Page 1

barevné klobouky tří dospělých muchomůrek 2 a půl sklenice moučkového cukru 5 žloutků kostka másla citron dvě lžíce rumu Klobouky pokropíme rumem. Žloutky utřeme s  máslem a se dvěma sklenicemi práškového cukru. Přidáme nadrobno nakrájenou citronovou kůru. Náplň vložíme do klobouků. Červený kropenatý vršek dortu polijeme polevou ze zbytku cukru a citronové šťávy. Jíme pomalu. Čekáme.

Cena 249 Kč

olga tokarczuková  •  denní dům, noční dům

Dort z  muchomůrky červené

denní dům, noční dům olga tokarczuková

ISBN 978-80-7294-666-2

obalka-denni-dum.indd 1

8/6/2012 1:05:39 PM


Román  Denní dům, noční dům  situovala autorka do oblasti Kladska, kde poblíž českých hranic našla svůj nový domov. Každá věc má svou temnou a světlou stránku — píše autorka, obdivovatelka C. G. Junga — denní dům představuje skutečnost, noční dům sen, podvědomí, sídlo archetypů. Román je koláží příběhů o venkovanech, svaté Starostě, mnichu Paschalisovi, objevují se zde vlkodlaci, monstra, ale také zápisy snů či záludné recepty na jídla z  muchomůrek. Osudem románových hrdinů je tragická nespokojenost a touha po naplnění. Protipólem věčného hledání je stará parukářka Marta, jež chápe mnohá tajemství dnešnímu člověku skrytá. Kri­tikové přirovnávají  Denní dům, noční dům  k  novému, modernímu typu  silva rerum, což latinsky znamená les různých věcí. Ve staropolských do­bách se tak říkalo domácím kronikám, do nichž hospodář zaznamenával významné rodinné i politické události, domácí účty, heraldické poznámky, útržky náboženské poezie i osvědčené recepty. Kniha Denní dům, noční dům získala v roce 1999 Cenu W. S. Reymonta jako kniha roku.

obalka-denni-dum.indd 2

8/8/2012 12:05:02 PM


Denni-dum-new_272.indd 2

7.8.2012 14:39:24


denní dům, noční dům

Denni-dum-new_272.indd 3

7.8.2012 14:39:24


Denni-dum-new_272.indd 4

7.8.2012 14:39:27


denní dům, noční dům olga tokarczuková

Brno 2012

Denni-dum-new_272.indd 5

7.8.2012 14:39:27


Copyright © Olga Tokarczuk, 1998 Translation © Petr Vidlák, 2002, 2012 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012 ISBN 978-80-7294-666-2

Denni-dum-new_272.indd 6

7.8.2012 14:39:27


Tvůj dům je tvým větším tělem. Roste na slunci; spí v nočním tichu. Má sny. Nebo snad tvůj dům nespí, a neopouští město, aby se ocitl v lese nebo na vrcholu hory?

