Vladimír Sís v americké letecké
bundě, čtvrtý zleva, společně s dvěma Číňany, příslušníky Čínské lidové osvobozenecké armády, druhý zleva je Sia Čchuan, a dvěma Tibeťany, mnichem uprostřed a úředníkem s miskovitou pokrývkou hlavy. Fotografováno ve Lhase, 11. prosinec 1954.
První českoslovenští návštěvníci Lhasy: Tibet očima slavného režiséra
Brno 2025
Kniha vznikla v rámci grantového projektu financovaného GA ČR 23-06406S Reprezentace a role tibetského buddhismu v narativech o Tibetu od roku 1950 do současnosti řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.
Lektoři
Mgr. Jiří Holba, Ph.D., Orientální ústav Akademie věd České republiky, Praha
Mgr. Jakub Hrubý, Ph.D., Orientální ústav Akademie věd České republiky, Praha
Vychází s finanční podporou Státního fondu kultury ČR
Editors © Luboš Bělka, Kamila Hladíková, 2025
Texts © Vladimír Sís — heirs, Luboš Bělka, Kamila Hladíková, 2025
Photos © Josef Vaniš — heirs, 2025
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2025
© Masarykova univerzita, 2025
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2025
ISBN 978-80-275-2677-2
Vladimíru Sísovi a Josefu Vanišovi za to, že podali svědectví, a Haně Fišárkové, Petru Sísovi a Davidu Sísovi, dětem Vladimíra Síse, a Janu Vanišovi, synovci Josefa Vaniše, za to, že toto vzácné svědectví pečlivě uchovávali.
011 Předmluva
Luboš Bělka, Kamila Hladíková
020 Poděkování
021 Ediční poznámka
031 Životopisná poznámka
033 Poznámka k obrázkům
(1. leden 1954 — 14. únor 1955)
642 Čínské dokumentární filmy o Tibetu z období let 1950—1966
Kamila Hladíková, Luboš Bělka
705 Bibliografie
712 Filmografie
715 Tabulka tibetských a čínských pojmů
742 Summary
743 Rejstřík
Předmluva
Luboš Bělka, Kamila Hladíková
Příběh prvních československých návštěvníků Tibetu Vladimíra Síse (7. červenec 1925 — 7. září 2001) a Josefa Vaniše (6. leden 1927 — 12. únor 2009) je jistě velmi zajímavý sám o sobě a neméně poutavé jsou i historické okolnosti jak samotné expedice v padesátých letech 20. století, tak i následné možnosti informovat o expedici veřejnost odbornou i laickou. Dochovalo se množství dokumentů, textových, vizuálních i materiálních předmětů, které dosud byly zpracovány pouze částečně, a to především oběma cestovateli ve spolupráci s odborníky na Tibet a Čínu — v padesátých letech to byl především Pavel Poucha a Lumír Jisl. Když se k tématu vrátili, tentokráte již ve svobodných podmínkách po listopadu 1989, spolupracovali hlavně s Josefem Kolmašem a Perem Kvaernem. Pro poznání jejich expedice do Tibetu jsou ovšem klíčové okolnosti jejího vzniku.
Kdo cestu obou našich filmařů do Tibetu financoval, není úplně známé, neboť se nedochovala žádná finanční či ekonomická zpráva o vykonané cestě. Jisté je, že vše platil československý stát, konkrétně armáda, tedy Československá lidová armáda a její filmové studio, žádné soukromé finance do projektu nevstupovaly, ani to v té době nebylo možné. Vzhledem k tomu, že se jednalo o společný projekt s Čínskou lidovou osvobozeneckou armádou, na finančních nákladech se podílela i čínská strana. Příprava na cestu v Praze byla relativně krátká, trvala jen pár měsíců a zahrnovala jak přípravu technickou (týkala se zejména kamer pro vysokohorské natáčení v extrémních podmínkách), tak i přípravu odbornou, kterou zajišťovaly především konzultace s Pavlem Pouchou z Orientálního ústavu Československé akademie věd v Praze. Začátkem padesátých let byl v Československu jediný, kdo vládl tibetštinou — ovšem pouze psanou.
Příběh o prvních Čechoslovácích ve Lhase není ani protičínský, ani protibetský, je to příběh dobový. A přestože je určen širšímu auditoriu, je nicméně vědecký, a tak by historický přístup měl být v pozadí všeho. Vychází z faktů: písemností, dokumentů, fotografií a filmů. A protože jeho samotná podstata je neskutečně zajímavá a poutavá, jistě i jeho ztvárnění by mělo být takové.
První, kdo příběh zpracovali, byli sami jeho aktéři, tedy Vladimír Sís a Josef Vaniš, a učinili tak ve dvou vlnách. Na první knize začali pracovat již během svého pobytu v Číně a Tibetu, kdy si vedli deníky a domů posílali dopisy soukromé i pracovní, jakož i reportáže. Po návratu sepsali několik knih, vydali další články a hlavně v roce 1956 dokončili svůj film Cesta vede do Tibetu. První vlna skončila brzy, a to v době, které se někdy říká doba tání, tedy na počátku šedesátých let, kdy po první kritice stalinismu na konci padesátých let přichází krátké období víceméně svobodného psaní (objevily se první texty kritizující sovětské gulagy atp.). Pro Vladimíra Síse a Josefa
Vaniše to však — v případě vyprávění jejich tibetského příběhu — bylo spíše zamrznutí, protože rozkol mezi kormidelníkem Mao Ce-tungem (Mao Zedong 毛泽) a předsedou Chruščovem znamenal i konec naší spolupráce s Čínskou lidovou republikou. Z bývalých přátel byli zničehonic noví nepřátelé, vše se obrátilo a o Tibetu, zejména o našem tamním šestiletém působení v polovině padesátých let (přesněji v letech 1954—1959), se na dlouhých třicet let u nás prakticky mlčelo.
