kulturně-společenský magazín | Leden 2017 | zdarma
Hory na dohled
Transportation services • trutnov
buduj s námi tým
Kasper ts s.r.o. přijme pracovníky na pozici
automechanik nákladních automobilů
řidič mkd
řidič vnitrostátní dopravy
TEL.: +420 602 785 460 mail: milan.skorepa@kasperts.cz
Editorial Krkonoše, hory na dosah HYNEK ŠNAJDAR / šéfredaktor Žiji v Čechách už dvacet let a přiznám se, že nedaleké nejvyšší české hory Krkonoše, na rozdíl od moravských Beskyd, znám poněkud povrchně. Je to ostuda, zvláště, když v Trutnovinkách pracuji již osmým rokem. V souladu s různými novoročními předsevzetími, které většinou záhy vezmou za své, jsem se rozhodl, že letos tento nedostatek napravím a nedaleké Krkonoše pořádně prozkoumám. Zimní hory jsou nepochybně krásné. Moc jsme toho ale v životě nenalyžoval, tak mně to trochu uniká. Přiznám se, že mám raději letní hory, zimu skutečně rád nemám. Leden je nakloněn zejména příznivcům zimních sportů a turistiky. Proto jsme se rozhodli zasvětit první letošní magazín horám, především v zimním sněhovém hávu. Slovo dostali ti, kteří jsou nějak s Krkonošemi spjati a jsou jejich patrioty. Přejeme vám hezké novoroční počtení.
ROZHOVOR: ŘEDITEL KRNAPU JAN HŘEBAČKA / str. 6 9
OLIVOVI Z RENEROVEK
HORSKÝ VŮDCE MILFAIT
str. 12 15
str. 22 25
STEZKA VE STROMECH
LYŽAŘKA SMUTNÁ
str. 30 33
str. 34 37
Vydavatel: TN Média s.r.o., IČ: 28847229, MK ČR E 19626, Sídlo redakce: Svatojánské náměstí, Trutnov, www.trutnovinky.cz, e-mail: redakce@trutnovinky.cz, Obchod, inzerce: Monika Klikarová, tel: 499 941 941, 733 353 695, e-mail: monika@trutnovinky.cz, obchod@xantipa.eu, Redakce: Hynek Šnajdar, tel: 734 457 697, Michal Bogáň, tel: 734 545 423, Grafika: Veronika Prchlíková, Distribuce: Česká pošta a.s. a vybraná distribuční místa, Tisk: Tiskárna Voborník, K. Čapka 868, Hostinné, Sazba: XANTIPA AGENCY s.r.o., Číslo ISSN: 1805-8914, Titulní strana: Miloš Šálek.
ROZHOVOR MLÝN ŠPINDLERŮV
Ledové sochy v ledáriu Již druhou zimní sezónu můžete v největším krkonošském středisku navštívit unikátní Špindlerovské LEDÁRIUM u horní stanice šestisedačkové lanovky Pláň. Tématem ledových soch je tentokrát Čtvero ročních dob.
„Loňská premiéra Špindlerovského ledária měla velký úspěch. Návštěvníci k nám nejezdí jen kvůli lyžování, ale vyhledávají i jiné aktivity a zábavu. Ledový klimatizovaný „chrám“ nabízí i kulturní zážitek,“ uvedl ředitel Skiareálu Špindlerův Mlýn Čeněk Jílek s tím, že výstava ojedinělých ledových soch je letos spojena s tématem Vivaldiho Čtvero ročních dob. Slavné houslové koncerty hudebního skladatele pocházejí z 18. století, Antonio Vivaldi je věnoval uměleckému mecenáši a hraběti Václavovi z Morzinu, který působil i ve Vrchlabí. Mimo jiné tak 4 placený článek
v LEDÁRIU naleznete čtyři sochy, které reprezentují právě čtyři roční období - jaro, léto, podzim a zimu. Ledové artefakty jsou ve stylu Gaudíovské bizarní architektury a sochař se při jejich tvorbě inspiroval přírodou. Špindlerovské LEDÁRIUM je návštěvníkům k dispozici do konce března 2017, a sice denně od 11.00 do 15.30 hodin. Pro všechny je navíc zdarma. Stačí vyjet ze Svatého Petra vyhřívanou šestimístnou lanovkou na Pláně, atrakce stojí hned u horní stanice. Kulturní zážitek můžete spojit třeba s procházkou, užít si nádherné výhledy na hřebeny Krkonoš a dopřát si kávu, dezert nebo něco ostřejšího ve zdejší panoramatické restauraci Na Pláni. Ledárium je možné navštívit příležitostně i večer, kdy zde skiareál několikrát v sezóně pořádá komorní koncerty vážné hudby nebo jiné večerní akce.
Více na www.skiareal.cz
Máte radši zimní nebo letní hory? Kateřina Kuželová, na mateřské dovolené Hory miluju v letní i zimní podobě. Chození po horách je pro mě relax, ticho, čerstvý vzduch, ráda pozoruji přírodu. V zimě s chutí vyrazím na běžky a není nad příjemné zastavení na svařáka v nějaké horské chalupě. Jan Elhenický, technik Na horách najdu vyžití v obou případech, ale vítězí hory zimní. Při slunečném počasí v Trutnově i na horách bývá na zasněžené Krkonoše úžasný pohled. Člověka to motivuje k zimním sportům, ať už se jedná o skialpinismus nebo lyžování sjezdové i běžecké. A to u nás v létě na horách prostě nejde. Doufám, že bude dlouhá zima a hodně sněhu. Šárka Platilová, učitelka Na horách je vždycky krásně bez ohledu na počasí či roční období. Já tam chodím hlavně kvůli lidem a dobrému jídlu. Takové borůvkové knedlíky na Rýchorské či kachna v Peci na Jeleních loukách nemá konkurenci. Ale je pravdou, že když jsem se přistěhovala sem do podhůří, tak mi bylo trochu líto, že nelyžuji, tak jsem na zdejších kopcích restartovala svoji bídnou lyžařskou kariéru. Koupila si dvoje běžky, potom si na nich natrhla vazy a hory v zimě pro mě nabyly nových rozměrů. Andrea Vacková, basketbalistka Pro mě jako aktivního člověka je to nerozhodně. V létě jezdím na kole, chodíme na túry a objevujeme krásy hor. V zimě naopak zase všichni rádi lyžujeme - jak na běžkách, tak sjezdovkách - a užíváme si typickou zimní atmosféru s koulouváním, sáňkovaním a podobně. Na zahřátí se pak stavíme v nějaké hospůdce nebo boudě na svařáčka. Martin Kopecký, grafik Rád jezdím na snowboardu, tak bych volil spíš hory v zimě, i když doposud jsem je zatím navštěvoval v létě. Musím ale říct, že snowboarding na horách mě ani příliš neláká kvůli dlouhým frontám a raději dám přednost nějaké menší městské sjezdovce. Je ale pravda, že jsem zatím nikdy nejezdil na horách v zahraničí. Věřím, že oproti těm našim je to tam něco úplně jiného. 5
ŘEDITEL KRNAPU
Krkonoše jsou jedinečné hory Osm let je v čele Správy Krkonošského národního parku, který jím byl pro své unikátní horské ekosystémy a krajinnou hodnotu vyhlášen již v roce 1963. Jan Hřebačka, ředitel Správy KRNAP ve Vrchlabí se považuje za krkonošského patriota. „Věřím, že Krkonoše zůstanou místem, kde je nesmírně cenná příroda a kde se žije lidem dobře,“ uvedl. HYNEK ŠNAJDAR, FOTO: ARCHIV KRNAPU
Pane řediteli, jste krkonošský patriot? Pokud ano, jak se to projevuje? Ano, cítím se být krkonošským patriotem. Tady jsem se narodil, pracuji tady a mám to tady rád. Čím jsou pro vás nejvyšší české hory? Jsou mým domovem. Také jsou místem, o které se v rámci své práce se svými kolegy staráme a věříme, že krásnou, ale křehkou zdejší přírodu uchováme pro další generace. Máte tam nějaké oblíbené místo? Které a proč? To je jednoduchá otázka, ale odpověď je velmi složitá. Profesí jsem lesník, tak mám pochopitelně rád krkonošské lesy. Nádherné jsou horské smrčiny při horní hranici lesa. Třeba lesy na Liščí hoře jsou krásné, inspirativní a z lesnického hlediska zajímavé. Nádherné jsou krkonošské louky. Zejména počátkem jara, když jsou v plném květu. A na hřebenech jsou krásná místa, partie arkto-alpínské tundry, kam se rád vracím. 6
Zima na horách je spojená s lyžováním. Jste lyžař? Ano, jsem. Za pracovními povinnosti často vyrážím na skialpech. Kolik sjezdovek je v současné době na území KRNAPu? V Krkonoších je asi pět velkých lyžařských areálů a desítky těch menších. K tomu patří desítky kilometrů sjezdových tratí všech stupňů obtížnosti. Krkonošský národní park a sjezdové lyžování musí fungovat společně. Postupně se ale již dostáváme na samý limit možností pro sjezdové lyžování. Zachování přírodního prostředí musí být prioritou při rozhodování o dalším možném rozvoji. Která vám připadá nejzajímavější a proč? Zajímavost sjezdových tratí ať hodnotí jiní. Správu Krkonošského národního parku spíše zajímají některé negativní dopady na přírodu národního parku v souvislosti s provozem sjezdových tratí. Jsem ale přesvědčen, že limity pro rozvoj sjezdo-
vých areálů, které jsou stanoveny v tak zvaném Plánu péče, jsou ještě únosné.
tedy zejména v Labském dole, na Kotli, v Obřím dole a ze Sněžky.
Na co by si měli v zimním období dávat návštěvníci hor pozor? Krkonoše jsou, říká se, nejmenší velehory světa. S tím souvisejí i rizika. Na první pohled je tady všude blízko. Všude máte nějakou boudu, nějakou stopu civilizace. Když ale přijde to pravé „kérkonošské pouvětří“, tak může jít doslova o život. To by si lidé měli vždy uvědomovat, nepřeceňovat své síly a respektovat přírodu.
Která místo KRNAPu jsou nejcennější a proč? Jednoduše řečeno, jsou to místa, která jsou v rámci zonace Krkonošského národního parku tak zvanou I. zónou. To je to nejvzácnější, co v Krkonoších máme. Hlavně se jedná o hřebenové partie Krkonoše od Lysé hory až po Černou horu. A důvod ochrany? Arkto-alpínská tundra Krkonoš. Tu nenajdete nikde jinde na světě. Proto jsou Krkonoše jedinečné a zaslouží si naši ochranu.
Kde hrozí největší nebezpečí? Zcela jistě v místech, kde hrozí pád lavin. To je ale tak známá věc a navíc to jsou i ty nejcennější partie krkonošské přírody, kam není vstup povolen. Úrazů na takových místech nebývá mnoho, ale když už, tak často s tragickými následky.
