, éterické Summer Song a baladě Ezra, již pojmenoval po svém synovi. Šlapající hitovka Little B je věnována jeho druhému synu Silasovi, kterému jako batoleti přezdívali Little Bear. Rockové a jazzové prvky šťastně koexistují se všemi ostatními snadno rozpoznatelnými rysy Rosenwinkelova osobního stylu. Ve stylovém mixu je ale hlavně dostatek prostoru pro neustále se vyvíjející brazilskou hudbu a zejména brazilskou milostnou píseň. Do jisté míry to symbolizuje Kurtovu přirozenou inklinaci k vytváření melodií s výrazným emočním dopadem, jež jsou nevyhnutelným prvkem v jeho dlouhodobé výrazně romantické umělecké vizi.

Pokud jde o jeho novou roli zpěváka zpívajícího své vlastní metafyzické texty, Rosenwinkel říká: „Psaní písniček s texty bylo vždycky velmi důležitou součástí mého hudebního světa, ale obvykle jsem je psal tak trochu ,do šuplíku̒. S Caipi jsem si uvědomil, že se jedná o lyrické písně, které si text žádají, a nakonec jsem je také sám zazpíval. Určitě se hudba liší od mých předchozích alb, ale není to pro mne úplný krok do neznáma – na poli písní s texty se cítím doma a dělal jsem prostě jen to, co hudba vyžadovala.“ Kurt Rosenwinkel se narodil ve Filadelfii 28. října 1970. Dva a půl roku navštěvoval Berklee College, aby ji vyměnil za školu života na turné s legendárním vibrafonistou, skladatelem a pedagogem Garym Burtonem, v té době děkanem školy. Následně se Rosenwinkel přestěhoval do Brooklynu, kde pokračoval se svými vlastními skupinami i jako sideman v projektech Human Feel, Electric Bebop Band Paula Motiana, Joe Henderson Band a Brian Blade Fellowship. V roce 2003 se odstěhoval do Evropy a řadu let strávil v Berlíně, mj. jako profesor tamějšího Jazz Institute. „Po dvanácti letech jsem si ale uvědomil, že je čas odejít z výuky,“ komentuje svůj odchod z akademie Rosenwinkel. „Potřeboval jsem, abych se plně vrátil k tvorbě a nechal její vnitřní principy nevyřčené. Založil jsem vlastní label Heartcore Records a především chci přinést světlo do tohoto světa, následovat svou intuici i touhy a umožnit ostatním, aby tak učinili také. Caipi je prvním výsledkem této cesty.“

Ačkoli většinu nástrojů na albu nahrál sám Kurt, nechybí ani pozoruhodní hosté: Amanda Brecker (dcera Eliane Elias a Randyho Breckera), jež napsala portugalský text písně Kama a přispěla i vrstvenými vokály. Eric Clapton, Kurtův obdivovatel a fanoušek, nabízí jemný náznak svého typického stylu ohýbání tónů v pozoruhodné skladbě Little Dream. Rosenwinkelův hudební pokrevní bratr Mark Turner obohacuje svým jedinečným tenorsaxofonem tracky Ezra a Casio Escher. Caipi také světu představuje mladého brazilského multiinstrumentalistu a zpěváka Pedra Martinse. Živé provedení desky je pochopitelně v plném nástrojovém obsazení s vynikajícími muzikanty na každém postu.

18. 4. 2018, 19:30 Sono Centrum

53

US, AT Lori A. Williams – zpěv Christian Havel – kytara Bernhard Wiesinger – saxofon Erwin Schmidt – Hammond organ Michael Keul – bicí

ᅈilliamS Lori A.

& Christian Havel Quartet „Publicisté často pějí ódy na její barevný a oduševnělý hlas, jenž dokáže své publikum zcela uhranout, přenést do jiného světa a dotknout se jejich srdce.“

Hudební všestrannost, báječný hlas a skvělý vkus v kombinaci s úžasnou pódiovou prezencí a neomylným feelingem – všechny tyto vlastnosti definují jazzovou americkou zpěvačku Lori A. Williams. Pochází z Washingtonu DC, kde získala pevný gospelový a později i jazzový základ. Jako vokalistku ji do kapely přizval třeba legendární George Duke, ale prosadila se postupně i jako sólistka a kapelnice a pod svým jménem vydala dvě vyvedená alba Healing Within a Eclipse of the Soul.

Publicisté často pějí ódy na její barevný a oduševnělý hlas, jenž dokáže své publikum zcela uhranout, přenést do jiného světa a dotknout se jejich srdce. A protože ovládá a interpretuje celou řadu jazzových stylů, její hlas patří mezi nejvíce žádané doma i v zahraničí. Navíc je nejen pozoruhodnou jazzovou a gospelovou zpěvačkou, ale také talentovanou herečkou a tanečnicí. Tyto schopnosti využila mj. na jaře roku 2015, kdy se objevila v muzikálu Bessie’s Blues, který měl v USA celou řadu repríz.

Neztratila by se ani jako hudební producentka, ve studiu se totiž cítí jako ryba ve vodě a dokázala si vypěstovat mimořádný jemnocit pro produkční zásahy. Na tohle téma se rozhovořil producent jejího alba Healing Within, Brad Baerwald: „Lori je víc než jen zpěvačka, skladatelka a umělkyně, protože když jsme se blížili ke konci natáčení, začal jsem si uvědomovat její obrovský producentský dar. Nemá přebujelé ego a její umění rozpoznat schopnosti jiných lidí i důvěra v sebe sama a v ty, s nimiž pracuje, se vidí jen zřídka. Nejen, že má talent podobný Judy Garlandové, ale pokud bude i nadále produkovat nahrávky, je namístě ji porovnávat s Quincy Jonesem.“

Lori ve spolupráci se spoluhráči z doprovodné formace kapelníka a kytaristy Christiana Havela připravila program, který nás provede jednotlivými jazzovými styly, od tradičních po moderní.

V kapele excelují výteční evropští hráči – saxofonista Bernhard Wiesinger, kytarista Christian Havel, Erwin Schmidt na varhany Hammond B3 a mnichovský bubeník Michael Keul. Tato formace vás zaručeně vezme na vzrušující hudební cestu do světa jazzu.

22. 4. 2018, 19:30 CED – Divadlo Husa na provázku

55

US, FR, MU Omar Hakim – bicí Rachel Z – piano, klávesy Linley Marthe – baskytara Louis Winsberg – kytara

Omar Hakim & Rachel Z 'OZ Experience'

feat. Linley Marthe & Louis Winsberg

„Sestava OZ Experience přidává k pianovému triu extrovertní barvu elektrické kytary a celkový zvuk tak na barometru jazzrockové fusion dále posouvá směrem k rocku.“

Kapela OZ Experience, již založili Omar Hakim a Rachel Z, fúzuje rock, jazz a jam do lákavé hudební koláže. Kapela navazuje na úspěšné Trio of Oz, jež se před několika lety dostalo do povědomí značného počtu fanoušků, jimž nabídlo sofistikovanou, ale zároveň posluchačsky přístupnou hudbu. Trio vystoupilo na brněnském JazzFestu už v roce 2013 s nebývalým úspěchem.

Sestava OZ Experience přidává k pianovému triu extrovertní barvu elektrické kytary a celkový zvuk tak na barometru jazzrockové fusion dále posouvá směrem k rocku. Baskytara mauricijského virtuosa Linleye Marthea slibuje pyrotechnické zážitky a ani oba kapelníci jistě nezůstanou pozadu.

Třetí člen kapely, basista Linley Marthe, byl posledním basistou v kapele jedinečného klavíristy Joea Zawinula a fascinuje svým neuvěřitelným groove. Skvěle hraje i na kontrabas a klavír a na svém rodném ostrově Mauricius působí také jako skladatel a aranžér pro celou řadu místních umělců. Louis Winsberg pochází z Marseille a od dvanácti let se věnuje jak klasické, tak později i jazzové kytaře. Od počátku 80. let si zahrál s celou řadou kapel, mj. s Mikem Sternem, Eddiem Gomezem, Minem Cinelu a Pacem Sérym. Rozvíjí svůj hledačský naturel i zájem o etnickou hudbu a její rytmus. V 90. letech začal Louis Winsberg studovat flamenkovou kytaru a tím si otevřel prostor pro nová umělecká setkání i vznik kapely Jaleo, která funguje dodnes a v nedávné době vydala album Paco, věnované nejzásadnější legendě flamenka Pacovi de Lucíovi.

Legendární bubeník Omar Hakim spolupracoval mimo jiné s umělci a kapelami jako Weather Report, Miles Davis, David Bowie, Sting, Daft Punk, Madonna nebo Lionel Ritchie. Laureátka ceny Grammy, pianistka Rachel Z, zase hrála a aranžovala pro Waynea Shortera, Stanleyho Clarka či Petera Gabriela. Tyto dvě uznávané osobnosti se sešly v roce 2010, aby založily kapelu, která jim umožní realizovat společné hudební představy. Jejich debutové CD lakonicky nazvané Trio of OZ pochválili nadšení recenzenti a Jazziz Magazine jej dokonce vyhlásil jako nejlepší jazzové CD roku. Trio of OZ dalo základ současným rozšířeným sestavám včetně OZ Experience.

OZ Experience předchází pověst virtuózního ansámblu, který ovšem klade hlavní důraz na groove, soul a feeling. Jejich vystoupení si užije fanoušek rocku, jazzu i jambandu.

22. 4. 2018, 19:30 Sono Centrum

57

US Kenny Barron – klavír

Kenny

Barron Fenomenálního klavíristu Kennyho Barrona zná většina z nás už z dob nejintenzivnějšího rozkvětu vydavatelství Blue Note, ale než získal v deníku The Los Angeles Times přídomek „jeden z nejlepších jazzových klavíristů na světě“ a magazín Jazz Weekly jej označil jako nejlyričtějšího pianistu současnosti, prošel Barron dlouhou tvůrčí cestou.

a pomohl vychovat celou řadu mladých talentů včetně Davida Sancheze nebo Terence Blancharda. V roce 1974 natočil své první album jako kapelník a nazval jej Sunset to Dawn. Od té doby se jako lídr podepsal pod více než čtyřicet nahrávek.

Barronova spolupráce s Ronem Carterem na konci sedmdesátých let byla předznamenáním vzniku tria s Busterem Williamsem a Benem Rileyem. Jako kapela také doprovázeli Eddieho Lockjawa Davise, Eddieho Harrise, Sonnyho Stitta a Harryho Sweetse Edisona. Během osmdesátých let spolupracoval Barron s uznávaným tenorsaxofonistou Stanem Getzem, absolvoval turné se svým kvartetem, nahrál několik legendárních desek a na Grammy nominované dvojalbum People Time (se Stanem Getzem). Ve stejném období spoluzaložil kvartet Sphere s Busterem Williamsem, Benem Rileyem a Charliem Rousem. Tato kapela se zaměřila na hudbu Thelonia Monka a autorské skladby inspirované tímto excentrickým pianistou.

„Nahrávky Kennyho Barrona pro vydavatelství Verve získaly celkem devět nominací na Grammy.“ Filadelfie je rodným místem mnoha skvělých hudebníků a právě tam se v roce 1943 Kenny Barron narodil. Ještě jako teenager začal profesionálně hrát s orchestrem Mel Melvina. V roce 1959, tedy ještě na střední škole, začal spolupracovat s bubeníkem Philly Joe Jonesem. V devatenácti letech se přestěhoval do New Yorku a jako muzikant na volné noze se záhy stal spoluhráčem Roye Haynese, Leea Morgana a Jamese Moodyho. Na doporučení Moodyho najal Barrona v roce 1962 trumpetista Dizzy Gillespie, aniž by ho slyšel zahrát jedinou notu. Právě v Dizzyho kapele si Barron oblíbil latinskoamerické a karibské rytmy. Po pěti letech s Dizzym pokračoval Barron jako sideman s Freddiem Hubbardem, Stanleyem Turrentinem, Miltem Jacksonem a Buddym Richem.

Na začátku sedmdesátých let Kenny spolupracoval s Yusefem Lateefem, kterému připisuje klíčový vliv na své improvizační umění. V roce 1973 Barron nastoupil na hudební fakultu Rutgers University jako profesor hudby. Funkci zastával až do roku 2000

Nahrávky Kennyho Barrona pro vydavatelství Verve získaly celkem devět nominací na Grammy. Barron pravidelně vyhrává nejrůznější ankety, včetně těch nejprestižnějších v časopisech Downbeat, Jazz Times a Jazziz. V roce 2005 byl zařazen do americké jazzové síně slávy a získal cenu MAC Lifetime Achievement Award a šestkrát si vysloužil ocenění „nejlepší klavírista“ od sdružení jazzových novinářů. Kenny Barron je prostě legenda a navíc letos slaví nádherných pětasedmdesát. Ve skvělé formě se navzdory času představuje i dnes. Jako mistr snad nejtěžší hudební disciplíny – sólového recitálu.

25. 4. 2018, 20:30 Besední dům

59

CZ, SK, BG

KATEDRA JAZZOVÉ INTERPRETACE JAMU „Během už šestého prezentačního koncertu katedry v rámci festivalu se představí hned několik kapel, a dokonce i bigband…“ Během už šestého prezentačního koncertu katedry v rámci festivalu se představí hned několik kapel, a dokonce i bigband, ačkoliv má oddělení zatím pouze necelé tři desítky studentů.

Neznalý posluchač by si možná představil anonymní studentský šraml, ale když se podrobně podíváme, kdo v jednotlivých kapelách vystoupí, zjistíme, že jde o vyspělé jazzové soubory často prezentující autorskou hudbu svých členů.

Osmým rokem fungující katedra jazzové interpretace Janáčkovy akademie múzických umění se chlubí nejen vynikajícím pedagogickým sborem v čele s Davidem Dorůžkou, Matúšem Jakabčicem, Lubomírem Šrámkem, Rostislavem Frašem, Jiřím Slavíkem, Jiřím Levíčkem, Janem Jiruchou či Jurajem Bartošem, ale především talentovanými studenty.

Jazzová interpretace na HF JAMU představuje prvně otevřený obor svého druhu na tuzemské akademii. Jazzové vzdělávání má v Evropě tradici nepříliš dlouhou, avšak procházející nejbouřlivějšími změnami v přístupu. Průkopníkem jazzové edukace u nás je právě brněnská katedra jazzové interpretace JAMU. V rámci republiky nabízí nejširší škálu oborů, konkrétně klavír, kontrabas, bicí nástroje, kytaru, saxofon, trubku a trombon.

Za svou nedlouhou historii katedra vyprodukovala mimořádné absolventy, diplom získali například jeden z nejvyhledávanějších zdejších kontrabasistů Jaromír Honzák, kytarový světoběžník Libor Šmoldas, možná nejpopulárnější brněnský saxofonista Radek Zapadlo nebo další saxofonový talent Michal Wróblewski.

60

26. 4. 2018, 19:30 Divadlo na Orlí

61

ROZHOVOR Jan Přibil Jakými osobnostmi z řad úspěšných studentů se může katedra pochlubit?