Druhá vlna nastala po roce 1989: znovusetkání Vladimíra Síse a Josefa Vaniše se 14. dalajlamou Tändzin Gjamcchem (bstan ’dzin rgya mtsho
) v roce 1990, jejich kniha Vzpomínka na Tibet / Recalling Tibet (Vaniš et al. 1997a; Vaniš et al. 1997b), rozhovory a výstava fotografií z tibetské cesty v pražském Mánesu. A také půvabná knížka Petra Síse, syna Vladimíra Síse, Tibet. Through the Red Box (česky Tibet. Tajemství červené krabičky) (Sís 1998; Sís 2005), díky níž zná svět jejich příběh. A zná ho právě v této poloze, jejímž doplněním, pandánem, nikoli však protikladem bude naše vyprávění příběhu cesty do Tibetu. Chtěli bychom červenou krabičku znovu otevřít, seznámit svět s dosud neznámými a nepublikovanými cestovními deníky, jakož i nepublikovanými fotografiemi…
Je to příběh dvou mužů v zemi, která se v době jejich pracovní návštěvy ocitla ve zlomovém bodě, v přelomovém čase, kdy se věci začaly měnit tak, že starý Tibet zanikal a nový, o jakém se nikdy nikomu z Tibeťanů nesnilo, se začal rodit. Z původního Tibetu, který Vladimír Sís a Josef Vaniš jako poslední ještě stihli alespoň částečně zachytit, než se zřítil do propasti historie, se dnes nezachovalo téměř nic. A proto je každé svědectví mimořádně
cenné. Poslední, kdo v Tibetu před příchodem čínských vojsk dlouhodobě pobýval, byli Rakušané Heinrich Harrer a Peter Aufschnaiter (vstoupili do Tibetu 17. května 1944, od 15. ledna 1946 pobývali ve Lhase, Tibet opustili v prosinci 1950) a v létě roku 1949 na krátkou návštěvu Lhasy zavítali Američané otec a syn Thomasové Lowellové, rozhlasoví reportéři. Po nich jako první Zápaďané to byli až Vladimír Sís a Josef Vaniš, kteří do Lhasy doputovali po desetiměsíčním natáčení s filmovým štábem Čínské lidové osvobozenecké armády dne 29. listopadu 1954. Strávili v hlavním městě, které Čínská lidová osvobozenecká armáda obsadila v roce 1951, celý měsíc, na cestu zpět se vydali 2. ledna 1955 a do Prahy dorazili 17. února 1955 (do Pekingu přibyli 29. listopadu 1953, celkově tedy na této cestě strávili více než rok a dva měsíce).
Základní příběh Vladimíra Síse a Josefa Vaniše je rozprostřen do časového pásma, tvořeného především deníkovými záznamy doprovázenými chronologicky seřazenými fotografiemi, ale také rozmanitými dokumenty, dopisy, texty reportáží atp. A z tohoto toku záznamů lze vypreparovat „mikropříběhy“, které jsou heterogenní, neproporční, ale vždy obsahují prvek překvapení, vzrušujícího momentu a něčeho nového, dosud neznámého, nebo jen málo známého, a o to jsme se alespoň částečně pokusili v doprovodných textech k deníkům.
Dosud nikdy nebylo jasně řečeno, jak konkrétně jejich cesta probíhala. V roce 1997 byla sice publikována mapa a seznam míst, které v Tibetu navštívili, ale z toho není vůbec jasné, jak se na trase Čcheng-tu (Chengdu 成都) — Lhasa pohybovali. Dosud nebyl zveřejněn úplný itinerář, zahrnující jak časovou osu, tak i místa pobytu. Z publikované mapy vzniká dojem, že se jednalo o přímočarou cestu tam a zpět. Ve skutečnosti se opakovaně vraceli na různá místa, často i několikrát, některé úseky jen projeli bez zastávky, na jiných se s nimi naopak mohli seznámit velmi podrobně.
Josef Vaniš ve svém deníku zaznamenal schéma, které ovšem není zcela přesné, a bude potřeba ho tedy dešifrovat, upřesnit a doplnit. Vedle precizní časoprostorové rekonstrukce jejich pohybu a pobytu v Tibetu (vlastně i po celé Číně) je nutné zrekonstruovat i to, proč byli v daném dni na tom či onom místě a co tam dělali. Někdy je na tyto otázky snadná odpověď, jindy
je to složitější, ale občas se nám z důvodu nedostatku informací nedaří tyto otázky zodpovědět. Pro hledání odpovědí na výše položené otázky lze využít jak deníky, tak i publikované a nepublikované texty obou cestovatelů. Je velká škoda, že se v armádním archivu nedochovala žádná dílčí hlášení či závěrečná zpráva z jejich služební cesty. Vedle těchto neúplných pramenů lze využít i sekundární literaturu.
Důvody jejich pobytu v konkrétní době na konkrétním místě nebyly nahodilé, jen neměli skoro žádnou možnost sami rozhodovat, kdy a kam půjdou či pojedou. To bylo do určité míry možné v Pekingu, kde se jim několikrát podařilo zbavit se svých čínských průvodců a na základě svobodné volby navštívit například volební místnost. Bylo železným pravidlem, že jejich pohyb a pobyt určovala čínská strana, což bylo dáno povahou celého podniku: nejednalo se o turistický výlet, ale o náročnou služební a pracovní cestu s jasným cílem. Tím byla dokumentace stavby silnice do Lhasy, jakož i zachycení textem, obrazem i filmem toho, jak tehdejší Tibet vypadal, jaká byla jeho krajina, kultura, náboženství, lidé, architektura atp. To vše za přítomnosti Číňanů, neboť se v zemi nepohybovali samostatně, ale v permanentním doprovodu Číňanů v armádních či civilních uniformách. Všechny tyto skutečnosti měly zásadní vliv na obraz Tibetu, který oba cestovatelé vytvářeli.
Je také třeba mít neustále na paměti, že se jednalo o československo-čínskou armádní operaci, oba byli důstojníci Československé lidové armády v hodnosti nadporučíka (6. října 1954 byli povýšeni do hodnosti kapitána) a lidé, s nimiž se nejvíce setkávali a spolupracovali, byli příslušníci Čínské lidové osvobozenecké armády, od generálů až po prosté vojíny. Armádní prostředí, byť nebojové — jednalo se přece jenom o filmaře —, má svá specifika, jako je například systém komunikace prostřednictvím rozkazů, hierarchická subordinace, vojenská disciplína atd.