Nedávno se hovořilo o návratu vlků do Krkonoš. Jde jen o migraci nebo se tyto šelmy usazují v horách? Vlci do Krkonoš pravděpodobně migrují ze Saska a přilehlých polských Borů dolnoslezských. Stejně tak tomu bylo i v letošním roce. Výskyt vlků v Krkonoších byl poprvé zaznamenán v roce 2000, četněji je registrován od roku 2009. S ohledem na výskyt rozmnožujících se vlků v CHKO Kokořínsko-Máchův kraj a jejich pravidelný výskyt v CHKO Broumovsko v letošním roce lze očekávat
Když napadne hodně sněhu, hrozí sesuv lavin. Kde nejvíce? Laviny padají hlavně v ledovcových karech,
ROZHOVOR ŘEDITEL CÍNOVÝ UMĚLEC KRNAPU
i jejich četnější pohyb na území Krkonoš. Zatím ale usuzujeme, že v případě Erlebachových Bud se nejspíše jednalo o migrující smečku, protože žádný další případ napadení domácích zvířat nebyl v Krkonoších nahlášen. Krkonoše každoročně navštíví značné množství lidí nejen od nás, ale i ze zahraničí. Jak si vysvětlujete, že jsou tak oblíbené a vyhledávané? Široko daleko jsou Krkonoše nejvyšším pohořím. Díky tomu nabízejí návštěvníkům řadu aktivit, co zde mohou dělat. Atraktivnost spočívá v jedinečné přírodě Krkonoš. V neposlední řadě je silnou motivací pro návštěvu značka samotného národního parku. Studie potvrzují, že území označené jako „národní park“ přináší celému regionu nemalý finanční profit. 8
Jakých prohřešků se návštěvníci hor dopouštějí? Jak se s lidmi i sám potkávám na turistických trasách, tak si troufám tvrdit, že většina návštěvníků je slušných. Respektují omezení platná na území národního parku. Řada návštěvníků dělá prohřešky z nevědomosti. Těm pak stačí vysvětlit, co dělají špatně a vše je v pořádku. Kromě nich ale existuje malá skupina lidí, kteří nerespektují vůbec nic. Žádná omezení pro ně neplatí. Vysvětlování nepomáhá. Zábava je pro ně na prvním místě. V takových případech musí naši strážci ukládat pokuty. Jak dlouho jste ředitelem Správy KRNAP? Do funkce jsem nastoupil v roce 2008. Co jste si při nástupu vytyčil jako prioritu? Mou prioritou bylo zlepšit komunikaci mezi Sprá-
Kubíkův příměstský tábor Pro děti od 6 do 15 let (samostatnost) / min. 10 osob pro pořádání táboru ( kapacita max. 25 osob)
Cena A) 800,- / den B) 900,- / den s vybavením Platba v hotovosti Cena zahrnuje: • dopravu z Trutnova do Mladých Buků a zpět (zastávka AN, HSM Zelená Louka) 4 hod. výuky lyžování s certifikovaným instruktorem APUL formou her denní pernametku • oběd ( hlavní chod,polévka) • svačinu • výstražné vesty
n Závěrečný de
foto: Miloš Šálek
• sportovní hry na lyžích • vystavení certifikátu výkonnosti atd.
vou KRNAP a regionem, samosprávami, starosty, podnikateli. Za celou dobu, co jsem ve funkci, postupně otevíráme komunikaci Správy KRNAP vůči veřejnosti. Z odborného hlediska je naší snahou pokračovat v odborné práci, kterou započali naši předchůdci.
Info Termín uzávěrky přihlášek do 26. 2. 2017 Platba zálohy ve výši 30 % z hodnoty kurzu do 26. 2. 2017 (hotově v kanceláři lyžařské školy)
Splnily se vám všechny záměry nebo máte pocit, že máte někde ještě resty? Řada věcí se podařila. Za úspěch považuji projednání a schválení na regionální úrovni nové zonace i současného plánu péče. Máme ale i slabší místa, na kterých budeme pracovat. Kam směřují Krkonoše? Věřím, že Krkonoše zůstanou místem, kde je nesmírně cenná příroda a kde se žije lidem dobře. 9
Kontakt +420 773 663 930 | +420 775 340 712 school@areal-mladebuky.cz | www.areal-mladebuky.cz
KNIHA
Děti malovaly zvířata i kytky HYNEK ŠNAJDAR
Správa Krkonošského národního parku vydala velmi zajímavou knihu nazvanou Krkonoše – Tundra v srdci Evropy. „Na podzim minulého roku jsme realizovali šestitýdenní reklamní kampaň na propagaci nejvýznamnějšího fenoménu Krkonoše - arkto-alpínské tundry. Součástí kampaně byly návštěvy velkých měst, kde vyškolené lektorky informovaly veřejnost i děti ze škol o krkonošské tundře,“ uvedl mluvčí KRNAP Radek Drahný. Děti v této souvislosti malovaly zvířata či kytky, které v tundře rostou. Rovněž mohly skládat básničky o tundrových druzích. „Když jsme jejich výtvory viděli, říkali jsme si, že je škoda, aby tato díla zůstala „v šuplíku“. Napadlo nás tedy vydat knihu, která jejich díla představí,“ prozradil mluvčí. Protože ale na vznik knihy bylo básniček a kreseb málo, oslovila Správa KRNAP základní umělecké školy. Ozvala se ta trutnovská a doilustrovala většinu knihy. Po dvou měsících práce dětí byly podklady připraveny a výsledkem toho je kniha Krkonoše - Tundra v srdci Evropy. Z trutnovské „zušky“ se na ilustracích knihy podílelo 27 dětí a publikováno bylo 30 ilustrací. Žáky vedli učitelé Dita Prouzová, Pavla Hodasová a Ja-
roslav Dvorský. „Citlivý přístup knižní grafičky Michaely Hrabové dokládá například i fakt, že tematické, často humorně laděné básnické texty Tomáše Rorečka, které inspirovaly vznik ilustrací k jednotlivým rostlinným či živočišným krkonošským druhům, nechala „vysázet“ těmi samými barevnými odstíny, jež dominují v žákovských ilustracích,“ prozradil učitel Dvorský. Ilustrace pro knihu lze vidět po celý školní rok na chodbách druhého patra Haasova paláce v Trutnově.
INZERCE
Focení maturitních plesů Vyberte si svůj foto balíček
INDIVIDUAL
BASIC
cena: 130 Kč
cena: 2500 Kč
cena za studenta
cena za třídu
třída do 15ti studentů
1x maturitní fotograf doba focení 5-6h
třída od 16ti studentů
1x maturitní fotograf doba focení 5-6h
STANDART cena: 5000 Kč
.......................................................................... cena za třídu
včetně fotokoutku
1x maturitní fotograf doba focení 5-6h + FOTOKOUTEK
Zajistíme také natáčení maturitního plesu
www.atelierfilmu.cz
Z MUZEJNÍCH SBÍREK
Mapa Krkonoš z roku 1927 MARKÉTA PAVLIŠOVÁ, MUZEUM PODKRKONOŠÍ
Muzeum Podkrkonoší vlastní poměrně rozsáhlou sbírku map z různých historických období. Jednou z nich je turistická mapa východních Krkonoš z roku 1927 od kartografa a novopackého rodáka Matěje Semíka (1869–1961) a propagátora
turistiky v našich nejvyšších horách Jindřicha Ambrože (1878–1955). Mapa o velikosti 33x26,5 cm je v měřítku 1:50 000 a zachycuje oblast Krkonoš od Pomezních Bud přes Velkou Úpu III. (dnes Pec pod Sněžkou), Velkou Úpu I. a II. (dnes osada Velká Úpa součást Pece p/Sn.) po Maršov III. a IV. (dnes Horní Maršov) a Maršov I. a II. (dnes součást Svobody nad Úpou). 11
RENEROVKY
Půlstoletí v horách Vybrali si život v horách. Původně uvažovali o jednom roku. Ale víte, jak to je: člověk míní, život mění. A tak si Pavel a Jaroslava Olivovi protáhli pobyt v krkonošské přírodě o dalších neuvěřitelných 47 let. Zabydleli se na stráni Malé Úpy, kde provozují dvě horské chalupy Renerovky. A řeknu vám jedno: energie, kterou kolem sebe tihle dva, až se mi příčí použít výraz senioři, šíří, vás nakopne úplně stejně jako sluneční paprsky a úžasné výhledy, které jsem si užíval, když jsem za nimi stoupal do výšky tisíc metrů pro jejich příběh. MICHAL BOGÁŇ
Ten ale začal daleko odsud. V Praze. „Potkali jsme se na koleji Na Děkance, kam jsem jako studentka chodila prodávat Večerní Prahu za 30 haléřů,“ vzpomíná paní Olivová, tehdy sedmnáctiletá slečna. Po třech letech chození se vzali. Na podzim roku 1968. „A po Praze nám začaly jezdit tanky,“ naráží o šest let starší pan Oliva na okupaci Rusáků. Atmosféra houstla. Ukončili studium a všem kamarádům pomáhali emigrovat. „Já bych asi bejvala taky ještě uletěla, ale náš taťka je opravdu velký patriot a řekl, že zůstaneme,“ povídá Jaroslava Olivová. A že odjedou na rok na hory. To neměli tušení, že podniková chata pardubických Velkovýkrmen, kam byli vybráni z dvou 12
desítek uchazečů, jim zkříží životní cestu víc, než plánovali. „Na začátku to byly galeje,“ hlásí paní Olivová, jak s manželem ve dvou správcovali chatu pro padesát lidí s plnou penzí. „Byly to těžký, ale krásný roky,“ dodává Pavel Oliva. Dlouhá léta je zaměstnával zemědělský podnik. Ten se pak rozpadl, přišla doba privatizace a Olivovi chtěli starou chalupu koupit. „Už to bylo dohodnuté, ale soudruzi to nakonec dali jednomu restituentovi jako náhradu za nějaké stodoly,“ vysvětluje pan Oliva. A tak se nakonec nákup chalupy od restituenta Olivovým pěkně prodražil. Až ke dvěma milionům. Ačkoliv odhad tenkrát měla na 50 tisíc. „Povím vám jednu perličku. Když jsme sem přišli, přinesli jsme si ze strahovské koleje fíkus. Dali jsme ho do staré jídelny a za těch 25 let, co jsme
tam pracovali, se strašně rozrostl. Najednou už měl být na konci, my jsme říkali, že až tam doroste, jdeme odsud. Ale ten fíkus se deset centimetrů před hranou stropu otočil a rostl zpátky. Tak jsme zůstali,“ začne vypravovat paní Olivová jednu z historek jejich horského života. Za dobu, co žijí v Krkonoších, uvažovali o odchodu jen jednou. Ještě za totality. Pan Oliva má rád vodu, tak se přihlásili do konkurzu na jedno středisko na Orlíku. A přestože pak konkurz vyhráli, nakonec zdejší region stejně nedokázali opustit.
