Denisa Krausová by grodl

Denisa Krausovรก

Poetická negace regionu regionem

Petr Vaňous

Poznámky k aktuálnímu dílu Denisy Krausové

V období posledních tří let se Denisa Krausová intenzivně zabývá dvěma malířskými žánry – zátiším a malbou květin. Je to až posedlost, se kterou se ve své práci neustále vrací k těmto v dějinách umění prakticky vyčerpaným námětům zobrazení. Nejsou to však návraty v pravém slova smyslu, nýbrž způsoby určitých aktualizací spojených s novými možnostmi, které tyto rámce přes veškerou svou historickou uzavřenost a vyprázdnění nabízejí. Podstatnou vlastností každého zátiší je jeho dvojí situovanost. Je založeno jako čistá předmětná situace a zároveň, jako situace, odkazuje na určitý časoprostor svého vzniku, jakýsi „dobový konstrukt“. Je tu vždy přítomen směrodatný odkaz na konkrétní místo a čas, jež se však prostřednictvím příslušné obrazové skladby stávají symbolickými. Zátiší stejně jako puget jsou ve vlastním slova smyslu formy zobecnění, jež toto zobecněné chtějí fixovat, vyjmout z času a tím ho (čas) zpřítomnit jako kategorii, která je mimo metaforické či analogické uchopení nezobrazitelná. Vyjděme tedy z této zkušenosti a označme zátiší za obecně stanovený předpoklad autorčina zájmu o souřadnice dané kategoriemi času a prostoru. Zátiší může být zároveň vhodnou metaforou pro „život v regionu“, nebo metaforou určitého způsobu zaklínění či uvěznění. Region jako „životní prostor“ má určitě své specifické formy. Jednak věcné, exteriérové / interiérové, jednak společenské, nebo řekněme rituální. Místa, předměty, rituály, stereotypy a banality se objevují také jako základní komponenty malířských procesů Denisy Krausové. Základním rozvrhem je rámec zátiší. S věcností, která by ho měla naplňovat, se ale děje jakási podstatná proměna. Obrysy předmětů jsou spíše schránkami, hostiteli rozporných emocí. Zakládají ve vzájemných vazbách širší a svobodnější významové horizonty nežli klasická zátiší. Proč tomu tak je? Autorka zmiňuje jako iniciační spínač své malířské tvorby na prvním místě pocity. Přiznává, že jsou pro její práci důležité, ne-li přímo směrodatné. I proto lze v malířské metodě Denisy Krausové nacházet postupy spojené s intuicí, improvizací, hrou, jež do sebe integruje svobodné, spontánní a nevědomé jednání i zpětné rozumové korekce.

Opakovaný malířský proces se tak odehrává v dynamickém napětí mezi mimovolnými impulzy podvědomí a racionální sebekontrolou, mezi vazbou na minulost a smyslem pro aktuální nakládání s anachronismy, v kterých má zaznít současnost. Tento princip nastoluje situaci rozpornosti, z níž vyrůstá autorčino tvarosloví. Míra emocí má vliv na míru otevřenosti či uzavřenosti forem. Některé obrazy jsou odlehčené, jiné přetížené, některé hravé, jiné svazující až násilné. A protože spektrum pocitů je rozmanité, složité a často protichůdně kontrastní, odpovídá této situaci také kolážovitý způsob budování obrazů. Někde je dosahováno spektra pocitů čistě, precizně, takřka designově, jako prototypu pro sériový produkt, jinde přechází buď v živelnou nepřehlednost, nebo v obsedantní zacházení s detailním prokreslováním a kupením pravidelných otisků, šablon a malířských gest. Sumární, robustní tvary proti křehce „vyšívaným“ plochám, ostré hrany proti mechovitým kupám, signální barevnost proti neutrálním šedím, drobnokresba proti znaku… Podstatná je tu přítomnost určitého stylizačního nesouladu, neklidu, konfliktu, napětí (tvarového, barevného, materiálového, předmětného), která může diváka iritovat. Aby se ze zátiší staly scény pro komprimaci emocí, jež atakují, bylo nutné je zvětšit. Teprve na tomto principu se banální předmětnost transformovala ve fantomatickou. Právě tento transformační obrat proměňuje dusivou banalitu, všednost a každodenní stereotyp prostřednictvím obrazu v novou kvalitu. Autorka hovoří o významu „atmosféry“ pro svou malbu. Co však toto slovo označuje? Nazvěme atmosféru databankou pocitů, konstruovaným prostředím pro jejich fixaci. Zvětšení obrazového formátu orientuje diváka nově a jinak. Osvobozuje ho z totality předmětnosti a vábí ho do jinak nastaveného, snového světa. Principy zátiší se stávají rámcem pro zcela jiný druh zkušenosti. Neplatí v něm nic z konvencí a klišé malířského žánru. Jde, jako silná zkušenost, žánru „proti srsti“. Žádné aranžérské strategie, ani prověřené režijní záběry podle pracovního manuálu. Je to nově založená struktura, substrát pro nalézání živých vztahů uvnitř obrazu mimo rozlišovací kategorie figurace a abstrakce. Obraz je budován jako 3

