HaDivadlo — 43. sezona 2017/18

Sezona Věčný návrat — Krize budoucnosti 43:

www. hadivadlo. cz

sezona 2017 2018

Víme, že něco chybí?

I když je možné vnímat titul sezony Věčný návrat jako cosi zlověstného, dokonce nemrtvého, nemusí to být zcela pravda. Minulost je pro každou společnost nutná, ale ne jako stroj na stejná řešení, ale jako ložisko nedokončených projektů při hledání budoucnosti.

Možná jsme se (na chvíli?) ztratili v labyrintu konzumu a směny. Možná je zdánlivým jediným pozůstatkem všech bojů o lepší společnost nihilismus a cynismus těch, co už definitivně prohlédli možnosti budoucna. Možná je snazší představit si konec světa, než konec tohoto bezčasí (kapitalismu).

Ale možná je to vše jenom impulz k hledání ztracené budoucnosti v minulosti.

Možná je to příležitost vrátit generaci téma!

Boris Buden vidí v rozkladu západního sociálního státu v 70. letech nejenom mravní problém, ale zejména problém rozpadu smyslu. Když mizí solidarita, mizí pojiva mezi lidmi. Když mizí pojiva, není na pozadí čeho konstruovat společný smysl. Prázdné místo tak zaujímají místo lidí věci a lidi samotní se zvěcňují v produkty svých vlastních ekonomických strategií.

Ekonomie jako jediná logika všeho. Válka všech proti všem!

Není tedy načase pokusit se obnovit smysl společnosti po očistné terapii věčně ironické postmoderny, není čas jít dál? Není čas požadovat místo růstu opět budoucnost?

Tedy víme: smysl tvoří permanentní diplomacie, permanentní vyjednávání, které ale nemá skončit zbožštěním beznázorovosti uvolňující místo lodivoda neřízenému trhu, ale vyjednáváním jako hledáním společného směru. Stát ani naše společnost není firma. Stát je dialog! A jestli toužíme po státě, kterému máme být věrni, musíme toužit po dialogu hledajícím budoucí směr.

Ať je naše sezona těžce vyjednaným směrem, který bude provokovat další jednání. Ať je chápána nejen jako polemika s údajným koncem dějin, ale i jako dotazování se po tom, co jsou úkoly budoucího umění a jací máme být budoucí my. Začíná boj o vnímání.

Pojďte s námi do minulosti pro budoucnost. Pojďte s námi hledat, co chybí!

Sezona 43: Věčný návrat — Krize budoucnosti HaDivadlo v sezoně 2017/2018 provede neúhybný REGRES vlastní tvůrčí minulostí. Ve 43. sezoně se nová generace dědiců živého autorského odkazu, který vždy vytékal mimo obvyklé konvence divadelních forem, setká s klíčovými postavami tohoto v paměti stále utkvělého dění.

J. A. Pitínský a­­ Jiří Pokorný jsou nejsilnějšími uměleckými inspirátory své generace v HaDivadle i mimo něj a symboly jeho odpovědného, esteticky radikálního tvůrčího konceptu. Volání po jejich návratu je proto také voláním po střetu s generací otců-zakladatelů. Těch, kteří prokopli dveře angažovanému divadelnímu umění s revoluční razancí a neunikají do stínů vzpomínek, stále jsou zde! Jsme přesvědčeni, že naše BUDOUCNOST návrat STARÝCH MISTRŮ — jakkoli komplikovaný ve vztahu k novým úkolům — životně potřebuje jako odrazový můstek k novému.

Naše generace — v HaDivadle působící (Ivan Buraj, Matěj Nytra) nebo dosud čekající na výstup ze zocelující podzemní scény (dekadentní mágové Jan Kačena a Vojtěch Bárta) — čeká na otcovský protipohled.

Spor i spříznění!

V projektu ’68 se vrátíme v diskuzi k idejím 60. let, kdy se směr (post)moderní společnosti hnul z i k bodu nula, kdy budoucí krizový vývoj balancoval na hranici pádu i osvícení. Vyšetříme rituální odkaz Velké francouzské revoluce (POVĚŘENÍ) a sovětské kosmoutopie o realizovaném komunismu (ČEVENGUR), sloužící jako zrcadlo konkrétna i natažené plátno pro odplatnou výplň osobních fantasmat lidí žijících vevnitř (EYOLF).