Vždyť se jim tady narodily i děti. „Ale na to se nás moc neptejte,“ zvážní paní Olivová při otázce, když vyzvídám, kolik mají dětí? Odpověď byla čtyři. „Ale dva kluci nám umřeli,“ svěřuje mi smutné chvíle, které je potkaly. Jeden syn zemřel krátce po porodu a druhý v patnácti na rakovinu kostí. A proto si pak Olivovi pořídili ještě druhou dceru. „Paní Olivová mě pořád přemlouvala, až z toho byla Linda,“ vnáší ke stolu veselejší náladu Pavel Oliva. Otcem se stal ve 46 letech, jeho ženě bylo čtyřicet. „Když se nám Linda narodila, báli
ROZHOVOR RENEROVKY
jsme se, abychom se dožili střední školy a tak dále. Ovšem dnes už je z ní dospělá ženská a my tady taky ještě pořád strašíme,“ směje se. Vracíme se k povídání o horském byznysu a jak Olivovým po revoluci začal zase trošku jinačí život. „Když jsme koupili chalupu, tak nám sem generální ředitel Rudého práva, který je dodnes náš přítel, poslal paní, aby o nás napsala. Jenže ta nám potom psala, že ke článku nemůže dát fotku chalupy, protože vypadá hrozně a vyfotila kostel…,“ říká mi paní Olivová. „Jaruško, zkrať to. Ty to tady zbytečně komplikuješ nějakými srdceryvnými historkami, což pana redaktora určitě nezajímá,“ skočí ji do řeči pan Oliva. On ale neustále dělá to samé. „Tohle tam napište taky, ať vidí, jak to u nás chodí,“ směje se paní Olivová. Poslouchat při rozhovoru jejich vzájemné hašteření mě naopak neuvěřitelně baví. Na „popud“ redaktorky Rudého práva se tak pustili do opravy chalupy. Byli opravdu svědomití a pilní, navíc plno věcí si udělali sami. „Věděli jsme, že podnik každý rok na chatu doplácel, protože byla ztrátová, ale šli jsme do toho, makali jsme jako diví a rozjelo se nám to. Jako první jsme měli koupelny,“ pyšní se pan Oliva. A jelikož chytli dobrou dobu, prožívali šílené návaly lidí. Kousek od nich potom ležela podniková chata Tesly, po níž neustále pošilhávali. „Líbila se nám hlavně kvůli místu, protože tam o čtyři hodiny déle svítilo sluníčko a byl odsud nádherný výhled na Sněžku,“ přibližuje pan Oliva, jak přemýšleli o tom, že by si přikoupili ještě jednu chatu. „A pak jednou Olivka přijela z Holandska z výstavy tulipánů a řekla mi: Koupila jsem ti Teslu, můžeš budovat,“ povídá. Jeho žena se náhodou při cestě domů stavila v Praze na podniku a tam se dozvěděla, že je Tesla k mání. Možná si říkáte, kde vzali tolik peněz, ale pan Oliva jezdil z Krkonoš dvacet let do Prahy stavět barák, který pak pronajímali a následně ho i prodali. „Všechny naše peníze za celý život jsme pak dali do tady toho,“ roztáhne paní Olivová ruce ve velké jídelně. Starou Teslu zbourali a na jejím místě si vystavěli druhou Renerovku. Při budování nenarazili na problémy, naopak hodně lidí jim fandilo včetně hostů. 14
dit na velké motorce, aby mohla v zimě s čistým svědomím usedat na skútr. „Ta práce nás pořád baví a hlavně ten kontakt s lidmi je přesně to, co nás u toho drží, abychom už nebyli doslova v důchodu,“ doplňuje. Na nové Renerovce, kde je ubytovací kapacita na šestadvacet míst, mají Olivovi zařízený celoroční provoz. Stará Renerovka se stejným počtem míst jim více méně slouží jenom v zimě. Stojí přímo u vleku, a proto je hlavně oblíbená pro pobyty rodin s dětmi. Při svém odchodu se Olivových ještě ptám, jestli jim při životě v horách něco chybí? „Nechybí nám tady nic, a když nám něco chybí, tak si pro to dojedeme,“ ušklíbne se Pavel Oliva. „Akorát to trvá déle, ale to je systém života, na který si člověk zvykne,“ dodává. Olivovi jsou v horách doma a stále více si vychutnávají to, co jejich hosté, kteří si přijíždějí užít krkonošskou přírodu. „Malá Úpa je úplně v pohodě a je pro nás srdeční záležitostí,“ uzavírají manželé. „Byla úplně jiná doba. Začátky kapitalismu, začátky hor. My jsme ukecaní, takže jsme se snažili o to, aby nás lidé brali jako takový rodinný podnik,“ vykládá Pavel Oliva. Hostům se u nich líbilo, tak jim ani nevadilo, když nebylo něco dodělaného. „Úplně v klidu si to tady odbydleli, zaplatili a jezdí k nám už pětadvacet let,“ dodává, že právě z této doby mají stále nejvíce štamgastů, kteří je v podstatě živí. A vzápětí o tom krásně hovoří jako o takovém stromu hostů, kteří už vědí, co je čeká a že to na Renerovkách budou mít bez starostí. To je podle něj daleko cennější byznys plán, než si vytvářet nějakou strategii. „Akorát nás ti lidé už věkem opouštějí, protože ty naše ročníky umírají,“ konstatuje paní Olivová. O to větší obdiv však zaslouží manželé z Renerovek. Zvlášť pokud si uvědomíte, jak se již v pokročilém věku museli a stále musí přizpůsobit moderním prvkům života. „Teď jsme uprostřed kapitalismu a odevšad na nás útočí ty vaše blbosti jako elektronické podpisy, datové schránky, noťasy a další píčoviny jako třeba EET, ale můžu vám říct, že i přesto jsme opravdu rádi, že žijeme v této době,“ míní pan Oliva. „A díky mladým kolem nás se to pořád učíme,“ poukazuje paní Olivová. Ta se například v pětapadesáti učila jez15
POMALÉ ČTENÍ, NEČITELNÉ PÍSMO PROBLÉMY S I/Y POTÍŽE S MATEMATIKOU ŠPATNÉ ZNÁMKY TRÁPÍ SE VAŠE DÍTĚ PŘI UČENÍ A NEUMÍTE MU POMOCI? OZNAČENÍ: DYSLEKTIK, DYSGRAFIK, …
602 146 882 Studijní centrum BASIC Hradební 12 541 01 Trutnov
OBJEKTIVEM MILOŠE ŠÁLKA
ROZHOVOR
PŘÍBĚH
Jak jsem potkal lyže ANTONÍN TICHÝ, FOTO: STANISLAV ONDRÁČEK
Aby hned na začátku bylo jasno: Nikdy jsem nebyl zdatný ani náruživý lyžař. V kopcovité krajině mého žití v podhůří Krkonoš s bohatou sněhovou nadílkou každoročních zim, však lyžování docela uniknout snad ani nešlo. I tak jsou pro mě ta opěvovaná kouzelná prkýnka celoživotně spíš jen jakž takž zvládnutý dopravní prostředek, než sportovní nástroj. Zcela v duchu známého přísloví o kovářově kobyle jsem celé dětství odjezdil na starých práskačkách z půd po Němcích, které jsme si s kluky ze vsi vzájemně vyměňovali, podle toho, jak jsme odrůstali. Táta sice téměř každou zimu vyráběl několik desítek párů docela solidních masivních lyží, z nichž pokaždé odložil stranou několik výmětů, které litoval vyhodit a usoudil, že pro vlastní děti budou ještě docela dobré. V návalu práce je však do konce sezóny nikdy nestihl dodělat. A kdo by myslel na lyže v létě? Když mi bylo patnáct, odhodlal jsem se k radikálnímu kroku. Pod tátovým dohledem, povzbuzen občasným pohlavkem, jsem si z výběrového horského jasanu vlastnoručně vyrobil své první nové lyže. V hladkém přírodním provedení, s originální značkou Tip Ťop pod medově transparentní vrstvou kopálového laku ve špici, s ocelovými hranami a ďábelsky červenou skluznicí, opatřené celokovovým vázáním Kandahár se spodním i vrchním tahem, byly v záplavě anonymních celodřevěných ojetin neznámé provenience i uniformních sériových Artisek z národního podniku Sport, viditelně jiné. Jen opravdový odborník poznal, že zaspaly dobu nejméně o dvacet let.Já však na ně byl docela pyšný a hobloval jsem na nich stráně na dohled od domova až do vojny. V bezmezné sebedůvěře jsem na nich v rámci povinného lyžařského výcviku absolvoval dokonce přebor Lesnické školy v Trutnově v běhu na 5 km. Že jsem skončil hluboko v poli poražených, nebyla jenom jejich vina. Vyhrál tenkrát Pepa Kutheil, pozdější úspěšný státní reprezentant - sdruženář. Svých warholovských 5 minut byť trpké slávy „zažily“ začátkem zimy roku 1960. Dvěma mým kamarádům se podařilo mě vylákat na celodenní lyžařský výlet do hor. K autobusu do Pece jsem se dostavil ve své ležérní celoroční uniformě, manšestrákách a kožené bundě s kaš18
mírovým šátkem pražských frajírků u krku. Lyže jsem nesl jen jaksi navíc (i když už doplněné o svítivě žluté vázací řemeny zvané francouzák, velice módní a velice nebezpečné) přesvědčen, že půjde o obvyklé turné po známých zotavovnách ROH, kam jezdívala děvčata z rovin, se kterými se na barových stoličkách tak báječně klábosilo o lyžování. Jenže pánové chtěli sportovat. Vyjeli jsme nejprve na Zahrádky. (Poprvé na vleku!) Při prvním sjezdu jsem dost dobře neodhadl vynášivý vnější oblouk před mostkem u dojezdu a za řehotu vlnící se fronty zahučel do ne dost dostatečně zamrzlého Lučního potoka. Nebyl jsem zřejmě ani první ani poslední. Přesto jsme usoudili, že tady už nám pšenka nepokvete. Sekerou půjčenou od vlekaře jsem z mé jasanové chlouby osekal rance mokrého sněhu, měnící se před očima v led a dalším šleprem jsme ujeli na Lučiny. Aby na mně namočené části oděvu neztuhly docela, vystoupali jsme svižně známou vycházkovou trasou kolem Kolínské boudy a přes Václavák na Černou horu.
Při obědě na Sokolské boudě, zakončeném grogem, jsem zvláčněl a psychicky už byl zase ve formě. Džentlmensky jsme se domluvili, že pokud se dole nesjedem, sejdeme se na odpoledních tanečních čajích v lázeňské Kolonádě. Hoši sekli patkami a zmizeli stylovým obloukem v závoji ledové tříště. Necelé čtyři kilometry staré sjezdovky pod lanovkou se mi náhle protáhly na krkolomných 20 - 30 kiláků nekonečné severní stěny Eigeru se zledovatělou stopou posetou boulemi. Můj osvědčený sjezdařský trik: odpíchnout se, krouhnout zatáčku doprava, vstát, oprášit se... krouhnout zatáčku doleva, vstát, oprášit se, a tak v zatáčkách až dolů, se jevil absolutně neúčinný. Mezi jednotlivými zatáčkami se mi to vždy tak nekontrolovaně rozjelo, že jsem se musel snížit k velkovýrobě lavorů, nepravidelně přerušovaných smrčkem záchranářem. Povolilo na mně i ve mně ledacos. Jen lyže, přikurtované řemeny pevně k mým nohám to vydržely. Tenkrát při mně museli stát všichni Ullrové, co jich jen je na lyžařském Olympu, i sám Krakonoš. (redakčně kráceno)
PRINCEZNA TURANDOT
neděle 8. 1.
Činoherní divadlo A: Agentura Harlekýn, s.r.o. UFFO ** 19:00 hodin ** předplatitelé vstup na abonentku ČDA, ostatní – vstupné 370, 345, 320 Kč
HERCI JSOU UNAVENI
sobota 7. 1.