Našimi prvními studenty byli často profesionální hudebníci, kteří si – vzhledem k tomu, že sami třeba učí na konzervatoři – chtěli doplnit vzdělání.

Těch osobností tedy není málo. Zmínil bych například Jaromíra Honzáka, Libora Šmoldase, Petra Beneše, Radka Zapadla či Radima Hanouska.

Jan Přibil: Díky jazzové katedře vzniklo v Brně nové jazzové podhoubí Neodmyslitelnou součást JazzFestu tvoří již řadu let koncert katedry jazzové interpretace JAMU. Vůbec první katedra svého druhu v Česku vznikla v roce 2010, o čtyři roky později získala i akreditaci pro magisterský stupeň. O stopě této instituce na jazzové scéně, o trendech i vztahu k pražské HAMU jsme si povídali s proděkanem pro kvalitu, pedagogem a hudebníkem Janem Přibilem.

Co katedra jazzové interpretace na JAMU za osm let své existence přinesla české jazzové scéně?

Myslím, že toho přinesla hodně. Před jejím založením nebylo v Česku možné studovat jazz na vysokoškolské úrovni. Sousední země s výjimkou Slovenska v tomto měly velký náskok. Řekl bych, že vznik katedry zároveň jazzovou scénu nakopl. Díky katedře se v Brně a potažmo na Moravě vytvořilo nové jazzové podhoubí. Ne že by tu jazzová scéna neexistovala už dříve, ale myslím, že nebyla zdaleka takto rozvětvená a živá. Praha byla a stále je v rámci jazzu hegemon. Míří do ní více turistů a to umožňuje i existenci více jazzových klubů.

62

Naše katedra tak do značné míry supluje i tuto roli a přispívá k životu jazzové scény.

Jak náročné bylo v začátcích poskládat kantorský sbor?

Tehdy se toho zhostili Patrik a Beata Hlavenkovi, kteří dostali pověření od Hudební fakulty. Jednoduché to, jakožto každé začátky, určitě nebylo, na druhou stranu si myslím, že řada z oslovených lidí na takovou nabídku s chutí kývla, jelikož se jednalo o novinku vznikající v mladém kolektivu. Navíc měli možnost podílet se významnou měrou na tvorbě studijních plánů, struktury a osnov jednotlivých předmětů.

Jazzovou katedru má nyní i pražská HAMU. Vnímáte ji jako konkurenci, nebo spojence?

Jsme rádi, že Brno bylo v tomto ohledu první. Myslím, že Brno bývalo často progresivnější, a to v různých směrech, zatímco Praha byla spíše konzervativnější – a tady se to potvrdilo.

Na druhou stranu Praha může lákat studenty celkově větší jazzovou scénou. To se snažíme kompenzovat jinými způsoby.

V Brně vznikla komunita mladých lidí, kteří chtějí scénu tvořit tady. Máme tu i pedagogy ze Slovenska jako Matúše Jakabčice, Juraje Bartoše, Mariána Ševčíka nebo Lubomíra Šrámka. Tím může Brno nabídnout zase něco odlišného. Katedra jazzu na HAMU je pro nás tedy zdravou konkurencí, ale nevzniká tu žádná řevnivá rivalita. Někteří pedagogové jako David Dorůžka, Jiří Slavík nebo Vít Křišťan navíc učí na obou katedrách a pražskou katedru vede náš nejslavnější absolvent Jaromír Honzák. Fungujeme tak na bázi tvůrčí spolupráce, jejímž výsledkem je například projekt Jazzové nádvoří, během něhož studenti z obou škol společně koncertují v Brně a v Praze.

Jak je to s náročností přijímacích zkoušek?

Od učitelů ze ZUŠ i z konzervatoře mám informace, že dostat se na vaši katedru je kumšt a některým šikovným studentům se to nepovede.

My jsme rádi, že jsme takto vnímáni.

Někteří muzikanti se k nám hlásí třeba už počtvrté popáté. Těší nás, že stále mají zájem a pracují na sobě, ale zároveň se snažíme udržet vysokou úroveň a nepřimhuřujeme při přijímacích zkouškách oči. Dopomáhá nám k tomu i skutečnost, že nemusíme za každou cenu plnit nějaké kvóty na jednotlivé

nástroje. Když se třeba nějaký rok neobjeví u zkoušek žádný dobrý saxofonista, prostě saxofon v daném ročníku neotevřeme vůbec.

Od roku 2014 nabízíte také magisterské studium, které se prý svým pojetím podstatně liší od toho bakalářského.

V čem ta odlišnost spočívá?

V bakalářském studiu se snažíme vychovat řemeslně dobře vybavené muzikanty, kteří budou seznámení s jazzovou tradicí.

Po vzoru skandinávských škol chceme navíc řemeslnou úroveň vyvažovat i rovinou uměleckou. Magisterské studium je koncipováno jako projektové.

Adept nám musí představit projekt, který nás zaujme. Nestačí už tedy jen dobře hrát, chceme, aby byl muzikant v rámci projektu autentický a našel vlastní podobu uměleckého vyjádření.

Je rozdíl být skvělým jazzmanem a umělcem. V rámci magisterského studia nabízíme tři profilace – instrumentální, aranžérsko-kompoziční a teoreticko-pedagogickou. Instrumentální spočívá ve zdokonalování studentovy virtuozity, aranžérsko-kompoziční klade důraz na vlastní aranžérskou a kompoziční činnost a v teoreticko-pedagogické se lze zabývat například výzkumem směrem k jazzové muzikologii.

Už jste zmínil skandinávskou jazzovou školu. Existují v jazzovém školství tedy nějaké trendy?

Ano, školy se od sebe liší strategií, vizí a směřováním. Já mám osobní zkušenost ze studia jazzu v polských Katovicích, ale vnímám i dojmy studentů z jejich zahraničních stáží, které velmi podporujeme. Dostává se nám tak určitého srovnání jak z Evropy, tak z USA. Jak už jsem říkal, každá škola v Evropě i ve Spojených státech má svoje specifika.

Pokud bych se měl ale přece jen snažit o nějaké zobecnění, americké školy častěji vycházejí z vlastní jazzové tradice, což může někdy vést k tomu, že vytvářejí muzikanty tak trochu šablonovitě.

Evropské školy, a zvláště ty skandinávské, se zaměřují na osobnost studentů a podporují je v hledání vlastního pohledu na jazzový žánr. Často zde dochází také

63

k propojování jazzu s dalšími žánry od klasiky až po rock.

Dostává podle vás jazz v Česku dostatek prostoru i na nižších úrovních školského systému?

Jednoznačně u nás cítím určité vakuum ve středním školství. Na ZUŠ je jazzu pomálu, což vnímám především jako důsledek toho, že se jazz téměř neučí na konzervatořích, kde studuje právě velká část budoucích učitelů ZUŠ. Velkou výjimkou je jen Konzervatoř a VOŠ Jaroslava Ježka v Praze. Když tu máte jen jednu konzervatoř a dvě jazzové školy, odkud potom brát? Kolikrát přijmeme i studenty, kteří k nám jdou třeba z gymnázia či jiné střední školy, během níž chodili na soukromé lekce a konzultace.

Vidíte nějaký potenciál pro zlepšení situace?

Byl bych rád, kdyby se i ostatní konzervatoře jazzu otevřely. Vím, že se o to dlouhodobě snaží na Lidové konzervatoři v Ostravě, ale zatím se jim nedaří dotáhnout to do konce. Věřím, že jakmile by dostal jazz větší prostor na konzervatořích, k nám by chodili ještě vybavenější studenti a zároveň by mohlo na ZUŠ přibýt učitelů, kteří se o jazz zajímají. Dnes si každá ZUŠ může profilovat výukový program dle sebe, takže v tomto ohledu zde prostor je.

Příkladem může být třeba olomoucká ZUŠ Iši Krejčího, kde už jazz zajímavý prostor dostává.

A není nakonec nejlepší školou jazzu škola ulice? Škola bez praxe by nedávala smysl.

Muzikanti se samozřejmě nejvíc naučí na pódiu. Proto se snažíme být i v tomto ohledu iniciativní a jedním z výsledků je již zmíněné Jazzové nádvoří nebo právě každoroční koncert na JazzFestBrno.

Radek Babička

US Christian McBride – kontrabas, kapelník Quincy Phillips – bicí Xavier Davis – klavír Frank Greene, Freddie Hendrix, Brandon Lee, Nabate Isles – trubky Steve Davis, Michael Dease, James Burton, Douglas Purviance – trombony Steve Wilson, Todd Bashore – altsaxofony Ron Blake, Dan Pratt – tenorsaxofony Carl Maraghi – barytonsaxofon Danny Ray – uvaděč

Christian

McBride Big Band

i Maria Schneider, obdivovaná skladatelka, dirigentka, aranžérka a kapelnice.

Kontrabasista a baskytarista Chris McBride je uznávaným virtuosem. Na svém kontě má už pět ocenění Grammy v různých kategoriích a s absolutní přirozeností se pohybuje ve světě jazzu, R&B i fusion. Pochází z Filadelfie, města soulu, kde se narodil v roce 1972. Již v roce 1989 se ale přestěhoval do New Yorku a zahájil studium klasické hudby na Juilliard School of Music. Právě tam si jej vyhlédl saxofonista Bobby Watson, aby jej vzal do školy života – na intenzivní turné jazzové kapely. Tato prudká „změna v učebních osnovách“, již odstartoval právě kapelník Watson, inspirovala McBridea k prohloubení studia jazzových nahrávek a umožnila mu postupně odehrát obrovské množství koncertů s neustále se rozšiřujícím okruhem vynikajících hudebníků. Našel tak záhy svůj hlas a ještě před završením druhé dekády svého života se stal okamžitě rozpoznatelným hráčem.

„Na koncertu McBrideova bigbandu můžeme čekat virtuózní výkony všech členů kapely…“ Na koncertu McBrideova bigbandu můžeme čekat virtuózní výkony všech členů kapely, ale je jisté, že kapelník si show ukrást nenechá. Jeho kontrola nad nástrojem je téměř absolutní – vždyť při hře vypadá, jako by to byla ta nejjednodušší a nejpřirozenější věc na světě. Až by se mohlo zdát, že si musí stavět laťku pořád výš, aby se nezačal nudit. Sám to ostatně mimoděk přiznává – jeho pracovní etika je zřejmá ve výzvě, kterou si sám pro sebe nachystal v baladě In The Wee Small Hours of the Morning. „Rozhodl jsem se sám sebe mučit tím, že napíšu toto aranžmá v tónině H dur,“ vysvětluje McBride. „Tónina krásně zní, ale hrát ji na kontrabas je velmi těžké, protože nemůžete používat prakticky žádné prázdné struny. Když tuhle věc zahrajeme, téměř každý basista v publiku za mnou po koncertě přijde a zeptá se: ‚To je v H? Proč to děláte?‘ Možná proto, že jsem blázen, ale opravdu jsem chtěl sám pro sebe napsat něco obtížného, abych udržel absolutní pozornost.“ Jisté je, že Christian McBride sebeklamu nepodléhá.

Jeho řemeslné schopnosti jsou obdivuhodné, ale navrch přidává charisma a neutuchající energii. Prostě atributy, kvůli kterým se chodí na koncerty.

V polovině devadesátých let debutoval jako lídr u společnosti Verve skvělým old school jazzovým albem Getting to It a svoje instrumentální i skladatelské schopnosti prokázal v éře tzv.

Young Lions i na následných albech Number Two Express a Family Affair. V roce 2000 založil vlastní projekt Christian McBride Band, který publicista Alan Leeds popsal jako „jednu z nejnakažlivějších a nejméně předvídatelných kapel v dnešním hudebním světě“.

Kapela natočila jak studiová (Sci Fi, Vertical Vision), tak live alba (Live at Tonic).

V roce 2009 McBride soustředil svou energii zpět na tradičnější jazz prostřednictvím kapel Inside Straight a Christian McBride Big Band, jehož album The Good Feeling z roku 2011 získalo Grammy za „nejlepší velkou jazzovou kapelu“. I jejich aktuální nahrávka Bringin’ It umí navodit dobrou náladu a na Grammy má zaděláno taky. McBride se nechává inspirovat hráči a aranžéry z okruhu Jazz Messengers Arta Blakeyho, ale zároveň jej ovlivnila

10. 5. 2018, 19:30 Sono Centrum

65

TÉMA

Jazz jiskřící

na hladině slov „Okouzlení atmosférou pražského swingu krásně popsal Škvorecký v básni Zone z válečných let (Dívka z Chicaga).“

Vztah literatury a jazzu můžeme zkoumat ze dvou pohledů. Jeden z nich můžeme nazvat očividným, druhý skrytou imaginací. Očividný náhled se zabývá texty – povídkami, romány, básněmi, v nichž se slovo jazz a pojmy k němu se vztahující (jména kapel, interpretů, místa děje, atmosféra kolem jazzu obecně) zasazují do příběhů, nebo jsou popisovanými příběhy samy o sobě.

V našich končinách tento okruh příkladně prezentují texty Josefa Škvoreckého.

Nemluvíme tedy o muzikologicky laděných publikacích, biografiích, knižních rozhovorech či dokonce autobiografiích jazzových hudebníků. Jazz od svého zrodu okouzloval nejen skladatele hudební moderny 20. století, kteří do svých kompozic zařazovali dobové hudební prvky spojované s jazzem (nejčastěji taneční rytmy k jazzové hudbě řazené), ale právě také spisovatele. Ti však, na rozdíl od skladatelů, nemají v prózách tolik možností napodobovat průběh jazzové hudby ve skladbě či improvizaci. O to lépe se to daří v textech básnických. V nich si poetové mohou dovolit až freejazzově improvizovat, jak to známe například od surrealistů, mohou opakovat verše, variovat je slovními hrátkami, totéž u slok, stejně

jako muzikant zacházející s tématy skladeb.

Jaromír Hořec v básni Noční hudba (sbírka Půlnoční jam session) dokonce skvěle popsal zrod jazzové skladby z improvizace při jam session. Lze napodobovat bluesovou harmonii, hlavně tu dvanáctitaktovou,

použitím veršů ve schématu zvolání a odpovědí – tak zní například některé básně Josefa Škvoreckého, volné překlady originálních blues vytvořené společně s Lubomírem Dorůžkou (Ach Blues, trpká blues, sborník Americká lidová poezie).

66

Okouzlení atmosférou pražského swingu krásně popsal Škvorecký v básni Zone z válečných let (Dívka z Chicaga). Že blues lze i bez těchto schematických pomůcek do básně ze srdce vložit, dokázali skvěle také Josef Kainar, Václav Hrabě či Jan Zábrana.

S jazzem se pojí písňové texty i básně E. F. Buriana a Jiřího Suchého. Nejsilnějším inspirátorem poetům a spisovatelům bylo půlstoletí jazzu od zlaté swingové éry až k vrcholům moderního jazzu, kdy bouřila city psavců beat generation. Jack Kerouack a jeho druzi už milovali moderní jazz, be bop – nový jazz své doby. Nemůžeme pominout ani Borise Viana. Pozdější generace obdobnou inspiraci hledají spíše ve fenoménu rockové hudby šedesátých let.