celek experimentální povahy integrující do sebe nejenom volné zacházení s různými formami, materiály či výrazovými postupy, ale také osobní zkušenost s místem, kde autorka žije, s atributy, znaky a symboly pro toto prostředí charakteristickými (konstitučními), nebo s odkazy a aluzemi na starší žánrová malířská východiska a jejich řešení. Je to vždy obraz jako konkrétní stav totalizace, z kterého se postupně polarizují tvary a hmoty a z nich následně vyplývají malířské konstelace na způsob dosud neznámých souhvězdí, jež odhalují cosi nepoznaného, zastřeného, nebo naopak cosi známého, co je možné nahlédnout a prožít jinak. Nejde o konkrétní předměty, nýbrž o konkrétnost pocitů a emocí. Tvorba jako „balanc mezi kýčem a seriózním obrazem, banálností a závažností, melancholií a patosem, ustálenými postupy regionální umělkyně a energií studenta vysoké umělecké školy vzdáleného umělecké praxi“, tak komentuje své úsilí o konstituci obrazu autorka. Jsou to obrazy-rozstřely, které mají prolomit svazující konvence regionu, život v tichu a nehybném ústraní, které mohou zneklidňovat, probouzet melancholii, nebo aktivní vzdor. Jsou to tiché detonace, kobercové nálety mířené na tuhnoucí stereotypy praktické existence. Je v tom cosi vzrušujícího, co zároveň boří, přetváří i nově zakládá. Melancholie a bezmoc jsou tu přetavovány v nový výraz, blízký lidové, rozuměj nepoučené či přímé spontánnosti. Cílem Denisy Krausové je jejími vlastními slovy „jednoduchý obraz s přiblblou tematikou“ a „abstraktní výpovědí“. Subverze vložená do kulis věcnosti míří k realizaci myšlenkových abstraktních operací. Prostřednictvím atributů rukodělnosti, kutilství a lidové tvořivosti si autorka zároveň přivlastňuje místo, kde žije a pracuje, a zároveň si od něj drží odstup. Abstrahuje od osobního prožívání, aby zobecnila pocit, který lze vnímat a sdílet společně. Ne nadarmo někdy hoří i brambor. Tím, že jeden shoří, se ale dalších nezříkáme. Hlad v nás se těší na další úrodu. – Petr Vaňous, Praha-Košíře, únor 2017

Hrušky na křišťálu

Působení posledních obrazů Denisy Krausové lze s nadsázkou přirovnat k návštěvě babičky, které předcházel náš vůbec první joint vykouřený pokradmu kdesi za autobusovou zastávkou. Když později sedíme u ní v obýváku a hltáme bábovku (nejlepší, jakou jsme kdy jedli), nejsme s to odtrhnout zrak od světelných lomů a odlesků na broušené křišťálové míse, zíráme na uvnitř uložené, uhrančivě klenuté hrušky, a hned na to se ztratíme v bílém labyrintu háčkovaného ubrusu. Nakonec — k babiččině velkému překvapení — zaboříme nos mezi okvětní plátky jindy přehlížených zahradních květin a rozpláčeme se dojetím. Ne, malbu Denisy Krausové není možné srovnávat s divokými přeludy po požití halucinogenů. Vede nás spíše kamsi do míst, kde se před čtyřiceti a možná i více lety zastavil čas, mezi rekvizity maloměstské idyly, která je malířkou pouze mírně přitažená za vlasy, právě tak, aby z ní vymáčkla krůpěje sentimentu a vzpomínek. V těchto obrazech se opětovně derou na světlo výtvarné postupy a stylizace, jež do českého kulturního prostoru vnesli věhlasní ilustrátoři v čele s Jiřím Trnkou, ale i tzv. „krotcí modernisté“ se svým lyrickým a společensky neúčastným odchodem do sféry domácího štěstí. V dálce na horizontu zahlédneme i stín zátiší Emila Filly, holandská barokní zátiší a ještě dále oprýskané fresky z vykopaných římských vil, těchto prestižních zařízení patricijské společenské vrstvy. Také babiččino ovoce, český křišťál a háčkovaný ubrus jsou reprezentací jistého postavení a blahobytu. Denisa Krausová si zakládá na tom, že nemaluje retro. Při pohledu na její obrazy se ale jen těžko bránit nostalgii. Tento svět mizí spolu s babičkami a stále více je prodchnut vzpomínkami. Člověk má tendenci propadat stesku. Tím spíše, že je monumentalizován a dekorativně přikrášlen. Lyrickou harmonií pouze ojediněle zazní zneklidňující tón, je však nesmírně důležitý. Když se váza na květinu ukáže být stylizovanou lidskou lebkou, je hned zřejmé, že se smrt vtírá tam, kde to má zářit spokojeností. Také přehnanost malířčina přístupu by nás neměla pouze okouzlovat, ale rovněž znejisťovat. V aplikaci třpytek na namalovaném baťůžku je jistá lacinost. Jenže vždyť i celý ten babiččin přepych byl lacinou náhražkou měšťanského biedermaieru.

