Restaurovani slov

vítěz.“ Jeden z takových střetů popsal v eseji například lozof Karel Kosík, když v něm zorganizoval setkání René Descarta s Janem Ámosem Komenským v třicetileté válce. Popisuje scénu založenou na drbu, podle kterého slavný francouzský myslitel bojoval v řadách císařského vojska na Bílé hoře a podílel se na české nesamostatnosti. Descartes vítězí a Komenský jako symbol vzdoru odchází do exilu. Nastupuje období účelové racionality.

A ještě jedna úvaha z pera Gyórgy Lukácse: „Báseň čerpá své motivy ze života (a z umění), pro esej je umění (a život) modelem. Možná že tím se už dá charakterizovat rozdíl. Paradoxnost eseje je skoro ta samá jako paradoxnost portrétu. Když stojíme před nějakým Velázquezovým obrazem, říkáme si ,jaká podoba‘, přestože nevíme, komu se osoba na obraze podobá. Přirozeně se portrét nepodobá nikomu. Nemáme ponětí, koho zobrazuje, a možná se to ani nedá zjistit a ani to není zajímavé.

Přesto ale máme pocit, že zobrazení je věrné… A přece, i když známe člověka, kterého obraz znázorňuje a je mu podobný, či nepodobný, nejde o abstrakci, když řekneme: ,To je jeho podstata.‘ A i když momentů z jeho života budeme znát tisíce, musíme se přiznat, že nic či skoro nic o nesmírně velkých částech života dotyčného člověka nevíme, že nevíme nic ani o vnitřních záblescích těch, co známe, a o reexi, kterou vzbuzují u jiných. A přibližně tak si představuji pravdu eseje.“ Esej znamená postoj a postoj znamená charakter plus inteligenci.

Při jeho zrodu nestojí touha po originalitě, ale po pravdě, která ještě nebyla vyslovena. Snaha artikulovat tušená nebezpečí… Esej si vytváří systém ad hoc, neváží ho žádná vědecká pravidla hry, která se opakují.

V eseji je dovoleno všechno kromě podvodu a lži. Proto dokáže spojovat pomocí paradoxů i problémy, které spolu zdánlivě nesouvisejí, a zase naopak rozlučovat a narušovat spojení, která se zdála být trvanlivá. Esej je urychlovač myšlení. Náhlé změny zorného úhlu, přechod z vážnosti do ironie a z věcnosti do nadsázky – to je to, čeho není v eseji nikdy dost a čeho se tak obává náš strohý, jednosměrný a suchopárný život, říká, když to trochu shrnu, Slovák Jozef Bžoch.

Podle básníka Ivana Wernische je esej spíš básnická disciplína. Pokus o zachycení něčeho, co uhýbá a k čemu se nelze vydat přímo. Obkružo11

3

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Hvížďala, Karel Restaurování slov : (eseje a texty o médiích 2005-2007) / Karel Hvížďala. -- Vyd. 1. -- Praha : Portál, 2008. -- 304 s.

ISBN 978-80-7367-374-1 (váz.)

659.3 * 316.3 * 316.772.4 * 070 * 659.3:32 - masmédia - společnost - mediální komunikace - žurnalistika - masmédia a politika - eseje 070 - Noviny. Tisk [12]

UPOZORNĚNÍ PRO ČTENÁŘE A UŽIVATELE TÉTO KNIHY Všechna práva vyhrazena. Žádná část této elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

© Karel Hvížďala, 2008 © Portál, s. r. o., 2008 ISBN 978-80-7367-374-1 (tištěná kniha) ISBN 978-80-7367-949-1 (pdf) ISBN 978-80-7367-948-4 (e-Pub) ISBN 978-80-7367-947-7 (mobi)

Claře a dětem (Ondřejovi, Marijánce, Matějovi a Honzíkovi)

zcela po svém.

Když je tak zevrubně zjišťuji, Restaurovat podle Slovníku cizích slovzkoumám, (Academia 1997) že jsou vskutku z prázdné látky větru.

Ale cožpak nejsmeale i my ve všem všudy znamená obnovovat, opravovat, nastolovat, taky zotavovat se.pouhý vítr?“ Jde vlastně o takovou starobylou práci: Dissertatio apologetica pro Michel Foucault to vidíjazyka. jinak: „Esej je cesty, topologický řez kráčely tématem. lingua, rozpravu na obranu Hledám po kterých Osobní je u něj spíše přístup.“ A Jean-Paul Sartre zase považoval Quignardovy bludné stíny, a čekám, zda mně (nám) nedají znamení.eleganci za konstituantu eseje.

Bylařádu to podle něj karteziánská idea, která Přesnější slova a hledání nového či kompozice mají vřavě od tohoto žánru vyžadovala lehkost, jasnost a nutnost. informací propůjčit v každém eseji ustrnutí, v němž by bylo možné Slovenský teoretik Jozef Bžoch , který sebez esejem půli otevírací znamení alespoň tušit.