Dalším klíčovým faktorem byla kromě prostředí i doba, kdy pobývali v Čínské lidové republice a Tibetu — první polovina padesátých let se vyznačovala nervózní atmosférou po Stalinově smrti, kdy nebylo zcela jasné, jakým směrem se společnost v Sovětském svazu, respektive v celém východním bloku, vydá. Do odhalení Stalina jako masového vraha, k němuž došlo v únoru 1956 v Moskvě na 20. sjezdu sovětských komunistů, bylo ještě
daleko a boj o to, kdo bude novým sovětským vládcem, zdaleka nebyl u konce. Napětí v mezinárodním prostředí vytvářela i neustále přítomná obava, že se studená válka překlopí do války horké, byť na korejském poloostrově po letech bojů (od 25. června 1950 do 27. července 1953) nastal strategický pat a obě znepřátelené strany podepsaly příměří. Ironií dějin je skutečnost, že de iure jsou Korejská lidově demokratická republika a Korejská republika ve válečném stavu dodnes, mírová smlouva dosud uzavřena nebyla. Na domácí scéně se zdánlivě nic podstatného a nového nedělo. Vykonstruované politické soudní procesy s „nepřáteli lidově demokratického zřízení“ pokračovaly dále, byť s výrazně menší intenzitou, a dokonce proběhla i jakási první vlna hledání původců „přehmatů a omylů“ z řad příslušníků Státní bezpečnosti, zejména vyšetřovatelů (Karel Vaš, 20. březen 1916 — 8. prosinec 2012; Bohumil Doubek, 1919—1975). K žádným radikálním změnám v polovině padesátých let po smrti Josifa Vissarionoviče Stalina a Klementa Gottwalda v životě lidí v tehdejším Československu tedy nedošlo. Vládnoucí komunistická strana ve spolupráci s dalšími politickými stranami, jako byli například lidovci a socialisté organizovaní v jednotné Národní frontě, razila teze o budování socialismu v lidově demokratické zemi. Ostatně 11. července 1960 vyhlásil prezident Antonín Novotný (10. prosinec 1904 — 28. leden 1975) vybudování socialismu u nás. Národní shromáždění schválilo novou ústavu a změnil se i název z Československé republiky na Československou socialistickou republiku (ČSSR). Při této příležitosti byl zaveden i nový státní znak; státní vlajka zůstala beze změny.
Zahraniční orientace se ještě více zaměřila na spolupráci se Sovětským svazem a ostatními lidově demokratickými spřátelenými zeměmi. Už 5. ledna 1949 vznikla Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) a 14. května 1955 byla uzavřena Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, známější jako Varšavská smlouva. Jednalo se o vojenský pakt, který uzavřely následující země: Albánská lidová republika (do roku 1968), Bulharská lidová republika, Československá republika, Maďarská lidová republika, Německá demokratická republika (od roku 1956), Polská lidová republika, Rumunská lidová republika a Svaz sovětských socialistických republik. Obě uskupení zanikla v roce 1991 po definitivním rozpadu takzvaného tábora míru
a socialismu. Čínská lidová republika nebyla nikdy řádným členem Rady vzájemné hospodářské pomoci, od roku 1950 měla statut pozorovatelského státu, společně s Korejskou lidově demokratickou republikou (od roku 1956), tento statut mělo například i Finsko (1973), Irák a Mexiko (1975), později se připojily další země, zejména z Jižní Ameriky, Asie a Afriky. Do Varšavské smlouvy nebyla Čínská lidová republika nikdy zapojena.
V první polovině padesátých let naše jednoznačná orientace na takzvaný východní blok vedený Sovětským svazem znamenala i narůstající spolupráci s Čínskou lidovou republikou. Toto období intenzivních kulturních, politických, ekonomických a částečně i armádních vztahů mezi našimi zeměmi zabralo zhruba jednu dekádu, přičemž k rozkolu mezi Moskvou a Pekingem na přelomu desetiletí docházelo postupně a vrcholil po roce 1960. Nicméně pracovní cesta našich filmařů do Čínské lidové republiky spadala do počáteční fáze (nebyli ovšem prvními československými filmaři, kteří v Číně působili, jejich prvenství se týká pouze Tibetu), kdy spolupráce byla po prvotním seznamování jednoznačně na vzestupné trajektorii.
Nejednalo se však o spontánní proces, a to na žádné úrovni. Vše bylo plánováno, od hospodářství až po každodenní život, všechny aktivity lidí a společenských organizací byly sledovány „stranou a vládou“, prostor pro skutečnou spontaneitu téměř neexistoval, vše bylo kontrolováno. A platilo to i na té nejvyšší, tedy oficiální, úrovni, stejně tak i na úrovních nižších, například v „dokumentárních filmech“ o vzájemných návštěvách kulturních a jiných delegací. Tyto snahy jsou dobře patrné například z filmových dokumentů jako Lidé jednoho srdce (1953), kde byly zachyceny scény spontánní radosti, vřelosti a přátelství, které byly pro naše diváky a divačky zcela nezvyklé, jejich charakteristická aranžovanost, přehánění a exaltovanost byly místy až nesnesitelné. To, co se navenek mohlo neznalému oku jevit jako přirozené, spontánní a vřelé, bylo ve skutečnosti připravené a dopředu nazkoušené. Vše bylo do detailu naplánované, organizované a následně kontrolované, zdali provedení odpovídá zadání. Pokud se objevovaly chyby a nedostatky, následovala kritika a zejména se kladl důraz na sebekritiku. S tímto fenoménem se českoslovenští filmaři setkávali i během natáčení v Číně, kde se sice maoistická ideologie prosazovala svou cestou, ale některé techniky na ovládání mas
byly společné, včetně hojných „sebekritik“ jako jedné z forem pracovních metod. S tímto všudypřítomným fenoménem plánování a kontrolování, či lépe řečeno s kritickým hodnocením výkonu, se oba filmaři setkávali jak doma, tak i v Číně, v tomto ohledu zde nebyly téměř žádné rozdíly.