Jiří Ptáček

A ten zase byl lacinější nápodobou aristokratického luxusu. To vše navzdory krásným vzpomínkám na babičku. Subjektivně totiž lze milovat i to, co za to objektivně vůbec nestojí. Příští generace se patrně bude podobně dojímat nad příšernými interiérovými doplňky z obchodních řetězců IKEA a Möbelix. Malířka nás konfrontuje s tím laciným v našich psychických útrobách. Vykonává tím jakousi „špinavou práci“. Je další umělkyní, která si zadává s kýčem. Vyžaduje to vyzrálého diváka, aby si uvědomil, že se jedná o něco jiného — o práci s kýčem. Aniž bychom dostali čitelné indicie o autorčině konkrétním postoji, můžeme před jejími obrazy zažít vztahovou a emocionální ambivalenci, která se projevuje všude tam, kde nechceme ideje postavit nad osobní zkušenost. V uplynulých několika málo letech Denisa Krausová prošla zřetelným formálním vývojem. Na jejím webu lze snadno stopovat proměny její práce až kamsi do poloviny minulé dekády. Jako zásadní se přitom jeví rok 2012, kdy se v kompoziční skladbě obrazů začaly rozpínat výrazné, tvarově jednoduché prvky pojímající do sebe tříšť úlomků do té doby mozaikovitých obrazových řešení. Zprvu především díky motivu řezu architekturou/domem bylo možné organizovat drobnější změť na jakési divadelní scéně. Díky jejímu osazení drobotí sice stále připomínala spíše pimprlové divadlo, jsme-li však v tomto katalogu seznamováni především s novými, přehledně rozvrženými obrazy, jsou právě tyto necelých pět roků staré malby jejich přímými předchůdci. Vypravíme-li se ještě dále do minulosti a prohlédneme-li si vše, co už patrně jinde než na webu autorka nevystaví, může nás zarazit kontrast mezi neokonzervativními zátišími z poslední doby a ranými malbami inspirovanými popkulturou, outsiderstvím a narativitou. Jako by náměty a výtvarná řešení stárla společně s autorkou. Punková dovádivost postupně vyklízela místo rozvážnosti středního věku a pitoresknost ustupovala před elegancí tvarového designu. Malé obrázky nahradila velká plátna. Denisa Krausová ovšem není umělkyní, která svou tvůrčí dráhu segmentuje razantními obraty. První základy své současné estetiky položila již v některých 5

malbách deset let starých. Je však zcela zřejmé, že k jejímu rozvinutí potřebovala čas, výtvarnou zkušenost a rovněž odvahu, jež jí dovolí přesvědčivě rozehrát onu ambivalentní a rafinovanou hru s krásou, lyričností, efektností a laciností.