Samozřejmě záruky,zabýval protoževjde 60. let minulého století, říká: „Jako je v šachu nejmocnější  gurou kráo eseje, česky pokusy. lovna, v literární kritice je nejmocnější královnou esej. Je synonymem H., Praha a Nevězice, nejen důstojnosti, ale i svobody pohybu,K.který se uskutečňuje po 2007 libovolné ose. Dívá se z výšky, proto se jeho rozhodnutí týká celé situace, a to i tehdy, když se zdá, že je autor zaujatý nepodstatnými maličkostmi. Výška eseje je aristokratická, tak jako svoboda pohybu neznamená šlapání po záhonech. Pojmenování této výšky je nadhled, kterým se liší člověk od zvířete a esej od ociální kritiky.“ Esej je procházka pro potěšení, ne obchodní cesta. Když se hovoří o eseji, může jít jen o procházku na daném poli bez úmyslu ho vyměřovat. Na tomto poli se nebude orat, nebude se sít. Má zůstat loukou, neobdělaným kouskem země. Jeden z procházejících se zajímá o květy, druhý o vyhlídku, třetí hledá hmyz. I honění motýlů je dovolené. Vůbec všechno je dovolené – kromě úmyslů vyměřovače, rolníka či spekulanta… Esej nemá formu, je to hra, která si vždy znovu vytváří nová pravidla. Tak nějak lze přeložit úvahu Michaela Hamburgera.

Současné eseje nejsou utopiemi, proroctvími, plány, ale spíše protesty a svědectvími, tlumočníky nejasných nadějí… Znepokojují. V eseji Francouze Armanda Petitjeana najdeme mimo jiné otázku: „Jak je možné dnešnímu člověku svěřit budoucnost civilizace?“ A Július Vanovič zase napsal: „Mnozí nemají esej rádi: provokuje a dráždí. Je trochu nezařaditelný. Vymyká se mírám, šablonám a metodám, vybočuje z vyšlapaných cest, kterými šel vědecký a metodický rozum. Nejenže se mu vymyká, ale trochu ho i usvědčuje a vysmívá se, a to zvláště v oblastech, kde se dílo otevírá a dotýká nekonečného života a kde se protíná s jeho iracionalitou. Z těchto střetů esej vychází jako 610

vítěz.“ Jeden z takových střetů popsal v eseji například lozof Karel Kosík, když v něm zorganizoval setkání René Descarta s Janem Ámosem Komenským v třicetileté válce. Popisuje scénu založenou na drbu, podle kterého slavný francouzský myslitel bojoval v řadách císařského vojska na Bílé hoře a podílel se na české nesamostatnosti. Descartes vítězí a Komenský jako symbol vzdoru odchází do exilu. Nastupuje období účelové racionality.

A ještě jedna úvaha z pera Gyórgy Lukácse: „Báseň čerpá své motivy ze života (a z umění), pro esej je umění (a život) modelem. Možná že tím se už dá charakterizovat rozdíl. Paradoxnost eseje je skoro ta samá jako paradoxnost portrétu. Když stojíme před nějakým Velázquezovým obrazem, říkáme si ,jaká podoba‘, nevíme, komu se osoba na Hlavním tvůrčím nástrojem člověkapřestože není věda a technologie, obraze podobá.

Přirozeně se portrét můžeme nepodobámyslet nikomu.

Nemáme poněale slovo.

Díky tomu, že hovoříme, a představovat tí, kohojiný, zobrazuje, a možná se to anije. nedá zjistitzačíná a ani tomyšlenkou, není zajímavé. si svět než jaký ve skutečnosti Tvoření Přesto máme pocit, že se zobrazení věrné… Audržovat přece, i když známe slovem,ale vizí, snem.

S řečí pojí našejeschopnost památku člověka, kterého obraz znázorňuje a je mu podobný, či nepodobný, na vzdálenou minulost a schopnost chápat pojem budoucnosti… nejde o abstrakci, když řekneme: ,To je jeho podstata.‘ A i když momentů Jonathan Sacks z jeho života budeme znát tisíce, musíme se přiznat, že nic či skoro nic o nesmírně velkých částech života dotyčného člověka nevíme, že Na počátku, jak stojí v Bibli, bylo slovo. Čili esej je jevem, nevíme nic ani o vnitřních záblescích těch, co známe, a o reexi, kterou který na nás seslal přímo On: něco mezi poezií a prózou. vzbuzují u jiných. A přibližně tak si představuji pravdu eseje.“ Esej znamená postoj a postoj znamená charakter plus inteligenci.

Při jeho zrodu nestojí touha po originalitě, ale po pravdě,Peter kteráAdler ještě nebyla vyslovena. Snaha artikulovat tušená nebezpečí… Esej si vytváří systém ad hoc, neváží ho žádná vědecká pravidla hry, která se opakují.

V eseji je dovoleno všechno kromě podvodu a lži. Proto dokáže spojovat pomocí paradoxů i problémy, které spolu zdánlivě nesouvisejí, a zase naopak rozlučovat a narušovat spojení, která se zdála být trvanlivá. Esej je urychlovač myšlení. Náhlé změny zorného úhlu, přechod z vážnosti do ironie a z věcnosti do nadsázky – to je to, čeho není v eseji nikdy dost a čeho se tak obává náš strohý, jednosměrný a suchopárný život, říká, když to trochu shrnu, Slovák Jozef Bžoch.