Můžeme si položit otázku, čím jsou Sísovy a Vanišovy deníky a fotoarchiv tak unikátní? Především tím, že Josef Vaniš a Vladimír Sís byli vůbec prvními československými návštěvníky Tibetu a na rozdíl od všech svých následovníků do roku 1959 (jako byl Karel Beba, Jiří Ployhar, Augustin Palát, Stanislav Černý, Jan Vinař a další) měli výjimečnou možnost zde pracovat společně s čínskými armádními filmaři. Hlavní předností tedy bylo to, že v Tibetu pobývali dlouhodobě a byli tam jako první našinci. Pohybovali se téměř rok po tibetském území podél budované vojenské strategické silnice z Ja-anu do Lhasy. To byla jistě velká výhoda ve srovnání se všemi ostatními zmíněnými, neboť tak získali zevrubnou zkušenost jak s Číňany, tak i Tibeťany. Na mnoha místech byli opakovaně, a měli tak možnost srovnání, což je v textu deníku ostatně několikrát zmíněno.
Mělo to však také své nevýhody či omezení. Především neznali místní jazyky, nedomluvili se ani čínsky, ani tibetsky a na cestách s nimi nebyl žádný náš tlumočník, a tak byli po celou dobu odkázáni na služby čínských tlumočníků (několik pokusů o komunikaci bez nich bylo víceméně neúspěšných, viz například zápis ze 7. prosince 1954 o rozhovoru s Jen Kchem [Yan Ke 彦克]). Cestou potkali jen jednoho tibetského mnicha 13. prosince 1954 v Džokhangu (jo khang ཇོ་ཁང་), s nímž mohli hovořit německy, neuvádějí však k němu žádné podrobnosti a samozřejmě ani jeho jméno. Ohledně čínštiny Vladimír Sís ve svém deníku píše o tříhodinové rozmluvě v tomto jazyku („Po roce se tedy ‚dovedeme‘ bavit tři hodiny bez tlumočníka“), která proběhla ve Lhase 7. prosince 1954.
Nevýhodou byla ovšem jejich malá znalost angličtiny. Tak například jejich průvodce po Džokhangu, jehož jméno nikde ve svých denících a publikacích neuvádějí a jehož identifikace byla možná pouze díky srovnání fotografií a publikovanému svědectví jiných cestovatelů o setkání s ním, byl rimži Kjibug Wangdü Norbu (skyid sbug dbang ’dus nor bu
). Muž, který hovořil anglicky velmi dobře, neboť byl jedním
z takzvané čtyřky z Rugby. V roce 1912 totiž 13. dalajlama Thubtän Gjamccho (thub bstan rgya mtsho
) ve spolupráci s představitelem britského impéria Charlesem Bellem vyslal čtyři tibetské mladíky, aby ve Velké Británii získali vzdělání, které by po návratu do Tibetu využili pro modernizaci země. Vladimír Sís ani Josef Vaniš nikde ve svých denících neuvádějí, že by se s nimi jejich průvodce pokoušel konverzovat v angličtině. A možná to ani nebylo možné, protože Číňané chtěli mít veškerou komunikaci pod kontrolou…
Dalším omezením byl itinerář, který byl v hrubých rysech znám předem (Peking — Ja-an — Lhasa a zpět), nicméně aktuální plán cesty se velmi často měnil, pohybovali se po budované silnici sem a tam, a to i opakovaně v závislosti na tom, jak stanovili Číňané. Také se nemohli svobodně rozhodnout, co chtějí fotografovat a natáčet. V případě natáčení to bylo do jisté míry pochopitelné, celý československo-čínský pětatřicetičlenný štáb byl vázán scénářem (který se ovšem stejně jako itinerář průběžně měnil a vyvíjel) a barevný filmový materiál byl drahý. Co se týče fotografií, situace byla jiná, měli s sebou okolo pěti tisíc okének na barevných i černobílých negativních filmech tří formátů, tj. šest krát šest, šest krát devět a takzvaný kinofilm.
Lze to ilustrovat na deníkovém zápisu Vladimíra Síse ze dne 12. srpna 1954:
No a teď se stalo něco, co je nutné zaznamenat pro dějiny filmu
Kchang — Cang kung-lu. Produkční [Wang Mu] nechce natáčet. Prý není čas, zdržujeme štáb v cestě, mluví rozčileně, Liang Wen ani nestačí překládat. Ostatní ze štábu neví, co mají dělat.
Nechce se věřit, po dnešních sedmi hodinách čekání a domluvě, že budeme po cestě natáčet, těmto nehoráznostem, jako nedovoluji — nemůže se a tak podobně.
Někdy není slov. José, protože i klidní mají svá práva, ho žádá, aby se choval slušně, protože na takové chování nejsme zvyklí. Je to také nepěkný příklad pro asistenty a ostatní. Přes další rozčilený křik, který už Liang Wen nepřekládá, natáčím celek i polocelek hor v mírné panoramě. Celkem čtyři a půl minuty trvalo natáčení. Čtyřicet kilometrů nás dělí od Džomdy.
Oba cestovní deníky opravdu nebyly vedeny se záměrem je někdy později publikovat. Deník je v případě Josefa Vaniše kameramanova „externí paměť“, kde si pro sebe zaznamenával důležité věci, události, komentáře, dojmy, postřehy atp. Některým pasážím lze porozumět teprve tehdy, máme-li k dispozici konkrétní kontext, například fotografii, mapu, jiný text či dokument. Velmi užitečné se ukázaly Sísovy a Vanišovy společné reportáže psané zprvu pro Československého vojáka a později i pro Svět v obrazech ještě během pobytu v Tibetu, jakož i jejich knihy, které vydali po návratu domů. I tak jsou některé pasáže v deníku nerozluštitelné — ne snad, že by se nedaly přečíst (i když i takové části v deníku lze nalézt, ale je jich naštěstí málo), ale jsou buď příliš zlomkovité, nebo prostě pro „nezasvěcence“ nesrozumitelné. A je to tak v pořádku, jde přece jen o soukromý deník, nikoli o text určený k publikaci.
Tato publikace byla podpořena Grantovou agenturou ČR v rámci projektu „Reprezentace a role tibetského buddhismu v narativech o Tibetu od roku 1950 do současnosti“, registrační číslo 23-06406S.
Oba editoři, Luboš Bělka, působící na Ústavu religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity Brno, a Kamila Hladíková, působící na Katedře asijských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého Olomouc, by rádi vyjádřili velké poděkování především Martinu Špirkovi za jeho redakční práci jak s deníky samotnými, tak i s doprovodnými texty.