Hořící brambor

Název výstavy Denisy Krausové, Hořící brambor, nám evokuje cosi známého, blízkého; brambor jako jednu ze základních složek naší stravy, ještě nedávno doménu a symbol Vysočiny, půdu, zemitost, brambory pečené v popelu a s nimi romantizující aluze na obecnou historii i osobní vzpomínky, ale také horký brambor, věc, se kterou si neumíme poradit a tak se ji snažíme co nejrychleji předat dál. Jenže tenhle brambor hoří. A tím končí všechna hřejivá blízkost. Domnívané porozumění známé situaci je narušeno, vyšinuto k okraji. Tomu přispívá zejména naznačená neukončenost děje, nikoli spálený brambor, ale probíhající hoření, plamen transformační změny. Zde by se hodilo napsat, že právě taková je malba Denisy Krausové. A je to tak. Ve shodě s filosofem Antonínem Mokrejšem můžeme zmínit, že při běžném uvažování hraje nejdůležitější úlohu naše vědění o věci, na ně se soustřeďujeme, chceme je použít, abychom byli s pozorováním rychle hotovi a nemuseli věci věnovat další pozornost. Kdežto skutečné myšlení se soustřeďuje především na naše nevědění. Každé objevování v sobě současně propojuje odkrývání a skrytí. Každé barokně mířené světlo utápí část výhledu v ještě větší tmě. I proto autorka čerpá z odkazu holandských mistrů stejně jako z insitního umění. Do zdánlivě statických a nekonfliktních scén zátiší s ovocem a květinami Krausová vkládá tuto znejišťující, proměnlivou přítomnost hoření. Nenahrávají našemu vědění o zátiší, abychom mohli být s pozorováním rychle hotovi. Nutí nás k revizi. Zátiší v sobě akcentuje ticho. Ticho neživých předmětů ponechaných sice bez přítomnosti života, ale život sekundárně zobrazujících jako jeho otisk, zprávu. Tak i malby Denisy Krausové nesou autorčina osobní vyprávění, ale zobrazené objekty se svou formou, výrazem, nebo jen sousedstvím svérázně ujímají výkladu. Živá zátiší, rozestupující se pro revizi našeho nevědění; formulovaná nejčastěji jako pugety tematicky mění jednoduchá klišé; květina v botě, v kleci, květinou je kopřiva nebo jen stín, lebka, citrón, místo květu kelímek. Ale plamen transformace prostupuje i strukturu věcí a tím i řád malířské iluze, když

Petr Kovář

pod rouškou (povrchem) jedné věci vstupuje do obrazu věc jiná. Obraz se tak mění v dynamickou hru. To je fakt. Nicméně pozoruhodné je pozorování, že efektu metamorfické hry, té divácké obraz spoluutvářející nejistoty, co je skutečně pod kterým povrchem, obalem skryto, je dosaženo i bez průvodního textu. Ryze malířskými prostředky. Vytříbeným kolorismem, který si však ponechává odvahu provokovat, tempem obrazové plochy, která vrství plošnou velkorysost s jemnou grafickou stopou. Nepotřebujeme se dozvídat, že tyto květy mají určité významy, nebo že tato váza má specifický kontext, ani, že ve skutečnosti navíc nejsou květinou ani vázou ale něčím docela jiným. My to TUŠÍME. Divák cítí ve struktuře zátiší pnutí. Pulz. Stěhování duší. To není esoterika. To je umění namalovat živý obraz, který je současně čitelně napojen na malířskou tradici. To je odpověď na spekulace o tom, že se z obrazů Denisy Krausové vytratila narativnost – nevytratila, ona tam je, jen jsou to příběhy formulované mnohem více jako báseň než jako román. – kurátorský text k výstavě Hořící Brambor, Oblastní galerie Vysočiny, 16. února – 23. dubna 2017

A Poetic Negation of Region by Region

Petr Vaňous

Notes to current work by Denisa Krausová

In the past three years, Denisa Krausová has been intensively preoccupied by two painterly genres – by still lives and flowers. It is a sort of an obsession the way she returns incessantly to these themes, worn out for all practical purposes. In Krausová’s case, we cannot speak of returns in the strict sense of the word – rather of ways of certain updates connected with new possibilities offered by these frameworks, despite them being historically played out and exhausted. A double-situatedness constitutes a major characteristic of every still life. It is established as a purely material situation and at the same time it refers to particular time-space coordinates of its origin, to being a “construct of its time.” What is always present is a decisive reference to a particular place and a particular time which, however, become symbolic through their pictorial composition. Both a still life and a bouquet are forms of generalizations whose aim is to fix the generalization, remove it from its time and by this act make (time) present as a category which is not possible to depict beyond metaphorical or analogical depiction. Let us take this presupposition as a point of departure and agree a still life to be a general assumption of the artist’s interest in coordinates given by the categories of time and space. A still life can be a fitting metaphor for “living in the region,” or a metaphor of a certain mode of entrapment or imprisonment. The region as “territory to live in” has its specific forms. They are material with exterior/ interior specifics, and they are also social, or, to be more precise, ritual. Places, objects, rituals, stereotypes, and banalities make up the essential components of Denisa Krausová’s painterly processes. The still life framework forms the elementary ordering of space. A crucial transformation happens to the materiality that is supposed to fill this framework. The objects’ outlines are rather shells hosting contradictory emotions. Unlike classical still lives, they establish wider and looser signifying horizons in their mutual relationships. Why is that so? The author mentions her feelings as the principal initial switch of her creative practice. She admits that 8