Podle básníka Ivana Wernische je esej spíš básnická disciplína. Pokus o zachycení něčeho, co uhýbá a k čemu se nelze vydat přímo. Obkružo-

Motto

117

zcela po svém. Když je tak zevrubně zkoumám, zjišťuji, že jsou vskutku z prázdné látky větru. Ale cožpak nejsme i my ve všem všudy pouhý vítr?“ Michel Foucault to vidí jinak: „Esej je topologický řez tématem.

Osobní je u něj spíše přístup.“ A Jean-Paul Sartre zase považoval eleganci za konstituantu eseje. Byla to podle něj karteziánská idea, která od tohoto žánru vyžadovala lehkost, jasnost a nutnost.

Slovenský teoretik Jozef Bžoch, který se esejem zabýval v půli 60. let minulého století, říká: „Jako je v šachu nejmocnější gurou královna, v literární kritice je nejmocnější královnou esej. Je synonymem nejen důstojnosti, ale i svobody pohybu, který se uskutečňuje po libovolné ose. Dívá se z výšky, proto se jeho rozhodnutí týká celé situace, a to i tehdy, když se zdá, že je autor zaujatý nepodstatnými maličkostmi. Výška eseje je aristokratická, tak jako svoboda pohybu neznamená šlapání po záhonech. Pojmenování této výšky je nadhled, kterým se liší člověk od zvířete a esej od ociální kritiky.“ Esej je procházka pro potěšení, ne obchodní cesta. Když se hovoří o eseji, může jít jen o procházku na daném poli bez úmyslu ho vyměřovat. Na tomto poli se nebude orat, nebude se sít. Má zůstat loukou, neobdělaným kouskem země. Jeden z procházejících se zajímá o květy, druhý o vyhlídku, třetí hledá hmyz. I honění motýlů je dovolené. Vůbec všechno je dovolené – kromě úmyslů vyměřovače, rolníka či spekulanta… Esej nemá formu, je to hra, která si vždy znovu vytváří nová pravidla. Tak nějak lze přeložit úvahu Michaela Hamburgera.

Současné eseje nejsou utopiemi, proroctvími, plány, ale spíše protesty a svědectvími, tlumočníky nejasných nadějí… Znepokojují. V eseji Francouze Armanda Petitjeana najdeme mimo jiné otázku: „Jak je možné dnešnímu člověku svěřit budoucnost civilizace?“ A Július Vanovič zase napsal: „Mnozí nemají esej rádi: provokuje a dráždí. Je trochu nezařaditelný. Vymyká se mírám, šablonám a metodám, vybočuje z vyšlapaných cest, kterými šel vědecký a metodický rozum. Nejenže se mu vymyká, ale trochu ho i usvědčuje a vysmívá se, a to zvláště v oblastech, kde se dílo otevírá a dotýká nekonečného života a kde se protíná s jeho iracionalitou. Z těchto střetů esej vychází jako 810

Esej o eseji

vítěz.“ Jeden z takových střetů popsal v eseji například lozof Karel Kosík, když v něm zorganizoval setkání René Descarta s Janem Ámosem Komenským v třicetileté válce. Popisuje scénu založenou na drbu, Občas slyším: Pane, píšete eseje, co to je vlastně za útvar? podle kterého slavný francouzský myslitel bojoval v řadách císařského Obyčejně odpovídám: Je to žánr, který umí létat. vojska na Bílé hoře a podílel se na české nesamostatnosti. Descartes Jeho slova mají křídla, ale při vzdoru letu dodržují vítězí a Komenský jako symbol odcházípřesnou do exilu.formaci, Nastupuje kterou účelové autor předem nezná. U každého eseje je jiná. období racionality.

V tomto o pokus, by zněl doslovný překlad, se motivy na A ještěpokusu jedna úvaha z perajak Gyórgy Luká cse: „Báseň čerpá své ze života (a zpokusím umění), pro esej je umění (a život) tuto otázku odpovědět obšírněji.

Esejmodelem. připisujiMožná svým že tím se už dá charakterizovat rozdíl.

Paradoxnost eseje je skoro ta samá studentům z Masarykovy univerzity v Brně. jako paradoxnost portrétu. Když stojíme před nějakým Velázquezovým obrazem, říkáme si ,jaká podoba‘, přestože nevíme, komu se osoba na obraze podobá. Přirozeně se portrét nepodobá nikomu. Nemáme ponětí, koho zobrazuje, a možná se to ani nedá zjistit a ani to není zajímavé.

Pokus o definici Přesto ale máme pocit, že zobrazení je věrné… A přece, i když známe Do Čech kterého a na Moravu slovo aesej z angličtiny, kde se píše essay; člověka, obraz přišlo znázorňuje je mu podobný, či nepodobný, neve starofrancouzštině je to essai, což je již zmiňovaný pokus.

