Page 1

kulturně-společenský magazín | Červenec - Srpen 2018 | zdarma

Za dobrodružstvím


Editorial Cestování zabíjí předsudky HYNEK ŠNAJDAR / šéfredaktor Cestování. Dnes hodně rozšířená disciplína. A to je dobře. Poznávání nových krajů, života domorodců a odlišných kultur člověka obohacuje, učí toleranci a inspiruje. A co o cestování řekly známé osobnosti? Herec Jan Werich prohlásil, že člověk, který cestuje s touhou dozvědět se, cestuje přes všechny dálky, hlavně k sobě samému… Cestovatel Miroslav Zikmund zase nelitoval žádného dne, kdy byl na cestách. Podle spisovatele Marka Twaina cestování zabíjí předsudky, uzavřenost a úzkoprsost. Jeho kolega Irwing Wallace zase míní, že cestováním může každý člověk proměnit svět monotónnosti a nudy na jedno velké vzrušení a dobrodružství. Prostě, investice do cestování je investice do sebe. Nezapomeňte ale a myslete na to, že cestování je krásná věc, když máme domov a kam se lze vrátit, jak kdysi řekl americký spisovatel Irwin Shaw. Hezké prázdniny milí čtenáři a vydejte se na cesty, stojí to za to!

PAVEL MLYNÁŘ / str. 6 10

GR20 NAPŘÍČ KORSIKOU

FOTOGRAFOVÉ CESTUJÍ

str. 12 14

str. 20 24

IVA NEVEČEŘALOVÁ

MICHAL ROSA

str. 28 30

str. 32 36

Vydavatel: TN Média s.r.o., IČ: 28847229, MK ČR E 19626, Sídlo redakce: Horská 634, Trutnov, www.trutnovinky.cz, e-mail: redakce@trutnovinky.cz, Obchod, inzerce: Monika Klikarová, 733 353 695, e-mail: monika@trutnovinky.cz, obchod@xantipa.eu, Redakce: Hynek Šnajdar, tel: 734 457 697, Michal Bogáň, tel: 734 545 423, Grafika: Lenka Petráčková, Distribuce: Vybraná distribuční místa, Tisk: Tiskárna PRATR a.s., Náchodská 524, Trutnov, Sazba: TN Média s.r.o., Číslo ISSN: 1805-8914, Titulní strana: Archiv Pavla Mlynáře.

33


podporujeme KASPER SWIX, Krkonošská 70, Cyklistika ELKOV AUTHOR, Krakonošův cyklomaraton, Enduro Trutnov trails, Loko Trutnov (basketbal, atletika, triatlon) a mnoho dalších sportovních aktivit.

podpora sportu nás pohání vpřed PŘIDEJTE SE K NAŠEMU TÝMU

www.KASPERGROUP.cz

TEL.: +420 499 827 163 MAIL: d.papikova@kasperkovo.cz WEB: www.kasperkovo.cz | kaspercz.cz


ANKETA

Jaké dobrodružství jste zažili na cestách? Vladimír Šlofar, učitel a trenér Pro mě je každý výjezd velkým dobrodružstvím, hlavně jestli trefíme tam, kam jedeme. Když jezdíme Španělsko, Švédsko a tak dále. Asi největší dobrodružství jsem vždy prožíval na soustředění v Bulharsku na Belmekenu, což je asi 2300 metrů vysoko. Jsou to krásné hory, hezké běhání, ale hlavně je to opravdu nádherný kus přírody s divokými koňmi i psy. Fasovali jsme pepřáky, abychom se cítili relativně v bezpečí. Ale ty prostory na trénování byly tak nádherné, že jsme to neřešili. Lucie Prokopová, manažerka rekreačního areálu Každá moje cesta je takové jedno velké dobrodružství. Nepatřím mezi typy lidí, co mají předem přesně připravené plány cesty a většinou se rozhoduji z minuty na minutu, co a jak podniknout. Díky tomu jsme si například při pobytu ve Vietnamu udělali dvoudenní výlet i do Kambodže s nočním rozhrkaným autobusovým přejezdem na jeden ze sedmi divů světa. Pavel Šimek, komponent inženýr Když jsem jel v roce 2002 jako au pair do německé rodiny, kterou jsem znal pouze z fotek a byli jsme domluveni, že mě vyzvednou na hlavním nádraží ve Frankfurtu. To však vypadalo jako malé město se spoustou lidí, obchodů a východů. Už jsem nedoufal, že se najdeme a plánoval jsem, jak se dostanu zpět do ČR. Pomohl mi bezdomovec, který mi půjčil pár centů, zavolali jsme rodině z telefonní budky a oni mě vyzvedli. Strávil jsem v Německu pět let a bezdomovcům občas něco dám. Jan Špička, projektový manažer Dobrodružství nemusí být jen příjemné. Jedno takové jsme s manželkou a mladší sestrou zažili na letišti v Anglii. Ačkoliv jsem procestoval již několik zemí, tak Anglie byla jedna z nejhůře přístupných. Na vlastní kůži to pocítila sestra, když jí řekli, že nemá vstupní dopis od rodičů a nemůžou ji pustit. Naši posádku rozdělili a začali otázky typu, zdali jsme ji neukradli atd. Pro nás manžele byla domluva jednoduchá, anglicky oba umíme, ale pro sestřičku nic jednoduchého. Naštěstí se s tím poprala. Místo klidného příletu, naše dobrodružství na letišti trvalo 3,5 hodiny plných otázek, focení, kontrol dokladů a telefonů. Start výletu nepříjemný, ale zbytek stál za to!

mecir_inzerce-50x210.indd 1

5

27.06.2018


DOBRODRUH ROZHOVOR

Cestoval jsem, abych zjistil, že doma je nejlíp

MICHAL BOGÁŇ, FOTO: ARCHIV PAVLA MLYNÁŘE

Na svých cestách po světě navštívil asi 38 zemí a většinou se přitom jednalo o dobrodružné výpravy s batohem na zádech, kdy pořádně nevěděl, co ho druhý den čeká. Pavel „Pafka“ Mlynář z Trutnova, sice o sobě tvrdí, že není klasický cestovatel a vždycky si jen někam odskočil. Když ale začne vyprávět svoje zážitky, tak ani nedutáte a v duchu si říkáte: Sakra, je tohle vůbec možný! Pafko, proč jsi začal cestovat? Já jsem měl odjakživa rád hory, lezl jsem na skály, ale také jsem hodně lítal na kole, abych měl najeto na cyklomaratony. Když jsem se pak tomu přestal věnovat, přemýšlel jsem, jakou si najdu další zálibu. A tak mě napadlo, že bych mohl na kole jezdit jen tak na výlety někam dál. Třeba na týden. Tak jsem si nejdřív našel nějakou partu z Nového Města a vždy v červnu před prázdninami jsme vyrazili třeba na Podkarpatskou Rus nebo do Bulharska. Autobusem. Tam jsme si vymysleli nějakou trať a různě jsme improvizovali. Jenomže to byla parta, která hodně posedávala a moc se toho neprocestovalo. A i když být v partě má určitě svoje výhody, já jsem si chtěl pak už výlety vymýšlet sám.

jsem si řekl, že to je málo a chtělo by se to podívat dál. Tak jsem v roce 2005 podnikl první velký výlet.

Takže ses „za čáru“ vydával na vlastní pěst? Ještě několikrát jsem se vrátil na Podkarpatskou Rus, ale ve dvojici s nějakou svojí partnerkou. A po pár návštěvách Rumunska, Ukrajiny a Bulharska,

Cestoval jsi sám? Ne, začal jsem přesvědčovat svou přítelkyni Jíťu, že to bude skvělý výlet, když se mnou pojede na Sibiř. Ta si o tom myslela své, ale nakonec jsem ji

6

Kam to bylo? Já jsem se vždycky chtěl jet podívat do Ruska a chtěl jsem vidět Bajkal. Ale nebavilo by mě jen tam jet a chodit okolo. Z nějaké mapy nebo reportáže jsem si zjistil, že vedle je republika Tuva a táhne se tamtudy pohoří Sajany, do kterého spadá i Altaj, a končí právě někde u Bajkalu. V ruské vojenské mapě jsem si spočítal, že kdyby se od poslední vesnice v Tuvě ušlo pustinou asi 130 kilometrů, došlo by se do první vesnice Orliku, odkud se dá dojet k Bajkalu. To mě nadchlo a celou zimu jsem koukal do map, stahoval štosy informací a plánoval trasu.


www.inexspedition.cz

nebo napiš e-mail:ozdanova@inexspedition.cz Pokud ti to dává smysl volej na 773 760 760,

› Pojď nám vystřídat dovolené a nemoci, garantujeme ti stálý příjem, a více volna s rodinou! › Jsi v důchodu, nudíš se a nebaví tě sedět se založenýma rukama? › Stýská po práci řidiče a Musel chceš se za volant občas nám na začátku povedlo přiblížit do poslední osaukecal,sei ti když jela nerada. jsem slíbit, že si vrátit? tam najmeme koně a–hory přejedeme s průvodcem, nějakým letadlem pro místní. STŘÍDAČEM ŘIDIČI POZOR staň se naším stálýmdynebo příležitostným jako se vozí Američani. Za to bych samozřejmě ale já peníze nikdy nedal. Jak to pak na Sibiři vypadalo? Bylo to opravdu náročné, ale přesně jak se říká, že zážitky nemusí být pozitivní, stačí, když jsou silný. I Jíťa, která na to nadávala a na měsíc jsme se pak dokonce rozešli, vždycky když začne vyprávět, jak to bylo na Sibiři strašné, vyvolává to v ní nejsilnější cestovatelský zážitek, který má. To je fakt, pohodové zážitky si nezapamatuješ, ale ty těžký ano. I pro tebe to bylo největší dobrodružství, co jsi zažil? Ano, zažil jsem tam plno nejsilnějších zážitků. Jednak proto, že to bylo poprvé, a jednak proto, že to bylo strašně daleko - asi 6000 kilometrů. Ostatní výlety proti tomuto už byly jen takové poznávačky. Tahali jsme strašně těžké batohy - přes 20 kilo, měli jsme v nich totiž nabalené věci do močálů. Nikdy předtím, ani nikdy potom jsem už takhle těžký batoh nenesl. Šli jsme asi 80 kilometrů, protože se

Čím bylo toto putování nebezpečné? Nebezpečné to bylo v tom, že kdybychom se tam někde přerazili, tak tě odtamtud nikdo neodnese. Byl jsi ztracený. Čtyři dny jsme nikoho nepotkali. No, to před pár týdny, kdy jsme spolu šlapali GR20 na Korsice, to bylo úplně něco jiného, viď? To je prostě normální výlet s kamarády do civilizace. Víš, co se bude dít, kde jsou mapy, kde hospody. Jdeš si v klidu po horách. Já mám hory rád, takže GR20 jsem si chtěl projít a byl jsem tam rád. Jsou to také zážitky, ale normální. Když však nevíš, jak to bude druhý den, co se bude dít, kde budeš spát, jak se tam dostaneš, co budeš jíst. To je úplně jiný styl cestování. Vydáváš se do neznáma. Je pravda, že když v dnešní době sejdeš z trasy, tak se podle mobilu dokážeš vrátit... S mobilem je to jednoduché. Ne, jako když jsme se plácali podle ruské vojenské mapy 1:100 000, kde

ŘIDIČI POZOR – staň se naším stálým nebo příležitostným STŘÍDAČEM › Stýská se ti po práci řidiče a chceš se za volant občas vrátit? › Jsi v důchodu, nudíš se a nebaví tě sedět se založenýma rukama? › Pojď nám vystřídat dovolené a nemoci, garantujeme ti stálý příjem, a více volna s rodinou! Pokud ti to dává smysl volej na 773 760 760, nebo napiš e-mail:ozdanova@inexspedition.cz

7

www.inexspedition.cz


PARTNEŘI

SLÁDKOVO DĚTSKÉ MĚSTEČKO DIVADLO

DOKUMENTY A PŘEDNÁŠKY WORKSHOPY A DÍLNY

PŘEHLÍDKA MALÝCH PIVOVARŮ Z CELÉ ČR A TRADIČNÍCH LOKÁLNÍCH VÝROBCŮ PIVA MEDIÁLNÍ PARTNEŘI

VSTUPNÉ

250 Kč PŘEDPRODEJ 300 Kč NA MÍSTĚ VSTUP DO 12 LET A NAD 70 LET ZDARMA

PÁTEK 31. SRPNA 2018

PIVOVARY

17.00 otevření bezplatné zóny areálu 20.00 POSTŘIŽINY / letní kino 22.00 konec SOBOTA 1. ZÁŘÍ 2018 Areál pivních slavností otevřen od 12:00 až do ranních hodin. 13:30 15:00 16:30 18:00 19:30 21:00 22:30

SYNOVÉ VÝČEPU JAMES HARRIES QUEENS OF EVERYTHING THE ATAVISTS SLZA POLETÍME? TERNE ČHAVE

WWW.TPS.BOJISTETRUTNOV.CZ

... A DALŠÍ


DOBRODRUH

vidíš jen řeky a vrstevnice. A přemýšlíš, jak se do toho města dostaneš a jestli tam je nějaká cesta. V Rusku jsme třeba přišli k řece, že je v mapě namalovaný most a nebyl tam. Ale byla tam loďka a už jen přepádlovat tu řeku bylo dobrodružství. Unášel nás proud a přistáli jsme o sto metrů níže.