Upřímné poděkování náleží rodinám obou cestovatelů za to, že ochotně poskytly nejenom jednotlivé zápisníky, které tvoří cestovní deníky, ale i další archiválie, včetně rozsáhlého fotografického archivu. Děkujeme tedy Haně Fišárkové, Petru Sísovi, Davidu Sísovi a Janu Vanišovi.
Velké poděkování přísluší Janu Kropáčkovi za geolokace některých lokalit na fotografiích.
Editoři by rádi vyjádřili své upřímné poděkování všem následujícím (v abecedním pořadí a bez titulů) za pomoc, ať již to byly konzultace, rady, či všemožná podpora: Robert Barnett, Daniel Berounský, Lenka Bělková, David Černý, Tom Grunfeld, Martin Hanker, Jiří Holba, Jakub Hrubý, Milan Hrubý, Petr Jandáček, Pavel Křepela, Radek Kundt, Olga Lomová, Cchering Özer (Tsering Woeser), Miroslava Picková, Jarmila Ptáčková, Françoise Robin, Petra Urbanová a Jana Valtrová.
Deníky Vladimíra Síse a Josefa Vaniše jsme přepsali podle pravopisných zásad současné češtiny z rukopisů obou autorů, které jsou uloženy v rodinných archivech.
Opravujeme zjevné gramatické chyby (například mně/mě; v raním svítání A v ranním svítání), přechodníky (Kolikrát jsem slyšel […] ležíce neschopen pohybu A Kolikrát jsem slyšel […] leže neschopen pohybu) a drobné textové nedůslednosti (například hudební nástroje stávají zbraněmi A hudební nástroje [se] stávají zbraněmi; není stavu sám pro sebe registrovat A není [v] stavu sám pro sebe registrovat; vzhledem časnému budíčku A vzhledem [k] časnému budíčku; rozloučení s nimi a hlavně ženami dvou cestovatelů A rozloučení s nimi a hlavně [s] ženami dvou cestovatelů).
Dle současných pravidel a zvyklostí opravujeme interpunkci (Je to však chlapče marné A Je to však, chlapče, marné; Že nezadržela nástup dynastie Čching je nám už dnes známo A Že nezadržela nástup dynastie Čching, je nám už dnes známo; film je asi něco, jako rodinná momentka A film je asi něco jako rodinná momentka), psaní pomlček (jde o problém staří — mladí A jde o problém staří—mladí; Takové mohyly mimo hlavní — první, který zemřel, byly stavěny tak A Takové mohyly mimo hlavní — první, který zemřel — byly stavěny tak), psaní slov přejatých (scénárista A scenárista), velká písmena (mimo reklamu na Jawy A mimo reklamu na jawy; vánoce A Vánoce).
Preferujeme příslovečné spřežky (za pravdu A zapravdu; konec konců A koneckonců; ze spodu A zespodu; z venku A zvenku; v mžiku A vmžiku; na štěstí A naštěstí; s očima na vrch hlavy A s očima navrch hlavy; z rána A zrána; na plno A naplno; na mol A namol; z ničeho nic A zničehonic), v souladu s typografickými normami doplňujeme kurzivu v názvech děl (podoben nešťastnému Balounovi ze Švejka A podoben nešťastnému Balounovi ze Švejka) a uvozovky v názvech článků (reportáž číslo tři Čínská opera A reportáž číslo tři „Čínská opera“).
Pro zachování osobního stylu obou autorů ponecháváme vazby či zvláštnosti charakterizující individuální způsob jejich vyjadřování: kvalitu hlásek (deštičkami místo destičkami, světu místo svitu; vembloudi, venblúdi
místo velbloudi; skazky místo zkazky), kvantitu hlásek (folklór; balkónky; neón; tématika; dvéře), novotvary (hitlerčíci); ve tvarosloví ponecháváme 1. p. mn. č. truhle místo truhly; 3. p. mn. č. k oboum úspěchům místo k oběma úspěchům; 6. p. mn. č. kalhotech místo kalhotách; 7. p. mn. č. mezi rancemi místo mezi ranci; lanami místo lany; s nataženými rukami místo s nataženýma rukama; s deseti čínskými dělníkama místo s deseti čínskými dělníky; mezi čtyřma zděma místo mezi čtyřmi zdmi; oficielních místo oficiálních; 1. os. mn. č. jdem místo jdeme; nebudem místo nebudeme; nerozepisujeme číslovky a důsledně respektujeme dobový slovosled (upravujeme jen v několika případech: že je o snad něco širší A že je snad o něco širší; podívají například se prý na to vyšší velitelé A podívají se prý například na to vyšší velitelé; kdo to má nervy vydržet A kdo má nervy to vydržet; Jeden je jen takový most A Je jen jeden takový most; Ale přece se nám jen podařilo A Ale přece jen se nám podařilo; přece jsme jen rádi A přece jen jsme rádi).
Nečitelná slova v textu označujeme hranatými závorkami. Vzhledem k tomu, že deníkové záznamy byly v rukopisu zapisovány průběžně, rozčlenili jsme text do odstavců.
V poznámkovém aparátu i v tabulce se objevují u jmen, termínů či názvů míst často kapitálky. Důvodem je snaha zachovat původní zápisy obou cestovatelů přesně tak, jak se vyskytují v denících.
Deníky obsahují často malůvky — některé jsme se rozhodli čtenáři ukázat formou skenů, jiné jsou popsány včetně autorských popisků v hranatých závorkách.