V roce 1913, o němž tak podrobně píše Florian Illies, se toho, co by se dalo označit jako rojení jazzových prapodnětů, dělo v Evropě ještě pramálo. Kniha však začíná symbolicky zmínkou o vítání nového roku střelbou puberťáka Louise Armstronga, který se díky tomu dostane do polepšovny, a tam ke své první trubce. Došlo ale také k události, která se stala předobrazem nárazů avantgardních výbojů se stávajícím stavem hudby pro 20. století, což platí též pro jazz. Illies to popisuje takto: „Fanatičtí

• Boris Vian

stoupenci Schönbergovi a zarytí odpůrci jeho experimentů, často na nejvyšší míru odcizujících, se několikrát tvrdě střetli…

Večer vstoupil do dějin jako fackovací koncert.“ V duchu si připomínám koncerty pražského jazzového festivalu, kdy docházelo k úprku do baru v předsálí, kdykoli si světoví jazzmani dopřáli něco free jazzu, později k té hrůze přibyl i jazz rock. Kdo ale chce, může v sobě probudit nepoškozenou citlivost vůči jiné kráse a zažít čtrnáct let po berlínském Schönbergově fackovacím koncertu to, co Stepní vlk Hermana Hesse, když se nechal vtáhnout do tanečního lokálu a „proti němu horce a syrově jako výpary ze syrového masa zavřískla prudká jazzová hudba, jakkoli jsem si ji ošklivil, měla pro mne vždy skrytý půvab. Jazz mi byl protivný, ale byl mi desetkrát milejší než všechna dnešní akademická hudba, svou radostnou drsnou divokostí zasahoval i u mne hluboko do světa pudů a vydechoval naivní bezelstnou smyslnost… Polovina této hudby, ta lyrická, byla sladkobolná, cukrkandlová a prosáklá sentimentalitou, polovina byla divoká, svévolná a rázná, a přesto obě poloviny do sebe naivně a svorně zapadaly a tvořily celek.“ To se nacházíme v čase dixielandu a swingu, ve zlatém věku jazzu, jehož plody nám dnes znějí tak mile, útěšně, a rádi se k té hudbě obracíme – každá generace se s ní chce obeznámit, každá si chce na swing zatancovat. Zlatý věk jazzu nám ohraničil spisovatel Francis

Scott Fitzgerald časy, kdy psal Tales of the Jazz Age – prvními roky dvacátými a okamžikem, kdy vyšel Velký Gatsby, 1925. Jaký jazz slýchávaly postavy jeho příběhů? Spisovatel si vymyslel úspěšného hitmakera Vladimira Tostoffa z Carnegie Hall a jeho údajně senzační skladbu Jazzová historie světa. Filmová zpracování Velkého Gatsbyho z let 1974 i 2013 nám podsouvají hudbu v autorském vidění těch, kdo dostali tuto stránku filmu na starosti (Nelson Riddle, Craig Armstrong), ale lze z Fitzgeraldova textu vyčíst, jakou podobu jazzu měl při svém psaní na mysli? Fitzgerald prošel katolickými školami, kam ho poslali středněstavovští rodiče, a jeho jazzem byly zpočátku spíše salonní a barové orchestry přejímající jazzové prvky s bubny a saxofony, jejichž přítomnost měla rytmem a novým zvukem podtrhnout přítomnost jazzu.

Jeho zlatý věk jazzu následně zněl hudbou raných bělošských swingových kapel.

Ten pravý jazz, jak se říkalo hot jazz – dixieland z New Orleansu nebo Chicaga, raný černošský swing, se do podniků pro movitější klientelu za časů prohibice hned tak nedostal a malé lokály, této hudbě nakloněné, skomíraly. Obdobně, s trochou odpovídajícího zpoždění, u nás poeta Vítězslav Nezval prezentující významnou část našich meziválečných intelektuálů preferoval jazz orchestru Osvobozeného divadla a hudbu Jaroslava Ježka. A ten spíše než neworleanskému jazzu, hot jazzu, dával přednost tzv. kultivovanějším orchestrálním projevům, což je vzhledem k jeho hudebně evropanskému založení pochopitelné. Zjevující se jazz v pražských kavárnách se v Nezvalových básních snoubí s duchem uměleckého proudu poetismu.

Jedno je jisté, čtenáři znalému jazzové hudby, která se v beletristickém textu byť jen mihne zprostředkovaná jménem, pojmem, se imaginace vyrůstající ze spisovatelova vyprávění obohatí o další rozměr, o hudbu v souvislostech v konkrétním tvaru a znění. Klasickým příkladem může být povídka Pronásledovatel Julia Cortazára. Jazzem nepolíbený čtenář si zaujatě přečte skvěle napsanou povídku o údajně slavném saxofonistovi, jenž ztrácí své nástroje,

67

propadl drogám a kvůli nim předčasně zemřel. Jazzofil si okamžitě, a se znalostí věci, k Johnnymu Carterovi přiřadí geniálního altsaxofonistu Charlieho Parkera, nemusí si ani všimnout věnování Ch. P. v podtitulu, a v každé další zmínce související s hudbou hledá paralelu ke skutečnostem, o nichž ví z jazzu popisované doby – be bopu. Pokud čtenář o hudbě související s těmito náznaky nic neví, nikdy ji neslyšel, nebo nevnímal, bude o tento citový rozměr textu s konkrétní hudbou spojený ochuzen.

Když Haruki Murakami sdělí „Ze stojanu na CD zmizela většina Beatles a Billa Evanse…“ (UFO v Kuširu) a čtenář nemá ponětí o Billu Evansovi, mohl spisovatel klidně napsat, že ze stojanu zmizelo pár knih a soška jelena. Protože Beatles jsou už natolik součástí pop kultury, že to o majiteli nic podstatného neřekne. Kdo však ví něco o hudbě a osobě pianisty Billa Evanse – a buďte si jisti, že si nedosadí Billa Evanse, saxofonistu pozdější éry fusion –, napoví mu to o mentalitě hrdiny povídky hodně. A pokud mu čtení podvědomě začne provázet Evansova hudba, děj získá další nepsaný rozměr.

Ještě účinnější může být použití názvu skladby, při níž se může čtenář propojit nad rámec čteného s osobním zážitkem.

Sice to není příklad z jazzu, ale skvěle to předvedl Peter Handke v Krátkém dopise na dlouhou rozloučenou (novela Nežádané neštěstí), když si hrdinové připomínali, co prožívali při poslechu desek Rolling Stones. Jeden z nich vždy vyřkne název skladby a druhý hned reaguje jedinou větou charakterizující dávnou společnou vzpomínku.

Toto vše řečené platí pro doteky beletrie a poezie s hudbou obecně, doslova napříč žánry. A čím více z jazzu, z hudby čtenář zná, tím hlouběji se v textech spisovatelů a básníků dostane.

Vladimír Kouřil

GLOSA

CHVÁLA TAVÍCÍCH TYGLÍKŮ „Když žijete obklopen tolika krásnými, obdivuhodnými kulturami, ale nejste schopen s nimi komunikovat kvůli konstantní zbytečné válce, frustruje vás to.“ I letmý pohled do programu letošního JazzFestu Brno odráží nápadná fakta.

Tradiční tavící tyglík kultur jménem Amerika pochopitelně zůstává velmocí úchvatného, širokého proudu hudby zvané jazzová. Ovšem hned několik festivalových koncertů nabídne tvorbu vynikajících izraelských muzikantů. Nejde přitom o náhodu. Země Levanty se prostě v novém tisíciletí staly další globálně významnou domovinou jazzu. Navíc jazzu originálního, vkusně dochuceného nezaměnitelným orientálním kořením. „Proč se v Izraeli najednou objevilo tolik výborných jazzových muzikantů a každý rok jich přibývá? Domnívám se, že díky kvalitě vzdělání. Generaci, dvě před námi se sem ze světa vrátila řada hudebníků.

Možná se nestali tak úspěšnými, jak si představovali, ale otevřeli nám dveře.

Předali nám znalosti, zkušenosti a vášeň pro věc. Přesně o tohle se snažím i já,“ domníval se saxofonista Eli Degibri se zkušenostmi od Herbieho Hancocka či Brada Mehldaua v roce 2008, ve stati Andrewa Gilberta publikované v JazzNews.

Určitě má pravdu, ale určitě to není vše.

K dalšímu častému názoru se přidal i Nitai Hershkovits, když jsme přede dvěma

lety dělali rozhovor pro Lidové noviny: „Domnívám se, že můj hudební svět formovala především neuvěřitelně pestrá směs kultur, která se potkala v tak malé zemičce jako Izrael. Právě ona pestrost nabízí tolik možností zahrnovat do hudby nové barvy a zvuky.“ Nitai zmínil ještě jeden možný důvod levantského jazzového kvasu.

Mnohem temnější, byť alespoň s mírně optimistickým popřením slavného Ciceronova rčení inter arma silent Musae.

Podle izraelského pianisty by platilo spíše inter arma cantant Musae: „Věřím, že jde také o součást našeho ‚módu pro přežití‘. Nechci mluvit o politice, jen vysvětlit určitý způsob myšlení. Když žijete obklopen tolika krásnými, obdivuhodnými kulturami, ale nejste schopen s nimi komunikovat kvůli konstantní zbytečné válce, frustruje vás to. Moje mysl proto začala pracovat asi takhle: Musím být nejlepší, díky tomu pak nebudu přemýšlet, kde jsem, nebo dokonce, že bych chtěl být někde úplně jinde. Jde o něco podobného, jako je mechanismus vytěsnění traumatizující reality. Možná právě v tom tkví onen zázračný faktor, díky kterému Izrael ‚exportuje‘ do světa tolik talentovaných muzikantů.“

68

Ještě jedna věc je důležitá. Schopnost táhnout za jeden provaz. Když jsem se nedávno zeptal Avishaie Cohena na jeho nezištnou, například vydavatelskou (vzpomeňme jím vydanou kompilaci All Original – Best Young Israeli Jazz) pomoc mladým kolegům, považoval podobné chování za naprosto samozřejmé: „Na mladé a přitom zralé skladatele i hráče narazím buď sám, nebo mi o nich někdo řekne. A vždy jsem se zajímal o to, jak začínající muzikanty podpořit. Baví mě sledovat, co další generace vytvoří.“ Krásně „normální“ přístup, že? „Obyčejná“ pomoc zkušenějšího těm méně zkušeným.

Kdepak konkurenční boj, pustá kohoutí řevnivost, natož generační spory.

A teď se podívejme na stále přesvědčivější domácí interprety, kteří právem figurují i v programu mezinárodního, hvězdně obsazeného festivalu. Často v kapele s interesantními zahraničními hosty.

Nedoufám a nepodsouvám, že naše malá země má také šanci stát se jazzovou velmocí. Ale jedno je jisté a velmi nadějné: I zdejší jazzmani dávno dobře vědí, jak důležitá a prospěšná je multikulturnost, komunikace a snaha o vzájemné pochopení. Na rozdíl od xenofobie či umělé izolace, která světu a lidstvu nikdy nic dobrého nepřinesla.

Tomáš S. Polívka

69

Moje pětka Tóny, při kterých nám naskakuje husí kůže, melodie, jež si musíme neustále pobrukovat, texty, co nám vrtají hlavou. Každý je máme.

Skladby a písně, které se nám dostanou pod kůži. Na pět nejsilnějších jsme se zeptali hudebníků z letošního JazzFestu.

Lori A. Williams

Bernhard Wiesinger

Tomáš Liška

Dianne Reeves: I’m Okay (The Grand Encounter) Můžu vzít jakoukoliv píseň od Dianne Reeves a přiřadit ji k nějaké své náladě.

Tuto píseň používám jako budík v pracovních dnech. Je to taková moje hymna, která mě povzbuzuje, že je všechno v pořádku, a že se dokážu s čímkoliv popasovat.

John Coltrane: Wise One (Crescent) Z celého alba vyzařuje jedinečná energie.

Je to výjimečné období Coltraneovy tvorby, kdy začal měnit svůj styl směrem k free jazzu, ale pořád v něm lze rozpoznat jeho kořeny ze straight ahead.

Henry Mancini: Two For The Road (Charlie Haden & Pat Metheny, Beyond The Missouri Sky) Skladbu jsem objevil na výše zmíněné nahrávce. Je to skladba mého srdce, bez jakéhokoli patosu. Nechal jsem si ji zahrát na kostelní harmonium i na své svatbě.

Dokonale vyklenutá melodie, rozmíchávač emocí.

Michael Franks: When Sly Calls (Don’t Touch That Phone) (Passion Fruit) Tuto skladbu jsem měla velmi dlouho nastavenou jako vyzvánění na telefonu.

Je to jedna z mých nejoblíbenějších především díky skvělému aranžmá. Miluju tu energii.

Saltman Knowles: A Study in Purple (Return of the Composer) Jedná se o kompozici Marka Saltmana, kterou si neskutečně užívám. Myslím, že se mi podařilo zpěvem dodat nádhernou náladu tomuto už tak velkému hudebnímu dílu. Je to skvělá melodie.

Bobby McFerrin: Friends (Bang!Zoom) Zbožňuju Bobbyho McFerrina. Je mistrovským hudebníkem. Poselství této skladby je povznášející. „No thing comes even close to what we treasure most than to be with friends.”

Michael Jackson: Remember the Time (Dangerous) Vždycky jsem milovala hudbu Michaela Jacksona (a také Prince – bylo docela těžké si mezi nimi pro tento seznam vybrat).

Tahle píseň mě vždycky zaručeně dostane na taneční parket. Líbí se mi také videoklip, který byl úžasný už v době vydání a ze své krásy nic neztrácí ani v současnosti.

Keith Jarrett: Memories of Tomorrow (Köln Concert) Jarrettův „flow“ mě vždycky dostane.

Můžete slyšet emoce štěstí, smutku a naděje. Technicky mistrovské dílo, které však není prázdnou exhibicí, ale naopak představuje jedinečnou muzikálnost.

Marvin Gaye: What’s Going On (What’s Going On) V dnešní době se děje ve světě tolik věcí jako na začátku 70. let, kdy Marvin Gaye položil tuto otázku ve skvělé motown písni. Zůstává stále aktuální, když mluvíme o politice, válce, ekologii a občanských právech.

Stevie Wonder: All I Do (Hotter Than July) Zbožňuju Stevieho! Napsal tolik neuvěřitelně dobrých písní. Mohl bych klidně vybrat dalších patnáct skladeb, které se mi od něj líbí. Je to prostě génius.

Christian Havel Quintet feat.

Lori A. Williams: Fellowship (13. 03.)

Tuto píseň jsem napsal s láskou jako poctu legendárnímu rakouskému klavíristovi Fritzi Pauerovi. Bohužel zemřel v roce 2012 – příliš brzy pro každého, kdo ho znal. Je mým hudebním a lidským hrdinou!

Lori Williams k hudbě napsala skvělý text a tuto píseň hrajeme na každém našem koncertě.

