Nedim Gürsel: Dobyvatel – ukázka

dobyvatel

nedim gĂœrsel dobyvatel

Brno 2011

Saturnu, světlu mé noci

Nedim Gürsel Le Roman du Conquérant Copyright © Editions du Seuil, 1996 Translation © Tomáš Laně, 2011 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2011 Tato kniha vychází s finanční podporou tureckého Ministerstva kultury a turismu.

This book has been published with the financial support of the Ministry of Culture and Tourism of the Republic of Turkey. isbn 978-80-7294-518-4

A Swann cítil, jak blízký jeho srdci je onen Mehmed II., jehož podobiznu od Belliniho měl rád a který, když poznal, že se šíleně zamiloval do jedné ze svých žen, ji probodl dýkou, aby zase získal svobodu mysli, jak naivně píše jeho benátský životopisec.

Marcel Proust: Hledání ztraceného času

1

Dlouho jsem kvůli psaní vstával brzy ráno. Kdybych však věděl, že jednoho dne všeho nechám a uchýlím se do pokoje této staré vily na pobřeží, že mne podzimní dny se zamlženými jitry a zrcadlově průzračné vody Bosporu plynoucí pod arkýřem vtáhnou do nečekaných vírů a do hlubokých propastí pod mírně zvlněnou hladinou, do psaní tohoto příběhu bych se nepustil. Vilu, kterou jsme si pronajali na prázdniny, jsem měl spolu s přáteli opustit první týden v září a vrátit se s nimi do Paříže. Prožili jsme krásné léto daleko od hluku velkoměsta, chráněni před srpnovým vedrem, které pronikalo i do hloubi kamenných staveb a stinných kaváren na mořském břehu. Byli jsme dva páry, velmi dobře jsme si rozuměli. Dny jsme trávili v osvěžujících vlnách Bosporu a na chaluhami pokrytých žulových kamenech pobřežního mola u naší vily, večery pak v přátelském ovzduší restaurace vonící smaženými rybami. Po snídani v zahrádce za domem jsme se chodili koupat, pak jsme na vypůjčené loďce podnikali vyjížďky po Bosporu, odpoledne jsme odpočívali ve svých pokojích a těšili se na podvečerní rozhovory u čaje. Dlouhý srpen uběhl v poklidu 9/

kapitola 1

a prázdniny byly u konce. Poslední den uprostřed příprav k odjezdu jsem řekl ženě, že chci ještě nějakou dobu zůstat v Istanbulu a pracovat v archivu muzea starého sultánského paláce. Své přednášky na univerzitě zahájím o týden později. Nedivila se. Rozloučili jsme se s tím, že se tak za deset dní sejdeme v Paříži.

Když jsem osaměl, řekl jsem domácímu, že odteď budu jíst v kuchyni, nebudu používat obývací halu, takže křesla a stoly může zakrýt, aby se nešpinily, může stáhnout závěsy, sedací polštáře uklidit do skříně a kromě arkýřového pokoje všechny ostatní místnosti zavřít. Tak jsem v ohromné vile zůstal sám. Konečně jsem mohl začít psát příběh, o kterém jsem celé léto přemýšlel, mnohokrát si ho v hlavě sestavil a zase zavrhl, příběh, na který jsem myslel dokonce i při opalování na molu a který jsem, když došlo na psaní, za žádnou cenu nemohl dát dohromady.

I když jsem shromáždil potřebné knihy a dokumenty, bylo třeba najít počáteční slovo. Každé ráno, když se rozplynula mlha, objevil se protější břeh. Připadal mi tak blízko, že bych se ho mohl dotknout. S obdivem jsem pozoroval ve slunci se třpytící cimbuří, kulaté věže a bílé hradby táhnoucí se nad ďábelským proudem. Krásná pevnost, vybudovaná v nejužším místě Bosporu, v jeho samotném hrdle a zvedající se do svahu nad okolní domy, domečky i betonové stavby, mi připomínala vzestup říše v jejím největším rozmachu. Tyčila se přímo proti mně. Na prudkém svahu nad Bosporem byla tak blízko, tak skutečná. Ale já jsem podle svého zlozvyku musel začít nějakým slovem.

Když ji sultán Mehmed, tehdy ještě nebyl Dobyvatel, nazval Boğazkesen, Hrdlo přetínající, nemohl samozřejmě vědět, že kdosi po letech, po dlouhých staletích toto slůvko použije a pokusí se napsat příběh. Stejně jako nemohl vědět, 10 ) dobyvatel

že historici jednoho dne vytáhnou na světlo boží všechny hrdlořezy a hrdla podříznutá za jeho vlády, že se mu jednoho dne bude zdát o pilou přeříznutých tělech i o lidech nabodnutých na kůl a že bude hnán k odpovědnosti za prolitou krev. Věděl sultán Mehmed Dobyvatel, tehdy už Dobyvatel byl, když přeplouval na sultánské lodi do Üsküdaru, že se jeho krásná požitkářská ústa a černý plnovous, jak je známe z Belliniho obrazu, pokryjí pěnou a růže, kterou drží ve svých dnou zduřelých, chtivých prstech a čichá k ní, trojlistá sultánská růže, utržená v soukromých zahradách, jednou zvadne?

Jistěže nevěděl. Když se rumelští vojáci přeplavili do Anatolie, armáda se vydala na válečné tažení a devětačtyřicetiletý sultán Mehmed Chán Dobyvatel, syn sultána Murada Chána, stanul pod válečnými praporci vlajícími v üsküdarském přístavu a zahleděl se na pevnost Rumelihisari, kterou dal postavit ve svých dvaceti letech. Vzpomněl si přitom na své mládí, na nadšení těch dnů a bezesných nocí? Předpokládejme, že si vzpomněl. Předpokládat nestačí, musíme se vrátit do těch dnů a položit základní kámen.

11 / kapitola 1