V obou denících jsou názvy tibetských reálií zpravidla původně v čínštině, či z čínštiny vycházejí. Tato praxe je pochopitelná, vycházela ze situace v letech 1953 až 1955, kdy oba cestovatelé pobývali v Číně a Tibetu. Pohybovali se na území obsazeném čínskou armádou, jejich průvodci a spolupracovníci byli vojáci a pracovali především s čínskými mapami, ruské a československé mapy měli sice také k dispozici, ale jejich měřítko bylo příliš velké, a tudíž potřebné detaily v nich nebyly. Zajímavé je, že část názvů byla později oběma autory v samotných denících korigována, což lze zpravidla zjistit podle barvy inkoustu, či dokonce někdy i kuličkového pera. Tyto korektury se uskutečnily ve dvou „vlnách“. První byla ještě v padesátých letech, kdy po návratu
konzultovali opravy před vydáním svých knih zejména s tibetanistou Pavlem Pouchou a kunsthistorikem Lumírem Jislem, a proto existuje rozdíl v názvech v reportážích a v knihách, kdy například místo výrazu „Orland“ už je správně uvedeno „Er-lang-šan“ (Erlang shan 二郎山). Druhá vlna oprav byla provedena na počátku devadesátých let, kdy již spolupracovali s předním českým tibetanistou a sinologem Josefem Kolmašem na přípravě výstav a knižní publikace z roku 1997 Vzpomínka na Tibet, která vyšla v anglické mutaci jako Recalling Tibet (viz Vaniš et al. 1997a; Vaniš et al. 1997b). A to je důvod, proč jsou toponyma uváděná v přepisu deníku ve správné podobě, nikoli v původní, většinou stejně zkomolené verzi. Takže Vladimír Sís a Josef Vaniš diskutovali s kašagem (bka’ shag
; tibetskou vládou) v Džokhangu, nikoli v Da-ďo-su, správně: Ta-čao-s’ (Dazhao si 大昭寺). Při prvním výskytu každého toponyma, kde se liší původní deníková podoba od správného přepisu, je v poznámce pod čarou tato skutečnost samozřejmě zaznamenána.
Aby byl přepis deníků čitelnější a pochopitelnější, došlo v nich k úpravám v tom smyslu, že všechna tibetská terminologie je v českém fonetickém přepisu zavedeném zmíněným Josefem Kolmašem, je tedy v transkripci. Zpravidla je i doplněna při prvním výskytu termínu rovněž transliterací výrazu, která je psána kurzivou a je v kulatých závorkách. Na závěr deníků je podle abecedy uvedena veškerá tibetská i čínská terminologie tak, jak je v denících zapsána v původní podobě, společně s opravenou formou, jak stanovují pravidla přepisu tibetštiny a čínštiny. Jistě by bylo autentičtější ponechat vše v původní podobě, jak si zapsali filmaři: jména čínských spolupracovníků, Tibeťanů, lamů, úředníků, hodnostářů a tak podobně, stejně tak i toponyma a jiná slova. Takový text by ale po čtenáři vyžadoval neustálé „dešifrování“ a zjišťování správné formy přepisu, protože pokud by si chtěl například na internetu dohledat příslušné informace, nepodařilo by se mu to.
Zkratky
Pokud jsou zkratky jednoznačné a není žádný zvláštní důvod pro jejich ponechání, jsou v textu přepsány kvůli plynulosti do plné formy. Tam, kde jsou
pochybnosti, nebo existuje jiný důvod, jsou ponechány a zpravidla je na tuto skutečnost upozorněno v poznámce.
Terminologie
Vladimír Sís a Josef Vaniš ne vždy správně používají terminologii a v takových případech, kdy je to jednoznačné, je uveden správný tvar a na celou skutečnost je upozorněno v poznámce pod čarou. Příklad: Josef Vaniš píše „ČOA“, což je neúplná zkratka „ČLOA“, tedy „Čínská lidová osvobozenecká armáda“.
Neologismy
Zvláštní kapitolou jsou neologismy, slova z ruštiny a čínštiny a rovněž filmařská terminologie a hantýrka. Obecně platí, že všechny tyto jazykové jevy jsou při prvním výskytu vysvětleny a dále ponechány bez jakýchkoli změn. Tyto neologismy tvoří určité slovní koření deníku, který je jinak velmi kolísavé slovní a literární kvality.
Neologismy jsou slova, která například Josef Vaniš vytvářel a používal v deníku, jako třeba lamoska (lamaserie, klášter), lapkoš (Khampa, zbojník) a tak podobně.
Slova z ruštiny či čínštiny jsou například: sprasil, ochraník, bludy, profesor sojůzu, vyražená lubov, čefan a tak podobně. Tato slova jsou psána důsledně kurzivou, aby bylo zřejmé, že jsou ve správném tvaru a nejedná se o překlep.
Kurziva se v původním textu deníku pochopitelně nevyskytuje, neboť je celý psán psacím písmem, jen občas a pouze vybraná slova jsou zaznamenána písmem tiskacím.
Pokud se v deníku vyskytuje výraz, který je potřeba ponechat v původní podobě a současně protiřečí buď pravidlům, uzancím, či realitě, je u tohoto slova či slov připojeno [sic], neboli latinsky „tak“, v hranaté závorce. Obecně platí, že cokoli, co v deníku není uvedeno, a přesto se v jeho přepisu vyskytuje, je v hranaté závorce, nebo v poznámce pod čarou, aby se dal jasně rozlišit původní text od textu či slov dopsaných editorem.
Názvy jako pragovka, dočka, tatraplán, gaz, zis, flexareta, contax, cinephonka, eclerka a tak podobně jsou vždy přepisovány s malým písmenem podle současných pravidel českého pravopisu.
Vladimír Sís a Josef Vaniš používali kromě československých map také mapy sovětské a čínské, a to již ve fázi příprav, nejenom in situ v Číně a zejména v Tibetu. Tato skutečnost je ve Vanišově deníku uvedena již v prvním zápisu ze dne 7. října 1953. A zde je první svízel, neboť toponyma, jako názvy míst, hor, pohoří, řek, údolí, ale také chrámů a klášterů a tak podobně, byla jednak v azbuce a jednak v ruském přepisu čínštiny a tibetštiny, který se od českého značně liší. Výsledkem je značný luštitelský oříšek.
Vedle názvů, které vyčetli z map, jsou v deníku občas zaznamenána toponyma ve fonetické podobě tak, jak je Vladimír Sís a Josef Vaniš slyšeli, často ani není zcela zřejmé, zdali se má jednat o název čínský, či tibetský. Toponyma v Tibetu uvádějí až na drobné výjimky v čínštině, respektive v jejich vlastním přepisu čínštiny, zpravidla vytvořeném prostřednictvím ruštiny. Například Josef Vaniš při pozdějším pročítání deníků, jak soukromého, tak i fotografického, si někdy zaznamenal správný tibetský název, který měl předtím v čínské podobě (například místo „Čchang-tu“, Changdu 昌都, začal psát „Čhamdo“, chab mdo
), nebo opravil nesprávný či zkomolený tibetský název na správný (například místo „Daďos“ začal psát Džokhang nebo místo „Loblinka“ „Norbulingka“, nor bu gling ka ནོར་བུ་གླིང་ཀ་). Tyto pozdější opravy jsou dobře rozpoznatelné i díky tomu, že vlastní text deníků je psán plnicím perem s modrým inkoustem, pozdější doplňky, změny a opravy jsou zpravidla perem kuličkovým.