70

Zuzana Navarová: Andělská (Skleněná vrba) Přesně si pamatuju, kde jsem ji poprvé slyšel. Objevil jsem tak pro sebe dodnes trvající téma Zuzana Navarová.

Lenny Kravitz: My Precious Love (Let Love Rule) Tohle album ke mně přišlo někdy na přelomu bigbítu a fusion. Dodnes je to jedna z mých nejoblíbenějších rockových skladeb.

Red Hot Chili Peppers: My Friends (One Hot Minute) Tahle věc je pro mě perlou celé desky.

Ostatně celá deska je pro mě perlou mezi ostatními „redhoťáckými“ počiny.

Robert Křesťan: Ukolébavka pro mne (Starodávný svět) Začali jsme tuhle píseň hrát s Druhou trávou teprve nedávno a mám pocit, že čím víc ji hrajeme, tím víc jí nemám dost.

Text má obrovskou sílu a stále nabízí nové paralely k uchopení. Bez jakéhokoliv bagatelizování a zlehčování se také přiznávám, že je to má nejčastěji zpívaná věc na rybách. Když neberou.

Radovan Tariška

Vít Křišťan

Charlie Parker: Now’s the Time (Now’s the Time) Absolutně legendární a nadčasové sólo Charlieho Parkera. Patří k nejzásadnějším pilířům moderního jazzu. Úžasná motivická práce. Toto sólo by měl znát každý nejen začínající jazzový hudebník.

Je velmi zajímavé sledovat, kam to celé se svými spoluhráči (Hargrove, Garrett, Kikoski, Holland) posunul stále žijící 92letý Ron Haynes na albu věnovaném právě Parkerovi.

Gustav Mahler: Adagio from symphony no. 10 Z této hudby mrazí. Její intenzita, síla a naléhavost jde až za hranu snesitelnosti.

Jedná se o nedokončený odkaz, který Mahler zanechal. Myslím si, že věděl, že už dílo nedokončí. V každém motivu je celý jeho život.

Miles Davis: So What (Kind of Blue) Začátek modálního konceptu. Všechna sóla jsou úplně fantastická a zná je nazpaměť téměř každý jazzman. Toto album by nemělo chybět ve fonotéce žádného hudebního fajnšmekra.

Geore Gershwin: Porgy and Bess (Miles Davis, Porgy and Bess, arr Gill Evans) Bylo by těžké vybírat z Gershwinových kompozic a písní pouze jednu, beru tedy alespoň Porgy a Bess jako jeden celek.

Genialita Gershwinových silných melodií a kompozičního umění plus aranžérská genialita Gilla Evanse plus genialita Milese Davise coby démonicky neopakovatelného interpreta, co dodat…

John Coltrane: Part 1-Acknowledgment (A Love Supreme) Pokud musím vybrat jen jednu skladbu, volím z tohoto alba hned tu první.

Nicméně opravdu celé album je zásadní a výrazným způsobem zasáhlo do vývoje jazzu. Podle mě je John Coltrane jedním z nejvlivnějších hudebníků vůbec.

Wayne Shorter: Footprints (Miles Davis Quintet: Miles Smiles) Guru Davis a jeho magický kvintet s Waynem Shorterem, Herbiem Hancockem, Tonym Williamsem a Ronem Carterem ukazují, kam až je možné dojít ve vzájemné komunikaci. V této kompozici a provedení se objevuje něco skrytého, tajemného, přitahujícího a uhrančivého.

Sóla Herbieho Hancocka Místo čtvrté a páté skladby bych s dovolením uvedl některá sóla Herbieho Hancocka, například ve skladbě No More Blues na albu Double Rainbow od Joea Handersona. Stejně fantastické je jeho sólo ve skladbě New York Minute na desce The New Standard. Toto Hancockovo období mám velmi rád, mělo na mě a stále má velký vliv. Celkově mám na jazzu mnohem raději jednotlivá sóla, která podle mě posouvají hudební vývoj kupředu mnohem víc než skladby samotné. Skladby bych asi dokázal snáze vybrat v klasice, nejspíš někde mezi díly Ravela nebo Šostakoviče.

Maurice Ravel: Piano Concerto in G major (v interpretaci Herbieho Hancocka na desce Gershwin’s World) Překrásný proud impresionistické energie, miluji toto období pro jeho barvy a melancholické nálady. Tato interpretace má své zvláštní kouzlo, Ravel se kompozičně silně inspiroval jazzovou hudbou a Herbie Hancock uzavřel pomyslný kruh a utvořil novou rovinu pomocí vkusné improvizace. Nádherné porozumění a setkání v rámci historie a současnosti.

71

David Bowie: Lazarus (Blackstar) Podle mého píseň století. David Bowie představuje umělecký i lidský přesah.

Blackstar je testament. Bowie byl bytostí, která do svého díla i života zahrnula vše, co s naší existencí souvisí. Zrození i smrt.

Málokdo se v dnešní době odváží dotknout se těchto témat.

ZDRAVICE Vážení milovníci jazzu, je mi ctí, že jsem mohl převzít záštitu nad jednou z nejvýznamnějších jazzových akcí v České republice – festivalem JazzFestBrno, který vstupuje do svého sedmnáctého ročníku. Od 1. února tak na nás čeká to nejlepší z oblasti jazzové hudby. Mám radost, že se díky pořadatelům představí v moravské metropoli během následujících měsíců řada skvělých zahraničních hostů i špiček domácí jazzové scény. Jsem přesvědčen,

ZDRAVICE že koncerty tohoto festivalu budou pro jeho návštěvníky vynikajícím kulturním zážitkem. Těším se na viděnou s vámi na některém z nich.

Jsem velmi rád, že Česká televize může z bezprostřední blízkosti vidět růst festival, který v roce 2002, kdy vznikl, trval tři dny a hrálo na něm šest kapel. Letos se na jedné z nejdůležitějších jazzových událostí v Česku představí na dvě desítky nejlepších hudebních jmen a trvat bude od února až do května. Věřím, že žádný věrný fanoušek jazzu si nenechá ujít hudební umění takových hvězd jako Wyntona Marsalise, Donnyho McCaslina nebo Avishaie Cohena.

Bohumil Šimek hejtman Jihomoravského kraje

ZDRAVICE

ZDRAVICE

Více než stoletý jazz je jedním z nejstarších proudů takzvané populární hudby. Vypůjčíme-li si známé heslo punkerů, i dnes platí, že „Jazz is not dead“, ba právě naopak – k jazzovým kořenům se totiž obracejí i nejmladší interpreti, původně černá muzika z New Orleans „vystupuje“ v těch nejrozmanitějších variacích na muzikálových jevištích, ve velkých koncertních sálech i v osobitých hudebních klubech.

vracejí, jak o tom svědčí letošní program.

Proto se už společně s ostatními fanoušky synkop a hudební improvizace těším na Wyntona Marsalise, Brada Mehldaua, Donnyho McCaslina, Avishaie Cohena a další mistry svého oboru. Věřím, že ani letos je v Brně neuslyšíme naposledy.

Petr Vokřál primátor statutárního města Brna

Jsem velmi rád, že v této její mnohovrstevnatosti a v pozitivním smyslu bezbřehosti nám ji v Brně už sedmnáct let zprostředkovává festival JazzFestBrno, navíc v podání nejlepších světových i tuzemských hudebníků. A ke cti našemu městu slouží, že se sem jazzmani zvučných jmen, hlasů i nástrojů rádi

72

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, stabilita a odvaha jsou důležitými vlastnostmi nejen v podnikání, ale i v dalších oblastech života. A právě tato dvě slova mi jako první vytanula na mysl při pohledu na jména Avishai Cohen, bigband Jazz at Lincoln Center Orchestra s Wyntonem Marsalisem, Brad Mehldau či Donny McCaslin. To všechno jsou umělci, kteří zprostředkovali návštěvníkům festivalu JazzFestBrno silné hudební emoce už v minulosti.

Díky svým dovednostem jsou stabilní součástí extraligy světové hudební scény a oblíbenými hosty nejen v Brně. Díky jejich odvaze nesázet na jistotu a touze neustále objevovat nové hudební obzory se pořadatelé ani fanoušci nemusejí obávat opakování, ale mohou se těšit na další originální hudební zážitky.

Stabilní a odvážný je dlouhodobě i festival JazzFestBrno. Stabilní ve schopnosti oslovit široké publikum prostřednictvím největších světových jmen, odvážný v touze představit publiku málo známé, ale skvostné umělce. Čas investovaný do návštěvy festivalu se i letos každému z návštěvníků bohatě zúročí. Přeji vám krásné jazzové večery!

David Rusňák předseda představenstva a majoritní akcionář investiční skupiny DRFG

73

Doufám, že festival připomene návštěvníkům, že jazz je mnohem více než jen hudba, nemá hranice a spojuje všechny. A že si jej užijete.

Petr Dvořák generální ředitel České televize

PRAKTICKÉ INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY

FAQ

SLEVY

Mohu nějak ovlivnit dramaturgii festivalu?

Jistě – odpovězte na anketní dotazník distribuovaný na koncertech.

K vašim přáním při sestavování dramaturgie přihlížíme.

• 20 % pro držitele studentského průkazu ISIC, ITIC, děti do 15 let, seniory nad 65 let a držitele průkazu ZTP/P • zdarma děti do 6 let bez nároku na vlastní sedadlo

Jak mohu přispět ke zvelebení festivalu?

Chcete-li přispět festivalovému týmu dobrovolnou prací, přihlaste se na adrese team@jazzfestbrno.cz. Máte-li zájem přispět finančně, kontaktujte výkonného ředitele festivalu na adrese partnerstvi@jazzfestbrno.cz.

Info pro ZTP/P: • osoby ZTP/P dle platného ceníku, doprovod jedné osoby zdarma na přístavek • pro vozíčkáře místa vyhrazena, bezbariérový přístup zajištěn • rezervace vstupenek ZTP/P: vstupenky@jazzfestbrno.cz

Co mám udělat pro to, abych mohl(a) na festivalu vystoupit?

Na program@jazzfestbrno.cz pošlete jednoduchou nabídku s linkem na hudbu a informace o kapele. Potýkáme se s přetlakem nabídky, nejsme proto schopni garantovat zařazení do programu.

Slevy budou kontrolovány na místě v den konání koncertu.

Nezapomeňte si s sebou vzít doklad prokazující nárok na slevu.

Bez něj bude nutné doplatit rozdíl do výše plného vstupného.

Mohu se po dobu trvání festivalu v Brně levněji ubytovat?

Naše partnerské hotely nabízejí výrazně výhodnější podmínky po dobu trvání festivalu. Kontaktujte naši kolegyni na adrese ubytovani@jazzfestbrno.cz.

ADRESY Bobycentrum: Sportovní 2a Sono Centrum: Veveří 2832/115 Divadlo Husa na provázku: Zelný trh 294/9 Besední dům: Komenského nám. 534/8 Divadlo na Orlí: Orlí 19

Mohu platit vstupné v místech konání koncertů kreditní kartou?

Ne, na pokladně v místě konání je možné platit pouze v hotovosti.

FOR OUR ENGLISH SPEAKING FRIENDS

Mohu platit vstupné v místech konání koncertů cizí měnou?

Pokud není výslovně uvedeno jinak, není v místech konání možné platit cizí měnou.

Je v místech konání akcí povoleno kouřit?

Kouření je zakázáno v místech konání všech hlavních koncertů festivalu.

VSTUPENKY Předprodej vstupenek na www.nejkoncerty.cz a v běžných předprodejích.

Vybraná místa v Brně INDIES, Poštovská 2 Student Agency, s.r.o., Dům pánů z Lipé Kulturní a informační centrum města Brna, p.o., náměstí Svobody 17 Agentura Zabloudil, Lidická 4 TIC Brno, Panenská 1 Seznam všech předprodejních míst naleznete na: www.ticketportal.cz

74

75

February 1, 7:30 pm, Bobycentrum US

Jazz at Lincoln Center Orchestra with Wynton Marsalis Wynton Marsalis – trumpet Kenny Rampton – trumpet Marcus Printup – trumpet Ryan Kisor – trumpet Chris Crenshaw – trombone Vincent Gardner – trombone Jeffery Miller – trombone Victor Goines – saxophone/clarinet Ted Nash – saxophone/clarinet/flute Walter Blanding – saxophone/clarinet Sherman Irby – saxophone/clarinet Paul Nedzela – saxophone/clarinet Dan Nimmer – piano Carlos Henriquez – bass Marion Felder – drums The Jazz at Lincoln Center Orchestra, led by Wynton Marsalis, is made up of 15 of the finest soloists, ensemble players, and arrangers in jazz music today.

Wynton Marsalis is the managing and artistic director of Jazz at Lincoln Center and a world-renowned trumpeter and composer. Born in New Orleans, Louisiana in 1961, Marsalis began his classical training on trumpet at age 12, entered The Juilliard School at age 17, and then joined Art Blakey and the Jazz Messengers. He made his recording debut as a leader in 1982, and has since recorded more than 60 jazz and classical recordings, which

have won him nine GRAMMY Awards. In 1983 he became the first and only artist to win both classical and jazz GRAMMYs in the same year and repeated this feat in 1984. Marsalis is also an internationally respected teacher and spokesman for music education, and has received honorary doctorates from dozens of U.S. universities and colleges. He has written six books; his most recent are Squeak, Rumble, Whomp! Whomp! Whomp!, illustrated by Paul Rogers and published by Candlewick Press in 2012, and Moving to Higher Ground: How Jazz Can Change Your Life with Geoffrey C. Ward, published by Random House in 2008. In 1997 Marsalis became the first jazz artist to be awarded the prestigious Pulitzer Prize in music for his oratorio Blood on the Fields, which was commissioned by Jazz at Lincoln Center.

In 2001 he was appointed Messenger of Peace by Mr. Kofi Annan, SecretaryGeneral of the United Nations, and he has also been designated cultural ambassador to the United States of America by the U.S. State Department through their CultureConnect program.

In 1987 Wynton Marsalis co-founded a jazz program at Lincoln Center. In July 1996, due to its significant success, Jazz at Lincoln Center was installed as new constituent of Lincoln Center, equal in stature with the New York Philharmonic, Metropolitan Opera, and New York City Ballet – a historic moment for jazz as an art form and for Lincoln Center as a cultural institution. In October 2004, with the assistance of a dedicated Board and staff, Marsalis opened Frederick P. Rose Hall, the world’s first institution for jazz. The complex contains three state-of-the-art performance spaces (including the first concert hall designed specifically for jazz) along with recording, broadcast, rehearsal and educational facilities. Jazz at Lincoln Center has become a preferred venue for New York jazz fans and a destination for travelers from throughout the world. Wynton presently serves as Managing and Artistic Director for Jazz at Lincoln Center. Under Wynton’s leadership, Jazz at Lincoln Center has developed an international agenda presenting rich and diverse programming

76

that includes concerts, debates, film forums, dances, television and radio broadcasts, and educational activities.