Chalíl Džibrán

Denni-dum-new_272.indd 7

7.8.2012 14:39:27


Denni-dum-new_272.indd 8

7.8.2012 14:39:28


sen Dnes v noci jsem měla poprvé nehybný sen. Zdálo se mi, že jsem pohledem, pouhým ryzím zrakem a nemám tělo ani jméno. Vznáším se vysoko nad údolím, v neurčitém místě, z něhož vidím všechno, nebo skoro všechno. Pohybuji se a zároveň stojím na místě. Svět, který pozoruji, se mi podvoluje, přibližuje a vzdaluje tak, že mohu spatřit všechno najednou, nebo jen ty nejmenší detaily. Vidím tedy údolí, v němž stojí dům, přímo uprostřed, ale není to můj dům ani mé údolí, nemám nic, protože ani já sama si nepatřím, vlastně nic takového jako já ani není. Vidím oblouk horizontu, který obepíná údolí ze všech stran. Vidím rozbouřenou kalnou řeku, která teče mezi horami. Vidím stromy vrostlé svýma silnýma nohama do země, jako nehybná jednonohá zvířata. Nehybnost toho, co vidím, je jen zdánlivá. Když budu chtít, překonám každé zdání. Potom, pod kůrou stromů, spatřuji pohybující se potůčky vody a mízy, které obíhají pořád dokola. Pod střechou vidím těla spících lidí, ale jejich nehybnost je také pouze zdánlivá — takřka neznatelně v nich totiž pulzují srdce, šumí krev, dokonce ani jejich sny nejsou skutečné, umím odhalit, čím opravdu jsou: pulzujícími částmi obrazů. Žádné z těch spících těl není blízko ani daleko. Prostě se na ně dívám a v jejich propletených snících myslích vidím sebe — a najednou objevuji zvláštní věc: jsem pohledem bez sebeuvědomění, bez hodnocení, bez pocitů. A hned potom zjišťuji, že dokáži vidět v čase, že stejně jako měním úhel pohledu v prostoru, mohu jej měnit také v čase, jako bych byla šipkou na obrazovce počítače, pohybující se vlastní vůlí, protože neví nic o existenci dlaně, která s ní manipuluje. Mám pocit, že tak sním nekonečně dlouho. Nic není před a nic není po, vlastně ani nic nečekám, protože nemohu nic získat ani ztratit. Noc nikdy nekončí. Nic se neděje. Ani čas nemění to, co vidím. Dívám se a nepoznávám nic nového, ani nezapomínám na to, co jsem už viděla.

9

Denni-dum-new_272.indd 9

7.8.2012 14:39:28


marta Celý první den jsme obcházeli svůj pozemek. Holínky zapadaly do hlíny. Půda byla červená, ruce červeně špinavé, a když jsme si je myli, tekla z nich červená voda. R. si už poněkolikáté prohlížel stromy v sadu. Byly staré a košaté, samá větev. Takové stromy určitě nebudou rodit. Sad se táhl až k lesu a končil u temné zdi smrkové ohrady. Smrky stály v řadě jako vojáci. Odpoledne zase začal padat sníh s deštěm. Voda stékala z hor po rozbahněné zemi ve stružkách a potůčcích přímo k domu, vsakovala do zdí a mizela kdesi pod základy. Se svíčkami jsme sešli do sklepa, protože nás znepokojoval neustálý šum. Po kamenných schodech tekla voda, omývala kamennou podlahu, potom vytékala za domem a pokračovala směrem k rybníku. Pochopili jsme, že dům stojí na vodě, že byl nezodpovědně postaven na tekoucí podzemní řece a teď už se s tím nedá nic dělat. Je možné si jen zvyknout na ponuré, věčné šumění vody, na neklidné sny. Druhá řeka byla za oknem — proud plný kalné červené vody, která podemílá bezbranně nehybné kořeny stromů a potom mizí v lese. Z okna dlouhého pokoje je vidět Martin dům. Tři roky jsem přemýšlela, kdo vlastně Marta je. Pokaždé o sobě tvrdila něco jiného. Pokaždé udávala jiný rok narození. Pro mne a pro R. existovala Marta jen v létě, v zimě mizela, jako všechno tady. Byla drobná, úplně šedivá a neměla zuby. Její pleť — vrásčitá, suchá a teplá. Vím to, protože jsme se na uvítanou políbily, dokonce jsme se nesměle objaly, a já tak mohla ucítit její vůni — vysušené vlhkosti. Ten pach zůstává, nedá se odstranit. Oblečení, které zmoklo, se musí vyprat, tvrdila má matka, ale ona stejně prala všechno, co jí přišlo pod ruku. Otevírala skříně, vytahovala čistá naškrobená prostěradla a dávala je do pračky, jako by je jejich nepoužívání špinilo stejně jako používání. Pach vlhka byl sám o sobě nepříjemný, ale na Martiných šatech, na její kůži voněl něčím známým a milým. Když tady byla Marta, všechno mělo své místo, všechno bylo v nejlepším pořádku.