they are important, or even vital for her work. Because of this, it is possible to find procedures in Denisa Krausová’s painterly method associated with intuition, improvisation, and play, into which liberated, spontaneous, and unconscious acting and retrospective rational corrections are integrated. The repeated painterly process takes place in a dynamic tension between the involuntary impulses of the unconscious and those of rational self-control, between the attachment to past and a sensitivity for a contemporary handling of anachronisms in which the present should be echoed on the other. This tension sets up the principle of contradictoriness from which Krausová’s’ painterly morphology springs. The extent of emotions has an impact on the openness – or the lack thereof – of forms. Some paintings are simple, other are overdetermined; some are playful, other are constrained, even violent. As the spectrum of emotions is varied, is complex, and is frequently contradictory, the collage-like approach to the construction of the paintings fits this situation. Sometimes the construction is pure, precise, even design-like, as if it were a prototype for a serially manufactured product; at other times, it turns either into unrestrained tangle or into obsessively detailed drawing and piling up of recurrent imprints, matrices, and painterly gestures. Simplified and robust shapes contrast with fragile “embroidered” surfaces; sharp edges are put against moss-like stacks; signal hues against neutral grays, minute lines against signs, etc. What is essential is the presence of a certain stylistic discrepancy, unease, conflict, tension (of shapes, colors, materials, objects), which may irritate the viewer. In order to make those still lives become mises-en-scène in which emotions under attack are to be compressed, they had to be painted on grander scales than the genre normally employs. It is this principle which transforms banal objectness into the phantasmatic, it is this turn which metamorphoses stifling banality, everydayness and stereotype though painting into a new quality. Krausová speaks about the importance of “atmosphere” for her painting. What does this word signify, anyway? Let us call atmosphere a data bank of feelings

constructed by environments for their fixation. The enlargement of the picture format orients the viewer anew, differently. It frees her of the totalitarianism of objectness and lures her into a differently constituted dream world. Still life principles become frameworks for an essentially different kind of experience. None of the conventions and clichés of the genre apply. The principle of enlargement goes, like a strong experience, against the grain. It is no window-dressing strategy, or taken-for-granted procedures applied from a manual. This is a newly-set structure, a substrate for the finding of living relations within the painting beyond the distinctive categories of figuration and abstraction. The painting is built up as a whole of experimental matter which integrates into itself not only a loose handling of different forms, materials, or schemas of expressions; what is also integrated is the personal experience with the territory where the artist lives, with attributes, signs, and symbols characteristic for this setting, or with allusions to older painterly genre points of departures and their solutions. What we invariably find is painting as a concrete state of totalization from which shapes and substances are polarized, leading to subsequent painterly constellations, like those in Space, revealing things unknown, disclosed, or vice versa – things familiar which are suddenly possible to experience and see differently. Not concrete objects but concrete feelings and emotions are at stake. For Krausová, creative practice is “a balance between kitsch and a serious painting, between banality and seriousness, melancholy and pathos, stereotypical strategies of a regional artist and the energy of a student of an art school detached from artistic practice.” Her paintings are kickoffs aiming at breaking through the constraining conventions of the region, of quiet life in seclusion; they can unsettle us, arouse melancholia, or even active defiance. They are silent detonations, air strikes aimed at the ossifying stereotypes of practical existence. There is something exciting in them which at the same time demolishes, transforms, and recreates our feelings. Melancholy and powerlessness are wielded into a new expression

close to the vernacular – unschooled or direct spontaneity. In her own words, Denisa Krausová wants to make “simple paintings with dumb topics and abstract statements.” Subversion inserted between props of objectivity is directed towards the materialization of abstract ideational operations. The artist appropriates the place where she lives and works and distances herself from it through attributes of craftsmanship, DIY, and folksy creativity. She abstracts her work from personal feelings so that she can generalize those that can be shared. Sometimes there is a reason why a potato is burning. But just because one his burned, it doesn’t mean we renounce the next ones. The hunger in us is looking forward to the next crop. – Petr Vaňous, Praha-Košíře, February 2017