Jazz at Lincoln Center is a mecca for learning as well as a hub for performance. Their comprehensive educational programming includes a Band Director’s Academy, a hugely popular concert series for kids called Jazz for Young People, Jazz in the Schools, a Middle School Jazz Academy, WeBop! (for kids ages 8 months to 5 years), an annual High School Jazz Band Competition & Festival that reaches over 2000 bands in 50 states and Canada.

February 18, 7:30 pm, The Besední dům US

Brad Mehldau Brad Mehldau – piano One of the most lyrical and intimate voices of contemporary jazz piano, Brad Mehldau has forged a unique path, which embodies the essence of jazz exploration, classical romanticism and pop allure.

From critical acclaim as a bandleader to major international exposure in collaborations with Pat Metheny, Renee Fleming, and Joshua Redman, Mehldau continues to garner numerous awards and admiration from both jazz purists and music enthusiasts alike. His forays into melding musical idioms, in both trio (with Larry Grenadier on bass and Jeff Ballard on drums) and solo settings, has seen brilliant re-workings of songs

by contemporary songwriters like The Beatles, Cole Porter, Radiohead, Paul Simon, Gershwin and Nick Drake; alongside the ever evolving breath of his own significant catalogue of original compositions. With his self-proclaimed affection for popular music and classical training, „Mehldau is the most influential jazz pianist of the last 20 years“ (The New York Times).

Jazz pianist Brad Mehldau has recorded and performed extensively since the early 1990s. Mehldau’s most consistent output over the years has taken place in the trio format. Starting in 1996, his group released a series of five records on Warner Bros. entitled The Art of the Trio (recently re-packaged and re-released as a 5-Disc box set by Nonesuch in late 2011). During that same period, Mehldau also released a solo piano recording entitled Elegiac Cycle, and a record called Places that included both solo piano and trio songs.

Elegiac Cycle and Places might be called “concept” albums made up exclusively of original material with central themes that hover over the compositions. Other Mehldau recordings include Largo, a collaborative effort with the innovative musician and producer Jon Brion, and Anything Goes—a trio outing with bassist Larry Grenadier and drummer Jorge Rossy.

Mehldau’s musical personality forms a dichotomy. He is first and foremost an improviser, and greatly cherishes the surprise and wonder that can occur from a spontaneous musical idea that is expressed directly, in real time. But he also has a deep fascination for the formal architecture of music, and it informs everything he plays. In his most inspired playing, the actual structure of his musical thought serves as an expressive device. As he plays, he listens to how ideas unwind, and the order in which they reveal themselves. Each tune has a strongly felt narrative arch, whether it expresses itself in a beginning, an end, or something left intentionally open-ended. The two sides of Mehldau’s personality—the improviser and the formalist—play off each other, and the effect is often something like controlled chaos.

March 15, 7:30 pm, Sono Centrum

March 15, 7:30 pm, Sono Centrum

CZ, SK, US

US

Pavel Wlosok Trio & Rick Margitza

Donny McCaslin

Rick Margitza – tenor saxophone, compositions Pavel Wlosok – piano, compositions Tomáš Baroš – double bass Marián Ševčík – drums With a special guest appearance by Lukas Oravec – fluegel horn The unique sound of the Pavel Wlosok Trio is an interesting blend of jazz traditions including swing, modal, and Latin jazz, along with influences of contemporary twentieth century music, World music, Methodist hymns, and Czech folk music.

Most of the repertoire centers around original compositions and exciting new arrangements of jazz standards.

Their 2018 album tour promotes music recorded with Pavel’s American trio members Mike McGuirk (bass) and Andrew Swift (drums) along with guest saxophonist Rick Margitza, who contributed two original compositions to this project. Rick’s original sound has been heard on Miles Davis’s recordings as well as on albums done for Blue Note Records.

Joining this tour is the young, talented, and award-winning Slovak trumpeter Lukas Oravec. Immediately after each show, the album Storyteller will be made available to general public either from the leader of this project or the organizers of the performance.

Donny McCaslin – saxophone Jason Lindner – keys Nate Wood – drums Jonathan Maron – bass The only thing predictable about Donny McCaslin’s first ten albums was their unpredictability. Each new release arrived with a new line-up and not infrequently a new direction, often providing the perpetually curious saxophonist/ composer with fertile new ground to explore.

On the surface, what makes McCaslin’s latest release, Fast Future, something of a radical departure from his usual M.O., is that it reprises the stunning electro-acoustic quartet from its groundbreaking, criticallyacclaimed predecessor, Casting for Gravity – a project that earned McCaslin a 2014 GRAMMY® nomination for “Best Instrumental Jazz Solo” on the track “Stadium Jazz.” However as the title implies, Fast Future finds McCaslin and company – keyboardist Jason Lindner, bassist Tim Lefebvre, and drummer Mark Guiliana, along with longtime producer David Binney – hurtling further into the relatively unexplored crossroads between jazz and electronica with virtuosic musicianship. Long influenced by fusion pioneers like Weather Report and Herbie Hancock’s Headhunters, McCaslin integrates those hybrid instincts with innovative modern artists like Aphex Twin and Skrillex. “I really love the sonic textures and ambient vibe that you hear in a lot of that music,” says McCaslin of the influence that electronica and EDM (Electronic Dance Music) has had on his music. “Having these guys improvising and interacting within that sonic landscape feels great.”

At the core of even the most adventurous soundscapes on Fast Future – McCaslin’s fourth album for

77

Greenleaf and the first release during the company’s 10th anniversary year – are similar sensibilities that have fueled McCaslin’s acoustic music, namely vigorous melodies, taut interaction, and the leader’s instantly recognizable, brawny tenor voice. Take “No Eyes,” a cover of a song by Baths, the alter ego of L.A.based electronica artist Will Wiesenfeld.

Atop the electronic synth-bass throb sits a gorgeous, singable melody, which Binney enhances via transcendent wordless vocals (an element that was not previously highlighted on Casting for Gravity). “Sometimes in the electronica realm there’s not enough harmonic movement or melody for me,” McCaslin says. “But that song is a beautiful tune in and of itself and you could play it in a variety of ways.” It is in this overall spirit that Fast Future showcases McCaslin in a slightly more commercial context, featuring production tendencies that are more often reserved for non-jazz projects. “Greenleaf has again provided an opportunity for me to experiment and that comes from the openness and sensibility of Dave Douglas,” says McCaslin, who was a member of Douglas’ quintet.

McCaslin is well known for his standout playing in the Maria Schneider Orchestra (having recently been featured on the David Bowie/Maria Schneider collaboration, “Sue”) and Ryan Truesdell’s Gil Evans Project, and he compares the feeling of playing amid lush electronic environments to soloing against those vivid big-band backdrops.

“Standing and playing in front of this bed of beauty is such a joy,” he says. “It’s so awesome to be surrounded by such deep music.” From the bombastic grooves of the title track, through the lustrous ballad “Midnight Light” and the frantic free-jazz mutation of Aphex Twin’s “54 Cymru Beats,” to the final dub-tinged stealth of closer “Squeeze Thru,” which evokes McCaslin’s youth in Santa Cruz, seeing reggae legends like Jimmy Cliff, Peter Tosh, Mighty Diamonds, and Burning Spear live, Fast Future offers a thrilling vision of the shape and redefinition of jazz to come.

March 23, 7:30 pm, The Goose on the String Theater CZ, SK

Vít Křišťan & Oskar Török & Jiří Slavík Vít Křišťan – piano, Rhodes Oskar Török – trumpet, voice Jiří Slavík – double bass, clarinet Pianist and composer Vít Křišťan attended the Jaroslav Ježek Conservatory in Prague while simultaneously studying classical music with Professor Irina Kondratenko.

In 2007 he enrolled as a student at the Karol Szymanowski Academy of Music in Katowice, Poland, where he received a bachelor’s degree in music. There he studied jazz piano in Professor Wojciech Niedziela’s class, jazz improvisation with the legendary trumpet player Piotr Wojtasik and composition with Ed Partyka. Later he graduated from the Jazz Academy in Odense, Denmark.

Křišťan is not only an established sideman but is a known bandleader as well. His project Imprints was set up as a trio, but as he says, "I felt it was more like a quartet or even a quintet. The music was composed of variable instrumentation."

Later on, however, the pianist felt the desire in his soul to explore a more intimate sound. "I wanted to make a true chamber trio, to enjoy communication and spontaneity, to give preference to improvisation over pre-composed arrangements. At the same time, I did not intend to take on the classical formation in which piano basically plays a solo role with the drum and bass accompaniment.

I wanted three equal streams of music to

78

intertwine and to exchange roles." The new group with Oskar Török and Jiří Slavík accomplishes this. As Jiří Křišťan describes regarding his selection of band members, "I've always been amazed by their virtuosity, sensitivity, taste and amazing improvisational skills.”

The repertoire consists mainly of compositions by the bandleader. "I bring some complete pieces, some are only outlined," says Křišťan about the creative process. "Sometimes everything is clear, other times we slightly alter or perfect things together, yet sometimes a change occurs spontaneously, which we are really into, and we give each other enough space to allow this spontaneity to flourish. Jiří Slavík brings his music as a completed work and he has a clear vision as to how it should be performed, however over the course of time and after many live performances, naturally his compositions are affected and sometimes altered.

On the contrary Oskar Török leaves his pieces very open. Regardless, all of these approaches work well as a whole, where everyone is involved in the music and can look at it as a listener and not just as a composer."

"I was curious about the colors we would discover with the combination of piano, a string instrument and a trumpet," Vít Křišťan adds. "Originally, Oskar was supposed to play percussion or even drums but then we just started with our instruments. I feel that we managed to settle the sound of the trio and the overall concept, but it’s not the end yet!

I know we can go much further and I look forward to seeing just how our trio progresses.”

March 23, 7:30 pm, The Goose on the String Theater CZ

Miroslav Vitouš & Emil Viklický Miroslav Vitouš – double bass Emil Viklický – piano Miroslav Vitous played music with his brother Alan and Jan Hammer while attending the Prague Conservatory, and played in a Dixieland band with trumpeter/singer Jírí Jerinek. Winning first prize in an international music competition in Vienna gave Miroslav the opportunity to study at Berklee College of Music in the United States. It was during this time that he was asked to play in Cannonball Adderley’s renowned group, but turned it down so he could complete his studies at Berklee. In the summer of 1967, Miroslav moved to New York to get involved in the vibrant music scene of the mid-sixties.

What many people may not know is that Miroslav was ranked as a top Olympic contender in free style swimming. He was even on the Munich bound international team. The discipline and strength required to excel in athletics were transferable skills that later played out in his career as a musician. He has admitted to the similarities of athletics to music, for example, when you hit a wall, you must have the internal drive to keep going despite difficulties or setbacks. We can all imagine how difficult Miroslav must have had it – going to New York from a Communist country, by himself. Having made an impressive career both in his solo work and in numerous collaborations, will perhaps be inspirational to other aspiring young musicians in his homeland, and elsewhere.

When Miroslav came to New York in 1967 he had the opportunity to play with a host of great musicians such as Art Farmer,

Freddie Hubbard, Bob Brookmeyer, Stan Getz, Herbie Mann, Miles Davis and Chick Corea, to name a few. 1967 was also the year when America lost one of its jazz legends: John Coltrane. Coltrane had been a significant force in moving jazz to its free form, away from the hard bop, modal method of the fifties. Many performers during this time started integrating rock and free-form improvisations into their music. There were some rock influences, as well as experimentations with electronic instruments which were evident in many albums during this period. This is how fusion was essentially born, which may be broadly defined as the juxtaposition of numerous genres such as rock, funk, electronics and technology.

Miles Davis is considered a very influential catalyst for the fusion style. From many of Davis’s collaborators came the first wave of fusion musicians, such as Herbie Hancock, John McLaughlin, Chick Corea and Stanley Clark. One of the most celebrated fusion bands formed in 1971, was Weather Report, of which Miroslav was a founding member. The musicians included saxophonist Wayne Shorter, pianist Joe Zawinul and Miroslav on bass.

Other members included Airto Moirera and Alphonse Mouzon, who contributed to their first two albums, Weather Report and I Sing the Body Electric. Inside these albums is evidence of experimentations with electronic effects on the bass as well as electric piano and organ. Miroslav played his bass upright, which he does to this day. The sounds emanating from the bass produced a horn-like vocal quality. These albums were characterized by very fluid arrangements and a highly improvised style.

Emil started to play piano at quite an early age. His grandfather Victor Wiklitzky had brought a concert grand piano “Hoffbauer” from Vienna as a wedding gift for his musically gifted bride. Emil was born in Olomouc, Czechoslovakia (now the Czech Republic), where in 1971 he graduated from Palacky University with a degree in mathematics. While a student he devoted much time to playing jazz piano. In 1974, he was awarded the prize for best soloist at the Czechoslovak

79

Amateur Jazz Festival, and that same year he joined Karel Velebny’s SHQ ensemble.

In 1977 Emil was awarded a 4-year scholarship to study composition and arrangement with Herb Pomeroy at the Berklee College of Music in Boston, where among other people he met his musical soul-mate Scott Robinson. Since his return to Prague he has been directing his own ensembles (primarily quartets and quintets), composing and arranging music.

Since 1994 he has worked with the Ad lib Moravia ensemble, whose performances combine elements of Moravian folk music, modern jazz and contemporary serious music. Emil has become noted for his unique synthesis of the melodicism and tonalities of Moravian folk song with modern jazz. As English critic Euan Dixon wrote in 2005 “ Emil Viklicky is one of those European jazz pianists who successfully incorporated elements of his indigenous folk culture into jazz”.

As a composer Viklicky has attracted attention abroad primarily for having created a synthesis of the expressive elements of modern jazz with the melodicism and tonalities of Moravian folk song, which is distinctly individual in contemporary jazz. Besides this, however, he also composes 'straight-ahead' modern jazz as well as chamber and orchestral works that utilize certain elements of the New Music, and at times his music requires a combination of classical and jazz performers.

March 24, 7:30 pm, The Goose on the String Theater CZ, US

Doug Hammond & Jiří Slavík Doug Hammond – drums, voice Jiří Slavík – piano, double bass Doug Hammond and Jiří Slavík met not long ago but their collaboration already sounds like they have known each other

for decades, in part due to their shared comprehensive view of art. Hammond is not only an excellent musician but also an inspirational poet. Slavík, who is two generations younger, gets through this cooperation directly to the source of musical wisdom, authentic sound and natural creativity. "Doug is a master musician with an incredibly rich musical journey, performing with some of greatest jazz authorities," Slavík explains.

"At the same time, he established his own sound, which is inimitable and unique, built on rhythmic spaces and melody and placing a lesser role on harmony.

It reflects a huge amount of work and research combined with life experiences and wisdom. This makes it quite like traditional African music, which I am also very interested in.”

