| 21
která v nepatrných obměnách zazní v každém románu a ve všech knihách esejů jako návratný motiv, jako významový předěl, jako klíč k četbě. Ta věta udeří pokaždé jako gong a zní: „Když sovětská vojska okupovala moji zemi.“ V Nesnesitelné lehkosti bytí ohlašuje katastrofu v tragédii, v Pomalosti vystupuje jako monstrózní pozadí iracionálního počínání podivínského entomologa z Čech. V Nevědomosti je součástí esejistické digrese o kulturněhistorickém pozadí románu, ve všech úvahách o současném světě zásadním historickým mezníkem.
/ Otázka katarze / Teprve nedávno jsem si uvědomila, že Žert skladebně odpovídá tomu, co se „žertem“ nazývá v hudbě, totiž scherzu. Odpovídá mu kompoziční vzorec románu a samo označení napovídá, s jakým duševním rozpoložením má být „partitura“ provedena. Proč scherzo? Kdyby Žert nebyl prostoupen ironií, vtipem a také dramatickými a elegickými tóny, kdyby v něm nezazněly rozdílné hlasy a důmyslně se nestřídala různá presta, andante, lenta či allegra, ústil by jen v nevykupitelný pocit pokoření a marnosti života ve stínu trpkých a krutých žertů historie. Zůstaneme-li ještě u příkladu prvního románu, můžeme konstatovat, že románová bilance z dob povinného optimismu a skrytých hrůz nemůže bez intelektuálních podvodů či kompromisů vyznít jinak než tristně a bezvýchodně. Kundera sice v rámci historické tragédie záměrně volil střední polohu, zdůraznil víc groteskní než bolestnou tvář historie, přesto však jako by román vylučoval katarzi. Tak jsem se alespoň domnívala v roce 1978, když jsem o Žertu poprvé psala.23 Tam, kde není bohů ani pravdy, ani katarze není možná. V architektonické a hudební skladbě viděné v perspektivě celého díla se však objevuje další, nová možnost, totiž právě individuální estetické provedení, které má moc funkci katarze naplnit. V Žertu Kundera zlikvidoval iluzi „božské Historie“ a historického dobra, pravdy i spravedlnosti. Ve všech dalších románech pokračoval v třeskutém lámání holí nad současnou civilizací, přičemž zároveň vyzdvihl a esteticky uplatnil projevy svobodného ducha, espritu, které se odlidšťující „duch doby“ pokouší vykázat ze světa: krásu, hudbu, poezii, hru, sen, soucit, přátelství, soukromí. A tak dál. Ošklivost a zděšení nad „duchem doby“ má světlý protipól v rafinované, bohaté a inspirující skladbě. Domnívám se, že 23 Sylvie Richterová, Slova a ticho, Mnichov 1986.
Sbornik_sazba.indd 21
1.2.2013 14:59:09