A který styl cestování ti vyhovuje? Mně se samozřejmě líbí ten dobrodružný, nicméně jak jsem zlenivěl, tak už nejsem ochotný se do těchto dobrodružství pouštět. Vymýšlet, jak se na cestě posunout, poprosit někoho, aby tě vzal autem, nebo jsi u někoho mohl přespat. Furt to musíš řešit a je pravda, že ta komunikace s lidmi už mě tak nebaví, jako tomu bylo dřív. Co si užíváš, když někam vyjedeš? To objevitelství, že co jsem si naklikal v mapě, pak vidím na vlastní oči. Pro mě už byl třeba první zážitek v Rusku, když jsme letěli nad mokřady. V mapě byly namalovaný a byly tam i v realitě. Vždy se chci dostat na ten bod, který jsem si vytyčil. Jaký byl ten další po návratu z Ruska? To jsem dostal záchvat, že chci vylézt na nějakou horu, která je vyšší než 5000 metrů. Ale ne se někde sápat do Himálají, ale tam, kde bych nemusel mít složitou výbavu. Napadl mě Elbrus, jenže je tam ledovec, takže na něj musíš mít vybavení. Pak jsem ale zjistil, že v Íránu je stejně vysoká sopka Damavand. A protože je to sopka, leží v suché oblasti, nahoru se hrabeš jen po šutrech. Řekl jsem si, že to je kopec pro mě a další rok jsme tam jeli. Bylo v Íránu bezpečno? Írán byl pro mě asi druhý největší cestovatelský zážitek. Rusko bylo ten nejsilnější a Írán asi nejhezčí.

Všechno bylo v pohodě, jsou to velmi hodní a pohostinní lidé, že tě to až obtěžuje. Chodili jsme po tom jejich nejhezčím městě Esfahánu, a když se tam procházíš k večeru nebo v neděli po parku, nestačíš odmítat nabídky, aby ses k nim přidal na piknik. Když nemáš vlastní program, tak se tě okamžitě zmocní. Celý výlet byl hezký zážitek. Jeli jsme do Gruzie, Arménie, Íránu a přes Turecko jsme se vraceli stopem zpátky. Jak dlouho vám cesta trvala? Moc ne. Možná necelé tři týdny. Letěli jsme do Tbilisi, nasedli jsme na kola a vyjeli do Arménie. Tam jsme ale zjistili, že jsou strašně prudké kopce, takže bychom do Íránu na kolech nikdy nedojeli. S tím se ale počítalo dopředu, že kola zpátky nepovezeme. Pojedeme na nich, kam budeme schopni, pak je prodáme a dál pojedeme stopem. Udělali jsme to hned v půlce Arménie. Objeli jsme jezero Sevan, fantastické místo asi v 1900 metrů nad mořem, a na benzínové pumpě, kde jsme tábořili, jsme kola prodali ruskému policajtovi. Asi za 40 dolarů, takže to nebylo moc výhodné. Kde se ti ještě líbilo? V Turecku. Byli jsme tam asi šestkrát. Najednou jsem zjistil, že tam létají levná letadla do Antalye, což je sice letovisko, ale nad ním jsou obrovské hory. Po patnácti kilometrech od moře už však potkáváš domorodce, kteří tam s volem a rádlem obdělávají políčka. Je to úplně jiný svět. Jsou velmi hodní, pozvou tě na čaj. Pak jsme jezdili ještě do jiných oblastí na zajímavá místa, protože Turecko je strašně veliké. Vždycky to stálo za to.

A našel jsi někdy místo, které tě oslovilo natolik, že jsi přemýšlel o tom tam zůstat? Ne, já jsem typický pecivál. Mně se líbí v Krkonoších, pivo Krakonoš a kopečky za barákem. Já jsem 9


DOBRODRUH

vlastně cestoval jen kvůli tomu, abych zjistil, že doma je nejlíp. (smích) V jaké zemi jsi ještě nebyl a víš, že už se tam asi ani nedostaneš? Dnes je ten svět malý, že když chceš, tak se dostaneš kamkoliv. To prostě není problém. Já jsem se chtěl podívat do Ameriky, ta mi chybí. Vždy jsem chtěl jít nějaký trek přes Skalisté hory. Po letošní procházce po Korsice jsem ale zjistil, že už tři týdny chození nedám. (smích) A jezdit tam třeba měsíc v autě od parku k parku, to by nebylo nic pro mě. Kam povede tvoje další nejbližší dobrodružná cesta? Nikam. Už jsem si procestoval, co jsem chtěl. Baví mě to doma. Jako určitě budu cestovat dál, ale už se rozhodně nechystám na žádnou dalekou cestu, abych to vymýšlel celou zimu. Už to spíš budou jen takové výpady na týden. Svět se strašně zmenšuje a s levnými letenkami je vše jednoduše přístupné. Díky tomu, že se létá z Wroclawi, kam to máme blíž než do Prahy, tak jsme asi čtyřikrát za sebou byli na Krétě, kde jsou také hezké skály.

DOTAZNÍK Nejvzdálenější země: Když kouknu do mapy, tak asi Malajsie. Nejkurióznější ubytování: V Turecku jsme pozdě odpoledne sestoupili uprášení a vyprahlí z třítisícové vyhaslé sopky Hasan Dag do osady Uluoren. Domorodci na návsi se ptají, odkud jdeme a kam se chystáme. Z hory a chystáme se někde přespat ve stanu. Dostáváme čaj a jeden nám před očima mává klíčemi. Vede nás do zasedačky obecního úřadu, prý tam můžeme přespat. Večer trávíme při čaji se starostou, místní honorací a ředitelem zdejší školy. Ten jediný umí anglicky a vede konverzaci. Po nějaké době chceme jít spát. Tím ale jejich pohostinnost nekončí. Přinesou nám na ubikaci bohatou večeři na stříbrných tácech, kterou pro váženou zahraniční delegaci z Čech připravily místní ženy. Ráno ještě dostáváme snídani a dopraví nás na hlavní silnici, abychom mohli pokračovat v našem putování. Inu, východní pohostinnost. Nejzajímavější zážitek se zvířetem: Vždycky jsem se při putování po horách bál medvědů. Zatím jsem ho potkal jen jednou v Nízkých Tatrách, na asi 50 metrů. Vykračoval si brzy ráno po turistickém chodníku ke kontejnerům s odpadky u Jeskyně Slobody. My jsme si vykračovali do hor proti němu. Lekli jsme se oba stejně a každý běžel, odkud přišel. Celý den jsme pak pískali a zpívali před každým houštím, abychom další medvědy zahnali. Nejchutnější jídlo: Kromě dobrot z pouličních jídelen v jihovýchodní Asii jsme asi největší dobroty okusili na mejdanu policejní elity v gruzínské Vardzii, kam jsme se náhodou přimotali přivábeni živou hudbou. Byl to výběr tamních specialit, ale názvy nevím. Největší party: Asi s tou policejní elitou. Vůbec nevím, jak jsem se tam odsud dostal. Nejoblíbenější místo v Čechách: Kopečky za humny Krkonoše, Broumovsko, Jizerky, Žďárské vrchy.

PAVEL MLYNÁŘ · narozen 6. února 1965 ve Dvoře Králové · svobodný, žije na Bojišti v Trutnově · vystudoval lesárnu, pracuje na Státním zemědělském intervenčním fondu na pobočce v Trutnově · na svých cestách navštívil cca 38 zemí · má rád jídlo, spánek, hory, jízdu na kole, něco dělat a potom jít na pivo · nemá rád rýžový nákyp, stres a buzeraci

10


GR20 KORSIKA

Bonjour aneb Přechod Korsiky Jedna z nejkrásnějších a zároveň nejtěžších turistických stezek světa. Legendární Grande Randonnée 20, neboli GR20. Stoosmdesátikilometrová výzva, která se táhne napříč Korsikou, se stala důvodem, proč jsem si letos na červen naplánoval dovolenou. Stejně jako Potápka, Zajda, Pušmik, Batis a Pafka. Ale zatímco oni všichni už měli tváře ošlehané spoustou dobrodružných výprav, já jsem si pár dní po oslavených Kristovkách balil svůj prvních batoh na pochod v plné polní. Doma jsem navážil 13 kilogramů, a to mi v něm chyběly ještě část stanu a příděl společného jídla. MICHAL BOGÁŇ, FOTO: ARCHIV PAVLA MLYNÁŘE

A jídlem také naše putování začínáme. Pátečním poledním obědem na Pražský byl řízek. Kolem půl druhé se pak naskládáme k Batisovi do dodávky a vydáváme se na nekonečnou cestu do italského Livorna. V sobotu ráno nám jede trajekt. Máme spočítanou dostatečnou rezervu, ovšem kousek za Mnichovem se náš plán začíná hroutit. Boule na pneumatice nás donutí nasadit rezervu, ale u té v noci upadne ventilek, takže zpátky s vyboulenou gumou a po dálnici jedeme maximálně osmdesát. Ve Florencii už dál nepokračujeme a tři hodiny čekáme před pneuservisem, než se otevře. Oprava za deset éček. Vzhledem k tomu, že jedeme až odpoledním trajektem, děláme si odbočku na kukačku k šikmé věži v Pise. Z Livorna do Bastie se plavíme čtyři hodiny. Slušná opalovačka. Dávno už víme, že poslední bus, který nás měl dopravit na 12

jih ostrova, je pryč. A žádný nejede ani v neděli. Vlakem, na který kvůli nákupu piv ve vzdáleném supermarketu dobíháme se Zajdou na poslední chvíli, se posuneme aspoň tam, kam to jde. V Casamozze večer hledáme místo pro stany. Stavíme je u řeky, v sadu s mandarinkami. V neděli ráno se dělíme na skupinky a do Solenzary prostě musíme dostopovat. To jsem nedělal snad od střední. S Batisem a Pušmikem si popojdeme pár kilometrů na lepší flek. Hodina bez úspěchu, tak jdu najít poštovní schránku na pohledy. Když se po pěti minutách vracím, mávající Pušmik mě pobízí, ať dělám. Stopnul auto hned, jak jsem zmizel mezi baráky. Naštěstí řidič byl docela týpek (žije na lodi a pracuje jako průvodce s koňmi), nespěchal a hlavně - jel přímo do Solenzary, což je asi 85 kilometrů. Tam se vycachtáme v moři, dáme oběd a čekáme na ostatní. Postupně se scházíme, všichni pohromadě se ale potkáme až večer, protože mezitím se ještě stopem dostáváme


o 30 kilometrů výše do kopců, do sedla Col de Bavella, kde asi poprvé v životě spím pod širákem a odkud v pondělí vyrážíme do hor. GR20 chodí většina lidí od severu k jihu, my ji jdeme obráceně s tím, že úvodní část treku z vesnice Conca vypouštíme z časových důvodů kvůli zmíněným problémům s dopravou. Počáteční seznámení s korsickými horami je docela strmé, ale krásné. Stoupáme, klesáme a zase stoupáme. K první chatě Refuge d´ Asinao se vyšplháme za tři hodiny. K další to je hodin osm. Tam však ani dojít nechceme. Našim cílem po zdolání vrcholu, které vyvolalo mi náběhy na křeče, je řeka. Tam se povalujeme na písčitém plácku a Zajda vaří gulášovku s čínskými nudlemi. Stany rozkládáme opodál až večer, kempování mimo vyznačená místa je zakázané. Zalezeme do nich rádi, protože počet dotírajících mušek na jednoho je asi milion. Úterý startujeme krásným přesunem zeleným údolím, v němž se mísí mlha a sluneční paprsky. Za horizontem ale vidíme i černotu. Netrvá dlou-

ho a poprvé testuji pončo proti dešti. Červená značka nás opět žene do skal, mlha přede mnou, mlha za mnou. Že terén fakt není sranda, mi dokazuje pohled na jednoho Francouze, kolem kterého proskáču těsně před chatou. Takhle vypadá totální vyřízení. Na chatu přicházím z naší skupinky poslední, ale jako první objevuji místní „koloniál“ narvaný všemožnými potravinami, takže venku na lavičce hodujeme. Úspěch mají rybičky v dijónské hořčici. A pokračujeme dál. Je před námi ještě jedna dvoutisícovka. Mlha, zima, fučí ostošest. Jde to pomalu. Neustále traverzujeme strmým svahem. Z vršku to pak na další chatu trvá ještě přes hodinu. Uvnitř už je spousta lidí, zapijeme to vínem a večer se vracíme s kytarou. Potápka vytahuje mezinárodní songy, na které se nejvíce chytá skupina Holanďanů. Než se ve středu ráno vykopeme na cestu, většina lidí je už pryč. Vychází se tu schválně brzo, aby se vyhnulo špatnému počasí. Předpověď na tento