Pears on crystal

The effect of Denisa Krausová’s last paintings can be hyperbolically compared to a visit to your granny, but one which was preceded by having your first joint secretly somewhere behind a bus stop. Sitting in granny’s living room and scarfing down a gugelhupf (the best one ever) later, you’re not able to tear away from the play of refractions and gleams on a cut crystal bowl with mesmerizingly round pears inside it, and a white labyrinth of crocheted tablecloth beneath the bowl. Finally – to granny’s astonishment – you bury your nose into the petals of previously ignored potted plants and burst into tears. No. The painting of Denisa Krausová cannot be compared to wild chimeras caused by hallucinogenic consumption. Rather, it takes us to places where time had stopped forty, maybe even more years ago; it takes us amidst props of small-town idyll which the painter overstates just so that she can wring drops of sentiment and memories out of us. Artistic methods and stylizations which were introduced to the Czech cultural context by celebrated illustrators led by Jiří Trnka, by “moderate modernists” with their lyrical and socially disengaged withdrawal to the sphere of homey happiness resurface in Krausová’s paintings repeatedly. One will also spot a trace of Emil Filla’s still life on the horizon alongside Dutch still lives; further on, one spots outlines of flaking frescoes from Roman villas – those prestigious symbols of consumption by the patrician class. Granny’s fruits, Czech crystal, and crocheted tablecloth equally represent a certain status and prosperity. Denisa Krausová takes pride in not painting retro topics. Looking at her pictures, however, I could not resist the feeling of nostalgia. The world she depicts is vanishing along with the grannies, and is increasingly filled with memories. One tends to mourn all the more as the world in Krausová’s paintings is monumentalized and embellished. Disquieting tones can be heard only occasionally in this lyrical harmony; they are, nevertheless, of prime importance. Once a vase appears to be a stylized human skull, it becomes clear that death creeps into places which are supposed to radiate contentment. The excessiveness of the painter’s approach is to charm us and make us hesitate at 10

Jiří Ptáček

the same time. There is something tacky about applying glitter onto a hand-painted backpack. But even all of granny’s luxury was just a cheap surrogate of bourgeois Biedermeier. And the Biedermeier was just a cheaper imitation of aristocratic luxury. These facts must not be avoided despite beautiful recollections of one’s granny. Subjectively, it is possible to love what is objectively not worth loving at all. The future generation will be probably sentimental about hideous interior decor from IKEA and Möbelix. Denisa Krausová confronts us with all that is cheap inside us. What she does is a sort of “dirty job.” She is another artist who flirts with kitsch. It takes an experienced viewer to recognize that Krausová in fact processes kitsch. Regardless of obtaining clear indices of the artist’s particular position, we can experience relational and emotional imbalance in front of the paintings, which is manifested on every occasion during which we do not intend to place ideas before personal experience. In the past few years, Denisa Krausová has gone through a distinct formal maturing. The metamorphoses of her work can be traced on her website back to mid-previous decade. The year 2012 appears to be a milestone; striking elements of simple shapes embracing heaps of fragments of previously mosaic-like pictorial solutions start expanding across the compositions. At first, the small-scale tangle was possible to organize in stage-design-like fashion thanks to the unifying background of architectonic sections of houses. Thanks to populating the canvasses with small items and figures, they still resembled puppet theatre. As this catalog presents new, well-organized paintings, it is important to realize that works created around 2012 are their direct predecessors. Venturing even further into the past and looking at everything on the website that the author will probably never exhibit elsewhere anymore, we will be struck by the contrast between the recent neo-conservative still lives and her early paintings inspired by pop culture, outsiderness, and narrativity. It is as if the topics and artistic solutions aged alongside the artist. Punk frolicking is gradually displaced by the prudence of middle age and

picturesqueness is ousted by the elegance of shape design. Small pictures are replaced by large canvasses. Denisa Krausovรก, however, is not an artist who segments her career in radical turns. She laid the first fundaments of her present aesthetics in paintings some of which are over ten years old. Apparently, she needed time, artistic experience, and courage, which have enabled her to convincingly play the ambivalent and sophisticated game of beauty, lyricism, effect, and camp.

Burning Potato

Burning Potato, the name of Denisa Krausová‘s exhibition, evokes something familiar, something from the everyday. A potato constitutes one of our basic dietary components, until recently the dominant symbol of The Czech-Moravian Highlands, the symbol of soil, the land; potatoes baked in ashes recall romanticizing allusions to general and personal history. At the same time, a hot potato represents a thing which we cannot deal with and which we try to hand over as fast as possible. But the potato is burning. This is as far as we get with the comforting familiarity. The assumed understanding of a familiar situation is disrupted and marginalized. It is above all the unfinished nature of the process, not the incinerated potato but the continuing burning, the flame of transformation, which contributes to the uncertainty of things. It fits to say here that such is Denisa Krausová’s painting. Antonín Mokřejš, a philosopher, should be evoked here: according to him, in dealing with everyday things which are the objects of our concentration, we use our prior knowledge of them; we want to use them, we want them to be done away with and not have to tackle them any longer. Real thinking, on the contrary, concentrates primarily on our ignorance. Each act of discovery interconnects disclosure and concealment. Each beam of light in a baroque setting drowns a part of our view in even greater darkness. This is why Krausová draws from the legacy of Dutch masters as well as from that of outsider art. She inserts this disquieting and changeable presence of burning into seemingly static and peaceful still lives of fruits and flowers. The scenes do not contribute to our ready-made knowledge of still lives. On the contrary – they make us think twice. A still life accentuates stillness. It is the stillness of inanimate objects left without the actual presence of life, yet secondarily mirroring life as a mark, as a message. Hence Denisa Krausová’s paintings bear her personal narratives. However, the depicted objects distinctly take up the role of interpreters through their form, expressions, or merely by juxtaposition. Living still lives, opening up to 12