Odvozejde o abstrakci, když řekneme: ,To je jeho podstata.‘ A i když momentů byloživota z latiny: exagium vážení, zvažování, exactio znojeho budeme znátjetisíce, musíme se přiznat, žeale nicjiž či v přeskoro kladu znamená velkých požadovat.

Základem slova je agere, jednat, nic o nesmírně částech života tohoto dotyčného člověka nevíme, že konat. Původní tohoto žánru, poprvé pojmenoval Michel de nevíme nic ani oobsah vnitřních záblescích těch, coho známe, a o reexi, kterou Montaigne v roce A 1580, je tedy a nejspíš proto ho všechny vzbuzují u jiných. přibližně takaktivnější, si představuji pravdu eseje.“ diktatury nesnášejípostoj či v nich alespoň trpí na úbytě.

Z křídel všechEsej znamená a postoj znamená charakter plus mají inteligenci. ny totality strach.

Geflügelte fungují jako V oblibě mají Při jeho zrodu nestojí touha Worte po originalitě, ale strašáci. po pravdě, která ještě slova-lasičky (Friedrich Hayek),tušená která vysají původní obsah všech nebyla vyslovena.

Snahavon artikulovat nebezpečí…

Esej si vytváří slov, jimž jsou neváží předřazena, aby vědecká nefungovala a nic určitého systém ad hoc, ho žádná pravidla hry, která senepojmeopakují. novávala, Aby kromě v každýpodvodu momentamohla být použita V eseji je neobjevovala. dovoleno všechno lži. Proto dokáže proti spokomukoli. jovat pomocí paradoxů i problémy, které spolu zdánlivě nesouvisejí, O eseji bylarozlučovat vyslovena ařada úvah. Pokusím jichsepár připomenout. a zase naopak narušovat spojení, se která zdála být trvanVir­­ ginia Woolfová o prvním esejistovi (či přesněji o tom, kdo slolivá. Esej je urychlovač myšlení. Náhlé změny zorného úhlu, toto přechod použil poprvé) „Hovořit sám o sobě, pozorovat zvovážnosti do ironienapsala: a z věcnosti do nadsázky – to je to, čeho své nenívlastní v esevr­nikdy to­chy dost a přitom váhy, barvy a obvodu aduše při její ji a čehokreslit se takdiagram obává náš strohý, jednosměrný suchopárný zma­tenosti, její pestrosti je umění, které život, říká, když to trochua nedokonalosti, shrnu, Slovák Jozef Bžoch . ovládá jediný muž – Montaigne.“ A sám vynálezce eseje o svém psaní řekl: „Já sám Podle básníka Ivana Wernische je esej spíš básnická disciplína.

Pokus že výhody života s přezvědavou péčíObkružoa přitom osezapyšním chycenítím, něčeho, co uhýbá a k nazírám čemu se nelze vydat přímo.

119

zcela po svém. Když je tak zevrubně zkoumám, zjišťuji, že jsou vskutz prázdné látky větru. Ale cožpak nejsme i my i my ve všem všudy pouhý ku z prázdné vítr?“ Foucault to vidí jinak: „Esej je topologický řez tématem.

Michel Foucault Osobní je u něj u něj spíše přístup.“ A Jean-Paul A Jean-Paul Sartre zase považoval eleganci za konstituantu eseje. Byla to podle něj karteziánská idea, která a nutnost. od tohoto žánru vyžadovala lehkost, jasnost a nutnost.

Bžoch, který se esejem zabýval v v půli Slovenský teoretik Jozef Bžoch, 60. let minulého století, říká: „Jako je v šachu nejmocnější  gurou 60. let v šachu figurou kráv literární kritice je nejmocnější královnou esej. Je synonymem lovna, v literární i svobody pohybu, který se uskutečňuje po libonejen důstojnosti, ale i svobody z výšky, proto se jeho rozhodnutí týká celé situace, volné ose. Dívá se z výšky, a to i tehdy, i tehdy, když se zdá, že je autor zaujatý nepodstatnými maličkosta to mi. Výška eseje je aristokratická, tak jako svoboda pohybu neznamená šlapání po záhonech. Pojmenování této výšky je nadhled, kterým se liší a esej od oficiální ociální kritiky.“ člověk od zvířete a esej Esej je procházka pro potěšení, ne obchodní cesta. Když se hovoří o eseji, může jít jen o procházku o procházku na daném poli bez úmyslu ho vyměo eseji, řovat. Na tomto poli se nebude orat, nebude se sít. Má zůstat loukou, z procházejících se zajímá o květy, o květy, neobdělaným kouskem země. Jeden z procházejících druhý o vyhlídku, o vyhlídku, třetí hledá hmyz. I honění I honění motýlů je dovolené. Vůbec všechno je dovolené – kromě úmyslů vyměřovače, rolníka či spekulanta… Esej nemá formu, je to hra, která si vždy znovu vytváří nová pravidla. Tak nějak lze přeložit úvahu Michaela Hamburgera.