13


GR20 KORSIKA

den není dobrá, v čemž nás utvrzují z dálky ozývající se hromy. Víceméně celý den pochodujeme v dešti, ale dobrá nálada nás neopouští. Přesouváme se převážně lesem, a tak nám ani není líto, že nic nevidíme. I když to není tak úplně pravda, protože na kultovní transkorsické pěší trase stále žasnete z přírody. Spíše klesáme a potkáváme prvního Čecha. Kulhá. Na koleni mu přes kalhoty prosakuje krev, ale chce to dojít. Závěr etapy nás žene do míst, kde je lyžařský areál. Je to jedno z mála míst, kde přecházíme silnici a přibližujeme se k civilizaci. Vysvitne sluníčko, postavíme stany, najíme se a spustí se liják. Večer se někteří z nás ještě rozšoupnou a objednáme si za 18 euro večeři, která se podává hromadně. U stolu máme Australany. Polévka, guláš a sladká tečka. Spát pak jdeme i trošku ovíněni a s myšlenkami na to, že to možná zítra balíme. Výhled počasí na další dny nevěstí nic dobrého… Čtvrteční probuzení nás ale vyvádí z omylu a prožíváme nejnádhernější den s ještě neuvěřitelněj-

šími výhledy a koupáním v horských potůčcích a tůňkách. Bonjour! Bonjour! Bonjour! „Stále“ se zdravíme s nějakými lidmi. Zajda s Batisem peláší tak půlhodiny před námi. Sraz máme ve vesničce Vizzavona, kde je vlaková stanice, odkud jsme chtěli původně ustoupit z treku. Změna počasí nám ale dává šanci prodloužit si pobyt v horách ještě o jeden den. Nicméně, na další ústupové stanoviště GR20 je to pak dva tři dny chůze, což bychom už z časových důvodů stíhali jen těžko. A hlavně máme zprávy od dvou Čechů, které potkáváme v restauraci, že by nás tam čekalo ještě dost sněhu. Zajda s Pafkou však vymýšlejí plán s jinou ústupovou variantou. Ten den pak ještě vycházíme do hory nad Vizzavonou, kde na pár kilometrech budeme překonávat stoupání z 800 do 2100 výškových metrů. Chceme si to rozdělit noclehem, ale zkuste si najít místo ve skalách pro stany. V šest večer ale narazíme na parádní plácek, nad kterým se tyčí vrchol hory a vedle hučí vodopád. A já si

14


připadám jako opravdový dobrodruh. Možná, že v noci nějaké dobrodružství zažijeme, protože jsme kousek dál viděli divoká prasata. Zkoušíme fotit první fotku na titulku magazínu a vzniká i kolekce s Tylšovkou. Spát jdeme už po osmé hodině, je před námi královská vrcholovka a pak patnáctikilometrový sestup. Na posilněnou ráno smícháme dohromady všechny ovesné kaše, co nám zbyly, přidáme rozinky… Hmm, to byla lahoda. Je hezky, takže se vyplatí ohlížet za sebe a aspoň je to i chvilka na odpočinek. Strmě vzhůru šplháme přes dvě hodiny. Nahoře se nám naskýtá úžasné panorama - nekončící horský masiv. Tam už ale šlapat nebudeme. Společnou fotku nám dělá slovenská průvodkyně a sestupujeme k chatě, kde se odpojujeme z GR20. Ušli jsme po ní asi 80 kilometrů, takže ani ne polovinu. Na severní část se prý vrátíme za dva roky. Na vlak potřebujeme dojít do vesničky Vivario. Sestup podél řeky je příjemný, v jedné zátoce probíhá koupačka na naháče a pak potkáme vodopád, který můžete vidět na titulní straně magazínu. Když už se pod námi rozkládá Vivario, odbočíme ještě na průzkum tamní zříceniny hradu. Ve vesnici si dopřejeme slavnostní večeři, objednáme šest jídel a „šérujeme“. Popíjíme pivo Pietra a prokládáme to Pastisem národní nápoj, který chutná jako pendrek. Večer na zahrádce sledujeme fotbal Španělsko - Portugalsko a seznamujeme se s jedním brazilským zedníkem, který nám nabízí nocleh. Ale zalomíme to podle plánu pod širákem na vlakovém nádraží, odkud ráno odjíždíme. V sobotu ještě míříme do Corte, kde si projdeme město, nakoupíme suvenýry, uděláme velký koncert na ulici před místní kavárnou, zase se koupeme v řece, jdeme zpátky na vlak a jedeme do Bastie. Trajekt nám vyjíždí ve čtyři a běžíme do něj jako poslední pasažéři v momentě, kdy už se zvedají dveře. Další trajekt už ten den nevyplouval, kdyby nám to ujelo. Uff! Jak se vlastně žije na Korsice, se poté dozvídáme na lodi, kde se u stolu bavíme se dvěma Čechy, kteří tam pracují. V Livornu nasedneme do auta a cestujeme na Lago di Gardu, kde venku přespíme u jezera. Do Trutnova jsme se vrátili v neděli večer, po deseti dnech plných dobrodružství, dobré nálady a sportovních výkonů. 15


VODY, HORY, ZPĚV

Odpolední vodáci Říkají si Odpolední vodáci. Ti, co se jim chce na vodu i po obědě. Dnes už sice na vodu nejdou ani ráno, ale název si nechali. Řeč je o partě trutnovských dobrodruhů a kámošů, kteří od roku 2002 pravidelně rok co rok vyráželi krotit peřeje divokých řek. MICHAL BOGÁŇ, FOTO: ARCHIV PAVLA MLYNÁŘE

„Nejdřív jsme jezdili jen na vodu, pak se k tomu postupně přidalo lezení na hory a teď už je to jenom o chození,“ prozrazuje s úsměvem Honza Tylš, jak s přibývajícími léty vodáci dozráli do jiných aktivit. Postupem času někteří Odpolední vodáci odpadali, takže nakonec zůstali jen tři - Potápka, Zajda a Pafka a každý rok sháněli pět dalších lidí, aby naplnili auto táty všech trutnovských vodáků Bulibašu Kelímka. Rok od roku to však bylo těžší. Možná i proto, že se jezdilo stále dál a dál.

„Když jsme dojeli až do Řecka, rozhodli jsme, že to musíme změnit a další rok jsme jeli do Polska a na Slovensko jako poprvé. Bylo to super, ale tak nějak to uzavřelo kruh a s vodačením byl konec,“ prozrazuje Michal „Zajda“ Králík. V roce 2016 se vyhlásilo, že se jede vlakem do rumunského Banátu a zůstali zase jen tři. „Byla to asi nejkrásnější výprava, kterou jsme kdy absolvovali - bez auta, s komplikacemi s dopravou, náhodnými setkáními, prostě taková bezstarostná volnost,“ vzpomíná trojička. Toho si ale všimli bývalí Odpolední vodáci a další rok se dva pokorně vrátili do sestavy, dokonce i jeden brbla, který předtím vykřikoval, že se po nějakých horách s batohem nikdy plahočit nebude. Zajímavostí je, že vždycky jela kytara. I když kolují hlasy, že letos na Korsice byla možná naposledy. 17


VODY, HORY, ZPĚV

Seznam výprav: 2002 - Bjalka, Dunajec, Černý Váh, Belá (Slovensko, Polsko), 2003 - Una, Mrežnica, Kupa, Enns (Bosna, Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko), 2004 - Těrebla, Černý Čeremoš (Ukrajina - Těrebla), 2004 - Berounka, 2005 Bisztra, Timis, Nera, Dunaj - železná vrata (Rumunsko), 2005 - Vltava, 2006 - Lim, Tara, Neretva (Monte Negro), 2006 - Bobr (Polsko), 2007 - Kiri, Osum, Shkumbini, Pliva (Albánie, Bosna), 2007 - Otava, 2008 - Mesta, Struma, Iskar (Bulharsko), 2008 - Kwisa (Polsko), 2009 - Bistrica, Tisa, Těresva (Ukrajina), 2009 - Bobr (Polsko), 2010 - Vaser, Bistrica Aurie, Ruskova, Hron (Rumunsko, Slovensko), 2010 - Kwisa (Polsko), 2011 - Krivája, Rzav, Sutěska, Ibar, Morača (Srbsko, Bosna), 2012 - Czarny Dunajec, Latorica, Těrebla, Říká, Prut, Rebra, Crisul Repede (Ukrajina, Rumunsko), 2012 - Kwisa (Polsko), 2013 - Resava, Arda, Vrbica, Nišava (Bulharsko, Srbsko), 2013 - Drawa (Polsko), 2014 Czarny, Dunajec, Bialka (Tatry, Polsko a Slovensko), 2014 - Drawa (Polsko), 2015 Sutěska, Vjosa, Lengarices, Aoos (Albánie, Řecko), 2015 - Hron (Slovensko), 2016 - přechod Banátu (Rumunsko), 2016 - Dunajec (Polsko), 2017 - přechod Rili (Bulharsko), 2017 - Czarna Hanca (Polsko), 2018 - přechod Korsiky. 18


ADKINS LEGAL SPORTOVIŠTĚ

GDPR - nafouknutá bublina? Jistě čtenářům Trutnovinek neuniklo, že dne 25.5.2018 vstoupilo v účinnost nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)2016/679, zkráceně nazývané jako obecné nařízení o ochraně osobních údajů (mnohdy hovorově užívána zkratka GDPR). Toto nařízení stanoví právní rámec ochrany osobních údajů v evropském prostoru s cílem hájit co nejvíce práva občanů EU proti neoprávněnému zacházení s jejich daty včetně osobních údajů. Nařízení je přímo právně závazné i pro občany České republiky a to bez dalšího. GDPR se až na drobné výjimky týká všech, kdo zpracovávají za různým účelem osobní údaje subjektů. Týká se jak drobného živnostníka, tak velké nadnárodní korporace. GDPR stojí na dosavadních zásadách ochrany a zpracování údajů, avšak zavádí určité nové povinnosti, které budou na správcích vymáhány, když dále stanoví nemalé sankce za jejich porušení. Právě značná výše sankcí stanovených za porušení jednotlivých povinností zakotvených v nařízení, vedla před datem účinnosti nařízení mnohdy až k hysterickým reakcím a obavám ze strany osob, obchodních společností, ale i dalších institucí, kterých se GDPR týká jakožto správců osobních údajů. S tím se ruku v ruce objevil nespočet školení a seminářů za mnohdy skutečně astronomické částky, které však prakticky a komplexně situaci správců neřešily. To vše za situace, kdy v mnoha konkrétních otázkách nemá jasno ani Úřad pro ochranu osobních údajů, tedy orgán, který má autoritativně dohlížet na plnění povinností z uvedeného nařízení. Právě z uvedených důvodů jsme v rámci poskytování právních služeb v této oblasti od počátku kladli důraz na komplexní a ekonomicky rozumné řešení této problematiky. Ze zkušeností s již provedenou implementací GDPR u řady klientů lze uzavřít, že po nezbytném úvod-

ním auditu, bylo vždy třeba nastavit procesy a dokumentaci jak „dovnitř“ subjektu tak i „vně“subjektu. To obnášelo například úpravu pracovněprávní dokumentace, tvorbu vnitřních směrnic a naopak i úpravu či tvorbu obchodní dokumentace. Při tom všem jsme však byli vedeni stěžejní myšlenkou, že v dané chvíli je právní nejistota výkladu čerstvého nařízení stále značná, proto jsme hledali a následně volili taková řešení, která znamenala pro klienta rozumné ekonomické nároky. Z hlediska dozoru je již dnes jisté, že nejčernější (zjevně nesmyslné) scénáře, tedy že 26. 5. 2018 bude na dveře každého správce osobních údajů klepat kontrola z Úřadu pro ochranu osobních údajů, se nenaplnily. Přesto nelze doporučit subjektům, kterých se GDPR týká, tuto oblast zcela ignorovat a spoléhat na to, že „na mě přece kontrola přijít nemůže“. Není vyloučeno, že dříve či později se tak stát může. Proto je vhodné být na takovou situaci připraven a učinit co nejdříve nezbytná, nikoliv však přehnaná, a ekonomicky náročná opatření. S tím je Vám připravena pomoci naše advokátní kancelář.

