kr tn íci s e nerodí, ale objevují n e umírají , ale mizí
Autorská kniha výtvarnice Terezy Ščerbové je symbolickým příběhem pro děti, které brzy čeká svět dospělých, i pro dospělé, kteří si chtějí vzpomenout, jak být šťastný.
t e re z a š č e r b o vá t ereza šč e rbová
Krtník žije v horách, kde zpívá liškám a vodopádu a povídá si s kameny. Žije tady a teď, nic mu neschází. Než potká Medvěda z města, který mu svými barvitými historkami o velkém světě zamotá hlavu. Medvěd vozí Krtníkovi knížky, povídají si spolu a brzy se spřátelí. Jenže pak si nový přítel klidně zmizí a Krtník poprvé v životě něco postrádá. Tehdy do hor přichází Zaškvara — prapodivná, ošklivá bytost se dvěma tlamami. Naslibuje smutnému Krtníkovi, že ho vezme do města za Medvědem. Ovšem jedině tehdy, když bude něco zajímavého umět. Pořádně. Nejlépe ze všech. Ve snaze stát se někým jiným (aby ho měl Medvěd rád) dělá Krtník všechno, co si Zaškvara zamane. A postupně tak ztrácí sám sebe…
Tereza Ščerbová (nar. 1982) je absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, oboru ilustrace a grafika. Pravidelně ilustruje literární časopis Host. Spolupracuje s nakladatelstvími Host, Argo a Běžíliška. V roce 2015 získala Zlatou stuhu v kategorii knih pro starší děti a mládež za ilustrace ke knize Marky Míkové Škvíry (2014). Věnuje se převážně ilustraci, volné tvorbě a autorským projektům.
host 289 Kč ISBN 978-80-7491-785-1
Scerbova_Krtnik--F.indd 1
24.11.2016 15:36:48
Scerbova_Krtnik--F.indd 2
24.11.2016 15:36:48
k r tn Ăk
Scerbova_Krtnik--F.indd 3
24.11.2016 15:36:49
Scerbova_Krtnik--F.indd 4
24.11.2016 15:36:50
te re z a šče r bová
brno 2016
Scerbova_Krtnik--F.indd 5
24.11.2016 15:36:50
Vychází s finanční podporou Ministerstva kultury čr Tato kniha vychází z diplomové práce vytvořené na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze během studia v Ateliéru ilustrace a grafiky pod vedením MgA. Juraje Horvátha a Mgr.A. Michaely Kukovičové
© Tereza Ščerbová, 2016 Illustrations © Tereza Ščerbová, 2016 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 isbn 978-80-7491-785-1
Scerbova_Krtnik--F.indd 6
25.11.2016 13:09:45
Scerbova_Krtnik--F.indd 7
24.11.2016 15:36:50
Scerbova_Krtnik--F.indd 8
24.11.2016 15:36:51
J
sem Krtník. Žiju v přírodní rezervaci spolu s bláznivými lidmi v barevných svetrech. Mají svoje kulaté domky dole v údolí. Já bydlím sám, nedaleko pramene řeky, vysoko v horách, kde už roste jenom mech. Teda, alespoň tak mi to říkal Medvěd, můj kamarád, a jemu já věřím každé slovo. Než jsem ho poznal, nevěděl jsem, co je to rezervace, nevěděl jsem nic o světě, kde žijí lidé. Rád se koupu v řece Mizívce, i když Medvěd tyhle moje koupele moc neschvaluje. Jednou mi řekl, že se v řece čvachtám až moc často a abych z toho docela neztratil rozum. Tvrdí, že si kvůli vodě z Mizívky nic pořádně nepamatuju, a proto si vymýšlím pohádky, které se nikdy nestaly. Možná svoje zážitky občas trochu přibarvím, ale není pravda, že bych si nic pořádně nepamatoval. Například se docela jasně pamatuju, jak jsem se naučil vyfukovat mraky. Bylo to nedlouho před tím, kdy jsem Medvěda viděl naposled. Lenošil jsem ve svém vyhřátém vaku na břehu řeky tak dlouho, až mě to přestalo bavit. Rozhodl jsem se projít krajinou a zjistit, co nového se kde děje. Zamířil jsem přes