Současné eseje nejsou utopiemi, proroctvími, plány, ale spíše protesa svědectvími, tlumočníky nejasných nadějí… Znepokojují. V eseV esety a svědectvími, ji Francouze Armanda Petitjeana najdeme mimo jiné otázku: „Jak je možné dnešnímu člověku svěřit budoucnost civilizace?“ A Július Vanovič zase napsal: „Mnozí nemají esej rádi: provokuje A a dráždí. Je trochu nezařaditelný. Vymyká se mírám, šablonám a metoa metoa dráždí. z vyšlapaných cest, kterými šel vědecký a a metodický dám, vybočuje z i usvědčuje a vysmívá a vysmívá se, rozum. Nejenže se mu vymyká, ale trochu ho i usvědčuje a to zvláště v oblastech, kde se dílo otevírá a dotýká nekonečného živoa to v oblastech, a dotýká a kde se protíná s jeho s jeho iracionalitou. Z těchto Z těchto střetů esej vychází jako ta a kde 10

filozof vítěz.“ Jeden zz takových takových střetů popsal vv eseji eseji například  lozof Karel Kosík,, když vv něm Descartaa ss Janem Kosík něm zorganizoval setkání René Descart Janem ÁmoKomenským sem Komensk ým vv třicetileté třicetileté válce. Popisuje scénu založenou na drbu, podle kterého slavný francouzský myslitel bojoval vv řadách řadách císařského vojska na Bílé hoře aa podílel se na české nesamostatnosti. Descartes vítězí aa Komenský jako symbol vzdoru odchází do exilu. Nastupuje období účelové racionality.

A ještě Lukácse: A ještě jedna úvaha zz pera pera Gyórgy Luká cse: „Báseň čerpá své motivy (a z umění), (a život) ze života (a z umění), pro esej je umění (a život) modelem. Možná že tím se už dá charakterizovat rozdíl. Paradoxnost eseje je skoro ta samá jako paradoxnost portrétu. Když stojíme před nějakým Velázquezovým obrazem, říkáme si ,jaká podoba‘, přestože nevíme, komu se osoba na obraze podobá. Přirozeně se portrét nepodobá nikomu. Nemáme ponětí, koho zobrazuje, aa možná možná se to ani nedá zjistit aa ani ani to není zajímavé.

A přece, Přesto ale máme pocit, že zobrazení je věrné… A přece, ii když když známe člověka, kterého obraz znázorňuje aa je je mu podobný, či nepodobný, neA i když jde oo abstrakci, abstrakci, když řekneme: ,To je jeho podstata.‘ A i když momentů zz jeho života budeme znát tisíce, musíme se přiznat, že nic či skoro nic oo nesmírně nesmírně velkých částech života dotyčného člověka nevíme, že nevíme nic ani oo vnitřních vnitřních záblescích těch, co známe, aa o reflexi, o reexi, kterou A přibližně vzbuzují uu jiných. jiných. A přibližně tak si představuji pravdu eseje.“ Esej znamená postoj aa postoj znamená charakter plus inteligenci.

Při jeho zrodu nestojí touha po originalitě, ale po pravdě, která ještě vy­slovena. slovena. Snaha artikulovat tušená nebezpečí… Esej si vytváří nebyla vy systém ad hoc, neváží ho žádná vědecká pravidla hry, která se opakují.

V eseji V eseji je dovoleno všechno kromě podvodu aa lži. lži. Proto dokáže spojovat pomocí paradoxů ii problémy, které spolu zdánlivě nesouvisejí, aa zase zase naopak rozlučovat aa narušovat narušovat spojení, která se zdála být trvanlivá. Esej je urychlovač myšlení. Náhlé změny zorného úhlu, přechod zz vážnosti vážnosti do ironie aa z věcnosti z věcnosti do nadsázky – to je to, čeho není vv eseeseji nikdy dost aa čeho čeho se tak obává náš strohý, jednosměrný aa suchopárný suchopárný život, říká, když to trochu shrnu, Slovák Jozef Bžoch Bžoch..

Podle básníka Ivana Wernische je esej spíš básnická disciplína. Pokus oo za­ zachycení k čemu se nelze vydat přímo. Obkružochycení něčeho, co uhýbá aa k čemu 11

zcelatématu, po svém.

Když kolem je tak zevrubně zkoumám, zjišťuji, jsou vskutvání chození horké kaše.

Jinými slovy šití že nových tvarů ku z prázdné látky větru. Ale cožpak nejsme i my ve všem všudy pouhý z prázdné látky větru. vítr?“ V novočeské literatuře jsou podle Wernischova názoru počátky eseMichel Fouc to vidí jinak: „Esej je topologický tématem. je k nalezení užault v teologických rozjímáních z konce 17. řez století (texty Osobní je u něj spíše přístup.“ A Jean-Paul Sartre zase považoval Jo­­sefa Mírovíta Krále a Antonína Čermáka). To ale znamená, že jeeletu ganci konstituantu eseje. Za Byla to podle karteziánská idea, která pří­­ má za návaznost na baroko. eseje by takněj bylo možno považovat ně­ od rá tohoto žánru vyžadovala jasnost a nutnost. kte­­ kázání Bílovského nebolehkost, třeba de Waldta.

