Page 1


Poděska Ivy Zastavte ji někdo! Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz

Caleb Krisp Poděska Ivy – e-kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2017 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.


pisatelka děsivých povídek primabalerína dcera rakváře

„Jelikož jsem od přírody talentovaná jako ...“ léčitelka

burzovní makléř

tajný agent horník v závalu

poštmistrova dcera

housenka

princezna na věži


kobylka s bujnou hřívou Sherlock Holmes junior

primabalerína

„Jelikož jsem od přírody talentovaná jako ...“ buddhistický mnich

pisatelka děsivých povídek princezna na věži burzovní makléř

pomocná knihovnice pětihvězdičkový generál

dcera rakváře


Caleb Krisp

Ilustrovala Barbara Cantini


ˇ Zastavte ji nekdo!


Pro mou mecenášku Gwendolyn Greystokeovou, která byla natolik laskavá, že zmizela na moři


1 P

roč zpomalujeme?“ Nespala jsem, jenom lehce podřimovala, jak už to mladé dámy dělávají při dlouhých jízdách kočárem. Pusu dokořán, hlavu líbezně zakloněnou, z nosu se linulo zvláštní melodické pochrupování. Zkrátka zosobněná elegance. „Kočí, proč zpomalujeme?“ ozval se rozčilený ženský hlas. „Do další zastávky jsou to celé míle. Tohle je krajně nezvyklé.“ Můj poklidný spánek neměl proti té hlasité kreatuře žádnou šanci. Zatímco dál mlela o neplánovaných zastávkách, došlo mi, že drnčení oken a rachot kočáru zeslábly a ustaly docela. „Pardon.“ Cosi mě ostře šťouchlo do žeber. „Můžeš se laskavě posunout?“

7


Někdo mě odstrčil a vklínil se mezi mě a okno. Prudce jsem otevřela oči. „Co to děláte, vy šílená?“ Byla to ta upjatá Američanka – slečna Finchová. Ta, která tolik žasla nad tím, že cestuju do Londýna samotná. „Ze svého místa nevidím na cestu. Chci vědět, proč tak najednou zastavujeme.“ Našpulila rty a zakabonila se. „To je krajně nezvyklé.“ Přimáčkla mě k pohlednému mladíkovi, který tvrdě spal s výtiskem Davida Copperfielda na prsou. Na sedadle naproti trůnily tři bělovlasé sestry a pletly žlutomodré šály (nezapamatovala jsem si jejich jména, ale muselo to být něco jako Trpaslice, Ušatice a Škarohlídka). „Naopak, je to naprosto pochopitelné,“ namítla jsem a ve vší zdvořilosti nabrala slečnu Finchovou ramenem. „Koneckonců, od čeho by byly jízdy kočárem, kdyby cestující ve spánku nikdo brutálně nenapadl?“ Má spolucestující odtáhla záclonku. „No, za to se ti omlouvám,“ prohlásila tónem, který nezněl omluvně ani trochu, „ale šťouchla jsem do tebe jen malinko.“ „Pravda,“ souhlasila jsem srdečně. „Tak nestvůrně mě to zabolelo jenom proto, že vás příroda obdařila pažemi drvoštěpa.“ Slečna Finchová divoce zamrkala a shlédla na ně. „Všichni… všichni říkají, že jsem drobná.“ „Tím víc vynikají ty mocné paže.“ Poplácala jsem ji po koleni, jak to dělávají lidé, kteří se právě spřátelili. „Mohla byste jít k cirkusu, má milá, vydělala byste majlant.“ Zamračila se, zavrtěla hlavou a odfrkla si. Američané tak zřejmě dávají najevo, že je něco hluboce pobavilo. Pak se obrátila a zahleděla se z okénka. „Je tam tma jako v pytli, vůbec nic nevidím.“