Born in Tampa, Florida, Doug Hammond wrote poetry for his school and the Florida Sentinel Bulletin newspaper. His music composition training started with music studies at Howard W. Blake High school under the tutelage of Thomas J. Simpson. In his private percussion studies with Don Templeton of the Tampa Metropolitan Symphony, because Mr. Templeton liked Hammond’s solos, duos and trios so much, it became standard practice to be taught from them. This four-year study of classical music prepared him for a classical music career, though he never ventured in that direction. There were no African Americans hired for classical music in Florida in those times. Regardless, Templeton said Hammond was his very best student.

1967 to 1970 were the years of much progress in the composition of both music and literature through the collective "Focus Novii." initiated by James Blood Ulmer, Patrick LaNier, John Dana, William T. Wiggins and Doug Hammond to do presentations and productions in music, text, poetry, song and dance in dramatic context. These performances ranged from blues, jazz, R&B and spirituals to modern classical forms. It actually became a new form of theatre.

In 1989 he began working at Bruckner University in Linz, Austria, teaching

drums, composition and ensemble. He retired in 2008 but has stayed active as a performer in the USA and Europe, living in both Detroit and Linz.

The duo performs mainly Hammond’s pieces and according to Slavík “they are fantastic and no one in the world can play them like their composer”. At the same time the duo performs one tune by Charles Mingus to which Doug Hammond wrote lyrics.

The mastership of the two protagonists, whose instruments are generally used for accompanying, highlights their ability to create music with a vast range of emotions and expansive sound frequencies.

March 24, 7:30 pm, The Goose on the String Theater CZ

Jiří Slavík & Marian Friedl & VUS Ondráš Jiří Slavík – double bass, violin, clarinet, piano, voice Marian Friedl – natural flutes, voice VUS Ondráš – cimbalom band Czech Angel Award-winning world music multi-instrumentalist Jiří Slavík takes up the JazzFestBrno´s call for a concert performance of Mateřština (Mother Tongue), the ambitious studio project that he recorded almost solo on violin, viola, cello, double bass, clarinet, and cimbalom.

80

When double bassist and composer Jiří Slavík (*1986) returned to his native Czech Republic two years ago, it was like an epiphany for local musicians, audiences, and critics. He had been living, studying, playing, and recording abroad – in Italy, England, and France – since he was fourteen. He learnt double bass from both classical and jazz perspectives from several teachers (such as Massimo Giorgi, Duncan McTier) at various schools and universities, including the Royal Academy of Music in London, where he was awarded a scholarship and held the post of lead double bassist in the Academy’s orchestra conducted by Sir Colin Davis. He has won many double bass competitions (including the international jazz contest “Bass 2008” in Paris), and he is a true virtuoso on the instrument in the best sense of the word. Slavík combines his unquestionable musical abilities with an extraordinary talent for composition and arrangement, which is testified to by the records released under his name (CD La Jeunesse, 2014), the name of bands and ensembles of which he was a member (Fly Agaric, duo with Fred Thomas, and others), and most recently recordings performed in collaboration with Czech artists as well (David Dorůžka’s “Autumn Tales”, which won the Jazz Album of 2016 award in an expert poll by Czech Radio and a Czech Angel Award for the Jazz and Blues category). Jiří Slavík lives in Prague and teaches at both the musical academies located in the Czech Republic (JAMU in Brno and HAMU in Prague). His cooperation is in great demand by many artists, especially in jazz.

With his new album Mateřština, released in late 2016, Slavík takes a path he had never walked before. He returned to his childhood, when the doors to the world of music were opened to him by his father.

With the help of his long-time friend Marian Friedl – an expert of folk music, among other things – Jiří Slavík searches for his cultural roots, and makes original use of the legacy of Moravian and Silesian folk music in his own contemporary compositions or in arrangements of traditional tunes. The record also contains

several works by other composers, including Marian Friedl, Slavík’s father, and Fanoš Mikulecký – a legend of Moravian folk music. With the exception of Friedl’s flutes, Slavík recorded all of the instruments in the album himself, and the sum of recorded tracks of violin, viola, cello, double bass, clarinet, cimbalom, and piano results in the raw sound of a “contemporary cimbalom band”.

Slavík and Friedl also provide the vocals, together with Slavík’s sister Kateřina and Jiří Pospěch, the lead musician of the Havířov cimbalom band Jagár. The album is an exceptional blend of raw folklore, displaying authentic elements of folk music and showcasing the work of an experienced contemporary composer and arranger.

For the live performance of Mateřština, Slavík will join forces with Marian Friedl and artists from the renowned cimbalom band of the Ondráš Military Art Ensemble – the only professional group of its kind in the Czech Republic, with a history that dates back to 1954.

April 5, 7:30 pm, Bobycentrum IL

Avishai Cohen ’1970‘ Avishai Cohen – bass, vocals, electric bass guitar Itamar Doari – percussion, vocals Yael Shapira – cello, vocals Elyasaf Bishari – oud, vocals, electric bass Karen Malka – vocals Jonathan Daskal – keyboards Tal Kochavi – drums

As recent stellar performances at the world’s major venues have shown Israeli double-bassist-composervocalist Avishai Cohen is at the peak of his creative powers. Those who have followed Cohen’s career in the past fifteen years or so will know that his musical references reach far and wide, moving seamlessly from classical to jazz and traditional songs. Cohen plays and sings magnificently, and often gives vent to his love of melody as well as the art of improvisation. Cohen’s new album 1970 highlights the more accessible side of his talent without compromising his artistic integrity. “It’s not a jazz record,” he explains. “I don’t know what it is, but I’ve always had a connection to pop. I like pop as much as I like Bach and Charlie Parker.

Singing has become very serious in my life over time. I’ve been asked by many people, when is the vocal album gonna come?

Well, this is it, right here.”

Born in Kabri, Israel, Avishai Cohen grew up listening to the likes of the Beatles, Led Zeppelin and The Police as well as Ladino folk music and Sephardic traditional songs, so his affinity with the human voice is deeply rooted. Naturally, Cohen sang as well, but he revealed a great ability as an instrumentalist, taking up piano and bass guitar under the influence of jazz legend Jaco Pastorius.

When he graduated to double bass it became clear that there was a young master in the making and relocation to New York, to study at the prestigious New School Of Music, was the next inevitable step on his creative pathway. Life in the early ’90s in one of the most iconic of jazz cities was not just about long hours in the rehearsal room. Cohen honed his craft both in clubs such as Smalls and also on the streets in a more guerrilla way, busking whenever he had the opportunity in order to broaden his experience of performance as much as he possibly could.

Although Cohen went on to work with emerging stars like Danilo Perez and the legendary Chick Corea, both as a member

81

of his trio and sextet Origin, it became clear, from an early stage of his career that he would become an artist in his own right, eventually signing to EMI/Blue Note after issuing music on his own Razdaz Recordz label.

The critically acclaimed albums he recorded throughout the millennium, highlights of which include Colors, Devotion, Lyla, Gently Disturbed and Seven Seas, marked Cohen’s potential as a composer as well as player. Also interesting was the way Cohen put his own spin on contemporary urban music and classic pop, covering pieces such as hip-hop legend Dr.Dre’s The Watcher and the Beatles’ Come Together as he continued to investigate his own Middle Eastern cultural heritage. It is no surprise to find a version of another Lennon & McCartney classic, For No One, on 1970 alongside the original pieces in which Cohen tells stories with his voice and his sound. This new work reveals thus yet more layers of the artist’s personality as he navigates familiar and unfamiliar territory both in terms of material and arrangements. 1970 was a significant year for many and 1970 is A significant album in 2017.

April 7, 7:30 pm, The Goose on the String Theater CZ, GB

Blue Shadows feat.

James Harries Jiří Bárta – cello James Harries – voice, acoustic guitar Petr Ostrouchov – acoustic guitars, piano Josef Štěpánek – electric guitar, pedal steel Martin Novák – drums, piano Matěj Belko – bass guitar

Cellist Jiří Bárta, drummer Martin Novák, guitarist Josef Štěpánek and guitarist and composer Petr Ostrouchov met in

2015 while recording music for the “Blue Shadows” TV series in which James Harries sang the main theme song. Rewarding studio time and musical affinity inspired them to get the same cast together one year later to record a full-fledged album.

Paying homage to how it all started, they named their new project Blue Shadows.

That style of working on music for films or TV, where the predefined themes are alternated with improvisation according to what that audience actually sees on screen, was applied to the new recordings.

Most songs were created directly on the spot, allowing inspiration to be drawn in the moment combined with a sort of instantaneous collective processing of various themes they threw out at each other. Each musician contributed some original work with an emphasis on their individual musical careers. The result acts as a natural sum of their diverse musical experience and skills.

Jiří Bárta is a virtuoso of his instrument and an excellent soloist and a chamber musician. Here, in addition to improvised parts on the cello in this "one-man orchestra", he also adds the raw sound of electric cello with sound effects. Martin Novák, whose current activities include Lenka Dusilová’s Baroque, Jan Kirschner, the Lanugo band, or the David Dorůžka trio, contributed a solid groove on drums and percussion as well as on violin, piano and guitar for this project. The guitarist Josef Štěpánek, an experienced and versatile musician on stage and in recording studios, presents his interest in the music genre broadly covered by the term "Americana", which mixes the influences of American folk music, bluegrass, progressive acoustic music and jazz. Petr Ostrouchov, who is better known as a composer, producer and arranger than as a performer in the music world, shares Štěpánek’s passion for “Americana”. Ostrouchov’s works include music for the films Želary, Citizen’s Card, Vendetta, Clown and Red Captain, which was nominated for the Czech Lion award.

Ostrouchov, who plays mainly on guitars, mandolin, keyboards and bass on Blue Shadows, is also the owner of Animal

Music. James Harries, the English singer who has lived in the Czech Republic for many years, contributes on two songs for this album, however live in concert he will get more space. The sought-after bass guitar player Matěj Belko will join the group for this concert. A live premiere of Blue Shadows was launched in January 2018, one year after the release of the album, at (the only) two concerts in Prague, and 2018 will also present the co-operation on the continuation of the Blue Shadows ministry, which Viktor Tauš once again established under the title "Vodník".

"When we agreed to spend a week together in the studio in spring 2016, without knowing what to record and what it would sound like, it was definitely a step into the unknown. In the end I am incredibly excited about the Blue Shadows album. We performed music the way it naturally flew from our hands, without any genre definitions or limitations. Each of us is different and everybody gave their best in an atmosphere of openness and mutual inspiration", Ostrouchov says. The Blue Shadows concert at this year’s JazzFestBrno will show how original and refined such a step into the unknown can sound.

April 7, 7:30 pm, The Goose on the Strings Theater CZ, RS, TR

Tomáš Liška & Invisible World Tomáš Liška – double bass Nikola Zarić – accordion

82

Efe Turumtay – violin Kamil Slezák – drums David Dorůžka – guitar Tomáš Liška’s “Invisible World“ is a truly unique venture within the landscape of contemporary Czech music. The project’s musical compositions combine elements of Jazz, chamber music and World Music from the Mediterranean and South-Eastern regions of the European continent. Their approach is not based on individual exhibitions, but rather on a philosophy where music is a clear and crystalline medium which irradiates a rich palette of emotional hues. These are inspired by strong melodies which are adorned by a subtle and seemingly effortless lacework of improvisation.

Invisible World performed on world & jazz festivals and venues across Europe, Africa and Japan.

Efe Turumtay (violin) was born in Istanbul, Nikola Zarić (accordion) in Serbia and Kamil Slezák (drums) in Moravia.

Tomáš Liška (upright bass) met all three during his musical journeys around the world, while tirelessly searching for fascinating interactions between instruments and cultures which would captivate both him and his audiences.

Tomáš Liška studied upright bass at the J. Ježek Conservatory in Prague and subsequently completed a Master’s Program at the prestigious Jazz Institut Berlin. Tomáš performs at jazz festivals and venues across Europe, the United States and Latin America. Among his main collaborators are David Dorůžka, Steve Walsh, Luboš Malina, Druhá tráva, Beáta Hlavenková, Cyrille Oswald, Lenka Dusilová, Eternal Seekers, Mark Aanderud, and many others.

His debut album Invisible World (2009, Animal Music) received a Tais Award 2009 and it was nominated for an Anděl Award. Also nominated were his subsequent albums Milokraj (2014, Animal Music) and Bercheros Odyssey (2014, Animal Music).

April 8, 7:30 pm, The Goose on the String Theater SK, CZ, RU

Radovan Tariška Quintet feat. Alex Sipiagin Radovan Tariška – alto saxophone Alex Sipiagin – trumpet Alexej Podymkin – piano Tomáš Baroš – double bass Dávid Hodek – drums JazzFestBrno has set into motion what will be the first meeting between Russian trumpet player Alex Sipiagin and the Slovak saxophonist Radovan Tariška. Sipiagin previously appeared in Brno together with another great jazzman born in Russia, Boris Kozlov, to premiere selected music arrangements with the Gustav Brom Czech Radio Band. Tariška, who has been a key member of the saxophone section of this big band for more than a decade, has always been interested in collaborating with these New York based jazzmen. The second meeting is happening now, in a smaller but certainly not less interesting quintet. Next to both front men, this group features some gifted improvisers: Russian pianist Alexei Podymkin, Czech bassist Tomáš Baroš and Slovak drummer Dávid Hodek.

Radovan Tariška comes from a musical family. His grandfather was also a clarinetist and saxophonist and inspired him to make music. Radovan graduated from the Conservatory in Žilina and soon after he was recognized as one of the elite

Slovak jazz musicians. He has participated in projects such as Juraj Bartoš & Radovan Tariška – Hot House, Gabo Jonáš Quartet, Miki Škuta Club and Matúš Jakabčic Quartet and has contributed on more than 40 albums of different genres. He is a permanent member of the Gustav Brom Czech Radio Band. Alongside pianist Ondrej Krajňák he released the album Elements, which was nominated in the Aurel Awards for jazz album of the year. Tariška has met musicians from all over the world on stage such as James Morrison, George Mraz, Oliver Kent, Harry Sokal, Jarek Smietana and others.

Born in Yaroslavl, Alexander Sipiagin is among the greatest US based personalities of contemporary Russian jazz. Many legends of the genre are aware of his talent and he is not only a sought-after sideman but also a self-confident leader as his ten albums prove. His recordings are full of original music and energetic interpretations of jazz standards. He appears with all kinds of small groups and big bands alike. Listeners can enjoy his regular performances with the legendary Michael Brecker Quindectet and Dave Holland's big band, but he also often plays with the unique Mingus Big Band which belongs to the top 5 contemporary world big bands, led by the bassist, arranger, and conductor Boris Kozlov.

April 8, 7:30 pm, The Goose on the String Theater SK, CZ, US

Lukáš Oravec Quartet feat. Aaron Goldberg Lukáš Oravec – trumpet, flugelhorn Aaron Goldberg – piano Marián Ševčík – drums Tomáš Baroš – double bass Slovak trumpet player and composer Lukáš Oravec is a regular guest at Czech clubs and festivals, both with his own long running band as well as a soloist in big bands or a special guest in projects

83

with other bandleaders. He also gained the notoriety as one of the most acclaimed jazz musicians in his homeland.