Z únavy ze světa věčného privátna se tedy jako časoví kosmonauti vydáváme k zásadním bodům převratných změn naší civilizace: zlatému věku měšťáctví a rodiny 19. století, VFR, roku ’68 i 1917, abychom se spolu s vámi ptali: Dá se ještě měnit svět? Dá se měnit dobře? Nebo je čas už dospět z utopií? Dospět k čemu?

Smést z minulosti ten prach nostalgie a módnosti! NÁVRAT k minulosti jako k rukověti budoucna. NÁVRAT jako SKOK vpřed. Minulost vede lid — DÁL! Klid?

Studio

Koncepcí tvůrčí linie Studia HaDivadla je od sezony 2015/2016 primárně iniciační a experimentální rovina produkce. Studio zastřešuje autorské scénické projekty mířící svým charakterem k pomezním, multižánrovým formám a mezioborovému dialogu. Záměrem je inspirovat originální režiséry, dramaturgy, výtvarníky či audiovizuální tvůrce mladé generace k jejich divadelním debutům, k rozehrání nestandardních scénických prostorů (únikové schodiště či meziprostor hlavní scény a foyer), či propojit jiné umělecké formy a disciplíny v maximálně svobodném výsledném tvaru.

Na scéně Studia dosud vznikly: Laserová romance (Ladislav Šerý / Matyáš Dlab) Ice Pøz (Matěj Nytra / Marika Smreková) Dokonalost (S.d.Ch. / Barbara Herz) Premiérareprízareprízaderniérapremiéra (Roman Štětina)

Soft

Diskuze A2

HaDivadlo v nové sezoně pokračuje v otevírání nedivadelního programu silně koncipovaným hudebním akcím. Sérii Soft (vždy v pokračování označenou pořadovým číslem #) jako kurátoři připravují mezioboroví tvůrci a dramaturgové Matyáš Dlab a Jaroslav Čermák — cílem je sestavit zvukově svázaný soft line-up v rozšířeném eventovém charakteru a vizuálně hutné atmosféře. Prostorem DJ setu je meziprostor tunelu k hlavní scéně a foyer.

Soft se koná vždy v návaznosti na speciální reprízu či festivalovou událost v hlavním programu HaDivadla. V nové sezoně kurátorský výběr představí i zahraniční účinkující a vlastní propagační vizuál.

Cyklus pravidelných diskuzí vznikl ve spolupráci s kulturně-společenským čtrnáctideníkem A2 a má za cíl etablovat pozici HaDivadla jakožto místa, kde lze ve veřejném prostoru živě debatovat o aktuálních společenských a geopolitických fenoménech. Jednotlivé diskuze jsou zpravidla úzce spjaty s tématy nových premiér a fungují jako jejich myšlenková extenze, při níž se nad otázkami a impulzy díla setkávají aktivní účinkující spolu s diváky. Moderovaných diskuzí se účastní výrazné osobnosti z řad současných českých či slovenských filosofů, sociologů, politologů či umělců.

Dramaturgem cyklu je filosof, absolvent FSS MU Lukáš Likavčan.

Premiéry 2017/18

Eyolf Autor Henrik Ibsen Režie Ivan Buraj

Jak dobře se dá zavřít dům? Manželství. Epocha krize privátna. Emoce jako drogy. Touha jako hnací motor nemrtvého člověka. Vztahy jako projekční plátna sebe sama. Vůči komu mluvit, když se moje touha mění v izolaci?

Allmers se vrátil k manželce po dlouhém výletu v horách (northfinder).

Chtěl si promyslet svůj život a taky napsat knihu o odpovědnosti. Peněz má dost. Ale odteď už nebude nikdy psát. Konec tvorby! Jenom rodina! Jenom Eyolf! Nic z venku!

Eyolf si jde hrát ven. Náhlá tragédie. Eyolf umírá. Co říct? Mezery realismu. Může být deprese aktivizující? Není na čase vidět víc? Jak uvidět druhého? Jak být s druhým? Čas je třeba zpomalit! „Pod námi žijí chudí lidé!“

„Pod námi žijí chudí lidé!“

Premiéra v listopadu 2017

Henrik Ibsen (1828—1906). Ve své pozdní tvorbě (Stavitel Solness, John Gabriel Borgman, Když z mrtvých procitáme) se tento velikán předvoje modernistické literatury opět posunul o několik kroků dál než většina jeho dramatických souputníků nejen ze Starého kontinentu. Výrazně symbolické, nikoli však symbolistní, psychologické drama Eyolfek (Lille Eyolf, 1894) patří k této sebereflexivní lince, ve které již důkladný naturalismus plní funkci formální kulisy, za níž se odkrývá energicky nadčasová myšlenková rozprava nad slepostí i zodpovědností autorovy vlastní sociální vrstvy, pozorující záhy náhlý vzestup individualistických a fašizujících tendencí nové Evropy.

