Pohádky od srdce k srdci
Eva Gmentová
1
Eva Gmentová
Pohádky od srdce k srdci
Ilustrace Kateřina Jelínková
Eva Gmentová, 2015 Illustrations
Kateřina Jelínková, 2015
O švadlence a skřítku Jehličkovi
V
jednom království vládl mladý král, rád by se oženil, ale stále nemohl najít tu pravou. Dvorní dámy se kolem něj točily jak na obrtlíku a předháněly se, která se králi více zalíbí. Ale král si stále mezi nimi nemohl vybrat tu pravou. Žadná z nich nebyla tak hodná a laskavá, jak by si přál. Jeho ministři a rádcové však na krále tak dlouho naléhali, až svolil, že se tedy ožení. Dal vyhlásit, že přesně za týden uspořádá velký ples, na kterém si vybere nevěstu. Dvorní dámy se okamžitě jaly vybírat ze svých truhlic ty nejkrásnější šaty, aby se právě jedna z nich králi zalíbila a stala se tak jeho ženou. Ale ouha, v truhlicích byly šaty jen obnošené a ošklivé. Rozběhly se tedy hned za dvorní švadlenkou. Ta chtěla šaty takové, ta zase makové, až z toho šla švadlence hlava kolem. Všechny chtěly šaty co nejkrásnější, a jestli je švadlenka
5
do týdne neušije, zle s ní naloží. Co měla chudák švadlenka dělat, hned se pustila do šití. Ale kdepak by do týdne mohla stihnout ušít tolikero šatů? Šila celé dny a noci, na chvíli oka nezamhouřila, den plesu se blížil a jí zbývalo ještě několik šatů došíti. Byla již velmi unavená, ruce měla rozpíchané, oči opuchlé, když za ní přišel králův komoří. Nařídil jí, že do zítřejšího plesu musí králi ušít nové šaty, sic ji ze zámku vyženou. Co mohla švadlenka dělat, slíbila, že i králi nové šaty ušije. Sotva však komoří odešel, dala se do usedavého pláče. Kterak by mohla stihnout do zítřejšího večera všechny šaty ušít, když jí nezbývalo příliš mnoho sil. Plakala nešťastná švadlenka tak, že by se kámen ustrnul. V tom ji někdo zatahal za rukáv. Kde se vzal, tu se vzal, stál před ní mužíček. Nebyl větší než kolovrátek, bílé vousy mu sahaly až na zem, očka měl temná a pichlavá a oblečen byl v podivný šat. „Neplač,“ řekl švadlence. „Pomohu ti.“ Udivená švadlenka si otřela slzy. „Kdo jsi?“ ptala se mužíčka. „Jsem skřítek Jehlička. Slíbíš-li mi, že mi dáš, o co si řeknu, pomohu ti.“ „Dám ti, co budeš chtít, jen mi pomoz skřítku Jehličko,“ slibovala švadlenka. Skřítek se dal do díla. Švadlenka nestačila koulet oči, jak jde mužíčkovi práce od ruky. A dřív než kohout zakokrhal, měli hotovo. „Tak,“ řekl Jehlička. „Tyhle šaty jsem ušil tobě, večer si je oblékni a jdi na ples.“ Švadlenka nevěděla, jak by skřítkovi poděkovala. „Neděkuj mi, jen si pamatuj, co jsi mi slíbila.“ A s těmi slovy zmizel. Unavená švadlenka si z jeho slov nic nedělala, práce byla hotová a konečně si mohla odpočinout, ale než byste řekli švec, usnula, jako by ji do vody hodil. 6