Moderní česká esejist­i­ teoretik Jozef Bžoch , který se esejem zabýval a F. v půli ka Slovenský začíná na konci předminulého století Arnoštem Procházkou X. 60. let minulého století, říká: „Jako je v šachu nejmocnější  gurou kráŠaldou. lovna, v literární kritice je nejmocnější královnou esej. Je synonymem nejen důstojnosti, ale i svobody pohybu, který se uskutečňuje po libovolné ose.o vlastní Dívá se z výšky, proto se jehoa Elias rozhodnutí týká celé situace, Pokus interpretaci Canetti a to i tehdy, když se zdá, že je autor zaujatý nepodstatnými maličkostPro je esej největším dobrodružstvím. svobody.

A svobo­ mi. mě Výška eseje je aristokratická, tak jakoOrgasmem svoboda pohybu neznamená da znamená, že se člověk může toulat. hlavou. šlapání po záhonech.

Pojmenování tétoV tomto výšky jepřípadě nadhled,vlastní kterým se liší Na samém počátku každého esejistického člověk od zvířete a esej od ociální kritiky.“textu ve mně zraje pouhé nejasné tušení, po jehož se pozvolna a s netajenou ostražitostí vy­ Esej je procházka prostopě potěšení, ne obchodní cesta. Když se hovoří dá­ v ám, a čím zřetelněji cítím kontury tušeného, tím víc zrychluji temo eseji, může jít jen o procházku na daném poli bez úmyslu ho vyměpo, neboť zvědavý, mě se slova zda řovat.

Na jsem tomtosám polinasesebe nebude orat, kam nebude sít. dovedou, Má zůstatnebo loukou, konečný obrazkouskem naopak v zápase se slovy neztratím a nebudu-li neobdělaným země. Jeden z procházejících se zajímá osveden květy, do temné díry. Často také hmyz. vracímI a zkoumám křižovatky slov,Vůbec cestu druhý o vyhlídku, třetísehledá honění motýlů je dovolené. tvořenou slovy opravuji, upřesňuji, a tím získávám větší svobodu pro všechno je dovolené – kromě úmyslů vyměřovače, rolníka či spekudalší výpravu.

Dokud neučiním poslední nikdy nevím, jaknová esej lanta…

Esej nemá formu, je to hra, kterátečku, si vždy znovu vytváří skončí: přivede, co mě čeká dalším slovem a za další větou. pravidla.kam Takmě nějak lze přeložit úvahuzaMichaela Hamburgera.

Nečekané echo může přijít ze všechproroctvími, stran.

Současné eseje nejsou utopiemi, plány, ale spíše protesPři práci na eseji je předem neznámá pointa a struktura nejpřitažlivěj­ ty a svědectvími, tlumočníky nejasných nadějí… Znepokojují.

V eseším bičem, který zvědavého člověka žene vpřed. je zvěda­ vost ji Francouze Armanda Petitjeana najdeme mimo Pro jinémě otázku: „Jak je v tom prapůvodním smyslu latinského slovacivilizace?“ curiosus hlavním motomožné dnešnímu člověku svěřit budoucnost remAžurnalistiky a tvůrčího psaní vůbec. pomocí eseje Július Vanovič zase napsal: „MnozíZvídavý nemají člověk esej rádi: provokuje pečlivě pátrá ve své hlavě po myšlenkách a souvislostech, které ještě a dráždí. Je trochu nezařaditelný. Vymyká se mírám, šablonám a metonejsou zralé, nepatří do žádného daného schématu, nebo dokonce ktedám, vybočuje z vyšlapaných cest, kterými šel vědecký a metodický rých se Nejenže bojí, ale se které, když je autor pomocí tušených souvislo­se, stí rozum. mu vymyká, ale trochu ho ijen usvědčuje a vysmívá k sobě nečekaně přiřadí, kde o sebe narazí a vydají ze sebe nečekanou enera to zvláště v oblastech, se dílo otevírá a dotýká nekonečného živogii. je protíná průzkumný notorických zvědavců, kteří de­jako tail, ta a Esej kde se s jehožánr iracionalitou.

Z těchto střetů esejhledají vychází 10 12

v němž Jeden zahlédnou smysl celku, je v dobrém brusu briliantu vítěz.“ z takových střetůjako popsal v eseji například lozofmožné Karel zahlédnout slunce.

Přitom je setkání třeba dbát na to, aby se vům Kosík , kdyžcelé v něm zorganizoval René Descart a svrátila Janemslo­ Ámoje­jichKomensk pronikavost nadšení, válce. které Popisuje každé slovo původně mělo, když sem ým v a třicetileté scénu založenou na drbu, by­lo poprvé Taky by semyslitel možná bojoval dalo říci: Je-li myšlení usi­ podle kteréhovysloveno. slavný francouzský v řadách císařského lovánímnao řád Bauman), esejnesamostatnosti. je usilováním o zachování vojska Bílé(Zygmunt hoře a podílel se napak české Descartes tajemství. vítězí a Komenský jako symbol vzdoru odchází do exilu. Nastupuje Znovu jsem siracionality. to uvědomil při čtení nedávno vydaných esejů Eliase období účelové Ca­A nettiho.

