POLEMIKA, NÁZORY
jen se pokusila načrtnout směr a ve zkratce uvést i důvody, kterými je vedena. Je to pokus hostivickou veřejnost seznámit s jiným konceptem – modelem uvažování, než je model technologický, geometrický, teologický, historizující. Tento „pocitový“ model vychází z našich elementárních zkušeností s naším vlastním tělem, z naší tělesnosti, z naší přirozené schopnosti vnímat tělesně i bezprostření okolí, stačí připomenout, jak se nám stává, že za zády někoho cítíme, aniž bychom ho viděli, to není nic jen subjektivního, jak se učíme v psychologii, kde je tělo od duše odděleno. Zásadní, gruntovní jsou zde city, emoce, nálady, atmosféra a méně důležité jsou aspekty historické, náboženské, přírodovědecké – tedy geometrické a technologické. Možná by severo-jižní, jiho-severní osa, kterou již vynikajícím způsobem načrtli ti, kteří umístili v této ose fontánu (dostali do tohoto prostoru vodu, která tam vždy přirozeně byla a stále je svou vlhkostí přítomna, mající nemalý vliv na atmosféru místa), napomohla i k řešení pro parkování více aut rozšířením parkoviště u špýcharu. Tím by ucelený prostor náměstí v ose fontána x mariánský sloup x pomník (trochu východně posunut) nebyl rušen, přeříznut parkujícími automobily. Zkuste se v této ose projít a třeba někteří z vás zakusí i to, co se přihodilo mě. Přál bych si, aby při chůzi náměstím vyzařovala energie z procházejících
a nikoliv z obrovské hmoty vedle které se člověk cítí až poddansky, a tak raději toto místo nevyhledává, s vyjímkou akcí, které tuto mocnou energetickou sílu hmoty trumfnou. (In vino, pivní slavnosti, koncerty, trhy etc.) Myslím si, že potřebujeme nějakými prostředky trochu odenergizovat pomyslný střed našeho náměstí tak, aby nás pozemšťany svou atmosférou k sobě náměstí navzájem přitahovalo, a nikoliv lákalo k nebeským výšinám. Pro mne osobně je Hostivice místem svazku, vazby přírody, hudby, a kdyby se podařilo architektům uspořádat – uhnětnout naše náměstí tak, že již při příchodu k němu uslyšíme kupříkladu houslové sólo z Radůze a Mahuleny od Josefa Suka v interpretaci Jaroslava Svěceného, tak se u nás stalo něco naprosto mimořádného. Přeji všem, kteří se budou podílet na rozhodování a uspořádání – uhnětení našeho náměstí, aby se dokázali přenést přes historicko-náboženské ozvěny i přes politické a názorové rozpory (při respektu k tělesnému prožívání by to nemuselo být nemožné) a pokusili se o vytvoření veřejného prostoru, který svým uspořádáním bude mít vliv nejen na náladu procházejících, ale ve kterém bude i radost pobývat.
Milan Vrkoč, stylisticky upravila Maruška Vrkočová
Děkuji, pane Papouchu Vážení občané hostivičtí, v Hostivici žiji velmi ráda už 23 let. Jsem tedy náplava z Olomouce, ale našli jsme tu s manželem a dětmi druhý domov a přátele. Už nějakou dobu se chystám reagovat na lidsky nepěkné „osobní navážení se do nejvyššího představitele města“ – pana starosty Jaroslava Kratochvíla představiteli spolku HOME. Protože mé odhodlání
nějakou dobu trvalo, můj problém se vyřešil! A to naprosto úžasným, slušným a výstižným článkem v únorovém HM: HOME? SORRY JAKO! Lépe a výstižněji bych to určitě nenapsala! Tímto Vám pěkně děkuji a klobouk dolů, pane Miloši Papouchu! Sorry jako, jste borec!
Iveta Habrmanová
Poděkování řediteli Městské policie Vážení občané hostivičtí,
přečíst v HM
prostřednictvím Hostivického měsíčníku bych moc ráda poděkovala panu řediteli MP Hostivice Mgr. Karlu Vodolanovi.
3. za úžasně, stručně, výstižně a vtipně komentované případy v HM
1. za to, jak městská policie funguje, jak je možné auto MP vidět i v noci i brzy ráno na nejrůznějších, i na těch nejodlehlejších místech Hostivice
PS: Myslím, že kdybyste tyto zápisy vydal knižně, vyděláte „majlant“ a do konce života už nemusíte pracovat. Což by pro Hostivici byla škoda!
Gratuluji!
Iveta Habrmanová
2. za to, jak MP zasahuje v případech, kdy je jí potřeba, což si můžeme každý měsíc
ZŠ Hostivice a ZŠ Chýně – zkušenosti a postřehy
V
září 2016 nastoupil náš prvňáček do školy v Hostivici. I přes nepříznivé reference z různých stran jsme o jiné škole neuvažovali, potřebovali jsme udělat vlastní zkušenost. Věřili jsme, že když budeme mít štěstí na paní učitelku, bude dobře. Vydrželi jsme nakonec dva měsíce. Našli jsme zde převážně komunikaci v duchu, co se smí a co nikoli, jaké jsou požadavky a sankce, neurotizující prostředí 26
a přetíženou paní učitelku, které pro administrativní povinnosti (např. nařízení každou známku zapisovat pětkrát! do různých výkazů) nezbývá energie na děti a jejich individuální potřeby. Všichni jsme se snažili – syn, paní učitelka, my, přesto NĚCO bylo špatně. Dominantní pocit byl NAPĚTÍ. Pokud jsem se snažila navrhnout dílčí změnu, bylo mi sděleno, že to chod školy a vedení neumožňuje. Diskuze uzavřena. Tečka.
HOSTIVICKÝ MĚSÍČNÍK | BŘEZEN 2018
Matouš neměl objektivně ve škole problém, „jen“ se do školy netěšil, nechtěl o ní s nikým mluvit – je typ „indián“, uzavře se a vydrží hodně. Vydržel by to. Ale já nevydržela přihlížet. Filozofie rodiny a školy se rozcházely. Nejen to, jsem psycholog, tedy celkem rychle mi bylo jasné, že zde nenajdeme podnětné prostředí pro harmonický a všestranný rozvoj dítěte. Nejsem schopna syna motivovat, pokud sama
nevěřím. Rozhodování o změně nebylo snadné. Vznikaly už nové vztahy a najednou odejít jinam? Kam? Volba padla na Chýni a měli jsme štěstí, přestup byl tehdy možný. Syn byl zprvu nedůvěřivý, odtažitý, ale v prostředí, ve kterém se ocitl, začal očividně rozkvétat. My rodiče se denně podivovali nad tím, co všechno je také ve škole možné. Nechci se zde rozepisovat o matematice dle