FFAKT - navrh1

časopis studentů Filozofické fakulty UK

Jhrlikc-475006.+u/P

ročník 3 ǀ květen 2010 ffakt.ukmedia.cz 15 Kč

Majáles ve Stromovce Fotograf: Michal Mecner Fringe Festival Prague: Steve Gove Cesťák: Exkurze do Horní Falce

3

Intro

Nesnesitelná lehkost bytí (šéfredaktorem) Pokud se právě divíte, proč na první straně FFaktu nenalézáte ono ustálené spojení „Milí čtenáři“ a doufáte, že ho najdete, pak raději dál nečtěte. V posledním čísle tohoto semestru bych vám rád představil FFakt, který prošel značnými úpravami. V tiráži naleznete nová jména redaktorů i fotografů a pozměnili jsme i grafickou úpravu obálky. Obojí je předznamenáním větších změn, které čekají časopis během letní přestávky.

Nejsme ovšem žádný obchodní řetězec ani politické uskupení, takže nemohu hlásat, že se vám FFakt představuje v novém kabátě, nevrátím vám Elvise, nezařídím mateřskou do šedesáti ani pivo za dvě koruny. Zato bych vám rád nabídl časopis se širším záběrem, nelimitovaný na bezprostřední dění na fakultě – FFakt zaměřený více na vliv fildy na okolní svět, třeba skrze aktivity absolventů nebo samotných studentů.

04 07 08 11 16 17 19 22 25 27

V květnovém čísle FFaktu se výše zmíněný záměr snažíme uskutečňovat především rozsáhlým článkem o jedné z největších kulturních událostí (a ekologické katastrofě) roku, Majálese. Přidáváme navíc krátký komentář organizátora Majálesu, fotky Martiny Bendové a Michala Mecnera, samozřejmě rozhovor s králem Toporinim I. a další zajímavosti.

Mimo záznamy z majálesových radovánek ve FFaktu najdete rozhovor s někdejším studentským radním, později ředitelem Národní knihovny Vlastimilem Ježkem, krátkou esej na téma volby doprovázenou článkem Filipa Dufka a přehled událostí, které není radno propásnout. Přál bych si, aby se FFakt stal tím, co si klade od počátků za cíl: médiem studentů. Řečeno moderním jazykem, aby byl komunikační platformou, která dokáže studenty spojovat, informovat a podporovat.

A taky bych si přál, abych tato slova nepsal sedm minut po uzávěrce…

Váš šéfredaktor Andreas Patenidis

Volební šílenství vrcholí Evaluace Rozhovor s Vlastimilem Ježkem Ohlédnutí za Majálesem 2010 Questions answered: Steve Gove Exkurze do kdysi české Horní Falce Kulturní kvas v Blue Light Okultění Rozhovor s Toporinim I. – králem Majálesu Neffkus Andreas Patenidis — zástupce šéfredaktora — Filip Dufek, Veronika Kellnerová, Libor Procházka — — Tomáš Beránek, Silvie Mitlenerová — redaktoři — Marie Barvínková, Filip Dufek, Veronika Drnková, Agata Hauerová, —

šéfredaktor — editoři —

Karol Hošek, Michal Ježek, Lenka Bláhová, Silvie Mitlenerová, Libor Procházka, Martina Šímová, Jakub Šmíd — — kontakt na redaktory — prijmeni@ukmedia.cz, ffakt@ukmedia.cz — ilustrace a fotografie — Aneta Machálková, Jana Šafaříková, — Veronika Recová, Petr Borl — design a grafická úprava — František Polák — korektura — Silvie Mitlenerová — — webmaster — Josef Prdel — inzerce — Nguyen Quang Dung — evidenční č. E 18069 — ISSN: 1802-4750 — Den vydání 10/5 2010 — náklad — 500ks — měsíčník v době výuky — nejbližší uzávěrka 28/5 2010 — vydavatel — o.s. UK media U Kříže 661/8, — Praha 5 – Jinonice IČO: 28553322 — www.ukmedia.cz — ukmedia@ukmedia.cz — předseda — Martin Benda — — místopředsedové — Tomáš Beránek, Hedvika Čepelová, Mirek Kašpar — ekonomický ředitel — Václav Vislous — — provozní ředitelka — Hedvika Čepelová — on-line ředitel — Mirek Kašpar — inzertní manažer — Jakub Skála — —

4

Rozhovor

„Lidé byli na tenhle druh improvizované svobody nadržení a všechno si hned řekli.“ Vlastimil Ježek v seriálu rozhovorů k 20. výročí vzniku Studentské rady FF UK

5

Rozhovor

Jak byste charakterizoval poměry druhé poloviny 80. let na FF?

Během stávky se mnoho nenaspalo...

Byla to doba plná paradoxů. Fakultu stále ovládali lidé jako děkan Vítězslav Rzounek, bohemista, který nebyl málo inteligentní či nevzdělaný, ale byl to stoprocentní ideolog.

Samozřejmou součástí studia byly základy marxismu-leninismu a podobné ptákoviny. Na druhou stranu se v polovině 80. let už například nevyhazovalo za podpis petice Několik vět. Vzpomínám si i na výzvu k uvolnění zakázaných knih, tzv. libri prohibiti, alespoň ke studijním účelům, kterou jsme sepsali s kamarádem Zdeňkem Tichým, současným proděkanem pražské DAMU. Sice jsme riskovali vyhazov, ale když je člověku dvaadvacet, moc o důsledcích svých činů nepřemýšlí. Pokud mu něco přijde správné, prostě to udělá. Přes neúspěch jsme navíc vycítili, že partajní nadvláda i tvrdost slábnou.