10

Denni-dum-new_272.indd 10

7.8.2012 14:39:28


Marta přišla hned druhý večer. Zpočátku jsme pili čaj, potom loňské šípkové víno, tmavé a husté, tak sladké, že stoupalo do hlavy už po prvním doušku. Vytahovala jsem z krabic knihy. Marta držela skleničku a bez zájmu mě sledovala. Napadlo mě, že Marta neumí číst. Měla jsem takový pocit. Bylo to možné, byla dost stará, aby ji minula povinná školní docházka. Písmena ji nezajímala, ale nikdy jsem se jí na to nezeptala. Vzrušené feny vcházely a odcházely. Na srsti přinášely pach zimy a větru, hřály se u roztopených kamen a potom je to zase táhlo do sadu. Marta hladila jejich hřbety svými dlouhými, kostnatými prsty a opakovala jim, že jsou krásné. A tak celý večer mluvila jenom s fenami. Kradmo jsem je pozorovala, když jsem ukládala knihy do dřevěných polic. Lampa na zdi osvětlovala temeno Martiny hlavy s jemnými šedivými vlasy. Na krku z nich byl copánek. Pamatuji si na tolik věcí, ale vůbec si nevzpomínám, kdy jsem poprvé viděla Martu. Pamatuji si všechna první setkání s lidmi, kteří se pro mě později stali důležitými; pamatuji si, jestli svítilo slunce, pamatuji si detaily jejich oblečení (směšné východoněmecké boty R.), pamatuji si vůně, chutě a něco jako vzorek vzduchu — jestli byl stojatý a těžký, nebo hladký a studený jako máslo. Na tom závisí první dojem. Takové věci se zapisují někde v samostatných, možná zvířecích částech mozku a nikdy na ně není možné zapomenout. Ale na první setkání s Martou si nevzpomínám. Muselo to být brzy na jaře — tady je to doba každého začátku. Muselo to být v tom nerovném prostoru údolí, protože Marta sama nikdy nikam jinam nechodí. Určitě voněla voda a tající sníh. Na sobě musela mít ten šedý svetr z roztahanými knoflíkovými dírkami. O Martě jsem toho moc nevěděla. Věděla jsem jen to, co mi sama prozradila. Všechno jsem si musela domýšlet a někdy jsem si uvědomovala, že fantazíruji. Vytvářím Martu s  celou její minulostí

11

Denni-dum-new_272.indd 11

7.8.2012 14:39:28


a současností. Když jsem ji prosila, aby mi o sobě něco řekla, o svém mládí, jak tehdy vypadalo to, co je dnes samozřejmé, ona buď mluvila o něčem jiném, nebo odvracela hlavu, anebo prostě mlčela a soustředěně krájela zelí či pletla ty své-cizí vlasy. Necítila jsem v tom její nechuť mluvit. Marta prostě o sobě neměla co říct. Jako by neměla žádnou minulost. Ráda mluvila jen o jiných lidech, se kterými jsem se náhodou setkala jen několikrát, nebo vůbec nikdy, protože už jsem je vidět nemohla — žili příliš dávno. Mluvila také o těch, kteří pravděpodobně vůbec neexistovali — potom jsem objevila příčinu: Marta si ráda vymýšlela. A o místech, kam ty lidi sázela jako rostliny, mohla mluvit celé hodiny, dokud jsem neměla dost a zdvořile nenašla důvod, abych návštěvu ukončila a vrátila se travou domů. Občas své vyprávění najednou přerušila, bezdůvodně, a celé týdny se k němu nevrátila. A potom, zničehonic, začala: „Pamatuješ, jak jsem ti říkala…“ „Pamatuji.“ „Takže dál to bylo tak, že…“ — a dokončovala nějaké vrásčité vyprávění, a já jsem pátrala v paměti, o kom to tehdy mluvila a kde skončila. Zvláštní bylo, že jsem si nevzpomněla na samotné vyprávění, ale jen na vyprávějící Martu, její drobnou postavu, kulatá ramena ve svetru s roztahanými dírkami, její kostnaté prsty. Ať už vyprávěla do předního skla auta, když jsme jeli do Vambeřic objednat prkna, nebo tehdy, když jsme trhali heřmánek na Bobolově poli. Nikdy jsem si nedokázala na ten příběh sama vzpomenout, viděla jsem jen scénu, okolnosti, svět, který ho ve mně zakořenil, jako by ty příběhy byly neskutečné, smyšlené, vysněné, jako by byly pouhým obrazem uloženým v mé i její hlavě, rozmazaným použitými slovy. Přerušovala vyprávění stejně náhle, jako je začínala. Kvůli vidličce, která spadla na podlahu a hliníkovým cinkotem rozbila poslední větu, zastavila další slovo v Martiných ústech, takže je musela spolknout. Nebo přišel Ten-a-Ten, jako obvykle bez zaklepání, dupal bagančaty a nechával za sebou stopy vody, rosy, bláta — bez ohledu na počasí — a v jeho přítomnosti se už nedalo vypravovat vůbec nic, protože byl velmi hlučný.

