ročního cyklu, od počínajícího jara do zimy. Takto všestranně ucelený sled obrazů potom může vyvolávat dojem až idylický, což umocňuje i skutečnost, že Sova pomíjí všechno, co by se mohlo jevit jako zvláštní nebo problematické, a všímá si (navzdory vší místní a časové konkrétnosti) pouze typických charakterů a všeobecně platných jevů. Právě tím sbírka překročila regionální rámec, i hranice a sebeomezení, které si uložil sám autor, směrem k univerzálnímu, nadčasově platnému obrazu českého světa. Postřehl to již Jiří Karásek, když sbírku ve své kritice nazval „nejčeštější“ básnickou prací za poslední léta (Karásek 1893: 105). A přijali ji tak i čtenáři, pro něž se stala Sovovou nejoblíbenější, stále znovu vydávanou knihou. K obrazu české krajiny totiž patří i nejosobnější, ale zároveň každému z nás známé atributy, jimiž je Sovův kraj v básních prostoupen: víra v ochranitelskou moc domova a bezútěšný, neutišitelný smutek nad jeho ztrátou.
II / „Chorobná, nemocná kniha. Působí pustým, stařeckým, svraščelým, nevrlým dojmem.“ Tak začíná svou kritiku Sovovy páté knihy, básnické skladby Zlomená duše (1895), Jiří Karásek v Literárních listech (Karásek 1896: 200). A podobně nevlídným odsudkem vyznívají i úvodní slova recenze, kterou v Času publikoval Jan Herben: „Zlomená duše je bizarní, nezdařená báseň, …“ — jenomže pak větu dokončí slovy: „…ale interesantní kniha“ (Herben 1896: 164). Sovova báseň kritiky skutečně mátla, vzpírala se běžným metodám recenzentského posouzení svou citovostí, upřímností, angažovaností i neobvyklou formou. „Takováto díla neměla by se posuzovati obvyklým aparátem literární kritiky: jsou to vlastní akty sebevykoupení a vnitřního sebezachránění“, soudil o ní v eseji k Sovovým čtyřicátinám F. X. Šalda (Šalda 1904/1951: 149). Ve sbírkách, které Zlomené duši předcházely, se Sova obracel k venkovu a přírodě domova jako ke zdrojům svého básnictví. Ve Zlomené duši se pokouší od těchto východisek pokročit dále. Nevracet se v čase, nehledat oporu v prostoru, ale otevřeně pojmenovat svou přítomnou životní situaci, stav krize vnímavého individua v podmínkách materialisticky založeného světa. „Z mého kraje“ zněl titul sbírky elegického návratu k domovu — „Z mého života“ jmenuje se ústřední oddíl Zlomené duše. Pocit životní krize ovšem vyrůstal z obecnějšího stavu společenského milieu v Čechách na počátku devadesátých let 19. století, 557
Sova-sazba_v01.indd 557
2.1.2015 16:52:17