Zmiňovanou peticí ale odvážná aktivita neskončila…

Ne. Se Zdeňkem Tichým a Luďkem Švábem, jedním z klíčových představitelů pražské surrealistické skupiny, jsme v roce 1987 uspořádali také celkem odvážný cyklus přednášek o pražském surrealismu. Kromě toho jsem se pustil do jedné sólo akce. Na fakultě byla spousta nástěnek, které byly většinou plné vyhlášek nebo stranických ptákovin. Tak jsem tu ve čtvrtém patře prostě zabral a udělal tam nástěnkové kulturní noviny. Někteří studenti se toho nápadu rychle chytli a začali tam dávat svoje příspěvky, jiní je samozřejmě na druhou stranu pravidelně trhali. Neexistovaly dnešní digitální technologie, množilo se obtížně a ne moc kvalitně, ale šlo to a bavilo nás to.

Také v revolučním roce jste patřil mezi hodně aktivní studenty. Jak jste prožil 17. listopad?

Patřil jsem k organizátorům studentského průvodu, té jeho části, která proběhla se souhlasem SSM. V průvodu se utvořila úžasná atmosféra, mezi lidmi najednou fungoval úplně jiný druh komunikace, přátelštější, otevřenější, plné vzájemného porozumění a společného smyslu pro humor. Když jsme došli na nábřeží k Národnímu divadlu, vykoukla z okna jednoho domu asi stoletá babička a mávala na nás vlaječkami. Průvod na to spontánně reagoval skandováním „Ať žije babička“.

Jak jste získali souhlas SSM? Nedalo se předpokládat, že se akce změní v politickou demonstraci?

Možná jo, oficiálně bylo ostatně schváleno pouze shromáždění na Albertově a následný pochod na Vyšehrad, kde měla proběhnout pietní akce. Jenže už většina transparentů na Al-

bertově vyrážela dech – nešlo jen o pietní připomenutí minulosti, ale – a možná především – o svobodné vyjádření k současnosti. Cesta z Vyšehradu na Národní třídu už byla improvizovaná. Přátelé, kteří zůstali do konce průvodu, přišli ke mně domů úplně v šoku. Ačkoli nechyběla zkušenost z lednových demonstrací v rámci Palachova týdne, tenhle policejní zásah byl ještě mnohem tvrdší.

Druhý den jste se tedy rozhodli, že obsadíte fakultu, uděláte si tam revoluční zázemí a vyhlásíte okupační stávku.

Bylo to bez komplikací?

Protože filosofové jsou v mnohém zvláštní lidi, stávka začala příznačně. První den zbyli v budově jen dva studenti, protože ostatní se rozprchli cosi organizovat. Děkan je přesvědčil, že mít klíče od budovy je hrozně velká a hmotná odpovědnost, a oni mu je prostě vydali. A co hůř, nechali si fakultu před nosem zamknout. První noc okupační stávky jsme tak strávili venku před budovou. Naštěstí brzy ráno dorazila uklízečka a s ní i klíče od budovy. Pak už jsme fakultu do konce roku neopustili. Po obsazení fakulty v listopadu 1989 oficiálně vznikl stávkový výbor FF UK. Proč jste se rozhodli, že budou zástupci veřejně voleni?

Výbor by přece vznikl i bez voleb.

Bylo by to určitě snadnější, nám ale volba připadala správná - chtěli jsme přece dělat věci jinak. Základní návrh stávkového výboru v podstatě kopíroval redakční radu fakultního časopisu Situace, v aule byl doplněn o několik lidí navržených z pléna.

Jaká byla vaše role ve stávkovém výboru?

A co se na fakultě vlastně dělo?

Především asi koordinační. My jsme si tehdy ale na nějakou vnitřní strukturu stávkového výboru ani na šéfy nehráli. Důležité bylo hlavně to, kdo vytvoří spojku mezi fakultním výborem a centrem v Disku. Program na fakultě vznikal dost spontánně, improvizovaně – když přišel někdo zajímavý s tím, že nám udělá přednášku, zahraje nebo prostě jen přijde mezi nás, rychle jsme dohodli čas, vylepili pár plakátků a bylo. Ani jsme nemuseli dělat velkou informační kampaň; ať už se dělo cokoliv, alespoň zpočátku bývala i ta největší aula plná. Informace lítaly jen vzduchem od jednoho k druhému, ale ono to fungovalo - lidé byli na tenhle druh improvizované svobody nadržení a všechno si řekli. Přišla třeba Daniela Fischerová, která četla ze své hry Hodina mezi psem a vlkem, Jarda Svěcený, dokonce Václav Havel. Jednoho dne navštívil vrátnici nenápadný starší pán, kterého si zprvu nikdo nevšímal. Pak se ukázalo, že je to Bohumil Hrabal, ale než ho služba stihla oslovit, mlčky odešel. Zanechal po sobě jen papírový pytlík a v něm dvacet tisíc korun.

Jak dlouho okupační stávka trvala?

Dva a půl měsíce. První týden byla fakulta plná lidí a odhodlání. Věci, které byly dlouhodobě zablokované, šlo najednou jednoduše řešit. Konečně se třeba pořídil toaletní papír na záchod, „neopravitelné“ cyklostyly ze sklepa si studenti za dvě hodiny spravili.

Kromě toho se pochopitelně pořádaly bujaré večírky plné veselí, vína a zpěvu. Ovšem angažovanost velmi rychle klesala a poslední den stávky, na Silvestra, nás na fakultě zbylo jen třicet. Někteří vypočítaví hajzlíci navíc využili stávky k tomu, aby si dodělali chybějící zápočty a zkoušky. Zmatení učitelé jim – bohužel většinou rychle vyhověli. →