Novoroční koncert pop operního tria s hudebním hostem – zpěvačkou Ivannou Bagovou UFFO ** 19:00 hodin ** vstupné 300 Kč
LA GIOIA
čtvrtek 5. 1.
Výstava fotografií Vernisáž 3. 1. od 16:00 hodin UFFO – foyer ** otevřeno: 9:00–19:00 hodin ** bez vstupného
ROBIN BÖHNISCH: ETIOPIE – NAŠE AFRICKÁ KOLÉBKA
4. 1.–12. 1. a 16. 1.–19. 1.
středa 18. 1.
Cestopisný večer Radky Tkáčikové kino Vesmír ** 19:00 hodin ** vstupné 80 Kč
LADAKH, ZANSKAR, KAŠMÍR
pondělí 16. 1.
PhDr. Petr Just, PhD.: Od George Washingtona k Donaldu Trumpovi aneb Američtí prezidenti v průběhu času Pořadatel: UFFO a Český červený kříž kino Vesmír ** 14:30 hodin
AKADEMIE TŘETÍHO VĚKU
pondělí 16. 1.
Rodinné UFFOkousky: Divadlo KRAPET Představení pro děti od 3 let UFFO ** 15:00 a 17:00 hodin ** vstupné 90 Kč, se slevovou kartou 72 Kč
ZIMNÍ PŘÍHODY VČELÍCH MEDVÍDKŮ
neděle 15. 1.
Činoherní divadlo B: Divadlo A. Dvořáka, Příbram UFFO ** 19:00 hodin ** předplatitelé vstup na abonentku ČDB, ostatní – vstupné 365, 340, 315 Kč
SIMONA JINDOVÁ: O ZVÍŘATECH A LIDECH
Výstava fotografií kino Vesmír – foyer ** otevřeno vždy v době promítání filmu ** vstup na výstavu zdarma
čtvrtek 12. 1.
VÁLKA ROSEOVÝCH
1. 1.–8. 2.
Projekt režisérky Ilony Jäntti (Finsko) ve spolupráci s Cirkusem Mlejn a Uffem. Účinkují herečky a akrobatky – Ilona Jäntti, Šárka Bočková, Eliška Brtnická. UFFO ** 19:00 hodin ** vstupné 350, 325, 300 Kč
TO EVERY CLOUD
úterý 31. 1.
Cestopisný večer Libora Drahoňovského kino Vesmír ** 19:00 hodin ** vstupné 80 Kč
SEVER RUSKA
pondělí 30. 1.
Setkání s Eliškou Pilařovou Pořadatel: UFFO a Český červený kříž kino Vesmír ** 14:30 hodin
AKADEMIE TŘETÍHO VĚKU
pondělí 30. 1.
Rodinné UFFOkousky: Divadlo DRAK Hradec Králové Představení pro děti od 9 let UFFO ** 18:00 hodin ** vstupné 120 Kč, se slevovou kartou 96 Kč
AMUNDSEN KONTRA SCOTT
neděle 29. 1.
Leden
Divadelní delikatesy: Losers Cirque Company Divadelně taneční akrobatická podívaná UFFO ** 19:00 hodin ** předplatitelé vstup na abonentku DD, ostatní – vstupné 365, 340, 315 Kč
WALLS & HANDBAGS
středa 11. 1.
Vernisáž 10. 1. od 18:00 hodin Partner Galerie UFFO: GRUND a.s. Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR Galerie UFFO ** otevřeno: pondělí–sobota 9:00–18:00 hodin ** vstupné 30 Kč, děti 15 Kč, děti do 3 let zdarma
BLANKA NOVÁKOVÁ: MĚLA JSEM SEN
11. 1.–20. 2.
Vyprávění Michaely Rýgrové a snímky z festivalu v Nevadské poušti kino Vesmír ** 19:00 hodin ** vstupné 80 Kč
BURNING MAN
pondělí 9. 1.
Rodinné UFFOkousky: Divadlo DRAK Hradec Králové Představení pro děti od 5 let UFFO ** 16:00 hodin ** vstupné 90 Kč, se slevovou kartou 72 Kč
Koncert na stání Křest debutové alba Sedm statečných UFFO ** 19:00 hodin ** vstupné 130 Kč
BENJAMING’S CLAN
sobota 28. 1.
Divadlo a hudba: Divadlo SEMAFOR UFFO ** 19:00 hodin ** VYPRODÁNO ** předplatitelé vstup na abonentku DH
KDYBY TISÍC KLARINETŮ
čtvrtek 26. 1.
Zbigniew Czendlik – setkání se známým knězem z Lanškrouna UFFO ** 19:00 hodin ** vstupné 150 Kč
POSTEL, HOSPODA, KOSTEL
středa 25. 1.
Divadlo a hudba: Cabaret Calembour UFFO ** 19:00 hodin ** předplatitelé vstup na abonentku DH, ostatní – vstupné 340, 315, 290 Kč
KVIDOULE 3+KK
čtvrtek 19. 1.
70 JAR – folkový koncert UFFO ** 19:00 hodin ** vstupné 210 Kč
ŽALMAN & SPOL.
www.uffo.cz
Předprodej vstupenek: Turistické informační centrum Trutnov pondělí–pátek 9:00–17:00 hodin sobota 9:00–12:00 hodin tel. 499 818 245 Změna programu vyhrazena!
Předprodej a rezervace vstupenek: Inforecepce UFFO pondělí–sobota 8:00–19:30 hodin tel. 499 300 999, e-mail: info@uffo.cz
HORSKÝ VŮDCE
Cílem není dostat lidi nah Má jedno z nejdobrodružnějších povolání. Trutnovský horolezec Josef Milfait v červenci 2008 složil závěrečné zkoušky horského vůdce a je jedním z třicítky českých profesionálů, kteří dokážou lidem splnit mnohdy nepředstavitelná životní přání. MICHAL BOGÁŇ, FOTO: ARCHIV JOSEFA MILFAITA
Jak vy vnímáte hory? Myslím, že hory jsou pro každého taková univerzální výzva. A váš vztah k nim je jaký? Můj vztah k horám se neustále vyvíjí. Ani teď není úplně ukončený. Ze začátku to byla velká výzva a zároveň obrovský respekt. Ale tím, jak člověk nabírá zkušenosti, tak výzva sice stále zůstává, ale už ji mám nastavenou malinko jinak. V jakém směru? Hlavně v tom profesním. Mým cílem už není vylézt kopec. Mým cílem je, aby to lidi bavilo. A dostat je na kopec. Ne, to taky není úplně ten prvoplánový cíl. Cílem je vždycky dostat lidi dolů. A u této profese to platí absolutně. S trochou nadsázky říkáme, že naše práce je, že chodíme do kopce a vyprávíme lidem vti22
py. Na druhou stranu to ale zase máme usnadněné v tom, protože ti lidé se sami přišli bavit. Vypadnou z kanceláře a ty výhledy na sníh a hory většinu z nich naladí do strašné pohody. Co vás do hor táhlo? Být tam je dobrý. Ale myslím, že úplně nejlepší je sedět dole, dávat si pivko nebo kafe a koukat na ten kopec, na kterém člověk byl. To je fakt dobrý pocit. Asi ten nejlepší. Kde jste zažil ten váš? Z těch velkých hor? Tak ten jsem měl asi v base campu pod Pobědou. (Se 7439 metry nejvyšší hora Kyrgyzstánu a celého pohoří Ťan-šan - pozn. red.). To bylo hodně intenzivní, protože o ni jsme se pokoušeli dva roky. A pak jsme to konečně vylezli a měli klid. Je to asi nejtěžší kopec, co jsem vylezl. Proč je tak těžký? Jsou tam asi všechny negativní věci, které člověka na horách můžou potkat a zabraňují mu ve výstupu. Je tam všechno, kvůli čemu jsou hory tak nebezpečné. Laviny, počasí, vítr, obtížnost výstupu. O výstup jste se pokoušeli dva roky... Byla to výzva. Rok předtím jsem vylezl Lenina a dozvěděl jsem se o Sněžném leopardu. To je oceně-
JOSEF MILFAIT
horu, ale dolu ní, které člověk získá, když zdolá všech pět nevyšších vrcholů bývalého Sovětského svazu. A Poběda je z těch pěti sedmitisícovek nejtěžší. Pro mě v tu chvíli byla třetí horou. Je docela zajímavé, že nikdo jiný žijící v Čechách toho „Sněžného Bárse“ nemá. Hodně lidí má čtyři kopce, ale Pobědu po nás od roku 2002 žádný Čech nevylezl. Na Slovensku pár lidí ano. Většina z nich to má ovšem z doby Sovětského svazu, kdy se tam lítalo za pět tisíc včetně letenky. Pořádaly se tam tábory, kde ty trasy byly vyfixované až nahoru. Něco jako je teď Everest. V roce 2005 jste se rozhodl stát se horským vůdcem. Co vás k tomu vedlo? Bylo tam více aspektů. Při návratu z neúspěšné expedice na Nanga Parbat jsem si uvědomil, že to chce změnu. V té době jsem si dodělal nejvyšší vzdělání lyžařského instruktora a už jsem také vodil klienty cestovních kanceláří na různé kopce. Problém byl v tom, že do té doby neexistovala žádná asociace, která by se tím zaobírala profesně. Myslím, že první běh horských vůdců pod patronací Rakušanů proběhl v české asociaci v roce 2004, ten jsem nestihl, tak jsem šel do druhého a na druhý pokus jsem udělal přijímačky. Na první pokus jste neuspěl? To bylo potom, co jsem se vrátil z Nanga Parbatu,
· narozen 22. srpna 1974 v Trutnově · je svobodný, s přítelkyní má syna (7 let) · učil se na zámečníka, studoval i střední školu strojní-textilní · kromě vzdělání horského vůdce (UIAGM je ještě držitelem licence instruktora lyžování (ISIA), snowboardu (AČS) a je trenér alpských disciplín (ČSL) · v letech 2001 - 2003 vystoupil na všech pět nejvyšších sedmitisícovek bývalého Sovětského svazu a získal ocenění tzv. Sněžného leoparda, v roce 2004 zdolal svou první osmitisícovku Sisha Pangma (8035m) a na druhou vystoupil v roce 2009 Cho-Oyu (8201m) · má rád pěkné počasí, hovězí maso a francouzské víno, nemá rád blbost lidí a když ho bolí zuby a celé léto jsem nelezl. Hanz Bergman, nynější šéf vzdělávání horských vůdců pro celý svět, se na mě podíval: Jo, to seš ty z těch Himalájí, tak to zkus příště. Tohle nebylo s nadhledem horského vůdce. Vy jste u přijímaček někam lezl? Ono je strašně složité, aby si vás tam vůbec pozvali. Musíte poslat seznam výstupů, sjezdů a tak dále. A na přijímačkách to všechno kontrolují, jestli vaše úroveň lyžování, lezení, lezení v ledu odpovídá tomu, co je na papíře. Ale hlavně si musíte udržet krédo horského vůdce, které zní, že pohled na horského vůdce by měl klienta uklidňovat a ne že se začne bát. Musí to vypadat, jako že to nic není. Trvalo dva a půl roku, než jste složil závěrečnou zkoušku. Co jste se během kurzu naučil? Ten kurz je o bezpečnosti, bezpečnosti, bezpečnosti. Už se v něm neučí lézt, ani technika, ani jak máte lyžovat. Jediné, o co jde, je bezpečí klienta a podle toho musíte vést túru. Učíte se plánovat túru, orientovat v terénu… Je to vlastně takový komplex vzdělání, deseti kurzů a na konci každého bloku je zkouška. Tento systém vzdělávání má jednu obrovskou výhodu, že je uznatelný v celé Evropě. Je o vaše služby zájem? Myslím, že čím dál tím větší. Hodně lidí si uvě23
ROZHOVOR HORSKÝ VŮDCE
domuje, že bezpečnost je důležitá. A je to i dané dobou. Lidé prostě nemají čas se v horolezectví vzdělávat tak, aby to bylo bezpečné. Když to řeknu odspodu, tak nejjednodušší je umělá stěna, ale i na té se můžete zabít. Pak jsou skály, kde je to zase jiné. A pak přijdou hory, kam když člověk vstoupí, tak se mu to spektrum toho, co musí umět, rozšíří opravdu do široka. Laviny, sněhy, ledovce, trhliny, orientace, počasí. Třeba můj názor, než by člověk chtěl jít bezpečně na Mont Blanc, tak by měl předtím začít někde v nižších horách, pak nějaké dvě tři lehčí čtyřtisícovky a teprve potom na Mont Blanc. Za co všechno nese horský vůdce odpovědnost? Ve chvíli, kdy člověka přeberu, tak za všechno, co se týče hor. Že bude správně zajištěný, vybavený, připravený aklimatizačně a tak dále. Já abych si to zjednodušil, tak tu aklimatizaci udělám a nejdu rovnou z fleku nahoru. To je velice častá chyba, že lidé jdou rovnou na kopec. Děláte práci, při níž lidé de facto svěřují svůj život do vašich rukou. To je sakra zodpovědnost!