He often invites exceptional soloists to cooperate with his band, especially American jazzmen. His latest guest, star pianist Aaron Goldberg, wowed audiences at JAZZFESTBRNO in 2006 as member of the Kurt Rosenwinkel group.

"I have not met Aaron personally yet", Oravec says. "But of course I know his recordings – he is a brilliant musician with a very specific way of playing." Although Goldberg was born in 1974, Oravec considers him to be young blood: "Aaron brings fresh ideas, drawing from his love of jazz tradition. You can easily fall in love with his compositions and his approach to jazz standards and their arrangements".

When asked what he expects from Goldberg’s guest appearance, the bandleader answers: "I expect a good performance and a sort of musical level of comfort. I believe Aaron will bring unique energy. An inspiring guest can open your eyes and sometimes even a new door."

Oravec selected a repertoire that seem to be tailored for Goldberg.

In his regular band Lukáš Oravec likes to cooperate with the well-tuned rhythm duo, Tomáš Baroš on double bass and Marián Ševčík on drums. "Both of them work with intuition and subconscious, they inspire each other and possess the know-how to support soloists. They have great insight into the jazz tradition, an extraordinary drive and a very open and tolerant approach to anything the soloist wants. In this rhythm section guests sometimes get what they imagined they could only find in the United States.”

What about the future? Lukáš Oravec says: “I would like to continue the path I have been walking for some time. To have more opportunities and establish a better background to be able to perform, to have enough time to practice and to write music. Of course, I have my dreams, especially with regards to cooperation, some of them less traditional."

in a house near Paris," Peirani recounts.

That paid dividends, as the six songs from Peirani and the two very individually adapted titles from Michel Portal and Jeff Buckley demonstrate: Living Being has really turned out to be a fully-fledged living being; fascinatingly organic and with a sound unlike anything before it.

April 15, 7:30 pm, The Goose on the String Theater IL

Shalosh Gadi Stern – piano David Michaeli – double bass Matan Assayag – drums The members of Shalosh have a connection not only through music, but also lifelong friendships. After years of working separately and internationally, the three reunited to form a band with a unique tight-knit style of their own.

Despite the classic Jazz trio format (piano, bass and drums) Shalosh’s music weaves its own path in and out of genres like Rock, Classical, Electronic, African and Middle Eastern music.

After producing their debut album, The Bell Garden, Shalosh has generated worldwide buzz. Their music has captured attention in Europe, Japan, U.S.A and South America, and has been slated as one of the most prominent and promising sounds for years to come. Shalosh unequivocally stand out from today’s Jazz scene, primarily since it is not led by a single artist, but co-led by its three members who enjoy a sort of artistic evolution from years of collaborations and friendship.

The new album Rules Of Oppression took the band’s sound another step forward on their path of creating a unique sound.

The band’s agenda is to make music that moves its audiences in the deepest way possible, to break through that barrier existing between the music and the listener, which can be argued is often found in the intellectual music of this genre. Shalosh places as much emphasis on their collective sound as on individual virtuosity. Their music is derived from a profound musical friendship and in this way it leads to the deepest and purest place within.

April 15, 7:30pm, The Goose on the String Theater FR

Vincent Peirani Quintet Vincent Peirani – accordion, voice Emile Parisien – soprano saxophone Tony Paeleman – fender rhodes Yoann Serra – drums Julien Herné – double bass

From the simple "miniature" to the anthem deconstructed into dynamic chord progressions (Suite en V), from arabesquelike, almost classical themes (On The Heights) to heavily rhythmical blues (Workin’ Rhythm) or experimental sound collages (Mutinerie), luxuriating in unison (Dream Brother) or in complex transposed polyphony (Air Song). The trench believed to exist between composition and improvisation is filled up, the difference between "classical" harmonics and "jazzy" rhythms disappears. Not an imitation. This is an original. Each player playing their very own part. As Vincent Peirani says: “That is the future of jazz.”

Accordionist, composer and singer Vincent Peirani is one of European Jazz’s rising stars: In 2014 he received the prestigious Victoires du Jazz award as “newcomer jazz artist of the year” in his home country and won the German ECHO Jazz award.

Part of a growing generation of young jazz musicians who were educated in classical music but grew up listening to and playing everything from rock and pop to electronic music, for this new project Peirani found, in addition to his kindred spirit Emile Parisien, the e-bassist Julien Herne, who comes from the R’n’B and hiphop scene, drummer Yoann Serra, who is a big Art Blakey and Elvin Jones fan, but who also feels right at home in electronic music, and keyboardist Tony Paeleman, who has worked a lot with singers and pop musicians. Most importantly for Peirani was how well they clicked as people: "We are friends who also understand each other on a musical level. That is the basis for me and it expresses itself on stage and in the studio." It took some time for the five to find out how they harmonized the best. "We played together continuously.

Then, before going into the studio we lived and rehearsed together for four days

84

2004. After only a few years this native Israeli has shared the stage with some of the greatest artists in the New York City jazz scene including Chris Potter, Mark Turner, John Scofield, Anat Cohen, Ari Hoenig, Esperanza Spalding, Sam Yahel, Jeff Ballard, Gretchen Parlato, Avishai Cohen, Jeff 'Tain' Watts, Tigran Hamasyan, Aaron Parks and Greg Hutchinson.

Gilad has played all major jazz clubs in New York City including the Blue Note, The Jazz Standard, Dizzy’s Club and Smalls. He is constantly touring worldwide and has played most noteworthy jazz festivals including Montreux (Sui), North Sea (Ned), Montreal (Can) & San Francisco (USA).

Gilad is the winner of the 2005 Gibson Montreux International Guitar Competition. He opened for guitar legend Paco de Lucia at the Montreux Jazz Festival in 2006, which led to a string of performances at the IAJE Conference and at Dizzy’s Club Coca-Cola in New York.

and was featured in many Best-of-2011 lists such as New York Times, Amazon and iTunes.

In April of 2013, Gilad released his fourth album, This Just In, under the JazzVillage label of Harmonia Mundi. Recorded and engineered in New York by Michael Cisneros Perez, the new album features Gilad Hekselman, Joe Martin, and Marcus Gilmore also showcases Mark Turner on three titles.

Born in Israel in 1983, Gilad studied classical piano from age 6 and began studying guitar at the age of 9. From age 12 to 14 he performed regularly with the band of a weekly children’s television show. He attended the prestigious Thelma Yellin School of Arts, graduating with excellence from the jazz department at age 18. Gilad received the America - Israel Cultural Foundation Scholarship for studies abroad to attend The New School in New York, where he completed his BFA in performing arts in 2008.

That same year Gilad released his debut album SplitLife (Smalls Records) recorded with bassist Joe Martin and drummer Ari Hoenig. It received rave reviews from the press as did his second album, Words Unspoken (LateSet Records), recorded and released in 2008 with Joe Martin, drummer Marcus Gilmore and tenor saxophonist Joel Frahm.

April 18, 7:30 pm, Sono Centrum IL, US

Gilad Hekselman Trio Gilad Hekselman – guitar Joe Martin – bass Jonathan Pinson – drums Gilad Hekselman has been developing a reputation as one of the most promising guitarists in New York since his arrival in

In 2009, Gilad recorded three tracks for Walt Disney Records, one of which was included in the record Everybody Wants To Be a Cat (2011). The album features versions to Disney songs played by a topshelf lineup of musicians including Dave Brubeck, Joshua Redman, Esperanza Spalding, Diane Reeves, Roy Hargrove, Kurt Rosenwinkel, The Bad Plus and many other jazz legends.

In the spring of 2010 Gilad recorded his third album, Hearts Wide Open, with Joe Martin on bass, Marcus Gilmore on drums and world-renowned saxophonist Mark Turner, a project that Gilad defined at the time as his "best recorded work so far".

The record received rave reviews globally

The most influential and strikingly original guitarist-composer of his generation makes a radical leap in his musical direction on Caipi, the debut release on his new label Heartcore Records.

Ten years in the making, Caipi is easily his most personal expression to date and features Rosenwinkel playing all the instruments (drums, bass, piano, synthesizers, percussion) and showcases him prominently on vocals on tunes like the hard rocking “Hold On,” the ethereal “Summer Song” and the slow ballad “Ezra”, named for his son. The lilting “Little B” is named for his other son Silas, who was nicknamed Little Bear as a toddler.

Elements of rock and jazz co-exist happily with all the easily recognizable features of his personal style; above all, there is ample space for the evolving world of Brazilian music in its most recent guise and, in particular, the Brazilian love song. To some extent this symbolizes Kurt’s natural leaning towards the creation of melodies of considerable emotional impact, a highly distinctive feature and an unavoidable element in his markedly romantic artistic vision.

Kurt Rosenwinkel ‘Caipi’

Although most of the instruments on the album were played by Kurt, there are some notable guests: Amanda Brecker (daughter of Eliane Elias and Randy Brecker) provides Portuguese lyrics on “Kama” and contributes layered backing vocals throughout Caipi. Special guest Eric Clapton offers a subtle touch of signature string-bending on the upbeat pop number “Little Dream.” And Rosenwinkel’s former musical partner Mark Turner delivers potent tenor sax performances on “Ezra” and “Casio Escher”. “I had to bring Mark in because it was very important to me to have that close friendship and collaboration represented on the album.” Caipi also features the participation of a new young Brazilian multi-instrumentalist and singer Pedro Martins.

Kurt Rosenwinkel – guitar Bill Campbell – drums Antonio Loureiro – percussion, voice Frederico Heliodoro – double bass Olivia Trummer – piano, keyboards Pedro Martins – guitar, synth, voice

Regarding his new role as a frontman singing his own thoughtful, metaphysical lyrics, Rosenwinkel says, “Writing songs with lyrics has always been very much a part of my musical world, but they’ve usually stayed in my private sphere. With

April 18, 7:30 pm, Sono Centrum US, BR

85

Caipi, I realized that these were also lyric songs and that ultimately I would sing them as well. It’s definitely something different from my other albums, but its a familiar place for me and it was a matter of doing everything the music asked for.”

Born in Philadelphia on October 28, 1970, Rosenwinkel attended the Berklee College of Music for two and a half years before leaving in his junior year to tour with the legendary vibraphonist-composer-educator Gary Burton, the dean of the school at the time. Subsequently, Rosenwinkel moved to Brooklyn, where he continued to develop his music with his own groups and others such as Human Feel, Paul Motian’s Electric Bebop Band, the Joe Henderson group and the Brian Blade Fellowship. He left for Europe in 2003, and has spent the past nine years in East Berlin, Germany, where he accepted a professorship at the Jazz Institute. Until recently, that is. “After twelve years I realized it was time to retire from teaching”, he says.

“I needed to return fully to creating music, and leave the inner workings of it unspoken.

I have started my own label, Heartcore Records, to work in partnership with bassist and composer Avishai Cohen’s label, Razdaz Recordz. “Above all, I want to bring light into this world and follow my intuition and aspirations, and to enable others to do the same. Caipi is the first manifestation of these principles. It’s building a new community.”

With Caipi Kurt Rosenwinkel presents eleven tantalizing, effervescent compositions. It is the most uplifting album he has ever made.

It is an ode to resilience, a call not to give in to negativity. Deeper songs from an even deeper well.

April 22, 7:30 pm, Sono Centrum US, AT

Lori A. Williams & Christian Havel Quartet Lori A. Williams – voice Christian Havel – guitar Bernhard Wiesinger – saxophone Erwin Schmidt – Hammond organ Michael Keul – drums Musical versatility, a fabulous voice, a great flair for performance, an amazing stage presence combined with an infallible feeling for the moment – these are some of the features that define jazz singer Lori A. Williams from Washington DC, USA. Lori’s unique voice draws audiences in, somehow transporting you into another world with a sound that touches the heart. As she masters and interprets many facets of jazz, her voice is among those most in demand in the United States. Not only is she a remarkable jazz and gospel singer but also a talented actress and dancer. This became evident in spring 2015 when she appeared in the musical Bessie’s Blues with its highly successful run in the USA. Lori and her band of outstanding musicians have developed a program that spans a wide spectrum — from traditional to modern jazz. Virtuoso saxophonist Bernhard Wiesinger and Christian Havel, one of Europe’s leading jazz guitarists, accompany her. The band’s rhythmic backbone is shaped around Erwin Schmidt — a professor at the Universities of Graz (KUG) and Vienna (ipop) — on Hammond B3 organ and Michael Keul (Munich) on drums. Five superb musicians sweep you along an exciting musical journey through that unparalleled and breathtaking landscape we call jazz.

86

April 22, 7:30 pm, Sono Centrum US, FR, MU

Omar Hakim & Rachel Z 'OZ Experience' feat. Linley Marthe & Louis Winsberg Omar Hakim – drums, Rachel Z – piano, keyboard Linley Marthe – bass guitar Louis Winsberg – guitar The OZ Experience, featuring Omar Hakim and Rachel Z, fuses rock, jazz, and jam into a must-hear musical statement. Touring extensively around the globe for the last year, the OZ Experience is creating a legion of fans wherever they play.

Legendary drummer Omar Hakim (Weather Report, Miles Davis, David Bowie, Sting) and Grammy winning pianist, Rachel Z (Wayne Shorter, Stanley Clarke, Peter Gabriel) came together in 2010 to form the Trio of Oz. Their debut CD, The Trio of Oz, garnered rave reviews and Jazziz Magazine nominated it Best Jazz CD of the year.

New line-up called OZ Experience takes the audience on a magical journey performing groundbreaking arrangements of notable rock music from such bands as the Killers, Depeche Mode, Death Cab for Cutie and the Police.

Linley Marthe was the last bassist for the late, great keyboardist Joe Zawinul, and has been wowing audiences around the world with his incredible musicianship and deep groove. A master of electric and

upright bass as well as piano, Linley’s sound and style have made him one of the most sought-after sidemen in the world.

He’s a composer and arranger for many artists on his native Maurice Island.

Born in Marseille in 1963, Louis Winsberg began playing the guitar with a group of gypsy friends at the age of twelve forming the group Los Reyes, which would later become the Gypsy Kings. He studied classical guitar for two years, working by himself jazz and participates in courses led by Christian Escoudé and Gerard Marais. In 1979, he moved to Paris and began performing in clubs in Paris, while continuing his studies at High School Musical de Sèvres. From the early 80’s, he played with many bands, including Mike Stern, Eddie Gomez, Mino Cinel and Pace Sera. Louis Winsberg released many albums. The last one “for Paco” is dedicated to the most influential legend of the flamenco Paco de Lucía.

With an unparalleled reputation for musical virtuosity, groove, heart and soul, OZ Experience is a unique musical experience for rock, jazz and jam lovers. OZ Experience brings the house down wherever they play and they are now seeking engagements at Performing Arts Centers, Festivals, “Meet the Artist” series and Educational Clinics; clubs too. Oz truly is the place to be.

April 25, 8:30 pm, The Besední dům US

Kenny Barron Kenny Barron – piano

Kenny Barron’s unmatched ability to mesmerize audiences with his elegant playing, sensitive melodies and infectious rhythms is what inspired The Los Angeles Times to name him “one of the top jazz pianists in the world” and Jazz Weekly to call him “The most lyrical piano player of our time”.