Žižkova 498, 541 01 Trutnov Mgr. Bc. Josef Zeman, advokát, Tel.: 774 555 432 Mgr. Václav Mach, advokát, Tel.: 775 350 007 www.adkins.cz

19


FOTOGRAFOVÉ

Cestování? Vášeň a droga Někteří trutnovští fotografové jsou známí tím, že rádi cestují po světě. Nejen kvůli focení, i když to především, ale také kvůli poznávání cizích destinací. V souvislosti s tím jsme oslovili tři známé fotografy Vladimíra Groha, Ctibora Košťála a Miloše Šálka. Každý z nich je kovaný světoběžník, i když každý tak trochu jinak, jak je patrné z minirozhovorů. HYNEK ŠNAJDAR, FOTO: ARCHIV FOTOGRAFŮ

1. Vaše výjezdy do zahraničí jsou spojeny s foce- ním. Co ale pro vás osobně cestování znamená? Je pro vás vášní? Co vám přináší především? 2. Na kterou destinaci rád vzpomínáte, nebo nikdy nezapomenete? 3. Jakou lokalitu v cizině, kde jste se pohyboval, byste doporučil k návštěvě Trutnovanům? 4. Kam se chystáte a na co byste rád zaměřil objek- tiv vašeho fotoaparátu?

Vladimír Groh: Bez cestovky, na vlastní pěst 1. Cestování je pro mě sice tak trochu vášní, ale hlavně poznáváním cizích krajů, lidí, kultur a zvyklostí. Rád zjišťuji, jak lidé žijí v jiných zemích. Že když si u nás myslíme, že jinak to dělat nejde a že je to to pravé, tak tak být nemusí. Že jsou lidé v mnoha zemích „chudí majetkem“ a „bohatí duchem“. Cestování vám rozšíří rozhled, začnete se na spoustu věcí dívat úplně jinak. A poslední dobou jsem si všiml, že jinde ve světě se na mě lidé velice často usmívají, což se bohužel o našem národu říci nedá.

2. Víte, rád vzpomínám na všechna místa na zeměkouli, která jsem navštívil. Nemám vyhraněný názor, všude je něco nesmírně hezkého a něco, co se mně úplně nelíbí. Ale asi největší zážitek na mě zanechala Kuba. Je prostě jiná. Úplně jiná. Nic tam není ke koupi a všichni všechno mají. Kubánci se stále usmívají a tančí. Stojí za to Kubu vidět, a to co nejdříve. Turistický ruch ji zkazí. Ale chce to bez cestovky, na vlastní pěst. To ji pak poznáte. Všechno tam totiž bezvadně funguje. Musí se to však zažít. V hotelu s cestovkou se vám to nepodaří. 3. Všude na světě je hezky, ale jak jsem řekl: Kuba je Kuba, a je prostě jiná. Opravdu jiná. Je prostě sexy. A nehledejte nikde po světě „vepřo knedlo zelo“ a „Plzeň“! To máte doma. V Asii je rýže a v Americe hamburgery. To hlavní je, dívat se a vnímat. 4. Samozřejmě destinací, které mě zajímají, je spousta. Vše se v jednom životě stihnout nedá. Ale připravujeme výlet na Galapágy, kde se chystáme fotit zvířata. To mě baví. Víc než krajina. Krajinářských fotek je okolo nás spousty a začínají se opakovat. Ale zvířata, to je jiná dimenze. Tak uvidíme, co se nám povede vyfotit.

20


Ctibor Košťál: Naše „pseudoproblémy“ nejsou žádnými problémy 1. Tak předně, dodnes nemám jasno v tom, zda cizí země jezdím poznávat a tam pak fotografuji, nebo je navštěvuji proto, abych je fotografoval… Pravda ale je, že velkou část mého života jsem prožil přes hledáčky svých aparátů a nejinak je tomu i v případě mého cestování. Fotoaparát mi umocňuje získávání a následné vstřebávání jedinečných zážitků. Napomáhá mi k snadnějšímu navazování nezbytných kontaktů s domorodci. A právě o to na svých cestách stále více usiluji. Cestování mi také dalo šanci si uvědomit, v jakém překrásném koutu země tu žijeme a že si tu, slovy klasika, žijeme jako prasata v žitě… Jo cestování je vášeň, droga. 2. Je to jako s první láskou. Moc rád vzpomínám na svoji první velkou cestu do tádžických Fanských hor. Před 33 lety… Na zádech a břiše batohy

V Lékárně Na Horské, Horská 64, Trutnov Po–Pá 7:30–18:00, So 8:00–12:00

Bezplatné DERMOKOSMETICKÉ poradenství v lékárně Dr.Max

V lékárně v Albertu, Žižkova 515, Trutnov Po–Ne 8:00–20:00 hod.

ZAČÍNÁ ZLATÁ ÉRA VAŠÍ KRÁSY

3L0EV%A S

Sleva 30 % platí na všechny kosmetické přípravky značky Nuance.


FOTOGRAFOVÉ

s celkem 54 kilogramy materiálu a jídla na měsíc v neznámé zemi. Krásné barevné vysoké hory, bezva parta. První pětitisícovka, zánět slepého střeva, první vydatné několikadenní průjmy, první fotky toalet a holičů. Tam jsem si také prvně uvědomil, jak příjemné je z cest se vracet. 3. Jednoznačně Nepál. Snoubí se tam překrásná horská příroda s těmi nejvyššími světovými vrcholy s laskavostí a přívětivostí tamních lidí. Tam si každý i podprůměrně vnímavý člověk musí uvědomit, o co vlastně jde a jakou váhu má slovo „problém“. Problémem je tam snad jen zdraví a prosté se uživení. Uvědomíte si tam, že naše „pseudoproblémy“, bez kterých ale již ani neumíme žít a uměle si je každý den vytváříme, nejsou vůbec žádnými problémy. Pouze požírači osobní svobody a pohody. Nevěříte? Jeďte tam a vnímejte.

K létu patří

grilování! Zadejte nám zakázku a tiskaři se budou smažit u rozpálených strojů... 4. Výhoda dnešních časů spočívá mimo jiné v tom, že nemusíte moc plánovat. Rozhodnete se a druhý den jedete. Jako ale již trochu zralejší člověk o svých výjezdech trochu přemýšlím. S manželkou bychom rádi na sklonku léta navázali na poznávání života na Balkánu a navštívili Srbsko, Makedonii, Albánii a Černou Horu. Zejména Albánie je pro mne lákavá, protože bych s sebou opět vzal fotografie lidí z roku 1994 a pokusil se je mezi betonovými bunkry nalézt… Tak držte palce, a hlavně s otevřeným srdcem a očima cestujte.

www.pratr.cz

22


Že práce v továrně není dobrý nápad? Omyl. Jan Zieris elektrotechnik Siemens Trutnov

Získejte super místo v moderním závodě s přátelskou pracovní dobou a volnými víkendy.

Zní to dobře? Tak se ozvěte! www.siemens.cz/snst Tel: 499 903 602, 734 796 184


FOTOGRAFOVÉ

Miloš Šálek: Jiný kraj, jiný mrav

toval spoustu míst, když nepočítám plno evropských států, tak to byly Kuba, Srí Lanka, Kambodža, Hong Kong, Kostarika, Indie, Brazílie - Rio de Janiero, Filipíny, Izrael, Tanzanie, Omán, Panama, Vietnam a letos Uganda. 3. Každá destinace nabízí něco jiného, nedá se říct, kam by měli jet. Ať zamíří kamkoliv, zvláště do exotických destinací. Poznají, že jiný kraj je jiný mrav a určitě se budou vracet rádi domů a s jiným pohledem. Osobně doporučuji v zimě někam do tepla. Je to úžasný zážitek. U nás je zima a já chodím v tričku a kraťasech a užívám si slunce. Mám rád cestování nalehko, takže tyhle destinace mě vyhovují, než se tahat s velkým a těžkým batohem plným teplého oblečení, už takhle stačí ta fotovýbava. Z těchto cest připravuji každý rok promítání pro veřejnost v kině Vesmír, letos to bude z letošní lednové cesty do Ugandy. Už mám i termín, bude to v pondělí 22. října od 19 hodin.

1. Za ty roky se určitě stalo vášní a já se vždy těším, až začne zimní období a já vyrazím někam do teplých krajů. Je to pro mě fotorelax, cestování mě nabíjí energií. Baví mě poznávat jinou kulturu, jinou krajinu, ochutnávat místní speciality. Cestuju vždy s partou a batohem na zádech na vlastní pěst. 2. Určitě na první vzdálenou cestu na Kubu v roce 2007, velké přípravy, nejistota, napětí, co tam bude, až tam budu. To byl vždy můj sen. Když jsem stále dokola prohlížel diapozitivy od rodičů, kteří ostrov svobody navštívili v osmdesátých letech, říkal jsem si, že tam se prostě chci také někdy podívat. A tím to začalo. Od té doby vyrážím minimálně jednou ročně na fotoexpedici. Za ty roky už jsem proces-

4. Příští rok bych chtěl vidět Mayské pyramidy, tak to vypadá na Guatemalu. Záleží ale na dostupných letenkách v daný termín, v který budu moct vyrazit, také na situaci v dané lokalitě, už několikrát plánovaná destinace vyšla až další rok. Na cestách fotím všechno, hlavně ale živá reportážní fota.

Bojíte se nového školního roku? Vyřešte problémy s učením vašich dětí ještě o prázdninách! Nabízíme intenzivní týdenní doučování

27. – 31. 8. 2018

VHODNÉ TAKÉ PRO BUDOUCÍ PRVŇÁČKY.

Hradební 12, 541 01 TRUTNOV

C 602 146 882 a trutnov@basic.cz O www.basic.cz


pít se bude

13:00

15:00

17:00

19:00

20:30

na zdraví! Turnaj ve stolním fotbálku v lidské velikosti Rodinný koutek a dílničky pro děti Akcí vás provede Lucie Peterková (moderátorka ČRo Hradec Králové) e-mail: info@pivobrani.eu / tel.: 777 642 OO9 zákaz vstupu se zvířaty

17O Kč 20O Kč PŘEDPRODEJ

NA MÍSTĚ

22:30 Děti do 1OO cm v doprovodu rodičů zdarma

www.pivobrani.eu

24:00

hlavní partneři

25


VÝLET

Paris, je t‘aime Byl duben roku 1991. Všichni si užívali nabytou svobodu, hranice na západ se otevřely dokořán, zmizely ostnaté dráty a Češi poznávali, jak to chodí ve „zlé“ kapitalistické cizině. V té době jsem se na Moravě prostřednictvím kamaráda – emigranta seznámil s Pascalem, Francouzem z Paříže. Třetím rokem jsem zdolával řeč země galského kohouta, ale na nějaký smysluplný dialog jsem si netroufal. Až teprve několik valašských slivovic mi pomohlo rozvázat jazyk. Pascal je galerista a dal mi svoji vizitku. HYNEK ŠNAJDAR

„Až budeš někdy v Paříži, zavolej, jsi vítán a můžeš být u nás, jak dlouho chceš,“ pozval mě do francouzské metropole. Byla to hozená rukavice. Nabídka, kterou jsem nemohl, ale hlavně nechtěl odmítnout. Po Paříži jsem vždycky toužil, ale před rokem 1989 byla bohužel tabu. Sledoval jsem z knížek život v kulturně neobyčejně živém francouzském velkoměstě hlavně přes výtvarné umění a literaturu. Kromě toho jsem ve dvaceti letech propadl surrealismu, a to byl o to větší důvod se tam podívat a kochat. Uplynulo několik měsíců a jel jsem s kamarádem potvrdit pracovní angažmá do Itálie. Byl červenec a při zpáteční cestě domů jsem se rozhodl vystoupit z auta v Německu. Stopem, jak bylo tehdy běžné, jsem se vypravil do Paříže. Bylo to dobrodružné a vzrušující rozhodnutí, dobrodružná a vzrušující

pouť. Za jeden den jsem dorazil na čtyřikrát do cíle. Zavolal jsem z telefonní budky Pascalovi a ten mně vysvětlil, na které zastávce metra mám vystoupit a jak se dostat do ulice, kde bydlí. Moc jsem nerozuměl, ale sestoupil do metra. Hned u vstupu mě zaujalo, jak dobře oblečení manažeři bez zábran přeskakovali turnikety, aniž by zaplatili, zatímco já jsem tam nechápavě stál s jízdenkou v ruce. Konečně jsem usedl do vagónu. Na třetí zastávce nastoupil muž, sedl si proti mně, vyndal z tašky sáček s buráky a začal je konzumovat. Slupky házel klidně na zem. To mě zaujalo tak, že jsem cílovou stanici o zastávku přejel. Když jsem vyšel na ulici, zastavil jsem chodce, ukázal mu adresu a on mě, i když spěchal, odvedl až před Pascalův dům. Takovou ochotu jsem nikdy předtím ve své domovině nezažil. Pascal i jeho žena Claudia mě vřele přivítali a ubytovali. Pak nastaly mé dlouhé, někdy dvacetikilometrové pěší túry po Paříži. Přestože jsem měl mapu, chodil jsem po městě téměř poslepu, jako kdybych tam už někdy žil. Prostě jako doma. Jako ve snu jsem procházel Latinskou čtvrtí, přes Saint – Germain – des – Prés a Monparnasse s legendárními kavárnami U dvou Magotů, Flore a La Coupole, kde sedávali surrealisté, existencialisté i návštěvníci tak zvaných sklepů v čele se spisova-

