O umění a kultuře I.

neboť jen s touto je nevyhnutelno míti činnou souvislost a živý přítomný styk. Ovšem poznání cizích literatur samo o sobě naprosto není přímým ziskem pro domácí básnickou produkci; u nás je dokonce nutno zdůrazňovat, že poznati a uznati něco neznamená ještě přejmouti to a naplniti se tím. Zde právě je jiný bolestný bod našeho poměru k cizím literaturám: že nutný a pozitivní zájem o cizí kulturní práci bývá stupidně a zlovolně vykládán jako odvislost od cizí produkce, jako bezmyšlenkový import a přinášení vzorů zvenčí.

Není na světě literárního díla, jež by mělo být vzorem k napodobení; ale jistě je právě v cizině řada málo známých děl, jež zasluhují být etickým příkladem pro naši z tak velké části eklektickou literaturu.

Nezajímám se ani, jsou-li tato díla chef-ďoeuvry; stačí mi viděti, že jsou mravným činem vyrvání se z uspávajícího synkretismu současné produkce.

Tolik pro domo mea. Psal jsem v tomto listě o několika nových dílech francouzské dramatiky ne proto, že by nám scházela jakožto umění, nýbrž že se nám takových nedostává jako poctivých a dobrých činů iniciativy, hledání a úsilí. Nelituji toho, že nemohu jich postaviti jako “bytostných tvůrčích činů”; byť snad jimi jsou, dotýkají se mne více jako ojedinělé řádné a statečné činy uvnitř širší literatury, jako činy ovšem nenapodobitelné, ale povzbuzující. * J. Romainsa Vojsko ve městě [* L’Armée dans la ville. Drame en 5 actes, en vers. Vyd. Mercure de France, 1911. Poprvé provozováno na scéně Odéonu 4. března 1911.] je jediným dosud dramatem unanimistickým, jako Romains sám je jediným unanimistou v sympatické skupině básníků Arcose, Duhamela, Jouva, Chennevičra, Vildraca aj. S názvem unanimismu dějí se u nás v poslední době jisté neplechy. Unanimismus není formální koncepce ani básnický směr, nýbrž filozofická koncepce velmi určitě vyhráněná. Jen naprostá neinformovanost mohla způsobit, že několika autorům bylo u nás přičítáno ovlivnění unanimismem; nevzdělanost v těch věcech jde tak daleko, že nedávno dokonce byla ohlášena přednáška o Bergsonově unanimismu. Bylo by si vůbec 249