12

Denni-dum-new_272.indd 12

7.8.2012 14:39:28


Mnoho věcí, které Marta vyprávěla, jsem si nezapamatovala. Zůstávaly mi po nich nevýrazné pointy, jako hořčice na okraji prázdného talíře. Strašné nebo vtipné scénky. Obrazy vytržené z kontextu — děti lovící holýma rukama pstruhy v řece. Nevím, proč jsem shromažďovala takové podrobnosti, a přitom jsem zapomínala celé vyprávění, které přece muselo něco znamenat, vždyť to byl příběh se začátkem a koncem. Pamatovala jsem si jen pecky, které potom moje paměť musela samozřejmě vyplivnout. Nebylo to tak, že jsem jen poslouchala. Já jsem jí také vypravovala. Někdy na začátku jsem jí řekla, že se bojím umírání, ne smrti, ale toho okamžiku, kdy už nebudu mít možnost nic odložit na potom. A že ten strach přichází pokaždé, když je tma, nikdy během dne, a trvá jen několik strašných okamžiků, jako epileptický záchvat. Okamžitě jsem se za své náhlé vyznání zastyděla. Tehdy jsem to byla já, kdo začal mluvit o něčem jiném. Marta neměla duši terapeuta. Nevyptávala se, neodkládala nedomyté nádobí, aby se ke mně posadila a poplácala mě po rameni. Nepokoušela se, jako ostatní, umístit všechno, co je důležité, v čase a najednou se zeptat: „Kdy to vlastně začalo?“ Ani Ježíš se neubránil tomu nesmyslnému pokušení a zeptal se malomocného, kterého měl uzdravit. „Kdy se ti to stalo?“ A přece by se mohlo zdát, že nejdůležitější je pouze to, co je teď, přímo před očima. Že otázka na počátek a konec nedává žádnou cennou odpověď. Občas jsem měla pocit, že mě Marta neposlouchá nebo nevnímá, jako pokácený, mrtvý strom, protože cinkot příborů neutichl, jak jsem čekala, a její pohyby neztrácely svou automatickou plynulost. Někdy se mi dokonce zdála krutá, jako tehdy, když vykrmila své kohouty a potom je zabila a snědla, všechny najednou, během dvou podzimních dnů. Nechápala jsem Martu, a ani teď, když na ni myslím, ji nechápu. Ale k čemu by mi bylo rozumět Martě? Co by mi přineslo odhalení

13

Denni-dum-new_272.indd 13

7.8.2012 14:39:28


motivů jejího chování, pramenů, z nichž vyvěraly všechny její příběhy? Na co by mi byl její životopis, pokud Marta vůbec nějaký má? Možná jsou lidé bez životopisu, bez minulosti, bez budoucnosti, kteří se ostatním zjevují jen jako věčné teď.

