křídlovka Ó křídla křídlovky mé, třepotáte se zlatem. A to, co poutá, smutek můj, v pohybu náhle nezajatém, v dechu, jímž všechno napřed zříme, strach, úzkost, ticho v listu svátém i lásku, když se prosmyká skrz hrdlo a říct neumíme, jako by vzlyk jej sukoval — nese se dál a to, co lká, je báseň moje — křídlovka, rozechvívaná do kovova: V bzukotu mosaz mnoucí ovád, lesk brouků, racek chechtavý, když radost stoupá do hlavy, třesknutí hvězd, třpyt, jinovatka, na drátě závrať zimy vratká, prach, který v slunci rozptýlen se nespřátelí s motýlem, pel zmaru všeho, co zas vzlétá nad pobořeným krovem světa rozvířit drobným vzruchem nic, 13