Jako proslulý autor mezinárodně uváděných detabuizačních dramat (Nora — Domeček pro panenky, Heda Gablerová, Nepřítel lidu) otevírajících možnosti společenské či genederové vzpoury na pozadí analytického realismu, si Ibsen v posledních autobiograficky laděných hrách uvědomoval svou ambivalentní pozici nadřazeného tvůrce-egomaniaka a zápletky těchto příběhů viditelně odrážejí rozpolcené naladění, ve kterém své (sur)realistické vize o šílenstvích a pádech „mocných bílých mužů“ (Borgman, Solness, Allmers...) konstruoval. Co z odkazu nejuváděnějšího dramatika severské literatury zůstává dnes nejživější, je nesmlouvavý apel volající po sebe-poučení — prokouknutí zatavených představ o osudovosti lidského/ privátního Bytí a Nicoty. Ve klidu a uzavřenosti materiálně zajištěného člověka se skrývá temnota cynického sebeklamu, který ubližuje jako horský troll, aniž by na sebe bral jeho monstrózní podobu. Zlo se skrývá v detailu.

Ivan Buraj (1988). Režisér a od roku 2015 umělecký šéf HaDivadla vystudoval divadelní režii na JAMU v Brně (2012), kde v současnosti dokončuje doktorské studium. Své studentské inscenace (Werner Schwab: Lidumor, Heinrich von Kleist: Princ Homburský) představil na studentských festivalech v Srbsku, Varšavě či Istropolitana v Bratislavě. V roce 2010 asistoval Robertu Wilsonovi při jeho pražské inscenaci Věk Makropulos v Národním divadle. Poté se

formálně napřímil k režijnímu i teoretickému výzkumu strategií a možností postdramatických a angažovaných forem politického divadla. Od školy spolupracoval s dramaturgyní Dagmar Radovou, s níž uvedl vlastní působení v HaDivadle společensky kritickými sezonními cykly Společnost individualismu a My a oni — Sebereflexe! Režíroval zde autorský studiový experiment Kreatury (2012), adaptaci Kafkova Zámku (záře integrace) (2014) a poté Flaubertovu Paní Bovaryovou (2015). Za inscenaci Čechovova Strýčka Váni (2016) byl nominován na Cenu divadelních novin a HaDivadlo ji uvedlo mj. na Mezinárodním festivalu Divadlo Plzeň. Jeho autorská variace Náměsíčníků (imitace a tušení) Hermanna Brocha byla Divadelními novinami zvolena sukcesem měsíce a zaujala festivaly Divadelní Flora Olomouc i ...příští vlna/next wave... (ocenění Projekt roku) a byla také nominována na Cenu Josefa Balvína 2017. Vedle HaDivadla v minulosti spolupracoval i s Divadlem Letí či Národním divadlem moravskoslezským.

Pověření Autor Heiner Müller Režie Jiří Pokorný

Velká francouzská revoluce! …skončila.

Jste Antoine — pak je tento dopis pro vás. Úhybné manévry jako maska obav z přistižení v neklidu post-revolučních bouří. Kolik energie k boji zbývá? Lze rozkopávat dveře „pevnosti tradiční Evropa“ stále dokola, točit se v tomto kruhu krizí bez následků a potrestání?

Černý vyslanec se plaví z Kuby zpět do centra Kolonie. Francouzská mocnost v plamenech. Bastila padla. Žijeme jeden svět, nebo je světů více?

Svět vítězů a svět poražených! Nejsme všichni poraženi? Jak nebýt k smíchu, když mluvíme o změně? Jak nebýt dětmi? Není to už dávno?

O čem hrát divadlo na šibenici, když ani skutečně neznáme nejčerstvější vývoj událostí? Manifestace (ne)stačí. „Smrt je maska revoluce!“ Prázdné zvuky — žádné ideje?

Rozkopnout ty dveře, ještě jednou!