Philadelphia is the birthplace of many great musicians, including one of the undisputed masters of the jazz piano: Kenny Barron. Kenny was born in 1943 and while a teenager, started playing professionally with Mel Melvin’s orchestra. This local band also featured Barron’s brother Bill, the late tenor saxophonist.

By 1959 Kenny had worked with drummer Philly Joe Jones while still in high school.

At age 19, he moved to New York City and freelanced with Roy Haynes, Lee Morgan and James Moody after the tenor saxophonist heard him play at the Five Spot. Upon Moody’s recommendation Dizzy Gillespie hired Barron in 1962 without even hearing him play a note.

It was in Dizzy’s band where Kenny developed an appreciation for Latin and Caribbean rhythms. After five years with Dizzy, Barron played with Freddie Hubbard, Stanley Turrentine, Milt Jackson and Buddy Rich. The early seventies found Kenny working with Yusef Lateef, who Kenny credits as a key influence in his art for improvisation. Encouraged

by Lateef to pursue a college education, Barron balanced touring with studies and earned his B.A. in Music from Empire State College, By 1973 Kenny joined the faculty at Rutgers University as professor of music. He held this tenure until 2000, mentoring many of today’s young talents including David Sanchez, Terence Blanchard and Regina Bell. In 1974 Kenny recorded his first album as a leader for the Muse label, entitled Sunset To Dawn. This was to be the first in over 40 recordings (and still counting!) as a leader.

Following stints with Ron Carter in the late seventies, Kenny formed a trio with Buster Williams and Ben Riley, which

87

also worked alongside of Eddie Lockjaw Davis, Eddie Harris, Sonny Stitt and Harry Sweets Edison. Throughout the 80’s Barron collaborated with the great tenor saxophonist Stan Getz, touring with his quartet and recording several legendary albums including Anniversary, Serenity and the Grammy nominated People Time Also during the 80’s, he co-founded the quartet SPHERE, along with Buster Williams, Ben Riley and Charlie Rouse. This band focused on the music of Thelonious Monk and original compositions inspired by him. Sphere recorded several outstanding projects for the Polygram label, among them Four For All and Bird Songs Kenny Barron’s own recordings for Verve have earned him nine Grammy nominations beginning in 1992 with People Time an outstanding duet with Stan Getz followed by the Brazilian influenced Sambao and Freefall in 2002.

Other Grammy nominations went to Spirit Song, Night and the City (a duet recording with Charlie Haden) and Wanton Spirit, a trio recording with Roy Haynes and Haden. It is important to note that these three recordings each received double-Grammy nominations (for album and solo performance.)

His CD Canta Brasil (Universal France) linked Barron with Trio da Paz in a fest of original Brazilian jazz, and was named Critics Choice Top Ten CDs of 2003 by JazzIz Magazine. His 2004 release, Images (Universal France) was inspired by a suite originally commissioned by The Wharton Center at Michigan State University and features multi-Grammy nominated vibraphonist Stefon Harris.

Barron consistently wins the Jazz critics and readers polls, including Downbeat, Jazz Times and Jazziz magazines. In 2005 he was inducted into the American Jazz Hall of Fame and won a MAC Lifetime Achievement Award. He is a six-time recipient of Best Pianist by the Jazz Journalists Association and was as a finalist in the prestigious 2001 JazzPar International Jazz Award.

Whether he is playing solo, trio or

quintet, Kenny Barron is recognized the world over as a master of performance and composition.

April 26, 7:30 pm, Theater na Orlí CZ, SK, BG

Students of the Jazz Performance Department of JAMU Although the Jazz Department of JAMU has been active for just seven years, it boasts not only excellent teaching staff, headed by David Dorůžka, Matúš Jakabčic, Lubomír Šrámek, Rostislav Fraš, Jiří Slavík, Jiří Levíček, Jan Jirucha and Juraj Bartoš, but also very talented students. The sixth concert presentation of the department at the festival will feature several small bands and even a big band. New listeners might expect an anonymous student band of rather dubious quality, but if you look closely at who will be performing, you will find mature jazz ensembles, often even presenting original music.

trombones: Steve Davis, Michael Dease, James Burton, Douglas Purviance, reeds:, Steve Wilson (alto), Todd Bashore (alto), Ron Blake (tenor), Dan Pratt (tenor), Carl Maraghi (baritone), Danny Ray - emcee Iconic bassist Christian McBride has been doing what the title of his upcoming big band album implores for years: Bringin’ It. This highly anticipated release, which follows the Christian McBride Big Band’s 2011 Grammy® Award-winning debut, The Good Feeling, puts his status and skills as an all-around entertainer on full display. With a list of growing accolades including his recent appointment as Artistic Director at the Newport Jazz Festival, hosting shows on SiriusXM (“The Lowdown: Conversations with Christian”) and NPR (“Jazz Night in America,” as well as frequent online contributions to various programs including “All Things Considered”), speaking engagements, and occasional DJ performances under the alias DJ Brother Mister, he’s more than just a bandleader: Christian McBride is transcending that title to something more complete.

If it is true that jazz is a sponge for musicians to absorb and then squeeze out what they hear to produce their own sound, McBride has been “bringin’ it” for quite a long time. From his amazing quintet, Inside Straight, to his avantgarde leaning quartet, New Jawn, the contemporary sound of his fusion group, A Christian McBride Situation, to the critically acclaimed music he’s made with his trio, the bassist has always disseminated his own unique 360-degree view of jazz.

PRACTICAL INFORMATION FOR VISITORS

create somewhat of a show while also having Melissa there as our vocalist.”

FAQ

TICKETS Tickets are sold at websites www.nejkoncerty.cz and at ticket agencies of Ticketportal.

Can I somehow influence the festival line-up?

You certainly can – by posting a request or tip via e-mail or by filling out the survey taken during the festival. We obviously value your opinions and simultaneously we strive to pursue our forward thinking strategy.

Tickets agencies in the city center of Brno: Indies, Poštovská 2 Student Agency, s. r. o., Dům pánů z Lipé Kulturní a informační centrum města Brna, p. o., náměstí Svobody 17 Agentura Zabloudil, Lidická 4 TIC Brno, Panenská 1

Are there any admission discounts?

Yes, we offer student and senior discounts and special discount for music students. Check websistes www.jazzfestbrno.cz for more.

List of all ticket agencies in the Czech Republic: www.ticketportal.cz

How do I turn in my band/project submission?

Send a simple offer including music and bio links to booking@jazzfestbrno.cz. Since current offers are exceeding our possibilities, we cannot guarantee your participation, unfortunately.

For more information or any questions please contact vstupenky@jazzfestbrno.cz or GSM: +420 603 557 796.

Payment at the venue in Czech Crowns (CZK) only.

Admission fee subject to change.

How can I contribute to the festival?

If you wish to volunteer, please contact our colleague at team@jazzfestbrno.cz. If you wish to contribute financially, please contact the executive director of the festival at partnerstvi@jazzfestbrno.cz. Thank you.

DISCOUNTS 20 % for students (ISIC), senior citizens over 60, and handicapped persons (ZTP/P)

Can I find a more reasonably-priced accomodation in Brno during the festival period?

Our partner hotels offer considerably more affordable deals during the festival period.

Contact our colleague at ubytovani@jazzfestbrno.cz to obtain a price quote.

Children up to 6 years of age have free admission.

Discounts will be checked at the entrance. Please make sure to bring the necessary documents allowing you to get the discount, otherwise you will be asked to pay a full price.

Can I pay admission with a credit card at the festival venues?

It is not possible to pay with credit card at the venue unless stated otherwise.

VENUE LOCATIONS Bobycentrum: Sportovní 2a Sono Centrum: Veveří 2832/115 The Goose on the String Theater: Zelný trh 294/9 The Besední dům: Komenského náměstí 534/8 Theater na Orlí: Orlí 19

Can I pay admission with EUROs at the festival venues?

It is not possible to pay with EUROs at the venue unless stated otherwise. The official currency of the Czech Republic is the Czech Crown (koruna).

May 10, 7:30 pm, Sono Centrum US

Christian McBride Big Band Christian McBride – bass, leader, Quincy Phillips – drums, Xavier Davis – piano, trumpets: Frank Greene, Freddie Hendrix, Brandon Lee, Nabate Isles,

While the music played by the Christian McBride Big Band is on the cutting edge of 21st century large ensemble music, the orchestra’s presentation, like its sound, respects the past while looking forward.

Danny Ray, the legendary stage announcer for James Brown, travels with the group to give the leader an old-school intro before playing his thoroughly modern music. “I love having the show aspect of it as well, with Danny Ray there, and being able to

88

Can I smoke at the festival venues?

Smoking is prohibited at all festival venues.

89

INVESTUJTE DO KOMERČNÍCH NEMOVITOSTÍ V ČR

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

V současné době držené nemovitosti v hodnotě 1 280 000 000 Kč 39 600 m² podlahové plochy Nemovitostní fond přinesl klientům za rok 2017 zhodnocení ve výši 5,17 %

www.czech-fund.cz

KOUPÍTE ÁCH V LÉK ÁRN CH IÍ A DROGER

Intenzivní kofeinová péče pro vlasy po čtyřicítce

HOW TO BE IN FASHION NOW maxandco.com

Pobočky: NC Palladium Praha | OC Chodov Praha

Dejte své pleti a vlasům napít HYALURON 2.0 Jedinečná péče o suché vlasy a dehydratovanou pleť

Exkluzivně v salonech ALCINA www.alcina.cz

STAVEBNÍ VELETRHY BRNO 25.–28.4. 2018 Výstaviště Brno

Stavte s námi www.bvv.cz/svb www.mobitex.cz

Mezinárodní veletrh nábytku a interiérového designu Dřevo a stavby Brno

Stavební centrum EDEN 3000

N O V Ý F O R D M U S TA N G Dobrá zpráva je, že charitu máte pro letošek z krku. Ta špatná je, že čtenářský N OV Ě zážitek, který měla půlka wellness klubu z vašeho Forbesu, zatímco jste dřímali, se nedá odečíst z daní.

ALL YOU CAN READ Roční předplatné

ALL YOU 12x Forbes + 4x Forbes NEXT CAN READ + 3x speciální vydáni

(včetně digitální verze)

CARent, a.s., Bělohorská 46, Brno - Jediný prodejce nových vozů Ford MUSTANG na Moravě.

Roční předplatné 12x Forbes + 12x digitální verze + 7x speciální vydáni Forbes Nejbohatší lidé Forbes Woman Forbes NEXT Jaro

2018

www.jazzandwine.at

Life lidé Forbes Forbes Nejbohatší

Forbes Woman Forbes NEXT Léto Za speciální cenu 1399Kč Forbes NEXT Podzim

19 International Jazz Workshop July 9th-14th, 2018 th

ALL YOU

Sessions & Concerts Teachers: Lori Williams (USA), Renato Chicco (SLO), Pete McGuinness (USA) Christian Havel (AT), Bernhard Wiesinger (AT), Joris Dudli (AT) Milan Nikolic (SRB), Michael Keul (DE), Daniel Nösig (AT) FORBES v printové i elektronické verzi za 999 Víc informací o předplatném najdete na forbes.cz

Veranstalter: Verein „Jazzwerkstatt Poysdorf“, Hindenburgstraße 8, 2170 Poysdorf. Druckfehler und Änderungen vorbehalten. Grafik: KAUTZBEISSER

Forbes Life

Kč ročně.

AUTOHAUS POLKE

2130 Mistelbach, Haydngasse 2b, Tel. 02572/2741 www.polke.at

Forbes NEXT Zima Předplatné objednávejte na: www.forbes.cz/predplatne

Za speciální cenu 1399Kč Předplatné objednávejte na: www.forbes.cz/predplatne

svetylko.info

Americké postele značek King Koil a Serta Vinohradská 37/13, Praha 2, 120 00

Rozsviťte s námi naději!

www.royalcomfort.cz

SOUTĚŽ

VYHRAJTE VSTUPENKY NA JAZZFESTBRNO 2019 Soutěžte o 10 × 2 vstupenky na příští ročník festivalu JazzFestBrno.

Stačí vyplnit festivalový dotazník, uvést svůj e-mail a vložit dotazník do označené krabice na koncertě. Tím se automaticky dostáváte do soutěže o vstupenky na příští ročník festivalu. K názorům v dotaznících přihlížíme při sestavování programu.

Děkujeme za váš čas a přejeme příjemné zážitky.

Gilad Hekselman

Vincent Peirani

generální partner

hlavní partner

oficiální partneři

partneři

Za finanční podpory Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury ČR, Jihomoravského kraje a statutárního města Brna

Festival se koná pod záštitou hejtmana Jihomoravského kraje Bohumila Šimka, primátora statutárního města Brna Petra Vokřála a starosty městské části Brno - střed Martina Landy.

generální mediální partner

hlavní mediální partneři

hlavní partner pro internet

mediální partneři

partneři pro internet

oficiální dopravce festivalu

Oficiální dopravce Jazz at Lincoln Center Orchestra with Wynton Marsalis, Brad Mehldau a Avishai Cohen

velkoplošný tisk

partner pro jam sessions

oficiální videoreporty z festivalu

PROGRAM

1. 2.

Bobycentrum

18. 2.

Besední dům 15. 3.

Sono Centrum

23. 3.

CED – Divadlo Husa na provázku 24. 3.

CED – Divadlo Husa na provázku

5. 4.

Bobycenturm

Jazz at Lincoln Center Orchestra with Wynton Marsalis US Brad Mehldau US Pavel Wlosok Trio & Rick Margitza CZ, SK, US Donny McCaslin US Vít Křišťan & Oskar Török & Jiří Slavík CZ, SK Miroslav Vitouš & Emil Viklický CZ Doug Hammond & Jiří Slavík US, CZ Jiří Slavík & Marian Friedl & VUS Ondráš: Mateřština CZ Avishai Cohen ´1970´ IL

7. 4.

CED – Divadlo Husa na provázku

Blue Shadows feat. James Harries CZ, GB Tomáš Liška & Invisible World CZ, RS, TR

8. 4.

CED – Divadlo Husa na provázku

Radovan Tariška Quintet feat. Alex Sipiagin SK, CZ, RU Lukáš Oravec Quartet feat. Aaron Goldberg SK, CZ, US

15. 4.

CED – Divadlo Husa na provázku

Shalosh IL Vincent Peirani Quintet FR

18. 4.

Sono Centrum

22. 4.

Sono Centrum

25. 4.

Besední dům

Gilad Hekselman Trio IL, US Kurt Rosenwinkel ´Caipi´ US, BR Lori A. Williams & Christian Havel Quartet US, AT Omar Hakim & Rachel Z “OZ Experience” feat.

Linley Marthe & Louis Winsberg US, FR, MU Kenny Barron US

26. 4.

Divadlo na Orlí

Katedra jazzové interpretace JAMU CZ, SK, BG

10. 5.

Sono Centrum

Christian McBride Big band US

www.jazzfestbrno.cz Předprodej vstupenek na nejkoncerty.cz a v běžných předprodejích.