8


Měla naprostou pravdu. I když mi hodinky hlásily dvě odpoledne, venku bylo bezútěšno, temné mraky se válely děsivě nízko nad zemí a vířily jako doutnající výhně. Opřela jsem se, povzdechla si a  zamyslela se nad tím, kde to jsem. A proč. Kočár mířil do Londýna. A já tam jela z nekonečně vážných důvodů. Zachránit Rebeccu a odvést ji zpátky domů. (Winslowova ulice bylo jediné místo, ze kterého jsem mohla přejít přímo do domu Prospa.) Zjistit, proč mě její věznitelé poznali. A osvobodit Anastasii Rad­ cliffovou z odporného blázince v Islingtonu a dát ji dohromady s  dítětem, od kterého byla tak krutě oddělena. Ale kočár teď stál. A mně to začalo připadat divné. „Co tam vidíte, slečno Finchová?“ „Nic moc,“ odpověděla. „Ale kočí slézá dolů.“ „Něco je na silnici,“ oznámila Ušatice, která vykukovala z okénka. „Co by to mohlo být?“ dumala Trpaslice. Škarohlídka na mě luskla prsty jako na pudlíka. „Děvče, jdi a  řekni kočímu, ať tu překážku na cestě objede. Vyřiď mu, že já a moje sestry musíme být v Londýně do deváté, jinak nestihneme loď.“ I když z duše nerada dělám, co se mi řekne – zvlášť když mi poroučejí neurvalé staré babice – sama jsem chtěla zjistit, co nás to zdržuje. A tak jsem se protlačila kolem slečny Finchové a vystoupila z kočáru. Kolem cesty se táhla pole husté pšenice, zlatá stébla získala pod bouřkovými mraky rezavě hnědou barvu. Z dálky jsem slyšela šum rozčilených hlasů, ale co se děje, jsem pochopila, teprve když jsem obešla koně a  uviděla silnici před námi.

9


Převrátil se tam malý vůz naložený bednami. Kočí ležel na zemi a z hlavy mu tekla krev. Nedaleko zoufale kvílela jakási statná ženština a náš kočí, pan Adams, zatím odvazoval pár černých hřebců od vozu. Jakmile byli volní, sehnul se pan Adams ke zraněnému, který vypadal, že má největší starost o vůz. Probírali spolu, co se stalo, náš kočí ukázal k nedalekému statku a poznamenal, že by se hodilo pár pomocných rukou. „Mám tam zaběhnout a  zburcovat je?“ nabídla jsem se ochotně. „Mohla jsem umřít!“ lamentovala ta hřmotná ženská. „Je to zázrak, že jsem si nesrazila vaz!“ „Jste nějak zraněná, madam?“ ozval se hlas za mnou. Obrátila jsem se a uviděla, jak si ji slečna Finchová zachmuřeně měří. „Můžu nějak pomoct?“ „Dopadla jsem na rameno,“ postěžovala si žena a svírala si ruku, „bolí to jako čert.“ Znovu vzlykla. „Mohla jsem umřít.“ „Co se stalo?“ chtěla jsem vědět. Ukázala na zraněného muže. „Jel jako šílenec, to se stalo!“ Seshora se spustil déšť, opřel se do nás ze všech stran, poháněný větrem. „Vy ubohá ženská,“ politovala ji slečna Finchová. „Pojďte se schovat k nám do kočáru. Pošleme pro doktora.“ „To je od vás moc laskavé, ale měla bych zůstat tady a  hlídat své věci.“ Pokývla ke mně. „Snad by tu se mnou mohlo zůstat to děvče? Jsem hotový uzlíček nervů.“ Slečna Finchová to považovala za výtečný nápad. Postrčila mě k té kvílející ženské a pospíchala zpátky do sucha kočáru. Nešťastnice mě chňapla za ruku a dál mlela o tom,

10


jak málo chybělo a bylo po ní. Všimla jsem si, že v jednom kuse vysílá nenápadné pohledy na silnici za námi. „Dostal jste pořádnou šlupku do hlavy,“ zabručel pan Adams, zatímco pomáhal kočímu na nohy. „Už jsem přežil horší,“ odbyl to muž a škubl sebou bolestí. „Potřebuju chvilku oddech.“ Pan Adams mu pomohl odbelhat se na kraj cesty a opatrně ho usadil. Ale já si jich moc nevšímala, protože jsem pořád upírala pohled na tlustici, která mi svírala ruku. Na dámu v nesnázích byla až moc svalnatá. Oči jako korálky, posazené blízko u sebe. Kůži samý kráter a dolík, až připomínala lívanec. Huňaté obočí. Nos zahnutý jako skobu. Náznak kníru. Celkem vzato byla nesmírně přesvědčivá. Jenže mě nepřesvědčila. Protože já přesně poznala, kdo se pod tím chabým převlekem skrývá. „Moc působivé, slečno Alwaysová.“ Vyškubla jsem jí ruku. „Převrácený vůz, zraněný kočí – všechno to vypadá tuze opravdově.“ Ta bídačka vyděšeně couvla. „Jak to myslíš?“ vyjekla. „Málem jsem umřela! Mohla jsem si zlomit –“ „Ano, ano, mohla jste si klidně urazit hlavu. Ale neurazila, protože tohle všechno je obrovitá léčka. Jenomže já jsem moc chytrá, než abych do ní padla.“ „Blouzníš.“ Ta zkažená ženská se podívala na pana Adamse. „Slyšel jste, co mi řekla? To děvče je blázen!“ Nebe se divoce zachvělo a pan Adams se poškrábal na bradě a díval se na mě. „Jak na tom je, to netuším,“ řekl pomalu. „Vím jenom, že cestuje sama a bez zavazadel.“ „Tááák!“ křikla ta ženská. „Co je to za za děcko, které se vypraví samo přes celou zem a nemá nic s sebou?“