„Jak nebýt k smíchu, když mluvíme o změně?“ Česká premiéra v lednu 2018

Heiner Müller (1929—1995). Nejdůležitější z generace německých angažovaných dramatiků poválečného období, jehož formální odkaz lze cítit i v tvorbě současné vlny sebereflexivních, u nás již představených autorů jako je Wolfram Lotz, Ewald Palmetshofer, Falk Richter či René Pollesch. Jeho dílo je definováno jako Ost-varianta postdramatických převratů v tradičním textovém modelu — radikálnější než Handke, rudější než Elfriede Jelinek, méně estétský než ostražitý Bernhard, takový je Reimund Heiner Müller, autor rozbité persifláže Hamlet-stroj (Die Hamletmaschine). Svými historii revidujícími či aktivizujícími hrami (Kvartet, Pověření, Medeamaterial) výstižně

reflektuje ztřeštěnou povahu rozlámaného, tápajícího evropského mezidobí studené války (Mauser) a v odkazu i současných pokusů o sjednocení či znovu-osvobození. Stále je vnímán jako revoluční autor, levicový dramatik a tvůrčí inspirátor, stačící na sklonku života, po pádu Zdi, ještě vyvést z úhybného směřování berlínské scény Deutsches Theater i Berliner Ensemble (před podlehnutím rakovině v roce 1995 byl jejím intendantem).

V kariéře byl také dramaturgem v Maxim Gorki Theater a klíčovým autorem režisérů Petera Zadeka či Matthiase Langhoffa. V českém kontextu se na něj odkazuje např. Dušan David Pařízek, jehož inscenace Kvartetu z roku 2004 patřila k průlomovým v éře legendárního Pražského komorního divadla.

Jiří Pokorný (1967). Rodák z Kroměříže, absolvent pražské DAMU. Umělecký šéf dvou společensky aktivních porevolučních divadel v jejich přelomových obdobích: 1993—1997 v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, 1999—2004 v HaDivadle, v časté spolupráci s dramaturgyní Lenkou Havlíkovou. Navzdory pokoryplnému jménu je režisérem nové éry nekonformních, vyostřených a jazykově zhruble realistických her především anglické vlny coolness (in-yer-face) dramatiky 90. let a nulté dekády nového milénia, za premiéru titulu Faust (Faust je mrtvý) Marka Ravenhilla získal v roce 1999 Cenu Alfréda Radoka. Zkušenosti mj. k vlastní autorské tvorbě (Taťka střílí góly, Odpočívej v pokoji, Plechovka, Milada, Zkurvený fáro či Kde domov můj, 2 Ceny Alfréda Radoka za Hru roku) sbíral na stážích v Antverpách i Londýně v rámci Royal Court Theatre. V období 2002—2006 působil v pražském Divadle Na zábradlí; později se odebral do ústraní, odkud se vrátil mj. temnou adaptací Obchodu na korze ve Strašnickém Divadle X10 (2016). Pro brněnskou éru je typická jeho práce s novomediálními prostředky i razantním výkladem experimentujících textů; inscenace podle Jerofejeva Moskva — Petuški (1999) či Urse Widmera Top Dogs (2002) patří v archivu HaDivadla k legendárním.

’68 Autor Matěj Nytra a kolektiv Režie J. A. Pitínský

Budoucnost je naším jediným cílem! Pařížský máj, 1968. Laboratoř domácího samostudia i samolibosti. Kulisy bytové komunity a za nimi nepopsaný prostor divadelní scény — budoucnosti na rozcestí. Co zvítězí? Status quo anebo rána dlažební kostkou? Co jsou úkoly mládeže? A kdo je uděluje?

Studenti squattují v bytě, rodiče odjeli na prázdniny. Buržousti prodaní, sluní se na Côte d'A zur. Nedaleko Cannes. Obsadíme Cannes! Hurá na Sorbonnu! Požadujeme reformní pohyb. Pěstí proti pasti! Střih. Demontáž.

V záběrech zkonstruovaných gest vyhlíží mladý kolektiv silně a krásně. Utopie? Image rudé barvy. Texty, hesla… Stop! Všecko vyklidit!

Generační střet jako drolící se Zeď. ’89. Bez diskuze není pravdy, ani činu! Jak si získat důvěryhodnost? Jak se naučit jednat, chápat se?

Premiéra v máji 2018

„Buržousti prodaní!“

Matěj Nytra (1988). Brněnský dramaturg, mezioborový tvůrce. Absolvent teorie a dějin filmu na FF MU a poté divadelní dramaturgie na JAMU, od roku 2016 angažovaný v HaDivadle. Napsal scénické texty (Minimalismus — Ende!, Ice Pøz), za které byl vzhledem k další tvorbě oceněn jako Objev roku na festivalu alternativního divadla …příští vlna/next wave… 2016.