26


telem a trumpetistou Borisem Vianem. Neodolal jsem a navštívil bývalé nádraží, kde je nyní Musée d‘Orsay s impresionistickými skvosty, Louvre, Centre Pompidou a další větší i menší galerie. Minul jsem jen tak Eiffelovku, kde hluční chlapíci v bekovkách hráli pétanque a pili víno, vyrazil na náměstí Svornosti a přes bulvár Clichy na Montmartre. Nemohl jsem nezavítat do skleněného města La Defense s blízkým městečkem Puteaux, kde žil východočeský rodák, malíř František Kupka. Samozřejmě jsem postál před domem číslo 42 v rue La Fontaine, nedaleko náměstí Blanche, v jehož blízkosti je kabaret Moulin Rouge. V tom domě totiž žil otec surrealismu Ándré Breton, jehož hrob jsem navštívil na hřbitově Batignolles, kde „hledá zlato času“. Nemohl jsem pominout také velehřbitov Père Lachaise, kde je fanoušky oblehaný hrob americké ikony, zpěváka Jima Morrisona z kapely Doors. Jen kousek odtud jsem se báječně najedl u Arabů.

Po večerech jsem s Pascalem chodil po vernisážích výstav, jedl poprvé ústřice i krevety, zapíjel je kvalitním vínem a dohadoval se, pokud jsem rozuměl, se salónními pařížskými levičáky, kteří nemohli pochopit, proč v Československu padl socialismus. Deset dní, které jsem si na Paříž vyhradil, uplynulo jako voda. Byl to pro mě v době cestovatelského půstu jedinečný a neopakovatelný zážitek i kulturní šok. I když jsem pak Paříž navštívil ještě několikrát a doufám, že se tam ještě vydám, ta první cesta byla asi nejintenzivnější. A toto multikulturní a tolerantní město na řece Seině doporučuji i vám čtenářům. Jeho ulice, náměstí a pestrý život stále stojí za návštěvu. Paris, je t‘aime, Paříži, miluji tě! 27


UMĚLKYNĚ NA CESTÁCH

Chci zažít to, co zažívají místní lidé Malířka, která je například spoluautorkou obrazu Salvadora Dalího na zdi za Kafírnou, velmi ráda cestuje. Své duchovní obzory si nedávno dva měsíce rozšiřovala v Indii. Iva Nevečeřalová (27) z Trutnova tvrdí, že ji cestování dává hodně inspirace pro výtvarnou tvorbu a formuje její osobnost. HYNEK ŠNAJDAR FOTO: ARCHIV IVY NEVEČEŘELOVÉ

Ivo, když jsi byla dítě, cestovala jsi někam s rodiči? Cestovali, ale bez cestovek a vždycky tak trochu za dobrodružstvím. Naši měli obytný vůz, jezdili jsme klasicky do Chorvatska a Itálie.

Co si bereš s sebou? Co nesmí v zavazadle chybět? Skoro nic si neberu. Jedu s batohem a beru si jen nějaký základ oblečení, hygienické potřeby. V batohu nesmí ale chybět peněženka.

Co pro tebe osobně cestování znamená? Je pro mě důležité, protože mi dává hodně inspirace pro výtvarnou tvorbu a formuje to více moji osobnost. Byla jsem v rozvojových zemích a viděla způsob života, který se od toho našeho hodně liší. Ten náš je hodně konzumní, zatímco tam mnoho lidí skoro nic nemá. Pochopila jsem, že toho také moc nepotřebuji.

Která místa máš ráda tady v České republice? Mám ráda naše hory Krkonoše. Asi to bude tím, že jsem se tady narodila. S rodiči, když jsem byla malá, jsme jezdili hodně po hradech. V Čechách mě asi nejvíce přitahují historie a historická místa.

Které destinace tě přitahují a proč? Nejvíce se mi líbí Asie. Na cestování je to tam poměrně levné, navíc hodně odlišné od naší kultury a také proto, že jsem chtěla zažít buddhismus. Jakým způsobem se po světě pohybuješ? Do vzdálené země se přemístím letadlem a pak všechno řeším na místě. Vyhýbám se turistickým lokalitám a snažím se komunikovat s místními obyvateli. Od nich pak dostanu informace, jakým způsobem lze cestovat. Nejjednodušší je většinou přemísťovat se vlaky, které jsou v Asii dost levné. Například v Indii a na Srí Lance se dá jet za dvacet korun přes půl země. Nebo autobusy, které jsou však dost přeplněné. Nevadí mi to, protože chci zažít to, co zažívají běžně místní lidé. 28

Která země v Evropě tě chytila za srdce a proč? Velmi mě oslovilo Švýcarsko, způsob života tamních lidí a také to, jak tam všechno perfektně funguje. Na ulicích je zadarmo voda, všude je čisto, lidé se starají o prostředí, ve kterém žijí. Zajímavé je, že si tam místní ani nezamykají auta či byty, protože se tam na rozdíl od Čech nekrade. Navštívila jsem Dornach, kde je postavené velké Goetheanum, které navrhnul zakladatel antroposofie Rudolf Steiner. Celá ta vesnice vyznává waldorfské učení, pěstují tam zeleninu, bylinky, jsou tam všude krásné sochy a organické stavby. To se mi moc líbilo. Výhodou při výletu do ciziny je jazyková vybavenost. Jak jsi na tom v tomto směru? Všude se domlouvám anglicky. Když jsem v zemi, kde lidé angličtinu neovládají, nastává komunikace, jak se říká, rukama nohama. Vždycky se nakonec ale nějak domluvíme.


Nedávno ses vrátila z Indie. Proč jsi se vypravila do této vzdálené země? Začalo to v dětství. Od kamaráda jsem dostala knížku Siddhártha od spisovatele Hermanna Hesseho, která mě velmi ovlivnila. Vždycky mě lákal buddhismus, o kterém mně vyprávěla sestra a také to, že jsem s mamkou chodila v Trutnově na festival. Tam byli členové hnutí Hare Krišna, kteří mě fascinovali. Řekla jsem si, že bych ráda navštívila země s touto kulturní odlišností. Původně jsem chtěla zavítat do Tibetu, což je dnes bohužel skoro nemožné. Toužila jsem jet do indické Dharamsály, kde žije dalajláma. Po návratu ze Švýcarska jsem se potkala s kamarádem, který do Indie odjížděl. Zeptala jsem se ho, zda mohu jet s ním. On souhlasil, tak jsme si koupili letenky a odletěli tam spolu. Bylo to velké překvapení? Byl to poměrně šok. Když jsem v Dillí vyšla z letiště, vůbec se tam nedalo dýchat, všude prach, smog a špína na ulicích. Převážila ale touha poznat zemi a po krátkém čase jsem si na to prostředí zvykla. Mojí výhodou je, že se dokážu rychle adaptovat. Kam jsi konkrétně měla namířeno? Jak dlouho jsi tam byla? Celkem dva měsíce. Z Dillí jsme se vydali do Dharamsály, žili jsme ale výš v horách v Dharamkotu. Já jsem ale každý den chodila do dalajlámova templu, byla jsem na meditacích s lámou, který je duchovním učitelem buddhismu, bylo to moc hezké. Kamarád, s kterým jsem cestovala, chtěl navštívit jednoho duchovního učitele Gurudžího, jeli jsme za ním do Govardhanu přes půl Indie. Když jsme ho konečně našli a navštívili, byl to pro mě asi největší duchovní zážitek celého pobytu. Na to nikdy nezapomenu. Potom jsme jeli do Váránasí, protože jsem chtěla vidět posvátnou řeku Gangu. Zažila jsem proces se smrtí, byla jsem totiž na Manikarni-

ka, kde se spalují mrtví na hranicích ze dřeva. První měsíc v Indii byla taková duchovní pouť. Druhý měsíc jsem trávila v horách, v Himálajích. Jací jsou Indové? Když vidí cizince, hned ho obklopí, protože vědí, že mají peníze, které oni nemají. Nejchudší lidé u nás jsou oproti nim bohatí. Jinak jsou ochotní, snaží se pomoci. Měli jsme většinou štěstí na hodné Indy, nestalo se nám, že by nás okradli. Jejich hodnoty jsou dané jejich náboženstvím, což naší civilizaci chybí. My jsme spíše společnost bez hodnot. Tato země má tedy velký duchovní rozměr. Na určitých místech, zvláště v horách, ano. Tamní obyvatelé jsou totiž odkázáni sami na sebe. Není tam moc jídla, je tam zima, musí tedy na sebe hodně spoléhat. V tom jim pomáhá náboženství a duchovní cesta. V Indii je řada duchovních směrů. Jsou tam hinduisté, buddhisté, muslimové… Jak spolu vycházejí? Jsou tam dost problémy s muslimy. Když jsem byla v Kašmíru, což je muslimy obývaná oblast, tak tam den před našim příjezdem pro výstrahu ostatním muslimové podřízli hinduistickou holčičku. Bylo to nepříjemné. Jinak zástupci všech náboženství spolu vycházejí a tolerují se. Muslimové moc tolerantní nejsou, muži mají neuvěřitelně špatný vztah k ženám, panuje tam patriarchát. To mně vadilo. Na Facebooku jsi popisovala svůj výlet do hor. Došla jsi na místo, kde byl výhled a děkovala Bohu za to, že tě tolik naučil. Že sis mohla splnit své sny a potkat znovu lidi, na kterých ti záleží. Můžeš vysvětlit, co jsi tím myslela? To bylo právě setkání s buddhisty v Dharamsále. To místo je magické, hodně duchovní a čisté. Žijí tam migranti z Tibetu, kteří jsou velmi vstřícní, usměvaví a šťastní. Jsou určitě vděční, že našli 29


UMĚLKYNĚ NA CESTÁCH

útočiště, když předtím doma prožívali hrůzy pod nadvládou Číny. To bylo pro mě naplnění snu, že jsem mohla jejich prostřednictvím zažít Tibet, kam jsem neměla možnost se podívat. V čem jsou hlavní kulturní rozdíly mezi Indy a Čechy? Jsou obrovské. V Indii jsou také hodně bohatí lidé, ale i nepředstavitelně chudí. Dříve byli lidé rozdělení do kast. Ti z těch nejvyšších se starali o ty z těch nejnižších. V okamžiku, kdy ale byli kolonizovaní Angličany, tak se kasty oficiálně zrušily. Je zajímavé pozorovat, jak my jezdíme na východ, abychom zažili něco nekonzumního a oni po tom našem konzumu touží. Velký rozdíl je i v náboženské oblasti. U nás je spousta ateistů, tam jsou všichni věřící. Navíc jsou tamní obyvatelé z osmdesáti procent vegetariáni. To je také velký rozdíl.

Takže jsi nezažila v tomto směru nic negativního? Jenom v Malajsii. Tam mě pronásledoval jeden muslim na letišti. Byla jsem tam asi deset hodin a bylo to hodně nepříjemné. Z toho jsem neměla vůbec dobrý pocit. Chutnalo ti indické jídlo? Vzhledem k tomu, že jsem vegetarián, tak mně chutnalo. Akorát všechna jídla jsou dost pálivá. Ale ta jídla už jedí malé děti, podle mě je to pro ně dezinfekce proti různým nemocem a jsou zvyklé. Mohla bys tam žít? Nemohla, ten jejich způsob života je velmi odlišný. Třeba v jedné místnosti žije deset lidí, kdežto my jsme zvyklí na určité soukromí, které oni neznají. To by mi vadilo, protože já to soukromí potřebuji. Když ses vrátila domů, ležela ti ta vzdálená země v hlavě? Zdálo se ti něco? Hodně se mi zdají sny, v nichž vidím toho duchovního učitele Gurudžího. Myslím si, že mě cesta ovlivnila natolik, že se do Indie budu vracet. Jsou místa, která jsem neviděla. Je to taková moje země. Kam se chystáš teď? Ráda bych letěla do Bolívie. Kromě Indie jsem ještě vždycky chtěla vidět původní indiánské obyvatele. Pak mě ještě láká Siberut, což je ostrov v západní části Indonésie. Tam ještě také žijí původní obyvatelé. Trochu se ale bojím džungle. Jsou tam ale nádherné hory, které mám ráda.