Petr Kovář

revise our unconscious, being formulated predominantly as bouquets which thematically change simple cliches: a flower in a shoe or in a cage; a plant being a nettle or just a shadow, a skull, a lemon, a plastic cup taking up a place of the plant. Nevertheless, the flame of transformation permeates the structure of things and by this token also the order of painterly illusion as one thing takes place of another. A painting changes into a dynamic game. That is a fact. Equally remarkable is the fact that the effect of metaphorical play, which lures the viewer into uncertainty of what is really hiding under a particular surface or cover, is attained without an accompanying text, just by purely painterly means. It is attained by a sophisticated use of colors which retain the power to provoke; by the pace of the painterly surface which combines the splendor of flatness with subtle graphic traces. We do not need to learn that these flowers have certain meanings or that this vase has got a specific context, or even that in reality they are something totally different. We anticipate it. The spectator feels tension in the structure of those still lives. A pulse. The transmigration of souls. This is not esoterica. This is the art of painting a living painting which is obviously connected to painterly tradition. This is the answer to speculations about narrativity having receded from Denisa Krausová’s paintings. It has not receded, it is there, only the stories are formulated like poems rather than novels. – curatorial text of Burning Potato exhibition, Vysočina Regional Gallery, 16th February – 23rd April 2017

Kytice (pivoňka) | Bouquet (Peony) 14

2014, 200 × 160 cm, olej na plátně | oil on canvas

Pugét (cuketa) | Bouquet (Zucchiny) 16

2013, 200 × 170 cm, olej na plátně | oil on canvas

Pugét (slon) | Bouquet (Elephant)

2014, 200 × 170 cm, olej na plátně | oil on canvas 17

Mísa (kopřiva) | Bowl (Nettle)

2015, 200 × 170 cm, olej na plátně | oil on canvas 19

Slunečnice | Sunflower

2013, 200 × 160 cm, olej na plátně | oil on canvas

Beránek | Ewe Lamb >

2015, 200 × 170 cm, olej na plátně | oil on canvas

Korunka | Little Crown 22

2015, 200 × 170 cm, olej na plátně | oil on canvas

Pugét (černý) | Bouquet (a Black One) 24

2016, 200 × 170 cm, olej na plátně | oil on canvas

Pugét (autoportrét) | Bouquet (Self-portrait)

2015, 200 × 160 cm, olej na plátně | oil on canvas 25

Zátiší s plamenem | Still Life with A Flame 26

2016, 170 × 200 cm, olej na plátně | oil on canvas

Zátiší s Venuší | Still Life with Venus 28

2017, 200 × 170 cm, olej na plátně | oil on canvas

Pugét (majoránka) | Bouquet (Marjoram) 30

2015, 200 × 160 cm, olej na plátně | oil on canvas

Batoh | Bag

2015, 200 × 170 cm, olej na plátně | oil on canvas 31

Hrušky | Pears 32

2016, 170 × 200 cm, olej na plátně | oil on canvas

Mísa s hrozny | Bowl with Grapes 34

2016, 170 × 200 cm, olej na plátně | oil on canvas

Pugét (Mickey) | Bouquet (Mickey)

2015, 200 × 170 cm, olej na plátně | oil on canvas 35

Pitomoučký obraz (hostina) | A Silly Painting (A Banquet) 36

2017, 170 × 200 cm, olej na plátně | oil on canvas

Mísa s lebkami | Bowl with Skulls Srdce | Heart

2016, 160 × 200 cm, olej na plátně | oil on canvas 2012–13, 200 × 160 cm, olej na plátně | oil on canvas

Pugét (matissovský) | Bouquet (Matisse) >

2016, 200 × 160 cm, olej na plátně | oil on canvas

Pugét (kaktus) | Bouquet (Cactus) >

2013, 200 × 160 cm, olej na plátně | oil on canvas

Zátiší s melounem a růží | Still Life with Watermelon and Rose 40

2016, 170 × 200 cm, olej na plátně | oil on canvas

pohled do instalace výstavy Hořící brambor, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě | instalation view, exhibition Burning Potato, Vysočina Regional Gallery in Jihlava

