Issuu on Google+

Libri prohibiti

Raúl Rivero Důkazy spojení

Raúl Rivero

fra.cz

fra


Libri prohibiti

Raúl Rivero Důkazy spojení

fra


Raúl Rivero Castaneda (1945) je kubánský nezávislý novinář, básník a disident. V únoru 2003 obdržel cenu World Press Freedom Prize, každoročně udělovanou UNESCO, za „odvážný a dlouhodobý přínos k nezávislému zpravodajství“. Ve španělsky mluvícím světě je Rivero známý nejen jako novinář, ale zejména jako básník, podle exilového spisovatele Josého Abreu Felippeho z Miami je dokonce „jedním z nejlepších žijících kubánských básníků“. Rivero byl jedním ze 75 nezávislých novinářů a disidentů zatčených při obrovské vlně represí proti kubánské demokratické opozici v březnu 2003. Ve vykonstruovaném procesu byl shledán vinným za podkopávání kubánské nezávislosti a územní integrity a odsouzen na 20 let. V prosinci 2004 byl kvůli kritickému zdravotnímu stavu z vězení propuštěn. Na jaře 2005 se mu podařilo vycestovat do Španělska, kde v současnosti žije.

fra


2


Raúl Rivero Důkazy spojení

3


4


Raúl Rivero Důkazy spojení Přeložil Stanislav Škoda

fra5


Kniha vychází s podporou Člověk v tísni – společnost při ČT, o. p. s. a Velvyslanectví Spojených států amerických v ČR.

Libri prohibiti Raúl Rivero Důkazy spojení Ze španělského originálu Pruebas de contacto (Nueva Prensa Cuban, Miami 2003) přeložil Stanislav Škoda Doslov Anežka Charvátová Fotografie autora na obálce Pavel Hroch Vydalo Fra, V Olšinách 70, 10000 Praha 10, fra@fra.cz, www.fra.cz ve spolupráci s občanským sdružením Fra roku 2004 jako svou 13. publikaci Vydání druhé, v pdf první Czech edition © Fra, 2004 © Raúl Rivero, 2004 © Nueva Prensa Cubana, 2004 Translation © Stanislav Škoda, 2004 Epilogue © Anežka Charvátová, 2004 Cover photo © Pavel Hroch, 2004 ISBN 80-86603-23-7

6


Obsah Tři muži ve člunu 11 Miami, Florido, které jste tam naproti! 18 Rolandovy písně 20 Vzpoura na Malecónu 28 Zůstaneš sama 32 Láska se sklízí v únoru 34 Changův bílý koník 38 Sezona v pekle 41 Blahoslaveny ty, jež šlapou za pesos 43 Kulturní dědictví 46 Vesničané z Mexika se dobře baví 48 Krahujec 51 Mrzáčkův příběh 53 To není žádnej politickej postoj 56 Zase zpátky 57 Ruce v ohni 59 Místa – New Jersey 64 Tak sbohem! 67 Ulejvák 70 Kameny pravdy 71 Neoprávněné držení duše 73 Národní měna 76 Ohromné maličkosti 78 Náš blbec v Havaně 81 Černá kronika 83 Snílek z Boniata 85 Čtyřicet roků samoty 87 Ovečka Dolly, jahody a čokoláda 89 Tak daleko, tak blízko 92 Stručný životopis 93 Osamělý venkovan nesnídá dorty 94 Kulka pro nového člověka 97 Ty jsi nikdy nebyl dobrej člověk 99 Novoroční modlitba 103 7


Lesk a bída svobodných matek 105 Zátiší s jídelním lístkem 107 Sup antilský 111 Poselství indiánů Taínů 113 Šviháci z Yateras 116 Opium lidstva 119 Buďte vítán, Mr. Yandi 121 A bude nás mnoho 123 Mojžíš aneb opožděné vyznání 125 Igelitová taška – osvědčený lék 127 Tajná zpráva 129 Juan Carlos není bez viny 130 Volci a sešity 132 Dobré vychování 134 Pět negrů na odstřel 135 Jeden rok jeho života 136 Kohouti v Havaně 137 Papež pro všechny 140 Rukojmí diktatury proletariátu 143 Rodinné záležitosti 145 Vzdálené pahorky 148 Ženy na pokraji… 150 Indián Hatuey a internet 152 Život v rudém 154 Velbloudi v Karibiku 157 Duch a hmota 159 Návrat Boha 162 Kam se ubíráme? 163 Sezona v pekle (Anežka Charvátová) 165

8


Blance Reyesové Castanónové ˜

9


Záznamy, rozhovory a drobné črty pořízené člověkem, který se mezi ztýranými obyvateli Kuby konce století nepohybuje s růžovými brýlemi, ale se skrytou kamerou.