11


Podobná hysterická obvinění jsou divácky velmi vděčná. Tři vrásčité sestry vystrčily hlavy z okének a hleděly na to. „Máte nějaký problém?“ zajímala se Ušatice dychtivě. „To děvče mě obvinilo, že jsem podvodnice!“ křikla ta prohnaná ženská. Tři sestry jako jedna zalapaly po dechu. „Jenomže podvodnice je ve skutečnosti ona,“ prohlásila jsem a ukázala na ni. „Před pár měsíci se přestrojila za macatou knihovnici. A teď má další převlek – pod tou nestvůrností se schovává skrz naskrz prohnaná knihomolka. Chce mě unést a udělat ze mě loutkovou královnu.“ Sestry znovu zalapaly po dechu. Pan Adams zavrtěl hlavou. A protivná ženská v přestrojení začala fňukat. Vážně, slečna Alwaysová předváděla mistrovské představení! „Co se děje?“ Kráčela k nám slečna Finchová se založenýma rukama. „A proč všichni zírají na to děvče?“ „Přišla s nějakým obviněním,“ oznámil pan Adams vážně. „Jakým obviněním?“ Zopakovala jsem, o co mi jde. Paní Finchová si to vyslechla a povzdechla si. „Aha.“ Ani ta mi nevěřila! „Nesmíme to tomu děvčeti vyčítat,“ zavrtěla hlavou zamaskovaná zloduška. „Znám ve vedlejší vesnici doktora. Vy jeďte dál, já tam to dítě sama odvedu a postarám se, aby se mu dostalo potřebné pomoci.“ Mí spolucestující to zřejmě pokládali za rozumný nápad. To si vyžadovalo naléhavou akci. „Dívejte se,“ spustila jsem naléhavě. „Dokážu vám, že říkám pravdu.“ Vrhla jsem se na podvodnici, chňapla ji za zahnutý frňák a vítězně jím škubla. Až slečna Finchová a ostatní uvidí, jak

12


mi v ruce zůstane umělý nos, začnou se jeden přes druhého nemotorně omlouvat. „Co to dělá?“ vyjekla Trpaslice. „Pusťte tu ženu!“ křikla slečna Finchová. „Hned, má milá,“ zavolala jsem na ni. „Jenom jí strhnu obličej.“ Dál jsem ji tahala za nos. Bohužel držel pevně a nechtěl se odloupnout, ať jsem tahala, jak jsem tahala. Čas pracoval proti mně, a  tak jsem to vzdala a  pustila se do huňatých obočí. Umínila jsem si je servat. Ale ani ta se nepoddala. „Nech toho!“ ječela zrádná podvodnice a oháněla se po mně. „Jdi ode mě!“ Po tom škubání a tahání jí nos překvapivě zčervenal a já si všimla drobného pramínku krve stékajícího z  levého obočí. Nečekaně neuvěřitelné! „Nech ji být, maličká,“ odtáhl mě opatrně pan Adams. „Jenom to zhoršuješ.“ „Je vyšinutá,“ ozvala se Škarohlídka. „A divoká,“ dodala Ušatice. „Ještě nikdo se mnou nejednal tak brutálně!“ kvílela zraněná ženská. „Nikdy v životě!“ Pochopila jsem, že je na místě pár laskavých slov na uklidnění situace. „To si nesmíte vyčítat, má milá. Není vaše vina, že máte tak úchvatně šerednou tvář a každý rozumný člověk ji musí považovat za odpornou masku.“ Došla jsem k ní a soucitně ji poplácala po rameni. „Vyčítejte to rodičům.“ Ženská se rozmáchla a vrazila mi facku. „Takové zkažené řeči,“ zafuněla. „Děvče jako ty by mělo být pod zámkem.“

