výboru Villon, sestavenému a přeloženému pro první svazek Škeříkovy edice Prokletí básníci Otokarem Fischerem. Úvodem ke své Baladě z hadrů V+W napsali, že Villona ve hře citují z krásných překladů Otokara Fischera. Nezval už roku 1928 napsal do Kmene na první vydání Fischerova Villona obdivnou recenzi, v níž ocenil zvláště Villonovo polární vidění, které dělá z něho typicky moderního básníka, neiluzionistu. Též osudová balada, jejíž nové možnosti prokázal svými Baladami (1925) Jaroslav Durych, nabyla především ve své sociální variantě v době velké hospodářské krize nové přitažlivosti, jistě i díky baladám Wolkerovým, a to kupodivu nikoli v poezii, ale v próze, kde našla své mistry ve Vančurovi (Marketa Lazarová), v obou Čapcích (Josefův Stín kapradiny, Karlův Hordubal), v Ivanu Olbrachtovi (Nikola Šuhaj loupežník i Golet v údolí), v Karlu Novém (Chceme žít) a zdaleka ne naposled v Marii Majerové (Havířská balada). Prolnutí balady sociální a francouzské našlo svého básníka právě v autorovi 52 balad, který uvažoval i o epitetu proletářských, ale patrně veden svou celoživotní nechutí k proletářské poezii je nahradil přívlastkem hořkých, a toto prolnutí bylo jen dočasné. Už třetí anonymní kniha s Robertem Davidem přinesla i balady zcela prosté sociálního motivu a hra Manon Lescaut je postavena celá na villonské baladě ve službě milostného vyznání. A když Nezval napíše na začátku padesátých let jako oddíl sbírky Křídla cyklus České balady, nejsou to už balady villonské. Stejně jako žánr, který si Nezval 52 hořkými baladami objevil (před nimi nenapsal žádnou villonskou baladu), i svého virtuálního dvojníka Roberta Davida si oblíbil tak natrvalo, že se za něho schoval ještě dvakrát: v milostných 100 sonetech zachránkyni věčného studenta Roberta Davida (1937) a v 70 básních na rozloučenou se stínem věčného studenta Roberta Davida (1938). Jimi se Nezval rozloučil také s první z trojice etap závěru své básnické práce. Jak drahý byl Nezvalovi Robert David přes všechno pohrdání, jehož se mu dostalo od některých osobností, které miloval (od Mahena i Šaldy a za 100 sonetů i od svého kamaráda Julia Fučíka), naznačuje, že dal svému synu v padesátých letech jméno Robert a v jednom ze sonetů, které pro něho napsal a zařadil do Chrp a měst (1955), svého věčného studenta připomíná a přímo jmenuje: Tvůj otec přečkal starý strašný svět. / Neohlížej se nikdy po něm zpět. / Zkameněl bys jak tulák Robert David! Celá první Nezvalova postsurrealistická etapa, tajně započatá už za surrealistických let, uzavírá se ve znamení loučení. Po Absolutním hrobaři (1937), jehož prezentoval jako začátek druhé věty celé své tvorby v Předmluvě k dosavadnímu dílu (v reedici své prvotiny 459
nezval_3 - sazba_v03.indd 459
19.12.2013 18:16:43