10


Tři muži ve člunu Guantánamo se ponořilo do noci, a když se Luis Sánchez naposledy ohlédl, viděl, jak se poslední blikající světla ztrácejí mezi nízkými kopci. Po silnici na Ullao jela tři čínská kola značky Everready a na každém seděli dva muži. Tři z nich se později vrátili zpátky do města. Ti ostatní, Luis, Gaspar a Alberto, se chystali rozehrát osudovou partii a dostat se na severoamerické území, na vojenskou základnu Caimanero. Rozloučili se na bezejmenném místě, třicet kilometrů za městem, které si předtím vybrali během svých devíti průzkumných výprav. Byla hluboká noc, krátce po osmé hodině. Měsíc stál nehnutě na obloze a jasně zářil. Mezi silnicí a mořem se rozkládal malý lesík a strážní budka kubánských pohraničníků. Vzali to oklikou. Než se dostali na mořský břeh, museli urazit mezi kopečky dobrých dvanáct kilometrů. Luis, Gaspar a Alberto si sbalili na cestu dvanáct hamburgerů McCastro, jak Kubánci posměšně nazývají placku neurčité chuti ve tvaru karbanátku z vepřového a sóji, tři lahve limonády a duši od traktoru. Takto vybaveni se vypravili na nebezpečnou pouť. Pochodovali asi do čtyř hodin do rána, kdy měsíc zapadl a na pobřeží se rozprostřela úplná tma. Na chvíli ulehli do křoví, aby se prospali, ale brzy začalo svítat. Byla neděle třetího prosince 1995, a i když byla na Kubě oficiálně zima, nad Puntou de Maisí stoupalo rudé, mocně zářící slunce. Na jednom kopečku porostlém trnitými keři, odkud bylo možné sledovat vojáky okolo strážní budky, snědli pár hamburgerů a napili se limonády. Napůl podřimovali a mluvili o svých přátelích, rodinách a fiestách v Guantánamu, jako by to byla již ně11


jaká vzdálená minulost. Luis se vylekal, jak se mu před očima rozmlžuje obličej jeho ženy a vzpomínky na jejich první setkání v jednom malém parku a v Camilově keramické dílně. Nahnalo mu to strach, protože to samé se mu stalo před lety v Angole. Zkoušel si ji opět představit, vybavit si její vzhled, gesta, vůni a hlas, ale jakmile se mu Caritina zjevila, hned se proměnila v jinou ženu nebo dívku a nakonec v jednu angolskou černošku, kterou viděl procházet nedaleko vojenského tábora. Čekali a chystali se zdolat poslední úsek cesty k moři. Měsíc se ještě na chvíli vyloupl na oblohu a matně zazářil. Účastníci expedice však při svých usilovných přípravách udělali už druhou chybu. Nejdřív vybrali k seskoku do vody příliš vysoko položené místo rozpínající se nad nebezpečnými skalisky. A pak: Gaspar zapomněl zabalit na cestu lano, kterým by se teď mohli připoutat. Pod nimi byl břeh moře samý útes a kalný písek. Alberto měl namále, nechybělo mnoho a zřítil se dolů. Okolo desáté konečně dorazili na břeh. Čekalo na ně rozbouřené moře s obrovskými vlnami. Věděli, že se nesmí od břehu vzdálit na víc než jeden kilometr, aby neztratili z dohledu orientační body na pevnině. Mohli plavat jen kolem břehu. Než vstoupili do vody, rozdělili si zásoby potravin. Alberto se díval směrem, kde podle něho ležel zbytek ostrova, Guantánamo, Santiago, Camagüey, Santa Clara, Matanzas a Havana. „Tak se s tebou loučím, komunistická Kubo,“ řekl zničehonic. Gaspara chytla křeč, Luis se tiše modlil. Protože Alberto neuměl moc plavat, chytil se nafouknuté duše. Gaspar se s vypjetím všech sil držel nad vodou. Luis postrkával duši s ležícím Albertem, který se začal třást a propadat panice. 12