V řeči pronesené VídniLuká v roce 1936 k padesátým ještě jedna úvaha z pera ve Gyórgy cse: „Báseň čerpá své naroze­ motivy ni­nživota ám Hermanna Brocha vědom majestátnosti ze (a z umění), pro Canetti, esej je umění (a si život) modelem. padesátky, Možná že kte­ráseslovům básníka propůjčuje první pečeť, a zároveň z toho, že tím už dá charakterizovat rozdíl.

Paradoxnost eseje jeobav skoro ta samá lau­datio obyčejněportrétu. hází všechno, je závažné a svérázné, do pytle stajako paradoxnost Když co stojíme před nějakým Velázquezovým letí, zaměřil se nasititěrnost a přeskočil k materii, kterou nikdo nečekal: obrazem, říkáme ,jaká podoba‘, přestože nevíme, komu se osoba na ke vzduchu.

Napsal: „Možná vás udiví, že se vůbec zmiňuji o něčem tak obraze podobá.

Přirozeně se portrét nepodobá nikomu.

Nemáme poněoby­ čejném.

Očekáváte, že uslyšíte našeho tí, koho zobrazuje, a možná se to aniněco nedáo zvláštním zjistit a anicharakteru to není zajímavé. bás­­níka, jíž propadl, o jehojestrašné vášni.

Tušítei když za tímznáme něco Přesto aleo neřesti, máme pocit, že zobrazení věrné…

A přece, trap­­ného,kterého nebo pokud důvěřivějšího alespoň něco hodně člověka, obrazjste znázorňuje a je muzaložení, podobný, či nepodobný, neta­­juplného.

Musím zklamat.,To Brochova neřest je zcela všední, všedjde o abstrakci, kdyžvás řekneme: je jeho podstata.‘ A i když momentů kouření, požívání nebo hra znější jehonež života budeme znát alkoholu tisíce, musíme se v karty, přiznat,protože že nic je či starší, skoro Brochovou neřestí je dýchání.

Dýchá rád a nemůže se dýchání nic o nesmírně velkých částech životavášnivě dotyčného člověka nevíme, že nabažit.“nic ani o vnitřních záblescích těch, co známe, a o reexi, kterou nevíme Pomocíu popisu dechu lidíeseje.“ a předmětů se vzbuzují jiných. Brochova A přibližnědechu tak sia vnímání představuji pravdu velký upozornit hypertrofovanou jiného Esejspisovatel znamenásnaží postoj a postojnaznamená charakterzbystřenost plus inteligenci. velkého a pomocí nečekaného vykolejí Při jeho spisovatele zrodu nestojí touha potohoto originalitě, ale podetailu pravdě,nás která ještě ze zavedeného klišovitého myšlení, abychom si alespoň na chvilku, tře­ nebyla vyslovena.

Snaha artikulovat tušená nebezpečí…

Esej si vytváří ba jen na vteřiny, představili, jakpravidla odlišnýhry, a přitom důležitý je systém ad zlomek hoc, neváží ho žádná vědecká která se opakují. psy­ chický čas tvůrce,všechno který sekromě neřídí podvodu podle hodinek je mnohem V eseji je dovoleno a lži. a který Proto dokáže spovíc a z podstatné části funkcí atmosféry, v níž plyne, a ta jenesouvisejí, zase přímo jovat pomocí paradoxů i problémy, které spolu zdánlivě na vzduchu a dechu. azávislá zase naopak rozlučovat a narušovat spojení, která se zdála být trvanA aby bylurychlovač dostatečněmyšlení. plastický,Náhlé musí změny do postřehů s dechem dát vše, livá.

Eseji je zorného úhlu, přechod chce o básníkovi musí upozornit i na jeho paměť, a proto zcovážnosti do ironie aříci, z věcnosti do nadsázky – to je to, čeho není vdodá: ese„Velmi pamatuje, co kdy si toav jedinečné, ji nikdy dobře dost a si čeho se tak obává nášdýchal; strohý,pamatuje jednosměrný suchopárný přesněříká, zažité formě.

A ať shrnu, by k tomu přibylo život, když to trochu Slovák Jozefmnožství Bžoch. nového a snad i silnějšího, nevzniká nebezpečí, u násbásnická druhýchdisciplína. zcela přirozené, Podle básníka Ivanau něho Wernische je esej spíš Pokus že se mu atmosférické vjemy smísí.“ ototiž zachycení něčeho, co uhýbá a k čemu se nelze vydat přímo. Obkružo13 11

zcela po svém.

KdyžCanetti je tak zevrubně zkoumám, zjišťuji,dechu, že jsoudotahuvskutA když už jednou začal pracovat s metaforou kujiz samozřejmě prázdné látkysevětru.