9
Scerbova_Krtnik--F.indd 9
24.11.2016 15:36:51
mechové pole dál do skal k vodopádu. Uprostřed cesty jsem se zastavil u Velkého kamene, abych s ním prohodil pár vět. Dělám to tak pokaždé, protože kameny mluví, ale ne zase moc a to se mi na nich vždycky líbilo. „Jak je?“ ptám se Kamene. „Ale jo, dobrý. A jak u tebe, Krtníku?“ „Jo, dobrý.“ „A kdy přijede Medvěd?“ zajímá se Kámen. „Nevím, ale všechny knížky, které mi posledně přivezl, jsem už přečetl.“ „Ty poslední dobou jenom čteš, Krtníku, měl bys raději koukat na nebe. Třeba dnes je na obzoru divný černý mrak.“ Dívali jsme se spolu na ten mrak, a jak jsem tak koukal, zdál se mi čím dál podivnější. Začal se přibližovat a mně se zježily chloupky po celém těle. Čím byl mrak blíž, tím byl rychlejší, větší a divnější. Dostal jsem opravdový strach a chtěl se schovat, ale můj přítel Kámen neměl žádnou puklinu, do které bych si vlezl, a tak jsem se k němu přitiskl, co to jen šlo. S údivem jsem najednou zjistil, že mrak nás pozoruje taky. V temném mračnu byly tisíce malých očí a všechny upřené na nás dva. „Vidíš, jak na nás zírají ty oči, nebo se mi to jen zdá?“ špitl jsem. Ale než mi Velký kámen stačil odpovědět, pohltila nás temnota mraku a neviděli jsme oba už zhola nic. Měl jsem pocit, že mnou ta černota proniká a musím dýchat ze všech
10
Scerbova_Krtnik--F.indd 10
24.11.2016 15:36:51
sil, abych se neudusil. Zavřel jsem oči a přál si vidět slunce a nebe. Vdechoval jsem zhluboka, dlouze a za chvíli jsem měl dojem, že už je vzduch kolem mě lehounký jako dřív. Když jsem oči otevřel, napadlo mě, že se mi všechno j enom zdálo. Pak jsem ale ucítil, jak se mi něco vrtí v břiše. Chtělo to ven, to mi bylo hned jasné. Něco z té tmy ve mně asi zůstalo. Přál jsem si jediné — ať to raději vyletí pusou. Sotva jsem přání v duchu dořekl, břicho mi ztuhlo a začalo se nafukovat. Myslel jsem, že prasknu. Začal jsem břicho mačkat jako balon a z pusy mi vylétal jeden mrak za druhým. Bylo to úplné stádo mraků, každý jiný. Jeden mrak vypadal jako ovečka, druhý jako drak, třetí měl podobu lišky, i medvěda jsem vyfoukl. Všechny se začaly ošívat, když jim postupně docházelo místo na obloze. Schylovalo se k bouři. Přestal jsem vyfukovat mraky, protože to nebralo konce. Rozloučil jsem se s Velkým kamenem a utíkal k vodopádu vysoko do skal. Z výšky hor jsem dlouho sledoval bouři, spolu s liškami, které se k sobě vzájemně choulily a neklidně oddychovaly. Za pár dní po bouři přijel Medvěd a já mu celou příhodu věrně popsal. „Takovou bouři že bys udělal, Krtníku? Ty jsi ale tlučhuba.“ „To teda nejsem,“ bránil jsem se. „Dobře, tak jsi sedmilhář,“ smál se mi Medvěd. „Schválně mi dloubni do břicha.“ „To víš, že jo. Já ti dloubnu do břicha a ty si prdneš.“
11
Scerbova_Krtnik--F.indd 11
24.11.2016 15:36:51