Jsou tamní obyvatelé narušení civilizačními nánosy? Samozřejmě. Například všechny nápoje jsou v plastu. V Indii není vůbec vyřešen svoz odpadů, tak se tam všechno hází na zem. Jednou za den se odpad zamete a zapálí, takže je všude strašný smog, v kterém ti místní lidé žijí, což je šílené. Myslím si, že ty naše civilizační zvyky, s nimiž si oni nevědí rady, jim moc neprospěly. Nebála ses tam? Ne, já se nebojím. Jak se k tobě chovali indičtí muži? Někteří za mnou chodili a chtěli si vyfotit se mnou selfie. To je tam teď velká atrakce. Jinak mě tam nikdo neobtěžoval. 30

Proč by měli lidé cestovat? Změní člověka cesty do zahraničí. V čem zásadně? Nevím, jestli to člověka změní. Každopádně mu to ale rozšíří obzory, může se zamyslet nad svým každodenním způsobem životem, uvědomit si, že spoustu věcí, kterými se obklopuje, nepotřebuje. Určitě také vzpomínky, zážitky z cest, které člověkovi nikdo nevezme, jsou k nezaplacení.

IVA NEVEČEŘALOVÁ · narozena 29. ledna 1991 v Trutnově · vystudovala Waldrofské lyceum v Praze · je umělcem na volné noze · ráda cestuje, maluje, navrhuje oblečení · je svobodná · žije v Trutnově


ARCHITEKT

Vítězný návrh: rozhodly detaily Do architektonické soutěže na rekonstrukci pěší zóny v Horské ulici v Trutnově, kterou vyhlásilo město v listopadu minulého roku, bylo zasláno třináct návrhů. První místo získal společný návrh číslo 1 autorů - architektů Martina Hájka, Václava Hájka a Lukáše Kemra. Předpokládaný odhad investičních nákladů, bez záchranného archeologického výzkumu, přijde na 30 milionů korun. Jedním z porotců při výběru vítězného návrhu byl trutnovský architekt Michal Rosa. HYNEK ŠNAJDAR, FOTO: MILOŠ ŠÁLEK

Víte, jak dlouho se mluví o rekonstrukci pěší zóny? Předpokládám, že to bude zhruba dvacet let, kdy proběhla první architektonická soutěž na náměstí, pěší zónu až po lékárnu v Horské ulici. Už v té době bylo vnímáno, že s tím územím je potřeba něco dělat. Mělo město už dopředu nějakou představu, jak by měl tento frekventovaný prostor vypadat a co by měl obsahovat? Město formulovalo zadání, které bylo součástí soutěže. V něm definovalo charakter území, požadavky na zeleň a dopravní obslužnost. To bylo podkladem pro jednotlivé návrhy. Loni v listopadu byla vypsána soutěž. Kolik přišlo návrhů? Celkem třináct, což je poměrně dost. Myslím, že můžeme být spokojení. Obávali jsme se totiž, že se 32

sejde čtyři nebo pět návrhů, nebo jich naopak přijde třicet, bude to nepřehledné a těžko uchopitelné. Myslím, že třináct návrhů je téměř ideální počet. Bohužel při posuzování poroty bylo nutné jeden návrh vyřadit, protože nesplňoval soutěžní podmínky. Později, po otevření obálek, ještě formální podmínky nesplnilo dalších pět návrhů. Naštěstí se tyto nedostatky netýkaly těch, které v předchozím jednání byly porotou odměněny a oceněny. Takže, na průběh soutěže to nemělo vliv. Všichni zpracovatelé byli z Trutnova nebo i z jiných měst? Nemám úplně přehled o tom, odkud všichni byli, ale myslím si, že tři nebo čtyři návrhy byly trutnovské. Oceněný návrh, který byl na druhém místě, je od trutnovského rodáka, který působí v Praze. Nyní odborná komise vybrala vítězný návrh. Kdo ho vypracoval? Vypracoval ho královéhradecký ateliér, který byl


mimo jiné úspěšný v soutěži na podobu Malostranského náměstí v Praze. To považuji za důležitou referenci a ukazuje to na kvalitu tohoto týmu. Bylo to těžké rozhodování? Přiznám se, že jsem se zpočátku trochu obával toho, jak to bude probíhat. Řekl bych ale, že při výběru postupovala komise v naprosté shodě. První den posuzování jsme věnovali samostudiu, kdy jsme si všichni procházeli jednotlivé návrhy a dělali si poznámky. Po několika dnech jsme se potkali podruhé a udělali si test, jak to vidíme. Každý mohl vybrat neomezený počet návrhů, které ho zaujaly. Šlo nám o to, abychom co nejvíce energie věnovali těm návrhům, které byly oceněny a odměněny, i když všem ostatním jsme také věnovali čas a okomentovali je. Co rozhodlo o tom, že byl vybrán právě tento návrh? Čím komisi zaujal? Samozřejmě se u návrhů některé momenty opakovaly, což je pochopitelné. To území je velmi stísněné. Věcí, s nimiž se tam dá pracovat je relativně

málo. Hodně tedy záleželo na detailu a také na tom, jak se k tomu, kdo postavil, jak to pojal. Když jsme v porotě diskutovali, nakonec se vyprofilovalo pět nebo šest návrhů. Mezi nimi byly dva, jejichž kvalita byla viditelně vyšší než u těch ostatních. Ty jsme ocenili prvním a druhým místem. Protože jsme vnímali jejich odstup od těch ostatních, rozhodli jsme se neudělit třetí místo. Druhému návrhu v pořadí jsme zvýšili odměnu, protože jsme to opravdu cítili tak, že mezi prvním a druhým byl, závodní terminologií řečeno, minimální odstup. Bylo hodně těžké rozhodnout, který bude vítězný. V přístupu si byly velmi podobné, i když vizuálně odlišné. Byla to spíše emotivní záležitost a rozhodly detaily. Vítězný návrh jako celek působí nejvyváženěji a nejkompaktněji. Byla z něj cítit profesionalita, přístup k jednotlivým materiálům, členění ploch… Tento návrh vnímá horní část pěší zóny jako součást historického města a také památkové zóny. Směrem k náměstí Republiky je trochu uvolněnější. Počítá také s přemístěním novinového stánku, který stojí na nevhodném místě, protože uzavírá Poštovní ulici, což je velmi nešťastné, přestože ta ulice má

www.zapoklady.cz 30. 6. BOŽANOV Ensemble Inégal

4. 8. BEZDĚKOV Accio Piano Trio (Rakousko)

7. 7. ŠONOV Janáčkovo kvarteto

11. 8. POLICE NAD METUJÍ Esa Tapani / lesní roh (Finsko) Jan Vobořil, Zuzana Rzounková / lesní roh Jana Goliášová / klavír

14. 7. BROUMOV Olga Šroubková / housle Eduard Šístek / violoncello 21. 7. BROUMOV Přemysl Kšica / varhany Miroslav Smrčka / trubka 28. 7. OTOVICE Adam Plšek / fagot Stanislav Gallin / klavír Eliška Tkadlčíková / klavír

18. 8. VIŽŇOV ensemble Castelkorn (Francie) 25. 8. MARTÍNKOVICE Prague Cello Quartet 1. 9. BROUMOV Kateřina Kněžíková / soprán Milan Al-Ashab / housle Orchestr L´Armonia Terrena

Začátky koncertů 18:00. Vstupné dobrovolné.

HLAVNÍ PARTNEŘI FESTIVALU


34


ARCHITEKT

být neprůjezdná. Líbilo se nám i to, že ve vítězném návrhu v proluce na nároží Svatojánského náměstí byly zakomponovány dům a loubí. To navazuje na všechna loubí, kterými je Trutnov výjimečný. I tyto detaily hovořily pro něj. Návrh by měl kompozičně, architektonicky i výtvarně zdůraznit propojení historického Krakonošova náměstí a nového náměstí Republiky. Zdůrazňuje? Co nás zajímalo a sledovali jsme to u všech návrhů, bylo zapojení pěší zóny do Krakonošova náměstí a náměstí Republiky. Kromě dvou oceněných návrhů, to řešily ještě dva další, jinak se tomu většina nevěnovala. Přitom je to velmi důležité. Pěší zóna není solitér, ale je součástí města. V soutěžních podmínkách a v tom, co porota chtěla, to bylo zdůrazněné. První dva návrhy to řešily kvalitně. U řady návrhů se prolínalo téma vodního náhonu, protože v takovém prostoru je vodní prvek žádoucí. Bylo zajímavé sledovat, jak k tomu někteří autoři přistoupili – od minimalistického řešení, až po ty, které náhon vyzvedávají nad terén. První dva návrhy s tímto motivem a také se sousoším na Svatojánském náměstí pracují velmi zajímavě. Myslíte si, že jde u vítěze o nadčasovou práci? Myslím si, že to je to správné slovo. Na obchodním domě Máj visí světelná reklamní obrazovka. Počítá se s ní i nadále? Obrazovka je povolená a je bohužel na soukromém domě. Pokud tedy neproběhne jednání s vlastníkem a nepodaří se ho přemluvit, aby se reklamní plochy vzdal, není v tuto chvíli cesta, jak se jí zbavit. Obecně lze říci, že na pěší zóně je reklam příliš mnoho. Hodně soutěžních návrhů se tím zabývá,

vyjadřuje se k tomu a říká, že by bylo rozumné v této části města mít nastavené nějaké mantinely, které by umístění reklam omezovaly. Já to vnímám velmi sporně, protože chápu, že obchodníci na sebe potřebují upozornit, potřebují do svých obchodů přivést klientelu a určitě je dobré, aby co nejvíce obchodů ve městě přežilo. Mělo by to ale mít nějakou míru. Dokud společnost nevyzraje a nezačne si staveb i veřejného prostoru vážit do takové míry, aby od toho sama ustupovala, domnívám se, že řešit věci direktivně je složité. Na pěší zóně jsou obchody, které je nutné zásobovat. Bude tomu tak i v budoucnu nebo dojde k oddělení dopravy od pěších? Řešení do jisté míry existuje již nyní. Jen velmi málo objektů nelze zásobovat jinak, než z pěší zóny. Máj i novější obchodní jednotky mají vyřešené zásobování zezadu, pouze ho nevyužívají. Je pro ně snazší přinést zboží zepředu přímo do prodejny, než ho tahat zezadu přes sklady. Příjezd pro pasáž ze zadní strany se řeší v současné době a tak se do ní nebude muset vjíždět z pěší zóny. Zbývají tedy jednotky objektů, do kterých se odjinud, než zepředu dostat nedá a auto tam bude muset zajíždět. Zásobování je věc, která bude předmětem další diskuse s autory vítězného návrhu. Mnoho návrhů ale pracovalo se zajímavou myšlenkou, že bude umožněn výjezd z Horské ulice do Krakonošova náměstí. Nejhorší totiž je, když se auta na pěší zóně otáčejí a couvají. Doprava je tedy slabinou tohoto prostoru. Má z vašeho pohledu jako architekta ještě nějaké další? Kdybych měl definovat současné problémy pěší zóny, určitě bych na prvním místě jmenoval právě dopravu. Potom neuspořádanost Svatojánské-


ARCHITEKT

ho náměstí, které nabízí plochy zeleně, ale neláká chodce k pobytu a posezení, což je škoda. Dále pak zaslepení Poštovní ulice novinovým stánkem. To jsou podle mého soudu největší bolesti tohoto prostoru. Kdy bude návrh realizován a kolik bude stát? Kdy se tak stane, zatím nedokáži říci, v tuto chvíli existuje jen studie. Předpokládám, že po vyhlášení výsledků na zastupitelstvu, budou zahájena jednání s autory vítězného návrhu. Pokud to půjde správným směrem, mělo by dojít k uzavření smlouvy o dílo na další stupně projektové dokumentace. Pak by mělo následovat územní rozhodnutí, vydáno stavební povolení a připravena prováděcí dokumentace. To je sama o sobě práce minimálně na rok. Teprve potom by mohlo dojít k samotné realizaci. Investiční náklady na rekonstrukci pěší zóny byly nastaveny na 30 milionů korun. Lze očekávat, že při rekonstrukci dojde k opravě většiny sítí, které jsou v ulici uloženy. Tím by náklady šly nahoru. Jsou to však vyvolané investice, které nesouvisí s návrhem. Než dojde k realizaci díla, proběhne na pěší zóně archeologický průzkum? Samozřejmě. To je věc, která může výstavbu významným způsobem zdržet. Když se loni uvažovalo o vyhlášení architektonické soutěže, psali jsme v Trutnovinkách o tomto zámě-

ru článek. Pod ním se objevil komentář čtenáře, že pěší zóna by měla mít vysokou estetickou hodnotu, neměla by plnit jen funkci dopravní, ale i pobytovou, odpočinkovou a reprezentační. Co říkáte na tento názor? Přesně vystihuje to, co jsme hledali a troufám si tvrdit, že vystihuje to, co jsme našli. Jsou v Trutnově lokality, které by si zasloužily nějakou podobnou zásadní rekonstrukci? Největší lokalitou, která by si zasloužila rekonstrukci, je nepochybně budoucí náměstí Republiky, které navazuje bezprostředně na pěší zónu. Vždycky říkám budoucí, protože zatím ten prostor z mého pohledu náměstí nevytváří. Vnímám ho nejen jako plochu současného parkoviště, ale jako prostor od fasády bývalého okresního úřadu k fasádě Uffa, soudu a ke kruhové křižovatce za autobusovým nádražím. Myslím si, že ani autobusové nádraží tak, jak dnes vypadá, by nemělo být dogma. Chybí mu dopravní terminál, který měl být součástí novostavby v prostoru parkoviště. Nedokážeme ale říci, kdy přijde investor, který bude schopen tento záměr realizovat, a proto nastává čas hledat jiné řešení. Toto území musí být vnímáno jako celek. K podobnému názoru se přiklání komise pro výstavbu. Nedávno jsme dali podnět radě a zastupitelstvu města, aby iniciovaly změnu územního plánu s tím, že celé území bude definováno jako jedna plocha.