Za dvě hodiny Luis pochopil, že nemohou pokračovat dál, protože vlny se zvedaly do stále větší výšky a vracely je zpátky na stejné místo. Alberto se klepal po celém těle a ležel už zcela bezvládně na nafukovací duši. Museli se vrátit, neboť začali ztrácet z dohledu orientační body. Luis zvolil směr, kde předpokládal, že je kubánské pobřeží. Plaval tím směrem a ještě před sebou tlačil vysíleného Alberta. „Bože, dej mi sílu, abych ho odsud dostal,“ myslel si Luis. „Dej mi sílu a rozvahu.“ Moře bylo tak rozbouřené, že nebylo vidět obrys pevniny, Luis čekal, že je nějaká vlna hodí přímo na některý z útesů, takzvaných psích zubů. Najednou ucítil, jak se kolem nich rozlévá nahořklá, jemná pobřežní pěna. Když se probral, byli již všichni tři na pevné zemi. Alberto napůl v bezvědomí. Gaspar úplně vyčerpaný, kůži pokrytou drobnými rankami. Luis ucítil obrovskou bolest na levé noze. Ve výši kotníku nahmatal hlubokou mokvající ránu, která pálila jako řeřavý uhlík. V pondělí čtvrtého prosince stála trojice opět na kubánském břehu. Slunce vystoupalo nad obzor. Ti tři klečeli na štěrku a Luis věděl, že jsou tak padesát metrů od budky kubánské stráže. „Jsme tu jak vězni, Bože, jak vězni.“ Smířen s tím, že jeho přátelé nebudou pokračovat v cestě na americkou základnu, řekl Gasparovi, aby dovlekl Alberta na silnici a vrátili se do Guantánama. On sám ucítil nával energie, touhu zkusit to znovu. Také se mohli vzdát, uvažoval Luis. V tu chvíli se Alberto probral a řekl, že chce pokračovat. Rozhodli se, že se skryjí mezi útesy a počkají, až se setmí. Měli před sebou celý dlouhý den a neměli nic k jídlu ani k pití… 13


Gaspar s Luisem odvedli Alberta do bezpečného úkrytu a sami se vydali hledat nějaké skrýše. Luis ukryl nafukovací duši do křoví, velmi blízko od místa, kde se sám zahrabal mezi náspy písku a drobných oblázků. Neznámý rozkazovačný hlas ho zanedlouho vytrhl ze sna: „Garcío, doběhni pro zbraně, máme návštěvu.“ A za chvíli uslyšel Gaspara, jak říká: „Na co zbraně, vždyť vás je čtyřicet a my jsme jen dva.“ Luis pozoroval tu scénu ze svého úkrytu. Protože viděl jen boty vojáků probíhající z jedné strany na druhou, musel si domyslet, co se mezitím stalo. Až do chvíle, kdy uviděl na dva metry od svého průhledu pochodovat seřazené vojáky, jejich vojenské holínky tvořící sevřený šik, který se jako by rozevíral v momentě, kdy se do jeho zorného úhlu dostaly bosé, špinavé a rozedřené nohy Alberta a Gaspara. Luis zůstal v úkrytu celé pondělí. Popoledni slyšel sestupovat jiného vojáka a viděl, jak se mu promenáduje skoro u hlavy. Teprve když opět nastalo hrobové ticho, opatrně povylezl a viděl v již dostatečné vzdálenosti na pobřeží chlapa s kalašnikovem na prsou. Když se setmělo, hořel touhou znovu se vrhnout do moře, ale čekal, až na strážní budce rozsvítí reflektor, aby přesně věděl, kde mají kubánští vojáci svou základnu. Přesně v osm hodin začal kužel reflektoru přelétávat po moři a okolních březích. Když ho zhasli, vylezl Luis z díry, vzal duši a vydal se na pobřeží. Byl klidný, moře tu noc nebouřilo a měsíc zakrývalo občas jen pár mráčků. „Dobrý Bože, neopouštěj mě,“ řekl Luis. Ve vodě ucítil, jak má znehybnělé ruce, píchá ho na prsou, točí se mu hlava a celý se třese… V tu chvíli byl zase doma v Guantánamu a lehal si 14