„Krtníci neprdí, abys věděl. Když už, tak pšoukáme. Tak chceš vidět můj mrak, nebo ne?“ Medvěd si založil tlapy na hrudi a pohrdavě se zaculil: „Ale no tak jo.“ „Tak sleduj. Vidíš můj prst, tak tím se takhle dloubnu do břicha a…“ Z pusy mi vyletěl mrak ve tvaru velryby tak rychle, až se Medvěd zakuckal a jenom zíral, jak velryba elegantně proplula kolem jeho hlavy a pokračovala dál až do nebe. „Dobrý, že jo?“ Medvěd byl chvíli zticha a pak jen řekl: „Hm…“ Potom mi ještě několikrát dloubnul do břicha, kroutil u toho hlavou a mumlal si pro sebe: „Jak je todle možný…“
12
Scerbova_Krtnik--F.indd 12
24.11.2016 15:36:51
J
sem Medvěd. Krtníka jsem poprvý uviděl, když jsem si udělal výlet z města do rezervace. Vono být pár dní sám v pustině je zdravý. Pořádně se vyspat na čerstvým vzduchu, to je to, co mám rád. Dojel jsem na svojí krásný mašině k vodopádu. Zaparkoval jsem motorku a vybalil potřebný věci na piknik. Než jsem se pustil do jídla, řekl jsem si, že vodopád vyfotím, protože po jídle hned usnu. Chystal jsem se udělat skvělej záběr, ale jak jsem ostřil na vrchol vodopádu, zahlídl jsem tam malou černou kozu. O takovou černou kozu na jinak dokonalým záběru jsem nestál. Rozhodl jsem se ji vyplašit. Hodil jsem po ní šutr, ale nic. Musel jsem za ní nahoru. Myslel jsem, že to bude brnkačka ― jsem přece Medvěd ―, ale to moje břicho bylo nějaký těžký. Chvíli jsem přemýšlel, kde se tam vzalo. Nakonec jsem to ale pochopitelně zvládl, protože jsem prostě dobrej. Když jsem byl už tak blízko, že jsem i přes rachot vodopádu uslyšel vysoké pištivé hýkání a viděl tu černou kozu, došlo mi, že to není koza ani kozlík, ale Krtník. Ten malej potvor, o kterým jsem už slyšel dole ve vesnici, ale nikdy jsem nevěřil, že existuje. Místní lidi jsou blázni a hrozně si vymýšlejí.
13
Scerbova_Krtnik--F.indd 13
24.11.2016 15:36:51
Rozhodl jsem se Krtníka vyfotit. Přibližoval jsem se po tichu jako šelma, kterou jsem kdysi dávno skutečně byl, ale na jednom z kamenů mi uklouzla tlapa. Začal jsem nadá vat a šlo mi to vážně dobře, ale vylekal jsem tím Krtníka, kterej se prudce otočil a zavrávoral. Jen tak tak jsem při skočil, abych ho popadl za kožich a zachránil ho tak před pádem do hlubin vodopádu. Krtník v tu chvíli zapištěl tak silně, až mi praskla čočka foťáku. Dostal jsem vztek, ale ovládl jsem se, ostatně jako vždycky, protože já se ovládat umím. Přehodil jsem si to pištidlo přes rameno a odnesl ho na břeh. „Zkazil jsi mi už druhej záběr, málem jsem přišel o uši a praskla mi čočka od foťáku. Kvůli tobě už neudělám žádnou fotku,“ sdělil jsem mu vážně a čekal na omluvu. Jenže ten černý chlupatý Krtník na tenkých kozích nohách mi místo omluvy odpověděl naprosto drze. „Když už jsi přišel na můj koncert, měl bys stejně jako ostatní počkat, až dozpívám.“ „A to jako kdo má počkat? Vždyť tady nikdo není.“ „Jsi slepý? Jsou tady kameny, mech, vodopád, lišky, nebe, slunce. A těm všem jsem zpíval.“ „Aha…“ Velkoryse jsem mu odpustil, protože jsem pochopil, že z toho šoku mluví z cesty a je poněkud mimo. Nabídl jsem mu, aby si se mnou dal víno a něco k snědku, ale pod podmínkou,
14
Scerbova_Krtnik--F.indd 14
24.11.2016 15:36:51
že už nebude zpívat. Zatvářil se náramně dotčeně a chvilku dělal fóry. Bylo mi jasný, že chce, abych ho přemlouval. Tak povídám: „Tady si sedni.“ A von teda, že jo.
15
Scerbova_Krtnik--F.indd 15
24.11.2016 15:36:52