K této změně došlo po konzultacích s Pavlem Pouchou, v osobním archivu Vladimíra Síse se dochovalo šest stran Pouchových rukopisných korektur ke knize Tibet (Sís a Vaniš 1958).
Přepisy čínštiny a tibetštiny
Zásadní problém při přepisu deníků představovaly zápisy čínských a tibetských slov. Vladimír Sís s Josefem Vanišem používají několik desítek zeměpisných názvů a osobních jmen, ale zejména Vladimír Sís projevoval také zájem o oba jazyky jako takové a zapisoval si čínská a v rámci možností i tibetská slova a celé věty, které potom v denících dále používal. Někdy si dokonce nechával výrazy či jména zapisovat i v čínských znacích, což pro nás coby editory bylo velkým přínosem. Podobný zájem projevoval rovněž o tibetštinu, s níž nicméně v praxi téměř nepřišel do styku, snad jen kromě jednoho jím nanejvýš ceněného setkání s pasteveckou rodinou během procházky 29. března 1954. Byla to skutečně za celou cestu jediná příležitost komunikovat s Tibeťany bez čínského dozoru a asistence. Obsah této komunikace však bohužel zůstává ztracen v překladu dodnes. Českoslovenští filmaři se sice na cestu pečlivě připravovali a kromě načítání literatury o Tibetu se zajímali i o oba jazyky, na začátku padesátých let však ještě neexistoval standardní český přepis pro čínštinu a nebyl dokonce zaveden ani mezinárodní čínský transkripční systém pchin-jin (pinyin). Ještě větší problém nastal v případě tibetštiny, jejíž studium u nás bylo v té době v plenkách a první dva českoslovenští návštěvníci Tibetu odjížděli vybaveni jen několika zdvořilostními frázemi z knižní lhaské tibetštiny, které byly v jihovýchodním Tibetu k ničemu.
Jedním z úkolů editorů deníků tak byla identifikace především místních a osobních jmen. Vladimír Sís a Josef Vaniš byli po celou dobu svého pobytu v kontaktu pouze s čínskými kolegy, s nimiž komunikovali prostřednictvím tlumočníků přes ruštinu. Pojmenování míst, kterými projížděli, i jména osob, s nimiž se setkávali, tudíž zaznamenávali nejčastěji ve zkomolené čínštině. Tak vznikla například sinizovaná tibetská jména jako Potala gun, kde „gun“ odráží ruský přepis čínského slova „kung“ (gong 宫) ve významu palác, nebo již zmíněná Loblinka z čínského přepisu tibetského jména Norbulingka, tedy Luo-pu-lin-kcha (Luobulinka 罗布林卡). Podobným způsobem byla zpravidla zaznamenaná i tibetská osobní jména, takže například vlivný khamský obchodník a jeden z hlavních spojenců Číňanů v rámci jednotné fronty Pomdacchang Tobgjal (spom mda’ tshang
stobs rgyal
) se v deníku objevuje jako „Banda Toči“ z čínského
Pang-ta Tuo-ťi (Bangda Duoji 邦达多吉), odvozeného z jedné z variant jeho jmen, Pangda Dordže (spang mda’ rdo rje
). Zápis tibetských jmen v čínských znacích je velmi specifický a neumožňuje zpětnou identifikaci podoby v tibetštině. Čínština má totiž pouze 412 slabik, které může pro přepis cizích slov využít, a některé kombinace hlásek prostřednictvím znaků zachytit nedokáže. Například jméno sídla, které českoslovenští filmaři znali jako Džamu, je v čínštině Ča-mu (Zhamu 扎木), ale tibetsky Thabmog (khrab rmog ཁྲབ་རྨོག་). V pchin-jinu slabika „zha“ zachycuje zvláštní tibetskou hlásku, která se vyslovuje zhruba jako kombinace „t“ a „r“ vyslovených zároveň. Nalezení tibetských ekvivalentů často představovalo skutečný oříšek a ne vždy se podařilo. Určení tibetských názvů, zejména hor, horských sedel nebo řek a říček, totiž ani v dnešní době není snadné, vzhledem k neexistenci tibetských map. Existuje jen omezené množství zdrojů obsahujících tibetské místní názvy a jejich čínské ekvivalenty. Při práci na denících byla využita jediná existující mapa Tibetu v tibetštině vydaná exilovým nakladatelstvím
Amnye Machen Institute (1998) a tibetský průvodce z edice Footprint, který sestavil britský tibetanista známý pod svým tibetským jménem Gjurme Dordže (v anglické transkripci Gyurme Dorje, viz Dorje 2009). Oba tyto zdroje obsahují tabulky názvů v tibetštině a čínštině, Gjurme Dordže však bohužel používá anglickou transkripci tibetštiny, nikoli transliteraci, takže zápis místních názvů pod úrovní okresů v tibetském písmu v jeho průvodci není možné zjistit. Běžně používané online mapy (Google Maps, mapy.cz) uvádějí tibetské zeměpisné názvy nekonzistentně v různých formách přepisu od čínského pchin-jinu přes takzvaný tibetský pchin-jin až k variantám anglických přepisů tibetštiny a spíše výjimečně se u větších sídel objevuje i tibetština. V současnosti nejúplnějším zdrojem pro tibetské zeměpisné názvy je relativně nový atlas Tibetu (Farmer 2022), ani ten však bohužel neobsahuje názvy hor a řek. Zejména hory a horská sedla tak v denících zůstávají nejčastěji neidentifikované nebo pouze v čínštině. Existuje i několik online databází geografických názvů z tibetských oblastí, za zmínku stojí například estonská databáze Kohanimeandmebaas (KNAB), která uvádí různé podoby názvů v tibetštině i čínštině a obsahuje i některé názvy horských sedel, hor nebo řek.