do postele. Caritina mu říkala: „Nechoď ještě spát, dej si něco k jídlu, nechoď ještě spát, dej si něco.“ „Blouzním, zbláznil jsem se,“ pomyslel si Luis a začal plavat kolem břehu. „Panebože,“ křičel už dost nahlas, „co bych dal za trochu vody a kousek chleba!“ Začalo pršet a během chvíle se déšť proměnil ve vytrvalý a hustý tropický liják. Luis zaklonil hlavu, otevřel pusu a cítil, jak na něj dopadají velké kapky, které mu vracejí sílu. Doplaval zpátky ke břehu. Proti němu se na velkém kameni objevil obrys obrovského kraba. Několikrát ho praštil kusem dřeva, rozdrtil mu krunýř a vysál z něho hořkou želatinovou hmotu, která ho alespoň trochu posilnila. Našel si suché místo a uložil se ke spánku. V úterý pátého prosince Luis zjistil, že spal pouhých dvě stě metrů od kubánského strážního postu. Cítil se trochu lépe, stále ho však bolela hluboká rána nad kotníkem a pálil ho nespočet menších zranění rozesetých po celém těle. Ve dne, když už bylo slunce na obloze, se vydal opět do moře. Plaval přímo směrem k americké základně, anebo alespoň tam, kde si myslel, že leží. Nekonečné monotónní plavání mu způsobovalo čím dál větší bolest. Snažil se dělat pravidelná tempa, ale ne vždy se mu to dařilo. Posilovalo ho vědomí, že Bůh ho neopouští, protože mu pomohl překonat všechny nástrahy posledních hodin. Cítil se unavený a nemohoucí, ale odhodlaný. Pobřeží se mu slilo v zelený pás. Usilovně plaval. Najednou se mu zjevila za výběžkem země americká strážní budka. Teď už plaval bez bolesti, bez únavy, jako kdyby mu bylo dvacet a koupal se v řece Guaso blízko rodného Guantánama. Plaval lehce až do okamžiku, kdy mohl číst na plakátu na zdi jednoho z domů základny: Vítejte. Dostali jste se na svobodné území. Tři američtí vojáci pomohli Luisovi vylézt z vody. 15


Položili ho zcela bezvládného na podlahu náklaďáku a odvezli na ubytovnu pro imigranty. Imigrační úředníci mu dali nějaké oblečení a v nemocnici mu ošetřili zranění. Čtrnáct dní měl čekat na rozhodnutí, které „se musí vybavit až ve Washingtonu“. Osmnáctého prosince v šest ráno se v pokoji, kde bydlel spolu s dalšími asi dvaceti Kubánci, objevil nějaký úředník a oznámil mu, že se musí během dvou hodin vrátit na Kubu, protože nebylo vyhověno jeho žádosti o azyl. Imigrační dohody mezi Spojenými státy a Kubou, podepsané dvanáctého května 1995, ukládají zpětné vydání na ostrov těch osob, které se na americké území dostaly nelegálně a které nejsou zároveň schopné prokázat, že utekly kvůli hrozbě uvěznění ve své vlasti. Dvě hodiny po návštěvě úředníka si Luis sbalil malou nylonovou taštičku s mýdlem, holicími potřebami a deodorantem a spolu s dalšími třemi Kubánci, dvěma ze Santiaga de Cuba a jedním z Villa Clary, byli dopraveni do hraničního pásma. Tam jim ještě dali nějaký papír, na kterém byla pozvánka na Americkou zájmovou sekci v Havaně, kde si mohou požádat o potřebná povolení k legální emigraci. V osm hodin ráno, šestnáct dní poté, co vyrazili s Albertem a Gasparem na kolech z Guantánama, překročil Luis Sánchez Díaz, jednačtyřicetiletý technický konstruktér, internacionální pracovník v Angole, bývalý příslušník jednotek Svazu mladých komunistů, svědek Jehovův a otec dvou dětí, bílou hraniční čáru. Za onou čárou nakreslenou bílou barvou na asfaltu na úzké silnici, byla opět jeho vlast. Když udělal první krok na kubánském území, přiblížil se k němu policajt a řekl nahlas: „Jdi vedle mě, dívej se dopředu a dávej si pozor na sebemenší pohyb.“ 16