Občas je to fakt psycho. Asi nejhorší je to při freeridu, když jedete do čistého terénu, který může spadnout. Už se vám stal někdy nějaký průšvih? Ne. Doufám, že se tomu vyhnu. Zvažujete přání klienta, zda je splnitelné nebo ne? Určitě. Pokud ho neznám, vyzkouším ho. Jestli chce jít na Matterhorn, což je jeden z nejsložitějších výstupů, který ale běžně vodíme, tak s ním nepůjdu z voleje. Nejdřív se projdeme v rámci aklimatizace a vezmu ho třeba na Pollux, což je čtyřtisícovka ve Walliských Alpách, kousek od Matterhornu. Jsou tam skalní úseky, můžu ho vzít i těžší cestou přes hřebínek, abych věděl, jak se chová. A pak rozhodnu, jestli ano nebo ne. To bývá asi nejtěžší. Jak dlouho pak výstup trvá? Mont Blanc trvá třeba týden. Odjedeme. První aklimatizace. Trénink. Slezeme dolů. Odpočinkový den. Zase nahoru s tím, že už se jede třeba kopec. A co mě? Dostal byste mě na nějaký vyšší, i když nejsem žádný horolezec? Když se na vás dívám, tak postava asi v pohodě… Ještě vám řeknu, že nejvýš jsem byl zatím na Kriváni. To znamená, že nějakých dvacet kilometrů denně jste schopný ujít. Ano. No, tak to je takový základní fyzický předpoklad. A pak bychom se spíš domlouvali ohledně toho, 24
kde by to mělo být a za kolik. A hlavně kolik byste měl času. Když má člověk týden, tak je to v pohodě a dá se cokoliv. To třeba i ten Mont Blanc. Jako vážně? Zvolili bychom cestu, kterou by to šlo. Ale já fakt nemám žádné zkušenosti s pobytem takhle vysoko ve sněhu. Mont Blanc opravdu není technicky náročný, pokud jsou dobré podmínky. Jakmile se ale ty podmínky změní, což tam může nastat během dvou hodin, tak právě nastupuje horský vůdce, který problém začne řešit. Dokud jsou ideální podmínky, je to lehký kopec. Změní se počasí, padne mlha a nevíte, kde jste. Setkal jste se v horách přímo se smrtí? Bohužel několikrát. Hned první výstup jako horský vůdce jsem našel dvě mrtvoly. Nějací Poláci. Vystupovali odpoledne na nejlehčí čtyřtisícovku, která v Alpách existuje. Velkým impulsem, abych se stal horským vůdcem, pro mě bylo i to, že mi
v Tatrách umřel kamarád v lavině. V podstatě pár metrů ode mě. Já jsem pak o tom chtěl vědět maximum informací. A nikde se člověk nedozví maximum než na kurzech horského vůdce. Přesně jsem nevěděl, jestli tu práci chci dělat. Říkal jsem si, že bych to dělal při něčem. Ale ono to moc nejde. Plánujete ještě nějakou expedici do vyšších hor? Nějaké plány mám, ale mně se teď plní přes klienty. Vždycky jsem měl sen vylézt Denali (dříve Mount Kinley - pozn. red.) a to se mi teď splnilo v práci. Už mám několik klientů, kteří mi dorostli do toho, že chtějí na takovéto kopce. Teď na jaře mě čeká Elbrus (s 5642 metry nejvyšší hora Kavkazu a Ruska - pozn. red.), dokonce několikrát, že tam zůstanu a lidé za mnou budou lítat. Výstup na skialpech na Elbrus je taky pěkný kopec. Tím bych se chtěl taky aklimatizovat a právě potom bych asi chtěl jít na skialpech na nějakou ještě vyšší sedmu. A zase to bude asi v práci. Tak to jste šťastný člověk, ne? Mám nejlepší práci na světě
ROZHOVOR LEZEC
Vysněné místo Na takřka tisíc metrů vysoký legendární skalní masiv El Capitan v Yosemitském národním parku vylezl i trutnovský lezec a učitel Jan Růžička. MICHAL BOGÁŇ, FOTO: TOMÁŠ SAIFRT
Není to tak dávno, co svět obletěla zpráva, jak český sportovní lezec Adam Ondra zvládl dokončit volný přelez stěny Dawn Wall, která je považována za jednu z nejtěžších vícedélkových cest světa. Jako teprve třetí člověk na planetě se úspěšně vydal vzhůru tou nejstrmější a nejhladší částí El Capitana. K výstupu na vrchol však lze využít zhruba stovku tras. Ta klasická se nazývá The Nose (Nos) a právě tu zvolil při svém kalifornském prvovýstupu v roce 2003 i Jan Růžička. „Ale tak, jak jsem to přelezl já, to se s výkonem Adama nedá vůbec srovnávat. Je potřeba odlišit styly toho přelezu, což je úplně to nejdůležitější,“ upozorňuje devětatřicetiletý kantor ZŠ Komenského, kde učí posledních sedm let. Zatímco muž, který na sebe strhl pozornost i velkých amerických médií, celou stěnu zdolal, jak se 26
říká volně, tedy pouze vlastní silou, kdy se jistící pomůcky používají jen jako jištění před pádem, tak trutnovský tělocvikář a biolog tento způsob kombinoval ještě s technickým lezením. „To je styl, při němž se některé jistící prostředky vezmou do ruky a člověk se k nim přitáhne,“ vysvětluje rozdíl a jak se třeba překonávají nejtěžší pasáže stěny. Ke skalám ho to vždy táhlo, ale lezení se začal věnovat až v prváku na vysoké škole v Hradci Králové. Vždy ho měl spojené s cestováním. Během studia i po skončení. Čtyři a půl roku žil v americkém státě Colorado, kde pracoval jako masér v jednom zimním středisku. „Byla to sezónní práce, takže se dobře doplňovala s lezením,“ vypravuje. Od listopadu do března masíroval, lyžoval, trénoval. A pak se s kamarády sbalil a tři měsíce v kuse cestovali. „Koupili jsme si obytné auto a navštěvovali jsme různé lezecké oblasti,“ vzpomíná. V Yosemitech byl Jan Růžička čtyřikrát a strávil tam pokaždé skoro měsíc. „Jde o specifické lezení a je potřeba se s tím sžít,“ poukazuje na strmé žulové masivy, které svou hladkostí připomínají porcelán. Tím nejproslulejším z nich je „El Cap“. Největší
žulový monolit na světě je pro horolezce neodolatelnou výzvou. „I já jsem ho vždycky vnímal jako vysněné místo, kam jsem se chtěl podívat,“ říká. Doma si o něm četl v knížce Rock Stars a získával ponětí o big wallovém lezení v Yosemitech. Sen si splnil v roce 2003. „Trvalo nám to tři dny,“ prozrazuje, jak dlouho šplhali na vrchol. Na jeden zátah, takzvaný „single push“, jak se označuje přelez bez přerušení pouze s nutným nocováním ve stěně. Jak se spí v místech, která jsou široká jako lavička v parku? „Člověk si tam nějak sedolehne a noc prostě přečká,“ popisuje s úsměvem. Ovšem existují i plochy 3 krát 3 metry, kde se dá pohodlně natáhnout. Na taková místa narazil při svém druhém výstupu v roce 2007 cestou Salathé. O čtyři roky dříve si však vybral variantu The Nose, která je historicky nejpopulárnější, protože je pro lezce velmi přívětivá. „Existují asi i jednodušší směry, ale ty nevedou centrální stěnou,“ vykládá „pavoučí muž“ z Trutnova. Při výstupu je podle něj důležité, aby člověk zůstal po celou dobu bdělý a dokázal třeba ty tři dny podávat takový výkon, aby byl schopný na stěnu vylézt. S kamarády se zároveň snažil o to, aby byl jejich výkon co nejhodnotnější, takže většinu z 34 délek, na něž je „Nos“ rozdělený, překonávali volně. „Technicky jsme lezli asi jen osm délek,“ líčí Růžička a zmiňuje ještě další rozdíly mezi způsoby lezení. Když totiž člověk určitou délku přeleze hned a volně, tak na ní zaprvé nenechá tolik energie a zadruhé ho nestojí tolik času. „Dejme tomu, že jedna délka může volně trvat třeba dvacet minut. Pokud ji ale nejsem schopný přelézt volně, protože ty chyty v prasklinách jsou hodně úzké a musím ji jít technicky, tak to může trvat klidně přes hodinu,“ uvádí příklad. INZERCE
Jaké pocity prožíval na vrcholu El Capitana? „Člověk se spíš cítí unavený, než aby si to úplně uvědomil. I když ve všeobecném měřítku to zase není považováno až za takový počin, pro mě osobně to byl ale top zážitek,“ vzpomíná na výpravu za yosemitským monumentem horolezec, který leze ve skalách už dvacet let. „Na všech svých cestách jsem se více méně vždycky snažil najít čas na lezení,“ dodává. Nový Zéland, Malajsie, Thajsko, Peru, Venezuela, Indie, z evropských států se zaměřoval na oblasti ve Francii, Španělsku, Itálii… „Ale nejvíc mě baví domácí písky,“ upozorňuje na svou srdeční záležitost. Aby ne, když do Adršpachu to má kousek. Jezdí i do Českého ráje a poslední roky si velmi s rodinou oblíbili Labské údolí u Děčína. „Manželka leze taky a velice dobře. Je fajn, že se takhle doplňujeme. Pořídili jsme si obytné auto a jezdíme,“ usmívá se otec dvou malých holčiček. A lézt nepřestává ani v zimě. Dvakrát třikrát si vyrazí do Rakouska na ledolezení.