ten-a-ten Během následujících večerů, hned po Teleexpresu, přicházel Ten-a-Ten, náš soused. R. svařil víno, nasypal do něj skořici a hřebíček. Ten-a-Ten každý večer vyprávěl o zimě, protože zima musí být odvyprávěna, aby mohlo přijít léto. Celou dobu to byl stejný příběh — o tom, jak se oběsil Marek Marek. Slyšeli jsme ho už od jiných lidí, a včera a předevčírem od Toho-a-Toho. Ale on zapomínal, že ho vypravoval, a pokaždé začínal úplně od začátku. Nejdřív položil otázku, proč jsme nepřijeli na pohřeb. Nemohli jsme přijet, protože to bylo v lednu. Nemohli jsme se sebrat a přijet na pohřeb. Sněžilo, auta se nedala nastartovat, akumulátory chroptěly. Silnice za Jedlinou byla pod sněhem a autobusy stály v zoufalých zácpách. Marek Marek bydlel v domku s plechovou střechou. Jeho kobyla chodila minulý podzim do našeho sadu na spadaná jablka. Vyhrabávala ovoce ze shnilého listí. Na nás se dívala lhostejně. R. dokonce tvrdil, že ironicky. Ten-a-Ten se vracel z Rudy odpoledne, když už se začalo stmívat. Viděl, že dveře domku Marka Marka jsou pootevřené stejně jako ráno, opřel tedy kolo o zeď a nahlédl oknem dovnitř. Okamžitě ho uviděl. Ani nevisel, ani neležel u dveří, pokřivený a zcela nepochybně mrtvý. Ten-a-Ten si dlaní zastínil obličej, aby lépe viděl. Marek Marek měl temně bledou tvář plnou podlitin a vyplazený

14

Denni-dum-new_272.indd 14

7.8.2012 14:39:28


jazyk. Jeho oči zíraly někam do dálky. „To je trouba,“ řekl si Ten-a-Ten v duchu, „neuměl se ani pořádně oběsit.“ Vzal kolo a odešel. V noci se cítil trochu nesvůj. Přemýšlel, jestli Markova duše odešla do nebe, nebo do pekla, nebo kam se to chodí, pokud se vůbec někam chodí. Najednou se probudil, bylo už šero, a uviděl ho vedle kamen. Marek Marek stál a díval se na něj. Ten-a-Ten se rozčilil. „Prosím tě, jdi odtud pryč. To je můj dům. Ty máš svůj.“ Přízrak se ani nepohnul; díval se přímo na něj, ale jeho pohled ho jako by posunoval na druhou stranu, byl zvláštní. „Marku, prosím tě, jdi pryč,“ opakoval Ten-a-Ten, ale Marek, nebo kdo to teď byl, nereagoval. Ten-a-Ten, přes náhlý odpor k jakémukoli pohybu, vstal z postele a vzal do ruky holínku. Takto vyzbrojený vyrazil směrem ke kamnům. Najednou přízrak přímo před očima zmizel. Ten-a-Ten zamrkal a vrátil se do vyhřáté postele. Ráno, když šel pro dřevo, znovu nahlédl oknem do Markova domu. Nic se nezměnilo, tělo leželo ve stejné poloze, ale obličej byl dnes nějaký tmavší. Ten-a-Ten celý den tahal dřevo z hor na smyku, který si sám minulé léto vyrobil. Tahal před dům malé břízky, které mohl sám pokácet, a tlusté kmeny vyvrácených smrků a buků. Ukládal je do stodoly a připravoval k pořezání na menší kousky. Potom rozfajroval kamna, až plech žárem zčervenal. Rychle uvařil sobě i psům bramborovou polévku, zapnul černobílý televizor a během jídla sledoval míhající se obrázky. Neslyšel ani slovo. Když šel do postele, poprvé po několika desítkách let, možná od biřmování, možná od svatby, se pokřižoval. To dávno zapomenuté gesto mu vnuklo myšlenku: měl by jít za knězem. Následujícího dne nesměle přišel k faře. Potkal faráře, který rychlým krokem mířil kolem hromad tajícího sněhu do kostela. Ten-a-Ten nebyl hloupý, neřekl mu to přímo. „Co byste dělal, kdyby za vámi přišel duch?“ Farář se na něj překvapeně podíval a hned nato utkvěl pohledem na kostelní střeše, kterou