NOVÉ KURZY PRO

začátečníky i pokročilé konverzace s rodilým mluvčím kurzy pro dospělé, děti a mládež firemní výuka Hradební 12, 541 01 TRUTNOV

Owww.domino-skola.cz C+420 723 308 496


MARO

37


OROZHOVOR PIVOVARU

Když ti žena s jiným skáče, dej si u nás Paroháče Luční bouda, jejíž základní kámen má vytesaný letopočet 1623, je nejen největší a nejstarší horskou chatou Krkonoš, ale má i nejvýše položenou restauraci ve výšce 1410 metrů nad mořem. Tento objekt má velmi pestrou historii. Současnými majiteli a provozovateli jsou Klára Sovová a Stanislav Beneš. Právě v jeho hlavě se zrodil nápad založit v boudě pivovar s názvem Paroháč. HYNEK ŠNAJDAR, FOTO: MILOŠ ŠÁLEK, ARCHIV PIVOVARU PAROHÁČ

„Bylo to při běhu, protože každý den běhám dvacet kilometrů. Zároveň s tím mně přišel na mysl název Paroháč a námět loga. Letos v srpnu to bude šest let, kdy jsme ho otevřeli,“ řekl Beneš. Přestože má název pejorativní nádech pro muže, kterému „zahýbá“ žena, je to trochu jinak. „Název piva 38

Paroháč odkazuje na množství vysoké zvěře, která se tady běžně pohybuje,“ vysvětlila Sovová s tím, že pivo lze ochutnat pouze na Luční a Labské boudě, kterou tato dvojice rovněž vlastní. Když se řekne paroháč, málokdo si představí název pro pivo, ale spíše pejorativní označení podváděného muže. Proč se vaše pivo jmenuje Paroháč? Klára Sovová: Název piva Paroháč jednak odkazuje na množství vysoké zvěře, která se tady pohybuje běžně na podzim. V letošním teplém roce prochází stáda okolo Luční Boudy již nyní. Samozřejmě, že se nám zdálo zajímavé použít tento dvojsmyslný název. Tomu odpovídá i náš slogan: Když ti žena s jiným skáče, dej si u nás Paroháče. Stanislav Beneš: V srpnu to bude šest let, kdy jsme pivovar otevřeli. Napadlo mě to, když jsem venku běžel, protože já každé ráno běhám svých dvacet


kilometrů. Zároveň s tím mně přišel na mysl název Paroháč a námět loga. Když nám pivovar otevíral bývalý prezident republiky Václav Klaus, tak s tím měl trochu problém, protože na logu je jelen s laňkou v intimní pozici, což mu trochu vadilo. Když jsme otevírali, udělali jsme soft verzi bez laňky. Jenže číšníci tam stejně dali původní verzi a hosté jenom koukali. Zeptal jsem se paní Klausové, co si pod tím představuje a ona začala trochu měnit barvy. Doufám, že to samé, co já, odvětil jsem. V Krkonoších je šest set kusů vysoké a když otevíráme pivovar, tak ta laňka táhne ožralého jelena domů. Tím se to nějak zahladilo. Proč právě minipivovar? KS: Minipivovar jsme otevřeli pro naše hosty. Na Luční boudě chceme dopřát příchozím zajímavé chutě. Osobně na dovolené nebo výletě také ráda ochutnávám speciality. Bylo by smutné, kdyby se po celém světě pil jen jeden druh – značka piva. Měla jste s výrobou piva nějaké zkušenosti? Zkušenosti jsem měla spíše jako konzument.

Co jste si předsevzali? Naše předsevzetí bylo udělat kvalitní pivo z dobrých surovin pro radost nám i návštěvníků Luční boudy. Zprovoznit minipivovar není asi levná záležitost. Investice to pro nás byla veliká, osm milionů korun. Jsme opravdu rádi, že si Paroháč našel své zákazníky. Mohou milovníci pěnivého moku u vás ochutnat nějaký speciál? Ano. Připravili jsme silný, osmnáctistupňový speciál na oslavu 395 let boudy, které se konaly koncem června. Kolik druhů piv vaříte a v jakém množství? SB: Základem je jedenáctistupňové světlé pivo, dále dvanáctka polotmavá, třináctka tmavá a čtrnáctka britského typu Indian Pale Ale. Pak ještě děláme pivo speciál - Vánočku, a je to osmnáctka, která každý měsíc mění svoji chuť, je stále lepší. Většinou ji připravujeme jednou do roka.

NEJVĚTŠÍ VÝBĚR

KOLOBĚŽEK Hornická 643, 542 33, Rtyně v Podkrkonoší

WWW.KOLA-RTYNE.CZ

723 28339 809


O PIVOVARU

Jakým způsobem piva vaříte a jaké suroviny k tomu používáte? KS: Děláme svrchně i spodně kvašená piva, několikrát do roka i speciály jako jsou Vánoční a Velikonoční piva. Používáme české suroviny. Pivo se vaří dvou až tří rmutovým způsobem klasickou technologií ve varně o objemu přibližně 500 litrů, kdy jedna várka trvá zhruba 10 hodin. K vaření používáme vodu z pramene Bílého Labe. SB: U nás vyrábíme všechna piva v pivovaru, který je umístěn v prostorách bývalé vinárny, dnes je tady pivnice. Jsou nepasterizovaná, nefiltrovaná. Začínali jsme dvoustovkovou varnou, dnes máme pětistovku, to znamená 500 litrů. Vaříme při 94 stupních Celsia, to je náš bod varu. Voda má přesnou kvalifikaci na naše ležáky, je měkká, má přesné složení minerálů, které tam mají být. Piva mají podobu iontového nápoje. Jsou tam rychlé i pomalé cukry, bílkovina, minerály a vitamíny. Když jsem běžel jednou Krakonošovu stovku, už jsem nemohl, ale nakonec na pět piv jsem jí doběhl. Prostě mě to nakoplo. Kde se dá vaše pivo ochutnat? Kam ho distribuujete? KS: Paroháče lze ochutnat jen na Luční a Labské boudě. Omlouváme se, ale máme pocit, že tady u nás chutná nejlépe. Jak vaše moky chutnají zákazníkům? SB: Lidem pivo chutná tak, že ho nestíháme vařit. Pořádáte prohlídky pivovaru. Jak probíhají? KS: Pivo Paroháč vyrábíme v přízemí Luční bou-

dy a při prohlídce pivovaru se návštěvník dostane do sklepů, kde ho čeká procházka běžně nedostupnými prostory, kde se pivo vaří, scezuje, zchlazuje, kvasí i dozrává. Vše je doplněno historickým výkladem. Letos slavíme 395 výročí od položení základního kamene Luční boudy, tak je o čem mluvit. Další specialitou jsou pivní lázně. Je to koupel v rozkvašeném pivu. Pivní kvasnice působí na pokožku, která je pak hebká. Kůra, o které jsem přesvědčena, že uvolní tělo i mysl, je doplněna pitím správně vychlazeného piva při koupeli. Moc příjemné. Pivní lázně mají pozitivní vliv na organizmus, a to především díky omlazujícím účinkům živé kultury pivních kvasnic se směsí chmele a sušených léčivých bylin. V České republice je bezmála 400 minipivovarů. Je složité se prosadit? KS: Malé pivovary si tolik nekonkurují. Jsou v daném regionu, mají hlavně místní zákazníky. Myslím, že oproti velkým pivovarům je to více zábavné. SB: Malé pivovary mají tu obrovskou výhodu, že používají pouze poctivé suroviny – nejlepší slad,


O PIVOVARU

chmel v dostatečném množství, takže pivo je plné. Materiálové náklady pro nás nejsou tak velké.

DÁREK k úvěru ještěrka*

JSEM RYCHLÁČ! VÁŠ MRŠTNÝ ÚVĚR NA BYDLENÍ 100 000 Kč od 816 Kč měsíčně Bez zajištění až do 700 000 Kč Rychlé vyřízení „Rychláč“ neboli Rychloúvěr je určen pro všechny, kteří mají rádi šikovná, snadná a rychlá řešení. Pokud tedy hledáte způsob, jak se mrštně dopracovat k hezkému bydlení, jste na správném místě. S Rychláčem se můžete pustit do rekonstrukce, vyměnit okna, zateplit fasádu, vybavit kuchyň, zařídit interiér či doplatit kupní cenu bytu. Náš mrštný úvěr na bydlení získáte s minimem potřebných dokladů a bez nutnosti ručitele až do výše 700 000 korun. A tady jsou jeho další výhody: Úroková sazba od 4,99 % ročně ▲ Zpracování úvěru ZDARMA ▲ Možnost rozložení splátek až na 15 let ▲ Daňová úspora ze zaplacených úroků z úvěru

Je rozdíl mezi pivem z malého a velkého pivovaru? V čem především? KS: Nehlídáme každou korunu nákladů, jako velké pivovary, a tak používáme ty nejkvalitnější suroviny. Pivo není pasterizováno ani filtrováno, tím v něm zůstávají ve velkém množství látky prospěšné pro zdraví. To velký pivovar pro velkodistribuci může jen těžko. Konkurují malé pivovary těm velkým? SB: Když jsme začínali, bylo v republice zhruba sto minipivovarů. Dnes jich je skoro 400. Nedomnívám se, že jsou pro velké pivovary nějakou velkou konkurencí. Určitě ne ve výtoči, ale zcela jistě v kvalitě piva, protože to, co některé velké pivovary dělají, už nemá s pivem vůbec nic společného. Aby za sedm korun prodávaly v Makru pivo, je absolutní nesmysl. Vím, že tam klidně dávají cukr, už to například ani nevidí slad.

Dejte svému domovu to nejlepší. S Rychloúvěrem vyřešíte své potřeby bez zbytečných stresů a čekání. V případě zájmu kontaktujte: Tereza Fátorová Jitka Velikovská tel.: 737 133 433 tel.: 603 877 153 Poradenské centrum: Horská 1, Trutnov Na uvedené adrese od 1. 8. 2018.

www.modrapyramida.cz Reprezentativní příklad: RPSN níže uvedeného příkladu je 5,61 %. Výše úvěru na bydlení, s požadovaným zřízením zástavního práva k pohledávce na výplatu vkladu ze stavebního spoření, je 100 000 Kč. Splatnost úvěru je 15 let, pevná roční úroková sazba je 4,99 %. Měsíční splátky: 1.– 180. splátka je 816 Kč, 181. splátka je 674 Kč. Splátky ve fázi překlenovacího úvěru nevedou k okamžitému umořování jistiny. Celková částka splatná spotřebitelem je 147 110 Kč a celková doba trvání smlouvy o spotřebitelském úvěru je 181 měsíců. S úvěrem jsou dále spojené následující úhrady: zasílání ročního výpisu z účtu stavebního spoření i účtu úvěru 25 Kč, vedení účtu stavebního spoření a úvěru ve fázi přiděleného úvěru 25 Kč měsíčně. Pro získání úvěru za nabízených podmínek je nezbytné uzavření smlouvy o stavebním spoření, směrování příjmu a plateb na účet vedený Komerční bankou, a.s. a sjednání Rizikového životního pojištění Pyramida (náklady nejsou zahrnuty v RPSN). * Nabídka dárku k úvěru platí do vyčerpání zásob.