editaci deníků došlo k částečné „dekolonizaci“ názvů. Zejména u významných a běžně známých tibetských sídel byly čínské názvy nahrazeny tibetskými. To se týká i sídel mimo Tibetskou autonomní oblast, na území čínské provincie S’-čchuan, kde byly tyto změny motivovány spíše prakticky — namísto čínského Kan-c’ (Ganzi 甘孜) je v textu známější tibetská podoba Kandze (dkar mdzes དཀར་མཛེས་), Te-ke (Dege 德格) je nahrazeno běžně používaným Derge (sde dge སྡེ་དགེ་). Většina míst v S’-čchuanu je však ponechána v čínské podobě, kterou používali Vladimír Sís s Josefem Vanišem, například čínský název Kchang-ting (Kangding 康定) místo tibetského Darcendo (mdar rtse mdo
), Lu-ting (Luding 泸定) místo Čagzam (lcags zam
), Ta-ťin-s’ (Dajin si 大金寺) namísto Dargjä (dar rgyas དར་རྒྱས་) a podobně. Princip vycházel ze snahy co nejméně zasahovat do původního textu deníku. Přesto byly s ohledem na české čtenáře některé místní tibetské názvy a tibetská osobní jména, která jsou poměrně známá, „desinizovány“ a uvedeny v původní tibetské podobě. Například vysoký tibetský funkcionář Ngaphö Ngawang Džigme (nga phod ngag dbang ’jigs med ང་ཕོད་ངག་དབང་འཇིགས་མེད་) se v textu objevoval jako Ape podle čínské podoby jeho jména (A-pchej A-wang Ťin-mej, Apei Awang Jinmei 阿沛·阿 旺晋美), my ho však uvádíme pod jeho tibetským jménem známým z literatury. Jiným příkladem je sídlo v jihotibetské oblasti Kongpo, jež českoslovenští filmaři nazývali Tajdžou z čínského Tchaj-čao (Taizhao 太昭).
Jednalo se o historický název lokace s čínskou posádkou na konci dynastie Čching v tibetštině známé jako Gjamda (rgya mda’ རྒྱ་མདའ་). Moderní okresní město Kongpo Gjamda (kong po rgya mda’
, čínsky Kung-pu Ťiang-ta, Gongbu Jiangda 工布江达) vyrostlo pár kilometrů východněji.
Specifickou kapitolu představuje zejména v deníku Vladimíra Síse používání čínských (a v mnohem menší míře tibetských) slov, která se po cestě naučil. Tato slova, z nichž potom skládal i jednoduché „věty“, si zapisoval foneticky, tedy tak, jak je slyšel. Někdy tak vznikaly i záměrně legrační tvary, například výraz „suši“, který vznikl z čínského slova „odpočívat“, siou-si (休息). Tento výraz pak spojoval třeba i s českými slovy (kamera suši). Podobně například používal výraz „číčo“ z čínského slova pro auto (čchi-čche, qiche 汽车) nebo „taja“ pro slunce (tchaj-jang, taiyang 太阳). Jednotlivá slova
byla v některých případech ponechána v původním zkomoleném tvaru poté, co byla při prvním výskytu vysvětlena. Většina výrazů ale byla „opravena“ do skutečné čínské podoby, zejména tam, kde se výrazy skládaly do vět. Nepodařilo se však vyluštit všechny výrazy a věty. V tomto ohledu to bylo ještě složitější s tibetštinou, která nemá tak jasný fonetický systém jako čínština a navíc se mluvená forma silně liší od spisovného psaného jazyka, což ještě komplikuje lokální parole nebo přímo „dialekty“. To, co bývá často označováno jako „dialekty“, jsou však například v Khamu spíše samostatné jazyky, více či méně příbuzné tibetštině v rámci tibeto-barmské jazykové rodiny. Není tedy nijak překvapivé, že s lhaskou tibetštinou neměli po cestě příliš úspěch.
V obou knihách se tedy objevuje poměrně velké množství výrazů a osobních i místních jmen ve dvou vzájemně se značně lišících jazycích, tibetštině a čínštině. Oba jazyky používají odlišné systémy zápisu. Čínština, na rozdíl od tibetštiny, nevyužívá písmo hláskové, ale slabičné: jednotlivé znaky jsou celé slabiky — morfémy. Tam, kde se výrazy a jména podařilo ověřit, uvádíme jejich správnou podobu v čínštině nebo tibetštině, kde to má smysl, i v obou jazycích. V textu se vždy objevuje český přepis a poté v poznámce pod čarou (deníky) nebo v závorce (doprovodné texty) přepis mezinárodní a původní zápis v čínských znacích nebo tibetském písmu. Pro čínštinu je užívána standardní česká transkripce, která nejlépe odpovídá české ortografii. Jedná se o systém vytvořený v polovině padesátých let sinologem Oldřichem Švarným. V závorce následuje kurzivou zaznamenaná standardní mezinárodní transkripce pchin-jin (pinyin), přepis čínského znakového písma do latinky, který byl v Čínské lidové republice vytvořen a jako norma přijat v roce 1958. Zápis v pchin-jinu je doplněn takzvanými zjednodušenými znaky používanými v Čínské lidové republice (v době návštěvy českých filmařů se však ještě používaly znaky tradiční, první vlna zjednodušování proběhla až v roce 1956). Tibetština je v textu zaznamenána v českém transkripčním systému zavedeném nestorem české tibetanistiky Josefem Kolmašem, který nejlépe odráží výslovnost tibetských slov pro potřeby českých mluvčích. V závorce uvádíme kurzivou mezinárodně užívanou Wylieho transliteraci odpovídající hláskovému zápisu v tibetském písmu, který následuje.
Slova, která mají zavedenou českou podobu, ponecháváme v běžném tvaru, i když správný přepis by měl být jiný. Například Peking by na základě čínštiny měl být Pej-ťing (Beijing 北京) nebo název tibetského skotu jak by v Kolmašově přepisu měl být jag (gyag གཡག་). Jména citovaných akademiků tibetského původu jsou dle běžné odborné praxe ponechána v původní formě, tj. v mezinárodním přepisu jejich jména, který si zvolili (Tsering Shakya, Yudru Tsomu).