15

Denni-dum-new_272.indd 15

7.8.2012 14:39:28


už několik let opravovali. „Nařídil bych mu, aby odešel.“ „A kdyby neposlechl a nechtěl odejít, co byste potom udělal?“ „Trval bych na svém,“ odpověděl farář rozhodně a rychle prošel kolem Toho-a-Toho. A zase se stalo to co předcházející noci. Ten-a-Ten se zničehonic probudil, jako by ho někdo zavolal, posadil se na posteli a uviděl Marka Marka stojícího před kamny. „Vypadni,“ křičel. Vidina se nepohnula a Tomu-a-Tomu se dokonce zdálo, že na její nateklé, potemnělé tváři vidí ironický úšklebek. „Proč mě, sakra, nenecháš spát? Vypadni,“ říkal Ten-a-Ten. Vzal holínku a hodil ji ke kamnům. „Zmiz!“ zařval a duch zmizel. Třetí noc už přízrak nepřišel, a čtvrtý den našla Markova sestra jeho tělo a ztropila povyk. Přijela policie, zabalila Marka do černého igelitu a odvezla ho pryč. Vyptávali se Toho-a-Toho, kde byl a co dělal. Řekl, že si ničeho zvláštního nevšiml. Také řekl, že když někdo pije jako Marek Marek, dříve nebo později tak musí skončit. Souhlasili a odešli. Ten-a-Ten vzal kolo a vyrazil do Rudy. V restauraci „Lido“ si koupil pivo, postavil je před sebe a pomalu, po malých doušcích je vypil. Ze všeho, co teď cítil, byl nejvýraznější pocit úlevy.

rádio nová ruda Místní Rádio Nová Ruda vysílalo každý den dvanáct hodin. Hlavně hudbu. V každou celou byly velké zprávy, a v půl zase regionální. Kromě toho každý den probíhala soutěž. Vítězil v ní skoro pokaždé stejný člověk jménem Wadera. Musel mít obrovské znalosti, věděl věci, které nebylo možné uhodnout. Slibovala jsem si, že se jednou dozvím, kdo je pan Wadera, kde bydlí a odkud to všechno ví. Přejdu přes hory do Nové Rudy, abych se ho zeptala na něco důležitého, sama nevím na co. Představovala jsem si, jak každý den automaticky

16

Denni-dum-new_272.indd 16

7.8.2012 14:39:28


zvedá sluchátko a říká: „Ano, znám odpověď, jedná se o canis lupus, největšího představitele řádu psovitých,“ nebo: „Materiál, kterým se pokrývají tašky před pálením, se nazývá angoba,“ nebo: „Za Pythagorovy učitele jsou považováni Ferekydes, Hermodamas a Archemanes.“ Každý den. Cenami byly knihy od místního velkoobchodníka. Pan Wadera musel mít doma slušnou knihovnu. Jednou jsem zaslechla, jak moderátor před položením soutěžní otázky zlomeným hlasem oznamuje: „Pane Wadero, dnes nám prosím nevolejte.“ Mezi dvanáctou a jednou milý ženský hlas četl román na pokračování a nedalo se neposlouchat, protože to byla doba přípravy oběda a my jsme obvykle škrábali brambory nebo dělali pirohy. Tak jsem celý duben poslouchala Annu Kareninovou. „— Miluje jinou ženu, není pochyb — pomyslela si, když vstoupila do svého pokoje. — Toužím po lásce, kterou mi nemůže dát. Vše skončilo. Je třeba s tím skoncovat. — Ale jak? — položila si otázku a sesunula se na židli před zrcadlem.“ Občas k nám v poledne chodila Marta a mimoděk s něčím pomáhala. Například krájela mrkev na malé kostičky. Marta poslouchala klidně, důstojně, ale nikdy neřekla nic o Anně Kareninové, ani o žádném jiném románu. Dokonce jsem ji podezírala, že vůbec nerozumí románům složeným z dialogů, čtených jedním hlasem, že se zaposlouchává jen do jednotlivých slov, do melodie jazyka. Lidé v Martině věku mají často sklerózu a Alzheimerovu nemoc. Jednou jsem plela záhon a z druhé strany domu na mě zavolal R. Nestihla jsem odpovědět. „Je tam?“ zeptal se Marty, která stála tak, že viděla na nás oba. Podívala se na mne a odpověděla: „Ne, není tady.“ Potom se klidně otočila a odešla domů.

17

Denni-dum-new_272.indd 17

7.8.2012 14:39:28


Olga Tokarczuková: Denní dům, noční dům – ukázka  

Román Denní dům, noční dům situovala autorka do oblasti Kladska, kde poblíž českých hranic našla svůj nový domov. Každá věc má svou temnou a...

Advertisement
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you