„Tak jsem poznal, že jsem zase doma,“ řekl mi Luis onoho rána v dubnu 1997 v Havaně. „Cítil jsem, jako by mě něco velmi ostrého bodalo tam uvnitř, protože nemůžu pochopit, jakou divnou hru si tenkrát se mnou osud zahrál. Šel jsem k přátelům a oni mě vydali zpátky, do rukou nepřítele.“ Luis Sánchez Díaz byl hned devatenáctého prosince podroben výslechu kubánské státní bezpečnosti. „Od té chvíle mě nenechali na pokoji. Nějaký vyšetřovatel jménem Diesel Castro mě pronásleduje na každém kroku. Neustále mě předvolávají, posílají mi anonymy. Vedení Americké zájmové sekce se o mě nestará, můj případ je prostě nezajímá. Žiju pod dohledem policie, jako štvaná zvěř, a žádné oficiální dokumenty pořád nepřicházejí.“ Jeden pohovor se třemi policejními vyšetřovateli zakončil Luis těmito slovy: „Jsem Kubánec. Jestli jsem chtěl odejít, tak proto, že jste mě nechali pracovat na stavbě za mzdu, která nestačila ani na jídlo. Také jste mě připravili o právo na bydlení, protože vy tady smíte všechno. V tom se asi neshodneme, nikdy se neshodneme. Uvnitř svého společenství studuji bibli, to mě změnilo. Nemohl jsem se ani nechat pokřtít. Jehova je ale moje cesta. On je jediný a opravdový.“

17


Miami, Florido, které jste tam naproti! Jsou snad Kubánci nějací blázniví dobrodruzi, kteří se jen tak vrhají do moře mezi válečné lodě obou znepřátelených států? Jsou snad ty tisíce Kubánců, kteří svoji budoucnost pravidelně vkládají do loterie1, jen přívrženci anexionistů? Co je to za lidi!? Co se to na Kubě děje!? Je tam tropický komunismus s kultem konfrontace, je tam kapitalismus ubožáků a elit a je tam už čtyřicet let válka, která nevynechává živé, zaplétá do sebe nenarozené a vtahuje mrtvé předky z dob, kdy se zrodil kubánský národ. Tohle se děje a to ostatní je jen epidemie nedůvěry, deziluze a nudy, která obklopuje mládež, upnutou k jedinému cíli: odjet. A ti starší se drží jiného hesla: rezignace. Tak se stalo, že Jesús Labrador, dvaačtyřicetiletý novinář, který bydlí na východě Manzanilla, musí každý den chodit s duší od traktoru chytat ryby do zátoky, aby uživil rodinu. A také desítky předních kubánských spisovatelů a umělců ztrápených byrokracií, politickou hloupostí a arogancí žijí s vlastní fantazií na Kubě a s perem či štětcem venku. Život v Havaně a počítač v Madridu, v Mexiku nebo v Miami. Prosazuje se filozofie úniku, protože lidé upřednostňují útěk ze země před neustálým vyostřováním problémů a ponurostí místních konfliktů. Když letos v Granmě zveřejnili zprávu o novém kole loterie vstupních víz do Spojených států, jeden mladý matčin soused se mě zeptal, jestli se také může zúčastnit, přestože mu byl udělen nějaký trest za to, že kradl slepice. 1 Loterie, kterou pořádají na Kubě úřady USA a v níž se losují víza do Spojených států.

18


„Ne, s trestním záznamem nemáš šanci,“ řekl jsem mu. „Tak to mi už zbývá jen člun. Přímo do Spojáčů, za každou cenu, protože tady jsem kvůli těm slepicím na vždycky vodepsanej.“ Tahle horečka způsobuje úplné delirium. V jedné vesničce na jih od Havany dostali první den, kdy se přijímaly přihlášky do loterie, tisíc pět set obálek. „Odjet chtěj i lidi, u kterejch bych to nikdy nečekala,“ řekla jedna rolnice. „Znám tu snad úplně všechny, nikdy by mě nenapadlo, že můžou odejít.“ Lázarovi Ascuyovi je dvacet dva let a chce být herec. „Představ si, že ani ti, co již herectví vystudovali, nemají práci. Já, protože mám ještě mladšího bráchu, maluju pokoje. Za dvacet pesos denně. To radši budu malovat pokoje v Miami. Budu žít líp, koupim si oblečení, jídlo, co budu chtít. Herec nebo natěrač, hlavně být tam. Jednou jsem vyhrál běh z Carlose III. na Belascoaín.“ Chudoba a zoufalství neznají na Kubě devadesátých let sociálních ani kulturních rozdílů. Zatímco zahraniční politici diskutují v televizi a podepisují dohody s místní politickou elitou, lidé se připravují na cestu, telefonují v osudovém rozrušení známým a přátelům. A ti, co stojí na poslední příčce společenského žebříčku, ti, co nemají žádnou naději a žádné dovolání, pak podstupují strašlivou, riskantní cestu jen kvůli trochu jistější budoucnosti. Četl jsem jednu hrozivou prognózu, vypracovanou statistiky. Napsali, že v roce 2010 bude mít Kuba čtrnáct milionů obyvatel, devět milionů na ostrově a pět mimo něj. Zbývá jedenáct let k naplnění této tragické věštby, zbývá jedenáct horkých lét a nevěřím, že všichni vydrží jejich žár. 19