13


Pravá tvář mě pálila jako čert, ale nemínila jsem to dát najevo. „Pokud vás to uklidní, nedávno mě drželi v blázinci. A nebyla to ani zdaleka taková zábava, jak to zní.“ Ozvaly se řeči o tom, že jsem šílená. Pustila jsem se do obhajoby svého zdravého rozumu tak vášnivě, že jsem přehlédla, jak se k nám po cestě žene malý kočár. A že se skřípěním zastavil nedaleko. Vlastně jsem si ho všimla teprve tehdy, když se rozletěly dveře a  vyskočila z  něj chmurná postava v černém. Tvář měla jako masku chladného odhodlání a  zlotřilého potěšení. Pravá slečna Alwaysová na mě upřela pohled a rozvzlykala se. „Díky bohu, našla jsem ji!“ Ukázala na mě a oči jí přetékaly jako dvě vědra v  lijáku. „Má drahá dcerka, moje Ivy utekla. Celou noc pátrám po kraji a hledám ji.“ „Vy ji chcete zpátky?“ nechápala Škarohlídka. Obrátila jsem se a vzala do zaječích, ale nedostala jsem se daleko. Protože to vzlykající stvoření, které jsem považovala za slečnu Alwaysovou, vyrazilo a  pevně mě sevřelo. „To je hrozná věc, cos udělala,“ vyčítala mi, „utéct chudákovi matce.“ „To není moje matka, vy tupá kolohnátko!“ Zoufale jsem se podívala na slečnu Finchovou. „Slečna Alwaysová je vražedná čarodějnice z jiného světa. Prosím, nedopusťte, ať mě dostane!“ „Nejsi v pořádku,“ pronesla slečna Finchová vážně. „Mu­ síš jít s matkou.“ Tři sestry a pan Adams souhlasně přikývli. „Chci jen svou drahou dcerku zpátky!“ brečela slečna Alwaysová. „Jistěže ji dostanete,“ prohlásila ženština, která mi svírala paži. Bránila jsem se jako lev, ale marně. Jak mě tak táhla

14


ke slečně Alwaysové, přitiskla hlavu k mé a  zašeptala: „Strážkyně má s tebou své plány.“ V  tu chvíli jsem všechno pochopila. Celé to je složité spiknutí, jak mě chytit. Moje jediná naděje spočívala v momentu překvapení. Proto jsem se přestala bránit. „Chovám se jako šílená, promiňte mi to,“ omluvila jsem se hlasitě. „Jistěže půjdu s  drahou matinkou. Je to tak jenom správně.“ Déšť zesílil, bubnoval do silnice jako paličkami. „Já myslela, že je to vražedná čarodějnice z jiného světa?“ odfrkla si ta nosatá přisluhovačka. Pokrčila jsem rameny. „Nikdo není dokonalý, má milá. Jen se podívejte na sebe.“ A s těmi slovy jsem ji vší silou nakopla do holeně. Prudce vyjekla, začala poskakovat kolem a  pustila mě. Slečna Alwaysová se ke mně rozběhla. To mi připadalo jako dokonalá chvíle, abych k ní tu hopsající jalovici postrčila. Obě se poroučely na mokrou zem. Skvěle! Ale mé vítězství netrvalo dlouho. Protože kočí vozu vyskočil (zraněný vůbec nebyl) a vyrazil za mnou. Nebem otřásl hrom a já se obrátila a dala se na útěk. Slečna Alwaysová ze sebe vyrazila záludný válečný pokřik, zatímco já se vrhla do pšeničného pole, obilí se přede mnou rozestupovalo a lámalo se mi pod nohama. Ten křik jsem dobře znala, poznala jsem, že za mnou poslala armádu Locků. To se mi potvrdilo, jakmile jsem zaslechla zděšený křik svých spolucestujících – jistě žasli nad tím, co vidí. Rozlehlé pole bičoval déšť a obloha jako by každou chvíli víc a víc tmavla.

15

Podeska ivy zastavte ji nekdo caleb krisp  
Podeska ivy zastavte ji nekdo caleb krisp