Ale cožpakažnejsme i mya tvrdí, ve všem pouhý je vší důsledností do konce ževšudy rozmanitost vítr?“ na­ šeho světa pozůstává do značné míry z rozmanitosti našich dechoMichel FoucKdyby ault to Canetti vidí jinak: je topologický řez tématem. vých prostorů. psal „Esej tento esej pro Reflex, určitě by tam Osobní je u něj spíše přístup.“ A Jean-Paul Sartre zase považoval elene­opomněl připomenout, že i vaše hlava při čtení těchto slov, podle ganci kde za konstituantu Bylas dechem to podle jiných něj karteziánská idea,s vámi která toho, se nachází, seeseje. střetává lidí, kteří jsou od tohoto žánru vyžadovala lehkost, jasnost nutnost. v místnosti, že váš dech je při vnímání mýcha slov rušen dechem nebo Slovenský teoretik Jozef Bžoch , který buď se esejem v půli třeba vzduchem, který proudí do místnosti zvenku,zabýval či z klimatiza­ 60. let minulého století, říká: „Jako je v šachu nejmocnější  gurou kráce, a že stačí, abyste prostor opustili a jen se posunuli třeba o pár metrů lovna, a už v literární kritice je nejmocnější budete královnou Jeslova synonymem jinam, s největší pravděpodobností i tatoesej. čtená vnímat nejen důstojnosti, ale i svobody pohybu, který se uskutečňuje po liboji­ nak, protože je neustále třeba myslet na konkrétní a neopakovatelnou volné ose. dýchajících Dívá se z výšky, proto se Přece jeho rozhodnutí týká situace, konstelaci bytostí i věcí. i každá skříň na celé vás dýchne, a to i tehdy, když se zdá, že je autor zaujatý nepodstatnými maličkostkdyž ji otevřete, jinak. mi.A nejen Výška eseje tak jakodům svoboda pohybu neznamená skříň,jealearistokratická, samozřejmě i každý má svůj jedinečný a ne­ šlapání po záhonech. této výšky nadhled, liší opa­ kovatelný dech, toPojmenování jsme si uvědomili předje časem se kterým ženou, se když člověk od zvířete esej od o ciální kritiky.“ jsme chtěli koupit achalupu, a nakonec jsme si vybrali raději nový dům.

Esej jestarého procházka pro potěšení, obchodní cesta. se v hovoří Příběhy vzduchu nás přílišneuzurpovaly.

Cítili Když jsme se nich o eseji, můžestísněně jít jen o a procházku daném poliPředměty bez úmyslu ho vyměne­ svobodně, voyeurskynanepatřičně. v chalupách řovat. tomto poli se nebude orat, nebude sít.najevo Má zůstat na nás Na civěly překvapeně a dotčeně, dávaly se nám naši loukou, cizost. neobdělaným země. Jeden z procházejících zajímá o květy, A právě tehdy kouskem jsem si zřetelně uvědomil, jak si Canettisenevymýšlel, jak druhý o vyhlídku, třetí hledá hmyz.

I honění motýlů je dovolené.

Vůbec vskutku samoúčelně nehledal originální metaforu, ale jak text o dechu všechno je dovolené – velkého kromě úmyslů vyměřovače, či jedním spekuje názorným příkladem pozorovacího talentu,rolníka který je lanta… Esej nemá z předpokladů každéformu, tvorby.je to hra, která si vždy znovu vytváří nová pravidla.

Takpozorovací nějak lze přeložit úvahu Michaela Hamburgera.

Canettiho schopnost je tak důkladná, že je až prorocká.

Současné eseje nejsou utopiemi, proroctvími, plány, ale spíše Brocha protesJe­ho přednáška z listopadu 1936 končí slovy: „Dílo Hermanna ty a svědectvími, nejasných nadějí…

V esestojí mezi válkou tlumočníky a válkou… Není vyloučeno, že Znepokojují. ještě teď někde cítí ji Francouze Armanda války.

Petitjeana mimo jiné otázku: „Jak je čás­ tice jedů z poslední Je to najdeme ovšem nepravděpodobné.

Jisto však možné dnešnímu člověku svěřit budoucnost je, že on, který dovede dýchat lépe než my, jižcivilizace?“ dnes se dusí tím plynem, A Július napsal: „Mnozí nemají dech.“ esej rádi: provokuje kterým námVanovič ostatnímzase jednou, kdoví kdy – vezme a dráždí.

Je trochu Vymyká sepřesvědčivostí, mírám, šablonám a metoJak je tedy vidět,nezařaditelný. esej pracuje s intuitivní běžné texty dám, vybočuje z vyšlapaných cest, kterými šel vědecký a metodický (kritiky) s fiktivní exaktností, s vymyšlenými modely. rozum. se mu trochu ho i usvědčuje a vysmívá se, Taky Nejenže by se dalo říct,vymyká, že esej ale se soustřeďuje na zkoumání vlastních a to zvláště v oblastech, kde se dílo otevírá a dotýká nekonečného živoa cizích principů, je zkoumáním jejich realizace v určitém historicky ta a kkde se protíná s jeho iracionalitou.prostředí Z těchto a jazyku. střetů esejHledá vychází jako kon­ rétním, aktuálním topografickém podsta­ 10 14