Rolandovy písně Jedno letní dopoledne v roce 1998, bylo tak třicet dva stupňů ve stínu, jsem se setkal s Rolandem Martínezem Valdésem, který seděl u jídelního stolu ve svém bytě na Miramaru v obleku a s uvázanou kravatou. Myslel jsem si, že se chystá na pohřeb, na svatbu nebo že jede do Spojených států či do Evropy. To jsou jediné příležitosti, při kterých si dnešní Kubánec bere oblek a uváže si kravatu. Mýlil jsem se. Rolando jen tak obědval a čekal na jednoho známého, se kterým měl jít odpoledne někam shánět ryby. Neměl narozeniny, nešel si vyřizovat pas, nikdo mu neumřel. „Víš, o co mi jde?“ zeptal se. „Někdy se probudím a hlavu mám plnou vzpomínek na kriminál. Spoustu let jsem byl zavřený, oblečený ve špinavých hadrech, a teď mám pořád potřebu oblékat se jako elegantní, čistotný a civilizovaný člověk. Vždyť vidíš, že nedělám nic výjimečného. Cítím se ale nějak líp, odpoledne se zase bez problémů převlíknu do džínsů a do trička. Někdy si zase v noci vezmu oblek a jdu se projít po městě, vrátím se domů, vezmu si tričko a jdu spát. Sousedé mě pozorují trochu vyděšeně. Kriminál na tobě zanechá stopy. Tohle jsou ty moje. Léta pod knutou mě teď nutí co nejlépe se oblékat a bezcílně se toulat po ulicích, daleko od čtyř stěn.“ Ten den jsem ho přišel požádat o rozhovor kvůli téhle knize. Jistý respekt a úcta mi vždy bránily, abych ho do rozhovoru tlačil, ale tentokrát jsem měl v domě jednoho spojence, díky kterému se podařilo Rolandovu vězeňskou zkušenost vynést na denní světlo. Byla to jeho žena, doktorka Iraida de León, zakladatelka Výboru nezávislých kubánských lékařů. Přesvědčila ho, aby mi rozhovor poskytl. Ponechal jsem vše, jak jsem to tehdy zapsal, bez 20


Photo © Pavel Hroch, 2004

fra.cz 9 788086 603230

Cover © Pavel Hroch, 2004

Kniha Důkazy spojení je sbírkou črt, reportáží, minipříběhů či fejetonů vyprávějících příběhy obyčejných lidí postižených Castrovou represí. Na nejobyčejnějších situacích ukazuje, kam všude sahají chapadla Castrova aparátu, jak všetečná je lidská hloupost a zloba. Každá povídka má svého hrdinu – bývalého vězně, demonstranta, stárnoucí prostitutku, básníka –, se kterými se Rivero na Kubě setkával v průběhu minulého desetiletí.


Kniha Důkazy spojení je sbírkou črt, reportáží, minipříběhů či fejetonů vyprávějících příběhy obyčejných lidí postižených Castrovou represí. Na nejobyčejnějších situacích ukazuje, kam všude sahají chapadla Castrova aparátu, jak všetečná je lidská hloupost připravujeme a zloba.nové Každá povídka má svého hrdinu – bývalého Antologie české literatury 1995–2004 demonstranta, prostitutku, básníka E. F.vězně, Fenollosa, E. Pound,stárnoucí Čínský znak/Chinese Character –, se kterými se Rivero naztrácet Kubě setkával v průběhu Elizabeth Bishopová, Umění minulého desetiletí. Pavel Vančát (ed.), K fotografii Bohuslav Blažek, Princip nečitelnosti Roland Barthes, Světlá komora Ludvík Aškenazy, Praštěné pohádky Jurij Odarčenko, Verše do alba Petr Borkovec, Vnitrozemí Tomáš Pospiszyl, Srovnávací studie Paul Celan, Básně

Cover © Pavel Hroch, 2004

Photo © Pavel Hroch, 2004

fra

fra.cz 9 788086 603230


Raúl Rivero, Důkazy spojení