autorství. Čtenáři poezie, mezi nimi i někteří básníci, pokoušeli se uhodnout identitu autora; toto pátrání dále posloužilo k udržování a stupňování zájmu o knihu. Do Lidových novin ze 14. března 1937 nakreslil Antonín Pelc čtyři osobnosti, o jejichž autorství se mimo jiných spekulovalo, pod názvem Kdo je Robert David aneb Osudy jedné knížky, a to s textem: Tak mnohý pražský intelektuál se proměnil v detektiva, aby zjistil, není-li Robert David Vítězslav Nezval nebo Voskovec, nebo snad Jindřich Hořejší, možná i Jaroslav Seifert. Teprve když všechno pátrání selhalo, šel a přečetl si tu záhadnou knížku. Bezděčnou reklamu 52 hořkým baladám obstarávaly i četné parodie: Balada o honění Davida, podepsaná Franta Vylon, v Literárních novinách z 16. ledna 1937; Balada padesátá třetí, adresovaná Karlu Čapkovi, a Balada padesátá čtvrtá, laděná poněkud jízlivě, zařazené do poslední části článku Jaroslava Přibíka v Českém slově z 29. ledna 1936; Cassiova Balada o pánu, o němž se neví, co je zač, České slovo z 31. ledna 1937; Balada padesátá třetí, která spadla Robertu Davidovi pod stůl a byla nalezena Milošem Hlávkou, Verše na zeď, Básníkův rok 1936—1937; Hořká balada pro Roberta Davida, Polední list z 25. dubna 1937, dva dny nato tamtéž: měla býti označena iniciálami A. D. z Brna, které byly vynechány omylem. Právě tento A. D., tj. Antonín Dokoupil, někdejší profesor Jiřího Wolkera na prostějovském gymnáziu, také překladatel, vydal anonymně knižně v Brně 10 satir Roberta Davida (1937), v nichž se podle Moravské orlice z 22. prosince 1937 52 hořkým baladám pošklebuje způsobem skutečně vtipným a i literárně pozoruhodným. Roberta Davida se opakovaně pokoušel zesměšnit literární měsíčník Tank. Naopak Jiří Taufer, který v Tvorbě nazval 52 hořkých balad knihou hluboce lidskou, inspirován právě jimi napsal do Indexu 1937 pod šifrou -jita- ironickou Baladu věčného génia Ferdinanda Peroutky. V pátrání po původci 52 hořkých balad a stálém připomínání soudobé vypočítavé módy literárních pseudonymů nebylo místa pro pozornost k otázce žánru. Už „divadlo o prokletém básníkovi v patnácti obrazech“, hra V+W Balada z hadrů, která měla premiéru v dočasně Spoutaném divadle 28. listopadu 1935, napověděla sbližování dvou rozdílných samostatných žánrů poezie: francouzské (villonské) balady o třech pravidelných strofách a poslání na jedné straně a na druhé straně lyrickoepické básně osudově nebo sociálně tragické, tedy balady, jakou u nás psali Erben, Neruda, Bezruč a Wolker. Přitom obojí balady došly v české literatuře meziválečného dvacetiletí autorské i čtenářské obliby. Francouzská balada zazářila roku 1927 díky 458
nezval_3 - sazba_v03.indd 458
19.12.2013 18:16:43