Denisa Krausová 1981, Jihlava

studia | education: 1995–1999 SUŠG Jihlava | Secondary School of Graphic Art, Jihlava 1999–2005 Fakulta výtvarných umění VUT v Brně | Faculty of Fine Arts BUT (Ateliér Grafika Margity Titlové-Ylovsky, Ateliér Malba II. Martina Mainera | Studio of Printmaking (Margita Titlová-Ylovsky), Studio of Painting 2 (Martin Mainer)) zahraniční stáže | educational stays: 2002 Academia di Belle Arti di Brera, Milano, IT 2004 Academia de Arte Vizuale „Ioan Adreenescu“, Cluj – Napoca, RO nominace na cenu | award nominations: 2009 nominace na Cenu 333 Národní galerie v Praze 2010 nominace na Cenu kritiky za mladou malbu, Praha 2011 nominace na Cenu kritiky za mladou malbu, Praha 2011 nominace na cenu NG 333 a skupiny ČEZ, NG Praha sympozia | workshops: 2008 Sympozium Uherský Ostroh 2011 Malý formát, Hodonín 2012 XII. Sympozium současného výtvarného umění, Galerie Felixe Jeneweina, Kutná Hora 2014 Sympozium Hluboká, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou samostatné výstavy | solo exhibitions: 2004 Denisa Krausová. Lev Alejandro. Galerie Mladých, Brno. 2006 Denisa Krausová & Barbora Motlová. La Légende. Galerie Půda, Jihlava. 2007 Denisa Krausová & Lucie Ferliková. Včera , dnes a zítra. Entrance Gallery, Praha. 2009 Denisa Krausová & Lucie Ferliková. Fairytale. DIVUS UNIT 30, London, UK.

denisakrausova.net | works.io/denisa-krausova

2009 Denisa Krausová. Terra Nostra. Galerie Ad Astra, Kuřim. 2009 Denisa Krausová & Martin Mainer. Cycle tchèque. aCTUEL'aRT / lagalerie, Paris, FR. 2010 Denisa Krausová. Lokalita: zahrádka. Galerie Kaple, Valašské Meziříčí. 2010 Denisa Krausová. Sobota a neděle. Galerie Dole, Ostrava. 2010 Denisa Krausová & Martin Šmíd. Natural 2010. Galerie U Dobrého pastýře, Brno. 2011 Denisa Krausová & Benedikt Tolar. Kráva zajíce nedohoní. Galerie Chodovská tvrz, Praha. 2011 Denisa Krausová. Kauza Štětec. Galerie města Blanska. 2013 Denisa Krausová. Ikonografie. Galerie Felixe Jeneweina, Kutná Hora. 2013 Denisa Krausová. Jak se do lesa volá, tak se z lesa neozývá. OFF/FORMAT, Brno. 2014 Denisa Krausová & Barbora Lungová. Muži, květiny a něco tísnivého. Městská galerie Panský dvůr, Veselí nad Moravou. 2015 Denisa Krausová & Markéta Hosová. Inspirováno neznámým autorem. Divadlo Reduta, Brno. 2016 Denisa Krausová. Za pečlivě upletenou záclonou. Galerie 2+1, Bechyně. 2017 Denisa Krausová. Hořící brambor. Oblastní galerie Vysočiny, Jihlava. 2017 Denisa Krausová. Krása zabitá sluncem. Městská galerie Týn nad Vltavou. sbírky | represented in the collections of: Galerie Klatovy − Klenová | Klatovy – Klenová Gallery Sbírka Marek | The Marek Collection Fait Gallery Dvořák Sec Contemporary

Vydala Oblastní galerie Vysočiny v roce 2017 při příležitosti výstavy | Published by the Vysočina Regional Gallery in 2017 for the exhibition

Denisa Krausová – Hořící brambor | Burning Potato 16. února – 23. dubna 2017 | 16th February – 23rd April 2017 OGV II, Masarykovo náměstí 24, Jihlava. Koncepce výstavy a katalogu | Exhibition and catalog concept: Petr Kovář Texty | Texts: Petr Kovář, Jiří Ptáček, Petr Vaňous Překlad | Translation: Barbora Lungová Korektury | Proofreading: Světlana Zapadlová, Matt Rees [eng] Fotografie | Photographs: Jana Šašková, Pavel Petrov [OGV] a archiv Denisy Krausové Grafická úprava | Graphic design: pure-beauty.cz Tisk | Printer: Tiskárny Havlíčkův Brod a.s., www.thb.cz Náklad | Print run: 300 ks www.ogv.cz © Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, 2017 ISBN 978-80-86250-39-7