LOOK | na téma
Názor muže
Jirka Roth napsal své první písmeno ve dvou letech pastelkou na čerstvě vymalovanou zeď. Reakce na jeho texty jsou od té doby velmi podobné. V současnosti pracuje pro vydavatelství Stratosféra, kde edituje pánský měsíčník Esquire. Další jeho texty odmítají četná nakladatelství, divadelní a rozhlasoví dramaturgové. V Hollywoodu je na černé listině scenáristů. Jeho nabídky se neotevírají, ale házejí rovnou do koše.
Tak tedy Vánoce… Ehm… Všímáte si, že jsou skoro každý rok? Moment… Opravdu… Jsou každý rok. O Vánocích jsem z titulu své profese psal už nesčetněkrát. Referoval jsem o nich z hlediska historického a tradičního. Zamýšlel jsem se nad tím, kde se Vánoce vzaly, co pro nás znamenají a jakým směrem se asi budou ubírat. Psal jsem o nich také jako o svátcích konzumu. Filozofoval jsem nad nimi jako nad největším pokrytectvím jedenadvacátého století. Ba dokonce jsem je odsuzoval jako něco, co do moderní společnosti už dávno nepatří. Vánoce? Spell it please… A pak jednou, vykonávaje jistou tělesnou potřebu, měl jsem dost času popřemýšlet nad těmi dny, které nám kromě odpočinku od pracovního nasazení přinášejí i jakousi příležitost k zamyšlení. Dokonale jsem je rozpitval (ty dny). I dospěl jsem k názoru, že jde o jediné dny v roce, kdy jsme ochotni akceptovat akt zázraku. Ano, my všichni vysokoškolsky vzdělaní lidé (předem se omlouvám za své středoškolské vzdělání) jsme ochotni, ba co víc, připraveni přijmout fakt, že nastávají dny, kdy se může stát zázrak. Divíte se tomu? Možná ano. Možná se tomu divíte teď, když je začátek prosince a venku se mobilizují nejhnusnější plískanice všech dob. Ale vězte, že až nastanou TY dny, tak budete ochotni přijmout jakýkoli zázrak, který vám kdo podstrčí. Manžel vám slíbí věrnost. Dcera odpřisáhne zachování panenství. Rodiče mávají závětí, ve které jste univerzálními dědici… Rozum velí nevěřit, ale ty dny jsou natolik výjimečné, že vás obalamutí a vy uvěříte. Ošálíte sami sebe. Ti všichni, kdo vás podvedli, to moc dobře vědí a spoléhají na to. Oni jsou z obliga. Byli jste to vy, kdo nalíčil past. Ale proč? Mezi zloději platilo nepsané pravidlo, že o Vánocích se nekrade. To bylo někdy za první republiky nebo za Rakouska-Uherska… Nebo prostě někdy dávno. V dobách, kdy si lidé vymezili právo
na klid v rozsahu několika málo dní. Měli jistotu, že o Vánocích mohou opravdu vše pustit z hlavy. O Vánocích se hříchy nepáchají. Civilizovaná společnost ale pokročila. Na jedné straně sice zrušila pracovní soboty, ale zároveň nastolila sedmidenní pracovní týden. V zájmu toho pokroku, o kterém je tu řeč. Je jasné, že lidé nemají šanci odlišit běžné dny od dní svátečních. Jsou příliš zaneprázdněni vlastní existencí. Naplňují ono stupidní pořekadlo, ve kterém se vznik světa datuje jejich narozením. Nejsou ochotni vnímat přesah jejich existence. A když, tak ho vidí v novém 3D televizoru, který kromě obrazu a zvuku šíří i vůně. Jen klid, nesnažím se tu moralizovat. Jsem jeden z vás. Také se snažím pracovat do poslední minuty, abych si za deset měsíců v robotě vysloužil deset dní v krachujícím Řecku. Jenom se ještě nechávám ovlivnit Vánocemi. Ten jeden nebo dva dny mě přenesou v prostoru a čase někam daleko mimo přítomnost. Ocitnu se tam, kde se potkám s dávno zemřelými příbuznými. Tam, kde se najednou vyjasní obrysy dávno zaniklých vzpomínek a kdy si vybavím dávno zapomenutá jména. Ty dny mi pomohou ukotvit se v čase a dají mi naději do budoucna. Jasně, po svátcích na všechno zapomenu a jedu dál ve vyjetých kolejích podél temných skal. Ale někdy uprostřed noci, v hodině mezi psem a vlkem, se mi vybaví ty vzácné okamžiky, kdy jsem byl blízko brány k věčnosti. Stačilo zaklepat… Já však neměl sílu. Nebo odvahu. Nebo vědomí. Prostě jsem zůstal za jejím prahem. A tam už budu až do chvíle, kdy mi bude povoleno vejít v prostém rouchu, s prázdnými dlaněmi a hlavou čistou… Na tu chvíli se zatím ještě netěším. Ale jednou přijde. Nebudu připraven. Stejně jako nejsem připraven na letošní Vánoce. I když jsem si loni sliboval, že tentokrát už nic nepodcením… ■
53 | A ZASE TY VÁNOCE, NÁZOR MUŽE
Foto: archiv firem