DĚVÍN
Chata se studentskou duší Ponorka, Jeskyně, Hašišárna, Beruškárna, Asistentárna, Kabinet… Když tyto názvy vyslovíte před absolventy trutnovského gymnázia, většina z nich hned ví, která bije. A začnou vzpomínat. Tak se totiž jmenují místnosti horské chaty Děvín, kam po desetiletí jezdí studenti, absolventi a přátelé této krásné chalupy v srdci Krkonoš. MICHAL BOGÁŇ, FOTO: ŠTĚPÁNKA ŠICHOVÁ
Aby škola měla horskou chatu, natož v 1. zóně Krkonošského národního parku, je velká rarita. Před více než šedesáti lety ji studentům věnovala profesorka Marcella Pradáčová. V roce 1947 původní usedlost koupila od národního správce a začala tam brát své studenty, respektive studentky. Teď už víte, proč Děvín. Party kluků v té době ještě jezdily na sousední Studánku patřící tehdy pro změnu panu profesoru Kovářovi. V roce 1958 ale nešťastnou náhodu vyhořela a od té doby se všichni gymnazisté scházejí společně na Děvíně, kde prožívají své příběhy. „Kdyby Děvín (dnes v majetku Nadačního fondu Gymnázia Trutnov) mohl mluvit, asi bychom se divili,“ usmívá se dlouholetá správkyně budovy Štěpánka Šichová. Chata, ležící v oblasti Studničních domků, vedle lavinového svahu pod Mapou republiky, z Pece pod Sněžkou k ní stoupáte 3,5 kilometru, však svým způsobem promlouvá. A to z kronik, do nichž studenti dříve zapisovali postřehy, události, zážitky. „Ze záznamů zjistíte, že se zábava dnešních studentů a jejich předchůdců před desítkami let v podstatě vůbec neliší,“ poukazuje Šichová, absolventka z roku 1995 (na gymnázium se pak obloukem vrátila tři roky učit biologii a che28
mii, od svého „prváku“ je v kontaktu s Děvínem již jedno čtvrtstoletí). „Ten dům má neuvěřitelného genia loci. Stačí tam prostě jen být a užívat si místo, kde se tak nějak zastavil čas,“ prozrazuje jeden z důvodů, proč se tam lidé stále vracejí, ačkoliv jsou někteří ze školy pryč již přes třicet let. Na prvním místě ale Děvín samozřejmě slouží jako útočiště pro školní akce. Kupříkladu hned v prvním ročníku sem na dva zářijové dny jezdí studenti. Účelem poznávací geologické exkurze s vycházkami do okolí je i vzájemné poznávání se. Třídy vyrážejí do Krkonoš také na školní výlety. Z HISTORIE Minulost chalupy sahá podle seznamu čísel popisných až do roku 1800. První doložený písemný doklad o vlastníku je z roku 1874, kdy chatu vlastnil Stefan Dix. Například před druhou světovou válkou bydlela v chatě rodina Firchowů s deseti dětmi, které všechny chodily do školy do Pece pod Sněžkou. V Děvíně pro ně byla místa dost, protože to původně byla celoroční chalupa s chlévy. (Na rozdíl od většiny ostatních sousedů, jejichž příbytky sloužily jen jako letní boudy a na zimu se vyprazdňovaly, protože lidé scházeli žít dolů do Pece a Velké Úpy.)
Dříve byla chalupa využívána hlavně pro lyžařské kurzy. V roce 1991 ale při jednom takovém „bouchnul“ kotel. Celé ústřední topení popraskalo a nebyla síla to opravit. Od té doby se topí jen dřevem v kamnech, která má každá místnost. „Ale protože se nacházíme v 1. zóně KRNAPu, tak v lese nesmíme sebrat ani dřívko,“ upozorňuje Šichová. Dřevo tedy lesáci složí pod kopcem a studenti ho pak vynášejí v krosnách. „Když jsme zase před pár lety budovali čističku odpadních vod, tak jsme pod důsledným dohledem strážců parku museli přesazovat trsy kytiček,“ vzpomíná členka správní rady Nadačního fondu. Poloha Děvína je bez nadsázky úžasná! (To potvrdí každý, kdo se tam někdy ocitl.) Na druhou stranu je ale také zavazující. Jedná se o místo, které oprávněně podléhá přísné ochraně. Kuriozitou chalupy je, že přímo jí protéká potok. Je sice svedený do hadice, ale je na něm vybudovaná malá vodní elektrárna. Před pár lety prošla opravou, protože do Děvína práskl blesk a řídící jednotka elektrárny vyhořela. Energie z ní slouží výhradně jen k tomu, aby se na chatě dalo svítit. „Žádné jiné moderní technologie tam beztak nejsou, jen jedno malé rádio,“ přibližuje Šichová. Děvín má na starosti od roku 2007. „Každý rok se snažíme o nějakou investici, aby chalupa nebyla zanedbaná a mohla dál sloužit všem,“ míní. V loňském roce se například kupovaly nové matrace na spaní. Srdcem chalupy je kuchyně, kde se odehrává všechen děvínský život. U vyhřátých kachlových kamen, která už jsou několikátá v řadě. Kouzelné jsou večery s kytarou. Atmosféru chalupě dodává dlouhá série studentských „záseků“, ověnčená je cedulemi jako třeba Pitevna nebo JZD. „Nedávno se tady sešla skupinka starších absolventů a jedna paní říká: „Jéžiš, tuhle ceduli jsme ukradli na chmelové brigádě před 40 lety a ona tady pořád je.“ K návratům současných i bývalých studentů svádí Děvín celoročně. V zimním období, kdy je chalupa zachumlaná do sněhové peřiny, je tam jako v pohádce. I když venku zrovna řádí vánice, tak v kachlových kamnech praskají vlastnoručně donesená polínka. Všichni jsou v teple a bezpečí. Stejně oblíbená je chalupa ale i přes letní prázdninové měsíce. „ Někdo tudy jen prosviští , ale najde se dost těch, kteří si k Děvínu vybudují vztah. Jinak by se nevraceli dvacet třicet let poté, co opustili gympl,“ uzavírá Štěpánka Šichová.
KDYŽ SE ŘEKNE DĚVÍN... Petr Skokan, ředitel Gymnázia Trutnov I přesto, že nepocházím z Trutnova a nejsem absolventem místního gymnázia, jsem si samozřejmě za 22 let působení ve škole nějaký názor i vztah k Děvínu vytvořil. Děvín je chalupa na úžasném místě v Krkonoších. Chalupa, ze které dodnes dýchá nádherná atmosféra a historický příběh, který si s sebou nese. Díky tomu, že se chalupa nedlouho po 2. světové válce stala širší součástí trutnovského gymnázia, naskytla se celým generacím studentů a absolventů školy příležitost prožívat nezapomenutelné a neopakovatelné chvíle přímo uprostřed Krkonoš. Myslím si, že těch skalních Děvíňáků se rodilo více v dřívějších dobách, ale stejnou příležitost mají i generace dnešní. Velký dík a respekt patří všem, kteří se za ty dlouhé roky zasloužili a nadále zasluhují o skutečnost, že chalupa v relativně skvělé kondici funguje dodnes, a může být i dnes místem formování lidských charakterů, vytváření vztahu k přírodě a horám, nebo prostě „jen“ místem setkávání a vzpomínek na studentská léta.
Renáta Smutná, maturantka 1979 Lyžařský kurz, všechno vynosit pěšky na zádech, žádný vlek, hezky šlapat, jídlo horší, protože jsme si vařili sami (v patnácti nám to moc nešlo), suchý záchod, voda tekla malým proudem do žlabu, ale jinak skvělá atmosféra, úžasné večery bez elektřiny, hry, zpěv, legrace - správná romantika.
Jan Tylš, návštěvník chalupy Jelikož nejsem gymplák, tak jsem o něm slýchával neskutečné historky od bráchy a kamarádů, co tam chodili. Teď na středně stará kolena se mi tam podařilo několikrát s různými partami přespat a byl jsem vždy nadšen tou atmosférou. Elektrifikace Děvína pomocí vodní elektrárny, kterou provedl bývalý student, je úžasná a inspirující. Jsem rád, že vedení gymnázia a nadšenci kolem udrželi tuto chalupu pro další generace romantiků. Tímto bych jim rád poděkoval.
29
ROZHOVOR STEZKA
Krkonošský unikát
HYNEK ŠNAJDAR
Nevšední projekt začíná vznikat na úpatí Černé hory v Janských Lázních. Korunami stromů tam totiž povede 1300 metrů dlouhá stezka vycházející z podzemní kořenové části do výšky třiadvaceti metrů. Zhruba ve dvou třetinách stezky se bude tyčit 45 metrů vysoká vyhlídková věž. Podle Filipa Pekárka, jednatele společnosti Stezka korunami stromů Krkonoše, stezka umožní zážitek každému. „Od dětí ještě v kočárku až po hendikepované,“ říká. Co stálo o zrodu nápadu vytvořit stezku korunami stromů? Inspirovalo vás něco? První myšlenka na výstavbu stezky korunami stromů se zrodila už před několika lety. Ale někdy je od myšlenky k realizaci trnitá cesta. Tehdy chtěla Správa KRNAP realizovat podobný projekt jako zahraniční národní parky. Původní nápad je velmi jednoduchý. Chceme umožnit široké veřejnosti prozkoumat les a lesní společenství ze zcela jiného úhlu pohledu. Inspiraci jsme my a naši partneři čerpali při zahraničních cestách. Například ve Střední a Jižní Americe podobné stavby slouží pro vědecké účely. My jsme tuto myšlenku přenesli do Evropy a první projekt realizovali v Bavorském národním parku. První taková stezka vznikla na Lipně. Čím si liší ta na úpatí Černé hory? Na Lipně vznikla první česká stezka korunami stromů. Ta krkonošská bude delší a zároveň stejně jako ostatní zrealizované projekty unikátní v 30
několika bodech. Každý z našich projektů je totiž jedinečný, a to vždy trochu jiným způsobem. Nová stezka vniká v úzké spolupráci se Správou Krkonošského národního parku, která je garantem přírodně – edukativního konceptu. Jako jediná dosud realizovaná stezka bude obsahovat i podzemní část, kde bude instalována expozice kořenového systému. Jak stezka vypadá? Jaké má parametry a co zahrnuje? Černohorská stezka bude přibližně 1300 metrů dlouhá. Návštěvníci se dostanou nejprve na vodorovnou část stezky, vedoucí až 23 metrů nad terénem. Po 410 metrech se stezka zanoří do podzemí, kde návštěvníci budou mít možnost studovat mikrosvět půdy. Od kořenů až po nejmenší živočichy. Poté budou postupovat po stezce vzhůru a obdivovat nádherný krkonošský smíšený les. Co je smyslem tohoto projektu? Celý projekt velmi dobře zapadá do dlouhodobé
strategie environmentální výchovy a zároveň pomůže rozmělnit počet návštěvníků na hřebenech Krkonoš. Velmi úzce na tom spolupracujeme s KRNAP, který využije všechny soudobé trendy pro interpretaci místního přírodního bohatství široké veřejnosti. V čem je unikátní? Unikátnost je právě v propojení s národním parkem. Stezka samotná sice nestojí na území národního parku, ale v jeho ochranném pásmu, nicméně právě důraz na vzdělávání během volnočasových aktivit je hlavní prioritou. Samozřejmě i podzemní kořenová část nebo bezbariérovost celé stavby jsou výjimečné. Zážitek tak umožníme doslova každému. Od dětí ještě v kočárku až po hendikepované. Kudy povede? Projekt je umístěn v lese u Hoffmanových bud nad Janskými Lázněmi. Stezka korunami stromů bude velmi snadno dostupná z komunikace spojující Janské Lázně a Černý Důl. Návštěvníci budou moci využít i odstavné parkoviště přímo u vstupu na stezku.