42


SPORTOVIŠTĚ ROZHOVOR SPORTOVIŠTĚ

Místo, kde to žije Na žádném jiném sportovišti v Trutnově nevidíte tolik pohybu jako na městském stadionu. Není se ale čemu divit, když se zde rozprostírá základna atletického oddílu, fotbalového klubu, azyl tady nacházejí hráči amerického fotbalu, občas tu trénují hokejisté i krasobruslařky a sportem se sem chodí bavit i veřejnost. Areál také využívají některé školy, a tak je na tartanovém oválu a hřištích s přírodní a umělou trávou stále živo. MICHAL BOGÁŇ, FOTO: MILOŠ ŠÁLEK

„Musím říct, že v poslední době dochází opravdu k navýšení akcí a žádostem o vypůjčení stadionu. Jednotlivé skupiny se tady míjejí a atletická dráha je v květnu a červnu využitá v podstatě od rána do večera,“ prozrazuje předseda atletického oddílu a šéf Lokomotivy Petr Musil. Ještě pro doplnění: na stadionu absolvují třeba své fyzické testy hasiči a v posledním roce atleti vycházejí vstříc také tělesně postiženým sportovcům. „Po lukostřelkyni Šárce Musilové jsme se nyní domluvili i s koulařem Alešem Kisým, kterého zařadíme do našich skupin a vytvoříme mu tady podmínky pro trénink,“ dodává Musil. To, že se stadion stává jakýmsi středobodem trutnovského sportu a je možné ho využívat v takovéto míře, je hlavně díky velké rekonstrukci, která probíhala zkraje nového tisíciletí. Radnice se rozhodla vylepšit zdejší podmínky pro sport a v roce 2003 zahájila modernizaci městského sportoviště za 95 milionů korun. A prvním krokem byla přestavba tribuny (za cca 65 milionů). 44

„Vzpomínám, jak jsme ve staré tribuně měli jen takový kamrlík 3 x 3 metry na převlékání, nebyly tam sprchy ani topení, všechno jsme si museli udělat sami, abychom se v zimě mohli ohřát,“ povídá bývalý předseda atletů Vasil Čalovka. Osmašedesátiletý, stále běžecky aktivní veterán je v klubu posledním pamětníkem doby, jak to na stadionu vypadalo v 60. letech, kdy o sobě oddíl začínal dávat více vědět. „Za tribunou tady ještě tenkrát stávala budova, což byl internát pro spojařky,“ popisuje muž, jenž patřil do party s Jaroslavem Matouškem. To byl bezesporu nejúspěšnější zdejší reprezentant. Dostal se na olympiádu v Mnichově (1972) a běžel tam semifinále na 100 i 200 metrů a ve štafetě na 4 x 100 metrů získal 4. místo. Když 13. listopadu 2003 došlo k otevření nové tribuny, byla to velká sláva. Betonová dominanta mezi fotbalovým trávníkem a atletickým oválem má z každé strany hlediště 800 míst na sezení. Ale hlavně v útrobách stavby vzniklo moderní zázemí pro sportovce - šatny, klubov-


SLOUPEK ATLETA

ny, kanceláře, posilovna, sauna, vířivka, ale i komentátorské stanoviště, kiosky, restaurace a v neposlední řadě atletický tunel se dvěma dráhami… „Z mého pohledu tady máme pro fotbal nadprůměrně dobré zázemí. Velké plus vidím v tom, že místo pro rehabilitaci je hned vedle naší kabiny. Po zápasech můžeme využívat vířivku, saunu či masáže. Minus našeho stadionu naopak již určitě zažila většina diváků. Tribuna je sice prostorná, ale před větrem a deštěm moc neochrání,“ nechal se slyšet hráč divizního kádru MFK Petr Holubec. „Určitě bych ale také vyzdvihnul umělou trávu, která slouží především v zimním období nebo při nepříznivém počasí,“ ocenil hrací plochu vedle zimáku. Hrát na umělku se chodí v Trutnově od listopadu 2008, kdy její zřízení vyšlo na 15 milionů korun. Na tomto místě kdysi bývalo hřiště se škvárou a ta až do roku 2011 pokrývala také atletický ovál, než ji rovněž nahradil umělý povrch. Další významný mezník ve vývoji místní atletiky! Ta za 14 milionů získala tartanovou šestidráhu splňující všechna kritéria IAAF s tím, že v cílové rovince je rozšířena na osm drah pro 110 metrů překážek. Vybudovány byly i nové sektory na technické disciplíny a současně došlo k odvodnění trávníku.

Jan Tuna, šéftrenér oddílu atletiky Lokomotivy Trutnov Zrovna nedávno jsme vzpomínali při závodech na našem krásném stadionu, jak jsme kdysi na škvárové dráze dělali lajny vápnem, ale stejně vždy byly trochu klikaté. To je minulost. Od roku 2010 je toto vyřešeno na tartanovém oválu nastálo a jsou rovné. Celá plocha atletické části je velice pěkně provedena včetně výborného materiálu, který je pružný, propouští vodu a je i pěkně barevný. To byl velký skok ve výbavě pro atlety, kdy jsme i současně získali nejnovější nářadí pro jednotlivé sektory. Ale ještě předtím se postavila nová tribuna, kde máme skvělé zázemí, které loni ještě rozšířila menší tělocvična s umělým povrchem. Ve spojení s dvěma drahami - 80 metrů dlouhými - v tunelu, nám hlavně v zimních měsících velice dobře slouží. Atletický oddíl má nyní velmi dobré zajištění i trenérské a bafuňářské, jim patří dík. A za ty dnes vytvořené podmínky nutno poděkovat i vedení města, které sportovní činnost aktivně podporuje. Od konce loňského roku navíc tréninkový komplex na stadionu doplnila nová tělocvična. Ta se postavila za peníze z městského rozpočtu, konkrétně za částku zhruba 2 miliony 300 tisíc korun, a to uvnitř průchozí části tribuny blíže ke stráni. Stojí vlastně v místě, kde předtím v mínus sedmi odhazovaly reprezentantky kladivářky své náčiní do nainstalované sítě, nebo tam, kde vybíhala improvizovaný oblouk do výškařského sektoru momentálně jedna z nejlepších českých výškařek Lada Pejchalová. „Myslím, že takové zázemí, jaké máme teď, široko daleko nikdo nemá. Je bezvadné a troufnu si říct, že máme i lepší než v Hradci,“ tvrdí Vasil Čalovka. „Díky tomu nám teď do oddílu stále proudí hodně dětí,“ dodává.

„Pro pořádání větších soutěží, dnes už i mistrovství republiky od úrovně žáků, sice nejsme s našimi šesti dráhami konkurenceschopní městům, kde mají osmi drah kolem celého stadionu, ale s tím se nedá nic dělat. Stadion se nachází v takovém prostředí, v jakém je, a my jsme s podmínkami, které máme v současné době vytvořené, spokojeni,“ konstatuje Petr Musil, který měl právě velký vliv na výstavbu moderní atletické dráhy.

Snad jediné, co atlety v současné době trápí, je problém s travnatou plochou, kde kvůli tomu nemohou absolvovat vrhačské disciplíny, které trávník poškozují. „Město nám ale vyšlo vstříc a vybudovalo vrhačskou louku, která se stále modernizuje a prodlužuje tak, aby se tam dalo i soutěžit,“ poukazuje Petr Musil. Jednou z těch zajímavějších soutěží bude třeba příští rok mistrovství Evropy železničářů, na které je už nyní přihlášeno devět států. Přijdete se podívat? 45


ROZHOVOR

PROMĚNY TRUTNOVA

Vestibul vlakového nádraží ONDŘEJ VAŠATA, MUZEUM PODKRKONOŠÍ

Na vzácném snímku pořízeném zřejmě na přelomu 30. a 40. let 20. století je zachycen vestibul trutnovského vlakového nádraží. Na fotografii jsou dobře patrné čtyři pokladny, kde si tehdy mohli cestující zakoupit jízdenky (německy Fahrkarten). Zatímco pokladny vpravo stále slouží svému účelu, ty vlevo byly před časem odstraněny. Místo nich jsou nyní dveře, kterými se vstupuje do malé čekárny, a zároveň umožňují příchod k dalším pokladnám.

46


PROMĚNY

47


ROZHOVOR


Z MUZEJNÍCH SBÍREK

Vlakový jízdní řád z roku 1930 VLASTIMIL MÁLEK, MUZEUM PODKRKONOŠÍ

V dobách první československé republiky patřil k nejoblíbenějším dopravním prostředkům vlak. České země se mohly chlubit hustou železniční sítí, která cestovatelům umožňovala poznat i po-

měrně odlehlé kouty země. Přehled časů příjezdů a odjezdů osobních vlaků z železniční stanice Trutnov, platný od 15. května 1930, zahrnuje pět směrů vlakových spojů, a sice na Starou Paku, Jaroměř-Josefov, Lubawku, Svobodu nad Úpou a Teplice nad Metují.

RODINNÉ DOMY

TRUTNOV - DOLNÍKY Zasíťované pozemky jsou součástí projektové výstavby. Dobře dostupné, krásné prostředí - 5 minut od centra.

RD 5+KK s terasou a pozemkem od 3.940.000 Kč včetně DPH. 608 756 515

info@ehreality.com

www.ehreality.com

49


PROGRAM ROZHOVOR ROZHOVOR

KINO VESMÍR PROMÍTÁ: 1. 7. 1. a 2. 7. 3. a 4. 7. 5. 7.

17.00 19.30 19.30 19.30

6. a 7. 7. 6. 7. 7. a 8. 7. 8. 7. 9. a 10. 7. 11. 7. 12. 7. 13. a 15. 7.

17.00 19.30 19.30 17.00 19.30 19.30 19.30 17.00

13. a 14. 7. 19.30 14. 7. 17.00 15. 7. 19.30 30. a 31. 7. 19.30

Pat a Mat znovu v akci Láska bez bariér Profesoři zločinu - Masterclass Žalman aneb Naslouchám tichu země Ant-Man a Wasp První očista Muž, který zabil Dona Quijota Ant-Man a Wasp (3D) Delirium Manžel na zkoušku Bistro Ramen Hotel Transylvánie 3: Příšerózní dovolená Mrakodrap Hotel Transylvánie 3: Příšerózní dovolená (3D) Profesoři zločinu - Velké finále Mamma Mia: Here We Go Again!

Z filmu: Solo: A Star Wars Story

Z filmu: Solo: Ant-Man a Wasp

1. a 2. 8. 19.30 3. a 4. 8. 17.00 Z filmu: Čertoviny 3. a 4. 8. 19.30 5. 8. 17.00 5. 8. 19.30 6. 8. 19.30 7. a 8. 8. 19.30 9. 8. 19.30 10. 8. 17.00 10. a 11. 8. 19.30 11. 8. 17.00 12. 8. 17.00 12. 8. 19.30 13. a 14. 8. 19.30 15. a 16. 8. 19.30 17. 8. 17.00 17. a 18. 8. 18. 8. 19. 8. 19. 8. 20. 8.

19.30 17.00 17.00 19.30 19.30

21. 8. 22. 8. 23. 8. 24. a 25. 8. 24. a 25. 8. 26. 8. 26. 8. 27. 8. 28. a 29. 8. 30. 8. 31. 8. 31. 8.

19.30 19.30 19.30 17.00 19.30 17.00 19.30 19.30 19.30 19.30 17.00 19.30

50

Děsivé dědictví Úžasňákovi 2 Než přišla bouře Úžasňákovi 2 (3D) Abrakadabra Ant-Man a Wasp Chata na prodej Vlasy Moulin Rouge Úsměvy smutných mužů MEG: Monstrum z hlubin MEG: Monstrum z hlubin (3D) Sweet Country Hotel Artemis Mission Impossible: Fallout Hotel Transylvánie 3: Příšerózní dovolená Špión, který mi dal kopačky Úžasňákovi 2 Ant-Man a Wasp (3D) Equalizér 2 Podivuhodná cesta fakíra, který uvízl ve skříni Temné síly Jurský svět: Zánik říše Miss Hanoi Kryštůfek Robin Slender Man Kryštůfek Robin (3D) MEG: Monstrum z hlubin Temné síly Mama Brasil Tísňové volání Úžasňákovi 2 Důvěrný nepřítel


sobo ta

2018

/11/8/

51


ROZHOVOR

52

Trutnovinky - magazín červenec srpen 2018  
Trutnovinky - magazín červenec srpen 2018  
Advertisement