Spolupracuje s Ivanem Burajem a účinkoval jako live-kameraman už v jeho Zámku (záři integrace) v HaDivadle nebo v projektu Divadla Letí. Studentské inscenace, které vytvořil společně s Jurajem Marušicem, byly uvedeny na festivalech v Salzburgu (Elfriede Jelinek: když slunce zapadá většina lidí konečně odchází z kanceláří!, Angélica Liddell: Mrtvý pes v čistírně: Silní). Byl na stážích ve Stockholmu a na ESTC v Lisabonu. Zájem o průniky divadla a audiovize (metoda Live Cinema) využil i v teoretických pracích a jako dramaturg spolupracuje také s filmovými režiséry a festivaly. Pracoval pro Národní filmový archiv a dlouhodobě patří mezi okruh autorů časopisů Cinepur, Film a doba či Dok.Revue.

J. A. Pitínský (1955). Jeden z otců HaDivadla, v éře přechodu od (sur)realismu k postmoderní poetice všednosti i nadžánrovosti autorského gesta. Dramatik, překladatel a režisér energického rukopisu, bohatého na obrazotvornost a revolučně mnohoznačného souboje znaků. Jako Zdeněk Petrželka se v prostředí rodné Moravy několikrát proměnil ve výzkumníka a dělníka neuměleckých profesí (pomocný dělník, vychovatel, malíř pokojů, amundsenolog, malotraktorista či antikvář). V 80. letech také pracoval jako knihovník či inspicient Divadla na provázku. Po policejním zásahu při jeho rané koláži z ruské poezie Lyrická agresea odjel v roce 1979 pro zákaz činnosti do vyhnanství jesenických lesů. Ochotnický kroužek, který poté v Brně založil v legendární Šelepce, sledoval revoluční přerod v roce 1989 s aktivní účastí. Pitínský sám je „Kabinetem múz“, ze kterého lze (z jeho próz či her jako Ananas, Matka, Park, Pokojíček) čerpat vize donekonečna.

Režie jsou mnohdy pro danou scénu (bernhardovské inscenace v Divadle Na zábradlí, antické eposy ve Zlíně, díla pro Národní divadlo v Praze i Brně, živelné kusy v Huse na provázku, v HaDivadle Jób či Máj) vrcholnými kusy a nezapomíná se na ně.

Čevengur Autor Andrej Platonov Režie Jan Kačena

Komunismus. Projekt vesmíru země. Kde leží Čevengur? Ukaž směr a strana ti dá vůdčí pozici v místní samosprávě! Vše se právě rodí. Rok jedna marxistické doktríny v prostředí ryze tradicionalistickém. Co vykvete?

Ve sklepích buržoazie zůstalo mnoho jídla! Co dělat s ostatními?

Nespěte, přírodu stranou, příroda ustoupí pokroku (ekologie?). I slunce pracuje. Agituje za lepší východ! Ideje versus hmota? Jak vložit ideje do těla světa? Hypnokomunismus!

Existuje v novém světě smrt? Běž hledat Dvanova, čistá duše!

Apokalypsa.

„Ideje versus hmota?“

Premiéra v červnu 2018

Andrej Platonov (1899—1951). Geniální podzemní spisovatel sovětského totalitního režimu, autor povídek i románů odhalujících nadčasový i utopický charakter vzývaného komunistického progresu vstříc nové budoucnosti.

Narodil se jako Andrej Platonovič Klimentov v chudé železničářské rodině (rytmus trati a nezastavitelného běhu „oduševnělé techniky“ jej navždy ohromil), zemřel, mj. po přímých zkušenostech s bitevním polem světové i občanské války, v nemoci a ústraní bez oficiálního vydání svého stěžejního díla. Román Čevengur, napsaný v letech 1926—1929, byl záhy po časopiseckém publikování úvodních částí zakázán a vymazán ze scény a jen díky péči autorovy rodiny a potomků přežil až do pozdních dekád, kdy jej znovuobjevila Západní Evropa, Sovětský svaz i světová scéna (poprvé vydán 1972 ve Francii, v SSSR 1988, u nás 1995). V modernisticky a jazykově nesmírně chytře napsané epizodické reflexi ne/násilného pronikání marxistické teorie do reality venkovských sovětských sídel, v nichž dosud platila za jediný existenciální zákon posvátnost přírodního běhu, popsal absurditu svázanou se závažností i kosmo-osudovostí ideologické přeměny.