Co přinese návštěvníkům Krkonoš? Stezka nabídne návštěvníkům nevšední, jedinečný pohled na les. Právě nezvyklost a možnost pozorovat život v lese spolu s edukativní složkou bude podle našeho názoru velmi zajímavá. Samozřejmě, že se jedná také o rozšíření turistických lákadel a možností, co v Krkonoších během dovolené podniknout. Když budu chtít stezku projít, co mě na trase čeká? Rád bych, aby byli návštěvníci stezky překvapeni, proto nechci popisovat celý projekt detailně. Mohu ale prozradit, že na trase budou nainstalovány tři tak zvané didaktické stanice a tři zábavně adrenalinové prvky. Mohou ji využívat také hendikepovaní? Projekt je celý bezbariérový. Hendikepovaní se snadno dostanou 31
ROZHOVOR STEZKA
až na vrchol 45 metrů vysoké vyhlídkové věže. Celou stezku bez problému projedou vozíčkáři nebo rodiny s dětmi ještě v kočárku.
dovat kořenový systém lesa a zároveň mikrosvět půdy. Garantem všech vzdělávacích materiálů, které právě vznikají je KRNAP.
Je to technicky náročná investice? V čem konkrétně? Dřevěná konstrukce je poměrně vysoká a zároveň stojí v klimaticky drsných podmínkách. Proto i projekt musí být náležitě dimenzován. Na druhou stranu si dovolím tvrdit, že disponujeme velmi dobrým know-how. V Česku stavíme druhou stezku, ale v Německu jsme realizovali již další čtyři projekty.
Jak probíhala jednání s ochránci přírody? Vznikly nějaké problémy? Musím předeslat, že sám KRNAP chtěl podobný projekt realizovat. Jsme rádi, že jsme se domluvili na spolupráci a Stezka korunami stromů Krkonoše může vzniknout. Podstoupili jsme sérii jednání s ochránci přírody, ale zejména Ministerstvem ochrany životního prostředí ČR. Celý administrativní proces, než jsme dostali povolení k výstavbě, byl náročný. Ale i díky našim předchozím projektům si dovolím tvrdit, že samotná výstavba probíhá velmi šetrně. Používáme speciálně technologii dočasných cest, které minimalizují dopady stavební techniky v místě výstavby. Je v našem zájmu, abychom do lesa co nejméně zasahovali. Návštěvníky totiž zajímá právě onen krásný smíšený krkonošský les, který v okolí Janských Lázní roste.
Z čeho je vytvořena? Vrchní konstrukce stezky je z velké části tvořena dřevem, a to převážně douglaskou a modřínem. Stezka zahrnuje i podzemní část. Co tam návštěvníky čeká? Podzemní část je jednoznačně unikátem krkonošského projektu. V podzemí budou návštěvníci stuINZERCE
32
V jaké současné fázi je stezka? Jde vše hladce? Pracujeme na kotvení dřevěné konstrukce a spodních stavbách obslužných objektů. V tuto chvíli stavební práce postupují podle plánu. Na jaře začneme s výstavbou dřevěné konstrukce. Kdy má být stezka dokončena a kolik bude stát? Stezka korunami stromů Krkonoše přivítá první návštěvníky v létě následujícího roku. Na investici nečerpáme žádné dotace. Na financování se tedy Evropská unie nijak nepodílí. Rozpočet se v tuto chvíli pohybuje kolem 180 miliónů korun. Realizují se ve světě podobné projekty? Národní parky ve vyspělých zemích řeší, jak přilákat návštěvníky do míst, kam potřebují a naopak ulevit těm nejexponovanějším lokalitám. Podobné projekty, jako jsou stezky korunami stromů, mají přispět k usměrňování toku návštěvníků v národních parcích a zároveň k jejich vzdělávání. Z našich realizovaných projektů dostáváme zpětnou vazbu, že se lidé ve svém volnu chtějí nejen bavit, ale také poznávat nové věci.
Proč by ji měli návštěvníci Krkonoš vyzkoušet? Jednoznačně jim stezka korunami stromů umožní poznat život v nejvyšších patrech lesního porostu, ale také v podzemí. Navíc je to skvělý tip na výlet, který zvládne celá rodina. Děti si budou užívat adrenalinové prvky a dospělí se dozví něco nového o ochraně přírody. Jaké máte zatím ohlasy? Převažují příznivé nad kritickými? U všech našich realizovaných projektů jednoznačně převažuje chvála a pozitivní přístup. Návštěvníci se na stezky opakovaně vrací a užívají si je v různých ročních obdobích. Co pro vás osobně tento projekt znamená? Mnoho let práce při přípravě projektu. Nyní si užívám stavební stres a těším se, až v červenci otevřeme. Budu pozorovat návštěvníky a těšit se z toho, jak si užívají svoje volno. Jsem nesmírně rád, že Krkonoše budou mít svoji Stezku korunami stromů a že se Janské Lázně stanou zase o trochu atraktivnější lokalitou.
SJEZDAŘKA
S taťkou jsme na sebe nikdy nekřičeli MICHAL BOGÁŇ FOTO: EDUARD PAULÍK, ARCHIV M. SMUTNÉ
Když spočítáte závody, které jsou u jejího jména ve statistikách na fisových stránkách, dozvíte se, že sjezdařka Michaela Smutná má na kontě 430 startů v národních, evropských i světových soutěžích. Tohle číslo se zastavilo na jaře předloňského roku, když následně o pár měsíců později se trutnovská slalomářka rozhodla ve svých 28 letech ukončit sportovní kariéru. Míšo, vzpomeneš si na ten svůj poslední závod? Ano, pamatuji si. Bylo to mistrovství České republiky v obřím slalomu ve Špindlu na červené sjezdovce. Podmínky nebyly ideální, byla mlha, hodně nového sněhu a já v tomhle počasí nikdy moc jezdit neuměla. Skončila jsem osmá a sjela jsem si nejlepší body v obřáku za několik posledních let. Tušila jsi dopředu, že to bude tvůj poslední závod? Když jsem jela do cíle, tak mě to napadlo, ale pořád jsem si to tak nějak nechtěla připustit, že by už mohl být konec. Kdy jsi dospěla k závěru „pověsit lyže na hřebík“? Vždycky jsem chtěla lyžovat po dobu studia. To se 34
mi povedlo zakončit v říjnu 2015, kdy jsem úspěšně zvládla státnice a obhajobu diplomky a řešila jsem co dál. Našla jsem si práci, do které jsem nastoupila od prosince, a tak se to vyřešilo tak nějak samo. Kdybych práci nenašla, nejspíš bych odjezdila ještě jednu sezónu. V reprezentaci jsem byla, body jsem špatné neměla, ale už jsem cítila, že je na čase se posunout jiným směrem. Lyžování mě pořád bavilo, ale problémy se svazem a další zákulisní boje nás zmáhaly čím dál víc a byli jsme z toho už unavení. Můžeš být konkrétnější v tom, co vás štvalo? Měli jsme problémy například s nominací na závody. I přesto že jsem splňovala kritéria, tak mě nepřihlásili. Anebo se některé závodnice, které byly
bodově přede mnou, opakovaně odhlašovaly den před závodem (nebylo to ze zdravotních důvodů) a my už nestihli přejet. Nikdo jim nic neřekl, na svazu to nikomu nepřišlo divné. Byly to takové žabomyší války, které se nasčítávají a otravují vás, ale nechci se k tomu už vracet. Bylo toho hodně. Celou dobu jsi měla za trenéra svého otce. Ani jednou nehrozilo, že byste se trenérsky rozešli? Do žáků mě trénovali oddíloví trenéři, pak už ale bylo potřeba jezdit víc do zahraničí a trénovat s lepšími, tak to převzal taťka, který hrál basket. Co se týká našeho vztahu, jsme v pohodě. Nikdy to u nás nebylo vyhrocený. „Vyměnila“ bych ho jedině, kdyby vznikl repre tým, kde bychom měli vše zabezpečené a nemuseli nic řešit. Ale žádný tým nevznikl a troufám si říct, že u nás v nejbližších letech ani nevznikne. Takže nebyl důvod se rozcházet. Věděla jsem, že by mi nikdo nedal víc než taťka. Poslouchala jsi na slovo? Jak kdy. Většinu jsme to řešili domluvou. Když jsem byla mladší, taťka víc zasahoval. Později, co se
týká třeba počtu jízd na tréninkách, tak jsme řešili pocitově a podle aktuálních podmínek. Samozřejmě na pár věcí jsem musela přijít časem, ale nikdy jsme na sebe nekřičeli, jako to bývá u jiných týmů ve spojení dcera a trenér-otec . Popiš největší výhody rodinného týmu? Výhoda je, že si sebou vozíš „část“ domova a taky že víš, že se vše dělá na 1000 procent. A nevýhody? Blbě se to mění. Na začátku rozhovoru jsme se bavili o posledním závodě, tak teď zavzpomínej na ten úplně první? Mám pocit, že to bylo ve Vítkovicích. Ještě jsem vůbec neměla závodit, ale na tréninkách mi to šlo a tak si trenéři řekli, že mě zkusí poslat se staršími na závody. Mamka plavala, taťka hrál basket a tak jsem na závody vyrazila jako úplný amatér s naposlední chvíli sehnanou kombinézou, pod kterou mi mamka narvala svetr, aby mi náhodou nebyla zima. A s jedním párem lyží, protože rodiče
SJEZDAŘKA
nevěděli, že se na jedněch lyžích musím rozjet a na druhých budu závodit. Měla jsem vysoké startovní číslo a skončila jsem pátá. Mohla si být něco jiného než lyžařka? No jasně. Lyžovala jsem, hrála basket a jezdila na koni. Vše mi šlo a bylo těžké si vybrat. Do patnácti let jsem to celkem zvládala, ale pak jsem si musela vybrat, protože už se to všechno nedalo skloubit. Basket i lyže mají sezónu přes zimu, takže na podzim to ještě nějak šlo, odjela jsem s holkami do Prahy na basketbalový zápas a odpoledne mě nabrali a jeli jsme na ledovec. Ale pak jsem přestoupila do juniorů a musela jsem se rozhodnout, jestli lyže nebo basket. Koně šli v tu dobu stranou. Od malička ses pohybovala v horách. Jaký vztah jsi k nim získala? Ani nevím, jak to vyjádřit. Vždycky byly součástí mého života. Ten klid, výhledy, příroda, zvířata, volnost a v neposlední řadě, že na nich není takový vedro. Na druhou stranu k nim mám obrovský respekt, že vím, co dokážou.