Revoluční událost byla ve vnímání Platonova a jeho generace autorů-vizionářů (Zamjatin, Ejzenštejn a filmová scéna) naplněním takřka mýtického obrazu světového vývoje, v němž proměna letopočtu a příchod nového věku modernity (ruský konstruktivismus) směřují za překonáním lyriky přírodních sil a společenských tradic. Z nulového bodu dál, za „společným dílem lidstva“.

Platonovova tvůrčí odvaha se logicky přelila přes hráz režimní tolerance; jeho prózy byly s cejchem „jurodivnosti“ a „chorobné fantasie“ odvrhnuty a autorovi a jeho rodině se od 30. let fatálně přitížilo (jeho syn zahynul v souvislosti s odplatným odvedením do pracovního tábora). Jako důvtipný autor, ironický, nesmlouvavý, nezařaditelný a sebe-obětavý dosáhl na víc, než doba zatím dokázala unést.

Jan Kačena (1984). Divadelní a filmový režisér, nevyzpytatelný autorský tvůrce. Mág divadelního undergroundu, vzešlý z brněnské scény (JAMU).

Jeho diplomová práce nese titul Krev není voda (o fenoménu krve v umění);

během studia vyjel na stáž do Edinburghu a pracoval např. na textech Dey Loher (Tetování), Lenky Lagronové (Spinkej) a řadě autorských her.

Režijní šanci dostal od Národního divadla v Brně, Divadla Na zábradlí či v MeetFactory (mj. adaptace Skugga baldur podle Sjóna). V letech, kdy je již současně studentem dokumentárního filmu na pražské FAMU, spoluurčuje radikální estetiku a směr tvůrčího sdružení Kartel (společně s Lucií Ferenzovou a kolektivem Kolonie či Michalem Hábou a Lachende Bestien), pod jehož značkou vznikají projekty na mnohých site-specific pražských scénách (tituly: Vstávej, svět hoří, musíme ho jít pochcat, Ďábel spí v kříži na kozách, U-Dick, Stokorcový les, Ruské pole experimentů aj.). V brněnské Polárce naposledy připravil adaptaci klukovské knížky o indiánském zrání Škola malého stromu. Jeho filmové doku-experimenty: Dřív bývala budoucnost jenom pokračováním přítomnosti (audiovizuální koláž inspirovaná archivními snímky Mosfilmu), Člověk si sám se sebou vystačí, respektive nevystačí (společně s Nikolou Krutilovou, re-edit unikátního home-videa Petra Lébla, formující šílenství mezi hranicemi osobnosti a role, kamery a skutečnosti). V HaDivadle režíruje poprvé.

Studio:

K antropocénu Režie Vojtěch Bárta

Ropa a uhlí hoří, životní formy vymírají... Co budeme všichni sdílet, až přijde katastrofa? Řeknu vám fakt: Technosféra má dnes větší hmotnost než biosféra. Rozumíme si? Lidi založili novou geologickou éru! Mají se nejlíp, co to kdy šlo! Co s tím budeme dělat? *Hrajfdsofijsofjds‘(„Askm a lzmatek — Střih. Malou pauzu, ano? Imerzivní přednáška.

Premiéra v březnu 2018 Vojtěch Bárta (1985). Režisér a dramaturg, nedostudovaný geolog.

Po roce na Přírodovědecké fakultě UK v Praze pokračoval ve studiu divadelní dramaturgie na DAMU. Absolvolal stáže a spolupráce v Národním divadle (u J. A. Pitínského), Divadle Komedie (Thomas Bernhard: Moje ceny, Karl Kraus: Poslední chvíle lidstva) nebo v berlínském Maxim Gorki Theater (u Jana Bosseho a Armina Petrase). Je uměleckým vedoucím originálního Chemického divadla, které spoluzaložil se scénografkou Janou Hauskrechtovou a od roku 2014 působí v žižkovském prostoru Venuše ve Švehlovce. Soustředí se na autorské rozvíjení formy poetického divadla, vycházejícího z experimentálních a angažovaných knižních předloh mj. Maxe Blechera, Georga Trakla, Daniila Charmse, Karla Hynka Máchy či Josefa Váchala. Spolupracoval také s ČRo 3 — Vltava, Divadlem X10 nebo Divadlem Masopust (naposledy adaptací románu Hlad Knuta Hamsuna, v režii Jana Friče).

HaDivadlo, scéna Centra experimentálního divadla, příspěvkové organizace Brno — Alfa pasáž (Poštovská 8d) www.hadivadlo.cz #hadivadlo

Statutární město Brno finančně podporuje Centrum experimentálního divadla, příspěvkovou organizaci. Inscenace se uskutečňují za finanční podpory MK ČR.