Bála ses někdy na lyžích? Ze začátku ne, měla jsem ráda rychlost, bavilo mě to, jenže pak jsem je jednou rozsekala na skoku ve sjezdu a od té doby jsem se bála a rychlostky jsem přestala jezdit. Pak jsem se bála jezdit, když nebylo vidět pod nohy, po těch zraněních se nechceš dostat do situace, kdy nemáš lyže pod kontrolou. Člověk jak stárne, tak si začíná uvědomovat, co všechno se může stát. Jaký to byl život ve studené zimě a věčně na cestách? Zima mi ani nevadila, i když ledovce byly občas krutý. Když třeba foukalo, bylo mínus 21, mlha, kolikrát jsem ani nevěděla, jestli stojím nebo jedu, zmrzlé nohy v lyžákách, omrzliny. Když nad tím teď přemýšlím, tak tohle mi teda vůbec nechybí. Cestování bylo horší, trávila jsem víc času v autě než doma. Kamarádi mi záviděli, jak poznávám jiné země, ale já jsem neviděla nic jiného než sjezdovku, penzion a dálnici. Když byl den volna, byla jsem ráda, že nikam nemusím. Navíc jsem nemohla plánovat, protože jsem nevěděla, jestli budu doma nebo někde na závodech. Kde sis na svahu fakt říkala: Páni, to je nádhera! Jednoznačně Kanada - Vancouver. A Slovinsko taky není špatný. Na jaké okamžiky tvé kariéry vzpomínáš nejraději? Na vítězství. Ráda vzpomínám na všechny mistrovství světa a skvělé to bylo také na univerziádách. Nesilnějšími zážitky pro mě bylo získání mi36
smyslu, že si můžu plánovat akce dopředu. Baví mě, že vím, kde a co budu dělat zítra. Možná to zní trochu nudně, ale mám koně, takže trávím téměř všechen svůj volný čas u nich. Tohle je poslední rozhovor, který spolu děláme o lyžování, nebo myslíš, že ti v budoucnu lyžování ještě znovu zkříží cestu? Nikdy neříkej nikdy, ale myslím si, že už ne. Sice mě občas napadá myšlenka, jak by mi to asi teďka šlo. Jestli jsem to zapomněla a jak bych na tom byla v porovnání třeba na českých závodech, ale nerada něco dělám napůl a říkám si, že něco končí, něco jiného začíná.
strovských titulů. Několikrát jsem skončila druhá, chyběl mi vždy jen kousek a pořád se mi to nepodařilo prolomit. Takže když se to povedlo, hlavně ten v roce 2015, kdy jsem po prvním kole měla velkou ztrátu a už se ani nečekalo, že bych to mohla stáhnout. Ale hecla jsem se a nejen, že jsem vyhrála titul, ale vyhrála jsem i celý mezinárodní závod. V závodě Světového poháru ses nikdy nedostala na body. Proč? Chybělo štěstíčko. Ne, vážně. Párkrát jsem zajela slušně a moc nechybělo. Bylo to těžký, byla jsem v pozici, kdy jsem se střídala s další Češkou ve startech, slalomů se za rok jede kolem sedmi, takže máš tak dva pokusy během roku a to je málo. První závod se rozkoukáváš, protože to je úplně něco jiného než Evropský pohár nebo mezinárodní závody. Pokud dostaneš ještě ten rok druhou šanci, tak je to až za měsíc a jedeš od znovu. Konkurence je veliká, na startu stojí sedmdesát holek, všechny umí lyžovat a mají šanci dostat se do třicítky. A teď pravdu. Vyplatí se být v českých podmínkách závodním lyžařem? Ne. A bez podpory rodičů a osobních sponzorů by to nešlo. Chtěla bych jim ještě jednou poděkovat. Loňský rok jsi měla už celý bez tréninku, závodů, cestování. Jak sis to užívala? Byla to velká změna. Během měsíce jsem dokončila školu, přestěhovala se, přestala lyžovat a trénovat a začala pracovat. Nový život. Užívám si to v tom
Otázku jsem spíš myslel, jestli třeba nebudeš dělat trenérku? Tak to rozhodně ne. Jednak bych na to neměla nervy a hlavně si myslím, že to není pro ženskou. Vozit balíky tyčí, vrtačku, klíč na šroubování tyčí, časomíru, náhradní baterky do vrtačky a spoustu dalších věcí. To fakt ne. Co pro tebe lyžování znamená? Vždycky pro mě znamenalo hodně, neříkám všechno, protože jsem věděla, jak málo stačí, aby se člověk zranil a vše je najednou pryč. Bylo na prvním místě, ale věděla jsem, že to jednou skončí a že je potřeba se věnovat i jiným věcem.
MICHAELA SMUTNÁ · narozena 11. května 1987 v Trutnově · má vystudovanou Vysokou školu ekono- mie a managementu,pracuje na Městském úřadě v Trutnově - Odbor finanční · bývalá reprezentantka ve sjezdovém lyžování, účastnice MS v Santa Cataríně (2005), Are (2007) a Garmisch-Partenkirchenu (2011) · největší úspěchy: mistryně ČR ve slalomu žen (2012 a 2015), 4. místo na univerziádě v Erzurumu (2011), 9. místo na juniorském mistrovství světa ve Flachau (2007), 15x vítězství v závodech FIS · má ráda zvířata, sport a hory, nemá ráda teplo, nedochvilnost a pavouky
37
PROMĚNY TRUTNOVA
Zaniklá ulice v „Horňáku“ ONDŘEJ VAŠATA, MUZEUM PODKRKONOŠÍ
PROMĚŇTE SVÉ BYDLENÍ V NOVÉ Bez zajištění až do 700 000 Kč Rychloúvěr pro lepší bydlení • výhodná úroková sazba • bez zajištění až do 700 000 Kč (bez ručitele nebo zástavy nemovitosti) • splátky si můžete rozložit až na 15 let • daňová úspora ze zaplacených úroků z úvěru
Na pohlednici z počátku 20. století je zachycena dnes již zmizelá zástavba v Horním Starém Městě v bezejmenné ulici, která byla spojnicí mezi Horskou ulicí a Etrichovou přádelnou za řekou Úpou. V popředí vidíme domy čp. 267–266, za nimi pak domy čp. 265–264 a osamocenou budovu s čp. 249. Osudným se pro tuto zástavbu stalo rozhodnutí z prosince 1979, kdy Městský národní výbor v Trutnově povolil demolici domů v souvislosti s plánovanou výstavbou panelového sídliště v lokalitě Zelená Louka. Na místě asanovaných domů čp. 267– 266 je dnes několik stromů. Zbořené domy čp. 265–264 nahradily panelové domy čp. 497–498 ve Sněženkové ulici, zatímco místo domu čp. 249 stojí panelový dům čp. 496 v Tovární ulici. Torzo původní bezejmenné ulice se uchovalo až do dnešních dnů a slouží jako parkoviště.
Tereza Fátorová, tel.: 737 133 433 Petra Jirousková, tel.: 773 087 150 Havlíčkova 13, Trutnov
38
PROGRAM
KINO VESMÍR PROMÍTÁ: 2. a 3. 1. 4. a 5. 1. 6. a 7. 1. 7. 1.
19.00 19.00 19.00 16.30
8. 1. 16.30. 8. 1. 19.00 9. 1. 10. a 11. 1. 11. 1. 12. 1. 13. 1. 14. 1. 14. 1. 15. 1. 15. 1. 16. 1.
19.00 19.00 10.00 19.00 19.00 16.30 19.00 16.30 19.00 19.00
Collateral Beuty: Druhá šance Adele Assassin´s Creed (3D) Fantastická zvířata a kde je najít (3D) Odvážná Vaiana: Legenda o konci světa Fantastická zvířata a kde je najít Burning Man Špinavej kšeft Kropáček má angínu Spravedlnost pro mou dceru Rammstein in America Velká čínská zeď Underworld: Krvavé války (3D) Velká čínská zeď (3D) Underworld: Krvavé války Ladakh, Zanskar, Kašmír (cestopisný pořad)
Z filmu: Krkonoše
17. 1. 18. 1. 19. 1. 19. 1. 20. a 21. 1. 20. a 21. 1. 22. 1. 23. a 24. 1. 25. 1. 25. 1. 26. 1. 27. a 28. 1. 27. a 28. 1. 29. 1. 30. 1. 31. 1.
19.00 19.00 16.30 19.00 16.30 19.00 19.00 19.00 10.00 19.00 19.00 16.30 19.00 19.00 19.00 19.00
V pasti Pasažéři Krkonoše La La Land Ozzy Všechno nebo nic Marquerite a Julien Inkarnace Za kamarády z televize 7 Agnus Dei Pirko Poslední král Proč právě on Pod rouškou noci Severka Ruska (cestopisný pořad) Rozpolcený
SPOJTE SVOU BUDOUCNOST S NÁMI PŘIJMEME SESTRY A ASISTENTY
PŘIJMEME LÉKAŘE
• možnost výběru pracoviště podle vlastního zájmu • možnost sjednání nižšího rozsahu úvazku
• práce na plný úvazek už pro absolventy
Kontakt pro uchazeče:
Kontakt pro uchazeče:
Soňa Svobodová, personalistka tel.: +420 499 866 120 e-mail: svobodova.sona@nemtru.cz
MUDr. Roman Koudele, ředitel tel.: +420 499 866 102 e-mail: roman.koudele@nemtru.cz
NABÍZÍME
ZAMĚSTNANECKÉ BENEFITY
• perspektivní práci v moderním pracovním prostředí • možnost odborného růstu hrazeného zaměstnavatelem • 5 týdnů dovolené plus dodatková dovolená při práci v rizikovém prostředí • výhodné závodní stravování • individuální podmínky lze dohodnout při osobním kontaktu
• roční odměny • výkonnostní příspěvek • příspěvek na penzijní a životní pojištění • zajistíme ubytování
TĚŠÍME SE NA VÁS. KONTAKTUJTE NÁS.
www.nemtru.cz
I
SKiMU
Ski areál SKiMU Lyžařský areál ležící přímo pod Snežkou je ideálním místem pro rodiny s dětmi. Děti do 6 let lyžují ZDARMA Speciální ceny pro rodiny s dětmi – děti lyžují již od 400 Kč za týden Nový pojízdný pás FAVA v rozšířeném dětském parku Garance kvalitního sněhu po celou sezónu – plně automatické zasněžování Vysoká nadmořská výška (1050 m n. m.) Výhodné skipasy s ubytováním a parkováním Skibus z/do Trutnova každý den ZDARMA
Vyzkoušejte svahy ve SKiMU
Pivovar Trautenberk Zveme Vás k posezení v nové pivovarské restauraci. Kromě nepasterovaného nefiltrovaného maloúpského piva Trautenberk se můžete těšit na parádní menu, sestavené našimi kuchaři speciálně pro hladové horaly a horalky. Otevřeno máme každý den od 11 do 23 hod.
SKiMU, bav se celou zimu! Více na www.skimu.cz.